Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE
Prastaré Archívy: Arena PA: Daggerfall PA: Morrowind Construction Set Čas zkracovaní Cechy Skyrimu Rasy ve Skyrimu Let´s learn some lore
Víte že..
Sdí­let

nahoru
Osudy dobrého legionáře Pelargia
Název: Osudy dobrého legionáře Pelargia
Autor: Parrot
Datum vzniku: 17/07/2012
Téma: Fantasy příběh na motivy Skyrimu
Odkaz: http://www.skyrim.4fan.cz/osudy-dob-leg-pelargia:31
sdílet na facebooku: Sdílet tuto stránku
1.stránka

Osudy dobrého legionáře Pelargia


Prolog

Velká válka byla strašlivá. Ačkoli se většinou Chorrolu vyhnula, její ozvěny budou městem doznívat ještě celá století. Pokud tedy nepříjde znova v ještě strašlivější podobě.
Muži odcházeli do války s hrdostí a pýchou, že mohou sloužit Říši, ale vraceli se ( pokud se vůbec vraceli ) deprimovaní a zničení. Bylo jim úplně jedno, jestli ještě nějaká Říše je, hlavně že se mohli vrátit domů ke svým rodinám. Včetně mého otce.

Můj otec byl hrdina. Hrdina v pravém slova smyslu. Přezdívali ho "Rytíř modrého stromu" nebo taky "Ochránce".
On byl první, kdo odpověděl Císaři.
On byl první, kdo bojoval na jihu s armádou Aldmerských vojáků.
On byl první, kdo přišel na pomoc Císařskému Městu.
A on byl poslední, kdo ho opustil.
Když se Císařské Město znovu dobývalo, on byl v první línii a povzbuzoval Legii.
A ta ho milovala a respektovala. Později byl jmenován členem rady a dostal nějaké ty "frčky" za zásluhy. Každý k němu vzhlížel jako k vůdci. Byl respektován dokonce i zajatými Aldmerskými velitely.

A co jsem dělal za války já ? Schovával jsem se !
Vždy, když se objevila poblíž Chorrolu skupina Aldmerských vojáků, byl jsem první, kdo se ukrýval v podzemí. Miloval jsem život, tak proč ho zahazovat ? Kvůli slávě ? Kvůli respektu ? Kvůli povinnostem k Říši ? Pche ! Raději jsem se odstěhoval do sklepení se svými děvkami a knihami. Byl jsem tehdy ještě mlád. A svého mládí jsem se velice nerad vzdával.

Tohle se samozřejmě nelíbilo mému otci. Jen jsem ho ponižoval svoji přítomností. On byl velevážený hrdina a já srab, schovávající se pod matčinou sukní ( obrazně řečeno, má matka, hraběnka Anna, je mrtvá ).
A tak mi splašil velmistra šermíře až z Hammerfallu ! No a já ho poslal zase zpět.
Sehnal mi slavného Bosmerského lovce, aby mě vzal s sebou na lov. A já jsem ho po dlouhém přemlouvání nasměroval rovnou do bordelu, kde jsme strávili noc plnou...lovu...
Koupil mi nejlepšího a nejdražšího koně z Leyawiinu, a tak jsem ho prodal a koupil jsem si asi půlku knihovny z Magické Univerzity.
Ať dělal můj otec cokoli, téměř vždycky jsem na tom vydělal.

No a jednoho ne přílíš krásného rána se můj otec, lidově řečeno, nasral. Nachytal mě totiž v posteli s jednou silnou Legátkou, která mě měla učit se štítem. Moc se ji to nepovedlo, že ? To už bylo příliš i na něj. Byl to velice trpělivý člověk, ale teď už to prostě nedal.

A tak mě poslal daleko na sever, do země Skyrimu, kde mě prý naučí bojovat a pomohou mi stát se mužem. Napsal dopis Legátovi Fasendilovi, aby mě vzal do legie, a aby na mě vůbec nebral ohledy.
Poté mě naložil do karavany a poslal mě vstříc osudu. Do Skyrimu. Podle toho, co jsem četl, to bylo velice drsné místo. Na knihy tam shlížejí s nenávistí a místní Nordky jsou prý hnusné a chlupaté. Ach jo...


Jmenuji se Pelargius. Syn hraběte z Chorrolu. A toto je můj příběh.

____________________________________________________________________________________________________

2. stránka
_______________________________________________________________________________________________

Kapitola I.
Pevnost Neugrad

Ta cesta byla příšerná ! Když už konečně přestalo pršet, tak nás na půl hodiny zastavila Císařská hlídka.
Kvůli opatrnosti po válce. Pche !
Opravdu nesnáším, když se mi někdo hrabe ve věcech. Zvláště v mých knihách.
A když jeden velice dotěrnej legionář objevil můj dopis, adresovaný krásné legionářce, která nám dělala doprovod, kde bylo popisováno její bujné poprsí a co bych jí rád dělal s pozadím, tak ho začal předčítat nahlas !
Ach, to bylo trapné.
Radši ji poslali pryč a místo ní se k nám u Brumy přidal jeden velice nerudný a obtloustlý Nord. Mimochodem, měl také bujné poprsí...
A pak to přišlo. Hranice Cyrodiilu se Skyrimem. Myslel jsem, že umrznu. Ta prohlídka vozu se zdála být nekonečná. Moje knihy házeli do sněhu a mé šaty daly očmuchat psům, takže byly celé poslintané. Pfuj ! Když už konečně skončila „prohlídka“, tak jsme se zase rozjeli.

„Hele, vozko“ Ptám se. „Kam to vlastně jedeme ?“
„Do Skyrimu“ Odpověděl mi velice inteligentní vozka.
„Heh, vážně ? Tak ještě jednou, kam to jedeme ?“
„Do pevnosti Neugrad“ Zabručel.

Mně to vůbec nic neříkalo, jen to, že je to pevnost, takže nic pohodlného. To mi bylo v tu dobu upřímně jedno, hlavně že tam bude teplo. Teplota klesla někam pod nulu, takže mně začali mrznout i hleny.
Nejhorší bylo, když jsme museli zastavit v té největší vánici, protože se vozka potřeboval vyprázdnit. Vichr urval střechu, takže zima byla přímo…kolosální…
A ještě ke všemu došla zásoba Coloviánské brandy !
Hlavou se mi honily myšlenky na brutální a krvavou vraždu svého otce, za to, co mi provedl !

Asi po půl hodině naprosto zničující cesty se oteplilo na krásných 15 stupňů. No co, doma v Chorrolu bych si řekl „Fuj, to je zima“, ale teď mi to přišlo, jako bych se toulal v pouštích Hammerfallu.
Před námi se rozprostíraly mohutné jehličnaté lesy a daleko, daleko za lesem se tyčily obrovské horské masívy. I přes to hrozné počasí se mi to líbilo.
Projížděli jsme kolem horských a loveckých chat, kolem strážních věží, kolem pil a kolem městečka Falkreath, kde jsme zastavili na oběd.
To město bylo…strašidelné…
Za městem se totiž rozprostíral hřbitov pomalu větší, než můj milovaný zámek v Chorrolu, obchody a hospody se jmenovali podle druhů infekcí a typů smrti. Jaké malebné městečko, není-liž pravda ?
Po obědě ( nějaké srnčí, alespoň doufám… ) jsme znovu nasedli do mého oblíbeného vozu a oddrncali jsme se až k pevnosti Neugrad, která byla asi tři čtvrtě hodiny cesty od Falkreathu.

No, to bylo něco...
To, co jsem viděl, se vůbec nelíbilo.
Kamenné hradby až podezřele rozbité a všude samý legionář v plné zbroji.
Před bránou stáli dva Nordové, porovnávající-si délků svých mečů ( bez dvojsmyslů ).
Na nádvoří stáli seřazení legionáři a jejich Legát na ně něco řval.
O kousek dál stříleli lukostřelci do svých terčů a vedle nich vojáci táhli nějaké kusy kamení.
Ale to nejhorší bylo, že tu nikde nebyla žádná hospoda.

Proboha otče, kam jsi mě to poslal ?!

_______________________________________________________________________________________________

3. stránka
_______________________________________________________________________________________________

„Věci vám vyložíme do vašich komnat v kasárnách, pane.“ Řekl mi Vozka. „Ehm, pane ?“
Já ho ani moc nevnímal, všude to smrdělo potem a krví. A to jsem ani nevěděl, jak krev páchne. Bylo to hrozné být mezi spodinou. Všichni měli špinavé obličeje a spoustu uhrů.
Dokonce se ke mně blížil nějaký nabušenec s velikým knírem. Vypadal celkem směšně. Co mi proboha chce ?

„Vojín Pelargius ?“ Tázal se nabušenec s knírem.
„Ehm, sir Pelargius, ano. A ty jseš jako kdo ?“ Zeptal jsem se ho s povýšeným výrazem.
„Legát Quentin Cipius. A jestli se mnou ještě takhle budeš mluvit, spráskám tě jako psa !“
„No jo, dobře…“ Ten člověk mě začal štvát, co si to sakra dovoluje ?
„Říká se : Ano, pane !“ Zahřměl Cipius.
„ÁÁÁNO PÁÁÁNE“ Zařval jsem a komicky jsem zasalutoval.

Rekruti naproti ze mě měli docela srandu a zároveň v jejich očích byl znát strach. Mluvit takhle s jejich Legátem se zřejmě ještě nikomu z nich nepodařilo.
„Ty se mnou budeš mít problém, chlapče, velikej problém!“ Zaprskal mi Cipius do tváře, vrátil se k pobaveným rekrutům, začal na ně něco řvát a najednou všichni otráveně klikovali.
„Hej a jako kam si mám dát věci ?“ Zařval jsem na Legáta, který se však rozhodl mě ignorovat.
To mi možná zachránilo život.
„Pane, už jsem vám to řekl, dáme vám je do vašich komnat, pojďte za mnou“ Zabručel vozka.

Následoval jsem ho do hradu. Vyšli jsme schody a objevili se mé komnaty.
Tedy, byla to jen jedna komnata a rozhodně nebyla jenom moje. Byl to obrovský kruhový sál plný postelí a skříní. Do této místnosti se muselo vejít snad 60 legionářů. Proboha !
Postel jsem měl naštěstí úplně u zdi. Do skříně se mi pomalu nevešli ani tři šaty. Své drahocenné knihy jsem si dokonce musel složit vedle své postele ! No co to je ?

„Hele, víš, že jseš docela magor ?“ Ozvalo se mi někde za zády.
Stála tam nějaká mánička. Byl docela vysoký, hnědé vlasy a obličej, jako by to napral plnou parou do zdi. Zubil se na mě.
„A ty jseš kdo ?“ Ptal jsem se.
„Říkej mi Hadvar, jsem syn farmáře Hodora.“ Odvětil a podal mi ruku. „Jsem tu nový, stejně jako ty. Přijel jsem včera.“
„Aha, a proč jsem jako magor ?“ Zeptal jsem se uraženě.
„Ty nevíš ? Zašklebil se pobaveně a podal mi odpornou věc, patrně nějaké hadry, které si mám vzít na sebe.
„Ten Legát, se kterým jsi měl před chvílí vášnivou debatu, je asi největší sadista, kterého znám. Včera poslal na samotku tři lidi jenom kvůli tomu, že měli špinavé boty od pochodu bahnem.“
„Tak to bude asi magor on, ne já.“ Začal jsem se smát. „Mimochodem, já jsem Pelargius, syn hraběte…teda…ehm…syn…“ Podíval jsem se na plášť, pohozený přes kufr. „Jsem syn ševce.“
„Tak pojď Pele. Cipius mě za tebou poslal, máš jít s náma na cvičení.“
Rázně nakročil směrem ke dveřím, ale ještě se na mě ohlídl a řekl.
„Jo, a pokus se ho nenasrat ještě víc. Teď tě sice nenávidí a asi ti udělá ze života peklo, ale příště si to může vybít na nás. A to poslední, co bys ještě potřeboval, by byla šikana i ze strany rekrutů. Tak dělej.“
Cestou po schodech ještě pobaveně dodal. „Je vidět, že jsi syn ševce. Tolik hadrů jsem na jednom místě v životě neviděl !“
„Hmm, jo.“ Dodal jsem a myslel jsem si svý.
Vzal jsem si na sebe tu odpornou věc, co mi přinesl Hadvar a vydal jsem se po schodech na cvičistě.
To bude zase den.

_______________________________________________________________________________________________

4. stránka
_______________________________________________________________________________________________

Vyšel jsem na nádvoří, kde stáli seřazení rekruti a potutelně se na mě usmívali. Měl jsem fakt špatnou náladu a nejraději bych to tu všechno zapálil.

„Kde jsi byl tak dlouho ?“ Vyjel na mě Cipius.
„Co ti je do…“ Nestačil jsem to doříct, Hadvar do mě tvrdě šťouchnul loktem.
„Co jsi to chtěl říct ?!“ Na obličeji Cipia se objevila velká žíla.
„Že se omlouvám !“
„Že se omlouvám, pane !“ Zařval Cipius. „Táák, za to, že jdeš tady s Hadvarem pozdě, si oběhnete pevnost. Pohyb !“
„No to si děláš prd…“ Hadvar do mě zase šťouchl. „Ano, PANE !“

Doběhl jsem někam k bráně a padl jsem vyčerpáním. Vdyť jsem nikdy v životě neběhal.

„To má být vtip ?“ Začal se mi smát Hadvar. „To neuběhneš ani 50 metrů ?“
„Já…eh…jsem běžel celou cestu až sem z Cyrodiilu.“ Vydal jsem ze sebe. „ Jsem …eh…prostě vysílenej…eh…jo…“
„Haha, to ti tak budu věřit“ Odvětil s úšklebkem Hadvar. „Dělej, ať to máme za sebou!“

Trvalo mi to asi půl hodiny. Musel jsem ale přiznat, že krajina kolem Neugradu byla překrásná. Dokonce za pevností bylo docela velké jezero. Tam bych se mohl flákat!

Když jsem naprosto zničen dorazil na nádvoří, Cipius vypadal, že brzo vybuchne.
„Hmm, už jsem pomalu doufal, že jsi dezertoval.“ Zasmál se ukrutně falešným smíchem. „Kde jsi sakra byl ????!!!!
Odpověděl jsem mu co nejnebezpečnějším tónem. „Dělal jsem přesně to, co jste mi řekl, pane !“
„Nezájem, udělej tu přede všema 100 kliků !“
„Ale pane, já neumím kliky“ Odpověděl jsem tentokrát i trochu smutně.
Celá řada se začala smát až na Hadvara. Ten se smál nejvíc. A Cipius se k nim přidal.
„Ohó, náš chlapeček neumí kliky, no to se podívejme. NASRAT ! K ZEMI A MAKEJ !!!“

To byla ta nejtrapnější věc v mém životě. Udělal jsem sotva jeden a trvalo mi to něco přes hodinu.
Byl jsem naprosto na dně.
Ale naštěstí mi pomohlo to, že se Cipius nestaral o ostatní rekruty, takže se mohli flákat. Vlastně mi byli vděční.

„Táák to by bylo, snad už máš dost. Tebe ten smích jednou přejde !“ Začal si na mě Legát Cipius.
„Pane, mám otázku !“ Řekl jsem a i když mě Cipius ignoroval, pokračoval jsem. „Pokud vím, tak tu má být legát Fasendil a ne vy ! Kde sakra je ?“
„To není tvoje věc ! A jestli se mě ještě jednou na něco zeptáš bez vyzvání“ Burcoval Cipius se strašlivým úšklebkem. „Budeš zase běhat. Stejně jako vy ostatní. Jste jen banda línejch bastardů“

„A co jste jako vy ?“ odvětil jsem. „My tu makáme a vy nás jen šikanujete !“
Byl jsem pořádně naštvanej a podrážděnej. Tohle ale bylo příliš.

Cipius ztratil řeč. Nejdřív zbělal, pak zfialověl.
To samé udělali rekruti. Jenže Cipius ještě zrudnul. Pořádně zrudnul...

„Ty, ty..“ Začal koktat a praštil mě holí. A znovu. A znovu. Začal do mě kopat.
Pak mě postavil a hodil mě do bláta. Byla to ta největší bolest v mém životě.

„Má tu ještě se mnou někdo nějaký problém ?“ Zaječel Cipius. „Já jsem válečný hrdina ! Já bojoval ve Velké válce a pobil jsem na tisíc elfů ! Nemáte žádný respekt, vy přizdisráči ! Ke mně se chovali v legii daleko hůř, než já k vám ! Takže, chcete válku ? Máte ji mít.“

„Ale pane, za to může ten …“ Začali se vymlouvat rekruti.
„TICHO !“ Zařval Cipius, „To není moje věc ! Moje věc je ta, že z vás mám do měsíce udělat řádné legionáře a to taky udělám. Klidně půjdu přes mrtvoly !“

Hadvar mi pomohl na nohy. Cipius se ke mně vyřítil a zase mě shodil do bláta.
„Takže, chceš mi něco říct ?“
„Ano, pane, omluvám se, pane, máte naprostou pravdu, pane.“ Začal jsem se omlouvat, dával jsem si opravdu pozor na slovo pane a plánoval jsem svoji strašlivou a ukrutnou pomstu.
„Takže vztyk a makejte běhat.“ Zařval na ostatní a ti se dali do pohybu.

Ten běh probíhal podobně, jak ten minulý. S tím rozdílem, že s námi běhal i Cipius. A vždycky mě srážel na zem
( pokud jsem zrovna na ní nebyl ).
A vždycky když mě vyválel v blátě a řval na mě, že jsem sračka, v duchu se mi rýsovala strašlivá, ukrutná a sladká pomsta.

Ano. Pomsta. Dnes v noci !

_____________________________________________________________________________

5. stránka
_______________________________________________________________________________________________

Byla noc. Překrásná noc.
Musel jsem uznat, že ta nejkrásnější v mém životě.
Už jen z jednoho prostého důvodu.
Byl čas pomsty.

___________________


Od prvního výcviku uběhl už týden.
Moje první plánovaná pomsta se katastrofálně nezdařila.
Ostatní rekruti udělali přesně to, před čím mě Hadvar varoval. Začali mě nenávidět. Pche, kdybych byl v Chorrolu, poslal bych je všechny do dolu, ale tady…
Můj naprosto geniální plán ( dát mu na dveře kýbl s koňským trusem ) byl tragicky přerušen třemi rekruty, kteří mě odtáhli a silou mě přinutili, abych se na to vykašlal.
Od té doby mě šikanovali rekruti ( kromě mých nových přátel, ale o nic později ), Legát Quentin Cipius a dokonce i kuchař ( to je mimochodem zajímavá historka, jednou jsem mu to jídlo vyplivl do ksichtu a…to je jedno…).

Cipius měl ale posledních pár dnů dost dobrou náladu. Za své celoživotní úspěchy měl být jmenován generálem legií ve Skyrimu, protože ve Skyrimu zatím žádný generál není.
Ale já to nevzdal. Jsem prostě tvrdohlavý člověk. Cipius zaplatí !



___________________


Ten důvod, na kterého jsem čekal má zpoždění. Už skoro přes půl hodiny. Kvůli tomu jsem se musel dostat ven.
Jestli se na to vybodl, tak…

Náhle se za jezerem pohnul stín. Začal se zvětšovat a zvětšovat, až se objevil Khajiit v dlouhém černém plášti.

„No to je dost, kde jsi byl ?“ Zašeptal jsem na Khajiita.
„Měl jsem nějaké problémy v Helgenu, nic důležitýho.“ Zabreptal Khajiit. „Co je důležité, mám tu věc, o kterou jsi mě žádal“
„Ha, výborně, věděl jsem, že je na tebe spoleh !“ Zavýskl jsem. „Takže 100 septimů, podle dohody ?“
„Eeeeh, Khajiit měl kvůli tomu spousty problémů s obry.“ Urazil se Khajiit. „Khajiit chce víc !“
„Dobře, 120, víc ani septim“ Odvětil jsem otráveně.
„Ach, Khajiit souhlasí. To jsou kšefty, to jsou kšefty…“ Souhlasil Khajiit otráveně, vzal si měšec plný septimů a předal Pelargiusovi lahvičku, plnou zářící růžové tekutiny.
„Dobře a teď zmiz, než si tě všimnou stráže.“ Sykl jsem na něj a podal jsem mu ruku.

Zatím vše dopadlo podle plánu.
Šel jsem k bráně, dal jsem stráži poslední láhev vína, kterou jsem měl, aby si „nevšiml“, že jsem šel pryč z Neugradu a zamířil jsem do věže a k postelím.

V ubytovacích prostorech na mě už čekali moji přátelé rekruti.

Hadvar, toho už znáte, Menelras ( Bosmer, skvělý lukostřelec a bývalý zloděj ), Drelayn ( Dunmer, mág, rád vyhazuje věci do vzduchu a má destruktivní sklony ) a Jeff ( Nord, šilený barbar, rád zabíjí, řve a pije ).

„Tak tohle pánové“ Začal jsem a zvedl jsem lahvičku do výše. „Je míza ze spícího stromu“

Čekal jsem nějaké nadšení, ale všichni jen nechápavě čuměli, až na Menerlase, ten zašeptal „Proboha“

„Pár kapek.“ Pokračoval jsem. „Dokáže člověka udělat živějším, hravějším a veselejším. Je to něco jako skooma, ale v přírodním a čistém provedením. No a když mají zítra ráno Cipia jmenovat generálem, napadlo mě, že bychom mu tímhle mohli trochu zvednout náladu, co říkáte ?“

Hadvar vypadal nadšeně, Mel souhlasně přikyvoval, Drelayn si hrál s ohněm na rukou a Jeff spal.

"Kde´s to vzal ?" Zeptal se podezřele Mel. "A odkud víš, že to existuje ?"

"To už není tvoje věc" Odvětil jsem podrážděně. "Někde jsem o tom četl, důležitý je, že to máme, ne ?"

„Takže, kdo mu ten utrejch nalije do vaku s vodou ?“ Ozval se Hadvar. „Nehlaste se všichni.“

Hmm, to je teda spolupráce, zase to bude všechno na mně.

„Dobře, já to udělám.“ Řekl jsem. „Je to moje pomsta, tak ji musím provést já“.

Šel se mnou Menelras, aby mi pomohl „otevřít“ dveře pomocí šperháku. Otevřel je co nejtišeji a šel na chodbu hlídat. Já se vplížil do legátovi místnosti a hledal jsem jeho vak s vodou ( z ničeho jiného totiž nepije ).

Trochu mě vylekalo, když začal Cipius naproti dveřím v posteli hlasitě chrápat, ale jinak žádný problém.
Našel jsem jeho vak, otevřel ho a nalil jsem tam celý obsah lahvičky.
Odplížil jsem se ven, opatrně jsem zavřel a s Melem jsme potichu odešli do své komnaty.

A pak jsme se začali smát.
Všichni.
Tak moc, že jsme vzbudili ostatní rekruty a legionáře okolo.

Hahá, zítra bude úžasný den !

_____________________________________________________________________________________________

6. stránka
______________________________________________________________________________________________

Už jsem si docela zvykl na zdejší nuzný život. Postel byla tvrdá asi jako Cipiusův mozek, místo polštáře a peřiny z nejjemnější Coloviánské vlny jsem tu měl slámu a to co vařili rozhodně nebylo jídlo, nýbrž rozemleté kusy kamení, smíchané se spermatem místních psů. Ano, přesně tak to chutnalo.
Ale zvykl jsem si.
Jediné, co mi tu chybělo, byli ženy. Ááááách, už je to týden, co jsem žádnou neviděl ! To se musí změnit.
Jinak to tu nepřežiju.
A víno taky došlo až podezřele rychle…


____________________


Nikdy jsem se tak krásně nevyspal.
To víte, když vás ráno čeká něco velkého či mimořádného, usne se vám krásně.
Vstal jsem, oblékl jsem si na sebe tu odpornou věc, co jsme měli povinně jako oblečení a šel jsem na snídani.
Ta byla nejlepší. Byl to totiž chleba.
Dojedl jsem, asi pět minut jsem si hvízdal a pak jsem šel na povinné seřazování.

„Tak jakpak ses vyspal ?“ Zeptal se mě šibalsky Hadvar, který stál vedle mě.
„Úžasně!“ Odpověděl jsem s úsměvem a už jsem se nemohl dočkat. "A kde je starouš Cipius ?"
"Ehm, támhle" Ukázal Hadvar vesele na vchod věže. "Ten má teda dost, kolik jsi mu tam toho vylil ?!"

Z věže vyběhl budoucí generál Quentin Cipius, v ruce držel svůj vak s „vodou“ a plnou silou to napálil do zdi.
Otočil se a když spatřil nás, stejným stylem zamířil i k nám.

„Tááák co, Pelahigusy, kdo jfe pfán teď, cooo ?“ Začal si na mě Cipius a přitom se díval na Jeffa.
„Já budu ghenerál ! Co budeš thy ?“ A pěstí si praštil do hrudi. "Ale stejně bando, já vás miluju !"

Omámeně se otočil, doběhl do stájí a začal řvát na koně, že mu dluží deset septimů.

„Ty vole, ty vole, to je ještě lepší, než jsem si myslel“ Zašeptal mi blaženě do ucha Hadvar.
„Jo, jo, jo, je to super !“ Odpověděl jsem s největším úsměvem, kterého jsem byl schopen.

A pak se to stalo.
Ozvaly se trubky a do pevnosti vjeli : Císařský tajemník, nějaký elf na koni a doprovod elitních složek Penitus Oculatus v celé své parádě.

"Už se těším, až na tajemníka bude brblat ty svoje nesmysly" Špitl mi do ucha Hadvar. "To bude trapas."
"Jó nó ! A podívej se na něj." Ukázal jsem na Cipiuse jak olizuje sloup. "Není teď roztomilejší ?"
"Hehe, je z něj teď takovej cukrouš." Odpověděl Hadvar a oba jsme se začali válet smíchy po zemi.

Z řady vystoupil prefekt ( jenda z vyšších šarží legie ) a zamířil s úklonou k Císařskému tajemníkovi.

"Vítejte lorde tajemníku, jsme tu seřazení a těšíme se z vaší přítomnosti" Začal prefekt Neugradu. "Je nám ctí přihlížet tomu, jak povýšíte legáta Quentina Cipiuse do stavu generálského."

Když Quentin Cipius uslyšel své jméno a všiml si jezdců a tajemníka, otřepal se, vytáhl meč a zařval.
„Do útoku, hútočí na nás !“

Rozběhl se s napřaženým mečem na Císařského tajemníka a pořád řval „Smrt Aldhemskýmu Dominiu !“

„A doprdele" Zaklel jsem nevěřícně. "To se nám nějak vymknulo z rukou.“
Špitl jsem a v tu ránu jsme se, já i Hadvar, rozeběhli za legátem. Chtěli jsme, aby se jen ztrapnil. Ne, aby někoho zabil!

Než jsme ho však stačili doběhnout, do kolena mu přistál šíp od jednoho z vojáků v doprovodu.
Cipius se svalil na zem, ječel a řval nadávky. Nejdřív si myslel, že jsme elfové, pak že jsme skřeti z Cyrodiilu a všichni jsme mu dlužili peníze.

Já i Hadvar jsme jen nad ním stáli. V duchu jsme se radovali a zároveň nenáviděli. Z toho může být obrovský průser !

„Vy dva !“ Nějaký elf na koni v císařské uniformě ukázal na mě a na Hadvara.
„Odneste ho proboha do věže, tak na co čekáte ? Je pravděpodobně omámený !“

A tak jsme svého oblíbeného legáta vzali ( já za nohy, Hadvar za ruce ) a nesli jsme ho do věže na lůžko.

Když jsme ho donesli, chtěl jsem si to užít, dokud to jde, ohnul jsem se k němu a povídám :
„Tak co, Quentine, kdo je pán teď, co ? Já budu alespoň legionář ! Co budeš ty ?"

Quentin Cipius zmlkl, přestal řvát a podíval se na mě tak, že by to snad roztavilo kámen.

„Neměl sis vyskakovat na Pelargia z Chorrolu !“
Vzal jsem do ruky jeho vak s vodou ( teď už bez vody ), hodil jsem ho do krbu a s úsměvem jsme odešli ven.

Tam se teda děly věci...

Císařský tajemník byl úplně v šoku, pořád tam hulákal : „No to je skandál, to je skandál !“,
rekruti a legionáři nevěděli, jestli jásat, usmívat se, nebo jen stát a tupě zírat,
jednotka Penitus Oculatus zabezpečovala okolí
a elf v císařské zbroji se mračil, jak jen to jde.

Poté k němu přišel tajemník, předal mu dopis a pak odjel i s družinou z pevnosti. V celé své parádě...

Elf si přečetl zprávu, kterou mu dal tajemník, usmál se a zamířil k nám.

„Pánové, mé jméno je Fasendil, právě jsem dorazil z Hammerfallu a budu váš nový legát.“

_______________________________________________________________________________________________


7. stránka
_______________________________________________________________________________________________

Od oného slavného incidentu s bývalým legátem Quentinem Cipiem, už uběhly bezmála 3 týdny.
Toho chudáka odvezli do Brumy na vyšetření a na výslech, ale naštěstí nebyl schopen srozumitelné výpovědi.
Legie vyšetřování odložila, a tak jsem si po dlouhé době pořádně oddychl. Kdyby mě Cipius tehdy napráskal, mohli by mě v tom lepším případě zavřít do vězení, v tom horším popravit a v tom úplně nejhorším poslat zpátky domů za otcem. Naštěstí se tak nestalo…

Díky tomu, že jsem poslal Cipia pryč z Neugradu, si mě oblíbili i ostatní rekruti. Stal jsem se místním hrdinou ! Takže můj problém se šikanou byl tímto vyřešen. Dvě mouchy jednou ranou, že ?

Náš nový legát Fasendil byl…jiný…
Jakýkoli pokus o převrat v naší skupině byl okamžitě potrestán trestem. Samotkou v podzemí pevnosti Neugrad, kde je vlhko, všude jsou krysy a hlídač si každých 19 vteřin říhne. Nic pro mě.
No a když už jsem se tam objevil po osmé, příště jsem si dobře rozmyslel, jestli opravdu chci legátovi pochcat postel, naolejovat schody, pustit jeho papouška z klece, odsekávat nebo mu vyhazovat věci z okna.
To víte, šel na to chytře a podařilo se mu mě časem zlomit.
Také respektoval mé názory a za to jsem si ho začal docela vážit.

Navíc, ještě jeden týden výcviku a stanu se plnohodnotným legionářem.

Kdo ví, třeba na mě bude můj otec konečně pyšný !


_____________________


„Pánové !“ Začal legát Fasendil ranní proslov. „Minulý týden jsme tvrdě cvičili s mečem."
"Myslím si, že každý z vás už by se mohl vyrovnat v přímém boji s nedisciplinovaným banditou, někteří obzvlášť, když ho u toho ještě podpálí, že Drelayne…“
Dodal ještě ostře k mému Dunmerskému příteli a u toho si podrbal spálenou ruku, kterou mu Drelayn zapálil při salutování.

„Příští týden vás všechny přijmeme do Legie.“ Pokračoval legát. „A to už nebude taková procházka růžovým sadem, jaká to byla do teď.“

„Pff“ Odfrkl jsem si nesouhlasně.

„I v dobách míru jsou dny legionáře těžké. Obzvláště zde, ve Skyrimu. Jak jste si mohli všimnout, zákaz uctívaní Tibera Septima, také známého jako Talos, pobouřil spoustu lidí a tudíž bude na vás, aby jste situaci zklidnili. Bude z vás jediná opora skyrimského lidu. A to vyžaduje intuici, logické myšlení, důvtip a orientaci.
Tyto vlastnosti se však nedají naučit pouhým výcvikem.
Ne, to chce zkušenosti !
A ty získáte jedině praxí !“

„Trochu se bojím, kam to vede“ Zašeptal mi znepokojeně do ucha Hadvar.

„A proto“ Pokračoval Fasendil. „Se rozdělíte do skupin a vyrazíte do terénu ! Váš úkol bude prostý. Budete pochodovat cestami, pomáhat vesničanům, zapalovat lucerny, a tak dále. Podmínka je, že se pozítří v 18 : 00 hodin sejdeme na hoře Meluzíny nad Falkreathem. Kdo nepřijde, jako by dezertoval. Nějaké dotazy ?“

Nikdo nic neřekl. Všichni byli natolik otrávení, že se nemohli ani vyjádřit.

„Fajn, za hodinu tady. Rozchod !“ Zavelel legát Fasendil a odešel do věže.

„Ale ne, vždyť já sotva vyjdu schody…“ Zamumlal jsem ke svým přátelům. „Jak je ta hora vysoká ?“

„Asi něco přes 1000 metrů, kamaráde, ale to fakt teď není důležité.“ Odpověděl mi Menelras. „Tak pojďte, jdeme se sbalit. Pele, vezmeš s sebou pánev a nějaké zásoby. Hadvare, vezmi s sebou nějaké kůže, v noci bude pekelná zima. Já beru lovecké přístroje a Jeffe, ty uneseš nejvíc, tak si vezmeš na záda stany a stanové vybavení.“

„Hmmm !“ Zahuhlal Jeff na souhlas.
„Nějakej chytrej, ne ?“ Zazubil se na Mela Hadvar.
„Hele, jestli se ti něco nezdá, můžeš se ozvat“ Nasupil se Mel. „Kdysi jsem byl lovec, tak vím, jak to v divočině chodí.“
„Vždyť jsou to jen dva dny“ Uklidňoval jsem ho, ale spíš jsem se snažil povzbudit sám sebe.


Šli jsme se sbalit.
Do svého baťohu jsem nacpal pánev, nějaké to jídlo, co jsem před týdnem ukradl z kantýny a knihu, kterou jsem měl zrovna rozečtenou.

Když jsme byli hotoví, měli jsme ještě chvíli, a tak jsme naposledy rozebírali zadek jedné farmářky, která šla do Neugradu prodávat obilí a květák.

Brzy však nastal čas, a my jsme se odebrali na nádoří za ostatními.
Legát Fasendil nám ukázal na mapě naše teritorium ( Západ državy ) a poslal nás ven do drsného falkreathského lesa.

To zas bude den...

Mapa :


_______________________________________________________________________________________________

8. stránka
_______________________________________________________________________________________________

To máte tak, když vám váš šéf přikáže něco, co opravdu nechcete, ale musíte to udělat, tak máte pořádně špatnou náladu. Jak jistě víte, náš legát Fasendil nás poslal do divočiny, abychom nabyli praxe.
Tss, to se lehko řekne ! Co jako budeme dělat ? Tohle bylo opravdu pod pás !
A navíc, vyfasoval jsem s přáteli západní část falkreathské državy. Víte, jak je to daleko ?


_______________


„No neříkejte mi, že jsme nevzali mapu…“ Řekl jsem otráveně.

Byli jsme pryč už dvě hodiny a totálně jsme zabloudili.

Před necelou hodinou jsme totiž sešli z cesty, neboť kecy ostatních rekrutů byli vážně vyčerpávající.
Chtěli jsme si to zkrátit, ale místo toho jsme se ztatili.
Navíc už bylo poledne a já dostal hlad.

„Hele, kašleme na to.“ Nadhodil jsem. „Pojďme se najíst.“
„Jo, to je fakt, jdu na dřevo.“ Přidal se Hadvar a ostatní se sesedli kolem kamenného kruhu.

Kolem nás zacupital zajíc. Očmuchal strom a tvářil se nehorázně roztomile.
Začal jsem mít skyrimské zajíce rád.
Jsou tak krásní, mají heboučkou srst a…

"BUUUUUUM"

Na chvíli jsem ohluchl.
To byla rána !
V tu samou chvíli se objevilo rudé světlo, při kterém jsem málem oslepl.
Když světlo a kouřová clona zmizela, spatřil jsem, co se stalo.

„Koukejte, co jsem ulovil !“ Ozval se vesele Drelayn a sebral kusy spáleného zajíce z menšího kráteru.
„Tak tohle jíst nebudu.“ Řekl jsem otráveně. „Vždyť jsi to spálil !“
„Prosimtě, ty toho naděláš, takhle je to nejlepší.“ Odvětil Drelayn a podal Jeffovi kus zajíce.

Hadvar se za chvíli vrátil s náručí plnou klacků a naštvaně na nás vyjel.
„Hele, tak vy mě pošlete pro dřevo a zatím si tu pochutnáváte na…ehm…co to je ?“
„Pečený zajíc.“ Odpověděl mu Drelayn. „Sám jsem ho upekl.“
„No super, dej mi taky. Mám hlad jako vlk !“ Zajásal Hadvar. „Díky. Je to dobrý ?“
„Hmmm“ Odpověděl Jeff a strčil si zbytek zaječí hlavy do chřtánu.

Hadvar se zakousl, začal se dávit a vyplivl popel.
„Proboha, vždyť to je…“
„Tak co kdybych zase šli ?“ Skočil jsem mu do řeči, nechtěl jsem totiž Drealayna naštvat.
Když jsem viděl, co udělal se zajícem během vteřiny, začal jsem se ho trochu bát.

Celé odpoledne jsme bloudili.
Zjistili jsme, že Menelras, jakožto Bosmer, nemá vůbec žádný smysl pro orientaci.
Nakonec jsme chodili celou dobu v kruhu.
A když už jsme potřetí prošli kolem místa, kde jsme jedli zajíce, naštvali jsme se a házeli vinu jeden na druhého.
Dokonce začalo pršet ! To už jsem byl naprosto nepříčetný...

„Půjdeme tudy !“ Řekl jsem rázně.

Nevím, jestli díky intuici nebo štěstí, ale našli jsme cestu, ze které jsme dopoledne sestoupili.
Dokonce tam byl i ukazatel, na kterém stálo...

„Helgen !“ Zajásal Menelras. „A je jen míli odsud !

Konečně nějaké pozitivum.

Rozeběhli jsme se a asi za 10 minut jsme spatřili brány oné zmiňované vesnice.

Trochu mě trnulo, když jsem tu spatřil tolik legionářů, naštěstí nás nepoznali .
Byli jsme v civilu a nikdo se nás na nic neptal.

Začalo pršet ještě víc a já už byl naprosto promáčen.

Rozhlíželi po úkrytu před deštěm, ale nemohli jsem nic najít.
A pak jsem to objevil.
Místo, po kterém se mi stýskalo skoro měsíc.
Místo, díky kterému jsem si užíval celý život !
HOSPODA !
Ihned jsem na ní přátele upozornil.

„Já ti nevím.“ Ozval se Hadvar. „Je tu moc legionářů, z toho by mohl být slušný průser !“
„Hmmm !“ Přidal se do debaty Jeff.
„Jó no, máme být v terénu a né vysedávat v hospodě.“ Reagoval Menelras. „A já už nechci zase na samotku.“
„Já souhlasím s Pelem !“ Řekl k mému údivu Drelayn. „Prší, je hnusně a zima. A docela bych si dal něco k pití.“
„No tak dobře, ale jen na chvilku.“ Souhlasil nakonec Hadvar a vydali jsme se do hospody.

Vtrhli jsme dovnitř, shodili batohy a pohodlně se usadili vedle krbu, kde jsme si začali sušit ruce a nohy.
Rozhlídl jsem se kolem.
Hospoda byla celá ze dřeva a na trámu seděl vycpaný orel. Naproti nám seděla u stolu menší skupina legionářů a u baru pil nějaký blonďatý Nord. Nebylo to tu zase tak špatné...

Zamířil k nám hospodský, držíce v ruce hadr.

„Zdravím, mé jméno je Vilod.“ Představil se hospodský. „Co si dáte, pánové ?“
Na tenhle okamžik jsem se úplně tetelil.
„Láhev Tamičina výběrového vína, nějaký skvělý ročník, prosím“ Objednal jsem si.
„A pokud není dobře uleželé, dal bych si štamprli Cyrodiilské brandy.“

Všichni se na mě pobaveně otočili a Vilod tupě zamrkal.

„Ehm, to tu nemáme.“ Ozval se po chvíli hospodský. „Vedeme pouze Zlatopalcovu, či Černošípkovu medovinu, pivo, vodu a nebo moji specialitu; Medovinu s jalovcovými bobulemi.“
„Co je to proboha medovina ?“ Zašeptal jsem Hadvarovi, zatímco si ostatní objednávali.
„Uvidíš, je to dobrý !“ Ubezpečil mě a já si to nakonec taky objednal.

Hospodský nám za chvíli přinesl 5 zaprášených lahví s pochybně vypadající růžovou tekutinou uvnitř.
Ostatní to do sebe vyklopili a spokojeně si zamlaskali.
Já jsem tomu vůbec nedůvěřoval.
Po dlouhém uvažovaní jsem tam nakonec strčil jazyk a lízl jsem si.
Ta chuť byla ...zvláštní...
Nic tak sladkého a zároveň hořkého jsem nikdy neochutnal.
Odvážil jsem si pořádně loknout a bylo to !
Nic tak dobrého jsem nikdy nepil. Och, to byla dobrota ! Musel jsem se znova napít. Hned !
Vypil jsem to na ex a objednal si další. A další. A další...

I přes to, že jsem seděl mezi lůzou, jsem si tak dobře ještě nepopovídal.
Menelras nám vyprávěl o svých dobrodružství ve Valenwoodu a proč vlastně vstoupil do legie ( nudil se ), Hadvar se rozpovídal o nové zbrani, poházející až Hammerfallu a já jim vyprávěl o rodném Cyrodiilu, o místních ženách, o Chorrolu, ale přes to všechno jsem vynechal to, že jsem syn hraběte. Nevím, jak by to snesli.
Když už jsem se ale potřetí přeřekl ( Např. "V paláci, ehm, teda v chatě" ) a Hadvar zdvihl obočí, tak jsem se radši šel ven vychcat.

Už se setmělo a přestalo pršet. Byl krásný, voňavý vzduch, svítily hvězdy, foukal chladivý větřík, na stromě zpíval drozd, proběhl kolem mě zajíček a já si vesele chcal do křoví.
Oklepal jsem si ho a když se vedle mě procházela Nordka, zahvízdal jsem s otázkou, jestli si nechce užít. Nasadila znechucený výraz, rázně odkráčela a já se zklamaně ( a značně podnapile ) vrátil do hospody.
Tam panovala dobrá nálada.
Kamarádi se zrovna něčemu zasmáli a já si k nim bujaře přisedl.

„Hele, Drelayne.“ Ozval se elf Menelras. „Proč jsi se vlastně rozhodl vstoupit do legie ?“

Drelayn, který právě prstem vysílal do bublající a třepající-se lahve jedno ledové kouzlo za druhým, zdvihl oči k Melovi a zasněně se rozpovídal.
„No to bylo takhle, v Ledohradské univerzitě jsem tuhle zapálil studentské pokoje a…“

„HADVARE !“ Zakřičel blonďatý Nord, až jsme nadskočili a začal se valit k nám.

Hadvar vstal a nadšeně se s ním objal.
„Pánové, tohle je Ralof, můj kamarád z dětství. Teda, ty jsi ztloustnul, vole!“ Zasmál se Hadvar.
„Drž hubu !" Odvětil mu vesele Ralof. "Hele pamatuješ jak…“
A odešli si sednout k baru, kde se pořád něčemu smáli.

"No, abych to dopověděl..." Ozval se do ticha Drelayn, bohužel to však zase nestihl.

Rozrazily se totiž dveře a do hospody vstoupil nám dobře známý elf.

Legát Fasendil ! A vypadal dost naštvaně !

_______________________________________________________________________________________________

A jako vždy mapa :



_______________________________________________________________________________________________

9. stránka
_______________________________________________________________________________________________

„Do prdele, k zemi !“ Špitl jsem k ostatním a v tu ránu jsme skočili pod stůl.

Legát Fasendil se rozhlédl kolem, luskl na hospodského Viloda a přisedl si k legionářům naproti nám.

„Fasendile ! Co tu děláš ?“ Pozvedl číši jeden důstojník u stolu. „ Myslel jsem, žes´ dostal nové rekruty v Neugradu.“
„Ále, Skulnare, poslal jsem je do terénu a mám z toho nějaký špatný pocit." Odpověděl mu. "Musím se napít...“
„Vždyť to je snad dobře, ne ?" Dodala jedna důstojnice. "Alespoň si vyzkouší, jaké to je, sloužit v legii !“
„No, to sice jo, Rikke, ale poslední dobou se tu objevuje jistá nevole k Říši. Prostě se bojím, aby se jim něco nestalo. To je vše a…jo, díky Vilode.“ Řekl Fasendil a napil se medoviny.
„Prosimtě, to, že pár Jarlů nesouhlasí s konkordátem ještě neznamená, že chtějí pozabíjet celou legii.“ Uklidňoval ho Skulnar. „A že si pár zlodějů a banditů…jak si to říkají ?“
„Synové Skyrimu“ Dodala Rikke se smíchem.
„Jo, Synové Skyrimu… začali hrát na osvoboditele a zachránce „pravých Nordů“…Pche ! Stejně je najdeme a pozabíjíme do jednoho. Jsou to jen kriminálníci, nic víc !.“ Řekl rázně legát Skulnar a napil se piva.
„Já jarla Ulfrika znám.“ Zapojila se do debaty Rikke. „Ono ho to přejde. Uvidíte.“
„No, to doufám.“ Přitakal Fasendil. „Za chvíli jeho řeči začnou být protizákonné !“
„Už to neřešte.“ Ozval se legát Skulnar. "Fasendile, povídej nám o Hammerfallu.“
„Hmm, byl jsem tam jen rok ve službě.“ Řekl Fasendil. „Je tam vedro jak…

„Pele, co budeme dělat ?“ Šeptl mi do ucha Drelayn. „Jsme tu úplně uvěznění !“
„Nemám tušení.“ Vypískl jsem vystrašeně. Úplně se mi třásl hlas. „Proboha a co Hadvar ?“

Podívali jsme se zděšeně k baru, kde se Hadvar objímal s Ralofem a oba dva začali zpívat Ragnara rudého.
Byla to jen otázka času, kdy si ho Fasendil všimne.

„Musíme improvizovat.“ Špitl rázně Mel a hodil po Hadvarovi bramboru.

„Kdo to byl ?!“ Zařval na celou hospodu Hadvar, rozbil flašku a výhružně s ní zamával.

My jsme úplně zezelenali.
Dva nebo tři důstojníci se po něm otočili, ale Fasendil naštěstí dál zaujatě vyprávěl o svých dobrodružství ve Strážnu v Hammerfallu.
Zděšeně jsme mávali rukama, aby si nás Hadvar konečně všiml.
Teprve až po něm Menelras hodil další bramboru, podíval se naším směrem.
Když nás spatřil pod stolem, začal se hlasitě smát a upozornil na nás Ralofa, který se začal tlemit ještě víc.

Mně už se jen zbývalo modlit a zuřivě ukazovat na protější stůl.
To pomohlo.
Hadvar se opile s úsměvem otočil a spatřil Fasendila.
Zbělal, vytřeštil oči a pomalu se otočil k nám.
S hrůzou v očích umlčel zpívajícího Ralofa.

Fasendil dopověděl nějakou veselou příhodu, neboť se začali všichni smát, zvedl se a zamířil ke dveřím.
To byl konec.
Bylo to v háji.
Z tohodle se prostě nevykecáme.
Zvlášť, když tu bylo tolik legionářů...

Najednou se však rozrazily dveře a dovnitř vstoupili Thalmorští vojáci.

To vzbudilo rozruch.

Thalmorští zamířili k muži, který seděl u stolu vedle legionářů. Přišli k němu a ptají se :
„Jsi Etienne Rarnis z Riftenu ?" Zeptal se muže jeden z justiciářů.
„Co je vám do toho, elfský svině ?“ Vyjel na ně opile Etienn.
„Jste zatčen. Odejděte s námi dobrovolně, nebo po zlém.“ Varoval ho Justiciář.
„Nikam s váma nejdu !“ Zařval muž jménem Etienn a uhodil Justiciáře do tváře.

Ten začal kouzlit, ozvala se rána jak z děla a Etienn padl do bezvědomí.

To se nelíbilo ostatním hostům hospody.
Začali po Thalmorech něco pokřikovat, házet různé druhy zeleniny a nadávat jim.
Až na legionáře. Ti se jen mračili. Nic však dělat nemohli.
Ralof začal řvát na Thalmory sprostá slova.
Dokonalý zmatek.

„To je naše šance !“ Zakřičel jsem a vyběhli jsme zpod stolu.

Cestou jsem sebral Hadvara a vyskočili jsme z hospody.
Chvíli jsme utíkali a když jsme se ocitli mimo hradby Helgenu, tak se nám po dlouhé době konečně ulevilo.

„Už nikdy … neudělám…eh…takovou…pitomost !“ Zahuhlal udýchaně Drelayn.
„Hmmm.“ Souhlasil Jeff.
„Kdyby nás poznal, byli by jsme úplně v prdeli !“

I když jsme se teď nenáviděli navzájem, byli jsme rádi, že se nám podařilo utéct.
A jednou budu muset poděkovat těm Thalmorům !
Asi nás zachránili.
Kdo by to byl řekl !

_______________________________________________________________________________________________

10. stránka
_______________________________________________________________________________________________

Měli jsme v té hospodě nehorázné štěstí.
Kdyby se tam neobjevili Thalmorští Justiciáři, mohli jsme už být ve vězení nebo viset.
Nestalo se tak. A za to jsem byl upřímně rád !

Tu noc jsme se utábořili necelý kilometr od Helgenu. Bylo to docela příjemné.
Rozdělali jsme si oheň a povídali si dlouho do noci.

Druhý den jsme zase vyrazili směrem k západní části državy Falkreath s pocitem, že nás už nic nemůže ohrozit.


____________________


Byli jsme na cestě už dvě hodiny. Před chvílí jsme minuli Falkreath.
Za normálních okolností bychom se tam stavili alespoň na jedno, ale poslední dobou jsme měli s hospodami…ehm…špatné zkušenosti.

„Co budeme dělat, až tam dorazíme ?“ Zeptal se Hadvar.
„Prý pomáhat pocestným, to zrovna.“ Odpověděl jsem mu se smíchem.
„Jó no, už tě vidím, jak někomu opravuješ kolo.“ Přidal se Menelras.
"Narážíš tím na něco ?" Dodal jsem uraženě.

Chvíli jsme se ještě takhle handrkovali, když tu náhle proti nám běžel jakýsi muž.
Měli jsme veselpu náladu a jen tak jsme si ji nechtěli něčím zkazit.

„Utíkejte dokud můžete !“ Řval na nás.
„Aha a proč jako ?“ Obořil jsem se na něj.
„Prý tu je armáda rebelů, která jen vraždí a znásilňuje !“ Ječel muž. Zjevně se u toho i pochcal.
„Jo táák, armáda rebelů !“ Poplácal ho na zádech Hadvar. „Tak mi se ti o ně postaráme, že jo kluci!“
„Jste blázni, všichni !“ Zakřičel nám do obličeje vystrašený muž. „Prý jsou už za tímhle průsmykem !“
„No jasně a armáda dremor tam je taky, co ?“ Dodal ironicky Menelras.

Poslali jsme ho pryč a se smíchem jsme se vydali do průsmyku.

Tam bylo docela živo.
Zrovna tam odpočívala skupina Falkreathských stráží.

„Hej, co tu děláte !“ Křikl na nás jeden strážník. „Vypadněte odsud !“
„Copak, nějaká armáda obřích blátokrabů ?“ Zasmál se Hadvar.
„Prý se to tu hemží odpůrci režimu.“ Řekl velitel stráží. „Musíme tu dávat pozor.“

Naproti nám pochodovala kohorta Thalmorských Justiciářů.

„Heej, tudy nemůžete !“ Křikl jsem na ně ze srandy. „Je tu někde armáda zakrslých Talosů !
Celá moje parta se začala smát.

Justiciáři zastavili, mávli rukou, a nám všem se na zápěstích objevila kožená pouta.

„Co jsi to řekl, odporný Norde“ ? Chytl mě Justiciář ( sakra, ten měl sílu ) a odnesl mě ke skále.

„Nejsem Nord, ty ucho, jsem Imperiál.“ Řekl jsem mu s odporem. „Ano, to jsou ti, co vám v minulosti dali na prdel !“

„Co jsi říkal o Talosovi?“ Prskal mi do obličeje Justiciář a ignoroval moji narážku.
„Hele, to byl vtip, jo ?“ Odvětil jsem a dostal jsem strach.

Justiciář si vyčaroval zbraň.
Zjevně se mě chystal popravit !

„Chováš se jako kacíř ! A jako kacíř taky…!“ Nedořekl to, neboť ho do oka zasáhl šíp.

„Smrt Císařství !!! Za Ulfrica !“ Zařval někdo ve skalách a v tu ránu se všude kolem objevili válečníci v modrém.

Falkreathské stráže ani nestačily zareagovat.
Šípy létaly tam i sem a zabodávaly se do zmatených lidí a elfů okolo.
Justiciáři začali metat jedno ohnivé kouzlo za druhým, takže všude začalo hořet.
Ze skal se vynořovalo čím dál víc vojáků Bouřných Hávů.

Bylo jim jedno, jestli jejich oběť je Nord nebo Elf, zabíjeli všechno a všechny.
Dokonalý zmatek !

Já se vůbec nemohl bránit, měl jsem spoutané ruce...

Když tu najednou se proti mně rozeběhl Háv, celý od krve, s pozdvihnutou sekerou.
Naštěstí nestihl doběhnout až ke mně. Skočil totiž po něm jeden ze stráží a propíchl mu mečem břicho, až ven vyletěly střeva.

„Proboha, já tady umřu !“ Začal jsem ječet a dal jsem se do breku. Všude kolem mě létaly kusy těl a orgánů.

Stráže z Falkreathu utvořily neprůstupnou zeď ze štítů a odrážely každého vojáka Bouřných hávů, který se zrovna nachomýtl.

Všude smrděl pach krve a byl slyšet smrtelný vřískot na všech stranách.

Lukostřelci přestali střílet, neboť jejich střely zabíjely spíše vlastní lidi, než nepřátele a vrhli se také do boje muž proti muži.
Jen pár jich ještě zůstalo na skalách. Ty však většinou smetlo ze skály nějaké elfské kouzlo.

Bouřné hávy nás obklíčily a měli početní převahu dva ku jedné.
Skupina barbarů s obříma sekerama skočila na zeď stráží a úplně ji rozbořila. Barbaři se oháněli zbraněmi a kdo se jim přiblížil, byl v tu ránu rozseknut. Falkreathského kapitána právě rozsekali na hadry.
Jeden strážný je však oběhl a vrazil jednomu z nich meč do hrdla.

Hadvarovi se mezitím podařilo setřást ze sebe pouta a začal rozvazovat ostatní.
Sebral ze země štít, vzal mrtvému strážnému meč a zapojil se do bitvy s křikem :

„Za slávu říše !“

To neměl dělat.
Většina Bouřných Hávů se s vztekem otočila na Hadvara a zamířila k němu.

Skočil k němu jeden barbar a silou mu udeřil sekyrou do štítu tak moc, že Hadvarovi málem zlomil ruku.
Tíha dopadu sekyry ho shodila na zem. Překulil se a jen taktak vykryl štítem další mohutnou ránu.
To už ale štít nevydržel a rozletěl se na kusy. Barbar se znovu napřáhl.
Hadvar už byl naprosto bezbranný.

Jeff zařval, pěstí umlátil jednoho vojáka Bouřných hávů k smrti, vzal si jeho obouruční meč a v rychlosti rozpůlil barbara, ohrožujícího přítele, na dvě půlky.
Podal ruku Hadvarovi, ten mu poděkoval a znovu se oba dva vrhli do boje.

Drelayn začal pálit každého nepřátelského vojáka za živa. Jeho ruce byli v jednom ohni a barbaři od něj spíše utíkali, než aby se s ním pouštěli do křížku.

Menelras se vyšplhal na skálu, shodil jednoho lukostřelce, vzal mu luk a začal střílet po nepřátelích.
Síla jednoho kouzla však rozdrtila skálu pod ním a on se svalil dolů do bitevní vřavy.
Než se stačil zvednout, dorazil k němu jeden voják Bouřných Hávů a obrovským, mohutným a těžkým palcátem Melovi rozdrtil hlavu.

Když jsem tohle viděl, začal jsem panikařit a rozeběhl jsem se někam pryč.
Zakopl jsem však o rozsekané tělo jednoho z Bouřných hávů.
Možná jsem byl i chvíli v bezvědomí, ale…

Odněkud se na mě vyřítil jeden z Hávů a já jsem se v rychlosti překulil na druhou stranu.
Tam, kde jsem ještě předtím ležel, byla teď v zemi zaražená sekera.

Zvedl jsem se a utíkal jsem někam pryč.
Zasáhla mě odporná krvavá sprcha.
Justiciář právě usekl hlavu jednomu z barbarů a všechna krev dolétla na mě. Fuj !

Utekl jsem ke stěně skály, kde ležel mrtvý Menelras a o jeho šíp jsem si přeřezával pouta.

Konečně ! Byl jsem volný !
Ze země jsem sebral jeden štít a dal ho před sebe. Tak se to dělá ne ?
Jaképak štěstí, že zrovna v té chvíli se do štítu zabodl šíp.
Konečně bezpečí.

Šinul jsem si to podle skály, se štítem před sebou a snažil jsem se být co nejvíc nenápadný.

Jen kousek ode mě bojoval na život a na smrt jeden Justiciář s Hávem, který předtím zabil Mela.

Háv elfovi vyrazil zbraň z ruky, podkosil ho a napřáhl se k smrtícímu úderu.

Toho jsem využil a štítem jsem mu přerazil nos. A ještě jednou. A ještě jednou !
Mlátil jsem ho štítem tak moc, že se svalil na zem.
Nohou jsem mu rozdupl ksicht a rámem štítu jsem mu mlátil do obličeje.
„To máš za Mela, ty bastarde !“ Křičel jsem na něj.

Když už z jeho obličeje přestala stříkat krev, usoudil jsem, že je už dostatečně mrtvý.
A teprve teď jsem se zhroutil.
Zabil jsem člověka !

„Tvůj první ?“ Zeptal se elf.
Zakýval jsem.
„Zachránil´s mi život.“ Řekl elf a vykouzlil si zbraň. „Nikdy na to nezapomenu.“

Vděčný elf se vrhl na poslední zbytek vojáků bouřných hávů a během několika dalších okamžiků již bylo po bitvě.
Bouřné Hávy přestaly bojoval a daly se na útěk.
Vyhráli jsme !
Má první bitva mě však úplně složila...

Rozhlédl jsem se kolem. To byl masakr.
Všude se válela mrtvá a zmasakrovaná těla.

Přežil jsem jen já, Hadvar, Jeff, který krvácel na stehně ( s hrůzou jsem si všiml, že mu tam trčí kus ulomeného šípu ), Drelayn, kterému se kouřilo s prstů, jeden strážný z Falkreathu a dva Justiciáři.

Zbytek byl pobit.
Tvrdě pobit.

________________________________________________________________________________________________________

11. stránka
_______________________________________________________________________________________________

To, co se stalo v tom průsmyku, mě poznamenalo na celý život.
A teď nemyslím, že jsem zabil člověka, že kolem mě umírali lidé, ale to, že jsem ztratil přítele.
Celý život jsem přátele neměl.
A když už konečně ano, tak mi jeden z nich zemře přímo před očima strašlivou smrtí.
Navíc jsem si začal pomalu uvědomovat, že stejný osud jsem mohl mít i já !
Kdybych třeba neuhnul před tou sekyrou, tak...
Ach, nesmím na to myslet. Dělá se mi z toho jenom blbě.

Menelrasovy ostatky jsme poslali do jeho rodného Valenwoodu, kde ho prý pohřbila rodina.
Zvláštní, nikdy o ní nemluvil.

Z této tragédie jsme byli dost zničení, a tak jsme se vůbec nesoustředili na výcvik.

Tedy, do té doby, než nás legát Fasendil seřval.
Podle něj tohle v legii zažijeme ještě mnohokrát. Doufám, že ne...

Hadvar a ostatní z toho rychle vystřízlivěli, ale já ne. Asi jsem moc velký srab !

Zbytek víkendu uběhl jak rychlá voda. Ani jsem nevěděl, co je za den. Bylo mi to jedno...

Ráno jsem vstal, navlíkl jsem si ten strašnej vohoz a šel na seřazení.


_______________________


„Pánové“ Začal Fasendil proslov.
„Celý měsíc jste dřeli, aby vám bylo poskytnuto vstoupit do legie. Ten den přišel. Za několik okamžiků nasednete do povozu a odjedeme do Samoty, kde složíte přísahu. Bude to asi tříhodinová cesta.“

„Cože, takhle daleko ?“ Zabručel jsem.

„Nějaké dotazy ?“ Zeptal se Fasendil.

Nikdo se neozval.

„Dobrá tedy, jděte se připravit na cestu..“

Nasnídal jsem se, s nikým jsem ani nemluvil, sbalil jsem se a nasedl jsem do vozu.

Naproti mně seděl Hadvar s nějakým rekrutem, kterého jsem neznal.
Vedle mě byl Drelayn a Jeff.

Zanedlouho se všechny tři vozy rozjely.
Já si otevřel knihu.

„Ty čteš ?“ Zeptal se mě neznámý rekrut.
„Samozřejmě.“ Dodal jsem otráveně. „Stejně jako meč potřebuje brusku, tak i mozek potřebuje knihu.“
„Já se nikdy nenaučil číst“ Ozval se po chvíli rekrut.
„Nebudeš po mně chtít, bych tě to naučil, že ne ?“ Řekl jsem otráveně.
„Ne, neboj. Já jen, že jsem vyrůstal na farmě, kde…“
„Hele, mě to fakt nezajímá.“ Okřikl jsem ho.

„Pele, co tě žere ?“ Řekl Hadvar po chvíli.
„Jsem v pohodě !“ Odpověděl jsem neurvale. „Nech mě bejt !“
„No jak myslíš…“ Dodal Hadvar.
„Jestli mi chceš pomoct, tak…“ Nedořekl jsem to.
Zrovna jsme projížděli oním průsmykem.
Na stěnách skály byla vidět zaschlá krev.
Mrtvoly už uklidili.

„Hele, to s tím Melem, zapomeň na to.“ Snažil se mi zlepšit náladu Hadvar.
„No jo, co mi zbývá. Už o tom hlavně nemluvte.“ Řekl jsem smutně.
„A co se stalo ?“ Zeptal se nás přihlouple rekrut.
Myslel jsem, že ho zabiju.

V tomhle duchu se táhnula ještě většina cesty.

Když jsem ale projeli Rorikovým dvorcem, zlepšila se mi nálada a já se začal kochat skyrimskou přírodou.

Debata se konečně stočila na veselé příhody.
Takže už to nebylo tak zlé...
Kousek před Samotou jsem dokonce nechal rekruta, aby dopověděl, proč neumí číst.

Pak se objevila skála, kde ležela Samota a já užasl.
Taková krása !
Pod skálou pluly lodě a na cestě byla spousta lidí, kteří směřovali buďto do města, nebo z města.
Trochu mi to tu připomnělo rodný Chorrol.

Vjeli jsme dovnitř a seskočili jsme z vozu.
Před námi byla jakási ulička plná obchodů a hlavně plná lidí.
Vozy zastavily před hospodou „U mrkajícího kolčaváka“.
Vypadala slušně. Sem jednou budu muset na medovinu.

„Za mnou !“ Ozval se legát Fasendil.

Prošli jsme ulicí až na konec, zahnuli jsme doprava ( kousek od nás bylo tržiště ), prošli jsme další branou a ocitli jsme se před mohutným hradem, ze kterého právě vycházela nám už dobře známa legátka Rikke.

„Vítej legáte Fasendile !“ Přivítala ho Rikke. „Tak tohle jsou ti rekruti, o kterých jsi mi povídal ?“
„Ano, Rikke.“ Přitakal náš legát. „Jsou připravení složit přísahu.“
„Výborně !“ Řekla Rikke. „Ještě než složíte přísahu, musím vám něco říct.“
„Jak jednou složíte přísahu, už nemůžete couvnout. Pak už budete nadosmrti legionáři.“
„Takže pokud se na to někdo necítí, může odejít.“

Nikdo neodešel.

„Výborně !“ Ozvala se znovu Rikke. „Nuže, legáte Fasendile, je to na tobě.“
„Dobrá tedy, seřaďte se !“ Zavelel Fasendil a stoupl si před nás. „Opakujte po mně !“

„Přísahám na svou čest, že budu sloužit císaři Titovi Mede II...“ Začal legát Fasendil.
„Přísaháme na svoji čest, že budeme sloužit císaři Titovi Mede II. !“ Zařvali jsme sborem.
„…a slibuji neochvějnou poslušnost důstojníkům jeho slavné říše…“
„A slibujeme neochvějnou poslušnost důstojníkům jeho slavné říše !“
„…pokud ve službě zahynu, nechť mne ti, kdož jsou nade mnou, soudí a ti, kdož jsou pode mnou, seberou…“
„Pokud ve službě zahyneme. Nechť nás ti, kdož jsou…“ A tak dále….
„…ať žije císař, nechť nám dlouho a dobře vládne ! Ať žije říše, nechť přetrvá navěky !“
„Ať žije císař, nechť nám dlouho a dobře vládne ! Ať žije říše, nechť přetrvá navěky !“

Fasendil se usmál a řekl nám.
„Pánové, vítejte v legii !“

„Hurááá !“ Vykřikli ostatní rekruti ( teď už vojáci ) a začali se objímat.
Kromě mě.
Nemyslím si, že je to nějaká výhra.
Zvlášť po tom, co jsem minulý týden zažil v průsmyku.

„Pamatujte, že my se o své lidi staráme." Pokračoval Fasendil. „Jak jste jednou v legii, už jste tu celý život !“

„Každý týden vám bude vyplacen žold v hodnotě 30ti septimů týdně.“ Dodala Rikke.
„Čím budete vyšší šarže, tím víc budete dostávat zaplaceno.“

„Dnes máte celý den volno. Zítra v 6 : 00 nástup zde, před Chmurným hradem.“ Řekl nám Fasendil.
„Rozchod !“

Rozešli jsme se plní radosti pryč.
Až na mě.
Přišel ke mně legát Fasendil, odtáhl mě ke zdi a povídá :

„Jestli ještě jednou budete s přáteli ve službě vysedávat v hospodě, budu to brát jako dezertaci !“
Prskl mi do tváře Fasendil.
„Jak…kdo nás prásknul ?“ Šeptl jsem naštvaně.
„Vy si myslíte, že jsem vás neviděl ?“ Řekl Fasendil, tentokrát s úsměvem.
„Viděl jsem Hadvara, tak jsem k němu šel. A nebýt toho Thalmorskýho divadélka, měl bych vás. Jenže pak jste mi utekli. A vzhledem k tomu, co jste si pak prožili, jsem to nechal být.“
„Ehm, děkuji, legáte.“ Špitl jsem.
„Ber to jako varování. Tak a teď se můžeš jít naposledy opít.“ Dodal legát se smíchem.
Začal jsem ho mít rád.

Šel jsem do hospody, kde na mě už čekali ostatní.

„Pele, kde se flákáš ?“ Křikl na mě vesele Hadvar. „Musíme slavit !“
Řekl jsem mu to, co mi pověděl legát.

„Jo, je to borec, ale už to nech bejt !“ Zasmál se Hadvar a podal mi láhev medoviny.
„To je fakt.“ Souhlasil jsem. „Tahle runda je na mě, hoši !

____


Slavili jsme celou noc. To byla sranda. To bylo příběhů...

Asi o půl desáté jsem se vypotácel ven, abych se vychcal.
Šel jsem ke stromečku, začal jsem ...eh... močit a dívám se okolo.

Najednou se otevřela brána a dovnitř vjel na koni nějaký Nord.

„To je Ulfric, Bouřný Háv !“
Začali si šeptat ostatní občané, kteří se tu shromaždovali.
„Co tu chce ?“
„Proč se tak zle dívá ?“
„Není to nepřítel ?“
„Neudělá nám nic ?“

Ulfric projel ulicí a zamířil směrem v Modrému paláci.

Vydal jsem se za ním.
Tihle lidi to nemají v hlavě v pořádku.

„A třeba se mi povede pomstít Mela ! No jóó..“ Řekl jsem si pro sebe a krknul jsem si.

Opile jsem se domotal až k Modrému paláci, kde Ulfric zastavil, rozrazil vrata a vběhl dovnitř.
Opřel jsem se o sloup a vyzvracel jsem se.
Byl jsem totálně namol.

„Hehe, to by byla sranda, kdybych na něj bafnul, až přijde zpátky.“ Řekl jsem a říhl si.

Čekal jsem tam snad 10 minut.

„Heh, to už ne vtiphný, vždyť on nehraje fér a…“

Ozvala se rána a zvuk, při kterém se mi zježily vlasy na hlavě.

Ulfric vyběhl z paláce, odstrčil mě loktem, nasedl na koně a ujížděl.

"Co jééé ?" Křikl jsem na něj.

„Vraždá !“ Začal někdo řvát uvnitř.
„Zavraždil velekrále ! Za ním !“

_______________________________________________________________________________________________

Pozn. autora : Tak a je to, je za námi první kapitola Osudů legionáře Pelargia.
Dám si teď na týden pauzu a pak zase začnu psát.
Díky vám moc za podporu a jsem rád, že se vám to líbí !

__________________
 

Trivia a postřehy u první kapitoly :

1) Název tohoto příběhu je parodií na Osudy dobrého vojáka Švejka.
2) Míza ze spícího stromu se objevila v Oblivionu, při misi Cechu Bojovníků. Najít ji můžete i ve Skyrimu u obrů.
3) Většina postav je opravdových, např. 
Legát Fasendil : http://elderscrol...e_Fasendil
Legát Quentin Cipius : http://elderscrol...tin_Cipius
a tak dále...
4) Pevnost Neugrad opravdu existuje ! Grin

A mnoho dalšího, na to si ale budete muset přijít sami !

 
Obrázky:

 

Videa:

 

Odkazy:

 

Komentáře
cztroll | cztroll je Offline | #11 | Dne | 24. April 2014 10:21:56
cztroll

Bude pokračování?
Share:
Demodrair | Demodrair je Offline | #12 | Dne | 30. April 2014 15:31:06
Demodrair

Lokace: Černošice komenského 96
nádhera Šaman
Share:
Lisa ThompsonSKYRIM | Lisa ThompsonSKYRIM je Offline | #13 | Dne | 01. August 2014 18:43:05
Lisa ThompsonSKYRIM

Lokace: Proxima Centauri, sektor S244
Wow, to je dlouhý. Pěkný ^^
Share:
Mavlha | Mavlha je Offline | #14 | Dne | 12. February 2016 23:40:30
Mavlha

Je to SUPER krásně to všechno zapadá do sebe... Dobrá práce Smile
Share:
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.
Hodnocení
Pro hodnocení musíte být registrovaný.

Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte.

Výborné! Výborné! 90% [9 Hlasů]
Chvalitebné Chvalitebné 0% [Žádné hlasy]
Dobré Dobré 10% [1 Hlas]
Dostačující Dostačující 0% [Žádné hlasy]
Nedostačující Nedostačující 0% [Žádné hlasy]
Archív Novinek
Datum Kategorie Název Přečteno
06-07-2017 Rozpracovaná novinka (6.7.) Přečteno 0 krát
01-04-2017 Na cukřík s M'aiqem Lhářem Konec série "The Elder Scrolls"! Přečteno 2663 krát
11-02-2017 Elder Scrolls Příběhové rozšíření pro TESO a H... Přečteno 1460 krát
24-12-2016 Elder Scrolls Veselé Saturalie a oslavte Starý život! Přečteno 1257 krát
12-12-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem 6 let se Skyrim.4fan Přečteno 1426 krát
18-11-2016 Elder Scrolls The Elder Scrolls: Online dočasně zdar... Přečteno 1840 krát
11-11-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem 5 let Skyrimu Přečteno 1637 krát
01-11-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem Kreativní rádce Přečteno 1605 krát
13-10-2016 Skyrim The Elder Scrolls V: Skyrim Special Edit... Přečteno 4028 krát
16-09-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem O Zdejších kobkách Přečteno 1840 krát
 Více...     
Archív Novinek
TOPlist