Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE
Prastaré Archívy: Arena PA: Daggerfall PA: Morrowind Construction Set Čas zkracovaní Cechy Skyrimu Rasy ve Skyrimu Let´s learn some lore
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Víte že..
Sdí­let

nahoru
Číst diskuzi
Právě je zde: 1 host(ů)
 Tisk diskuze
Povídky
Marien
Obvykle na podobných fórech bývá i toto vlákno, tak bych si tím dovolil začít. Určitě řada z vás už měla tzv. svrbění prstů při hraní našich oblíbených eRPéGéček a chtěli nebo i vytvořili nějaký příběh, inspirovaný prožitkem ze hry. Tento můj krátký příběh (v Americe by řekli, inspirován skutečnou událostí), mě napadl poté, co jsem se poprvé ztřískal Skoomou v Morrowindu, takže už něco pamatuje a samozřejmě toto také není první web, kde ho zveřejňuji, páč o legraci by mělo jít vždy až na prvním místě. Hezky se bavte...


Všední den válečníka

Ráno
"U Perutě Nejvyššího, zavřete už někdo konečně tomu kohoutovi zobák nebo se mi rozskočí hlava…aach, to už je zase ráno? Proklatě ve džbánku ani slza a v hubě jak v kryptě. Eech, dobré ránko kotě, nechceš vřelej polibek na probuzení vášní? Cože? Cože sem to včera vyváděl? I s tvou přítelkyní? Jo tak, že ste se vobě moc snažily. No to dokážu vocenit. Jo, moc ste se snažily a nic, aha…no, víš já měl hodně těžkejch posledních pár dní, možná i tejdnů, vlastně posledních pár let vůbec stálo za starou belu. Jo, já tě úplně chápu. Že sem vám ještě nezaplatil? No tak si něco vem. Počkej, ten meč ne, to nejde. Tím si vydělávám na denní chleba. A navíc je to rodinná památka, můj děd ho ukrad nějakýmu vožralýmu rytíři. Kolik bys mohla dostat za ten kyrys? Jó, tak ten ti také nemůžu dát. Ten je také po dědovi. Já vím, že je rezavej. Ne, ty tři díry nejsou větrání. To jenom nějakej tupej sedlák s vidlema si splet mýho děda se snopem slámy. Jasně, že ho můj tatík pomstil. No ukrad mu ty vidle. Hele kotě, a co kdybych ti zaplatil pozdějc. Víš mám teď v merku docela tutový kšeft. Nějaká stará hrobka plná bohatejch mrtvol. Tak sem si myslel, že by ti docela slušel nějakej ten šperk, co tam najdu. Že už sem také mrtvola. Teda věř mi holka, že se tak někdy vopravdu cejtím. Jo, že už mám vypadnout, tak jo. Bylo to s tebou fajn. Vypadnout voknem a ne dveřma, hehe, vidím, že máš smysl pro humor. Jaký chlapy, že zavoláš? No to snad nebude nutný, já už vopravdu padám…"
Buch, břink, vrrrz, žuch.
"…eech, zatraceně, moje záda. To je ale mizerný ráno. Zase další knajpa, kde mi nenalejou."
"No jo, rodinný památky sou v tahu. A ta zem studí. Ty vonuce jsou docela dobrý, ale boty sou holt boty.

Poledne
"Buď zdráv kouzelníku, čoveče to je už doba, co sme se neviděli. Jó, starýho parda z naší proslulý kumpanie vždycky rád vidím. A hele, kdepak si byl celou tu dobu? Zase si vynalézal nějaký mocný elixíry? Že tě před pár dny pustili? To víš, nevděk světem vládne. Poslouchej, možná se mi to zdá, ale mám pocit, že seš nějak vyšší. Říkáš památka na skřipec? Ten poslední lektvar na vomlazení, co si prodal tomu baronovi se nějak nevyved, aha. Možná si to vzal za špatnej konec, třeba si ho měl nejdřív nabídnout jeho starý. Hm, taky si to myslíš…"
"Jo, co to tu dělám? No voběd přece. Chytil sem páreček králíků tak si je tady vopejkám. Že králíci nemaj tak dlouhý vocasy a čumáky? Jo krysy. A seš si tím jistej? Hele, seš kámoš, klidně je zdlábni voba dva, já už se najed ráno k prasknutí. Jo, krysy jsou to nejlepší co znáš na mužství? Tak hele, pojedem napůl abys někde pak moc nebejčil."

Odpoledne
"Ano, to sme vopravdu my, velectěný vévodo, proslavená kumpanie válečník a kouzelník. Že nás hledaj ve třech provinciích? Mnó, naše služby sou dost žádaný. Jo pověsit nebo rozčtvrtit. Takový barbarství v dnešní vosvícený době. Tak my už abychom šli, že jo. Hele chlapi, s těma halapartnama vypadáte vopravdu drsně. Připomínáte mi chlápky, co vedli mýho tatíka na hranici. Stáli tam celou dobu co hořel, potili se jak dveře vod chléva a nehli přitom ani brvou. Jakže, pane vévodo, máme štěstí, že s těmi provinciemi ste na nepřátelské notě? Aha, a navíc vás teď trápí velmi vosobní problém. Jasně, že dokážeme bejt velmi diskrétní. Jo, celé tejdny se už nemůžete pořádně… a radši už ani nejíte. Tady kouzelník si myslí, že by to mohlo bejt prokletí. Jestli to umí vyléčit? Mnó, magický zkušenosti a silnejch lektvarů má dostatek, baronova vdova by vám mohla vyprávět. Eh, co to plácám. Že dostanem nový šaty, který nepáchnou jako ty naše? A nadítej váček zlaťáků a koně? Jo živý, ne naložený v sudu."
"Hele parde, co je to za lektvar? Aha, ten dostal i baron. Jo tentokrát jen poloviční dávka, no to si mě uklidnil."
"Dobrá chlapi, rád vochutnám jako první, jen mi nevopírejte ty svý halapartny vo můj krk. Tak na zdraví kouzelníku, sejdeme se ve Valhale."

Večer
"Jo kotě, ještě přilej teplou vodu do mý kádě. Teda parde, řeknu ti, že tak rychle prázdný střeva sem v životě neměl. Ty moje starý nohavice neměly vůbec žádnou šanci a ten strážnej, co stál za mnou taky ne. Jen je mi líto tý krysí pečínky. Že sis dělal legraci? Ne, vopravdu tě neutopím, vždyť si vyhřejváme kostry za tvý zlatky.
"Hej kotě, zanes těm tvým chlapům tento džbánek s vínem jako vomluvu za dnešní ráno. Že máš stále můj meč a kyrys po dědovi? To víš, že se na tebe nezlobím, seš přece má láska. Tu máš zlaťák, dneska platím předem. Řekni hostinskýmu ať pro mě a mýho společníka připraví polívku z toho vašeho kohouta a pak se vrať i se svou přítelkyní. Dnešní noc bude ve znamení mocný magie."
"Kolik že si dal do toho džbánku s vínem toho tvýho lektvaru? Jo dvakrát víc než baronovi? No jo, sou to přeci jen silný chlapi…"

Marien
Upravil/a Marien dne 08.03.2011 22:35
Pokud mohu pomohu rád. http://forum.bonu...amp;t=7632
 
MortuusDominus
Ztráty

Intro
"Proč zavíráte tu bránu, vždyť jsou tam ještě lidi! Když jim nepovolíte přístup do města - zemřou. Nemájí proti těm nestvůrám šanci!"
Strážný si dokázal uchovat klidný profesionální přístup a odvětil:
"Otočte se prosím a nechte práci na nás."
"Jakou práci? Vždyť vy nic neděláte, zavíráte brány, schováváte se za ně a lidé venku umírají."
"Není jiná možnost. Aspoň, že většina se zachránila. Ti lidé venku alespoň to peklo pozdrží, než příjdou posily a my se jim budeme moct postavit. Je mi líto. Nyní se občane otočte a zapomeňte na to, co jste viděl."
"Na to se nedá zapomenout, venku je má rodina. Tak mě aspoň puste k nim!"
-----
Psalo 27. Slunečního úsvitu 3e433 (27. únor), zrovna byl Den vytrvalosti. Lipton seděl v obývacím pokoji ve svém baráku v Brumě a stále dokola měl před očima tu scénu. Scénu, ve které přichází o vše, co doposud měl. Scénu, ve které mu rodina umírá pod rukama Dremor, které napadly město. Scénu, kdy mu strážce odmítl otevřít bránu od města, aby se mohl pokusit chránit svoji rodinu. Nezbylo nic, jen bezmocně stát a dívat se na to utrpení.
"Kde je spravedlnost?! Kde jsou Bohové?!"
Nemohl se soustředit na nic. Stále si kladl tyto otázky a nechtěl si připustit, že se to opravdu stalo. Ještě včera usínal s pocitem, že mu nic nechybí a dnes ráno jakoby celý život ztratil smysl. Napadlo ho, že jediné co teď smysl má, je smrt rodičů pomstít.
Do dveří vtrhl jeho nejlepší přítel, který s ním sdílel obydlí. Argonian, který byl sice trochu přihlouplý, ale zase ten nejoddanější přítel, kterého můžete mít. Typ, co vás nikdy nezradí a nikdy se vám nevysměje, ať se mu svěříte s čímkoli. Jeho přítel Rees svižným krokem prošel místností a dosedl na židli poblíž Liptona. Oba chvíli mlčky koukaly, jak v krbu šlehají plameny a jediné, co přerušovalo to dlouhé ticho, bylo praskání dřeva. Rees spustil:
"No, že jsem tě poslech. Nevyšlo mi to..."
"Co ti zase nevyšlo?" Povzdech Lipton.
Rees se na chvíli zarazil. Že by snad slyšel v Liptonově hlasy nějaký obavy, nebo trápení?
"Zníš jako by se něco stalo."
nahodil Rees ,ale hned se vrátil k předešlému tématu:
"S tou Argoniankou z Leyawiinu, se kterou jsem měl dnes schůzku. Jak jsem ti včera o ni říkal-no...víš?"
Avšak nečekal a odpověděl si sám:
"Určitě víš, tak to dopadlo katastrofálně."
A zakroutil očima. Jelikož se mu odpovědi nedostalo, Rees pokračoval:
"Hele fakt ti něco není? Ještě včera si měl chuť se o tom bavit a rozebírat, co bych měl a neměl. Když jsem ti říkal, že chci vzít Helen do Boudy u pěti drápů, začal jsi mi to rozmlouvat. -Né, neber jí hned do nejlevnější a prohnilý knajpy, kterou zahlídnete, tím na ni určitě dojem neuděláš. Najměte si ve stájích poblíž koně a udělejte si hezkej výlet do Imperial City. Vem jí třeba k Poctivýmu kupci, tam to nevypadá špatně. Chyba. Slyšíš? Chyba. Teda rozuměli jsme si,to jo,ale pak jsem ji chtěl vzít nahoru na pokoj a- no nejdřív jsem pěkně vysolil 20 zlatých za pokoj a- a pak mi řekla, že se mnou na pokoj nechce. Prachy v loji a zbytečně. A možná dobře. Stejně se mi nelíbila. Měla takový vypoulený oči a špínu za drápkama."
Lipton se na Reesa podíval a podíval se do JEHO vypoulených očí. Uvědomil si, že Rees mu opravdu jako jediný dokáže zvednout náladu...
"Špínu za drápkama jo? Cos čekal, když pracuje na farmě?"
Zeptal se pobaveně Lipton
"No ták jo. Dobře, Ale šupiny měla taky nějaký celý nakřivo. Jo ale dala mi nějaký kuřata. Dáš si?". "Dám."
"Udělej, já si musím na zítra naleštit zbroj."
A v tu ránu byl Reesa mimo místnost. Liptonovi se nechtělo vstávat ke krbu, telekinezi neovládal a tak na kousky kuřecího posílal ohnivý koule s nadějí, že to bude stačit. Najednou zaslechl obrovskou ránu a jak lekl a tím jak škubl rukou poslal kouli mnohem silnější. Toho si však nevšiml otočil se a zavolal na Reesa:
"Co to bylo. Reesa? Jsi v pořádku?"
"Jasně. Jen mi upadly stehenní pláty."
Otočil se na zpět a viděl půlku obývacího v pokoje v plamenech.
"Reesa, po mi pomoct hasit, dělej!"
Reesa přiběhl a pomohl hasit. Když se jim podařilo požár uhasit měl Reesa poznámky:
"Měl si opéct kuře, né celý obývák... Ale musí se ti nechat, že máš asi vlohy pro destruktivní magií. Možná by se z tebe mohl jednou stát mistr, protože tohle, to je opravdu mistrovské dílo."
Reesa si chtěl jen rejpnout, ale Lipton v tom viděl geniální způsob, jak se pomstít.


----- druhý den ráno -----
"Nekecej, to přece nemůžeš."
Přesvědčoval ho Rees. Lipton se usmál a Rees pokračoval:
"Ty jsi šílený".
"Možná" odpověděl Lipton. A jestli byl jeho nápad šílený, věděl, že šílencem chce být. A snažil se dál Reesovi vysvětlit situaci.
"Prostě to pochop, ten strážce- a vím, že to byl -osobní strážce hraběnky- nechal moji rodinu napospas a já nemohl dělat nic. Vůbec nic. V podstatě mi vzal můj život a já mu vezmu ten jeho, ale doslova. Možná, kdybych tu destrukci trénoval, a rozvíjel se, mohl bych ho připravit o život jedním dotekem. Rychle, tiše, nenápadně..."
V duchu si to už Lipton maloval.
"Jo, ale osobní stráž hraběnky? Jde o to, že to bude asi vypadat, jako chystaný atentát na hraběnku. Já vím, že po ní nejdeš a jde ti jen o strážce. Ale obyčejní strážní si to budou myslet. A bude kolem toho velký vyšetřovaní, větší, než normálně."
Reesa se snažil uchránit Liptona před problémy- a marně. Lipton má na všechno odpověď:
"Taky máš rád adrenalin?".
"Dobře cvoku. Zrovna, ve zdejším Cechu mágů přijaly před rokem nějakýho J'skara, ten něco o destrukci ví. Nedávno jsem se s ním setkal v chrámu a chlubil se tím. Možná by ti s tím pomohl."
Lipton vstal a šel ke skříni s ošacením a vyndal své oblíbené roucho.
"Snad si nechceš vzít tohle, co si o tobě pomyslí?"
Lipton si oblékal černé roucho, které kdysi patřilo jednomu nekromantovi, který ho napadl. Lipton byl velice zběhlý v alchymii, znal spoustu receptu a vyznal se ve spoustě bylin. Proto také věděl z kterých rostlin se bájí udělat barviva, které potřebuje. A sám si byl schopen rudé značení nekromantů, které bylo na hrudi, přebarvit na černo. Bohužel to značení tam jemně stále bylo, ale považoval to za lepší než nic, protože takové roucho se nikde neprodávalo. Černé nebylo k sehnání, protože bylo spojováno s negativními silami. Ale on měl prostě tu barvu rád. Koneckonců mu i celkem slušela. I když byl temným elfem, jeho pokožka byla neobvykle a až nezdravě světlá, takže dobře kontrastovala s jeho dlouhými černými vlasy.
Zabouchl za sebou dveře, vyšel pár schodů a byl u dveří Cechů mágů. Když vstoupil uviděl naproti sobě ženu, která vyvolávala jednoho raracha za druhým. Hned, jak ho spatřila, přestala vyvolávat a uvítala ho :
" Zdravím, jsem Jeanne a mám to tu na povel, chcete se přidat k cechu mágů, nebo máte nějaké jiné přání? “ zeptala se ho přívětivě.
„Ano, hledám J´Skara. Údajně dává lekce Ničení.“ Odpověděl Lipton.
„To ano, měl by tu někde být. Bývá často ve spodním patře, ale nejsem si jistá. Kolikrát ho vidím dole, pak jsem celou dobu zde a najednou se objeví v alchymistické dílně za mnou. Ani ho nevidím tudy procházet. Zřejmě cvičí Iluze a dělá pokusy s neviditelností.“ Usmála se Jeanne.
Lipton zamířil do spodní časti. Uviděl Khajiita v hnědé otrhané robě a oslovil ho, zda není J´Skar.
„Ale ano, jsem to já. Máš hezké roucho,nechceš ho vyměnit? Heh. Co tě za mnou přivádí?“
Lipton mu vysvětlil, že ho vyhledal proto, že potřebuje pár hodin výuky…
"Dobře, tak mi nejdřív předveď, co vlastně umíš." vyzval ho J'skar.
"Nevím, mám to tu snad celý podpálit?"
"Bože ne! Nedávno jsme dokončili opravy, musí to teď tady pár let vydržet, není moc peněz na opravy.... Magie ničení není jen o tom posílat plameny, jak ovládáš magií ničení, můžeš sesílat i jiná kouzla. Můžeš zranit šokem nebo mrazem. Pro zvýšení efektu můžeš předtím na někoho seslat zranitelnost na to, co na něj chceš použít,můžeš vysát zdraví a manu, nebo zakouzlit na zbroj či zbraň zrezivění. Využij třeba toho zrezivění. Vidíš tady tu ocelovou přilbu?"
J'skar ukázal na stolek u zdi:
"Zakouzli na ni a já podle množství rzi poznám, jak je tvá ničivá magie silná. Neboj, mám známého experta na zbrojařinu, opraví ji ještě do lepšího stavu, než jsem ji koupil. Dobrý co? Tak čaruj. Jen se místo na oheň soustřeď na rez a půjde to samo. Je to na stejným principu."
Lipton přistoupil ke stolku. Přece jen byl trochu nervózní. Na zbroj ještě nikdy nečaroval. Chvíli se soustředil a pak seslal kouzlo. Helma, která byla na povrchu krásně lesklá, byla rázem zbarvena rzí. "Páne jo, ničení ti teda jde." poznamenal J'skar.
"Ty sis často hrál s plamínkama už jako malej, viď?"
Přešel ke stolu, aby si přilbu prohlédl zblízka a mohl provést detailnější analýzu:
"Mladíku, nemám tě co naučit. Možná, že by si mohl naučit něco ty mě. Možná by ti mohl pomoct můj přítel Marc v Anvilském cechu. Zajdi za ním, přece jen je zkušenější než-li já.“
Lipton poděkoval za čas, který mu J´Skar věnoval a byl na odchodu.
"Počkej ještě, předej mu ode mě tuto knihu. Chybí mu tyto díly Vlčí královny "
A předal mu třetí a čtvrtý svazek.
"A tohle je pro tebe, za to, že mu to doručíš, sám mám moc práce s tréninkem Iluzí a nemám čas jet mu předat ty knihy osobně. Ale než půjdeš, požádej tady Volamara, zda by tě nenaučil taky pár kouzel. "
J'skar mu dal 5 svitku Menší uzdravení a 2 na odemčení středně těžkého zámku. Lipton v Brumském cechu ještě skočil za Volamarem, který ho naučil nějaká elementární kouzla a zastavil se také v Alchymistické dílně. Stála tam žena v modrých šatech, zvaná Selene a prohlížela si zblízka jakousi lahvičku. Lipton jí požádal, zda nemá k prodeji něco, čím by si udělal pár lektvaru pro obnovu zdraví. „Ovšem , že ano. Mám zde Semena pelyňku, mám tu Kontryhel obecný a oblíbenou Aloe Vera. Co si budeš přát.“
„Všechno“.
Lipton vykoupil všechny byliny spojené s efektem Obnovy zdraví a pro jistotu se nechal naučit kouzlo Vyleč velké zranění. Vše co potřeboval měl a zamířil domu.
Když se Reesovi zmínil o tom, že míří do Anvilu, Reesa se zamyslel:
„Do Anvilu, tak daleko? Myslím, že v Bravilském cechu je taky mágyně, která o Destrukci něco ví… a měl bys to podstatně blíž.“
„Kdepak, pojedu do Anvilu. Navíc J´Skar mě pověřil úkolem, mám donést tyto knihy Marcovi. Beztak jsem se do Anvilu chtěl vždycky podívat, je to prý hezké město.“ Trval na svém Lipton.
„No dobře a kde chceš vzít peníze na cestu a na výuku, taková sranda to zas nebude.“
„Prodám moji celoživotní sbírku zbraní a zbroje. Ta sbírka obsahuje pár unikátních kousků, které se dají prodat velmi draze a navíc, něco mám ušetřené v hotovosti. Nezapomeň, že jsem šetřil peníze na to, abych nakoupil pár Varlanských Kamenů a pár těch Sigilských kamenů, které se nedávno našli.“
Lipton mířil do předsíně, kde měl svoji sbírku. –
„Snad nechceš prodat i Kůži Spasitele, kterou si dostal od Hircine. To mi ji raději dej. Líbí se mi.“ Zaškemral Rees. –
„ Neboj, tu si beru pod roucho “ odpověděl Lipton. „A teď mě chvíli nech. Musím se připravit na svou cestu. Zítra už vyrazím. Musím namíchat pár lektvarů, vybrat si zbroj..." zrovna se přehraboval rukavicemi "co myslíš, mám si vzít rukavice s navýšením many nebo odolnosti?"
"Vem si manu a odolnost mi dej"
"Dobrá."
Boty many oddělil od ostatních a ty s tou odolností přinesl Ressovi.
" A teď jdi spát, nepřeji si být rušen."

-----další den k poledni-----
Dveře hlavní Anvilské brány se za Liptonovými zády hlasitě zabouchly. "Nádherné město" pomyslel si, když se rozhlédl. Před ním ve prostřed náměstí stál mohutný strom a kolem něj byly lavice do kruhu. Posadil se, protože už byl z cestování unaven. A hned naproti němu stál Cech mágů. Tak tam seděl a přemýšlel, kolik ho toho můžou naučit. Měl chuť se trochu projít, ale usoudil, že bude lepší neztrácet čas a jít za svým cílem. V cechu našel Marca celkem jednoduše, seděl hned napravo ode dveří a byl zahloubán do nějaké knihy. Už podle rudého obleku, o kterém mu vyprávěl J´Skar, ho poznal. Přistoupil k němu, představil se a oznámil mu skrz co přišel. Marc si ho nedůvěřivě změřil pohledem: "Opravdu tě posílá J´Skar? To může říct každý. Nevím, proč tu teda není s tebou, beztak sem měl namířeno."
"To si nemyslím, má moc práce, takže Vlčí Královnu posílá po mě."
Marc najednou zpozorněl, a zpozorněl ještě víc, když uviděl ty knihy. Lipton držel svazky v ruce a rozhlížel se.
" Ochočený Imp, to je roztomilý. Má jméno?"
"Jiskřička, podáš mi už ty knihy?"
Lipton předal knihy a čekal na Marcovu reakci. Marc si knihy prohlédl a zdál se, že je spokojen.
"Dobře, tak ty se chceš teda zdokonalit v destruktivní magii. Víš, ono zas tak jednoduchý není. Zabere to spoustu času a těch kouzel je strašná spousta. Jsem ti vděčný za to, že jsi mi tyto knihy doručil a odměním tě za to. Ale stále mi není jasný, proč bych ti měl věnovat tolik času a učit tě. Spousta žáků a zájemců to dřív nebo později vzdá."
"Udělám cokoli, jen mi dejte šanci. Já nemám ve zvyku se vzdávat."
Marc se na chvíli odmlčel a po chvíli přemýšlení spustil:
"Něco by tu bylo. Když mi od Varela přineseš Žezlo pokory, tak tě něco naučím. Varel je obchodník zde v Anvilu. Jeho obchod se nazývá Morvaynoví mírotvorci. Tady- dám ti 4000 zlatých, to by mělo bohatě stačit, zbytek si nech. Až získáš to Žezlo, tak si můžem promluvit o nějaký výuce."
Lipton vzal peníze a vydal se hledat Varela. Nebylo těžké ho najít. Když vstoupil do obchodu, poznal, že něco není v pořádku. Obchodník byl nějak nezvykle nadšen, že k němu přichází zákazník. Až podezřele nadšen. Lipton si prohlédl zboží, které nabízel a řekl si o Žezlo pokory. Obchodník se trochu zarazil.
"Víš, o to Žezlo pokory nemá zrovna moc lidí zájem. Dnes ráno tu teda byl pro něj jeden z členu cechu mágů, ale tomu jsem ho odmítl po tom všem prodat... Nemáš s ním náhodou něco společného?"
Lipton věděl o kterým členovi je řeč. Nechtěl se však vrátit bez Žezla, ale ani nechtěl obchodníkovi lhát. Jak jen to zahrát do autu? Naštěstí obchodníkovi přišlo, že je Lipton zmatený a tak pokračoval:
" Á ty nevíš o kom je řeč viď. Nejsi zdejší, že? Já tě tu teda ještě neviděl. Víš, jeden člen z cechu po celém městě rozhlásil, že jsem mizerný kovář - což není pravda a rád tě o tom přesvědčím- no a od doby, co to rozhlásil už nemám žádný kšefty. Lidé sem už nechodí ani nakupovat, nikdo nemá o mé služby zájem a já to tu můžu zavřít. Ale nevím, co potom, jak vydělám na živobytí a tak. Čekám na zázrak... Jestli chceš, opravím ti tvou zbroj i zbraň zadarmo, rád bych si udělal dobrou reklamu." Lipton přikývl, zaplatil mu za Žezlo a počkal, až kovář vykoná svou práci. Kovář ji vykonal naprosto dokonale, ale zabralo to spoustu času. Lipton se vrátil i s Žezlem k Marcovi pozdě večer. Marc už nervózně přešlapoval a chodil po místnosti sem a tam. Dělal si starosti, že Lipton zmizel i s prachama...
"No kdes byl? Máš to Žezlo pokory?"
Spustil skoro hystericky, když uviděl Liptona přicházet. Lipton mu žezlo předal a Marc začal být už konečně trochu přívětivější. Nabídl Liptonovi, aby se zatím v cechu mágů ubytoval.
"Jak jsem řekl, je to na pár pilných dní, tak tu můžeš zůstat, ať si zbytečně nemusíš najímat hotel tady. Dvorní náruč teda není nijak předražená, ale stejně tě to vyjde levněji. Navíc máme obsáhlou knihovnu ve které jistě najdeš i pár užitečných informací. Užívej ji podle svých potřeb. Chovej se tu jak doma a kdyby ses chtěl přidat k cechu mágů, můžeš se i tady přidat. Ubytovací pokoje jsou v horním patře. Projdeš tou knihovnou a nahoru a pak uvidíš jediný dveře. "

----- po delší době -----
A tak uteklo několik týdnu urputného sebezdokonalování se. Lipton se vypracoval na úroveň svého učitele a dokonce ho i předčil. Naučil se spoustu nových kouzel a spřátel se s členy Cechu Mágů, kteří se k němu chovali, jako kdyby už byl jeden z nich. V Anvilu se mu líbilo a snad by tam i zůstal, bohužel musel jít dál. Nemohl se teď, když už je tak daleko, zastavit. A tak jednoho dne, se rozhodl, že je čas navštívit Mistra destrukcí Bralsu Andaren. Mocnou čarodějku. Jedinou osobu, která ho může naučit věci, o nichž nemá prý tušení. Rozloučil se s cechem, dal jim slovo, že se jednou vrátí a přidá se k nim, ale až bude vhodný čas. Od Marca dostal jako dárek na rozloučenou krásnou přehlednou mapu celého Cyrodilu, kde bylo pár označených míst, které by mě navštívit. Bralsa Andaren sídlila severozápadně od Skingradu, mezi pevností Dirich a slůjemi Kamenného dna. Vydal se jí hledat...Měl problém ji najít, ale našel ji. Ta mu zrovna moc pomoct nechtěla, jen pod podmínkou, že jí přinese dvacet kůží medvěda. Lipton souhlasil, že se vrátí i s kůžemi. Seděl na skále, pozoroval východ slunce a přemýšlel, kde kůži vzít. Žádný zvířata se mu zabíjet nechtělo. Neměl to v povaze a tak přemítal, u kterých obchodníků se dá nakoupit. Vrátil se do Anvilu, aby se tam porozhlédl. A asi až po měsíci se mu povedlo těch 20 kůží nashromáždit, přišel o všechny finance a byl rád, že mu zbylo pár zlatých, za které pořídí nějaké suroviny na cestu. Vydal se s kůžemi zpět za Bralsou. Procházel lesem a hlavou se mu už honily myšlenky, zda má vlastně cenu jít dál. Ta cesta k dokonalosti mu přišla už nedosažitelná. Když se mu tehdy v hlavě urodil ten nápad, stát se nebezpečným mágem, znělo to tak jednoduše a už vůbec ho nenapadlo, že to bude trvat tak dlouho. Z myšlenek ho vytrhl řev. Viděl kousek před sebou čtyři postavy. Dvě z nich měly na sobě Ebonovou zbroj od hlavy až k patě. Další byly muž a žena, kteří byly oblečený v prostých šatech. Ti v tom ebonu, držely ženu za vlasy a hrozily, že jí zabijí, pokud jim nedají to, co jim slíbili. Muž zmerčil Liptona a hned ho začal volat na pomoc. Lipton tedy přistoupil a zajímal se, co se děje.
"Nic se neděje. Nic, co by tě mělo zajímat." odsekl jeden muž, který byl oděn v ebonu.
"Tak mě prosím už poslechněte, my ty kůže máme. Máme je schovaný v truhle kousek od tábořiště. Jen mi dejte šanci pro ně zajít, nebo klidně pojďte se mnou, já vám je dám, hlavně jí, prosím vás, neubližujte." muž před nimi klečel na kolenou se spjatýma rukama.
"Jde jen o kůži? To je všechno? Kolik té kůže má být, nějakou u sebe mám. Ovšem jen medvědí."
Druhý ebonově oděný muž zareagoval :
"O medvědí zrovna jde, Chceme pět kusů kůží, jestli je máš a chceš, můžeš nám je dát a zachránit těmhle dvěma zlodějíčkům jejich životy,"
"Dohodnuto"
Lipton odevzdal pět kůži za výměnu životů těch lidí. Otočil se a odcházel stejnou cestou, kterou přicházel. Najednou slyšel jak na něj žena volá:
"Hej, stůj, no tak stůj! A co ty kůže?" Lipton se otočil a odpověděl:
" Co je s nimi? Snad někde seženu nové."
"Ale jé tyhle. My opravdu máme nedaleko odsud úkryt. A máme tam těch pět kůži, pro které si oni přišli. My jim nelhaly."
"Tak v to - že je máte, v to jsem ani nedoufal. Kdo byly oni? O co vlastně šlo?"
"Ále, na nic se mě prosím tě neptej." mávla rukou a pokračovala " Jsme ti opravdu vděční za tvou pomoc, nechci ani domyslet, co by následovalo, ale nechci to moc rozpitvávat. Nezlob se. Jdi asi půl kilometru rovně, uvidíš v dálce nějakou ruinu. Jak se jmenuje - to nevím, ale nemineš jí. Pod schody je truhla. V ní jsou ty kůže."
Lipton se vydal k truhle a i když na bohy zanevřel, modlil se, ať mají pravdu. Ať nelžou, ať tam ty kůže jsou. Dorazil k truhle, sehnul se, aby jí otevřel, ale truhla byla zamčená. "No K+++a." zaklel. "To není možný, já jim snad naletěl. Kdybych se vrátil, už budou v pryč... " Byl tak zoufalý a znechucen jít dál, že mrštil s batohem o zem. Jak batoh dopadl na zem, málem z něj vypadl nějaký svitek. Vzpomněl si na svého prvního trenéra. Vyndal z batohu svitek od J´Skara na odemčení středně těžkého zámku a použil ho. Pečeť se rozlomila, kouzlo vyprchalo a zámek povolil. Lipton s napětím otevřel pomalu víko truhly a když se podíval do vnitř, tak se rozesmál. "Tak oni nakonec opravdu nelhali!" Sebral kusy kůže, které mu chyběli do počtu a pokračoval v cestě s novou nadějí, že přece jen všechno je možné a nikdy nic není ztracené. Když k Bralse došel i s kůžemi, souhlasila s tím, že ho něco naučí:
"Dobře, přesvědčil jsi mě, že jsi hoden toho, abych ti předala své znalosti. Přece jen, je to silná magie. Smím vědět, proč se jí chceš naučit mistrovsky ovládat?"
A tak jí Lipton pověděl celý svůj příběh. Vše co se odehrálo od začátku, až doposud. Bralsa pozorně naslouchala a na nic se nevyptávala. Když Lipton domluvil Bralsa mu pověděla:
"Víš rozumím ti víc, než si myslíš. Uvědom si, že tě ale žene jen tvá touha po pomstě, jinak by ses možná ani o destrukci tak hluboce nezajímal. Ale jsi si jistý, že děláš správnou věc? "
"Proč ne?"
"Co má přijít - přijde. Co má odejít - odejde. A co má se stát - stane se. Některé věci jsou už prostě dané. Některé věci změnit nemůžeš, je to náš osud. Rodinu ti to nevrátí..."
"To sice nevrátí...Ale dá mi to pocit, že jsem alespoň něco pro to udělal. Proč zrovna tohle by mělo být osudové?"
"Změnilo ti to snad celý život, ne? Není to snad největší zvrat v celým životě, který tě donutil, vstát a vydat se jinou cestou po které si kráčel až doposud?"


----- po pár měsících-----
Lipton se dotrmácel za hradby Brumy. Když viděl už svůj domek, měl neuvěřitelnou radost. Uvědomil si, jak rád svůj dům vidí. Připadalo mu, jako kdyby doma nebyl už několik let. Vstoupil do domu a Reesa zrovna popíjel medovinu a ve chvíli když Liptona uviděl, málem spadl překvapením ze židle: "Už jsem nečekal, že se vrátíš. Tak co, jak se cítíš Mistře, dopadlo vše jak mělo?"
Lipton mu pověděl, co na svých cestách zažil, koho potkal a že má stále v hlavě to, co mu řekla Bralsa. Když domluvil, čekal, co mu na to Reesa poví. Hlavně byl zvědav na jeho názor na osud. Reesa nereagoval a místo toho si dolil medovinu, nalil jí i Liptonovi a povídá.
" Pamatuješ tu Argonianku z Leyawiinu? Helen? Brzy se s ní stěhuju do Leyawiinu. Příbuzní, které tam má, jí sehnali bydlení přímo naproti nim. Nabídla mi, že by jsme mohly zkusit společnou domácnost, tak jsem souhlasil,"
Lipton přikývl a Rees pokračoval:
"jsi kdykoli vítán, její rodinu musíš poznat, jsou to nějaký ještěři kteří si něco šeptají o Nocturnal. Snad o jejích očích, nebo jednom, jsou prostě legrační, musíš je poznat."
"Dobře"
"Další novinka je, že ten tvůj oblíbený strážný se odstěhoval do Imperial City. Zjistil jsem ti, kde bydlí, je to na Náměstí svatého Talose. Udělám ti nákres. Kdy tam jdeš? Teda pokud ho ještě máš v plánu zabít?"
"Já sám nevím. Zítra se tam vydám, a ještě po cestě to promyslím."

----- druhý den odpoledne ------
Lipton si bral své oblíbené roucho, tentokrát si nebral žádnou zbroj a zeptal se Reesy:
"Nevíš, za kolik tady pronajímaj koně?"
"Nepronajímaj, musíš si ho koupit za 500 zlatých, s koněm jsi tam asi za tři a půl hodiny. Jak tam dorazíš, měla by být už tma."
Lipton zapnul poslední knoflík a šel směrem ke dveřím.
"Liptone...?"
Lipton se zastavil, ale neotočil se však. Po hlase poznal, že jeho přítel Rees má o něj nesmírnou starost. Potěšilo ho, že se ještě najde někdo, komu na něm záleží a byl tím až dojat. Tak moc dojat, že mu málem šli slzy do očí a nechtěl, aby to Rees poznal.
"Liptone. Ať už se rozhodneš jakkoli, vím, že to bude správné. Ale bud na sebe opatrný. Jsi ten nejlepší přítel, kterého jsem kdy měl, tak se vrať živej."

-------
"Poznáváš mě?"
Zeptal se Lipton.
"Ne, nevím, kdo jste.Měl bych?" strážník opravdu neměl potuchy, kdo proti němu stojí...
" 27. Slunečního úsvitu 3e433. Když Brumu napadly stvůry, které vycházely z otevřené brány Oblivionu. Vy jste vydal rozkaz, ať se vojáci stáhnou a brány města ať se okamžitě zavřou. Za branami města umírali lidé, které jste tam nechal napospas. Lidé, kteří umírali pomalu a bolestivě. A mezi nimi i mý rodiče. Nedal jste mi ani možnost opustit město, abych se je alespoň pokusil zachránit." Strážníkovi se začala celá událost vybavovat, dokonce si vzpomněl i na tvář Liptona...."
"Snažil jsem se zachránit město, nenechal jsem je tam umřít schválně!" hájil se.
"Nechal ! Měli ještě šanci to stihnout, jen stačilo ty brány zavřít o pár minut později a taky by se nic nestalo!"
Zařval Lipton a chtěl už na něj seslat kouzlo, kterým by strážníka zabil. Avšak ruce měl u těla a sevřené stále v pěst. Nemohl se odhodlat, ale věděl, že se mu pomstít opravdu chce. Zatímco na sebe křičely, přišly z postraní ulice dvě děti.
"Tati, co se to děje? Proč s tím pánem na sebe křičíte?" ptalo se jedno z nich.
"Nekřičíme broučku, to mi se jen nahlas bavíme, nechte nás chvíli o samotě, počkejte u brány na mě, já brzy za dáma přijdu."
"Já už chci ale jít, pojď už tati" řeklo dítě a objalo strážce kolem pasu.
Lipton se na to nemohl už dívat "Tak to už je moc. Teď nebo nikdy!" Říkal si v duchu. "Ted to udělám, otočím se a už se na tohle místo v životě nevrátím. Jo...." Ale přesto mu ruka zůstala stále u těla a zaťatá v pěst. Asi po deseti vteřinách přestal sám sebe přesvědčovat. Bezmyšlenkovitě sledoval, jak se strážný snaží svým dětem vysvětlit, že se nic neděje. Jen koukal a na nic nemyslel. A prostě TO udělal. Strážník se okamžitě sesunul k zemi bez známky života. Chlapec se snažil cloumat s mrtvým tělem, jako by věřil, že ho snad probere k životu. A volal na něj, jako by doufal, že ho uslyší. Děvče vedle tatínka sedělo, drželo ho za ruku a mlčky plakalo. Sem tam se na Liptona podívalo pohledem plných výčitek smíšených s nenávistí. Lipton si pomyslel, že zřejmě k němu cítí stejnou zášť, kterou on tehdy cítil ke strážníkovi. A napadlo ho, že i ona se bude chtít jednou pomstít jemu. - "Tak takhle vznikají mistři destruktrukce" pomyslel si. Začal se smiřovat s myšlenkou, že si podepsal ortel smrti. Ale stálo mu to přeci za to. Ztratil svoji rodinu. Ztratil víru v bohy. Ztratil smysl života.
 
Ashkael
Hrdinské příběhy Barbara Jana Comichka 1

Byla noc a měsíc osvětloval chomáče mlhy, které líně pluly před vchodem do chrámu Zatracených. Toto místo bylo známo jako hrobka mnoha dobrodruhů, kteří se dovnitř vydali, bylo plné smrtících pastí a bylo prokleto tak, že každý kdo umře uvnitř chrámu, bude přeměněn na nemrtvé stvoření, které bude chrám chránit. Podle pověsti měl být uvnitř chrámu poklad nezměrné ceny.

Najednou se mlha rozevřela a objevila se mohutná postava. Byla skoro nahá, jediné, co na sobě měla byla kožená bederní rouška a na zádech měla připevněný velký obouruční meč. Náhodný pozorovatel by si mohl všimnout, že i když nebyl nikdo v dohledu, postava se snažila ukazovat své svaly tak, aby nejvíce vynikly. Po celém světě byl tento barbar znám jako Jan Comichk. Jeho udatné činy byly terčem bardů z mnoha zemí. Comich putoval celý rok, než došel až sem. Cestou kvůli němu vymřely tlupy banditů a nejedno zvíře se dostalo na seznam ohrožených druhů.
Zaťal tedy ještě jednou ruku, aby se ujistil, že se jeho svaly nezmenšily a pomalu vyšel po schodech ke vchodu do chrámu. Jakmile stál před vchodem, zařval „Vy nemrtví bastardi, jdu si pro vás!“ chvíli se zaposlouchal do burácející ozvěny, poté vykročil a přerazil se o kámen, kterého si v temnotě nevšiml. „Au, Au, Au, Au, Au“ neslo se nyní v ozvěně. „Do !@#$%§u,“ zamumlal si pro sebe Jan, poté si upravil svoji bederní roušku tak, aby mu nepadala a vydal se do temnoty.

Z chrámu se začali linout nadávky a klení, jak Jan do něčeho neustále vrážel. Opomněl si totiž s sebou vzít pochodeň. Comichk šel pomalu tunelem, ruce měl napřažené před sebou, aby do ničeho nevrazil hlavou. V dáli viděl slabé světlo a nezadržitelně k němu směřoval.
Najednou šlápl na dlaždici, která se stlačila dolů a pod podlahou bylo slyšet cvakání a šramot. Jan se zarazil a zkoprněle zůstal stát. Cvakání bylo teď slyšet po celé chodbě. Náhle ho začalo svědit na zadnici a on se musel podrbat. Vzápětí se ze zdi vynořila sekera, a kdyby se zrovna nedrbal na zadnici, tak by mu usekla ruce. Jan se lekl, nedbal na nebezpečí a rozeběhl se chodbou přímo ke světlu. Všude kolem něj svištěly čepele. Najednou po něčem měkkém uklouzl a švihl s sebou na podlahu, čepel, která by mu odťala hlavu ho tedy jenom připravila o bujný porost vlasů.
Comichk šátral po zemi, aby zjistil po čem to vlastně uklouzl a nahmatal cosi lepkavého, co se při bližším zkoumání ukázalo jako polovina krysy. Znechuceně ji odhodil do chodby, kde ji však při letu zasáhly čepele ze zdi a krysa se dokonale rozstříkla na kusy. Většina z vnitřností samozřejmě zasáhla Jana. Ten ze sebe setřel krysí zbytky a začal se ke světlu před sebou plazit. Většině pastí se vyhnul, a když dorazil na konec chodby otevřel se před ním prostorný sál.

Světlo vycházelo z podivných bílých kamenů, jimiž byly obloženy stěny. Na podlaze sálu hnila spousta těl mrtvých dobrodruhů a hnilobný puch zasáhl Jana plnou silou. Na konci sálu byly velké dvoukřídlé dveře. Comichk se tedy zvedl ze země a vydal se k nim. Opatrně překračoval hnijící těla, na jedno však omylem šlápl a promáčkl mu lebku, sálem se ozval křupavý zvuk. „Promiň kamaráde,“ zachechtal se Comichk. Poté pokračoval dál.

Když dorazil ke dveřím, uslyšel za sebou nějaký šustot, ale byl tak zabrán do dveří, že to nechal být. Na dveřích byl obrovský symbol ruky svírající lebku, který zeleně světélkoval. Jan už je chtěl otevřít, ale na rameno mu dopadla čísi ruka. Nepřítomně ji srazil ze svého ramene a dál se věnoval dveřím. Když mu ruka na rameno dopadla po druhé, zarazil se. Pomalu se otočil.
Najednou zíral do promáčknuté tváře, v níž byl otisk jeho boty. „A !@#$%§“ zaklel Jan a odstrčil nemrtvého od sebe. Poté se pokusil vytáhnout svůj obouručák. Ten se však sekl o šev jeho bederní roušky a jak Jan zatáhl, tak ji ze sebe strhl. Opsala oblouk a dopadla do tváře jednoho z nemrtvých, kterých se teď k němu blížily desítky. Zatímco se Jan vzpamatovával z toho, že stojí v boji proti nemrtvým a je na adama, nemrtvý, který byl rouškou zasažen teď nic neviděl a začal se okolo sebe ohánět rukama. Zasáhl při tom prošlápnutou hlavu nemrtvého, který vstával ze země a urazil mu jí. Jak se takto oháněl, zasáhl dva další a o jednoho z nich si urazil ruku. Zbývající rukou si pak bederní roušku vítězoslavně strhl z hlavy a rozpadlým obličejem se zašklebil na Jana.
Ten neváhal, vyrazil ze sebe bojový pokřik a máchnul svým obrovským obouručním mečem. Potily se mu však ruce a tak mu meč vylétl z ruky. Jednoruký nemrtvý se podíval na meč trčící mu z hrudníku. Zvedl ruku a pokusil se zaútočit. Jan jeho ruku zachytil a podivil se, když zůstala. Nyní již bezruký nemrtvý se ho pokusil alespoň kousnout, ale to už z něho Jan začal páčit svůj meč. Ostatní nemrtví se zastavili a skoro s úžasem se dívali, jak Jan páčí z jejich soukmenovce meč a ten se mu na oplátku pokouší prokousnout hrdlo. Byl od něj však daleko a tak se mu to příliš nedařilo. S odporným mlasknutím z něj Jan vytrhl meč a sílou setrvačnosti přepadl dozadu.

Když ostatní nemrtví usoudili, že s představením je konec, vrhli se na ležícího Jana. Ten se okolo sebe začal rozhánět mečem. Mrtvá těla už byla hodně shnilá a ztrouchnivělá a tak jimi meč prolétal jako máslem. Vzduchem pršely údy. Mrtví se poté trochu stáhli a Jan mezitím vstal. Nemrtvých už zbývalo jen něco okolo dvaceti a Jan usoudil, že by bylo dobré se do toho vrhnout přímo. Navíc už mu byla zima na dolní partie a jeho bederní rouška ležela někde mezi nemrtvými. Jan spustil barbarský pokřik a s mácháním meče se vrhnul mezi ně.

Po dvou minutách stál barbarský válečník Comichk na hromadě těl, z nich některé se ještě slabě cukaly. Jan si vychutnával své vítězství. No dobrá, dost mu pomohlo, že upadl a jak se kutálel, tak většině z nich podrazil nohy, ale pořád to bylo jeho vítězství. Pak sáhl do hromady rozsekaných těl a vítězoslavně vytáhl svoji bederní roušku. Poté, co se patřičně oblékl došel ke dveřím.
Rozrazil je a před ním se otevřel další sál, po obvodu byly mohutné sloupy a v jeho středu spočíval sarkofág, na konci sálu byly malé dveře. Comichk k nim došel a pokusil se je otevřít, ani se však nepohnuly a Jan si všiml, že v sobě mají zdířku pro klíč. Rozhlédl se okolo sebe, celý sál byl prázdný až na sarkofág. Jan k němu sebejistě zamířil. Svůj obouruční meč použil jako páčidlo. Jakmile vrchní deska sarkofágu odpadla na zem, místností se ozval syčivý zvuk.

Ze sarkofágu se zvedla kostra v rouchu, na hlavě měla korunu a zbytky vlasů ji vlály okolo obličeje. Ozařovala ji zelená aura a Comichkovi se zježil zbytek vlasů na hlavě. Liche se vznášel nad sarkofágem a pak se pomalu otočil k Comichkovi. „Kdo jsssi, smrtelníku, že ssse opovažuješ, ruššit můj klid,“ ozvalo se Janovi v hlavě. Postavil se tak, aby světlo dopadalo na jeho svaly pod dobrým úhlem a zařval.
„Já jsem Barbar Jan Comichk a již jsem zničil stovky tobě podobných, padni na kolena a polib zemi přede mnou“. Liche se na něj podivně podíval a sjel ho pohledem od hlavy k patě. Pak nějaká síla hodila Janem přes celou síň k jednomu ze sloupů. Z lichových rukou najednou vyšlehl oheň a Comichk se musel schovat za sloup. Lich se přesunul, aby ho mohl trefit a Jan byl nucen znova uskočit z jeho dosahu. Pak ho ale napadlo, že pokud po lichovi hodí svůj meč jako po tom nemrtvém, tak že by to liche mohlo zaměstnat a on se k němu mezitím dostane. Natáhl meč za hlavu, vystoupil zpoza sloupu, hodil meč a rozběhl se k lichovi. Ten mezitím vypustil ohnivou kouli. Oba dva minuli, Janův meč proletěl o 5 metrů dále, než stál lich, zatímco lichova plamenná koule Comichka minula jen o vlásek a vybuchla kousek za ním. Mohutná exploze a následná tlaková vlna vznesla Jana do vzduchu.

Jako ve zpomalených záběrech si uvědomil, že letí obrovskou rychlostí přímo k lichovi. Lichovi by se jistě rozšířili oči úžasem, kdyby však nějaké měl, takhle mu v prázdných očních důlcích jenom zaplálo nějaké světýlko. Jediným znakem toho, jak je užaslý byla poklesnutá čelist, což je u kostry dosti směšný obraz. Pak do něj Jan v rychlosti vrazil. „Humpf“, ozvalo se Janovi v hlavě. S lichem před sebou urazil ještě dva metry a oba pak vrazili do sarkofágu.
„Dummm,“ rozlehlo se sálem. Po dvou minutách Jan pomalu otevřel oči. Pod ním se něco hýbalo. Lich očividně nebyl rád, že na něm Jan leží a Comichkovi se v mysli ozývaly nadávky. Jan tedy praštil loktem za sebe, odměnou mu bylo zakřupnutí a záplava nadávek přestala. Poté pomalu vstal. Podíval se na liche, který měl proraženou lebku. Jan pro jistotu sebral velký šutr a hodil ho na liche, aby se ujistil, že to na něj nehraje.

„Křuch“ rozlehlo se síní a do vzduchu vylétly úlomky kostí. „Comichk došel ke svému meči ležícímu opodál a zvedl ho. Poté se podíval do sarkofágu, na jehož spodku ležel klíč. Jan ho zvedl a s úsměvem došel ke dveřím, které lehce odemkl. Když se dveře otevřely, Janův úsměv se ještě více rozšířil. V komnatě za dveřmi se leskly hromady zlata, drahokamů a šperků. Jan k nim došel a začal se jimi prohrabovat. Už začalo svítat a chomáče mlhy před chrámem se pomalu vytrácely. Z chrámu však najednou zazněl výkřik plný bezmoci a zoufalství, výkřik muže, má bohatství blízko a přesto tak daleko. Comichk si totiž uvědomil, že s sebou nemá nic, na čem by si svoje bohatství odnesl.

Kotouče mlhy se pod ranním svitem skoro všechny vytratily a z chrámu se vypotácela nahá, svalnatá postava barbara Jana Comichka. Přes rameno si nesl obouruční meč, na jehož konci byl malý uzlík, který Comichkovi před nedávnem sloužil jako bederní rouška, a v němž cinkalo malé množství zlata. Comichk sám byl ověšen různými šperky, na prstech se mu lesklo něco okolo dvaceti prstenů a přes krk měl pověšeno tolik náhrdelníků, že se pod tou tíhou ohýbal. Pomalu se plahočil cestou po které se jednou dostane do nejbližšího města.
----------------------------------------------------------------------------------------------

Prosím o shovívavost. Psal jsem to ještě někdy v prváku na střední. Hrubky nepočítat!
Per aspera ad astra!
 
www.transhumanism.hys.cz
Ashkael
TAJEMSTVÍ CHRÁMU


Soren a Mathew se vláčeli po prašné cestě horského průsmyku. Vysoko nad nimi se tyčily zříceniny starobylého chrámu a horské kameny se třpytily v rudém zapadajícím slunci. Soren si přitáhl svůj černý plášť těsněji k tělu. „Tohle místo se mi vůbec nelíbí, jako by na nás něco čekalo a teď nás to sleduje“, prohlásil směrem k Mathewovi, který kráčel před ním. Mathew byl obvykle pozorný k radám svého společníka, protože Soren měl neobyčejnou schopnost vycítit nebezpečí, jenže teď ho hnala touha po bohatství. „Podívej, už jsme skoro tam, přece bys to teď nechtěl vzdát“, odpověděl, „pomysli na všechny ty věci, co se tam válejí“. „No právě o to jde, nepřijde ti trochu podivné, že to tam někdo nevybral už před náma?“ Namítl Soren. Buď tam opravdu ještě nikdo nevešel po všech těch letech, nebo …“ a schválně nechal větu nedořečenou. „Seber se, okřikl ho Mathew popuzeně, pamatuj, my nejsme žádný amatéři, jestli sem někdo vešel a už se nevrátil, tak si prostě nedával dobrý pozor, ale my se vrátíme, to slibuju“. „A pamatuj, že už jenom tenhle chrám, a budeme mít dost zlata, abychom šli na odpočinek“. „Pomysli na to vše, co pak budeme moct mít“. „Když je člověk mrtvej, jsou mu cennosti na nic“, zašeptal si pro sebe Soren. „Cože?“, ozvalo se zepředu. „Ále nic“, odsekl Soren a pokračoval v cestě. S každým krokem však nabýval stále většího pocitu nebezpečí.

Asi po půl hodině došli na konec průsmyku, kde byl v masivní skalní stěně vyražen otvor do jeskyně, obrůstaly ho šeříkové keře. S touto okrasou vypadal jak otvor do ráje, ale jak Soren, tak Mathew věděli, že co vypadá mírumilovně, zákonitě mírumilovné být nemusí. „Ta jeskyně nás má dovést až tam nahoru ke chrámu“, řekl a ukázal rukou nahoru. Soren se podíval za jeho rukou. Čím větší byla tma, tím míň přívětivé se mu staré zříceniny zdály. „Nechceš náhodou počkat až do rána na světlo?“ zeptal se Mathewa. „Teď už by nemělo smysl čekat, a máme přece tohle“, řekl Mathew a vytáhl ze svého batohu dvě pochodně. A uvědom si, že čím dřív tohle vyřídíme, tím rychleji budeme moci rozhazovat naše bohatství“. „No tak, tohle je naše poslední dobrodružství, pak si budeme jen užívat života“, řekl a poplácal kamaráda po rameni, poté zapálil obě pochodně a jednu z nich pak podal Sorenovi. Sorenovi se na tváři usadilo něco jako úsměv, ale když s rozžehnutou pochodní vstupoval do jeskyně, pomyslel si: „No, doufám, že to nebude mé nejposlednější dobrodružství“.

„Sakra, už to je pár hodin a konec tunelu nikde“, pomyslel si Soren, zatímco oba stoupali nahoru strmým a zatuchlým tunelem. Soren nyní převzal vedení, po mnoho let dělal nájemného vraha, nebo spíše odstraňoval “jisté” lidi, kteří vadili jiným lidem. Neměl žádné zásadní morální zábrany a ve svém řemesle byl velice úspěšný, to znamená spíše, že přežil, zatímco jiní ne. Řídil se prostě zákonem přírodního výběru. Dokonce i ve tmě uměl odhalit nebezpečí, která se mohla vyskytnout v podstatě všude. Mathew byl oproti němu válečník celým svým srdcem. Soren byl spíše malé postavy, zatímco on byl chlap jak hora, nejméně dva metry. Soren mnohokrát zoufal nad hlukem, který Mathew nadělal v tunelu. Zezadu se neustále ozývalo dupání, a párkrát i nějaké to “Au”, jak jeho společník narazil hlavou o strop tunelu. Jeho kvality ale byly nezpochybnitelné, jeho životem byl boj a představoval samotnou zkázu na bojištích, kterými prošel. Doteď tam v hrobech leží jeho nepřátelé, většinou v několika kusech, protože Mathew si nejradši volil obrovské zbraně vhodnější spíše k řezničině ve velkém. Krom batohu si nyní nesl na zádech obrovskou dvoubřitou sekeru, a jako by toho nebylo málo, měl po boku jedenapůlruční meč, který našli na minulé výpravě na nějakém dávno zapomenutém pohřebišti. Soren měl rád spíše zbraně na dálku, dvě menší kuše měl ukryté pod pláštěm a byl opásán rapírem.

Když už si po pár hodinách pomyslel, že nikdy nedojdou na konec tunelu, najednou se za zatáčkou objevilo měkké světlo. „No sláva“, zabručel Mathew, který si zatím stihl přivodit menší otřes mozku, „konec na dohled“.

Pomalu vyšli z jeskyně na jakousi pláň. Už byla hluboká noc, a tak Soren z chrámu rozeznal jen nějaké vyšší stíny rýsující se proti obloze. Poté, co zhasil pochodeň a její světlo mu už nebránilo vidět ve tmě na dálku, byl schopen ještě rozpoznat věž chrámu. Trčela vzhůru k obloze jako …, no však víte. Chvíli se rozhlíželi po okolí, ale všude byl klid, nikde se nepohnul ani lísteček na stromě. „Půjdeme najít nějaké místo na utáboření, do chrámu teď nejdu ani za nic, nemám v úmyslu v téhle tmě šlápnout do nějaké pasti, a navíc mám hlad“, rozhodl Soren. Mathew musel souhlasit, protože se mu poslední dobou ze žaludku ozývaly zvuky, které si nezadaly s rachocením laviny. Tak se tedy vydali od vstupu do jeskyně směrem ke chrámu. Bylo úplné ticho, až na šustění trávy v lehkém vánku. A taky na duté dopady Mathewových bot. V polovině cesty ke chrámu stál uprostřed palouku osamělý strom. Jako na dohodnutý signál, oba shodili svá zavazadla k němu. Soren posbíral spadané větve, a začal rozdělávat oheň. Mathew zatím vybaloval jejich potraviny. Za pár minut seděli u plápolajícího ohýnku a hladově očima hltali opékající se maso. Prostě idyla.

„Mám hlad jak vlk, nesejde, že to není dopečený, hoď to sem“, začal hladově Mathew. „Ty nenažranče, jestli to teď sežereš syrový, tak těžko zítra půjdeš tam“, řekl Soren a ukázal ke chrámu. Sám však musel bojovat s nutkavou touhou sníst maso nedopečené. Když konečně Soren usoudil, že je dopečené, oba dva se na něj vrhli. Po chvilce, zatímco jedl, Sorena před něčím varoval jeho šestý smysl. Zvedl ruku, a upoutal Mathewovu pozornost. Naznačil, aby byl zticha, srkání a mlaskání by situaci moc nepomohlo. Mathew však po chvíli taky strnul. Na trávě směrem od chrámu bylo slyšet šouravé kroky. Oba dva seděli jak solné sloupy. Kroky se přibližovaly. Soren raději přihodil něco dřeva na oheň. Jakmile to udělal, kroky se na chvilku zastavily, ale pak pokračovaly s větší rychlostí. Mathew se podíval na Sorena a vytáhl meč z opasku, který měl po své pravici. Kroky teď byly slyšet až příliš blízko a oba se koukali tím směrem. Na hranici světla, které vrhal oheň se najednou objevil obrys nějaké postavy lidských tvarů a tam zůstal stát.

První promluvil Mathew výhružným hlasem, který by nejspíše donutil ustoupit i stěnu, váhu jeho slovům dodával meč, který držel v útočné pozici. „Co jseš, k sakru zač?“, začal výhružně. Cizinec neodpovídal. To znervóznilo Sorena, protože obvykle kvůli vlastnímu bezpečí jeho obrovskému společníku lidé odpověděli. Mathew se neptal podruhé, on útočil. Stejně jako teď, vyskočil a s pozdviženým mečem postoupil dva kroky k cizinci. Náhle se však zarazil. Cizinec totiž také postoupil o dva kroky dopředu. „A doprdele“, sykl mezi zuby Mathew. Soren se nezatěžoval nadávkami, bleskurychle vytáhl zpoza zad kuši a vypálil cizinci do krku šipku. Nečekal, že bude mít nějaký účinek, protože to, co před nimi stálo, byl nefalšovaný nemrtvý. Střela se zarazila do červy rozežraného krku, a nemrtvému unikl z poloviny čelistí pokus o jakýsi chropot, jenže moc mu to nešlo, bez hlasivek a bez poloviny spodní čelisti se mu očividně špatně mluvilo. S výkřikem Mathew skočil dopředu, a zatímco nemrtvý ztratil balanc díky Sorenově střele, usekl mu mečem ruku v lokti. Ale ještě než ruka dopadla na zem, nemrtvý zasadil Mathewovi bleskurychlou ránu do hrudi. Mathew odletěl, jako kdyby ho srazilo beranidlo.

Podle toho, jak zaklel, usoudil Soren, že má štěstí, a nic mu není. Mathew nosil ještě pod pláštěm kroužkovou zbroj a vycpávky, což mu asi nyní zachránilo život. Zatím vytáhl druhou kuši, aby zpomalil nemrtvého, který se blížil zpět k Mathewovi. Tentokrát se trefil do hlavy, a kdyby už nebyl mozek dávno vyhnilý, pravděpodobně by ho vystřelil nemrtvému z hlavy. To už se ale Mathew vyškrábal na nohy a s klením si doběhl pro svou sekeru, kterou měl opřenou u stromu. Zombík zatím nabyl ztracenou rovnováhu a teď se blížil pro změnu k Sorenovi. „Ty střely ho asi nepotěšily“, pomyslel si Soren. Pak přeběhl za Mathewa, který stál před ohněm a se sekerou skoro stejně velkou jako Soren vypadal jako nějaký anděl zkázy, z úst mu unikaly kletby. Soren nemrtvého politoval. První rána sekerou nemrtvému usekla druhou ruku a polovinu nohy. Sice se chvíli pokusil stát na jedné, ale nepokoušel se moc dlouho, v příští vteřině ho vodorovný sek přesekl v pase. Chvíli s sebou sice trhal na trávě, ale pak znehybněl. Mathew si na něj odplivl. „Parchant jeden zatracenej“, utrousil, když si šli sednout zpět k ohni.

Na takovéto boje byli ve své kariéře zvyklí a nijak se jimi nenechali vynést příliš z míry. „Tak přece jenom se do toho chrámu někdo dostal“, poznamenal Soren. „Jo, ale určitě nebyl jediný, kdo tam zařval a proměnil se v takovéhle monstrum“ řekl Mathew, a pak si zamnul pohmožděnou hruď. „Vzbuď mě za dvě hodiny, já tě vystřídám v hlídce“. Soren pokrčil rameny, a zatímco Mathew usínal, začal si čistit své kuše.

Ráno oba dva začali v tichosti balit. „Jak se dostaneme dovnitř?“ zeptal se Soren. „Do chrámu?“, odpověděl Mathew, „vzadu by měla být brána, pak by to už neměl být problém“. Soren pokýval hlavou a oba dva se vydali směrem ke chrámu. Za denního světla vypadal majestátně, jeho vnější zdi byly vysoké okolo 32 stop, a výška věže se pohybovala okolo 160 stop, kopule střechy, ze které vystupovala věž, byla ještě místy pozlacená, ale o většinu své honosnosti už přišla. Asi 100 metrů od chrámu se táhlo oplocení, za nímž byla jakási džungle, dříve patrně parčík. „Tím neprojdeme, musíme to chtě nechtě obejít k hlavní bráně“. Pokračovali a narazili na zbytky cesty, která obcházela chrám. „Teď už chápu, proč ten tunel je na druhé straně chrámu“ poznamenal Mathew, „strategické účely, kdyby sem přišel nějaký útočník, určitě by se nepokoušel dobýt tyhle masivní zdi zezadu, musel by se dostat přes nepřátelskou střelbu okolo chrámu k hlavní bráně, a to navíc jenom po téhle cestě“. Soren věděl, co tím myslí. Na druhé straně chrámu se totiž nacházela propast do průsmyku, kterým prošli včera. „Tohle místo vypadá tak nedobytně, že mě napadá, co se vlastně, sakra, stalo s majiteli“, řekl Soren. „Povídá se pár legend o ztraceném chrámu, kněží tam prý provedli nějaký děsivý rituál a povolali něco, co je pak všechny zahubilo, podle pověstí to tam pořád ještě řádí“, odpověděl mu Mathew, „ale to jsou jen babské povídačky, podle mě tu ti blázni pomalu vymřeli“. „Je sem poněkud špatné spojení od civilizace, a když tady nastane zima, nemusí se odsud už nikdo dostat“. „Třeba proto mohli nějaký ten rituálek zkusit, což by taky vysvětlovalo tu zrůdnost včera“, řekl Soren. „Akorát ta zrůda byla poněkud zachovalá, takže podle mě tu někdo byl celkem nedávno“. Mathew pokrčil rameny a pokračoval v cestě. Soren se po očku díval na zdi chrámu. Párkrát měl sice pocit, že něco zahlédl, ale to mohl být i klam. Pak mu došlo, že tu nikde nevidí žádný život, žádná zvířata, ptáci, nic. Panovalo tu úplné ticho.

„Tady, za tím rohem by měla být brána“ řekl vzrušeně Mathew, když po dvoustech metrech došli až na konec chrámu. Došli za roh a opravdu ze zdi vystupovalo něco jako brána. Když ale podél plotu došli až na místo, odkud do ní mohli vidět, bylo těžké si nevšimnout, že je zavřená. Cesta je dovedla až k ní a podle všeho byla velmi bytelná. Soren se podíval okolo sebe. Cesta vedla přes plotovou branku skrz zarostlým parkem. „Takže co teď“, zeptal se Mathewa. „Teď to už přece nevzdáme, ten nemrtvý taky nešel bránou“. „Ale to by znamenalo projít tímhle, a ukázal na velmi zarostlý park“. Tráva místy dorůstala jeho velikosti. „Tam by na nás těch zrůdiček mohlo vyskákat stovky“. „Takže co navrhuješ?“ zeptal se Mathew. Soren ukázal nahoru na ochoz brány. Ten byl níž než zeď. „Tam určitě bude zařízení ovládající bránu“, řekl. Pak z batohu vyndal lano s kotvou na konci. „Počkej na mě tady, až bude brána otevřená“. Mathew pokýval hlavou na znamení souhlasu. Jeho společník zatím provedl dokonalý hod, a kotva se zasekla na zdi. „Hodně štěstí“, poznamenal, zatímco Soren lezl nahoru.

Sotva Soren vylezl nahoru, musel stavitele chrámu obdivovat. Hradba obíhala kopuli střechy, takže nádvoří za bránou muselo být celé zakryté střechou. Vedle něj byl vchod do barbicanu nad bránou, kde jistě bude zařízení na zvednutí brány. Nad ním se tyčila hlavní věž. Sbalil lano a připnul si ho na opasek, batoh nechal dole. Obezřetně vešel do barbicanu. Uvnitř mohl i přes příšeří vidět, že všechno je ve stavu zkázy, jako by se tady bojovalo. Zvedl jednu z pochodní, které se válely na zemi, a zapálil ji. Okolí zalilo světlo a umožnilo mu pohled na válející se zbytky nábytku. Z některých trčely šípy, a na zemi ležely dva staré meče. Pak jeho pohled padl na velkou kuši. Vypadala celkem zachovale, tětivu měla z nějakého druhu pletené oceli a byla daleko průraznější, než jeho malá kuše. S heknutím ji nabil jednou ze svých speciálních šipek na lámání kostí. Měla totiž na konci něco jako pěst. Těžko říct, co to v podání téhle kuše provede. Prodral se zničeným nábytkem ke schodům, které vedly nahoru na ochoz barbicanu. Potichu stoupal po schodech. Pak uslyšel seshora šouravé kroky. Usmál se a potěžkal kuši.

Vystoupal až ke vchodu na ochoz, kroky se pomalu přibližovaly. Zamířil do otvoru a čekal. Vzápětí se tam objevilo tělo nemrtvého. Soren neváhal a vystřelil. Šipka zabzučela vzduchem a kuše s sebou mírně trhla, což ale bylo nic v porovnání s tím, co to udělalo s nemrtvým. Vyletěl do vzduchu a pak zmizel Sorenovi z pohledu, jak přepadl za zeď ochozu. Soren se usmál, ale pak se lekl, když uslyšel výkřik zdola. Asi shodil toho nemrtvého přímo na Mathewa, který byl dole. Rychle vyběhl zbytek schodů a pak se podíval přes zídku dolů. Mathew tam stál se sekerou zaťatou do těla nemrtvého. Pak se podíval nahoru na Sorena, který mu zamával. „Málem jsi mi toho parchanta shodil na hlavu“, zakřičel na Sorena. Ten se zazubil a pokrčil rameny. Připevnil si obrovskou kuši na záda a pak se zase dal do hledání. Nakonec po pár metrech našel, co hledal. Byla tam páka a kolo na otevření brány. Zatáhl za páku, ale ta se ulomila. Chvíli zíral na kus páky ve své ruce. „K sakru“ zaklel. Koukal okolo a našel obouruční meč, který vypadal, že je bytelnější než páka. Zastrčil ho do otvoru po páce a zatáhl. Ve zdi to začalo rachotit, a Soren uslyšel, jak se vrata starobylé brány začala otvírat. Pak uslyšel další výkřik, tentokrát však byl varovný.

Mathew čekal dole pod bránou a koukal na již se nehýbajícího nemrtvého. Pak se zvedl a popošel k mrtvole blíž. Z hrudi jí čouhal konec šipky z kuše. Hruď byla ale hrozně podivně promáčklá, takže to asi obyčejná šipka nebyla. No, do výzbroje se Sorenovi nikdy nepletl, každý podle svého gusta. Posadil se zpět k bráně. Seshora se ozvalo jakési zarachocení, které se posléze rozeběhlo po celém barbicanu brány. Mathew se postavil, a vzal oba batohy. Křídla mohutné brány se začala otvírat. Mathew přišel ke vzniklému otvoru, ale vyvalil se z něho takový mrtvolný puch, že chtě nechtě musel couvnout. Za puchem ale následovalo něco mnohem nechutnějšího, mračna nemrtvých. Mathew vykřikl, když se ze tmy pár centimetrů od něj vynořil shnilý ksicht. Bleskurychle vytasil meč a usekl nemrtvému hlavu. Na jeho místo se však hrnuli další. Mathew usoudil, že bude lepší se prozatím stáhnout a počkat na Sorena.

Když Soren doběhl k ochozu nad branou, uviděl, že Mathew peláší k oplocení kláštera. To byl jedinečný pohled, Mathew konečně před něčím ustupuje. Pak se ale kouknul těsně pod bránu, odkud se tlačili nemrtví. Povzdychl si, a chtěl sejít po schodech, ale tudy se blížilo spousta šouravých kroků. Vykouknul tedy na schodiště, a hodil tam zapálenou pochodeň. Spousta očí v různém stavu rozkladu mu oplatilo pohled. „A sakra“ utrousil. Odsud nebyla jiná cesta, než dolů po schodech. „Vrah si svou cestu vždy najde“ mumlal si pro sebe, když házel lano na strom. Když se kotva uchytila, ozkoušel si její pevnost. Zdola na něj něco křičel Mathew a zezadu už cítil puch nemrtvých, což byla jeho motivace. „Budu muset přeletět přes ty nemrtvé u brány, ale snad to dokážu“, zařval na Mathewa, kterému poté poklesla spodní čelist. Nadechl se a skočil zrovna ve chvíli, kdy mu jeden z nemrtvých klepal na rameno. Byl to nejhorší let jeho života. První polovina byla v klidu, ale v druhé si uvědomil, že lano je příliš dlouhé, a on v té rychlosti narazí do těch mrtvol před branou.

„Ááááááááá“, zakřičel. O prvního zavadil nohou a málem si ji zlomil, druhému tu hlavu rovnou ukopl, pak větev na které lano bylo praskla a on dopadl na něco měkkého, smradlavého a shnilého, na nemrtvé. Pár jich skosil, než konečně přistál na pevné zemi. To mu ale na klidu nepřidalo, protože ležel uprostřed hloučku mrtvol, které si konečně uvědomily, že je tu nový a nějak mezi ně nezapadá. „Ááááá“ zakřičel pro jistotu znovu, zatímco mu jedna mrtvola slintala červy do obličeje. Pak ale převládl sebeobranný pud a nemrtvák to schytal pěstí do obličeje. Ale dopadlo by to s ním špatně, kdyby nepřiběhl Mathew. Soren si zakryl hlavu rukama, zatímco okolo něj pršely usekané končetiny. Pak ho nějaká silná ruka uchopila za zápěstí a vytáhla na nohy. „Poběž“, zahučel na něj Mathew, ve druhé ruce držel sekeru. To Sorenovi nebylo třeba říkat dvakrát. Oba dva doběhli až k brance, kde sedli na zem, aby si odpočinuli. Mrtvákům se očividně do denního světla moc nechtělo a tak zůstávali u brány a za ní. „Co tě to napadlo?“, vyčetl mu Mathew, „skákat na nemrtvé“, zavrtěl hlavou a zasmál se. „Na tom není nic k smíchu“, plácl ho Soren do zad. „Ostatně, co jsi to na mě vlastně řval, než jsem skočil?“ zeptal se Mathewa. „Že máš to lano na shnilý větvi“, zachechtal se Mathew ještě víc. Soren se začal chechtat taky. Těm, kdo jsou zvyklí na to, že každou chvíli můžou umřít, přijde k smíchu skoro cokoli. „Hele, díky, žes mě zachránil. Takže mi teď už dlužíš jenom dva svý životy“ poplácal Mathewa po zádech Soren, a měl pravdu, protože už obrovskému válečníku párkrát zachránil život on. „Neboj“, chechtal se Mathew, „než tohle skončí, skóre se obrátí“. „Už se těším“, povzdechl si Soren , „teď by jsme se ale měli vypořádat s nimi“, řekl a ukázal na mrtvoly mžourající v ostrém slunečním světle. „Jak si vaše ctěné lordstvo přeje“, odpověděl Mathew a vstal. Poté potěžkal sekeru. Soren si zatím ze zad stáhl kuši.

Když bylo po boji, oba se podívali okolo sebe. Jejich strategie byla dobrá, nemrtví neměli ani za mák inteligence a tak po jednom po dvou vylézali z brány, kde byli postupně připravování o končetiny, nebo odlétali po nárazu šipek ze Sorenovy kuše. „To je vše?“ „Doufal jsem ve víc“, poznamenal Mathew. Nemrtví se váleli v hloučcích. Někteří na sobě měli roztrhaná modrá roucha, jiní zase podivné zbroje. Mathew a Soren pomalu vstoupili branou dovnitř. Kromě všudypřítomného puchu, který naštěstí už stačil trochu vyvětrat, nic nenaznačovalo přítomnost dalších nemrtvých. Vedle Sorena se nacházel pohár s nějakou tekutinou a z něj vedl kanálek do další nádoby. Všechny nádoby měly tvar ruky s ohněm a byly vytesány pravděpodobně z jakéhosi mramoru. Upozornil na to Mathewa, který vyndal z batohu pochodeň a zapálil ji. Poté ji hodil do nádoby. Udělalo to „puff“, a oheň se rozběhl od jedné nádoby ke druhé. Oba dva zírali v úžasu, jak se objevovalo nádvoří a um starých kameníků. Dýchla na ně atmosféra majestátnosti. „Takovou krásu jsem ještě neviděl“, poznamenal Soren. Zdi byly všechny vykládané alabastrem a zlatem. Diamanty a drahokamy se lesky, jak na ně dopadalo světlo z rozzářených lamp. Oheň běžel dál a osvětloval další kouty nádvoří. Najednou se prudce vznesl nahoru. Oba dva se tam podívali. Nad nimi se skvěl obrovský modrý drahokam. Do něj směřovali kanálky s ohněm. Nakonec se oheň dostal až do něj. Celé okolí se rozzářilo modrou září. Zlato a alabastr se rozzářily modrým nádechem. Z drahokamu se rozeběhly modré žilky kamsi nahoru, asi směrem do věže. Pak se budova trochu zatřásla, a oba uslyšeli podivný sykot zvenku. Podívali se na sebe a běželi se podívat před bránu. Oba dva stanuli v úžasu. Z věže stoupal sloup modrého světla, které se různě klikatilo. „Magie“, řekl užaslý Soren. Neměl magii rád, protože s ní bylo více problému, než užitku. Pak se otočil k Mathewovi. „Poslyš, jak vlastně chceš všechny ty cennosti vzít zpět do civilizace“, poznamenal.“

Po dvě hodiny shromažďovali bohatství, které se nacházelo na nádvoří. Měli dostatek času i světla, ohnivá tekutina se postupně doplňovala. Ale stejně se snažili pospíšit, protože světlo z věže muselo být vidět na stovky kilometrů. Pokud se nemýlili, bude se tohle místo zítra hemžit lidmi. Mathew se rozhlédl, na konci síně bylo dvojité schodiště patrně vedoucí do věže. „Co takhle se ještě mrknout nahoru?“, navrhl. Soren se podíval na bohatství, které mu sahalo po kolena. „Tobě to nestačí?“ zeptal se Mathewa. „Tím to není, já jen, že nahoře určitě budou ty nejlepší věci, a jestli je někdo má najít, chci, abysme to byli my“. Soren pokrčil rameny. „Tak jdem no“. Pomalu se vydali směrem ke schodům. Nad nimi se klikatily magické provazce. Když vystoupali první schody, otevřel se před nimi výhled na dveře, za kterými bylo spirálovité schodiště směřující nahoru. „Už by mohl být pomalu konec“, funěl Mathew, když už vyšli spousta schodů. Sem tam byl ve stěně výklenek s mramorovou lavičkou, jakési odpočívadlo. Také tady hořely lampy, ale už ne ohněm, protékal tudy ten magický proud a lampy svítily jeho světlem. Nakonec uviděli, jak schodiště končí u nějakých dveří. Prošli jimi a vešli do malé místnosti, na jejímž konci byly další, tentokrát mramorové dveře s otvory nad nimi.

Místnost byla plná zlata a na zemi byly zbytky koberce. Magické provazce protékaly otvorem nade dveřmi přímo dovnitř druhé místnosti. Přede dveřmi se krčily zbytky lidského těla, bylo oblečeno do zbytků modrého roucha, které na sobě neslo stopy zlata.. „Z tohohle se nestal nemrtvý“, poznamenal Mathew. Soren ukázal na popelové hromádky okolo toho u dveří. „Podívej, co udělal s nemrtvými“. „Že by mág“? Pak pokrčil rameny. „S tou pověrou si měl pravdu, něco se těm mágům zvrtlo, na mágy obvyklé“. Mathew přišel k mrtvole blíž. „Podívej“ zavolal vzrušeně na Sorena, který si prohlížel zdi. „Něco svírá v ruce“. Přišel až k mrtvole a ze ztrouchnivělého zbytku ruky vzal podivnou hůlku, na jejímž konci byl neobvykle velký modrý drahokam. „Že by magická hůlka“, podivil se Soren, pak se zasmál, „vyčaruj něco“ poznamenal směrem k Mathewovi. „To jsou vtipy“ odpověděl Mathew. Pak si všiml něčeho na dveřích, o které se opírala mrtvola. V jejich středu byl otvor, do kterého přibližně zapadal kámen na hůlce. „Houby magická hůlka, klíč to je“ řekl Sorenovi. Soren popošel blíž. Pak ho něco napadlo. „Proč by ty dveře zamykal“, a ukázal na mrtvolu. „Vypadá to, jako by to zamkl schválně, aby se něco odtamtud nedostalo sem“. „Nestraš pořád“ řekl Mathew a strčil kámen do otvoru. Pár magických siločar nad nimi najednou změnilo směr a zabočilo směrem ke kameni. Mathew i Soren ustoupili. Poté se dveře začaly pomalu otevírat.

Před nimi se otevřela podivná místnost. Na zemi byl nakreslen velký oktagram v němž byla jakási brána. Tedy jen obrys brány. Sama brána byla tvořena magickými siločárami, které proudili na konce oktagramu a následně ke bráně. V oktagramu bylo ještě něco. Přímo před bránou klečela postava. Tedy spíše zbytky postavy. Nebylo na ní žádné maso, jen měla ještě velmi dobře zachovalý oděv. Modré roucho, na zádech se zlatou výšivkou, která tvořila ruku s plamenem, stejný symbol byl vidět všude na chrámu. Na lebce se mu skvěla zlatá koruna vykládaná modrými kameny. Opíral se o velký meč, který měl okolo sebe modrozelenou auru a jílec i záštita byly vykládány stejně modrými drahokamy jako koruna. Akorát po jeho čepeli se klikatilo vykládání červeným kamenem. Jak Soren, tak Mathew jím byly uchváceni. „Nějak se mi do toho magickýho úhelníku nechce“, poznamenal Mathew. „Snad najednou nemáš strach“, zachechtal se Soren, „konečně budu jednou první já“ řekl a vstoupil dovnitř. Pak se událo mnoho věcí. Hmota brány se jakoby začala vařit a z jejího povrchu se něco začalo drát dovnitř, meč se rozzářil oslnivou červení. Soren byl stejně vyděšený jako Mathew.

Chtěl jít zpět z oktagramu, ale narazil na jakousi neviditelnou bariéru, která mu bránila vystoupit. Oči se mu rozšířily strachem. Mathew na druhé straně narazil na stejnou bariéru. „Doprdele, co to je?“ zařval a začal do bariéry bušit svou sekerou. Čepel sekery se ztupila, ale jiný efekt to nemělo. V bráně se najednou zjevil obrys vysoké postavy. „Dostanu tě odtamtud“, řval vztekle Mathew a pěstmi bušil do stěny. Soren se uvnitř zatím stavil k obraně. Vyslal jednu šipku naproti obrysu v bráně, ale nezdálo se, že by to postavu byť jen zpomalilo. Nakonec vytáhl rapír. „Tak pojď ty svině“, zařval. Postava nabyla obrysu. Bylo to černé roucho, které jakoby vyplňoval černý kouř. V ruce držela kosu s modrou čepelí. Soren se na chvíli zarazil, ale pak zaútočil. Jeho rapír prošel postavou jako by nic. Otřesený Soren se stáhl zpátky ke konci bariéry. Mathew bušil do neviditelné stěny jako šílený. „Nééé“, křičel v obavě o kamaráda, kterému slíbil, že se oba vrátí živí. Soren se na něj podíval. „Byl jsi jako můj bratr“, zašeptal. „Vzpomínej na mě taky tak“, dořekl a otočil se směrem k rouchu. To se konečně pohnulo. Soren se sehnul, aby uhnul kose, ale vzápětí ho popadla ruka té postavy.

Chtěl se vysmeknout, ale nešlo to. Jeho rány nenarážely na nic, procházely postavou jako vzduchem. Postava si ho přitáhla k otvoru v rouchu. Soren se podíval z očí do očí své smrti beze strachu a bez bázně. Pak zařval v agónii, když se jeho maso začalo loupat z kostí. Poté se odmlčel. Jeho výkřik se však ještě párkrát v ozvěně ozval po místnosti.

„Néééééééé“, zařval Mathew, když bytost pustila zbytky jeho kamaráda, jeho bratra, na zem. Najednou se bariéra rozpadla a Mathew vstoupil dovnitř oktagramu. Oči se mu zalévaly slzami. Jediné co měl v hlavě, byla pomsta. S výkřikem plným vzteku pozvedl sekeru a hodil ji na bytost. Proletěla jí a zarachotila na druhé straně místnosti. Roucho se k němu zatím pomalu vzduchem přibližovalo. Mathew vytáhl svůj meč, ale kosa mu jej vyrazila z ruky. Rána byla tak silná, že Mathewa shodila na podlahu k mrtvole svírající meč. Mathew ho vytrhl klečícímu z ruky, a postavil se protivníkovi. Bytost vypadala, že pohled na meč ji trochu zarazil, ale pak máchla kosou. Mathew nastavil meč. Zablesklo bílé světlo a málem Mathewa oslepilo, když se zbraně zaklesly do sebe a vzápětí odskočily. „Tohle na tebe platí, ty bastarde“ zařval vztekle na bytost. Ta mu odpověděla máchnutím kosy. Mathew sek podruhé vykryl, tentokrát se však ještě otočil okolo své osy a sekl do bytosti. Ta podivně zasyčela, a z místa, kam jí sekl, proudilo modré světlo, asi ekvivalent krve. Postava se s dalším zasyčením otočila a snažila se dostat k bráně. Než Mathew stačil cokoli udělat, prošla bránou a zmizela. Mathew se podíval na Sorenovy kosti ležící na podlaze. Potěžkal zářící meč a vykročil do brány. „Zasloužíš pomstu, bratře“. „Promiň mi to, že jsem tě sem vzal“. Pak vykročil do modře zářící brány a ta se za ním zavřela.

------------------------------------------------------------

Zase, nepočítat chyby. Smile
Per aspera ad astra!
 
www.transhumanism.hys.cz
Ashkael
MARS 2280 - Inspirováno Mistrem Kulhánkem - NEDOKONČENÉ


„Do !@#$%§u“, vykřikl jsem vztekem a rukou praštil do LND stolu, na kterém jsem vypočítával složitou rovnici. Psal se rok 2287 a věci jako LND stůl, LND jako liquid-nano display, byly naprosto běžnou záležitostí. Podíval jsem se z okna na nudnou červenou scenérii Marsu a napadlo mě, že bezútěšnější pohled by se dal najít leda tak na Plutu. Vládní vědci sice říkali, že s terraformingem už pokročili, ale spíše to byly běžné propagandistické kecy. Stejně tak, jako nám zde na Marsu říkali, že válka na Zemi se blíží ke konci a že brzy se budeme moci na matičku planetu v klidu vrátit. „Kecy“, mumlal jsem si pro sebe, „všechno jenom kecy“. Pro jistotu jsem se ještě jednou podíval, jestli nějaký ten červený šutr venku přece jenom nezazelenal mechem, ale byla to marná snaha.

Od té doby, co na Zemi vypukly boje, jsem se tam nevrátil, celých dlouhých 24 let. Prvních pár let jsme sice se Zemí udržovali životně důležité obchodní styky, ale po čase se obchod přerušil. Poslední kapkou bylo, když nám někdo ze Země začal sestřelovat lodě, kterými jsme na planetu dopravovali zdravotnický materiál. Rada marsu okamžitě přerušila veškeré styky a distancovala se od bojů. Zkrátka jsme nechali Zemi napospas válce. Očima jsem se vrátil zpátky k rovnici, kterou jsem za Boha nemohl vyřešit, avšak v mysli jsem se stále vracel k Zemi a k myšlence, proč to sakra ti !@#$%§ové museli celé podělat. Když někdy okolo roku 2200 lidé usoudili, že genetické modifikace už nestačí a začali modifikovat své tělo na kyborgy, už tehdy jsem jako malý věděl, že někde se něco strašlivě posere. A taky že jo. První proti novým „transhumans“, jak se nazývali, povstala církev, která se vzápětí sjednotila se zelenými eko-vylízanci, a společně začali silně kritizovat myšlenku nyní již podstatně se rozvíjejícího transhumanismu. Ačkoliv měla církev malou vlivnost, ve svých řadách měli fanatiky, naproti kterým vypadají chovanci ústavů jako spořádání a racionálně myslící občané.

To samé se dá říci o eko-partě. Dohromady vytvořili něco, co později do dějin vešlo jako KoND – Koalice Nového Úsvitu. Obratným manipulováním s lidmi a šířením lží si k sobě naklonili bezmála polovinu populace planety. Obrovsky jim při tom napomohlo přelidnění, stále se měnicí a nestále klima planety ale hlavně obrovské majetkové rozdíly panující dole na Zemi. KoND označilo za hlavního viníka samotný technologický pokrok, ale hlavně hnutí transhumans. Sociálně-globální problémy stále narůstaly, až jednoho dne někdo škrtl sirkou, obrazně řečeno, a lidé se hromadně vrhli na transhumany, aby jim nakopali tu jejich kovovou prdel za všechny ty problémy, které je sužovali. Jenže transhumans nebyli !@#$%§i a tak to už dávno předpovídali a taky se na to řádně připravili. To ovšem KoND také. V průběhu bojů lidé zjistili, že se dostali do pořádných sraček a že se z nich za Boha nebo bez něho asi nevyhrabou. V tom měli pravdu, poslední sčítání lidských ztrát od roku 2263 se prozatím zastavilo na čísle přesahujícím 7 miliard. K tomu museli lidé na většině míst čelit srandě, která se označuje termínem „jaderná zima“, zatímco na jiných místech se země dala označit pojmem na troud vyschlý radioaktivní písek, do kterého párkrát do roka krásně napršel zeleně světélkující déšť. Vlády většiny zemí padly a nastala většinová anarchie, teď teprve si lidé mohli stěžovat na pořádné sociálně-ekonomické problémy. Na hodně místech se drželi KoND, stále ve velkém počtu, ale méně početní transhumans měli přesto navrch.

Zatímco jsem v zubech drtil stylus a tupě zíral na tu vražednou směsici čísel a neznámých, pomyslel jsem si, že je dobře, že se Marsu všechny boje vyhnuly. Ono je pravda, že hlavní zásluhu měl skoro až policejní režim Rady Marsu a také fakt, že na to, aby boje ze Země přenesli do vesmíru, už neměli dvě válčící strany ani zdaleka prostředky. Veškeré kovy a další materiály se už skoro po století těžily výhradně na Marsu a na Měsíci. Nyní měla veškerou těžební techniku v rukách Rada Marsu a očividně neměla nejmenší chuť se jakkoliv do probíhajícího konfliktu zapojovat. Zatímco jsem nad tím přemýšlel, došlo mi, kde jsem v rovnici udělal chybu. Plácl jsem se do čela a začal s přepisováním. Po půlhodině mi tužka ohromením vypadla z prstů. Pro jistotu jsem všechny výpočty prošel ještě třikrát. Když mi bylo jasné, že výsledek, který před sebou vidím, je opravdu správný, nezačal jsem, jak mi mozek radil, skákat po místnosti a radovat se jako šílený. V klidu jsem vstal z křesla a došel si k výkladní skříni, kde byl můj největší poklad. Pravá nefalšovaná Johnnie Walker whisky, ročník 2123. Nalil jsem si do ochlazovací skleničky pořádnou rundu a půl hodiny jsem se topil ve svém soukromém ráji.

Z toho mě vyrušil vyřvávající interkom, který mi oznamoval, že mám příchozí hovor od mojí asistentky Alexi. Za chvíli se na mém stole zjevil hologram světlovlasé ženy v bílém laboratorním plášti. „Williame!“, křičela a snažila se přehlušit nějaký hluk za ní. „Co to sakra…?“, nestačil jsem ani doříct větu a ona pokračovala. „Musíš okamžitě přijet, experimentovali jsme s tím novým přístrojem na zesílení signálu a nějak se nám to vymklo z rukou, Alan se to pokouší zastavit, ale nejde mu to, potřebujeme kód.“ Když tohle dořekla, přejelo mi po páteři něco jako ledový pavouk. Výslovně jsem jim zakázal dělat cokoliv se zesilovačem, dokud nebudu mít rovnici vyřešenou. Chtěl jsem na ní zařvat autorizační kód, ale ona se najednou otočila na něco za sebou a vykřikla „Alane!!“, obličej jí dostal jakýsi zoufalý nádech a najednou hologram zmizel.

Nevěřícně jsem koukal do míst, odkud na mě před chvílí zíral její obličej. Bylo mi jasné, že ona sama hologram nevypnula a ten by se mohl sám vypnout jedině ve chvíli, kdyby byl přerušen přívod energie do laboratoře. To by mimo jiné mohlo znamenat, že počítač vyhodnotil scénář jako katastrofický a hermeticky to tam uzavřel, aby předešel zničení celého komplexu. Ale jak říkám, mimo jiné. Mohlo to totiž být cokoliv jiného. Místo ale, abych se konejšil a něco si namlouval, rychle jsem přes sebe hodil oblečení a běžel po schodech dolů do garáže, kde jsem měl přistaveno svoje vznášedlo. Cestování po městě a těžebním komplexu SN-720 bylo zajišťováno soustavou tunelů a pomocí vznášedel. V jednom z tunelů jsem právě letěl sebevražednou rychlostí, zatímco počítač na mě pořvával, která že všechna pravidla to porušuji, že nemám zapnut ochranný štít jezdce a že v mém dechu jsou stopy alkoholu. Nebral jsem ho na vědomí a tak ho to asi mírně naštvalo, sice přestal pořvávat, což mé ušní bubínky ocenily, ale mimo jiné mě ohlásil UPčkám. UP znamená: Udržovatelé pořádku, a je to ta nezkorumpovanější ruka zákona, kterou lze na Marsu najít.

Vzápětí se mi uvnitř vznášedla ozval z reproduktorů hlas. „Vozidlo Lincoln X-40, ohlaste vaše ID a okamžitě zastavte na nejbližším odpočívadle, kde počkáte do příjezdu vozidla Udržovatelů Pořádku“, řekl hlas znuděně a pak pokračoval, „pokud tak neučiníte do 5 minut, budeme muset podniknout jisté kroky a zabránit vám v další jízdě.“ Asi se mi to jen zdálo, ale přišlo mi, že tuhle větu si pro změnu doslova vychutnával. Jenže já nebyl obyčejný občan a taky, že jsem to měl tomu parchantovi v úmyslu dát pořádně najevo. „Negativní!“, zakřičel jsem do mikrofonu, „mé jméno je William Arentzhaim, jeden z vedoucích pracovníků vládního výzkumu UAF-X-9, v laboratoři se něco stalo a pokud máte jen trošku pudu sebezáchovy, tak mi nebudete bránit v projetí a uvolníte mi cestu.“ Slyšel jsem, jak se hlas užasle nadechl a začal něco s někým probírat. Nebylo divu, to prostřední X u výzkumu znamená, že je přísně tajný a má pro Radu Marsu výsadní prioritu. „Vozidlo Lincoln X-40“, ozval se po chvíli, „můžete jet dál, pokusíme se vám uvolnit cestu, jak jen to bude možné“, pak umlkl. Ušklíbl jsem se pro sebe a zrychlil.

Když jsem vzápětí společně se vznášedlem metal kotrmelce, pomyslel jsem si, že počítač měl možná s tou rychlostí a se štítem pravdu. Zjistil jsem, že ve třístovce narazit do mantinelu není nejlepší, naštěstí to čelní štít vydržel a počítač do vozidla vypustil fixační pěnu. Sice jsem nic neviděl, ale mám pocit, že bez ní bych už třetí kotrmelec vznášedla jaksi nepřežil. A že těch kotrmelců nebylo málo. Pak jsem do něčeho strašlivě zase narazil a svět se mi zatměl před očima.

„Doktore, doktore“, začal někdo vedle mě pištět, „už se probouzí.“ Pomalu jsem otevřel oči a uviděl milou tvář, kolem které splývaly blonďaté vlasy. Další co jsem zaregistroval, byla skutečnost, že už nejsem ve svém Lincolnu, ale v nemocniční buňce. A sakra, že by mi ty kotrmelce neudělaly dobře? Připadal jsem si nějaký až moc lehký. Vzápětí přiběhl doktor a na rtech mu pohrával úsměv. „No vida, jsem rád, že jste opět s námi, pane Arentzhaim, chvilku nám trvalo, než jsme vás poskládali dohromady“, oznamoval mi stále s úsměvem. Mě do smíchu moc nebylo, uvědomil jsem si, že nějak necítím pravou ruku a nohu. Letmo jsem pootočil hlavou a zjistil, že ani noha ani ruka už nejsou, co bývaly. Ruku jsem měl ohnutou v úhlu, který se neslučoval s maximálním možným ohnutím, a z loktu mi trčely dvě špičaté kosti. Noha vypadala obdobně. Asi jsem trošku zezelenal, protože sestřička ode mě poodstoupila.

Jediný důvod proč mi z ran nestříkala krev proudem, byl nemocniční gel. Zajímavá věcička. Prostě ho rozetřete na ránu a on na ní vytvoří antibakteriální mikropovlak, který účinně zastaví i krvácení. Zatímco já jsem se bránil dávivému efektu, doktor si pročítal můj holografický spis. Pak zvedl hlavu a usmál se na mě. „Takže pane Arentzhaim, vezmu to v rychlosti“, vyhrkl a vychrlil na mě záplavu informací, které jsem trávil opravdu těžce. Zjistil jsem, že fixační pěna mi sice zachránila život, ale při tom posledním nárazu se stlačila a účinně mi zlisovala pravé končetiny. Dále jsem utrpěl těžký otřes mozku, četné pohmožděniny a vnitřní krvácení. Jako perlu na konec, a u toho se dokonce zasmál, mi doktor sdělil, že jsem byl na chvíli snad i po smrti, takže mě museli dát rychlou resuscitaci. Vtipná kopa ten doktor. „Každopádně“, pokračoval, zatímco sestřička si zálibně prohlížela vyčuhující kosti mé ruky, „na nás rada naléhá, abychom vás dali urychleně do pořádku, protože vás nutně potřebují.“ Bylo mi hned jasné kvůli čemu. „Takže“, řekl doktor, „vám budeme muset dát kybernetické končetiny, operace nebude trvat dlouho a do pár hodin si na ně zvyknete“.

Srdce mi poskočilo radostí, vždycky jsem si přál obohatit své tělo o nějakou tu mechanickou součást. Neopotřebuje se tak rychle a výrazně se tím prodlouží život. Není divu, srdce nepotřebuje prohánět krev tak daleko. Naneštěstí podobné operace byly na Marsu velmi ojedinělé a tak drahé, že se skoro neprováděli. Transhumans si totiž právě teď na Zemi popis výroby těchto končetin brali do hrobu. „Máte štěstí, že vám léčbu financuje Rada“, dodal doktor se závistí v oku.

Za čtyři hodiny před nemocniční budovou stanul kyborg William Arentzhaim. Cítil jsem se ještě trošku nejistý na nohou, ale doktor řekl, že to hned přejde. Ruce i nohy vypadaly skoro na vlas stejně, jako ty mé předchozí. Na nich mi rostla má vlastní kůže (člověk si ani nedovede představit, jak je inkubační tkáňový válec rychlý, když se do něj pumpují peníze daňových poplatníků, jiní si na proces obnovy tkáně musejí čekat celé roky). Doktor mi do nich ale pro jistotu, než jsem odešel, dal čip omezující jejich fyzickou sílu, dokud si na ně nezvyknu. Není divu, zvuk praskání vlastních kostí, když jsem mu podal ruku na rozloučenou, si bude pamatovat ještě hodně dlouho. Aspoň se bude mít ta jeho sestřička v čem nimrat, to, jak zálibně koukala na mé zakrvácené kosti, mi nahánělo husí kůži.

Přímo před budovou na mě čekalo vládní vznášedlo a u něho dva svalovci v černých uniformách. „Ahoj hoši“, pozdravil jsem je vesele. Nesdíleli mé nadšení a tak jsem radši bez prodlevy nastoupil. Gorily se nacpali na místa naproti mně. Cesta probíhala klidně, ačkoliv jsem občas měl nutkání zkusit si s nimi dát souboj v páce. Škoda, že mám namontovaný ten čip … jinak by se asi hoši dost divili. Po chvíli jsme zastavili u laboratoří, všude pobíhala spousta lidí. U vchodu už na mě čekala uvítací delegace v podobě Philla Becketta, mého nadřízeného a jednoho z členů Rady. „Wille“, začal na mě křičet hned, co jsem vylezl z vznášedla, „co to má tady sakra znamenat?“. „Nevím o nic víc než ty, tak co kdybys mě radši místo řečí zaved do labu?“ odpověděl jsem. „Laboratoř už není“, odpověděl Phill, „celé patro je zdemolované k nepoznání a 32 lidí je mrtvých“. Když jsme dorazili do zmiňovaného patra, musel jsem mu dát za pravdu.

Bezpečnostní dveře, které počítač zavřel, aby uzavřel patro, byly skoro vyhřeznuté. Stěny za nimi byly sežehnuté ohněm a všelijak zprohýbané. Ostatky lidí jsem neviděl, ale bylo mi jasné, že grilované kousky masa povalující se kolem asi nejsou z místní barbecue party. Když jsem šel směrem k laboratoři, snažil jsem se vyhýbat všemu masitému, ale přesto sem tam mi něco začvachtalo pod nohama. Zjistil jsem, že lidské oko je na uklouznutí ještě horší, jak slupka banánu. U laboratoře mi bylo jasné, že Alexa, Alan ani ostatní nejsou mezi živými. Zbylo po nich pouze 300 kilo středně propečené sekané, ve vzduchu se nesl pach spáleniny. Měl jsem tou dobou už docela hlad, takže jsem mimovolně začal slinit. „Co mi k tomu řekneš?“, zeptal se Phill, který se za mnou brodil troskami. „
Per aspera ad astra!
 
www.transhumanism.hys.cz
Mike
Vážení přátelé,
sepsal jsem nedávno povídku "Hra na smrt", kterou jsem prezentoval i na jiném foru.
Sice mi přijde podivné, když je na povídky pouze jeden topic zde, ale i přes to zde velice rád svou povídku postnu (ještě musím pak dopsat poslední díl), a budu rád za Vaše ohlasy. Děkuji.

Hra na smrt


V PDF:

1. díl

2. díl

3. díl

4. díl

5. díl

6. díl

7. díl

8. díl

1.-8. díl (.doc)

- Další díly přibudou. -
http://www.ulozisko.sk/obrazky/662771/jabko.jpg


 
Přejít na fórum:
Podobná témata
Diskuze Fórum Odpovězeno Poslední příspěvek
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej » Skyrim - Váš svět 7 13.01.2018 23:10
Ohledně Adriho povídek » Skyrim - Váš svět 5 15.12.2017 22:06
Adriho povídky III - Děti Skyrimu » Skyrim - Váš svět 37 14.06.2017 23:46
Adriho povídky I - Ruka zloděje » Skyrim - Váš svět 25 03.06.2017 17:09
Adriho povídky II - Temná smlouva » Skyrim - Váš svět 25 30.05.2017 21:58
Archív Novinek
Datum Kategorie Název Přečteno
24-12-2018 Články Šťastné a veselé! (2018) Přečteno 563 krát
11-06-2018 Elder Scrolls The Elder Scrolls VI oznámeno! Přečteno 2801 krát
01-04-2018 Novinky S hrdin(k)ou po celém TAMRIELU! (Apríl) Přečteno 2027 krát
24-12-2017 Články Veselé a šťastné! (2017) Přečteno 1760 krát
06-07-2017 Rozpracovaná novinka (6.7.) Přečteno 0 krát
01-04-2017 Na cukřík s M'aiqem Lhářem Konec série "The Elder Scrolls"! Přečteno 7343 krát
11-02-2017 Elder Scrolls Příběhové rozšíření pro TESO a H... Přečteno 3967 krát
24-12-2016 Elder Scrolls Veselé Saturalie a oslavte Starý život! Přečteno 3398 krát
12-12-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem 6 let se Skyrim.4fan Přečteno 3414 krát
18-11-2016 Elder Scrolls The Elder Scrolls: Online dočasně zdar... Přečteno 4095 krát
 Více...     
Archív Novinek
TOPlist