Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE
Prastaré Archívy: Arena PA: Daggerfall PA: Morrowind Construction Set Čas zkracovaní Cechy Skyrimu Rasy ve Skyrimu Let´s learn some lore
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Víte že..
Sdí­let

nahoru
Číst diskuzi
Právě je zde: 1 host(ů)
 Tisk diskuze
Adriho povídky I - Ruka zloděje
Adrian_S
Předem se omlouvám na opakující se slova a popřípadně za nepochopitelnost vět. Doufám, že se Vám to bude líbit...

Téma: Jedna z možných událostí v Cechu zlodějů před nástupem Dovahkiina

Část 1. - V nouzi poznáš (ne)přítele

Když se nade mnou zjevil úplněk a ozářil město v dáli, byl jsem radostí bez sebe. Celý den jsem se opatrně plahočil po té drsné krajině, o které jsem takřka nic nevěděl. Žádná mapa, jen plané řeči od Dunmera, u kterého jsem nocoval před překročením hranic.

„V Riftenu žije můj bratranec! Jestli ho potkáš, pozdravuj ho ode mne!“ pronesl, když jsem odcházel z jeho útočiště. Vlastně si už ani nevzpomínám na jeho jméno…

http://imgur.com/eIMwkTl.jpg


Doběhl jsem po cestě až k bráně města, kterou hlídala dvojice vyzbrojených mužů, jeden z nich držel hořící pochodeň. Jen jsem přišel o něco blíže, jeho ruka mě zastavila a dál nepustila.

„Stát! Co tu chcete v tuto pozdní dobu, cizinče?“ ozvalo se ze zavřené helmice.
„Jen hledám nocleh a něco dobrého k jídlu.“
„Hmm…“ zadíval se na mě, „Abys vstoupil do města, budeš mi muset zaplatit… Dejme tomu… třicet septimů!“

Věděl jsem moc dobře, že nemám u sebe nic, což jsem mu také odpověděl, ale jeho to vůbec netěšilo. Stál přede mnou jak přibitý, i skrze zavřenou helmici bylo cítit, jak se mu nelíbím.

„A co ten prsten, co máš na ruce?“ ukázal a já se podíval… šperk po mé milované ženě, nemohl jsem mu jej dát.
„Ani náhodou! To jen přes mou mrtvolu!“
„Tak máš holt smůlu, nepustíme tě dovnitř!“ ozval se druhý strážce.

Chvilku jsem přemýšlel, jak bych je přesvědčil, až mě napadla velice odvážný krok. Upřímně, nevěřil jsem, že to vyjde. „A to si tohle mohou stráže dovolit? Dobrá, hnedka zajdu do vedlejší vesnice a…“
„Hej, hej, hej… Ne, tak nahlas!“ pronesl tišeji, „Fajn, běž dál, jenom jsme tě zkoušeli.“
„Bez zlata jen někde stěží přenocuješ, ale možná se ti to podaří „U Včely a žihadla“, je to hned za mostem.“ chtěl jsem strčit do brány, ale jeho ruka mne ještě zastavila, „Jestli střelíš i ten prsten, možná se tam najíš.“ poradil druhý muž.

Ulevilo se mi. Natož, že jsem tuhle metodu použil ve své zemi jen jednou a nebyla moc platná, tady se zdařilo. Je vidět, že jiný kraj znamená jiný mrav. Brána zavrzala a mé oči se rozšířily samou radostí. Kromě cvrlikání nočních živočichů a lehké šumění vody z kanálu nebylo takřka nic slyšet. Měsíc stále nade mnou svítil a mně dodával čím dál více odhodlání se tu na nějakou dobu zdržet. Byla to dlouhá doba, kdy jsem navštívil nějaké město. Mé kroky se daly kupředu po kamenité cestě, která navazovala na dřevěný mostek přes tok. Na kraji mostku, kde svítila lampa, postával další muž zákona. Tentokrát jsem mu viděl do tváře, nevypadal zrovna příjemně. Tvář mu zdobil hustý knír a vous, připomínající čaroděje. Procházel jsem pomalým krokem kolem něj, v žaludku jsem cítil oči, jak mě ostře špikují. Vypadalo to nadějně, dokud neprohodil cosi do větru…

„Znám mnoho podobných, jako jsi ty! Neustále se tu plíží…“

Nevěděl jsem, jak reagovat, raději mé nohy pokračovaly kupředu a v hlavě se ozvala jistá obava z lidí. Chvíli jsem uvažoval, jestli je opravdu dobrý nápad se tu zdržovat. Ale tahle myšlenka během vteřiny zmizela, neboť se přede mnou zjevil vývěsný štít s namalovanou včelou. To byl cíl mého dnešního putování.

Dveře krčmy se otevřely a mě pohltilo velice příjemné aroma. Vůně medu, chmele a pečeného masa se neslo celou místností, ve které se nacházelo asi sedm osob. Jedna čtveřice seděla nejblíže ke dveřím, jejich tváře vypadaly velice sebejistě. Starší a mladší žena v obklopení dvou pánů, tiše se o něčem bavili. Na druhé straně místnosti seděl u stolu osamocený stařec, usrkávající pivo z korbele. Další, tentokrát postarší muž v ocelové zbroji, scházel ze schodů přímo ke mně. Jen se nebezpečně zatvářil a nevšímal si mě. Jeho záda zdobil připevněný obouručný meč, na čepeli stále zářila zaschlá krev dávných obětí. Poslední osoba, kterou jsem spatřil a byla pro mě tou nejzajímavější, byla hostinská. U mokrých šupin… byla nádherná! Zlatavá kůže, která byla částečně schovávána pod zeleným šatem… Nic tak krásnějšího jsem ještě neviděl. Nemohl jsem na nic čekat, přistoupil jsem k pultu, usadil se a doufal, že si příjemně popovídáme.

„Oh, to jsi zase ty?“ zeptala se a já neměl vůbec tušení, co tím myslela, „Áh, omlouvám se. Myslela jsem, že jste… No, to je jedno. Co si dáte?“ pronášela hlubokým hlasem, na Argoniánku typické.
„Dal bych si nějaké maso a argoniánský ležák.“
„To je mi líto, ani jedno nemám.“
„Ouha…“ přišlo mi divný, vonělo tu maso, ale neměla žádné maso, „No, a co třeba „Sametovou šanci“? Byla by k mání?“
„Byla,“ konečně jsme se někam dostali, „a máte čím zaplatit?“
„No,“ prohlédl jsem si kapsy svého oblečení, ve kterých nic nebylo, „nemám tu nic, čím bych mohl zaplatit. Ale něco vám povím.“ hostinská se ani nepohnula, jakoby jí nezajímalo, co si myslím, „Jste ta nejkrásnější Argoniánka, kterou jsem kdy spatřil!“ po těchto slovech byla její kamenná tvář o něco měkčí.
„Tohle mi tu řekne málokterý muž.“ pronesla a já věděl, že pití zadarmo mám nadosah.

Usmál jsem se na ní a pronesl jsem ještě jednu lichotku, která zněla v mých ústech hezky, ale po vyslovení jsem jich litoval. Ani nevím, kde se to v ní vzalo, ale její ruka se dotkla mé tváře tak silně, až jsem spadl pod pult a celá krčma se dala do hlasitého smíchu.

Jen, co jsem se postavil, její ukazováček mířil nebezpečně ke dveřím, „Dveře jsou támhle, co takhle je použít?“

Nadechoval jsem se a pevně věřil, že se mi jí povede ještě jednou přesvědčit, ale její tvář byla nastálo kamenná. Vzdychl jsem, tohle byl marný boj. Chtěl jsem odejít z místnosti, jak ukazovala, ale stalo se něco, co jsem nečekal.

„Špatná volba, kamaráde. Tahle ještěrka je již zadaná!“ ozval se za mými zády hlubší mužský hlas.

Otočil jsem se a spatřil jsem zarostlého hnědovlasýho velikána, oblečeného do velice honosného oblečení. Zatajil se mi dech. Chytl mě kolem ramen a otočil se na hospodskou.

„Oh, to jsi ty? Jdeš mě zase vydírat?“ zeptala se toho velikána okamžitě.
„Mám na dnešní večer lepší plány. Ale jestli se mi nepodvolíš, tak teprve uvidíš ten tanec!“ udeřil rukou do pultu, „Pivo a Sametovku, hned!“

V jejích krásných očí byla vidět zlost a závist, ale udělala, co poručil. Dva korbely postavila na dřevěný pult, chlápek si je vzal a pronesl ke mně, ať si s ním přisednu ke stolu, že mě zve. Nečekané… Přisedl jsem si k němu a než spustil, přiťukl si se mnou a já konečně po dlouhé době ucítil na jazyku chuť osvěžující Sametové šance.

„Jseš tu novej, co? Nikdy jsem tě tu neviděl.“
„Ano, to je pravda. Pocházím z daleka. Jen tu chci přenocovat a vydám se zase dál.“
„Máš nějaký cíl?“
„No… ani ne.“ přiznal jsem se mu, „Ale rozhodnu se až po téhle noci. Jsem unavenej jak mládě.“
„To věřím, je to na tobě vidět.“ pronesl s úsměvem a volnou rukou si chtěl potřást, „Jsem Brynjolf, místní kupec. A ty jsi?“
Chvíli jsem přemýšlel, jestli se mu mám představovat, ale řekl jsem si, proč ne? Stejně jsem tu nechtěl dlouho zdržovat, jistě by pak na mě časem zapomněl, „Jsem Seerthi.“
„Seerthi?“ otázal se znova, „Na Argoniána zvláštní jméno…“
Nemohl jsem si odpustit zahlásit, „Brynjolf? Nezvyklé jméno pro seveřana…“.

Oba jsme se zasmáli a znova si přiťukli žejdlíky. Přiznal jsem se mu, že jsem mu vděčný za pozvání, neměl jsem u sebe ani zlaťák. Avšak tenhle muž nade mnou mávnul rukou, neustále tvrdil, že dneska platí on. Měl prý velice dobrý den, tak se chtěl trochu napít, ke vší ochotě mi objednal ještě teplé jídlo. Mluvilo se s ním velice dobře a klidně, měl jsem za to, že tenhle muž bude mým dobrým společníkem. Bavili jsme se nejen o mém dalekém cestování, ale i o místních, na které mě Brynjolf upozorňoval.

„Tady Kirava není jediná ještěrka ve městě. Je tu ještě jedna…“
„Vážně? Kde?“
„V přístavu. Jmenuje se Vujita. A nevypadá špatně.“
„Tak tu bych chtěl vidět!“ přiznal jsem se, naneštěstí mi prozradil o ní jedno tajemství, které znal.
„Víš, nerad ti to říkám, ale ujíždí na skumě. S tou asi nebudeš mít štěstí…“

Skooma, nevinný sladký nápoj, jenž ukradl mnoho duší z rodin a zahubil tolik cti, že i ti nejodvážnější na něj odpudivě hledí. Stačí jen jedno líznutí a vaše duše byla ztracená. To samé platilo nejspíše i pro tuhle Argoniánku… když mi Brynjolf popisoval její křivky, jen jsem žasnul, že se tu někdo takový nachází. Leč, zahrávat si s někým, kdo ujíždí na skumě, bylo stejné, jako hasit požár lesa lžičkou vody.

Bylo mi smutně, pár výstupků na zádech mi lehkou zlostí vystouplo, ale po chladném zklamání to přešlo. Od Vujity jsme přešli k dalšímu žejdlíku, a dalšímu… a dalšímu, až se jich nám na stole objevilo tolik, že už to nebylo kam dávat. Pod rouškou smíchu a zamotaných slov jsem se snažil zaostřit na svého kamaráda, který byl kupodivu stále veselý. Nechápal jsem, jak jsem se mohl opít, ale on ne? Už ani nevím, o čem jsme se bavili, jakmile padl pátý korbel, mé myšlenky létaly vzduchem jak včely při rojení. Poté se s úsměvem zvedl od stolu a zamířil k mému pomalu klimbajícímu tělu.

„Poslyš, Seerthi, už je moc pozdě, budu muset vyrazit domů.“ bylo mi líto, že odcházel tak skvělý společník, musel se dobře bavit, když slyšel z mých úst nesrozumitelné věty, okořeněné chlastem.
„Díky za příjemný večer. Hodně štěstí na tvé další pouti!“ pronesl a oběma rukama mě chytl za ruku a zatřásl.

Bylo mi jasné, že se loučil, ani jsem ho nevnímal a jen jsem mu ukázal, aby už šel. Brynjolf se zadíval na Kiravu a něco k ní pronesl. Mé uši však slyšely slabě jeho prosbu…
„… nech ho tu, pak jej doveď ke strážím!“

Zrádná slova mne lehce vystřízlivěla a než jsem si uvědomil, kde vlastně jsem a co se stalo, muž byl již pryč. Zadíval jsem se po stole a spatřil svou ruku, která ležela nehybně. Ovšem bez nejcennějšího předmětu… prstenu.

„U močálových světlušek! Kde je můj prsten?“ zeptal jsem se sám sebe, „KDE JE MŮJ PRSTEN?“ křikl jsem do již prázdného sálu, avšak nikdo se neozýval, až na Kiravu.
„To nevím, ale vím, kdo tohle všechno zaplatí.“

Bylo mi jasné, že mou cennost mohla odnést pouze jedna osoba… Brynjolf. Okamžitě jsem se zvedl ze židle, a i když mě nohy držely jen tak-tak, vydal jsem se z krčmy ven. Kirava byla však připravená, ihned vyběhla z pultu ke mně a snažila se zastavit. Se slovy „Zadarmo neutečeš!“ bušila pěstmi do hrudi a já se nijak nebránil. Odhodlání dostat se ven z místnosti mě donutilo strčit do tak krásné ženy, která se praštila o pult a sletěla na zem. Dal jsem se do běhu, neměla šanci mě zastavit.

http://imgur.com/VswTDzu.jpg


Vrazil jsem do dveří, kromě prázdného tržiště jsem viděl v dáli pochodující osobu v honosném oblečení. To byl on, Brynjolf, s mým prstenem! Bouchnutí dveří bylo slyšet, otočil se, a když mě spatřil, jeho tvář se usmála a vydal se po schodech kamsi do neznáma.
„Hej! To je moje!“ křikl jsem na něj, ale toho nezastavilo.

Rozběhl jsem se jeho směrem a doufal, že ho chytím. Nohy se zastavily u zábradlí mostku, odkud bylo vidět na sestupující schodiště. Avšak na něm nikdo nebyl. Náhle jsem zaslechl vrzání mříží, někde pode mnou. Neměl jsem již co ztratit, přehoupnul jsem se přes zábradlí a skočil do mrazivě studené vody, která mě úplně probrala z opilosti. Vskutku nádherný pocit uvolnění, ale nemohl jsem se zdržovat. Z místa jsem viděl na protějším chodníku mříže, za kterými se nacházely dřevěné dveře kamsi do nitra města. Pár obratných pohybů a rázem jsem byl u vstupu do tajemného místa. Nebylo na co čekat, vstoupil jsem dovnitř.

Jak odporně vypadající a zapáchající místo… Zdi oslizlé, všude pavučina a zvuk kapající vody někde v chodbách. Seběhl jsem schody a náhle uslyšel lehké broukání s pískotem do vzduchu. Ten zmetek se veselil z povedené zlodějny! Vytáhl jsem jednu z hořících pochodní, která visela na zdi nejblíže u mě, a vydal se za hlasem. Samá zatáčka, louže a pak spuštěný dřevěný mostek, ze kterého jsem viděl do spodního patra. Kromě hemžících se kolčaváků, se tam nic nenacházelo. Jeho pískání však ustalo. Pár kroků kupředu a vešel jsem do větší místnosti, odkud vedlo několik malých chodeb kamsi. Uprostřed se nacházela lavice s několika prázdnými tácy a lahvemi.

Sedl jsem si na židli, která byla hnedka u stolu, a zapřemýšlel, kam se mohl schovat… Pohlédl jsem do lehce temné chodby, kde byl vidět obrys dveří. Dával jsem si myšlenky dohromady a říkal si, že možná zašel právě tam. Zvedl jsem se, tiše připlížil ke dveřím a naslouchal. Kromě šumění vody nebylo odtamtud nic slyšet.

„Možná se tam právě schovává…“ pronášel jsem si v duchu, „Možná je tam můj prsten…“
Upravil/a Adrian_S dne 22.05.2017 22:17
 
MightRider
Není to nejlepší, ale je to výborné Smile. Mě se to celkem líbí, zkus pokračovat dál, ať vidíme tvého ducha....
http://steamsignature.com/profile/czech/76561198066457560.png
 
EldeR
Není to zlý... Wink
Chvilkama mi trochu přišlo, že příběh moc ženeš dopředu a trochu mi vadily ty kratičký věty, ale rozhodně si rád přečtu pokračování. Wink
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
nagasadowcz
Jsou tam občas chybky, ale jsou to jen detaily, které je možné pak doladit. Chtělo by to asi taky trochu větší cit pro rozdělování vět a odstavců. Některé jsou zbytečně krátké, některé naopak měly být místo jedné dvě. Ale to jde všechno doladit, jak už jsem psal. Jinak musím říct, že se to čte vcelku pěkně :)

BTW, máš PM ;)
Oficiálně jsem Naga, Svatý Sudí, ale říkejte mi Naga Grin
 
Adrian_S
Část 2. - Získání důvěry

Opilecký opar již ze mě vyprchal, přestal jsem naslouchat u bytelných dveří a rozhodl se vstoupit dovnitř. Měl jsem za to, že se tam objeví jen další smrduté chodby městských stok, ale mýlil jsem se. Vrzání dveří bylo hlasité, mé oči spatřily něco, co ještě nikdy neviděly. Přímo přede mnou se nacházela obří nádrž s kalnou vodou, v zadní části tohoto bazénku stála dřevěná platforma s několika židlemi a stoly.

Vyšel jsem z temné chodbičky k nádrži, než jsem se však pořádně rozhlédl, cosi do mě tvrdě narazilo a já spadl na zem. Mé oči viděly neznámou holohlavou postavu, která se mi snažila rozbít hlavu svými pěstmi. Byly to silné rány, ale ne takové, aby se mnou zamávaly. Když se napřahoval svou pravačkou, chytl jsem mu jí a veškerou svou sílu jsem přenesl do nohou. Byl to pěkný přemet, který provedl, zaslechl jsem jeho bolestivý zvuk, když dopadl.

Zvedl jsem se ze země a byl připravený si to s ním rozdat beze zbraní. Jen, co jsem si připravil ruce k obraně, k mému hrdlu se přitiskla ostrá čepel, která chtěla být obarevna rudě. Bylo mi jedno, kdo stojí za mnou, svými silnými lokty jsem jej udeřil do hrudi, což osoba nečekala a během otočení jsem se jí snažil vytrhnout zbraň z ruky. Avšak do mých očí se vloudilo překvapení… Tentokrát dýku držela žena s odhodláním bojovat za každou cenu. Hned za ní jsem viděl dalšího přicházejícího muže, třímající sekeru v ruce.

„U močálových světlušek, kolik jich tu je?“ blesklo mi hlavou.

http://imgur.com/qsTinXi.jpg


Ženě jsem uštědřil několik tvrdých ran do hrudi, které nečekala, a poté jí zahodil do nádrže. Očekával jsem, že bude hlubší, takhle bylo slyšet tvrdé šplouchnutí. Třetí postava mě však dostala, než jsem se vzpamatoval z odhozu, jeho čepel lehce pronikla do mé ruky. Rudá krev mu tančila na ostří a mně bylo jasné, že tohle dopadne špatně. Dalším jeho ranám jsem se vyhýbal dobře, až se stalo něco, co jsem vůbec nečekal. Nejspíš mi na hlavu někdo dal vědro nebo kbelík, nic jsem neviděl, ale zato ucítil velice silnou ránu, která nešla ustát. Ztratil jsem vědomí, to byla dokonalá porážka.

„Týden utíkám před železnými pronásledovateli a nakonec mě dostane trojice místních zlodějů… Jaká ironie!“ proletělo mi hlavou před probuzením z bezvědomí.

Do očí se mi vloudilo světlo a já konečně spatřil své protivníky v celé své kráse. Holohlavý muž, blonďatá dívka, statný velikán s nebezpečným výrazem… a Brynjolf, který se nade mnou krčil a házel široký úsměv. Všichni čtyři měli stejné kožené oblečení, obsypané řemeny, kapsami a na opasku schované dýky. Hned mi došlo, kde jsem se to ocitl.

„Ale, ale, ale… Mladá ještěrka nejspíše vystřízlivěla. A to mi bylo řečeno, že je „Sametová šance“ silnější než „Černošípkova medovina“.“ naklonil se ke mně blíže a já ucítil jeho dech, který nebyl zkažený, „Přišel sis pro prsten, viď? Obávám se, že ti jej nemohu dát, příteli.“ než stačil pokračovat ve své řeči, bylo sice mé tělo slabé, ale vzmohlo se ještě na jeden útok.

Ačkoli jsem ležel na té špinavé podlaze, ruce ho popadly za zbroj a vší zbytkovou silou jsem s ním třísknul o zem. Nečekal na tak rychlý výpad, chvilku jsme se mlátili, než zasáhli ostatní a odtrhli nás od sebe. Někteří se jen ozvali, jak jsem provedl marný útok, ale to se šeredně mýlili. Z jeho opasku se mi povedlo ukořistit dýku, rychlé prsty ji schovaly do rukávu mého oblečení. A i když se čepel lehce dotýkala kůže a tušil, že bude vidět, jak krvácím, ani jsem se neozval.
Holohlavý muž a ten velikán mě popadli za ramena, narovnali a pak dívka začala pěstí bušit do hrudě. Na drobnou postavu byly až moc silné. Chystala se na poslední ránu, když se náhle ozval můj přítel…

„To by stačilo, Vex! Už má dost.“ děvče rázem přestalo s mlácením, ti dva mě však stále drželi pevně. Docela se divím, že ten holohlavej nenahmatal v rukávu schovanou zbraň.

„Teda, Seerthi… Nečekal jsem, že budeš tak odhodlaný získat svůj prsten zpět.“ spustil Brynjolf, „Máš v sobě dost sil, aby ses postavil přesile, a ještě k tomu dokážeš překvapit. Něco v tobě je…“
„Brynjolfe, přestaň ho chválit a pojď ho dorazit!“ promluvil k němu velikán a já očekával nejhorší, které se nedostavilo.
„Vydrž, chlapáku, vydrž. Možná vám to přijde zvláštní, ale řekl bych, že by se nám tady přítel mohl hodit!“
„Brynjolfe, moc dobře víš, že takovými věcmi se zabývá někdo jiný. Vykašli se na to, zabme ho už!“ křikla dívka, jež vytáhla dýku z opasku.
„Vex, schovej tu zbraň! Dneska už žádná krev nepoteče…“

Chvíli jsem čekal, co podnikne, její nepřátelská tvář na mě civěla. Naštěstí svého přítele poslechla, zandala zbraň za opasek a čekala na další rozkaz. Ti dva muži mě pustili, já se zase mohl pohybovat, i když slabě.

„Hádám, že chceš tohle zpátky?“ ukázal můj prsten a chtěl jsem jej uchopit, ale byl mnohem rychlejší než mé reflexy, „Jestli ho chceš, budeš mi jej muset ukrást…“
Došla mi trpělivost a nahlas jsem se ho zeptal, „Nechybí ti náhodou něco, Brynjolfe?“

Jeho výraz mě pobavil, nechápal, co mám na mysli. Začal jsem se mu bolestně smát a on se s úsměvem podíval po svém těle. Pak vítězný moment… radost se mu vytratila z tváře, pochopil, že mu něco chybí.

„U septimů… Kde mám dýku?“
S úsměvem jsem vytáhnul z rukávu ostrou a lehce načervenalou čepel nože a ukázal mu jej, „Nehledáš tohle?“

Nejen on, ale všichni přítomní jen s údivem sledovali, jak se mi podařilo sebrat zbraň, kterou měl připnutou na opasku. Nemohli pochopit, jakým trikem jsem je obelhal.

„Krom toho, že bojuješ jak troll v lesích, máš zatraceně mazané ruce, že dokážeš během boje i loupit.“ chvíli mlčel, což mě znervózňovalo, „A to se mi líbí!“

Ze své ruky sundal překrásný šperk, který mi nabízel, netušil jsem, jestli mě chce jen zase obalamutit nebo jestli to myslí vážně. Ale jeho ruka se vytrvale ke mně natahovala, nakonec dodal slova „Já tu nebudu stát věčně!“ a já pochopil vážnost situace. Provedli jsme výměnný obchod, já mu dal jeho zbraň a on na oplátku můj prsten. Byl jsem štěstím bez sebe, mít konečně svou ozdobu zpět tam, kde má být.

„Vědět dřív, že jsi taky jeden z nás, tak po tobě nepůjdu. Ale co se dá dělat…“ omlouval se mi a já ho chápal.
„Kdyby ten prsten neměl pro mě takovou hodnotu, nesledoval bych tě. Ale sáhl’s do vosího hnízda.“
„To věřím.“ přiznal se a začal rychle přemýšlet, co se mnou udělá.
„Brynjolfe, když ses teda s ním tak hezky seznámil, můžeš mi říct, co s ním chceš udělat? Tady zůstat nemůže…“ pronesl holohlavý muž za mými zády.
„Delvine, neboj.“ ujišťoval ho a mně se začalo rosit čelo, „Vím, že tu zůstat nemůžeš… zatím. Ale, snad by se tu našel způsob, jak bys mohl na nás víc zapůsobit.“
„Skvělý, tak do toho!“ vyřkl jsem ze sebe tak horkokrevně.
„No, moment… To není tak jednoduché. Mou důvěru si získal, ale ne ostatních.“ pronesl chladným hlasem, když se podíval na kamenné tváře jeho společníků. Pak lusknul prsty, „Už to mám! Víš ty co, Seerthi? Máme tu teďka takovou malou potíž, která by se dala považovat za tvou zkoušku. Splň pro nás tuhle maličkost a slibuji ti, že si promluvím s naším vůdcem, abys tu mohl zůstat.“
„A ostatní?“ zeptal jsem se nejasně.
„Budou tě považovat za člena rodiny.“ chvíle se ocitla v tichosti, „Takže?“

Neměl jsem co ztratit, kývl jsem mu na nabídku a očekával, že půjde o nějakou bezvýznamnou krádež nebo podplacení někoho důležitého, ale to, co mi prozradil… jako bych spadl do nejledovějších vod.

„Potřebuji, aby ses zbavil jedné osoby, která nám tady začala dělat potíže.“
„Dobrá, zabít ji mohu hned, jak vyjdu z těchto… chodeb.“
„A to je právě ten problém. Nesmí být zlikvidována zde. Bylo by hnedka jasné, kdo by za tím stál. Musí zemřít někde jinde.“
„No… dobrá. Myslím, že se na tomhle nedá nic zkazit.“ pronesl jsem nahlas a doufal, že je má sebejistota zaujme.
„Arogance není na místě, Seerthi. Nejde o kdoví jakého dělníka nebo patolízala. Jde o… dobrodružku.“
„Kdo má být tou obětí?“
„Žena jménem Mjolla Lvice. Je tu ve městě již týden, od té doby, co přišla, dělá nám jen problémy. Kazí kšefty, sympatizuje se strážemi a nenechá se podplatit.“

http://imgur.com/oT9SRDj.jpg


Brynjolf se pustil do detailního popisování postavy a mně došlo, že to nebude tak snadné, jak jsem si představoval. Když prozradil, co se o ní vypráví v hospodách a jak se pomalu líbí i správkyni města, vypadalo to na nemožný úkol. Ale už jsem si něco ujednal a já to hodlal splnit. Navíc, stejně jsem nevěděl, kam bych dál šel, tady jsem mohl začít nový život. S hrdým hlasem jsem nakonec souhlasil a vzal úkol do svých rukou.

„Mjollu bys měl najít u tržiště, neustále se tam motá a hlídá podvodné kšefty.“ prozradil Delvin.
„Dobrá, zajdu za ní a zkusím ji nějak přesvědčit, aby mě následovala.“ navrhl jsem.
„Dobrý nápad!“ dodal Brynjolf a pokračoval v dalším plánu, „A měl bych hnedka vybrané místo, kde skoná.“, ze své vnitřní náprsní kapsy vytáhl částečně roztrhanou mapku provincie, přemístil se k nejbližší zdi a roztáhl pergamen tak, abych na něj dokonale viděl i já. Pak ukázal na místo kdesi na severu, „Mzinchaleft, dwemerské ruiny, plné bohatství a také nebezpečí.“ to zaznělo z jeho úst, „Zaveď ji tam a udělej, co budeš muset.“
„Proč tam? Nemohl bych jí zabít někde v lese nebo třeba v jezeře?“ nechápal jsem, proč to chce tak složité, ale pak mi to vysvětlil.
„Jsou tam vzácné trpasličí předměty, které by se nám hodili. Vyřiď Mjollu, přines odtamtud nějaké cennosti a ujišťuji tě, že si tě šéf bude hýčkat.“

Slovo dalo slovu a ruka rukou potřásla, dohoda byla stvrzena. Brynjolf se usmál, poznal jsem, že mi věří. Otočil jsem se na ostatní zloděje, kteří s ním nesdíleli jeho radost. Raději se mé kroky otočily ke vstupu a já vykročil zpět do města.

Měsíc se již dávno schoval za vrcholky hor, červená obloha pomaličku roztancovávala život ptactva a zvěře za hradbami. Dorazil jsem k prázdnému tržišti a sedl si na volnou lavičku u zábradlí. Neměl jsem tušení, jak dlouhou budu muset čekat na oběť. Naštěstí, jen co vyšlo Slunce na obzor a začali se dostavovat lidé do středu města, objevila se i ona. U mokrých šupin… byla rozhodně vyšší, než jsem si představoval. Ale Brynjolfův popis byl přesný. Železná zbroj, meč, zasunutý v pochvě, obrovská sekera na zádech a modře pomalovaná tvář zdobilo její velké tělo. Vstal jsem z lavičky a vydal se přímo k ní. Její pohled si mě prohlížel a netušila, že jí nějaký cizinec zastaví a začne s ní debatovat…

http://imgur.com/RGA8BlT.jpg


„Promiňte, paní. Vy jste Mjolla?“
„Ehm… Proč to chcete vědět, Argoniáne?“ zeptala se nesměle.
„Zaslechl jsem o vás bájné historky o dopadení zlodějů a zabití nebezpečných hrdlořezů. Jsou fascinující…“
Bylo cítit, že neví, jak má odpovědět, „No… děkuji. Netušila jsem, že se má pověst rozšíří až do Černého močálu. Jste tu nový? Chcete si poslechnout mé další příběhy?“
Nahnul jsem se k ní blíže a tiše pronesl do ucha, „Jste legendou, která mi může pomoct!“.

Začala naslouchat, co mám na srdci, avšak netušila, že každé moje slovo je pouhopouhá lež. Vyprávěl jsem, jak mě při přechodu hranic zajali bandité a jak jsem se dostal z jejich sevření. Poté jsem svou historku okořenil setkáním s místními zloději, od kterých jsem zaslechl, kde se nachází jejich vůdce. Opravdu, nečekal jsem, že mi na tohle skočí…

„Jsou v Mzinchaleftu, v dwemerských ruinách!“
„Pak teda neztrácejme čas! Vyrazíme ihned, než bude pozdě!“ pohlédla na mě a něco ji zaráželo, „Ty, Argoniáne, máš vůbec koně nebo nějakou výzbroj?“
„Ti šmejdi mě okradli o všechno. Jsem rád, že mi nechali život.“
„Nevadí, zajdem ke Grelce, třeba bude mít na tebe nějakou zbroj. A až tohle skončí, vyrovnáme se, ano?“

Se vším jsem souhlasil a vážně jsem netušil, že to půjde tak rychle. Fascinuje mě, jak jsou někteří lidé tak naivní. U Grelky jsme sehnali všechno, co by se na mne hodilo. Kožená zbroj a krátký ocelový meč. To mi stačilo, Mjolla se ujistila, že máme všechno a vyrazili jsme společně ven z města do stájí, kde stál její bílý kůň. Naskočila na něj a mě požádala o totéž. Byli jsme připraveni vyrazit do nebezpečné krajiny…
Upravil/a Adrian_S dne 24.05.2017 19:29
 
Ligos
Hele, první část se mi líbila Wink

Druhou (a případné další) si přečtu někdy příště, není moc času... Smile
-KRLEŠ-

Skyrimský průvodce:
 
LordeS
Ještě jsem nečetl druhý díl, ale zatím je to pěkné Wink
http://svoboda.jiri.jh.sweb.cz/M%C5%AFj%20film.gif

Est Sularus Oth Mithas

http://steamsignature.com/profile/czech/76561198083204883.png

Povídka z postapocalyptického světa (Fallout) zde
Máš zájem o Let´s play videa ze Skyrimu a dalších? Klikni zde Wink
LPéčková Facebook fan page Smile klikni zde
Netradiční DrD (hra na hrdiny) ze světa Fallout zde Smile
Chceš vést Osadníky k lepšímu životu? Navštiv je zde Grin
Steam nick: LordeS111 Origin nick: LordeS11
 
https://www.facebook.com/pages/Lordes-LP/138224323
Adrian_S
Děkuji, děkuji, za vaše (prozatimní) kladné hodnocení Smile
Až přijedu z práce, pustím se do 3. části.
 
Adrian_S
Část 3. - Slepá past

Kůň zrychlil natolik svůj běh, že jsme projeli místním hvozdem velmi rychle. V půlce cesty mě začaly bolet snad všechny končetiny, bylo poznat, že jsem již dlouho neseděl na hřbetu zvířete.

Mjolla zastavila koně u neznámé zříceniny nedaleko stezky, navrhla si tu odpočinout. Pár chvil trvalo, než jsem našel nějaké dřevo na táborák, ona mezitím připravila ohniště a z vaků vytáhla zásoby, jimiž jsme se mohli posilnit. Vzápětí, kdy se dva zajíci pekli nad ohněm, jsme si oba lehli do traviny a pozorovali rudé nebe, jak barví krajinu kolem nás. Občas jsme se podívali do ohniště, v té chvíli se otočila a pověděla mi do očí něco, co měla dlouho na srdci…

„Jak ses dostal ze zajetí těch lotrů?“
„Měl jsem zkrátka štěstí.“ začal jsem historku, „Jeden z věznitelů, který mě hlídal často, hodně chlastal a jednou se opil tak, že předstoupil ke mně svázanému a místo toho, aby udeřil, tak sletěl na zem. Sebrat mu dýku a přeřezat lano nebyl problém.“
„A jak jsi přišel na to, že se jejich vůdce nachází v Mzinchaleftu?“ její tón zněl velice vážně, „Vždyť je to od Riftenu pořádná dálka!“
„Jak to mám vědět, Mjollo?“ křikl jsem, „Stačilo mi, že si mě nikdo nevšiml a ještě do toho jsem zaslechl rozhovor dvou zlodějů. Jeden se neustále ptal, kde je šéf a druhý na to „Mzinchaleft, Mzinchaleft, Mzinchaleft“.“

Otočil jsem hlavu do ohně, určitě poznala, že se mě její slova dotkla.

„Omlouvám se, že jsem takto nedůvěřivá. Jen se mi nezdá, že by byli tak daleko, Argoniáne…“
„Můžeš mi říkat „Seerthi“.“ nabídl jsem jí tiše.
„Seerthi?“ zeptala se znova, „Vím, že překlad argoniánských jmen má nějaký význam. Něco znamenají…“, otočil jsem hlavu na ní a správně očekával její otázku, „Co znamená „Seerthi“?“

Chvíli se má hlava zamyslela, jestli by měla něco takového prozradit, ale při pomyšlení, že brzy zemře, nebylo co ztratit. „Vycházející s úplňkem“, tak zněl překlad mého jména. Od Mjolly bylo slyšet obdivující povzdechnutí, mé jméno se jí líbilo.

Snědli jsme poslední sousta masa a vypili lahve, navrhl jsem, abychom pokračovali v jízdě, s čímž souhlasila. Uhasili oheň, naskočili na koně a opět vyrazili do mnou neprozkoumané divočiny Skyrimu. Několik dní trvala cesta, než jsme dorazili k horám. Pod kobylou chroupal sníh a já nevěřil, jak mohou Nordi chodit v takovýchto příšerných mrazech jen v lehkém oblečení… Mjolla mi musela dát svoji kožešinu, kterou si vezla v torně, abych nezmrzl. Sama téměř na konci cesty, šla vedle koně skoro polonahá. Čím více jsme se blížili do cíle, tím silněji se do nás opíral vítr a poletující sníh.

Náhle zastavila koně a rozhlížela se, já v té mlze nic neviděl, ale ona po několika vteřinách zakřičela, „Támhle to musí být ono!“. Kdesi v dáli byl vidět obrys zakulacené střechy, prý podle ní, je to typické pro trpasličí stavby. Několik minut uběhlo a dostali jsme se pod kopec, kde se počasí trochu zmírnilo, ale spatřili jsme obrovskou věž, ze všech stran zamřížovanou. Vydala se k bráně této věže, doufala, že to bude moct otevřít, ale brána se nepohnula. Všimla si veliké páky na zdi, předpokládala, že se tím otevřou dveře. Ale ani s pomocí své dlouhé zbraně nepohnula s mechanismem.

„Vypadá to, že budem muset najít hlavní vchod, teda… Pokud tu nějaký je.“ pronesla upřímně, „Nechce se mi věřit, že tahle věž je celý Mzinchaleft!“

Otočila se ke mně a poručila mi, abych vylezl na vršek malého kopce a podíval se po nějakých rozvalinách. Pár obratných kroků a už jsem ležel v tom studeném sněhu, ale za to spatřil impozantní místo. Přede mnou se rozprostíraly kamenné stavby s podobnou střechou, jakou měla ta věž. Věděl jsem, že jsme na správném místě. Zavolal jsem na ni, aby přiběhla, mezitím uvázala koně k jedné ze zamřížovaných stěn a vydala se za mnou. Jen, co dorazila, okamžitě zavelela kupředu a my pronikali skrze ruiny. Na každém rohu se skrčila a s vykouknutou hlavou prohlédla každou chodbu. I když v některých částech byl čerstvě rozdělaný tábor, nikdo nebyl doma. Dorazili jsme až k hlavním částečně zasypaným dveřím. Vedle nás ve sněhu leželo několik toren a prázdných měšců na zlato… Byli jsme na správném místě.

http://imgur.com/ClJAn4S.jpg


„Řekni mi prosím, že umíš bojovat…“ pronesla mým směrem a vytáhla si ze zad sekeru.
„Samozřejmě!“ a ukázal jsem jí ruku, třímající meč.

Než jsme vstoupili dovnitř, podala mi pochodeň a zapálila, šel jsem tedy v čele. Mohutné dveře zavrzaly, horší zvuk jsem ještě neslyšel. Vstoupili jsme do tmy, která nás obklopila, pár kroků se učinilo, až se narazilo na cosi podivného. Na zemi se kromě kalíšků, pohárků a táců z neznámého pozlaceného kovu válely také podivné pláty z onoho materiálu, které tvořily postavu s němou tváří. Nikdy jsem nic takového neviděl.

„Jsi v pořádku, Seerthi? Klepou se ti kolena!“ pronesla, když si všimla mého chvějícího se těla.
„Jo, jsem. Jen jsem nikdy tohle neviděl… Co to je?“
„Dwemerské nebezpečné výmysly.“ odpověděla chladně, „Nebudu ti popisovat, jak to funguje, sama to nechápu.“
„Tys na ně už narazila?“
„Jednou ano.“ podívala se na mne a dodala rázně, „Pojď, Seerthi, pokračujeme!“

Sestupovali jsme chodbami čím dál níže, museli jsme prolézt několik temných zákoutí, až jsme se dostali na chodbu s dvěma zavřenými vchody, u nichž ležela mrtvola zloděje. Mjolle se na ní něco nezdálo, posvítil jsem na ležícího a začala konstatovat.

„Podívej se, jak byl zabit…To není po meči a ani sekeře.“ mé oči uviděly tělo s několika proniknutelnými ranami a rozřezanými zády. To opravdu nebylo provedeno mečem.
„Nemáš tušení, co ho zabilo?“
„Ani zdaleka ne.“

Otevřel jsem nejbližší dveře dokořán, Mjolla lehce zaslechla přetržení provazu. Ještě štěstí, že měla tak dobré reflexy, chytla mě za ramena a odhodila zpátky. Udělat krok kupředu a do mého těla by se zaryly hroty z neznámého materiálu. Ohlušující rána dala o sobě vědět, kdesi v dáli za svitu pochodně jsme spatřili obrys malé postavy, která se čím dál více blížila. Když byla od nás několik málo sáhů, ozval se děsivý a nebezpečný křik. Mjolla rychle máchla sekerou, která se zakousla do hrdla postavy a ukončila tak jeho řvaní. Nikdy jsem ještě nic takového neviděl, malá postava bez chlupů a očí, ale s elfími uši. Hned jsem se zeptal, jestli něco takového viděla, a tentokrát mi dala za pravdu. Jenže nebyl čas na vysvětlování, v dáli se ozval další mocný křik a blížící se dupání. V této chodbě jsme nebyli sami…

„Seerthi, zdrhej!“ bezhlavě mé nohy vyrazily do nitra podivných ruin, až se Nordka zděsila.

Zamířil jsem ke druhým dveřím a opřel se do nich. Mé oči spatřily cosi nevídaného, osvětlená jeskyně, tančící v modravých barvách, obří slizké houby, pavučiny v tyrkysovém nádechu a hlavně stavby z podivného materiálu, nacházející se pod schodištěm k velkým dveřím.

„Proč nezdrháš?“ zeptala se a já ji jen ukázal kupředu se slovem „Proto“, ze staveb vyšlo snad tucet těchto elfů s čímsi v rukách a hlasitě se ozývali.

http://imgur.com/PAq2ic3.jpg


Byli jsme v pasti, nezdálo se, že by nás nechali jen tak projít. Ale i na boj to vypadalo marně. Jen na pár vteřin jsem se zamyslel a vydal se kupředu proti stvůrám. Ačkoli nevěděla, co mám v plánu, držela se mě jako klíště. Celou cestu jsem máchal pochodní a svým mečem, aby se od nás drželi dál a ono to kupodivu vycházelo. Vyběhli jsme schody, otevřeli dveře a ihned zatarasili kovovou závorou.

Teď už jsme se nemohli vrátit, mohli jsme jen pokračovat do veliké místnosti s obřími roury. Na jedné straně stěny byla zamčená kovová brána, na druhé straně několik beden a truhel s trpasličím vybavením a pokladem, ke kterému jsem se rozběhnul. Přímo naproti nám byla ještě jedna místnost s pákou uprostřed. Otevřel jsem bedny a začal do svých kapes cpát zlato a drobné poklady, ale musel jsem přestat, když se Mjolla z dálky ozvala.

„Není tu žádný vůdce bandy, Seerthi!“ zvedl jsem se a otočil zrak na ní, „Není tu žádná zlodějská tlupa! Kam jsi mě to dovedl?“ Chvíli se mi dívala do očí, její tvář rychle znejistěla, až pronesla osudnou větu, „Ty jsi jeden z nich!“. Slova se mi ztratila, chtěl jsem něco říct, ale ona dál pokračovala, „Jak jsem mohla být tak slepá a uvěřit ti! Řekni mi, co ti dali za úkol? Vykrást to tu nebo mě zabít?“
Už nemělo smysl jí lhát, „Obojí, Mjollo… Obojí.“

Její tělo se zuřivě chvělo, pevně stiskla svou sekeru a byla připravena vyrazit na mě, „To ne. Živej neodejdeš… U YSMIRA, ZA TOHLE ZAPLATÍŠ!!“.

S křikem a odhodláním vyrazila proti mně, do svých rukou jsem vzal meč a čekal, až přijde o něco blíže. Již se rozmachovala, naštěstí se netrefila, provedl jsem přemet, kterým jsem se dostal nejen k ní, ale i shodil na zem. Odzbrojil jsem jí, následně se na ní přitiskl a snažil se jí omráčit, což byla chyba. Podcenil jsem její síly, okamžitě mi čapla ruku se zbraní a druhou mi uštědřila několik ran do tváře. Následné kopnutí mě donutilo k letu za ní. Zvedla se, vytáhla z pouzdra svůj meč, který byl neuvěřitelně krásně zelený. Další věc, kterou jsem nikdy neviděl. Některým ranám jsem se vyhnul, ale párkrát se mě její ostří lehce dotklo. Dostal jsem se k truhlicím, kde byl opřený meč z trpasličího kovu. Vzal jsem jej do ruky a nastalo konečně pravé šermování. Bili jsme se jak lvi v kleci, ani jeden z nás nechtěl umřít v těchto ruinách, ale přesto porazit toho druhého. V jednu chvíli mě tak silně pořezala, až mi krev tekla z nohou a rukou… zatraceně ostrá čepel! Během vykrývání jejích výpadů mě narazila na zeď s pákou, kterou jsme nezaznamenali, omylem jsem do ní strčil a něco se spustilo. Moje noha jí donutila se vzdálit a my se konečně dostali do bodu, kdy se meče překřížily, a hleděli jsme si tváří v tvář do očí. Zuřivost a touha zabít toho vyzařovala již od pohledu.

Pak se však stalo něco, co jsme nečekali. Za jednou z obřích rour vystoupila snad pětkrát vyšší postava z trpasličího materiálu, s lhostejnou tváří, v rukou třímajíc kladivo a meč obřích rozměrů. Předstoupila k nám a my přestali bojovat. Zahleděli jsme se na onu vymyšlenost, otočili zase zpátky na sebe a oba si přečetli v očích, že bude lepší nejdřív zničit obra a pak sebe. V hlavě mi proběhla myšlenka utéct pryč, ale neměl jsem tušení, jestli je tohle vůbec možné.

Mjolla se dala do boje s velikánem, několikrát do něj udeřila svým mečem, ale jakoby mu nic nedělala. Pak jsem spatřil něco, co mě potěšilo, ale zároveň vyděsilo. Obr se rozmáchl svým kladivem a udeřil tak silně do ženy, až zaletěla směrem do malé místnosti s pákou. Její meč zaletěl kamsi po místnosti. Zůstal jsem sám, a já věděl, že tohle nemohu přemoct. Rychle jsem zalezl za jednu rouru a měl štěstí. Být o vteřinu déle mimo kryt, asi bych již nebyl… z toho obra vyšla obří horká pára, která by mě uvařila jako rybu.

Chtěl jsem utéct, ale moc dobře jsem věděl, že odejít dveřmi, kudy jsme přišli, bylo nemožné. Zbývalo jedině zkusit páku v oné místnosti s ležící ženou na zemi. Vyběhl jsem ze skrýše a jen tak-tak se vyhnul úderu meče, který se zakousl do obří roury. Jako blesk mé kroky prosvištěly kolem giganta, i přes veliká zranění. Místnost okupovalo Mjollino bezvládné tělo, vypadalo již mrtvě, což mě potěšilo, aspoň jsem měl o starost méně. V rychlosti jsem se zadíval nad sebe a spatřil kdesi ve výšině bělavé světlo, které znamenalo jen jediné… denní světlo.

http://imgur.com/pow6rxV.jpg


Ohlušující kroky, které se blížily, mě vyrušily z přemýšlení a donutily jednat. Nezbývalo mi nic jiného, než abych se zhluboka nadechnul, zavřel oči a zatáhl za páku. Mezitím bylo slyšet, jak se gigant připravuje spustit svou horkou páru. Doufal jsem, že tyhle rozvaliny přežiju…
Upravil/a Adrian_S dne 22.05.2017 22:20
 
Adrian_S
Část 4. – Opatrnosti není nikdy dost

Stlačení páky k zemi způsobil rychlý a nečekaný pohyb vzhůru. Horká pára z kovové příšery mě nedostala, jaké překvapení, když jsem otevřel oči a spatřil rychle se pohybující stěny. Mé tělo sláblo čím dál rychleji, zespod zbroje zářily rudé skvrny mé krve. Ne, tady jsem nechtěl umřít…

Posadil jsem se na zem a zhluboka dýchal. Oči se mi začaly mlžit a já věděl, že pokud nenajdu nějakou pomoc, skončím tu stejně jako Mjolla, která bezvládně ležela na zemi se zavřenýma očima. Náhle se platforma zastavila a páka zasekla. Hlavu jsem otočil do chodby, vedoucí kamsi vzhůru, odkud vycházelo denní světlo. Těžké nohy se daly kupředu, po několika krocích jsem uviděl zamřížovanou věž, kterou se snažila Mjolla otevřít. Padl jsem na páku a snažil jí ohnout k zemi. Byla neskutečně ledová a nechtěla se pohnout. Něco křuplo… kovová tyč se ohnula k zemi a brána zaskřípala mocně. Dostalo se mi konečně svobody. Naposledy jsem se zadíval na tělo ženy a vykulhal jsem ven do sněhu. Kůň samou radostí frkal a já na něj chtěl naskočit.

„Hej, vy! Jste v pořádku?“ ozvalo se za mými zády.

Ihned jsem se otočil a spatřil nějakého mladíka v zimním oblečení, nevypadal nebezpečně, ale spíš důležitě. Snažil jsem se ho nevšímat a naskočit na koně, ale nedal pokoj. Když uviděl zlatý meč v pouzdře, došlo mu, kdo jsem a vytáhnul si zbraň do rukou… ten hoch se mě pokoušel zastavit.

„Jdi mi z cesty, cizinče!“ křikl jsem na něj, ale marně.

Musel jsem seskočit z koně a jít proti němu, navzdory rudým zraněním. Mladík se vydal proti mně a napřahoval se dýkou, že mě sekne. Chytnout mu ruku a postarat se, aby ho moje údery bolely, bylo velice snadné. Beze zbraně jsem mu uštědřil několik ran, a abych se zbavil pronásledování, vytrhl jsem mu zbraň z rukou, hodil si ho na ramena a vší silou vrhnul do zasněžené chodby věže. Nemám tušení, jak daleko zaletěl. Poté, co jsem toto provedl, naskočil jsem ze zbytku sil na koně a ujel neznámo kam. Věděl jsem moc dobře, že bez pomoci nedojedu ani do Riftenu. Matně jsem hledal v okolí pomoc…

Husté sněžení a vítr v zádech mě dostalo na zasněženou planinu, odkud bylo vidět takřka na moře. Netušil jsem, že se dostanu tak daleko. Mé tělo bylo na pokraji umrznutí a vykrvácení, přestával jsem věřit, že na někoho narazím. V dáli byly vidět obrysy stanů a neznámých lidí, pochodující kolem. Při pomyšlení, kdo to může být, mi bylo jedno, jestli to jsou bandité nebo jen další lovci pokladů. Zamířil jsem k nim a mé oči se rychle zavíraly. Najednou padla tma, nic jsem již neviděl, ale za to slyšel jasné hlasy…

„Podívejte! Argonián!“
„Zatracené Bouřné hávy, to nemohou nechat ani tento lid na pokoji?“
„Zavolejte někdo felčara, krvácí!! FELČAR!!!“

Po dlouhé chvíli jsem se probral z bezvědomí, oči spatřily neznámou vousatou postavu v rudé zbroji, která se nade mnou nakláněla a hojila mi zranění. Nevěřil jsem, že ještě někdy uvidím svět, chtěl jsem se zvednout, ale zadržel mě.

„Ne tak rychle, ještěráku. Máš štěstí, že si dojel až k nám.“ pronesl ranhojič a já se podíval kolem sebe, kde se vlastně nacházím, „Ještě několik minut, a už by ti nebylo pomoci…“
„Kde to jsem?“
„V bezpečí.“

http://imgur.com/ZMdEJN4.jpg


Víc jsem se od něj nedozvěděl, chtěl jsem vstát a odejít, ale nepustil mě, jen mi neustále tvrdil, abych si odpočal. Měl jsem sto chutí mu jednu ubalit a utéct, ale tělo bylo velice slabé. Pro tentokrát jsem musel poslechnout slova cizince. Podle brnění jsem tipoval, že jsou to vojáci císaře nebo nějaká tajná armáda. Do stanu vešla vysoká postava v plátové zbroji a s nehezkým výrazem, podíval se na mě. Bylo mi jasné, že nepovede hezký rozhovor.

„Šperky, trpasličí zbraně… Tys byl v Mzinchaleftu, že ano? Argoniáne?“ neopověděl jsem mu, „Jen další lovec pokladů, který neměl štěstí s Falmery.“ pronesl mým směrem a zeptal se felčara, jak jsem na tom se zdravím.
„Pár hodin si poleží a pak si může vyrazit, kam chce.“ jak hřejivá slova mě obklopila.
„No, prvně mi ale zodpoví několik otázek, než ho propustíme.“ usadil se na židli, za krátko spustil výslech, „Nejsi náhodou špeh Bouřných hávů, co?“
„Ne… Rozhodně ne… Vlastně… Kdo jsou Bouřné hávy?“ zeptal jsem se ho, jeho nechápavou tvář jsem ještě takhle neviděl.
„To má být vtip? Tady zuří válka a ty se ptáš, kdo jsou Bouřné hávy?“
„Před týdnem jsem překročil hranice. Neznám vaší kulturu, svalovče.“
„Máš docela odvahu mi říkat taková to slova. Schválně, jak se jmenuje vůdce Bouřných hávů?“

Ze mě však nic nevypadlo, netušil jsem, o kom mluví a ani kde se nachází další tábor této skupinky. Felčar se na mě zahleděl a poznal, že mluvím pravdu, veliteli pak přestal s marným výslechem.

„Fajn, dejte ho do kupy a odveďte ho pryč. Avšak Argoniáne, pokud nemáš tušení, co se tu ve Skyrimu děje a nevíš, kdo jsou to Bouřné hávy, zajeď si na Samotu za Generálem Tulliem, ten ti to vysvětlí.“ po pronesené řeči odešel ze stanu kamsi pryč, Felčar mě zkontroloval a doporučil, ať si ještě chvíli poležím.

Na pár hodin jsem usnul a já poznal, jak se počasí mírní. Bylo fajn se zase postavit na nohy a ucítit je. Ačkoli jsem byl po velkém vysílení, neměl jsem hlad. Po protažení všech kostí jsem ucítil, jak se mi navrací síla do těla. Následoval přesun k jednomu z vojáků, jenž zrovna vařil cosi v kotlíku, zda by mi nedal zásoby na několik dnů. Riften byl daleko, jet s prázdnou tornou byla sebevražda. Abych byl poznat můj vděk, hrábl jsem do svých ukořistěných věcí a vytáhl několik kusů šperků a předal mu je. Odměnou mi byla torna plná jídla. Ten voják se zeptal, kam mám namířeno, po sdělení mi ochotně ukázal, kudy se mám vydat. Můj kůň nikdy předtím tak rychle nejel.
Trvalo několik dní, než jsem se dostal do hustých hvozdů v Riftenském okolí. Listí žloutlo, travina se barvila v nádechu zapadajícího Slunce a mě během cesty poprvé napadlo, jestli Mjolla nemohla přeci přežít útok v Mzinchaleftu. Přestal jsem na to myslet, jen lehké oklepání donutilo se soustředit na důležitější věc a to dokázat Brynjolfovi svou cenu. Za pár hodin kůň dorazil k riftenské bráně, uvázal jsem ho ve stájích a prošel kolem stráže, která nijak nereagovala.

Průchod tržištěm nebyl složitý, málokdo se zde nacházel a já doufal, že se mi nikdo nebude stavět do cesty. Ze stánků se obchodníci ozývali, abych navštívil právě je, v jednom stánku neznámý Argonián prodával šperky, další žena nabízela čerstvé jídlo a pak Grelka, u které jsem si pořídil zadarmo výzbroj. Čtvrtý stánek byl prázdný, nevěděl jsem, co se zde prodává a ani mě to nijak nezajímalo.

http://imgur.com/JZnoFS8.jpg



Seběhl jsem schody do temných chodeb vnitřního slizkého města, zápach shnilé vody a hořících pochodní mě opět uvítalo. S dobrou náladou se mé tělo blížilo k místnosti s lavicí, avšak musel jsem se zastavit. Ve vzduchu byl slyšet Brynjolfův a neznámý hlas, který nezněl zrovna hezky. Uši začaly poslouchat vzdálený rozhovor…
„… ty se fakt nevzdáváš, Brynjolfe.“ vydechnula postava, „Měl jsi za mnou přijít dřív a říct mi, že bys chtěl někoho představit. A ne poté, co jej vyšleš na sebevražedný úkol.“
„Nechápu tvoje rozhořčení. Měl jsem tu čest ho poznat. Nemá kam jít, skvěle krade, umí se bít a jazyk má prohnaně dobrý. Proč by nemohl být u nás?“
„Podívej se, Brynjolfe, jak si žijeme… Daří se nám dobře, máme hromady zlata a dalšího bohatství. Cechu budou stačit ti lidé, kteří tu jsou. Nepotřebujeme dalšího zbloudilce…“
„Víš, jakým by byl přínosem pro cech?“
„Možná by byl, možná ne.“ přiznal se neznámý hlas, „Ale nechci mít v družině žádnou ještěrku nebo kočičáka!“
„Máš něco proti nim? Víš, jak dobří zloději jsou?“
„Pověz mi, Brynjolfe. Kdo je tu šéfem?“
„Huh… Ty, přeci.“ ozvalo se smutně.
„Jsem rád, že jsme si vyjasnili, kdo to tu řídí.“ rozhněvaný hlas si odkašlal, „Stejně, pokud by se ta ještěrka vrátila z mise, což nepředpokládám, zaveď jí do Nilheimu.“
„Co tam? Potřebuješ odtamtud něco přivézt?“
„Přivezeš odtamtud nějaké listiny a zlato. A zbavíš se ještěrky. Je ti to jasné, nebo mám na to poslat někoho jiného?“
Brynjolf vzdychnul, věděl, že ho nedokáže přesvědčit, „Ne, já to udělám.“
„Výborně. Počkej tu ještě jeden den, pokud by náhodou přišel a pak vyraž. Doufám, že mě nezklameš, Brynjolfe.“
„V zájmu cechu to udělám, Mercere. Spolehni se.“

Kroky se rozezněly po chodbách a mně konečně došlo, že výprava do Mzinchaleftu byl jen jeden ze způsobů, jak se mě chtěli zbavit. Tohle jsem mu rozhodně darovat nechtěl, nadechl jsem se a vyrazil kupředu za ním. Snažil jsem se dělat, že jsem jejich rozhovor neslyšel. Můj vstup do místnosti s nádrží zaznamenala čtveřice, se kterou jsem se před několika dny rval. Zastavili mě na místě, kde naše pěsti padaly mezi sebou a Brynjolf opět vítal s velkým gestem.

„Seerthi, jsem rád, že tě tu vidím!“ snažil se mi potřást rukou a já učinil, oč žádal, „Jak dopadla Mjolla? Ztratila se v ruinách?“
„Její mrtvé tělo jsem tam zanechal. Odpusť, že jsem ti jí nepřivezl zpátky…“ pronesl jsem a můj přítel se začal smát.
„Nemůžu uvěřit, že ses jí dokázal dostat pod kůži, zavést ji na neznámé místo a učinit něco nemožného…“ poté spatřil mé kapsy plné cenností a trpasličí meč na opasku, „A ještě k tomu s pokladem! Výborně! Ten meč a nějaký prsten si nech.“

Předal jsem holohlavému muži veškeré šperky a zlato, jen něco málo z toho jsem si nechal tajně v kapse. Brynjolf se opět usmál a spustil, že má pro mě dobrou zprávu. Jeho šéf mi chtěl dát ještě jeden úkol, a pokud bych uspěl, mohl bych tu zůstat.

„Dobře. Co mám udělat, Brynjolfe?“
„Pojedeš se mnou do naší malé pevnosti. Do Nilheimu. Máme tam nějaké zásoby a listiny, které potřebujeme mít tady. Chci, abys mi dělal doprovod, v okolí pevnosti není moc bezpečno.“
„Dobrá, tak vyrážíme, jsem připravený.“ navrhl jsem mu a on kupodivu souhlasil.

Společně jsme se vydali z místnosti ven do města, odtamtud do stájí a hurá do daleké pevnosti. Slunce nad námi proletělo a do okolní přírody se pomalu vloudila tma. Brynjolf, jedoucí na černém oři, mi ukázal z cestičky na rozvaliny nad vodopádem, které byli od nás několik málo mil. To byla ona pevnost, odkud měl vzít veškeré cechovní zásoby a mě zlikvidovat. Překonali jsme kamenný mostek, vedoucí k zřícenině a dostali se na malé nádvoří, v obklopení malého rozbitého tábora. Sesedli jsme z koní, Brynjolf pomalu kráčel po schodech do věže zříceniny. Měl jsem jedinečnou příležitost si to s ním vyřídit, aniž bych se musel obávat, že mě zabije. Vytasil jsem meč a namířil si to proti němu, jeho hlava se otočila. Nechápal, co to provádím…

„Seerthi, co to děláš?“
„Nedělej ze sebe hlupáka, Brynjolfe! Vím o vašem plánu!“
„O čem to mluvíš?“
„Nepamatuješ si na rozhovor se svým šéfem? Nebavili jste se náhodou o mně?!“
Dech se mu vytratil z hrdla, „Ty jsi nás slyšel? Jak to?“

Neměl jsem slova pro toto vysvětlení, avšak Brynjolf se mě snažil ujistit, že je všechno jinak. Ale já se nedal, žádnému slovu jsem nevěřil.
„Já to však dělat nebudu, nechci tě zabít, Seerthi. Víš, moc dobře vím, že se dokážeš uplatnit v našich kruzích…“
„Nech si ty řeči od cesty! Měl jsem ti tam jednu ubalit u té nádrže. Rozhodně bych toho nelitoval!“ krev mého přítele se začala vařit, bylo poznat, že každou chvilku zaútočí, jeho ruka se pomalu přesouvala k pochvám jeho dýk.
„A já tě měl tenkrát zabít, když si ukazoval, co je v tobě!“ křikl a bleskově vytáhnul zbraně z pochvy a zaútočil.

http://imgur.com/s5ZBMOU.jpg


Jeho končetiny prováděly samé rychlé výpady, těžko se vykrývaly. Na nádvoří jsme si vyměnili několik bojových pozic a uštědřili pár pěstních ran. Docela mě překvapilo, když jsem zjistil, jak jeden můj švih silně poškodil zbroj. Také ho to překvapilo a přidal na své síle. Párkrát se jeho čepele dotkly mých nohou a začala téct krev. Teď už to bylo osobní…

„Škoda, že tě budu muset zabít. Jinak bychom mohli být přátelé!“ křikl, když se na chvíli zkřížily zbraně.

Boj byl čím dál těžší a tužší, nakonec mě několikrát zranil, až jsem se rozhodl ustoupit do věže. Následoval mě, nehodlal mi ušetřit život. Na dalším mostku se naše čepele znova setkaly, v jednu chvíli vyletěly jiskry z mého meče. Překvapilo mě to, čehož bohužel využil a svou nohou mě kopl do břicha a já spadl z mostku o pár sáhů níže do křovisek. Měl jsem co dělat, abych se vyhnul jeho sekající ostří, když se ke mně dostal. Vstal jsem a znova zaútočil, ale síly mě pomalu opouštěly a naopak on stále sílil. Snad jeho každý druhý výpad mě poranil a já musel stále více a více ustupovat, až jsme se začali být na okraji vodopádu. Vší silou jsem mlátil do jeho čepele, ale bylo to marné. Naposled se překřížily zbraně a učinil takový krok, který jsem zcela nečekal. Díky rychlým pohybům mi vyletěl meč kamsi do vody, ani jsem se nepokoušel ho sebrat, ostří Brynjolfových zbraní mi mířila na hrdlo. Tady to mělo všechno skončit...

http://imgur.com/wFRESWV.jpg


„Je mi to moc líto, Seerthi. Jsi fakt první Argonián, kterého si vážím. Ale musím tě zabít.“ pronesl a hodlal mi prošpikovat hrdlo chladnou ocelí.

V této chvíli jsem neměl co ztratit, kouknul jsem se pod vodopád a uvědomil si, že bych tohle mohl přeci zkusit. Než provedl bodnutí, rychle jsem se rozeběhl do strany a padal mezi ledovými kapkami. Nemám tušení, jak se zachoval nebo co podnikl dál, ani si nepamatuji, jak jsem to vlastně přežil. Jedině, na co si vzpomínám, bylo otevření očí a pohled rukou, držící se země malinkatého ostrůvku, nedaleko nějaké vesnice.

A v té chvíli jsem si něco uvědomil… Já to zase přežil, ale tentokrát to bylo vážně o šupinu! Tělo bylo sice rozřezané a dosti poraněné, ale žilo! Jakmile jsem vylezl z jezera, dostal se do vesnice a zamyslel se nad svým osudem, došlo mi, že se do Riftenu už nevrátím. Bylo tam příliš nebezpečno, nejen pro zloděje. Ale za to mě napadlo vyrazit na Samotu a tam zkusit své štěstí, jak mi to doporučil jeden silák. Stačilo už najít koně a má nová cesta mohla započít.

A co tímhle chci vlastně říct? Tenhle spolek zlodějů mě naučil být v každém případě ostražitý a nevěřit všem lidem, kteří jsou na vás milí. Trochu mě mrzelo, že celá tahle zkušenost způsobila touha po mém prstenu, který mi stále objímal článek prstu. Jakou radost z něj pořád mám…
Možná si Brynjolf po tomto aktu říká, že jsem již mrtvý a poví to i svému vůdci a všem ostatním, ale to se už asi nikdy nedozvím…
Upravil/a Adrian_S dne 22.05.2017 22:22
 
nagasadowcz
Doporučuju trochu se zklidnit. Jestli to sem budeš házet takovým tempem, nikdo to nebude číst.
Oficiálně jsem Naga, Svatý Sudí, ale říkejte mi Naga Grin
 
MightRider
Díl od dílu lepší Wink
Asi už i vím, jak bude směřovat dobrodružství.. Pokud náš hrdina nezemře,, neodjede apod. a bude dál "sloužit" cechu, tak je jeho jméno Gulum-Ei
Každopádně se těším na další díl Smile
Upravil/a MightRider dne 26.10.2015 16:54
http://steamsignature.com/profile/czech/76561198066457560.png
 
Mike
nagasadowcz napsal:
Doporučuju trochu se zklidnit. Jestli to sem budeš házet takovým tempem, nikdo to nebude číst.

Aneb optimum je zde tak jednou týdně. Inspiruj se třeba u Ozzyho. Smile
http://www.ulozisko.sk/obrazky/662771/jabko.jpg


 
Adrian_S
To MightRider:
chvilku jsem hledal, kde vidíš to "Výš" a už jsem ti chtěl psát, že to je správně.. Grin No jo.. prostý překlep.. Grin

A jsem moc rád, že někdo pomyslel i na tu možnost, že Seerthi je ve skutečnosti Gulum-Ei.. Ale jestli je to pravda... Elf

to Naga a Mike:
Bohužel u mě se často stává, že když si něco nezapíšu hnedka a budu to mít v hlavě, lehce na to zapomenu (teda, pokud na to nemyslím každou minutu)..
Proto jsem raději napsal "všechno na jednou", než abych čekal..
 
Mike
Tak si to piš třeba do Wordu s tím, že to budeš postupě uvolňovat veřejnosti např. po těch týdnech. Wink
http://www.ulozisko.sk/obrazky/662771/jabko.jpg


 
Adrian_S
Od té doby, co jsem napsal 3. část a pak, když jsem to chtěl uložit a zjistil jsem, že nejsem přihlášení a všechno se smazalo, tak už to píšu ve Wordu.. Grin
 
Adrian_S
Jinak, abych vás nezklamal. Zatím jsem tuto povídku ukončil a hodlám se vrhnout na další ( http://www.skyrim...ad_id=4818 ).

Ale nezoufejte, možná v budoucnu připíšu další část o Seerthim.. Wink
 
Sarako
Velmi pěkné, dobře se to četlo Wink

Edit: Mám přečtené první 2 kapitoly, těším se, až si ráno přečtu zbytek.

Edit: Dočetl jsem to, celé je to napsané moc pěkně Wink
Upravil/a Sarako dne 09.08.2014 17:47
 
Adrian_S
** UPGRADE **
přidáno několik obrázků pro představivost
Upravil/a Adrian_S dne 19.08.2014 21:20
"Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!"

7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka"

17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014
7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách"

Přečtěte si také moje díla:
Adriho verše
Adriho povídky I - Ruka zloděje
Adriho povídky II - Temná smlouva
Adriho povídky III - Děti Skyrimu
Adriho povídky IV - Prokletí daeder
Adriho povídky V - Osvobození
Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře
Adriho povídky VII - Torna plná cukříku
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej
 
Fabi Olofsson
Takže moje první reakce na první část: moc hezky napsané! Poutavý začátek dává tušit slibné pokračování, náznaky událostí, je to dobře zpracované. Hodnotím příběh, ne gramatiku, v té jsou sem tam chyby, někde ujela čárka, ale to vždycky pozná až beta read, takže v pohodě .)
Dobrá práce, už se těším, až se dostanu k druhé části .)
 
Přejít na fórum:
Podobná témata
Diskuze Fórum Odpovězeno Poslední příspěvek
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej » Skyrim - Váš svět 7 13.01.2018 23:10
Ohledně Adriho povídek » Skyrim - Váš svět 5 15.12.2017 22:06
Slavičí zbroj-cech zlodějů Skyrim - dotazy, návody,.. 3 15.12.2017 17:49
Adriho povídky III - Děti Skyrimu » Skyrim - Váš svět 37 14.06.2017 23:46
Adriho povídky II - Temná smlouva » Skyrim - Váš svět 25 30.05.2017 21:58
Archív Novinek
Datum Kategorie Název Přečteno
24-12-2018 Články Šťastné a veselé! (2018) Přečteno 497 krát
11-06-2018 Elder Scrolls The Elder Scrolls VI oznámeno! Přečteno 2677 krát
01-04-2018 Novinky S hrdin(k)ou po celém TAMRIELU! (Apríl) Přečteno 1946 krát
24-12-2017 Články Veselé a šťastné! (2017) Přečteno 1719 krát
06-07-2017 Rozpracovaná novinka (6.7.) Přečteno 0 krát
01-04-2017 Na cukřík s M'aiqem Lhářem Konec série "The Elder Scrolls"! Přečteno 7240 krát
11-02-2017 Elder Scrolls Příběhové rozšíření pro TESO a H... Přečteno 3901 krát
24-12-2016 Elder Scrolls Veselé Saturalie a oslavte Starý život! Přečteno 3341 krát
12-12-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem 6 let se Skyrim.4fan Přečteno 3375 krát
18-11-2016 Elder Scrolls The Elder Scrolls: Online dočasně zdar... Přečteno 4035 krát
 Více...     
Archív Novinek
TOPlist