The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite - Diskuzní fórum: Hrozba III.

Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE

Prastaré Archívy: Arena

Let´s learn some lore

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Víte že..

Sdílet

Číst diskuzi

The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite » Ostatní » Zdejší kobky

Právě je zde: 1 host(ů)

Strana 253 z 255: 1...250 251 252253254 255

Hrozba III.
Tondulin	#5041 Přidané 13.01.2024 18:53
Ocenění: Příspěvek: 2506 Založený: 02.01.12	Trochu to ve mne zavře chutí dát Stentorovi jednu po papuli, ale přemohu se a slušně odpovím. "Ve vašem zájmu budu předstírat, že jsem poznámku o zmrskání neslyšel... Nejsem jenom kvestor, ale rovněž velitel Chorrolského vojska... Vidím však, že vaše lejstra jsou v pořádku, můžete tedy pokračovat dále v cestě... U nás v Cyrodiilu se považuje za slušnost nahlásit vojenskou jednotku při přechodu přes území některého z hrabství, proto jistě chápete, že jsem vás byl povinnen zastavit." Vysvětlím důstojníkovi svoje důvody a už se s ním snad nadobro rozloučím.



Aurelius	#5042 Přidané 14.01.2024 22:07
Ocenění: Příspěvek: 6102 Založený: 18.07.12	→ Tah 1280 --------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Adrian_S Pokusil ses vyvolat si mágovu svíci. Tvé seslání, ale skončilo selháním. Cosi tvoji magii vyrušilo. Obdobným neúspěchem skončilo i tvé připravení si ohnivých kouzel. Zhruba v polovině osvětlené chodby si nalezl potrhanou knihu, sebral ji a otevřel. Zběžně se seznámil s jejím obsahem a poté uschoval do brašny. Když se tvá pozornost přesunula směrem ke stropu a položil si sám sobě otázku. Zaslechl si slabý přízračný hlas, volal na tebe, ale neoslovil tě jménem. Pouze žádal, abys šel po zvuku. Přicházel z opačného konce osvětlené chodby k němuž si doposud nedošel. --------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Tondulin Stentor mlčel. Dlouze si tě prohlížel od hlavy k patě jakoby tě důkladně analyzoval. Poté se lehce zhoupl v nohách, rozhlédl se vpravo a vlevo. Znovu pohlédl na tebe. „Pokud je tomu tak, tak jste se měl prokázat ihned. Neměl jste řvát jménem Osmé legie. Nýbrž jménem Chorrolského hrabství. Pak byste jednal zcela legitimně.“ konstatoval nakonec Stentor klidným tónem, „O našem průjezdu vás měla informovat kancelář kancléře. Vyřídím kancléři, že jste nebyl informován a jsem si jist, že prošetří důsledky tohoto pochybení.“ přešel plynuje na jiné téma, „Tímto tedy považuji celou situaci za vyřízenou. Já i moji muži budeme pokračovat nerušeně dál.“ s těmito slovy se obrátil a vykročil ke svému koni. Než však nasedl zastavil se. Obrátil se a řekl, „Říkal jste kvestor Aedan Ervine?“ tázal se na tvé jméno. Zjevně to byla řečnická otázka, protože nevyčkal na tvoji odpověď. Porovnal si přilbu na hlavě a vyhoupl do sedla jako zkušený jezdec. „Přeji příjemný zbytek večera.“ zdůraznil své přání všem přítomným a se zbytkem svého oddílu vyrazil vstříc Imperial City. --------------------------------------------------------------------------------------------------------------- SuperHunterCZ Civello vytřeštil oči. Zalapal po dechu a zmateně rejdil všemi směry. Potom zasípal a znovu vytřeštil oči. „Já… Já… Já… Toho moc nevím.“ koktal následně, „Fakt toho o Nirovi víc nevím.“ kroutil hlavou opatrně, aby nepřišel k úhoně. „Nir měl své věrné, Salviovou, Vanelluse a… a pak další se kterými sloužil už v minulosti. Já fakt víc o jeho současné poloze nevím!“ poté se odmlčel. „Přísahám… přísahám, že když mě necháte žít… tak jim nic neřeknu. Budu… Budu dělat, že k tomuhle setkání nikdy nedošlo! Přísahám!“ začal se chytat posledního stébla, když mu bylo jasné, že mu již mnoho šancí nezbývá. „Nebo...“ zvolal znovu, když si s tebou Zenira vyměnila pohled. „Nebo zkuste tu Salviovou, dám… dám vám její adresu. Ona je jeho pravá ruka, zastupuje ho… Třeba vám něco řekne… Něco víc!“ znovu opatrně otočil hlavu, „Nechte mě žít. Nic neřeknu, přísahám!“ --------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Dlouhodobě nezodpovězené tahy jsou k dispozici na úvodní stránce - ZDE. Náhrada za nefunkční BB-kódy (stačí odstranit při editaci >): [>b]text[/b], [>i]text[/i], [>i]„text“[/i], [>url=]text[/url], [>alt]text[/alt], [>spoiler=text]text[/spoiler] Upravil/a Aurelius dne 14.01.2024 22:08


Adrian_S	#5043 Přidané 15.01.2024 22:53
Ocenění: Příspěvek: 4313 Založený: 01.05.14	Podivím se nad oním hlasem, ,,Arterie, jsi to ty?" zavolám a půjdu opatrně po hlasu, ,,Zatraceně, co je? Proč..." pokusím se přivolat do rukou ohnivá kouzla, "proč to... nefunguje?" "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


Tondulin	#5044 Přidané 22.01.2024 22:35
Ocenění: Příspěvek: 2506 Založený: 02.01.12	Nebudu se už důstojníkem dál zaobírat, jelikož jsem rád že jsem rád a budu pokračovat v běhu.


Aurelius	#5045 Přidané 22.01.2024 23:25
Ocenění: Příspěvek: 6102 Založený: 18.07.12	→ Tah 1281 --------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Adrian_S Hlas na oslovení nereagoval. Nezdá se ti však, že by se jednalo o mužský hlas. Natož, že by patřil Arteriovi. Každým krokem blíže ke zdroji tě hlas volal hlasitěji a hlasitěji. Jeho přízračný tón se nesl do tvých uší. Došel si nakonec chodby, opatrně sestoupil do oválné místnosti obložené černými kameny. Nohou si stoupl na několik menších kostí, rozhlédl ses. Některé kosti byly zcela jistě lidské, jiné mohli patřit kdejaké mrtvé havěti. Byly různě rozprostřené po místnosti, postrádaly jakýkoliv řád a pořádek. Přesunul si svůj zrak na velkou nádobu uprostřed místnosti. Vznášel se nad ní přízračný opar a byla zdrojem světla pro celou místnost. „Pojď blíž... Prosím...“ vyzval tě znovu přízračný hlas a lákal tě blíže k nádobě. „Neublížím ti. Přistup blíž. Prosím.“ žadonil vlídně přízračný hlas a znovu a znovu tě vybízel, abys přistoupil blíže a pohlédl do zářící nádoby. --------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Tondulin Pobídl jsi všechny přítomné a dal se sám do běhu. Dařilo se ti držet tempo, ale cítil si, že slábneš. Náhle se ti udělalo nevolno, pocítil si bolest na hrudi a následně se sesunul k zemi. Bolest dopadu si téměř necítil. Potemnělo se ti před očima a slyšel si jen útržky. „Je tuhej?!“ zněl něčí hlas. „Píchni do něj klackem.“ „Uhněte vy pitomci! Uhněte!“ zněl jiný hlas. Ztratil si vědomý. Vše se ponořilo do tmy a přišlo ti to jako věčnost. Dlouho si bloudil tmou a spatřoval nejasné obrysy postav, které se k tobě začali scházet a vyvíjeli snahu k tobě promlouvat, ale bezvýsledně. Náhle si pocítil jak si silou vytažen z temnoty. Prudce si otevřel oči, srdce ti prudce bušilo jakoby se ti mělo samo od sebe vyrvat z hrudi a vyskočit z těla. Zrak si měl rozostřený, ale cítil si, že se hýbeš, nejspíš jedeš na voze, protože každou chvilku poskočil na nerovné silnici. Ostrá světelná koule levitující ve vzduchu nedopomáhala ke zlepšení zraku. Kdosi se nad tebou skláněl a a mumlal nějaké tobě nic neříkající slova. Pocítil si ospalost a brzy usnul. Znovu si otevřel oči až ráno. Muselo být ráno, protože ti do tváře začaly dopadat paprsky vycházejícího slunce. Rozespale ses rozhlédl po místnosti. Zcela jistě ses nacházel v sídle, ve své ložnici. Rukou si sáhl na druhou polovičku postele, ale byla prázdná. Taktéž sis všiml, že si svlečený a navlečený do jiných šatů, košile a kalhot určených ke spánku. Náhle si zaslechl hlasité odkašlání. Vzhlédl si z postele vzhůru a spatřil orčici, žoldačku po jejímž boku si včera běžel. Stála opřená o skříň a očima tě sledovala. Poté se mlčky sehnula, popadla malý tácek na němž byla připravená snídaně a též menší lahvička s červeným nápojem. „Snídaně.“ řekla nevrlým tónem a položila ti neobratně do postele tácek a se snídaní. Sklenice se zakymácela a obsah se málem vylil na tácek. „Tohle...“ ukázala okamžitě na červený nápoj, kterým byl bezpochyby lektvar léčení nebo něco v podobnému duchu, „Máte to okamžitě vypít. Pak se máte nasnídat a naklusat neprodleně do komnaty dvorní čarodějky.“ protočila oči v sloup a vrátila se na své místo, opřela se o skříň a pohlédla na tebe. --------------------------------------------------------------------------------------------------------------- SuperHunterCZ Civello vytřeštil oči. Zalapal po dechu a zmateně rejdil všemi směry. Potom zasípal a znovu vytřeštil oči. „Já… Já… Já… Toho moc nevím.“ koktal následně, „Fakt toho o Nirovi víc nevím.“ kroutil hlavou opatrně, aby nepřišel k úhoně. „Nir měl své věrné, Salviovou, Vanelluse a… a pak další se kterými sloužil už v minulosti. Já fakt víc o jeho současné poloze nevím!“ poté se odmlčel. „Přísahám… přísahám, že když mě necháte žít… tak jim nic neřeknu. Budu… Budu dělat, že k tomuhle setkání nikdy nedošlo! Přísahám!“ začal se chytat posledního stébla, když mu bylo jasné, že mu již mnoho šancí nezbývá. „Nebo...“ zvolal znovu, když si s tebou Zenira vyměnila pohled. „Nebo zkuste tu Salviovou, dám… dám vám její adresu. Ona je jeho pravá ruka, zastupuje ho… Třeba vám něco řekne… Něco víc!“ znovu opatrně otočil hlavu, „Nechte mě žít. Nic neřeknu, přísahám!“ --------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Dlouhodobě nezodpovězené tahy jsou k dispozici na úvodní stránce - ZDE. Náhrada za nefunkční BB-kódy (stačí odstranit při editaci >): [>b]text[/b], [>i]text[/i], [>i]„text“[/i], [>url=]text[/url], [>alt]text[/alt], [>spoiler=text]text[/spoiler]


Tondulin	#5046 Přidané 23.01.2024 01:34
Ocenění: Příspěvek: 2506 Založený: 02.01.12	"To už jsem zase upadnul do komatu? To moje tělo začíná být fakt už v rozpadu... A co teprve mozek." Promluvím nahlas sám k sobě. "No dobře, když jinak nedáš duchu, ale musím říct, že tohle je docela dobrý sen.... Takhle se hezky napápnout. " Vyzunknu nápoj a začnu do sebe hladově ládovat snídani. V tom minulým snu byl takovej plesnivej děděk a snažil se mě poučovat... Jestli máš taky nějaký životní moudra tak šup sem s tím, ať to stihneš, než se probudím." Zatlemím se na orčici. Upravil/a Tondulin dne 23.01.2024 01:51


Adrian_S	#5047 Přidané 24.01.2024 16:47
Ocenění: Příspěvek: 4313 Založený: 01.05.14	,,Kdo jsi?!" křiknu do místnosti, ,,Jestliže mi neublížíš, jak mi tohle zaručíš? Nenechám se obalamutit nějakou mrtvou duší tady... V MOHYLE DUŠÍ!" Budu si dávat pozor, kam šlapu. Hůl sice u sebe nemám, ale aspoň si připravím pěsti na obranu, ,,Takže znova, kdo jsi?!" "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


Aurelius	#5048 Přidané 24.01.2024 19:56
Ocenění: Příspěvek: 6102 Založený: 18.07.12	→ Tah 1282 --------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Adrian_S „Tady nemám žádné jméno...“ zaúpěl přízračný hlas, který byl více a více podobný ženskému, „Jsem vyvrhelem, něčím co trpí v neskutečné bolesti... Věčné bolesti ze které není úniku.“ pokračoval hlas, „Ale chodila jsem po této sféře již v minulosti, znám zdejší tajemství byť jsem to nikdy za života nepřiznala.“ následovala dlouhá pauza. Dával si pozor kam šlapeš. Nezdá se, že by na podlaze byly nějaké viditelné pasti nebo mechanismy, které by měli případného návštěvníka jakkoliv překvapit. „Ve světě ze kterého pocházíš, sféry živých jsem měla nesmírnou magickou moc. Byla jsem vyvolenou a mé jméno budilo strach... Leč lest mě dostala do stavu v němž jsem nyní. Láska i nenávist daeder jimž jsem slíbila svoji věrnost mě uvrhla do tohoto bolestivého stavu.“ promluvila znovu, mluvila líbezněji, „Není v mé moci ti fyzicky ublížit, ale jsem to co hledáš. Jsem to proč si přišel na toto odlehlé místo se svými mistrem.“ --------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Tondulin Orčice na tvoji samomluvu nijak nereagovala. Znuděně pohlédla na roztažené okno a potom na podlahu. Mezitím jsi do sebe naklopil lektvar. Jeho účinek se dostavil krátce poté. Ucítil si hřejivý pocit a veškerá bolest ve tvém těle jakoby vůbec neexistovala. Poté ses začal ládovat snídaní. „Neomdlívat před svými muži.“ reagovala nevzrušeným tónem. „Mám vám sdělit ještě jednu věc.“ řekla a prošla se po místnosti. „Stavoval se tady nějaký mladý floutek, který vypadal, že se zrovna vrací z flámu. Nebylo mu kloudně rozumět, ale vydedukovala jsem, že vám mám sdělit, že...“ zastavila se tak, aby na tebe hleděla přímo, „Že jistá Mirabelle přespí na Univerzitě v Imperial City... a dorazí nejdříve až po poradě profesorského sboru... nebo tak něco.“ pokrčila rameny, „Mlel páté přes deváté a nebylo mu skoro vůbec rozumět.“ Dojedl si snídani. Orčice znovu přistoupila a sebrala ti tácek s prázdným talířem. „Počkám dole.“ řekla a odebrala se pryč z ložnice. Dveře nechala otevřené, neobtěžovala se je znovu zavřít. --------------------------------------------------------------------------------------------------------------- SuperHunterCZ Civello vytřeštil oči. Zalapal po dechu a zmateně rejdil všemi směry. Potom zasípal a znovu vytřeštil oči. „Já… Já… Já… Toho moc nevím.“ koktal následně, „Fakt toho o Nirovi víc nevím.“ kroutil hlavou opatrně, aby nepřišel k úhoně. „Nir měl své věrné, Salviovou, Vanelluse a… a pak další se kterými sloužil už v minulosti. Já fakt víc o jeho současné poloze nevím!“ poté se odmlčel. „Přísahám… přísahám, že když mě necháte žít… tak jim nic neřeknu. Budu… Budu dělat, že k tomuhle setkání nikdy nedošlo! Přísahám!“ začal se chytat posledního stébla, když mu bylo jasné, že mu již mnoho šancí nezbývá. „Nebo...“ zvolal znovu, když si s tebou Zenira vyměnila pohled. „Nebo zkuste tu Salviovou, dám… dám vám její adresu. Ona je jeho pravá ruka, zastupuje ho… Třeba vám něco řekne… Něco víc!“ znovu opatrně otočil hlavu, „Nechte mě žít. Nic neřeknu, přísahám!“ --------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Dlouhodobě nezodpovězené tahy jsou k dispozici na úvodní stránce - ZDE. Náhrada za nefunkční BB-kódy (stačí odstranit při editaci >): [>b]text[/b], [>i]text[/i], [>i]„text“[/i], [>url=]text[/url], [>alt]text[/alt], [>spoiler=text]text[/spoiler]


Adrian_S	#5049 Přidané 24.01.2024 20:22
Ocenění: Příspěvek: 4313 Založený: 01.05.14	,,Kdo jsi? Jak ti říkali?" pak se rozhlédnu kolem sebe, ,,A... kde jsi?" Až mi nějak odpoví, tak se chytnu za hlavu a pronesu, ,,Musel to být tvrdý pád. Tohle místo mi zastiňuje mysl. To není možné, aby se mnou mrtví mluvili." Pak se narovnám a zeptám se, ,,Jak víš, že ty jseš to, co hledám? Dokaž to!" Upravil/a Adrian_S dne 24.01.2024 20:23 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


Tondulin	#5050 Přidané 24.01.2024 22:52
Ocenění: Příspěvek: 2506 Založený: 02.01.12	"To nebude sen, to bude ožralý Belius." Po rozmluvě válečnice mi dojde, že už jsem zpátky ve svěm světe. Jen co dojím, obléknu se a půjdu dolů za orčicí (následně zamíříme za dvorní čarodějkou).


Aurelius	#5051 Přidané 24.01.2024 23:21
Ocenění: Příspěvek: 6102 Založený: 18.07.12	→ Tah 1283 --------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Adrian_S „Nejsem schopna fyzického zhmotnění...“ zaúpěl hlas, „Ani v této sféře.“ povzdechl si hlas znovu a dlouze se odmlčel, „Zde mi nijak neříkají. Nemluví o mě...“ řekla pozvolna, dávala si načas jakoby váhala jaké slova zvolit. „Ale ve sféře živých mi říkali mnoha jmény...“ odmlčela se a poté ti sdělila své jméno. Dobře sis ho zapamatoval, protože ses s ním již v minulosti setkal. Tvoji blízcí o něm hovořili, Arterius o něm hovořil. Chtěl si pokračovat ve vzpomínce, ale začala slábnout. Slova, kterými k tobě promlouval ženský hlas se stávala nesrozumitelná. Dokud si opět neprocitl. Když si otevřel oči, spatřil si Ritabeth. Hleděla na tebe a vypadala velmi vysíleně. Pot jí stékal po čele a krev z jedné nosní dírky. Tvář měla bledou a vypadalo to, že se jí každou chvíli podlomí kolena a zřítí se k zemi. Nic neřekla. Znaveně se usadila vedle tebe na postel a oddechovala. „Omlouvám se... Ale pro dnešek... pro dnešek toho bylo na mě už docela dost.“ řekla, když oddechovala, „Budeme pokračovat zítra... Pokud chcete?“ tázala se a otřela si zpocené čelo. Poté se dotkla prstem zakrvácené nosní dírky. „To bude dobré.“ konstatovala, ale i nadále zůstala sedět. --------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Tondulin Oblékl ses do prvního oděvu, který si nalezl, připnul si opasek s mečem a vykročil pryč z ložnice. Sešel si dolů a poté se k ní připojil. Společně jste opustili domov. Zamknul si dveře a pokračoval v doprovodu orčice rovnou vzhůru k hradu. Cesta probíhala poklidně. Lidé vás zdravili a děti se vám obloukem vyhýbali, nejspíše kvůli orčici, která po nich vrhala děsivé pohledy. Počasí bylo poklidné. Přestože pofukoval menší vítr, zdálo se, že by se mohlo jednat o relativně slunečný den. Teprve až před bránou do Chorrolského hradu se vám zjevilo něco vzbuzující rozruch. Spatřil jsi mladou rudovlasou dívku, která se zrovna loučila s vozkou. Ten krátce předtím položil vedle dívky velké kožené zavazadlo, které měl problém sám zmoct. Na její rozloučení proto reagoval dost nepříjemně. Vyhoupl se na kozlík a pobídl svého koně táhnoucího vůz. Rudovlasá dívka (graf. vzhled - zde) menšího vzrůstu měla přes levé rameno přehozenou síťku napěchovanou knihami a něčím dalším, dále měla přes totéž rameno přehozenou koženou brašnu, která působila též dost přeplněně. V pravé ruce svírala dlouhou stříbrnou magickou hůl. Oblečená byla do cestovních šatů fialkové barvy. Dívka se v dobré víře rozhodla ještě vozkovy zamávat, přehodila hůl do levé ruky, aby ji opřela o rameno a uvolnila si tak pravou ruku k mávnutí. To se jí však stalo osudným. Nejenomže hůl dopadla na zem a nebezpečně zarachotila. Na zem dopadl i obsah síťkovaného vaku. Knihy dopadly na zem a cosi kulatého se rozkutálelo všemi směry. Také zarachotilo nějaké sklo a pár menších lahviček se rozbilo při dopadu na zem a potřísnilo knihy. Brzy ti došlo, že kutálející předměty ze síťky jsou červená jablka. Vozka raději pobídl koně, aby byl z místa co nejrychleji pryč. Několik kolemjdoucích se otočilo jejím směrem. Cosi zamumlalo a zavrtělo hlavou. Dívku to však nerozhodilo. Nejprve se chtěla sehnout, ale přeplněná kožená brašna jí to příliš neumožňovalo. Zjevně hrozilo, že i ona nevydrží nápor a rozletí se po okolí. Poté raději opatrně sundala brašnu a až poté se sklonila ke knihám, aby zjistila jaká byla napáchána škoda. Orčice nad tím jen zakroutila hlavou. „Tyhle bretonky... samá kost a kůže.“ odfrkla si. --------------------------------------------------------------------------------------------------------------- SuperHunterCZ Civello vytřeštil oči. Zalapal po dechu a zmateně rejdil všemi směry. Potom zasípal a znovu vytřeštil oči. „Já… Já… Já… Toho moc nevím.“ koktal následně, „Fakt toho o Nirovi víc nevím.“ kroutil hlavou opatrně, aby nepřišel k úhoně. „Nir měl své věrné, Salviovou, Vanelluse a… a pak další se kterými sloužil už v minulosti. Já fakt víc o jeho současné poloze nevím!“ poté se odmlčel. „Přísahám… přísahám, že když mě necháte žít… tak jim nic neřeknu. Budu… Budu dělat, že k tomuhle setkání nikdy nedošlo! Přísahám!“ začal se chytat posledního stébla, když mu bylo jasné, že mu již mnoho šancí nezbývá. „Nebo...“ zvolal znovu, když si s tebou Zenira vyměnila pohled. „Nebo zkuste tu Salviovou, dám… dám vám její adresu. Ona je jeho pravá ruka, zastupuje ho… Třeba vám něco řekne… Něco víc!“ znovu opatrně otočil hlavu, „Nechte mě žít. Nic neřeknu, přísahám!“ --------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Dlouhodobě nezodpovězené tahy jsou k dispozici na úvodní stránce - ZDE. Náhrada za nefunkční BB-kódy (stačí odstranit při editaci >): [>b]text[/b], [>i]text[/i], [>i]„text“[/i], [>url=]text[/url], [>alt]text[/alt], [>spoiler=text]text[/spoiler]


Adrian_S	#5052 Přidané 25.01.2024 15:29
Ocenění: Příspěvek: 4313 Založený: 01.05.14	,,Zatraceně!" odvětím, když uvidím zkrvácenou Ritabeth, ,,Byli jsme... tak blízko!" Pokusím se zvednout, ale určitě se mi bude motat hlava z toho, takže se jen tak tak chytnu lóže a opatrně se postavím. ,,Omlouvám se, Ritabeth. Nechtěl jsem takto na Vás tlačit." pokývu několikrát hlavou, ,,Jestli bude ještě čas na tohle, a pokud to chcete znova absolvovat, uděláme to." pokud budu mít ještě tu sílu, seberu z nejbližšího stolu hadr, kterým jsem si otřel nohy, přistoupím k Ritabeth a jemnými doteky jí chytnu za bradu a setřu krvavé proudy. ,,Přesto, děkuji za pomoc." "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


Tondulin	#5053 Přidané 26.01.2024 21:41
Ocenění: Příspěvek: 2506 Založený: 02.01.12	V duchu si zapískám, co tu máme za novou krasavici, pročísnu si rukou rychle vlasy a nasadím svůj šarmantní úsměv. "To máš pravdu, ale zase mají jiné schopnosti a přednosti.... třeba magii." Odpovím orčici, načež s úsměvem zaťukám čarodějce na rameno. "Zdravíčko slečno, opatrně s těmi lektvary. Radši vám s tím pomůžu." Jestli svolí převezmu její koženou brašnu, aby si mohla posbírat popadené předměty ze země. "Předpokládám, že máte zamířeno za naší dvorní čarodějnicí.... Je poznat, že nejste zdejší, tady v Chorrolu musíte být opatrná... Lidé tu v magii nemají přílišnou důvěru, o naší čarodějnici se prosléchá, že čas od času změní nějakého nebohého měšťana v ropuchu. Dokonce i svoji minulou učednici proměnila na černou kočku... Je náladová. Radši si tu hůl trochu schovejte, aby vás náš milý lid nechtěl upálit na hranici, pak už nás můžete směle následovat... Myslím, že máme společnou cestu." Usměju se na Lizzie a povedeme jí s orčicí směrem za naší "čarodějnicí". Upravil/a Tondulin dne 26.01.2024 21:58


Aurelius	#5054 Přidané 26.01.2024 22:54
Ocenění: Příspěvek: 6102 Založený: 18.07.12	→ Tah 1284 --------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Adrian_S Ritabeth na tebe zprvu nereagovala. Seděla na okraji postele a oddechovala. Sám ses pokusil vstát, dobře si odhadl své síly a počínal si opatrně a vstával pozvolna. Hlava se ti motala, ale nebylo to nic strašného. Brzy se vše srovnalo a dokázal si nalézt v kajutě čistý hadr a vrátit se k Ritabeth. „Nic se nestalo... Čekala jsem, že to bude vysilující...“ přiznala znaveně, „Hlavně když to pomůže... a čas bude určitě.“ pokračovala s drobnými pauzami. Mezitím si jemným dotykem chytl její bradu a opatrně setřel krvavé proudy tekoucí z jejího nosu. „Děkuji...“ poděkovala znaveně zatímco na tebe hleděla, „Můžeme pokračovat hned zítra... Klidně ráno, po snídani... to bychom měli být oba opět při síle... nebo to můžeme nechat opět navečer.“ krev přestala téct. Bledost v její tváři však nezmizela. --------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Tondulin „Zdravíčko!“ zvolala a usmála se od ucha k uchu, orčice jen z hlasitým povzdechem obrátila oči v sloup a držela si bezpečný odstup. „Oh... Samozřejmě, samozřejmě. Mockrát děkuji.“ poděkovala ti vzápětí, když ti předávala koženou brašnu. V její tváři byla patrná neskutečná radost z toho, že se našel někdo ochotný jí pomoci. Když si od ní převzal brašnu, konečně se sehnula k poničeným knihám od rozbitého lektvaru. „Ouu... To né...“ povzdechla si smutně, „To bude zas přednáška.“ zamumlala si pro sebe, když zjistila, že napáchané škody na knihách jsou větší než doufala. Sesbírala je a postavila do komínku, poté sesbírala ještě jablka a upravila síťku tak, aby byla znovu použitelná. Opatrně do ní naskládala jablka a poté přemýšlela jak se popasovat s knihami. Když si usoudil, že nastal správný čas k ní konečně promluvit. Obrátila se na tebe. Pohodila přitom hlavou a věnovala ti letmý přátelský úsměv. „Ano. To mám.“ kývla hlavou a nechala tě pokračovat. Její tvář se vzápětí proměnila ve vážnou a přátelský úsměv zmizel, nahradil ho ustaraný úsměv, „Ona to dělá i tady, jo?“ hlesla potichu se zatajeným dechem a podezřívavě se rozhlédla kolem, jakoby měla pocit, že vás může někdo nežádoucí slyšet. Což nebylo možné, protože kolem zrovna nikdo nešel a slova vyřkla tak tiše, že si měl co dělat abys je vůbec slyšel. „Noo... No nazdar. Adrianno, Adrianno.“ hlesla. Poté na tebe vážně pohlédla, změřila si tě od hlavy a k patě. „To, že z někoho udělá žabykvaka... To je ještě relativně dobré. V porovnání s tím co dělá se svými bývalými.“ zhodnotila, „Ale jak se říká u nás ve Vysokoskalí. Každý svého štěstí strůjce.“ přitáhla si pomocí magie hůl. „Ehm... Paní orčice.“ podívala se směrem k orčici, která na ní při tomto oslovení vytřeštila oči, „Moc se omlouvám, že vás takto oslovuji, ale... prosím, moc prosím nepomohla byste mi s kufrem?“ vytvořila ve své tváři ten nejroztomilejší výraz, který dokázala a bylo z ní patrné, že ačkoliv oslovení mohlo vyznít dosti nevhodně a urážlivě, ve skutečnosti to tak vůbec nemyslela. „Nejsem vaše služka.“ odmítla důrazně orčice, oporu hledala u tebe, ale nakonec s nelibostí souhlasila a vykročila ke kufru. Popadla ho a podívala se na dívku, která na ní hleděla se šťastným přátelským úsměvem. „Mockrát vám děkuji!“ zvolala radostně. „Promluvíme si o mém platu.“ zamručela orčice, když prošla kolem tebe a pomalu zamířila k bráně hradu. „Ještě ty knihy.“ řekla a pohlédla na knihy, které byly vedle ní sestavené do komínku. „Momentík!“ zvolala a opřela si o tebe svoji hůl, „Tohle dáme sem.“ řekla a rozevřela brašnu, kterou si držel a hodila do ní knihy. Dost nebezpečně to zarachotilo. Jakoby kapacita brašny byla očarovaná a obsahovala mnohem více než se na první pohled mohlo zdát. „Kurník. To budou asi elixíry od Jess.“ konstatovala, když se ozvalo z brašny sklo, „Noo... Raději k tomu nebudeme čichat.“ dodala vzápětí a bezpečně uzavřela brašnu. Poté si od tebe převzala hůl. Očima ji přejela a zastavila se na jednom místě kde byly patrné odřeniny, nejspíš od tvrdého dopadu na zem. „To se vsákne.“ pokrčila rameny, když ohledala poškození. Poté tě již nerušeně následovala k hradní bráně. --------------------------------------------------------------------------------------------------------------- SuperHunterCZ Civello vytřeštil oči. Zalapal po dechu a zmateně rejdil všemi směry. Potom zasípal a znovu vytřeštil oči. „Já… Já… Já… Toho moc nevím.“ koktal následně, „Fakt toho o Nirovi víc nevím.“ kroutil hlavou opatrně, aby nepřišel k úhoně. „Nir měl své věrné, Salviovou, Vanelluse a… a pak další se kterými sloužil už v minulosti. Já fakt víc o jeho současné poloze nevím!“ poté se odmlčel. „Přísahám… přísahám, že když mě necháte žít… tak jim nic neřeknu. Budu… Budu dělat, že k tomuhle setkání nikdy nedošlo! Přísahám!“ začal se chytat posledního stébla, když mu bylo jasné, že mu již mnoho šancí nezbývá. „Nebo...“ zvolal znovu, když si s tebou Zenira vyměnila pohled. „Nebo zkuste tu Salviovou, dám… dám vám její adresu. Ona je jeho pravá ruka, zastupuje ho… Třeba vám něco řekne… Něco víc!“ znovu opatrně otočil hlavu, „Nechte mě žít. Nic neřeknu, přísahám!“ --------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Dlouhodobě nezodpovězené tahy jsou k dispozici na úvodní stránce - ZDE. Náhrada za nefunkční BB-kódy (stačí odstranit při editaci >: [>b]text[/b], [>i]text[/i], [>i]„text“[/i], [>url=]text[/url], [>alt]text[/alt], [>spoiler=text]text[/spoiler] Upravil/a Aurelius dne 26.01.2024 22:56


Tondulin	#5055 Přidané 26.01.2024 23:51
Ocenění: Příspěvek: 2506 Založený: 02.01.12	"Zatraceně, to nás ten kufr vyjde ještě draho." Utrousím jen tak mimoděk, aby mě slyšela jen Lizzie. Zastavíme se krátce před Anny komnatou, kde dám Lizzie další instrukce. "Nechte mne prosím mluvit, čarodějnice je velmi náladová a nerozvážná slova by jí mohla vyprovokovat." Zaťukám a vstoupím dovnitř. "ÓÓ Vaše jasnosti nejjasnější.... čarodějnice nejmoudřejší.... Omluvte mne prosím, že jsem tak troufalý a vyrušuji vás při ranních kletbách. Neproměňujte mě v žabího prince, neboť mám naléhavou zprávu. Našel jsem zbloudilé děvče, které si přeje studovat vaši krvavou magii. Přijelo sem kvůli tomu až z krajů pradalekých... Až tam kde vládne tatíček Klargus svou neoblomnou železnou pěstí, kde jezdí naleštění rytíři na svých oddaných ořích..... ó prosím co s ní máme udělat? Vezmete jí do svých bezbožných služeb nebo mám nařídit služebnictvu, ať z ní udělají polévku? Předstrčím Lizzie před sebe a budu se na kolenou kát, aby mě hrůzná čarodějnice nestihla kletbou.


Adrian_S	#5056 Přidané 27.01.2024 15:51
Ocenění: Příspěvek: 4313 Založený: 01.05.14	Pohladím ji po tváři. "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


Aurelius	#5057 Přidané 31.01.2024 18:00
Ocenění: Příspěvek: 6102 Založený: 18.07.12	→ Tah 1285 --------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Adrian_S Pohladil si Ritabeth po její bledé vyčerpané tváři. Její oddechování zpomalilo. Vaše oči se opět střetly. Ritabeth pomalu zvedla svoji ruku, stihla s ní zastavit tvoji ruku dříve než si ji mohl vzdálit od její tváře. „Má žoldačka se jen tak nevrátí.“ zaznělo z jejích úst tiše a nadále hleděla do tvých očí. --------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Tondulin Pokračovali jste branou na nádvoří hradu. Stráže vás okamžitě pouštěli. Každý z nich už znal tvoji tvář a znal tvé postavení, nikdo se tě neobtěžoval zastavit a kontrolovat. Stejně tak kontrolovat kohokoliv kdo šel v tvé těsné blízkosti. Orčice, která byla několik metrů před tebou tedy musela u dveří do sídla počkat. „Arteriové to zacvakají.“ usmála se na tebe dívka pohotově. „Pokračujte...“ ustoupil vám z cesty strážný a otevřel dveře do sídla. Prošli jste podlouhlou chodbou, orčice se držela metr za vámi. Rudovlasá čarodějka mlčela, přestože se opakovaně podívala tvým směrem a skoro to vypadalo, že se chce na něco zeptat, ale neučinila tak ani jednou. Prošli jste až do trůnního sálu. Oba trůny byly prázdné, dvě služebné zametaly opodál a po schodišti kráčel pečlivě upravený Elbert. Ještě si porovnával svůj kabát, aby bylo vše dokonalé. Jakmile sešel z posledního schodu a vzhlédl směrem vzhůru, ztuhl téměř na místě. „Belie!“ zvolala dívka a bezstarostně zahodila svoji magickou hůl. Ta opět se zarachocením dopadla na kamennou podlahu. Bylo však velmi těžké zjistit co vzbudilo větší poprask, jestli její zvolení nebo následný dopad hole. Elbert očividně vytušil co nastane a zastavil se na místě. Než však stihl jakkoliv zareagovat a zastavit blížící se holčinu bylo pro něj pozdě. Dívka ho velmi přátelsky objala. Elbert třeštil oči směrem k tobě a ohlížel se po služebnictvu. „Ou… Promiň.“ zvolala poté dívka, když si všimla, že objímaný není z jejího sevření příliš nadšený, „Já zapomněla.“ přikryla si ústa s mírným úsměvem, „Už si zadaný, ženatý. Tohle už dělat nemůžeme...“ pokračovala rychle aniž by dala možnost Elbertovi, který se nadechoval ke slovu prostor cokoliv říci, „Ale vypadáš skvěle! Zmužněl si! Teda trošku si zestárl… pár vrásek ti přibylo a tady máš nějaké ty šediny.“ hodnotila okamžitě pobaveně jeho vzhled. To však Elberta vůbec nepotěšilo. Zmínku o zestárnutí ještě se skřípáním zubů přešel, ale zmínka o šedinách pro něj byla už moc. „Manželství ti očividně prospívá.“ ušklíbla se pobaveně. Elbert pozvedl ruku s gestem naznačujícím, aby chvilku mlčela a krotila své nadšení z opětovného shledání. „Já...“ nadechl se Elbert, „Jsem Elbert.“ dodal vzápětí rychle, když se dívka nadechovala, že bude pokračovat. Dívka se zarazila. Očividně jí to zcela rozhodilo, zrudla a zakryla si ústa. „Aha...“ vydala ze sebe se zatajeným dechem. „Omlouvám se… Říkala… říkala jsem si, že Belius by se tak divně nechoval.“ pohodila hlavou a zatvářila se zoufale, jakoby chtěla několik posledních minut zcela vyškrtnout ze svého života. Elbert si porovnal oděv, očividně usoudil, že mu ho zmuchlala při objímaní, které neopětoval. Poté si prohrábl vlasy a přísně se podíval na dívku, která raději ustoupila o krok vzad. „Ano. Omluva se přijímá. A teď když dovolíte. Půjdu. Mám důležité jednání. Mistryně De Fay.“ zdůraznil jí a pohlédl na ní přísně. „Jistě…“ řekla nejistě, „Mějte se.“ rozloučila se s ním. Elbert pobouřeně zakroutil hlavou a vykročil vpřed. „Ehm… Legáte?“ oslovila ho. Elbert se zastavil, „Ano?“ řekl chladným tónem hlasu, když se na ní otočil. „Máte pomačkaný límeček.“ vysvětlila mu, „Tady… vpravo.“ řekla a upřesnila polohu na svém těle. Elbert nic neřekl. Otočil se a rázně vykročil vpřed. Rukou si přitom porovnal límeček u své košile. Když míjel tebe pokynul ti na pozdrav. Zatvářil se přitom srdečněji než v případě dívky. Neušlo ti, že i přes jeho snahu o co nejlepší zevnějšek, nedokázal zamaskovat drobné kruhy pod očima. Pak se však znovu zarazil. Pohlédl směrem na orčici, kterou si změřil pohledem. „Mistryně De Fay.“ obrátil se směrem k dívce, „Ona tu bydlet nebude.“ zdůraznil a kroutil přitom prstem. „Kdo?“ hlesla nechápavě De Fay. „Ona.“ „Ona má jméno.“ řekla nasupeně orčice. „Já vím. Jen mi ta hodná paní orčice nese kufry. Nic víc.“ přikývla mu dívka a více to nerozebírala. Elbert zakroutil hlavou ještě jednou a pak raději zamířil pryč. Prošel podlouhlým sálem a zmizel dveřmi na nádvoří. „No...“ povzdechla si De Fay a zatvářila se přitom nešťastně, „To se mi moc nepovedlo.“ připustila, když se sehnula pro hůl, „Jak jsem si ho mohla splést s Beliem? Jsou si dost podobní to ano, ale Belius není takový nafintěnec.“ konstatovala zatímco jste stoupali po schodišti a pokračovali směrem ke dveřím do komnaty dvorní čarodějky. Před dveřmi ses zastavil. Předal si svému doprovodu instrukce, dívka přikývla a vyčkávala co bude následovat. Zaklepal si na dveře a bez čekání na souhlas otevřel dveře a vstoupil. Dívka ti byla v patách. Než ses stihl rozhlédnout po místnosti, přiřítilo se k tvým nohám černé koťátko. Ihned se začalo lísat. „Juůů… Zdravím, bývalá učednice.“ pronesla tiše přesto výjimečně slyšitelným hlasem dívka k černému koťáku, když se přesunulo žádat o pozornost ji. Pozvedl si hlavu a spustil. Tvé teatrální vystoupení rázem přehlušilo i rozhovor, který vedla Adrianna s jinou čarodějkou skrze speciální komunikační aparát v její komnatě. Jak Adrianna tak čarodějka, kterou si ihned identifikoval jako Jessicu, tutéž čarodějku s níž se Adrianna už jednou spojila a krátce s ní mluvila před tvým příchodem. Nyní však její projekce vypadala ještě o mnoho lépe. Zatímco Anna na sobě měla oblečené modré roucho s kápí, které měla sundané. Jessica na sobě měla mnohem honosnější magické roucho, kterému nechyběl výstřih a celkově nechávalo vyniknout její postavu. Obě na tebe zíraly. „Myslím, že budu končit Anno. Ostatně to důležité jsme si už obě řekly.“ prolomila nastalé mrtvolné ticho Jessica, Anna jen neurčitě kývla a když kolegyně čarodějka zmizela, konečně na vás přesunula veškerou svoji pozornost a začala zpracovávat neočekávanou návštěvu. Dívka na Adriannu rukou zamávala. Orčice vstoupila do místnosti a prudce odložila kufr, který celou dobu nesla. Koťátko přitom nadskočilo, zaprskalo a zmizelo pod jedním z kusů nábytku. „Lizzie!“ zvolala nakonec Anna radostně, když vše vstřebala a vyrazila naproti své staré známé. Lizzie ji přátelsky objala a poté si obě čarodějky naznačily polibky na tváři. Když se od sebe vzdálily, krátce se ještě držely za ruce. „Jakou si měla cestu? Myslela jsem, že použiješ teleportaci.“ „Docela dobrou. Jela jsem s jedním milým panem vozkou. Docela jsme si pěkně popovídali.“ zazubila se Lizzie, „Jela jsem jen z jedné pohraniční vesničky. Jessica se tam stavovala za starým známým a já se tam nechtěla zbytečně zdržovat. Tak jsem si koupila povoz. Víš jak blbě ovládám teleportaci.“ „Hlavně, že jsi dorazila v pořádku.“ řekla spokojeně Adrianna a starostlivě si dívku prohlížela. Jakoby posuzovala jestli jí skutečně říká pravdu. „No… Skoro.“ vysoukala ze sebe Lizzie. „Trošku jsem ti pochroumala knihy… ale nic strašného, trošku… trošku jsou mokré, ale to se vsákne. Neboj.“ pokračovala poté. „Aha...“ hlesla Anna opatrně, „Jsou to jen knihy.“ usmála se nakonec, když Lizzie nervózně přešlápla z místa na místo. „Jsem ráda, že si poslechl a přišel...“ pohlédla na tebe nyní Anna. Bylo na ní znát, že i tebe teď analyzuje. „Jsem ráda, že se cítíš lépe a zmůžeš se na takového teatrální vystoupení.“ usmívala se, „Ale z Lizzie polévku dělat raději nebudeme.“ rozhodla. „Alespoň ne tentokrát.“ „Ouh… Málem bych zapomněla!“ zvolala náhle Lizzie a vyrazila k tobě. „Pozor potřebuji se podívat dovnitř.“ ukázala na svoji brašnu. Odložil si ji na podlahu a vyčkával. Lizzie jednou rukou zmáčkla svůj nos a poté otevřela brašnu dokořán. Anna na tebe nechápavě pohlédla. Orčice se opřela o stěnu a soudě jejího výrazu si o mladé čarodějce moc dobrého nemyslela. Náhle Lizzie přeci jen něco vytáhla z brašny v níž rukou šmátrala. Byla to malá klec. Bylo v ní nějaké zvíře. „Uf… Přežil to.“ řekla s velkým oddechem a přitiskla si klec s mazlíčkem k hrudi. Adrianna nervózně přešlápla z místa na místo. „To je Rufus.“ vysvětlila následně všem přítomným, „Můj ježek. Mám ho pár měsíců.“ a podívala se na zvířátko v kleci. Adrianna si hlasitě a důrazně odkašlala, aby na sebe dostatečně upozornila. Mladá dívka okamžitě zareagovala a obrátila se na starší čarodějku, ještě předtím, ale opatrně položila klec s malým ježkem na nejbližší nábytek. „Elisabeth...“ oslovila nyní přímo dívku Adrianna. „Víš kdo je ten pán, který tě doprovodil do mé komnaty?“ tázala se. Lizzie očividně pochopila, že je třeba přesunout se na vážnější notu. Nejistě si tě prohlédla od hlavy k patě, poté opatrně pohlédla na Annu. Zakroutila hlavou, nevěděla tvé jméno ani co jsi zač. „To… Je Aedan.“ zareagovala Anna a nezvykle se jí zlomil hlas, když vyslovila tvé jméno. Lizzie vytřeštila své modré oči, nejistě jí zarejdily všemi směry a pak tiše utrousila, „A do...“ hlasitě polkla a zakryla si ústa, „Aedan.“ zopakovala nezvykle roztřeseným hlasem tvé jméno a vyměnila si pohled s Annou, která ji nyní doslova vraždila pohledem. Mladá dívka nervózně přešlápla z místa na místo, poté učinila pár kroků vpřed a zastavila se před tebou. „Já… Moc se omlouvám…“ vydala ze sebe nervózně, „Jmenuji se Samantha Elisabeth de Fay.“ Adrianna po těchto slovech odevzdaně sáhla po nejbližší židli, posadila se a tvář si zabořila do dlaní. Nejspíš znovu začala vstřebávat vše co se již stihlo během rána přihodit. --------------------------------------------------------------------------------------------------------------- SuperHunterCZ Civello vytřeštil oči. Zalapal po dechu a zmateně rejdil všemi směry. Potom zasípal a znovu vytřeštil oči. „Já… Já… Já… Toho moc nevím.“ koktal následně, „Fakt toho o Nirovi víc nevím.“ kroutil hlavou opatrně, aby nepřišel k úhoně. „Nir měl své věrné, Salviovou, Vanelluse a… a pak další se kterými sloužil už v minulosti. Já fakt víc o jeho současné poloze nevím!“ poté se odmlčel. „Přísahám… přísahám, že když mě necháte žít… tak jim nic neřeknu. Budu… Budu dělat, že k tomuhle setkání nikdy nedošlo! Přísahám!“ začal se chytat posledního stébla, když mu bylo jasné, že mu již mnoho šancí nezbývá. „Nebo...“ zvolal znovu, když si s tebou Zenira vyměnila pohled. „Nebo zkuste tu Salviovou, dám… dám vám její adresu. Ona je jeho pravá ruka, zastupuje ho… Třeba vám něco řekne… Něco víc!“ znovu opatrně otočil hlavu, „Nechte mě žít. Nic neřeknu, přísahám!“ --------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Dlouhodobě nezodpovězené tahy jsou k dispozici na úvodní stránce - ZDE. Náhrada za nefunkční BB-kódy (stačí odstranit při editaci >: [>b]text[/b], [>i]text[/i], [>i]„text“[/i], [>url=]text[/url], [>alt]text[/alt], [>spoiler=text]text[/spoiler] Upravil/a Aurelius dne 31.01.2024 18:01


Adrian_S	#5058 Přidané 31.01.2024 20:29
Ocenění: Příspěvek: 4313 Založený: 01.05.14	,,Máte velmi jemnou tvář. Jak sametová roucha čarodějů." konečně změním svůj mrtvolný výraz a usměji se na ní, pak se lehce hlavou oklepu, ,,Ehm... myslím, že tohle bychom měli udělat, až budeme se vším u konce, nemyslíte? Ne, že bych Vašim slovům nevěřil, že by se žoldačka jen tak rychle nevrátila, ale určitě by někdo sem vtrhl." ruku odendám od tváře. ,,Přesto... máme oba něco společného. Dokončeme to, pak to třeba zkusme. Souhlasíte?" budu se jí stále dívat do očí, jako kdyby to mělo být naposledy. "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


Aurelius	#5059 Přidané 04.02.2024 13:07
Ocenění: Příspěvek: 6102 Založený: 18.07.12	→ Tah 1286 --------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Adrian_S Ritabeth očividně pobavila tvá obava, že by se i přesto mohl někdo pokusit vtrhnout dovnitř. Mírně si poposedla na posteli a dlouze si tě změřila od hlavy k patě, když si stáhl ruku zpět ke svému tělu. S odpovědí si dávala načas, přestože očima neuhnula. „Fallene...“ vyslovila tvé jméno se srdečným úsměvem, konečně se odhodlala k nějaké reakci na tvá vyřčená slova. Její tvář nabrala o trochu více barvy. „'Tohle'... můžeme dělat kdykoliv.“ poté se ledabyle rozhlédla, „Kdopak by nás tak asi mohl vyrušit? Jsem nejmocnější čarodějkou na této lodi.“ opatrně vstala z postele a prosmýkla se kolem tebe v těsné blízkosti. „Můj bratr za mnou nechodí pokud vyloženě nemusí, jeho posádka sem má vyslovený zákaz, protože žije v domnění, že bych je mohla uřknout nebo kdovíco všechno.“ pokrčila rameny, když nalezla dvojici menších lektvarů many, „A pokud vás to trochu víc uklidní. Kajuta se dá zamknout i mnohem důsledněji než pouhým otočením klíčku ve dveřích.“ zamrkala na tebe, když se otočila a zamířila s lektvary rovnou k tobě. Jeden lektvar many ti vtiskla do ruky a druhý opatrně otevřela, přičichla jakoby si chtěla ověřit, že se skutečně jedná o lektvar many a poté celou lahvičku vypila. Účinky lektvaru začaly působit krátce poté, její tvář začala rychleji dostávat správnou barvu, přesto i nadále nepůsobila, že by byla zcela při síle. „Ale chápu vaše obavy...“ prolomila po chvilce ticho, v hlase jakoby jí zaznělo mírné zklamání. Několika rychlými pohyby si sáhla do vlasů a zbavila se dlouhého ozdobného ohonu, rozpuštěné vlnité černé vlasy ještě poté několikrát prohrábla, aby si je co nejlépe upravila. Poté se opět usadila na okraj postele, nyní si již nepohrávala s vlasy nýbrž s prázdnou lahvičkou. --------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Tondulin Pokračovali jste branou na nádvoří hradu. Stráže vás okamžitě pouštěli. Každý z nich už znal tvoji tvář a znal tvé postavení, nikdo se tě neobtěžoval zastavit a kontrolovat. Stejně tak kontrolovat kohokoliv kdo šel v tvé těsné blízkosti. Orčice, která byla několik metrů před tebou tedy musela u dveří do sídla počkat. „Arteriové to zacvakají.“ usmála se na tebe dívka pohotově. „Pokračujte...“ ustoupil vám z cesty strážný a otevřel dveře do sídla. Prošli jste podlouhlou chodbou, orčice se držela metr za vámi. Rudovlasá čarodějka mlčela, přestože se opakovaně podívala tvým směrem a skoro to vypadalo, že se chce na něco zeptat, ale neučinila tak ani jednou. Prošli jste až do trůnního sálu. Oba trůny byly prázdné, dvě služebné zametaly opodál a po schodišti kráčel pečlivě upravený Elbert. Ještě si porovnával svůj kabát, aby bylo vše dokonalé. Jakmile sešel z posledního schodu a vzhlédl směrem vzhůru, ztuhl téměř na místě. „Belie!“ zvolala dívka a bezstarostně zahodila svoji magickou hůl. Ta opět se zarachocením dopadla na kamennou podlahu. Bylo však velmi těžké zjistit co vzbudilo větší poprask, jestli její zvolení nebo následný dopad hole. Elbert očividně vytušil co nastane a zastavil se na místě. Než však stihl jakkoliv zareagovat a zastavit blížící se holčinu bylo pro něj pozdě. Dívka ho velmi přátelsky objala. Elbert třeštil oči směrem k tobě a ohlížel se po služebnictvu. „Ou… Promiň.“ zvolala poté dívka, když si všimla, že objímaný není z jejího sevření příliš nadšený, „Já zapomněla.“ přikryla si ústa s mírným úsměvem, „Už si zadaný, ženatý. Tohle už dělat nemůžeme...“ pokračovala rychle aniž by dala možnost Elbertovi, který se nadechoval ke slovu prostor cokoliv říci, „Ale vypadáš skvěle! Zmužněl si! Teda trošku si zestárl… pár vrásek ti přibylo a tady máš nějaké ty šediny.“ hodnotila okamžitě pobaveně jeho vzhled. To však Elberta vůbec nepotěšilo. Zmínku o zestárnutí ještě se skřípáním zubů přešel, ale zmínka o šedinách pro něj byla už moc. „Manželství ti očividně prospívá.“ ušklíbla se pobaveně. Elbert pozvedl ruku s gestem naznačujícím, aby chvilku mlčela a krotila své nadšení z opětovného shledání. „Já...“ nadechl se Elbert, „Jsem Elbert.“ dodal vzápětí rychle, když se dívka nadechovala, že bude pokračovat. Dívka se zarazila. Očividně jí to zcela rozhodilo, zrudla a zakryla si ústa. „Aha...“ vydala ze sebe se zatajeným dechem. „Omlouvám se… Říkala… říkala jsem si, že Belius by se tak divně nechoval.“ pohodila hlavou a zatvářila se zoufale, jakoby chtěla několik posledních minut zcela vyškrtnout ze svého života. Elbert si porovnal oděv, očividně usoudil, že mu ho zmuchlala při objímaní, které neopětoval. Poté si prohrábl vlasy a přísně se podíval na dívku, která raději ustoupila o krok vzad. „Ano. Omluva se přijímá. A teď když dovolíte. Půjdu. Mám důležité jednání. Mistryně De Fay.“ zdůraznil jí a pohlédl na ní přísně. „Jistě…“ řekla nejistě, „Mějte se.“ rozloučila se s ním. Elbert pobouřeně zakroutil hlavou a vykročil vpřed. „Ehm… Legáte?“ oslovila ho. Elbert se zastavil, „Ano?“ řekl chladným tónem hlasu, když se na ní otočil. „Máte pomačkaný límeček.“ vysvětlila mu, „Tady… vpravo.“ řekla a upřesnila polohu na svém těle. Elbert nic neřekl. Otočil se a rázně vykročil vpřed. Rukou si přitom porovnal límeček u své košile. Když míjel tebe pokynul ti na pozdrav. Zatvářil se přitom srdečněji než v případě dívky. Neušlo ti, že i přes jeho snahu o co nejlepší zevnějšek, nedokázal zamaskovat drobné kruhy pod očima. Pak se však znovu zarazil. Pohlédl směrem na orčici, kterou si změřil pohledem. „Mistryně De Fay.“ obrátil se směrem k dívce, „Ona tu bydlet nebude.“ zdůraznil a kroutil přitom prstem. „Kdo?“ hlesla nechápavě De Fay. „Ona.“ „Ona má jméno.“ řekla nasupeně orčice. „Já vím. Jen mi ta hodná paní orčice nese kufry. Nic víc.“ přikývla mu dívka a více to nerozebírala. Elbert zakroutil hlavou ještě jednou a pak raději zamířil pryč. Prošel podlouhlým sálem a zmizel dveřmi na nádvoří. „No...“ povzdechla si De Fay a zatvářila se přitom nešťastně, „To se mi moc nepovedlo.“ připustila, když se sehnula pro hůl, „Jak jsem si ho mohla splést s Beliem? Jsou si dost podobní to ano, ale Belius není takový nafintěnec.“ konstatovala zatímco jste stoupali po schodišti a pokračovali směrem ke dveřím do komnaty dvorní čarodějky. Před dveřmi ses zastavil. Předal si svému doprovodu instrukce, dívka přikývla a vyčkávala co bude následovat. Zaklepal si na dveře a bez čekání na souhlas otevřel dveře a vstoupil. Dívka ti byla v patách. Než ses stihl rozhlédnout po místnosti, přiřítilo se k tvým nohám černé koťátko. Ihned se začalo lísat. „Juůů… Zdravím, bývalá učednice.“ pronesla tiše přesto výjimečně slyšitelným hlasem dívka k černému koťáku, když se přesunulo žádat o pozornost ji. Pozvedl si hlavu a spustil. Tvé teatrální vystoupení rázem přehlušilo i rozhovor, který vedla Adrianna s jinou čarodějkou skrze speciální komunikační aparát v její komnatě. Jak Adrianna tak čarodějka, kterou si ihned identifikoval jako Jessicu, tutéž čarodějku s níž se Adrianna už jednou spojila a krátce s ní mluvila před tvým příchodem. Nyní však její projekce vypadala ještě o mnoho lépe. Zatímco Anna na sobě měla oblečené modré roucho s kápí, které měla sundané. Jessica na sobě měla mnohem honosnější magické roucho, kterému nechyběl výstřih a celkově nechávalo vyniknout její postavu. Obě na tebe zíraly. „Myslím, že budu končit Anno. Ostatně to důležité jsme si už obě řekly.“ prolomila nastalé mrtvolné ticho Jessica, Anna jen neurčitě kývla a když kolegyně čarodějka zmizela, konečně na vás přesunula veškerou svoji pozornost a začala zpracovávat neočekávanou návštěvu. Dívka na Adriannu rukou zamávala. Orčice vstoupila do místnosti a prudce odložila kufr, který celou dobu nesla. Koťátko přitom nadskočilo, zaprskalo a zmizelo pod jedním z kusů nábytku. „Lizzie!“ zvolala nakonec Anna radostně, když vše vstřebala a vyrazila naproti své staré známé. Lizzie ji přátelsky objala a poté si obě čarodějky naznačily polibky na tváři. Když se od sebe vzdálily, krátce se ještě držely za ruce. „Jakou si měla cestu? Myslela jsem, že použiješ teleportaci.“ „Docela dobrou. Jela jsem s jedním milým panem vozkou. Docela jsme si pěkně popovídali.“ zazubila se Lizzie, „Jela jsem jen z jedné pohraniční vesničky. Jessica se tam stavovala za starým známým a já se tam nechtěla zbytečně zdržovat. Tak jsem si koupila povoz. Víš jak blbě ovládám teleportaci.“ „Hlavně, že jsi dorazila v pořádku.“ řekla spokojeně Adrianna a starostlivě si dívku prohlížela. Jakoby posuzovala jestli jí skutečně říká pravdu. „No… Skoro.“ vysoukala ze sebe Lizzie. „Trošku jsem ti pochroumala knihy… ale nic strašného, trošku… trošku jsou mokré, ale to se vsákne. Neboj.“ pokračovala poté. „Aha...“ hlesla Anna opatrně, „Jsou to jen knihy.“ usmála se nakonec, když Lizzie nervózně přešlápla z místa na místo. „Jsem ráda, že si poslechl a přišel...“ pohlédla na tebe nyní Anna. Bylo na ní znát, že i tebe teď analyzuje. „Jsem ráda, že se cítíš lépe a zmůžeš se na takového teatrální vystoupení.“ usmívala se, „Ale z Lizzie polévku dělat raději nebudeme.“ rozhodla. „Alespoň ne tentokrát.“ „Ouh… Málem bych zapomněla!“ zvolala náhle Lizzie a vyrazila k tobě. „Pozor potřebuji se podívat dovnitř.“ ukázala na svoji brašnu. Odložil si ji na podlahu a vyčkával. Lizzie jednou rukou zmáčkla svůj nos a poté otevřela brašnu dokořán. Anna na tebe nechápavě pohlédla. Orčice se opřela o stěnu a soudě jejího výrazu si o mladé čarodějce moc dobrého nemyslela. Náhle Lizzie přeci jen něco vytáhla z brašny v níž rukou šmátrala. Byla to malá klec. Bylo v ní nějaké zvíře. „Uf… Přežil to.“ řekla s velkým oddechem a přitiskla si klec s mazlíčkem k hrudi. Adrianna nervózně přešlápla z místa na místo. „To je Rufus.“ vysvětlila následně všem přítomným, „Můj ježek. Mám ho pár měsíců.“ a podívala se na zvířátko v kleci. Adrianna si hlasitě a důrazně odkašlala, aby na sebe dostatečně upozornila. Mladá dívka okamžitě zareagovala a obrátila se na starší čarodějku, ještě předtím, ale opatrně položila klec s malým ježkem na nejbližší nábytek. „Elisabeth...“ oslovila nyní přímo dívku Adrianna. „Víš kdo je ten pán, který tě doprovodil do mé komnaty?“ tázala se. Lizzie očividně pochopila, že je třeba přesunout se na vážnější notu. Nejistě si tě prohlédla od hlavy k patě, poté opatrně pohlédla na Annu. Zakroutila hlavou, nevěděla tvé jméno ani co jsi zač. „To… Je Aedan.“ zareagovala Anna a nezvykle se jí zlomil hlas, když vyslovila tvé jméno. Lizzie vytřeštila své modré oči, nejistě jí zarejdily všemi směry a pak tiše utrousila, „A do...“ hlasitě polkla a zakryla si ústa, „Aedan.“ zopakovala nezvykle roztřeseným hlasem tvé jméno a vyměnila si pohled s Annou, která ji nyní doslova vraždila pohledem. Mladá dívka nervózně přešlápla z místa na místo, poté učinila pár kroků vpřed a zastavila se před tebou. „Já… Moc se omlouvám…“ vydala ze sebe nervózně, „Jmenuji se Samantha Elisabeth de Fay.“ Adrianna po těchto slovech odevzdaně sáhla po nejbližší židli, posadila se a tvář si zabořila do dlaní. Nejspíš znovu začala vstřebávat vše co se již stihlo během rána přihodit. --------------------------------------------------------------------------------------------------------------- SuperHunterCZ Civello vytřeštil oči. Zalapal po dechu a zmateně rejdil všemi směry. Potom zasípal a znovu vytřeštil oči. „Já… Já… Já… Toho moc nevím.“ koktal následně, „Fakt toho o Nirovi víc nevím.“ kroutil hlavou opatrně, aby nepřišel k úhoně. „Nir měl své věrné, Salviovou, Vanelluse a… a pak další se kterými sloužil už v minulosti. Já fakt víc o jeho současné poloze nevím!“ poté se odmlčel. „Přísahám… přísahám, že když mě necháte žít… tak jim nic neřeknu. Budu… Budu dělat, že k tomuhle setkání nikdy nedošlo! Přísahám!“ začal se chytat posledního stébla, když mu bylo jasné, že mu již mnoho šancí nezbývá. „Nebo...“ zvolal znovu, když si s tebou Zenira vyměnila pohled. „Nebo zkuste tu Salviovou, dám… dám vám její adresu. Ona je jeho pravá ruka, zastupuje ho… Třeba vám něco řekne… Něco víc!“ znovu opatrně otočil hlavu, „Nechte mě žít. Nic neřeknu, přísahám!“ --------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Dlouhodobě nezodpovězené tahy jsou k dispozici na úvodní stránce - ZDE. Náhrada za nefunkční BB-kódy (stačí odstranit při editaci >: [>b]text[/b], [>i]text[/i], [>i]„text“[/i], [>url=]text[/url], [>alt]text[/alt], [>spoiler=text]text[/spoiler]


Adrian_S	#5060 Přidané 04.02.2024 13:45
Ocenění: Příspěvek: 4313 Založený: 01.05.14	,,Já... nerad raním Vaše srdce, Ritabeth. I pro mě by tohle byla jistá zkušenost a... odreagování." napiju se lektvaru, pak jej položím na stůl, sednu k Ritabeth a chytnu její ruce do svých, přitom se jí budu dívat do očí, ,,Nejsem zrovna v situaci, kdy si mohu něco takového dovolit. Jsme na nebezpečné plavbě, kde můžete zemřít, nebo Váš bratr. Nelžu Vám, můžete být ta nejlepší čarodějka na Tamrielu, ale tady můžete umřít. A já se chci tomuhle vyhnout. Nechci si zastřít mysl... no..." ztratím slova, ale přisednu si blíž k ní, nebo ještě líp, přitáhnu si ji k sobě tak, aby mi seděla na nohách, ,,Až tahle plavba dosáhne svého cíle, vezmu Vás někam za romantikou. Bude mi jedno, jestli to bude výlet v daggerfallských horách, plavba v argoniánských bažinách nebo projíždka skyrimskou tundrou. Vynahradím Vám to. Udělám Vám ty nejlepší chvíle Vašeho života, jaké byste mohla zažít." znova ji pohladím po tváři, ,,Ale teď Vás žádám jen o pomoc. Pomoc s mými vzpomínkami a s touto plavbou." Jakmile by chtěla něco k tomu říct, dodám naposledy, ,,Máte moje slovo, Ritabeth.". Upravil/a Adrian_S dne 04.02.2024 13:46 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej

Strana 253 z 255: 1...250 251 252253254 255

Přejít na fórum:

Podobná témata

Diskuze	Fórum	Odpovězeno	Poslední příspěvek
Hrozba • Diskuze	Zdejší kobky	313	23.12.2016 21:15
Hrozba • Pilíře Vědění	Zdejší kobky	4	15.05.2016 23:33
Hunterovi povídačky, Svazek 1.: Hrozba Onyxu	» Skyrim - Váš svět	30	20.10.2012 23:48