Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE
Prastaré Archívy: Arena PA: Daggerfall PA: Morrowind Construction Set Čas zkracovaní Cechy Skyrimu Rasy ve Skyrimu Let´s learn some lore
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Víte že..
Sdí­let

nahoru
Číst diskuzi
Právě je zde: 1 host(ů)
 Tisk diskuze
Adriho povídky V - Osvobození
KinimodLP
V Saarthalu najdou 2) starého zloděje Pfft

Btw. ty obrázky jsou stejně nejlepší Grin Wink
Upravil/a KinimodLP dne 01.02.2016 15:40
 
Adrian_S
Milí fórané, čtenáři...

neodvratně se nám blíží jeden z velmi zajímavých termínů této povídky. Přesně za 2 týdny to bude 1 rok, kdy jsem začal psát pozoruhodný příběh "Adriho povídky V - Osvobození". Přičemž, když se podívám na kalkulátor "shlédnutí", musím jen žasnout... Zbývá už jen pár stovek, aby se meta přehoupla přes hranici 10000 shlédnutí!!

Protože toto jsou zcela výjimečné události, napadlo mě něco mimořádného, kde rozhodnete POUZE VY.

Při čtení této povídky jste si jistě říkali, proč se hlavní hrdina nezachoval takto, nebo jakto, že se stalo toto, když to nebylo možné, atd... Proto vám dávám tuto možnost:
Pokud do 17.2. (datum, kdy vyšla první část povídky) překročí hranice shlédnutí "nádhernou metu", vytvořím SPECIÁLNÍ část, na kterou vám bude zodpovězeno! Tato část bude klasicky "vsunuta" do příběhu, takže dějová návaznost nebude nijak porušena.
Takže, máte 2 týdny na zamyšlení, co byste chtěli znát...

Jedině, o co bych vás rád požádal (a žádal jsem mnohokrát - občas se rozepíše MightRider) jsou "prozatimní hodnocení". Zkrátka kritika, jak se vám líbí příběh/gramatika/délka/styl psaní atd.. (napsat hlas a "mě by zajímalo, jak by to takhle pokračovalo" je sice fajn, ale radši bych třeba rád znal, jestli ona část je lepší než jiná atd..)

Na závěr tohoto příspěvku musím poděkovat, že vás baví číst tyto řádky a hlavně pravidelným čtenářům za hlasy (sice je fakt, že bych rád vydával 1x týdně, ale někdy to zkrátka nevyjde). Moc mě těší, že se vám to líbí a chcete další pokračování, mě samotnému to hřeje u srdce ^_^ .

Pevně věřím, že vás nepřestane bavit číst i v těchto následujících chvílích. Ještě jednou, děkuji vám! Smile
Upravil/a Adrian_S dne 03.02.2016 23:46
"Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!"

7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka"

17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014
7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách"

Přečtěte si také moje díla:
Adriho verše
Adriho povídky I - Ruka zloděje
Adriho povídky II - Temná smlouva
Adriho povídky III - Děti Skyrimu
Adriho povídky IV - Prokletí daeder
Adriho povídky V - Osvobození
Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře
Adriho povídky VII - Torna plná cukříku
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej
 
Fabi Olofsson
Taky bych to viděl na 2) starého zloděje
Přestože mi dívenka připadá zajímavá (a šlechtice nemám rád, takže tam nehrozí), zloděj je přece jen kapitola sama o sobě, takže hlasuji pro něj ,)
 
KinimodLP
@Adri: Gratuluji! Povídky píšeš fantasticky a rozhodně si zasloužíš víc pravidelných čtenářů. Popravdě poslední dobou čtu tvoje řádky víc než tu hromadu knížek co mi leží vedle na polici Grin Takže nějaký ten dík patří i tobě! Už jen za tu hromadu času, kterou do toho investuješ... Pfft

PS: Přestaň už pořád prosit o nějaké průběžné hodnocení Grin Alespoň já totiž nemůžu nic vytknout Wink
Upravil/a KinimodLP dne 04.02.2016 23:22
 
Adrian_S
KinimodLP napsal:
...
PS: Přestaň už pořád prosit o nějaké průběžné hodnocení Grin Alespoň já totiž nemůžu nic vytknout Wink


Jsem rád, že se ti to líbí, Kini, ale důvod, proč vás neustále žádám o to hodnocení, je kvůli tomu, abych "slepě nevytvářel dobré kapitoly, které jsou nakonec velmi špatná"...

Ale, jak tak koukám, budu si na to muset počkat až na konci povídky... Jinak to z vás nedostanu.. Grin

Ke speciální části:

Zapomenul jsem zmínit, že své návrhy už můžete rovnou psát sem, během hlasování dalších částí (pokud by to vyšlo tak, jak doufám, do 17.2. bych mohl ještě napsat 2 části).

Neváhejte a pište, co byste chtěli vědět (spíš se zaměřte na minulost, než na "současné dění a budoucnost" ). Díky
"Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!"

7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka"

17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014
7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách"

Přečtěte si také moje díla:
Adriho verše
Adriho povídky I - Ruka zloděje
Adriho povídky II - Temná smlouva
Adriho povídky III - Děti Skyrimu
Adriho povídky IV - Prokletí daeder
Adriho povídky V - Osvobození
Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře
Adriho povídky VII - Torna plná cukříku
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej
 
MightRider
2) Starého zloděje
Kdo ví, kdo se z něj vyklube..
http://steamsignature.com/profile/czech/76561198066457560.png
 
Adrian_S
Část 24. - Lhářova pravda

Ticho a nepříjemné mrazení po končetinách doprovázelo skupinku Stínů chodbou, kamsi do útrob starobylého města. Všichni si vytáhli zbraně, vedoucí elf strhnul ze zdi u vchodu pochodeň a Seraf mu ji zapálil. Osvětlená temnota se dávala na ústup.

„Buď opatrný, Erutane. Kdo ví, co nás tu čeká…“ poznamenal Dunmer, připraven kdykoli čarovat.
„Nějak nemůžu pochopit, proč se semka nemohli Thalmoři dostat…“ poznamenala tiše lučištnice, „Odpálit dveře je nenapadlo?“
„Těžko mohu něco říct.“ ozvala se Graš, „Královna jistě o tomto místě věděla. Možná předpokládala, že se odsaď schovaní rebelové nemají jak dostat, tak je raději nechala napospas v temnotě, aby umřeli hlady. A kdyby chtěli ven…“

Graš přestala s řečí, vedoucí Bosmer vyšel z chodby do většího částečně zasypaného sálu. Prozatím nikoho nespatřili, ale žasli nad tímto místem. Staré schodiště, ohromné sloupy a některé dokonale otesané stěny byly stále zachovány. Všichni se zastavili a pomýšleli, jak tu mohli první Nordi postavit své město, schované v podzemí.

„Hele!“ ukázala orčice kamsi pod schodiště, „Támhle je nějaké světlo!“ kdesi pod nimi byl vidět slabý svit.

Už chtěli vyrazit, ale Erutan se zastavil. Dřevo na schodišti se mu nějak nelíbilo, proto navrhl, aby nejdříve šel sám, potom ostatní za ním. Jakmile mu pokynutím hlavy dali jasné znamení, sám se vydal ke ztrouchnivělému dřevu a lehkým krokem našlapoval. Vrzání každého nášlapu ho doprovázelo až do poloviny schodiště, schválně se na onom místě na moment pohoupal a uznal, že cesta bude bezpečná.

„Hej! Tak pojďte, je to dobrý!“ jen co křikl ona slova, se skrze dřevo propadla noha a nečekaně sletěl k zemi.

Zbytek skupinky se za ním rozeběhl na pomoc, naneštěstí pozdě. Sotva doběhli na začátek schodiště, Erutan se propadl skrze dřevo až na samotné dno sálu. Tvrdý pád na nohy mu zapříčinil obrovskou bolest v levé končetině, a nářek se rozezněl po celém městě.

Dunmer zlověstně pronesl, že se akorát prozradí, bez rozmýšlení se rozeběhl po schodišti a na některých místech přeskakoval sáhy s lehkostí. Už se dostal do stejného patra jako jeho společník, než si stačil uvědomit, kde se nachází, noha mu zajela do čehosi, co mu způsobilo ještě větší a nečekanou bolest. Svalil se k zemi a taktéž křičel bolestí. V ruce vyčaroval světlo a posvítil si… končetina se chytila do zubů rezavé pasti na medvědy.

Ceranna si všimla obou zraněných mužů, s lehkostí přeskočila nástrahu na i pod schodištěm, leč jakmile se dostala k Erutanovi a zjišťovala jeho stav, neuvědomila si, že některé kameny na zemi jsou nestabilní, ať už kvůli dávnému zasypání nebo naopak uměle nastražené. U elfa na jeden takový kámen stoupla a cosi prasklo. Za svými zády zaslechla rychle se trhající vítr a něco těžce nesoucího. Ohlédla se, oči zraněného se na moment vyděsily, čemu lukostřelkyně čelila. Za vteřinu do její zbroje narazila těžká kláda, schovaná pod schodištěm. Ta jí odnesla až ke stěně, kde tvrdě narazila…

Poslední Graš vystrašeně pomalým krokem mířila ke zdroji světla, bez ohledu na její současné společníky, řvoucí o pomoc. Až u vchodu do lehce osvětlené chodby se zastavila. Na podstavci stála slabě rozsvícená lucerna. Dunmer jí viděl, křičel, aby na nic nesahala, ale neposlechla ho. Jakmile popadla zdroj světla, ozval se před ní tlumený výstřel… do těla tvrdě zajela šipka, jež jí skolila k zemi.

Erutan byl vyděšen k smrti, tolik nástrah ještě nikdy nezažil. O co horší bylo, když přestala bolestně křičet Graš a za vteřinu i Seraf. Nedaleká pochodeň osvětlovala místo jeho pádu, do svitu se dostala podivná postava v hnědém oděvu a s maskou, do které nebylo nijak vidět. Než se stačil zeptat, kdo je onen neznámý, do hlavy se mu otiskla rukojeť zbraně…

Po dlouhé a tiché chvíli se konečně Erutan probudil k životu. Slabý zrak se ohlédl kolem sebe a všiml si i ostatních společníků po boku, jak je kdosi neznámý svázal a odzbrojil. Byli vzhůru, však ve tvářích drželi nenávist a mlčení. Kdesi před ním ve světle postávala osoba, pískající si lehce podivnou melodii a hrající si s výzbrojí Stínů. Když se oči zaostřily a síla se dostala i do svalů, nenápadným způsobem se snažil odtrhnout pouta na rukách, ale nepodařilo se. Neúspěšně vydechl… to upoutalo pozornost neznámé. Odložila zbraně a přistoupila k nim blíže. Než spustila, Erutan spatřil kromě svázaných společníků také hromadu sudů, beden a dalších věcí, které nejspíše patřily tomuto podívínu.

http://imgur.com/vgBlA3w.jpg


„Takže, konečně se probral i poslední ze čtveřice…“ za maskou se linul mužský hlas, rukou si pohladil třímající dýku, „Kdo jste a jak jste se sem dostali?“
„Co je ti po tom, ty…“ vztekle se ozval Seraf a nepříjemně se zahleděl na neznámého, muž k němu přistoupil.
„Jestli máte takovouhle řeč, pak nejste nikdo jiný, než Thalmor.“ přiložil dýku k hrdlu a chtěl již říznout.
„Vypadáme snad jako altmeří vojáci?!“ ozvala se hlasitě Graš, „Já jsem…“
„SKLAPNI, GRAŠ!“ křikla Ceranna.
„Moc dobře všichni víme, že Thalmor nemá jen samé Altmery a Khajiity…“ druhou rukou chytl dunmeří hlavu a ještě těsněji přiložil čepel, „Tak naposledy! KDO JSTE?!“
Po tiché chvilce chtěl říznout, ale bosmeří hlas se probudil k životu, „Jsme „Zelení Stíni“, jedna ze zbývajících skupinek, která je proti Thalmoru!“ muž se otočil na elfa, ten hlavou ukázal na členy malého uskupení, „Tohle je Ceranna, jedna z vůdců Stínů! Ten před tebou se jmenuje Seraf, a ta orčice je Graš. Kdysi dělala pro královnu, ale…“ do ozbrojeného vjel vztek, však si udržel chladnou hlavu, „nebýt jí, nedostali bychom se k vám!“
„A ty jseš kdo?“
„Někdo, kdo se snaží odčinit to, co slíbil.“ stroze odvětil.
„Jen pro pochopení, mučiteli,“ ozval se Seraf, „možnás tu byl zavřený několik desítek let a nevíš, co se na povrchu děje. Ale Thalmor začal sílit. Poslední schopná skupina, která se snaží najít nějakou obranu, byla málem zlikvidována. Jedni z nás odešli na bezpečné místo a ti druzí hledat odpověď na otázku.“
„Jedna daedra nás poslala sem! Prý tu máme hledat někoho, kdo nám může pomoct a je… velmi mocný!“
Jakmile domluvila Graš, ozbrojenec na moment strnul na místě, Ceranna si však nenechala ujít svou chvíli, „ZATRACENĚ, DRŽTE HUBY! Co mu máte co říkat o našich plánech?! Zbláznili jste se? Co když je to Thalmorák?“
„Heh… to přeháníš, ne?“ procedil mezi zuby Seraf, ale žena si to nenechala vymluvit a požadovala od neznámého, aby se představil.
„Nejste v postavení, kdy si můžete diktovat podmínky!“ hrdě se ozval maskovaný muž, „Fajn, a jak jste se sem dostali?“
„Ehm… kouzlem.“ stroze, však vážně prohodil Erutan, do neznámého teď vrazila vlna zuřivosti.
„Vy… pitomci! VY JSTE VYRAZILI DVEŘE? U zlatých septimů!! Do těch dveří se snažil dostat Thalmor už nějakou dobu… a teď jste jim USNADNILI PRÁCI!!“ odtrhl čepel od hrdla a hodil jí do sloupu za zády, vzteklý hlas se nesl v prostoru, „IDIOTI! IDIOTI! IDIOTI!!“
„Museli jsme vás najít!“ když se ozval Erutan, rychle projel očima, kde se nachází a něco mu nesedělo, „Moment… Máte tady spoustu zásob, támhle vzadu truhlice s… ehm, měšci? A tady na stole zbraně.“ chvíli přemýšlel, mezitím se muž otočil k němu a blíže přistoupil, „Vy nebudete žádná záchrana, ale jen někdo, kdo zbaběle zalezl do stínu a nechal vše být!“

Muž se chvěl zuřivostí, chtěl mu pěstí označit tvář, ale přestal s hroznými myšlenkami. Erutan se mu pokoušel vysvětlit, že ho chápe. Vyprávěl mu, jak to momentálně vypadá tam venku, leč neznámý odfrknul, že ví, co se na povrchu děje. Za moment učinil něco, co všichni nepředpokládali… sundal si masku. Postarší tvář s několika jizvami a černo-hnědý vlas se opíral o ramena. Ze staršího vzhledu vycházel velice jemný hlas…

„Na mém jménu nesejde. Ale jelikož jste otevřeli Thalmoru dveře…“ otočil se kolem sebe, než však stačil dopovědět rozdělanou řeč, odběhl ke stolu a začal několik toren ládovat zásobami, měšci a dalšími předměty, nikdo ze zajatců nechápal, co to činí, „Nemá smysl se tu zdržovat. Tohle místo bylo vámi prozrazeno. Za chvíli přijdou a najdou nás… nechci být u toho.“
„A kam půjdete?“ zeptal se Erutan, leč mu na to nikdo neodpověděl, kromě rychlého dechu neslyšel nic jinačího, „HEJ! KAM PŮJDETE?“
„Ten nám nic neřekne, elfe.“ vzdávala se Graš, „Tohle byla marná cesta…“
„HEJ! ZASTAVTE SE!“ ozval se znova Bosmer, až se muž zastavil, „Chápu, co vyvádíte. Taky bych ve vaší kůži udělal teďka to samé. Ale my jsme tady kvůli vám! Víme, že máme šanci Thalmor porazit, ale to dokážeme jen s vámi!“
Zrak nepřítomně otočil na elfa, „Já a pomoct? Jak?“
Erutan se zatřásl, „JAK TO MÁM VĚDĚT?! Daedra nám řekla, že vás máme najít. To je vše!“
„Heleď, jestli jsme ti prozradili úkryt, tak se omlouváme. Ale mohli bychom si vše vysvětlit, až budem na bezpečném místě, ne?“ navrhl Seraf, který chvílemi škubal hlavou, díky zraněné noze, „Ujasněme si, že ani jeden z nás není s Thalmorem. Možná někteří byli… Ale už NEJSOU! A větší síla nás poslala za tebou! Když odejdeme společně, můžeme se chránit a vyřešit tuhle… zatracenou situaci!“

Dunmeří tvrdší slova přesvědčila muže ve zbroji. Dýkou jim přeřezal pouta a nechal je, aby se vyzbrojili. Než se pustili do opuštění místa, postaral se čaroděj o zdraví všech zraněných. Díky teplu ve starobylém městě, mohl opět použít svá kouzla v plné síle. Za moment neměl nikdo z nich ani škrábnutí.
Muž jim poručil, aby vzali co nejvíce toren a naplnili s nimi zásoby. Několik minut jim trvalo, než se polovina ležení dostala do kožených vaků.

„Heh… mě napadá, do jaké blbosti jsem se uvalil…“ přiznal se neznámý.
„Neboj, budem tě chránit!“ ozval se hrdě Bosmer a hlavou pokynul, že jsou všichni připraveni k odchodu.

Opatrnými kroky se dostali přes různé pasti, které se ještě cestou z města nacházely. Od připravených kuší, po ostnaté koule, zavěšené nad vchody. Jakmile se dostali k nebezpečnému schodišti, Stíni si vytáhli z batožin jídlo a stačili se posílit na cestu, u východu muž pouze pronesl „Sbohem, domove!“ a vyrazili ven.

Létající sníh a mrazivý vítr halil okolí vykopávek. Jen, co se do očí dostavil sluneční svit a nepříjemné halekání ze světla, rozhlédli se všichni kolem, zda není v okolí nepřítel. Naštěstí nebyl. Muž hned rozhodl, že se vydají na cestu. Rychle vyběhl schodiště do ledových plání a vyrazil jižním směrem, skupinka se ho vyptávala na cíl, ale to si prozatím ponechával v tichosti.

Dlouhé hodiny trvalo, než se dostali z nebezpečných ledových plání. Uběhlo půl dne, skupinka se táhla za neznámým ne-příliš veselým mužem s obavou na jazyku a nebezpečím v srdci. Překonali bělavé pohoří, kamenům na stezce se vyhýbali obloukem, kroky míjely dřeviny v zasněženém lese. Až poté, co spadlo Slunce za Haafingarská pohoří a do okolí vstoupila temnota, kdesi pod skalou se konečně zastavil a odhodil svá břemena. Nahněvaná Ceranna předstoupila před muže a tvrdě do něj strčila, až narazil zády o kámen.

Do ruky si vytáhla nůž, „Tak, a teď koukej mluvit, kam kráčíme! Už mám dost té tvé tichosti!!“
Neznámý se na ní povrchně usmál a s dávkou ironie pronesl, „Na bezpečné místo, nebezpečně hlídané…“
„Co to zatraceně kecá?“ spustil Erutan, přesunul se k Ceranně, „Ono je ještě nějaké jiné „bezpečné místo“?“
„A vůbec, ještě ses nám nepředstavil. Takže…“ chtěla mu lehce říznout čepelí po kůži, ale muž jí upozornil, aby to nedělala, nebo jim nijak nepomůže. Což si po chvíli uvědomila. Svou zbraň stáhla, muž se zahleděl na všechny přítomné.
„Jak jsem řekl, na mém jménu nesejde. A to, co jsem dělal tam, kde jste mě našli, byl můj domov od počátků nepokojí.“ ohlédl se po ostatních, „Můj spolek se krátce po občanské válce rozpadl. Zůstal jsem posledním členem…“
„Spolek? Jaký spolek?“ zeptala se Graš a nastražila uši.
„Neříkejte mi, že jste neslyšeli o „cechu zlodějů“?“ narovnal se hrdě, „Během první války se nám dařilo jako nikdy jindy. Když ale začala druhá, mí společníci byli buď zabiti, nebo zajati. Já se schoval na místo, které nikdo nenavštěvoval. A ty věci… měšce, zbraně… Myslíte si, že jsem jen nečinně chrápal, když tu zuřili boje? Proč bych měl nechat spát své umění, ve kterém jsem dobrý?“
„Takže jsi jen další zloděj…“ poznamenal Seraf, „Výborně. A proč jsme tě měli najít?“
„Řekl bych, že se ptáš toho pravýho, šediváku.“ zaujal obranné postavení, „Já jen mířím na místo, kde budu jistě v bezpečí. Jestli mě chcete následovat, fajn… ale nebudu se o vás starat!“
„Hezký, že tohle říkáš, ale můžeš už KONEČNĚ prozradit, kam jdeme?“ spustila Ceranna, muž se nadechl a jen stroze odpověděl… všem, i těm nechápajícím, naskočila husí kůže.

Protože neměli moc času a již se blížili do cíle, navrhl zloděj, aby si jen na malou chvíli odpočali a vyrazili na velmi nebezpečnou cestu. Na několik minut si sedli do sněhu a posilnili se jídlem. Ovšem, jakmile skončilo odpočívání, zhluboka se všichni nadechli a pevně doufali, že je nová cesta nezabije…

V dáli za několika dunami se pomalu blížila písečná bouře, malá skupinka altmerských vojáků poklidně pochodovala na okraji tábora a vyhlížela blížící se vlnu. Několik dalších elfů posedávalo ve středu kempu, jiní odpočívali uvnitř látkových obydlí. Jeden z hlídky ukazoval do pouště na onu hrozbu a cosi pronášel. Nikdo z nich si však nevšímal mnohem větší hrozby, kterou měli za zády…

Nestačili se otočit zpět ve směru trasy, do jejich hlav vletěly ostré šípy, které ukončily jejich život. Tlumený pád nikdo neslyšel, ostatní vojáci stále vykonávali svou činnost. K prvním stanům se z východní strany přiblížila malá skupina císařských legionářů, jeden z nich rozřízl kus látky a vstoupil do obydlí, za ním se přidali hnedka další tři muži. Teprve tasení zbraní a nechápavý křik probudil tábor k životu. Thalmoři vyběhli ven ze stanů, ale než si všimli nebezpečí, už leželi se šípy v těle na zemi. Dvojice zlatavých zvědů se rozeběhla k nejbližší duně, jen co opustili hranice tábora, je shodili Demitr s Erutanem na zem a bez lítosti usmrtili. Kobert v jejich společnosti vyrazil do největšího stanu, kde v písku leželo několik mrtvol… za moment odtamtud vyšel s podivnými dokumenty v rukách.

Tábor elfů byl zabarven do ruda, poslední utíkající legionáři s připravenými pochodněmi zapálili stany a rychle zmizeli do bezpečí, než je zastihla samotná bouře…

O několik mil dál, kde byl bývalý tábor Thalmoru napaden, kráčela skupinka vojáků s kvestorem po boku a veselým úsměvem na tváři. Konečně se všichni dočkali úspěšného souboje a povedenou kořistí…

„Pomocný Vlaarine!“ zavolal si ho kvestor Calvus, ten přiběhl k boku, „Budu vás muset u tribuna pochválit! Ty plány, co jste nedávno získal, byly skutečně pravdivé!“
„Děkuji, pane!“
„Myslím si, že by bylo škoda vás nechávat jenom v Sentinelu. Touhle akcí jste mě velice překvapil!“
„Pane, děkuji za lichocení…“ kráčel vedle něj, „Ale v Sentinelu se mi líbí. Myslím si, že tam mám větší šance na získání dalších plánů…“ kvestor ho nechápal, „Nikdy nevíte, koho tam můžete potkat. Že jsem eliminoval elfího posla s důležitými plány… Pane, řekl bych, že budou mít někde poblíž tábor. Ale, zatím bych s tím nic nedělal. Víte, jestli budou nadále takto posílat zvědy…“
„Vím, kam míříte.“ zastavil vysvětlování a na moment ztichl, „Vy byste se hodil na lepších místech, než je Sentinel.“ poté se od něj odloučil, „Ale přemýšlejte o tom.“


Slunce ve Skyrimu se pomalu probouzelo k životu, skupinka Stínů se již blížila ke svému nejnebezpečnějšímu cíli, o který se kdy pokoušela. Naděje, že konečně sestoupí z ledových plání a zasněžených hor, byla rázem pryč, když jim doposud nepředstavený zloděj prozradil místo, kam míří. A jelikož na ono místo vedla pouze jediná schůdná, zato však nejvíce hlídaná stezka, museli si vytvořit vlastní…

V rukách sníh, pod nohama led, vítr narážel do zad a chlad halil každou stopu. Zmrzlý kámen, po kterém šplhali vzhůru, jim klouzal a měli co dělat, aby se nikdo z nich nezřítil z mocné a prastaré hory. Na jednom z mírnějších svahů se zloděj zastavil a ukázal na lezoucí členy za svými zády na opevnění, vykukující z poslední plošinky…

„Hleďte! Vyšný Hrothgar!!“ otočil se kupředu na stavbu, „Už jsem ani nedoufal, že se sem někdy dostanu.“
Za moment k němu vylezla i plně naložená a udýchaná Ceranna, „Takže… to… je… ono?“
„Ano. Thalmor hlídá celou stezku, ale nikdy se do kláštera nedostal.“ usmál se, „No, vypadá to, že budeme první návštěvníci po tak dlouhé době.“ počkal, až všichni vylezou za ním, „Už jen kousek a jsme na místě. Tam budeme v bezpečí…“
Jakmile se všichni zahřáli alkoholem, ozval se Seraf, „Opravdu je to bezpečné místo? Z vojenského hlediska… je to perfektní úkryt pro vyšší jednotky. Tady by mohli mít klidně hlavní základnu…“
„Já sám vlastně ani nevím, co se nachází na tomto místě. Nikdy jsme si neřekli, abychom zde kradli.“ přiznal se zloděj, „Vím jen, že když začala válka, tak se sem někteří společníci snažili dostat.“
„Uff, doufám, že už nebudem muset absolvovat tuhle nebezpečnou stezku.“ odvětil hlasitě Erutan, „Málem jsme tam všichni u toho převisu chcípli!“
Zloděj kývl hlavou, dodal, že ho varoval o nebezpečné stezce, kterou si museli vytvořit, „Ale neboj, elfe. Ty stopy Thalmoři neuvidí. Věří, že onen led nikdo nepřekoná. Jen blázni by si to zkusili…“ nakonec se zeptal, jestli nabrali sílu na poslední lezení.

S velkým nádechem se vrhli do posledního svahu, který po několika minutách zdolali. Ruka se konečně chytla kamene, ponořeného hluboko do sněhu, zloděj vylezl na stezku, vedoucí rovnou ke kamennému schodišti kláštera. Počkal, až všichni ostatní vylezou, a jakmile se stalo, opatrně se rozhlédl kolem sebe, jestli někdo nejde po stezce za jejich zády. Měli štěstí, kromě nich a štiplavého mrazivého větru, jim nikdo jiný nedělal společnost. Zavelel tedy přesun ke schodišti, ty pomalým krokem vyšli, až stanuli u vysokých zavřených dveří, které nešly otevřít. Než začal Dunmer čarovat, zloděj přistoupil k zámku a z boty si vytáhl mimo sněhu také sadu šperháků, které zasunul dovnitř. Chvíli si vyhrával s mechanismem, několik zlomených paklíčů leželo na zemi a klení se ozývalo po dlouhých minutách. Nakonec se ozvalo cvaknutí. Do bot si zandal nářadí a lehce strčil do dveří, které se rozvrzaly, rukou nabídl ženám vstup dovnitř.

Ceranna si vytáhla luk do ruky a vkročila do kláštera, hned za ní Graš, Erutan a Seraf, zloděj zavřel za sebou dveře a opět zamkl. Zdivo posvátné stavby bylo na některých místech rozpadlé, díky tomu nemuseli zapalovat ohně, aby si posvítili. Velký sál byl obalen rozsáhlými pavučinami a různé vázy a květináče olezlé slizem. Vítr zvenčí burácel do stěn, uvnitř se ozývala hlasitá ozvěna, ze které všichni nebyli sví…

Zloděj navrhl, aby se rozdělili a prohledali místo, Stíni kývli hlavou. Do středu sálu odhodili své těžké batožiny a rozdělili se. Seraf s Cerannou kráčeli po schodišti k vyhaslému ohništi u velkých dveří, Graš a Erutan mířili do východního křídla, kde neustále naráželi do rozbitých nádob, či poničených praporů. Zloděj se vydal do západní části, pomalým krokem a s otevřenou myslí přemýšlel, jak by toto místo zvelebil.

„Víš, k čemu sloužilo toto místo, Graš?“
„Nemám tušení, elfe.“ zakroutila hlavou orčice, když dvojice vstoupila do místnosti s podivně stavěným kamenným stolem a několika trůny.

Po prohlídce východní části se vrátili zpět do středu kláštera, kde již čekala žena s Dunmerem a tiše se o něčem bavili. Jakmile zrádci dorazili, přestali mluvit, naopak oni jim prozradili, co našli.

„Pff, hlupáci! Tohle místo patřilo Šedovousým!“ zrádci a Dunmer nechápali, o kom mluví, „Nic vám neříká „umění Hlasu“?“ opět jen zakroutili nesouhlasně hlavou, „Huh… Byli to mudrcové, co se věnovali prastarým silám. Sem také dorazil poslední „drakorozený“, který se zbavil Alduina!“ chtěla pokračovat v řeči, však všichni zaslechli zlodějův křik, aby za ním přiběhli, jen dodala, „A také to bylo místo, kde byl jmenován Ulfrik Bouřný Háv na velekrále Skyrimu! Huh, smutné místo.“

Nohy se rozeběhly za hlasem muže, který se od nich dlouho distancoval. Pavučina se jim lepila na tváře, některé schody se drolily pod jejich tíhou. Vběhli do místnosti, kde bylo snad vše převrácené… okna vymlácená, nábytek a knihovničky rozpadlé, z květináčů se houpaly zvadlé květy a na zemi ležely některé knihy s vytrženými listy. Za moment vyběhli další menší schodiště, kde se již nacházely kamenné lože. U jednoho z nich postával zloděj a čekal, až přijdou všichni blíže.

„Řekl bych, že tohle bude dveřník…“ skupinka spatřila velmi starého muže ve starobylém hábitu, nehybně ležícího na posteli.

Seraf si všiml u nedalekého stolku podnosu se svíčkou, tu zapálil kouzlem. V koutě se konečně objevilo světlo, které aspoň trochu vyhřívalo místo. Stíni obklopili lóži a nevěřícně hleděli na sebe i na ležícího. Neměli tušení, co si teď počnou.

http://imgur.com/7XM7XOx.jpg


„Žije?“ otočila se Ceranna na Serafa, „Zkus to zjistit!“

Dunmer pokleknul nad jeho tělem a sáhl mu na hrdlo. Aniž by musel kouzlit, poznal, že ležící není mrtvý, pouze se nacházel ve velmi hlubokém spánku. Orčice mu poručila, aby ho probudil, leč na to jí stručně odvětil, že nemá tušení, jak to má učinit.

„Když na něj sešlu léčivé kouzlo, neprobudím ho. A když nějaké útočné nebo matoucí, mohl bych ho zabít!“
„Víme vůbec, kdo to je?“ zeptal se Erutan.
„Jestli mi hlava dobře slouží,“ ozvala se Ceranna, „tohle by měl být nejstarší Šedovousý. Nevím, jak se přesně jmenuje, ale…“ náhle se zarazila a něco jí napadlo, „Možná nás daedra poslala za zlodějem, aby nás dostal sem!“ Stíni se na ní otočili, i sám zloděj, „Přemýšlejte, je to Šedovousý! Ovládá prastaré umění! Kdybychom ho probudili, jistě by nám poradil, co máme dělat dál! Nebo by třeba zahnal Thalmor!“
Náhle se zloděj rozchechtal, až se mírně popadal za břicho, „Nezlob se, ženo, ale meleš nesmysly. Kdyby tenhle stařec zahnal Thalmor, tak by nebyly žádné války a my nemuseli být tady!“
„Drž hubu!“ okřikla ho, do hádky se přidal ještě Seraf, hájící obě strany.
„DOST!“ náhle zařvala Graš, „Hádkami nic nevyřešíme! Musíme přijít na to, jak ho probudit! Když ne kouzly, tak…“ shodila ze sebe tornu a hledala vak s vodou, „Co třeba vodu? Nebo víno?“
„Dobrý plán… a co takhle ho pomočit? To by nešlo?“ vztekle dodala lukostřelkyně, však zloděj se opět smál.

„Já bych o něčem věděl…“ všichni nastražili uši, „Znáte někdo příběh o „Zlatém listu“ v Bílém Průsmyku?“ Ceranna se hned přihlásila, že zná, „Ten strom byl několik desítek… možná i stovek let, mrtvý. A jednoho dne se do Kynarethina chrámu dostala miska s mízou z pra-pra-prastarého stromu, který kmen oživil a opět rozkvetl.“ otočil se na starce, „Co to třeba na něj použít?“
„Mízu ze stromu použít na člověka? Jseš šílený?!“ křikl Seraf.
„Máte někdo lepší nápad?“ znova se zeptal zloděj, nikdo se však nehlásil, „Pokud by to vyšlo, tak budeme mít starce v dobré kondici a pokud ne, pak bude nejspíš po všem. Na druhou stranu, tenhle klášter je skvělé útočiště, takže…“
„Moment…“ zarazila ho žena s lukem, „Jenže, pokud chceme mít tu mízu ze stromu, musíme mít ten… ten… no…“ nemohla si vzpomenout, „Nástroj, očarovaný vranicemi! A kde něco takového najdeme?“
Zase se zloděj zasmál, „Nebudete mi věřit, ale kdysi dávno, když bylo po Alduinově hrozbě, jsem se vydal do Kynarethina chrámu a ukradl odtamtud ten nástroj. Přeci jen, je to vzácnost… spousta septimů z toho koukala.“ pořádně napínal své druhy, „Jenže, jakmile došlo k válce, byl jsem během jednoho přesunu napaden druhou skupinou z oblasti Větrného Žlebu. Utekl jsem jim, ale bez nástroje. A jestli ho mají pořád u sebe, tak…“
„KRVÁCI?“ ozval se Erutan, zloděj neměl tušení, jak se jmenovali, ale kývl mu, „U Kynareth!“
„Napadnem je!“ navrhla střelkyně, „Nebudou mít tušení, že na ně vlítnem. Seberem jim to…“
„Počkat!“ zvolal Erutan, v hlavě mu bleskla myšlenka o znovu spatření jeho ženy. Nehodlal dopustit, aby jí někdo zabil. Nadechl se zhluboka, „Vy tu zůstaňte. Já půjdu!“
„CO?!“ naráz se divila Graš se Serafem.
„Sami víte, že jsem byl jednu chvíli s nimi! Pokud se vrátím a… přesvědčím je, mohli by nám pomoct! A třeba se k nám přidají!“ ohlédl se po ostatních, „Přemýšlejte! Proč plýtvat silami, když budeme později potřebovat spojence?“
„Ty se chceš k nim vrátit! A NÁS PAK UDAT!“ prohlásila Ceranna, „To ti nedovolím!“
„Zatraceně, Ceranno!“ lámal rukama elf, „Mám větší šanci jim ten předmět sebrat! A když se to nepovede, tak mě jistě zabijou!“ dodával tiše, „S některými jsem si nesedl…“

Ani jeden ze Stínů nebyl z jeho nápadu nadšený… kromě zloděje, který přikyvoval hlavou a dodával, že má pravdu. Z taktického hlediska měl Erutan jako jediný z nich šanci získat ukradený lup zpět, bez ztrát na životech. Navrhl, aby ho nechali jít, mezitím by se ostatní postarali o klášter a zvelebili ho. Po chvíli klidu a tichu Seraf kývnul hlavou, souhlasil. Poté i Graš a nakonec i Ceranna, když už jí nic nezbývalo.

„Máte mé slovo, že se vrátím. A jestliže ne, už se o mně nedoslechnete, protože budu mrtvý!“ ujistil je Erutan, i když neměl ponětí, do čeho půjde.
„Fajn… Ale bez toho nástroje se zkrátka nevracej. Jestli přijdeš bez něj, osobně ti vyrvu srdce!“ varoval ho vůdce.

Elf pokynul hlavou, navrhl, že se vydá za několik hodin na cestu, až nabere sílu. Pomalu se odebral z komnaty zpět do středu kláštera, za zády slyšel její hlas, jak rozkazuje všem, co v této chvíli udělají jako první. Do Erutana vletěla vlna strachu a obavy, ovšem ne kvůli svému životu…

Sentinel opět zářil v noci ve svých hravých barvách, bosmeří zvěd kráčel pomalým tempem ulicemi a přemýšlel o návrhu, který dostal od samotného kvestora. Představa, že by odešel ze Sentinelu do jiné části Hammerfellu jen kvůli schopnostem, ho spíše děsilo, než lákalo. Právě zde měl možnost zůstat s dlouholetými přáteli, odtrhnout se od nich by bylo nemyslitelné.

Z boční ulice vyšla dvojice legionářů, která si ho odchytla a požádala ho, aby za něj vzali hlídku, dodali, že jim to dluží. Ačkoli byl lehce unavený a zrovna se chystal do Demitrova domu, kývl jim na návrh. Radostní legionáři vyrazili do nejbližší krčmy, zato zvěd do pouště. S poloprázdnou tornou vyrazil oním směrem, po pár desítek minut dorazil na své místo v kaňonu a hlídkoval pozici.

Sotva si rukou sáhl za skálu pro schovaný bochník chleba a čirou vodu, opět zaslechl ve své blízkosti padající kamení. Luk a šíp vytáhl zpoza kamene a zamířil na blížící se zvuky. Silný výdech vyhodil ruce na plošinu a ty poté vyhouply tělo altmeřího vojáka… okamžitě dal ruce vzhůru.

„Hehe, opět jsme tu sami…“ ohlédl se Altmer po nezapáleném ohništi, „Ale chtělo by to rozdělat oheň, ne?“ sundal si helmu a přiklekl ke studenému kamennému kruhu a za pomoci křesadla házel jiskry na několik nespálených větví.

Erutan přestal mířit, leč si zbraň nechal v ruce a sledoval, co jeho nepřítel učiní. Za moment začaly tančit plameny, ze zlatavé zbroje vytáhl kusy roztrhaných pergamenů, které přiložil a oheň zesílil. Pak přemístil své ruce nad ohniště.

„Neposadíš se?“ nabídl mu voják, Erutan po chvíli přemýšlení tak učinil a luk položil do klína, „V našich řadách se proslýchá, že bylo jedno z našich důležitých stanovišť zničeno. Blahopřeji!“ párkrát tlesknul.
„Měls pravdu… ale pořád nechápu, proč mi pomáháš?“ přiznal se Bosmer.
Altmer na něj lehce kouknul, „Jak jsem řekl před třemi dny, „tys mě zachránil“. Vím, zní to divně, a ještě mi stále nevěříš, ale chci ti nadále pomoct. Víš, Thalmor je silný, ale společně ho můžeme oslabit!“ sáhl do zbroje a vytáhl zapečetěnou obálku, kterou mu hodil k boku, „Tohle se mělo dostat do rukou jednoho našeho generála z jihu. Je to mapka našeho zásobování z Cyrodiilu sem. Zbraně, jídlo, informace… všechno. Pokud tohle přepadnete, máte takřka na několik měsíců vystaráno!“
Erutan sebral obálku a prohlížel si jí, Altmer opět spustil ruce nad oheň, „Ty už nechceš být s Thalmorem?“
„Rád bych, ale nejde to.“ narovnal se, „Musím s nimi dělat ty hrůzy, co nařídí. Však… ne vždy se vše vyplní. Obzvlášť… máme spousty vašich zajatců. Některým se povedlo utéct a… sebrali i některé naše dokumenty.“ okem zamířil na dopis, který držel elf v rukách.
„Takže jsi pořád můj nepřítel…“ zlatavý elf kýval hlavou, ale dodal, že ho může brát jako spojku a informátora.
„Jsem ti dlužníkem. Nic se životu nevyrovná…“ jakmile si ohřál ruce, vstal ze země, sebral helmu a chystal se odejít, „Odnes to opět veliteli a zaútočte co nejdříve!“
„POČKEJ!“ zastavil ho, „Jestli mi chceš dávat informace, musíme si dát nějaké znamení! Dneska jsem neměl držet hlídku!“
Altmer chvíli přemýšlel, až se k němu otočil s úsměvem, „Víš, jak dělá Drozd, ne? To bude náš znak.“
Erutan kývnul hlavou a než stačil seskočit ze skály, zeptal se ho, „Jak se jmenuješ?“
Voják se usmál, „Jsem Fathryl.“ v momentě zmizelo tělo ze skalnaté plošinky a opět se do okolí vloudilo ticho.

Bosmer byl překvapen samotnou lehkostí altmeřího rozhodnutí a prozrazení. Myšlenky nevěděly, zda mu mají skutečně věřit, či si jen dávat pozor, aby na jeho slova nedoplatil. Leč, když držel stále v rukou onu zapečetěnou listinu, říkal si, že má třeba pravdu… když minulý plán naprosto vyšel.


O několik hodin později překonával Erutan strastiplnou cestu z Vyšného Hrothgaru. Trvalo dlouho, než opustil vysokohorský řídký vzduch a konečně se nadechl čerstvého z nížin. V menším porostu si opět na chvíli odpočal a poté už konečně vyrazil na cestu k Větrnému Žlebu.

Slunce nad ním klimbalo, stíny stromů a ho doprovázely každým krokem. Nohy opět kráčely skrze trsy zelené trávy, za moment se jeho tělo vynořilo v rozpadlé vesničce, kterou projížděl poprvé po příjezdu domů. Zničené domy a mrtvolný klid ho trochu děsil. Už chtěl pokračovat v cestě dál, však za zatáčkou zaslechl koňské říhání a tlumený zvuk blížících se loukotí. Ze zatáčky vyjel prázdný povoz s nordským kočím, jeho zrak hleděl nepřítomně do přírody. Jaké překvapení se mu dostalo, když spatřil bosmerskou ruku, zastavující koně.

V onu chvíli napadlo Erutana, jak by se mohl dostat ke Krvákům, aniž by musel na sebe poutat velkou pozornost. Tichý průchod kolem věží Valtheimu, který prováděl se Stíny před výstupem na horu, nebyl již možný, tehdy se v okolí vyskytlo mnoho altmerských jednotek. Nyní, když zastavil povoz, mu došlo, jak by ho mohl využít. Požádal ho, aby ho odvezl do Větrného Žlebu cestou kolem medovaru. Ačkoli ho kočí podezíral z nějaké špatnosti, kývnul hlavou a nechal ho nasednout. Poté vyjel kůň s cestujícím po stezce, kterou Bosmer určil.

O několik desítek minut později projížděl povoz kolem východních hradeb velkého města. Cestou narazili na pár hlídek, které je nijak nerušily. Jakmile se přiblížili kolem známých skalisek, kde tehdy s Drápy číhal na skupinku Šavlozubek, seskočil z povozu a bezeslov zamířil k horám, kočí jen nechápavě kroutil hlavou.

S jedinou myšlenkou a vidinou, že opět uvidí svou ženu, se hnal přírodou, jako by ho hnal roj včel. Mnoho času trávil překonáváním přírodních překážek, od divoké zvěře až po kluzká skaliska. Stále přemýšlel, jak se Krvákům představí a jak jim vysvětlí, že žije… Neměl tušení, slova dávno ztratil a jen doufal, aby se mu povedlo splnit slovo, které dal stinným druhům.

Sníh, led a opět kluzký kámen zdržel elfí pohyb natolik, že nestačil překonat hory za světla. Sotva se tiše vyhnul posledním dwemerským rozvalinám, už potichu nadával, proč neriskoval a nezkusil se dostat přes řeku u Valtheimu… usnadnil by si cestu.

Pod jednou skalou se zastavil, sundal tornu, z níž vytáhl veškeré zásoby. V duchu si pronesl, že nejspíše jí naposled, proto se pustil do velkého hodování, dokud mu vše nezmizelo. Poté ji zahodil za nejbližší výčnělek a sedl si do sněhu. Zrak zamířil k rudým nebesům, tušil, že za několik málo minut nastane tma a on půjde slepě na smrt. Předtím, než vyrazil, si ještě vytáhnul z brašny deník a začetl se. Smutek se mu dostavil, opět přišlo zděšení v podobě několika zničených stránek. Těžko si tak mohl dohledat něco ze své minulosti.

Smutně frknul nad knihou, zandal ji zpět a postavil se na nohy. Hlava se mu otočila směrem ke skrýši rebelů, zhluboka se nadechnul, „Je načase vyrazit! Kynareth mě provázej!“.

Tma ho už obklopila, z nebes pomalu padal sníh a elf se blížil svému cíli. Už poznával některá místa, kudy kdysi procházel, čím blíže se postupoval, tím byl více nervózní a nesvůj. Přeskočil jednu skálu, nohy se ponořily do sněhu, vítr se zvedl a sníh padal mnohem rychleji. V dáli uviděl obrys kohosi postávajícího u dveří do skály. Bez myšlení zamířil k postavě, ta po spatření okamžitě tasila zbraň a přiblížila se k němu.

„STÁT! KDO JSEŠ?“ zeptal se hlasitý snědý muž s palcátem v ruce.
„Odveď mě k vůdci, musím s ním mluvit!“ na zem odhodil dýky a roztáhl ruce, aby ho mohl prohledat.

Muž si ho prohlížel, neměl tušení, jestli si z něho nedělá srandu nebo to myslí vážně, ale jakmile ze sebe Erutan vydal, že nebude čekat věčně, velice tvrdě si ho chytl a prohledal všechna místa na jeho zbroji.

„Kdo k sakru jseš, že si sem nakráčíš?! Ty si myslíš, že tu…“
„Budeš mě zdržovat dlouho? Já už mezi vámi jednou byl!“ opřel se do něj zostra elf, „KOUKEJ MĚ DOVÉST K VŮDCI! HNED!!“

Redguard ho čapl za zbroj a mrskl s ním o dveře, které se otevřely. Naštěstí si stačil vzít jeho dýky, poté se vrátil do dveří a vedl elfa před sebou.

„Fajn… ale žádné blbosti!“ navenek klidný Erutan se uvnitř srdce rozechvěl, každým krokem do nitra jeskyně se mu zvyšoval tep a čelo rychleji rosilo.

Po několika projitých sázích narazil na dalšího Norda, který byl překvapen z návštěvy, Redguard mu sdělil, aby informoval vůdce o novém příchozím. Muž zmizel v útrobách, kdesi v zadní části byl slyšet tichý ryk a halekání. Dvojice pomalu kráčela do hlubiny, a čím více se blížili, tím jasněji slyšeli hlasy…

„Vůdce, máme tu jednoho návštěvníka! Prý s vámi chce mluvit! Je to nějakej elf…“ ve chvíli, kdy prozradil rasu, se v celé jeskyni ozvalo tasení zbraní. Zbývala už jen zatáčka, která by odhalila návštěvníkovu tvář.
„Tak, jdeme! JDEME!“ popohnal ho Redguard a strčil do Bosmera.

Pomalým krokem vyšli ze zatáčky, ulička nehezky tvářících se Krváků s připravenými zbraněmi ho moc netěšila. Pohledy všech přítomných ho doslova špikovaly, až ho to u srdce zabolelo. Obzvlášť od některých jedinců, kteří ho velmi neradi viděli. Na konci uličky postávala velice známá osoba, která po jeho spatření okamžitě tasila ohromnou zbraň… pomalým rozhodným krokem se k němu blížil.

http://imgur.com/k7vva8O.jpg


„TY?!“ Gregorův temný hlas rozechvěl půdu pod nohama, elf nepřestával v pomalé chůzi, „TO NENÍ MOŽNÉ, ABY MRTVÁ KOŘIST OŽIVLA!!“
Bosmeří nohy se zastavily, břicho se pořádně nadechlo, „Musím mluvit s vůdcem!“
Na to se všichni přítomní hlasitě zasmáli, zvěd si stále snažil zachovat klid, ale moc se mu to nedařilo. Gregor se mu vysmíval do tváře, až sám nakonec přestal a všichni ostatní ztichli, „Tak povídej, co chceš?“
„Heh… asis mě slyšel špatně.“ opravil ho Erutan, „CHCI MLUVIT S VŮDCEM!“
„A tys asi teďka nedával pozor, co? ŘÍKÁM TI, MLUV!“ pevně stiskl svůj meč a čekal, co z elfa vyjde.

Až teď mu došlo, co to mělo znamenat. Koutkem oka se podíval za temná záda, zrak se mu rozsypal překvapením… U zdi postávala Bosmerka s mrtvolným udiveným výrazem. I když se ve vzduchu nesl strach, ani se o coul nepohnula.

„Áh, takže nebudeme mluvit? Výborně!“ kouknul po Jee-zrovi, „Odveď ho do…“
„POTŘEBUJI VAŠÍ POMOC!“ křikl elf po uvědomění, kde se nachází.
„Ale my nepotřebujeme tebe!“ zvolal Gregor a přikázal, aby se chopili elfa. Jee-zra ho chtěl chytnout za ruku, ale elf se začal bránit… ke vší smůle, jak sáhl na ještěráka, kdosi ho zezadu kopl do nohy, až se skácel a Jee-zra ho udeřil kolenem do hlavy, „Do žaláře! Já si ho za chvilku vychutnám!“

Myšlenky a slova o bezproblémovém vyjednávání byly opět rázem pryč. Jakmile se zvěd ocitl za mřížemi, bylo mu jasné, jak bude s ním naloženo. Přestal si nalhávat a rovnou si přiznal, jak velkou chybu právě učinil. Měl poslechnout Cerannu… měli na ně zaútočit. Teď jen očekával pomalou smrt, nad kterou by se jeden závistivec jen ukájel. Opět svázaný klečel na chladné zemi… kupodivu měl aspoň na sobě zbroj.

Za moment se ozval mocný dupot a veselý ryk, nesoucí se kamennou chodbou. Mříže sjely do země, v cele se objevil kromě Jee-zry také Gregor a dva další Nordi, kteří chtěli vidět, jak si na zajatci vůdce pochutná. Vědro u vězně odkopl s naprostou lehkostí, schválně si před svázaným protáhl prsty na rukách.

„Gratuluji ti k vůdcovství, ty šmejde! Ale…“ silná ruka se mu otiskla tak silně do tváře, až mu z úst vytryskl slabý proud krve.
„Díky! Ale dnes chcípneš, maso!“ opět mu vrazil pěstí do tváře.
Když už se natahoval na třetí ránu, rozkřikl se elf z plných plic, „VÍM, JAK PORAZÍME THALMOR!“ Gregor povolil pěst a na moment se uklidnil, Krváci nechápali jeho slova, „Heh… Poté, co jsem se dostal mezi Thalmoráky, jsem zjistil, čím oni disponují! Oni…“ Gregor se opět rozzuřil a udeřil ho, „U KYNARETH, TY ZASRANEJ IDIOTE! PŘESTAŇ MĚ MLÁTIT!!“
„Pronikls mezi Thalmory! Jseš jeden z nich!“ opět mu vrazil pěst do tváře, „DOKUD BUDU ŽÍT, NIKDY NEBUDEŠ S NÁMI!“
Erutan se s plnou ironií zasmál, „Áh, tak to mě moc těší!“ rychle dal na stranu hlavu a statná pěst minula cíl, „Přestaneš mě mlátit a vyslechneš si konečně, co ti chci říct?“
„Mlať ho, dokud nebude mrtvej, Gregore!“ radil mu Jee-zra.
„Ty jseš taky jeden patolízal, co? Jste všichni stejní! Zatracení… ještěr…“ nestačil dopovědět, tentokrát ho udeřil Jee-zra do tváře s plnou nenávistí, z elfího čela stékal silný proud krve, „Heh… to je vše, co umíš?“

Gregor se ho snažil ještě jednou udeřit, ale byl zadržen překvapeným hlasem, „DOST!!!“ kouknul se za sebe, v mřížích stála Leneri, „Zabij ho, až z něj dostaneme všechno! Máš…“ jedna slza se jí vyronila z oka, „máš mé svolení!“
Vůdce jen temně zavrčel, pustil pěst k sobě a narovnal vězně, „Ty chceš pomoct?“ temně a hlasitě se zasmál, „Ne, elfíku. Tobě už nikdo nepomůže! Naopak, ty pomůžeš nám a pak umřeš!“
„Gregore, to jako vážně?“ zeptal se nechápavě Jee-zra
„Hah, a proč ne? Říkal, že pronikl mezi Thalmory. To tedy znamená, že je jeden z nich. Může nám osvobodit některé lidi!“
„Gregore?“ zeptala se tiše Bosmerka, „Ty… ho fakt chceš nechat jít samotného?“
„Ale, no tak, má pusinko. Nejsem tak blbej, jako on! Když mohl jít sám přímo k nám, proč by nemohl udělat opak? A osvobodit pár lidí?“
„Pošli s ním Jee-zru a pár našich. Mohl by nás zradit.“ žadonila Leneri, až to Erutana překvapilo. Netušil, že i ona změnila kvůli němu názor a pochopení.
„Hmm, v tomhle souhlasím.“ otočil se na ještěráka, „Dokážeš se postarat, aby nezdrhl?“
Jee-zra vytáhl své čepele z pouzder, „Proti tomuhle nemá šanci!!“

Ruce popadly elfa za zbroj a vytáhly ho dostatečně vysoko, aby se mohl postavit. S krvavými šrámy hleděl na všechny přítomné, kterého už teď dostatečně děsili. Vůdce ho stručně seznámil se situací… půjde v doprovodu několika Krváků a bude předstírat, že zajal rebely. Prokáže se listinou a vstoupí do hlásky. Tam pak společně najdou zajaté a osvobodí je. Do ruky mu dal prázdný pergamen, oprášil zbroj a temně se zahleděl.

„Co zbraně? Vrátíte mi je?“
„Abys nás mohl pak bodnout do zad?“ přistoupil blíže ještěrák, „S tím se můžeš rozloučit.“

Gregor rozkázal dalším třem mužům za zády, aby se připravili ihned na odchod. Elfí tvář nijak neupravoval, dodal, že se pak u Altmerů může vymlouvat na zranění, které mu způsobili vězni. Ačkoli plán byl stručný a jasný, Erutan musel potají nesouhlasit… bylo to tak naivní, že to mohlo vyjít jen tehdy, pokud by byli elfí vojáci opilí.

Vytáhli ho z cely, neustále ho strkali do zad, aby šel rychleji. Na moment se otočil na Bosmerku, která jen sklopila oči k zemi. Než všichni vyšli ven z jeskyně, zavolal si Gregor na pár vteřin k sobě Jee-zru a něco mu řekl. Poté pětice mužů opustila mrazivou jeskyni.

Venku si vítr hrál s mužskými vlasy, sotva vylezl elf ze dveří, už do něj strčil jeden z mužů, až spadl tváří k zemi. Ozbrojení Nordi a Argonián vedli směšné záchranné poslání, které mohlo jen stěží vyjít. Bosmer kráčel ve středu pochodu, strach už neměl jen v nohách, ale i v srdci. Přál si, aby se mu podařilo nějakým způsobem z oné pevnosti utéct, ukrást nástroj a vrátit se za Cerannou. Ale během cesty ho napadlo, když nastaly změny ve vedení, mohli se zbavit některých předmětů, představující nehezkou minulost. Už ani nemuseli mít onen nástroj, který by dokázal použít pro vytažení mízy z prastarého stromu.

„Myslel sis, že tě uvítáme s hřejivou náručí, špičaté ucho?“ procedil mezi zuby Jee-zra, „Naivní kreténe.“
„Můžeš mi aspoň říct, kam se jde?“
„Do pevnosti… je to hned u Větrného Žlebu.“ odmlčel se na moment ještěrák a pokračovali v cestě, až po chvíli, kdy se ve tmě a zimě rýsovaly obrysy nedaleké pevnosti, opět spustil, „Měl tě zabít už během prvního setkání… Jsi nám pěkně zavařil!“ Erutan chtěl vědět podrobnosti, ale to mu neřekl, mlčky pokračovali dále.

Přestalo sněžit, hradiště starobylé tvrze se již objevilo v dáli a skupinka se na kamenné cestě zastavila. Nordi si vytáhli z kapes kousky lan, kterými si svázali ruce. Při prudším pohybu se okamžitě roztrhly. Jee-zra znovu zopakoval, co má kdo na starost, od elfa chtěl, aby jen předváděl, že vede vězně. Jakmile předá jednomu z Altmerů listinu, dojde k útoku. Nechtělo se mu do plánu, ale věděl, že nemá na vybranou.

Zhluboka se nadechl, chytl se konce ještěřího lanka a táhl je za sebou. Hradba se blížila stále rychleji, až u samotné brány z nového kamene, se všichni zastavili. A z horního patra se ozval jemný elfí hlas.

„KDO JSTE! IDENTIFIKUJTE SE!“
„Vedu zajaté rebely z hor…“ křikl nahlas Erutan, za moment vyjely mříže vzhůru, skupinka mohla vstoupit dovnitř hradiště.

Prošli skrze kamennou uličku až na samotné nádvoří, kde už postávala malá skupinka ozbrojenců, v čele s vyšším vojákem.

„Od kdy Bosmer vede vězně? A kdo vůbec jste?!“
„Jsem Erutan Vlaarin! Patřím královně Sylsris. Během průzkumu místních hor jsem zajal tyto rebely a nyní je chci odvést do žaláře.“ polknul slinu, „Zde je předávací listina.“

Jakmile zlatá ruka rozevřela čistý pergamen a nechápavě se zatvářila, Krváci trhli lanky a okamžitě si vytáhli zbraně ze zad. Nepřipravení Altmeři rychle padli k zemi, Erutan raději válel k nejbližší zdi, aby ho nikdo z Krváků nebo z thalmorských jednotek netrefil. Lučištníci na hradbách neváhali sáhnout po zbraních a ihned nabíjeli šípy. To už se rozkřikl Jee-zra, aby jeden Nord šel s ním a přivedl rychle Erutana, zbytek se měl postarat o vojáky na nádvoří.

Jeden ze statných Nordů si vytáhl luk ze zad a zamířil k nejbližšímu blížícímu se vojákovi. Vystřelený šíp ho okamžitě zabil. Však elfí zbraně se taktéž zabodávaly do jejich zbrojí a masa, naštěstí Jee-zrova kůže byla velmi pevná, že většina šípů ho jen škrábala, než aby učinila větší zranění. Dva Nordi během chvíle lehli na zem mrtví, další konečně vyběhl na hradbu a kličkoval mezi střelami. Zbývající popadl ležícího elfa a odvedl ho silou ke dveřím pevnosti, kde už čekal Argonián.

Z několika vchodů vyšli další vojáci, nečekajíc útok. Někteří skončili na ještěřích zbraních, jiní se raději stáhli a zburcovali celou posádku. Cesta dovnitř hradiště byla konečně volná. Jee-zra držel dveře tak pevně, dokud se Nord s Erutanem nedostali dovnitř. Jakmile se tak stalo, zavřel dveře a zabarikádoval je lehkým nábytkem, který se uvnitř nacházel.

„Pošahanci!“ křikl na elfy a otočil se na své společníky, „Víš, kde je tu věznice?“
„Se ptáš toho pravýho, šupino!“ naštvaně odvětil Erutan.
„Ale já to vím!“ ozval se Nord a ukázal na dveře naproti nim, „Ty vedou k celám.“

Sotva dořekl myšlenku, hned se otevřely a do nich vstoupili dva nepřipravení strážní. Jeden padl s šípem v krku, druhý s meči v hrudi. Jakmile je skolili, ještěrák zavelel své „Kupředu!“ a vyrazili do sestupujícího schodiště. Bosmer v rychlosti popadl dýky, které nosili zabití vojáci, a přidal se k nim.
Za moment se dostali do větší chodby, Nord opět zvolal, kudy mají jít a vrazili do dalších dveří naproti nim. Trojice vešla na další schodiště, kde se nacházela trojice dalších zlatých vojáků, připravených se bránit. A kromě nepřátel si všichni všimli velkých dřevěných zavřených mříží, za nimiž postávaly uvězněné osoby.

http://imgur.com/jGyWZjP.jpg


Do jednoho Altmera se zakousla vržená dýka, do druhého šíp, který ho nahodil na nedalekou truhlici. Poslední thalmoří voják se vrhnul proti ještěrákovi, díky štítu se držel velice dlouho. Ale nakonec ho umlčel střelec, v nepozorovanou chvíli mu okem proletěla střela z luku. Erutan se rozeběhl k mřížím, oči se mu rozšířily překvapením. Mezi vězni postávala samotná Jedovatka, krčící se vystrašeně před možným nebezpečím.

Už chtěl Erutan zvolat, že jsou v bezpečí, ale místo toho jedna z vězeňkyň křikla, aby si dal pozor a rukou ukázala za jeho záda. Otočil se a jen tak tak se vyhnul seku… provedeným Jee-zrou. Nejdříve nechápal, co ho to popadlo, ale jak na něj ještěrák civěl, došlo mu, proč musel jít s ním „osvobozovat“.
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Erutan provede nehezkou věc jednomu z přátel. Jakou?
1) zaútočí
2) bude podplácet
3) vymyslí si fámy
Upravil/a Adrian_S dne 19.10.2017 22:12
"Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!"

7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka"

17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014
7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách"

Přečtěte si také moje díla:
Adriho verše
Adriho povídky I - Ruka zloděje
Adriho povídky II - Temná smlouva
Adriho povídky III - Děti Skyrimu
Adriho povídky IV - Prokletí daeder
Adriho povídky V - Osvobození
Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře
Adriho povídky VII - Torna plná cukříku
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej
 
MightRider
Moc pěkné. 1) zaútočí
http://steamsignature.com/profile/czech/76561198066457560.png
 
KinimodLP
Asi bych neměl, ale já z toho našeho Erutana, prostě tu drbnu udělám! Grin Takže 3 Smile
Upravil/a KinimodLP dne 10.02.2016 22:23
 
Fabi Olofsson
Zajímavé nabídky, ale také volím 3) vymyslí si fámy; tahle možnost mi připadá nejpodivnější a zároveň nejčastější podlá věc, co se děje všude kolem. Tak jsem zvědav, jak se s tím popereš x)
 
Adrian_S
Část 25. - Síla přírody

Jee-zra se napřahoval mečem k dalšímu seku, zatímco si nordský Krvák připravoval šíp do tětivy, Erutan se rychle zahleděl na mrtvé Altmery. Uvědomoval si, že s dýkou oproti páru ještěřích zbraní nemůže přežít. Jedním skokem se přemístil k nejbližšímu mrtvému a popadl ho za zbroj. Naneštěstí, ve chvíli, kdy se chytl zbroje, se do jeho lopatky zakousl šíp a ozvala se silná bolest. Vykřikl, ale nevzdával se.

Jee-zra se přesunul blíže k němu, konečně ho chtěl zabít tak, jak si přál. Na poslední chvíli si stačil elf sebrat palcát od nejbližšího strážce a vykryl jeho rány. Byl to nezvyk, držet něco tak těžkého, oproti nožům. Střelec nemohl nijak zasáhnout, stále vyčkával, až se argoniánův nepřítel odhalí a on ho znova zasáhne. Ještěrák předváděl svá umění, několikrát se mu podařilo zasáhnout elfí ruce, až se objevila rudá řeka. To však Erutana namíchlo, v nečekanou chvíli místo obrany přešel do útoku, čímž ho zaskočil. Ocelová hlavice silně padla na ještěří zbroj a do jedné končetiny… meč padl k zemi. Jee-zra stále bojoval, jak nejlépe dokázal, ale ať se snažil sebevíc, síla proti elfovi poněkud upadala. Až ho opět zasáhla zbraň do druhé ruky a upustil i druhou zbraň. Erutan si ho přitáhl k sobě, udeřil hlavou do druhé a otočil ho proti střelci… teď měl z něj živý štít. Palcát odhodil a na hrdlo mu přitiskl čepel nože.

„Jestli nechceš, aby chcípnul, tak otevři ty mříže!“ křikl na Norda, jenž nevěděl, co má udělat, zda střílet nebo ho poslechnout.
„NE-poslouchej ho!“ ozval se Jee-zra s bolestí na jazyku, „DĚLEJ, ZASTŘEL HO!!“ však mu Erutan lehce přejel čepelí po krku, ze slabého řezu vytekl malý proud krve a ještěří křik.
„FAJN!“ odhodil Nord luk a přemístil se k páce na schodišti, která ovládala mříže s vězni, jeho společník jen protočil očima.

Hlasité řinčení mříží se neslo celým schodištěm, kromě tohoto zvuku bylo snadno poznat blížící se další strážce pevnosti. Jakmile měli vězni volný průchod, pustil Jee-zru a zahleděl se mu do tváře.

„Jestli jseš idiot, tak mě zabij! Ale jinak se už odsaď nedostaneš! ANI TY, ANI JEDOVATKA, NIKDO!“ podal mu jeden meč, „Chceš-li přežít, tak se mě drž!“ a čekal, co provede. Sotva dořekl svá slova, Jee-zra neváhal a rozhodl se ho bodnout zbraní, tomu se včas elf vyhnul a udeřil ho rukojetí dýky po hlavě, až sletěl na zem, vězni i Nord se divili, proč ho nezabil, „Mám sto chutí tě dorazit … ale VY byste mě považovali za jednoho z Thalmoráků! Já nejsem s nimi!“ chytl ho za zbroj a postavil na nohy, „Doufám, že až se dostaneme ven, uvědomíš si, co…“

Nestačil ale domluvit, do schodiště vběhla trojice altmerských strážců, připravena se bít. Nord popadl luk a zamířil na poslední chvíli na jednoho z nich, ten padl hned k zemi. Vězeňkyně sebraly zbraně na zemi a rozeběhly se nadšeně k nepříteli, jediná Ingun se pozastavila u dvou hlavních mužů. Nevěřila, že ještě někdy uvidí elfa, svým hlasem přemluvila ještěráka, aby teď sporů zanechali a vyřídili si to až venku. Ze zad mu vytáhla šíp, doprovázen krátkým bolestivým řevem. Poté se všichni Krváci vrhli proti zbývajícím nepřátelům…

Z dun se valily vlny silného písku, foukajíc rovnou do očí legionářů, v jednom dávno obsazeném táboře. Erutanova skupina měla v této chvíli očekávat příjezd jednoho z vyšších důstojníků z Helgathu, jenž jim měl poskytnout cenné informace o nepřátelských jednotkách.

Sotva vyšlo Slunce nad jejich hlavy, do jednoho z hlídkujících legionářů se zakousl šíp a usmrtil ho. Další dva muži padli nečekaně rychle, když se kolem nich proplížili tři Altmeři, oblečeni do nomádských hadrů. Naštěstí jeden z padlých hlasitě a bolestně křikl, čehož si všiml Kobert Rodym, vylézající právě z jednoho stanu a opojen sladkým vínem. Jeho poplašené troubení z rohu a tasení zbraně bylo dostatečným upozorněním na nebezpečí… většina císařské jednotky se přemístila na stranu v blízkosti duny, odkud vybíhaly davy nepřátel.

Šípy létaly z obou stran jak kapky deště, ocelové zbraně se rozezněly do blízkého okolí a dokonce se od Altmerů objevily čarovné blesky, vrážející do legionářů. Kvestor Calvus se rozeřval, jako by toto měla být jeho poslední bitva, svým hlasem přinutil své muže, aby drželi své pozice.

Písek se barvil do ruda, legionáři i elfí vojáci padali k zemi jeden za druhým, a ačkoli to nevypadalo pro cyrodiilské nejlépe, thalmorský důstojník na písčitém vršku rozkázal všem mužům, aby se vrhli na zbytek tábora. Tři desítky zlatavých vojáků vyběhlo bok po boku s velitelem, těšící se na vítězství… ke kterému měli ale daleko.

Jakmile se Thalmor dostal do tábora, kvestor mávl rukou na vzdáleného Demitra, jenž dalším rohem rozezněl své volání… Ze strany elfího útoku vyběhla početná jednotka dalších legionářů. Když se nepřátelský důstojník ohlédl za sebe, jeho výraz zkameněl překvapením. Proti nim se řítila armáda pětkrát silnější, než byli oni sami. Z plných plic halekal „Ústup!“ a snažil se utéct z bojiště, někteří vojáci se k němu přidali.

V táboře zuřily boje, pod Erutanovy čepele se dostalo několik Altmerů, sám však nevyvázl bez zranění. Když během pěstního souboje shodil jednoho z vyšších nepřátel a kopl mu do helmice, zahlédl dalšího Altmera, řítící se proti bezbrannému Kobertovi. Rozeběhl se k němu… než stačil nepřítel ve zlatu udeřit, shodil ho na zem a rychle se mu snažil sebrat zbraň z rukou. Pěstí nešetřil, v jednu chvíli mu sundal přilbu a přestal… pod ním ležel se zakrvácenou tváří Fathryl.

„Co… tady děláš?!“ spustil na něj Erutan, byť se kolem něj proháněli vojáci. Altmer jen vydechoval a čekal, co udělá. Než aby do něj zapustil dýku a ukončil život, ho zvedl ze země a lehce mu oprášil rameno, „MUSÍŠ ZMIZET! HNED!“
„Souhlasím!“ zadíval se mu do očí, „Za týden se objevíme na našem místě! Doufám, že do té doby budeš žít!“
„To já také… o tobě!“ poplácal ho rychle po ruce, „Uteč! A opovaž se zabít někoho dalšího z nás!“ Fathryl kývnul hlavou a bleskově se rozeběhl skrze bitevní vřavu, kde přeskakoval mrtvoly i spadlé dřevo z oplocení a stanů.

Erutan se divil, jak ho mohl v této chvíli spatřit a něco se mu nezdálo. V tu chvíli do něj vrazil jeden z legionářů, který ho probral a přinutil ho vrátit se zpět do obrany. Pozvedl své zbraně a vrhl se na utíkající…

Po pár desítkách minut, kdy byla altmeří jednotka rozprášena a jen několik jedinců stačilo utéct, se vrátili legionáři s kvestorem do středu tábora. Rozkázal, aby mrtvé pohřbili, zraněné ošetřili a hlídka ať hlídá příchod legáta z Helgathe. Ve chvíli, kdy chtěl odejít do stanu, si přivolal Erutana k sobě, za malý moment dorazil k jeho boku.

„Musím vás pochválit za ty ukradené plány! Nechápu, že si Thalmor nedovtípil, jak skvělého zvěda máme!“ Erutan mu za kompliment poděkoval, „Musím říct legátu Leronnovi, aby vás ocenil. Tohle přepadení a povolání záloh nám zachránilo život! Jste… fakt dobrej voják!“
„Děkuji, pane!“ usmál se Erutan, důstojník mu rozkázal, aby se vrátil k povinnostem a sám zalezl do stanu.

Bosmer se usmíval nad dalším uznáním, ale to ještě netušil, že ho brzy smích přejde. Někdo totiž viděl něco, co se nemělo stát. S nechápavou tváří onen voják hleděl na zvěda a nemohl uvěřit, co před několika chvílemi spatřil…


„ZKUS HO ZABÍT, JEE-ZRO, A PAK TĚ ZABIJU!!“ mocný křik se nesl na cestě, když se zbytek osvoboditelů vracel do jeskyně Krváků. Nahněvaná Ingun svým tělem bránila zraněného Bosmera, nechápal, proč ho tak usilovně brání.
„To bych chtěl vidět, Jedovatko! Ty… a zabít mě?“ zasmál se Argonián, spolu s ním nordský společník.
„Asis zapomněl, čeho všeho jsem schopná, co? Tys asi nikdy nezabil svou matku, viď?“ podívala se mu zlostně do očí, až sám překvapeně ztuhl, „NECH-HO-BÝT! O jeho osudu rozhodne Gregor. A jestli se ti nelíbí, jak s tebou mluvím, tak si pak u něj stěžuj…“ k elfovi se přitiskly zbylé ženy tak, aby se k němu Argonián nedostal.
„Pff… mrcho jedna!“ odvětil stroze a s připraveným mečem dál kráčel za elfími zády.

Erutan, v doprovodu Ingun, podpírající ho pod ramenem a po boku jedné rebelky, kráčel rychlým tempem do kopce, za ním ihned Jee-zra a zbylá nordská dvojice. Minuli stromy, stopy se zabořily do sněhu, za zády se ozývalo poplašné troubení, které se přibližovalo a vzdalovalo. Únava padla na všechny ve skupince, Erutan se tiše ptal své zachránkyně, proč mu pomáhá.

„Pamatuješ na Riften? Kdybys tam nebyl s námi, nikdy bych se nedozvěděla pravdu o matce! Byla jsem ti to dlužná…“
„Heh, kéž by tohle mohl říct i ten… šílenej rohatej ještěrák!“ dodával potichu.
„Hodně se toho změnilo, elfe. Kdyby nás vedla Leneri, jistě by ti ušetřila život. Ale… Teď, když nás vede Gregor.“ zakroutila hlavou, „Mám obavu, že tohle bude tvoje poslední hodina.“

Za malou chvíli se roztrhly mraky se sněhem, zahalující stopy uprchlíků. Jakmile vyšla skupinka vršek a ušla několik mil, dostala se konečně ke vchodu do jejich ležení. Vstup nikdo nehlídal, proto na nic nečekala a vstoupila dovnitř, Jee-zra zavíral dveře. Po krátkém sestupu se dostali všichni do velké síně s několika rebely, připravených vyrazit na další akci. Jen se zastavili u ohniště, Jee-zra se vrhl po elfovi a shodil ho na zem. Beze zbraně se mu chtěl podepsat na tváři, ale jakmile si elf uvědomil, kdo zaútočil, rozhodl se bránit. Ingun a ostatní ženy se je snažily odtrhnout, ale nedařilo se jim…

„DOST!“ hlasitý a temný hlas se ozval ze schodiště, ještěrák slezl ze zvěda, na tváři mu tančily malé potůčky krve, do jeskyně vešel Gregor s Leneri, „Tys ho nechal žít?!“ zatvářil se nehezky po příteli.
„Bylo tam mnoho Thalmoráků a…“
„ZACHRÁNIL NÁS!“ přidala se do řeči Ingun, „Jee-zra ho chtěl zabít, když se nás snažil osvobodit!“
„Jo… taky jsem to tak chtěl!“ bez váhání přiznal Gregor, vězeňkyně nechápaly, proč ho chtěl mrtvého, „Zklamals mě, příteli!“
„Podívej, ten parchant nechal zabít několik našich lidí. Tady Tobin ti to může dosvědčit.“ ukázala šupinatá ruka na Norda, který s nimi byl, „Ale, řekl bych, že z něj budeš mít větší požitek, když si ho zabiješ sám… Tak moc jsi to chtěl, ne? Gregore?“
Zatímco se vůdce rozmýšlel, Erutanovi se mlžil zrak a sluch se ztrácel kdesi v hlubině, však v tomto stavu dokázal poznat hlas své ženy, „Hoďme ho do vězení! Vyslechnu ho a ty ho pak zabiješ!“
„To beru, ale chci být u výslechu!“ rozhodl se temný muž a přikázal několika lidem, aby ho odvedli do vězení.

Silné paže chytli slabého Bosmera, Ingun se marně snažila přesvědčit svého vůdce, aby ho ušetřil a netrápil ho, však místo uznání o snahu se jí jen hlasitě vysmál. Za moment byl elf opět vržen do vězení. Jeho tělo zesláblo díky ráně na lopatce, ruce v lanech mu takřka hořely. Jen, co se stačil postavit na kolena, přišla do jeho cely Leneri s temným Gregorem. Na žádost ženy se zatím opřel o zeď a vyčkával na svou příležitost. Mezitím se jeho bývalá manželka pustila do výslechu.

„Nemusíš do mě nic lít, Leneri. Řeknu ti vše…“ spustil dřív, než stačila do něj nalít ampulku s omamnou látkou. Lahvičku si zpět zandala do šatů.
„Tak mluv! Proč jseš tady? Cos zjistil od Thalmoru?“

Bosmer se zhluboka nadechnul a začal jí vyprávět o „Pěti Drápech“ a samotné královně. O jejím cíli a touze dostat všechny elfy k Aurielovi. Prozradil, jakým tajemstvím disponuje, Leneri se zachvěla, za to s Gregorem to ani nehnulo. Náhle přeskočil od královny k Zeleným Stínům a současnému plánu, na kterém se domluvili. Přiznal, že považoval tuto výpravu za risk a čiré bláznovství, ale zkrátka neměl na výběr. Požádal je, aby mu pomohli najít prastarý kmen, díky němuž ožil strom v Bílém Průsmyku.

„Proč to potřebuješ?“ klekla k němu Leneri.
„Protože… potřebujeme probudit jednoho starce. A na to potřebuji onu mízu ze stromu, jenže to získám díky… nějakému nástroji, který prý používaly vranice… nebo něco takového.“
„Ty jseš vážně odvážnej…“ pochválil ho Gregor, „Čekals, že se vrátíš zpět a že ti pomůžeme?“ přiklonil se k němu, „Má slova však platí daleko víc, než ta tvá…“ chytl ho za hlavu a napřahoval se, „Dneska ale zemřeš… mou rukou!“
Než stačil udeřit, chytla ho elfka za pěst, „Miláčku! Počkej!“ ohlédl se na ní, „Počkej… Necháme ho pár dní hladovět a pak, až bude prosit o milost, se na něm nasyť!“ zaculila se chlípně, až Gregor pustil ruku k boku a také se usmál, do Erutana vjel strach.
„Hmm… začínáš se mi opět líbit, elfko.“ plácl ji rukou po pozadí a políbil jí, v elfovi se bouřilo, „To je… dobrý plán!“ otočil se na vězně, „Máš štěstí, budeš ještě žít. Ale bez jídla a vody… pfff, do dvou dnů stejně chcípneš.“ vzal elfku kolem boku a odešli společně z cely.

Erutan smutně vydechl, jakmile mříže vyjely vzhůru. Se sklopenou hlavou klečel v prázdné cele, kdy jeho síly stále ubývaly. Přemýšlel, jak se mohla Leneri takhle změnit a proč je vůbec pokoušel přesvědčit.

Uplynulo mnoho hodin, zrak se mu dávno zavřel a on se ocital v tiché temnotě. Zvuk padajících mříží ho ale probudil, své oči zamířil před sebe. K jeho tělu kráčela Ingun s jakousi lahvičkou v ruce. Přiklonila se k němu.

„Jdu ti vyléčit to zranění…“ klekla k němu, a když se hlava ocitla u jeho ucha, zašeptala, „V šatech mám dýku. Dej mi jí na krk.“ nechápal jí, ale opět dostal pár slov vysvětlení, „Chceš-li žít, udělej to!“ z lahvičky vylila trochu tekutiny do rány, elf ani nepísknul, „V hlásce je jen pár mužů, kteří by nám mohli zkřížit cestu. Ale to zvládneme!“ ruka odložila ampulku a velice nenápadně mu rozvázala pouta. Jakmile mohl s nimi opět hýbat, pronesla, „Dělej! Honem!“

V tu chvíli se do elfa dostala vlna prapodivné síly… veškerá bolest ustala, rychlost v končetinách se probudila a pocit strachu zmizel. Okamžitě sebral z jejích šatů skrytou zbraň a obmotal ruku kolem ní. Teď mu posloužila jako živý štít.

Oba vyrazili z cely velmi opatrně, jaké štěstí, že dveře do jídelny a dalších ubikací byly zavřené. Cestou mu prozrazovala, na koho by mohli narazit, ale nestačila dopovědět. Sotva přešli ony dveře, otevřely se a z nich vyšlo několik Krváků, netušíc této podívané. Okamžitě si vytáhli zbraně a křikem zburcovali celou hlásku.

„DÁL ANI KROK! ZAHOĎTE ZBRANĚ, NEBO JÍ PODŘÍZNU!!“ křičel z plných plic na přítomné válečníky. Ohlédl se za sebe a všiml několika přibíhajících rebelů, kteří taktéž netušili, co se děje. Jakmile je ale spatřili, zastavili se a blokovali jim cestu.
„NEMÁTE ŠANCI UTÉCT!“ ozvalo se odkud si z horního patra, oba utíkající spatřili Leneri.
„Nech mě odejít, nebo jí podříznu!“ pořádně přitiskl čepel ke krku, až Ingun křikla.
K bývalému vůdci přiběhl i současný, Gregor. Ten si vytáhl meč do rukou, „TY PARCHANTE! JÁ TĚ ZABIJU!“ Erutan stále vyhrožoval smrtí Jedovatky, Nordi a orci je nechtěli pustit. Nakonec povolila Leneri, když se stále dlouze dívala do bosmeřích očí.

„Nechte je projít!“ Gregor se divil, jak si dovolila něco rozkázat, když nemá co mluvit, „Chceš, aby jí podříznul?!“

Muži čekali na vyjádření temného velikána, který po chvíli jen kývnul hlavou, Krváci vytvořili průchod, kterým dvojice prošla. Nikdo z nich si netroufnul na ně zaútočit, Erutan byl připraven učinit nejhorší možný čin, který by kdy udělal. Jakmile prošli kolem dvou nejdůležitějších vůdců, zahleděl se jí pořádně do očí a doufal, že už jí nikdy neuvidí.

„Jseš… mrtvej, Erutane!“ pronesla temně elfka, až do jejího bývalého muže vjel ještě větší vztek. Učinil několik kroků do jeskyně pozpátku, Bosmerka opět křikla, „JEE-ZRO, NECH JE PROJÍT!“.
Na poslední chvíli se prchající otočili a stačili dříve reagovat, Erutan nastavil Ingun před čepele, které se jí nedotkly. S nepříjemným výrazem na něj hleděl. Celý spolek pomalu sledoval elfí ústup, až se konečně dostali k východu.
„A teď ji pusť! HNED!“ zvolala Bosmerka, na to se jen únosce usmál.
„Sbohem!“ rychle otevřel dveře a než je stačili Krváci dohnat, zavřel je a zablokoval jedinou dýkou, kterou získal od Jedovatky. Mocné nárazy do dřeva se ozvaly, oba věděli, že nemají moc času.
„Rychle! Dovedu tě do bezpečí!!“ přitakala mu Jedovatka do ucha a oba vyrazili kamsi na jih.

Noc opět zahalila písčité pláně v okolí Sentinelu, Erutan dávno seděl u ohniště v kaňonu, na svém obvyklém stanovišti. Dřívkem šťoural do ohniště a chvílemi se díval do otevřeného deníku, kde se na něj usmíval obrázek nakreslené elfky. Však za pár chvil zaslechl drozdí zpěv… knihu zaklapl a zandal za opasek, sám zapískal stejnou melodii.

Do několika vteřin se k němu vyhoupl Altmer v zlatavé zbroji, tentokrát už bez jakéhokoli strachu a nebezpečí. Naopak, jen co vylezl, přistoupil k němu Bosmer a potřásl si s ním rukou. Oba se posadili k ohni.

„Díky za to echo, Fathryle.“ poděkoval mu předem, „Kdybys mi neřekl, že nás napadne velká jednotka, asi bychom spolu nemluvili.“
„Já bych ti měl poděkovat, žes mi ušetřil život… Už zase, hehe!“ z malé brašny si vytáhl lahev vína a otevřel ji, „Naše jednotka pomalu ustupuje k Cyrodiilu. Za chvíli budete mít Hammerfell pod kontrolou!“
„Neříkej… až takhle?“
„Jistě!“ napil se, „Pověz mi, co máte teďka v plánu? Chcete se vydat k Helgathe?“
Erutan bez starostí a jakéhokoli pochybení prozradil, „Legát zatím ještě nechce takhle riskovat, Fathryle. Plánujeme zajistit střed pouště. A pak… možná… Helgathe.“
„Bude to velký pokrok ve válce! Uvidíš sám!“ napil se zlatavý elf a rukou zajel do brašny, „Tady… naše další tažení. Teďka budem kráčet na západ. Generál chce odříznout jih od vás, ale… s tímhle budete mnohem rychlejší a překvapíte ho!“ do rukou mu podal ony plánky, Erutan poděkoval, „Za chvíli budeš moct odjet domů… do Skyrimu!“ poklepal ho po rameni, „Jestli se vám tohle povede a nás vyženete k jižním hranicím, tak už tě nebudou potřebovat!“
„Huh, kéž by to tak bylo…“ posteskl si Bosmer, „Už dlouho sním po domově…“

Několik dlouhých minut strávil Fathryl u něj, dokud se nerozhodl vydat zpět k jednotce. Poplácal ho po rameni, poděkoval za záchranu života a seskočil ze skály zpět na zem. Erutan na něj s úsměvem hleděl, bylo mu dobře, když se mu s některými osobními pocity svěřil…

O několik hodin později Slunce probudilo poušť k životu, zvěd věděl, že jeho hlídka skončila a tak opustil své stanoviště a vydal se zpět do Sentinelu. Hodil si batožinu na záda, sebral výstroj a seskočil do nižších pater. Už se blížil ke konci kaňonu… když mu kdosi podkopnul nohy a on sletěl hlavou k zemi. Tvrdý pád na kamení…

„Tak se mi to přeci nezdálo!“ silná ruka zvedla elfa ze země, „TY… JSEŠ S THALMOREM?!“
„Co to… DEMITRE?! Co tady děláš? Ty mě sleduješ?“
„Já se ptal první!“ nastavil mu meč pod krk, „Pověz mi, příteli, jseš natolik šílený, že nepoznáš ani svého nepřítele, nebo jen natolik hloupý, že si dovoluješ něco tak… nebezpečného?“
Hrdlo se ocitlo na suchu, „Hej… ehm… podívej. Vím, že to vypadá divně, a… a…“ Redguard ho okřikl, aby mluvil k věci, „NEJSEM S THALMOREM! Pořád věrně sloužím císařské legii…“
„To vidím, když se pojíš s vysokým ušákem!“ prskl na něj.
Erutan se dostal z jeho sevření, meč mu už nedráždil krk, „Hele, ať už jsi viděl, co jsi viděl, není to tak, jak si myslíš. Ten Altmer mi dává infor…“
„ZRÁDČE!“ rozzuřil se Redguard.
„U KYNARETH, DEMITRE! Bez něj bychom se nedostali tam, kde teďka jsme! Thalmoráci ustupují!!“ však jeho slova přítele nepřesvědčila.
Stále na něj vzhlížel jak na nepřítele, když zakroutil hlavou, zandal meč do pochvy a smutně vydechl, „Nemůžu uvěřit, že jsem se přátelil se zrádcem!“ pomalu od něj odcházel, „Až se tohle doslechne legát Leronn…“
„HEJ!“ křikl na něj, „Jestli mu něco řekneš, tak…“ Demitr se zastavil a zajímalo ho, co z něj vypadne, „Tak ti znepříjemním život!“

Redguard jen povrchně odfrknul, nevěřil mu ani slovo. Osamocen a zahanben odcházel z kaňonu pryč a na jakékoli elfí volání, aby se zastavil a nechal si vše vysvětlit, nereagoval. Erutan pochopil, že nemá moc šancí ho přesvědčit o nevinnosti a úspěšné infiltraci mezi Thalmor. Došlo mu, čeho je jeho přítel schopný provést. Rychle se rozmýšlel, co udělá, protože moc dobře věděl, že pokud ho nějak neumlčí, už nikdy nespatří denní světlo…


Sníh dávno přestal padat z nebes, Jedovatka a Erutan konečně utíkali skrze stromy a skaliska, nedaleko tekoucího toku. Elf se neustále vyptával, kam mají namířeno, ale žena ho mlčky vedla jehličím a trsy rostoucího plazivce. Když uběhli několik mil a dostali se k rozsáhlému území, odkud ze země tryskala pára a horké proudy vody, zastavili se. Jedovatka si sedla na kámen a požádala ho, aby učinil totéž, jen rychle dodala, že musí počkat na někoho velmi důležitého. Bosmerovi se něco nezdálo, chtěl být co nejrychleji pryč z místa, ale než stačil zmínit své obavy, bylo již pozdě…

Stejným směrem se řítila pětice neznámých ozbrojených lidí. Erutanovi došlo, že to jsou Krváci, co ho chtějí zabít. Chtěl vstát ze země, ale Ingun ho silně chytla za ruku a řekla, aby zůstal. Dvojice posedávala na kamení, zatímco se pětice zuřivých přiblížila natolik, aby se obě skupinky poznaly. Leneri, v doprovodu dvou Nordů, Redguardky a orka, přistoupila blíže k elfovi, který se nehorázně chvěl. Temná tvář ho děsila, oči marně posílal z jejího obličeje pryč, ale nedařilo se mu to. Tak je aspoň zavřel a nadechl se. Místo smrti se dočkal jiného překvapení… Elfka zandala svou zbraň za opasek, klekla k němu a její nevěřícně hledící oči si ho prohlížely. Hladká ruka toužila dotknout se jeho tváře. Ostatní Krváci si zandali zbraně a postavili se za její záda…

„Udělala jsem vše, jak jste mi řekla, Leneri.“ ozvala se Jedovatka.
„Pojďme k pramenům…“ špitl vůdce, Ingun pomohla vstát Erutanovi ze země a pomalým krokem se všichni přemístili k nedalekým pramenům, vhodné pro odpočinek.

Tam Leneri poručila mužům a ženám, aby si odpočali před následujícím posláním, Nordi se přemístili na druhý břeh, Redguardka se přesunula s lukem v ruce na vyvýšené místo a hlídala pozici, Ingun odešla kousek stranou, natrhat různé rostoucí bylinky a zbývající ork se nadšeně vrhl do horkého proudu v plné zbroji a začal si užívat přírodní koupel. Oba meři zůstali opět sami. Na nedalekém kameni se usadili, Erutan hleděl do země a nechápal, co mělo tohle všechno znamenat. Leneri na něj hleděla jak na ducha, každou chvíli odvracel zrak ze země na ní. Jen bezdušše seděla se stejným výrazem. Pak se mezi nimi prolomilo ticho…

http://imgur.com/aLZjHOn.jpg


„Jak?“ Bosmer odvrátil zrak ze země, „Jak?“
Na to se lehce, ale opatrně usmál, „Thalmor. Včas mi zachránili život a já se k nim nečekaně dostal. Ale na tom už nesejde. Stejně mě zabiješ.“ ukázal na své tělo, „Tak do toho! Bodni mě!“
„To… neudělám!“ smutně mrkla, „Neudělám to, protože… huh. Zkrátka nemohu!“ rozklepala se, ale neplakala, „Když jsi mi znova umřel, padla na mě tíha tohohle světa. Smutek jsem se snažila rozkrájet, jak to jen šlo, ale sžíralo mě to víc a víc.“
„Mrzí mě, Leneri, žes trpěla.“ chytl se za čelo, „Mrzí mě to! Chtěl jsem se za tebou vrátit a všechno napravit.“ podíval se na ní, „Jaks přišla o skupinu?“
„Krváci poznali, že jsem se zbláznila, když jsem přišla o tebe… Stále častěji jsem odcházela na vražedné výpravy, abych zabila co nejvíce Thalmoráků. Jako pomstu. Jenže, zašlo to až tak daleko, až mi většina přestala důvěřovat.“ otočila se na bojovníky kolem sebe, „Kromě těchto lidí. Ti mi stále věří.“
„Takže…“ zvážnil Erutan, „to celé s Gregorem… jaks mě chtěla zabít, to byla jenom hra?“.
Kývla hlavou, „Jak se stal vůdcem, musela jsem být po jeho boku a dělat mu milenku. Dodával mi opět pocit bezpečí a jistoty, že není vše ztracené. Ale jak ses objevil ty… bylo jasné, že tě chce zabít. Musela jsem to hrát a tebe děsit, abych ho přesvědčila.“ sklopila hlavu, „Tohle mě naučil Hadvur.“ poté vytáhla cosi z pouzdra uvnitř šatů, podivná černě zdobená dýka, „Když jsi vyprávěl, že potřebuješ mízu z prastarého stromu, musíš mít k tomu i tohle…“
„Nástroj, očarovaný vranicemi!“ nevěřil vlastním očím, „Kdes k tomu přišla?“
„Hadvur mi to kdysi dal jako znamení uznání, že jsem skutečným Krvákem… a jeho nejoblíbenějším následovníkem.“ předala mu nůž do rukou, „Zavedu tě k tomu stromu. Znám to místo, ale je velmi nebezpečné. Říká se, že onen kmen hlídají oživlé dřevěné stvůry, toužící po odplatě… Ten, co nechal ožít Zlatý list, prý řízl do kmene Prastarého a vytáhl z něj mízu. Ale také probudil tyto hlídače k životu.“
„Proto jdou s námi tví lidé?“ kývla hlavou, „Já… nevím, co mám na to říct.“
„Poděkovat mi můžeš později. Teď ale pojďme.“

Leneri pískla do okolí, všichni její společníci okamžitě vyrazili k ní a poslechli si, co má na srdci. Rychle je seznámila s plánem, který byl velmi nebezpečný. Museli dojít do nedaleké jeskyně Praotce stromů, odkud vezme její bývalý muž mízu z nejstaršího kmene na Tamrielu. Ale protože vědí, že místo bude hlídané přírodními hlídači, zvanými „Spriggani“, musí ho chránit. Nordi, ork a snědší žena kývli hlavou, Ingun oznámila, že počká venku, nebude kráčet do jeskyně. Jak se seznámili se situací, ihned vyrazili na místo, všichni si připravili zbraně a doufali, že tato nebezpečná akce vyjde.

Jeskyně s pradávným stromem nebyla daleko, pár minut běhu, a už stála celá skupinka před vstupem na tajemné místo. Jedovatka zůstala u vchodu, jak řekla, ale Erutanovi dala do rukou malou misku s hadrem, zbytek se nadechl a vstoupil dovnitř. Ze stropních kamenů visely trsy lišejníků, na některých místech byl slyšet vzdálený bublající tok. Několik klikatých úzkých chodeb vedlo družinu mezi kameny, než konečně z nich vystoupili a spatřili před sebou úchvatnou podívanou, kterou nikdo z nich ještě neviděl…Uvnitř vysoké jeskyně se tyčila další vysoká skála, na kterém rostl překrásný a mohutný listnatý strom.

Skupinka kráčela po kamenné cestě, všude kolem nich rostl život, ptáci zpívali příchod návštěvníků, včely a motýli létali na květech bujících rostlin. Dřevěná lávka je vedla dál kolem několika silnějších stromů, pod nimi burácela voda, bušící do ostrého kamení. Celé místo se zdálo nádherné… až moc.

„Vidělas někdy něco takového, Leneri?“ zeptal se jí Erutan.
„Ne. Takovou krásu ne.“ přiznala se a kývla na ostatní, „Připravte si zbraně, jestli byly ty pověry pravdivé…“

Sotva přešli mostek a vydali se směrem vzhůru ke stromu, v jejich okolí se rozeznělo křupání dřevin a šustění listů. Nordi se otočili vedle sebe a zděsili se… z vedlejšího smrku se probudila dřevěná a zářivě zelená stvůra, doprovázena děsivým hmyzím bzučením. Protáhla své dřevěné svaly a z těla se ozvalo velice strašlivé a nepříjemné zvolání, jako by chtěla tato bytost pronést, že nejsou vítáni. Než ale stačila Leneri zarazit jednoho z Nordů, aby neútočil, meč usekl kus dřeva. To bytost jen více namíchlo. Následovalo ještě hlasitější zvolání, Redguardka se ohlédla kolem sebe a jen rukou šťouchla do Bosmerky, ta nevěřícně hleděla na blížící se hrozbu… Z horního patra, u Prastarého stromu, a i pod nimi, odkud přišli, se objevily tyto bytosti, běžící přímo na ně.

„BRAŇTE SE!!“ křikla Leneri, Nord rozsekal prvního Spriggana, poté se všichni postavili zády k sobě.

Ork se ozval, že bojovat proti dřevěným bytostem nebude nic složitého, ale mýlil se. Jen, co se k nim na několik sáhů přiblížil jeden z těchto dřevěných strážců, namířil rukou na orka a z dlaně vyletěl prapodivný světélkující roj světlušek, včel a dalšího otravného hmyzu, jenž Orsimera zraňoval. Na jeho kůži se začaly objevovat první tržné rány od tohoto podivného roje a tak musel zelený bojovník opustit formaci a vrhl se proti sprigganovi se svou sekerou. Několik skvělých seků, a přírodní hlídač padl k zemi mrtev. Jen, co si oddychnul, čekalo ho nemilé překvapení, blížili se k němu další dva. Nordi vytušili, že sám nemá proti nim šanci, proto mu vyběhli na pomoc. Redguardka střílela po dalších strážcích z horního patra, jediní Bosmeři zůstali při sobě.

„Musíš běžet nahoru! Řízni do stromu, vem mízu a vypadnem!“ křikla na něj, v tu chvíli jí překvapil další stromový hlídač, jenž jí udeřil pořádně po těle. Erutan se na něj vrhl, stačilo jediné seknutí a strom padl k zemi… nezvykle jednoduché. Pomohl Bosmerce vstát na nohy, „Ta dýka je zabijí! TEĎ BĚŽ!“
„Oheň na ně taky působí, že jo?“ zeptal se a kývla hlavou, jen nechápala, proč se na takovou banalitu ptá. Když se mu v levé ruce objevily tančící plameny, její oči zůstaly v překvapení. S posledním pohledem na ní se rozloučil a vyběhl vzhůru k Prastarému.

http://imgur.com/OhkjhvS.jpg


Leneri se po pár vteřinách pustila taktéž do boje, nyní běžel Erutan sám po přírodním schodišti vzhůru, kde narážel nejen na překážející kořeny Prastarého, ale také na řítící se spriggany před ním. Se zuřivostí se oháněl očarovanou čepelí, jeden listnatý strážce padal k zemi za druhým. Několik dřevěných bytostí se v dálce zastavilo a namířilo na něj ruce… vzápětí Bosmera obklopil agresivní roj lesního hmyzu, vytvářející stále větší a větší zranění. Ani zakrytí obličeje nestačilo, proto v zoufalství skočil za nejbližší strom a zády se opřel o něj. Roj zmizel, zespod zbroje cítil, jak se mu hmyz dostal pod kůži a teď jistě krvácel. Zuřivě si odpočítával několik vteřin, dokud se v hlavě nezamyslel nad plameny, které chtěl pustit z rukou. Jakmile se připravil, vylezl zpoza stromu a svou levačkou nechal proudit slabé plameny rovnou na ně. Ačkoli jeho magie byla stejně slabá jako síla novorozeněte, postačilo to. Spriggani se nedokázali ubránit ohni a během chvíli vzplanuli. Končetinami mávali kolem sebe, ale této chvíle Erutan využil. Vyběhnul ze skrýše rovnou k nim, do každého seknul dýkou a utíkal stále vzhůru, až se konečně dostal navrchol, kde stál posvátný kmen. Nic se v jeho okolí nenacházelo, nadechl se pořádně, prohlédl dřevinu a pohleděl i na samotnou dýku, kterou zapustil do kůry.

Rychlým pohybem ukrojil kousek dřeva, ze kterého vytékala míza. Pod onen kousek nastavil misku a nechal si do ní trochu nalít. Jakmile přestala míza téct, zakryl nádobu hadrem a vydal se zpět k Leneri.

„LENERI!!! MÁM TO!!“ křičel z plných plic už od schodiště, ale zrak si všiml, jak jeden z Nordů ležel v kaluži krve, kolem něj trojice sprigganů, těšící se na orka. Samotná Leneri právě bojovala s jedním ze stromových strážců… po zbylých členech nebylo ani památky.

Rychle se k ní rozeběhl, kořeny přeskakoval a sáhy doslova létal, jen aby se co nejrychleji dostal ke své milované. Z bosmeří tváře tekla krev, spriggan se napřahoval ke smrtelnému úderu, ale už tak nestačil učinit. Dříve se do jeho těla zakousla vržená dýka, která ukončila stromový život. Za moment přiběhl elf za ženou.

„Děkuji!“ zvedla se ze země, „Musíme pryč!“ sdělila, že Redguardka a druhý Nord stačili utéct. Však si oba všimli, jak ork sám bojuje proti pětici přírodním strážcům, chtěli mu pomoct. Na moment se na ně otočil…
„ZDRŽÍM JE! ZMIZTE!“

S těmito slovy už na nic nečekali, Erutan chytl Leneri za ruku a velkým obloukem oběhli bojující hlouček. Kynareth byla nejspíše na jejich straně, lávku nikdo z přírodních hlídačů neokupoval a ani jeden z bojujících si nevšiml utíkající dvojice. Jakmile se dostali dostatečně daleko od boje, zaslechli velmi bolestivý orkský nářek. Elfka cestou smutně zavřela oči…

Venku už postával zbytek skupinky, Ingun se okamžitě rozeběhla k Bosmerce a zjišťovala, jak na tom jsou. Když jí Erutan ukázal misku s mízou, všem se ulevilo… jediná elfka litovala, že nechala zmařit několik životů. Přeživší k ní přistoupili, snažili se jí uchlácholit, že to nebyla její vina. Povzbudivá slova ji trochu uklidnila, ohlédla se na Bosmera a vzala si ho kousek stranou.

„Tak, a co teď? Máme mízu, ale nemohu tě přivést zpátky!“ smutně vydechla, „Proč ses dostal do téhle situace, Erutane? Proč?“
„Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo, Leneri.“ chtěl jí opět pohladit po tváři, ale odvrátila ji stranou.
„Když tě k nám přivedu, Gregor tě zabije! A když se vrátím sama… bez tvého mrtvého těla, ublíží mi!“
„Jestli se tě jen dotkne, Leneri, ZABIJU HO!“ bouchnul si na hruď a narovnal se.
„Tak mi aspoň něco prozraď!“ z očí se jí pustily malé krůpěje, „Koho to chceš probudit? Kde mají Stíni tábor?“ chytla ho za lokty, „Prosím! Řekni!“
„To nemohu říct, má milovaná.“ mrkl silně, „Moc rád bych ti řekl, kde se nacházejí, ale sám neznám ono místo.“ však její hlas naléhal, až ho nakonec přesvědčila, „Huh, tak dobrá. Jedna skupinka je s jakýmsi starcem v klášteře… ve Vyšném Hrothgaru.“ Leneri nevěřícně dodala, že se tam nemohl nikdo dostat, ale stručně jí vysvětlil, že si našli cestu, „Druhá skupinka je na místě, které Thalmor nikdy nedobyl…“ nesouhlasně pokynul hlavou, „Promiň, ale nevím, kde to je.“
„To je dobrý. To mi stačí.“ stále na něj hleděla, jako by mu chtěla něco říct osobního, ale slova nakonec polkla, „Víš, jak jsi vyprávěl o královně a její síle. Možná bych věděla, jak jí můžeme porazit.“ Erutan jí naslouchal, „Kdyžs umřel… zase, proklínala jsem naší bohyni a vždy před spaním jsem si četla knihu polobohů… daeder. A dozvěděla se něco překvapivého. Královna ovládá šestnáct daeder, ale ono jich je SEDMNÁCT! Ten poslední, Jyggalag, daedra řádu a čistoty, je sice opakem šíleného boha Sheogoratha, ale…“
„Počkej! Tys zavrhla naši Kynareth?“ elfka slabě kývla hlavou, „Ou… a, c-co mi tím chceš říct?“
„Kdyby se nám nějak podařilo přesvědčit toho posledního, aby nám pomohl, mohl by vše tady změnit!“ smutně vydechla, „Ale nemám tušení, jak to udělat. Možná… jestli se vám povede probudit toho starce, řekne ti víc než teďka já.“ náhle mu položila ruku na rameno a zahleděla hluboko do očí, „Ale musím tě poprosit. Ať už se od něj dozvíš cokoli a se Stíny naplánuješ nějaké další kroky, nepomáhej jim! PROSÍM! Udělej to pro mne!“
„Já… Nevím, Leneri.“ zakroutil hlavou, „Jestli chci, aby mi věřili, tak musím s nimi hrát. Ale…“ přiznal se, „já se k tobě vrátím! Najdu způsob, jak tohle všechno zastavíme! Vyženeme Thalmor a budem opět bok po boku!“ chtěl už dodat svou přísahu ke Kynareth, ale zastavil řeč.

Leneri pokynula hlavou, přivolala Ingun a řekla, že určitě jí budou určitě potřebovat. Byla totiž jedinou osobou, která dokázala z prapodivných věcí vytvořit lék nebo jed… lepšího kandidáta neměli po ruce. Po tiché chvilce ho Bosmerka požádala, aby jí udeřil. Chtěla, aby se jí na tváři ukázala rána, kterou by přesvědčila Gregora o souboji mezi ní a Erutanem. To ovšem odmítal… nechtěl za žádných okolností udeřit svou nejmilovanější osobu i přes velká naléhání. Nakonec udělal něco jiného… dýkou si odřízl pramen vlasů, který namočil do své krve a to jí pak předal. A tvář ji pomaloval několika cákanci.

„Teď mu můžu říct, že jsem tě našla na nedalekém mostě. Stačils zabít několik mých lidí, ale nakonec jsem ti usekla hlavu. Bohužel, tvé tělo spadlo do řeky a po tobě zůstal jen pramen vlasů.“ ohlédla se po zbývajících ze skupinky, „Oni mi to dosvědčí…“
„Je mi líto, Leneri, že musím odejít…“ stále na ní hleděl, „Já se ti vrátím! Slibuji, má lásko!“
Ingun vyrušila dojemnou chvíli, „Jakmile probudím toho starce, pokusím se vrátit.“
Bosmerka kývla hlavou, „Vím, že mě stále miluješ. Ale já nevím.“ po těchto slovech padl na Erutana smutek, „Promiň, ale už běžte!“ usmála se naposledy, „Hodně štěstí, můj elfe!“ dvojice uprchlíků se vydala na dalekou cestu, elfka a zbytek skupinky zamířily zpět do hor.

Sentinelská krčma byla plná obyvatelstva a vojáků legie, jejž si chladili v horkém dni svá hrdla. U jednoho stolu posedávala trojice tribunových mužů, kteří si vyprávěli zážitky z minulých dnů a klábosili o různých dětinských tématech. Jaké překvapení, když jeden z nich spatřil v dáli přicházejícího Erutana s třemi žejdlíky chlastu a přisedl si k nim. Milerádi ho uvítali mezi sebou a pochválili mu další úspěšnou výzvědu.

„Sebrat thalmorákům nejdůležitější plány a takhle je překvapit… Hehe, nikdy dříve jsem se takhle skvěle nebavil!“ pronášel nižší muž a pozvedl korbel.
„Škoda, že takovejch akcí není víc. Rozhodně, ty máš na víc, Erutane!“ chválil ho svalovec.
„Huh… spíš bych byl radši na východě. Jak tenkrát v Elinhiru! Pamatujete, chlapi, na ten chládek? Pevnost Hel Ra… žádné starosti. Tady? Tohle je pravý opak!“ stěžoval si poslední z nich, s velkým plnovousem, oba veselí muži se do něj pustili, aby si přestal stěžovat, že to mohlo být horší.
„Hehe, pánové, ale my jsme mohli klidně být stále v Hel Ra!“ usmál se Erutan, legionáři prohlásili, že se tento krok nedal nijak zvrátit. To do zvěda vjela vlna odvahy a touha pomsty, „Pamatujete si, jak kolovaly ty řeči, že pojedeme domů? Víte, kdo to prohlásil?“ nastražili uši, „To Demitr! Zaslechl od kvestora slova, která měla pustit POUZE jeho domů! A aby si z nás vystřelil, tak…“
„Hej! To je vtip, že jo?“ zeptal se nižší muž, ale elf jen kroutil hlavou.
„Před týdnem, jak tu řádili zloději… Hádejte, kdo je zadržel?“ hádali jeho jméno, ale spletli se, „To byl Kobert. Demitr jen později přiběhl a slízl za něj smetanu!“ muži tuhli překvapením, Bosmer ale věděl, že už jejich mysl nahlodal dost na to, aby vybouchli zlostí, opět spustil, „A tenkrát v Anvilu… než nás napadli. Každého z vás pomlouval!“ ukázal na zarostlého vojáka, „Tobě se smál, že jsi chudák!“, prst zamířil na svalovce, „O tobě pravil, že jsi tupec!“ a nakonec se dostal na posledního, „A tebe přirovnal ke „slabému vánku“… Nic nevydržíš!“
„TEN PARCHANT!“ vystartoval ze židle svalovec se zarostlým mužem, „KDE JE? Já mu ukážu… tupec!“
„Co si to o sobě myslí, tmavák?!“ křikl poslední z trojice, Erutan jen dodal, že jestli ho chtějí najít, tak ať ho hledají doma.

Trojice vojáků vytáhla zlato ze zbroje a odhodila na stůl, rychlým tempem vyrazili z lokálu, kamsi do města. Erutan se jen usmíval a doufal, že jeho šibalský plán vyjde. Za moment vyšel také z krčmy, směrem k Demitrovu domu. Když míjel uličku vedoucí do předměstí, všiml si oné trojice zuřivých mužů, kteří obklíčili svého tmavšího společníka. Už z dálky byly slyšet silné nadávky a otázky, jak si dovolil něco takového říct, Demitr nechápal, co to do nich vjelo. Bosmer kolem nich tiše prošel s úsměvem na rtech, za malou chvíli za sebou uslyšel padající pěsti a pády na zem… Jeho plán vyšel…


http://imgur.com/c9ce7bi.jpg


Dvojice uprchlíků se bořila v hlubokém sněhu ve svahu. I když uplynul den, jejich nohy se konečně dostaly před dveře mocného kláštera. Silnou pěstí zabušil do dveří… pár vteřin na to se otevřely a Seraf vyšel ven. Divil se, koho sebou vede. Po vysvětlení, že jeho společnice je zběhlá ve vytváření léků, je pustil dovnitř a opět zavřel za sebou. Trojice vyšla dovnitř kláštera, Jedovatka byla překvapena z tohoto místa a nevěřila vlastním očím. Mezi zdmi tančily plameny a místnosti byly mnohem lépe upraveny. Někde postávaly stolky s vykládanými zásobami, jinde knihy a vázy, ve kterých rostly skoro suché rostliny. Jak se zavřely dveře, do středu síně vběhli ostatní Stíni.

„Kdo to je?!“ ozvala se Ceranna z vyššího schodiště, po jejím boku kráčel neznámý zloděj.
„Vedu někoho, kdo nám probudí starce!“ ukázal elf na Ingun, ta předstoupila blíže, lučištnice však popadla zbraň a zamířila na ní, „Zaručil jsem jí bezpečí! Jestli jí zabiješ…“
„U… septimů!“ pronesl hlasitě zloděj, který předstoupil před ženu. Chvíli na ní hleděl, poté kleknul, „Madam Černošípková, je mi… ctí, že vás opět vidím. Živou a zdravou!“
„Já… taktéž děkuji.“ zvedla ho ze země, „Jsem překvapená, že vás tu také vidím, Runo!“
„Vy dva se znáte?“ zeptala se Graš, stojící na pravé straně sálu.
„Jistě! Matka paní Černošípkové byla naším dávným, ehm… sponzorem!“ přiznal se zloděj, „Její dcera,“ ukázal na děvče, „je výbornou alchymistkou. V oblasti… jedů a dalších, nepříjemných látek.“
„Jedy? K čemu nám tady budou jedy?“ zeptal se Seraf.
„Vysvětlovat vám něco složitého by zabralo spoustu času, předpokládám.“ promluvila Ingun, „Asi chcete probudit toho spícího, že ano? Erutan mě trochu seznámil se situací.“

Ačkoli Ceranna stále mířila lukem na příchozí ženu, Runa na ní mávl a odvedl ji k nedalekým lóžím, Seraf se vydal za nimi. Lučištnice a orčice chtěly znát důvod, proč jí přivedl sebou. Ale Erutanovo strohé vysvětlení jim postačilo, „Ona ho dokáže probudit. Nebo ty to dokážeš, Ceranno?“

Povolila tětivu, zandala zbraň a vydala se za léčitelkou, Graš zůstala s Bosmerem v místnosti sama. Ingun se mezitím posadila na jednu prázdnou postel a začala zkoumat stav spícího. Misku s mízou si připravila do několika baněk a dalších aparatur, které si sebou táhla v torně. Nedokázala nikomu říct, jak dlouho jí to bude trvat, proto požádala všechny o maximální klid, který dostala. Mimo Runu nikdo nesměl do jejího okolí, plně se soustředila na svou práci…

Hodiny utíkaly věčně, sálem kráčeli Stíni netrpělivě a jen někdo v některou nehlídanou chvíli promluvil nahlas. Erutan stále hleděl do svého deníku a místo toho, aby si četl další zápisky, věnoval se těm starším. Za moment k němu usedl Seraf.

„Vypadáš nějak utrápeně, Sero.“
„Jo… vzpomenul jsem si na královninu řeč. Když mě vyléčili, říkala, že jsem kdysi v minulosti udělal drobnou chybu, která ji pomohla k dobytí Tamrielu.“ zakroutil hlavou, „Nemám vůbec tušení, co tím myslela. Nic mě nenapadá, co bych udělal špatně.“
„Třeba tě chtěla jen vystrašit.“ přitakal mu a chtěl pronést další slova, leč se mimo sál ozval podivný zvuk a hlas, který nepatřil nikomu z přítomných.

Všichni Stíni se probudili z tichosti a přemístili se do hlavního sálu, v dáli zaslechli blížící se řeč a jemné kroky. Čím déle postávali, tím rychleji hlasy sílily. Za malou chvíli se na schodišti objevila Ingun s Runou po boku starého muže v šedavém rouchu. Pomalým a opatrným krokem sestupovali ze schodů…

„Ona to dokázala!“ pronesla Graš a nevěřila vlastním očím.
„Měls pravdu, Erutane! Je vážně dobrá!“ přiznala Ceranna po jeho boku a nadále sledovala příchod starého mnicha.
„Bolí vás ještě něco, pane?“ ptala se Ingun starce, který jen dodával, že poznává ono místo, ale bylo o něco chudší.
„Kdo jsou ti lidé?“ zeptal se tlumeným hlasem.
„Skupinka posledních lidí, co bojují proti Thalmoru, pane…“ ukázal Runa na hlouček lidí a začal představovat Serafa a Graš… ovšem dál se nedostal, neboť do jeho řeči skočil Šedovousý s překvapeným pohledem.
„DRAKOROZENÝ?? Vy… jste se vrátil!!“ hleděl do středu hloučku, všichni přítomní se podívali na osobu, na kterou byla mířena ona slova.
„Proč na mě koukáte?“
„Erutane?“ nechápavě promluvila Ceranna, „Ty jseš drakorozený?“
„Tohle značně mění situaci, lidi…“ přiznal Seraf a taktéž nevěřícně hleděl na svého společníka.
„COŽE? Počkat!“ vyjekl elf, „Moment, moment…“ mával rukama kolem sebe, „Kdybych byl drakorozený, tak bych o tom musel něco vědět, ne?“
„JSTE DRAKOROZENÝ! PÁNI! HAHA!“ radostně hlásal stařec a vyšel pomalým krokem k němu.
„Jak jsi nám mohl tohle zatajit?!“ spustila Graš.
„Hej! Já nejsem drakorozený!“ hájil se elf, ale nikdo z přítomných mu nemohl uvěřit slova, „Jestli si dobře vzpomínáte, tak VŠICHNI víte, že jsem nebyl ve Skyrimu deset let!“
„Jste to vy! Určitě!!“ volal stařec a ukázal, aby přišel k němu.
Náhle se zastavila Ceranna, „Tak moment… Drakorozený uměl ovládat „hlas“! Jestli jím jseš, tak to dokaž!“ ukázala mu do středu podlahy, „Zařvi!“ elf nechápal, o co ho žádala, ale i na popud mnicha se nadechl.
„Ehm…“ ukázal na sešlého muže, „CHCÍPNI!“
„Ale néé!“ zvolal starší a ukázal mu rukama, jak vychází dech z úst. Poté se nadechl a svým hlasem zařval do stropu, „LOK VAH KOOR!!!“ jako když vedle nich udeří blesk, Runa s Ingun se skrčili, ostatní se kolem sebe ohlédli a hledali zdroj silného zvuku.
„To byl… ale hlas!“ zvolala Ceranna.
„To je Thu’um! Umění, které ovládáte, drakorozený!“

http://imgur.com/i1ymfbl.jpg


Bosmer se snažil přesvědčit, že není ten, za koho ho považují. Z úst vynášel rozumná vysvětlení a svědectví, kdy se zkrátka během první občanské války nezapojil do údajné záchrany světa. Nakonec mu Seraf uvěřil, ačkoli si stále nebyl ničím jistý. A protože ho neustále mistr Šedovousý nazýval oním hrdinou, poprosil ostatní, aby ho tak považovali, jen aby nemusel opakovat svá vysvětlení. Všichni kývli hlavou.

Ceranna po chvíli zvážila, že je vhodný čas zjistit, jak jim tento mistr může pomoct. Zeptala se ho, co mohou učinit, ale sám Šedovousí nevěděl, v jaké situaci se nacházejí. Stručný výklad nedávných událostí mu sice osvěžil paměť, ale nedalo řešení. Pak náhle Erutana zarazilo, když byl považován za bájného hrdinu, jak byl poražen Alduin, zvěstovatel konce světa.

„Áh… Drakorozený se naučil jeden z prvních řevů, který draci neuměli vyslovit. Tím dokázal Alduina přivést na Jícen Světa a poté ho v Sovngardu porazit. Ale ten řev jsme neuměli… Ani… já ho doteď neznám.“
„A jak se to naučil?“ zeptala se Ceranna.
„Musel najít božský předmět… takzvaný „Svitek předků“. Listinu, ve které se píše minulost, přítomnost a budoucnost zároveň.“ zklamaně pak dodával, „Jenže s těmito věcmi je těžké si zahrávat…
„No, dobře… to bychom nějak zvládli.“ spustil Seraf, „A kde se ten svitek nachází?“
„Paarthurnax nám prozradil, až když tady drakorozený zmizel ze světa,“ ukázal na zvěda, „jak porazil poprvé Alduina a co učinil v dalších krocích. Řekl nám, že svitek pak odnesl do Ledohradu. K zatvrzelým mágům, střežící svá sobecká tajemství…“

Jakmile stařec prozradil místo úkrytu, všem se naježily chlupy na kůži. Nikdo nechtěl uvěřit, že další pouť povede na nejstřeženější místo ve Skyrimu. Všichni začali pochybovat o možném vítězství nad zlatým okupantem…
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Kdo se přesune s Cerannou do Ledohradu?
1) Graš
2) Seraf
3) Runa
Upravil/a Adrian_S dne 21.09.2017 23:30
"Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!"

7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka"

17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014
7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách"

Přečtěte si také moje díla:
Adriho verše
Adriho povídky I - Ruka zloděje
Adriho povídky II - Temná smlouva
Adriho povídky III - Děti Skyrimu
Adriho povídky IV - Prokletí daeder
Adriho povídky V - Osvobození
Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře
Adriho povídky VII - Torna plná cukříku
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej
 
Adrian_S
Milí čtenáři, fórané,

každý den jsem bedlivě sledoval narůstající čísla sledovanosti této povídky a až do poslední chvíle jsem zadržoval dech. Přesně v 17.2.2015, v 18:11 vyšla první část této povídky a já tu před dvěma týdny napsal, pokud padne hranice shlédnutí 10000 do této doby, vytvořím SPECIÁLNÍ část, ve které se můžete dozvědět vše, na co vám nebylo během čtení zodpovězeno...

Zbývalo několik málo minut do uplynutí této doby, a málo hlasů (cca 10), aby překonalo hranici. Už jsem myslel, že to budu muset za vás naklikat sám, ale nemusel jsem.. Tři minuty před vypršením limitu zavítal "host fóra"... který překonal onu hranici..

http://imgur.com/pWjv6TJ.jpg


Já.. Nemám slov.. jste zkrátka skvělí! Smile Nevěřil jsem, že to zvládnete, ale.. hah.. asi jsem se mýlil. Děkuji vám!!! Smile

Protože já plním svá slova, nyní máte možnost (hlavně pravidelní čtenáři) se zeptat na cokoli, co vám nedá spát. Hlasujte jak pro volbu k 26. části, tak i pro tuto speciální (nejdříve bude napsána vám, věnovaná část, pak ta další, jež na ní bude navazovat)...

Ještě jednou, DĚKUJI!!!
Upravil/a Adrian_S dne 31.10.2016 22:59
"Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!"

7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka"

17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014
7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách"

Přečtěte si také moje díla:
Adriho verše
Adriho povídky I - Ruka zloděje
Adriho povídky II - Temná smlouva
Adriho povídky III - Děti Skyrimu
Adriho povídky IV - Prokletí daeder
Adriho povídky V - Osvobození
Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře
Adriho povídky VII - Torna plná cukříku
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej
 
Fabi Olofsson
Vždycky mě ve hře (která má víc dílů) potěší, když je zmíněn hrdina z předchozí části. Číst o Drakorozeném ve Tvé povídce je dost podobné, a jsem rád, že jsi to takhle pěkně napsal .)
Abych ale zahlasoval, do ledohradského dobrodružství bych s Cerannou poslal 2) Serafa.
 
KinimodLP
Souhlasím, takže taky volím 2), protože Safaru mám nejradši! Grin Tak a teď to všichni víte...
 
Aurelius
Tak já taktéž podpořím volbu číslo 2. Wink

Zatím mě asi nejvíce zajímalo jak podle tebe probíhalo obléhání Císařského Města Smile
Upravil/a Aurelius dne 28.02.2016 10:00


http://i.imgur.com/bXIWcI6.pnghttp://i.imgur.com/olvyo3U.pnghttp://i.imgur.com/EsQm3jS.png
http://i.imgur.com/MzByOzJ.pnghttp://i.imgur.com/ihz4owz.png
 
kattos
Sice jsem jen na 2 straně ale je to skvěle!
FOR GLORY OF THE EMPIRE !!!!
 
kattos
Volim 3
Ale asi už nic nezmění Smile
Hodnocení. O teto povídce jsem se dozvěděl red týdnem a je skvěla! Dokážeš dělat zvraty ALE docela mne štve že spousta lidi preziva nemožné ( ( ale zase Moje oblíbené postavy žijí Smile )
Jsem trochu zklamán tím drakorozenym.... Tento příběh se mi líbil taky proto ze to nebylo z pohledu drakorozeneho.... ja čekal ze to bude ten starý Zloděj... nebo někdo jiný to ze je to ten elf je upřímného zklamání.
Ale jinak Davam 9,5 z 10
FOR GLORY OF THE EMPIRE !!!!
 
Adrian_S
Část 26. - Příliš mnoho otázek

„VY JSTE SE SNAD ZBLÁZNIL!?“ vybouchla Ceranna, dvojice u starce na ní nevěřícně hleděla a Seraf se jí snažil uchlácholit mírnými slovy, však neúspěšně, „PŘESTAŇ, ŠEDIVÁKU! Asi nemáš tušení, co tohle znamená, že?“ otočila se k němu zlostným zrakem, „Dostat se do jakéhokoli města nepozorovaně je snadné. Zaútočit na nedobytnou pevnost nebo jít proti tisícové armádě je pohádka… Ale Ledohrad?“ otočila se zpět ke starci, „A takhle do Sovngardu nemáme jít?“
„SKLAPNI, CERANNO!“ ozval se z ničeho nic Erutan, až to všechny Stíny překvapilo, „Nemáme čas tady na sebe křičet, když ani nevíme, proti čemu stoj…“
„Stojíme? Tak já ti to řeknu!“ skočila mu Graš do řeči, „Tam, kam nás tenhle senilní dědek posílá, je nejstřeženější místo vůbec! Celá univerzita stojí na tisíciletém ledovci a jediná cesta dovnitř je přes rozpadlej mostek z města, který je bedlivě střežen!“
„To není ještě tak hrozné.“ prohodil do vzduchu Seraf.
„Že ne? Za zdmi univerzity jsou ti nejlepší thalmorští mágové. Možná nějaký ten učeň, ale to nehraje roli.“

V místnosti zavládlo na malý okamžik ticho, všichni přemýšleli nad alternativními možnostmi, ale nikoho z nich nic lepšího nenapadlo… až na Graš.

„Nikdy jsem tam nebyla, ale možná bych věděla, jak se tam dostat!“ celý sál se na ní otočil, „Kdyby nějak šlo vyvolat rozruch mezi lidmi, kteří by zaútočili na univerzitu, dali by nám čas tam proklouznout a…“
„Od kdy je z tebe takovej stratég?“ zeptala se ironicky lučištnice, „Určitě to děláš jen proto, aby ses vrátila k Thalmoru!“ Graš namítala, ale žena jí nepustila ke slovu.
„Proč vlastně ten svitek potřebujeme? Stále to nějak… nechápu.“ zeptal se Erutan a zamířil na Šedovousýho.
„Víte, drakorozený. Asi vám paměť moc dobře neslouží. Ale povím vám to!“ napřímil se stařec, „Ten svitek jste použil, abyste nahlédl do historie a naučil se řev, vytvořený Nordy! Tím jste zároveň přivolal Alduina ze Sovngardu sem! Na vrchol hory!“ oběma elfům se zvrásnilo čelo.
„To zní hrozně…“ dodal Seraf.
„A k čemu nám bude ten svitek?“ pořád nechápal Bosmer, „Tak se podíváme do minulosti… nebo, budoucnosti. A?“
„Myslím si, že byste tím svitkem mohli vydírat samotnou královnu, aby odešla. Tedy, pokud se vám podaří jej ukrást…“ pravila Ingun a otočila se na Runu, „Jestli chcete někoho, kdo by vám ten svitek přinesl, poslala bych tam…“
„VY NIKOHO POSÍLAT NEBUDETE!“ křikla do sálu Ceranna, „Nejste tady, abyste rozhodovala o tom, kdo kam půjde! JÁ jsem vůdce, a taky JÁ rozhodnu!“ ačkoli se rozeřvala velice hlasitě, ani jeden z nich jí nevěnoval příjemný pohled, „Protože se nám doposud dařilo, ačkoli to nebylo zrovna nejjednodušší, půjdu do Ledohradu a ještě někdo…“ ohlédla se na svého společníka, „Ty, Serafe! Půjdeš se mnou!“
„Já? Proč?“
„Jseš jedinej kouzelník, co dokáže každého zničit nebo vyléčit. Já jsem skvělá se zbraněmi. My dva to zvládneme!“
„ZEŠÍLELAS, ŽENO?“ rozkřikla se Graš, „Zabijou vás hnedka, jen co přejdete ledové pláně!“ učinila několik kroků k ní, „Vem si místo něj mě! Dokázala bych…“
„Vaše hádka je tak absurdní!“ spustil klidně Runa, „Místo toho, abyste si pomáhali, tak tu na sebe jen řvete a ztrácíte čas.“
„Nebo, proč nevezmeš toho zloděje?“ zeptal se jí Seraf, „Když nám přinese ten svitek, tak potvrdí svou oddanost. A když tam zemře, tak vlastně o nic nepřijdeme.“ po jeho komentáři se Runa nepříliš hezky zatvářil.
„A proč půjdou jen dva? Kvůli nenápadnosti?“ zapojil se do řeči Erutan, „Já bych řekl, že nenápadnost v tomhle případě nehraje roli. Ať už se dostane kdokoli z nás dovnitř, všimnou si nás… dříve či později.“

Ceranna rozpažila své ruce a mohutně křikla na všechny strany, „DOST! Tak to vezmem po lopatě.“ ukázala na Graš, „Orkská čubka nepůjde, protože by se chtěla vrátit k Thalmoru.“ ta se rázem začala slovy bránit o spolupráci, kterou doteď činila, ale to lučištnici nijak nezajímalo, ukázala na dvojici u starce, „Léčitelka nám moc nepomůže, ale ten zloděj…“
„Zapomeň, že vám budu nějak pomáhat, dámo!“ ozval se hrdě a překřížil si ruce nad hrudí, „Říkal jsem, že vás dovedu na bezpečné místo. A tím to také skončilo! Jestli se chcete nechat zabít, tak fajn. Ale beze mne, jasný?“ po odvážných slovech se na něj zahleděla Jedovatka a chtěla po něm vysvětlení, co tím myslel a zloděj se pustil do tichého vyprávění.

Ceranna dál pokračovala, „Mistr Šedovousý je nám teďka k ničemu.“ otočila se k Dunmerovi, „Takže zbýváš ty!“ dunmeří úškleb jasně značil jeho radost.
„Půjdu s vámi!“ když skončila řeč ženy, přidal se Erutan, lučištnice se na něj otočila, „Třeba… kdybych šel s vámi do toho města, možná bych přesvědčil lid, že jsem ten „drakorozený“ a přidali by se k nám.“
„Šílený.“
„Už jsme dělali šílenější věci, Serafe. Nevzpomínáš si na Falkreath?“ zeptal se ho Bosmer, Seraf jen přikyvoval hlavou.
„Dobrá. Půjdu s tebou, ženo. Ale vezmem i jeho!“ její tvář zrudla, „Podívej, můžeš být zuřivá, jak chceš, ale v téhle chvíli počet nehraje roli. Ty můžeš zabíjet na dálku, já čarovat… a Erutan chlácholit. Máš snad lepší nápad?“
Chvíli přemýšlela, „Erutan se bude chtít jistě vrátit k Thal…“
„Dík. Už jsem se bál, že to neřekneš!“ odvětil jí ironicky, „Ano, chci se tam vrátit, protože jsem nedokončil úkol! A víš ty co? Taky jim řeknu, kde se nacházíte… a že neseš na zádech jeden z jejich luků!“
„Vážně chceš řešit jeho nemožnou spolupráci s Thalmorem?“ zakroutil Dunmer hlavou, „Jak dlouho vás bude muset ještě přesvědčovat, že už není s nimi?“
„Tak dlouho, dokud nebude po všem!“ odvětila mu a chvíli si dávala dohromady všechny poznatky. Nakonec hluboce vydechla se zavřeným zrakem, „Fajn, tak tedy půjde!“ ukázala na Runu, „Hej, zloději! Když nám nechceš pomoct, tak mi prokaž laskavost. Hlídej tu orčici, aby odsaď neodešla!“ ta se začala bránit.
„Ty mi nemáš co poroučet, Stíne. Nebudu nikoho hlídat a ani bránit v odchodu. Jestli se jí povede utéct ze střežené stezky, budiž…“

Vůdce se nadechla a rozhodla, že vyrazí ihned. Zloději, léčitelce a starcovi řekla, aby zůstali zde v bezpečí, jak si přáli. Graš se přemístila k trojici a jen nevěřícně hleděla na odcházející, ti jen dodali, až získají svitek, vrátí se zpět do kláštera. Sebrali si věci, zásoby a pomalu chystali k odchodu. Velké dveře se rozezněly po celé hale, žena a Dunmer vyšli ze dveří jako první, Erutan s nejasnými myšlenkami jim šel v zádech.

Než stačil zavřít dveře, zaslechl za sebou Ingunčin hlas, „Buď opatrný a hodně štěstí, Erutane!“.

Jaké překvapení pro trojici, než se stačila přemístit ke své tajné stezce, zamířili pohledy do krásně čistého nebe… Erutan si vzpomenul, že když lezl s Jedovatkou a mízou v torně ke klášteru, bylo zataženo. Nechápal, jak mohl obyčejný řev rozplynout mračna a nechat Slunce oslňovat jejich tváře… Stíni sestupovali po tajné ledové stezce z hor do nížin. Několik hodin jim trvalo, než se dostali bezpečně z nebezpečné cesty. Klení a nadávky na padající kamení je doprovázelo až do blízkého lesa. Odtamtud už uháněli opět na sever provincie.

„Doufám, že tohle bylo naposled, co jsem lezl na horu!“ dodal za běhu Bosmer, „Jestli po mně bude někdo chtít, abych zase šplhal v tom sněhu, tak to si počkám, až mi postaví schody!“
„Copak, Erutane?“ zeptal se Seraf, „Nechceš zachránit svět?“
„Už mám toho neustálého lezení dost!“ postěžoval si, pak opět vyrazili kamsi do přírody.

Dlouhé hodiny skrytého běhu uplynuly rychle, Stíni překonali řeku, nedaleko Valtheimských věží a jen tak-tak se schovali před početnou hlídkou altmeřích vojáků. Měli štěstí, nikdo si jich nevšiml. Ceranna vedla dvojici mužů kamsi do pustého lesa, byť zpěv nočního ptactva oživoval krajinu. Dorazili na místo, odkud měli skvělý výhled na nedalekou východní hlavní cestu, a zároveň nebyli mezi větvičkami stromů vidět. Skryté místo si žádalo o utáboření, před nimi zbýval ještě dlouhý kus cesty a síly se jim po tak náročném putování vyčerpaly. Lučištnice poodešla kus do lesa pro dřevo, Seraf zajistil okolí několika kouzelnými pastmi a Erutan připravil kameny pro oheň. Za několik minut se trojice sešla u ohniště, které vzplanulo po ohnivém kouzlu. Konečně si všichni posadili a uvolňovali se pohledem do plamenů. Z torny vytáhl Bosmer láhev vína, pár krajíců chleba a kousky masa, které nechal upéct. Mimo plápolání ohně a cvrlikání nočního hmyzu, jim nikdo jiný nedělal společnost…

http://imgur.com/WPr0q7e.jpg


„Máš Ceranno nějaký plán, jak se dostaneme do Ledohradu?“ zeptal se Erutan, když se najedl.
Žena se na něj jen podívala, kousek masa odhodila zpět na kámen, „Nemám ještě tušení, co uděláme. Třeba… ta orčice měla pravdu, že se tam nedostaneme. Ale třeba taky lhala.“ zmlkla, na okamžik se zamyslela nad budoucností, až se jí lehce rozšířil zrak, „Teď mě ale napadá, jak porazíme Thalmor!“ kývala hlavou, „Jo! To dává smysl! To určitě zabere!“
„Co máš na mysli, ženo?“ spustil Seraf, sedící na spadlém kmeni, „Svěř se nám!“
„Vám to můžu říct…“ koukla na Erutana, na něj dodala, že pro ni je víc neškodný, než ona orčice, „Nechtěla jsem to říkat před tím starcem a ostatními. Určitě by řekli, že je to blbost a nesmysl.“
„Tak už nás nenapínej, a spusť!“ popohnal jí Dunmer, po druhém elfu si nechal poslat láhev vína.
„Víme, že Erutan není drakorozený!“ na to jmenovaný kývl hlavou, „A i kdyby byl, nevěřila bych mu. Ale zpět k myšlence. Když si promítnu historii, co se tu odehrávalo, nenapadá mě lepší řešení.“ oba muži naléhali, aby už přešla k věci, „Když vypukla první válka a zjevil se i Alduin, drakorozený ho porazil a… svým způsobem oslabil i Thalmor, který nás tehdy ještě nenapadl, ale jen se pomalu „rozrůstal“.“ následující slova vyrazila oběma mužům dech, „Co kdybychom pomocí svitku přivolali zpět Alduina?“
„Ehm… jako vážně?“ vykoktal ze sebe Dunmer, „Draka asi těžko oživíš nějakým… svitkem.“
„Nikdo nemá tušení, co se s Alduinem stalo.“ koukla na Bosmera, „Nebo ty to víš?“
„Kolikrát mám opakovat, že jsem tu nebyl deset let? Co?“
Na jeho odpověď se usmála, „Takže, ani ten Šedovousý neměl tušení, co se stalo se zvěstovatelem konce světa! Mohl ho drakorozený zabít, taky ho nemusel zabít. Na tom teď… nějak nesejde. Ale jestliže se mohl podívat do minulosti, naučit se onen „řev“ a pak přivolal tím samým způsobem draka.“
„Něco nechápu, Ceranno.“ zeptal se jí Erutan, „K čemu nám bude Alduin? Hrozba celého světa, kterého měl právě zastavit ten váš… hrdina?“
Podívala se na něj nechápavě, „Tobě to pořád nedochází, co?“oba kroutili hlavou, „Když přivoláme Alduina, určitě zničí Thalmor! Ano, budeme mít opět potíže s draky, ale pokud se objeví on… objeví se i drakorozený! Tak jako před deseti lety!“ fascinovaným hlasem pronášela myšlenku, „Představte si to! Uviděli bychom znovu boj mezi pravým hrdinou a zvěstovatelem konce světa! A přitom bychom vyřešili dva problémy!“
„Ten tvůj plán se mi… vůbec nelíbí.“ promluvil Seraf, „To spíš půjde svět do záhuby!“
„A i kdyby šel, tak raději, aby všichni zemřeli v dračí tlamě, než aby byli podrobeni daedrám… nebo hůře, Altmerům!“

Na její reakci nemohli oba nijak odpovědět, jen se zavřenými ústy mlčeli a oči nechali na poněkud rozveselené ženě. Stále jim tvrdila jedny a ty samá slova dokola… až poté, co bude Thalmor zničen Alduinem, pomůžou drakorozenému v porážce. Ceranna měla v hlavě detailní plán podpory drakorozeného, jako jediná totiž znala celou jeho historii, i když ho nikdy neviděla.

Erutan v této chvíli nevěděl, jestli se jí má bát nebo myšlenky, kterou právě řekla. Představa, že se budou prohánět draci nad jeho hlavou a ničit vše, co tu kdo vybudoval a lid, aby se opět bál svých drahých životů. Však teď už znal dvě možnosti boje proti Thalmoru, přivolat Alduina a drakorozeného, nebo přesvědčit neznámým způsobem daedru. Jedna možnost horší a bláznivější, než druhá, ovšem nic lepšího doposud neměli.

„Proč s tím svitkem nebudeme vyhrožovat královně? A co třeba tenhle plán?“ navrhl Seraf.
„Pche… jseš naivní.“ odvětila mu stroze, „Myslíš si, že by se ta Altmerka jen tak vzdala celého světa, když bys před ní mával tou věcí a říkal, „Tak, tady jste skončila! A teď napravte vše, co jste tady zničila, nebo tohle zničím!“?“ otočila se na Bosmera, „Jak Erutan říkal, ona má cosi, co dokáže během chvíli zničit nebo vybudovat. Takže…“
„A jak si představuješ teda boj s královnou? Chceš na ní vletět, věnovat jí šíp mezi oči a zase odejít?“
„To není špatný nápad, Erutane!“ pochválila ho, „Nejjednodušší, ale také nejnebezpečnější plán, který jsi kdy vymyslel…“

Chtěla pokračovat ve své řeči, ale Seraf jí stihl přerušit dříve, „Mýlíš se, ženo. Altmeři sice vypadají chladně, ale kdybys použila jejich zbraně proti nim, určitě by se vzdali… Tak jako Císařské Město.“
Erutan se na něj otočil, „O čem mluvíš? Jak, jako „Císařské Město“? Tys… tam byl?“
Dunmer se povrchně usmál, „Ne, Sero. Já tam nebyl, ale pamatuji si to, jako by to bylo včera.“ nadechl se elf, „Znáš… tedy, znals nějakého Theodora Rovela?“ Bosmer nesouhlasně zakýval hlavou, „Tenhle chlapík pobýval před osmi lety v Císařském Městě. Byl to šlechtic, místní smetánka. Měl jisté konexe a vztahy po celém Cyrodiilu. Před tím, než Thalmor zcela napadl Morrowind, jsem ho potkal v jedné zapadlé hospodě v Kragenmooru, kde jsem sloužil. Ten šlechtic mi vyprávěl o útěku, který musel učinit, jinak by v Cyrodiilu nepřežil.“
„Pamatuji si, když jsem pobýval v Anvilu, že se z ničeho nic města začala zkrášlovat elfím uměním… a lid takřka nevycházel ven z domů.“
„O čem to oba mluvíte?!“ nechápavě se ozvala Ceranna.
„O vzpomínkách z Cyrodiilu.“ stroze odvětil Bosmer, „Důkaz, že NEJSEM drakorozený!“ kouknul na společníka, „Pamatuji si, jak nás krátce před naším úprkem z Anvilu, navštívili potulní bardi… Tam jsem potkal Kartru.“ Seraf chtěl znát její popis, „Bosmerka, tanečnice… zažehla mi srdce, když jsem se topil v depresích.“ smutně kouknul do ohně, „Už jsem o ní velmi dlouho neslyšel.“
„Hmm… Bosmerka? A neměli v té skupince také Norda, který zpíval velice starobyle?“ elf zvedl pohotově hlavu a pokynul, „Myslím, že nás potkali stejní bardi, Erutane!“ usmál se na něj.
„EHM, EHM…“ vyrušila je Ceranna, „Mohl bys pokračovat s tím Císařským Městem, Serafe?“

Šedavý elf se zhluboka nadechl, „Theodor Rovelus mi vyprávěl, jak ti Altmeři získali hlavní město… téměř bez jakéhokoli boje.“ všichni nastražili uši, „Začal mi povídat o svém kontraktu s dovozcem elsweyrské vlny. Zrovna jednal s kapitánem lodi v městských docích, když prý v dáli, na řece spatřil mnoho mohutných lodí, blížící se do města. Než stačilo vojsko zavřít hlavní bránu, do stájí a do všech stran se… no… dostaly thalmorské jednotky, které obklíčily město a nikomu nedopustili odchod, ani vstup.“ napil se vína, „Jemu se povedlo dostat zpět dovnitř města díky stokám. Nebyla to pro něj zrovna nejlepší cesta, ale…“
„Zkrať to, Serafe!“ pobídla ho žena.
„Dostal se prý na náměstí Talose. Sotva vylezl z kanálů, viděl, jak ti elfové strhávali veškeré prapory, oslavující Císařství. Jejich důstojníci hrdě stáli na místech s rudou zbraní v jedné ruce a v druhé drželi jakési lejstro, ze kterého odčítávali text…“ smutně mrkl, „Byly to prý podmínky kapitulace!“
Oba posluchači se napětím nadechli, Seraf pokračoval, „Objevilo se pár jedinců, co bylo proti a také si to chtěli s nimi vyřídit, ale skončili pod čepelemi. Zbytek měšťanů raději postávalo v dálce a poslouchali jejich podmínky. Tomu šlechtici se podařilo dostat i do městské části se Zlatobílou věží, tam však… no.“
„Co tam bylo?“ ozval se netrpělivě Erutan.
„Před vstupem do věže postávala jednotka Altmerů s jakýmsi Khajiitem a diktovali něco kancléři Ocatovi. Ten jen… smutně kýval hlavou a přistoupil na vše, co mu řekli. Ten kočičák… měl mimochodem na sobě prý nějaké šlechtické roucho. Pak udeřil Ocata a sledoval, jak se legionáři zachovají. Ti však stáli jak kusy ledu.“
„Takže to byl Zaa’fryis!“ ozvala se Ceranna, „On obsadil Císařské Město?“
„Vypadá to, že ano. Ale to nebylo všechno… Ten den se Thalmoři velmi projevil. Kromě zavření všech bran se pustili do obyvatelstva. Císařské šlechtice dokonce usmlouvali dohodami, které se zdály výhodné, ale prý neměly žádné účinky a záruky. A tak se z mocných šlechticů stali pouhopouzí žebráci, co neměli už žádnou moc.“
„Nevěřím!“ ozvala se žena, „Jak to mohli přijmout?“
„To se zeptej elfů, až nějakého zajmeš.“ dodal sarkasticky elf a pokračoval, „Císařské Město bylo bez jakékoli šlechty, která by zastoupila lid ve sněmu. Jejich pozice si vzala altmeří šlechta a ta už rozhodovala o všem… výzdoba města, svátky, pozice vojsk, atak dále, atak dále…“ kroutil dlaní dokola, „Obyvatelstvo se raději schovalo do svých domovů a jen ti, co měli ve svých domech vstup do kanalizace, se tajně setkávali a připravovali se na odboj.“
„Nech mě hádat…“ ozval se Erutan, „Bylo to marný, že?“
„Přesně, Sero! Než stačili něco vymyslet, byli odhaleni. Ale ne Altmery, nýbrž se mezi nimi našel někdo, kdo sympatizoval s novými zájmy.“
Oběma posluchačům spadla tvář k zemi, „Proč žebráci nic nepodnikli? Nebo… vrazi? Zloději? Nájezdníci?“
„Protože měšťané byli chlácholeni jistotami, které nenabízel ani císař!“ prozradil vypravěč, „Každému chudákovi nabídli přístřeší, jisté postavení ve společnosti a dobře placenou práci! Ti, co byli nemajetní, jim byly odpuštěny dluhy a naopak, ti, co měli nejvíce nahrabáno, museli darovat těm chudším jistou částku. Vězně deportovali kamsi po Tamrielu… možná do Argonie, možná na Letní Ostrovy… nevím. A zloději, vrazi, násilníci či švindlíři, byli rovnou popraveni, bez soudu.“
„Ehm, promiň, že tě přerušuji, ale něco se mi nezdá.“ zastavil ho Erutan, „Jak to ten šlechtic mohl všechno vědět?“
Seraf se ohlédl po obou posluchačích, „Chvíli sympatizoval s Thalmorem, aby si zachránil kůži. Když ale viděl, jak město obrací vedení…“ opět se napil, „Že měnili vzhled a kulturu města, to se dalo překousnout. Ale jak začali mluvit do armády, bylo jasné, že vyhráli.“
„A vojáci nic neudělali?“ divila se Ceranna, „Proč?“
„Držela je jednak přísaha a jednak rozkazy od císaře, který byl aspoň v té době…“
„… ve Skyrimu!“ dodal Erutan, „Před návštěvou bardů v Anvilu jsem byl vybrán s mými společníky k doprovodu císaře do přístavu.“
Na to opět Seraf kývnul hlavou, „A když je císař někde na moři a nemůže dávat rozkazy pro město a vojsko, jak má bránit svou říši?“
„A co mágové? Nebo zabijáci?“ stále nechápala Ceranna, „Zatraceně, Serafe, neříkej mi, že to všichni jen tak vzdali!“

Dunmer vydechnul, opět se napil a sklopil hlavu, oči mu zamířili do ohně, „Šlechtic Rovelus byl po krátkém čase odhalen. A aby si zachránil krk, utekl s několika svými věrnými pryč z města. Bohužel zůstal sám. Cestou se od něj buď lidi oddělili, nebo byli zabiti.“

„A tak slavná císařská legie nic neudělala…“ oba se na ní ohlédli, „pro záchranu hlavního města!“ pofrkla si, „Všechna čest legii!“
„Oni toho moc nemohli udělat, ženo. Pokud si vzpomínáš na „zlatobílý konkordát“, v některé části bylo napsáno o omezení císařských jednotek. Nebo… aspoň si myslím, že to tam bylo napsáno. Představa, že několika set členná armáda čelí proti tak velkému nepříteli…“ zakroutil hlavou, „Legie dělala všechno proto, aby udržela říši co nejdéle! Já sám si pamatuji, jak jsem dlouhé roky bránil západní hranice, než nás zničili. Když nepříteli přerušíš zásobování a obklíčíš ho, dlouho nevydrží.“
„To samé jako já v Hammerfellu.“ přidal se Erutan, „A co se stalo s tím šlechticem?“
„Huh, když napadli Kragenmoor, znova se přiklonil na špatnou stranu. A zaplatil za to.“
„Jak tě tak poslouchám, tak vlastně Thalmor využil situace, že?“ na to mu kývnul hlavou, „Kdyby císař neodjel do Skyrimu a kdyby se nepodepsal ten „konkordát“.“
„Eh, by mě zajímalo, proč se nepřidali i mágové z té „slavné“ univerzity.“ mávla rukou, „Ale, to už nic nezmění.“ zívla, „Půjdu si lehnout, jsem docela unavená. Kdo si vezme hlídku?“

Jakmile se ozval Seraf, že bude jako první držet hlídku, Ceranna mu stroze poděkovala za službu i za hlídání zad během spánku. Lehla si kousek dál od ohně a za malou chvíli usnula. Erutan se místo spánku přemístil ke kmeni a opřel se zády. Ačkoli ho Dunmer ujišťoval, že je v bezpečí a aby si šel lehnout, vytáhl si z opasku deník a začetl se.

„24. prvosev, 4V 209

S Fathrylem jsem si blíž než s kýmkoli jiným! Je to divný, jako by to byl můj mladší bratr. Naslouchá mi, pomáhá v boji a je i vtipný! Opravdu zvláštní pocit, obzvlášť ten, že je na opačné straně, než já. Nepřítel a zároveň přítel… ne. Teď už je to JEN přítel!“


Několik stran se nedalo přečíst, neboť byly rozmočené, proto si nalistoval další stránky s čtivým textem…

„11. deštivec, 4V 209

Legát poslal naši jednotku k Helgathe, tak jak bylo zřejmé. Jindy bych se radoval, že zas poznám kus světa a budu mít co vyprávět Demitrovi, ale po tom napadení, které jsem musel učinit, aby mě neprozradil, je na mne neustále naštvaný. Nic neřekl, nikdo neví mé tajemství, ale už zdálky na jeho tváři vidím tu zuřivost, která by mě chtěla roztrhnout vejpůl nebo probodnout mečem.

Vyhýbá se mi… kdykoli máme držet společně hlídku nebo se někam přemístit, je myšlenkami jinde a všímá si svých věcí. Před pár dny jsme narazili na dvojici Thalmoráků… zaútočili na nás, mě vyrazil jeden z nich zbraň a křičel jsem na Demitra, aby mi pomohl, protože už toho druhýho sejmul… Ale on se na mě podíval a odkráčel pryč… Naštěstí jsem ten den přežil, ale… asi jsem Demitra ztratil.

Zatraceně! Jak ho získám zpátky? A proč si nechce ode mne nic vyslechnout? Nechci si nechat přiznat, že bych zničil naše přátelství jen díky tomu, že mám u sebe altmeřího informátora! To je směšné! Měl by mi být spíš vděčný, že ho máme! Bez něj… bychom tu už nebyli.“


V očích se mu zjevila vzpomínka na onen pochod pouští… zář Slunce, odražená v písku, ho přiváděla na ono místo.

Menší skupinka legionářů kráčela pouští na jih. Kvestor v zadní řadě vzhlížel na pochodující muže, někteří se už těšili, až dorazí na ono místo. Během pochodu hrál Kobert na loutnu novou písničku, jako vzpomínku po domově a dalekých ujitých krocích. Slabším hlasem prozpěvoval…

„Domov, daleký,
od války, je šance opět žít…
Domov, daleký,
ale ve válce, není šance opět žít!“

Erutan kráčel po boku kvestora, smutným zrakem vzpomínal na domov i na minulé chvíle, kdy cíleně ublížil svému příteli, jdoucí několik sáhů před ním. Každou chvíli, kdy se na Bosmera ohlédl, mu věnoval nepříjemný úšklebek. Jeho samotného ho zamrazilo v zádech.


http://imgur.com/EJqyYgV.jpg


Z duny před nimi vyběhl jeden ze zvědů, mířící rovnou ke kvestorovi, „Veliteli, dvě míle odsaď se rozléhá menší tábor. Je náš!“
„To je skvělá zpráva, zvěde!“ usmál se kvestor Calvus, „Vojáci, přidáme trochu do kroku, ať můžeme konečně zalézt do stanů!“
„Rozkaz, pane!“ ozvali se muži a zrychlili pochod.

Jejich cíl se pomalu blížil, však čím více se blížili ke konci cesty, tím více se Erutana obával Demitra. Napadlo ho, že jeho lest nemusela vyjít… Co když bylo prozrazeno jeho tajemství? Co když na něj Redguard chystá nějakou odplatu? V duchu si pronášel otázky, na které neznal odpovědi…


Jakmile se probudil ze starších vzpomínek a zandal si deník do brašny, netrvalo ani chvíli a nakráčel k němu Seraf s prosbou o vystřídání se. Ani si neuvědomil, že už uplynulo několik nočních hodin. Jak Bosmer kývnul hlavou, jeho společník mu řekl, kde jsou pasti v případě nebezpečí a poté sám ulehl k ohni. Za pár minut se z jeho úst linul lehký chrapot.

Erutan se posadil na kmen a hleděl severním směrem. Přemýšlel nad způsobem získání svitku a dalšími kroky, které by se mohly učinit. Věděl ale, že jejich plán „dostat se nějakým způsobem dovnitř a sebrat svitek“, je více než nebezpečný. Ani jeden z nich neměl tušení, kde se přesně nachází nebo kolik strážců je za hradbami bývalého veleměsta. Myšlenkami zkoušel všechny možnosti, které mu ale nedávaly smysl. Až se mu vybavila další možnost, jak pomoct v infiltraci na univerzitu.

„Asi tohle nepřežiju, ale takhle bych mohl pomoct! Sám tam nic nezvládnu.“ pronášel tiše, když přemýšlel nad jistou myšlenkou, „Bude těžké to celé vysvětlit…“

Vytáhl si deník, nalistoval jistou nepopsanou, však zmačkanou stránku, kterou vytrhl. Zespod zbroje si nahmatal starou nezahojenou ránu. Po chvíli ji přinutil, aby vychrlila krev a slabou větvičku ze země namočil do ruda. Poté už psal vzkaz, který zatížil lehčím kamínkem na tornu. Nadechl se a vyrazil z tábořiště kamsi pryč. Dvojice Stínů poklidně pospávala dále…

Uplynulo několik hodin, když se Ceranně něco nezdálo. V duchu si pronášela, jak až moc klidně spala a nikdo jí nežádal o vystřídání. Probudila se… slabým zvoláním promluvila do okolí. Už chtěla spustit znova, ale spatřila pár sáhů od sebe spícího Dunmera, lehkým kopnutím ho probudila.

„Kde je Erutan?“
Rozespalým hlasem promlouval, „Éh… na hlídce…“ po chvíli mu došlo, proč ho budí. Rychle otevřel oči a taktéž se podíval kolem sebe. Do ruky si připravil kouzlo, s nímž dokázal najít všechno živé v okolí. Purpurová aura a tlukot srdce se rozeznělo v okolí ohniště… kromě dvojice nikdo nebyl v jejich blízkosti, „ZATRACENĚ!“
„Já věděla, že nám uteče!“ rychle si připravila zbraň do ruky a chystala se sbalit tábor.

Náhle ji Seraf zastavil, rukou ukázal na tornu s jakýmsi psaním. Kamínek zahodil a pustil se do čtení…

„Jdu do Větrného Žlebu zjistit více o univerzitě! Čekejte někde u ledových plání pod Ledohradem. Já se tam za vámi dostanu! Jsme pořád na stejné straně! Sláva Císařské legii!“

„To je ale…!“ chtěla křiknout lučištnice.
„Měli bychom vyrazit. Třeba ví, co dělá.“
„A co když nás prozradí?! Huh? Co pak?“
„Teď nám nezbyde asi nic jiného než počkat, až dorazí s informacemi. Já mu věřím!“ hrdě pronesl Seraf, zatímco Ceranna stála zamračená. Ani ne po minutě sbalili tábor a rychle se vydali na cestu do hor.

Mezitím se Erutan dostal klidným krokem před stáje velkého města. Zima ho ovíjela a vítr si hrál s jeho vlasy. Pohled na město před ním mu rozbušilo srdce nervozitou a strachem. Zhluboka se nadechl a vydal kupředu své kroky. Klapot bot na kameni se roznášel vzduchem, jako by kráčel šlechtic v drahých botách po vyčištěném chodníku. Altmeří strážci s pochodněmi kolem něj kráčeli a vcelku s povrchním výrazem hleděli. Už mu zbývalo několik málo sáhů, aby se dostal před velkou městskou bránu. Zastavil se na chvíli, přičemž se pořádně nadechl.

http://imgur.com/pBPWvr6.jpg


„Kynareth mě provázej!“ s těmito slovy se vydal vstříc k hlídce města.
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Jakým způsobem uvítá Erutana královna Sylsris?
1) rozzuřeně
2) chladně
3) překvapeně
Upravil/a Adrian_S dne 24.09.2017 22:45
"Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!"

7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka"

17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014
7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách"

Přečtěte si také moje díla:
Adriho verše
Adriho povídky I - Ruka zloděje
Adriho povídky II - Temná smlouva
Adriho povídky III - Děti Skyrimu
Adriho povídky IV - Prokletí daeder
Adriho povídky V - Osvobození
Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře
Adriho povídky VII - Torna plná cukříku
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej
 
kattos
Zajímáve jen nechápu to Císařské město.... jsme zvědav na toho Alduina a kdo bude Drakorozený. TEN Alduin je skvělý nápa! To by ale chtělo jeho brachu ten je hodnej...
Jinak volim 3
FOR GLORY OF THE EMPIRE !!!!
 
MightRider
1) rozzuřeně
Ostatně, má k tomu dobrý důvod.
Upravil/a MightRider dne 03.03.2016 18:59
http://steamsignature.com/profile/czech/76561198066457560.png
 
Přejít na fórum:
Podobná témata
Diskuze Fórum Odpovězeno Poslední příspěvek
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej » Skyrim - Váš svět 7 13.01.2018 23:10
Ohledně Adriho povídek » Skyrim - Váš svět 5 15.12.2017 22:06
Adriho povídky III - Děti Skyrimu » Skyrim - Váš svět 37 14.06.2017 23:46
Adriho povídky I - Ruka zloděje » Skyrim - Váš svět 25 03.06.2017 17:09
Adriho povídky II - Temná smlouva » Skyrim - Váš svět 25 30.05.2017 21:58
Archív Novinek
Datum Kategorie Název Přečteno
24-12-2018 Články Šťastné a veselé! (2018) Přečteno 889 krát
11-06-2018 Elder Scrolls The Elder Scrolls VI oznámeno! Přečteno 3355 krát
01-04-2018 Novinky S hrdin(k)ou po celém TAMRIELU! (Apríl) Přečteno 2324 krát
24-12-2017 Články Veselé a šťastné! (2017) Přečteno 1976 krát
06-07-2017 Rozpracovaná novinka (6.7.) Přečteno 0 krát
01-04-2017 Na cukřík s M'aiqem Lhářem Konec série "The Elder Scrolls"! Přečteno 7874 krát
11-02-2017 Elder Scrolls Příběhové rozšíření pro TESO a H... Přečteno 4302 krát
24-12-2016 Elder Scrolls Veselé Saturalie a oslavte Starý život! Přečteno 3643 krát
12-12-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem 6 let se Skyrim.4fan Přečteno 3640 krát
18-11-2016 Elder Scrolls The Elder Scrolls: Online dočasně zdar... Přečteno 4365 krát
 Více...     
Archív Novinek
TOPlist