The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite - Diskuzní fórum: Adriho povídky V

Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE

Prastaré Archívy: Arena

Let´s learn some lore

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Víte že..

Sdílet

Číst diskuzi

The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite » The Elder Scrolls V : Skyrim » » Skyrim - Váš svět

Právě je zde: 1 host(ů)

Strana 6 z 10: 1...3 4 567 8 9 10

Adriho povídky V - Osvobození
Adrian_S	#101 Přidané 15.11.2015 00:06
Ocenění: Příspěvek: 4313 Založený: 01.05.14	Část 19. - Vlk mezi námi Řev v jeskyni a sténání některých padlých bojovníků se hlasitě rozléhalo po jeskyni. Teiko se snažila bránit svou mocnou zbraní proti trojici rozzuřených diváků, jak jen mohla. Jaké neštěstí, když jí jeden z nordů vytrhl kladivo z rukou poté, co se jí nepovedlo zasáhnout útočníka. Lekla se, do její zbroje narazily čepele mečů, které ji sice nijak nezranily, ale vyhodily z rovnováhy. Tělo spadlo na zem, překvapeně vzdychala a nečekala, že během tak jednoduchého přepadení přijde o život. Nordi se jí chystali dorazit. Náhle jeden z nich pořádně zařval bolestí a spadl na zem, než se zbývající dva útočníci otočili na svého přítele, už leželi na zemi taktéž zraněni… s velkým krvavým šrámem na stehně. Erutan přiběhl k Teice, do tváří nepřátel kopnul a ujistil se, že jim bude nějakou chvíli trvat, než se opět zmátoří. „Jsi v pořádku?“ křikl elf s nataženou rukou ke khajiitce, která ani na vteřinu neváhala a podala mu ruku. „Musíme pryč!!“ její jasný hlas donutil dvojici opustit bojiště. Ačkoli byli nordi velice zranění a překvapení, nepřestávali bojovat. O co víc, když si utíkající dvojice všimla, že thalmorských jednotek ubývá. Mocný seveřan rozsekával své nepřátele jako by neexistovali. Koutkem oka se zahleděl na utíkajícího bosmera a jen zlostně zacivěl. „Teiko! Musíme pro mapku!!!“ pobídl ji, když proběhli kolem velitelského stolu, khajiitka kývla hlavou a bránila místo před dalšími obránci jeskyně. Sotva přiběhl na místo, už mu ruce braly vše, co si usmyslely, že je důležité. Velkou mapu s podivnými znaky, dopisy a další listiny z truhliček a šuplíků. Papíry mu visely z oblečení jako by vyraboval knihovnu. Teiko mezitím odrážela útoky několika nordů, na poslední chvíli, kdy se opět ocitla na hraně smrti, jí zachránil život jeden z altmeřích vojáků. Bosmer doběhl za její záda, lehké poklepání naznačilo možnost rychlého ústupu. Z tlamy se rozezněl hlas, linoucí k vojáku s rohem na opasku, ten jej vytáhl a zatroubil silně… zbývající thalmoři ustupovali z jeskyně pryč. „KAM TEĎ, TEIKO?!“ „Do Amolu!! Všichni tam na tebe čekají!!“ pronášela, než začala lézt po žebříku vzhůru. Řev se v jeskyni pomalu tišil, za to dupot pozůstalých se rozléhal a přibližoval. Mnoho mrtvých merů i nordů leželo zemi, jen někteří měli to štěstí a dostali se do bezpečí. Poslední voják z Thalmoru, jenž lezl po žebříku, udeřil tak silně do dřeva, že se žebřík zachvěl a rázem spadl na zem. Teď se neměli nordi jak dostat ven ze svého doupěte. Altmeři, pod Teičiným vedením, se rychle přesunovali k nedaleké pevnosti. „Díky, Teiko! Přišli jste na čas… Už jsem myslel, že tam umřu!“ vydechoval stále zhluboka Erutan. „Bylo těžké tě sledovat. Dávali se moc velký pozor, aby si je nikdo nevšiml.“ přiznala se, „Ale povedlo se. Máme jejich plány a tebe!“ „Huh, doufám, že to za to stálo…“ pronesl prosebně během cesty. Z šedých oblak se spustilo slabé mrholení, dopadajíc na věže ohromného města. Sychravé počasí doprovázelo trojici rudých strážců, mířící z tržiště do další čtvrti. Bosmer Erutan, redguard Demitr a Kobert z Cyrodiilu kráčeli klidným tempem po cestě ve veselém rozpoložení. Každý z nich si vyměňoval historky a zkušenosti, které prožili a smáli se neuvěřitelným příhodám. „Jo, v Císařském městě jsou ženy krásné a zcela poddajné než tady v Elinhiru.“ kroutil hlavou s úsměvem na tváři Kobert, „Tam stačilo zahrát pár krásných tónů a už se k vám lísaly. Ale tady jsou jak z ledu…“ „Taky nesmíš hrát smutné tóny! Není nic lepšího než rychlé a rytmické bubnování! Ha ha ha!“ zasmál se Demitr a poplácal bardovo rameno. „Mně se nejvíce líbí, když hraje a zpívá elfka…“ zasnil ve chvíli Erutan na svou ženu, „Kdybys jí slyšel, Koberte, určitě bys mi dal za pravdu!“ „Hehe, to věřím. Elfí zpěv jsem už dlouho neslyšel.“ přiznal se. Jak kráčeli strážci po cestě, Demitr si všiml na své straně pochodující vysokou ženu v barevném hábitu, mířící do vysoké věže. Ani se nestačili ozvat, sama se s úsměvem zastavila a zamávala na ně, strážci k ní přistoupili. „Ruku líbám, velmistryně Harleno!“ uklonil se jí Kobert, ostatní jen kývli hlavou. „Taktéž vám přeji příjemný den, strážci…“ prohlédla si je s úsměvem, „Jak vám jde služba? Není tu v okolí nějaký… zločinec?“ poslední slovo dodala s jistou dávkou humoru a lehkým chvěním, nad kterým se všichni usmáli. „Ulice jsou čisté jako vaše umění, paní.“ pronesl Erutan, „Míříte do věže?“ „Byla jsem u správce města, potřeboval mé rady k jistým okolnostem. Teď se vracím zpět do svých komnat. Nedoprovodili byste mně?“ „S radostí, velmistryně! Milerádi vás uvítáme mezi sebou!“ přitakal Demitr a nechal vytvořit mezi sebe a Koberta místo, kde by ona kráčela. Během pochodu se jich vyptávala, zda jim nějak nenarušila hlídku a co je u nich nového. Trojice jí prozradila, že od dob, kdy odešli z hor a přesunuli se do města, mají méně povinností a starostí. Více volna pro ně znamenalo větší pohodlí. Avšak za tuto cenu nezískali dočasná propuštění, aby se mohli vrátit domů, marně se pokoušeli velitele přesvědčit. Nad jejich slovy a lehkou stížností jim velmistryně Harlena politovala a pevně věřila, že jejich služba bude brzy jistě oceněna. „Co je nového ve věži, velmistryně? Odcházejí vám studenti nebo naopak přibývají?“ zeptal se Erutan, když skupinka procházela skrze uličku, vedoucí k věži mágů. „No, bude to znít zvláštně, ale právě že se hlásí čím dál více adeptů pro magii. Což… mě osobně velice překvapilo!“ „Heh, to zní skvěle! Určitě je naučíte hodně, aby se pak k nám přidali!“ pronášel radostně Kobert, „Představa, že bude vedle mě kráčet mág, chránící nejen město, ale i celou říši…“ ohlédl se na své společníky, „Nic proti, pánové… Ale kdyby místo vás tady byly pěkné čarodějky…“ usmál se nad svou myšlenkou. Skupinka byla zaneprázdněna strážcovým výkladem a přáním, nikdo z nich si však nevšiml, že se v uličce objevila další neznámá osoba, zahalená do temného oblečení a míříc rovnou k nim. Než stačili dokončit celou myšlenku, ona osoba vytáhla ze své róby pár malých ocelových zbraní a vrhla je proti skupince. Jaké překvapení pro strážce, když se do hrudi velmistryně a do ruky Demitra zabodla dýka. Síla vržených zbraní je složila na zem. „Co to… sakra?!“ křikl Erutan, když si konečně uvědomil, co se stalo, zahalená osoba vytáhla další zbraň a vrhla ji proti němu, Kobert rychle popadl zraněnou ženu a redguard se sbíral ze země. Čepel řízla elfa po boku zbroje, rána se slabě barvila jeho krví. Jakmile se vzpamatoval, vytáhl si své zbraně a chtěl opětovat útok, jenže po útočníkovi nebyly ani památky. Déšť se roztrhl z mraků, na zraněné dopadaly těžké kapky. Žena se snažila popadnout dech, její marné pokusy o samovyléčéní nepomáhaly a Kobert se jí snažil vytáhnout zbraň z hrudi. „DO PRDELE!!“ křikl Demitr, jakmile se vzpamatoval, „Co to k sakru bylo?“ „Co mám dělat?! CO MÁM ZATRACENĚ DĚLAT?“ panikařil Korbert, když vytáhnul dýku z těla a krev se vyvalila do šatů. „Sakra, kdo to byl?“ otočil se elf na zraněné a své společníky, „Koberte, zastav krvácení a odveď čarodějku do bezpečí!“ rukáv své košile si roztrhl a podal mu jí, „Demitre, jsi v pořádku?“ ten mu s bolestí kývnul souhlas, „Musíme za ním! Pojď!!“ zvedl ho ze země a vydali se kamsi kupředu, kde stál neznámý útočník, Korbert se pustil do záchrany života. Nerozlučná dvojice se dostavila na místo, odkud útočník vrhal zbraně, hleděla do všech stran, ale jako by se po něm slehla zem. Až se redguard náhle ozval, že vidí útočníka, běžící další uličkou pryč. Erutan navrhl, aby se rozdělili, on ať ho sleduje přímo uličkou a sám by ho obešel z jiné strany. Kývnutí hlavou rozdělilo dvojici na opačné strany, oba strážci běželi proti útočníkovi jak vítr na lučinách před bouřkou. Elf doběhl na konec ulice, kde poslední domy oddělovaly město od samotné přírody. Chvíli čekal, než se pronásledovaný objevil i s Demitrem za zády. Leč, než stačil něco udělat, prchající si z róby vytáhl další zbraň a rychlým otočením vrhl na strážce ocelovou hvězdici, která ho silným zaražením poslala k zemi. Erutan běžel proti útočníku, chtěl ho již svým skokem shodit k zemi, ale jen tak-tak se vyhnul uchopení a strážce spadl s prázdnotou do bahna. Utíkající vzápětí vytáhl další věc z róby… ampulku, po vypití obsahu zmizel všem z očí. „Co to…?“ nechápal ani jeden z nich situaci, elf se přemístil k Demitrovi, „Jsi v pořádku?“ „Ne! Nejsem!“ vytáhl hvězdici ze zbroje, byla dokonale naostřena, že se mu zakousla několik coulů do těla, krev byla všude, „BASTARD! ÁÁH!“ Erutan se ohlédl směrem, kudy neznámý utíkal a všiml si pár čerstvých stop v blátě a mnoho zlomených stébel trávy. Křikl nahlas, aby se pokusil vrátit zpátky a nahlásil veliteli, co se tu stalo, on sám se vydal směrem útěku. Krátké rychlé výdechy ho v posledním čase doprovázely… Thalmorská jednotka se vrátila po delší cestě zpět do pevnosti, Teiko s Erutanem vedle sebe kráčeli a stále divili úspěchu velmi nebezpečné mise. Elf jí pořád děkoval za včasnou záchranu. O několik chvil později, když vešli do velitelských dveří, na ně vzhlíželi zbylí členové skupinky a samotný správce pevnosti s lehce rozčilenou tváří. „No, vyšel plán?“ zeptal se stroze. „Vyšel, ale se ztrátami. Ti Šavlozubáci měli tuhý kořínek a ne všichni to přežili.“ altmerský velitel klel nad pronesenou řečí, nerad slyšel, že přišel o několik svých mužů. „Nebýt Teiky, už bych tu nebyl. Ještě tak minutu a by bylo ze mě žrádlo pro kočky.“ ohlédl se s děkovným výrazem na khajiitku. „Jseš dost zraněn, Erutane,“ přistoupila k němu Glaris a dívala se na zranění, „měla bych tě ošetřit.“ „To prozatím počká. Zjistili jste něco dalšího?“ zeptal se Laa’veren, „Máte další pojítka k našemu cíli?“ „Většinu jsme přinesli s sebou. Nebylo moc času tam zkoumat, co vědí…“ hrdě hájila Teiko elfa, ten ze svého obleku vytáhl všechno, co nesl. Listiny a mapa zakryly celý stůl. „Tak tohle bude na dlouho…“ prohrábnul Siberius písemnostmi, „Běžte si oba odpočinout, na tohle se hned podíváme.“ „A já půjdu zjistit, kolik mužů jsem díky VÁM ztratil! Doufám, že mi tohle královna vynahradí!“ odsekl nepříjemně velitel a odešel ze své komnaty, Glaris, Teiko a Erutan zamířili do pokojů na odpočinek. Sotva došli na místo, Teiko lehla do postele jak kámen do sněhu a usnula, Glaris pomohla elfovi sundat zbroj a svým uměním mu léčila zranění. Po pár chvílích nebyla na tělu ani ranka, doporučila mu, aby se prozatím nenamáhal, dokud se mu nevrátí síly a nedají mu vědět v pokroku s luštěním plánů. Dveře se zabouchly, kromě khajiitského chrapotu nebyl nikým obklopován. Bosmer se zahleděl na svou brašnu s deníkem… jaká úleva, že knížka byla stále na svém místě. Během počínání v aréně měl tušení, že o ni přišel. Otevřel další stránky a začetl se do své minulosti… „3. sluník, 4V 204 Elinhir se obarvil do šeda a zdá se, že tu bude brzy sychravo. Máme štěstí, že tu není tolik povinností, jak v minulých dnech. Ještě teď se trochu vzpamatovávám z minulého týdne, kdy jsme museli doprovázet mágy na důležité mise po jižním Hammerfellu. Huh, bylo toho trochu moc, ale naštěstí se to uklidnilo… Ostatně… já si zatím udržuji morálku, ale jestli i ostatní, to nevím. Před pár dny jsem narazil na Erledora, jeho skupina mířila kamsi na jihovýchod, do teplých krajů. Tribun nám zatím nakázal zůstat zde a hlídat hranice. Když bych vynechal vojenské povinnosti a měl si napsat, jak se zrovna cítím… nevím, jak bych to popsal. Asi… nejlíp by vystihovalo „spokojený“. Nic tvrdého nedělám, jen někdy k večeru si postesknu po domovu. Představa, že domov mám za nedalekými horami… Budu muset přesvědčit tribuna, abych se vrátil na chvíli domů. Chtěl bych zase vidět svou ženu. Jistě se jí stýská… už to jsou více jak tři roky, co tu působím. Má jistě strach, dopisů jsem jí psal nespočet, ale žádný nepřišel. Něco se děje…“ Jak Erutan pročítal řádky z minulosti, do dveří vešla opět Glaris, která ho požádala, aby ho následovala k ostatním. Už na něco přišli. Dvojice dorazila rychlým tempem do místnosti, Laa’veren na velitelské židli se Siberiem u okna se topili v hromadách papírů a textu od nepřátel. Altmer již vítal elfa a nabízel mu, aby si sednul, měl pro něj nové informace. „Jseš dobrej, žes odtamtud vyvázl se zdravou kůží… A ještě lepší, žes přinesl tohle všechno!“ pochválil ho diplomat, „Škoda, že ti Šavlozubáci nejsou na naší straně, byli by vynikající zvědi… možná lepší, než ty.“ Už se chtěl elf zeptat, na co přišli, ale Siberius byl rychlejší, „Podle toho, co jsme zatím přečetli, tak jejich vůdce má další klíč ke královninu úspěchu. Vlastní mapku, na které je zobrazena poloha starodávné hrobky, o níž… moc nevíme.“ „No, to zní dobře…“ rozvážně pronesl, „A co bude dál?“ Laa’veren se ohlédl na Siberia a Glaris, „Sbalíme věci a vyrazíme na jejich další místo, které je… heh, kupodivu DRZE blízko odtud. Svou další skrýš mají v nedaleké hrobce… nějaké nordské rodiny.“ „Kolik nás půjde, Laa’verene?“ zeptala se bretonka. „Jen mi čtyři.“ bosmeří tvář se zamračila nejistotou, „Teiko je dost vyčerpaná. Ty jistě taky, ale na rozdíl od ní máš ještě v sobě spoustu sil. Ona moc ne…“ „Proč se mi zdá, že musím hrát toho „nepostradatelného“?“ „Protože jsi ten nejlepší zvěd, který tu kdy byl!“ Siberius dodal hrdě, „Neboj, elfe! Bude to rychlá záležitost. Vlítnem tam, vyřídíme přebytečné osoby, čapnem mapku a mizíme odtamtud. Nic složitého. Do několika chvil budem pryč a ani si nás nevšimnou!“ Altmer ukázal na společníky, aby se přesunuli ke stolku, vytáhl mapku provincie a ukazoval plánek, kde se ona hrobka nachází. Detailně vysvětloval, proti čemu budou nejspíše stát. Veškerá slova zněla slibně a jednoduše. Po seznámení s plánem se nachystali na odchod a vyrazili z pevnosti pryč, Erutanovi se však pořád něco nezdálo… Noc se blížila stále rychleji, udýchaný atentátník běžel kamsi k zamlženým horám, míli od něj se ocital císařský zvěd, který stále pronásledoval svou kořist. Pořád si říkal, kdo byl onen útočník a proč míří tak daleko od města. Na jeho místě by se schoval někde ve městě a pak v tichosti odešel pryč. Stopy se pomalu vytrácely, došel na kraj lesa, kde se stýkal s vrchovinou a začátky hor. Před sebou viděl ve tmě slabě rozzářenou pevnost, která patřila pod císařskou říši. Mysl se zarazila… „Proč ten blbec utíká do naší pevnosti?“ pomyslel si Erutan po chvíli stopování. V dáli zahlédl další stopu, po níž se vydal… Křovím se prodíral jak zraněná zvěř a menší toky přeskakoval velkými kroky. Z čela se mu spustil pořádný tok vody, plíce se nestačily naplňovat čerstvým vzduchem. Po hodině, kdy překonával hammerfellskou přírodu jak přízrak, dorazil na další okraj lesa, odkud bylo zcela dobře vidět na mostek do pevnosti Hel Ra. Císařské jednotky kráčely po mostě ke spuštěným mřížím do citadely, po atentátníkovi nebyly ani památky. Erutan ztratil již jakoukoli stopu, myšlenky a představy o zadržení nepřítele se mu nějak nezdály. „Jestli vešel dovnitř, proč ho naši nezastavili? Budu to muset nějak zjistit…“ sešel opatrně z kluzkých hor, až se dostal na cestu k mostku. Velice opatrně po ní kráčel, a i když si všiml, jak se dvojice jeho společníků blíží, schoval se za zeď jedné z mostní věže a počkal, až vojáci přejdou. Věděl moc dobře, že pokud by neměl žádné pořádné vysvětlení a souhlas od svého velitele, jistě by ho strážci považovali za dezertéra nebo hůře, sabotéra. Vojáci přecházeli své pozice se zapálenými pochodněmi, ještě chvíli zvěd vyčkával, až promluví a ujistí se, že jsou tyto stráže v pořádku. Už chtěl vyjít ze skrýše, leč zaslechl něco, co nečekal… dvojice nemluvila typickým hlasem… byl příliš jemný a podivně znějící… Erutanovi se zdálo, že se jednalo o elfštinu. „Altmer v legii?“ pronesl si v duchu, dokud dvojice strážců nepřešla, „Nelíbí se mi to.“ Tichým krokem vstoupil do prázdné věže, ve které svítily pochodně a ocitaly se připravené výstroje pro několik dalších mužů. Schodištěm vystoupal vzhůru, odkud měl velice dobrý výhled na samotný most a zavřený vstup do citadely. Muži pod ním pochodovali klidně, měsíce se na obloze blýskaly a mlha se pod mostem hustě halila. Bosmer rychle přemýšlel, jak se dostane dovnitř, aniž by si ho někdo všiml. V jednu chvíli ho napadla nejhorší možnost, že byla pevnost obsazena Thalmorem, ale nechtěl tomu věřit. Než sestoupil z věže, všiml si na protější hradbě menšího otvoru, která byla blízko mostku. Stačilo se tam nějak nepozorovaně dostat a s dávkou odvahy skočit na zeď, po které by mohl vyšplhat až k díře. Nebezpečný plán, ale také jediná možnost, jak se dostat nepozorovaně dovnitř. Opět se ocitl pod věží, přemístil se k okraji mostku, a i když pod sebou viděl jen hlubokou mlhu, nadechl se, chytil se rukama o studený kámen a pomalu ručkoval na druhou stranu. Sotva se chytl zdi, už se mu v rukách ozvala bolest a tíha těla, kterou musel přenést daleko, až na konec mostu. Chvíli se přesouval, na některých místech se zastavil a nohama se opřel o výstupky, které se vedle něj nacházely. Vzápětí nad sebou slyšel, jak se dvojice hlídačů baví podivným jazykem, stále mu to připadalo jako jemná elfština. Když si nohy oddychly a v rukách povolila bolest, pokračoval s rozdělaným pohybem. Dlouhé chvíle mu trvalo, než se přesunul až na konec, kde se mohl konečně postavit a chvilku si odpočinout. Za zídkou zaslechl hlasy dalších dvou strážců, mluvící taktéž elfsky. Končetiny bolely Erutana, avšak moc dobře věděl, že pokud chce uspět, nesmí se zdržovat a zbytečně vyčkávat. Měsíce mu svítily na možnou cestu, teď už mu stačilo z místa přeskočit dva sáhy, aby se dostal k částečně rozbořené zdi, po níž by vyšplhal k díře a poté ještě výše. Avšak se stačil před tím podívat pod sebe, mlha mu naháněla hrůzu. „U Kynareth… huh…“ zděsil se tiše, „Musím to přeskočit… Není jiná možnost!“ ohlédl se na stěnu a v tichosti si odpočítával, kdy skočí, „Tohle musím dokázat! TOHLE MUSÍM DOKÁZAT!!“ pronášel si v duchu. Strážci za jeho zády si nevšímali okolních podivných zvuků, bedlivě si hleděli svého. Erutan se pořádně nadechl, zavřel oči a pomodlil se tiše ke Kynareth, aby se mu skok povedl. Všechny síly pustil do nohou, ty se odrazily od země a ruce jen tak-tak chytily poslední výčnělek ve zdi. Měl co dělat, aby se udržel na mokrém kameni, se strachem na jazyku a vyčerpáním se snažil udržet velké ticho. Štěstí stálo na jeho straně, nikdo z mostku si ho nevšiml. Pořádně se opřel do rukou a velmi pomalým tempem lezl vzhůru na hradbu. Na vrcholku se duše udýchaného zvěda potřebovala pořádně odpočinout. Už nebyla schopna dalších akrobatických kousků, teď už se chtěl jen soustředit na hledání atentátníka. Vstal, podíval se kolem sebe a zamyslel se, že by ho nikdo nemusel podezírat, když se dostal až tak daleko. Přesto se snažil skrývat ve stínech a tmě. Pevnost Hel Ra byla obrovská, někteří vojáci ji považovali za „nedobytné město“. Ztratit se tu bylo snadné a skrýší mnoho. Bosmer hledal určitá místa, kam by se jeho kořist mohla schovat. Prošel i kolem několika hlídek, které si ho ani nevšímaly… Pokračoval dále po hradbách, myšlenky se mu upínaly k názoru, že ji ztratil. Nevypadalo to nadějně, otočil se čelem zpět a zastavil se. Kdesi v dálce na hradbě postávala osoba u ohně a hřála se. Byla oblečena stejně, jako onen neznámý ve městě. Jen, co se její ruce zahřály, vydala se do pevnosti. „Tady jseš!“ dodal si v duchu zvěd a vydal se za ním. Čtveřice Drápů se dostavila za soumraku do kopců, kde kamenné schody vedly jejich kroky až ke skoro zapomenutému vstupu do podivné nordské hrobky. Jen přišli blíže ke zrezivělým dveřím, do všech se dostal podivný pocit… jako by je toto místo očekávalo. V předsálí hrobky ležely na zemi pohřební urny, smotky lnu, různé nástroje pro balzamování a další harampádí, které se používá při očišťování mrtvoly. Bylo vidět, že poslední návštěvník měl hodně na spěch. Laa’veren si stoupnul ke dveřím a chtěl je otevřít, leč zámek ho nepustil dovnitř. „Siberie, otevři to!“ lukostřelec přistoupil k němu a z boty si vytáhnul šperhák, jenž zasunul do zámku. Pár vteřin si pohrával s mechanismem, dokud nezaslechli všichni cvaknutí. Vchod zaskřípal mohutně, až to lehce vyděsilo Glaris a Erutana. „Skvělý…“ ohlédl se na všechny altmer, „Buďme ve střehu, nemáme tušení, co tu najdeme. Ale pokud na někoho narazíme,“ z opasku si vytáhnul svítící meč, „víte, co máte dělat. I ty, Erutane, ano?“ Všichni kývli hlavou, Siberius se ujal vedení a vyšel první do dveří, hned za ním Laa’veren, Glaris a nakonec Erutan. Mrtvolný vzduch a mírná tma obklopily čtveřici nezvaných, ani jeden z nich se necítil dobře, byť měl odvahy na rozdávání. Staré prapory s rodovými znaky a dávno uschlé květiny na zemi a zdi je vítaly. Schodiště sestupovalo do temných hlubin, Glaris okamžitě ze svých rukou vyčarovala podivně vznášející se kouli, jež osvětlovala jejich okolí. Všichni si připravili zbraně do rukou a pomalu kráčeli níže. Na některých odlehlých místech si všimli volně položených zbraní a zbrojí. Erutana napadlo, jestli tu přeci nemůže být někdo další, ale nikdo mu myšlenku nepotvrdil. Za moment, kdy otevřeli silně vrzající dveře, se ocitli ve velkém sálu, kde se nejspíše připravovaly mrtvoly k balzamování. Menší otevřené mříže a velké zavřené dveře střežily toto místo. Lukostřelec se okamžitě přemístil k velkému vchodu a pokusil se je otevřít, ale sotva se do nich opřel, kdesi v dáli zaslechli silné zavrzání, bosmer a bretonka se otočili za sebe. „V klidu lidi, to bylo odtud. Nikdo tu není!“ ujistil je Laa’veren, „Jde to otevřít?“ Chvíli lukostřelec tlačil do dveří, ale ty se ani o píď nepohnuly, „Ne… jsou… zaseklé.“ skrčil se k zámku a podíval se do něj, „A taky zamčené!“ vytáhnul si šperhák do rukou, „Tohle mi bude chvíli trvat…“ „Mě se to nějak nelíbí, Laa’verene.“ spustil Erutan, „Mám pocit, že je někdo za námi.“ „Nikdo tu není!“ už ho nebavilo je neustále přesvědčovat, požádal tedy, aby čarodějka pomocí kouzla odhalila přítomné osoby. Z jejích rukou se rozzářila purpurová aura, která za tlukotu srdce obklopila jen čtveřici v místnosti… nikoho jiného nespatřila, „Stačí ti to?“ odsekl ho altmer a zeptal se lukostřelce, jak si vede se zámkem. Sotva to dořekl, v rukách se mu šperhák zlomil, „Zatraceně!“ „Měli bychom se podívat do těch mříží, třeba to půjde obejít…“ navrhla žena a altmer s ní souhlasil. „Běžte vy dva, já tu zůstanu s ním a… budu hlídat když tak záda.“ oznámil jim zvěd, nad čímž Siberius kývnul hlavou. „Fajn… Jestli se dostanete přes dveře a něco najdete, počkáte tu na nás, ano?“ Laa’veren po otázání kývnul na ženu a společně se vydali do mříží. Jen vyrazili do menšího vchodu, magická svítící koule zhasla a tak čarodějka vytvořila novou. Protože by byla stávající dvojice po tmě, diplomat jim doporučil, aby zapálili misky s dřevěným uhlím, které bylo rozmístěno v rozích místnosti. Za pár vteřin je bosmer zapálil, hned je světlo obklopilo a Siberiovi pomohlo v páčení. Po chvilce se zvěd přesunul k velkým dveřím, o které se opřel a upřeně sledoval svého společníka, jak si hrál se zámkem. Vyptával se ho, jak si vede a zda mu nemůže nějak pomoct. Opět po chvíli zaslechl kdesi v dáli zavrzání, ale nevěnovali tomu moc pozornosti. „Smím se tě na něco zeptat, Siberie?“ od zámku se ozvalo souhlasné bručení, „Jak ses dostal ke královně? A odkud toho tolik víš o mně?“ Lukostřelec přestal hrabat ve dveřích, nadechl se a narovnal, „Býval jsem stráží v Císařském Městě, než přišel Thalmor do Cyrodiilu. Jakmile vypukly nepokoje, musel jsem bránit své město a hájit zájmy mých nadřízených.“ ohlédl se po místnosti a ukázal na kamenný stolek, navrhl, aby si k němu na chvilku sedli, což učinili, „Netrvalo dlouho a Thalmor nás zcela obsadil. Já stále věřil v Osmičku, že nám nějak pomůže a všichni mí spolubojovníci věřili v obrat války. Ale nestalo se. Jakmile padlo Císařské Město, začaly padat i ostatní města. Býval jsem zajatcem… do doby, než mě jeden z vyšších hodnostářů vzal do mágské čtvrti a vysvětlil mi, o co jim jde.“ „Oni tě nemučili?“ zeptal se ho náhle Erutan. „Vůbec…“ zakroutil hlavou, „Ti altmeři mi vysvětlili detailně, co mají v plánu a neštítili se mi svěřit i s takovými informacemi, které by neřekl snad nikdo.“ usmál se nad řečí, „Já ani nevím, proč zrovna mě vybrali, jestli kvůli tomu, že jsem byl jeden z nejlepších střelců nebo snad kvůli mému hlasu… Vážně netuším.“ „Oni tě… přesvědčili? Vždyť jsi byl proti nim! Jako já!“ „Několik týdnů jsem strávil v jejich společnosti a… heh, bude se ti to zdát jako šílené, ale pochopil jsem, o co jim vlastně jde. Nejde jim vůbec o ovládnutí světa. A nezajímají je ani tak bozi nebo… co si přeje lid. Oni zkrátka chtějí odtud odejít… pryč, z kontinentu, ze světa.“ „Tohle mi říkala i královna. A nezdá se mi to, jako dobrá výmluva.“ přiznal se Erutan. „Já byl vždycky v armádě ten „drsnej“, ale poté, co se mi svěřili s plány, jsem musel změnit názor. Jestliže chtějí odejít pryč, pak jim pomůžu.“ Elf jen vyděšeně vytřeštil oči a nechápal jeho slovům, Siberius se nad ním usmál a dodal, aby nebyl nijak překvapený. „Není to tak špatné, když vlastně zabíjíš své dávné nepřátele, avšak pod jiným jménem.“ podíval se mu do očí, „Po provincii se nesly zprávy o jakémsi elfovi z císařské legie, který mařil Thalmoru plány a dokonce zaútočil i hammerfellskou pevnost Hel Ra!“ usmál se na něj, „Tenkrát ten neznámý elf byl pro ně postrachem. A… když jsem se osobně setkal s Fathrylem, dokonale tě popsal a já si konečně uvědomil tvou podobu. Možná jsme na sebe jednou kdesi narazili… myslím, že někde v horách, už si nepamatuji. Ale kdykoli jsem se doslechl zprávy o tobě, jak sis vedl na různých misích, jen jsem zíral a obdivoval tě.“ ohlédl se zpět ke dveřím, které stály nehybně, „No, a teď sedíš vedle mě. Je mi… ctí, tu být s legendou!“ „Máš…“ nevěděl, co mu má říct, „Máš nějaký důvod, pracovat pro Thalmor? Kromě té pomoci?“ „Jo. Když jim pomůžu, navrátí mi původní pozici a prý vrátí vše, tak jak by mělo.“ nad touto řečí se Erutan zamračil, Siberius ho poplácal po rameni a přinutil, aby se zvedl, „Pojď, musíme otevřít ty dveře.“ Dvojice se přemístila ke dveřím, lukostřelec si vzal do rukou další šperhák a hrál si se zámkem, zvěd se díval stále po místnosti a hlídal záda. Náhle se ve dveřích ozvalo cvaknutí, železo se rozvrzalo… zámek povolil. Oba si oddychli, Siberius strčil do dřeva, Erutan popadl kus dřeva a lnu ze země a nechal je zapálit. Díky provizorní pochodni si svítili do dalších částí hrobky. Čekalo je schodiště, které padalo kamsi dolů, naštěstí vedle nich postávaly další misky s uhlím, které zapálily. Místnost se rozsvítila, oba žasli nad rozsáhlou komnatou, plnou pohřebních věcí a rakví. I když na ně vlezla husí kůže, stále pokračovali po schodech níže k dalším zamčeným dveřím. Tentokrát jejich odemykání nebylo překážkou, po překonání se dostali do místnosti s několika truhlicemi a výklenky… Do elfích žil se dostalo trochu síly, proto se nyní zvěd mohl opět zkusit akrobatické kousky, které by ho dostaly přes hlídaná místa v pevnosti. Tichý běh po střeše a přeskakování úzkých uliček nebylo žádnou překážkou, těžší část přišla, když musel opět lézt po uvolněných kamenech ve zdi vysoké citadely až na její vrchol. Už na začátku si v duchu říkal, že se tu nejspíš zabije, ať už pádem nebo odhalením. Však v této chvíli neměl co ztratit, pořádně se nadechl a pomalu šplhal. Každým sáhem přemýšlel nad svým počinem i ostatních v Elinhiru, zda se jim povedlo zachránit velmistryni. V půli lezení se do něj opřel silný vítr, chvílemi rozhazoval elfí rovnováhu a lezec měl co dělat, aby se udržel. Však zatnul zuby a pokračoval, až se konečně vyšplhal na vrcholek citadely. Jaké štěstí, že hlídka na hradbě právě prošla kolem něj, vylézt o pár vteřin dříve, jistě by se prozradil. S velkými výdechy se vzpamatoval a rychle schoval za barely, opírající se o zeď. Od jedné ze svítících pozic si všiml tváře strážce, který hlídal vrchní část pevnosti… „Zase altmer! To není možné!“ proklel bosmer, rozhlédl se kolem sebe, a když zjistil, že nikdo v jeho okolí není, vydal se do nejbližšího vchodu a sestupoval opatrně, do ruky si vytáhl dýku, připravenou na vrhání. Byl velice překvapen, že se na hradbách promenádovala spousta hlídačů, ale uvnitř samotné hlásky nebyl ani živáček. Procházet prázdnými chodbami nebylo nijak složité, přesto si dával pozor, aby se neprozradil. Když otevřel dveře velikého hodovního sálu, zaslechl kdesi v dáli podivné hlasy, blížící se k němu. V tu chvíli nepřemýšlel nad ideálním úkrytem, rychle zalezl za dlouhý závěs u vysokého okna a čekal, až hlasy přejdou. Však po chvilce byl překvapen… „… a ta velmistryně? Je vyřízená?“ „I když měla císařský doprovod, jistě už jí pohřbívají. Mému jedu nemohla nijak uniknout!“ „A co stráže?“ hlasy vstoupily do místnosti a usadily se do židlí. „Dva jistě mrtví, ten třetí mě sledoval z města, ale setřásl jsem ho. Nemá tušení, že tu jsem.“ „Jsi skvělý! Tohle bychom do tebe neřekli, Halenhrile!“ náhle se ozvalo šustění pytle, které dopadlo na stůl, „Tady je tvá odměna! Takového hrdinu jsme tu neměli už dost dlouho! Potají vniknout do města a zabít tam za denního světla vlivnou osobu… a ještě v přesile!“ jeden hlas zatleskal, „Elinhir bude brzy patřit nám! A s tvou pomocí budeme blíže k cíli!“ „Žádá si po mně ještě nějaký úkol, milorde?“ Hlasy se odmlčely, stůl se lehce rozezněl a na povrch dopadlo pár listů, „Ano, naše královna má pro tebe další poslání! Tady… tohle je mapka pouště Alik’ru. Zde jsou na těchto místech vůdci nomádů, kteří by mohli prý pomoct v odboji. Tvůj úkol je jednoduchý…“ „Postarám se o ně!“ papíry se srolovaly a zandaly do zbroje. „Ale odpočiň si, Halenhrile. Až padne Elinhir, vydej se na tyto pozice a udělej, co je třeba. Odměna bude velikánská…“ Erutan napjatě a tiše postával za závěsem a čekal, až se oba hlasy vydají pryč z místnosti. Moc dobře si byl teď vědom, čeho byl svědkem a co se v příštích dnech jistě stane. Chtěl varovat své přátele, ale pořád se nemohl zbavit dojmu, že nechá utéct vraha. Mezitím se oba hlasy rozloučily, bosmer chvíli postával na místě a přišlo mu, že nikdo v místnosti není, tak vyšel ze skrýše. Leč, sotva odhrnul závěs, lekl se… pár sáhů před ním postávala ona osoba, která zaútočila v minulých hodinách v Elinhiru… taktéž překvapena. „Á… do prdele…“ šeptnul tiše. Dvojice Drápů prohledávala truhlice a veškeré listiny, které se volně povalovaly ve výklencích. Oba zhodnotili, že našli „zlatý důl“… veškerá šavlozubácká tajemství, v nichž se mohly nacházet další indicie pro jejich hlavní cíl. „Poberem všechno a půjdeme zpátky do toho sálu! Já věděl, že tu něco najdeme!“ „Mám tu nějakou mapku! Koukni!“ sebral z truhlice lehce roztrhaný pergamen, na kterém bylo poznačeno pár míst, a hlavně na východní pozici nápis „Korihnuul“. „Fajn, vem to a mizíme!“ poručil mu Siberius, jakmile vše pobrali, vydali se zpátky na schodiště. Sotva za sebou zavřely dveře a začali spokojeně mluvit, ve velké pohřební místnosti se rozeznělo silné zavrzání dveří, které ani jeden nečekal. Předpokládali, že se jedná o Glaris s Laa’verenem, však když se dostali na vrchol schodiště, ztuhli překvapením. „Copak, copak? Thalmoráci na výletě do podzemí?“ na vyšším schodišti se ocitl vysoký ozbrojený nord a u jeho boku další muži s připravenými kušemi, Siberius vytáhl ze zad rychle luk a Erutan dýku, leč když jeden z nordů vystřelil před jejich nohy, došlo jim, že nemá smysl útočit, „Je drzost vstoupit do hrobky mých předků, bez dovolení… A ještě se hrabat v majetku, které vám nepatří!“ „To není zrovna příjemné uvítání, norde.“ otočil se Siberius na elfa, „Mám pravdu?“ bosmer jen hluboce polknul. „Máte něco, co tady má správně zůstat. Vraťte zpět, co jste ukradli a ušetříme vás rychlou smrtí!“ „Však tu nejsme ale sami!“ křikl hlasitě Erutan, „Naši přátelé jsou…“ „… uvězněni. Jestli šli těmi mřížemi, tak se už odtamtud nedostanou! Zatáhli jsme za páku, která je odřízla od vás.“ nord hodil ruce před sebe, „Jste obklíčení, vy šmejdi! Budu počítat do pěti vteřin, a jestli neodložíte všechno, co máte, zabijem vás…“ Erutan se podíval na společníka, ten jen kývnul hlavou, pomalu ze svého obleku pokládal všechny listiny, které si nabral z truhlic. Až na mapku, tu nevytáhnul. Nord však věděl, že nevydali všechno, proto se hned rozkřikl, aby jí vrátili. Zvěd jen kroutil hlavou a snažil se vyvrátit jeho domněnku, což seveřana rozčílilo natolik, že začal odpočítávat. Už se blížila druhá vteřina, Siberius silně strčil Erutana do boku… z nordských kuší vyletěly šipky, které se prokousaly pancířem a lukostřelce položily k zemi. Když vystřelili první salvu, spustili další a další, Erutan za zídkou sledoval, jak jeho nový doprovod umírá beznadějně na místě. Náhle nord vztyčil ruku a kušníci přestali se střelbou… v místnosti se rozléhalo mrtvolné ticho. Nord se jen usmál nad situací, ve které zvítězil. „Siberie?“ ozval se Erutan, když se díval na ocelové tělo, klečíc na zemi. Jaký zázrak viděl elf, když se císařská hlava zatřásla a z úst se vyvalil slabý dech. Náhle se otevřely oči a těžký výdech. Jeho tělo se pomalu zvedalo na nohy, až na rozkazujícího velikána byli všichni překvapení, že jeden z Drápů nebyl po smrti. Siberius se zvedl ze země, šipky z pancíře strhl a velice pomalým krokem se přesouval ke schodišti, nordi nečekali a spustili další salvu s kuší. Další střely pronikaly krunýřem, některé se otřely o hlavu, ale Siberius jako by necítil bolest. Stále kráčel kupředu, rány takřka nevnímal, jen ho brzdily v postupu. A každým krokem si točil prstenem, co měl na ruce… „ALE… TEĎ…“ dostával každou vteřinu šípkou do těla, „MĚ… UŽ… VÁŽNĚ…“ nordi přestali střílet, když si všimli, jak se jeho tvář během vteřiny zchlupatěla a zbroj mu praskala, „ZAČÍNÁTE… SRÁÁÁT!!!“ po výkřiku posledního slova se jeho hlas změnil na děsivé vytí, tvář už nebyla lidská, ale vlčí, veškerá zbroj mu spadla na zem, nad pozadím mu vyrostl chlupatý ocas a celkové tělo se zvedlo o několik čísel. Erutan s otevřenými ústy sledoval, jak se ze statného Siberia stalo během několika vteřin ohromné chlupaté monstrum s děsivými pařáty a velkou čelistí. Někteří nordi stále stříleli z kuší, šipky se ale tentokrát od něj pouze odrážely. Statný seveřan přikázal, aby na něj zaútočili, pár Šavlozubáků odhodilo kuše a vrhli se na zvíře s meči. Monstrum se dostalo na schodiště, skoro sáh před nepřítelem děsivě zařvalo, teď byl připraven na své umění. Čepele zbraní se do něj zařezávaly a bodaly, kde se jen dalo, ale i když tančila krev na kovu, zvíře se jen zlostně usmálo. Jedním pařátem popadl útočníka za zbroj a přehodil ho skrze celou místnost, kde se pořádně praštil o stěnu. Druhému vytrhl nůž z rukou a vší sílou mu drápy rozpáral hruď. Další střelci se po něm vrhli se zbrani nablízko, však s obyčejnou ocelí mu nic neprováděli. Jaké překvapení, když ze vchodu objevili další nordi s již připravenými zbraněmi. Chlupáč měl před sebou spoustu nepřátel, každým úderem vyřizoval a odzbrojoval protivníky, kteří nechápali, proti čemu stojí. Siberius se v jednu chvíli natolik rozmáchl, že svou rukou odmrštil pětici útočníků po celé místnosti. Jeden z nordů měl u sebe zvláštní meč, který mu zabodl do kolene a konečně vlkodlaka poranil. Toho si zvíře všimlo a hned mu uštědřil ránu za opovážlivost a meč lehce zlomil. Někteří zranění nordi se pomalu přes něj stahovali, jiní zkusili štěstí a vrhli se po něm zezadu. Meči, palcáty i sekerami se mu snažili zranit hlavu a ostatní končetiny, ale jeho kůže byla jak kámen tvrdá. Nakonec se jim podařilo, i přes vysoké ztráty, ho shodit ze schodů na zem, všichni se k němu seběhli a zbraněmi se ho pokoušeli zabít. Erutan jen vyděšeně klečel za sloupem a pozoroval utrpení. Všichni doufali, že ho konečně vyřídí, ale vlčí duše se jen smála hlasitě a každým zásahem její síla rostla na tolik, že se za mocného vytí zvedla ze země a všechny přisáté nordy rozhodila silně do stran. Někteří měli to štěstí, že narazili na zem a nic se jim nestalo, jiní se ocitli na tvrdých výčnělcích ve zdech a jiní se zlomeným vazem na zadním schodišti. Zůstal nakonec ještě jeden nord, postávající u vlkodlaka. S hrůzou na něj pohlížel a snažil se utéct z místa, leč ho vlk chytl za krk a vyzvedl nad zem. Svůj pařát vyzdvihl nad sebe a ukazoval mu svou sílu… „Tak… už… mě… zab… zkur…venče!!“ snažil se vykřiknout nord, když popadal dech. Jako by se v tu chvíli čas zastavil, Erutan tiše sledoval vlkodlaka a nevšímal si, že vůdce nordů si vzal do rukou kuši a připravoval si šipku. Než však Siberius stačil něco učinit, statný Šavlozubák po něm vystřelil a trefil se pár coulů od srdce. Střela donutila pustit chyceného bojovníka, samotné zvíře spadlo těžce k zemi a snažilo se vytáhnout ránu z těla. Následovala další šipka, tentokrát do ruky a pak ještě jedna doprostřed hrudníku. Vlk jen těžce vydechoval… „Stříbro je tvá slabá stránka, co?“ zasmál se nord s kuší v ruce a pomalu k němu přistupoval, přeživší Šavlozubáci se k němu přemisťovali, jiní raději mizeli pryč z místnosti, „S tím si již nepočítal, že tě takhle překvapíme, co? Ale to máš jedno. Měli jste možnost si zachránit krk…“ usmál se a přímo před jeho tlamu nastavil kuši, „No, tak aspoň budu mít z tebe pěknou kožešinu!“ „POČKAT!!“ křikl Erutan ze své skrýše, několik zbývajících nordů ho obklopilo, ale nezaútočilo, „POČKAT! Nechte ho žít! Tady… tady máte tu zatracenou mapku! Sám jste viděl, čeho byl schopný! Proti jaké přesile stál!“ odhodil k ležícímu vlkodlaku mapku. „A proto ho zabiju, aby nám už nedělal potíže… A tebe taky!“ „Erutane…“ ozvalo se slabě z vlčí tlamy, „Běž… uteč… odtud!“ avšak elf zůstal na místě a jen pomalu se přibližoval k vůdci. „Podívej, vím, že jsme nepřátelé a že tu nemáme co dělat. A že nás chcete zabít. Ale měli byste zmizet! Ti, které jste zavřeli za těmi mříži, se odtamtud jistě dostali a nyní sem poslali další posily! Zmizte, dokud můžete! Přece nechcete mít další ztráty, ne?“ podíval se na chlupáče, „Jestli chcete, tak nás tu klidně zamkněte! Získáte tím náskok proti posilám!“ Nepředpokládal, že by jeho žadonění mělo nějaký účinek, ale v té chvíli si nord zamyslel nad jeho slovy. Nakonec rozhodl, sebral plánek i další dokumenty a s pozůstalými se vydal ke schodišti. Erutan se za nimi hned rozeběhl, však byli rychlejší… stačili zavřít a zamknout dveře na několik západů. „Tenhle hrob bude i vaším!“ zasmál se nord a odešli z místnosti, elf se přesunul ke zraněnému Siberiovi, který stále nechápal, proč se s ním tak domluvil. „Vždyť… ááh… nám sebral mapku!!!“ „Stačil jsem si zapamatovat veškeré značky. Můžu to pak ukázat v pevnosti…“ O vteřinku později se ozvalo silné bušení na dveře a hlas bretonky, tázající se, jestli je někdo za dveřmi. Jaká úleva pro oba Drápy, když jim svitla naděje na záchranu. Pěsti narážely do tváří a kopance udeřovaly do hrudí. Elfí těla se prohazovala jídelními stoly a některý nábytek nevydržel jejich nápor. Erutan se zakrvácenou tváří padl zády ke skříni a rychle popadal dech, který ztratil. Mocný vrah se k němu blížil s čepelí v ruce. Na poslední chvíli se vyhnul bodnutí, rychlý sud do strany mu zachránil život. Dostal se k protější zdi, kde doufal, že bude mít aspoň chvilku na zvednutí se ze země, ale altmer byl rychlejší a pohotovější. Kopanec do tváře přinutil bosmera si lehnout na záda, poté se už vší silou spustil k jeho hrudi. I když to vypadalo pro něj beznadějně na záchranu, stále si věřil, že přežije. Z posledních sil učinil ukázkový styl „udeř a doraž“, kdy altmerovi v hábitu podkopnul nohy a jeho vlastní dýku mu zapustil do těla. Nastal konec boje… „Heh… heh… uff… A příště… si se mnou nezahrávej!“ ukázal na něj prstem zvěd během popadání dechu. Z jeho náprsní kapsy vytáhl veškeré plánky, které získal od druhého hlasu, tělo odklidil do protější komnaty na chodbě a rozhodl se vydat se stejnou cestou zpět do Elinhiru. Tentokrát doufal, že se z této pevnosti dostane mnohem rychleji a nepozorovaněji, než tomu bylo na začátku. S velkým nádechem vyrazil na zpáteční cestu. V pevnosti Amol zavládl neklid. Ačkoli byli členové mocné skupinky zpět na základně, Glaris měla hodně práce se Siberiovým tělem, která se snažila zachránit před smrtí. Jeho tělo se už změnilo do původního, rudá kůže ukázala zranění po stříbrných zbraních. Její mocná kouzla moc nezabírala, ani vlastnoručně vyrobené lektvary. Erutan a Laa’veren postávali u postele a doufali, že ho vyléčí. „Pánové, překážíte mi tu! Běžte pryč!“ poručila jim čarodějka, když přestala léčit. „Jak to, že se z něj stalo takové… zvíře?“ ohlédl se na Laa’verena, který se jen usmál, „Vás to nepřekvapuje? Vždyť…“ „Ne, nepřekvapuje.“ stroze odpověděl, „My o jeho schopnosti víme.“ Erutan se už chtěl zeptat, jestli byl nějak proklet nebo začarován, „Ne, byl obdařen samotnou… Ehh, no, to máš jedno. Nemusíš to zatím vědět.“ „CO NEMUSÍM ZATÍM VĚDĚT?!“ křikl na něj bosmer, diplomat se na něj jen mlčky otočil. „Lidi! Áh, konečně jste dorazili!“ ozvala se ve dveřích khajiitka s radostnou náladou, však ta jí záhy klesla, když spatřila nahého a zraněného Siberia. „Bude v pořádku, Teiko…“ ujistil ji altmer a zeptal se, co má na srdci. S velkou vervou jim oznámila, že během jejich nepřítomnosti přišla na jistý poznatek z listin, které přinesla s Erutanem v minulém dni. „Už vím, kdo je to „Áčko“.“ kromě Glaris jí začali všichni poslouchat, „Hlavně ty ho budeš znát, Laa’verene. Vzpomínáš si na „Alfreda Silnorukého“?“ Po vyřčení jména se mu roztáhly panenky překvapením, „ON? Já měl za to, že zemřel!“ „Nezemřel! Je naživu… Jak se zdá, tak nejspíše utekl z markarthského dolu a teď vede další skupinku rebelů. Jak je vidět, tak Šavlozubáků.“ „Cos zjistila, Teiko?“ zeptal se Erutan opatrně. „Dopisoval si s ostatními skupinami a dokonce psal jakémusi „Hadvurovi“. To jméno mi nic neříká…“ za to Erutan jen tiše kýval hlavou, věděl, o koho se jedná, „Jeho skupinka se nachází, ehm… někde v Bílém Průsmyku.“ „Najdeme ho a zničíme!“ dodal hlasitě altmer a ohlédl se na zraněného lukostřelce, „Toho budou ještě litovat!“ „Kdo je to vlastně ten nord?“ nechápal bosmer situaci, Teiko se mu snažila popsat onu osobu. „Alfred Silnoruký byl během druhé občanské války velitelem pevnosti Dunstad. Velmi mocná a vlivná osoba, získal si srdce téměř každého norda. Něco jako minulý velekrál… Bojoval proti Thalmoru, ale nakonec se mu to nepodařilo. Byl dostkrát vězněn, ale vždy utekl. Je to nejnebezpečnější rebel, se kterým se kdy Thalmor setkal.“ pustila hlavu k zemi, „A možná taky vrah mého syna.“ „V té hrobce jsme našli mapku, na které bylo znázorněno místo na východě provincie. A u toho nápis „Korihnuul“… Nevíte někdo, co to znamená?“ přiznal se bosmer, ale jakmile řekl, co si pamatoval, všichni členové ztuhli překvapením. Zdálo se, že Erutan na něco přišel, ale když ani jeden z nich po dlouhé minutě ticha nic neprozradil, divil se. Napadlo ho, že buď objevil něco, co nikdo nevěděl, nebo naopak co všichni znali. Žádal po nich vysvětlení, ale nikdo se zatím neozýval. ________________________________________________________________________________________________ Otázka: Co učinil Erutan v pevnosti Hel Ra? 1) vytáhnul mříže hlavní brány 2) vyřídil strážce na hradbách 3) vydával se za nepřítele Upravil/a Adrian_S dne 21.03.2021 18:23 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej



Lord Fuckface	#102 Přidané 15.11.2015 18:31
Příspěvek: 4 Založený: 20.10.15	vytáhnul mříže hlavní brány


KinimodLP	#103 Přidané 21.11.2015 13:20
Příspěvek: 1057 Založený: 16.09.13	2) Vyřídil stráže na hradbách Ps: Adri, nechci do tebe nějak šťourat, povídka je napsaná famózně, ale v posledních odstavcích pod obrázkem („Pánové, překážíte mi tu! Běžte pryč!“ poručila jim čarodějka...) jsem se docela ztrácel. Zdá se mi, že tam je až moc přes sebe navzájem křičících postav


Fabi Olofsson	#104 Přidané 23.11.2015 18:51
Příspěvek: 20 Založený: 05.08.15	2) vyřídil strážce na hradbách .)


MightRider	#105 Přidané 24.11.2015 22:34
Ocenění: Příspěvek: 1145 Založený: 20.07.12	2) Vyřídil stráže na hradbách


Adrian_S	#106 Přidané 10.12.2015 18:02
Ocenění: Příspěvek: 4313 Založený: 01.05.14	Vážení a milí čtenáři, jsem rád, že stále trpělivě vyčkáváte na pokračování AP-ček, které se tu prozatím ještě neobjevilo. Omlouvám se, že nedávám nijak vědět, ale v posledních dobách toho řeším momentálně moc osobních věcí, kdy zkrátka nemám čas. Ale, jak to tak vypadá, brzy se situace zlepší a už teď vám mohu naprosto jasně slíbit, že by se tu zde měla objevit další část AP V. Celkově o tomto víkendu se budu snažit doplnit ke všem mým povídkám pokračování, ale prvně začnu zde.. Pak se přesunem do Vaultu 999 a nakonec zamíříme do AP VII. Máte mé slovo, že už tu nebudete muset dlouho vyčkávat, samotného mě to také štve, že jsem během měsíce (a několik dnů) nic nevytvořil. Ale už by mělo být líp... Jinak, všímám si, že za chvilku tu v AP V bude 7000 shlédnutí! Já.. vám za toto číslo strašně moc děkuji, nevěřil jsem, že bych dosáhl někdy takového čísla! Protože za pár minut odjíždím do práce, nezbývá mi nic jiného, než se rozloučit... A zítra se těšte na pokračování příběhu elfího zvěda Erutana Vlaarina! Upravil/a Adrian_S dne 10.12.2015 18:03 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


Adrian_S	#107 Přidané 12.12.2015 20:14
Ocenění: Příspěvek: 4313 Založený: 01.05.14	Část 20. - Dobyvatel Altmer se ohlédl na khajiitku a pokynutím hlavy jí dal jasné znamení, to samé provedl i ke Glaris, která mlčky léčila zraněného střelce. „Musíme vyrazit za královnou! Dáme ji informace, které jsme…“ „HEJ! Může mi někdo říct, co se tu zatraceně děje?“ přerušil Erutan svého druha v řeči, „Proč chcete jít za královnou? A co je „Korihnuul“??“ odpovědi se však nedočkal, Teiko chtěla odejít zpět do útrob pevnosti, ale elfí křik jí zastavil a vyžádal si pozornost všech přítomných, „Už mě… vážně nebaví lézt někam, kde nemám absolutně tušení, co mě čeká!“ „To není podst…“ spustil Laa’veren, ale byl opět přerušen. „OPOVAŽ SE MI ŘÍCT, ŽE TO NENÍ PODSTATNÉ, A DÁM TI PŘES DRŽKU!“ z Erutanových očí zářila zlost, i Glaris raději přestala s ošetřováním „Ptám se vás naposledy, jinak tu končím!“ Několik tichých vteřin uplynulo, než altmer kývnul na Glaris a pronesl, aby začala s vysvětlováním. Ta se postavila od zraněného Siberia a trochu si oprášila hábit. „Plníme Její příkazy, protože se snaží se dovést svůj lid k vyšším cílům. Ale aby tak mohla uskutečnit, potřebuje mít… ehm… čistou cestu.“ Erutan se narovnal a přimhouřil okem, „Cože?“ „Naše královna zná způsob, jak se dostat k pravým bohům. Ale aby ho mohla použít, musí nejdříve překonat staré tradice a získat vše potřebné…“ skočil altmer do řeči, „Byli jsme vysláni do všech zemí, abychom našli boží artefakty a přesvědčili lid o spolupráci. Máme spousty těchto věcí… Od „Oka Argonie“, až po „Hůl chaosu“.“ bosmer stále nechápal, o co jim jde, „Nyní naše paní potřebuje masky kněží, kteří v minulosti sloužili samotným drakům. Považovali se za boží mluvčí…“ vysvětloval přesvědčivě, „Máme již skoro všechny… až na jednu.“ Glaris přistoupila o krok blíže k Erutanovi, „Z několika pramenů jsem se dočetla, že tu před několika lety byl jistý „drakorozený“, který se postaral o tyto mocné bytosti a vyprovodil je ze světa. Masky si pak schoval na tajné místo. To jsme časem našli. Bylo jich deset, ale chyběla mu ještě jedna.“ Do řeči se připletla i khajiitka, „Ten poslední, Korihnuul, je zapomenutý. Nikdy nebyl nějak výjimečný, ale víme, že je pro splnění našeho úkolu podstatný.“ „Co s tím mají společného nordi?“ otočil se na všechny přítomné, „Proč útočíme na rebely?“ Glaris se ohlédla na Laa’verena, který opět kývnul hlavou, položila mu ruku na rameno a zahleděla přímo do očí, „Ten poslední je pra-pra-prapředek Alfreda Silnorukého. On a jeho skupina chrání to tajné místo.“ „Proto po něm jdeme a hledáme veškeré indicie.“ přidala se Teiko. „A co pak? Co bude po nálezu té masky?“ zeptal se Erutan. „Pak bude moct naše královna využít své moci a učinit to, po čem toužila celý život…“ usmál se na něj muž, „A to je také náš úkol, Erutane!“ Náhle Glaris milým prosebným hlasem promluvila, „Prosím, Erutane, pochop, o co nám jde a proč jsme ti tohle tajili. Kdybys to věděl dříve, určitě bys nám nepomohl… a hlavně královně. My… chápeme, proč nesnášíš Thalmor! Ale vem to z té druhé stránky, jestli nepomůžeš nám a královně…“ smutně vydechla, „Paní Sylsris může vrátit všechno, jak bylo dříve. I tvou rodinu, ženu, domov!“ „Jen musíme najít tu dračí masku. Jinak je to zcela nemožné!“ upřímně pronesl Laa’veren. V bosmerově mysli se ocitl nový nádech myšlenek. Netušil, že jeho současní společníci touží po návratu starých časů. Každý, komu se v místnosti podíval do očí, jen kýval hlavou. Bylo na všech vidět, jak moc chtějí jeho podporu. Při pomyšlení, že by mohla Sylsris opravdu vrátit čas zpátky a znovu vytvořit, co tu kdysi bylo, ho hladilo lehce po srdci a duši. Takovou moc zkrátka neočekával… Vzpomínka na prvotřídní svatbu, krásný život s Leneri a žádný odchod do armády, ho nakonec přimělo kývnout hlavou. Souhlasil s jejich úmysly, konečně se uklidnil. Na jeho hruď se dostalo hromadné objetí a poděkování za podporu, odteď měl Erutan jasno, co musí udělat. Laa’veren požádal Glaris, aby si vypůjčila od velitele pár mužů a vydala se s nimi do Větrného Žlebu, kde by pokračovala v ošetřování. On, Teiko a Erutan by vyrazili do Bílého Průsmyku za Fewiqem zjistit základnu Šavlozubáků. Bretonka souhlasila, ještě jednou se usmála na bosmera a popřála mu šťastnou cestu. „Dobrá…“ ohlédl se altmer na zbývající dva společníky, „Když vyrazíme hned, možná je najdeme ještě před setměním!“ „Tak, jdeme!“ ozval se bosmer rozhodným hlasem. Pevnost Hel Ra se probouzela do mlžného rána, stráže na hradbách a na mostku hlídala okolí jako každý jiný den. V hlásce panovala klidná nálada, přestrojení vojáci vyčkávali na vyšší rozkazy a mezitím se připravovali k plánovanému útoku na Elinhir. Však ani jeden z hlídkujících si nevšiml čtveřice zvědů, ručkující po vnější zdi mostku. Vedoucí Erutan se ohlížel s klidem před i za sebe, jeho trochu vystrašení spolubojovníci ho následovali. Za moment dorazil až na konec mostku, kde se postavil, zhluboka nadechl a tiše vysvětlil ostatním, aby se na tento okamžik připravili. Rázem skočil do výklenku a zachytl se. Do jedné z menších děr uvázal lano, které si nesl na rameni a druhý konec přehodil Demitrovi. Velkým přehoupnutím a vyšplháním k výklenku se dostal až k elfovi. Takto to udělali i ostatní zvědi, bez potíží se dostali do srdce Achillovy paty. Společným tempem šplhali vzhůru k hradbám. Mezitím se dostavila velká jednotka císařských bojovníků do zatáčky, odkud viděla na pevnost. Tribun Trebunius a legát Leronn trpělivě čekali na jejich znamení z hradeb. „Myslíte, tribune, že se jim to povede?“ ohlédl se legát na svého podřízeného ve zbroji. „Jsou to mí nejlepší zvědi, obzvláště pomocný Vlaarin. Ten je z nich fakt dobrej…“ legát si potichu odkašlal a trpělivě hleděl na hradby, za jeho zády se ozývalo netrpělivé vzdychání a vlna nervozity. Altmeři v rudých zbrojích poklidně kráčeli po hradbě a neměli ani zdání, že se jim za zády vynořila čtveřice nezvaných hostů. Sotva dvojice hlídačů prošla kolem oné díry v zemi, Erutanovy ruce vytáhly tělo ven a okamžitě vrhly po mužích dvě dýky, které se zakously tiše do nekrytých zad. Vzápětí vylezl Demitr, Kobert a Romanus, všichni si připravili zbraně do rukou. Elf ukázal na již předem připravená místa. Podle plánu měl Demitr zajistit stráže u brány, Kobert s Romanem vytáhnout mříže a Erutan se postarat o vojáky na stráži. Naposled si řekli své „Hodně štěstí!“, moc dobře věděli, že tenhle útok nemusí ani jeden z nich přežít… Demitr, společně s Kobertem a Romanem postupovali směrem k bráně, Erutan zamířil opačným směrem na hradbách, za sudy u cimbuří odtáhnul mrtvoly a sám se schoval za další bedny u jedné ze zdí. Mezitím se Redguard a dva Císařští přesunuli k věžím brány. Sotva dorazili na místo, už museli udeřit… pár strážců vyšlo z věží, ani jeden z nich nepředpokládal takové zaskočení, nestačili ani tasit zbraně, už jim ocel okusovala hrdla. Trojice postupovala vpřed, bosmer vyčkával na svém místě a doufal, že jeho plán vyjde. Už chtěl přemýšlet, co podnikne, až tuhle pevnost dobijí, ale z přemítání ho vyrušil jeden z hlídačů, jenž byl doprovázen dalšími třemi. Byl sice skrytý za sudy, leč jeho zbroj lehce prosvítala v mezeře krabic. Jakmile se objevila nad jeho hlavou tvář altmera, rychle ho bodl a vyšel z úkrytu… sám proti trojici nepřátel. Ani ne za okamžik se v celé pevnosti rozezněly poplašné zvony a bojový křik. I trojice zvědů se také dočkala rány… Ze schodišť věží vyběhli další strážci pevnosti a pustili se do obrany, Demitr měl co dělat, aby se ubránil proti ohromné přesile. I když ani jeden z důstojníků neviděl znamení pro útok, i na tak velkou vzdálenost mohli slyšet bojovou atmosféru. Oba zatajili dech, až jim na kůži vystoupla husí kůže. Erutan vyřídil dalšího altmera, který ho však nehezky poranil po ruce. Sám se teď bránil proti dvojici vojáků, kteří měli mnohem větší a lepší zbraně než on. Ve věžích se podařilo zneškodnit jednoduché strážce, Kobert a Romanus začali točit rumpálem a mříže vyjížděly vzhůru. V tu chvíli legát zavelel přesun na mostek, celá jednotka se dala kupředu. V posledních chvílích vyřidl Demitr své protivníky, z uniformy vytáhl kus bílého hadru, se kterým začal mávat za hradbu… jasný znak pro legionáře. „ÚTOK!!!“ zavelel legát s vytaseným mečem, muži se rozeběhli proti chabě chráněnému mostku. Za několik vteřin zneškodnili venkovní hlídku, leč na hradbách, kde bojoval Erutan a Demitr, dorazili lučištníci z pevnosti a zahájili masivní obranu. Protože neměl bosmer moc šancí na přežití proti takové přesile, zanechal boje a rozeběhl se k redguardovi, který ho na poslední chvíli strhl za zeď. Být o vteřinu později venku, nepřežil by. Za jeho záchranu mu poděkoval… Do rozevřených dveří vběhla mocná legie, na nádvoří došlo ke střetu s převlečenými thalmorskými jednotkami, kteří se vydávali za legionáře. Bylo těžké rozpoznat, kdo je kdo. Ze schodišť hradeb vylétly střely lučištníků a blesky z čarodějných rukou. Mnoho vojáků padalo tváří k zemi, chaos nastal všude. V pevnosti nastala rudá chvíle… Dva koně projeli kolem věží Valtheimu, na prvním seděl vedoucí Laa’veren, hned vzápětí se ho držela Teiko s Erutanem. Slunce nad nimi kroužilo a pomalu se chystalo ke spánku, v rychlosti se elf ohlédl na bývalý tábor Šavlozubáků na protějším břehu. Stále kroutil hlavou, jakou drzost použili proti Thalmoru. Bosmerovo pozadí stále řvalo bolestí, bylo velice nezvyklé sedět na hřbetu zvířete. Však nemusel tolik křičet, za zatáčkou se objevil již známý medovar, ke kterému mířili. Koně dorazili k oplocení, všichni tři seskočili ze sedel a zamířili si to ke vchodu. Jaká náhoda, když se rozevřely dveře a v nich khajiit, toužící se nadechnout čerstvého vzduchu. Okamžitě se usmál na nečekanou návštěvu a uvítal je velkým gestem. „Vítejte, přátelé! Co pro vás Fewiq může udělat?“ leč jeho jedno oko zůstalo přimhouřené, „Není vás nějak málo?“ Laa’veren na něj prostě mávl, „To je na dlouho, khajiite. Potřebujem vědět, kde se schovávají Šavlozubáci. Neviděls je v poslední době?“ Fewiq se zarazil, „Šavlozubáci? Ti nordi? Jedna skupinka se usadila někde v pláních… nejspíše u Bouřeklidu…“ altmer ho ujistil, že o tyto bylo již postaráno, ale tentokrát kočičák neměl tušení, kde by se nacházeli další. Za Khajiitovými zády vyšel velmi mladý bosmer, celý ušpiněný, „Mistře Fewiqu, pomohl byste mi s…“ zarazil se, když spatřil trojici Drápů, okamžitě se klaněl „Ó pardon, velevážení… Vítejte!“ Laa’veren ho zarazil, „Netřeba se nám klanět, bratranče!“ mezitím dělník vysvětloval mistru problém ve varně, jakmile skončil, zeptal se ho, kdy dostane zaplaceno za odvoz medoviny do Morthalu, „Moment, vy jste dneska rozvážel? Nevšiml jste si něčeho podezřelého?“ bosmer se zamyslel. „Ani ne… jen na pár tuláků v pláních.“ náhle se zastavil ve výkladu, „Vlastně… byli zvláštní. Měli na sobě zbroje a jeden z nich… měl i zbraň! Nevím přesně jakou, ale…“ „Kde to bylo? A kolik?!“ vyhrkl altmer, dělník mu detailně popsal vše, co chtěl, „Dá se mu věřit?“ zeptal se khajiita. „Učeň je velice spolehlivý. Jestli by neříkal pravdu, čest khajiitů by jistě pošpinil!“ bouchnul si Fewiq na hruď. „Já mu věřím!“ ozvala se Teiko. Bez rozloučení rozkázal diplomat dvojici společníků, aby naskočili na koně a vyrazili, oba pracovníci z medovaru jim na rozloučenou zamávali a popřáli zdar. Sotva vyrazili, už se Erutan divil, kde se v takovém elfu bere tolik sebevědomí a jistoty. Ani se nesnažil zjistit více, bez mrknutí oka rozhodl za celou skupinku. Za pár desítek minut projeli kolem pevnosti Šedoblat, poté zamířili na sever směrem k Labyrinthianu. Uprostřed cesty, odkud bylo krásně vidět do plání, se zastavili a seskočili z koní, Laa’veren se ujal vedení a požádal Erutana, aby se poohlédl po stopách. Elfové rázem šli vedle sebe, Teiko je hlídala v zádech. „Řekni mi něco, Laa’verene…“ nastražil své zlaté uši, „Kde se v tobě bere tolik jistoty? Nebojíš se, že jsme třeba na špatném místě?“ „Pche, to rozhodně ne, milý zvěde!“ ohlédl se na něj a pokračoval v pochodu, „Jsme na správném místě, protože ty máš čuch na stopy a já zase na předpoklady.“ „A kde bereš to…“ „Sebevědomí?“ usmál se, „To je můj dar… od narození. Já byl v mládí natolik geniální, že mi kdokoli záviděl. A teď se jistě ptáš, proč mluvím tak tvrdě… Povím ti, proč.“ zastavil se a vzhlížel do krajiny, „Můj otec mi od malička říkával, že „když si nepůjdu za tím, co chci, nikdy to nezískám“. Už jako malej jsem rád recitoval altmeří básně a romány. Slova mě bavila, znal jsem jich tolik, že jsem díky nim dokázal téměř nemožné… Od svádění krásných žen, až po ujednání takové smlouvy, která se nedala odmítnout. Samozřejmě, že v náš prospěch!“ „Máš docela tvrdá slova i proti nordům. Není to trochu aro…?“ „Pfff… Nebýt tohohle daru, nebyl bych tady. Tys byl v armádě, abys ochránil svou zemi. Ale byl jsi nejspíš příliš hrdý na porušení některých závazků. Musel ses hlavně starat o ostatní a na sebe nepomýšlel. Tím se z tebe stane jen prostý „světec“, který MUSÍ pomoct každému. Ale ne každý si zaslouží pomoct.“ ohlédl se na něj a prohlédl od paty až po hlavu, „Neznát tě, považoval bych tě za ubožáka… jako toho bosmera z medovaru. Ale pokud v tobě královna něco vidí, pak je i mou povinností se o tebe zajímat a brát tě, jako „bratrance“!“ Erutan se nadechl, „A jak ses dostal ke královně?“ „Když jsem nastoupil do řad Thalmoru, všimla si mých neobyčejných schopností a dovedností. Po čase za mnou osobně přišla, nabídla mi dohodu, která se nedala odmítnout. Zkrátka chtěla ke svému boku toho nejlepšího… A JÁ jsem ten nejlepší!“ „A co za to máš?“ zeptal se opatrně, diplomat se jen povrchně usmál. „Skvělou pozici, bohatství, slávu a spoustu výzev pro má slova… a také mé čepele!“ Bylo příjemné pozorovat vybavující se dvojici, ale jejich diskuzi přerušila khajiitka, „Nerada vás ruším, ale neměli bychom hledat stopy?“ „Máš pravdu, Teiko. Pusť se do práce, bratranče!“ Ostrý výraz ponořil zvěd do traviny, chvíli vyhlížel nějaké stopy, až našel jednu vzdálenou, kus od nich. Když přišel na místo, kde byl vykopnut drn trávy, našel otisk boty v bahně, mířící kamsi ke skalám. Hmatem poznal, že oním směrem musel jít někdo nedávno. Navrhl, aby se vydali za stopou, nikdo neodporoval. Po chvíli kráčení v přírodě došli k prapodivným dřevěným dveřím, vedoucí do skály. Vchod připomínal opuštěný důl, ale ani jeden z nich si nevzpomínal, že by se tu něco takového nacházelo. Domluvili se, co kdo bude mít na starost a vešli opatrně dovnitř. Pevnost Hel Ra se barvila plně do ruda, na nádvoří se stále ozývaly zbraně z obou stran a muži padali čelem k zemi. Každou chvíli se na nádvoří objevovali další a další muži z Cyrodiilu, kteří včas přispěchali na pomoc svým bratrům. Dvě třetiny pevnosti byly již pod rudou kontrolou, jež postupovala pomalu kupředu. Na hradisku pronikali zvědi dále do hlásky, kde obrana řídla. Když blízká nádvoří ztichla a legionáři se začali přibližovat ke vstupu do samotné vysoké věže, rozhodli se zvědi sestoupit z hradeb a pomoct svým spolubojovníkům. Až na Erutana ostatní zvědi seběhli nižší schodiště, vedoucí ke dveřím kamenné budovy. Jakmile se dostali na místo, z vyšších míst vyletěly šípy, jež minuly Demitra s Kobertem, Romanus křičel v bolestech, dokud mu další šíp neprovrtal hlavu. Na poslední chvíli si dvojice všimla střelců a zalezla za blízkou zeď… mocné závrty do dřeva a zdiva se ozvaly. „ACH MŮJ BOŽE, ZABILI ROMANA!“ křikl Kobert. Demitr vykouknul zpoza rohu a zadíval se na střelce, „VY, PARCHANTI!“, během vteřiny však zalezl zpátky, do zdiva zabušily šípy. Běžící bosmer se v posledním momentu zastavil u schodiště a rychle zalezl, když spatřil, jak jsou jeho přátelé pod palbou několika dalších lukostřelců. Bylo mu jasné, pokud nic nepodnikne, jistě zemřou. Přišlo mu to velice riskantní, pohled na zakrvácené nádvoří a nebezpečí, vycházející z hradeb mu nedodávalo moc odvahy a sebedůvěry… ale svůj strach překonal. Pevně chytl do rukou obě dýky, podíval se na střelce a odhadoval vzdálenost od nich. V hlavě si připravoval plán, jak by je mohl zneškodnit, aniž by přišel k úhoně. Za vteřinku, když se bolestně ozval Demitr, se rozeběhl proti nic netušícím střelcům. Čtyři lučištníci… dvě dýky… jeden běžící zvěd. Jedna ruka v pohybu vrhla nůž proti střelci, mířící kamsi dolů, čepel se zakousla do krku a tělo spadlo k zemi. Další střelec se divil, proč jeho společník padl a otočil se na běžícího legionáře. Než však stačil vystřelit, mocný skok ho povalil na zem a střelu vypustil kamsi vzhůru. Další dva lučištníci přestali mířit do nižší části a připravili si luky proti bosmerovi. Do jednoho však stihl zapustit dýku a chytnout se těla, které mu sloužilo jako živý štít. Následně do chyceného altmera pronikl šíp skrze záda, oběť už věděla, že zemře. Erutan se rozeběhl s živým štítem proti zbývajícímu elfu, pár coulů před ním odhodil altmera na lukostřelce a jakmile oba zároveň spadli na zem, nožem se jim podepsal na hrdle. Hradba byla vyčištěna, dvojice zvědů pod schody byla už v bezpečí a do Erutana vstoupila taková chuť a touha po zabíjení jak nikdy jindy. Leč, než se vzpamatoval z čerstvého zážitku, v těle se ozvala bolest. Do pravé části zad se cosi zakouslo a neustále bolelo, řev z úst vycházel jak kokrhání za svítání a slzy se pomalu valily z očí. Když dopadl na kolena s brekem na bradě, myslel si, že ho kdosi zabije, ale za sebou zaslechl jen další tlumený pád. Po jeho pravici padl muž, který ho zranil… předchozí thalmorský střelec, kterého jen povalil na zem, ale nestačil dorazit. Čas se rázem zastavil a zvuk okolního boje utlumil, bušení zrychleného srdce se hlásilo po celém světě a dech nevěřícně klesal a vzrůstal. V očích náhle spatřil pár sáhů před sebou jakousi postavu, která do této události nijak nepatřila… podivně vysoká žena v bělavém rouchu a s úsměvem na tváři hleděla na zraněného zvěda. Čím více se snažil zaostřit na neznámou, tím rychleji ztrácel dech. Však chtěl říct svou domněnku, kdo se před ním zjevil, ale neznámá síla ho strčila za sebe a záda se dotkla chladného kamene… tvář ženy zmizela. „POMOZ MI S NÍM!“ křikl kdosi nad ním. „U STENDARRA!“ kdosi ho chytl za ramena a odtáhl k nejbližší zdi, „DRŽ HO PŘI ŽIVOTĚ!!“ Před elfím zrakem se objevil Korbert, jenž tasil zbraň a vyběhl proti dalšímu střelci, co vyšel z nedalekého schodiště vzhůru, „To bude dobrý, Erutane! Vydrž! NO TÁÁK!!“ slyšel kolem sebe velice tlumeně, poté se rozeznělo trhání oděvu a nepříjemný tlak v zádech, kdy se šíp vytahoval z těla, „Bude to bolet, ale přežiješ! Zůstaň tak! NEVZDÁVEJ TO!“ do očí se mu dostal Demitr s velice vystrašeným výrazem. Náhle se elfí zrak zavřel a dech vytratil… Když vyšla trojice zabijáků do podivného sklepení a chladného kamene, ani jeden z nich netušil, co je zde čeká. Altmer byl sice přesvědčen, že jsou na správném místě, ale jeho sebejistotu bosmer neopětoval. Něco se mu na tomto místě nezdálo. Po pár ujitých krocích se všichni shodli, že se musejí nacházet v nějakém opuštěném dole, neboť kromě hornického vybavení narazili i na zábrany proti zavalení stropu. Během tiché chůze zastavil Erutan skupinku a ukázal na zem, v blátě se ocitla čerstvá stopa. Laa’veren a Teiko pokynuli hlavou, že mu rozumí, tiše si vytáhli zbraně do rukou a vydali se kupředu. Lehce osvětlená chodba je vedla do nižších podlaží, bylo již zřejmé, že tu jistě někdo je. A jak pokračovali kupředu a dostali se ke vstupu do větší opracované jeskyně, zastavili se a skrčili. Před nimi, několik desítek sáhů od nich, postávala dvojice lehce vyzbrojených žen. Kolem nich se nacházely různé hornické pomůcky či natěžená ruda, kterou však nikdo nevyvezl. Trojice byla natolik zticha, že slyšela, o čem se ženy baví. Jedna z nich se obávala o budoucnost Šavlozubáků a naopak druhá se ji snažila utišit, že bude všechno v pořádku, když je mezi nimi vůdce. Laa’veren se po pronesení řeči velice usmál, sevřel pořádně svou zbraň a chtěl se připlížit, v tom mu ale zabránil Erutan… lehce ho chytl za rameno a jen očima ukázal na dýku, měl v plánu ji vrhnout. Nikdo z nich neměl námitky, elf si připravil zbraň na vrhání, a jakmile se jedna z žen odešla z místnosti, vrhl ji po stávající. Ta padla na zem, z úst se ozvala bolest a marná snaha o křik, když byl rdoušen její vdechující krví. Druhá žena se podivila, co zaslechla za sebou a vrátila se. S hrůzou zjistila, co se stalo za jejími zády a okamžitě se jí snažila zachránit život. Sotva popadla její hlavu a chtěla vytáhnout zbraň z hrdla, trojice vyrazila kupředu. Šavlozubka si nestačila vytáhnout zbraně, její hlava se kutálela po místnosti a Laa’veren zahájil tichý útok s jasným zněním: „Nikoho nešetřit!“. Kdesi v dalších částech jeskyně se rozléhal nepříjemný rozhovor několika dalších rebelů. Potáceli se na hraně zoufalství a strachu, v posledních dobách ztratili mnoho důležitých zdrojů a byli si vědomi, že jim je Thalmor v patách. Snažili se uprostřed hádky přijít na řešení, jak by mohli ochránit své tajemství, aniž by přitom musel někdo další zahynout či se přemístit někam daleko… „Do zapomnění, Alfrede! Podívej se, vždyť ti bastardi přepadli Svena u Průsmyku a pak Ulfrika u Amolu! Jestli to takhle půjde dál…“ „Vím, kam míříš, Sarri,“ zadržel jí statný muž ve starém ocelovém brnění, „ale už mám plán, jak se jich zbavíme a přestanou nás sledovat.“ ohlédl se na norda po levici, „Bratránek mi na Samotě zajistil loď, se kterou vydáme na širé moře. Když odplujem na Solstheim, nenajdou nás a také naše tajemství!“ „Myslíš, že to vyjde? Když už se dostali i do tvé hrobky a našli tam…“ „Neboj! To, co tam našli, jim stačit nebude! Na to vsázím svůj krk!“ uklidňoval ho vůdce, „Mého předka nikdy nenajdou.“ „Solstheim… Proč zrovna tam?“ kroutila hlavou Sarri, „Tam bych neplula, ani kdybych je měla hned za zadkem!“ „Thalmoráci jsou možná mocní, ale proti síle na ostrově nemají šanci… Nezapomínejte, kdo skutečně jsem!“ bouchnul si na hruď. „Co máme dělat?“ zeptala se další rebelka, „Mám najít Falkreathské, aby se připravili na odchod?“ její návrh schválil a pronesl, aby si pospíšila. Žena odběhla kamsi do chodeb, trojice stávajících se otočila na sebe a opět se pustili do zhodnocování situace. Vůdce připomínal, co by si každý měl vzít na starost a jak si představuje budoucí boj proti úhlavnímu nepříteli. Leč chtěl spustit dlouhý monolog, rebelka se ani ne do minuty vrátila zpátky, celá udýchaná… „Co se děje?“ spustil vůdce. „Někdo tu je!“ pronesla s vytaženou zbraní, „Našla jsem dva mrtvé našince!“ „CO?!“ křikla Sarri. „Rychle si připravte zbraně, možná…“ nestačil doříct svou větu vysoký muž, do udýchané ženy narazila mocná palice, která ji nejen zabila, ale odhodila i kus na stranu, všichni rebelové strnuli na místě strachy, vytáhli si zbraně a vůdce pevný dwemerský štít. Mezitím do místnosti plné zásob, vybavení a dalších věcí, které byli pro tuto skupinku cenné, vešla vcelku poklidně trojice Drápů. Laa’verenova ruka zastavila jakýkoli útok a jen se směšným úsměvem hleděl na trojici nordů. „Nazdárek, nordi! Vaše stanoviště již patří nám!“ lehce se vysmíval vystrašené ženě a pobočníkovi, jediný vůdce se zachoval vážnou tvář, „Už nemáte kam utéct!“ Sarri ho nechápala, mírně se otočila na velitele, „Co-že to říká?!“ „V tuto chvíli nemáte šanci na přežití! Ha ha ha!!“ zasmál se altmer a ruce si dal do obranného postavení, rebelové zuřivě hleděli. „Možná jsme už mrtví, ale nic z nás nedostanete… vy, sráči!“ „Áh, Alfred Silnoruký!“ tleskl rukou diplomat, „Konečně se po dlouhé době opět vídáme! Není to úsměvné?“ „Úsměvné bude to, až ti má čepel probodne hlavu!“ procedil mezi zuby Alfred a ohlédl se na přítomné, nad Erutanem se velice ušklebil, „Tebe znám! Tys byl v MÉ hrobce s tím vlkodlakem! Měl jsem vás rovnou zabít!“ Na pár vteřin se roznášelo ticho, jako by čekali, co z bosmera vypadne, ale ten se jen zatřásl. Z trapného momentu z hrobky mu naběhla husí kůže. „Raději tě hned zabijem a pak si dohledáme to tvé tajemství, než abys nám utíkal věčně, Alfrede.“ pronesl upřímně altmer, „Neboj, bude to rychlé a jednoduché.“ ohlédl se na khajiitku, „Teiko, pohlídej dveře, nechci, aby nám někdo z nich utekl.“ „Jak si přeješ!“ ozvala se Teiko a ustoupila pár kroků za sebe. Jen, co tak učinila, rebelové vyběhli s pokřikem na nepřátele a doufali, že je vyřídí. Sarri se vrhla po Teice a jejímu velkému kladivu, druhý nord se vrhl s velkou palicí po Erutanovi, Alfred se zuřivostí v ústech vyrazil proti Laa’verenovi. Ocel se rozezněla po celé místnosti, hekání a bojový křik na obou stranách doprovázel boj každého účastníka. Po chvílích šermování a předvádění válečného umění se na Teičině zbroji objevilo několik šrámů od ostré dýky, leč ji nijak nezranily. Naopak její kladivo roztříštilo Sarrininu hlavu po nejbližší zdi. Erutan se hbitě vyhýbal nepovedeným zásahům palicí a při každé příležitosti se snažil vrazit své zbraně do těla norda. V momentě, kdy se soupeř zcela odkryl a chtěl učinit smrtící ránu, odhodil palici a chytil jeho ruce. Pár vteřin se přetahovali, ani jeden z nich se nechtěl dopustit chyby. Nakonec se jí bosmer přeci dopustil, na vteřinu povolil v rukách, nord se opřel do končetin a silně ho strčil kamsi do sudů za sebe. Překvapený elf však netušil, že za sudy, které převrátil, se nachází hrozivější past… s bolestným výkřikem si všiml, jak se do jeho nohy zakousla rezavé zuby na velkou zvěř. Souboji se již nevěnoval, chytl zraněnou končetinu a snažil se jí vyrvat z čelistí pasti, avšak marně. Rebel se k němu blížil s hrozivou tváří, svou zbraň natahoval nad sebe a chystal se k poslednímu zakončení. Kynareth ale stála na Erutanově straně, v poslední chvíli se objevila Teiko… jedna rána a rebel se již válel mrtev na zemi. Mezi Laa’verenem a Alfredem vzniklo hlučné napětí, oba bojovali svými čepelemi jak gladiátoři v aréně. Jiskry létaly vzduchem, brnění mečů se rozléhalo do okolí a pot se slzami tekl na všechny strany. Altmer se snažil o stále častější a silnější údery, zato Alfred se ho snažil co nejvíce unavit. Každou jeho ránu vykryl svým štítem, a čím více se diplomat snažil zasáhnout, tím rychleji se nord zotavil z útoku a mlátil ho kusem kovu v levé ruce. Na některé výpady nebyl připraven, tvrdé rány do tváře a do zbroje ho takřka ochromily. Dokonce ho Alfred udeřil tak silně, že ho poslal k zemi s bolestmi. Na poslední chvíli se opět objevila khajiitka, svým kladivem vletěla do posledního úderu a vykryla hrozící nebezpečí. Překvapený nord nečekal, že by se někdo připletl do cesty. Její silná rána kladivem do štítu mu ochromila končetinu a než se stačil vzpamatovat, Altmer se postavil na nohy a jediným švihem mu usekl ruku… Bolest, krev a slzy… nord padl na kolena, s velkým zděšením hleděl na uťatou končetinu, válející se na zemi a držící štít. Marně se snažil bodnout mečem do obou nepřátel, ale když mu ji oba thalmorští příslušníci vyrazili z rukou, věděl, že nastal jeho konec. „Pohlédni na Thalmor, Alfrede!“ po pronesení diplomatových slov se ocitla čepel v jeho krku, oči se postavily v sloup a dech se marně snažil nadechnout. Několik vteřin zůstal v této pozici, dokud mu nevyrval meč… tělo tlumeně padlo k zemi. Ačkoli bylo po boji, stále se v místnosti ozýval bolestný křik. Laa’veren se ohlédl na khajiitku a poděkoval ji za pomoc, bez jejího zásahu by nepřežil. Teiko jen kývla hlavou, zandala kladivo na záda a rozeběhla se ke křičícímu zraněnému Erutanovi. Past byla z půlky otevřena, jeho pravá noha silně krvácela. Když se přidaly khajiitské drápy, otevírání šlo samo a končetina se rázem uvolnila. „To je… pěkně hluboká rána!“ zkonstatovala, „Nedokážu ti to ošetřit!“ „Jak je na tom? Je v pořádku?“ zeptal se Laa’veren, mezitím co Erutan řval jak pominutý. „Musíme rychle za Glaris… Nebo nám umře!“ požádala ho, aby ho chytla za rameno a společným krokem se vydali zpět k východu dolu. Předtím však stačil altmer prohledat vůdcovo tělo, v jedné ze skrytých částí zbroje našel mapku, na chvíli ukořistěnou z hrobky. Bosmerova hlava se potácela v bolestech a nepřestávala křičet, krev se valila z nohy čím dál rychleji a než stačili dojít k východu, jeho mysl pohasla, „Zatraceně, ERUTANE!!!“ ozvala se Teiko, elf však nereagoval… Do očí proniklo lehké světlo, obraz byl sice rozmazán, ale po stále častějším zaostření bylo vidět krásně. Redguardova hlava se usmívala a ruka bojovníka klepala na zraněného elfa. „Vítej zpátky, bratře! Už jsem myslel, žes nám odešel!“ za Demitrovými zády se ocitl i Kobert s uklidňujícím úsměvem. „Co… se? Co se stalo?“ zeptal se velice unaveně zvěd. Než však jeho spolubojovníci vysvětlili situaci, do jeho blízkosti vstoupila další osoba s radostnou tváří, „Jak je na tom, bratře Demitre?“ „Je naživu! Přežil to, tribune!“ opět ho poklepal po rameni. Tribun Trebunius se přiklonil k elfí tváři, „Dobrá práce, vojáku! Už jsem se bál, že jsme vás ztratili! Ale, jak se zdá, máte zatraceně tuhej kořínek! He he he!!!“ „Kde to… jsme?“ zeptal se unaveně elf. „V pevnosti Hel Ra. Díky vaší odvaze a pomoci jsme ji celou dobyli!“ tribun pokračoval v řeči, „Nebýt vašeho samostatného průzkumu, by tahle jednotka thalmorů napadla Elinhir a bez potíží obsadila!“ Náhle je zvěd požádal, aby mu pomohli vstát, zprvu všichni namítali, aby šetřil síly, ale po slabé prosbě mu vyhověli. Opatrně mu chytli tělo a postavili na nohy, jeho oči spatřily nádvoří pevnosti, plné legionářů a zajatých altmerů. „Bohužel jsme přišli o spousty dobrých mužů.“ přiznal Kobert, „Ale… pevnost je naše!“ Když se ohlédl po všech zdivech, tribun pokračoval v řeči, „Kdo z vás otevřel bránu?“ přihlásil se Kobert s Demitrem, „Dobrá práce, bratři! Požádám legáta, abyste byli povýšeni!“ ohlédl se na Erutana, „A vás, pomocný, na chvíli vyřadím ze služby. Budete potřebovat spoustu času na uzdravení. Ale taktéž požádám u legáta o nějakou odměnu!“ Elf se slabostí usmál a zasalutoval, „Rozkaz… p-pane!“ po jeho gestu se usmál a taktéž mu zasalutoval, poté odešel zpět na nádvoří. V elfově mysli konečně svitla radost. Sám se vydal na nebezpečnou výpravu a sám naplánoval něco, na co by si nikdo netroufnul. Byť zahynulo mnoho vzdálených přátel, věděl, že učinil správnou věc v boji proti Thalmoru. Demitr a Kobert navrhli, že to večer oslaví několika lahvemi, s čímž Erutan souhlasil. Uplynulo mnoho tmavých hodin, tělo zvěda nevnímalo svět, ale cítilo, že je v pohybu. Na jeden velice krátký moment a z největších sil otevřel oči. V sivém světle zahlédl, jak projíždí na koni po zasněženém kameni, kolem různých stánků a v obklopení neznámých lidí. Náhle se pohyb zastavil, kdosi před ním seskočil k zemi, popadl ho za ruce a trhl k zemi, však zády nenarazil na kámen. „Přivolejte Glaris! RYCHLE!!“ ozvalo se tlumeně z khajiitské tlamy, skupina mužů v černém rouchu odnášela jeho tělo kamsi dovnitř stavby, kde opět oči zahalila temnota. Zdálo se mu to jako věčnost, ale probral se… Opět ležel skoro nahý na posteli se zavázanou nohou a ve svitu svíček a pochodní. Šrámy na těle, únava na duši a silná ospalost mu nepřála vstát z lóže. Však po několika minutách, kdy si konečně uvědomil, kde je a co se s ním stalo, se odhodlal postavit a protáhnout se. Bolest v noze se rázem ozvala, byla sice ošetřena, však ne zcela zahojená. Málem se svalil k zemi, jen tak-tak se chytil stolku u postele. Tlumené bouchnutí vzbudilo pozornost v tiché místnosti, dveře se dovnitř otevřely a z nich vyšel Fathryl Aren, jenž hned přispěchal na pomoc. Popadl ho za ramena a zvedl ho, „Jsi v pořádku? Neměl bys spěchat s tím vstáváním! Tvá noha ještě není úplně zdravá.“ „Jsem v pořádku… teda, snad.“ odvětil stroze bosmer. Altmer mu podal k ústům korbel vody, aby se napil, „Teiko říkala, žes měl pěkně na hraně. Ještě pár minut, a nebylo by ti pomoci.“ když vypil plný korbel, pokračoval, „Nikde se nezastavovali. Kdyby tam byla s vámi Glaris…“ „Hej, dost už o mém zranění!“ přerušil ho v řeči, „Jsem naživu a to stačí! Víc to rozebírat nemusíme!“ Fathryl předstoupil k posteli a podával mu oděv, ve kterém pro královnu pracoval, pomalu se oblékal, „Stále ten stejný výraz jako v Hammerfellu. Rázný a strohý.“ Erutan se na něj vážně otočil, „Ty ses příteli vůbec nezměnil…“ Na jeho řeč zakroutil hlavou, i když bral na vědomí, že spolupracuje s Thalmorem. Pořád si nemohl zvyknout na přítomnost altmera po boku, „Heh… kéž bych věděl, jak jsem se choval v Hammerfellu!“ v půli oblékání se zastavil, „To mě napadá, kdy se budu moct vrhnout do pátrání po své minulosti? Královna mi ještě nedala příležitost!“ „S tím ti mohu pomoci… teda, ONA může pomoci.“ bosmer znejistěl nad jeho slovy, „Chce s tebou mluvit.“ „Ta si dává ale na čas!“ dokončil oblékání a ohlédl se na Fathryla. „Vím, že ti tohle přijde jako využívání nebo snad něco horšího, ale věř mi. Královna tě nechce zneužít.“ přiblížil se k jeho uchu, „Myslím si, že ti chce říct něco důvěrného.“ „Máš tušení, o čem chce se mnou mluvit?“ kroucení hlavy mu bylo odpovědí, „Huh, já bych se jí taky chtěl na něco zeptat.“ Vydal se kupředu, ale hned po prvním kroku se málem svalil na zem, Fathryl ho na poslední chvíli chytl, ale Erutan ho jen odstrčil od sebe se slovy „Já to zvládnu!“. Pomalým pohybem, kdy se musel držet zdi nebo se opírat o něco pevného, vyrazil s doprovodem za nejvyšší představenou. Cestou mu přítel vysvětloval, jak si zatím vedou ostatní Drápy a jak je na tom hlavně Siberius, který se ještě neprobral z bezvědomí. Kromě vyprávění o jeho stavu se doslechl, jak moc pokročil Thalmor ve svém plánu… takřka celý Skyrim jim už patřil, až na pár míst. Po dlouhých minutách se oba dostavili ke dveřím královniných komnat, altmer zabušil na dveře a lehce je otevřel se slovy, že vede toho, koho si žádala. S milým hlasem ho pozvala dále, Fathryl gestem pobídl Erutana, aby vešel dovnitř. Jakmile vstoupil do síně a zabouchly se dveře, uviděl kromě bohaté výzdoby a velké postele, uprostřed místnosti, samotnou královnu v modravém rouchu, jak se obrátila od zrcadla a s velkým úsměvem se na něj zahleděla. „Prý jste si žádala mou přítomnost, královno! Tak jsem tady…“ nad jeho slovy se usmála a zdůraznila mu, že v její přítomnosti jí má nazývat „Má královno“ a nijak jinak, elf jen zakýval hlavou. „Máte v sobě dost sil na přežití, pane Vlaarine.“ spustila svou řeč, pomalým krokem se přemisťovala od zrcadla k posteli, „Laa’veren mi vyprávěl, co jste v posledních dobách prožíval. Nejdříve infiltrace v Bílém Průsmyku, pak odhalení nepřítele u pevnosti Amol a nyní zabití samotného vůdce! Působivé!“ Jeho jazyk se zarazil, „Nevím, co je na tom působivé, má královno.“ její tvář trochu znejistěla, „Jen jsem dělal, co jsem uměl. Tohle by udělal asi každý!“ „Hmmm… zajímavé.“ pozastavila se u stolku se džbánkem a pohárky, do kterých cosi nalila, „Měla jsem už spoustu pobočníků a podřízených, kteří plnili mé příkazy a rozkazy, ale ani jeden z nich se s Vámi rovnat nemohl!“ jakmile nalila číše, otočila se a přistupovala k němu, „Plnit rozkaz je jedna věc, ale jak jej splníte… to už je druhá věc. Někteří jdou na to přímočaře,“ podala mu pohárek, „a druzí to zkoušejí složitou cestou.“ „A kterou jsem šel já?“ Nad jeho slovy se usmála, „Vy se zkrátka neptáte, co je za problém nebo proč tomu tak je. Prostě jdete rovnou k věci. A přesně takové lidi já potřebuji.“ natáhla ruku s číší k přípitku, „Na skvělého pobočníka!“ ačkoli si nebyl jistý a nechápal, jak mohla říct něco, co na něj vůbec nesedělo, přiťukl si s ní. Víno obalilo rty, oběma se v tělech roztáhly žíly, „Chtěla jste mi něco říci, má královno. Fathryl mi pověděl, že je to prý něco důvěrného.“ „Áno… Fathryl Vás dobře informoval.“ odložila číši na stolek a otočila se k němu, „Když jste se vrátili, Laa’veren a Teiko mi pověděli, na co jste se jich vyptával v Amolu. Na mé úsilí a snahu, kterou se snažím naplnit.“ elf nastražil uši, „Mám od narození jistou moc, se kterou bych dokázala učinit nemožné. V mé krvi koluje zvláštní… síla. Taková, jakou tento svět ještě nezažil. Mohla bych na moment zničit všechno, co tu kdy vyrostlo, nebo někdo vybudoval, ale já se jí snažím využít v mnohem lepší prospěch. Ne k destrukci… ale k inovaci!“ Elf dopil číši a pozastavil se nad řečí, „Vaše krev není krev? Neboť… nerozumím vám!“ Královna mu chytla ruce a odtrhla mu je od číše, kterou pak položila na stolek, „Thalmor není zlo! Nezaložila jsem ho proto, aby ničil, ale naopak, aby BUDOVAL!“ vzala ho za dlaně a lehkým krokem vedla k zrcadlu, „Představte si, pane Vlaarine, svět, ve kterém by nebylo žádné násilí! Žádné konflikty a úcta ke všem rasám! Místo nekonečných bojů by se nekonečně dlouho slavilo! Na život, na bohy… na úrodu!“ „Tak, líbí se mi ta představa…“ Sylsris se usmála, „Žít v harmonii. Ale nelíbí se mi ta cesta k ní. Je to plné násilí a… a zloby! Krev, špína, mrtvoly! Pořád a pořád dokola!“ chtěla se ozvat, ale Erutan pokračoval, „A hlavně ty tajnosti kolem mne a vašeho plánu! Kdyby mi bylo všechno hnedka řečeno, co se po mně žádá…“ „Já Vás chápu, pane Vlaarine. Taky jsem nechtěla začít tuto cestu, ale pokud mám uspět a nechat vzniknout nový harmonický svět, musím tuto cestu dokončit. A s Vaší pomocí to půjde velice rychle!“ postavila ho k zrcadlu a přitakala, aby do ní hleděl, „V tomto boji padly již tisíce nepřátel a další padnou, ale pro záchranu miliónů dalších nevinných lidí! Vím, jak je hrozné se dívat na umírající nepřátele a ještě hůře, na umírající přátele. Jsem ta poslední, kdo dokáže tento svět změnit k lepšímu! Žádný císař nebo prastaří hrdinové! Ale jen JÁ! Mohu svým uměním navrátit čas, zahnat veškeré nepokoje a nastolit konečně mír! Merové budou svobodní!“ ukázala mu prstem do obrazu, když se zhluboka nadechoval, „A Vy, místo odchodu do armády, zůstanete doma se svou ženou a mnoha dětmi!“ v zrcadle se místo královny objevila Leneri, jež se usmívala, královna ho hladila po vlasech a tváři, v odrazu to prováděla jeho žena, „Copak by se Vám to nelíbilo? Jistě litujete chvíle, kdy jste odešel od ní pryč a nenávratně se vzdal nejkrásnějších chvil. Opravdu nechcete toto rozhodnutí změnit?“ Jak Erutan hleděl do nového obrazu a na svou usmívající se elfku, kýval souhlasně hlavou. Představa, že by se vrátil zpět do časů, kdy měl radost na rozdávání a žít s někým, koho naplno miloval, se mu zamlouvalo. „Pakliže tohle všechno chcete, musíte být stále na mé straně! Pět drápů mi našlo po celém Tamrielu boží artefakty, se kterýma se dokážu dostat k Aurielovi a požádat ho, aby mě vrátil v čase a veškeré mery si vzal pod svá křídla! Elfové budou svobodní a lid tamrielský bude žít v harmonii!“ poklepala ho po rameni, „Proto teď musíte najít společně s mými nejvěrnějšími poslední dračí masku, se kterou se mohu dostat k našemu velkému Pánu! Jedině tak získáme to, po čem toužíme!“ otočila ho čelem k sobě, „Je toho teď sice na Vás moc, vzhledem k vašemu zdraví, ale chci od Vás slyšet jasnou odpověď. Podpoříte mě?“ Čím více se jí bořil do očí a lehkým koutkem i do hlubokého výstřihu jejího šatu, pokýval hlavou a souhlasil. Její argumenty ho přesvědčili natolik, že začínal chápat, o co jim vlastně jde. „Mám ale otázku, má královno.“ usmála se na něj, „Proč mě potřebujete? V čem jsem zvláštní?“ Tiše se zasmála, „Já ovládám umění, které mě může dostat k Aurielovi. Vy máte prostředek, jak s ním můžu mluvit!“ jeho tvář znejistěla, „Na to přijdete později!“ „No… ehm…“ „Jste zmatený a jistě pořád vyčerpaný ze zranění. Běžte když tak s Fathrylem za Glaris. Myslím, že by vás mohla naučit něco, co by vám později pomohlo.“ poděkovala mu za návštěvu a vyprovodila ho ke dveřím. Sotva otevřela dveře, v Erutanovi se hnulo svědomí a nečekaně se přiznal, „Má paní… musím vám něco říct!“ naslouchala mu, „Nenáviděl jsem Thalmor a až teď si uvědomuji, co vlastně činíte.“ nadechl se pořádně, „Před pár týdny jsem během vaší audience na Samotě zabil Zaa’fryise, krále Elsweyru! Mrzí mě to.“ Jaké překvapení se mu dostalo do očí, „Netřeba, pane Vlaarine! Udělal jste dobře! Dříve či později by mě zradil, ne-li by se pokusil zabít.“ divil se její řeči, „Tenkrát na Samotě jsem věděla, že se tam objevíte, ale že učiníte toto…“ Erutan se chtěl hájit, ale její ruka mu zastavila ústa, „Kvůli tomuhle si Vás tolik vážím! Ale teď běžte!“ Podržené dveře, ve kterých vyčkával Fathryl, se rozezněly a přinutily Erutana odejít z komnat pryč, královna z něj nespustila oči. Jakmile se zavřely, altmer se rozezněl ohledně poslední zprávy, kterou vyslechl z jeho úst… o Samotě a vraždě. Nemohl uvěřit, že to skutečně udělal, ale bosmera jako by to nepálilo. Požádal přítele, aby ho dovedl k bretonce, která ho mohla naučit čemusi novému, však altmer neustále naléhal, aby mu vysvětlil, jak se mu povedly nevídané kousky a veškeré akce, které podnikl. Cestou mu vyprávěl o spolčení s některými rebely, však neřekl přesný popis jejich stanovišť, ani jména, ale prozradil, co s nimi učinil. Jak s jednou skupinkou osvobodil vězně z Falkreathu, s další se dostal do Riftenu a zjistil, kde se nachází věštec, kterým jim poradil, co mají udělat. Než dovyprávěl všechno, dostali se ke dveřím čarodějky Glaris, zrovna v místnosti cosi kouzlila. Fathryl se omluvil za vyrušení a představil ženě současnou situaci, aby Erutana něco naučila. „Dobrá… něco zkusíme.“ zaznělo z jejích úst. Fathryl se ohlédl na Erutana, „No… ještě mám nějaké povinnosti. Třeba později na sebe narazíme a promluvíme si více.“ bosmer ho ujistil, že na něj nezapomene, „Tak, hodně štěstí!“ zavřel dveře komnaty a nechal oba Drápy o samotě. „Královna mi řekla, že mě můžeš něco naučit, co bych v budoucnu možná mohl potřebovat.“ Bretonka se podívala na jeho nohu, která i přes lehké zahojení stále nevypadala dobře. Navrhla mu, aby s ní předstoupil ke stolku, na které byly rozloženy různé knihy a spisy. V jedné ruce vyčarovala podivnou svítící kouli, tu vystřelila na zeď a osvětlila místnost modravou září, Erutana překvapilo, jak něco takového dokázala vykouzlit. „To chce hlavně čas a trpělivost. Když máš talent na kouzlení, jde ti to takřka samo…“ „Huh… škoda, že tohle dokážeš jen ty.“ přiznal smutně elf. „Vlastně… umíš to i ty!“ nad jejími slovy se podivil, „Každá bytost dokáže čarovat! Jen musí najít v sobě to uzavřené, které musí otevřít!“ „Co musím otevřít?“ nechápal. „Svou mysl!“ Erutan se zklamaně ozval, měl tušení, že má na mysli něco jiného, „Problém všech, kteří se chtějí naučit kouzlit je ten, že nevěří, že to dokážou. Já bych… ti mohla pomoci. Třeba, až budeme pátrat v nějakých rozvalinách, zraníš se a budeš odkázán sám na sebe a chtěl by ses vyléčit, kouzlo by ti mohlo pomoct!“ zeptal se jí, jak by se sám dokázal vyléčit, na otázku se jen usmála a ukázala rukou na podivnou knihu, která byla sešita snad z několika dalších různých knih. Požádala ho, aby jí otevřel a otočil několik stránek, sotva se však dotknul povrchu obalu, cítil podivnou sílu, která se v knize nacházela. Jakmile ji otevřel a otočil pár stránek, v očích se mu zjevily různé vize a obrazy… od bojujících rudých postav, přes ruku, vyvolávající prapodivné stvůry z modravých hmot, až po zelené postavy, kráčející po špičkách nohou a tančící po hvězdách. Ani jeden obraz nechápal, mysl se mu rozložila do knihy. Glaris po boku na něj hleděla a usmívala se, jak zaraženě hleděl na jednu stránku a nehýbal se. „Zamysli se nad modrou vyvolávající postavou!“ poradila mu, a jak řekla, tak učinil. Vzápětí se do jeho hlavy dostavil pocit těžkosti a napětí. V očích se ocitla temnota, celé tělo necítil a připadal si, jako by mu někdo vyrval duši z těla. Však po pár vteřinách se mu v očích vyjasnilo, hleděl na zavřenou sešitou knihu s rukama opřenýma podél ní. Bretončiny ruce ho chytaly… „Jsi v pořádku! Neboj! Tady! To je ono!“ hladila ho po zápěstí, dokud se na ní neotočil, „To bylo něco, viď? Buď hlavně v klidu! Tohle je běžné!“ „CO TO ZATRACENĚ BYLO?!“ „Právě sis otevřel mysl, ve které bylo schováno umění kouzlit!“ usmála se na něj, „Naučím tě jedno kouzlo, „Léčení“. Aspoň si zahojíš tu ránu!“ Erutana však zajímalo, jak bude vědět, že je připraven či jak zjistí, že kouzlo působí. Glaris mu podrobně vysvětlila, jak ono kouzlo sešle a co má přitom provádět a jak co pozná. Několik hodin ho učila novému umění, vysvětlovala různé pojmy a prozradila, jak si získá „manu“, kouzelnickou sílu, kolující v krvi. Po velmi důkladném a dlouhém výkladu přešli od teorie k praxi, společnou gestikulací a vysvětlováním mu ukazovala, jak to má vypadat. Z rukou jí vycházela zlatavá záře, která hojila veškerá zranění. Po prvních několika pokusech se mu vůbec nedařilo nic seslat… ale stačilo se obrnit trpělivostí a nadšením pro objevování nového a z končetiny mu vycházelo cosi, co se podobalo kouzlu. Pár krátkých chvil na doladění a z Erutanových rukou vyšlo kouzlo, které mu po chvíli zahojilo veškeré zranění. Jeho noha konečně přestala bolet. ________________________________________________________________________________________________ Otázka: Na jakou zvláštnost narazí Erutan v příštích dnech? 1) najde rytinu s Drakorozeným 2) natrefí na skupinku Krváků 3) dozví se více o královně Altmerů Upravil/a Adrian_S dne 26.03.2021 21:34 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


KinimodLP	#108 Přidané 17.12.2015 21:42
Příspěvek: 1057 Založený: 16.09.13	Jelikož do toho nechci nějak míchat Drakorozeného tak volím 3). Ještě by se pak ukázalo, že je Erutan Drakorozený a bylo by


eFox	#109 Přidané 19.12.2015 17:42
Příspěvek: 51 Založený: 06.01.12	3 dny čtu od začátku tvou povidku dost zajimave čteni sice par věci se mi nelibilo ale jinak dobrý no a kdyby měl potkat krvaky to by byla dost nuda něco o kralovně už toho o ni vime dost ted bych si spiš počkal na další davku až bude mít tu posledni masku takže volím 1 rytinu o Drakorozeném mě by třeba dost zajímalo jak to podle tebe skončilo máš zajímavou představu o budoucnosti pozdějšího skyrimu navíc odlišnou od té moji kde sem skoro vždy pomohl imperiu ne ulfirokovi protože to je uplně jasné že je zbytečne mu pomahat možna na chvili ale skyrim by neobstal sam na věky. PS:máš dalšího pravidelného čtenáře nic není pravda,vše je dovoleno


Fabi Olofsson	#110 Přidané 28.12.2015 09:35
Příspěvek: 20 Založený: 05.08.15	Viděl bych to na možnost 3) Co si tak pročítám příběh, zajímalo by mě, jestli se nakonec někam pohne i můj názor na Altmery a Thalmor, tak jen do toho x)


Adrian_S	#111 Přidané 31.12.2015 23:12
Ocenění: Příspěvek: 4313 Založený: 01.05.14	Část 21. - Smířeni se smrtí Ve Větrném Žlebu ubíhal čas snad nejrychleji z celé provincie… Každý den bylo co dělat a každý obyvatel měl tak napilno, že ani nezaznamenal uplynutý týden. Lid poklidně a v bezpečí přežíval za hradbou mohutného a bohatě zdobeného města, zato jednotky Thalmoru neustále procházely městskou branou, jako by se blížila katastrofa. Časně z rána brzký odchod a naopak večer pozdní příchod… Uvnitř paláce, kde se schovávali Její služebníci a žoldáci, bylo však živo. Kromě každodenních povinností služebnictva byl hlavně vyvíjen tlak na samotné Drápy, neustále hledající indicie po skryté nordské hrobce, kdesi v Průrvě. Ačkoli před několika dny získali mnoho materiálů a pojítek, výsledky se nedostavovaly… Elfí vojska a průzkumníci pročesávali každý sáh v přírodě, od samotného Riftenu, až po Kynin Hájek, ale na žádnou hrobku, obývanou rebely, nenarazila. Za těch pár dní, co již uplynulo, se naskytla i lepší chvíle, Siberius se po dlouhém hlubokém spánku probral k životu… jaká radost pro ostatní Drápy. A zatímco byly vyšší osoby pryč z Větrného Žlebu, uvnitř palácové knihovny se naučil bosmeří zvěd Erutan novému umění. Za podpory Glaris se mu dařilo nejen seslat léčebné kouzlo, ale i plameny. Ať už mezi pergameny a brky, či u stolu s jídlem, nebo dokonce v pokoji na postelích, byli oba spolu. Jejich pouto se rozpínalo, už nestačily jen obyčejné pohledy a úsměvy, ale občas v nehlídanou chvíli se oba nad jistou myšlenkou zasmáli či jeden z nich daroval druhému pohlazení po tváři. Až teď si Erutan uvědomoval, jak moc blízko má k čarující ženě. Další den uplynul jak voda, Siberius se zotavoval ze svého zranění, které ještě neodeznělo a Teiko s Erutanem a Glaris stále hledali jistá pojítka pro pokračování královnina plánu. Však když pomalu vyhasínala svíčka a na všech se podepsala únava, odešli až na elfa do společné komnaty ke spánku. Bosmer se usadil do židle a vytáhl si deník z brašny… konečně si mohl dopřávat jisté okamžiky mezi řádky minulostí. Na tváři mu tančily radostné pohledy, když se dočetl, že si udělal jisté jméno i v okolí Elinhiru a jak se po dlouhé době zlepšil ve střelbě z luku. Leč smutek vždy dopadal po nehezkých zapsaných vzpomínkách… „12. jitřník, 4V 205 Tohle místo mě fakt dostává! Je fajn, že je východní Hammerfell zabezpečen a že se situace už uklidnila… Vojáci a přátelé jsou na tom skvěle! Poslední dobou si říkám, „Co tu vlastně dělám?“, nic totiž neděláme, občas… doprovodit nějakého důstojníka, obhlédnout terén nebo dojít na hranice a tam hlídkovat, jestli se ti thalmorští parchanti neukážou… Jenže… áh… U KYNARETH! Jsem… jen kousek od svého domova a já nemůžu odejít! NEMŮŽU!! Už ani nepočítám, kolikrát jsem byl za tribunem s žádostí o dočasné propuštění. Ale ten o ničem takovém nechce slyšet. Zatraceně! Co si to sakra myslí?! 15. jitřník, 4V 205 Jak smutné… jako zamračená obloha nad mou hlavou… Ani Kobertovi, ani Grigarovi nedal propustku! Něco tu nehraje, ale kdybych tak věděl, co. Huh, strašně moc bych rád chtěl domů. Strašně moc…“ Po přečtení se mu vybavila vzpomínka, odehrávající se několik měsíců po zápisu. V pevnosti Hel Ra opět sněžilo, vojáci každou chvíli otevírali bránu pro přijíždějící důstojníky a zásobovače z celého kraje. Jak kdysi Erutan psal, že nemají co na práci, bylo tomu tak i teď. Hláska se nesla v poklidném duchu, i když morálka některých vojáků byla na dně. Erutan posedával na schodišti, vedle něj u hořícího kotle polehával Kobert se džbánkem medoviny a bubnem u těla a o zeď se opíral Grigar. I když byla skupinka ve slabém rozpoložení a smutným zrakem hleděla na zem, jako jediný neustále mluvil o severské kultuře, víře a zkušenostech, které zažil během života. Některým vojákům už šla z toho hlava kolem… „… takže, Talose přizval Alduin… teda, Akatosh, aby se to nepletlo, jo? Ehm, on ho teda přizval a učinil z něj boha, protože prý dokázal něco, co se v historii téhle „malé“ země nestalo.“ vyprávěl s lehkým nadšením Grigar. „A proto ho VY uctíváte?“ ohlédl se nepřítomně Erutan na norda, „Jen kvůli tomu, že dobyl celý svět a zavraždil kdekoho, aby se stal císařem? To mi hlava nějak nebere.“ zakroutil nesouhlasně hlavou. „Hehe, jo… stát se bohem není snadné! To není jako čapnout demižon medoviny a celý ho vypít!“ zasmál se Kobert a napil se. „HEJ, TY TUPČE!“ mířil na Koberta, „O Talosovi takhle nemluv! Jo, byl to NORD, co dokázal něco neskutečného! My jsme zrozeni z bojů a odvahy, tak jako on! Dokázal bys něco takového ty, Koberte?“ „Pche, já bych radši místo boje zvolil popíjení sladkého nektaru…“ zasnil se, „a dotyku krásných žen.“ „Proč bychom se měli mlátit, když můžeme žít poklidně? Ostatně, jak tvrdíš, Talos byl kdysi člověk…“ zeptal se z ničeho nic Erutan, Grigar naštvaně chtěl vědět, co tím myslel, „Já jen… Kynareth a ostatní jsou… no, „mírumilovní“? A tenhle Talos…“ „Drž hubu, Erutane!“ lehce do něj pěstí šťouchnul, Kobert se usmál nad reakcí, „Já ho sice neuctívám, ale je součást mé kultury! A tu budu hájit, až do roztrhání mého těla…“ „Jo, a až půjdeš do Sovngardu, tak tam pozdravuj mou tetičku, ano?“ zasmál se Kobert a pořádně si loknul chlastu. Než se všichni pustili do dalších řečí, v bráně pevnosti se objevili jezdci na koních, jeden z vyšších důstojníků a pomocný Demitr, který seskočil z koně jak blesk z nebes a okamžitě se rozeběhl za skupinkou zvědů. Celý udýchaný doběhl ke kotlíku… „Lidi! Lidi!!“ zastavil se u ohniště, ruce mu padly na kolena a záda se lehce prolomila, „To je… skvělé, že tu jste…“ „Kam ten spěch, Demitre?“ zeptal se ho Kobert, „Už tě nebavilo dělat tomu kvestorovi doprovod?“ „Ale, o to teď nejde. Mám pro vás něco, co vám naprosto vyrazí dech!“ „Prosím tě,“ křikl nahlas bosmer, „neříkej mi, že jsi opět zabránil zlodějům v krádeži zbraní! Víš, těch tvých ocenění už máme …“ Ale Demitr se nenechal zastrašit jeho hrůzným hlasem, sice tiše, ale s plnou radostí prozradil něco, co nikdo nečekal, „Do konce tohohle týdne pojedeme domů!!“ Všichni zvědi rázem zkameněli, kromě elfa zůstali s otevřenými ústy, „COŽE?!“ „Jestli to byl vtip, tak se ti povedl, Demitre…“ pronesl Grigar, leč zvěd se usmál a přilil do ohně. „Když jsem doprovázel kvestora Calvuse ke generálovi, doslechl jsem se přímo z jejich úst, co se s námi stane. A i sám kvestor mi to cestou sem potvrdil! Během týdne opustíme tuhle pevnost a pojedeme domů!!“ Kobert s Erutanem se zvedli ze země, Grigar se pouze narovnal, všichni tři hleděli na svého kamaráda jak na zázrak. Demitr je požádal, aby si zatím tuhle zprávu nechali v tajnosti, protože to legát zatím oficiálně nepotvrdil. Nerad by vyvolával falešnou představu, ale nikdo z trojice nechtěl na nic jiného myslet, než jen na sladký odchod domů. Kobert samou radostí objal posla dobrých zpráv a nabídl mu medovinu, Grigar tleskal a lehce poskakoval na místě radostí, Erutan se jak s těžkým břemenem posadil na schody a upřeně se zahleděl s úsměvem na tváři do plamenů v kotlíku. „Já pojedu domů…“ Vzpomínka mu vytvořila radost na tváři, s krásným pocitem zavřel knihu a zašel do společných komnat, uložit se ke spánku. Jeho klidná hlava usnula během několika vteřin. Po nijak nerušeném spaní se Erutan probudil s čistou a jasnou hlavou, bylo to konečně po dlouhé době, kdy si odpočal bez jakýchkoliv starostí. Jeho tělo vstalo brzo ráno, ostatní společníci si ještě vychutnávali zasněné okamžiky, bosmer se tiše oblékl a odešel z místnosti. Měl namířeno do knihovny, sotva otevřel dveře do trůnního sálu, spatřil ve dveřích svou královnu a Laa’verena s úsměvem, jak se bavili s Fathrylem. Však královna ho zahlédla jedním okem, usmála se a něco pověděla svému podřízenému. Altmer se uklonil své paní, která se s diplomatem od něj oddělila, Fathryl stále vyčkával, až k němu přijde jeho přítel. „Buď vítán v novém dni, Erutane!“ pozdravil ho, elf opětoval podobnou frází, „Vidím, že máš úsměv na tváři. Co se stalo?“ když mu vysvětlil, že si včera vybavil jednu krásnou vzpomínku, potěšila ho jeho radost, „Jsem rád, že už ti je takhle líp… Mnohem líp, než když jsi k nám poprvé přišel.“ „A divíš se? Probudit se ze zlého snu do dalšího, který se však vyjasnil…“ stroze mu vysvětlil a pověděl, kam míří, Fathryl mu nabídl doprovod. „Máš nejspíš pravdu, měli jsme být připravení na tvé reagování. Tohle by jistě udělal každý.“ pověděl mu cestou do knihovny, „Stejně je dobře, že jsi zůstal s námi až do teď.“ Po chvíli cesty nedala Erutanovi jedna myšlenka klid a musel se zeptat, „Říkals mi při prvním setkání, že jsi nečetl můj deník.“ to mu potvrdil, „Včera jsem si četl jedny zápisky, ale půlka toho rozečteného byla vytržena. Nevíš o tom něco?“ „Co máš na mysli, příteli? Obviňuješ mě z něčeho?“ „O obvinění nepadla zmínka, ale naposled si měl můj deník v rukách TY! A zrovna byla vytržena ta část, kdy jsem…“ zamyslel se, jestli mu má říct obsah stránek, „… kdy jsem byl v Hel Ra!“ „Erutane,“ položil mu Fathryl ruku na rameno, „mohu tě ujistit, že já bych byl ten poslední, co by ti ničil vzpomínky. Mým úkolem bylo hlavně CHRÁNIT tvůj majetek, než ses zotavil! Královna mě tím pověřila.“ Zvěd nesměle kývnul hlavou, „Když už mluvíš o královně, mohl bys mi něco k ní říct?“ altmer nastražil uši, „Než jsme se vydali na poslední Šavlozubáky, mluvil jsem s ní o cíli, kterého chce dosáhnout. Neuraz se, že se zeptám, ale nezdá se ti to jako bláznivá idea?“ Fathryl přimhouřil očima, nechápal pronesenou větu, „Víš, vykládala mi něco na způsob, že ona dokáže zničit a zahubit všechno s naprostou lehkostí, ale nechce to udělat. A má takřka odpověď na jakoukoli mou otázku.“ Jeho doprovod se na něj zahleděl, „Měl jsem za to, že ti to sama řekla, když už ses takhle vyptával. Naše paní má takovou moc už od doby, co začala s touto nelehkou cestou…“ „To vím, to mi řekla!“ pronesl bosmer, „Ale, čím to je, že má vždycky tak chladnou hlavu? Udělal jsem některé věci, za které by mě hnedka všichni odsoudili nebo ještě hůře, popravili. A ona to naopak obdivovala a jen… no, přála mi to!“ s podivem v oku mířil na vysokého elfa, „Mám pocit, že mi stále něco tajíš, příteli…“ „Nic ti netajím, Erutane. Vážně ne!“, ale elf se nedal, bránil se slovy, pokud jsou oba skvělí přátelé, měli by si říct všechno, nebo aspoň připomenout, na to už Fathryl kývnul, „Naše paní má jistý dar, se kterým se zrodila. Já vlastně ani nevím, jak se narodila…“ Erutan nechápal, „Mezi altmery kolují legendy o jejím původu. Jedny hovoří o typickém narození, ale pak tu jsou další prameny, které praví…“ nadechl se pořádně, „že se zrodila z hvězd.“ „Přeháníš!“ ironicky se bosmer zasmál, ale altmeří tvář zůstala vážná. „Nejsem si jistý, zda je to pravda nebo opravdu jen babská povídačka, ale její zrod se dával přirovnávat k novému věku. Klidnou a rozvážnou povahu získala od Mary…“ zasekl se, když si uvědomil, že má na mysli jinak pojmenovanou bohyni, „Ehm, promiň, povahu od Kynareth a vůdčí schopnosti od Akatoshe.“ „Dítě bohů?“ zeptal se vážně, „Chceš mi říct, že je dcerou bohů?“ „Mezi námi, Erutane, neřekl bych. Pokud by byla jejich potomkem, už by tu dávno nebyla. Myslím si, že jí v žilách nekoluje ta správná krev. Je zkrátka jako každý z nás… postava z masa a kostí.“ zvěd už chtěl spustit ohledně jejích schopností, „No, nebýt daeder…“ „Ah, promiň… Cože?“ zarazil se. „Ou!“ omlouval se Fathryl, „To mi vyletělo nechtěně z úst.“ Erutan žádal vysvětlení, „Tím jsem myslel, že… huh… Zkrátka daedry, které obývají tenhle svět ve svých sochách a myšlenkách, ji od útlého věku trénovaly. Sžila se s nimi a snažila se porozumět učení každé z nich.“ dodával slabě, „Něco jako u tebe, když jsi byl v legii. Tys měl těžké výcviky, stejně tak, jako já nebo jiný voják. Ona podstupovala něco podobného, ale nemohu ti přesně říci, co. Sám to nevím.“ zahleděl se na nechápající tvář, „Rozumíš mi, Erutane?“ „Ehm… no… trochu jo… Ale je to divný…“ Altmer navrhl, aby pokračovali směrem do knihovny, i s nejasností v hlavách. Když dorazili dovnitř místnosti, bosmer se přemístil k rozečteným knihám a spisům, které mohly napovědět polohu ztracené hrobky. Během četby se mu snažil jeho přítel vysvětlit, co myslel tím, co mu právě prozradil a požádal ho, aby si to zatím nechal pro sebe. Královna by nebyla nadšena ze zjištění o prozrazení jejího možného původu. Na to zvěd pokynul hlavou a ujistil ho, své tajemství si nechal pro sebe. Po pár hodinách, kdy oba postávali nad otevřenou mapkou a několika svitky, dorazila Glaris s unavenou tváří. Ještě se nestačila zcela probudit. Pozdravila oba elfy, ti jí hned řekli, že v pátrání nepokročili. Jen si promnula oči a pustila se s nimi do hledání a objasňování jistých teorií, které ale nikam nevedlo. Fathryla napadlo, aby se místo spisů, které si přinesli z Amolu, zaměřili na místní historii, obsaženou v nordských knihách. Hned vedle stolu postávala knihovna s několika desítkami různě poházených a zařazených bichlí, do Glaris vjela malá radost, že se může vrhnout na něco, co ještě nestihla dokončit. Ale hned se všem omlouvala… „Já vím, není to zrovna přerovnané, Fathryle.“ otočila se na Erutana, „Než jsi odešel za věštcem, královna mi svěřila knihovnu a sběr veškeré beletrie. Ale nestačila jsem to dokončit a vhodně přerovnat.“ „To nevadí, Glaris. Vysvětli mu, jak ti může pomoct.“ rozkázal jí altmer, „Hledejte indicie v knihách, já budu u stolu a zkusím se podívat pořádně do dopisů Šavlozubáků.“ „Laa’veren mi říkal, že jsou mistři v šifrování…“ dodal tiše Erutan, „Možná v těch dopisech je něco skryto.“ Jakmile si rozdali úkoly, vrhli se na ně. Glaris s Erutanem se přemístili k nehezky upravené knihovně, zatímco Fathryl ke stolu s mapkou a válečným psaním. Světlo svíček mírně osvětlovalo hřbety těžkých knih i tenkých zápisníků. Bretonka mu vysvětlovala, proč po ní královna chtěla zrovna vybudovat knihovnu, když ta největší a nejobsáhlejší se nachází v Ledohradu. Tahle nově vytvořená obsahovala zápisky různých lidí, na které měl Thalmor kdysi políčeno nebo měli něco proti královně. Většina z těchto psaní byla nalezena v rozvalinách a bývalých táborech nepřátel, což nezapomenula zmínit. Dále mu prozradila, že některé spisy nejdou přečíst, tak aby se nedivil. Elf se letmo podíval na knihy ve spodní polici, vytáhnul jeden deník a začetl se. Zrovna pročítával slova neznámého norda, který líčil počátek thalmorské invaze a boje, probíhající po celé provincii. Některé pasáže přeskakoval, u jiných se zastavil a vžil se do nich, až mu nabíhala husí kůže z citově pronesených slov. Po nordském vyprávění vzal další knihu, která ležela vespod, a nechal své oči tančit v řádcích. Několik desítek minut oba hledali různá tajemství v knihách, až se elf odtrhl od knihy a zahleděl na ženu, která stále četla jedny a ty samé zápisky. Zrovna, když jí sledoval, se ozval Fathryl, že na moment odejde pro něco, co by uhasilo žízeň. Jakmile zůstali opět sami v místnosti, přiblížil se k ní s knihou v ruce. „Ty, Glaris, můžu vyrušit?“ usmála se na něj a zeptala se, zda něco našel, „Já jen… zatím jsem ještě na nic nenarazil, ale chtěl bych se zeptat na něco osobního.“ žena krapek zrudla, „Známe se tak týden a ty o mně víš, kde co. Ale já o tobě nic. Neprozradila bys…“ „Co přesně bys chtěl vědět?“ hodila na něj očima, „Proč sloužím královně?“ na to kývnul souhlasně, „Zkusím ti to zestručnit, elfe. Kdybych ti vyprávěla o sobě do detailu, bylo by to na dlouho.“ nadechla se, „Narodila jsem se v rodině čarodějů, takže umění kouzlit nebylo pro mne žádné překvapení. A jelikož měli mí rodiče vysoká postavení, poslali mě do cechu mágů v Daggerfallu. Strávila jsem tam mnoho let učením různých škol.“ „Proč ses přidala ke královně?“ Na to se malinko zasmála, „Taková zvláštní příhoda… Mí rodiče mě podporovali nejen v učivu samotných škol, ale radili mi, abych se zaměřila na síly daeder. Teď jistě chceš namítnout, jak souvisí polobožství s magií, na to ti ráda odpovím.“ usmála se, „Každá daedra žije na Tamrielu díky jakési neznámé magii.“ zarazila se, „Už jsem chtěla říct, žes asi s žádnou daedrou nemluvil, ale vlastně mluvil. Před týdnem, když jsem tě učila základy čarování.“ „Počkat, počkat…“ zastavil jí, „Nějak ti teďka nerozumím. Oprav mě, jestli se pletu, ale chceš mi říct, že to, jak jsi mě učila…“ „… je darem daeder!“ dokončila myšlenku, Erutan na ní zaraženě hleděl, „A každá tahle daedra užívá tajemná a temná kouzla, pomocí nich nás sledují, vnímají a ovlivňují!“ „To… to je… divné.“ hledal správná slova. „A fascinující!“ dodala, „Bylo to jedno z umění, které mě v životě tolik naplnilo… Představy, touhy a nakonec i uskutečnění, že mluvím se samotnými polobohy…“ „A co královna? Ještě jsi mi na to neodpověděla.“ „Áh, promiň.“ omluvila se mu, „Když začala Sylsris dobývat Tamriel a napadla i Vysokoskalí před dvěma lety, zajala veškeré mágy a snažila se z nich dostat co nejvíce. Mě a mé rodiče však nechala poklidně žít a… když se dozvěděla, jaké umění ovládám, navrhla mi práci.“ až Erutan popadl dech z jejího vyprávění, pokračovala, „Mě nikdy nějaká politika nezajímala. Lidé umírají a rodí se každý den, takže je svět vyrovnaný. Jednou taky zemřu, ale než se tak stane, raději prozkoumám svět daeder, než abych toho nikdy nedosáhla a litovala. A královna Sylsris mi poskytla veškeré prostředky pro učení.“ Elf učinil krok zpět, zrak pustil na chvíli do knihovny a v hlavě se zamyslel, jak může stát proti tak mocné ženě, která měla prsty v temném umění. Glaris se stále usmívala, ukázala mu na sešívanou knihu, stojící v další knihovně na konci místnosti. „To je Oghma Infinium, kniha Herma Mory, daedrického prince vědění a znalostí. Už jen to, jak ses dotkl hřbetu, tě vycítil a nechal tě nahlédnout do svých znalostí. Kdybys to neudělal, neznal bys umění kouzlit!“ dodala, „Vlastně, můžeme být vděční naší královně, že nám umožnila nosit jejich předměty.“ nechápal její slova, „Když nějakým způsobem zapůsobíš u daeder a staneš se jejich vyvoleným, můžeš od nich získat různé artefakty s jejich požehnáním.“ následující informace nahnala elfovi husí kůži, „Sylsris zapůsobila takovým způsobem, že všech šestnáct polobohů jí daly své artefakty… a ty pak půjčila nám, Drápům!“ usmála se nad pronesenými slovy, za to Erutan zkameněl… doslova. Teď už znal to tajemství, jak se podařilo královně něco tak nevídaného a nečekal, že zrovna takovou mocí budou disponovat Její nejoddanější lidi. Elf se zeptal, proč on, jako jediný člen Drápů, nemá žádný z daedřích artefaktů, na to mu čarodějka odpověděla, že není prozatím připraven, něco takového nést. Až po vysvětlení si uvědomila, co mu řekla… tvář ztuhla, do očí se dostal strach a obava z prozrazení nesprávné osobě. Ihned se mu omlouvala, padla na kolena a prosila ho, aby si tohle všechno nechal pro sebe. Erutan jen zaraženě pokyvoval hlavou, těžce se snažil poslat oči do knihovny, což se mu povedlo a vytáhl jeden tenký zápisník. Glaris se zvedla a přemístila ke stolku s mapou, hlavu si opřela rukama a jen nevnímajíc hleděla do obrazu země. Ať se ozvalo v místnosti cokoli, nijak nereagovala… bylo jasné, že jí prozrazené tajemství tíží svědomí. Erutan jí podporoval, aby si z toho nic nedělala, ale pouštěl marná slova. Ani nepokynula hlavou, ani nevěnovala jediný pohled. Stačilo málo a mohla vydávat ze sebe vodopád slz. Elf se tiše zahleděl do deníku, mezitím dorazil Fathryl se Siberiem v trochu veselém rozpoložení a s několika korbely v rukách. Jakmile spatřili zaraženou bretonku a čtivého bosmera, chtěli vědět, co se s nimi stalo. Erutan se jim snažil naznačit, aby jí nechali chvíli klidu, leč marná snaha… Oba Drápy se jí snažili donutit k mluvení, ale nevydala ani hlásku. Bosmer je z povzdálí letmo sledoval, po chvíli zamířil oči do deníku, který se mu zdál… prapodivný. „Tak! Další zářez na mých čepelích… Další splněný kontrakt a osoba poslána k Sithisovi. Teď to bylo sice velice obtížné, zabít přítele zemana z Hjaalmarky, když se zrovna konala slavnost… Ale smlouva je smlouva, dílo dokonáno… Astrid nemohla věřit, že se mi něco takového povede. Já sám jsem si myslel, že tam chcípnu… nebýt některých náhod, které se přihodily… Nejdříve ta podivná karavana, pak posel Thalmoru a nakonec střetnutí s obětí, která si šla ulevit. Sice, spatřili mou tvář a celý kraj pátrá po mně, ale mají to marný… Pár stránek v deníku přeskočil, mezitím se Glaris konečně probrala ke slovům a jen sdělovala, že učinila chybu během zakládání spisů a nečekanou vzpomínkou z minulosti… dokonalá lež. „Musím uznat, že ten nový učedník má v sobě spoustu inspirace! Takovýmhle způsobem zabít nevěstu na svatbě a ještě se postarat, aby to všichni viděli. Úžasná práce! Bylo dobře, že mě tam Astrid poslala a požádala, abych odvedl pozornost. V tom učedníku něco totiž je! Něco… zvláštního. Připadá mi, jako můj malý bratr… Ah… zase ty vzpomínky na domov. Přitom, jak si poznamenávám slova do knihy, se mi vybavují vzpomínky na rodinu. Na mou původní rodinu… Mrzí mě, že se můj bratr Jee-zra nenarodil se znamením hada… Dva bratři, sloužící ve „Stinných šupinách“… Krásná představa! Po každém výcviku a bezpečném návratu z dobře provedených vražd, jsem se potají vrátil do rodné domoviny a sledoval, jak se můj malý bratr učí dobrým způsobům. Kéž by byl se mnou… Být tou nejlepší „stinnou šupinou“ je úctyhodné, ale nedokáže to vymazat veškeré vzpomínky. Nejradši bych se mu chtěl ukázat, představit se, ale to by znamenalo jedině mou smrt… anebo jeho. Snad nás Sithis zase spojí, až bude po všem… Áh… vzpomínky na domov mi vytváří stesk po domovině. Já jsem teď ve Skyrimu s… novou rodinou. Je tu Astrid, Arnbjorn, Festus, Babette, Gabriella a náš nový přírustek… Jo, zapomněl jsem ještě na toho šíleného šaška Cicera! Ten… blázen mi jde ale pěkně na nervy! Nejradši bych mu… ehh… však Sithis ví. Prozatím nevím, co nás bude teď čekat, ale před pár chvílemi se Gabriella zmiňovala o nějakém „zajištění bezpečnosti“… Kdo ví, co tím myslela. Stejně, řekl bych, že asi zaúkoluje nového učedníka…" Erutan přestal sledovat řádky, když se v místnosti objevili všichni členové Drápů i se samotnou královnou, jež tvrdě zabouchla dveřmi. Rázem se tváře otočily na Její výsost, jejich překvapení bylo vidět na první pohled. Sylsris se divila, proč nikdo z nich nepracuje a žádala vysvětlení. Fathryl se snažil bránit družinu velice odvážnými a drzými výrazy, leč moc mu to nešlo. Nakonec se Erutan rozhodl vstoupit do konfliktu a za pomoci hlasitého uklidnění vysvětlit jeho nedorozumění a ujistil Její výsost, že hledání indicií je složitější, než očekávali. Královna poté učinila něco, co nikdo z nich nečekal. Požádala od khajiitky, aby jí přinesla židli, rozhodla se jim pomoci s hledáním. Jak rozkázala, tak se její pobočníci a služebníci pustili do práce. Rozdělili si, kdo bude v čem pátrat, a domluvili se, že až narazí na něco velmi zvláštního, přivolají ostatní k sobě k prověření a objasnění nalezeného. Když se všichni ponořili do povinností, Erutan, stále třímajíc deník, ve kterém bylo zmíněno Jee-zrovo jméno, potají zandal ke svému deníku. „Třeba se to jednou bude hodit…“ pronesl potají a opět se vrátil očima do knihovničky. Po několika hodinách se u odděleného stolku ozval Siberius, že něco našel. Všichni zanechali hledání a přesunuli se k němu… celý se topil v dopisech Šavlozubáků. Rychle vysvětlil, že některé dopisy zkrátka nedávaly smysl, zlostí je zmačkal a zahodil. Jenže, jak se na ně později podíval, všiml si, že určitá slova se ve větách změnila a dopis dostával jiný význam. Z jednoho staršího dopisu, kde Alfred popisoval stav vojsk ve Větrném Žlebu a na hranicích s Morrowindem, se po zmačkání změnila zpráva… přesun veškerých skupinek na východ. Písmo, kterým psal vůdce Šavlozubáků, nebyl pouhopouhý nordský škrabopis… ale zcela dokonalá šifra. Teiko se okamžitě vrhla po dopisu, který byl datován před přepadením v Bílém Průsmyku, a stejným způsobem převrátila dopis, jako Siberius. To potom přečetla nahlas… „Svene, ten klíč od mé hrobky je pod kamenem u vchodu do Ansilvundu. Doufejme, že se tam nikdy nedostanou!“ Glaris a Teiko neměly zdání, kde se ono místo nacházelo, však královna se nad nimi jen usmála a požádala svého pobočníka, aby jí donesl jistou knihu, kterou měla v komnatách. Po pár minutách dorazil s tlustým zápisníkem, Sylsris nalistovala jisté stránky a pustila se do vyprávění o hrobce nordských legend Fjori a Holgeira. Nordi ono místo dobře znali a bývalo v době druhé skyrimské občanské války místem, kde se rebelové zdržovali. Protože ho Thalmor nedokázal dobýt, nechal ho zasypat. Proto průzkumníci v současné době nemohli nic najít… tajný vchod musel být zřízen někde jinde. Erutanovi se nezdálo, že by se zrovna na tomto místě měla nacházet poslední věc pro uskutečnění plánu… Královnin hlas jasně značil, že jim nezbývá nic jiného, než se vydat na ono místo a prozkoumat jej. Teiko kývla hlavou, společně s Laa’verenem a Siberiem se odebrali do komnaty pro výstroje, Glaris s Erutanem zůstali v místnosti. Královna jim připomenula, aby si dávali co největší pozor a hlavně na možné zřícení. I když byla hrobka zasypána, mohlo se v ní ukrývat velké nebezpečí. Oba brali její varovaní na vědomí. Jakmile ostatní Drápy dorazili s jejich výstrojí a vyzbrojili se před královnou, uklonili se své paní. „Družino, přineste mi dračí masku! Je na čase dokončit, co jsem začala!“ „Rozkaz, naše královno!“ ozvalo se ze všech úst. „Buďte opatrní a hodně štěstí!“ Pět drápů vyrazilo na cestu, jediný Fathryl s výsostí zůstali stát nad dopisy a stále otevřenou mapkou. Hel Ra se halila do přicházející mlhy, sníh po několika dnech roztál a v pevnosti se ozývala radostná nálada. Zpráva o odchodu domů se rozšířila mezi vojáky rychleji než pochod Thalmoru na sever. Erutan vycházel z kasáren, zamířil k hlavní bráně. Cestou potkával stále více mužských úsměvů a smíchu. Jeho samotného těšilo, jak ostatní mají radost z nadcházející události. Skrze věž v hlavní bráně vylezl na vrchol, u rumpálu postával Demitr, hledící kamsi za most do přírody. Ohlédl se na svého přítele a nabídl mu místo pro sledování scenérie. Redguard mu sděloval současný stav za mostkem… nikde ani živáčka. Sám poté prozradil, že se nemůže dočkat, až pojede domů, dodal první věc, kterou udělá, až zaklepe na dveře svého domu. Jakmile se svěřil, Erutan se lehce rozechvěl netrpělivostí a starostí, jeho společník ho uklidňoval. Za moment se elf přesunul ke stolku v rohu věže, odkud vytáhl psací potřeby a pustil se do psaní. „29. jitřník, 4V 205 Už se nemůžu dočkat, až to tribun nebo legát vyhlásí. Všichni pojedou domů a já konečně za Leneri… Celé čtyři roky jsem mimo svůj domov… Páni, je to jako věčnost. Já… ani nevím, co řeknu své lásce. Mám se jí omluvit za to, že jsem odešel nebo naopak říct, že jsem svůj úkol splnil? A co když… Ne… to rozhodně ne! Rozhodně první věc, co udělám, až přijedu domů, bude…“ Pevností se rozezněl roh, po hradbě běžel jeden z legionářů s pochodní v ruce, oznamující každému muži, aby se okamžitě dostavil na nádvoří. Když se ho někdo zeptal, z jakého důvodu, odvětil stroze: „Proslov velitele!“ Bosmer nedokončil svou myšlenku, zaklapl deník a společně se svým redguardským přítelem sešli z brány na nádvoří. Každý z nich si představoval hezká slova, které velitel vypustí. Zima doprovázela družinu královniných nejvěrnějších bojovníků po cestě do Shorova Kamene. Sněhové vločky a nepříjemný vítr ukončovaly den, tři koně dorazili po několika hodinách na místo, kde se nacházel původní vstup do Ansilvundských vykopávek. Všichni seskočili z ořů, Laa’veren je odvedl uvázat na bezpečné místo. Sotva Glaris seskočila a vrhla se proti dřevěným dveřím, po pár krocích uvnitř jeskyně se zastavila. Sice tma halila místo, ale díky zakouzlenému magickému světlu uviděla překážu, která ji zastavila… po dvou sázích byl vchod zavalen. Teiko navrhla rozestup a zahájit pátrání v okolí. Než se pustili do hledání nového vchodu, Drápy si vytáhli zbraně do rukou a utvořili formaci „rojnice“. Vchod do bývalé hrobky se nacházel uprostřed kopce… těžká skaliska a strmý svah vzhůru jim dělal potíže. Nepříjemný vítr jim tížil cestu vzhůru, když do nich narážel. Jakmile vylezli všichni až na vrchol, začali s pátráním. Každý z nich si jeden směr a prohledával, co bylo podezřelé… od nejasně spadaných kmenů stromů, až po podivná kamenná uskupení. Až po několika úmorných a zmrzlých hodinách se ozval Laa’veren, že cosi našel… Drápy dorazili k němu a uviděli velice opracovaný kámen v zemi. Po odklopení na ně vykouknul žebřík, vedoucí kamsi do temnoty. Divili se, že našli vchod do hrobky, který byl vzdálen od původního vstupu téměř půl míle daleko… Erutan se před vstupem porozhlédl po některých blízkých kamenech, pod jedním z nich našel malý rezavý klíč, ten pak podal čarodějce. Glaris se rozhodla jít první, za ní hned všichni ostatní. Čarodějka se dostala až na dno, tma halila místo, do kterého vlezla. Svým uměním vytvořila magickou modře-svítící kouli, jež ozářila okolí. Stála před zavřenými dřevěnými dveřmi, zemina a kořeny z nedalekých stromů se snažily zahalit možný vstup. Klíč zasunula do zámku, poté musela silně otočit, mechanismus ve dveřích byl nejspíše zrezivělý. Náhle cvaklo, klíč se zlomil, ale když zabrala za kliku, dveře se hlasitě otevřely… do ruky si podala hůl a šla kupředu. Hned za ní se spustili i ostatní členové, následující modravé světlo kdesi před nimi. Glaris jim našeptávala, aby se drželi u ní a nevydávali hlasité zvuky. Po chvíli putování mezi starobylým otesaným kamenem a zhaslými pochodněmi, vytvořila ve své druhé ruce kouzlo, které na moment obarvilo okolí purpurovou barvou, a rozezněl se tlukot srdce. Její zrak během tohoto čarování nic nespatřil… vzduch byl čistý. Za pár minut dorazili všichni na konec chodby, k holé kamenné zdi, „Glaris?“ zeptal se Siberius, „Éhm, vedla si nás dobře?“ „Vedla…“ divila se, sáhla rukou na povrch kamene „Zvláštní…Tohle je jistě kámen z hrobky! Proč tu ale nic není?“ ohlédla se za sebe, „Možná tohle byla úniková cesta…“ „Nebo taky uměle vytvořená cesta do hrobky!“ připomenul Erutan a navrhl, aby se podívali po okolí, zda nenajdou něco skrytého, co by jim otevřelo cestu dál. Hned u zdi, pod skořápky starobylé urny, se nacházela nenápadná malá páka. Bretonka za ní zabrala, chvíli se nic nedělo, ale pak se ozvalo strašlivě hlasité skřípání a řinčení želez, které uvolnilo před nimi kus kamene, kamsi opět do tmy… Cesta byla volná. Nyní, když postoupili dále, zjistili, že se nacházejí už uvnitř nordské hrobky. Teď jim zbývalo jen najít onu masku. Sotva učinili pár kroků, ze stropu a stěn, o které byly opřeny dřevěné trámy, se lehce sesypala půda… „Měli bychom si pospíšit! Vypadá to tady nestabilně…“ prohlásila Teiko. „Jo. Nic horšího nás už nemůže potkat…“ odvětil Siberius a nechal se vést čarodějkou, ta mluvila cestou o zajímavostech domorodých mohyl. „Nordi si vždy potrpěli, aby jejich těla byla pohřbena s nejbližšími či předky. Pokud navštívíte nějakou další hrobku, jako je tato, mohli byste najít třeba místnost s až dvaceti kostrami uvnitř.“ „Heh… nordi a jejich víra… To je ubohé!“ pronesl otráveně Laa’veren, „Mysleli si, že když zemřou, tak se dostanou do posmrtného světa. Nechci být nějak proti, ale mám tušení, že se po smrti nikam nedostanou!“ „Aby ses nedivil, Laa’verene. Zrádci, lůza a veškeří násilníci, kteří porušili své tradice a nečestně zahanbili své jméno, byli prokleti způsobem, který nechce žádný nord zažít. Po smrti by neodešli do jejich Sovngardu. Zůstali by jako tupé oživlé mrtvoly, toulající se prázdnou hrobkou. Bez klidu, bez odpočinku, s touhou se pomstít…“ trochu se otřásla, „Strašná představa.“ „No, ještě že jsme i na nemrtvé vybaveni.“ trochu se vysmál altmer, „Sice jsem s nemrtvým neměl tu čest se setkat, ale nebude to jistě nic těžkého.“ „Huh, doufejme, že tu nikoho nepotkáme. Teda, až toho Korihnuula.“ dodal Siberius. Kámen je doprovázel každým krokem, na některých místech se objevily výklenky se zarostlými mrtvolami a pavučinami obmotaná těla. Když došli ke dveřím, magické světlo se rozplynulo, Glaris na nic neváhala a zakouzlila nové. Než ho stačila rozsvítit, kolem nich se rozeznělo podivné vrčení a skřípání čehosi železného. Jakmile se probudilo světlo k životu, před čarodějkou a vedle Laa’verena se ocitla dvě mrtvá těla, stojící na nohách a oděna ve starobylých železných zbrojích. Všichni se lekli, ale ani jeden nezaváhal, Laa’veren okamžitě sekl svou zářivou zbraní po mrtvole a Glaris udeřila holí tak silně, že nemrtvý padl k zemi bez odporu. Ani jeden z neodpočatých domorodců se nijak nebránil, čarodějčin blesk ukončil ruch. Siberius si postěžoval, že si málem nadělal do zbroje, ale ustál to. Přidala se k němu i Teiko, která nečekala takovýto šok. Bretonka se omluvila za špatné odhalující kouzlo, ujistila ostatní, že se příště nesplete. Než stačila opět čarodějka pořádně vysvětlit, kolem nich se ozvalo hlasitější řinčení a vrčení jako před malou chviličkou. Družina si uvědomila, že tihle dva nebyli jediný, kdo jim v cestě bránil. Bretonka vytvořila další magickou zářivou kouli, kterou pustila do středu místnosti. Jakou hrůzu jim nahnal pohled, když se nacházeli ve velkém sálu, kde zdi byly plné výklenků a otevřených rakví, ze kterých se drásal mrtvý život. Tentokrát se mrtvoly zachovaly agresivně, své modravé oči zamířili na družinu a z rozpáraných opasků vytáhly zbraně, od mečů, až po palcáty. Na některých z nich ještě vlály zbytky tkaniny z rebelských uniforem. „PO SCHODECH!!! RYCHLE!“ křikla Teiko, když si všimla menšího dřevěného schodiště, vedoucí kamsi vzhůru, nad jejich hlavami visel kamenný mostek. Cestu jim však zkřížily tyto bytosti a neváhaly zaútočit. Teiko svým kladivem posílala do stran nepřipravené mrtvoly a Glaris svými kouzly čarovala blesky, jak jen rychle dokázala. Však nemrtví se proti nim rozeběhli a snažili se zabránit v úniku, vrchní mrtvoly seběhly ze schodiště a zabránily v postupu vzhůru. Ale zalekli se, když se dvojice mrtvol dostala pod altmeří zářící čepel, která přinutila oba vzplanout a následně i explodovat. Zbytek oživlých postav ustoupilo pár kroků zpět. „Draugiři jsou všude kolem!! Musíme se dostat nějak na ten mostek!!“ hlásila Teiko, když se před ní objevila další mrtvola. Siberiovo oko spatřilo možnou únikovou cestu, která byla však obklopena těmito zrůdami. Bylo jich strašně moc, nevěřil, že by se s takovýmto náporem srovnali. Do Erutana vjel menší strach, nechtěl zde zemřít. V místnosti byly ještě jedny dveře, ze kterých vybíhaly další a další řady probuzených. Během obrany volal Laa’veren, aby se někdo už dal do pohybu. Pod tlakem se nakonec ozvala Glaris, která se zuřivě zatvářila na dění kolem ní a do rukou si připravila ohnivé kouzlo. Protože nemělo smysl zneškodňovat, rozhodla se vytvořit si vlastní cestu. Kouzlo vypustila ze svých rukou rovnou do stropu. Několikrát zopakovala čin, ostatní členové nechápali, co jí to popadlo, ale za malý moment se část stropu začala sypat na mostek z kamene a dřeva. Za okamžik se uvolnily velké kamenné bloky, jež ho zničily. Kamení a dřevo padalo rovnou na mrtvoly, troje lana visela poblíž Drápů. Glaris zvolala, aby se jich chytli a okamžitě skočila po jednom a začala šplhat vzhůru, následoval ji Laa’veren a Siberius. Teiko s Erutanem se mezitím bránili velkému blížícímu se náporu, než jejich společníci vylezli dostatečně vysoko. Jakmile usoudili, že mohou lézt, učinili to samé. Měli to štěstí, že ani jeden z nemrtvých neměl u sebe luk či neovládal kouzlo. Glaris a Siberius vylezli na mostek jako první, ihned podávali pomocné ruce, ale než stačili přitáhnout dalšího člena, ze stropu se uvolňovaly kameny… některé z nich spadly i na ně a lehce zranily… Měli to jen tak-tak, jakmile se všichni ocitli polorozpadlém mostku, strop se čím dál rychleji uvolňoval a zemina se rychleji sypala. Naproti nim stály zavřené dveře. Glaris neváhala a rozeběhla se proti nim, totéž udělali i ostatní. Jakmile všichni skočili do místnosti a spadli po schodech do nižších míst, za jejich zády se zřítil celý strop a zavalil dokonale zpáteční cestu. Magické světlo zhaslo… jen hluboké výdechy se ozývaly ve tmě. „Jste všichni živí?“ rozsvítila Glaris místnost opět kouzlem, bosmer a khajiitka sdělili, že jsou v pořádku. Když se ale podívali za sebe, spatřili velké kameny, které zasypaly nejen schodiště, ale i předchozí místnost. Laa’veren se postavil, přišel k překážce a začal se podivně smát, což nikdo nečekal… „NO, TO JE SKVĚLÝ! TO JE PROSTĚ SKVĚLÝ! CO TEĎ KU…“ kopl zlostně do malinkatého kamene, „…RVA MÁME DĚLAT?! TEĎ JSME PĚKNĚ V PRDELI!!!“ „SKONČIL JSI?!“ popadla ho naštvaně Teiko. Na moment dopadl smutek i na čarodějku se zvědem, ten se k ní přesunul a chytl za ruku, „Glaris, klid. Nebyla to tvá chyba!“ chtěla se ozvat s jinou myšlenkou, „A jestli tě pořád trápí to, cos mi řekla… Neboj, nikomu nic neřeknu!“ v onu chvíli se usmála radostí. „JESTLI SIS NEVŠIMLA, KOČIČKO, TAK JSME TU ZAVALENÍ! Jak se teď, do Zapomnění, vocuď dostaneme? Co budeme dělat? CO BUDEME DĚLAT?!“ křičel diplomat na khajiitku. „LAA’VERENE KLID!!“ zvolal Siberius, rychle ho objal a tichými slovy ho uklidňoval… což se mu podařilo. Ve chvíli, kdy se všichni uklidnili, navrhla Teiko, aby se vydali kupředu. Už byli skoro na konci své cesty. Altmer se vzchopil, omluvil se za jeho „slabou chvilku“ a v doprovodu lukostřelce se přesunuli kupředu, Glaris se zvedla ze země a dala se do vedení. Vojáci se seřadili pod schody u vyvýšeného místa, očekávali radostná slova, na která se těšili. Jen, co dorazil Erutan s Demitrem do prvních řad, ocitl se u dveří důstojnických kasáren tribun Trebunius a legát Lerron. Už na pohled jim bylo vidět ve tvářích jisté zklamání a zlost, dokonce někteří jedinci zaslechli, jak tribun odmítá něco sdělit, a i přes rozdílné hodnosti se vzepřel svému důstojníku. Jakmile došli na vyvýšené místo, kde si oba vysocí muži hleděli nepříjemně do očí, legát jen pokynul hlavou, odstrčil svého podřízeného, rukou uklidnil nastoupené a opřel se o zábradlí. „Takže, legionáři, zásobovači, zvědi, lukostřelci… Bratři. Nebudu to protahovat, a řeknu to stručně. Od začátku tohohle týdne tu koluje zpráva, že za pár dnů odejdete do svých domovů, že vás armáda již nebude potřebovat!“ vojáci začali jásat, ale legát zakroutil hlavou a rukou zastavil jejich nadšení, „Nemám tušení, kdo vám tento blud prozradil, ale situace si žádá nová opatření… a nová zaměření.“ vojáci ztichli, Erutanův a Demitrův výraz zkameněl. „Co to říkáte, legáte? Máme jít domů!!“ ozval se kdosi z řad. „Císař si žádá naši jednotku, aby se přesunula do severního Hammerfellu s okamžitou platností! Nikdo z vás nepůjde domů!“ do vojáků vrazil strach a obava, elf se zahleděl zlostně na redguarda, který nechápal slova, „Protože nemá smysl trestat toho, kdo vypustil tuto falešnou zprávu, dostanete nový úkol, se kterým začnete ihned! Máte celý večer na sbalení věcí a přípravu na cestu. Zásobovači ať připraví zásoby na dva měsíce a zvědi ať po rozpuštění tohohle shromáždění přijdou do mé ubikace, kde jim prozradím nové pozice! Vojáci a ostatní se poté vydají společně s důstojníky na sever!“ „A kdo bude zde v pevnosti?!“ ozvalo se zlostně z řad. „Pátý císařský oddíl, pod vedením legáta Marruna!“ odpověděl stroze, vojáci stáli ztuhlí, „To je vše!" „Slyšeli jste legáta! SPLŇTE ROZKAZ, IHNED!“ rozkázal tribun a odebral se společně s vyšším důstojníkem kamsi do pevnosti. Mezi vojáky zavládl chaos, zmatek a zklamání. Většina si stěžovala na nefér a faleš, která se tu objevila. Každý chtěl znát jméno muže, který prozradil klamavou zprávu, ale v zápalu hádky a nesrovnalostí mezi sebou se dvojice přátel ztratila z dohledu. Erutan velice naštvaně odcházel od hloučku zpět do kasáren, Demitr se ho snažil zastavit, ale nedařilo se mu. „Já myslel, že půjdeme všichni domů!!“ omlouval se elfovi, ale jakoby neslyšel. Erutanův návrat domů se opět odložil… na neurčito. Pět drápů kráčelo tajemnou chodbou kupředu, až narazili na další dveře. Glaris ani na moment nečekala, chtěla je otevřít, leč zjistila, že jsou zamčené. Protože se nechtěli nijak zdržovat, ve svých rukách vytvořila prapodivnou bílou záři, kterou pustila do dveří… po vteřině se lehce samy od sebe otevřely. Čarodějka jen prozradila, že zakouzlila jedno z nejstarších otevírajících kouzel. Jejich magické světlo se ponořilo do temnoty, když všichni postoupili dále, dveře se zavřely a místnost naplno rozsvítila. Kromě úžasu z rozsáhlé místnosti je tížil strach, který viděli… v obrovské místnosti se všude nacházely rakve a výklenky s mrtvolami, ať na menších schodištích po jejich bocích, nebo kdesi před nimi. Daleko před nimi ze země vyletěl kamenný náhrobek a z ní vstala podivná postava v roztrhaném a starobylém oděvu. Však s unikátní věcí na sobě… „Korihnuul!“ ukázala Glaris před sebe, „To je on! Podívejte na tu masku!!!“ „Siberie, střílej!!“ poručila mu Teiko, lučištník na nic nečekal a okamžitě vystřelil. I když se trefil přesně, cíl stále žil a jen se strašlivě smrtonosným nádechem zasmál. Tehdy si skupinka uvědomila, že učinila něco špatně. Korihnuul natáhl své ruce do boku, z nichž vyletěla podivná modrá vlna po celé místnosti. Po chvilce čekání, když už se chtěl altmer proti němu rozeběhnout, se stalo něco hrůzného… Se strašlivým křikem a mocným řinčením vycházelo ze zdí a z rakví mnoho a mnoho draugirů. Než si stačili rozdělit, kdo co bude mít na starost a kdo zničí posledního mrtvého kněze, už Drápy obklopila velká početná armáda nemrtvých. Plány se zhatily… Glaris okamžitě zakouzlila zářivý kruh, který je chránil před těmito bytostmi. Pár se jich snažilo projit skrz, ale dost se popálili. „ZÁDY K SOBĚ!!“ zavelel Laa’veren, jakmile všichni tak učinili, každý hleděl na velkou skupinu nepřátel, vyčkávajíc, až kouzlo vyprchá. „Jak dlouho to bude účinkovat, Glaris?“ zeptala se Teiko, ale čarodějka oznámila, že jen pár chvil. Z ničeho nic se ozval Siberius, jestli mohou utéct, leč Erutan řekl stroze, „Jsme v pasti! My… my tady umřeme!“ Opět měli štěstí, že se mezi mrtvými nenacházeli žádní střelci, ale to pominulo, když se dívali, jak jejich kruh uzavírá čím dál více nemrtvých. Veškeré únikové cesty byly zablokovány, Korihnuul byl příliš daleko, aby se do něj trefil střelec či sekl po něm altmer očarovanou zbraní. Bretonce již docházely síly a Teiko nevěřícně hleděla, jak se na ně mrtví vojáci těší… byli dokonale sevřeni v pasti. „Přátelé, družino… Byla čest s vámi spolupracovat!“ odvětil Siberius a připravil si toulec se šípy k rychlé střelbě. Všem ostatním došlo, že se právě smířili se smrtí… Každým momentem kouzlo sláblo, a jakmile vyprchalo, nemrtví prozatím klidně postávali na místě. Erutan tiše hleděl s připravenými čepeli na možný útok, který se dostavil od jednoho nejbližšího mrtvého muže… „SOVNGARDE SARAAN!!!“ vypustila ze sebe mrtvola, která zaútočila na Erutana a zahájila tak poslední vrcholný boj mezi Pěti drápy a prokletými nordy. Jakmile se dotklo železo o železo, armáda nemrtvých hlídačů se vrhla proti narušitelům klidu. Bojový řev, křik a rány, vycházejíc z rukou a zbraní, se nesly celou místností. Královnina skupinka si poradila s nepřítelem lehce… do doby, než lukostřelec zjistil, že když zabili jednoho nemrtvého, Korihnuul svým tajemným uměním oživil další dvě mrtvoly do boje. Laa’verenova zářivá čepel každou chvilku vybuchovala a zelená dýka mu pomáhala v obraně, Glarisina kouzla likvidovala řetězovým bleskem slabší mrtvoly a následně vypouštěla do blížících se hloučků kouzlo, který vnutil strach do těchto bytostí. Teičina mocná palice posílala na zdi mocné nepřátelé, ale každým úderem přicházeli další a další… Siberius střílel tak rychle a přesně, že se sám divil, kde se to v něm vzalo. A Erutan máchal svými čepelemi a předváděl různé otočky, během kterých prováděl prapodivné výpady. Zdálo se, že se náporu ubrání, ale nově přicházející mrtvoly jim dělaly více starostí… Stále se blížily mocnější a nebezpečnější bytosti, některé se vyhnuly nepovedeným útokům a lehce zasahovaly své protivníky. Kruh se kolem družiny Drápů uzavíral, a i když byli stále zády k sobě, do jejich hloučku vtrhla trojice nemrtvých z Laa’verenovy strany. Naštěstí se ubránil, ale tentokrát už bylo všem jasné, že teď bojují sami za sebe. Jediná Glaris a Siberius se po zničení čelních protivníků přemístili ke zdi a zahájili obranu, zbytek družiny se oháněl kolem sebe a nevypočítavě hledal potenciální únikovou cestu. Jaké neštěstí se přihodilo oběma elfům, když je nemrtví odzbrojili. Bezhlavě se dali na útěk, svou hbitostí se snažili vyhnout jakémukoli úderu. Teiko z posledních sil rozrážela vlny nepřátel, v oceánu řevu se pokoušela požádat o pomoc, ale nikdo jí neslyšel. Erutan se čirou náhodou přiblížil jako jediný nejblíže k dračímu knězi, ale byl příliš daleko, aby mu nějak ublížil. Když už vypadalo, že tu všichni zemřou, bosmer se ohlédl nad sebe a nedokázal pochopit, co to znamená… Ze stropu spadl kus kamene, v něm se ocitl otvor, vedoucí kamsi vzhůru a skrze něj prosvítalo denní světlo. Z onoho místa spadlo dlouhé lano… přímo k němu. „DRÁPY, LANO!! HONEM!“ zařval z posledních sil a dal se do šplhání. Jeho počin si všiml altmer a bretonka, kteří ho hnedka následovali. Naštěstí si toho všimla i Teiko se Siberiem, kteří stále bojovali, s obtížemi a četnými zraněními se dostali k lanu a šplhali vzhůru. Otvor ve stropu se stále zmenšoval a světlo bylo jasnější. Jakmile se dostal elf až na vrchol, čekalo ho nepříjemné překvapení. Kdosi ho praštil po hlavě a tělo shodil na stranu. Nic netušící Drápy stále šplhali vzhůru, dokud se do lana nezakousla sekera a neposlala je zpět tvrdě dolů. Několik nemrtvých váha členů rozmačkala. Bosmer po krátké chvíli otevřel oči, divil se, že se nachází na vrcholku od původního vstupu do hrobky. Chtěl se zeptat, co se stalo a kde to je, ale jeho rozmazaný zrak stále nemohl dobře zaostřit. Čeho si však všiml, jak dvě neznámé postavy zakrývají onen otvor do země velkým plochým kamenem. Kdosi ho chytl pod ramenem a dotáhl kus dál ke stromům, kde ho hodil na zem. Konečně se mu rozšířil zrak. „Ahoj, Erutane!“ ozvala se postava, vycházejíc zpoza stromu, elf ztuhl překvapením, „Tak se zase setkáváme!“ „CERANNO?!“ ________________________________________________________________________________________________ Otázka: Co bude muset Erutan udělat v příští události? 1) hrát nebezpečnou hru 2) donést zvláštní předmět 3) dovést zajatého přítele Upravil/a Adrian_S dne 26.03.2021 19:38 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


eFox	#112 Přidané 01.01.2016 19:52
Příspěvek: 51 Založený: 06.01.12	super už sem se nemohl dočkat doufal sem že to bude na vanoce takovej dárek ale neva no ja jsem pro 1) hrát nebezpečnou hru nic není pravda,vše je dovoleno


KinimodLP	#113 Přidané 02.01.2016 13:05
Příspěvek: 1057 Založený: 16.09.13	Taky volím 1)


MightRider	#114 Přidané 03.01.2016 12:41
Ocenění: Příspěvek: 1145 Založený: 20.07.12	Příběh se vyvíjí, postupuje a můžu říct, že je to většinou část od části lepší (samozřejmě všechny část nemohou být stejně dobré, nebo vzestupně dobré). Celkově to má stavbu novely, kde jsou takovéto nečekané zvraty normální a to je jen dobře. Co se vývoje týče, volím 1). Zajímalo by mě ovšem, jak to bude s ostatními Drápy. Velmi nerad bych je viděl jako v happy endu všechny zase pohormadě. Při tomto přeseknutí museli minimálně 2 umřít. Největší šanci na záchranu bych dával Glaris (mohla vytvořit ohnivý výbuch) a Laa'verenovi (jeho čepel proti nemrtvým), ale kdo přežije je jen na autorovi. Kdyby chcípli všichni, nebylo by to zlé, je mi to celkem jedno, ovšem pokud by přežili všichni, bylo by to dost přehnané.


Fabi Olofsson	#115 Přidané 07.01.2016 10:42
Příspěvek: 20 Založený: 05.08.15	Volím též 1), tedy nebezpečnou hru. Jak zatím pročítám úseky, vypadá to čím dál zajímavěji. Už se nemůžu dočkat, až konečně získám trochu volna a budu moci přečíst všechno hezky od úplného začátku ,)


Adrian_S	#116 Přidané 16.01.2016 00:21
Ocenění: Příspěvek: 4313 Založený: 01.05.14	Část 22. - Do Zapomnění a ještě dál! „Překvapenej?“ pronesla žena v šupinové zbroji, elf jen těžce a nechápavě pokynul hlavou, „A já myslela, že už se neuvidíme.“ „Jak jste se tu…?“ jeho otázka byla přerušena příchodem dvou mužů, ti se postavili po boku a tiše sledovali rozhovor. „Na tom nesejde, kde jsme se tu vzali. Důležité je, že tě tady máme!“ z úst vyšel velmi temný hlas, „A TY konečně posloužíš mému účelu!“ rozkázala, aby ho jeden z mužů svázal, druhý ho praštil rukojetí palcátu po hlavě, aby nemohl odporovat. Malátné tělo padlo na zem, ruce se dostala za záda a silné lano mu zabránilo v pohybu s končetinami. Jakmile ho svázali, zvedli ho z traviny a přinutili k pohybu. Ceranna vedla skupinku rychlým tempem, hned za ní muž s palcátem, uprostřed svázaný Erutan a konec řady jistil muž s obouručním mečem. Měl plno otázek, snažil se každou chvíli zastavit skupinu a promluvit si, co s ním chtějí udělat, leč mocná ruka do něj strkala a nutila pokračovat v chůzi. V hlavě se mu zrodil plán útěku, do kterého se však raději nepouštěl. Moc dobře věděl, než by stačil utéct daleko, do zad by se mu zakousl smrtelný šíp. Až do setmění putovali krajinou, než nohy dorazily kamsi do zasněženého lesa.… „Utáboříme se tu!“ rozhodla žena a nakázala mužům, aby jeden zajistil okolí a druhý přivázal vězně ke stromu, ona sama se chtěla vydat na lov. Palcátník odvedl elfa k nedalekému stromu od budoucího ohniště. Než mu muž dal do úst roubík, pronesl, aby mu přivolal Cerannu, chtěl s ní mluvit. Stínovi se požadavek nelíbil, ale učinil, o co ho požádal, do minutky přišla i s doprovodem. „Kam se aspoň jde?“ vydechoval zhluboka. „Copak? Chystáš se někam?“ „Já jen… heh… jestli je tohle moje poslední cesta… Chtěl bych si číst ve svém deníku!“ smutně se podíval na ženu, „Mohla bys mi sundat pouta? Chci si opravdu jen číst! Slibuji!“ Tichý smích se nesl v okolí, Ceranna k němu poklekla, „Tu knihu už potřebovat nebudeš, bosmere! A jestli to vážně chceš vědět… jdeme za Sigdisem. Doufám, že mi pomůžeš jako klíč k vyjednávání.“ „Já-já, cože? Ony jsou nějaké rozepře?“ žena se ohlédla po svém společníkovi, který jen kýval hlavou a vložil mu do úst kus hadru, aby nemohl mluvit. Elf se snažil ze všech sil rozkřičet a dostat se z lanového objetí, leč silné uzly a vrstva látky mu znemožnila jakýkoli pokus. Oba Stíni se zvedli ze země, žena se vydala kamsi do přírody, zatímco muž připravoval ohniště. Do očí se mu vloudil smutek, když si uvědomil, že v této chvíli se nemůže nijak zachránit. Po lovu a zajištění okolí si sedli nepříjemní lidé k ohništi a tiše o něčem hovořili, přesto sledovali svázaného. I když mrzl, unaven a vystrašen raději zavřel dveře do reality a nechal se vtáhnout do snového světa… Kožené zdi a tmavší světlo halilo skupinku lehce oděných lidí s tmavou pletí a trojici mužů v rudých zbrojích. Posedávali ve středu stavby u rozdělaného ohniště, nad nímž visely zavěšené bylinky, vydávající nádherné aroma. Trojice žen u stěn hleděla na velkého redguarda, poklidně pokuřujícího jakési listí, napěchované v píšťalce. Natáhl do sebe několik dávek, ty vypustil do ohně, až se plamen lehce zvednul. Podivnou dýmku poté předal muži v legionářské zbroji, Demitrovi Khozirovi, který se uklonil před darem a také se nadechl. Jakmile i on do sebe dostal několik dávek omamného kuřiva a vypustil je ze sebe, předal je svému příteli Erutanu Vlaarinovi. Netušíc, o co jde a na popud ostatních do sebe natáhl tak silný dech, až se mu uvnitř těla orgány vzbouřily. Však vydržel… několikrát si se zavřenými ústy odkašlal a pustil do ohně hustý kouř, který okamžitě vzplanul. Dýmku po chvilce prohlížení poslal do rukou Koberta Rodyma, s úsměvem jí přijal a natáhl do těla, co nejvíce dokázal. Spokojeně poté odeslal své pozdravy do plamenů. Veliký redguard v kozí a koňské kůži se usmál, roztáhl ruce a pronesl cosi ve zvláštním jazyce. „Thurana potěšilo podstoupení tohoto rituálu, přátelé!“ ohlédl se Demitr na své společníky, „Jestliže teď zvedne ruce…“ nestačil dokončit, neboť redguard natáhl své paže k ohni a pomalu je zvedl vzhůru, plameny zesílily, až na vrchol. Jakmile je vrátil zpět k tělu, oheň se uklidnil, „Ano! Spojenectví mezi nomády a císařskou legií jsou již stejné, jako udržování ohně! Když se o něj staráte dobře, bude vás provázet všude.“ „Takže… už jsme spojenci?“ „Ano, Erutane. Rituál je zdárně u konce!“ Demitr pronesl vítězná slova, všichni účastníci se postavili a uklonili se velkému muži, rukou jim ukazoval volnou cestu ven ze stanu. Kobert a Erutan vyšli první ven, za jejich zády se objevil Demitr s velkým Thuranem, jenž mu šeptal cosi do ucha. Když se na něj oba zadívali, uviděli spokojenost a úsměv na tváři. Oba redguardi si potřásli rukou a rozešli se. Jejich tmavší společník hned prozradil, že je spojenectví naplno sjednané a nemají se čeho obávat. Teď se mohli vrátit zpět na základnu. V malém pouštím táboře se procházelo několik udatných mužů s turbany na hlavách a se zbraněmi u pasu. Ženy plnily vodu z nedaleké studny, jen některé věšely prádlo na provazech, namotané na kůlech mezi stany. Nedaleko od nich se učily děti nomádů jezdit na koni, radostně výskaly na sebe. Než zvědi rozhodli, co dál podniknou, přišla za nimi nomádka s hadrem a dvěma vaky na vodu, opět cosi neznámého pronesla na tmavšího společníka. Oba se poté uklonili a žena odešla. „Zásoby na zpáteční cestu. Tohle je od nich tak… milé!“ „Uhh… abych ti řekl pravdu, Demitre, jsem rád, že už jsme spojenci.“ pronesl hrdě Erutan, „Nevěřil jsem tomu, ale…“ zabušil si rukou na hruď, „jsme nejlepší!“ „Jo! To jsme!“ přidal se Kobert, „Teď už to jen cesta zpátky za legátem a máme zase na čas vystaráno.“ Demitr se ohlédl po táboře, ve tváři mu byl vidět stesk a smutek, „Když si uvědomím, že můj lid takhle kdysi dávno žil, a vlastně ještě žije. Je to… zvláštní. Jako bych je zrazoval. Jako bych tu měl zůstat…“ „Hej,“ chytl ho elf za rameno, „nesmíš to takhle brát. Ber to tak, že můžeš být prostředníkem mezi tvými lidmi a císařskou legií!“ zahleděl se mu do očí, „A to už něco znamená!“ „Má pravdu, Demitre. Nemusíš být smutný!“ Po chvíli přemýšlení zakýval hlavou, „Máte pravdu! Jsem stále doma! A dojít sem není nic těžkého!“ „Tak se vydáme na cestu, ne?“ zeptal se bosmer, na to se už hrdě ozval redguard, aby ho následovali kamsi do pouště. Stanový tábor se ocitl za jejich zády, trojice kráčela klidným tempem kamsi do písečné země, kde jim společnost dělala pouze samotná zrnková země a vysoká skaliska, vyčnívající ze země. Duny a vítr se jim připlétávaly do cesty, a ačkoli je čekala spousta mil, nepropadali panice. Několik hodin míjeli kaňony a kamenné stráně zrovna ve chvíli, kdy jim slunce pražilo na hlavy. Ale i tak je to nerozhodilo. V nohách se jim ozvala ujitá část trasy, ve stínu pod skalami se na chvilku utábořili a aby si lépe odpočali, vyprávěli si humorné historky… povzbuzení přišlo vhod. Ačkoli se bavili mezi sebou, v duchu si každý z nich uvědomil, že byli vlastně společně každou chvíli… už od seznámení, až do teď. Než se vydali na cestu, vytáhl Demitr láhev vína z torny, kterou si schovával na horší časy a otevřel ji. „Bratři, když si uvědomím, že tu jsme stále a bavíme se mezi sebou, připadáte mi… jako rodina.“ Kobert už chtěl s úsměvem namítat, ale nedostal se ke slovu, „Víte, chtěl bych si s vámi připít. Abychom zapomenuli na minulé starosti a do doby, než vykopeme thalmoráky z NAŠICH zemí, zůstali těmi nejlepšími přáteli!“ pozvedl víno, „NA PŘÁTELSTVÍ!“ a napil se. Poté předal lahev Kobertovi, „Na přátelství! A na brzký konec války!“. Jakmile se i on posilnil, poslal nápoj Erutanovi, který s úsměvem hleděl na dvojici, „Na přátelství! A na návrat domů!“, po posilnění podal Demitrovi lahev, tu zabalil a opět se vydali na cestu… „Vstávej, elfisko!“ přistál kopanec na stehno, oči se probudily tak rychle, jako nikdy jindy. Celý vyděšený hleděl na ne-zrovna hezky tvářícího se šermíře, jenž malou dýkou rozřízl svazující lano, „Tak, pojď! Pokračujeme!“ velice silně ho popadl za paži a vytáhl ze země. Ceranna uhasila zbytky ohniště a palcátník se snažil vytvořit falešné stopy ve sněhu. Však místo probuzení do světla se skupinka probudila do tmy, pro Erutana něco neobvyklého. Jak se tábor zrušil, velení se opět ujala žena a velmi rázným hlasem sdělila směr pokračování. Opět ve stejné formaci putovali krajinou tak rychle jak jen mohli. Ani na moment nezastavili… Celou noc putovali po krajině a velice bedlivě si hlídali záda. Na pochodující thalmorské hlídky narazili nespočetněkrát, naštěstí se všem vyhnuli, ale měli co dělat. Hlavně Ceranna, jedním okem sledovala okolí a druhým zase bezbranného Erutana. Doufala, že na ně nijak neupozorní, což se nestalo. Avšak takový nápad se mu dostavil do hlavy, jen neměl dostatek odvahy ho vykonat. Něco mu říkalo, aby raději spolupracoval, mysl mu dodávala klid, že vše dokáže vysvětlit… ale slova na ony události poněkud ztrácel. Nohy se už neprodíraly lesním porostem a smrdutým močálem, nyní již kráčely po studeném sněhu a zamrzlém pobřeží, do kterého bušily mořské vlny. Vůně okolí a svěží vítr z moře Přízraků uklidnilo Stíny jak nikdy dříve. Během útěku si elf rozpomenul na minulé chvíle, kdy ještě zjišťoval informace o Mikradanovi před jeho samotnou záchranou, a na výpravy za Cerannou… Stíni se blížili ke svému cíli, vůdčí ruka zastavila pochod a samotná žena se zhluboka nadechla. Před nimi se nacházel vstup do jeskyně, u něj hlídající dvojice nordů s připravenými zbraněmi. Luk a palcát zamířil na příchozí, chtěli vysvětlení, co tu pohledávají, ale když jim Ceranna prozradila, že má zajímavý úlovek s cennými informacemi, zandali zbraně. „Fajn. Půjdu s nimi dovnitř, ty tady zůstaň!“ pronesla hlídající seveřanka na svého druha, aby zůstal u vchodu do jeskyně, ten jen kývnul hlavou, „Varuji tě, Ceranno, zkus zkusit něco blbého a zaplatíš za to!“ Čtveřice Stínů s elfem vstoupili do nitra ležení, během cesty jeden z mužů zastavil na pár vteřin svázaného a rozřízl mu pouta se slovy „Tohle už nebudeš potřebovat!“. Pak do něj opět strčil, aby nezdržoval. „Ehm, můžeš mi říct, proč jdeme za Sigdisem?“ ptal se Erutan, ale Ceranna zela tichostí, „Co mě čeká? Co chceš se mnou udělat?“ Zeleň a bublání vody se rozeznělo do okolí. Avšak tentokrát místo svěžího a čerstvého vzduchu, který cítil bosmer po prvním vstupu do tábora, se vznášela štiplavá vůně a strach. Pomalým tempem kráčeli kupředu, dokud je malá skupinka Stínů, roztroušených po táboře, nezastavila s již připravenými zbraněmi. Nikdo z dvojice návštěvníků nechápal, co se děje, ale jen se ohlédli kolem sebe, zkameněly jim tváře… Většinu stanů halil popel, na zemi se ocitaly kaluže krve, vlévající se do malého toku. U břehu jezírka ležela hromada mrtvých těl v elfích i nordských zbrojích. Žár táborového ohně utlumovaly další rozstřílené či pořezané mrtvoly, které tam každou chvilku s brekem přidával mladý klučina. Hromada sudů a vaků vyčkávala v tichosti na ruce pracantů, až se naloží. Na jednom ze sudů posedával někdo, koho Erutan ihned jmenoval… Seraf. Jak kráčeli do středu tábora, jeden z mužů se oddělil od skupinky a zamířil pryč. U kovárny postával další z vyšších urostlých mužů, jenž si s pochodní hlídal krčící se orčici. Než se stačil doprovázejících nordů zeptat, co se tu stalo, z přední části vyběhla další dvojice Stínů, připravena k útoku, však se rozezněl mocný hlas a zastavil jejich zuřivost. Ze zatáčky vyšel statný bojovník, jeho nehezká tvář byla dostatečným důkazem, jak je rád vidí… „Vida, koukněme, kdopak to k nám přichází! Copak, copak, malá holčičko? Rozmyslela sis návrat k nám? Už tě samota nebaví?“ „Bejt tebou DRŽÍM HUBU a POSLOUCHÁŠ MĚ, Sigdisi!“ okřikla ho Ceranna, byť na ní mířily zbraně, „Já nepřišla žadonit o tvou milost! Kvůli tomu tu nejsem!“ Sigdis a jeho pobočníci se zasmáli, „Ten byl dobrej, děvče… Fakt, že jo… Nemáš nějakej lepší?“ „Může mi někdo říct, co se tu stalo?“ náhle se ozval Erutan, ale prosté „Drž hubu!“ od lučištnice u Sigdise, ho umlčelo. „Koukám, že sis sebou přivedla i našeho bývalého přítele…“ zabručel, „No, jasně! Mluvím s tebou, bosmere! Myslíš si, že si na tebe nepamatuji? Vybavuji si každou tvou otázku, když ses vyptával na události, během tvé nepřítomnosti… A cos mi řekl o sobě TY?!“ vycenil zuby, „Nechtěl bys něco prozradit, zrádče?“ „Zrádče? ZRÁDČE?!“ ozval se hlasitě elf, „Co to má znamenat? Já jsem vás nikdy nezradil!“ „KDE JE MIKRADAN?!“ křikla žena se stále nataženým lukem, v tu chvíli si uvědomil, kdo na něj míří. „Mě… mě to moc mrzí, Eriko.“ sklopil hlavu, „Mi-Mikradan je mrt…“ „MRTVÝ! DÍKY TOBĚ, TY PARCHANTE!“ už se chystala vypustit šíp, ale Sigdis jí zastavil. „Já za to nemůžu! Byli jsme přepadeni Krváky!!“ rozhodl se hájit, „Zajali nás a… neměl jsem možnost…“ „Na tom nesejde, jestlis měl možnost nebo ne. Díky tobě jsme ztratili jednoho z nejlepších zvědů! Ty ses mu těžko rovnal, ubožáku! TEBE MĚLI ZABÍT, NE JEHO!“ hrdě pronesl Sigdis, do Erutana vjelo mimo vzteku i svědomí, sklopil hlavu, „A pak tě najednou Ceranna uvidí s nima, jak si krásně pochoduješ po Samotě a vrháš se na toho zkurveného kočičáka! CO MI NA TO ŘEKNEŠ?!“ Erutan se zhluboka a zuřivě nadechl, „Měl bys mi být vděčný! Ano, máte pravdu! Dostal jsem se mezi ně, protože jsem chtěl zjistit co nejvíce… ohledně jejich plánů a taktiky. Neříkám, že jsem se nic nedozvěděl, vím toho hodně! A kdybych jim neukázal svou loajalitu a nevzali by mě na ten atentát…“ ohlédl se na lučištnici před ním, „Ceranna by už nežila! Já jí zachránil život! Krváci ji chtěli zabít!“ žena se na něj otočila, „Tohles jim taky řekla, nebo sis to nechala pro sebe?“ Doufal, že jeho řeč pohne s jejím svědomím, ale mýlil se. Ohlédla se zpět na Sigdise, „Nevedu ho sem kvůli tomu, aby se hájil. Ale vedu ho kvůli tomu, protože má jistě cenné thalmorské informace! A jestli se chceš hádat kvůli tomu, kdo z nás dvou je lepší vůdce, tak jsem to JÁ!“ muž se nehezky zatvářil, ona ukázala na elfa, „Našla jsem ho s družinou, sloužící královně!“ všem mužům i ženám se zatajil dech, „Je jedním z nich!!“ „ZABTE HO!!“ křikl kdosi, „TEN PARCHANT VYZRADIL NAŠÍ ZÁKLADNU!“ Erutan se nevinně hájil, ale všichni opomíjeli jeho slova. „Tak nejdříve nás zradí tahle orkská děvka…“ ohlédl se na svázanou ženu s vyděšenou tváří, „Pak se postaví proti mně můj bývalý rival, přepadnou nás thalmoráci a teď do toho ještě ty!“ rozzuřil se Sigdis, vytáhl si meč ze zad, „TAK A DOST! Teď je na čase se pomstít!“ „ZADRŽ, VŮDCE!“ seskočil ze sudů Seraf a přiblížil se k hloučku, „Myslím si, že když má informace, jak tu Ceranna pověděla, mohl by nám je prozradit. Když ho tu máme, využijem toho!“ Do jeskyně se vloudilo ticho, „Má pravdu, Sigdisi! Nech ho mluvit!“ poradil mu Björn u boku, vůdce zandal zbraň. „Fajn… Ale chci znát všechno! A jestli se nám pokusíš něco nalhat, neočekávej život! MLUV!“ Ceranna se ohlédla na elfa, zda je připraven mluvit, ten jen kývnul hlavou, nechala ho předstoupit před sebe. Z boty si vytáhla dýku, ujistila vůdce, že ho při první příležitosti o útěk popraví. Erutan se rozhlédl kolem sebe, oči všech nordů a dalších přeživších ras na něj hleděly tak přísně, až ho v srdci zabolelo. Nadechl se… a spustil příběh o sobě, když se dostal mezi Krváky. Pověděl jim každou výpravu i myšlenku, které se drží, však neprozradil, kdo je vůdcem skupiny a kde se nacházejí. Oba stinní vůdci nehýřili radostí… Namísto toho řekl, jak se setkal s věštcem, po kterém tak dlouho pátrali. Leč, než se stačil vrátit se skupinkou zpět do bezpečí, zajal ho Thalmor a nechal vyléčit. Z dalších slov, která následovala, jen ostatní kroutili hlavou. Několik jedinců ho označilo za lháře a švindlíře, ale jakmile se zmínil o Šavlozubácích a královnině cíli, samotný Sigdis zkoprněl. O co horší reakce nastala po rčení temného tajemství… „KRÁLOVNA OVLÁDÁ DAEDRY! To proto se jí podařilo snadno dobýt Tamriel!“ „Žertuješ, že jo?“ zeptal Seraf, ale vážná elfí tvář mu odvětila, že nemá zrovna na humor pomyšlení. „U… DEVÍTKY!“ povolil Björn, i všichni ostatní, samotná Ceranna se na elfa podívala jak na zjevení, „To… to nemůže být pravda!“ „Bohužel je, Björne.“ otočil se Erutan na ostatní, „Viděl jsem, čím její společníci disponují a jakou mocí se snaží dosáhnout cíle! A jestliže jsem rozuměl všemu, co mi bylo řečeno…“ „Pak je naše snažení marné!“ jeho slova doplnila Ceranna, zvedla hlavu na vůdce, „Nemůžeme bojovat proti daedrám! To… to nejde! To je šílené! Vrhnout se proti… tisícové armádě thalmorů a kočičáků, to ještě jde. Ale proti samotným BOHŮM?!“ „Počkat, počkat…“ zastavil Sigdis, „Něco mi tu nehraje!“ předstoupil blíže před Erutana, „Proč nám tohle vůbec říkáš? Prozrazuješ tajemství, za které tě Thalmor okamžitě zabije. Tohle děláš jen kvůli tomu, aby sis zachránil kůži!“ pohrdavě se osočil, „Nevěřím ti!“ „Ale já ano!“ vystoupil z řady Seraf, Erika s Björnem se ohlédli na dunmera, nechápali jeho počínání, „Vím, jak se jistě cítíš, Sero. V dávné minulosti jsem byl na tom stejně jako ty. Taky mí společníci nechtěli uvěřit mou oddanost k legii po zajetí.“ otočil se na norda, „Vůdce, on mluví pravdu! Nemá smysl ho po této odvážné řeči zabíjet!“ „Říkám vám tohle nejen kvůli záchraně své kůže…“ nadechl se a zadíval se do očí, „Ale něco vám dlužím. Vy jste mi poskytli pomoc, když jsem byl ztracený. Chci být opět součástí této skupiny.“ některým účastníkům se jeho slova nezdála, „Mrzí mě, že jste přišli o schopné lidi. I já… jsem přišel o mnoho… Chci vám pomoct! Dal jsem vám svůj slib. A myslím si, že je na čase ho splnit!“ stále paralyzoval oči norda, zuřivost opominula a dech se zmírnil. Sigdis se otočil na ženu v šupinové zbroji, ta jen kývala hlavou, jako znamení, že udělá dobře. Nakonec pronesl, že může být v jejich spolku, pokud si bude ovšem dávat na vše pozor a že bude hlídán. Samotný Seraf se za něj zaručil, ačkoli bosmer nechápal proč. „Není vše ztracené…“ ozvalo se tichým hlasem z orských úst, hlídač na ní křikl, ať mlčí, ale to všechny jen vyrušilo a chtěli vědět, co má na mysli, „Vím, jak se dá bojovat proti daedrám. Mohu vám pomoct, tak jako…“ „Ještě ty se přidej a budem tu mít armádu zrádců! No, to je vrchol!“ „Sklapni, Sigdisi!“ okřikla ho Ceranna a přistoupila ke svázané ženě, „Ty víš, jak se dá bojovat proti nim?“ „Ano… ano, vím to.“ kdosi se ozval, že lže, „Nelžu! Znám někoho, kdo vám může pomoct v této situaci. Ale…“ „ALE CO?! Co nám tajíš, zrádče?“ spustil Sigdis. „Nejsem si jistá, jestli onen dotyčný je stále na místě…“ Ceranna se uklonila, dýkou jí rozřízla pouta, navzdory halekání strážce u zajaté. Zvedla jí tvář a mile ji ujistila, že se jí nic nestane, pokud bude mluvit, „Daedry jsou mocné… ale je známo, že jsou mezi sebou rivalové. Stačí jeden z nich, aby s nima netáhl za jeden provaz, a jejich moc se rozplyne…“ „O čem mluvíš? Kdo je ten dotyčný?“ pohladila jí po tváři. Graš vydechovala a tiše přemýšlela, zda má prozradit své tajemství, však za předpokladu, že už nemá co ztratit, vyřkla, „Haemarova hanba… to… bylo sídlo Clavica Ničemného… daedry přání a tužeb…“ „BLBOST!“ křikl Björn, „Na tuhle událost si pamatuji moc dobře! Všechny sochy, ať už Talovy nebo těhlech zasraných daeder byly převezeny na tajné místo a zničeny! Nikdo z nich nemá svatyni!“ Graš se ohlédla na Erutana, „Omlouvám se, že jsem vám lhala… v Cyrodiilu jsem byla vyslána Thalmorem na výpravu za účelem najít veškeré daedrické sochy. Jakmile jsem se vrátila sem, do Skyrimu, našla jsem i Clavicovu sochu a… neřekla o tom královně. Ta mi pak dala úkol ve Falkreathu.“ „Proč jsi to udělala, Graš?“ překvapeně vyšlo z úst bosmera, „Ty… pracuješ pro královnu?“ „Huh, ano… pracovala jsem, dokud mě Stíni neodhalili.“ vydechla smutně a otočila se na Sigdise, „Malakath mi snad tyto činy odpustí, pokud vás dovedu k přející daedře a zemřu tam!“ „LŽEŠ! NIKAM NEPŮJDEŠ, TY…“ „SKLAPNI, SIGDISI!“ okřikla ho opět Ceranna, tentokrát rázněji. V ten moment se strhla nečekaná hádka mezi vůdci skupiny. Muž si hájil své právo, vést tyto lidi, protože to dělal dostatečně dlouhou dobu, u níž si získal důvěru. Za to žena se bránila se slovy o odvaze a snaze něco změnit v prospěch všech, i za podpory bývalých nepřátel. Do hádky se však nečekaně dostal další muž, vycházející ze zatáčky s koněm u boku. Zastavil zuřivou řeč… prohlašoval stav zásob a připravenosti na odchod pryč. Ihned se všichni ptali, kam by zamířili a co chtějí udělat, ale Sigdis zapíral a nic neprozrazoval. To už Erutanova mysl nedokázala vstřebat, rozkřikl se tak hlasitě, až všichni zmlkli. Hájil zájmy jak Sigdise, tak i Ceranny, Graš a ostatních. I když jím nordi pohrdali, vysvětloval, aby po sobě takto nešli, že je to přesně ta věc, kterého chtěli a chtějí thalmoři dosáhnout. Schválně jim připomenul minulost, kterou už zažili… až teď mu dali za pravdu. Proto navrhl, aby se malá skupina s Graš vydala do Haemarovy hanby a našla tam daedru, zbytek aby se přemístil na nějaké bezpečné místo. „Obdivuhodná řeč, elfe. Řeknu ti to takhle, už od první chvíle ses mi nezdál a ani teď ti nevěřím… ale v něčem máš pravdu.“ Sigdis pohlédl na všechny ostatní, „Je na čase, abychom se přestali obviňovat a začít jednat. Potáhnem na místo, které Thalmor nikdy nedobyl. Tam bude naše nové útočiště! Žádám všechny, aby zabalili jen to nejnutnější… zbraně, zásoby, stany. Až budeme připraveni, vyrazíme!“ „Půjdu za tou daedrou, Sigdisi!“ ozvala se Ceranna, jak nehezky se zatvářil z jejích slov, „Veď svůj lid do bezpečí, já se postarám o tu zrádkyni.“ po jejích slovech k ní přišli další tři nordi a Seraf. „Půjdu taky!“ přiklonil se Erutan k ženě, ke které stále něco málo cítil, „Jestliže mě stále považuješ za zrádce, můžu tam chcípnout. Navíc…“ otočil se na ženu, „nebudu moct utíct, v tom nejhorším.“ „Dvojice zrádců, čtyři skvělí muži a jedna rivalka… Co víc můžu ztratit…“ mávl na ně rukou a odešel kamsi do zničeného tábora. Ceranna mu poděkovala za podporu, což vůbec nečekal. Elf pomohl vstát Graš ze země, lehce se oklepala a taktéž mu věnovala slova důvěry. Nordští muži se odebrali k menším skaliskám, kde ležela jejich výstroj, než skupinka odešla, Erutana stále trápila jedna otázka… „Kde je Valwrick, Serafe?“ Smutně se na něj podíval, „Nepřežil útok thalmorů… Jeho tělo leží někde v jeskyni…“ požádal ho, aby chvíli počkali, chtěl ho najít. Erutan se rozeběhl do zničeného tábora, přeživší sbírali všechno, co mělo nějakou hodnotu i potřebu pro přežití. Takřka nikdo si nevšímal utíkajícího bosmera, který doběhl až na místo, kam zem stoupala na vrchol vnitřní hory. Hledal tělo mrtvého přítele, avšak ať se podíval kamkoli, pod stromy, do keřů nebo i za výčnělky skal a kořenů, nenašel ho. Namísto toho narazil na někoho, koho zcela nečekal… Před stoupající rovinkou postávala jedna z ozbrojených žen u klečícího světle srstného khajiita, hledícího do země a s roubíkem v ústech. Ačkoli srst byla poněkud jinak zbarvená, rysy a čumák se mu zdál velice povědomý. Pomalu k němu kráčel, ale žena ho zastavila ještě dříve, než stačil přijít úplně k nim. „Dál ani krok, elfe!“ varovala ho rebelka. „Sigdis nařídil všem sbalit zbytky tábora, a tebe si žádá u boku!“ nevěřila mu, „Mám dojít za ním osobně? Neboj, pohlídám ti ho!“ Nevěřícně na něj koukala, až nakonec zandala zbraň do pouzdra, „Fajn, ale ani se odsuď nehneš! Jestlis mi lhal, se zlou se potážeš!“ rozeběhla se směrem ke vchodu do jeskyně, Erutan přistoupil ke svázanému khajiitovi. Sundal mu hadr z tlamy, párkrát vykašlal, „Nic ti neřeknu, ušáku! Ani tobě, ani jim!“ „Řekni mi, pro koho pracuješ a jak to, že ses nechal zajmout?“ khajiit ale jen povrchně odfrknul a otočil hlavou pryč, „Děláš s Thalmorem?“ svázaný nevydával ani hlásku, to Erutana trochu namíchlo, vytáhl si dýku do rukou, ocel pak položil na rameno, „Mluv, nebo ti ublížím!“ „Jo, fajn… jsem s Thalmorem! Ale toho sis mohl všimnout, všiváku!“ „Proč tu jsi?“ khajiit nechápal jeho otázku, „Měl jsi napadnout tuhle základnu? Odkud jste dostali informace?“ trochu silněji zatlačil na čepel, aby se mu v rameni objevilo menší zranění. „Ááhh… dobrá, dobrá! Přestaň! Byli jsme na pochodu po celé provincii! Zrovna u Riftenu nám generál zadal útok na toto místo! Sešli jsme se s dalšími oddíly u Dračího Mostu a zahájili útok ve velkém… Nikdo z vás neměl přežít, ale nebýt toho vašeho… zatraceného čaroděje, bylo by po vás!“ „Máš…“ váhal, jestli se má na to zeptat, „Máš nějakou rodinu? Protože na tomto místě se nacházejí celé rodiny! Povraždili jste je? Víš, jaké to je, ztratit někoho dost blízkého?“ „Věděli jsme, do čeho jdeme… a já moc dobře vím, jaké to je! Ale to ty asi nevíš, elfe! Ty nevíš, co znamená „ztratit rodinu“!“ zarazil se khajiit. „Jsi z Elsweyru, že jo?“ zeptal se ho bosmer, kočičák narovnal hlavu, „Neznám tvého otce, ale tvá matka… Teiko, tak se jmenuje, ne?“ „ODKUD TOHLE JMÉNO ZNÁŠ?“ Erutan se otočil kolem sebe, zda ho někdo nesleduje, poté se vrátil ke khajiitovi, „Do nedávné doby jsem s ní byl v kontaktu. Hledá tě!“ sundal dýku z ramene a nastavil před tvář, „Když mi teď na svůj a její život slíbíš, že už nijak dál nebudeš spolupracovat s nepřítelem, pomohu ti utéct!“ „Cože? P-proč tohle děláš?“ Erutan chtěl ale slyšet jeho odpověď, „Jo! Dobrá! Souhlasím!“ smutně vydechoval, „Málem jsem tu chcípnul. Já bych fakt… chtěl domů!“ Ve chvíli proneseného slibu mu vložil do boty dýku a prozradil, aby si pomohl, až bude na klidnějším místě. Byl přesvědčen, že ho odvedou společně se skupinou na jiné místo… během přesunu by měl větší šance na útěk, než teď a tady. Už chtěl odejít, ale za sebou zaslechl rozzuřený dupot, který nevěštil nic dobrého. Rychle chytl khajiita pod krkem a přikázal, aby mu teď pomohl, nebo bude po nich. Ze stromů vyšel Sigdis s nordkou, která hlídala svázaného, oba s nahozenými nepřátelskými výrazy, když uviděli elfa ve společnosti vězně. Než ho stačili nějak zpacifikovat, bosmer se rozkřičel… „TAK, KOLIK JICH TAM JE? V TÉ HAEMAROVĚ HANBĚ?!“ vězeň nechápal, a hned dostal jednu po tlamě, „Ptám se naposled!! Nebo tě zabiju!“ vytáhl dýku a přiložil k hrdlu. „Dobrá, dobrá!! Je-je-je tam malá skupina vojáků! Nic… nic, složitého pro vás!“ „Co tady, u Talose, děláš?!“ křikl Sigdis na bosmera, jenž se ohlédl po křičícím a zandal si zbraň. Hned vysvětloval, že když si všiml zajatého khajiita, musel z něj dostat vše, co mohl vědět, hlavně o místě, kam se chystal. Nordka ho chtěla udeřit za lhaní proti ní, ale Sigdis jí zastavil. Erutan se jí omluvil, že takto lhal, vysvětloval, že by ho k němu nepustila, kdyby nebyl na moment sám. Svou řeč dokončil slibem, že to bylo u něj naposled, co se takto zachoval. Potají odešel z tohoto uskupení, s úsměvem a obavou na tváři. Ceranna a skupinka dobrovolníků netrpělivě čekala na jeho příchod. Konečně se dočkali, vedoucí žena pronesla, že se nikde nebudou zastavovat a poběží, co nejrychleji. Nikdo neměl námitky, kromě Graš, která stále připomínala, jak se musí dostat na ono místo. Nyní čekala Erutana ještě těžší a náročnější výprava, než doposud zažil… Pomalu se ze světa vytrácelo světlo, trojice císařských zvědů putovala podél pobřeží. V dáli již vystupovaly vysoké kulaté střechy jednoho z největších hammerfellských měst… Sentinel. Několik korábů na moři se blížilo k přístavu. Všem se ulevilo… mnoho mil v nohách a nyní již na konci své trasy. „Pánové, až podáme hlášení a vyspíme se, zvu vás na pálenku!“ promluvil Demitr ke společníkům. „Hehe! Budu velmi potěšen!“ ozval se Kobert, „Obzvlášť na masové koláčky tvé ženy!“ Mezitím, co se dva zvědi bavili, Erutan s radostí ve tváři hleděl do okolí. Představa, že už jsou tak blízko města, ho těšila. Ale zároveň se znepokojil, když náhle zaslechl kdesi v duně, objímanou větrem, tlumený křik. Zastavil se… zbylí bratři taky zastavili a chtěli vědět, proč nepokračují v cestě. Bosmer jim vysvětlil, že slyší něco jako „křik“, ale nebyl si tím jistý, navrhl, aby šli oním směrem. Demitr měl námitky, nechtěl se vydávat opět do pouště kvůli řevu neznámého zbloudilce, co zapadl do tekutého písku, zato Kobert mu vyhověl. Velice opatrně, však rychlým tempem, zamířili směrem k ozvěně. Čím více se blížili, tím více hlas sílil a adrenalin jim stoupnul do žil. Než vyběhli dunu, pronesl redguard mezi zuby, „Jestli je to jen ztracená koza nebo zapadlej beduín, tak mám u tebe rundu!“ Nohy vyběhly písčitý kopec, těla se zastavila a tváře zarazila. Kousek před nimi posedávaly v kruhu tři postavy se zbraněmi u pasu, jedna postávala u skoro nahatého klečícího muže, řvoucí o život. Ozbrojenci měli jedno společné… zlatavé kovové oblečení. „THALMOR!!“ křikli společně Demitr s Kobertem, trojice se vrhla proti nepřátelům. Jakmile zvědi vyběhli ze svých pozic, jeden ze sedících si jich všiml a upozornil ostatní na blížící se hrozbu. Vstali ze země a připravili se na obranu. Než se přiblížili tváří v tvář, bosmer za běhu vytáhl ze svého pažního pouzdra dýku a vrhl jí proti jednomu z nepřátel. Ocel se zakousla do hrdla… Dva thalmoři vyběhli proti Demitrovi a Kobertovi, třetí zbývající nehybně stál a čekal, až se na něj vrhne Erutan. Elfí zvěd se ladně prokličkoval nepřátelským švihům a mířil na posledního vojáka. Ten už se sekerou v ruce se připravoval na obranu, ale rychlé nožní seky odzbrojili tohoto muže tak snadno, že sám od sebe padl na zem. V momentě, kdy do něj chtěl zvěd zapustit jednu ze svých dýk, mu voják hodil písek do očí a jedním kopem mu vyrazil zbraně z rukou. Však místo toho, aby zaútočil a zabil nepřítele, se dal na útěk… to zjistil Erutan až poté, co si rychle vyčistil oči. „ERUTANE!“ křikl Demitr v zápalu boje, „ZAB HO! NESMÍ UTÉCT!“ Oko spatřilo utíkajícího thalmoráka, zvěd popadl sekeru, rychlé nohy probudil jeho směrem. Dech se mu každým uběhlým krokem zrychloval, pot z čela stékal a adrenalin lačnil po krvi. Za několik uběhlých desítek sáhů se dostal utíkajícímu za záda, mocný skok ho povalil do mokrého mořského písku. Erutan si ho otočil čelem k sobě. Už chtěl udeřit zbraní, ale zastavil se… Nemohl pochopit, proč ruka nepustila zbraň do tváře tak mladého altmera, který v elfím nářečí prosil o život. Z očí mu tekly řeky slz, marně se snažil dát ruce před sebe. V této pozici strnul několik málo vteřin, hlava nevěděla, zda ho má zabít, protože je nepřítel, nebo ho nechat žít, protože podle vzhledu sotva vylezl z matčina lůna. A jak se díval do zlatavé tváře a ještě zlatavějších očí, odhodil sekeru na stranu a slezl z něj. „Pro tentokrát tě nechám žít! VYPADNI!“ altmer vystřelil ze země na nohy, odhodil helmici do písku a rozutekl se kamsi pryč. Nevěnoval ani pohled za sebe… Erutan klečel v písku a díval se na své ruce, na sekeru, kterou odhodil a na utíkajícího. Za několik vteřin dorazili jeho společníci, taktéž udýchaní, však s rudými zbraněmi, „Jsi v pořádku?! Není ti nic?“ „JSEM V POŘÁDKU!“ ozval se hlasitě elf. „Zabils ho?“ zeptal se Demitr. Překvapený jen těžce vydechoval, „Ne… zdrhl… ale dlouho nepřežije!“ Vítr se opíral do skupinky Stínů, tma stále neodešla z provincie a kroky pronikaly skrze řvoucí stromy v jižním lese. Unavení běžci se po dlouhé době konečně zastavili a schovali za několika křovinami. Nordi neodcházeli od orčice daleko, i samotná Ceranna se Serafem od Erutana. Ten si sedl ke stromu a opřel se zády o dřevo a než vytáhl deník, dunmer ho vyrušil. Vyptával se ho, zda se po tom všem cítí dobře. Bosmer mu upřímně děkoval za podporu i s dobrým ujištěním. Za to Erutan se ho zeptal, o co přišel, během jeho nepřítomnosti… „Když jsi náhle zmizel i s Mikradanem, v táboře vypukla obava z prozrazení. Sigdis po dlouhém přemlouvání povolal Cerannu, aby tě našla, ale nestalo se. Pak… jeden z našich dalších mužů se dostal do Větrného Žlebu a tam se od Thariny Vary doslechl o elsweyrském králi.“ pohleděl mu pořádně do očí, „Na tu chvíli jsme se všichni připravovali. Bylo nás velice hodně. Vyprávět ti o tom nemusím, byls tam, takže…“ nadechl se, „Jakmile se Ceranna chystala střílet, rozezněl se poplach a vypukla panika. Pak jsem si všiml i tebe. Mimochodem, ta ohnivá koule, co padla vedle tebe, když jsi ho popravil, ti zachránila život.“ „Děkuji, Serafe!“ kývnul hlavou. „Jenže po tomhle se Ceranna chytla se Sigdisem. Obviňoval jí ze ztráty mnoha mužů a… no… nevím, jak to mám vysvětlit… Zkrátka, rozešli se ve zlém. Pokaždé, když na sebe narazili, se jen hádali a nadávali… jak jsi viděl před několika hodinami.“ „Jak mě Ceranna našla?“ zeptal se Erutan, ale na to mu už neodpověděl, Seraf otočil hlavu nad sebe, tvář ženy v šupinové zbroji ho děsil. „Mám své zdroje, elfe. To by sis měl snad pamatovat z minulýho setkání, ne?“ odpověděla mu temně, „Nechtělo se mi věřit, žes ten atentát na Samotě přežil, ale když mi o tobě pověděl Seraf, musela jsem tě najít.“ „Zachránit mě?“ usmál se, „Ne, že bych nebyl vděčný, ohledně poslední události, kdy jsem byl v thalmorské skupině a získával si pořádně důvěru…“ Její ruka mu zastavila nadšenou řeč, „Já tě nechtěla zachránit… ale zabít!“ úsměv se mu vytratil, „Ale jak jsi bezmocně přede mnou klečel, došlo mi, že můžu mít z tebe větší požitek než jen jako mrtvolu.“ „A to se dostáváme k tomu, proč jsme tady…“ ohlédl se na ní dunmer. „Jestližes mě chtěla zabít, a věřím, že stále chceš… proč mi věříš? Proč tu jsi se mnou?“ podíval se Erutan na mlčky hledící do země Graš. Ceranna jen povrchně frkla, „Jseš mi ukradenej. Až tohle skončí, pak ti podříznu hrdlo nebo tě střelím do hlavy. Teď žiješ jen kvůli ní, tak se modli ke svému bohu, aby nechcípla…“ vstala od dvojice mužů a přemístila se k nordům se slovy, „Čubka, jedna orkská!“. „A ty, Serafe? Stále mi věříš?“ „Mám trochu pochybnosti o tobě, Sero. Ale chápu tě.“ položil mu ruku na rameno, „Věřím jen, že s tvou pomocí uklidníme to, co tu v poslední době vypuklo. Lidé potřebují trochu naděje, i když… falešné.“ postavil se a odešel taktéž pryč. Celá skupinka postávala o kus dál od Erutana, který měl konečně příležitost si přečíst další řádky v deníku. Ke vší smůle, zápisky, týkající se událostí po odchodu z pevnosti Hel Ra, nenávratně zmizely kdesi v prasklinách listů a nečitelné tuše. Prsty nakonec narazily na slušně čitelný text, však dlouho po vzpomínkách z Elinhiru… „18. dru…ev, 4V 207 … mírová doh… byla stvrzena! Kone… se to povedlo, po těch … letech… Legát bude mít velkou r…ost až… to řek…e! Nomádi jsou …ečně vstřícní a milý, …oti začá…m, kdy se nám vůbec nedařilo. Teď už jen … dojít zpět do města a je o spoj…e postaráno! 19. druho…, 4V 207 Nechápu, co se to stalo. Vracíme se z daleké cesty, narazíme na za…né Thalmoráky a já jednoho z nich nezabil. Já… nemohl! Ta… jeho tvář… viděl jsem mu strach v …, pod zbrojí se mu jistě ježily chlupy jak sentinelským kočkám. Ten altmer nebyl připraven… stejně jako … … ve Skyrimu během výcviku. Snad se z tohohle nevykl… nějaký pr…ém.“ Marně se snažil vyluštit další písmenka, v momentě se nad něj postavila Ceranna s jasným hlasem, že se vyráží dál. Skupinka se připravila na další pochod, tentokrát nebezpečnější než před několika hodinami. Slunce již vstalo, boty se lehce bořily do sněhu a mocná žena hlídkovala kus před nimi. Každou chvíli se přemisťovali blíže k cíli, na jeden moment běželi pospolu Graš s Erutanem, který se jí ptal, jak dlouho už spolupracuje s altmery. „Dlouho. Těsně po zahájení druhé nordské války. Já chtěla jen chránit svou vesnici, ale nedali mi na výběr. Buď pro ně dělat špinavou práci, nebo…“ „Mluvila si někdy s královnou?“ na to mu kývla hlavou, „Nezmínila se někdy o mně?“ „Ne. Nezmínila. Jenom sdělila, že se v budoucnu stane něco nečekaného. Ale co, to nevím.“ Po rozdělení od sebe a za několik hodin dorazili k zasněženému falkreathskému průsmyku. Cesta vedla kolem vstupu do podivné tmavé jeskyně, o které se Graš zmínila. Tam se nacházelo to, co mělo být pro ně životně důležité. Než se však stačili vzchopit k průzkumu, zrovna se za jejich zády ozvaly podivné hlasy, a když otočili oči zpět, vyděsili se… „Thalmorská hlídka!“ vytáhl si jeden z nordů zbraň, když se na ně řítila šestičlenná skupina vojáků. Ceranna zavelela rychlý přesun do jeskyně, měli možnost v těsných prostorách vyřídit všechny nepřátele. Ovšem stačilo vylézt z křovisek a učinit několik kroků ke vchodu, zespod cesty vyšla další hlídka, ta po nich okamžitě vyběhla. Až na Graš si všichni vytáhli zbraně a začali se bránit úderům a sekům, letící z altmeřích rukou. Dunivé rány do železných rukojetí a bušení do zlatavých štítů se neslo po krajině. Serafova ruka pálila jeden blesk za druhým, a ačkoli to vypadalo, že je snadno složil na věčnost k zemi, nestalo se tak. Za několik chvil se opět omráčení vojáci probudili k životu. „DOVNITŘ! RYCHLE!“ zvolala Graš a vběhla do jeskyně, hned za ní všichni ostatní, řadu uzavírala dvojice nordů. Seraf vyčaroval magické světlo, které probudilo zdivo do barev, všichni a hlavně samotná Graš byla překvapena z nanošeného nábytku, truhel a dalšího domácího vybavení. Náhle se zastavila a rozkázala nejsilnějším, aby zatarasili vojákům cestu oněmi věcmi. U vstupu do úzké chodby postávala mohutná skříň, která by zablokovala pronásledovatelům cestu. Nord, Seraf a Erutan začali tahat těžkým nábytkem do chodby, Ceranna svým lukem střílela po útočnících a bránící se muži unikali čepelím pryč. Jakmile proběhli škvírou mezi dřevem a zdivem, poslal čaroděj několik výbušných run na zem jako pojistku a utekl z místa pryč. Stíni běželi neznámým místem kamsi dál… za zády se ozval výbuch a mocné sesunutí kamení. „Tak, to bychom měli.“ pronesla Ceranna a přestala běžet. „Tím bych si nebyla tak jistá.“ přerušila její radost Graš, „Thalmor si nás všiml, i když jsme zasypaní, půjdou po nás. Bude jim chvíli trvat, než se přes to dostanou.“ Erutan se zeptal, zda tu je i jiný východ, „Ano, ale je to až na konci svatyně, u sochy.“ jeden z nordů se jí zeptal, co měl znamenat onen nábytek v první místnosti jeskyně, „Nemám tušení… asi si tu hlídka udělala provizorní stanoviště, či co já vím?“ „Huh, není čas to teď zjišťovat!“ ohlédla se lučištnice na orčici, „Veď nás!“ Zelená ruka ukázala na temného elfa, aby šel podél ní, neviděla na cestu. Bloudili v temných zákoutích podivného úkazu… zasněžené stěny, bublající prameny, zbytky po původních obyvatelích jeskyně. V půli výpravy se nad jejich hlavami ocitlo denní světlo, ze stropu pronikalo tak jasné světlo, že čarodějova světelná koule už nebyla zapotřebí. V některých částech se celá skupinka necítila dobře, jako by je cosi temného poutalo k tomuto místu. Dlouho jim trvalo, než prošli skrze horu… náhle se Graš ozvala, že už budou na místě. Vedoucí orčice vyvedla skupinku z úzké chodby na menší prostor, odkud bylo vidět na impozantní dílo neznámého architekta… před nimi se objevila vysoká socha osoby, držící v jedné ruce masku a v druhé hladící psa. Pomalu k ní všichni sestoupili a nevěřícně hleděli. „U… Devítky!“ žasli nordi, „Tohle se jen tak nevidí…“ „Marcusi, běž dozadu a hlídej. Ulfe, vem si přední část. A ty, Darwicku, běž na schodiště!“ rozkázala Ceranna, muži se rozutekli na místa. „Mě by jen zajímalo, jak chcete přinutit daedru, aby mluvila?“ ozval se Seraf. Orčice klekla, sundala si jednu botu a vytáhla z ní zlaťák, ten pak položila pod sochu, „Takto, elfe.“ „Jednou mincí? To je vtip, že jo?“ spustil dunmer, i bosmer nechtěl věřit této podívané. Však všichni na moment ucítili jakési slabé chvění… a mocný hlas. „ÁÁÁÁHH! TO JE ALE PŘEKVAPENÍ! VÍTEJTE SMRTELNÍCI V PŘEDSÍNI PÁNA TUŽEB!“ Stíni se otáčeli všude kolem sebe, ale nikoho neviděli, jediná Graš zůstala klidná, „Jestli hledáte toho, kdo k vám mluví, pak se otočte k té osobě, co hladí psa!“ „Graši, ty chceš mluvit ke kameni?“ nechápavě se zeptal Erutan, ale byl okřiknut. „JAK SE OPOVAŽUJEŠ TAKHLE MLUVIT SE MNOU, ČERVE? Měl bych ti něco provést, za tu drzost… Hmm, ale co? Roztrhnout tě? Upálit?“ Graš klekla, „Mocný Clavicusi, pane tužeb, já a mí přátelé tě prosí o pomoc a splnění přání!“ „PŘÁNÍ, ŘÍKÁŠ?!“ ozval se překvapený hlas, „Vida! Tak tohle jsem už nezažil hodně dlouho! Jste skutečně jedni z prvních smrtelníků, kteří chtějí něco od daedry! PĚKNÉ!“ v síni se ozvalo štěkání, „KUŠ, BARBASI! Ále, má to malinkatý háček…“ nikdo z přítomných u sochy nechápal slova, „Nemohu vám splnit žádné přání, neboť jsem byl zavázán jiným přáním, abych nikomu nevyslýchal přání…“ „Výborně, Graš!“ rezignovala Ceranna a zlostně se na ní ohlédla, „Díky, že si nás vtáhla do pasti!“ Ze zeleného čela se spustil pot, „Mocná daedro! Prosím, byla jsem jediná z nás, kdo ti dal dar! Aspoň mě vyslyš!“ „JEDEN ZLAŤÁK?! A CO Z TOHO BUDU MÍT?“ ozval se směšný hlas, „Kdybys jich dala více, možná by to stálo za poslech, ale takhle…“ „Hej, socho!“ křikl Erutan, jeho elfí společník ho chtěl zastavit, aby si nezahrával s polobohem, ale nepovedlo se, „Nedal jsem ti sice dar, ale musí přeci existovat něco, co by stálo za vyslyšení, ne? Vím moc dobře, že tě královna Sylsris ovládá!“. Do jeho řeči se přidala Graš, „Musíš být jistě potupen tou skutečností, že TY PODLÉHÁŠ JÍ A NE ONA TOBĚ! My to chceme změnit!“ „Hah! Jak můžete vědět, co je pro daedru zlé a naopak dobré?“ smál se, až se opět ozval psí štěkot, který ho umlčel, „Ale… vy jste ale taková směšná banda lidí! Začínáte mě bavit!“ na moment zavládlo ticho, „Áh! Ano! TO je to, co mi tu chybí! Už dlouho jsem se nebavil. Ten psí štěkot a neustálý klid mi tak… vadí!“ náhle všechny překvapilo, co daedra navrhla, „Dám vám návrh, když mě pobavíte, tak si vás vyslechnu… a třeba i pomůžu.“ „Skvělý… takže tu máme vytvořit nějaké představení?“ hodil ruce do vzduchu dunmer. „Né… né… né… né! Zahrajeme si takovou malou hru! Úplně malou a neškodnou. Teda, pro mě neškodnou. Třem z vás dám hádanku, zodpovězte správně a vyhrajete. Když ale jeden z vás odpoví špatně, vezmu si… ehm… duši jeho přítele!“ V jeskyni nastala podivná atmosféra, riskovat životy kvůli nějakým pitomým a složitým hádankám, na které nemuseli znát odpověď, se jim zkrátka nelíbila. Než se stačili rozhodnout, z úzké chodby vyběhl Marcus se zprávou, že thalmorští vojáci se dostali skrze zasypanou oblast a blíží se. Ulf a Darwick se k němu přemístili, Seraf zaujal bojovou pozici před sochou a Ceranna se chystala připravit si tětivu, v tom jí ale zastavila Graš, aby zůstala a hrála divnou hru. Nechtělo se jí, ale nakonec povolila, orčice souhlasila s hádankami. Clavicus se zasmál a spustil první hádanku na Cerannu. „Váha má dvě misky, ale tato má jednu i tři. Kovář rád ková ocel v kolébce s vepři. Mistr hospodský se zároveň směje i pláče, když v nástroje se mění jeho mladé ptáče. Kde slova blázna povyšují na rytíře, tam radost změní nóbla na mordýře. A tomuhle já velím!“ Trojice rychle přemýšlela, co tím daedra myslela, ale poslední slovo měla stejně lukostřelkyně. Chytala se za bradu, pomalými krůčky tančila od konce sochy k druhé. „Nechápu, co má tohle znamenat. To je… šílené!“ Clavicus se zasmál, ale Cerrana se zasekla po svém rčení, zopakovala si třetí a čtvrtý verš, „Hah! Mám tě! Je to SHEOGORATH! Další polobůh, který vládne své říši.“ „VÝBORNĚ! PŘEKVAPILAS MĚ, OSTRO-JAZYKU!“ uznal její odpověď. Graš s Erutanem byli zvědaví, jak přišla na odpověď, „Kdysi dávno jsem četla pověsti o tomhle šílenci. Z ženy nechal vyrobit hudební nástroje!“ do jeskyně vtrhli vojáci, Seraf začal vystřelovat kouzla a nordi se bojově rozeřvali, Cerrana odběhla na lepší místo a připravila si zbraň do rukou. Clavicus se zaměřil na orčici a položil jí druhou hádanku… „Na pravou i levou ruku se hodí, dobré nápady to jen někdy plodí. Věčně se míchá do nekalých povinností, a svého pána nechává propukat zlostí! Tváře ho považují za milého, ovšem ti vyšší za krutého! Kdopak jsem?“ „Ty musíš být jedině BARBAS!“ bez rozmýšlení odpověděla, „Tvůj věrný služebník, který se podle tvých slov neřídí tvými příkazy.“ „JÁ SNAD NEMOHU UVĚŘIT! ASI VÁM DÁVÁM MOC LEHKÉ HÁDANKY. NU COŽ, TADY JE POSLEDNÍ!“ než spustil třetí a poslední, v místnosti se ozývaly bolestné nářky. Nordi bránili vstup k soše, jak nejlépe mohli, Ceranna střílela jak divá a Seraf metal kouzlo za druhým. Vypadalo to, že dlouho s obranou nevydrží. „Nuže slyš, človíčku, musíš verš doplnit! Nebo si tvou duši odnesu do Zapomnění zaplnit! Měli jste doposud štěstí, ale to vám nebude platné, protože jsem daedra, a to není snadné! Máte takové přání, že chcete mé vyslyšení, za tak malý obnos, za takové almužnění. Hráli jste se mnou dlouho, ale měli byste se bát, protože…?“ ________________________________________________________________________________________________ Otázka: Jaká bude odpověď na hádanku? 1) altmeři se vám budou smát 2) Clavicus nám už nedá nikdy spát 3) v tom nejlepším to musíte vzdát Upravil/a Adrian_S dne 26.03.2021 20:27 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


Fabi Olofsson	#117 Přidané 16.01.2016 13:23
Příspěvek: 20 Založený: 05.08.15	Ty nám tedy dáváš zabrat x) U hádanek jsem se pobavil, a u poslední opět váhám, nakonec asi zvolím staré dobré heslo, takže 3)


KinimodLP	#118 Přidané 21.01.2016 21:24
Příspěvek: 1057 Založený: 16.09.13	Clavicus mi připadá jako fajn chlap a 3) vypadá docela přátelsky, tak.. doufejme Tajemství


MightRider	#119 Přidané 24.01.2016 12:52
Ocenění: Příspěvek: 1145 Založený: 20.07.12	Souhlasím s Fabim, 3) se nejvíc hodí do příběhu..


Adrian_S	#120 Přidané 31.01.2016 22:37
Ocenění: Příspěvek: 4313 Založený: 01.05.14	Část 23. - Zlatá tvář Bosmeří čelo se orosilo, i když se za jeho zády ozýval bojový křik a ženské naléhání, aby si pospíšili, chytl si tvář do dlaní. „Já… já… nevím!“ kroutil hlavou, nad stojící dvojicí se rozezněl daedří smích plný opovržení a mazanosti, „Těch možností je hodně! Co mám říct?!“ „Něco mě napadá!“ předstoupila před sochu Graš, „Clavicusi, tady je tvůj poslední verš…“ „ŽÁDNÉ TAKOVÉ!“ okřikla jí daedra natolik, až její tvář narazila tvrdě o zem a nepohnula se z místa, byť se o to všemi silami pokoušela, „JE TO HÁDANKA PRO ELFA! ON ROZHODNE O TVÉM OSUDU." Erutan kroutil hlavou, nechal si zopakovat ještě jednou verše, ale nic ho nenapadalo. I přesto, že za jeho zády volali společníci o pomoc a o zrychlení nebezpečné hry, neklidně postával na místě. „TAK UŽ NĚCO ŘEKNI!!!“ křikla na něj zoufale Graš. „Nuže, elfe, čekal jsem dost dlouho na odpověď. Buď mi to řekneš hned, nebo si vezmu duši tvé orkské přítelkyně.“ Clavicus znova zopakoval celé verše, „Hráli jste se mnou dlouho, ale měli byste se bát, protože…?“ Ve chvíli, kdy pronášel ona slova, napadlo něco i hádajícího, však neměl tušení, zda mu tip vyjde či nikoli, „V TOM NEJLEPŠÍM TO MUSÍTE VZDÁT!“ ohlédl se na Graš, která protáčela zlověstně očima, „Nic lepšího mě nenapadlo!“ Jedna z altmeřích čepelí se konečně zakousla do nordského těla, šípy se přestaly dotýkat štítů a odrážet od zlatavých zbrojí. Blesky a další čarodějova kouzla se už neodrážela tak lehce od ochranných bariér, kterou měli vojáci na sobě. Však pro pronesení elfí odpovědi na hádanku se události náhle zpomalily… Co jindy se stihlo udělat za vteřinu, nyní trvalo desetkrát tolik. V této auře se ocitali všichni přítomní… až na Erutana s Graš. „HA-HA-HA-HA-HA! VELMI DOBRÁ ODPOVĚĎ, ELFE!“ zasmál se Clavicus Ničemný, „Takhle jsem se nepobavil už celé věky.“ náhle si uvědomil, „Ale… áh… porazils mě! Čekal jsem, že si vezmu některou z vašich duší, ale…“ do řeči se přidalo i psí štěkání, „I Barbas chválí tvá slova! Právě nyní, když jste v tom nejlepším, se musíte vzdát. Stejně vám nic jiného nezbude!“ Daedří síla konečně uvolnila orčici z temné náruče, opět si stoupla na nohy a poděkovala společníkovi, „Clavicusi Ničemný, nyní, když jsme tě porazili ve hře, dlužíš nám vyslyšení!“ daedra uznal svůj dluh a požádal je, aby se jí svěřili s přáním, „Já a mí přátelé vědí o spojení daeder s královnou Sylsris. Pro tebe a ostatní to musí být potupa, aby SMRTELNÍK ovládl NESMRTELNÉ!“ „Áh, ano. Jakožto daedra přání a tužeb vás musím vyslechnout. A abych vám řekl pravdu, moc se mi tato skutečnost nelíbí.“ přiznal se Clavicus, „Ale královna Sylsris učinila se mnou takovou dohodu, která je ale výhodná… hlavně pro mě!“ „O co tě žádala Sylsris?“ zeptal se Erutan s trochou obavy na jazyku. „Ta altmerka dorazila do mé svatyně před několika lety, ještě než vypukla ta slavná občanská válka a než se objevil „drakorozený“.“ na moment se odmlčel, „Ale o tom jsi snad slyšel, elfe, ne?“ Erutanovo čelo se zakabonilo nechápavostí, „Přišla sem s prosbou o pomoc. Chtěla, aby jí daedry sloužily po dobu, kdy bude dobývat Tamriel a snažit přijmout veškerý lid, aby s ní odešel za Aurielem.“ „Docela velké přání, nemyslíš, Graš?“ ohlédl se na ní elf, ona jen pokývala hlavou, „Předpokládám, že jsi za to jistě něco chtěl.“ „Na oplátku nám ta žena zajistila svými pokoleními i dušemi, že až se tak stane a odejde k Aurielovi, TAMRIEL SE STANE SOUČÁSTÍ ZAPOMNĚNÍ!“ oběma hádajícím spadla čelist k zemi, „Taková lákavá nabídka se nenabízí často, navíc když…“ začal se chechtat, „JE PRO VŠECHNY DAEDRY VÍCE NEŽ SKVĚLÁ! AŽ ELFOVÉ ZMIZÍ, VŠICHNI OSTATNÍ SMRTELNÍCI BUDOU PATŘIT NÁÁÁM!!“ „Malakathova zlost na ní!“ křikla Graš do jeskyně, „Clavicusi, musíme jí zastavit!“ „NEMÁTE ŽÁDNOU ŠANCI JÍ ZASTAVIT! OBZVLÁŠŤ V TÉTO CHVÍLI…“ „A co máme dělat?!“ ozval se znova Erutan. Altmeří meč se vytáhl z Ulfova těla, další čepel pomalu padala na Darwikovu hlavu a Cerannin šíp si tvořil cestu skrze helmici a hlavu zlatavého nepřítele. Ve chvíli, kdy se elf zeptal, co mají podniknout, se Clavicus jen zasmál a pronesl, aby si pomohli sami. Sarkastické rozloučení a opětné ticho dělalo společnost hádajícím. „No, skvělý! Tohle bylo taky v plánu?!“ otočil se na Graš, která nechápala, co to mělo od daedry znamenat. Než mu stačila nějak odpovědět, i oni sami na několik málo vteřin zpomalili, stejně jak jejich společníci, leč se po malém okamžiku vrátili do původní reality. Oba pocítili, že se něco změnilo, otočili hlavy k soše… Clavicus už nehladil psa. Před monumentem se ozval štěkot, kterého si ani jeden z nich nevšiml. Čtyřnohý přítel před nimi posedával a vrtěl ocasem, Graš okamžitě klekla a žádala, aby je nijak netrestal… „Ále, kvůli mně se nemusíte klanit, smrtelníci! Haf! HAF!“ ozvalo se z psí tlamy. „Ty… mluvíš?“ „A proč bych neměl mluvit, špičaté ucho?“ naklonilo zvíře hlavu, „Už jsi potkal chodící kočky i ještěrky… a ty jseš překvapenej z mluvícího psa?“ „Ty budeš jistě Barbas!“ ozvala se Graš, „Odpusť mého přítele, že…“ „Ále, co bych mu měl odpouštět? Vždyť se toho tolik nestalo!“ opět několikrát štěknul, „Já jsem na rozdíl od mého páníčka ten mírnější…“ orčice již chtěla spustit svou řeč, ale nedostala se ke slovu, „Ale neplýtvejme časem! Nemohu vám přímo říct, jak zachráníte situaci, avšak mohu vám prozradit, kde najdete pomoc ve vašich plánech!“ oba smrtelníci nastražili uši, „Vyrazte do ledových plání, je tam starobylé místo, kde se schovává velice mocná bytost.“ Barbas se zamyslel, „Myslím, že to místo se nazývá… Saarthal.“ „SAARTHAL?“ zopakovala orčice. „Ano, ANO! Tam hledejte pomoc!“ pes zavrtěl ocasem, „Teď už je to jen na vás.“ opět si zaštěkal a v momentě se proměnil do obřího kamene, kam dopadala ruka mocného pána. Zpomalená aura přestala v okolí působit, boj se vrátil do rychlého tempa a dva Stíni padli k zemi mrtví. Zbývající vojáci shodili posledního norda na zem, vší silou se chtěli dostat k čarodějovi a lučištnici. Než se tak stalo, stačili oba hádající zvolat na své přátele, aby se stáhli. Lukostřelkyně naposled vystřelila do nejbližšího vojáka a čaroděj seslal do země ohnivou kouli, která na pár okamžiků zpomalila útočníky. Čtveřice rychle vyběhla schodiště, Erutan u východu nad sochou spatřil řetěz, ovládající mechanismus v mřížích. Jakmile zatáhl a zvuk probudil jeskyni, mříže sjely do země. S vervou Stíni utekli z jeskyně do zasněžené krajiny… s Thalmorem v zádech. Slunce se klanělo nad obzorem, rudý hábit se táhl od jednoho konce moře k druhému a nad kulatými střechami se začaly kdesi v dálce třpytit první slabší hvězdy. Sentinel pomalu upadal do tichého a klidného zatemnění, dva císařští zvědi mířili ulicí do jednoho z domů v předměstí. Zavrzání ve dveřích a vstup do osvětlené světnice… během chvíle se do Demitrovy náruče vrhla redguardka ve žlutavých šatech. Mírný polibkem přivítala i Erutana a požádala oba, aby se usadili ke stolu. Vůně pečeného masa a padání kapek sladkého vína do korbele neslo oběma mužům radost z pobytu za zdmi. Žena kolem nich kráčela a nabízela speciality, které stačila během dne uvařit. Jen, co se zvědi pustili do hodování, sedla si na židli a začala konverzovat. Vyptávala se jich, jak jim dnes šla služba a zda nezahlédli nepřítele v poušti. Muži jí vyprávěli o momentální klidné situaci, Erutan s hrdostí dodával, že se v okolí pouště nenachází kromě beduínů a nomádů žádný thalmorák. Demitr se stále usmíval na ženu, pod stolem jí rukou hladil nohu. Oči si všimly, jak redguardka má něco na srdci, zvěd jen pokynul hlavou a otočil se na přítele. „Ashra se tě chce dlouho zeptat na jednu trošku osobnější otázku, Erutane. Smí?“ bez rozmýšlení jí pobídl, aby se ptala. „Jaká byla tvá žena?“ elfovi smutně zkameněla tvář, „Já… vím, neměla jsem se na to ptát, ale zajímá mě dlouho, jak… třeba vařila. Nebo, co bylo na ní zvláštní?“ „Ashro!“ trochu výraznějším hlasem jí upozornil, že zašla daleko. „To je v pořádku, Demitre.“ otočil se zpět na redguardku, „Má žena byla pokladem už na první pohled…“ nadechl se, „Krása byla jedna z mála předností, kterou ovládala. Hlas by uklidnil i duševně chorého muže a zpěv… ten se rovnal chrámovému sboru.“ popadl korbel a napil se, „Je to už sedm let, co jsem jí opustil.“ Ashra ho chytla za ruku, „Omlouvám se, Erutane. Já, nechtěla jsem se tě takhle dotknout.“ Usmál se, „To je v pořádku, nemusíš se omlouvat. Ostatně… už jsem o ní dlouho nemluvil.“ pohleděl jí do očí a poté na Demitra, v páru si všiml jisté podobnosti, „No, a jak jste se poznali vy?“ Chvíli zavládlo ticho, pár se tiše zasmál a muž spustil vyprávění, „Ále… vlastně docela náhodou. Pamatuješ si, jak jsem ti v Cyrodiilu říkal, proč jsem vstoupil do legie?“ Erutan zakýval hlavou, „No, tys už řekl o sobě dost osobních věcí, teď něco o mně. Před tím, než jsem se dal do armády, býval jsem námořníkem na jedné z obchodních lodí. Přesně před osmi lety vyrazila naše loď ze Stros M’Kaie na jih Valenského Lesa. Bohužel v oné době se nám moc nedařilo… jako po obchodní stránce, malý žold a drsné zacházení, jako bychom byli otroci. Při plavbě zpět se posádka vzbouřila a převzala loď, jenže mezi námi byl jeden dobrotivec, který nás hned po příjezdu do přístavu prásknul.“ „Byls v tom nevinně, ne?“ Demitr zakroutil hlavou, „Já vyvolal onu vzpouru.“ Ashra ho chytla pevně za ruku, „Hned ten den se konal soud s jasnými rozsudky. Někteří z posádky skončili na šibenici a někteří šli pod sekeru.“ ohlédl se na Ashru a usmál se, „Nebýt téhle princezny, byl bych mrtvý.“ „Dělala jsem pro vojsko takovou „výpomoc“. Když byl někdo hladový nebo potřeboval ošatit, zajistila jsem to.“ vyprávěla žena, „V cele smrti jsem našla Demitra a nabídla mu poslední večeři, i pro zbývající živou posádku.“ „V té chvíli, kdy jsem se ponořil do jejích očí, mi došlo, že mám ještě pro co žít. Řekla mi, že dělá pro armádu… a hned mi došlo, jak se můžu zachránit.“ usmál se na ní a pevně si jí přitiskl k tělu, až ho rukama objala kolem krku, „Dalšího rána jsem požádal místní důstojníky, že jim chci nabídnout službu jako voják. Kupodivu vyhověli, ale nebyl to žádný med…“ „No, a pak jsme se potkávali každou chvíli a… zamilovali se.“ pohladila ho po tváři. „Protože jsem byl vlastně zločinec, nemohl jsem si vybírat, kde chci sloužit nebo s kým chci být. Byl jsem věčně posílán do různých částí Hammerfellu. Ale až tady, v Sentinelu, jsem se na nějakou dobu usadil. A jednoho dne našel i Ashru.“ ponořil ruce do jejích vlasů, „Ona mě vlastně zachránila.“ a políbil jí. Když viděl Erutan, co k ní Demitr cítil, napil se pořádně z korbele a vstal ze židle, tmavší pár nechápal, co ho to popadlo. „Pěkný příběh, příteli. Myslím, že když vás tu nechám o samotě. Vystačíte si.“ usmál se na něj, ale Demitr odmítal jeho návrh, chtěl, aby zůstal, „Dej pokoj, příteli. Vím, že ji chceš. Nebudu vás rušit. Půjdu na hlídku, když tak se… ehm, za několik hodin vrátím.“ přemístil se ke dveřím a zabral za kliku. „Děkuji, Erutane.“ ozvala se Ashra, „Děkuji, že jsi s ním po boku!“ Elfovo pokynutí hlavou bylo dostatečnou odpovědí, jakmile vyšel ven z domu, zaslechl uvnitř lehčí smích a šum. Nad svými pronesenými slovy se usmál a nohy zamířil do pouště. Pod schodištěm domu si vytáhl tornu s již připravenými věcmi na průzkum, hodil si jí na ramena a vydal na dalekou cestu za hradbu. Po několika desítkách minut dorazil k nejbližšímu kaňonu, kde si před časem zřídil své stanoviště. Na menší vyvýšenině měl již připravený táborový oheň a za kamením volně ležely lahve alkoholu pro posílení smyslů. Jen shodil ze sebe batožinu, pustil se do křesání, po pár vteřinách se roztančily plamínky. Praskot větviček a létání jisker vzhůru ho obklopovalo, zády se opřel o skálu a posadil se. Z opasku si vytáhl deník a kalamář, menším dřívkem zapisoval další prožité události, ohledně hlídky v Sentinelu a steskem po domově. Když psal nejvíce emotivní část svých tužeb, v okolí zaslechl pád kamení a zrychlený dech. Okamžitě zaklapl knihu a zasunul do brašny, ze zadních skalisek vytáhl luk s několika šípy a připravil se ke střelbě. Několik vteřin čekal, než se kdosi vynoří ze spodní části skal… a dočkal se. Neznámé ruce se vyhouply na plošinku s bosmerem, silný výdech vyhodil tělo na kámen a obličej se ohlédl po mířícím střelci. Do Erutana vjel vztek, když šíp zamířil na neznámého altmeřího vojáka… „ZADRŽ! NESTŘÍLEJ!“ křikl nepřítel zcela srozumitelně, vytáhl meč z opasku a po vteřině jej odhodil ke zvědu, ten však nepřestal držet kus lanka na zbrani, „Nestřílej, prosím! Podívej, vím, že to bude znět divně a… a… bláznivě.“ pouštěl voják ruce k sobě, „Hledal jsem tě!“ Erutan se mlčky krčil nad ohněm, stále připraven vystřelit, altmer si mezitím sundal helmici a odkryl tak svou tvář. Obličej byl tak mladý, že sotva znal svět, ruce drobné jak srnčí končetiny a oči zářily i v nepříjemném šeru. Helmici odhodil k meči, pomalým plíživým krokem se přemístil k ohništi a usadil se. Když pustil ruce k ohni, bosmer povolil tětivu a sklopil luk, nechápal, co to provádí. „Asi mě nepoznáváš, ale já si tě stále pamatuji!“ Erutan přimhouřil nechápavě okem, „Tam… na pláži. Mohls mě zabít, ale neudělals to!“ pohlédl na střelce, „Nejsem tady, abych tě zabil. Mohl bys odložit…?“ „NE!“ ozval se rázně elf. „Huh…“ zakýval hlavou altmer, „Dobře. Já… rozumím ti. Taky bych ti nevěřil, kdybych byl na tvém místě a ty na mém. Ale, přeci tě nějak musím ujistit, že tu nejsem jako nepřítel.“ rukou zajel do zbroje a začal cosi vytahovat, však jakmile Erutan opět natáhl tětivu a zamířil, pustil své ruce a ukazoval, že v nich nemá zbraň, pomalu opět zajel do zbroje a jednou rukou vytáhnul kus pergamenu, který dal na stranu, co nejblíže k němu, „Tohle se ti bude hodit. Je to plánek pouště, kde jsou naše pozice. Odnes je svému veliteli…“ „Co… cože?“ pomalým a opatrným krokem se přemístil ke kresbě, rychle po ní sáhl, ale altmer se ani o píď nehnul, jen odvrátil zrak do ohně. Ruka roztáhla pergamen, na kterém byly skutečně vyznačeny body s čísly, dostal vysvětlení, že se jedná o počet vojáků, „Co tady vůbec děláš? Víš o tom, že tě mohu HNED TEĎ ZABÍT?“ „Říkal jsem si, že je tohle bláznovství. Buď mě zabiješ ty, nebo můj velitel. Ale neměl jsem na výběr.“ ohlédl se opět na něj, „Nikdo z našich neví, že tu jsem… A asi by bylo moudré, kdyby to nevěděl ani nikdo z vašich. Přeci jen, mít po boku nepřítele není nejlepší…“ „Ten plánek je jistě falešný! Myslíš si, že ti tohle uvěřím?“ „Těžko tě přesvědčím, že mluvím pravdu. Chápu.“ zakýval hlavou, „Jak říkám, odnes to veliteli a přesvědč se. Když jednu z těchto stanovišť napadnete, získáte výhodu a další zásoby. Navíc v tom prostředním se nacházejí plány generála Orrama. Slyšels o něm, ne?“ Erutan mlčel, „Když je získáte, tak na nějakou dobu vyženete mé jednotky z pouště.“ opět se zahleděl do ohně, „A to už za to stojí, ne?“ „Proč to děláš?“ nepřestal na něj mířit, „Proč zrazuješ své lidi?“ „Protožes mi zachránil život. Oni ne!“ nadechl se, „Ať už bych udělal cokoli, dříve či později bych umřel. Tvou rukou, nebo někoho jiného. Ale JÁ chci žít!“ vstal ze země, bosmer stále na něj mířil, „Thalmor je mocný a silný, však v některých věcech neuvážený. A když jsi mi daroval život, došlo mi, že nepřítel nemusí být jen zlý. A ty nejsi zlý, elfe.“ Altmer se otočil k němu zády, sehnul se pro svou odhozenou výstroj, Erutan chtěl vystřelit, ale cosi ho v něm brzdilo a nutilo zachovat klid. Jakmile si neznámý nasadil helmici a zandal meč, ohlédl se na střelce, „Za tři dny se tu v tuto dobu opět objevím a dám ti další naše plány.“ beze strachu se přemístil k okraji skály a chystal se slézt níže, než tak udělal, naposled se otočil na bosmera, „Neboj, neprozradím tě… příteli.“ usmál se na něj, tělo seskočilo do nižších pater skal. Erutan se rozeběhl k okraji skály a spatřil, jak se voják od něj každou vteřinu vzdaloval jiným směrem, než přišel. Ani se neohlédl zpět. Bosmer mohl natáhnout luk a vystřelit po něm, aby zneškodnil jistou hrozbu… leč ruka stále pevně držela tětivu, až ji po chvíli povolila a šíp klidně vyčkával v lanku. Něco se mu nezdálo… nechápal, proč mu nepřítel poskytl informace, které by zajistily pro císařské vojáky značnou výhodu. Jako kámen postával na místě a doposud nemohl uvěřit tomuto zážitku… Sníh létal kolem udýchaných hlav Stínů, větve stromů narážely do tváří a stopy se tvořily v hluboké navátině. Za utíkající čtveřicí se ozýval hlasitý thalmorský roh, hory rozléhaly ozvěnu do širokého okolí. Až po několika uběhlých mílích, kdy se čtveřice zastavila nedaleko mostku u Trevovy řeky, si konečně ve vyšším křovisku schovala a oddechla. Poslední běžící, Seraf, tiše hleděl do okolí, v rukách se objevila purpurová aura a její tlumený tlukot srdce se rozléhal na jejich místě. „Zdá se, že jsme se jim ztratili… Uff, to bylo o vous!“ dunmer přestal čarovat a ohlédl se na ostatní, z Ceranniny ruky vytékal malý pramínek krve, zato z orkského a elfího čela proudila řeka potu, čaroděj se ihned pustil do léčení zranění. „Jak já nesnáším thalmory!“ křikla tiše Ceranna, ruka se jí pomalu začala hojit. „Díky, elfe, že jsi mi zachránil život! Už zase…“ usmála se Graš. „Fajn, zrádci… Co se stalo s tou daedrou?“ zeptala se jich lučištnice, načež orčice jí začala vyprávět o hádance, jenž elf uhodl. Detailně prozradila, co jim Clavicus sdělil, do léčitele a zraněné vjela dávka obavy. „To je špatné… Jestliže nemůžeme odstranit královnu, jak můžeme zabránit Thalmoru v trvalé obsazení?“ Seraf přestal čarovat, na ruce nebylo ani škrábnutí. „Barbas řekl, že můžeme najít pomoc v Saarthalu!“ oběma Stínům zkameněla tvář, „Je to daleko a… nepředpokládám, že by to místo nebylo hlídáno.“ „Hehe…“ zasmála se sarkasticky, „Saarthal. Proč ne Markarth nebo… Riften? To by bylo mnohem snazší…“ náhle zkameněla, „Ále, co si to nalhávám… zažila jsem snad někdy něco snadného?“ „Chce to zachovat chladnou hlavu, Ceranno.“ ujišťoval jí Seraf. „Je mi líto těch tří, co tam zůstali.“ sklopil Erutan hlavu, „Omlouvám se, že jsem tam… zmatkoval. Měl jsem to říct dřív!“ Ceranna se na něj nehezky zahleděla, „Na tom už nesejde, jsou mrtví. Nemůžeme se pro ně vrátit. Věděli, do čeho jdou. Huh… Sigdis bude zase řádit!“ „Měli byste si na chvíli odpočinout.“ ohlédl se do okolí Seraf, „Budu držet hlídku.“ jen, co dořekl návrh, se v okolí ozvalo blížící se troubení rohu. „Nebudeme odpočívat! Stále nás hledají!“ zvedla se Graš, i když se ve Cerannině tváři objevila nenávist a zlost, „Vím, kde je Saarthal, ale nevím, jak se tam bezpečně dostat. Znáte někdo nějakou cestu?“ I když byla lučištnice velice zuřivá, poslechla Serafa a zachovala si aspoň na tuto chvíli chladnou hlavu. Ceranna prozradila, že zná jednu cestu, která je však daleká a dosti nebezpečná. V tomto okamžiku neměli moc na výběr, nemohli se vydat přes nedaleký Ivarův Dvůr, který byl jistě pod rouchem altmerů a na cestu do Riftenu neměli moc sil. Žena rychlým krokem vyběhla z křoví a zamířila přes nehlídaný most na sever. Jakmile jí ostatní doběhli, prozrazovala další části trasy, kudy musí projít, aby si jich nikdo nevšiml. Hlas rohu stále zněl v horách, ale čtveřice utíkala skrze temný les jak padající stín během stmívání. Měli štěstí, že se thalmorské hlídky na cestách opravdu zdržovaly na kameni a nevstupovaly do přírody. Sice během putování narazili na několik divokých zvířat, vylekaně prchající od nich, ale kromě těchto střetnutí na nic nebezpečnějšího nenarazili. Po několika vysílených hodinách utekli z Podzimního lesa… Teď jim stačilo, aby se dostali na vyprahlé pláně, plné gejzírů a parných jezírek. Jakmile se dostali na okraj tohoto místa, Ceranna si oddechla, byla totiž přesvědčena, že se odtud do Saarthalu dostanou snadno, i když… mrazivou cestou. Když se nohy konečně dostaly k vysokým skalám, daleko od cesty, teprve teď vůdce pokynula všem, aby odhodili svá břemena a odpočali si, však bez rozdělání ohně. Sama se navrhla, že bude mít první hlídku, následně jí měl vystřídat Seraf a nakonec Erutan, orčici stále nevěřila. Žena vyšplhala na skálu, odkud měla dobrý výhled do všech stran. Elfové si pod ní přisedli ke kamení a kořenům, vylézající z vyššího převisu, jediná Graš zůstala naproti nim, opřená o skálu. Měli výhodu, že svítil měsíc, i ti, co seděli na zemi, viděli dobře do nedalekého lesa. Po okamžiku se ozval Seraf a ptal se Erutana, jak se mu povedlo přežít, když byl mezi Krváky. Bosmer ho ale zklamal, odmítavě pronesl, že se nechce o tomhle bavit, odůvodnil to osobními věcmi. Zklamaný čaroděj jen pokynul hlavou a usnul. Jakmile se odebral ke spánku, Erutan vytáhl z opasku svůj deník. Než stačil otočit na poslední rozečtené listy, z konce deníku mu vypadla přeložená stránka na zem. Sáhl po ní a otevřel… oči mu ztuhly překvapením. Rozpálené slunce probudilo hammerfellské město jako nikdy jindy. Trhovci ve městě hlasitě křičeli a nabízeli své zboží, místní ženy doprovázely své drahocenné protějšky v krásných šatech a ještě zářivějšími barvami, zločinci v okovech, po dozorem mocných strážců zákona, čistili ulice košťaty od všelijakého nepořádku. Skrze tyto hloučky procházel Erutan s Demitrem v poklidné náladě, oba se bavili mezi sebou o budoucích plánech a přáních, které si chtěli splnit. Uprostřed řeči se redguard zastavil a pohleděl na stánek, kde jeden trhovec prodával náhrdelníky z kvalitního materiálu. Bez řečí se od svého druha odtrhl, hodlal nakupovat. Jakmile za ním došel přítel, v ruce již třímal nádherný zlatý přívěšek s černým kamenem uprostřed… „Ashra má ráda tyhle přívěšky. Určitě jí udělám radost!“ ohlédl se na Erutana a spokojeně zaplatil kupci, dárek poté zasunul do zbroje. „Vlastně, na to jsem se tě zapomenul zeptat, Demitre…“ nastražil uši, „Jste manželé?“ „My? Hehe, ne… vlastně ještě ne. Chtěl jsem Ashru požádat o ruku, ale… no, když jsem byl v cele, nechtěli mi přivést kněze.“ „A co to uspořádat teďka?“ oba se zastavili na okraji další ulice, „Podívej, legát nám nezadal důležité úkoly… a obřad se dá domluvit do několika dnů.“ položil mu ruku na rameno, „Rád ti půjdu za svědka, Demitre.“ Redguardova kamenná tvář se náhle rozesmála, „Jsem rád, že na mě takto myslíš, příteli. Ale… hehe, s Ashrou jsem se domluvil, že se vezmeme, až bude po všem. Až skončí tahle válka.“ taky mu položil ruku na rameno, „Každopádně, díky za nabídku. Jako svědka bych si tě vzal!“ pobídl ho, aby opět vyrazili na prohlídku ulic. Erutan mu nadšeně vyprávěl, jak by si představoval jeho svatbu. Obřad v paláci města, samotnou hostinu na náměstí, případně doma v soukromí a jako svatební cestu by vyrazili někam na moře. Samotnému se zamlouval nápad, ale nechtěl s ničím předbíhat. Když ale spustil Demitr svou řeč, Erutan se ohlížel po stáncích… na jednom zanechal oči a své tělo zastavil. U kovárny, kde na kovadlinu dopadalo kladivo, měla neznámá nordka rozbitý stan, na němž visely pergameny s různými tvářemi. „Běž napřed, Demitre. Nebo… počkej tu chvíli!“ rozhodl elf a vydal se k obchodnici. Rudovlasá žena v pouštním oblečení se nepříjemně rozhlížela po okolí ulice a přilehlého náměstí. Od pohledu se zdálo, že neměla doposud mnoho zákazníků. A když spatřila, jak se k ní blíží jeden z císařských vojáků, jen pootočila očima, tiše doufala, že brzy odejde. Elf jí pozdravil a zamířil oči na kresby neznámých lidí. „Kdo jsou ti lidé?“ „Nemám tušení… Měšťané, možná cestovatelé. Lidé, kteří mě nějakým způsobem zaujali.“ pronesla. „Všechny vypadají krásně…“ otočil se k ní, „Čím jste to kreslila? A jak dlouho vám to trvalo?“ Rukou ukázala na stůl, „Tenhle dunmer mi trval půl hodiny… a tenhle redguard zase dvě hodiny. A čímže to kreslím? Dřevěným uhlem. Je to nejjednodušší způsob, jak někoho zachytit.“ Jak se tak díval zvěd po kresbách, hlavně pověšené na stanu, zarazil se na jednom obrázku s podivně malovanou ženou. Elfkou. „Kdo je to?“ ukázal na ní. „Jak jsem říkala, neznám ji.“ odvětila nordka, „Ale tahle je obzvlášť povedená… Říkám ji „Černovláska“. Její vlasy mě natolik zaujaly, že jsem zkrátka nemohla odolat!“. „To jste kreslila dneska?“ „Jo… před pár hodinami. Jakmile jsem skončila, odešla bez poděkování kamsi do města.“ podívala se na něj s jistým podezřením, „Jestli jí chcete, bude vás to stát… no… deset septimů?“ Erutan ani na moment neváhal, ze zbroje vytáhl měšec a z něj dvojnásobek požadované ceny. Ty pak předal ženě do rukou, ona mu naopak předala boží obrázek. „Jste štědrý, vojáku. Děkuji vám! Jestli chcete, můžu vás také nakreslit!“ „Ne, to je dobrý… díky.“ poděkoval jí a přímo před ní roztáhl kresbu, kde oči nemohly uvěřit, co vidí, „Když si odmyslím to malování… vypadá jak Leneri!“ žasnul nad obrázkem, koutkem oka zamířil na kreslířku, „Kdybyste jí opět spatřila, dejte vědět některému ze strážců, aby mě našli!“ „Á, zatraceně! Mohlo mi to dojít, že je to nějaký zločinec!“ zaklela nordka, „Co provedla?“ Zvěd se usmál, „Ukradla mi srdce!“ stručně popsal důvod a odešel od stánku pryč k Demitrovi, ten netrpělivě postával kus za ním a doufal, že mu prozradí, co nakoupil, což se ale nedozvěděl. Téhož dne, v domě redguardů, si vytáhnul deník z brašny a obrázek za pomocí nitě a tenké jehly přišil na poslední stránku. Jakmile se bosmerka na něj pevně usmívala, ucítil na své duši radost a uklidnění. Svou knihu poté zavřel… Oči se probudily do skyrimské tmavé přírody, ruce stále držely obrázek elfky, která se i po několika letech nošení na suchu i v mokru, stále usmívala. Prsty jezdily po tváři a vlasech… „Bylas se mnou každý den…“ pronesl tiše, otočil poslední stránku a na zemi si všiml několika slabých dřevěných třísek, ostrých jako jehličky. Sebral je ze země, z kousku svého oděvu nařízl tenkou nitku, kterou poté použil pro zašití obrázku. Za moment se portrét bosmerky usmíval na poslední stránce. Cvrlikot nočních živočichů zněl několik hodin, Masser se přemisťoval po obloze a slabý chrapot unavené skupinky halil okolí. Až když šel Seraf hlídat okolí a Cerrana se usadila do elfí blízkosti, konečně i on usnul. V očích se mu zjevily útržky z minulosti, kdy se loučil s domovem a objímal naposledy svou ženu. Ačkoli se obrázky měnily velice rychle, stále mu bylo líto některých věcí, kterých se nechtěl dopustit. Při každém pohledu do její tváře se ozvala z těla lítost a smutek, jenž ponechal Leneri v osamocení. Chvílemi se držel jejích rukou, ale neznámá síla s ním natolik trhla, že se od ní vzdaloval stále rychleji… marně se snažil natáhnout ruku. Jak po děsivé noční můře se probudil, pot mu brázdil po čele a strach se ozval v očích. Teď si uvědomil, že způsobil více bolesti, než si chtěl přiznat. Stále ho drásalo pomyšlení na nedávné spojenectví s Thalmorem… každé slovo, které tam kdo vypustil, ho děsilo. „Musím zjistit, co jsem udělal v Hammerfellu! Jak jsem zradil Tamriel? JAK?!“ ptal se v duchu sám sebe. Než si stačil odpovědět, přišel k němu Seraf s požadavkem, aby ho vystřídal na hlídce. Bez odmluv se zvednul ze země a vyšel na místo, kde hlídkovali ostatní členové skupinky. Nohy se zarazily do skály, uši naslouchaly tiché přírodě a zrak hleděl do stále spící krajiny. Sotva se opřel zády o menší kámen a zamířil na východní cestu, vedoucí do Kynina Hájku, na obloze se probudily první červánky… Skyrim se probouzel do nového dne. Hodiny utekly velice rychle, ačkoli si Erutan všiml početné skupiny neznámých lidí na cestě, nedělal si starosti, že by je našli na tomto místě. Jakmile vyšlo slunce a paprsky se konečně dotkly samotných spících, seskočil z vyvýšené pozice rovnou k nim a probudil je. Beze snídaně, bez dalšího zdržování vyrazili severním směrem. Tentokrát museli překonat řeku a v nebezpečné blízkosti kráčet kolem Thalmorských stanovišť. Byl to riskantní plán, ale Ceranna si byla vědoma, co dělá. Celé dopoledne se trmáceli skrze lesy a hornatou půdou. I když je vedla nepříjemným terénem, kdy se pod nimi půda doslova drolila a jen stěží se vzájemně podporovali, dostali se z nebezpečného kraje ven. Na jednom z nižších vrcholků spatřili v dáli nordské město, které snad ještě spalo. Jedinému Erutanovi se naježila kůže z událostí, které tam zažil. Však na kochání se přírodou neměli čas, bez řečí se vydali kupředu, skrze zasněžené hory. Kousek od nich se také nacházel vstup do tábora Krváků, který si Erutan pamatoval. Ovšem, nehodlal prozradit nic o tomto místě, neměl tušení, zda se tam někdo nachází či jestli by je někdo uvítal s otevřenou náručí. Svůj dech raději polknul a doufal, že na nikoho v okolí nenarazí… Slunce nad nimi proplulo půlku oblohy, než se dostali potají skrze dwemerské rozvaliny, obývané altmerskou posádkou. Když překonaly hory u Raldbtharu, do všech se opřel silný mráz a sníh, na kterou nebyl nikdo z nich zvyklý. I samotná Ceranna, ačkoli to byla nordka jak se patří, pociťovala neskutečnou zimu. Každý krok, který ušli, je mrazil stále víc a víc. Zásoby jim dávno došly, oděvy byly těžké a studené, jako by ležely věčnost v nejhlubších vodách. Jen, co slezli hory a ocitli se u nedaleké krčmy, se rozpoutala divoká sněhová bouře. Mráz ještě více zesílil, vítr si s nimi pohrával, jako by neexistovali… drsná země ukázala svou pravou tvář. Samozřejmě, že Erutan s Graš navrhli návštěvu krčmy, leč jejich zrak ještě více ztuhl, když spatřili návštěvníky u dveří, kteří si jich nevšimli… „Zatraceně! Zase thalmoráci!“ „Máme Serafa, Ceranno! On je zvládne!“ ohlédl se bosmer na dunmera, který jen nepřívětivě kroutil hlavou. „Mám ruce zmrzlé až na kost. Než něco sešlu, budem mrtví.“ „Sakra, tak se do nich pustíme ručně!“ navrhla orčice. „V tobě je ještě síla k boji? Ve mně teda už ne… a to něco vydržím!“ přiznala se žena, schovávající se za stromem, mezitím se altmerská hlídka schovala dovnitř, „Nezastavujeme se! Musíme pokračovat dál!“ S nechutí a opovržením nad vzniklou situací se Stíni proplížili kolem krčmy. I když byli překvapeni, že jsou venku uvázáni koně, ani se jich nedotkli. Ceranna hned sdělila, že by se akorát prozradili, ať už samotnou krádeží nebo zanechanými stopy. Zima je tížila, ale činila jim jistou výhodu… žádná další hlídka nekráčela po stezkách a kamenných cestách. Kousek od krčmy „U Noční brány“ vedla stezka skrze ledový průsmyk, kterým se skupinka dala. Nebyla to jedna z nejschůdnějších cest, ale díky krokům mezi kamennými stěnami, je vítr a sněhové vločky přestaly na chvíli obtěžovat. Na vrcholku se zastavili… Graš přistoupila blíže k podivnému výklenku a rukou odhrnula sníh. Kus podivného kamene vylezl z bílé hmoty, čím více ruka odhrnovala navátinu, tím rychleji se jim zjevila malá zachovaná svatyně bohu Arkajovi. „Jestli vám to pomůže, pomodlete se. Třeba vás to zahřeje…“ pronesla tiše Graš a stoupla si na protější stranu. Zbylá trojice tančila na místě, horké dechy foukala do rukou a myšlenky posílala ke všem svatým, aby zima přestala. Leč ani jeden z nich se nepomodlil, považovali to za zbytečnost… Aspoň tu chvíli strávili, než se vítr uklidnil a oni mohli opět vyrazit do mrazivých plání… ještě drsnějších. Severní část této provincie byla pro ně zkouškou oddanosti a odhodlání… Brodění se polovinou těla v hustém sněhu, za doprovodu mručení břicha a dávno zmrzlých končetin, je ničilo jak po fyzické, tak i po psychické stránce. Samotná Graš hlasitě hekala vyčerpáním a Seraf se klepal jak osika… Trpělivost je pomalu opouštěla. „Hej!“ ukázala Ceranna nečekaně před sebe, „Támhle něco je! Za tou ledovou zdí!“ v dáli padala zem níže, a čím více se blížili k onomu místu, tím méně se už brodili sněhem. Za několik málo chvil vylezli úplně zmrzlí ze sněhu, kolem nich se ocitly bloky zamrzlé skály a klouzavého ledu, jenž je vedl na vytoužené místo. Všichni se pokrčili a rozestoupili. „Saarthal!“ ozvala se nadšeně orčice, „My… my to zvládli!“ „Huh… doufám, že najdem uvnitř něco, co nás zahřeje!“ přál si dunmer a chtěl se vydat kupředu, leč ho Ceranna svou chladnou rukou zastavila. „Počkej! Podívej se na zem!“ všichni pohlédli do sněhu, ozdobeného neznámými stopami. „Jsou čerstvé?“ zeptal se Seraf, na ráz vyšli k nim Ceranna a Erutan. Oba se ve stejnou chvíli dotkli nejen stopy, ale svých rukou, pohledy se setkaly a jasně si řekly, kde mají své hranice. „Ehm… promiň, myslel jsem, že bych to mohl zjistit.“ vzdával se bosmer, žena jen kývla hlavou. „Jsou několik hodin staré…“ a zahleděla se do okolí starých vykopávek, „Divné… Jsou tu stopy, ale nejsou tu hlídky…“ „Saarthal byl vždycky hlídán. Thalmor považoval toto místo za modlu nordů!“ pronášela Graš, „Tohle bude jistě past! A neptejte se mě, kolik jich tu je! NEMÁM TUŠENÍ!“ „Dost, Graš!“ okřikl jí Erutan, „Nemusíš tolik křičet.“ ohlédl se po Ceranně, „Podívej, můžu obhlédnout místo, jestli tu někdo není. Vy zůstaňte tady, dám vám znamení, jestli bude vše bezpečné! Ano?“ „Chceš se nechat zabít?“ zeptal se ho Seraf. „Ne, ale dlužím vám to!“ vytáhnul si dýku z pochvy a vyrazil kupředu do zavátých rozvalin. Tělo se krčilo pod zmrzlým kamenem, oči hleděly na všechny strany a dech si tajně přál, aby nikdo nebyl opravdu v okolí. Stopy mířily kamsi pryč od vykopávek, Erutan sestoupil na jednu dřevěnou plošinu s výhledem na vstup do nitra země. Nikde nebylo ani živáčka. Na své společníky mávnul rukou, sám se vydal ke kovovým dveřím na dně místa. Za málo minut dorazili všichni, kupodivu jejich těla se z neznámého důvodu zahřívala. „Divné… Mrzne, ale přitom nám není zima.“ natáhl ruku před sebe dunmer, chlupy mu spadly zpět na pokožku. „Na co čekáme?“ přistoupila Graš ke dveřím a chtěla je otevřít… leč marně, „Umí tady někdo otevřít dveře bez klíče?“ všichni se podívali na sebe a jen nepřítomně pokrčili rameny, „No, to jsme to vyhráli…“ „Dokážeš se dostat kamkoli, kde jsou nepřátelé… ale do zamčené budovy ne?“ ohlédla se Ceranna na Erutana, jako by mohl za všechnu nepříjemnost, „Ty jseš mi ale zvěd…“ „Dík, já zapomněl, že jsi dokonalá!“ „DOST, VY DVA!“ ozval se Seraf, oba na něj zamířili oči, „Mám nápad, jak se dovnitř dostat, ale… bude to trochu nebezpečné. A myslím si, že i dost slyšitelné…“ „Vzhledem k bouři, co tu teďka je, si myslím, že trocha hluku neuškodí…“ přiznala orčice, „Co máš za plán?“ Seraf všem vysvětlil, jak nejsnadněji otevřít dveře bez klíče a za pomocí magie. Na dveře by umístil několik výbušných elementárních run, které by odpálil na dálku jedním z živelných kouzel. Leč narazil na problém, se kterým mu museli ostatní pomoci. „Mám zmrzlé ruce. Mé magické schopnosti jsou oslabeny. Potřebuji trochu tepla, jinak…“ „Huh, TAK JO!“ ozvala se naštvaně střelkyně a bez jakýchkoliv výčitek se přitiskla k čaroději a svým tělem ho hřála, dokonce mu ruce pustila dovnitř své zbroje. Elf a orčice nevěřícně hleděli, jak si Seraf nečekaně užívá horké chvíle. „Ho-hoooou, tohle bych od tebe nečekal, Ceranno!“ „Eh… raději dej vědět, až tě ruce přestanou mrznout, jasné? Pak dostaneš facku!“ Samozřejmě, že si Seraf chtěl nechat ruce co nejdéle na ženském těle, ale to se mu po několika chvílích nepodařilo. Jakmile je vytáhla zespod zbroje, věnovala mu takovou facku, až ho to posadilo do sněhu. Mocné plesknutí se rozléhalo po stěnách vykopávek… „Výborně, Ceranno. Jako když spadne kovadlina na kámen…“ pronesla Graš, „Nechceš to udělat znova? Co když nás Thalmor neslyšel?“ „Sklapni, Graš!“ okřikl jí Erutan, „Můžeš čarovat?“ Seraf si rychle procvičoval prsty, „Ano, Sero. Mohu… Jsem připraven.“ Dunmer se přesunul ke dveřím, vyčaroval do všech stran dveří jednu z magických run, která se zaryla do kovu a zazářila. Oheň lehce plápolal, mráz praskal do stran a blesky jiskřily do menších výšek. Jakmile byly dveře obklopeny těmito znaky, přesunul se na nejvzdálenější plošinu, společně s ostatními. Do ruky si připravil ohnivou kouli a pevně doufal, že jeho plán vyjde. „Tak, do toho!“ pronesl tiše, ruce uvolnily ohnivou kouli, mířící do run. Mocná exploze, jak přímé hromobití… Kouř se uvolnil ze dveří a kousky ostrého ledu se rozletěly do okolí. Jakmile všichni přišli zpět na místo, Graš lehce zatáhla za dveře… rezavé vrzání je uvítalo. „Dobrá práce, Serafe!“ nadechl se Erutan a navrhl, že půjde první, naopak dunmer jako poslední, „Pojďme najít záchranu!“ Stíni vstoupili dovnitř starodávného místa, dveře se za nimi zavřely. ________________________________________________________________________________________________ Otázka: Koho najdou v Saarthalu? 1) nordského šlechtice 2) starého zloděje 3) mladou dívenku Upravil/a Adrian_S dne 11.11.2021 18:59 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej

Strana 6 z 10: 1...3 4 567 8 9 10

Přejít na fórum:

Podobná témata

Diskuze	Fórum	Odpovězeno	Poslední příspěvek
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej	» Skyrim - Váš svět	7	13.01.2018 23:10
Ohledně Adriho povídek	» Skyrim - Váš svět	5	15.12.2017 22:06
Adriho povídky III - Děti Skyrimu	» Skyrim - Váš svět	37	14.06.2017 23:46
Adriho povídky I - Ruka zloděje	» Skyrim - Váš svět	25	03.06.2017 17:09
Adriho povídky II - Temná smlouva	» Skyrim - Váš svět	25	30.05.2017 21:58