Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE
Prastaré Archívy: Arena PA: Daggerfall PA: Morrowind Construction Set Čas zkracovaní Cechy Skyrimu Rasy ve Skyrimu Let´s learn some lore
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Víte že..
Sdí­let

nahoru
Číst diskuzi
Právě je zde: 1 host(ů)
 Tisk diskuze
Adriho povídky V - Osvobození
Fabi Olofsson
1) .)
Dobrá rada nad zlato, ale co když blízkého nezachrání? Fajn, nebudu dělat ukvapené návrhy, ale hlasuji pro jedničku xD
 
Adrian_S
Super! Super! Super!!!

Čekejte zítra novou část... vrhnu se na ní ještě dneska v noci Wink Díky!!
"Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!"

7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka"

17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014
7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách"

Přečtěte si také moje díla:
Adriho verše
Adriho povídky I - Ruka zloděje
Adriho povídky II - Temná smlouva
Adriho povídky III - Děti Skyrimu
Adriho povídky IV - Prokletí daeder
Adriho povídky V - Osvobození
Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře
Adriho povídky VII - Torna plná cukříku
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej
 
Adrian_S
Část 15. - Přísahám na tebe!

Sotva se vyskytly první sluneční paprsky, důstojník mocným hlasem zburcoval celý tábor a většina nedospalců se snažila přijít včas na nástup. Tribunův rozkaz se ale nedostal do Kartrinina stanu, kde polehávali oba nazí meři. Erutan se probudil, promnul si oči a jen letmo zaslechl cosi zvenčí. Chtěl vstát, ale ruka ženy ho držela u sebe. Úsměv napovídal, jak moc se jí líbil večerní akt a jak toužila zůstat s ním déle. I když sledoval nahotu ženy, uvědomoval si, že udělal nějvětší pitomost ve svém životě…

„Bože, Kynareth…“ posadil se z kupky sena, “Co jsem to udělal?“ snažil se vzpamatovat z večerního zážitku, jeho slova probudila bardku.
„Dobré ráno, vojáku!“ pohladila ho lehce po ruce, „Jak se ti spalo?“
Elf se začal z ničeho nic třást, opatrně se na ní otočil, „Neříkej mi, že jsme to… večer…?“
„Myslíš „milovat se“?“ usmála se a kývla hlavou, „Ano. A bylo to nádherné!“ zvěd se chytl za tvář a proklínal vše, co provedl. Zvenku se ozvalo volání jeho jména, s vystrašenou tváří vstal a pomalu se oblékal, Kartra si všimla jeho výrazu, „Neříkej mi, že se ti to nelíbilo, Erutane?“ taktéž se postavila a chytla ho za ruku, „Podívej, nic si z toho nedělej.“
„Jak mi… můžeš tohle říct, Kartro? Vždyť… já jsem ženatý! DAL JSEM SLIB!“
„A víš, proč jsi ho porušil? To kvůli stesku a uvolnění.“ chtěla pokračovat v řeči, leč do stanu přiběhl kdosi s překvapeným výrazem, když spatřil elfa a nahou ženou.
„Eru-“ nadechl se pořádně Demitr, „Uúú, pěkné!“ ale hned se vzpamatoval, „Je nástup!“ zvěd ho žádal o několik minut na odpočinek, „HNED! Tribun je už nažhavenej do běla!“ podržel mu plachtu stanu, aby mohl bez potíží odejít ven, Kartra ho stačila ještě chytnout za ruku.
„Zapřemýšlej nad tím, proč jsi to udělal… Zkus pocítit uvolnění!“ po těchto slovech vyšli vojáci ven, jeden s velice veselou náladou, druhý však ustaraný a vyděšený, že nemohl na nic jiného myslet.


Ve Skyrimu se mezitím v horách probudila stará dvojice merů, ani jeden z nich neměl tušení, že se po tak dlouhé době opět vrátí k sobě. Sotva Erutan otevřel oči a hleděl na svou vyvolenou, jak jí hlava ležela na hrudi a spokojeně se usmívala, ucítil to, co vždycky chtěl… Láskyplnou náruč nejmilovanější ženy. Tenhle pocit mu celých deset let chyběl…

Když oba merové vstali a lehce se nasnídali, Leneri rozhodla o jeho osudu. Odvolala svou řeč o sebevraždě a požádala ho, aby se vrátil po její bok zpět do horské jeskyně, kde by se společnými silami pokusili zničit to, co tu zavedl Thalmor. Bylo to velice odvážné rozhodnutí, moc dobře chápal, že ho téměř všichni Krváci nesnáší. Přesto však souhlasil, její dlouhý úsměv a polibek na tvář mu byla odměnou za ochotu. Než se vydali na cestu, oba poodešli kousek stranou k horám a zadívali se do dálky. V tak jasné ráno mohli krásně vidět na staré nordské město, třpitící se v dáli. Erutan chytl její ruku pevně do své, ohlédl se na ní, což i ona učinila a pak se vrátil zpět k městu.

http://imgur.com/PvuMMsi.jpg


„Leneri,“ souhlasně zabručela, „už tě nikdy neopustím!“ ozval se hrdě.
Po těchto slovech se na něj otočila, „Jsou to odvážná slova, Erutane. Jsem šťastná, že jsem tě našla, ale… mám strach, že se stane něco hrozného.“ zakroutila hlavou a přímo se k němu narovnala, „Bojím se, že tě ztratím! Nechci tě znova ztratit! Tak, jako před deseti lety!“
„Já už ti neodejdu! Budu s tebou, teď… a navždy!“
Chytla ho za ruce a dlouze se podívala do očí, „Přísaháš na Kynareth?“ stejně jako ona sevřel i její ruce a zakroutil hlavou.
„Ne… Přísahám na tebe!“ po vyřčení slov jí políbil jako zimní milenec v její náruči. Malinkaté krůpěje slz se jí vyvalily z očí, až se sama divila, kde se tam vzaly.

Za pár chvil vyrazili z vyhlídky ke stanu, který složili, uhasili oheň a vydali se zpět ke Krvákům. Erutan s nákladem poslouchal Lenerininy řeči ohledně Jedovatky a její matky. Prozradila, že jí něco chtěla říct, ale díky zuřivosti jí nevnímala. Během pochodu přemýšlela, jak vysvětlí ostatním bojovníkům své rozhodnutí. Elf jí navrhl, aby řekla „že si to rozmyslela“, s čímž souhlasila, lepší slova nenašla. Jakmile došli až nakonec cesty, tedy k dřevěným dveřím do ledové jeskyně, současně se oba nadechli, chytli se za ruce a vstoupili dovnitř.

Na začátku mrazivé jeskyně nikdo nepostávala žádná hlídka, což je trochu zarazilo, ale i tak pokračovali do hlubin, kde u ohniště postávalo několik Krváků, tlachající se o neznámém tématu. Jakmile si všimli přícházejících, někteří muži pozdravili elfku, načež jim odpověděla pokynutím hlavy. Ze dveří schodiště vyšel Jee-zra, který ji taktéž pozdravil kývnutím hlavy. Vypadalo to velice klidně, což si také pomyslela… ale za moment se za jejich zády ozvalo tasení zbraně a rychlý dupot ve sněhu. Erutan se otočil za sebe a pohotově uskočil ke zdi, Leneri se lekla nečekané události. Na elfím místě postával Gregor s připravenou zbraní a velice… velice zuřivým výrazem.

„TAK TY MI BUDEŠ BRÁT LENERI?!“ kráčel k němu a mečem máchal kolem sebe, Krváci mezitím uzavřeli možné východy a sledovali dění uprostřed hloučku. Elfce došlo, že ještěří pokynutí hlavy nebyl „pozdrav“, ale znamení pro past. Erutan se postavil na nohy a tasil dýku, statný muž se rozzuřil „Varoval jsem tě, maso! Opovaž se jí dotknout nebo s ní mluvit! Ale ty sis nedal říct!!“
„Gregore, nech toho!“ přiběhla k němu elfka a chytla ho za ruce, však hněv jí poslal daleko od něj, až se udeřila hlavou o kámen.
„TOS PŘEHNAL!“ rozeběhl se proti němu a uhýbal prvním sekům a úderům, během nichž Gregor křičel.

Jenže brzo zjistil, že s dýkou nemá oproti obouručnímu meči moc velkou šanci. Sotva se Leneri postavila, okamžitě tasila svůj meč a hodila ho Erutanovi, doufajíc, že mu pomůže. Nikdo z přihlížejících se nechtěl stavit mezi dva bojující, ale všichni podporovali hlavně Gregora, jeho síla a touha zabíjet byla enormní. Jee-zra si tasil zbraně a jen sledoval, jak se věci vyvíjely, sám se nemohl dočkat, až jeho přítel konečně zabije elfa, kterého neměl také v lásce.

Ačkoli měl Erutan jistý výcvik, nedařilo se mu ani jednou zasáhnout protivníka. V jednu chvíli se jim podařilo zkřížit zbraně, kdy si hleděli do tváří, ani jeden z nich nechtěl ustoupit. Náhle ho Gregor kopnul, až odletěl pár sáhů. Leneri se vytrhla ze zdi a skočila po útočníkovi, doufala, že ho takto zadrží a přestane bojovat. Erutanovy oči se zvedly a spatřily nehezký zákrok, který provedl temný muž. Shodil ženu ze sebe, chytl jí na pár vteřin pod krkem a poté hodil zpět, odkud vyšla. Tělo se odrazilo ode zdi k naštípanému dřevu, z její hlavy začala pomalu vytékat krev. Do Erutana v této chvíli vjel takový vztek, že se postavil na nohy, bez rozmýšlení se vrhl se zbraněmi na Gregora. Leč… šermíř tušil takovýto výpad. Bez potíží vykryl všechny jeho útoky, v některých chvílích mu zasadil tvrdé rány do těla, až ho nakonec udeřil tak silně, že padl na kolena a jen těžce lapal po dechu.

Aspoň trochu se narovnal, Gregor stále postával na místě a otáčel se kolem sebe, Krváci skandovali jeho jméno, chtěli, aby dokončil, co začal. Ve chvíli, když se otáčel zpět na elfa, Erutan vrhl po něm dýku, ale marně. Bleskově ji odrazil obouručním mečem, až zaletěla kamsi po jeskyni… nakonec skončila u rukou vůdce, což Gregor nevěděl.

http://imgur.com/VBV2GD3.jpg


Z elfích úst vytryskly doušky krve, jakmile oči spatřily, že se nepřítel přibližuje, začal couvat ke zdi, až na ní narazil a pochopil, že už dál nemůže. Tělo se mu rozklepalo strachy, nemohl odvrátit zrak od mohutné čepele, která se barvila rudě. Na Lenerin meč nedosáhl… s posledními výdechy mu došlo, že je tohle jeho konec. Gregor mezitím před něj přestoupil a připravil k finálnímu zakončení.

„JSEŠ MRTVEJ!“ rozkřikl se, své ruce již pouštěl z postavení, ve kterém byl a tíha zbraně padala Erutanovým směrem.

Zraněný chtěl zavřít oči, aby neviděl svou smrt… Ale stalo se něco nepochopitelného. Jak padala čepel na jeho tělo, v Gregorově hrudi se ocitla čepel dýky, jeho hlas se rozeřval po celé jeskyni, že ani diváci neměli tušení, co se děje. Dokud silák nepustil meč k zemi a nepadl na kolena, dýka stále setrvávala na svém místě. Jakmile velikán ztratil všechny síly, dýka se vyrvala z hrudi… před něj předstoupila Leneri s nevraživou tváří a ukazovala mu, čím ho bodla.

„A příště to bude stříbrnou dýkou do srdce!“ odhodila zbraň ke zraněnému a otočila se na všechny přítomné, dokonce přišli i ti, co zrovna odpočívali vnitru hlásky, ať už to byly ženy, mučitelé nebo dokonce i Ingun, „Odneste ho do mých komnat…“ rozkázal rozvážně vůdce, dva Krváci popadli zraněného Gregora pod ramenem a odtáhli ho kamsi pryč, zbytek jen nechápavě mlčel.

„Tohle je zrada!!“ ozval se Jee-zra, všichni se na něj otočili, „Tak nejprve odhalíme zrádce, pošleš ho na smrt a pak se zase s ním vrátíš a svého nejlepšího muže BODNEŠ? Jsi zbabělec, Leneri! ZBABĚLEC!“
„Ty máš co povídat, Jee-zro! Od té doby, co přišel…“ hájila Erutana, ale byla opět přerušena halekáním a nadávkami na její účet, mnozí z přítomných dávali najevo svůj nesouhlas vůči jejímu postavení.
„Tohle je to nejneschopnější rozhodnutí, co tu kdy bylo! A jelikož si málem zabila jednoho z našich… nejlepších zabijáků, namísto tohohle stinného špeha!“ Argonián vystoupil z řady, ohlédl se po všech přítomných a ukázal na elfku, „Navrhuji, aby se tahle děvka vzdala vůdcovství a přenechala to někomu z nás! Jak vidíte, Krváci, je nespolehlivá a její úsudek zastínil zrádce… její bejvalej muž!“

Ačkoli se jeskyně hlasitě ozývala a Erutan vyděšeně hleděl na hloučky lidí, Leneri rozpažila kolem sebe, čímž utišila jeskyni, „Prosím, uklidněte se! Za tu dobu, co vás vedu, jsme si vedli velice dobře. Já se snažila zachovat stejnou tradici od Hadvura, a vy jste zuřiví kvůli jednomu špatnému rozhodnutí?! CO JSTE TO ZA KRVÁKY? Vy byste radši zabili někoho, kdo sice spolupracoval dříve s nepřítelem, ale teď by nám dal více informací o ostatních skupinkách, nebo byste radši zabili někoho, kdo nás okupuje už celá léta?“ přistoupila k Bosmerovi a zvedla ho ze země, tiše jí poděkoval, „Protože tu jsme všichni a velice dobře mě slyšíte, chci po vás všech TEĎ A TADY jasné rozhodnutí. Jestli se vám nezdá, jak vás vedu, dobrá… řekněte to. Já odstoupím, odejdu a přenechám to někomu z vás…“

V jeskyni se ocitlo ticho, tentokrát si elfka v duchu řekla, že jistě učinila chybu. Elf jí položil ruku na rameno, což pochopila jako podporu. Než se ozvaly první hlasy, vystoupila z řady Ingun a stručně pronesla, jak je ráda, když skupinku vede ona. Naopak Jee-zra trval na svém, mezitím si zandal zbraně do pouzder. Dvojice elfů si mohla během chvíle všimnout, jak se třetina přítomných přesunula k Argoniánovi s hrdě vztyčenou hlavou… zbytek zůstal u Ingun a lehce se usmíval.

„Děkuji!“ spadl jí kámen ze srdce, „Jsem… velice ráda, že mi ještě stále věříte. Slibuji vám a přísahám, že ode dneška půjdou naše plány tak, jak si budem představovat! Nebyli jsme založeni přece od toho, abychom se vyvražďovali navzájem, ne? Jsme tu proto, abychom vyhnali Aldmerský spolek z naší země! Máme…“ nadechla se na nová slova, „Máme ještě před sebou mnoho práce a dřiny, ale když budem držet při sobě… když se k nám přidá někdo s informacemi a zkušenostmi z ostatních skupinek a budou s námi držet slovo… DOKÁŽEME TO!“ ohlédla se po všech Krvácích, „Já jsem připravena bojovat! Zabarvíme Skyrim altmeří krví!!“ hrdě pronesla nakonec.

Erutan, Ingun a následně pak všichni Krváci křikli radostně z její řeči, Leneri si pořádně oddechla a uklidnila situaci. Všem poděkovala za vyslechnutí a po silném tlesknutí poslala všechny na svá místa, avšak ukázala na Jedovatku, aby s ní šla do jídelny, společně i její muž a několik dalších bojovníků. Cestou se Erutan divil nejen její řeči, která byla úctihodná, ale hlavně ho zarazilo Gregorovo zranění. Bodla ho přímo do hrudi, skrz na skrz a on stále žil. Jedovatka mu prozradila, že bude za několik dnů opět zdravý… což nechápal.

Jakmile došli do jídelny a všichni se usadili do lavic, vůdce se postavil do čela zasedání a povolal Ingun, aby přednesla, co měla dlouhou dobu na srdci. Ta se postavila a začala přednášet o okolnostech její matky a událostech z minulých dnů, kdy byla s Jee-zrou a Erutanem v jejich usedlosti. Výřečně vyprávěla, čeho byli svědky i jak velkou oběť musela učinit. Leneri ji trochu popohnala, aby neztrácela čas a přešla k tomu důležitému, což… všechny velice překvapilo.

Ingun nejprve vyděšeně koktala, ale po uklidňujících bosmeřích slovech spustila plynulou řečí. Pověděla o matce a pozvání věštce do Skyrimu, se kterým se měla kdesi setkat. Jenže než se tak stalo, byla otrávena neznámou látkou a žádný felčar či mastičkář nedokázal vytvořit protijed. V deníku bylo složitě zašifrováno místo setkání, které se ji po dlouhé době podařilo díky starým zápisům rozluštit… Maven popisovala místo jako „mořská hrobka předků“, místo prvních skyrimských Nordů.

Během jejího vyprávění mělo několik Krváků tu slušnost jí kondolovat, však vzápětí, kdy prozradila onen popis, se hlasitě ozval Orsimer na konci lavice, „Yngol! Yngolova mohyla!“
„Víš to jistě, Durashi?“ zeptala se Ingun překvapeně.
„Ano! Vím to jistě! Nejsem sice Nord, jako tady ostatní, ale tuhle hrobku znám! Není žádné jiné místo na severu země s takovýmto popisem. Kdysi jsem tam se svými muži loupil a drancoval… Áh, to byly časy!“
„Jenže ta hrobka…“ přerušil vůdce jeho snění, „jak my všichni víme, je hned u Větrného Žlebu. Jestli tam mají toho věštce, bude velice těžké se k němu dostat. Spousta stráží, vojáků…“ položila ruce na stůl, „Opravdu to nemůže být někde jinde? Co třeba u Ledohradu?“

Ork jen neustále kroutil hlavou, byl si naprosto jistý místem a dodal, že pokud by se uskutečnila výprava na ono místo, půjde velice rád. Všichni v místnosti se rozhodli riskovat, věřili, že jejich jediná šance na úspěch v boji, je najít věštce a dostat se k němu. Byli přesvědčeni, že jim jistě poradí, co mají dělat či zda má Thalmor nějakou slabinu. Zbývalo jen složit skupinku, která se tam vydá. Vůdcovství bylo ohroženo, a aby Leneri ostatní přesvědčila svou řečí, prohlásila, že povede výpravu do Yngolovy hrobky. Pět Krváků, Erutan a Durash se s radostí přihlásili, jakmile si řekli vše potřebné, rozešli se do komnat, kde se připravovali na cestu. Všichni věděli, že nemohli čekat několik dní, než by se zjistilo, jak to o hrobky vypadá. Rozhodli se improvizovat a počítat s nejhorším na místě.

Erutan se přesunul ke schodišti a čekal, až půjde připravená Leneri. Protože neměl v téhle chvíli co dělat, vytáhl si deník a začetl se do dalších zápisů, které se stále týkaly anvilského tance. Z knihy vyčetl, že bardská návštěva trvala ještě týden, který byl nesmírně náročný. Jen letmo se mu vybavila vzpomínka, kdy se v jednotce zavedl těžký dril, a ve vzduchu napětí rostlo. Během těchto dnů neměl možnost navštívit Kartru, což ho velice mrzelo.

Než stačil dočíst další zápis, uplynula hodina, všichni Krváci prošli kolem něj, i nakonec samotná Leneri, ke které se připojil. Jakmile se jejich oči setkaly, mohli si v nich oba přečíst, že si naprosto důvěřují. Vyšli společným krokem k východu jeskyně, u ohniště posedával Jee-zra se stále naštvaným výrazem. Venku nařídila elfka rozestupy své osmičlenné skupince a pak zavelala kupředu na sever.

Nad Anvilským přístavem se halily mraky do ruda, ve vojenském táboře se ozývaly hlasy bardů a pomocných vojáků, kteří pomalu balili stany. Pod osamocenou plachtou si Kartra rovnala věci do truhlice a s úsměvem přemýšlela nad další destinací. Však za svými zády zaslechla hlubší zabručení a otočila se… ve vchodu stál Erutan s mírně smutnou tváří.

„Takže, vy už odjíždíte?“ prohlédl si elfku v rudo-bílých šatech.
„Ano…“ zaklapla truhlici a narovnala se k němu, „Jen se složí několik stanů a vyrážíme do Cheydihalu. Tam pár měsíců a pak do Morrowindu.“ svou jednu ruku dala k boku.
„Mrzí mě, že jsme se v poslední době neviděli. Tribun nám nařídil… podivné rozkazy. Neměli jsme skoro volnou chvilku.“ náhle k ní přistoupil velice blízko, až ona pocítila, že chce udělat něco moc osobního.
„Prosím, nedělej to! Jen bych ti zase zranila city…“
„Já tě nechci líbat.“ slova jí překvapila, „Celou dobu jsem přemýšlel nad tím, co jsi mi pověděla. A… mělas pravdu. Ta noc, strávená s tebou, bylo to nejlepší, co jsem tady zažil… v poslední době.“ z kapsy zbroje vytáhl jakýsi předmět, který ji dal do rukou, „Tohle je moje poděkování za to, žes mě vyslechla a zbavila strachu a napětí.“
„Smaragdový prsten?“ slova se jí vytratila z úst, „Já… já… nevím, co ti…“ náhle ji objal, po pár vteřinách i ona opětovala gesto.
„Děkuji ti, Kartro!“ odtrhl se od ní, ale přesto se díval do tváře, „Mrzí mě, že už musíš odjet. Nejradši…“ najednou se mu začaly sklít oči, což Kartra u něj nikdy neviděla, „Nejradši bych tě tu chtěl mít pořád. Budeš mi moc chybět…“ pustil její ruce a vyšel ven ze stanu, Kartra na něj beze slov hleděla.

Uplynulo několik desítek minut, Erutan posedával u ohně a skromně si usrkával z korbele a hlava se občas ohlédla kolem sebe, jak Dunmeři a Nordi rychle shazovali plátna z kůlů a rovnali je na již připravený vůz s koňmi. Za jeho zády se objevila bardka, kteřá přerušila jeho tiché dumání a požádala ho, aby jí následoval ke stanu. U nedalekého stromu postával bílý kůň, spokojeně si odfrkával a vyčkával, až jeho paní naskočí na hřbet a vyrazí pryč. Právě u koně se nacházely zabalené věci, které jí nejprve pomohl naložit na vůz a pak se vrátil zpátky, elfka již měla v ruce připravenou misku, čímsi naplněnou.

„Vím, že se tohle nevyrovná tvému prstenu, ale… Ráda bych ti něco namalovalana tvář. Je to jediné, co bych ti mohla nechat na památku.“ Erutanovi se nápad moc nelíbil, „To v misce je jen barva smíchaná s… jistou návykovou vodou, takže možná ucítíš i trochu sladké aroma…“
„Jak dlouho to budu mít na tváři? Dalo by se to pak smýt?“
„No, už nedalo…“ přiznala se, jeho tvář padla na zem, „Ale neboj, kdyby se tě někdo ptal, co to tam máš, řekni, že je to válečné znamení. Bosmeři se takto běžně barví.“

Chvíli Erutan přemýšlel, až po několika vteřinovém kymácení hlavy pronesl „Dobře“, Kartra strčila dva prsty do kusu látky, kterou namočila do misky a lehce mu přejela po obou stranách tváře. Dva temně rudé pruhy pod očima nyní zdobily bosmeřího zvěda, který si užíval každý její dotek. Jakmile dokreslila pruhy, misku odhodila na stranu, přesunula se k němu a pořádně ho políbila. Nakonec mu pochválila znamení a ocenila ho „pravým elfím bojovníkem“.

Protože bardská skupinka měla již sbaleno a čekalo se jen, až se všichni shromáždí, vydali se do středu hloučku umělců. Tam se již statný Nord hlasitě loučil s obecenstvem a svým přátelům ohlásil odjezd. Erutan pomohl Bosmerce na koně, stále si jí prohlížel.

„Kartro,“ její hlava se otočila, „ještě jednou ti děkuji! Snad se někdy uvidíme…“
Usmála se a poklepala ho po ruce, která se držela koně, „Kynareth s tebou, Erutane!“

Bardi vyrazili z tábora a po každém ujitém sáhu se do Erutana dostával opět smutek a hořkost ze ztráty někoho blízkého. I když se s ní neznal dokonale, věděl, že ho naprosto chápala. Nad myšlenkami mohl zaslechnout, jak se někteří vojáci smáli jeho ozdobě na tváři, někteří to považovali za výsměch, jiní jako obdiv. Ale jednu věc si uvědomil, že zažil nejkrásnější událost v armádě… a na Kartrino znamení byl velice pyšný.


Zima provázela Krváky na každém kroku. Stopy ve sněhu se naštěstí halily rychle a hlídky Thalmoru na kamenných cestách neměly šanci odhalit blížící se nebezpečí. I když si dvojice merů byla velice blízká a přísahala si na různá jména, každý běžel jinde. Leneri vedla první bojovníky a Erutan hlídal záda. Jaké překvapení pro všechny, že i když bylo Slunce nad nimi, nikde neviděli ani živáčka. Až po několika hodinách dorazili na místo, odkud měli velice dobrý výhled na městskou stáj. U koní postával nejen handlíř, ale i elfí stráž a hleděla do okolí. Moc dobře věděli, že nemohou projít kolem nich jen tak… nezbývala jim jiná možnost, než přejít skrze hory u Kynina Hájku.

Cesta byla však strastiplná, od hlubokého sněhu, až po uvolněné kameny a nebezpečnou zvěř. Měli co dělat, aby zneškodnili jakoukoli hrozbu a přitom na sebe neupozornili. Překonání hor stálo menší zranění, ale získali velice pěkný výhled na skoro zamrzlou řeku v dáli a na obří nordské město po jejich levici. Měli ovšem drobný problém, aby se dostali k hrobce, museli se velice nenápadně dostat přes cestu, vedoucí ke statkům.

Durash oznámil, že jim stačí překonat malý úsek, aby se dostali na místo, leč Bosmer měl podezření, že bude cesta střežená. Navrhl, aby šel prvně sám zjistit, jak to tam vypadá. Hned se hlásila Leneri a ještě jeden bojovník, že pomůžou, ale jeho hlasitý projev byl dostatečným důkazem, že ví, co dělá. Ze své pozice vyběhl tak rychle, sotva se po něm zaprášilo. Za několik okamžiků se dostal nad vchod oné hrobky. Pod ním postávalo mnoho zlatavých elfů, kteří se hřáli u ohně, pár plátěných stanů jim sloužilo jako dočasné útočiště. Myšlenka, že je vyřídí sám a tiše, se rázem rozplynula a tak Erutan přemýšlel, jak by mohl upoutat pozornost. Zkoušel různé způsoby, od vrhání kamínků, až po křik zvěře, ale nic nepomáhalo. S nepořízenou se vracel zpátky, leč si všiml, jak se v dáli zatáčky vynořila trojice vojáků, mířící jeho směrem…

Leneri a ostatní muži netrpělivě čekali, až se nakonec elf vrátil se špatnými zprávami. Nikdo z nich nebyl nadšený. I oznámil blížící se trojici k hrobce, v té chvíli vůdkyně dostala nápad, jak se originálně zbavit nepřátel…

Altmeři se lehce třásli zimou a už se těšili, až dorazí k ohništi, kde by se zahřáli plameny a horkým vínem. Stačilo překonat pár desítek sáhů, jeden z nich spatřil kousek od cesty dvě neznámé ozbrojené osoby, řítící se za ženou, jež z plných plic volala o pomoc. Chvíli je sledovali, však když Nord vystřelil po ní z luku, vyběhli jí na pomoc, a jakmile si jich elfka všimla, zamířila do hor. Po chvíli útěku byla obklopena dvojicí mužů, kteří halekali a nemohli se dočkat, až si s ní užijí, mezitím přiběhla hlídka, vytasila zbraně a snažila se zjistit, co se vlastně děje. Bez varování vyběhli muži po bezbranné ženě, strach z jejích úst se roznesl po celém okolí a elfové hodlali zachránit nevinnou. Ve chvíli, když už se chtěly meče barvit do ruda, se skrze jejich helmice prokousaly šípy od Krváků, schovaných za kameny mohutných hor. Rychlá smrt a nic nápadného… přesně takhle si to Leneri a ostatní bojovníci představovali. Jak se její úsměv vznesl nad povedeným plánem, všem svým spolubojovníkům poděkovala.

Bosmer jí pochválil nápad, teď se cítila malinko povýšeně, ale její skromný úsměv postačil. Muži se chopili mrtvol, svlékli je ze zbroje a převlékli se za ně. Elfka se svěřila s plánem, jak se dostat dovnitř. Protože věděla, že se Erutan dokáže dostat do nejvíce střežených míst, požádal trojici převlečených mužů, aby ho doprovodili až ke vchodu hrobky. Jistě by se jich stráže vyptávaly, proč tam vedou zajatce, ale v té chvíli dají signál ostatním, aby zaútočili. Jakmile by tohle všechno vypuklo, měl by Erutan čas se dostat dovnitř a zbytek skupinky by se pokusil obsadit tábor.

Plán zněl jednoduše, ovšem zrealizovat ho bylo o něco těžší. Nordi ve zlatu svázali Erutana a vedli ho před sebou, zbytek družiny se mezitím přemístil na vhodné místo, odkud by zaútočili. Před čtveřicí se rozprostřela planina a menší vyšlapaná pěšinka, která vedla až k hrobce. Pár kroků stačilo, aby se dostali do středu tábora před vchodem do jeskyně, kupodivu ani jeden z elfích vojáků je nezastavil, v klidu je pustili mezi sebe. Až když přišli k ohništi, se vojáci postavili od světla a zastavili pochodující. Snažili se zjistit, proč sem vedou nějakého zajatce a schválně se zeptali, zda znají postup při zajetí. Avšak když ani jeden Nord neměl tušení, jaká jsou ona pravidla, jeden z Altmerů se podíval pořádně do helmice ve zlatu. Jeho oči se rozšířily překvapením, že neviděl svého druha…

Než stačil křiknout, Nordi vytasili zbraně a okamžitě zaútočili na nepřipravené a neozbrojené elfy. Ti, co byli u ohniště, lehli jako první k zemi s rudě vytékající krví. Celá čtveřice nepředpokládala, že to bude tak snadné. Najednou zaslechli pískot někde nad nimi, to byla elfka se zbytkem mužstva a vesele se usmáli na útočníky. Za málo vteřin slezli všichni dolů, Erutanovi rozvázali pouta, leč jen to učinili, odkudsi vyletěly zlatavé šípy a zakusovaly se do překvapených Krváků, jedna dvojice padla k zemi mrtvě. Zpoza severních a jižních skal vyběhla jednotka vojáků, Krváci ztuhli překvapením…

Leneri čapla svého elfa za zbroj a rychle s ním zaběhla dovnitř, ostatní Nordi se mezitím bránili proti velkému náporu. Šípy a meče létaly vzduchem, že se pomalu nedalo dýchat, ale přesto se nevzdávali. Bosmeři vnikli do zamrzlých chodeb neznámé jeskyně, veliké rampouchy a opuštěné hroby je uvítaly hned na začátku nordského komplexu. Elfka se velice divila, že cestou kupředu nenarazili na žádný odpor, což jí přišlo divné. Za pár uběhnutých sáhů se dostali do místnosti se čtyřmi otáčivými kameny a zamřížovanou bránou, která nebyla zcela zavřená. Erutan zhodnotil, že by se tak malinkatou mezerou mezi zemí a hroty brány mohl protáhnout. Své milované dal veškeré věci, které měl u sebe, i zbraň a lehl si pod bránu. Však se dostal na druhou stranu, z chodby vyběhl Durash a tři další muži s pokřikem, že je Altmeři zahnali sem, rychle se ohlédla na Erutana.

„Najdi věštce! My se o ně postaráme!“ zvěd odporoval, chtěl jí pomoct v obraně, „NENÍ ČAS, ERUTANE!“ křikla na něj, mezitím se z chodby vyřítili Altmeři ve zbrojích a nastala řež, „Neboj se o mně! BĚŽ!“ věnovala mu poslední pohled, poté se otočila čelem k nepříteli a vytáhla si zbraň, Erutan se rozeběhl dál do chodby.

Za jeho zády se rozléhaly zvuky boje a pokřik, doprovázený strachem. Běžel tak rychle, jak jen dokázal. Přeskakoval pohřební urny, vyhýbal se hlubokým ledovým tůním a zavřené dveře vyrážel svými skoky. Tělo ho sice bolelo a dech se ztrácel z plic, ale díky těmto pohybům se dostal k zarostlému schodišti, které vedlo do chodby s pradávnou malbou na stěnách. Jako by mu něco říkalo, aby zpomalil a šel blíže k těmto náčrtkům a prohlížel si je. Na jednom z nich spatřil pochodujícího medvěda, kolem kterého byly drobně namalovány další postavičky. Další malba byla podobná, jen místo šelmy zářil neznámý okřídlenec. A jak pomalu postupoval kupředu s očima u zdi, spatřil na konci chodby mříže do velké místnosti, které se zvedaly samy od sebe vzhůru. Přestal se bát, pomalým krokem se blížil kupředu…

Jeho nohy se dostaly do ohromného pohřebiště, po obvodu zdí se nacházely jen výklenky s dávno mrtvými Nordy, ze kterých už ani nepáchlo. Hned u vchodu ve velkých mísách plápolal velký plamen, že osvětloval celou místnost, v blízkosti postávalo mnoho sudů a barelů, jež tyčily možnou cestu k židli a stolku s drobnými miskami a nafialovělými kameny. Za oním stolkem se tyčil do středu kobky prastarý trůn, na kterém kdysi v minulosti seděly samotné pozůstatky Yngola.
Bosmer mířil šouravým tempem kupředu k lavici, kde posedával podivný holohlavý muž v bílém rouchu a usmíval se na přicházejícího… zvesela se napil z korbele.

http://imgur.com/aFAgdvU.jpg


„Erutan Vlaarin! Konečně se setkáváme!“ pronesl hned, co vešel za vytaženou bránu.
Elf se zastavil a překvapeně promluvil, „Vy… vy mě znáte?“
„Jak bych vás nemohl znát… Věděl jsem, že přijdete a taky vím, proč tu jste.“ na stůl položil korbel a sledoval ho.
„Vy jste věštec? Jestli ano, je to pro mě čest…“ nestačil dopovědět myšlenku.
„Ano, jsem ten, jenž mě takto oslovujete. Avšak, nemyslím si, že tu jste kvůli mému obdivu, ba naopak. Máte důležité poslání, které si žádá mou radu a pomoc.“
„Máte docela pravdu, nemám čas to rozebírat podrobně.“ zvážnil Erutan a přistoupil blíže ke stolu, „Mí přátelé teď bojují o život a já…“
„Uklidněte se, elfí příteli…“ požádal ho klidným hlasem, „Vaši přátelé sice bojují, ale ubrání se… teda až na jednoho.“ rukou mu nabídl židli, aby si sednul, „Máme trochu času si promluvit.“

„Radši bych zjistil vše potřebné co nejrychleji. Mám strach o…“ muž doplnil její jméno, byl si naprosto jistý, že mluví o vůdci jeho skupinky, Erutan jen kývnul hlavou.
„Bude v pořádku. Viděl jsem to.“ v místnosti zavládlo na pár vteřin absolutní ticho, elf neměl tušení, jak má začít s prosbou o pomoc, „Než se dáme do toho, kvůli čemu tu jste, pane Vlaarine, řekněte mi, proč chcete mou radu a věštbu? Co vám tito elfové ze spolku učinili, že jste proti nim?“
„Jak… můžete něco takového říct?“ zahleděl se na něj jak na podivína, věštec se jen usmíval, „Vždyť… oni mi zničili domov! Zničili vše, co tu bylo celá léta a předělali si to k vlastnímu obrazu! Vždyť… vždyť… třeba Nordi! Měli své tradice a oni jim to zrušili! Nebo ten zákaz veřejně mluvit!“ nadechl se pořádně, „Jak je můžete hájit?!“
„Já nikoho nehájím, mladý elfe. To, co jste mi tu řekl, je jedna verze pravdy, ale pokud jste chytrý, neměl byste se upínat jen na jedinou myšlenku, kterou vám kdo řekne.“ napil se z korbele, „Že tito elfové, jak vy říkáte, „zničili vše, co tu bylo léta“… A nemyslíte, že spíš opravili to, co bylo dávno domorodci zničeno? Přeci jen, žít v ruině je horší než žít v domě, ne?“ do svého hlasu dal trochu hrdosti, „A co zajištění rodin? Starali se staří Nordi o své lidi nebo jen o sebe? A jak se postarali o vás, vojáku? Bylo to opravdu v mezích nordské pýchy, nebo jen prostá snůška drzosti a zbabělosti, že vás týrali na výcviku?“

Erutanův zrak se rozšiřoval překvapením, nechápal, jak tohle všechno mohl vědět. Nad jeho slovy se pozastavil a přemýšlel, myšlenky mu dávaly za pravdu, že ne vše, co se doposud doslechl, byla jediná pravda. Vzpomenul si na vyprávění Sigdise před několika týdny, když se zmiňoval o plánech a postupech jeho skupiny. I Lenerinino povídání o minulosti a setkání se Stíny znělo docela podivně a ačkoli obě dvě postavy neustále mluvily v neprospěch Thalmoru, musel si všimnout, že během svého putování byli tito elfové milí k těm, co se podřídili, či pochopili jejich myšlenku.

Zrak zamířil k barevným miskám a fialovým kamenům na stole, „Co je to?“
„Nuže, přejdeme k věci…“ odkašlal si potichu, „V každé misce je jistý drahokam s různou barvou. Vyberte si misku, z něj vytáhněte jeden kámen. Svou druhou ruku poté položte na kámen duší…“
„Mám sbírat nějaké kamínky jen-tak pro zábavu?“
„Pane Vlaarine, mám své metody na věštbu, která se vždy vyplnila. Proto prosím, nezpochybňujte můj dar! Chcete snad mou radu, ne?“ Erutan si uvědomil svou chybu, jen kývnul hlavou na znamení omluvy, „Jakmile si vezmete jeden z drahokamů a položíte ruku na kámen duší, myslete na něco, co byste chtěl vědět.“

Pokyny zněly velice jednoduše, postavil se ze židle, přistoupil k barevným miskám a hleděl na ně. Levá miska byla plná rudých granátů, ze kterých byla cítit hřejivá aura. Prostřední se halila do barev modravých safírů, v okolí byl cítit chlad a uvolnění. A pravá se barvila krásnou zelenou barvou smaragdů, když vztáhl ruku nad kamínky, prsty se lehce třásly, ne však strachy.
Věštec mu připomenul, že si může vybrat pouze jeden kámen, jinak věštba nebude mít účinek.

Elfí oči sledovaly misky, jak kdyby sledovaly štvanou zvěř mezi stromy. Bylo těžký se rozhodnout, na který drahokam vztáhne ruku a uchopí jej. Také si uvědomil, že nemůže ztrácet čas, když jeho společníci mezitím bojovali kdesi v kobce. Nakonec se mysl uklidnila a napjatě sáhl do misky s granáty. Jakmile uchopil drahokam, do druhé ruky chytnul kámen duší a vyzdvihl výše nad stůl, věštec se postavil z lavice a uchopil fialový kámen. Oběma ve stejnou chvíli projela v končetinách prapodivná síla, při které zavřeli oči. Erutan hlavně myslel jak na boj proti Aldmerskému spolku, tak také na svou ženu Leneri, o kterou se moc bál. Chvíli nehybně postávali na místě, dokud se dvojice současně neprobudila jak z hlubokého spánku. Granát se v elfí ruce rozpadl na prach, za to kámen duší přetrval, položil jej na stůl a zahleděl se na muže v hábitu.

„Pane Vlaarine… vaše budoucnost je zcela nejasná a rozporuplná. Co jsem viděl ve vaší mysli, máte strach o mladou elfku, kterou jste kdysi miloval. Bude pro vás důležitou součástí v dalším vývoji vašeho boje. Avšak pokud nechcete, aby zemřela, musíte na ní zaútočit!“
„Á-ha… A nějaká rada, jak zničit Thalmor?“ zeptal se opatrně.
„Je mi líto, vaše mysl není zcela otevřená tomuto tématu.“ sevřel si ruce před sebe, „Protože byste se měl už vrátit ke svým společníkům, nemohu vám říct, jak s nimi dál bojovat.“ z Erutanových úst vyšlo silné klení a nadávání, že zbytečně ztrácel čas. Kopnul do stolu a velice naštvaně se otočil k němu zády a pomalu odcházel, „Pane Vlaarine! Pokud chcete nadále pokračovat v boji, musíte se podřídit novým událostem!“
Erutan se zastavil u otevřených mříží a ohlédl se na věštce, jenž stál hrdě u stolu, „Kéž byste měl lepší vidění…“ než stačil odejít, pořád ho trápila jedna otázka, na kterou neznal odpověď, „Proč tohle děláte?“
„Každý má svou roli a já jen dělám, co jsem viděl v minulosti…“ odkašlal si potichu stařec, „Mé postavení není tak důležité, jako to vaše. Avšak, to vám říct nemohu…“ poté se na něj zeširoka usmál, „Až mě budete opět potřebovat, víte, kde mě najdete…“ rozloučil se s ním, „Teď běžte!“ Erutan jen hluboce a otráveně vydechnul.

Kroky se rozezněly po chodbách, mříže sjely opět dolů na zem a elfí mysl se potácela v depresích. Předpokládal lepší zprávy a radu, která by jim rozhodně pomohla v boji s Thalmorem, než jen doporučení, jak zachránit svou milovanou, která se dokázala o sebe postarat. Zpáteční cesta mu utíkala velice rychle, však ve vzduchu byl cítit strach a hrůzný křik…

Temné dny přicházely, lid se mohl doslechnout, jak se v Císařském Městě změnilo vedení od dob vyplutí Tita Medea II. z Cyrodiilu do Skyrimu. Do řídící rady starších se dostaly převážně šlechty s altmeřími členy, jež řídily Cyrodiil takovým způsobem, jak se dalo očekávat. Některé vojenské posádky se díky nařízením zrušily a rozpustily, jiné se jen odstěhovaly na méně důležité pozice. Ve městech se objevovala kultura z Letních Ostrovů, krása tamního lidu pomalu upadala. Všichni věděli, že se něco děje, nikdo neměl ale odvahu zasahovat, protože se netušilo, jaký dopad to bude mít.

Měsíce nad Anvilem plynuly tak rychle, že většina měšťanů i vojáků byla překvapena z lehce padajícího sněhu, který se sypal ze zatažených mračen nad Abeceánským zálivem. Do vojenské posádky přicházely podivné zprávy o rozpuštění jednotky, které se dostaly pouze do rukou nejvyšších důstojníků. Hlídkám a strážcům přišlo divné, jak rychle se ve čtvrtích objevují noví návštěvníci z Alinoru a vylepšovali části města podle svého. Bohaté umění, elfí krása… Ve vzduchu se vznášel prapodivný oblak nejistoty…

Jednoho podvečera se vracel Erutan do tábora, všiml si ve tvářích svých společníků, jak se mračí a něco se jim nezdálo nad současnou situací. Během pochodu se k němu připojil jeden muž z Brumy, který se ho vyptával, zda neví více informací o přesunu jednotky na sever, ale Erutan neměl tušení, o čem mluví. V některých částech táboru, kde se k sobě tiskly malé skupinky vojáků, se hovořilo o změnách a převelení některých mužů, jenže tyto informace nikdo nepotvrdil. Ani samotný tribun Trebunius nechtěl prozradit, co se skutečně děje, jen svou jednotku každý den uklidňoval, že má jasné rozkazy od císaře a že je všechno v pořádku.

Erutan kráčel ke svému stanu, doufal, že se konečně po náročné hlídce aspoň trochu vyspí. Sotva však odhrnul plachtu, jeho zrak spatřil pochodující čtveřici altmerských obyvatel na konci tábora. Trojice mužů a jedna žena, již byli oděni do lehkých šatů, nevypadali nijak nebezpečně, ale nestávalo se, aby měšťané vstupovali do tábora. Strnul na místě a sledoval jejich počínání, když se náhle čtveřice rozdělila a každý se vydal do jiné části tábora. Odhodil plachtu zpět, vyšel směrem, kudy kráčel nejbližší ze čtveřice, ale sotva učinil pár kroků, kdesi před ním vybouchl stan a doslova vyhladil místo.

Všichni vojáci se lekli, než stačili vyhlásit poplach a připravit se na napadení, do nejbližších mužů se zakousla čepel skrytých zbraní, kterou nesli oni návštěvníci. Tribun vyběhl z velitelského stanu, po chvíli hledění svým rohem zatroubil na poplach, který zburcoval všechny přítomné muže. Ačkoli varovný signál zaslechli, na dalším konci tábora explodovalo další místo a několik mužů padlo na zem s krvavou tváří. Jaké překvapení pro Erutana, když se k němu po pár vteřinách dostal Demitr.

Nikdo z nich nechápal, co se děje a proč nikdo nehlásil poplach, však za pár chvil se ze severní strany ozval Kobert, prchající s loutnou a mečem v ruce před desetičlennou skupinkou Altmerů, zahalených v kožených zbrojích a krátkými zbraněmi v rukách. Chtěli mu jít pomoct, ale běžec ukazoval rukou na opačnou stranu tábora, což nechápali. V zápětí vyšlo z oné skupinky blesk od Altmerky, který mířil do jednoho z bránících se vojáků. Trojice zvědů se střetla a společně prchala před nimi do středu tábora, kde zuřil pekelný boj. Vojáci udolávali elfí měšťany svými zbraněmi a taktikou, kterou se dlouhou dobu učili, leč marně. Každou chvíli přicházeli ze všech stran další a další elfové, mužů v rudých zbrojích ubývalo a smyčka se pomalu stahovala…

Sotva minuli hlavní ulici, do jejich cesty se dostala početná skupinka měšťanů, kteří se na ně vrhli. Demitr ani na chvíli neváhal, se zbraněmi ukazoval, co je v něm a odrážel takřka snadno jakýkoliv útok. Před Erutanovu tvář se dostala půvabná elfka, která ho však chtěla zabít svými dýkami. Nezbývalo mu nic jiného, než aby i on ukázal, co je v něm… jejich výměny byly velice vyčerpávající, ale nakonec jí Bosmer udolal. Jen ji odhodil na zem, hned se na něj vyřítili další dva útočníci. Z Demitrových úst se ozval hlas pro Koberta, aby utekl k tribunovi a řekl mu současný stav v táboře. Jen, co bard zdrhl z místa, do středu dění proletěla ohnivá koule a odhodila jak Erutana, tak i Demitra a pár dalších útočníků několik sáhů od sebe… všechny čekal tvrdý náraz na zem.

Po několika vteřinách se zvedl Redguard ze země, rychle se ohlédl kolem sebe a odrážel útoky, jak nejlépe dovedl. V jeho hlavě mu proběhla myšlenka, že na tábor snad zaútočilo celé město… Měšťanů přibývalo stále víc a víc… Jakmile dorazil posledního útočníka, jeho zrak si všiml, jak se celý tábor ocitl v plamenech a děsivý nenávistný křik se rozléhal po bitevní planině. Za vteřinku uslyšel z dálky jasné velitelské troubení, které znamenalo jediné… ústup.

Demitr se rozhlížel po svém příteli, kterého nakonec našel nehybného pod hořící plachtou. Rychle se k němu rozeběhl a snažil se odhodit hořící kus pryč. Během vyprošťování ho kdosi řízl po zádech, ale nezabil. Tmavý zvěd se otočil se zuřivým výrazem na velmi mladou dívčinu, která sotva přešla z mléka na víno. Jakmile spatřila jeho děsivý vzhled, pustila zbraň na zem a utekla strachy pryč, Redguard tak mohl dokončit záchranu. Hořící kus byl již z elfího těla, jeho tělo nejevilo známky života, i přesto ho vzal na ramena a utíkal s ním skrze zničené a zapálené stany kamsi do lesů.

Mnoho vojáků stále bojovalo v táboře a jen malý hlouček se snažil utéct pryč. Přesila nepřátel byla obrovská, pět Altmerů na jednoho legionáře. Ve vzduchu se nesl hlasitý křik, volajíc „Ústup“, kouř z hořícího tábora byl viditelný až z Kvatche, legionáři se ztráceli v lesích a na severních anvilských planinách. Nikdo nechápal, co se to stalo a proč náhle zaútočili, však ti, co zdrhali nejrychleji a byli mezi prvními, si mohli oddechnout, když se dostali do bezpečí. Demitr po chvíli běhání natrefil na další své společníky, kteří jen hlásili, jak spatřili mnoho cizích lodí v Abeceanu. Někteří to přirovnávali k invazi, jiní ke zbabělému útoku. Po chvíli běhu, když se dostali do kopců, se probral i Erutan, který nechápal, co se děje. Anvil halil tmavý kouř a děsivý křik… Všichni si oddechli, že své životy nezanechali v táboře smrti. Leč nic netušící Erutan něco zanechal v bývalém domově… kdesi v táboře se v bahně topil Mařin amulet…


Udýchaný Erutan podlezl mříže kobky tak rychle, jak jen dokázal a do očí se mu opět dostalo překvapení, když nikde neviděl žádného Krváka. Vyděšeně pokračoval k východu, míjel rudé krvavé tůně a několik málo mrtvol zlatavých lidí, se zbraněmi v hrudích. Už dobíhal na konec, kde v onu chvíli bojovali Krváci a vojáci Thalmoru. Mrtvě na zem padl jeden z Nordů, který doprovázel Leneri po boku, posledního vojáka dorazil Durash svým mohutným kladivem. Zbytek skupinky vyčerpaně vydechoval, další Nord se otočil do chodby s elfem a radostně zvolal… všichni se na něj otočili.

„Konečně! Kdes byl?! Sis tam dával čaj nebo co?“ křikla částečně ustrašeně elfka a hodila mu zbraň.
„Mluvil jsem s věštcem, ale moc mi toho neřekl…“ začal se svěřovat, ale byl přerušen.
„Na to není čas! Jeden voják nám utekl! Jestli tu zůstaneme, tak jsme mrtví!“
„TAK NA CO JEŠTĚ ČEKÁME?!“ křikl Durash na celou skupinku, zandal si zbraň na záda a vyběhl z jeskyně, ostatní ho následovali.

Z Yngolovy hrobky se vyřítila pětice Krváků tak rychle, jako by se za nimi rojily divoké včely. Na stezce už postávala malá skupinka zlatých vojáků, která se dala do pohybu, hned co je spatřila. Šance jít původní cestou byla nemožná. Nezbývala jim jiná možnost, než proběhnout skrze statky a těsně kolem městských stájí, kde by se stačilo dostat přes řeku a rovnou do hor. Ale překonat tuto trasu chtělo hodně odvahy či strach v zádech, kterého měli více než dost…

Durash vedl své společníky skrze stavení u cest, ze kterých vybíhali nechápaví farmáři a divili se, co se děje. Přeskakování plotů trochu zpomalilo utíkající nájezdníky před velkou rukou Thalmoru. Když se dostali do blízkosti stájí, mohli spatřit na mostku blížící se velkou početnou jednotku vojáků, mířící jejich směrem. Ve vzduchu se ozvalo varovné zvonění ze stájí, handlíř jak o život trhal provázkem zvonu, aby byl poplach co nejhlasitější. Ani jeden Krvák se neodvážil k němu přiběhnout a potrestat ho za tuto zradu.

Orsimer běžel stále po cestě, v zádech cítil nejen vůdčí strach, ale také blížící se vznešené elfy. Jaká smůla, když na té samé cestě právě kráčela čtveřice zlatých vojáků od západu. Durash reagoval impulzivně, zamířil si to ke Kyninu Hájku a doufal, že během chvíle překročí řeku dřív, než k nim doběhnou. Krváci měli štěstí, že se dostali k řece, ale rázem je opustilo, když jim naproti šli elfí zvědi.

Past sklapla… Durash si vytáhl kladivo ze zad a bránil elfku před zvědy u skály. Leneri byla napadena trojicí vojáků, však se svým zlatavým mečem se bránila jak šavlozubá kočka v kleci a dva Nordi se k ní přemisťovali na pomoc. Jeden z nich vytasil za sprintu meč a sekl vojáka po zádech, který padl na kolena a velice hluboce se nadechoval. Druhý Nord neměl tolik štěstí, sotva uběhl pár sáhů, dostal se do kontaktu s vojákem, jenž se mrštně pohyboval. Poslední Erutan se musel bránit náporu v podobě dalšího vojáka… Kynareth nejspíš stála na jeho straně, neboť se mu povedlo vyhnout smrtelnému seku a než se Altmer stačil vrátit do své původní pozice, Bosmer mu zasadil dýku do krku a ukončil tak jeho žití na světě. Než spadl na zem, z opasku mu vytáhl další nůž, který tam měl pověšený a vrhl ho po zuřivém nepříteli… okamžitě lehl s čepelí v přilbici.

Sotva vyřídil nepřítele, z kopce vyběhla celá jednotka vojáků… Teď si byl jistý, že nemá šanci přežít takový nápor. Také kromě této nehezké podívané zaslechl bolestný Leneřin křik, otočil se a spatřil děsivou podívanou… Jeho milovaná bojovala s Altmerem, sice se úspěšně bránila, ale docházely jí síly, ba i u ní viděl rozřízlý šat s krvavou skvrnou. Nejbližší nordský společník ji chtěl pomoct, sotva zaslechl její zoufalý křik, nepozornost mu přivodila rychlou a čistou smrt… hlava mu odletěla kamsi po bitevním poli a tělo padlo na zem.

http://imgur.com/akrHqAh.jpg


Durash se stále bil se zvěděm, Leneri v útrapách odrážela rány a poslední Nord byl od ní příliš daleko, aby jí pomohl. Erutan se otočil za sebe, od řeky se vyřítila další dvojice elfů. Jako by se zastavil čas, teď věděl, že je každý Krvák v nebezpečí, ale Leneri nejvíce. V hlavě mu proběhla myšlenka, že musí ihned jednat, buď vyřídí dvojici vojáků na své straně, nebo pomůže Leneri, která křičela o pomoc. Ať tak či onak, bylo jasné, že tu jeden z nich zemře…

V hlavě se mu ozval věštcův hlas, opakujíc podivnou radu, "Jestli chceš zachránit elfku v nebezpečí, musíš na ní zaútočit…" Až tady pochopil věštbu a zhluboka se nadechl. Čepel vrhl proti vyděšené elfce, která ani na chvíli netušila, co se k ní blíží. Všimla si, jak vrhl proti ní nůž, ale do rány vstoupil její nepřátelský Altmer, který před pár okamžiky uťal hlavu jednomu z Nordů. Zbraň ho poslala k zemi, poslední nordský Krvák ho za běhu dorazil a nezastavoval se. Protože Leneri nic takového nečekala, pořádně zaostřila na svého milovaného…

„ERUTANE!!“ stačila hlasitě křiknout, než po vteřině pronikla skrze bosmerovu hruď zlatá čepel.

Zvěd se rozeřval bolestí, elfka se na místě rozbrečela a velmi hlasitě zvolala jeho jméno. Chtěla se za ním rozeběhnout, když viděla, jak jeho tělo spadlo do zasněžené hlíny, ale poslední Nord ji stačil popadnout za ruku a táhnul jí vší silou pryč z místa. Snažila se vyrvat ze sevření, ale Krvák ji rychle vysvětlil, že je pozdě na záchranu. Slzy jí proudily jak divoká řeka a nářek se ozýval do dálek, když běžela po boku utíkajícího. Za malý moment se velmi zraněný Durash odpoutal od boje a rozeběhl se za zbylou dvojicí přeživších, avšak Altmeří jednotka je pronásledovala.

Erutanovo tělo krvácelo do sněhu, matně zamířil na utíkající krásku, k níž natáhnul ruku, „Le…ne…ri…“ vydal ze sebe, než se mu zavřely oči.
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Kde se Erutan ocitne?
1) v Colovianské vysočině
2) ve Falkreathském lese
3) v jeskyni Krváků
Upravil/a Adrian_S dne 23.08.2017 21:43
"Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!"

7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka"

17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014
7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách"

Přečtěte si také moje díla:
Adriho verše
Adriho povídky I - Ruka zloděje
Adriho povídky II - Temná smlouva
Adriho povídky III - Děti Skyrimu
Adriho povídky IV - Prokletí daeder
Adriho povídky V - Osvobození
Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře
Adriho povídky VII - Torna plná cukříku
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej
 
KinimodLP
3) Smile
 
sirPavoucek456
taky volím 3)
Upravil/a sirPavoucek456 dne 24.08.2015 00:29
mé dílo: khajiitský deník http://skyrim.4fa...rowstart=0

Na reálném životě mě štve jedna věc: ať se naučím sebevětší počet thu' um, tak nemám žádné dračí duše na jejich využití... Pff!
 
http://skyrim.4fan.cz/forum/viewthread.php?thread_
Fabi Olofsson
Těžké rozhodnutí, ale nakonec vítězí taky 3)
Falkreath mám sice rád, ale jeskyně zní zajímavěji, tak uvidíme, jak to rozvineš .)
 
Adrian_S
Část 16. - Píseň pro Altmerku

Strašlivá bolest se nesla prázdným prostorem, ze kterého nebylo úniku. I přesto, že se duše vznášela nad Tamrielem, něco jí táhlo k zemi, až dopadla na zem a svět se rozjasnil. Trápení a strach pomalu mizel, ve světle se objevily ruce mrtvého, který nevěřil, co tu stále pohledává. Všude kolem něj byla černota, jen pod ním a v široké dáli zářilo cosi namodralého…

„Kde to… zatraceně jsem?!“ ozval se elfí hlas.

Leč stačilo pronést otázku, mohl si všimnout, jak se pod ním zjevovala pavučina, ničící půdu pod nohama. Než se stačil znova na cokoli zeptat, zem se roztříštila, jako když šlápne na tenký led. Tělo zařvalo strachy, netušilo, co si počne a kam vůbec padá. Pod ním se otevřela snad nekonečná hlubina, kde v půli prolétávál kolem ledových stěn, na kterých byly vyobrazeny lehké detaily jeho života. Obrazy, jak zrovna rybaří, mluví se svou ženou, dívá se do tváře vojáka… vše se pohybovalo. Ačkoli si jich všiml, stále křičel a snažil se zachytit něčeho, co by ho zachránilo, ale marně.

„JEŠTĚ NENADEŠEL ČAS ZEMŘÍT!“ ozvalo se všude kolem něj, ale elf nechápal slova, „JSI SILNÝ! DOKÁŽEŠ PŘEŽÍT!!“

Vedle jeho hlavy letěl dřevorubecký hák, který okamžitě popadl a zarazil při první příležitosti do ledu. Stačila jediná rána, železo se prokousalo skrze silnou vrstvu ledu, až zastavilo padajícího. Oddechl si, jenže do vteřiny uviděl, jak se hák z ničeho nic rozplýval a mizel.

„CO JE TOHLE ZA KOUZLO?!“ křikl, jakmile nástroj zmizel.

Začal padat do hlubiny, plné ledových výstupků a ostrých hran. Hlava se stále odrážela od tvrdého ledu, žebra se lámala vedví a v končetinách šlachy se svaly praskaly jak struny na hudebních nástrojích. Jakmile se narazil na poslední výčnělek, tělo padalo na temné dno. Myslel si, že to nejhorší má za sebou, ale neměl… Nastal velmi tvrdý pád, z hrudi se ozvala bolest, při které se rozeřval, div mu plíce nevyletěly ven z těla. Mezi žebry se mu ocitla ona čepel, která ho zabíjela. A čím více hleděl na kov, tím rychle se čepel měnila v rampouch.

„DÝCHEJ, ERUTANE! PROBUĎ V SOBĚ SÍLU! TVŮJ ČAS… JEŠTĚ NENASTAL!“
„Kdo to furt… ke mně mluví?!“ ptal se s bolestmi a strachem v ústech.
„CHYTNI SE ZRANĚNÍ, ZATLAČ JEJ DO SEBE A NECH PROUDIT TVOU SÍLU! STÁLE TĚ DRŽÍ PŘI ŽIVOTĚ!“ ozývalo se kolem něj, „TY NESMÍŠ ZEMŘÍT! TY… NESMÍŠ ZEMŘÍT!!“

Erutan se pomalu dával do sedu, všiml si, jak mu tělo obepínala kožešinová zbroj plná potu a krve. Rampouch ho tlačil v hrudi, nevypadalo to, že by jej dostal z těla. Velice silně se nadechl, obě ruce hodil na ledový trn a snažil se zatlačit, odkud přišel. Jenže bolest byla každou pídí stále intenzivnější a hlas mocnější, až to připomínalo brutální porážku zvířete. Za několik vyčerpávajících impulsů hrot pomalu klesal skrze jeho tělo pryč…

„DOKÁŽEŠ TO, ERUTANE! NEUMÍREJ!! VYDRŽ, A BUDE PO BOLESTI!!!“ podporoval ho neznámý hlas a Bosmer ze všech posledních sil zatlačil na zranění.

Náhle se rampouch velice výrazně posunul z hrudi, už mu zbývala jen špička, když se opět ozval hlas, aby nepřestával, že je již u konce. S největším řevem, co kdy dokázal vyvolat, protáhl rampouch skrze svou hruď… bolest ustala a jeho oči se zavřely.


Kdesi v dáli zaslechl velice tlumený hlas, jako by byl pod vodou. Snažil se otevřít oči a rozpoznat, kdo to nad ním mluví, ale rozmazaný obraz mu nedovolil rozpoznat tvář nad jeho tělem. Jediné, co poznal, že leží na posteli, v nějaké jeskyni…

„Erutane! Tady! Koukni se!“ rozeznělo se v jeho uších, oči konečně zaostřily.
„Áh… Ingun?“ velice se divil, když nad ním postávala Jedovatka a bezbolestně mu sahala do hrudi, „Co… co se stalo? Kde to jsme?“
Žena se na něj lehce otočila, „Jeden z vojáků tě probodnul…“ poklepala ho po rameni s úsměvem, „Ještě štěstí, že jsem byla na blízku a začala tě léčit, než bys nám odešel k bohům…“
Hlava mu třeštila, snažil si promnout oči, ale končetiny byly natolik těžké, že s nimi sotva pohnul, „Lež a nehýbej se! Musíš odpočívat, právě jsi vylezl z rakve!“
„Kde jsou ostatní?“ zeptal se jí prosebně, „Kde je Leneri?“

http://imgur.com/TRLypwr.jpg


Ingun se však mlčky věnovala jeho zranění, i když jí prosil, aby mu odpověděla.

Až po tiché chvíli se zeptala, „Já vlastně ani nevím, kde jste byli. Neřekl bys mi to?“
„Byli jsme… počkat…“ zarazil se, „Jak to, že to nevíš? Vždyť… jsi nás tam poslala! Do Yngolovy mohyly!“ Jedovatka na vteřinu hodila okem a opět se vrátila do práce.
„Za věštcem? Co ti řekl?“
„Divím se… že nemáš tušení, proč jsme tam byli… obzvlášť, když jsi nás přesvědčila, že tam je…“ vydechnul na pár vteřin, očekával, že se ho jistě na něco zeptá, ale mlčky opět léčila, „Ten věštec mi řekl, abych zachránil Leneri. Nic… víc jsem se bohužel nedozvěděl.“ zklamaně odevzdal výraz.

Do jeho očí se dostalo ještě větší podivení, když se mu Ingun přestala hrabat v těle a místo ampulek, které postávaly v klidu na stole, přemístila své ruce nad hruď a z dlaní vycházela jakási záře… která mu léčila zranění.

„Ty umíš čarovat, Ingun?“ ptal se jí, ale nic neřekla.
V zápětí se z jedné strany jeskyně nesl něčí pochod a hlas, ptající se, jak to vypadá se zraněným, „Je naživu. Za chvíli nabere sílu.“ opověděla Ingun neznámému.
„Výborně! Dojdu vyřidit vzkaz.“ ozval se hlas Norda, kterého nikdy v jeskyni neviděl… dlouhé šedavé vlasy a vysoká štíhlá postava… na seveřana něco neobvyklého. Ten se přemístil k posteli a hleděl na něj, „Jsem rád, žes to přežil, Erutane. Ani nevíš, jak se mi ulevilo, když tě sem odvedli… a já tě opět spatřil!“
„Kdo jsi? Známe se?“
„My dva se známe velice dobře! Možná si mě hnedka nevybavuješ, ale určitě si vzpomeneš. Hlavně, neboj! Jsi v bezpečí!“ jakmile pronesl poslední slova, odešel z jeskyně, jenom Ingun zůstala a věnovala se léčbě.

Po několika velice dlouhých minutách se rána zacelila a bolest ustala, však elfí tělo bylo příliš slabé, aby mohlo něco učinit. Mysl se podivila, když zaslechla vrzání dveří a hromadný pochod nohou, který se blížil k posteli. Před ním se objevil onen neznámý Nord, vysoká a lehce oděná Nordka a kousek za nimi další ozbrojený Seveřan, jenž hlídal cestu kamsi pryč. A jak stále sledoval příchozí lid, všiml si na Ingun, jak se její vlasy začaly uhlazovat a prodlužovat, tvář mládla a celá jeskyně pomalu tmavla… Bosmer nechápal, co se to před ním děje.

„V pořádku, Glaris. Můžeš jít!“ pronesla lehce oděnná Nordka na ženu, kterou považoval za Jedovatku, ta se jen uklonila a odešla k ozbrojenci, hlídajíc cestu.

V elfím zraku se obraz začal rozjasňovat rychle, celá jeskyně se změnila na prapodivnou kamennou místnost, kde světlo pochodně a svíček ozařovalo svět. Prostředí se neslo ve velmi honosném nádechu a tváře Nordů se zcela změnila… na altmeří. Před postelí postával vznešený muž v thalmorském rouchu, vedle něj žena natolik zahalená, že by jí stačil lehký předklon, aby ukázala celé své tělo. Poslední hlídající elf byl v nádherné zelené zbroji. Bosmer si také všiml, že nemá na sobě žádné šaty…

„Má paní, jak vidíte, Glaris ho zachránila.“ pronesl Altmer na ženu, „Měla jste štěstí, že jste ji tam poslala i s jednotkou!“
„Vidím, že má kouzelnice dokázala téměř nemožné. Měla bych jí ocenit, nemyslíte?“ otočila hlavou na muže po levici, poté se vrátila zpět k Erutanovi „Konečně se setkávám s někým, po kom jsem tak dlouho toužila! Jaká náhoda, že jste se tu ocitl, Erutane Vlaarine. Nebo to byl snad osud?“
„Kdo… kdo jste?“ zeptal se slabým hlasem Bosmer.
„Jsi v bezpečí, můj příteli. Lepší načasování už nemohlo být…“ ozval se černo-hábitník, zraněný pozvedl obočím, „Opravdu si na mě nevzpomínáš, příteli?“
Erutanovi se začalo obočí vrásnit, v žilách se rozpumpovala zlost a vztek z dalšího zajetí, „COŽE? My… my dva se známe?“ otočil hlavu na ženu, „A kdo je tahle nádhera?!“
„MLČ TAM, ČERVE!“ křikl ode dveří strážce ve zbroji, „Jak se opovažuješ takhle mluvit se svou paní?!“ Erutan nechápal slova, strážce už dával ruku ke zbrani, ale Altmerka ho jemným rozkazem uklidnila.
„Docela zvláštní, že jste se o mně neslyšel, nebo nikdy neviděl. Ale přeci mě jistě znáte…“ nahodila velký úsměv a ruce dala před sebe, „Já jsem Sylsris, altmeří královna a vládkyně Tamrielu!“

http://imgur.com/Vr9SXeJ.jpg


V místnosti na pár vteřin zavládlo ticho, jen slabé plápolení ohně se roznášelo po místnosti. Však zanedlouho se zraněný bolestně smál, Altmeři ho nechápali.

„Tak… ten byl dobrej! A teď prosím o té ukradené bábovce!“ vysmál se ženě do tváře.
„Rouhači, jedna zasr…“ strážce u dveří se chopil zbraně, žena ho však rukou zastavila.
„V pořádku… nic se neděje.“ uklidnila stráž, „Chápu, že tady pan Erutan právě unikl spárům smrti a nechápe, kde se nachází.“ naklonila se k němu blíže, poprsí ze šatů bylo lehce viditelné, „Jste ve Větrném Žlebě, v Paláci Králů, kterou postavili samotní Nordi na počest svému vládci Ysgramorovi. Nejste tu jako vězeň, můj Bosmere, ale jako host. Měl byste mi spíše poděkovat za to, že jsem vám díky své kouzelnici zachránila život.“
„Ah… do… Zapomnění!“
„Netřeba prokletí. Ostatně, na tuhle chvíli jsem se těšila…“ elf se zeptal, zda na chvíli jeho utrpení, ale to vyvrátila, „Na naše setkání. Mám s vámi velké plány a mnoho slov, které si chci vyměnit. Kdybych totiž po vás netoužila, už by dávno vaše mrtvola ležela tam venku ve sněhu.“ otočila se na svého pobočníka v hábitu, „Dala mu Glaris regenerační lektvar?“
Muž se odtrhl z místa a přesunul se ke stolku za bosmeří hlavou, „Ano, dala mu ho. Za chvíli by se mu měla dostat síla i do končetin.“
„Výborně!“ pochválila si Sylsris a opět hodila oči na Erutana, „Mám hodně věcí na srdci a vy jistě také, Erutane Vlaarine! Vidím však, že jste pořád zmatený touto nečekanou situací. Až budete připraven si se mnou promluvit, můj společník Vás dovede za mnou.“ rukou ukázala na druhou postel, kde se válely velice honosné šaty, „A prosím, vezměte si na sebe toto. Nerada vidím nahého muže mezi oblečenou smetánkou… Zvířata patří do klecí, ne do společnosti.“

Své kroky zamířila ke dveřím, stráž si vzala s sebou a jediný, kdo prozatím zůstal v místnosti, byl Altmer v černém rouchu, sledující postel s ležícím elfem. Ujišťoval ho, že se mu nic nestane a že nemá důvod odtud utíkat, nikdo mu neublíží. Podrobnosti mu hodlal vysvětlit, až se obleče a vyjde z místnosti ven. Poté zamířil taktéž do dveří a nechal Erutana o samotě.

Několik minut polehával zraněný, dokud se mu konečně v žilách nerozproudila nová krev a síla. Lehkými pohyby kroutil prsty na rukách a nohy se konečně mohly pokrčit a zase natáhnout. Těžce vstal z postele, měl co dělat, aby nespadl zpět na deku. Hlava se mu orosila a zatočila… i když v místnosti bylo příjemné teplo, jeho kůže nesla mrazivý nádech. Až po pár vteřinách, kdy se oči konečně rozpomenuly a uvědomily si, kde je která strana, zahleděl se na darované šaty, jenž si je oblékl. Nikdy dříve neměl na sobě tak honosné oblečení… Zelenkavá tkanina, límec z neznámé kožešiny a několik prostých drahokamů mu zdobilo hruď oblečení. Kalhoty byly natolik volné a uhlazené, že se opravdu cítil jak nějaký šlechtic. Na posteli se v dece topila i mísa s vodou a kus látky na očištění. Opláchl se… voda se nasákla do hadru a vlasy si narovnal tak, jak se mu zlíbilo.

Sice špínu ze sebe smyl, ale strach v mysli již ne. Neměl tušení, o čem s ním chce „královna“ mluvit nebo proč ho Thalmor drží v nejznámějším hradu ve Skyrimu. Nic nechápal…

Jakmile se obul do drahých kožených bot, rychle prohledal místnost v domnění, že najde nějakou zbraň, se kterou by se mohl v případě šarvátky dostat ven z hradiště. Naneštěstí nenašel nic, ani pohrabáč ke krbu. Zklamaně se vydal ke dveřím a otevřel je. Za nimi postával v obranném postavení Altmer v černém hábitu, který se ihned na něj s úsměvem otočil.

„Musím říct, že tě vidět ve společenském je příjemný pohled…“
„Kdo jsi? Odkud mě znáš?“
„Ty mě vážně nepoznáváš?“ podrbal se na bradě, „Zvláštní… zdá se, že ta tvá amnesie ještě nepřešla. Ale neboj se, jistě brzy přejde.“ na chvíli se odmlčel a znova si ho prohlížel, od paty až k hlavě, „Jsem Fathryl Aren, Erutane… Jistě si na mě vzpomeneš, až si přečteš zápisky z tvého deníku.“ elf se ho chtěl vyptávat, ale zlatý elf ho zarazil svou rukou, ve svém hábitu začal cosi hledat, až vytáhl lehce potrhanou knihu, „Tady je tvůj deník. Dobře jsem se ti o něj staral…“
„CO… TO…? Ty… parchante!“ křikl vyděšeně a chytl knihu tak rychle, jak jen mohl, Fathryl pustil své ruce zpět.
„Hou, hou… prrr, příteli! Já ti nic neudělám!“
„Neříkej mi „příteli“! Já se s Thalmoráky nebavím! A už vůbec ne s někým, kdo mě tu vězní!“
„Ale já tě nevězním!“ hodil své ruce do boku, „Nikdy jsem se o to nepokoušel! Vlastně… měl bys mi být vděčný, že tu stojím při tobě. Já ti celou dobu pomáhal v Hammerfellu… vzpomínáš si?“
„Tys… mi pomáhal?“ nechápal ho.
„A i ty mě! Vlastně, prvně jsi mi zachránil život, a později já tobě. A nebýt toho, už bys tu nebyl.“ natáhl k němu ruku k potřesení, „Jsem rád, že tu jsi, příteli…“
„PŘÍTELI?!“ Erutan neopětoval jeho gesto, Fathryl sklonil paži.
„Vidím, že jsi ještě v šoku z těchto zpráv, ale taky plný sil.“ mávl na něj rukou, „Pojď za mnou, královna čeká v trůnní místnosti. Odvedu tě k ní.“

Jak ho Fathryl vedl skrze lehce osvětlené chodby, Erutan přemýšlel nad možným útěkem. Chtěl ho shodit na zem, strhnout z něj zbraně a zaútočit na každého, kdo by mu bránil v cestě. Navíc měl možnost zaútočit i na královnu, což se doposud nikomu v takovéto blízkosti ještě nepovedlo. Ale něco mu říkalo, ať to nedělá. Pomalým krokem se nechal vést skrze kamenné bludiště, zelení strážci takřka na každém rohu, jejich pohledy nebyly pohrdavé jako u ostatních Altmerů, na které dříve narazil. Přišlo mu zvláštní, jak se k němu tito chovají… hlavně Fathryl.

„Jak jsi mě zachránil v Hammerfellu, když to říkáš?“ zeptal se ho, když scházeli schodiště.
„Poté, co Aldmerský spolek dobyl Stros M’Kai, se královna rozhodovala, co učiní s vězni. A tebe poslala sem. Dostal jsi milost.“
„A… proč jsme si pomáhali?“ Altmer mu stále naslouchal, „Nikdy bych se nespřáhl s Thalmorem! Nikdy!“
„Protože nebýt mě, nedostal by ses tam, kde právě jseš…“ Erutan ho nechápal, „Ale jak říkám, bude lepší, když si to přečteš ve svém deníku. Neboj se, nečetl jsem ti z něj. Jsme přátelé…“

Pomalu sešli schodiště, Fathryl počkal u dveří, než k němu přistoupil elfí přítel, pokynul hlavou a dodal, aby ho stále následoval. Vrzání dveří se ozvalo v místnosti, dvojice merů vešla do bohatě zdobeného sálu, kde zvuky nástrojů a hlasy lidí rozezpěvovaly zdi. Mnoho šlechticů, ať už z altmeří nebo nordské strany, popíjelo mezi sebou a debatovali o neznámém tématu. Pár osamocených Altmerek tančilo v místnosti a konejšily pohledy mužů, kteří neměli zrovna do řeči. Stůl plný jídla a pití zářil uprostřed trůnního sálu a až vzadu na kamenném trůnu seděla hvězda celého uskupení. Lehce oděná Sylsris právě mluvila se svou stráží a jen koutkem okem spatřila vstupující dvojici merů do sálu, ladným pohybem ruky je pozvala k sobě. Kromě šlechtictva míjeli i služebnictvo či hudebníky. Jaké překvapení pro Erutana, když během pochodu do něj lehce narazila půvabně oblečená tanečnice s tmavou pletí a pozdravila ho, „Ahoj, fešáku!“. Vedle kamenného stolce postával menší dřevěný trůn, vhodný pro místního šlechtice, ke kterému kráčela dvojice elfů. Sylsris se na oba přícházející usmívala, svou stráž poslala zpět ke svému boku.

„Děkuji, Fathryle. Můžete prozatím odejít.“ Altmer se uklonil a odešel kamsi do středu sálu, „Takhle se mi to mnohem víc líbí. Prosím, posaďte se…“ ukázala mu na trůn po její levici, Bosmer se zahleděl na místo a za pár vteřin se posadil, oči zamířily nejen do sálu, ale i na samotnou vysokou elfku, „Pivo, víno nebo medovinu?“ zeptala se.
„Ehm… vodu.“ skromně se ozvalo z mužských úst, Sylsris pokynula hlavou, za pár malých chvil předstoupila neznámá Nordka s podnosem v ruce a pohárem plným čisté vody, kterou si vzal do rukou.
„Nuže, pane Vlaarine. Konečně máme čas si promluvit. Ostatně věřím, že i vy máte hodně otázek na srdci.“ spustila svou řeč, „Asi se jistě ptáte, proč jsem vás nechala zachraňovat. Proč… tohle všechno. Bohaté jídlo, křišťálová voda, dobrá společnost…“
„Nemám vůbec tušení, kam míříte, dámo.“ ozvalo se upřímně z Erutana, „Spíš v tuhle chvíli pomýšlím na to, jak bych se mohl odtud dostat a vás přitom zabít.“
Ačkoli jeho slova slyšela blízká stráž a nezatvářila se zrovna přívětivě, královna se usmála, „Odvážná slova… Ale něco Vám brání v učinění, že?“ elf jen pokynul hlavou, „Tady nejde o to, že jste beze zbraně nebo snad, že je tu spousta stráží, která by vás snadno vyřídila.“ otočila se na něj, „Cítíte se spíše „ztracený“… Sám, v cizím prostředí, mezi nepřáteli. Chápu vás, na vašem místě bych se cítila podobně…“
„Proč tohle všechno děláte?“ zeptal se během její řeči, její zrak náhle zkoprněl, „Proč zabíráte území, ničíte vše, co tu bylo kdysi vybudováno, a zakládáte taková nařízení, která se protiví všem lidem?“

Sylsris se nadechla a trochu pohrdavě usmála, „Překvapují mě slova o naší vině… Způsobu, jak jsem se svým spolkem sjednotila Tamriel a konečně nastolila řád, který tu chyběl.“ mrkla na něj, „Všichni si do nedávných dob mysleli, že Aldmerský spolek řádí po celém kontinentu a snaží se bezdůvodně zničit vše, co nebylo elfí. Není to však pravda…“ usmála se, k jejímu trůnu přistoupila Nordka s podnosem, královna si od ní vzala pohár s vínem a napila se, služebná odešla, „Aldmerský spolek, také známý jako „Thalmor“, nebyl založen kvůli ničení majetku a zatýkání nevinných lidí. Byl založen pro naši snahu… osvobodit se.“
„Osvobodit?“ nerozuměl jí elf a napil se.
„Do nedávna všichni hlásili, jak je zbavujeme svých práv, tyranizujeme a vedeme nekonečnou válku. Ale žádná rasa nepohlíží na fakt, že MY, merové, jsme těmi utiskovanými už více jak tisíce let!“ elf pozvedl obočí, „Nezačala jsem tuhle válku jen proto, abych se pomstila těm, kteří tvrdí opak, ale vedu ji proto, abych očistila zemi od všeho, co nám brání k odchodu…“
„Koho tím myslíte? Těmi… „nás“? A kam odejít?“ přerušil jí Erutan.
„Myslím celkově ELFY. My, merové, jsme byli odjakživa považovani za bohy. Nebyl to žádný Khajiit nebo nějaký Yokuďan, ale jen elfí krev, která vládla odjakživa Tamrielu. Už dávno před tím, než se otevřely brány Zapomnění, jsem se snažila získat veškeré důkazy a přesvědčení o našem původu a spojení s bohy… S Aurielem, Magnusem, Xarxesem… Marou… a dalšími.“
„Takže mluvíte o „Devítce“?“ strážci po jeho vyřčení zpozorněli a ruce přemístili ke zbraním na opascích, královna je gestem zastavila.
„Jste odvážný, než si myslíte, pane Vlaarine. Mluvit tu otevřeně o člověku, který byl omylem prohlášen za boha. To není v naší víře přípustné!“ na vteřinku se odmlčela, „Generál Tiber Septim byl velice významný a skvělý vojevůdce, proti kterému by se nedokázal postavit žádný z mých podřízených. Ale byla to jen bytost z masa a kostí…“
„Někteří Nordi tvrdí, že ho oslovil bůh času, Akatosh. Proto ho prý…“
„… přizval do božského pantheonu a učinil z něj boha…“ překousla jeho řeč, „Tuhle pohádku rádi Nordi vypráví všem, kdo neznají jejich boha. Je to však lež, Auriel by nikdy nepřizval obyčejného člověka s talentem používat „božský dar“, který se mohl naučit kdokoli!“ zahleděla se na něj upřeně, „Kdyby to skutečně platilo, už bych byla považována za další bohyni.“
„A čeho chcete tímhle dosáhnout? Jsou tu jistí lidé, kteří s vámi souhlasí a pak tu jsou další, kteří mají jinačí názor a vlastní přesvědčení. Proč někomu chcete brát jeho boha, když v toho vašeho nevěří? Proč musí dojít k trestu?“ zeptal se velice odvážně.
„My netrestáme všechny, co věří v jiného boha. My trestáme pouze ty, kteří nám nechtějí pomoct v hledání osvobození a útočí na nás svými rouhačskými slovy.“ odpověděla mu velice rozhodně, „Malý názorný příklad, něco z armády… Představte si, že máte svou jednotku s určitým počtem vojáků, kteří vás neposlouchají a dělají si, co chtějí. Čili ohrožují celou jednotku. Jakým způsobem byste je chtěl vést? Aby se rozhodovali sami za sebe, nebo aby naslouchali vašim rozkazům a učinili tak, co řeknete?“
„Rozhodně bych upozornil jejich chování. A jestli by neuposlechli, pak by přišel jistý trest…“
„Tak vidíte… Uvažujete stejně, jako MY.“ ohlédla se zpět do sálu, „Pakliže byste se takto zachoval, proč nás ostatní obviňují z dávno předvídatelných reakcí, kterou by udělal každý? Ať už Mer, člověk nebo třeba Khajiit?“ náhle tleskla, k trůnu přistupovala velice pohledná Altmerka v barevných šatech a čelenkou na hlavě, „Máte ještě hodně co promýšlet, pane Vlaarine. Mezitím, pobavte se…“ ukázala mu na tanečnici, která ho vzala za ruce a vytrhla z trůnu.

Erutan se postavil uprostřed sálu a nehybně sledoval ladné pohyby Altmerky, která ho svým tělem hypnotizovala. Oči se nořily skrze její slabé oblečení, ruce se nechtěly pustit hladké kůže a dech se mu zastavoval, protože sám nevěděl, co si má počínat. Však po pár nehybných vteřinách se žena usmála, lehce mávla na bardy, kteří spustili velice divoké tóny a s mužem se točila dokola jak na nordské tancovačce. Ačkoli mu to přišlo velice divné, své nohy povolil a nechal je tančit. Občas jí protočil kolem sebe a zahleděl se jí do tváře… věděla, že se mu pohyby líbí. Po pár minutách hudba skončila a dvojice přestala poskakovat v místnosti, elfka mu poděkovala a opět ho vrátila zpátky ke královně… s ještě větším zmatkem v hlavě, než měl doposud.

http://imgur.com/cD4reO1.jpg


„Všimla jsem si, že se vám líbil nejen její tanec, ale i tělo…“ usmála se, „Mé společnice mají prvotřídní vkus na každého hosta.“
„Proč mě tu držíte?“ vydechoval zhluboka, „Co vlastně po mně chcete?!“
„Hmm, zdá se, že chcete přejít rovnou k věci… Dobrá tedy. Přejdeme k tomu, proč tu jste.“ nadechla se Sylsris a zahleděla se na elfa, „Před několika měsíci jsem vám dala na Stros M’Kaii milost a možnost vrátit se domů. Máte totiž v sobě něco, po čem velice… VELICE toužím.“
„Co je to? O čem mluvíte?“
„To není prozatím důležité vědět, čeho si na vás vážím…“ zastavila svou řeč, „Vlastně, vážím si vás i z jiného důvodu. Vaše působení v Hammerfellu bylo impozantní, jak jste se vypořádal s různými překážkami. Avšak…“ usmála se šibalsky, „Nebýt jedné události… nebýt jedné malé a drobné chyby, kterou jste zapříčinil, nikdy bych nezískala Tamriel pod svá křídla! A za to jsem vám velice vděčná!“ napila se z pohárku, Erutanovi padla hlava k zemi.
„Já… že jsem vám pomohl?! To je ale… hodně blbej vtip!“
„Můžete tomu věřit, nemusíte tomu věřit… To už je na vás.“ konstatovala, „Jedině, co vám můžu sdělit, že nejste zrádcem, jak si myslíte. Pro některé z Aldmerského spolku jste hrdinou!“ usrkla si opět vína, „A mým také!“
„Prosím, přestaňte mi říkat lži!“ rozčílil se Erutan a chtěl vstát z trůnu, stráže přistoupily blíže a zastavily jeho počínání.
„Stráže, nechte ho být!“ ozbrojenci se zastavili a Bosmer se divil jejímu rozkazu, „Jak jsem říkala, pane Vlaarine. Jste tu hostem, ne vězněm.“
„To znamená… že můžu odtud odejít? Že se mě nepokusíte zabít?“
Sylsris se velkoryse usmála a velkými ruky ukázala, „Ne. Klidně můžete odejít hlavním vchodem a dělat, že se nic nestalo. Nikoho na Vás nepošlu, budete moct jít tam, kam se vám zlíbí.“ Erutan ani neváhal a učinil několik kroků vpřed, než ho slova ženy zastavila, „Avšak musím vám sdělit, pokud odejdete, zemřete!“ otočil se na ní, „Jistě se v této místnosti najde několik špehů, kteří donášejí zbylým rebelům… Jakže se jmenují? „Zelené Stíny“, „Krváci“, „Šavlozubáci“? Ti tu jistě jsou a vidí vás…“ popadla číši do rukou, „A nemyslím si, že vás nechají naživu poté, až zjistí, že vám ušla příležitost mě zabít. Budou to brát, jako zradu!“ z kapsy svého oděvu vytáhla jeden zlaťák a nechala mu ho po strážci poslat, „Pokud si to ovšem rozmyslíte a zůstanete tu, nechte mi u některé bardky zahrát mou oblíbenou píseň. Rozhodnutí je jen na vás…“

Jakmile dostal Erutan do svých rukou minci, Sylsris se otočila ke své blízké stráži a něco jí říkala. Nadechl se a vyrazil přímo proti hlavním dveřím sálu. A jak kráčel pomalým tempem, jako by se čas zpomalil, neboť se na něj lidé otáčeli, ať už s úsměvem či bez něj, tanečnice házeli očima kamsi po místnosti i po něm a i strážci hleděli, co provede. Několik bezvýznamných, zato slušně oblečených lidí u dveří, hledělo na pochodujícího elfa. Z bosmerova čela se spustil mrazivý pot a myšlenky mu jasně naznačovaly, že je někdo z nich jistě špehem. Netušil, jestli má opravdu Altmerka pravdu či nikoli, jestli to nebylo jen vyhrožování a způsob, jak ho přinutit, aby zůstal s nepřítelem v objetí. Už byl sáh ode dveří, stráže mu popřály příjemný den a nijak mu v odchodu nebránily. Chytl se madla, už chtěl zabrat, ale mysl mu neumožňovala zatlačit. Stále slyšel odkudsi v temnotě mysli reakce svých druhů, pokud by se vrátil z Větrného Žlebu živ a zdráv.

„Vždyť jsem přece umřel! Jak bych jim tohle vysvětlil?!“ zeptal se v duchu sám sebe, stále pevně držel kliku.

Stráž u dveří se k němu přiklonila a šeptem se ho ptala, zda na něco nezapomenul a jestli může nějak pomoct. Ruka se silně odrazila od rámu dveří, kroky se otočily zpět do hloučku společnosti a nejistý dech vyrazil kupředu. Elf minul několik šlechticů, až se dostal před bardku v rudo-bílých šatech a s loutnou v ruce.

„Královna by si chtěla nechat zahrát svou oblíbenou píseň!“ pronesl tiše a nabídl ji zlaťák.

Bardka se velice půvabně usmála, nenastavila však ruku pro minci, ale svůj pevně vypadající dekolt, aby ji tam zasunul minci. Mužská ruka se nervózně chvěla, když jí čím dál hlouběji zajížděl do šatů. Ale za chvilku se zastavila, už dál nemohla. Elfka se usmála, vzduchem mu poslala polibek. Loutnu si nahodila na záda, z opasku vytáhla flétnu a už spustila veselou melodii… Když se Bosmer otočil na královnu, spatřil její úsměv na tváři a ruku, bubnující rytmicky do kamenného trůnu.

„Zdá se, že jste učinil správné rozhodnutí, pane Vlaarine!“ pronesla, když se k ní přiblížil, „To bylo od vás… velice moudré! Měla bych pro vás jistou nabídku.“

Ačkoli se mu jakékoli spolčení s Thalmorem nelíbilo, něco mu v hlavě říkalo, aby předstíral loajalitu a podpořil jejich myšlení. Kdyby se mu náhodou povedlo utéct z těchto blízkých kruhů, mohl by některé skupince prozradit velice cenné informace. Erutan se pořádně nadechnul…

„Co mi nabízíte?“
Sylsris si opřela prsty o sebe „Vím moc dobře, že jste spolupracoval s nějakými rebely. Nezajímá mě, jak se přímo jmenují, stejně je dostaneme. Ovšem jak jsem již dříve říkala… máte v sobě něco, co chci. Když teď odejdete z tohoto paláce, nepřežijete ani jednu noc a vy jen marně zemřete.“ elf se pořádně narovnal, „Mohu vám zajistit bezpečí, slušné zázemí a také jistotu o zjištění vaší minulosti. Fathryl mi pověděl o vaší amnésii. ALE POD JEDNOU PODMÍNKOU!“
„Jakou?“
„Budete pro mě pracovat!“ Erutanovi ztvrdlo hrdlo, „Budete se podílet na různých posláních, které Vám zadám. Spolupracovat se členy Thalmoru a blízkými spojenci, kteří se nás snaží podpořit a dosáhnout našemu společnému cíli.“ zahleděla se na něj a pár vteřin mlčela, „Jaké je vaše rozhodnutí, pane Vlaarine?“

Mysl se mu hroutila a moc možností neměl na výběr. Byl si naprosto jistý, že ať učiní cokoli, bude stejně mrtvý, jen nevěděl, jestli Thalmorem nebo rebely. Stále se chtěl držet jistého plánu, který ho napadl u dveří, nadechl se s hořkým vzduchem.

„Volím si spolupráci!“ pronesl hlasitě.
„Výborně!“ tleskla královna a nechala si zavolat Fathryla, který přišel z kuchyně, uklonil se jí, „Fathryle, doveďte pana Erutana k ostatním a seznamte ho!“
„Jak si přejete, má paní!“ opět se uklonil a požádal Bosmera, aby ho následoval kamsi do dveří.
Než však odešli ze sálu, elfa zastavila královnina slova, „Pane Vlaarine! Nezapomeňte, od teď patříte mně a nikomu jinému!“

Dvojice merů prošla kolem smetánky a pevně se držela zdi, až dorazila ke kovovým dveřím, vedoucí kamsi do nitra paláce. Tmavé chodbičky a svit pochodní naznačoval, že půjdou do podzemí. Jak kráčela schodištěm, ve vzduchu se ozývalo tření kovu a jakési halekání, do Erutana vjel strach.

„Kam mě to vedeš?“
„Za ostatními, jak mi nařídila královna.“ odpověděl Fathryl stručně.
„Vždyť jste mi říkali, že jsem tu hostem! Ne vězněm!!“
Jakmile došli ke dveřím u schodiště, Altmer mu pohlédl do tváře, „Taky, že jím nejsi!“ a otevřel dveře.

V další místnosti se ocitalo denní světlo, procházející skrze okna. Mezi kamennými zdmi postával všemožný dřevěný nábytek a prosté ozdoby pevnosti. Překvapením bylo však, že se v těchto útrobách nacházela čtveřice divných a neznámých lidí…

Neznámý muž v ocelové zbroji polehával spokojeně na posteli, avšak, jen co se otevřely dveře, vyskočil z ní a nasadil si na záda luk. Před Erutanem bojoval mezi sebou neznámý Altmer v zelené zbroji, třímajíc prapodivný svítící meč, který se bránil proti ohromnému kladivu, jenž třímala Khajiitka v zlatavé zbroji. Poslední ženu, jež držela ve svých rukách knihu a nahlížela do ní, naprosto jistě poznal… byla to ona, kdo mu zachránil život.

Fathryl písknul do místnosti, čtveřice přestala provádět rozdělanou činnost a zahleděla se na příchozí. Khajiitka a Altmer si zandali zbraně a narovnali se, knihomolka položila texty na stolek a lučištník se postavil do obranného postavení.

http://imgur.com/j2peLdT.jpg


„Pánové, dámy… Družino!“ zahlásil Fathryl, „Královna mi dala rozkaz, abych vám dovedl nového hosta. Jistě ho všichni poznáváte, ne? Hlavně ty, Glaris!“
„Ano, vím, kdo to je. Zachránila jsem mu život.“ ozvala se skromně žena.
„Já jsem ještě neměla to potěšení se s ním seznámit… Kdo je to?“ ozvalo se od khajiitské tlamy.
„To je Erutan Vlaarin. Ten, co v minulosti učinil více práce než my všichni dohromady!“
„No páni! Hehe! Hezký! Legenda mezi námi! Jak odvážné!“ pronesl s mírným nadšením lukostřelec.
„Ehm… ahoj.“ slabě zamával elf na přihlížející.
„Co s ním máme dělat? Řekla ti Sylsris víc, než jen, abys ho sem dovedl?“ zeptala se Khajiitka.
„Ano, samozřejmě.“ otočil se Fathryl na Bosmera, „Takže, dovol mi, abych tě seznámil s novými společníky.“ ukázal prvně na knihomolku, „Glaris, mocná Bretonka, která ti svým uměním zachránila život!“ ruka se přemístila ke Khajiitce, „Teiko, když už slova nebudou stačit, požádej ji o pomoc! Ona už vše vyřeší!“ usmál se na její popis a pokračoval s Altmerem ve zbroji, „Laa’veren, říkáme mu „Diplomat“, protože má tak silná a ostrá slova, že se proti nim… těžko někdo ubrání.“ elf si lehce bouchnul na zbroj a kývnul hlavou, „A nakonec Siberius! Dokáže sestřelit jablko i na třicet sáhů… poslepu!“
„Jen prosím tě nepřeháněj, Fathryle.“ usmál se na něj, „Chvála smrdí!“
„Co teda královna chce, Fathryle?“ zeptala se Teiko, elf se jen usmál.
„Od nynějšího dne bude s vámi spolupracovat a dělat vše, co Sylsris nařídí!“ tleskl, „A hned prvním úkolem pro Erutana bude zde složit jistý slib…“
„Slib? Nějak ti nerozumím…“ podivil se nad ony slovy.
„Královna tě sice ujistila, že budeš v bezpečí a tak podobně, ale taky chce jistou loajalitu. Každý, kdo chce být pod jejím vedením a hlavně v její blízkosti, musí složit přísahu.“ otočil si ho čelem k sobě, „Když jsi vstupoval do armády, skládals podobnou přísahu, ne? Tohle je úplně stejné… jen se slova liší!“

Altmeří ruka pobídla Erutana, aby vykročil mezi čtveřici bojovníků a stál uprostřed místnosti, Fathryl ho požádal, aby si kleknul na kolena jako starý rytíř. Elfovi se protivila myšlenka, ale pokud chtěl uspět se svým plánem, musel dělat, co mu bylo řečeno. Poklekl, pak po něm Fatrhyl chtěl, aby opakoval, co řekne.

„Přísáhám na svůj život i na pravé bohy, že budu pevně naslouchat rozkazům mé paní a královny Sylsris! Nikdy neuteču z boje, neboť jsem součást její moci! A pokud tak učiním či provedu něco s vlastními úmysly, zaplatím životem svým… i mých nejbližších! Protože se neposlušnost trestá smrtí a věrnost odměňuje chválou a slávou! Její slovo je mocnější, než mé pocity! Protože jedině ona dokáže dovést elfí lid k osvobození! Nechť mě praví bohové provázejí během výprav a zbavují se veškerých rouhačů! Chvála Sylsris, právoplatné vládkyně Tamrielu a vůdci elfího osvobození!!“

Všechna slova zopakoval s velkolepým nádechem, čtveřice bojovníků ho sledovala a čekala, až se zvedne ze země. Jakmile řekl vše, co měl na srdci, vstal ze země, Fathryl mu nabídl ruku k potřesení.

„Blahopřeji ti, Erutane! Nyní jsi jedním z nás!“ bosmerova tíha na srdci spadla k zemi, „Odteď se řídíš rozkazy královny, které vám budu předávat.“ poklepal ho po rameni a usmál se, „Dobrá práce! Nyní… seznam se s ostatními, já půjdu za naší paní pro rozkazy.“

Fathryl se od pětice oddělil a zmizel kdesi na schodišti, s těžkou hlavou se rozhlédl na své nové společníky, kteří tiše stáli na místě.

„To tu budem stát mlčky, nebo co?!“ rozkřikl se Laa’veren s velkým gestem a přistoupil blíže k elfu, který nevěděl, co si má počínat, „Jseš nějakej nervózní, co? Jo, to já byl taky, když jsem složil slib…“ popadl ho po ramenou a vedl ho ke stolu, „Heleď, musím ti říct, že vidět novou tvář je pro nás taky docela šok…“
„Jo, od dob, co zdrhnul Ra’shka, jsme netrpělivě čekali, než přijde někdo nový. Ale že to budeš ty…“ spustila Glaris, která se přiblížila k sedícímu elfu.
„Hmm, trochu mi tu chybí…“ ozvala se Teiko, „Zbabělec!“ Erutan se zeptal na onoho člena, o kterém začali mluvit.
„Ále, byl to jen zpropadenej kočičák, co nechtěl poslouchat Její rozkazy!“ přistoupil blíže Siberius, svou nohu opřel o židli, „Bojovat dokázal, ale neměl srdce ubližovat našim nepřátelům.“

Erutan se jich chtěl zeptat, jak to myslí, avšak do místnosti vešel znova Fathryl s úsměvem na tváři, všichni rázem zmlkli.

„Družino, nesu dobrou zprávu! Protože Erutan složil přísahu, královna rozhodla o pokračování ve vašem poslání!“ muži se radostně ozvali a ženy pousmály, Bosmer je nechápal, „Vyrazíte na běloprůsmycké pláně a zahájíte lov… na Talovy uctívače!“
„Hehe! Už se nemůžu dočkat!“ zvedl Siberius ruce nad sebe.
„Takže, všichni víte, co máte dělat a jaké máte úkoly.“ všichni se začali balit, „Erutane, protože tu teprve začínáš, budeš je doprovázet a sledovat, co dělají. Vyzbroj se, jak budeš potřebovat a pokud bys měl nějaké otázky, zeptej se jich. Nebo najdi mě, ano?“

Už se ho chtěl na pár věcí vyptat, ale dřív ho chytnul Laa’veren a vedl jej do vedlejší místnosti, kde všude visela výstroj jakéhokoli druhu. Nabídl mu, aby si vzal, co uznal za vhodné a připravil se na odchod. Jakmile Altmer zavřel dveře, Bosmer se pustil do převlíkání… srdce se mu rozbušilo a přemýšlel, co podnikne, jestli opravdu hned uteče či bude spolupracovat tak, jak učinil. Když se soukal do hnědého koženého obleku, napadlo ho, aby prozatím dělal to, co mu bylo doposud nařízeno. Kdyby ho přeci později chytli nějací rebelové nebo by úspěšně utekl, mohl by se zachránit dostatkem informací. Ačkoli… myšlenka, že by mohl jít i proti vlastním lidem, se mu vůbec nelíbila.

Oblek mu padl, za opasek si zandal několik zlatavých dýk a vyšel ze zbrojnice. Celá pětice se na něj otočila a pochválila výbavu, kterou si na sebe nandal. Fathryl mávl rukou, aby už vyrazili, všichni až na Erutana zmizeli kdesi na schodišti.

„Počkej!“ zastavil Altmera, „Kým teďka jsem? A kdo je tahle… čtveřice?!“
Fathryl se usmál, „Jsi pátým členem nejvěrnější družiny naší královny, Erutane!“ odcházel do schodů, Bosmer zkameněl, „Vítej mezi „Pěti Drápy!““
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Jak společníci naloží s Erutanem?
1) udělají z něj mučitele
2) stane se nočním hlídačem
3) použijou ho jako stopaře
Upravil/a Adrian_S dne 25.11.2017 12:43
"Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!"

7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka"

17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014
7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách"

Přečtěte si také moje díla:
Adriho verše
Adriho povídky I - Ruka zloděje
Adriho povídky II - Temná smlouva
Adriho povídky III - Děti Skyrimu
Adriho povídky IV - Prokletí daeder
Adriho povídky V - Osvobození
Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře
Adriho povídky VII - Torna plná cukříku
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej
 
KinimodLP
Rozhoduju se mezi 2 nebo 3 Frown Ne, pošlu Erutana do terénu Grin Takže 3) Smile
Upravil/a KinimodLP dne 07.09.2015 15:22
 
sirPavoucek456
2) noční hlídač myslím že takhle má největší šanci na pozdější útěk
Upravil/a sirPavoucek456 dne 09.09.2015 08:59
mé dílo: khajiitský deník http://skyrim.4fa...rowstart=0

Na reálném životě mě štve jedna věc: ať se naučím sebevětší počet thu' um, tak nemám žádné dračí duše na jejich využití... Pff!
 
http://skyrim.4fan.cz/forum/viewthread.php?thread_
Fabi Olofsson
3) Stopař zní zajímavě, i když taky rozhoduji mezi 2 a 3, jednička se mi nelíbí, takže nejspíš 3) ^ . ^
 
MightRider
3) Stopař.
http://steamsignature.com/profile/czech/76561198066457560.png
 
Adrian_S
Část 17. - Lov byl zahájen!

Mezi sněhovými vločkami a hustou navátinou pobíhal malinkatý hnědý zajíček, co hledal něco k snědku. Uši mu stříhaly ze strany na stranu a tlapičkou si hladil čumáček. Vzduchem se trhalo slabé šumění, které se k nevinnému tvoru rychle blížilo, a než stačilo nějak zareagovat, odletělo pár sáhů do sněhu… s dýkou v tělíčku.

Po pár vteřinách došla k úlovku osoba v rudé kožené zbroji a několika jizvami na rukách… Zvěd Erutan Vlaarin trhl vrženou dýkou, vnitřnosti se vyvalily z těla a samotné maso ušáka si hodil přes rameno. Nohy se mu potápěly do sněhu, štiplavý mrazivý vítr ho hladil po tváři, kterou zdobily elfí pruhy z Anvilu. Stále zářily, jako by byly namalovány před několika hodinami. Erutan dokráčel klidným tempem ke svému provizornímu stanovišti kdesi v Cyrodiilských horách. Sotva dorazil na místo, odhodil ušáka ke stromu, kde hořelo ohniště, a napil se horkého vína. Jakmile se posílil proti zimě, nechal svou kořist péct nad ohněm a usadil se do blízkosti plamenů. Myšlenky se mu přemístily kamsi nad současnou situací. Moc dobře věděl, že v této oblasti není zcela sám… Pod jeho skalou tábořila malá skupinka zlatavých vojáků, jež si nevšimla rudého pozorovatele. Když se maso konečně upeklo a trochu se posilnil, přesunul se k okraji skály a zalehl. V této pozici vyčkal několik minut, dokud za sebou neuslyšel lehké dýchání…

http://imgur.com/A3lhfwK.jpg


„Tak, jak jde hlídka, Erutane?“ k jeho boku se připlížil Demitr.
Elf jen ukázal na menší tábor pod nimi, „Podívej… ti Thalmoři už tráví pode mnou dobrý týden a ještě si mě nevšimli! Buď jsou to hlupáci anebo jen skvělí herci!“
„Dělají něco zajímavého?“
„Ani ne. Neustále štípou dřevo a chlastají…“ vstal ze země do mírného pokleku, „Zdá se, že nemají rozkazy. Možná ztracená jednotka? Dezertéři? Kdo ví…“
„Měli bychom to nahlásit tribunovi, aby nebyl pak překvapenej. Chápeš, ne?“ zeptal se ho Demitr.
„Já mám ale lepší plán…“ přemístil se ke stromu, odkud vytáhnul pilku, „Víš, proč jsem si vyžádal tohle v táboře?“ Demitr jen zakroutil hlavou, „Tak sleduj!“

Erutan se postavil ke stromu, do již připraveného řezu zakousl zuby nástroje a pustil se do kácení. Měl štěstí, že tuto skupinku spatřil dříve než oni jeho a každou nepozorovanou chvíli připravoval plán, jak se jich zbavit. Dlouhé minuty škubal ze strany na stranu, až se konečně ozvalo křupání. Demitr se raději přemístil na stranu a hleděl na svého přítele, jak s úsměvem pokračuje. Stačilo několik dalších řezů a strom se začal naklánět ve směru větru… přímo k elfům pod skálou. Bosmer přestal řezat, nechal pilku ve dřevě, rychle si stoupnul za strom a opřel se nohama… kmen se tak nakláněl k okraji, že porušené dřevo nevydrželo nápor a zřítil se.

Thalmorští elfové si lehce popíjeli své víno a debatovali, jaké budou jejich další kroky. Chystali se na menší odchod, leč ani jeden si nevšimnul podivného kmenu, který se nad nimi nebezpečně nakláněl. Jakmile zaslechli padající dřevo a otočili se na valící se kmen, křikli strachy z plných plic… avšak neunikli svému osudu. Kmen v mžiku schoval tábor i s posádkou pod sníh, na některých místech vyrašila krev.

„Jo! A je to!“ pochválil si Erutan při pohledu na povedenou akci, „Dobrý, ne? Demitre?“
„Nnoooo… “ koukal s otevřenými ústy, „Teda, teď by se tě měli Thalmoráci bát!“ elf se na něj usmál, oba se přesunuli k ohništi, „Měli bychom se co nejdříve vrátit, tribun se už po tobě dlouho sháněl. Prý ti něco chce, ale nevím co.“

S trochou zbylého vína si oba dopřávali zaslouženou odměnu z dobře odvedené práce. Jejich myšlenky se ubíraly lepším směrem…


Mocné dveře starého paláce se rozevřely do lehce oživeného města. Sotva vyšla elitní pětice královniných služebníků ze vchodu, jediný Bosmer se zastavil a žasnul nad podívanou před sebou. Čtveřice společníků uběhla několik sáhů pryč od něj, jeho oči se zahleděly na samotnou ulici, vedoucí do paláce… kolem stěn postávaly různé meří postavy, ať už ve zbroji či obyčejně oblečení, ale na jejích tvářích zářila spokojenost a radost ze života. Za ulicí, kde na zdech byla vytesána nordská jména starých panovníků, se rozhléhaly velkolepé stánky s různým druhem zbožím. Zbraně, šperky, maso, dřevo… to všechno tu prodávali obchodníci různých ras. Na převelkém tržišti bylo snad více lidí, než na samotném přivítání, kdysi nedávno zesnulého elsweyrského krále Zaa’fryise. Hluk handrkujících obchodníků a mávání na další zákazníky budilo v elfovi dojem harmonie a spokojenosti.

„Erutane,“ probudila ho Glaris, běžecí před elfem, která se zastavila u prvních stánků, „všechno v pořádku?“
Bosmer k ní přistoupil, stále nemohl pustit oči z tržiště a ze své probuditelky, „Je to tu tak… velké! A divné.“
„Je to jen běžný trh. Ty jsi tu opravdu nikdy nebyl?“ nesouhlasné zakroucení hlavy ji postačilo, „Větrný Žleb se hodně změnil, od dob, kdy to tu převzala královna. Nebýt jí, tohle město by zpustlo.“

Erutana popohnala trochu do kroku, šla podél jeho boku a rychle mu vyprávěla, co se tu změnilo a vylepšilo. Před kontrolou nad Skyrimem tu měli Nordi svatyni svého hlavního boha, Talose. Nyní tomu však byla minulost… Talosův chrám se zrušil a na místo toho se chrám zasvětil Aurielovi, meřímu bohu času. Dunmeří čtvrť, která dříve každým dnem chátrala, nyní sloužila jako útočiště pro místní šlechtu a obyvatele města. Některé budovy se zbouraly a vystavily se nové a mnohem lepší, ulice zářily barvami a překrásnými ozdobami s motivy zimy. A na místě velkého domu, kde sídlil mocný větrnožlebský klan, nyní stála rozmanitá knihovna. Cestou k hlavní bráně narazili i na nordské stařešiny, které se neochotně usmívaly nad pohledy eltních jednotek. Erutan se necítil moc dobře.

„To se opravdu všichni podřídili?“ Glaris se na něj lehce otočila, „Je to divoká představa, že by se hrdý Nord podmanil Altmerům…“
„Věř tomu nebo ne, ale oni sami s tím přišli. Královna jim jen pomohla uskutečnit to, čeho si žádali…“
„Za cenu své víry?“
Bretonka se zastavila a zahleděla se mu pořádně do očí, „Za cenu přežití.“

Zelené stráže u brány pozdravily pětici Drápů a nechaly je odejít z města. Jakmile za nimi zavřely, Laa’veren nechal seskupit družinu k sobě a rychle jim vysvětlil, hlavně Erutanovi, o co půjde. Prvně rozhodl si zajít do stájí, vzít si odtamtud koně a vyrazit do Bílého Průsmyku.

„Jakmile dorazíme do Bílého Průsmyku, najdeme Orithase, který nám snad řekne nějaké dobré zprávy. A pak zahájíme lov.“ otočil se na všechny přítomné a zeptal se, jestli je někdo proti. Nikdo se neozval.
„No, řekl bych, že budem asi postupovat jako obvykle, takže nemá smysl z toho dělat tak velkou věc.“ pronesl mezi očima Siberius, otřepávající ze sebe sníh.
„Tak teda… vzhůru do stájí!“ Laa’veren se ujmul vedení, čtveřice společníků ho následovala.
„Plán slušný…“ spustil cestou Erutan, „Ale řekni mi, co chcete dělat s těmi uctívači?“ pár vteřin čekal, jestli se někdo ozve, „Co pak, až je chytnem?“
„To, co obvykle… Zkusíme z nich dostat informace, a pak je odstraníme!“ Laa’veren bezcitně odpověděl, až to elfa zamrazilo na zádech.
„Co když budou mezi nimi i ženy? Nebo hůř… děti?“
Cestou se Altmer jen usmíval, „Neboj, Erutane. Jestli na někoho takového narazíme, pošleme tě pryč, abys to nemusel vidět…“

Po pronesených slovech se v bosmeřím těle zvedl žaludek a pocity v hlavě se mu rozletěly, jak tříštící se sklo. Bojovat a zabíjet ozbrojené nepřátele bylo pro něj přeci něco jiného, než podřezávat hrdla nevinným ženám a dětem, které ještě neznaly svět. Než došli ke stájím, radši zatnul zuby a vydával ze sebe jen tiché výdechy.

Ve stájích handlíř vysedával pod slaměnou stříškou, s opojným nápojem a knihou v ruce. Laa’veren ho už z dálky zdravil, drobný Nord se zvedl a velkolepě vítal přicházející, jako by je neviděl věčnost. S elfem v zeleném brnění se objal, jak velkolepé gesto. Nord hned vyprávěl, že jejich koně jsou připravené na cestu, stačilo je jen odvázat od kůlů a mohli vyrazit. Tři koně vyčkávali na své jezdce, jak radostně klopýtali kopyty o zem a házeli svým ohonem kolem sebe. Teiko, Glaris a Siberius předstoupili před ně a odvázali je, na každého koně si naskočili a vyjeli ze stájí do menší chumelenice. Po pár sázích zastavili a čekali, až si zbylá dvojice taky naskočí.

„Fajn, Erutane. Pojedeš s Glaris, já s Teiko.“ pronesl Altmer, „Jo, a drž se! Glaris jezdí pěkně rychle!“

Na jeho komentář jen kývnul hlavou, přistoupil k Bretonce, která mu pomohla rukou do sedla a jakmile všichni naskočili na zvířata, Siberius se ujmul vedení.

Mocný úder popohnal koně do běhu, kopyta se rozezněla po okolí a Pět Drápů vyrazilo jihozápadním směrem. Sníh jim létal do očí, avšak rychlé koně se dostali z mrazivého prostředí, za chvíli už projížděli kolem jehličnatého lesa. Erutan se pevně držel ženy, jízda byla neskutečně rychlá a jeho nezvyk, že sedí na hřbeti velkého stvoření, se mu brzo projevil křečemi a bolestmi v tříslech. Tiše sténal, ale moc dobře věděl, že nikdo z jezdců nezastaví, dokud nedojedou na místo. V duchu si přemítal, co asi v tuhle chvíli provádějí Krváci či Zelené Stíny… Jak by reagovali, kdyby ho spatřili někde s družinou královniných nejvěrnějších? Otázky se mu vynořovaly, odpovědi ale nenacházel…

Laa’verenovo tvrzení, že Glaris je rychlá jezdkyně, bylo skutečné… Sotva padla tma, družina se dostala ke věžím Valtheimu, které zářily v barvách pochodní. Koně se však nezastavily, i když se cítily bezpečně, Bosmer opět musel zatnout zuby a držet se pevně zahalených ramen. Za několik okamžiků se před nimi objevila Dračí síň a samotný Bílý Průsmyk, jenž svítil do dálky. Pro některé jezdce to byla úleva.

Stráže u brány zastavily pažemi přijíždějící družinu a velkoryse je nechala ustájit poblíž brány. Aniž by jim kdokoli z nejvěrnějších prozradil důvod návštěvy, jeden ze strážců začal pečovat o koně, jako by měli vyrazit za několik málo chvil.

Město se halilo ve tmě, jen málokdo se promenádoval po ulicích. Laa’veren spustil hned po příchodu, že by se měli podívat do krčmy, zda tam právě nebude správce města. Kroky zamířily ke dveřím známé hospody, kterou Erutan již dříve navštívil. Jen, co se vchod otevřel a vstoupili dovnitř, uprostřed místnosti plápolal oheň, u kterého seděla trojice altmerských hodnostářů s korbely v rukách. Pár neznámých Nordů se opíralo o sloupy budovy a věčně usměvavá šenkýřka drhla hadrem pult, za kterým stála. Pět Drápů se usmálo na okolí a Laa’veren začal hledat radního města, do Erutana však vjel strach, když si uvědomil, že ho jistě spatří žena za pultem a pozná ho.

Než se rozdělili po místnosti, stačil všechny požádat, „Heleďte, před tím, než se vrhnem na lov, rád bych si odpočal. Jsem docela unavený…“
„Nepřipadá v úvahu!“ odsekl ho Laa’veren, „Uctívači se nám prohánějí po pláních a my bychom je měli ignorovat? Ani náhodou! Najdeme Orithase, zjistíme, kde jsou a vlítnem na ně!“
Bosmer se nadechnul, „Podívej, před pár hodinami jsem vstal z mrtvých a rána mě dost tlačí, po té jízdě! POTŘEBUJI ODPOČINEK!“
Diplomat se na něj nehezky zatvářil, i Siberius pozvedl obočím, ale jeho žádost byla podpořena léčitelkou, „To je pravda… Měla bych se mu podívat na ta zranění. Jestli ho to pořád bolí…“
„Když si sednem na hodinku k ohni, tak se nic nestane, ne? Mimochodem, taky potřebuju nabrat síly.“ ozvala se Teiko, která stála uprostřed skupiny.
„Hmm, fajn…“ rezignoval ironickým tónem Altmer, „Aspoň pak budem mít větší chuť na hon.“ ohlédl se na ostatní členy, „Podívej se mu Glaris na to zranění, já a Siberius se poohlédnem po Orithasovi. Teiko… no… jdi rovnou na pokoj, ano?“

Jaká úleva pro zvěda, když odešel s Glaris do vedlejší volné místnosti a sundal ze sebe vrchní část zbroje a odhalil svou hruď. Na některých místech pořád modrala, čarodějka vytáhla ze své brašny podivnou rudou tekutinu a trochu si nalila na ruku, poté mu potřela modřinu.

„Řekni mi, Glaris, jak je to s tím „zákazem mluvení“?“ ohlédla se na něj, „Když jsme procházeli městem, tak trhovci mezi sebou mluvili… bez postihu.“
„Ten zákaz platí pro všechny obyvatele. Ale neplatí to pro šlechtu, plně zavázanou královně a těm, kteří vykonávají nějakou službu a mají ji schválenou.“ očistila mu ránu a lehce se mu dotkla kůže, Erutan jen tiše syknul, „Trhovci mají to povolení mluvit s kýmkoli, ale jak sis mohl všimnout, stráže jsou v jejich blízkosti.“
„A co my?“ nechápala jeho otázku, „Když bych se chtěl třeba bavit s nějakým… lovcem? Nebo třeba kameníkem… Potrestají ho?“
Usmála se, „Ne, nepotrestají, pokud nezačne mluvit on první. Zákaz neplatí pro samotné královniny podřízené, ovšem pro ty, jenž jí slouží… třeba dělníci, kováři a tak, ti to mají zakázané.“

Rána po pár chvílích mizela, léčitelka se usmála a požádala ho, aby se opět oblékl. Společně poté vyšli do hodovní místnosti, kde spatřili, jak se Siberius ládoval chlebem a několika rybami. Přisedli si k němu a tiše debatovali nad dalšími postupy, které očekávali. Od lukostřelce se doslechl, že každý z Drápů má jistou funkci a svou důležitost. Laa’veren často mluvil a vyjednával neuskutečnitelné podmínky, které mu vždycky prošli, on sloužil jako střelec na obrovské vzdálenosti a hlídač před jistým nebezpečím, Teiko fungovala jako mlátička, její síla byla už od narození velice obdivuhodná. A Glaris pomáhala s kouzly, ať už pro léčení či ničení nepřátel. On měl pro ně pracovat jako informátor, vždy se dostat někam, kam se nelze dostat a zjistit, co se dá. Tyhle informace ho nijak nepřekvapily…

Za chvíli k nim usedl hledající Altmer se zklamaným výrazem, „Není tady. Huh, tak to vypadá, že tu budem muset nejspíše vyčkat do rána. To už by se měl objevit.“
„Nechceš zajít za ním do tvrze?“ zeptala se ho Glaris.
„A pak by mi královna s úsměvem řekla, jak jsme udělali dobře, když jsme rušili v temné noci rádního ze spánku…“ Laa’veren zakroutil hlavou, „Být to Nord, tak bych na nic nečekal, ale rušit jednoho z „našich“ je urážející!“
„Nejlepší bude, když se vyspíme, a zítra se uvidí…“ ozval se Siberius a vstal od ohniště.

Pět Drápů se vydalo po schodišti do malého pokoje s jednou postelí. Menší šelest z lokálu se tlumil každým krokem, až po otevření dveří do jejich ubikace. Než se stačili rozhodnout, kdo bude spát na posteli, uviděli spící Khajiitku s bílou tlamou, jak roztažená na lóži chrápe.

„Vypadá to, že se o postel nebudem muset dělit…“ ironicky dodal diplomat, „Najděte si každý nějaký kout a pokuste se usnout. Tohle bude dlouhá noc.“

Čtveřice si sedla ke zdi a udělala si menší pohodlí pod hlavou. Jakmile Erutan zavřel dveře a učinil totéž, co ostatní, pokusil se zavřít oči pod khajiitským chrapotem a silným vydechováním. Přišlo mu zvláštní, jak ho mohli tito lidé považovat za svého druha, byť ho znali jen několik málo hodin. A navíc, když věděli, s kým mají tu čest a co dokázal. Glarisina hlava mu padla na rameno, když se zrovna zamýšlel nad ony otázky.

„I když nemluvíš, cítím v tobě obavu…“ náhle promluvila se zavřenýma očima, Erutana to velice překvapilo, „Nemáš se čeho bát. Zkus… usnout.“ z hlavy se ozývalo slabé vydechování a poklidné mručení, Bosmer se jen zhluboka nadechl a doufal, že její slova pomůžou. Po dlouhém dni zavřel oči.

Chroupání sněhu se neslo po bílém okolí, stromy a zmrzlá skaliska míjela dvojici zvědů, která opatrně našlapovala po strmém svahu Coloviánského kopce. Oběma byla zima, ačkoli byli dávno vycvičeni na přežívání v extrémním chladu. Erutan tiše nadával na dálku tábora, který byl před nimi ještě jeden den putování, ale Demitr se mu snažil zlepšit myšlenky hřejivými slovy o posezení nad táborákem a pitím medoviny. Ujišťoval ho, že má u sebe ve stanu tu nejlepší z Cyrodiilu a rád se s ním podělí.

Oba se zastavili uprostřed svahu, když Erutan vztyčil paži a zaposlouchal se do okolí, jeho přítel také nastražil uši, „Slyšíš to?“ zeptal se elf.
„Jo, něco slyším…“ větrem se neslo slabé řinčení kovu.

Rozhodli se prověřit ony zvuky, zhluboka se nadechli a začali lézt po svahu vzhůru. Boty se jim bořily do hlubokého sněhu a nohy lehce namrzaly. Dvojice jen neustále proklínala tuto návatinu. Za pár okamžiků se jim povedlo vylézt až nahoru, byli však bez sil a chuti něco dál podniknout.

„Heleď, nechme toho… ano?“ překvapivě promluvil Erutan, který se vždycky vrhl do nějaké akce.
„Nelezl jsem do kopce… abych si procvičil nohy!“ vydechoval zhluboka Redguard, „Když už jsme tady… tak to… prověříme!“ sám vyrazil kamsi kupředu do lesa, až se ztratil elfovi z očí.
„Demitre?“ volal po pár vteřinách, kdy ho obklopoval jen sníh a mráz, „DEMITRE?!“.

Připadal si beznadějně, však za pár malých vteřin se ozvalo chochtání divočáka, odkud si z lesa. Ulevilo se mu, věděl, že tohle byl redguardův volací znak. Vyrazil za ním a při průniku mezi stromy se skrčil. Stopy ho zavedli ke skaliskám, držící se nad mírnou roklinkou, Demitr se zahleděl zpět a jakmile spatřil svého přítele, rychle zamával rukou, aby přidal do kroku. Kromě přitisknutí k němu a okamžitého hřejivého tření, mu stačil rukou ukázat dění pod nima.

„Díky, to stačí…“ řekl, když ho elf zahříval svým tělem, „Podívej se! Co myslíš? Jsou to naši, nebo ne?“

V malé rokli se ocitala skupina zlatavých bojovníků s luky a meči, připravenými k použití proti pětici doposud živých mužů v rudých zbrojích. Ačkoli se zdálo, že se jedná o legionáře, nebyli si jístí. Redguard lehce odstrčil přítele a tiše pronesl, že půjde blíže, aby lépe viděl a slyšel, Erutan jen kývnul hlavou a zůstal na místě.
Demitr se přibližoval k okraji srázu a konečně vyzvídal, co se pod ním děje. Skupinka zlatavých mířila zbraněmi na klečící rudonošence, v jejich okolí ležely ještě tři další těla, avšak mrtvá. Bylo jasné, že se jednalo o Thalmor a legionáře z jinačí jednotky. Už se Altmeři chystali popravit své zajatce, naneštěstí, když se Redguard snažil vrátit zpět k elfovi, pod ním sníh zakřupal a sjel ze srázu… přímo k nim.

„Demitre!!“ křikl, když přítel spadl kamsi do rokle.

Altmeři už chtěli pustit tětivy, však když spatřili, jak se po jejich pravici sesunuje sníh a něco k nim padá, vyčkávali. Pár sáhů od nich Demitr přestal válet sudy a zastavil se. Jaké překvapení, když viděl luk se šípem, který mu mířil do tváře. Thalmorští vojáci spustili cosi v elfštině, čemuž nerozuměl, ani zajatí legionáři. Jejich hlas zněl, jako by řvali na sebe, co mají s nima udělat, zda opravdu zabít či je jen strašit. Mezitím se Erutan dostal ke srázu a všiml si jich také. Ani na moment neváhal, vytáhl dýku a mířil, na kterého z nich vrhne. Za svůj cíl považoval elfa, ohrožující jeho přítele, dýka vyletěla z ruky, však se do vojáka nezabodla. Zbraň minula svůj cíl, elf se otočil směrem, odkud nůž přiletěl. V onu chvíli vystartoval Demitr ze země a povalil střelce. I ostatní Altmeři se podívali na dvojici právě bojujících a díky jejich nepozornosti vystrartovali i ostatní legionáři, klečící ve sněhu. Rázem elfové leželi na zemi a snažili se od sebe dostat rozzuřené muže, toužící po jejich smrti.

Po chvíli mlácení mezi sebou a udeřování pěstí, se konečně rozeznívalo křupání kostí a vazů, avšak na obou stranách. Pár zlatavých elfů zemřelo pod pěstmi a silnými chvaty legionářů, avšak jen, co je takto zabili, se do jejich tváří zakously šípy od stojících lučištníků. Poslední Erutanova dýka se konečně trefila do jednoho ze střelců. Zbýval už poslední, ten se dal na útěk před tak zběsilým Bosmerem. Demitr konečně dorážel svého protivníka, když mu hlavou ničil tvář o kmen stromu. Všichni Thalmoři byli mrtví, z pětice legionářů přežili pouze dva. Všichni vydechovali a ještě se klepali strachy…

„Heh… díky!“ pronesl jeden z legionářů, co ještě měl tvář ke sněhu, „Nečekali jsme, že se tu objeví někdo z nás…“
„Zaslechli jsme boj, tak jsme přišli!“ ozval se Demitr a pomohl vstát přátelům ze země, jaké překvapení, když jeden z nich byl Nord a druhý Bosmer.
„Co si… teď počneme?“ popadával seveřan dech, „Zatracení parchanti!“
„Jeden zdrhl! Musíme odtud zmizet!“ křikl Erutan na všechny, „Odkud jste, chlapi?“
„Z brumské jednotky…“ ozval se bosmerský legionář, „Pár nás přežilo, potají jsme pronásledovali konvoj zbraní, který mířil do Chorrolu. Pak se vozka vydal někam sem, do kopců… no a zbytek znáte…“
„Bruma je pěkně daleko…“ zkonstatoval Demitr, „Nejlepší bude, když teď půjdete s námi! My jsme zvědi tribuna Trebunia z Anvilu, schováváme se den na sever odtud.“
„A co… naši?“ zeptal se Nord a ukázal na mrtvoly padlých druhů.
„Vezmeme zbraně, ale necháme je tu.“ pronesl rozhodně Erutan a i když legionář ze severu měl námitky, nakonec povolil, „Musíme okamžitě jít. Bude to ještě dlouhá cesta…“ čtveřice přeživších vyrazilo rychlým tempem na sever.


Podivné mručení a jakési vzdychání probudilo po dlouhém spánku Bosmera. Konečně otevřel oči, jaké překvapení, když si uvědomil, že není v Colovianu, jak tomu bylo před pár minuty, ale na pokoji krčmy ve Skyrimu. Všichni z Drápů byli již dávno pryč, až na něj a na Teiko, která se právě protahovala a velice hlasitě se ozývala. Křupání jejích kostí bylo slyšitelné i pro neslyšícího…

„Teiko?“ vstal ze země a přistoupil k ní, Khajiitka konečně otevřela oči.
„Ehm… kolik jsem toho prospala?“
„No, sám nevím… Ale moc ne…“ snažil se jí ujistit, její spokojená tvář budila radostný dojem.
Její hlava se zahleděla po místnosti, „Kde jsou všichni?“
„Nevím, ale podívám se po nich. Klidně lež dál.“

Sám zamířil ke dveřím pokoje, ještě rychle se ohlédl na kočku v posteli a poté se přemístil na schodiště, odkud byl slyšet slabý rozhovor. Jen, co sešel schody a dostal se do velké místnosti, uviděl u stolu zbylé členy party a dalšího neznámého Altmera. Ani nepozdravil krčmářku u pultu a vyrazil za nima. Drápy a neznámý se zrovna ládovali snídaní, přitom naslouchali jeho slovům. Jakmile spatřili i Erutana, přitakali mu, aby si přisedl a najedl se, od Siberia se doslechl, že je bude čekat náročný den.

„Jak jsem říkal, více informací vám řekne Fewiq…“ konstatoval Altmer, sedíc naproti Drápům.
„Takže do medovaru… fajn! Aspoň se tam posilníme!“ usmál se Siberius.
„Teď, když dovolíte, zase půjdu. Někdo musí řídit město.“ omluvil se hodnostář a bez zaplacení odešel od stolu.
„Takže, protože jsi tu nebyl, zvěde, poslouchej dobře. Orithas nám řekl jen nepatrné zprávy, ohledně jejich výskytu. Ale více by nám jich měl říct Fewiq, místní sládek medovaru.“ zpravoval Laa’veren.
„A nebudou to jen opilé řeči?“ zvážnil Bosmer.
„Vsadím se, že ne. Je velice spolehlivý a těchto věcí si velice všímá. Už v minulosti nám takto pomohl.“

Za pár okamžiků dorazila i Khajiitka, která je pozdravila, pár kousků chleba a masa do sebe hodila a pronesla, že mohou vyrazit, ať už je to kamkoli. Všichni se zvedli ze stolu, připravili se na odchod, Laa’veren rychle zaběhl k pultu zaplatit za snídani. Glaris utišila Erutana, že se nemusí ničeho bát… prozatím.

Jakmile zaplatili, vyrazili z města pryč. Cestou natrefili na právě probouzející se město, kdy se procházelo ulicemi jen málo elfů a seveřanů. Zlatopalcův medovar se nacházel nedaleko, avšak Drápy se nezastavili ve stájích, aby si došli pro koně. Celou dobu šli pěšky, jak řekl sám Laa’veren, „Uděláme si ranní procházku!“. Za pár chvil, když konečně Slunce vyšlo nad oblaka, dorazili k plotu pálenice. Altmer na nic nečekal, zastavil zbytek své družiny a silně zabušil na dveře. Přišlo jim divné, že jim nikdo do několika minut nepřišel otevřít, znova tedy zabušil a opět čekali několik minut, než Laa’veren zopakoval to, co již dělal dobrých deset minut.

„To je tak… unavující!!“ pronesl otráveně Siberius a postavil se vedle Glaris, Teiko se přemístila k plotu a posadila se na něj. Protože to vypadalo na dlouho, posadil se i Erutan vedle Khajiitky a zahleděl se do země.

Dlouho a už netrpělivě bušil Laa’veren do dveří, dokud se konečně neozvalo odemykání zámku a následné zavrzání, které probudilo ostatní z ticha. Ze dveří vyšel další Khajiit v honosném oděvu, který vypadal, jako by právě vylezl z varny. Altmer ho na místě okřiknul a pohrozil, jestli se to bude ještě někdy opakovat, nahlásí ho správci. Sám Khajiit nevěděl, co na to má říct, byl velice zmatený a dezorientovaný. Pomalu se však vzpamatovával a objal se s Altmerem, čtveřice jen nerudně čekala, až si to oba vyřídí.

http://imgur.com/UsS5jwR.jpg


Fewiq a Laa’veren spolu dlouho hovořili, nejen o místním medu a politických záměrech, všem už docházela trpělivost, i samotnému Erutanovi, který stále nevěděl, zda si má hrát na špiona. Celé se mu to nějak nezdálo…

Když už vypadalo, že začnou opět nové a dlouhé téma, Laa’veren ho zastavil a požádal Khajiita, aby jim pověděl něco o uctívačích, kteří se schovávají v pláních. Sice mu nebylo moc do řeči, byť toho sám moc nevěděl, však vzal si ho s sebou do medovaru, kde mu na mapce provincie ukázal jistá místa, kde by měli hledat.

„To tam snad načali nový sud, ne?“ ozvala se protivně Glaris, s hlavou otočenou na Siberia, který jen pokrčil rameny.
Jaká radost, když všichni spatřili vycházejícího diplomata s úsměvem na tváři, „Fewiq nám doporučil se podívat ke Gjukarovu památníku a ke skaliskám u Bouřeklidu. Před týdnem viděl někoho podezřelého právě na těchto místech…“
„Kam půjdem prvně? Mně osobně se moc nezdá ten památník jako místo, kde by se mohli schovávat…“ pronesla Teiko nejistě.
Siberius se náhle otočil na Bosmera, „Co myslíš, Erutane? Kam by ses jako rebel schoval?“
Do hrudi se mu dostal kámen a jazyk zaschnul, bál se okamžiku, kdy se ho někdo na něco zeptá, ale aby jeho plán uspěl, musel předstírat, že je s nima, „Být rebelem, schoval bych se do hor.“
„Dobrá… Bouřeklid je odtud pár hodin. Možná najdeme něco na místě.“ rozhodl Altmer a vydali se na cestu, Erutan si tiše přál, aby na nikoho během putování nenarazili… aspoň ne na někoho známého.

Dostat se k Bílé hlásce, která se barvila ve zlatavých barvách, bylo velice jednoduché a rychlé, ovšem dostat se ke skaliskám Bouřeklid, dřívějšího místa obrů a mamutů, bylo o něco málo složitější. Ze vzduchu padaly velké kapky vody a veškerá travina s horninou nasákla tak, že se po ní nedalo skoro chodit. Pětice Drápů byla během chvilky promočena, kromě Teiky. V rojnici procházeli okolím a snažili se najít něco, co by jim poskytlo jakoukoli stopu, leč sotva došli na ono místo, kromě holých kamenů a již dávno uhašeného táboráku, nenašli zcela nic.

Siberius přiklekl k ohništi a začal se v něm hrabat, Laa’veren si prohlédl místo a schválně se díval za rozštípené kameny, zda se v nich něco nenachází. Glaris sledovala okolí a Teiko šplhala na vrchol skály, ze kterého by měla skvělý výhled do okolí. Erutan se vrátil na cestu, intuice mu říkala, že tu něco nehraje. Jak sledoval po své levici partu královniných zabijáků, jak pracují, do druhého ucha se mu nesl podivný zvuk, připomínající dupot. A ačkoli déšť neustával, cítil, jak se mu lehce chvěje noha. Lehl si na zem, ucho položil do mokré hlíny a zaposlouchal se… někdo se v dálce blížil.

Silně zapískal na společníky a ukázal jim, aby se schovali, sám zalezl za kamennou zídku u cesty. Ostatní se také schovali za kameny a spadané kmeny, i když nechápali, proč tohle dělají. Několik párů očí sledovalo okolí a čekalo, zda někoho uvidí. Trvalo to téměř věčnost, ale jen, co přestalo pršet, se ze severní zatáčky ocitla dvojice podivně vypadajících lidí… kožená výstroj a torny na zádech. Tváře pomalované válečnými barvami značily, že to nebudou obyčejní vesničané. Sotva se přiblížili k zídce u Erutana, Siberius natáhl luk a čekal, až se mu naskytne vhodná příležitost pro střelbu. Všichni netrpělivě čekali, až vystřelí.

Než však vyletěl šíp z tětivy, jeden z dvojice se zadíval na skaliska, přímo jejich směrem a poklepal na svého kolegu, kráčejíc po jeho boku. Oba si z opasku vytáhli podivnou ampulku a vypili tekutinu uvnitř. Jakmile do nich vtekla poslední kapka, oba zmizeli…

Pět Drápů vylezlo ze svých skrýší, „CO TO… sakra?!“ divil se Laa’veren.
„Jak si nás mohli všimnout?!“ přidala se Teiko.
Čtveřice přišla k Erutanovi a svěřovala se mu, co viděla, on sám to nechápal, „Já nezaslechl od nich ani pípnutí. Jako by o nás věděli!“
„Co budem dělat?“ opatrně se zeptala Glaris.
„Co budeme dělat…“ ironicky dodal Laa’veren, „Co takhle je najít pomocí kouzla?!“ Glaris kývla hlavou a okamžitě si vyčarovala v rukách purpurovou auru, tu pak vyzvedla do vzduchu a v okolí se rozeznělo bušení srdce, však nic v okolí neviděla.
„Není po nich památky!“ divila se, „To je… vážně divné! Předpokládala jsem, že tihle zrádci neumí kouzlit. Jak se mohli tak snadno vypařit?“

Mezitím, co se všichni bavili, se Erutan podíval do okolí a spatřil podivně ušlapanou travinu, pár sáhů od nich. Odtrhl se od skupinky, prohlédl si zlom stébla a i samotné okolí, Teiko si ho všimla a upozornila ostatní.

„Máš něco, Erutane?“ ozvalo se za jeho zády.
„Něco tu je…“ ohlédl se na kamennou zídku a vylezl si na ní, z vršku bylo možné vidět linii čerstvě prošlápnuté traviny, „Asi vím, kudy šli…“ vyrazil po stopách kamsi do přírody, čtveřice se ho ihned chytla a následovala.

Mráz již zeslábl a vítr se uklidnil, za několika bílými kopci se rozprostíral malý tábor císařských legionářů, kam směřovala čtveřice vysílených bojovníků. Jaká úleva pro Erutana a Demitra, když minuli první kůly oplocení a během pochodu je zdravili místní přátelé, seveřan a Bosmer byli lehce vyděšení z příchodu. Tribun si zrovna ohříval nad kotlíkem zmrzlé ruce, pár vojáků sedící u ohně se zahledělo na přícházející a oznámili mu návštěvu. Oči hodil přímo na ně, ruce pustil k tělu a vyšel jim naproti.

„Konečně! Jste si dali na čas, co?“ spustil v jejich blízkosti, „Kde jste byli takovou dobu?!“
„Měli jsme menší komplikace, tribune.“ přiznal Erutan a ukázal na nové hosty, „Cestou jsme narazili na oddíl Thalmorů, kteří přepadli brumskou skupinku. Zbyli jen tito dva…“ oba hosté se okamžitě identifikovali a veřejně poděkovali dvojici pomocníků.
„Zabili jste všechny?“ na to Bosmer jen nesouhlasně pokynul hlavou, „No, horší to být už nemůže. Tohle nejspíš nepřežijem.“
„Bylo jich velice málo a… vypadali sami zmateně!“ hlásil hrdě Demitr, leč jeho radost tribun rychle zchladil.
„To je fuk, kolik jich bylo! Máme tu mnohem větší problém, s čím jsme nepočítali.“ ohlédl se na vojáky, v očích jim bylo vidět velké trápení, „Došlo nám veškeré jídlo… Máme už jen pár lahví vína a medoviny, ale jinak…“ Erutan vytáhl ze své opaskové batožiny zbytky zajíce, kterého si pekl předchozí den, „Tohle nebude stačit pro celou rotu. Vyslal jsem už několik vojáků na lov a zatím se nevrátili.“
„Pokud dovolíte, pane,“ přerušil jeho snění Erledor, Bosmer z Brumy, „mohl bych se pokusit něco ulovit. U nás doma jsem dokázal pochytat cokoli, co se hýbalo…“
„Mohu mu pomoct…“ přitakal Erutan a zahleděl se na svého vzdáleného příbuzného.
„Byl jste přes týden mimo tábor! Nejste unavený?“
„Jsem!“ přiznal, „Ale nechci hladovět! Mé tělo ještě něco snese…“

Tribun jen vydechnul, bylo na něm vidět, že si sám neví se současnou situací. Oběma elfům schválil možnost lovu, pro zbylé dva si připravil menší úkol, aby se pokusili mu vylíčit, co se stalo v Brumě a na jižní straně Colovianu. Vzal si je do svého stanu, elfové zůstali sami na místě.

„Měli bychom vyrazit. Znáš nějaké místo, kde se to může hemžit zvěří?“ zeptal se Erledor.
Erutan po chvilce zakýval hlavou, „Jo, o něčem bych věděl… ale je to daleko!“

Erledor požádal od jednoho procházejícího muže, aby mu ukázal, kde mají zbrojnici, chtěl si vzít luk a pár šípů, Erutan ho následoval a vysvětloval mu, jak se na ono místo dokážou dostat rychle a nenápadně.


Stopař Pěti Drápů běžel po promočené planině jak zběsilý, Teiko a ostatní členové se ho snažili dohnat, ale on uháněl, jako by ho pronásledovala tlupa vzbouřenců. Každým krokem viděl vyšlapanou cestičku, jen na některých místech se občas zastavil a snažil si uvědomit, jestli jde správným směrem. Při posledním zastavení ho všichni doběhli.

„Můžeš nám vysvětlit, jak si můžeš být jistý těmi stopami? Nejsou to zvířecí?“ ptal se Siberius.
„Ne, nejsou to zvířecí. Když se podíváš na tu trávu, jak je polámaná…“ ukázal na stéblo, které bylo ve třetině své délky nad zemí přelomené, „všimneš si, že tohle udělala bota člověka. Srny nebo medvědi nemají tak vysoké končetiny…“
„Kde ses tohle naučil?“ překvapeně se ozvala Glaris.
„U nejlepších.“ hrdě se pousmál elf a ukázal na možnou cestičku.

Opět se pustil do pronásledování stop, všichni čtyři se za ním vydali krůček po krůčku. Stopy se jednu chvíli ztrácely a opět nacházely jiným směrem. Sám velký stopař se divil, jak se mohly ocitnout najednou na druhé straně planiny. A čím více se zabýval zjišťováním, tím více mu docházelo, že se je dvojice neznámých snažila dokonale zmást. Na jedné vyvýšenině, odkud bylo vidět krásně na samotnou tvrz Bílého Průsmyku, spatřil zvěd cosi v dáli. Když doběhli ostatní na jeho místo, ukázal směrem kamsi do skal… kdosi se promenádoval po skaliskách, ale vzápětí zase zmizel.

Erutan zavelel kupředu, avšak tiše a nenápadně. Za několik okamžiků se dostali do blízkosti skal, než stačili vyjít z planiny, zalehli do trávy a chvíli vyčkali. Z vrchu skály se objevila neznámá žena, oděna v šupinové zbroji a s jasným pomalováním na tváři, která opět zašla zpět za kameny, zabijáci si oddechli.

„To bylo o chlup!“ pronesla tiše Teiko.
„Fajn… Vlítnem na ně, pobijeme, co se dá a pak zjistíme informace!“
„Hej, a nebylo by lepší nejdřív zjistit, jestli to jsou fakt oni, Laa’verene? Co když to je někdo jiný, než po kterých pátráme?“
„To máš jedno, Erutane. Jestli to jsou zrádci a rebelové, bude jich aspoň míň! Nezapomeň! Tvůj úkol je nás pozorovat, abys věděl, jak to u nás chodí!“

Na jeho tvrzení jen odfrknul, mezitím se Siberius přesunul k němu a zeptal se ho, zda se uměl dokázat vplížit na hlídané území. Jakmile na jeho otázku kývnul, požádal ho, aby prověřil, jak to za skálou vypadá. Bosmerovi se moc nechtělo do nejistého plánu, moc dobře věděl, že by mohl umřít, ale pod podporou ostatních členů se jen nadechnul a vyrazil tiše kupředu. Přitisknul se ke skále a velmi tichým krokem kráčel na okraj, až dokonale viděl na prapodivné místo. Kousek od něj byla malá jeskyně s kamennou sochou, v okolí rozdělaný táborák a devět stejně odděných lidí, se zbraněmi na zádech a na opasku. Všiml si také, jak mají tito lidé snadný přístup k řece, která tekla pod nimi. Rychle se vrátil zpět ke členům a seznámil je se situací, avšak nestačil svůj plán dopovědět…

„Fajn… Takže to vezmeme takto. Vlítnem na ně od řeky. Siberie, zneškodni ty, co budou mít luky a budou na skalách! Glaris, použij blesky a vyřiď hlavně ženy! Já s Teiko si vezmeme na starost ostatní.“
„A co já?! Se mnou se nepočítá?“
„Ty, Erutane… Buď u Siberia a kdyžtak dělej, co budeš muset. Ale nezdrhej a opovaž se nám vrazit kudlu do zad!“ varoval ho Altmer, „Můžeme?“ všichni, až na Bosmera kývli hlavou, „Tak, jdem na to!“

Během pár chvilek se tiše přesunuli k řece, jaké štěstí, že si jich hlídka na skále vůbec nevšimla. Jen, co se přemístili k řece, spatřili na prostějším břehu známé věže Valtheimu. Nemohli uvěřit, že se skupinka vzbouřenců utábořila tak blízko hlídaného místa. Podle altmeřích slov „Jaká drzost!“. Rozestoupili se do již připravené formace a vyrazili tiše kupředu. Nikdo z táborníků neměl tušení, že se k nim něco strašného blíží. V poklidu pekli u ohně maso, jiní brousili čepele zbraní a pár dalších se modlilo pod sochou boha Talose. Hlídka na skále pochodovala ze strany na stranu, jakmile se otočila k řece, do její hlavy se zabodl šíp ze Siberiova luku.

Náhle nastal v táboře zmatek z padlého těla, nikdo ze vzbouřenců nevěděl, co se to stalo. Než si stačili uvědomit, že jeden z nich je již mrtvý, zespod kopce vyběhl Laa’veren s Glaris a Teiko jak mrazivý vítr a začali pustošit okolí. Z bretonských rukou šlehaly blesky, odrážející se od skal a vnikajíc do kožených těl, a z hole prapodivné rudé koule, které budili v ostatních hrůzu. Teičino kladivo několikrát minulo překvapené muže, ale jakmile se jich dotkla, vnitřnosti z nich létaly. A Altmer se staral o bránící se nájezdníky, samou lehkostí odrážel útoky, že se i sami obráci divili, proč ho nemohou zasáhnout. Siberius se opřel do svého luku a během několika chvil vyřídil zcela všechny střelce. Samotný Erutan jen tiše postával a sledoval s připravenými noži celou událost.

Už zbývali čtyři přeživší, než je stačili zabít, sami od sebe odhodili zbraně na zem a vzdávali se.

„DOST!! NECHTE NÁS BÝT, VY PARCHANTI!!!“ křikl jeden z nordských vzbouřenců, nejblíže k Altmerovi a klekl si na zem.
„Svene! NE!!“ křikla přeživší žena, která se bála o svůj život a nechtěla se vzdát. Jen křikla své hrdé zvolání, dostala magickou ránu z hole, která její myšlení zcela obrátila, a začala se bát.

Další muž u ohně se stejně, jako společník před ním, vzdal a klekl si na zem, jen ten poslední, co stál nejblíže u Khajiitky se rozhodl jinak a zaplatil odvahu svým životem. Rebelka vyděšeně křičela, aby je nechali na pokoji a už nikoho nezabíjeli, z jejích očí se vyvalily smutné slzy.

„Erutane, svaž je!“ přikázal Laa’veren a přesunul se blíže k přednímu Nordu.

Bosmer hledal jakékoli lano, mezi mrtvolami a roztrhanými těly, jemu samotnému se dělalo špatně. Však žádné lano nenašel, pouze kousky kožených provázků, které mohly aspoň na chvíli posloužit jako pouta. Zavázal s nima zbylé přeživší a přemístil se zpět k Altmerovi, ostatní členové hlídali tábor.

„PROSÍM! NECHTE NÁS BÝT!“
„Ale, no tak! Nežadoňuj, Šavlozubáku!“ vysmíval se mu Altmer, „Měli jste tu pěkný tábor i s výhledem na cestu do Průrvy! Musím uznat, že tábořit přímo pod nepřítelem, by nikoho nenapadlo… Ale, nebýt našeho nového kamaráda, jistě bychom vás nenašli!“
„BĚŽ DO PRDELE!!!“ křikl vzdálenější Nord, elf jen narovnal oči a usmál se.
„Máte smůlu, vážení! Vaše schovávaná již skončila!“ zandal si svítící meč a vytáhl okouzleně zelenou dýku do rukou, „Chci vědět, kde se nachází vaše základna!“
„Stojíš v ní, trotle!“ odpověděl mu hrdě Nord, avšak po vyřčení se mu na tváři ocitla rána od nože.
„Myslím „hlavní“ základna! KDE JE?“
„Polib si!!“

http://imgur.com/9wJB7pN.jpg


Laa’veren kývnul na Glaris, která si v ruce okamžitě nabila blesk a čekala na vypuštění, „Myslel jsem, že budeme hrát férovou hru, ale jak je vidět, nejspíš nechcete hrát. Zabij ji Glaris!“
„POČKAT! POČKAT!!“ křičel Nord, svůj rozkaz zastavil, „POČKAT! Řeknu vám vše, ale ji a mého druhého přítele nechte jít! Se mnou si dělejte, co chcete…“

Než stačil dopovědět myšlenku, do jeho ramene se zakousla dýka a pod bolestným řevem se svíjel. Členové Pěti Drápů se jen usmívali nad jeho utrpením, Erutan raději hleděl kupředu, i když bolestný řev byl velmi hlasitý. Žena křičela strachy, aby toho nechal, avšak Altmer nepřestával. Až po pár minutách, kdy mu takřka do ramene vyřezal znak Thalmoru, přestal.

„Opravdu, co chceme? To je velkorysá nabídka! Já mám ale jinadší…“ přiklekl k němu, „Řekni nám, kde je základna, nebo tví společníci zemřou!“
Nord váhal, zda má něco prozradit, zbylí přeživší křičeli, aby nic neříkal, ale když už diplomat chtěl vydat ortel smrti, hrdost mu povolila, „Jsou u pevnosti Amol! Je tam zasypaný vchod od jezera, musí se jít skrze skaliska! To je všechno co vím! Prosím, propusťte je!“ s brekem ho žádal.
„SVENE, NÉÉÉÉ!!“ křičela žena.

Erutan se ohlédl na Altmera a divil se, že učinil rozhodnutí, které nečekal. Nařídil Glaris, aby Nordce sundala pouta a nechala jí odejít, druhého muže nechal prozatím v zadní části místnosti. Žena se s brekem rozeběhla pryč od místa, zbylí dva muži čekali, co se s nima stane…
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Co najde Erutan během prohledávání tábora?
1) klíč
2) mapku
3) dopis
Upravil/a Adrian_S dne 09.04.2019 19:47
"Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!"

7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka"

17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014
7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách"

Přečtěte si také moje díla:
Adriho verše
Adriho povídky I - Ruka zloděje
Adriho povídky II - Temná smlouva
Adriho povídky III - Děti Skyrimu
Adriho povídky IV - Prokletí daeder
Adriho povídky V - Osvobození
Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře
Adriho povídky VII - Torna plná cukříku
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej
 
KinimodLP
Adri měl při psaní tohoto dílu asi pěkně brutální náladu Grin Grin Erutan najde 3) dopis Smile
 
Lord Fuckface
Zdarec,moc pěkné povídky jen tak dál.Bylo cool sem tam přihodit i nějaké video ze hry.WinkWinkUpravuji svoje slova dávám hlas,aby mohl příběh pokračovatWinkWink
Upravil/a Lord Fuckface dne 29.10.2015 09:32
 
MightRider
Lord Fuckface napsal:
Zdarec,moc pěkné povídky jen tak dál.Bylo cool sem tam přihodit i nějaké video ze hry.WinkWink


Je to psaná povídka, ne film či seriál. Nadstandard už jsou jenom ty "ilustrace". Navíc, kdyby se měl ještě zaobírat tvorbou videí, tak by mu už fakt nezbyla ani špetka času.

E: Konečně hlasování, kde jsou všechny tři možnosti přijatelné a vskutku zajímavé.. Hmmm. Ale jo, dopis, už mám těch tajemství dost, tak doufám, že tenhle něco odhalí.
Upravil/a MightRider dne 26.10.2015 18:38
http://steamsignature.com/profile/czech/76561198066457560.png
 
Lord Fuckface
Típek najde v táboře klíč od pokladuWinkKnight
Upravil/a Lord Fuckface dne 30.10.2015 09:52
 
Adrian_S
Část 18. - Na hraně dobra a zla

Pod Talovou sochou klečeli zbylí Šavlozubáci, jejich dech se každou vteřinou zrychloval a se strachem očekávali rozhodnutí podivného Altmera se skupinkou jeho hrdlořezů. Mrtvý tábor zapáchal krví a bojem, nepříjemné aroma vanulo v okolí a zajatí muži se obávali toho nejhoršího. Laa’veren se otočil na Glaris a pokynul hlavou, ke zbytku družiny udělal to samé. Ve chvilce čekání se ohlédl na něj i Erutan, protože neměl tušení, co chce podniknout, ale pak jen vyvalil oči…

Laa’veren bez rozmýšlení a soucitu vrazil dýku do nordského hrdla, Bretonka po jeho činu zamířila svou bleskovou rukou na posledního zbývajícího a vystřelila na něj živelnou střelu, která ho nejen zabila, ale odmrštila tvrdě na skálu. Po nárazu se kámen obarvil jeho krví. Teiko zandala své kladivo na záda a jen povrchně hleděla na mrtvoly. A Siberius se přemístil s lukem na vršek u jeskyně, kde čekal, až ostatní skončí se zahájenou činností. Nord s dýkou v krku lapal marně po dechu, z rány se mu ozývaly prosby ve formě chrapotu a vytékající krve. Altmer stále hlouběji zapouštěl svou zbraň a nevěnoval mu ani jeden příjemný pohled. Když už se skoro mrtvé tělo rozklepalo, vytáhl čepel a nechal ho prudce spadnout na zem, až vykrvácel.

„U KYNARETH, LAA’VERENE! ZBLÁZNIL SES?!“ křikl nečekaně Erutan, nechápajíc, co provedl jeho meří přítel. Ten se na něj jen ohlédl a zandal nůž zpět do pochvy.
„Nezbláznil, příteli… Zasloužil si to!“
„VŽDYŤ NÁM MOHLI ŘÍCT VÍC!!“ řval jak pominutý, Glarisina uklidňující slova však nezabírala, „Já nechci a nehodlám vraždit neozbrojené!!“
„Erutane! Kdybys byl na jejich místě a oni na tvém, udělali by to samé! Jsou to Nordi, ne ti Cyrodiilští! Tihle ti nás nesnášejí!“ mluvila k němu Teiko a přiblížila se pár kroků k němu, „A každej Nord znamená pro nás nebezpečí…“
„My tě varovali, elfe, že k tomuhle může dojít. Měl ses raději dívat do země nebo jít se Siberiem ven.“ dodal Laa’veren s uvědoměním, kde je jejich poslední člen. Ohlédl se na ostatní a pokynutím hlavy vyšli všichni, až na Bosmera, za lukostřelcem. Erutan se odtrhl z místa později.

Oči lukostřelce hleděly kamsi do planin, kde pobíhala přeživší žena jak o život a stále se vzdalovala. Diplomat přišel k jeho boku a zeptal se, jestli jí dokáže trefit i na takovou vzdálenost. Siberius jen odvětil, že bude mít štěstí, pokud se trefí. Až na Erutana mu všichni drželi palce.

Dlouhé vteřiny ubíhaly, Siberius jedním okem mířil na beránky mračen, druhým hleděl na vzdalující se cíl. Až po pořádném nádechu vyletěl šíp z luku, tmavý stín střely zmizel kdesi ve vzduchu a všichni sledovali utíkající. Několik chvilek uběhlo, žena doufala v brzký návrat ke svým druhům a společníkům se strašnou zprávou, která je zastihla. Avšak její počínání zastavil šíp, bořící se do její hlavy. Tvrdý pád, jejž viděli i lukostřelcovi přátelé, jí dorazil a nechal odejít do jiného světa.
Družina tleskala svému střelci, ten se uklonil a usmál se nad povedenou střelou, Erutan jen nechápavě stál a mlčel jak hrob. Diplomat poté rozhodl se vrátit do jejich jeskyně a prohledat vše, co by jim mohlo pomoct.

Bosmeří stopař se pořád nemohl vzpamatovat z nedávných událostí. Byl překvapen i zároveň šokován ze všeho, co viděl. Když dorazili všichni k mrtvolám, každý si už vzal jistou část na prohledání, na zvěda zbyly mrtvoly pod sochou a Nord, který umíral jako poslední. Během prohlídky se občas někdo z nich ozval, že něco našel zajímavého, nějaké zlaťáky nebo ukradenou kořist z jejich výprav. Bosmeří ruka zrovna nahmatávala kapsu nedávné mrtvoly s probodnutým hrdlem, však místo cenností našel podivné psaní a ohlásil se. Všichni se seskupili k soše, kam odhodil nalezenený papír.

„Co je to? Četls to?“ zeptala se ho Teiko, Erutan jen nesouhlasně kroutil hlavou. Altmer ho požádal, aby jej přečetl.

http://imgur.com/hZv3nlg.jpg


„Svene,

mám tušení, po čem ti thalmoří parchanti jdou. Oni nejdou jen po nás, ale jdou nejspíše po našem posledním předku. Musíme s tím něco udělat! Vím, že je teďka velice nebezpečné procházet se po krajině a obzvláště po cestách, ale potřebuji tě tu! Musíme něco vymyslet, abychom ty letní bastardy zmátli! Věřím, že přijdeš co nejdříve. Až dorazíš na naše místo, hlaš se mi! Talos tě ochraňuj!

A.“


„Kdo je sakra to „A“?“ z ničeho nic se zeptal Siberius ostatních.
Pět Drápů se zahledělo na sebe a jen zakroutili hlavou, nikdo neměl tušení, o koho se jedná, ani Laa’veren, „Zdá se, že tohle bude malá výzva…“ otočil se očima na čtenáře, „pro našeho zvěda!“
„Já… cože?! Počkat, počkat… Ty chceš po mně, abych se dostal mezi Šavlozubáky a zjistil, co má to „Áčko“ na srdci?“ Erutan velice hlasitě naléhal na Altmera, který mu potvrdil doměnku, „Zbláznil ses?“ křikl na něj.
„Erutane! Podívej, královna ti důvěřuje a my všichni víme o tvé dokonalé schopnosti se dostat kamkoli, kde je to nebezpečné.“ hájila diplomata Glaris, „Jediný, kdo dokáže zjistit všechno, co se dá a ještě k tomu přežít… jsi ty!“
Bosmer již namítal, že na to nemá tolik sil a odhodlání, do řeči se pustila Teiko, „Nikdo z nás tam nemůže jít, protože tihle Šavlozubáci znají naše tváře… Tvou však ne.“

Ačkoli byl Erutan stále proti, Teičiny argumenty byly přesvědčivé a jeho mysl se povolovala. Ve chvíli, kdy se chtěl opět bránit, mu došlo, aby hrál jejich hru, nebo jistě prozradí spolupráci se Zelenými Stíny a Krváky.

„Tak, dobrá… Ale chce to nějaký plán! Nemůžu tam hnedka zamířit! Vždyť ani nevíme, kde se ten úkryt nachází!“ sbalil dopis a vložil si jej do obleku.
„To je fakt!“ přiznal Laa’veren, „Na něco přijdeme. V téhle chvíli bude nejlepší, když zamíříme do stájí a pojedeme do Amolu.“
„Posádka pevnosti si musela jistě něčeho neobvyklého všimnout, ne? Co se jich třeba zeptat?“ navrhla Glaris.

Pět Drápů se shodlo na novém plánu, odjet do pevnosti Amol a tam zjistit vše, co by mohlo pomoct Erutanovi v infiltraci. Ačkoli ani jeden z nich neměl tušení, na co přijdou a co je ještě čeká, všichni věřili v jeho zvědské schopnosti. Samotnému elfovi se nápad nelíbil. Než stačili vyrazit zpět do městských stájí, Laa’veren s pohrdavým pohledem sundal z kamenného stolu Talosův oltář a vší silou jej vrhnul k řece. Pak, když spokojeně vydechnul, odešli z místa bez jakýchkoliv slov.

Čerstvý sníh se sypal z nebes na dva bosmeří vojáky, brodící se hustou navátinou mezi stromy. Ani jeden z nich si nechtěl přiznat, že jsou dost daleko od tábora a kus cesty měli ještě před sebou. Erutan vedl svého příbuzného podivnými stezkami, jež si vytyčila zvěř. Erledor ho následoval a každou chvíli si všímal, jak se vedoucí každým krokem klepe zimou. Náhle ho zastavil svou paží, Erutan se divil, co provádí a když spatřil, jak si z batožiny vytahuje malou lahvičku, došlo mu, o co mu jde.

„Pij, nebo mi cestou umrzneš!“ nakázal mu Erledor, ačkoli ho neznal. Zvěd popadl láhev a napil se, žíly v těle se mu roztáhly a zahřály.
„Díky ti. Abych ti řekl pravdu, docela bych si odpočal…“ jen, co dořekl poslední slovo, břicho se mu hlasitě ozvalo, „Ale měli bychom pokračovat.“
„Těch pár minut odpočinku nás nezdrží…“ poodešel brumský voják ke stromu a opřel se o něj, „Jak dlouho jsi už v armádě?“
„Já? Tohle bude můj třetí rok. A ty?“
„Rok a pár měsíců.“ usmál se Erledor, „Než jsem se dostal do Brumy, byl jsem v malé jednotce u Leyawiinu, ale pak po tom napadení…“
„Chápu.“ napil se znova, aby ještě něco v lahvi zbylo, „Heh, dost mě překvapuje, že vidím u sebe dalšího Bosmera. Jseš druhý, na koho jsem tady za svou dobu narazil.“ Erledora zajímal, kdo byl první.

Erutan se nadechl a rychle mu povyprávěl o bosmeří bardce Kartře, na kterou narazil před rokem v Anvilu. V půli krásné řeči se zarazil a vzpomenul si na její tvář a veškerá slova, doprovázená doteky a tancem. Jaký úsměv mu vyrostl po převyprávění. Erledor se také jen usmíval, ale na rozdíl od něj nikoho takového nepotkal.

„Měls docela štěstí, bratře…“
„Jo, to měl…“ zahleděl se do země s úsměvem, „Chybí mi.“ když se mezi nima ohlásilo ticho, zvěda napadla otázka, „Než jsi odešel do armády, cos dělal?“
„Hehe, pytlačil jsem, kde se dalo. Ve Valenském Lese je spousta zvěře a nikdo nehleděl na to, cos ulovil…“ smál se z plných plic, „Povedlo se mi za jediný den ulovit klidně dvě srny a čtyři kance!“ nad jeho úlovkem Erutan žasnul, „Třeba se mi to povede i tady.“
„A… jak se ti to povedlo?“
„Hehe, však víš.“ zvěd nechápal, co tím myslel, „No, to naše tajemství.“ stále mu nerozuměl a žádal ho, aby to vysvětlil, „Ah, nevadí. Nech to být, ano?“

Po stručné a podivné odpovědi se rozhodli pokračovat dál v cestě. Erutan pokynul hlavou a vedl svého tajemného společníka na vytyčené místo, kdesi mezi stromy v navátině…


Udýchané koně dorazily po dlouhé cestě do pevnosti Amol. Pět Drápů za tmy zastavilo před mocnou branou hlásky v Průrvě, kde je Podzimní les a silný vítr vítal v cíli. Tma padala do okolí, ještě pár hodin na cestě a jistě by museli zapálit louče, aby viděli na cestu. Jen, co si stráže na bráně všimly Laa’verena na bílém koni, okamžitě se vytáhly mříže a skupinka mohla vjet dovnitř. Na nádvoří se procházelo jen pár vojáků ve zlatém brnění. Koně si to rovnou namířily ke korytům s vodou, jezdci z nich seskočili, uvázali ke kůlům a nechali odpočinout.

„Jaká čest tu vidět nejjoddanější královniny služebníky! Vítejte!“ předstoupil před ně vyšší elf v krásném zeleném brnění, společně se svou dvojicí huskarlů.
„Jsme rádi, že jsme sem dorazili v pořádku. Díky za přivítání, kapitáne!“ potřásl si s ním ruku, voják se ohlédl na skupinku.
„Královna nám nedala najevo vaši návštěvu. Takže mám takové tušení, že něco potřebujete. Co pro vás můžu udělat? Doplnit zásoby, poskytnout vojáky?“
„Informace!“ zarazil ho Altmer, „Hlavně informace!“
„Ah, myslel jsem si to. Tudy, pojďte za mnou!“ ukázal návštěvníkům, aby ho sledovali.

Celá skupinka se přemisťovala dovnitř pevnosti v klidné náladě, až na Erutana. Vzpomenul si, jak tu nocoval s jistým hodnostářem z Větrného Žlebu, než byl přepaden prvními rebely. I když věděl, že tu je v bezpečí, necítil se dobře. Kapitán u vchodu do pevnosti držel dveře svým hostům, jakmile všichni zalezli dovnitř a už chtěl vstoupit i Bosmer, svou rukou ho zastavil.

„My dva se známe!“ Erutanovy oči znejistěly, „Nedělejte hlupáka, já si na vás vzpomínám, elfe.“
„Asi si mě s někým…“
„Ne, nepletu.“ elfí čelo se orosilo, „Ale, jestliže pracujete pro královnu, nemusíte se ničeho obávat. Jen račte!“

Elf chvíli váhal, zda má opravdu vejít dovnitř, nebo se vydat zpět ke koním a odjet pryč. Ale své kroky neposlal zpět, s hlubokým nádechem vstoupil do hlásky a nechal se vést kapitánem. Bohaté a zdobené chodby ho lemovaly jako kdysi, lehký dupot se nesl vzduchem a po chvíli kráčení došli do kapitánovy místnosti, kde již čtveřice královniných nejvyšších čekala na hlavního strážce. Ten se usadil do své židle, ale prvně, než spustil řeč, vytáhl si ze skříně pár lahví skvělého vína a podal jim je, aby se obsloužili. Poté se je konečně zeptal, co si od něj žádají…

Když Laa’veren spustil s podivnou zprávou o základně rebelů, vyskytující se od hlásky, co by kamenem dohodili, kapitán vyprskl smíchy. Ujišťoval diplomata, že veškeré jeskyně a možné tábory bývalých Nordů byly buď zničeny, nebo obsazeny a žádná se nenachází v blízkosti této pevnosti. Drápy však trvaly na svém tvrzení a takřka svými slovy nutili kapitána, aby jim prozradil vše o této oblasti. S klidnou povahou jim pověděl vše, co znal. Každý koutek, kámen i strom, který tu rostl. Ze stolku vytáhl mapku okolí a ukazoval jim, kde se co nachází, Drápy hleděly zklamaně na nákres.

„Je mi líto, ale je to tak. V této oblasti se nemohou nacházet žádní rebelové. Kdyby ano, už bychom o tom dávno věděli…“
„Ten Nord nám řekl, že mají nějaký tajný vstup ve skalách, protože jejich původní vchod byl zasypán.“ Laa’veren požádal kapitána, aby jim ukázal původní vchod.
Prst se mu ocitl na malém jezírku, několik desítek sáhů od hradeb, „Tady… Ale už jsme se dříve pokoušeli dostat dovnitř. Jenže ta zemina je dost masivní a kamennitá.“
„Když je původní vstup tady,“ pustila se Teiko do prohlídky nad mapou, „dívali jste se i sem?“ a ukázala kamsi do vršku nad vstupem.
„Tam je jen kamení a těžko se tam dostává. Velká šance se zabít při překonávání toho pásu skal… Být rebelem, nelezu tam.“
„Já být rebelem, vlezl bych tam!“ ozval se Siberius a otočil se na Erutana, „Co myslíš? Přeci by nám ten Nord nelhal, ne?“
„Jistě, že vám lhal!“ přerušil ho kapitán, „Nedivte se, měl před smrtí a určitě by vás chtěl oblbnout před svým koncem! Jsou to prohnaní parch…“
„Věřím, že nelhal!“ ozval se hlasitě Erutan, „Z hlasu mu byl cítit strach ze smrti. Kdyby lhal, vysmíval by se… ale on naříkal.“

Kapitán náhle sroloval mapu a zahleděl se na družinu nejvěrnějších, „Co po nás chcete? Abychom tam šli? Na to potřebujem souhlas královny.“
„Stejně, Laa’verene, nemá smysl jít hledat vchod teď v noci!“ ozvala se Teiko, „Měli bychom to udělat za světla.“
„Nemyslete si, že je jistě najdete.“ přerušil jí kapitán, „Nezlobte se, že to řeknu, ale už jen to, že si sem nakráčíte, kouknete na mapu a poté odhalíte tajnou základnu rebelů mi přijde velmi směšné. Velmi… dobrej… vtip!“
„Já bych měla nápad.“ přihlásila se o slovo Glaris, „Ale někomu se líbit nebude…“

Všichni nastražili uši a zaposlouchali se do jejího plánu. Glaris napadlo, aby se Erutan, jakožto skvělý člen, který se dokáže dostat kamkoli, přestrojil za přeživšího z masakru z Bílého Průsmyku a zažádal u ostatních Šavlozubáků o pomoc. Erutanovi se myšlenka vůbec nelíbila, tvrdil jí, že jim hnedka dojde, že je to past. Ale ve své teorii nepřestávala a pokračovala s jiným nápadem, aby se nechal vést jedním vojákem, blízko jejich možného vstupu a nechal se osvobodit. Na to se ozval kapitán, že nenechá obětovat vojáka ze svých řad. Prozradil, že kdysi dávno přišel o jednoho zvěda, který se už nenašel.
Napětí rostlo a s ní i únava, v místnosti se spustila malá hádka, do které nechtěl být nikdo zapleten, ale stalo se.

„Prosím, ticho!“ křikl Siberius na všechny, „Podívejte, vypadá to, že jsme již všichni unavení. My z toho, co jsme dneska učinili a vy, kapitáne, nejspíše z vlastních povinností. Co to takhle nechat na ráno?“
„Jo, Siberie! Konečně jeden dobrý nápad, se kterým souhlasím!“ přitakal mu Erutan a zvedl se od stolu, k němu se přidaly i ženy, jediný Laa’veren vytrval ve svém postavení.
„Huh, dobrá…“ rezignoval kapitán i nakonec diplomat, „Promyslete si plán, jak byste ho tam chtěli dostat, i když tomu vůbec nevěřím.“ náhle křikl do chodby na stráže, ty přišly „Ukažte jim, kam mohou složit hlavy a kde se můžou najíst!“ vojáci pomalu odváděli družinu, „Doufám, že přes noc na něco přijdete. Kdybyste ještě s něčím potřebovali pomoct, jsem vám k dispozici.“

Pětice mu poděkovala a odebrala se na ubikace, nacházejíc se nedaleko kapitánova pokoje. Pevnost prošla mnoha změnami, některé pokoje byly nahrazené menšími dvoulůžkovými pokoji, jiné naopak rozsáhlé pro více vojáků. Těžká únava padla na Erutana a Teiku, oba se odpojili od ostatních a společně zamířili do volného pokoje. Obyčejné postele a pár dřevěných nábytků obklopovalo podivnou dvojici. Jakmile si lehli na lóže, elf si vytáhl z brašny deník a chtěl se začíst. Než tak učinil, všiml si podivnosti, co prováděla Khajiitka.

„Co to děláš, Teiko?“ kočičí tlama se bořila do misky s podivným oranžovo-bílým práškem. Své oči zavírala a po konzumaci opět otevřela, s již velice rozšířenými panenkami.
„Ááááh, to… je… ONO!!!“ zvolala slastně, až po chvíli si uvědomila, že se jí společník na něco ptal, rukou mu nabídla misku, „Chceš se taky posílit?“
„Co je to?“
Její hlava vycenila výhrůžně zuby a tiše zasyčela, „Ahh… neznáš „cukřík“?“ elf zakroutil hlavou, „Sladký nektar… pro nás Khajiity!“ zavřela oči, a jak básničku popisovala slastnou látku, ze které se vyrábí nejnávykovější nápoj ze všech, „Jakmile to jednou ochutnáš… už nepřestaneš!“
„A pomáhá ti to?“ opět se na něj hrůzně otočila, však po pár vteřinách sklopila hlavu a smutně se ozvala.
„Ano… u Sheogoratha, ano… Ale nemusela jsem se takhle posilovat.“
„Nějak ti nerozumím…“ vstal z postele a přisedl si k ní, rychle se rozhodoval, jestli jí může chytit kolem ramene, z jejího postavení viděl trápení, „Stalo se ti něco nepříjemného?“
Pozvedla hlavu a jen slabě mrkla, „Vlastně ano. Správně bych tu neměla být… jako ve Skyrimu. Ale jsem tu.“ elf nastražil uši a Teiko se odvázala mluvit, „Měla jsem rodinu, elfe. Heh, to bys neřekl, že tahle Khajiitka, se kterou mluvíš, je matka, co?“ usmála se a pokračovala, „Během dobývání kontinentu mi odešel syn do jednotek v Cyrodiilu. A když padl tento kraj, královna vyslala jednotku s mým synem sem, do Skyrimu.“
„On… zemřel? Mstíš se?“
„To já nevím.“ do tlamy si hodila trochu sladkého cukru a posilnila se, „Před pár lety jsem se doslechla, že jeho jednotka byla rozprášena Nordy a dalšími pobudy. Já tomu nechtěla věřit a… dělala jsem všechno možné, abych zjistila, co se s ním stalo. Nakonec jsem se dozvěděla, že byl zajat, že stále žije!“ nadechla se zhluboka, „Ale nevím, kde je.“
Erutan se odvázal a chytil ji za rameno a přitáhl k sobě, „Je mi to líto, Teiko.“
„Nemusí ti to být líto, elfe. Neznáš ho a ani mě!“ tvrdším hlasem ho odsekla, „Protože jsem přišla během čekání na zprávy o trpělivost, vybíjela jsem si zlost doma, v Elsweyru… na pobudách a ničemech. Jednou jsem dostala do svých rukou i cukřík.“ zakroutila hlavou, „Bez něj si nedokážu představit, že bych byla schopná takových výsledků!“
„A co kdybych ti ten cukřík…“
„ANI TO NEZKOUŠEJ!!“ vytrhla se z jeho sevření, až se vylekal, „ZKUS MI HO VZÍT A ZABIJU TĚ!“

Erutan se raději přemístil na svou lóži a celou dobu se omlouval za vypuštěná slova, Teiko ho nevnímala, opět zapustila tlamu do misky. V místnosti se kromě rytmického dýchání vznášelo slabé mlaskání. Náhle její hlava padla na polštář postele a tělo odhodilo prázdnou misku na zem, Bosmer jen kroutil hlavou a nečekal, že má Teiko takové potíže. Když se v místnosti ozvalo konečně chrápání, sáhl po deníku a začetl se. Jaké překvapení, když zjistil, že mu chybí několik stránek a místo poznámek z Anvilu, již četl text ze zamrzlých kopců…

„15. večerník, 4V 203

Včerejší den mi dal pěkně zabrat. Sníh se mi dostává pod uniformu a ti Thalmoráci pod mou skalou nechtějí zmizet. Vypadá to, že se o ně budu muset postarat sám… ještěže mám tu pilku.

Trochu mě zaráží tribunova nařízení. Jsme stále na jednom místě a nepokračujeme v plánu, který nám řekl. Místo toho, abychom šli kupředu k Císařskému městu, se od něj vzdalujeme čím dál více. Něco je špatně, ale nevím co…

Zatraceně! Už mi mrznou i prsty… těžko něco napíšu…“


Obrátil stránku, kde pokračoval další zápis z následujícího dne…

„16. večerník, 4V 203

Do tábora jsem se po týdnu vrátil s Demitrem a dalšími dvěma společníky z Brumy. Jaké nemilé překvapení, když nám tribun řekl, že už nemáme žádné jídlo. Tohle nám teda ještě scházelo… Rozhodl jsem se, že pomůžu Erledorovi s lovem. Vypadá jako lovec, tak… snad budeme mít štěstí…

Ten Erledor je nějak divnej… Svěřil se mi, že prý pytlačí pomocí jakéhosi tajemství, o kterém vím i já. Ale, co je to? Nic mě nenapadá… za celý svůj život jsem nepotkal žádného elfa, který by mi řekl o nějakém „tajemství“. Ani mí rodiče… Budu si muset dát na něj pozor, něco se mi na něm nelíbí.“


„Poslyš, Erutane… Zajímá mě jedna věc…“ promluvil během cestování ve sněhu Erledor, „Jseš Bosmer… Kde máš luk? Čím lovíš?“
Zvěd se na něj zahleděl a s velkým úsměvem ukázal na své dýky na opasku, „Já mám tohle!“
„Pche, nic proti, ale nevěřím, že bys tím dokázal zabít velkou zvěř… Natož třeba veverku!“ sundal si luk z ramene a připravil šíp do tětivy, „Sleduj!“ zamířil kamsi do stromů a vystřelil. Po pár vteřinách do sněhu spadla veverka se šípem… Dokonalá trefa.

Erutan mu pochválil střelu a nechtěl se nijakým způsobem ukázat, co je v něm, ale Erledor na něj neustále tlačil, aby se předvedl a hecoval ho do doby, než nakonec povolil.

„TAK SLEDUJ!“ rozhlédl se před sebe a rukou mu naznačil, aby byl zticha. Kdesi před ním křičel dravý pták, podle zvuku se blížil k zemi. Rychle vytáhnul dýku a hodil před sebe. Oba zahlédli, jak se před vrženou zbraní mihnul pták, jež ho čepel jen škrábla a zasekla se do stromu. Se smutným zrakem přišel zvěd k zabodnuté zbrani, však byla potřísněna krví.

„To nebyl zrovna dobrý hod, co?“ usmál se nad jeho neúspěchem druhý Bosmer, „Měl bys používat luk a šíp, ten ti víc pomůže, než házení dýk.“
„Heleď, nejsem tady od toho, aby ses mi vysmíval. Jestli to chceš dělat, tak si jdi na tu zvěř sám a pomož si! Já tohle nemám zapotřebí! JASNÝ?!“
„Hej, klid! Vždyť se nic…“ Erledor byl náhle přerušen podivným řevem a vrčením, které se od nich vzdalovalo, „Ehm… neříkals, že jsou v téhle oblasti jen srny?“
„Jo, měli by. Proč?“
„Tohle byl medvěd!“ připravil si šíp do tětivy a tentokrát vyrazil kupředu sám „Pojď za mnou a buď opatrný!“

Oba merové se vydali stejným směrem v několika sáhovém rozestupu, kráčeli velice opatrně a tiše. Při každém zakřupání větví se ohlédli kolem sebe a ujišťovali se, že jim nehrozí nebezpečí za zády. Náhle se Erledor rozeběhl za zasněžený vršek, čehož si Erutan nevšiml a pokračoval stále slepě kupředu. Za jedním velkým pařezem se zastavil, protože před sebou slyšel mocné dýchání, připravil si dýku do ruky a chtěl vrhnout. Vykouknul zpoza pařezu a než stačil vrhnout zbraní, vyděsil se… před ním postával hnědý medvěd, který si pochutnával na mršině jelena.

Mocně vykřikl a hodil zbraní po zvířeti, z místa utíkal jak vystřelený blesk a strach se mu lepil na záda. Jistě mu došlo, že ho v takovéto situaci bude medvěd pronásledovat. Jen, co si uvědomil myšlenku, jeho uši zaslechly kromě hlasitého řevu také dupot, táhnoucí se za jeho zády. Moc dobře si byl vědom, v jak velkém maléru právě létal…


Hlasité otevření dveří přerušilo jeho snění a oči se probudily, jako kdyby někdo bil na poplach. Elf se rychle zvedl z postele a než si stačil uvědomit, co se děje, spatřil vedle sebe prázdnou khajiitskou lóži. Zrak se zahleděl zpět do dveří, ve kterých stál Siberius a žádal ho, aby přišel za kapitánem, kde už čekali ostatní členové družiny. Společně vyšli z místnosti rovnou k důstojníku, Erutan se ptal, zda už někdo přišel na plán, jak se mezi ně dostat. Lukostřelec mu s úsměvem dal za pravdu… něco je napadlo.

„Dobré ráno!“ pozdravila je Glaris od kapitánova stolu, když dvojice mužů přišla, velitel se zbylými Drápy postávali u zdi a hleděli z dálky do mapky, „Doufám, že ses vyspal dobře, Erutane. Máme plán, jak se můžeš dostat dovnitř, ale nezaručuji ti, že to bude snadné a rychlé…“

Bretonka mu ukazovala na mapce různá místa kolem skalisek, na kterých se shodli, že by právě zde měl být tajný vstup do jejich základny. Od něj požadovala, aby se na cestě, vzdálenou nejméně míli od skal, pohyboval celý den, dokud si ho nikdo nevšimne. Musel zkrátka na sebe nějak upozornit, proto mu bylo dovoleno, aby si třeba rozdělal oheň nebo třeba čaroval, pokud uměl. S kapitánem se domluvila, aby v tento den ani příští, nechodily hlídky po této trase a nerušily ho. Už po těchto slovech se mu plán nezdál, ale žena pokračovala ve výkladu plánu…

„Aby to vypadalo věrohodně, budeš hrát jednoho z přeživších po včerejším masakru. Máš ten dopis?“ Erutan ho vytáhl z obleku a ukázal, „Až tě někdo odchytne, řekneš, že tě posílá ten Nord, se kterým jsme mluvili… ehm… Sven! Ano!“
„Bude jasné, že tě hnedka budou podezírat, protože nejsi Nord, ale ty umíš dokonale zahrát kohokoli. Neměl by to být pro tebe problém…“ přitakal jí Laa’veren.
„A co mám teda dělat, až se dostanu k nim? Teda, jestli se dostanu k nim?“
„Zjisti, kdo je to „Áčko“ a pokus se najít nějaká další vodítka, ohledně jejich předků.“ elf nechápal její slova, „Jsem si jistá, že to tam bude mít někde u sebe. Mapku, další dopisy, reliéfy… prostě cokoli.“
„A až to najdeš, odejdi odtamtud, jako by se nic nestalo. Kdyby měli námitky, řekni, že tě Sven poslal doručit ještě jedno psaní další skupince do Průrvy.“ Laa’veren vytáhl z kapsy zbroje dopis, kterému předal do rukou.
„Neboj se, Erutane. Teiko tě bude sledovat z dálky. Až odtamtud zmizíš, my už se o ně postaráme.“ skončila Glaris s výkladem, „Máš nějaké otázky?“
„Jo, mám. Přežiju to?“
Čtveřice i kapitán se lehce zasmáli, i když elfovi to směšné nepřišlo, „Byl jsi už v horších situacích. Tohle by neměl být problém…“ ozval se Siberius s úsměvem.

Náhle k němu přistoupil Altmer, dýku si vytáhnul z pouzdra a lehce mu přejel po tváři a dlani s vysvětlením, že to dělá pro větší důvěryhodnost, elf zasyčel bolestí. Poté už Bretonka řekla, aby se vydal na ono místo a vyčkával, než se někdo objeví. Sami netušili, jak dlouho to může trvat, proto mu kapitán připravil již plně naloženou tornu s jídlem a pitím. Po této přípravě už nezbývalo nic jiného, než mu popřát hodně štěstí a zdaru. Erutan se nadechnul a s nejasnou myslí se vydal z pevnosti pryč, na ono místo.

„Myslíte, že to dokáže? Mně se moc teda nezdál sebejistý, na rozdíl tady od Laa’verena.“ promluvil kapitán ke zbytku družiny. Glaris však bránila elfa slovy, jak vynikající byl v minulosti.
„Dávej na sebe také pozor, ano?“ Siberius poplácal Teiku po rameni, když se chystala vyrazit na místo, khajiitská tlama se usmála a vydala se ven.

Po mnoha hodinách chůze ve větru a nepříjemném počasí dorazil elfí zvěd na místo, které mu Glaris vytyčila. Prostá kamenitá cesta, vedoucí z Průrvy do hor u Falkreathu, nevypadala nijak zvláštně. Protože mu vítr stále hvízdal do uší a zima se dostávala pod zbroj, přitiskl se k jedné ze skal a vzhlížel do okolí. Říkal si, jak může být v těchto skalách nějaký vstup do jeskyně, když všechny kameny vypadaly stejně… vysoké, ostré a kluzké.

Erutan se po chvíli stání vydal na jedno z míst, které vypadalo slibně. Jakmile dorazil na malý palouček v zatáčce, sedl si do traviny a vyčkával, dokud se někdo neobjeví. Během čekání si uvědomil, že jejich plán byl v některé části směšný, neboť když má hrát přeživšího, musel se taktéž chovat. Místo, aby si rozdělal oheň, nebo jen tak postával u cesty, si v oné lučině natrhlal dost trsů trávy a ze stromu otrhal pár silných větví. Z toho všeho postavil menší přístřešek, který schoval za jednu z posledních skal, viditelných z cest. Z torny vytáhl jen jednu láhev vína a jedno opečené králičí stehno, celou tornu poté zahodil pryč. Jakmile tak učinil, lehl si dovnitř, posilnil se a už jen vyčkával, až ho někdo najde. Kromě hvízdání větru nikoho neslyšel, neměl tušení, jak dlouho bude muset čekat. Proto si v některých chvílích vytáhl deník a opět se začetl do stránek.

„18. večerník, 4V 203

Erledor mi nakonec ukázal ono tajemství, které jsem skutečně znal i já. Jen nechápu, proč mi o tomhle neřekli rodiče? Teď už chápu, jak se mohl chlubit, kolik toho za své doby pytláctví, mohl ulovit. Vědět tohle dříve…“


Oči se vytrhly z textu, když uši zaslechly kdesi v jeho blízkosti silné zakřupání větví. Deník rychle zastrčil do své brašny a položil hlavu na ruce, předstíral spánek. Najednou se celý přístřešek zvedl a světlo se bralo na ležícího elfa.

„Ha! Elfisko!“ spatřil před sebou zarostlého seveřana se sekerou v ruce. Zjizvená tvář a pomalování po tváři naznačovalo, o koho se jedná. Navíc, tento muž měl zvláštnost… na krku mu visel veliký zub neznámého zvířete.
„POČKAT! POČKAT!“ vzdával se Erutan, než se do něj zakousla sekera, „Zatraceně! Nepoznáváš mě!? Já jsem od Svena z Průsmyku, bratře!!“
Muž zastavil své počínání, „Co se děje?“ ozval se za ním ženský hlas, který vstoupil do elfího obzoru.
„Tenhle elf tvrdí, že patří ke Svenovi z Průsmyku! Co mám dělat?“
Žena přistoupila blíže a prohlížela si zraněného elfa, „Doraž ho!“
„HEJ! To nemyslíte vážně?!“ Nord si ho narovnal a chtěl udeřit, „Thalmoráci nás napadli! Sven je mrtvý!! Měl jsem donést psaní zdejšímu vůdci!“
„Kde jsi nechal náš znak?“ zeptal se muž, vzhlížející na jeho hrdlo, Bosmer mu rychle zalhal, že jej během přepadení ztratil.
„Jak se jmenuje náš vůdce?“ spustila žena.
„Nevím! Já… já… dostal jsem se ke Svenovi teprve nedávno! Jsem… Erledor!! Před pár dny jsem uprchl z vězení! Sven mi zachránil krk, ale nestačil mi vysvětlit všechno!“ přesvědčivě naléhal i dokonale hrál strach, dvojice Nordů přemýšlela nad jeho činem, „Prosím! Nechte mě žít!“ dával ruce před sebe.

Po chvilce žena kývla na muže, ten zandal sekeru za opasek a pomohl mu vstát ze země. S menším prominutím mu potřásl rukou a zeptal se, jaké psaní mu nese. To však Erutan nechtěl vydat ze sebe a stále naléhal, že s vůdcem musí mluvit osobně. Oběma Šavlozubákům se něco nezdálo, v duchu nechápali, proč by Nord měl věřit Bosmerovi. Ale než se ho znovu stačili na něco zeptat, elf tušil, že mu nevěří, proto zkusil další lež.

„Sven mi pomohl při útěku z vězení. Já mu zase pomohl, když byl napaden na Větrnožlebské cestě! Jsme jako bratři!“
„Heh, pravda. Sven byl vždycky tak trochu podivín.“
„Říkal ti něco o tomto místě, Erledore?“ zeptala se ho žena, ale Bosmer jen kroutil hlavou, „Možná ti bratr věří, ale já ne.“ ze zadní části opasku si vytáhla popravčí pytel a předala mu ho do rukou, „Nasaď si to. Nechci, abys věděl, kde se náš vůdce nachází!“

Ačkoli se mu to vůbec nelíbílo, nasadil si kápi, přes kterou nic neviděl a nechal se dvojicí vést, kamsi do hor. V duchu doufal, že ho Teiko sleduje…

I když byly smysly zmatené, cítil, jak nohy pronikaly skrze travinu a pak kráčely po tvrdém kamení. Chvílemi do něj přestal proudit vítr a dotýkal se ho temný chlad, až mu naskočila husí kůže. Celou neviděnou cestu oba Nordi mlčeli, v duchu se topil v otázkách, zda lest vyjde a přežije či jestli ho nechtějí už teď zabít. Když uběhlo několik minut chůze, nevydržel a musel se zeptat, jestli jsou už na místě, odpověď se však nedozvěděl. Než se zeptal znova, kdesi v dáli zaslechl další podivné hlasy, které se divily, kdo to s dvojicí Šavlozubáků jde. Nepoznal ale, o koho se jednalo. Náhle mu žena po pravici řekla, že poleze po žebříku, tak aby si dával pozor. S lehčím narovnáním se chytil dřeva a pomalým krokem kráčel níže. Jakmile došel až na poslední šprusli, kdosi trhnul s pytlem vzhůru a do elfích očí se dostal svit pochodní. Kolem něj se ocitli další tři zabarvení seveřané.

„Kdo jseš, elfe?!“ spustil jeden muž, kterému chybělo jedno oko.
„Jsem Erledor! Musím mluvit s vůdcem! Poslal mě sem Sven z Bílého Průsmyku!“ statný chlap si ho prohlídl a nařídil mu, aby počkal na místě, mezitím odběhl kamsi do nitra jeskyně.

Oči se rozhlédly po celém místě, všude se ocital kámen a hořící pochodně, které svítily majestátně. Po žebříku lezli i oba Nordi, vedoucí Erutana do jejich základny. Jakmile slezli, v dáli chodby kráčel další vyšší muž v bohaté kovové zbroji, na první pohled vypadal velice neohroženě.

„Tys prej chtěl se mnou mluvit! Kdo jsi?!“ hrubý hlas se linul z úst.
„Já jsem Erledor…“ ohlédl se elf na ostatní, „Před pár dny nás napadli Thalmoráci v Bílém Průsmyku. Než Sven zemřel, dal mi tohle psaní a řekl, abych se sem dostavil.“ vytáhl z obleku nordské psaní a předal do rukou, muž jej čapnul rychle a začetl se.
„Divím se, že Sven svěřil něco tak důležitého tobě! Nejseš s Thalmorem? CO?“
„Budu dělat, že jsem nic neslyšel, ano? Protože, jestli máte dobré uši, tak jste mohli slyšet, jak tvrdím, že JSEM BYL SE SVENEM! U Talose!“

Po pronesení boha se všichni kolem něj zasekli a divili se, jakou víru uctíval. Nord si ho prohlédl, oči ho špikovaly skrz na skrz a obočí se zvedlo. Nakonec přiznal, že je rád, když dorazil jeden z nich mezi přátele a nabídl mu menší prohlídku i občerstvení, což Erutan neodmítnul. Společně prošli několika místnostmi, zdálo se, že původně byla na tomto místě jakási hláska, která se časem rozpadla a zasypala. Místo hrubého kamene je teď lemovala otesaná žula, kroky se nesly schodištěm, které vedly skupinku k lávce, vedoucí do nitra jeskyně. Bylo zvláštní chodit v těchto prostorách.

Celou dobu se ho muž ptal, jak byli přepadeni a co se vlastně stalo, Erutan se pokoušel věrohodně lhát, nikde nepřeháněl a strach dával velice najevo. Někteří Nordi s ním soucítili, větší muž jen přikyvoval. Jakmile přešli lávku a dostali se do další části jeskyně, spatřil elf ohromnou část základny, kde nejen tekl malý potůček z nitra hory, ale byla tu postavena malá aréna, ohraničena dřevěnými stěnami a uzavřená zvířecí klecí, kterých tu bylo mnoho. U zdí arény postávalo mnoho Šavlozubáků a o něčem se mezi sebou bavili, muž si vzal stranou elfa a dovedl ho k velkému stolu, na kterém ležela mapka provincie a pár dalších knih. Doprovod se rozešel kamsi po jeskyni.

„Takže, Sven chtěl donést tenhle dopis. Opravdu jsi jeho přítel? Opravdu všichni zemřeli v Bílém Průsmyku?“
„Jsem a ano, bohužel…“ sklopil hlavu k zemi, „Všichni mí přátelé zemřeli…“
„I Tjorni?“ na jméno kývnul hlavou, „Huh, to je mi líto. Chvíli tu prosím počkej.“
Aby ho Erutan ještě více přesvědčil, dodal, „Položil bych za ně život, kdybych nepřišel pozdě!“ muž se otočil, „Sven mě poslal pro vodu, a když jsem se vrátil…“
„To věřím. Teď tu chvíli počkej, ano?“ muž odešel pryč, nad mapkou postával Erutan sám.

Všímal si různých značek a popisek, kterým nějak nerozuměl. Podíval se i do malé skříně, ze které vypadlo několik spisů a prázdných listin. Rychle je prohledal, ale nic v nich nenašel. Něco mu říkalo, že veškeré informace najde pouze na oné mapce, opět se k ní přemístil a prohlížel si jí detailně. Skoro v nejvýchodnějším koutu země bylo zakroužkováno místo, ovšem bez popisu. Dále zahlédl další značku, nedaleko pevnosti Amol a poslední kdesi na jihu Průrvy. Než si však stačil všechno pořádně zapamatovat, dorazil k němu onen vyšší muž a přitakal mu, aby ho následoval. Společným krokem se nesli ke zdivu arény, mnoho Šavlozubáků hledělo do nitra, kde postával velice zraněný a udýchaný Altmer, jenž nevěděl, co si má počínat. Erutan byl z pohledu překvapený, chtěl se na něj zeptat, ale muž ho zastavil. Rukou mávl kamsi do hloučku lidí, ze kterého vyšel Nord s velikými šrámy na těle.

Když se oči setkaly, Erutanovi se sevřelo hrdlo. Díval se do tváře muže z Bílého Průsmyku, který nejspíše přežil jejich útok, „To je on!!“ ukázal na Erutana, „PATŘÍ K THALMORU!!“

Po prozrazení následovala pořádná rána do tváře, silné ruce popadly jeho tělo a přehodily ho přes zeď dovnitř kolbiště. Překvapený zvěd netušil, že se mu lest nepodaří a rázem mu došlo, že se plán velice změnil. Diváci v aréně se rázem rozesmáli a nemohli se dočkat dalšího utkání. Velký Nord si vylezl na schodiště nad zvířecí klecí a uklidňoval rozvášněný a halekající dav. Erutan se snažil co nejrychleji probrat, zvedl se ze země a přiběhl ke zraněnému Altmerovi beze zbraně. Ihned se oba vyptávali, kdo a co jsou zač… jaká náhoda, oba patřili k Thalmoru.

http://imgur.com/j0DJY2Y.jpg


„Bratři a sestry Šavlozubáci!“ křikl vysoký Nord k divákům, „Máme to štěstí, že se k nám přidali dva Thalmorští bastardi, kteří chtějí okusit naší arénu! Dopřejeme jim tu radost a necháme je bojovat proti našim zrádcům, kteří se mohou takto vykoupit. Sázky jsou otevřené!“ někteří Šavlozubáci vytáhli zbraně a radovali se ze zprávy, jiní si vytáhli korbely a sledovali počínání, „Nechť se elfí krev vsákne do země! NA NĚĚĚ!!“

Mezitím se pod velkým seveřanem ocitla malá skupinka ozbrojených bojovníků, kteří byli připraveni se bít. Když zaslechli, že je smrt elfů pro ně vysvobozením a získání si respektu, jejich zbraně se těšily, až se budou barvit krví. Mezitím Erutan hodil Altmerovi v prostém oblečení jednu dýku, sám si vzal dvě do rukou a čekal, až se na ně vyřítí.

Mříže vyjely vzhůru a bojovníci vyběhli z klece jak pominutí. S bojovým řevem se řítili proti dvojici elfů, které obklopil strach a napětí. Diváci radostně skandovali a házeli zlaťáky či plné měšce do arény. Na Erutana se řítil jeden z bojovníků v železe, ani na chvíli neváhal a vrhl po něm dýku, která se mu zakousla do hrdla. Na Altmera se řítila dvojice hrdlořezů, jaké překvapení, když s jedním z nich poradil tak hravě, že to nikdo nečekal. Stačilo se vyhnout prvnímu seku, učinil piruetu a během ní barvil vypůjčenou dýkou po krku. Za pár vteřin se ze zraněného Altmera stal slušný bojovník, který si od mrtvého vzal krátký meč a čelil dalšímu nepříteli.

Erutan měl co dělat, aby se ubránil síle ženě ve zbroji a máchajíc krátkým mečem. Sice prováděl skvělé úkroky a snažil se bojovat stylem, který ovládal z minulých dob, ale narazil na větší potíže. Ona žena jako by věděla, co chce učinit a téměř každému pokusu se ubránila. Elfí mysl se vzbouřila, místo obyčejného útoku hodil i svou druhou zbraní. Ta se zakousla do jejího ramene a silně poslala k zemi. Stačilo málo, aby jí svým kopancem dorazil a vytáhl si další zbraně.

Nordi v hledišti nevěřili, jak lehce jejich bratři a sestry padají k zemi, i velkého muže to překvapilo. Několika svým lidem nakázal, aby si vzali luky do rukou a čekali, až pozůstalí přežijí. Mezitím zavřel klec a dalším dvěma podřízeným nařídil přivést „trumf“.

Merové bojovali jak o život, bojovníkům ve zbroji se také povedlo zasáhnout své cíle. Z altmeřích noh stékala krev a Erutanovo čelo se rozřízlo o ostrou čepel. Chvíli se vyhýbali ranám, i létajícím zlaťákům. Kluzká zem, na které právě bojoval Bosmer byla prokletím i štěstím. Nebýt několika nečekaných pádů na zem, by jinak nepřežil, ale díky nim se mu podařilo zneškodnit dalšího útočníka.

„NO TO SNAD NENÍ MOŽNÝ?! VY SI ŘÍKÁTE NORDI A NEDOKÁŽETE ZABÍT DVA PITOMÉ ELFY?!“ rozkřikl se pořádně velký muž na celou arénu a hlavně na bojující zrádce, „MÁM TOHO DOST! ZABTE JE, ŠAVLOZUBKY!!“ když vyjela klec vzhůru, vyletěl z nich pár ohromných šavlozubých koček, které řvaly hlady.

Vrhly se po všem, co se hýbalo v aréně, nejdříve po nejbližších cílech u mříží a poté i na bojující dvojici. Erutan se zahleděl během boje na svého společníka, který se naneštěstí neubránil ráně z palice a s rozbitou lebkou padl k zemi. Ovšem na vítěze čekalo kočičí objetí, plné řevu a bolesti. Nord vyrazil Bosmerovi zbraň z ruky, už se ho pokoušel dorazit, ale nestačil tak učinit, když po něm skočila kočka. V tu chvíli se dal zvěd na útěk, ale ne na dlouho. Slyšel za sebou slabé dupání, otočil se a na poslední chvíli dal ruce před sebe… před jeho zrakem se objevila rozevřená kočičí tlama, která se chtěla zakousnout.

http://imgur.com/XxQkkuM.jpg


Tíha šelmy ho povalila na zem, tlapy se drásaly na jeho hrdlo a ruce, kterými se chtěl bránit, se chytly za zuby a snažily se dostat pryč od těla. Erutan řval vysílením i bolestí, šrámy na tváři se objevovaly častěji od drápů, avšak nepřestával. Pomalu si však uvědomoval, že tady jistě umře…

Za elfími zády se ozvalo divoké bručení, zvěd nestíhal dostatečně rychle utíkat z místa a ve spěchu zakopl o skrytý pařez, schovaný pod nánosem sněhu. Tvrdý pád a pomalé otočení k nebesům… medvědí hlava se přiblížila k ležícímu vojákovi a chtěla se stejně, jako do mršiny srny, zakousnout. Erutan křičel strachy bez sebe, šelma ho chtěla zakousnout, ale než se tak stalo, kdesi se za nimi ozval podivný hlas a rána, jak když udeří blesk. Medvědí oči zezelenaly, tlama se od něj vzdálila a predátor se uklidnil. Zvěd se strachy odplížil ke stromu a hleděl na neuvěřitelnou událost. K medvědu přiběhl Erledor, hned ho začal hladit po srsti… šelma jako by si užívala jeho dotyky.

„Tak, a uteč pryč! Běž!“ pronesl do zvířecích uší, zvíře se okamžitě rozeběhlo pryč, odkud přišel, „Jsi v pořádku, Erutane? Není ti nic?“
„Ja-ja-jak… jsi to udělal?!“ pomohl mu zvednout se ze země, „Tys… ho ovládl!“
„Ty o tomhle nevíš? To taky dokážeš!“ zeptal se ho, jestli má na mysli ovládnout medvěda, „Každý Bosmer dokáže svým hlasem ovládnout jakoukoli zvěř! Je to pro nás přirozené!“ poklepal ho po rameni, „Myslíš si, že kdybych tohle nedokázal, že bych neměl takové úlovky?“

Erledor po chvíli hledění na něj mu prozradil, že se mu během chvíle podařilo ulovit pár jelenů, požádal ho, aby mu pomohl s očišťováním. Zachráněný byl zmaten, stále nemohl pochopit, jak to, že mu tohle nikdo neřekl. Padala již tma, jeden z Bosmerů si vytáhl z torny pochodeň a zapálil jí, aby si osvětlovali cestu. Celou dobu se ho zvěd ptal, odkdy se to naučil a jak často to používá, Erledor mu vše vysvětlil až u ulovené zvěře.

„Elfové si tohle tajemství chrání. Vlastně, nikdo jiný toto neumí používat.“ mezitím se dali do porcování a vyvrhování zvěře, zvěda stále zajímalo, jak to udělal. Až když měli celou práci hotovou, naložili veškeré maso do toren a zbytky schovali do sněhů a kamení, mu vysvětloval, jak probudí své tajemství.


http://imgur.com/kPqjhl8.jpg


Kočičí zuby se blížily k elfímu tělu, vší silou se je snažil zatlačit zpět, ale nápor byl silný, že každou chvilku povoloval. Protože mu síly docházely, Erutan si rychle vzpomenul na starší příhodu s Erledorem a medvědem, jako by věděl, že je tohle jeho poslední možnost na záchranu. Pečlivě se zaposlouchal do minulosti a připomínal si vysvětlení, jak probudí v sobě tajemství na ovládnutí zvířete. Rázem se zastavil čas, zavřel oči a pronesl velice tiše tajemnou formuli v podivném jazyce. Ze začátku se nic nestalo, ale po vteřině se ozvala blesková rána a kočičí oči zezelenaly. Erutan byl v šoku, nečekal, že se mu povede ovládnout zvíře napoprvé. Nikdo z Nordů neměl tušení, že se vývoj v aréně změnil, a tak stále vesele vykřikovali radost nad elfí smrtí. Leč Bosmer měl jiný plán, přikázal kočce, aby z něj slezla a zaútočila na druhou šelmu, potulující se podél arény.

Šavlozubka se rázem otočila na svou druhou kamarádku a bez váhání po ní skočila, diváci se divili, co to zvíře popadlo. Během jejich nepozornosti se Erutan odplížil k mřížím, vedoucí kamsi ven, ale nešly otevřít. Za sebou zaslechl kromě strašlivého zvířecího řevu, také nespokojený dav… a thalmorský roh, který se roznášel po celé jeskyni. Pořádně se zahleděl do dáli, nemohl uvěřit svým očím… za nordskými zády se objevila Teiko se skupinkou thalmorských vojáků, kteří se pustili do likvidace. Nepřipravení diváci padli jako první, ovšem ti se zbraněmi v rukách se pustili do křížku a neštětřili nezvané hosty. Na obou stranách padaly mrtvoly, Teiko se svým kladivem máchala kolem sebe a koutkem oka zahlédla Erutana na konci arény. Pořádně se opřela do zbraně… jedinou ranou vyrazila mříže z pantů…

Khajiitka na něj mávla, avšak byla rázem napadena dalšími divokými diváky. Zvěd ani na chvíli neváhal, rozeběhl se k ní a cestou popadl pár mečů od mrtvol, na které si pochutnávala oblbnutá kočka. Její druhá kamarádka již ležela mrtvá v potoce.
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Na jakou informaci ještě narazí Pět Drápů?
1) rozluští znaky na mapce
2) najdou další základnu Šavlozubáků
3) zjistí, kdo je "A"
Upravil/a Adrian_S dne 09.04.2019 19:48
"Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!"

7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka"

17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014
7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách"

Přečtěte si také moje díla:
Adriho verše
Adriho povídky I - Ruka zloděje
Adriho povídky II - Temná smlouva
Adriho povídky III - Děti Skyrimu
Adriho povídky IV - Prokletí daeder
Adriho povídky V - Osvobození
Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře
Adriho povídky VII - Torna plná cukříku
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej
 
MightRider
3) zjistí, kdo je A
http://steamsignature.com/profile/czech/76561198066457560.png
 
KinimodLP
Za 3), protože mě to taky zajímá Grin
Upravil/a KinimodLP dne 02.11.2015 21:51
 
sirPavoucek456
Hlasování nezměním, ale to je jedno. .. stejně hlasují 3) zjistí kdo je A
Upravil/a sirPavoucek456 dne 04.11.2015 22:07
mé dílo: khajiitský deník http://skyrim.4fa...rowstart=0

Na reálném životě mě štve jedna věc: ať se naučím sebevětší počet thu' um, tak nemám žádné dračí duše na jejich využití... Pff!
 
http://skyrim.4fan.cz/forum/viewthread.php?thread_
Přejít na fórum:
Podobná témata
Diskuze Fórum Odpovězeno Poslední příspěvek
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej » Skyrim - Váš svět 7 13.01.2018 23:10
Ohledně Adriho povídek » Skyrim - Váš svět 5 15.12.2017 22:06
Adriho povídky III - Děti Skyrimu » Skyrim - Váš svět 37 14.06.2017 23:46
Adriho povídky I - Ruka zloděje » Skyrim - Váš svět 25 03.06.2017 17:09
Adriho povídky II - Temná smlouva » Skyrim - Váš svět 25 30.05.2017 21:58
Archív Novinek
Datum Kategorie Název Přečteno
24-12-2018 Články Šťastné a veselé! (2018) Přečteno 822 krát
11-06-2018 Elder Scrolls The Elder Scrolls VI oznámeno! Přečteno 3252 krát
01-04-2018 Novinky S hrdin(k)ou po celém TAMRIELU! (Apríl) Přečteno 2279 krát
24-12-2017 Články Veselé a šťastné! (2017) Přečteno 1945 krát
06-07-2017 Rozpracovaná novinka (6.7.) Přečteno 0 krát
01-04-2017 Na cukřík s M'aiqem Lhářem Konec série "The Elder Scrolls"! Přečteno 7779 krát
11-02-2017 Elder Scrolls Příběhové rozšíření pro TESO a H... Přečteno 4237 krát
24-12-2016 Elder Scrolls Veselé Saturalie a oslavte Starý život! Přečteno 3598 krát
12-12-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem 6 let se Skyrim.4fan Přečteno 3596 krát
18-11-2016 Elder Scrolls The Elder Scrolls: Online dočasně zdar... Přečteno 4316 krát
 Více...     
Archív Novinek
TOPlist