Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE
Prastaré Archívy: Arena PA: Daggerfall PA: Morrowind Construction Set Čas zkracovaní Cechy Skyrimu Rasy ve Skyrimu Let´s learn some lore
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Víte že..
Sdí­let

nahoru
Číst diskuzi
Právě je zde: 1 host(ů)
 Tisk diskuze
Amonius - aneb povídka na přání
Leneren
Pochybuji, že by ztráta této soutěže nějak někoho odradila od čtení Smile
 
Ligos
Je tu konečně další kapitola! Osobně z ní mám rozporuplné pocity, tak doufám, že se bude líbit...:/
_____________________________________________________________

V minulé kapitole: Amonius s Karinou byly vysláni do Ald Sothy, prastaré daedrické svatyně, aby nalezli prsten pro inkvizitora Eframa. Cestou potkají norda Ashriela, který se jim rozhodne pomoci.
Ve svatyni však narazí na problém v podobě uctívačky, která je díky svým temným kouzlům všechny přemůže.
Uctívačka použije zvláštní lektvar, díky kterému může nahlédnout do myslí svých nových zajatců. Když se zadívá do Amoniovi mysli, pozná, že se dívá do očí Vyvoleného, jehož příchod tak dlouho toužebně očekávala...
_______________________________________________________________________________________________________

XXX.


Vyděšená elfka ihned začala Amonia osvobozovat z pout.
„Odpusť mi, můj pane!“ omlouvala se se slzami v očích. „Netušila jsem, že jsi to ty!“
„Propusť ještě toho Norda!“ přikázal Amonius, když byl konečně volný.
„Je mi líto, můj pane. Je pozdě.“
Skutečně, vedle Amonia leželo nehybné Ashrielovo tělo. Byl mrtvý.
„Vysála jsem z něho všechnu jeho energii.“ vysvětlovala spěšně Dunmerka omluvným tónem. „Můžeš mě za to potrestat, jakkoliv chceš!“
Amonius se zamyslel. Pohlédl elfce do očí, které již měly obvyklou rudou barvu. Viděl v nich strach a radost zároveň. Uctívačka se chvěla po celém těle vzrušením.
Pak pohédl na zlověstnou tvář sochy Mehrunes Dagona. Až teprve nyní si plně připustil to, co tušil už dávno.
On, Amonius z Vysokoskalí, se stal vyvoleným tohoto knížete ničení. Pána zla a nepřítele všeho dobrého. To jeho hlas k němu promlouval. To jeho hlas ho kdysi málem zabil, aby mu pak dodal sílu a moc. A Xermon, démon, jehož příbytek Amonius navštívil, nebyl nikdo menší, než pobočník Mehrunes Dagona.
Zpoza sochy se ozval potlesk. Vynořil se tmavý stín s ohnivýma očima, který se plynule přesunul před Amonia a zhmotnil se v rohatou postavu v černém plášti, s obouručním mečem na zádech. Bledý obličej, plný modrých žilek, lemovaný dlouhými černými vlasy, se zlověstně rozhlédl planoucíma očima po svatyni. Uctívačka před ním padla na kolena a v posvátné bázni si zakryla tvář.
„Xermone!“ zvolal Amonius.
„Opět se setkáváme, Vyvolený.“ Xermon se usmíval. „Už sis plně uvědomil, kdo opravdu jsi. To mě těší.“ Nevšímal si elfky, krčící se strachy u jeho nohou.
„Proč jsi přišel?“
„Oznámit ti, že náš pán velice spěchá. Musíš dýku najít co nejrychleji!“
„Proč najednou tolik spěchu?“
„To není důležité. Důležité je, že pán začíná být netrpělivý. Je třeba vše zařídit tak, aby dýka byla co nejrychleji navrácena do plání Zapomnění.“
„To znamená, že musíme rychle osvobodit Miluse, který prý o dýce něco ví,“ uvažoval Amonius nahlas.
Xermon přikývl. Řekl: „Ten, kterému říkáš Bartoloměj, také velmi prahne po dýce. Nesmí se jí však ani dotknout, rozumíš?“
„Ano. Ze všeho nejdřív ale musím zjistit, co se stalo Karině.“
Uctívačka, která dosud mlčky naslouchala, sebou najednou škubla a začala hlasitě naříkat.
„Cos jí provedla, ty mrcho?“ obořil se na ni Amonius, který začínal mít divné tušení.
„Odpusť, Vyvolený!“ vzlykala. „Já ale nevím, co přesně se s ní stalo!“
„Jak to myslíš?“
„Když jsem se jí chystala spoutat, najednou se probrala. Hbitě se mi vyškubla z rukou a…“ Elfka si znovu zakryla tvář.
„Mluv! Co se stalo pak?“
Dunmerka zajíkavě pokračovala: „Odněkud vytasila černou dýku. Zvolala, že živou ji nikdy nedostanu a…“
„Mluv!“ pohrozil opět Amonius.
„Vrazila si dýku přímo do srdce!“
Amonius zbledl. První jeho myšlenky byly černé, jako mrazivá bezměsíčná noc. Pak si ale uvědomil, že Karina by se takto nikdy nezachovala. Musela si být jistá, co činí.
„Kde je?“ zeptal se plačící uctívačky.
„Ona prostě… Zmizela. Nevím, co přesně se stalo. Vrazila si dýku do hrudi. Objevil se prudký záblesk a ona byla pryč! Zbyla tu jen ta podivná dýka.“
„Dej mi tu dýku!“ přikázal Amonius. Xermon vše mlčky se zájmem pozoroval.
Uctívačka naprázdno polkla. „Hned tu budu, Vyvolený!“
Po chvilce přiběhla zpět a podávala Amoniovi dýku. Amonius si viditelně oddychl. Věděl, že tato dýka nikoho zabít nemůže. Ale co se potom Karině stalo, jestliže není mrtvá?
Xermon pohlédl na dýku. „Hmm, tohle věc malinko komplikuje,“ řekl.
„Ty víš, co je s Karinou?“
„Ne tak určitě. Avšak poznávám tu dýku. Jde o dílo jednoho z daedrických knížat.“
„Jistě, je to jedna z hříček Sheogoratha, šíleného boha,“ odtušil netrpělivě Amonius. „Ale to nevysvětluje, co se stalo s Karinou.“
Xermon krátkou chvíli uvažoval. Jeho oči planuly jasnějším světlem, než dříve. Jako by se jimi díval do jiné dimenze, kam lidské oko nedohlédne. „Obávám se, že tvá společnice je mimo můj vliv,“ sdělil poněkud zklamaně. „Budeš-li chtít zjistit, co se jí přihodilo, budeš nejspíš muset udělat to, co ona.“
„A to taky udělám!“ Amonius stiskl dýku pevněji a obrátil čepel proti sobě.
„Počkej!“ přerušil ho Xermon. „Měj na paměti, že náš pán je velmi netrpělivý. Nevíme, co se přesně se stane, až to uděláš. Měl bys nejprve najít pánovu břitvu!“
„Bez Kariny ani náhodou! Mehrunova břitva bude muset počkat.“
„Jak se opovažuješ protivit pánově příkazu, smrtelníku?“ zvolal Xermon hněvivě hlasem tak hrozivým, že i Amoniovi z toho tuhla krev v žilách. Ale ani to ho nezlomilo v jeho přesvědčení. Chtěl najít Karinu, děj se co děj.
„Cožpak nejsem Dagonův vyvolený? Jak to se mnou mluvíš, démone?“
Xermonovi vzplály oči a žilky ve tváři se mu napjaly. Tma kolem něho začínala houstnout. Pak se ale uklidnil. „Odpusť, Vyvolený,“ řekl tiše. „Dělej, co uznáš za vhodné. Avšak pamatuj si – pán nebude čekat věčně. A pokud pohár jeho trpělivosti přeteče, trest tě nemine!“
Při těch slovech se Amonius zachvěl, ale čím déle držel tu podivnou dýku v ruce, tím více měl nutkání si ji vrazit do hrudi.
„Nemůžu jinak! Karina je moje přítelkyně.“ Doufal, že touto větou svůj čin alespoň trochu obhájí.
Xermon mu dal ještě jedno varování: „Tam, kam jdeš, ti nemohu nijak pomoci. Ať tě čeká cokoliv, budeš v tom sám.“ Po těchto slovech se namístě proměnil v černý dým a rozplynul se v temnotách.
„A co bude se mnou?“ odhodlala se promluvit uctívačka, když Xermon konečně zmizel.
„Počkáš tu na můj návrat.“ přikázal Amonius. „Do té doby ti dám jeden úkol. Někde v této svatyni se má nacházet černý prsten, s kamenem ve tvaru oka. Najdi jej a pak mi ho předáš.“
„Jak si přeješ, Vyvolený!“ Dunmerka byla ráda, že vyvázla životem a byla připravena splnit jakýkoliv rozkaz Vyvoleného.
Amonius už na nic nečekal. Přímo před sochou Mehrunes Dagona si plnou silou vrazil čepel do hrudi. Necítil žádnou bolest. Naopak, doslova ho zahltil příval nové energie, který byl tak mocný, že zavrávoral. Hlava se mu začala točit a před očima se mu vytvářely mžitky.
Ale počkat, tohle přece nejsou žádné mžitky! To je nějaký hmyz! Amonius se pozorněji zadíval do šera před sebou. Skutečně, v dáli poletovaly světlušky. Matná bleděžlutá světýlka, chaoticky poletující vzduchem.
Až nyní si Amonius uvědomil, že se náhle ocitl jinde.
Nacházel se na jakési mýtině, porostlé zelenou trávou. Rozhlédl se kolem sebe. Díky šeru toho moc neviděl, ale v dálce rozeznal siluety několika obřích hub, vysokých jako stromy.
„Hmm, jsem tedy stále v Morrowindu,“ pomyslel si Amonius. Nevěděl o žádné jiné zemi, kde by takové houby rostly.
„Do jaké části Vvardenfellu mě to asi přeneslo?“ pokračoval v uvažování. „A bude tady někde i Karina?“
Na nebi se začaly objevovat hvězdy. Amoniovi se zdály nějak větší a jasnější. A vůbec, celá obloha byla barevnější, než obvykle. Amonius nebyl s to rozpoznat ani jedno souhvězdí. Něco tady nehrálo, a on chtěl zjistit co.
Vydal se směrem k obřím houbám. Když došel dostatečně blízko, shledal, že pod jednou z nich stojí malý dřevěný domek. Oknem spatřil, že uvnitř plápolá v krbu oheň, ale až na stůl a jednu židli, byla místnost prázdná. Pokud ten dům neměl sklepení, bylo tohle všechno jeho vybavení. Ale kdo by takto bydlel? Amonia napadlo, že je to třeba nějaká strážnice, nebo tak něco. Rozhodl se zaklepat, ale nikdo neotvíral. Vzal za kliku. Bylo odemčeno. Dřevěné dveře se s vrzáním otevřely a Amonius opatrně nakoukl dovnitř. Nic nového neviděl. Jeden stůl s židlí uprostřed místnosti, kamenný krb za ním, jehož oheň osvětloval celou místnost. Nic víc. Žádná postel, police, ani kuchyňské vybavení.
„Je tu někdo?“ zvolal Amonius, ačkoliv tušil, že odpovědi se nedočká.
Otočil se k odchodu a… Vrazil do člověka, náhle se ocitnuvšího za ním.
Byl to postarší muž, zahalený do špinavého roztrhaného šedého pláště. Kolem očí měl uvázaný šátek, což napovídalo tomu, že byl slepý. Měl poněkud zanedbaný vzhled. Pocuchaná šedá bradka, rozčepýřené bílé vlasy, špinavý obličej. Opíral se o křivou dřevěnou hůlku.
„Promiň, neslyšel jsem tě přicházet,“ omlouval se Amonius, který se ho docela lekl.
„To nic, synku,“ usmál se stařík. „Lepší vrazit do slepce, než do blbce. Pokud by ten slepec nebyl blbec. Pak by to bylo ještě horší. Nicméně, hledáš něco?“
„Ano, neviděl jsi…“ Amonius si uvědomil, že toto není vhodný dotaz pro slepce a začal jinak: „Hledám jednu dívku. Musela tu být chvíli přede mnou.“
„Tak děvče, ano?“ zeptal se muž šibalsky. „Tady už nikdo nebyl, ani nepamatuju. Natož děvče. Možná bude ve městě.“
„V jakém městě? A v jaké části Morrowindu to vůbec jsem?“
Stařík se uchechtl a povytáhl obočí tak, až vykouklo zpoza šátku, jímž měl ovázané oči.
„Prý Morrowindu!“ zaskřehotal. „Morrowind je odsud tak daleko, jak daleko jsi ty od něj. Ne, počkej! Vlastně je celkem blízko, ale ne dost, aby ses tam mohl vrátit. Leda že bys ho měl v kapse. Nemáš ho v kapse?“
„Co to blábolíš?“ zeptal se Amonius zaskočeně a začal pochybovat o duševním zdraví toho muže.
„Jistě že ho nemáš v kapse. Kdo by ho taky nosil? Vždyť je to jen velká hrouda sopečného popela a pár špinavých elfů,“ pokračoval slepec, Amoniovy otázky si nevšímaje. „Navíc tam sídlí Vivec, kterému říkají mistr básník. Řeknu ti, lepší básničku dokáže složit i můj pes, než tenhle Vivec, to ti povídám!“
„Jen mi prosím ukaž, kterým směrem je to město,“ přerušil jeho monolog Amonius, který by už rád měl toho staříka za zády. Čím déle totiž mluvil, tím více se cítil Amonius nesvůj.
Muž pozvedl dřevěnou hůlku a ukázal směr. „Běž tudy, až dojdeš k branám Sheotu. Tam se sháněj po muži jménem Haskill, ten ti řekne, co a jak dál.
„Sheot? O tom jsem ještě neslyšel.“
„Že ne?“ podivil se slepec. „To já o něm slyším každý den. Někdy i každou noc. A někdy se mi o něm zdá. Ne ne, počkej. To Sheotu se zdá o mně, to jsem chtěl říct.“
„Díky,“ řekl Amonius, který už slepce definitivně považoval za blázna a uctivě se od něho vzdálil.
Spěchal, aby byl od toho podivného muže co nejdál. Ani si nevšiml, že domek pod obří houbou se rozplynul, jako kdyby byl z mlhy. Nezbyla po něm ani stopa, stejně tak jako po slepém muži.


Karina se procházela po tom nejpodivnějším městě, jaké kdy navštívila.
Vysoké kamenné budovy s úzkými okny se skleněnou vitráží lemovaly nepříliš širokou ulici z obou stran. Budovy, stejně jako všechno kolem, byly velice staré. Kamenné zdi se drolily a praskaly. Jedna z budov jako by se dokonce propadala do bahnitého podlaží, na kterém tato městská čtvrť stála.
Minula kruhovou kašnu, jejíž dominantou byla socha vousatého muže s korunou na hlavě a rybím ocasem. Nebyla v ní žádná voda, jen trocha bahna na dně a mnoho zelených řas.
Pokračovala po příkrém schodišti. Musela dávat pozor, aby po kluzkých schodech neuklouzla.
Slunce se skrylo za šedými mraky a stavby začaly na Karinu vrhat pokřivené stíny. Najednou začala mít zvláštní tísnivý pocit, jako by se na ni celé město hroutilo. Svět, který měla možnost poznat za městskými hradbami, nebyl také zrovna nejpřívětivější. Všude samý močál, suché pokřivené stromy, podivné zvuky… Myslela si, že ve městě to bude lepší, a teď tohle.
Proč jí ten slepec posílal zrovna sem? A kdo je ten Haskill, se kterým se měla setkat?
Spatřila, jak se u jedné z budov nade dveřmi houpe vývěsní štít. Vybledlý nápis na zčernalé dřevěné desce šel sotva přečíst, ale podle obrázku džbánu a korbelu poznala, že jde o hostinec. Konečně to našla! Tady měl čekat onen Haskill.
Vzala za rezatou železnou kliku a otevřela červotoči prolezlé dveře. V hostinci bylo šero, špinavými okny tam pronikalo pouze málo světla.
V hostinci se nacházelo pár kulatých stolů se židlemi a barový pult, za nímž stál Khajiit v roztrhané flekaté zástěře.
„Vítej, vítej!“ zahulákal Khajiit. „Neostýchej se a posaď se u nás!“
Karina znovu pohlédla na špinavé stoly a všimla si, že židle u nich stojící, mají rozdílně dlouhé nohy. Rozhodla se, že raději postojí.
„Hmm, neposadíš se, viď? Nechápu, proč u našich stolů nechtějí lidi sedět. A když už, tak sedí jen chvilenku, víme?“
„Možná je to těmi židlemi?“ Karina na ukázku zakývala jednou z nich, aby Khajiitovi předvedla, co tím míní.
„Opravdu to nechápu,“ trval na svém hostinský, jako by Karininu poznámku ani neslyšel. „Dáš si aspoň něco k pití? Nebo k jídlu?“
„Ne, díky,“ odmítla Karina zdvořile, ačkoliv měla hlad i žízeň. Ale když viděla všude kolem tu špínu a plno pavučin, nechtěla riskovat. „Hledám jednoho chlápka. Jmenuje se Haskill.“
„Á, takže Haskill? Ten už tu nějakou dobu není, nebavilo ho čekat,“ vysvětloval Khajiit.
„A kde bych ho teda mohla najít?“
„Podle mě bude v paláci, víme?“
„V paláci?“
„Jistě, jistě. Ta velká kamenná zeď, nahoře nad městem. Za ní je palác, víme? A v paláci je i Haskill, víme?“
Karina si povzdychla. Raději by tohle měla už za sebou. Co tu vůbec dělá? Odpověď jí dá jen Haskill. Chtě nechtě musí tedy do paláce.


Schodiště do paláce vypadalo jako zbytek města. Div, že ještě stálo pohromadě a že se schody nerozpadly úplně na prach.
Když se Karina konečně vydrápala nahoru, čekalo ji překvapení.
„Karino!“ zavolal na ni známý hlas.
„Amonie! Co ty tady u všech daeder děláš?“
„Hledám tě,“ odpověděl Amonius poněkud naštvaně. Seděl na kamenné římse u vysoké zdi, hned vedle velkých dvoukřídlých vrat, vedoucích do palácových zahrad.
„Kde ses ale vzal tady? Neříkej, žes taky použil…“
„Dýku, ano,“ doplnil Amonius. „Ale to je teď fuk. Řekne mi už někdo, co tady krucinál pohledáváme?“
„To bych taky ráda věděla.“ Karina se posadila vedle Amonia, aby si trochu odpočinula. „Mám najít nějakýho Haskilla,“ začala vysvětlovat. „Prej mi řekne, co a jak dál a proč jsem vůbec tady.“
„Zvláštní, to samé mám udělat i já. Řekl mi to jeden slepý stařík.“
Karina chtěla něco říct, ale přerušilo ji vrzání obřích vrat. A pak vyšla podivná bytost. Byla to žena, ale vypadala celá jako ze zlata. Měla zlaté brnění, zlatou okřídlenou helmu na hlavě, zlaté boty a i její kůže byla zlatá. Ne taková, jako mívají vznešení elfové. Působila totiž, jako kdyby byla z opravdového zlatého kovu. Celá se třpytila a leskla.
„Pojďte se mnou!“ přikázala bytost zvláštním vysokým, kovově znícím hlasem. „Jste očekáváni!“
Karina s Amoniem se po sobě překvapeně koukli a beze slova bytost následovali.
„Právě se nacházíte na pozemcích paláce naší vznešené výsosti,“ vysvětlovala bytost příkře, když procházeli zahradou, osázenou barevnými rostlinami a podivnými stromy.
„Komoří našeho ctěného pána už vás čeká. Tudy!“
Zlatá bytost je provedla zahradou a přivedla je na samotné nádvoří paláce. Palác samotný byla honosná stavba, plná sloupoví a oken. Ale svá nejlepší léta měla už jistě za sebou. Omítka na některých místech zcela opadla, pár sloupů bylo zborcených a okenní tabule v některých oknech zcela chyběly. Střecha s mnoha kopulemi a věžičkami byla mnohde děravá a z některých děr vyrůstaly dokonce stromky.
Uprostřed nádvoří stála mohutná socha, představujícího veselého vousatého muže v baretu, opírajícího se o hůlku.
Amoniovi byla socha jaksi povědomá. Marně přemýšlel, kde onu tvář už viděl.
„Podobnou sochu jsem už viděla!“ zvolala Karina. „To u ní jsem našla tu šílenou dýku!“
Teprve v tu chvíli to Amoniovi docvaklo. Pak to nemůže být nikdo jiný, než sám…
„Sheogorath.“ řekla bytost. „My, Aurealové jsme nejvěrnější jeho služebnice. Možná nás znáte pod názvem Zlaté světice.“
„Ne tak zhurta!“ vložila se do řeči další bytost, přijdivší směrem od paláce. Vypadala jako dvojče Zlaté světice, akorát její brnění i kůže byly tmavé, jako noc.
„Nejvěrnější a nejoddanější našemu bohu jsme my, Mazkenové. Někdo nás hanlivě označuje jako Ďáblové klamu, ale naše přívětivost a láska k poddaným našeho pána nezná mezí.“
„Co tu chceš?“ obořila se Zlatá světice.
„Mám příkaz od komořího. Očekává hosty ve své kanceláři. Odvedu je.“ Tmavá bytost se na příchozí vlídně usmála.
„Pche! Tak ať. Mám jiné věci na práci.“ Zlatá světice se na místě otočila a odkráčela.
„Prosím přátelé, za mnou. Měli jste příjemnou cestu?“ ptala se tmavá bytost.
„Ani ne. Byl bych přísahal, že mě pronásledoval jeden keř,“ prohodil mrzutě Amonius a Karina na něho vrhla tázavý pohled.
„Inu, to se u nás již stává. Stromy chodí, kameny padají z nebe, voda teče pozpátku. Důležité je, že se vám nic nestalo a že jste dorazili v pořádku.“
Po chvilce stanuli u jedněch z bočních dveří paláce.
„Zde je kancelář komořího. Prosím, vejděte. Zůstanu venku na stráži.“
Když otevřeli dveře, ocitli se v malé místnůstce osvětlené mnoha svíčkami. Takřka celý prostor vyplňoval velký stůl, na němž bylo plno knih, svitků, různých náčrtků a plánů, kterým vůbec nerozuměli. Za tím vším se tak trochu ztrácela židle, na níž seděl skloněn nad nějakými zápisky muž v podivném oblečení. Měl černý oblek, rukávy načechrané a plné volánků. Nejvýraznější částí jeho oděvu byl vysoký červený límec, doširoka rozevřený, ve tvaru hvězdice. Z prostřed toho límce vyčuhovala oválná hlava, která díky tomu připomínala vejce v hnízdě. Postupující pleš se muž snažil zakrýt přehazovačkou. Unaveně pozvedl zrak ke dveřím.
„Á, už jste tady,“ oznámil suše. „Pán bude mít určitě radost,“ povzdechl tónem, který vyzrazoval, že on sám žádnou radost nemá. „Mé jméno je Haskill. Jistě vám již bylo řečeno, co se od vás očekává.“
„Cože? Celou dobu se za vámi plahočím, jen abych se to dozvěděla!“ Karina zřejmě potřebovala vypustit napětí, které v sobě dusila.
„Oh, to je mi líto, slečno. Zřejmě se někde v toku informací ocitl problém.“
„Tak poslyšte,“ vložil se do toho Amonius, „Karina má pravdu. Z ničeho nic se ocitneme v týhle podivný zemi, nevíme ničemu hlavu ani patu a jediné co víme je, že jsme měli najít vás. Proč?“
„Vy to skutečně nevíte?“ podivil se Haskill a podrbal se na pleši. „Pán po vás něco vyžaduje.“
„Sheogorath? Ale to je šílenství!“ zvolala Karina, která už nic nechápala.
Haskill se mrzutě pousmál. „Šílenství je doménou našeho pána. A vy jste nyní v jeho zemi, která je šílenství samo. Vítejte na Šílených ostrovech, v zemi Sheogoratha, pána Mánie a Demencie, držitele koruny Bláznovství a žezla Nesmyslnosti.“
„Řekneš nám už, co tu pohledáváme?“ vyzvídal Amonius netrpělivě.
„Všechno souvisí se vším,“ povzdychl si Haskill potichu. „Jak jste si jistě ráčili všimnout, město Sheot není zrovna v nejlepším stavu.“
„To bych řekla. Rozpadá před očima,“ konstatovala Karina.
„Ano, jistě. A to je důvod, proč jste vlastně tady,“ odvětil Haskill.
„Tak už to vyklop!“ I Karině docházela trpělivost. Několik dní se pořádně nevyspala ani nenajedla a stejně na tom byl i Amonius. Chtěla vědět, proč je tady a jak dlouho tu zůstane.
Amonius by se také raději viděl někde jinde. Měl mnohem důležitější úkol a nechtěl zklamat svého pána ani Xermona, kterého považoval za přítele.
____________________________________________________________________________________________________
Otázka je velmi triviální a přímo souvisí s dalším působením našich přátel na Šílených ostrovech:
Jaký úkol si pro Karinu a Amonia Sheogorath připravil?

A) Najít Sheogorathovu ztracenou hůl, bez které je téměř bezmocný a díky tomu se rozpadá město...
B) Najít šíleného architekta, který by vystavěl město nové (neboli Nový Sheot, známý z TES IV.)...
C) Amonius s Karinou musí usmířit Zlaté světice s Ďábly klamu, jinak mezi nimi dojde ke zničující válce...

___________________________________________________________________________________________________
A pokud jste zklamaní, že se Amonius ještě nesetkal s Sheogorathem, přečtěte si kapitolu znovu a lépe :)

Pozor: Pokračování níže!
Upravil/a Ligos dne 15.05.2013 16:47
-KRLEŠ-

Skyrimský průvodce:
 
Leneren
Hezký díl.A hlasuji pro B
 
scorpioncz
super íl ;D hlasuju pro B
http://i.nahraj.to/f/1bbv.jpg
 
Altazar
Moc pěkný díl, hlasuji pro B
http://img163.imageshack.us/img163/6054/altazarpodpisv2.jpg
Sem nejlepší trenér na světě Grin
 
EldeR
taky B
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
Asiel z Ponurvalu
Paráda!!! A hlasuji pro B.
Nejsem nerozumný. Jen nemám ten samý rozum jako vy.
http://img716.imageshack.us/img716/3849/b37z.jpg
 
nagasadowcz
I já dávám B - vystavit Nový Sheot, to je řádný úkol pro hrdinu Smile
Oficiálně jsem Naga, Svatý Sudí, ale říkejte mi Naga Grin
 
jindrle8
Dávám B přece podílet se na tvorbě města je věc kterou by se chtěl proslavit každý hrdina
 
Ligos
Ok, zřejmě už nikdo další hlasovat nebude, tudíž si dovolím ukončit hlasování.

S počtem sedmi hlasů (tedy 100% všech hlasů) vyhrála možnost B.
Amonius s Karinou musí tedy najít nějakého schopného architekta, který by se pustil do práce na Novém Sheotu.

Díky za váš zájem a podporu! Wink

http://fc03.deviantart.net/fs24/i/2009/250/e/8/Haskill_by_Anastasia_N.jpg

Upravil/a Ligos dne 26.04.2013 15:56
-KRLEŠ-

Skyrimský průvodce:
 
Ligos
Lidi, jak tak pracuju na další kapitole, napadá mě:

Doufám, že mi hráči Oblivionu odpustí, že v této povídce budou zcela odlišná jména osad, než byla v TES IV.
Berte to prosím tak, že děj se odehrává dávno před tím, než si Sheogorath vyvolil svého nástupce v datadisku Shivering Isles...
-KRLEŠ-

Skyrimský průvodce:
 
nagasadowcz
Já to rozhodně řešit nebudu Wink
Oficiálně jsem Naga, Svatý Sudí, ale říkejte mi Naga Grin
 
Ligos
Opět poněkud delší kapitola (vždycky si říkám, že "tentokrát to musím napsat kratší", ale vždy se rozepíšu tak, že prostě musím pokračovat... Nicméně, pauzy mezi kapitolami jsou tak dlouhé, jak dlouhé jsou kapitoly samy, takže času na přečtení dost...
_______________________________

V minulém díle: Amonius zjistí, že se Karina díky Sheogorathově dýce ocitla bůhvíkde a rozhodne se ji vydat hledat. I jeho samotného dýka přenese do dosud neznámého světa, kde není všechno tak úplně v pořádku...
Ve velmi starém městě Sheotu, které se doslova rozpadá před očima, se s Karinou setká a spolu se vydají zjistit, kde se to vlastně ocitli.
Nakonec se dostanou až k muži, jménem Haskiil, což není nikdo menší, než komoří a rádce šíleného boha Sheogoratha, v jehož světě se tak náhle vyskytli. Zjistí, že Haskill má pro ně velmi důležitý a podivný úkol...

____________________________________________________________________________________________________

XXXI.


„To snad nemyslíte vážně?“ zeptala se Karina, když jim Haskill sdělil důvod jejich přítomnosti na Šílených ostrovech. „Máme najít architekta pro stavbu nového města?“
Komoří s mrzutým úsměvem přikývl.
„To je nesmysl,“ řekl Amonius. „Na tohle nemáme čas. Pořád nevím, kde přesně to jsme, ale v Morrowindu nás čeká ještě spousta práce. Můj učitel je teď někde zavřený v nějaké díře a nepustí ho, dokud se nevrátíme s jedním šperkem. A navíc musím co nejrychleji získat dýku mého pána!“
„Ano, co nejrychleji se musíme vrátit na Vvarden…“ Karina se zarazila uprostřed slova. Nechápavě se podívala na Amonia. „Řekl jsi: ‚dýku ‚mého pána‘?“ podivila se.
„Cože? Ne, ne! Řekl jsem dýku Mehrunes Dagona!“ Amonius litoval, že mluvil rychleji, než přemýšlel. Nechtěl, aby se Karina dozvěděla, že on je Dagonův vyvolený.
„Ne, určitě jsi řekl ‚dýku mého pána‘,“ trvala na svém Karina.
„Musela ses přeslechnout, proč bych říkal něco takového?“
Chvilku se takto dohadovali. Amonius se Karinu snažil přesvědčit, že neřekl to, co slyšela. Haskill je znuděně pozoroval, a pak řekl: „Nerad vás ruším při vašem záživném rozhovoru, ale vraťme se prosím k vašemu úkolu.“
„Žádný úkol nebude!“ obořila se na něj Karina. „Okamžitě se vracíme.“
„Obávám se, že to nepůjde, slečno,“ odvětil Haskill. „Pochopte, nyní jste zcela v Sheogorathově moci. Možná si to neuvědomujete, ale Šílené ostrovy nejsou svět, na jaký jste zvyklý. Je to jedna z plání Zapomnění. Stejně jako má například Hermeus Mora svoji Apokryfu a Vaermina svoje Bažiny, má Sheogorath tyto ostrovy. Bez jeho vůle se tu nepohne ani lísteček. Stejně tak ani vy nemůžete odejít, dokud vás pán šílenství nepropustí. Pokud vás vůbec propustí.“
„Jak to myslíš, pokud nás vůbec propustí?“ Karina zaťala ruce v pěst a praštila jimi o okraj stolu, až se jedna z vysokých hromádek knih rozsypala. „Tak poslyš, ty maškaro, okamžitě zařiď náš návrat do Morrowindu, nebo si mě nepřej!“ zahrozila.
Haskill dotčeně povytáhl obočí. „Pche, prý ‚maškaro‘!“ řekl si sám pro sebe.
A pak o něco hlasitěji: „Je mi líto. Jak jsem řekl, toto nezáleží na mně. Ale ujišťuji vás, že si pobyt zde náležitě užijete.“
Karina byla rudá vzteky. „Co je mi po tom? To nás tu chcete držet proti vlastní vůli?“
Haskill neodpověděl. Místo toho se začal hrabat v hromadách papíru, které před ním na stole ležely.
„Co by se stalo, kdyby si Karina tu dýku do sebe nezabodla?“ napadlo se zeptat Amonia. „To by tu vůbec nebyla, nebo ano? Bylo to její rozhodnutí, ne Sheogorathovo.“
„Jste si tím jist?“ zeptal se na oplátku Haskill, aniž by se přestal přehrabovat v papírech. „Á, tady to je!“
Komoří vytáhl usmolený papír s nějakým textem. Obešel celý stůl (čímž v podstatě obešel celou místnost) a podal jej Amoniovi.
„Co je to?“
„Čtěte, prosím.“
Amonius začal nahlas číst: „My, svoje lordstvo Sheogorath, vládce Šílených ostrovů, pán Mánie a Demencie, nositel koruny Šílenství a žezla Nesmyslnosti, vykonavatel své vlastní vůle, udělujeme tímto nositeli tohoto listu privilegium pohybovat se bez omezení po královských pozemcích, jakožto i po celém území Šílených ostrovů, Mánie a Demencie, včetně ostrova Ichtylie, kterýžto je však potopen pod hladinou mořskou, tudíž se nositel tohoto listu musí naučit dýchat pod vodou nebo musí umět velice dlouho zadržovat dech. Nositeli tohoto listu je umožněno pohybovat se i ve vzdušných prostorách našeho území, pokud ovládá umění levitace.
Budiž tomu tak!
Za lorda Sheogoratha podepsán Haskill, komoří jeho výsosti, vrchní majordomus a nejvyšší nalévač čaje.“

„Nalévač čaje?“ podivil se Amonius.
„Ó ano,“ přitakal Haskill. „Mám mnoho povinností. Všechny by se na ten lístek nevešly, tak tam můj pán dopsal jen tu, kterou považoval za nejdůležitější.“
„Tak si běž nalejvat ten svůj čaj a koukej nějak zařídit, abychom odtud mohli co nejdřív vypadnout!“ začala Karina.
„Jak jsem řekl, slečno. To nezáleží na mně,“ zopakoval Haskill již poněkud otráveně. „Až se vám podaří najít architekta, hodného postaviti nové hlavní město této říše, tak snad budete moci odejít.“
Karina to vzdala. Poznala, že už se nemá cenu se rozčilovat. Nejspíš opravdu budou s Amoniem muset udělat to, co se po nich chce. Stejně to viděl i Amonius.
„A kde bychom měli začít?“ zeptal se. „Máme hledat někoho konkrétního?“
„Máte absolutní volnost,“ sdělil jim Haskill. „Celá Sheogorathova říše je vám k dispozici. Ptejte se lidí ve městě, za městem, všude, kde to půjde. Hledejte tu správnou osobnost. A když si o někom budete myslet, že by byl schopen naprojektovat velkolepé město, hodné Sheogorathova majestátu, přiveďte ho ke mně. To je vše.“
Komoří se opět posadil na židli za stolem a začal srovnávat hromady papíru.
„To je vše?“ zeptala se Karina a opět poněkud zvýšila hlas. „Prostě máme jen tak vyjít ven a zeptat se lidí, jestli by náhodou nebyli schopní postavit celé město?“
„Oh, nikoliv postavit,“ odpověděl Haskill a potlačil při tom zívnutí. „Stačí jen vymyslet vhodné umístění, kde bude stát ta či ona budova a celé to načrtnout na plány. A taky je třeba naprojektovat nový palác pro našeho pána, ale to vám snad nemusím připomínat.“ Zrovna, když tohle dopověděl, kápla Haskillovi ze stropu kapka vody na jeho pleš. „Ó ne. Už zase. Po každém dešti začne protékat voda stropem,“ povzdychl si. „Tady máte důkaz, že obyvatelé Sheotu nutně potřebují nové střechy nad hlavami. Můžete se pustit do úkolu. Nenechte jeho výsost dlouho čekat. Děkuji, na shledanou.“
Karina nasupeně odfrkla, otočila se a bez rozloučení vyrazila ze dveří.
Ale Amonius se těsně přede dveřmi zastavil a zeptal se: „Proč zrovna my? Proč ne nikdo jiný?“
„Vůle jeho vznešené šílenosti je nevyzpytatelná,“ prohodil Haskill a zatvářil se, jako kdyby chápal, jak se Amonius cítí, ale nemohl s tím nic dělat. „Služba pro Sheogoratha je také nevyzpytatelná. Sám nikdy nevím, co bude zítra. Nebo třeba za pár okamžiků. Kolikrát ani nevím, co bylo včera. Holt, to je již úděl komořího boha šílenství. Pokud již nemáš otázky, můžeš odejít. Na shledanou.“


„Pokud vám to komoří zapomněl říct, máte v hostinci u Dřevěné hnáty pronajatý pokoj na neurčitě dlouhou dobu.“ říkala jim cestou z paláce bytost – Ďábel klamu, která je opět provázela. „Veškeré finanční i jiné záležitosti jsou vyřízeny. Hostinský o vás ví, takže by neměl vzniknout žádný problém.“
„Hmm, problém už dávno vznikl,“ zamručela Karina potichu. Stále měla červené tváře od nahromaděného vzteku. Amonius se tvářil navenek klidně, ale i on z toho všeho nebyl zrovna nadšený. V uších mu stále zněla Xermonova výhružka: „Pán nebude čekat věčně. A pokud pohár jeho trpělivosti přeteče, trest tě nemine!“ Chtěl tu záležitost s architektem mít brzy uzavřenou. Byl odhodlaný ho najít co nejdříve, protože pochopil, že bez toho se do Morrowindu jen tak nevrátí.
Ďábel klamu je doprovodil až k veliké bráně palácových pozemků. Tam se s nimi rozloučil a popřál štěstí.
„Jdem najít toho podělanýho architekta!“ zavrčela Karina, když se za nimi brána zavřela. Obratně a rychle seběhla ze schodů. Vzhledem k tomu, v jakém bylo schodiště stavu, byl div, že si nezlámala vaz. Amonius šel o poznání opatrněji. Nebyl tak hbitý, jako jeho přítelkyně a nechtěl riskovat úraz.
Když se zase oba dole sešli, začali přemýšlet, kde začnou s hledáním. Amonius navrhl, že by se mohli nejprve podívat na svůj pokoj v hostinci, něco pojíst, pokud možno umýt a pak začít s pátráním.
„Pokud je to ten hostinec co myslím,“ podotkla Karina, „nemá cenu tam hledat dobré jídlo, a už vůbec nemysli na nějakou hygienu. Daedry vědí, jestli tam vůbec mají čistou vodu!“
Tahle slova Amoniovi zrovna nepomohla.
Po chvilce dohadování se shodli na tom, že se nejprve poptají pár lidí ve městě, zda neznají nějakého stavitele. Ještě si plně neuvědomovali, kde se to nachází a jací obyvatelé se tu vyskytují.

Procházeli ulicí, která kdysi mohla být chloubou celého města. Teď ale bylo její dláždění popraskané, pokryté mechem a skrz spáry prorůstala tráva. Okolní, do výšky se tyčící domy, také nevypadaly nejlépe. Popadaná omítka, popraskané zdi, chybějící výplně v oknech, děravé střechy. Jeden z menších domů na konci ulice byl zbořen zcela. Zůstaly z něho jen základy a veřeje dveří.
Přesto na těch základech byl poskládán nábytek, jako by se vůbec nic nedělo. Stůl, židle, skříň a truhla, na samém okraji úhledně ustlaná postel. A u stolu, který byl prostřen k jídlu, seděl jakýsi pobledlý muž v dlouhém černém kabátě a s vysokým pomačkaným kloboukem na hlavě. Spokojeně pojídal svůj chléb a vůbec mu nevadilo, že má nábytek celý promáčený od nedávného deště.
Když kolem toho „domu“ procházeli Amonius s Karinou, přestal jíst a natáhl krk, jako by se na ně díval neexistujícím oknem. Pak rychle vstal a poodběhl k veřejím. Předstíral, že otvírá neviditelné dveře a zavolal:
„Hej, vy dva!“
Kolemjdoucí se zastavili.
„Jo, jo, vy! Pojďte sem!“ pobídl je.
„Nemáme co ztratit,“ procedila Karina skrz zuby. Vydali se tedy k tomu podivnému chlápkovi.
„Rychle, rychle! Ať nás nevidí!“ Chlápek byl značně nervózní. Neustále se rozhlížel kolem, zda se nikdo nedívá.
Když vešli do onoho domu beze zdí a střechy, chlápek jakoby zavřel dveře a oddychl si.
„Tak. Tady si můžeme v klidu promluvit. Mezi čtyřmi stěnami.“
„Jakými stěna..“
„Pššt!“ přerušil Karinin dotaz chlápek. „I zdi mají uši. Musíme být opatrní.“
„Co chcete?“ zeptal se unaveně Amonius.
Chlápek se šibalsky usmál. Smekl klobouk a galantně se uklonil.
„Emotikonus Satirus, jméno mé,“ představil se. „Vím, proč jste tady.“
„Opravdu?“ podivila se Karina. „Sotva jsme sem přišli.“
„Jo, jo. Já vím, já vím. A vím proč. Sháníte architekta.“
„Vy o někom víte?“ zeptal se Amonius s nadějí v hlase.
Muž poodešel k okraji základů a opatrně vykoukl neviditelným oknem ven.
„Ano, vím,“ zašeptal. „A mohu vás k němu dovést.“
„Kdo je to? A kde je?“ vyzvídala Karina.
„Žije nedaleko odsud. V jeskyni, zvané Natvrdlý kámen.“
Karině se to celé nějak nezdálo. „V jeskyni?“ zeptala se.
„Jo, jo, vím,“ kýval chlápek rychle hlavou. „Není to zrovna pěkný, jako můj dům, ale což. Příbytek, jako příbytek.“
„Pojď pryč, Karino,“ prohodil Amonius. „Vždyť je to blázen.“
„Možná, ale snad nám pomůže. Jestli opravdu zná nějakýho architekta, tak…“
„Tak vy sháníte architekta?“ Dotaz padl od růžolící tělnaté ženy, stojící u veřejí. Nikdo si jí dosud nevšiml. Emotikonus s sebou cuknul. „Copak nevíš, že za dveřmi se neposlouchá?“ zasoptil naštvaně.
„Ale jdi,“ ušklíbla se žena. „Vždyť žádné dveře nemáš!“
Pak schválně obešla veřeje a stoupla si na základy.
„Ale…ale…jak jsi to…“ koktal Emotikonus nechápavě, jako kdyby ji opravdu viděl projít zdí.
„Nevšímejte si ho, děti moje,“ řekla s úsměvem dáma, oblečená do červených šatů se širokou sukní. Kolem krku měla náhrdelník z perel velkých, jako ptačí vejce, na rukou bílé rukavičky, jaké nosívá cyrodiilská šlechta. Krom toho měla na prsteníčku pravé ruky prsten s modrým kamenem, vybroušeným do tvaru květu. Když k nim přistoupila blíž, ucítili nasládlou vůni parfému tak pronikavého, že se jim z toho zamotala hlava.
Žena udělala poněkud neohrabané pukrle. „Jmenuji se Edwina a mám tu čest být vévodkyní Mánie,“ představila se. Emotikonus si naštvaně odfrknul. Přítomnost vévodkyně mu zřejmě milá nebyla.
„Uklidni se, Emotikonku,“ utěšovala ho posměšně. „Jen chci tady našim milým hostům nabídnout jinou alternativu.“
„Jakou alternativu?“ zeptal se Amonius.
„I já znám někoho, kdo by byl schopen vybudovat město,“ nadhodila tajemně. „A není vůbec daleko. Nemusíte chodit někam do zatuchlých špinavých jeskyní, nebo kam vás to chtěl vůbec táhnout. Stačí jít se mnou do paláce. Tam je ten, koho hledáte.“
„Nemíchej se do toho, Edwino!“ napomenul ji Emotikon. „Ti dva už se rozhodli, že ano?“ s nadějí a nervozitou v očích pohlédl na Karinu s Amoniem.
Amonius přemýšlel. Tak jako tak mají příležitost najít nějakého architekta. Mají ale jít s Emotikonem do Natvrdlého kamene kamsi mimo město, nebo raději dají přednost vévodkyni a hledáním vhodného kandidáta v prostorách paláce? Či snad se na ty dva vykašlat a zkusit štěstí jinde?

__________________________________________________________________________________________________
Otázka je položena v příběhu samotném: Jaké budou další kroky Amonia a Kariny?
A) Půjdou s Emotikonem Satirem do jeskyně Natrvdlý kámen...
B) Půjdou s vévodkyní Edwinou do paláce...
C) Ani jeden z nabízených není ta správná volba. Půjdou si po svých a třeba budou mít větší štěstí jinde...

Pozor: pokračování níže!
Upravil/a Ligos dne 10.06.2013 08:08
-KRLEŠ-

Skyrimský průvodce:
 
Asiel z Ponurvalu
Dávám za A. U této kapitoly jsem se hodně nasmála. Grin
Nejsem nerozumný. Jen nemám ten samý rozum jako vy.
http://img716.imageshack.us/img716/3849/b37z.jpg
 
scorpioncz
dobrý ! Grin hlasuju pro A
http://i.nahraj.to/f/1bbv.jpg
 
EldeR
Já sem pro C
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
Leneren
A už jenom kvůli tomu jménu Grin
 
trafik25
A
 
Altazar
Dobrá kapitola a hodně zábavná. Dávám A
http://img163.imageshack.us/img163/6054/altazarpodpisv2.jpg
Sem nejlepší trenér na světě Grin
 
Ligos
V minulé kapitole: Komoří Haskill našim dvěma přátelům vysvětlí, že pokud se kdy chtějí ještě vrátit do Morrowindu, musí splnit úkol, který jim uložil Sheogorath. A tak se chtě nechtě Amonius s Karinou vydali hledat architekta. Sice byli vybaveni poněkud šíleným glejtem, který je opravňoval k volnému pohybu po celé Sheogorathově říši, ale jinak byli bezradní.
Cestou po městě narazili na podivného (a jak jinak - vyšinutého) chlápka, jménem Emotikonus Satirus, který jim nabízí pomoc. Ovšem není sám. Pomoc jim nabízí i nikdo menší, než samotná vévodkyně Mánie, Edwina...

_______________________________________________________________________________________________________

XXXII.


„Správně jste se rozhodli, velmi správně!“ pochvaloval si Emotikonus Satirus, když se po delším váhání rozhodli Amonius s Karinou pro něho.
„Jak chcete, děti.“ opáčila vévodkyně. „Je to vaše volba. Ale tobě, Emotikone, to zpátky vévodský trůn nezíská.“
„Kušuj!“ obořil se Emotikonus. „A nezdržuj už. Musíme se připravit.“
„Tys byl vévodou?“ zeptal se zvědavě Amonius.
Emotikonus se hrdě napřímil. „Ano. Vévodou Demencie. Je to už dlouho. Kdyby mi tady ta běhna,“ ukázal na Edwinu, „nepřekazila plány, tak… Ale tím vás nebudu zatěžovat. Bylo by dobré, kdybyste si šli odpočinout. Na cestu se vydáme zítra ráno, tak ať jste připraveni. Zatím ahoj a odejděte prosím dveřmi, vždyť zdi už mám skoro rozpadlé, jak se je furt někdo snaží prorazit.“ Jak bylo zřejmé, ani silný vítr, který právě začal foukat, ho nepřesvědčil, že žádné zdi jeho „dům“ nemá.
Emotikonus usedl zpět ke stolu, aby dojedl svůj pokrm a přítomných si už nevšímal. Vévodkyně Edwina pohlédla na Amonia a v očích měla lítost. Amonius si pomyslel, zda lituje sebe, že se nerozhodli pro ni, nebo lituje je, že se rozhodli jít s tím pomateným chlápkem.
„Tak se asi půjdeme podívat na ten hostinec U Dřevěné hnáty,“ řekl. Karina při představě na ten příšerný špinavý hostinec obrátila oči v sloup, ale pokud chtěli přespat pod střechou, nic jiného jim nezbývalo.


Na druhý den se probudili odpočatí a v dobré náladě. Měli každý svůj kupodivu celkem čistý pokoj a dostali i teplé jídlo k večeři a nyní i dobrou snídani.
Khajiitský krčmář se mohl přetrhnout, aby svým hostům dopřál to nejlepší.
Rozlítly se dveře a do hostinského hlavního sálu vešel Emotikonus. Jeho černý dlouhý plášť za ním povlával a připomínal tak trochu lodní plachtu. Když spatřil dva jediné hosty v sále, Karinu s Amoniem, smekl klobouk na pozdrav.
„Tak dopapáme a šup šup! Čeká nás dlouhá cesta!“ pobízel je.
„Vždyť jsi říkal, že je to nedaleko?“ divil se Amonius. „Tak jakápak dlouhá cesta?“
„Každá cesta může být dlouhá, pokud nejste dostatečně připraveni,“ odvětil Emotikonus vyhýbavě. „Vemte si třeba takový boty. Máte dobrý boty? Jestli ne, ve městě je obchod, kde…“
„Radši nám řekni,“ přerušila ho Karina, „jestli si máme vzít ještě něco sebou. Co takhle nějaký zbraně?“
„Ta dýka, co máš u pasu, by ti mohla stačit. A ty, mladý muži,“ Emotikonus pohlédl na Amonia, „ovládáš kouzla, nemýlím-li se. Já mám také jakous takous zbraň, nemáme se tedy čeho bát. Je čas, pojďme!“
A tak se vydali na cestu.

Polorozpadlé hradby města měli už dávno za sebou. Už ani nešli po kloudné cestě, ale prodírali se suchými křovinami kamsi do neznáma.
„Tomuhle říkáš nedaleko?“ volala Karina naštvaně na Emotikona, který šel jako první a klestil jim cestu pomocí krátké prorezlé mačety, kterou měl sebou.
„Ticho!“ okřikl ji. „Musíme se chovat co nejtišeji, tomuhle místu se říká Háj boroběsů.“
„Háj čeho?“ zeptal se Amonius. Než mu stačil Emotikonus odpovědět, jeden z keřů, do kterého zaťal svoje rezaté ostří, zakvílel hrozivým zvukem. Větve onoho keře se začaly mihotat a podivně kroutit. Nebyla to totiž žádná rostlina, ale tvor, jen jako keř vypadající. Tvor začal kolem sebe mrštně kopat něčím, co připomínalo kořeny a dvě větvovité paže uchopily Emotikona kolem ramen.
Amonius by býval použil kouzlo, ale nechtěl zasáhnout Emotikona. Karinina dýka zase byla na toho tvora krátká. Kolem nich bylo samé klestí, omezující pohyb a tak byla jakákoliv obrana velmi obtížná. Emotikonus si ale dokázal poradit. Tvor ho držel za ramena, ale ruce měl volné. Stačilo pořádně seknout mačetou a tvor znovu zakvílel a upustil ho.
„Ustup!“ zařval na něj v tu chvíli Amonius, kolem jehož pěsti už jiskřily záblesky magického výboje.
Emotikonus uskočil hbitě stranou, ale hned potom zvolal: „Zadrž!“
Ale bylo pozdě. Z Amoniovi dlaně vyšlehl blesk a jeho výboje jiskřily po celém povrchu tvora, jehož větvovité končetiny se zmítaly v křečích.
„Hlupáku!“ vyjekl Emotikonus. „To je přece boroběs!“
Amonius ani neměl čas cítit se dotčeně. Tvora totiž blesk nijak neporanil, ani ho neomráčil. Zatímco po kůrovitém povrchu boroběsa běhaly magické výboje, tvor rostl a sílil, přímo všem před očima. A když přestal jiskřit, stál před nimi dvakrát tak velký a dvakrát tolik naštvanější.
„Utíkejte!“ vyzval je Emotikonus. Ze země sebral svůj klobouk, který mu před tím upadl a v rychlosti si prodíral cestu, kudy jen mohl.
Tvor zachrastěl. Až teprve nyní si Amonius všiml nazelenalých zlověstných očí na hlavě, vypadající jako pařez s mnoha kořínky.
Amonius litoval, že nezná žádné zápalné kouzlo. Takhle mu opravdu nezbývalo, než vzít do zaječích. A stejně to viděla i Karina. Na boroběsa si zkrátka netroufla.
Utíkali, nedbaje škrábanců od větví, až na samý okraj hájku. Až teď si uvědomili, že celý hájek podivně chrastí, jako kdyby tamními větvemi proudil silný vichr.
„To nevypadá dobře,“ poznamenal udýchaný Emotikonus. „Raději zmizme, než se něco semele!“
Nebylo třeba říkat to dvakrát. I Amonius s Karinou by ten hájek měli radši daleko za sebou.
„A já si myslela,“ prohodila Karina směrem k Amoniovi, „že ses pomátl, když jsi říkal, že tě sledoval cestou do města keř.“
„Bohužel, budeme muset jít jinudy a cesta se nám o něco prodlouží,“ sděloval Emotikonus a upravoval si při tom pomuchlaný a proděravělý kabát. „Jeskyně Natvrdlý kámen je hned za hájkem, ale my ho musíme celý obejít, místo abychom šli skrz.
Ještě z dálky slyšeli chrastění suchých větví a zlověstné kvílení. Těžko si představit, jak by to s nimi dopadlo, kdyby neutíkali. Kdo ví, kolik z těch keřů byli vlastně nehybní boroběsové.
„Obávám se, přátelé, že se na noc budem muset utábořit,“ řekl Emotikonus, když se začalo smrákat a měli za sebou opět pěkný kus cesty. „Nejlepší to bude támhle za tou zdí, aspoň tam nebude tolik foukat.“
Směrem, který Emotikonus ukazoval, nebyla široko daleko žádná zeď. Jen suchá tráva a pár stromků a několik obřích hub.
„Ale ne, už mu zase hrabe,“ řekla si Karina sama pro sebe.
Emotikonus její poznámku zachytil a udiveně se začal rozhlížet kolem sebe „Komu?“ zeptal se nechápavě.
„To neřeš,“ odvětila unaveně Karina. „Radši nám řekni, jak se chceš utábořit. Nemáme stan ani plachtu, prostě nic. Dokonce ani oheň si nemůžeme rozdělat.“
„Hmm, s ohněm to bude problém, myslel jsem, že tvůj kámoš umí nějaký to kouzlíčko.“
Amonius se cítil poněkud trapně. Dokonce i jeho matka umí kouzlem zapálit krb, aniž ji to kdo učil. On nikoliv.
„Co se týče přístřešku, s tím mohu být nápomocen,“ pokračoval Emotikonus a sňal z hlavy svůj vysoký klobouk. Obrátil ho a strčil do něho ruku. A hned bylo jasné, že to není jen tak ledajaká pokrývka hlavy. Celá Emotikonova paže se v klobouku totiž rázem ztratila, jako by prostrčil ruku do nějaké hluboké díry. Chvilku v jeho útrobách po něčem pátral.
„Aha, tady to je!“ zvolal potom a začal z něho tahat podlouhlou srolovanou plachtu, po ní pár dřevěných tyček a nějaké provázky. „Tak, a můžem si postavit stan,“ sdělil překvapeným divákům této nezvyklé podívané.
„Hej, jak jsi to udělal?“ zeptala se Karina.
„Tuhle pokrývku hlavy jsem dostal od Sheogoratha, když jsem se onehdá stal vévodou Demencie,“ vysvětloval Emotikonus, jako by nešlo o nic výjimečného.
„Nemáš tam něco k jídlu?“ zeptal se Amonius.
„Ne. Jen pár pytlů mouky. Promiň. Ale když vydržíte do zítřka, v Natvrdlém kameni je jídla habaděj.“
Nezbývalo tedy, než se do rána postit.
Zatímco Amonius pomáhal stavět stan, Karina se šla porozhlédnout po okolí. Bylo už šero, daleko neviděla. Ale zdálo se, že budou snad v bezpečí a tak se vrátila.


Pod přístřeším spala Karina s Amoniem. Samozřejmě, v uctivé vzdálenosti od sebe.
Emotikonus se spokojil s hvězdným nebem nad hlavou a srolovaným kabátem pod hlavou.
Ráno je probudil zpěv ptáků a chlad spadnuvší rosy.
„Nuže, doufám, že jste se vyspinkali dobře,“ spustil zvesela Emotikonus, který si oblékal svůj pomuchlaný kabát.
„Šlo to,“ odvětil Amonius a protáhl si své ztuhlé paže. Karina se zdála být také celkem odpočatá, takže jim nic nebránilo pokračovat v cestě.
„Doufám, že je ten tvůj přítel z jeskyně pohostinný. Už mám hlad, jako vlk,“ postěžovala si Karina.
„Ó, žádný strach!“ ujišťoval ji Emotikonus. „Však sami uvidíte.“
Zbytek cesty byl až podezřele poklidný. Amonius se sice nervózně ohlížel po kdejakém zvuku, ale většinou se jednalo a vyplašené ptáky, či jinou neškodnou zvěř.
Konečně stanuli před vysokou skalní stěnou, u jejíž paty byl jeden jediný klenutý otvor, směřující kamsi do hlubin pod skalou.
„Tak jsme tady, přátelé!“ oznámil Emotikonus slavnostně. „Vítejte u Natvrdlého kamene!“
„Tak na co čekáme? Jdeme dál!“ zavelela Karina a vykročila rázně vpřed.
„Počkej!“ zarazil ji jejich průvodce. „Zapomněl jsem vám říct něco důležitého.“
„Co jako?“ optal se Amonius.
„Já věděla, že v tom bude nějaký háček,“ poznamenala Karina podrážděně.
„Žádný háček! Jen je tu něco, co byste měli vědět. Ten architekt nejspíš nebude takový, jakého byste čekali.“
Amonius na Emotikona vrhl pohled, který mluvil za všechno a který mlčky sděloval: „Ještě chvíli pokoušej moji trpělivost, a poznáš, jak pálí blesk!“
Emotikonus se začal nervózně rozhlížet kolem sebe.
„On je totiž…“

____________________________________________________________________________________________________
Je jisté, že s oním architektem není cosi v pořádku. A jelikož se nacházíme v říši boha šílenství, nelze čekat nic obyčejného... Otázka tedy zní:
Co je architekt zač?

A) Nadprůměrně inteligentní obr.
B) Mluvící kamenná busta neznámého čaroděje.
C) Duch sebevraha, závislého na skumě.

Pzor: Pokračování na str. 33
Upravil/a Ligos dne 23.08.2013 00:06
-KRLEŠ-

Skyrimský průvodce:
 
Přejít na fórum:
Podobná témata
Diskuze Fórum Odpovězeno Poslední příspěvek
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej » Skyrim - Váš svět 7 13.01.2018 23:10
Ohledně Adriho povídek » Skyrim - Váš svět 5 15.12.2017 22:06
Adriho povídky III - Děti Skyrimu » Skyrim - Váš svět 37 14.06.2017 23:46
Adriho povídky I - Ruka zloděje » Skyrim - Váš svět 25 03.06.2017 17:09
Adriho povídky II - Temná smlouva » Skyrim - Váš svět 25 30.05.2017 21:58
Archív Novinek
Datum Kategorie Název Přečteno
24-12-2018 Články Šťastné a veselé! (2018) Přečteno 1572 krát
11-06-2018 Elder Scrolls The Elder Scrolls VI oznámeno! Přečteno 4598 krát
01-04-2018 Novinky S hrdin(k)ou po celém TAMRIELU! (Apríl) Přečteno 2970 krát
24-12-2017 Články Veselé a šťastné! (2017) Přečteno 2521 krát
06-07-2017 Rozpracovaná novinka (6.7.) Přečteno 0 krát
01-04-2017 Na cukřík s M'aiqem Lhářem Konec série "The Elder Scrolls"! Přečteno 8884 krát
11-02-2017 Elder Scrolls Příběhové rozšíření pro TESO a H... Přečteno 4894 krát
24-12-2016 Elder Scrolls Veselé Saturalie a oslavte Starý život! Přečteno 4205 krát
12-12-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem 6 let se Skyrim.4fan Přečteno 4178 krát
18-11-2016 Elder Scrolls The Elder Scrolls: Online dočasně zdar... Přečteno 4987 krát
 Více...     
Archív Novinek
TOPlist