Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE
Prastaré Archívy: Arena PA: Daggerfall PA: Morrowind Construction Set Čas zkracovaní Cechy Skyrimu Rasy ve Skyrimu Let´s learn some lore
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Víte že..
Sdí­let

nahoru
Číst diskuzi
Právě je zde: 1 host(ů)
Zamlouvá se vám tento nápad?
Ano Ano 87%[48 Hlasy]
Ne Ne 13%[7 Hlasy]
Počet hlasů : 55
 Tisk diskuze
Amonius - aneb povídka na přání
Ligos
Ahoj lidi, tak jsem se rozhodl "obohatit" tyto stránky také svým rádoby-uměním. Nebude to povídka, na jaké jste zvyklí, nýbrž se bude něčím lišit. A to tím, že povídka by pokračovala podle toho, jak sami rozhodnete.
V praxi by to vypadalo tak, že napíšu část příběhu a na konci bych dal pár možnosti, kterým směrem by se měl vyvíjet (A, B nebo C)
Příběh se pak bude vyvíjet podle možnosti s nejvíce hlasy.

Předem říkám, že díky své práci (časově náročné) sem nebudu přispívat pravidelně, nicméně tak často, jak to jen půjde.

Edit: Pro upřesnění- jedná se o povídku ze světa TES, jejíž hlavním aktérem bude Bretonec jménem Amonius. Jaký bude jeho osud rozhodujete VY! Smile
_______________________________________________________________________________________________________
Upravil/a Ligos dne 12.08.2012 06:46
-KRLEŠ-

Skyrimský průvodce:
 
Mimz
Napad vyzera fajn Wink
Zaujíma vás ako môže vyzerať budúcnosť ľudstva? Tak neváhajte a prečítajte si môj príbeh z post-apokalyptického sveta, v ktorom smrť číha na každom kroku. Môj príbeh- http://skyrim.4fa...rowstart=0
 
Ligos
Povídka, kterou píšete se mnou - Amonius



Jmenoval se Amonius.
Pocházel z Vysokoskalí z malé osady poblíž města Evermoru. Oba jeho rodiče pracovali na hradě místního pána. Matka jako kuchařka, otec jako stájník a podkoní.
Když byl Amonius ještě dítě, přivedli ho rodiče k Nejvyššímu čaroději, aby zhodnotil, zda je schopen ovládat tajná učení. Tato zkouška byla pro Amonia velmi důležitá, měla rozhodnout o jeho dalším osudu.
Amonius, oblečen do nejlepších šatů, stál uprostřed Kruhové síně. Před ním stál Nejvyšší čaroděj ve skvostném rouchu a všude kolem stáli mágové ze Společenstva, zahaleni kápí. Rodiče nesměli být při zkoušce přítomni.
"V životě každého mladého Bretonce přijde jednou chvíle, kdy bude podroben zkoušce." hovořil čaroděj slavnostním tónem. „Jak jistě víš, hochu, každému z našeho lidu koluje v krvi magická moc. Zdalipak víš, čím to je?“
„Otec říkal, že se v dávných dobách náš lid mísil s elfy. To oni nám prý předali dar magie, mistře.“
Ačkoliv byl Amonius nervózní, mluvil jasně a hlasitě. Snažil se nevnímat pohledy okolo stojících mágů, ale soustředil se pouze na Nejvyššího čaroděje.
„Velmi správně!“ pochvaloval si mág. „Další má otázka zní: K čemu slouží tento dar magie?“
Amonius se zamyslel. Párkrát viděl svého otce, jak pomocí magie uklidňuje koně, a jednou, když byl s otcem v lese, stejným kouzlem zkrotil i hladového vlka, který je napadl. Mohl si ho potom dokonce i pohladit! S vícero kouzly se Amonius nesetkal, nebyl si jistý, jak má odpovědět.
„Magie slouží lidem, mistře,“ řekl nakonec.
„Krátká, avšak dobrá odpověď, hochu! A teď mi řekni, umíš seslat nějaké kouzlo?“
Amonius se začervenal. Už mnohokrát se ho rodiče pokoušeli naučit základní kouzla, avšak bez úspěchu. I když cítil, že v sobě tu moc má, nemohl Amonius ani při maximálním soustředění seslat žádné kouzlo.
„Neumím, mistře,“ přiznal se.
„Vůbec žádné? Ani kouzlo světla?“
„Ne, mistře. Je mi líto.“
Nejvyšší čaroděj se vlídně usmál. „A ty bys chtěl být čarodějem, Amonie?“
„Mistře, vždycky jsem toužil stát se……“
____________________________
A já se ptám: Co má Amonius odpovědět?

A) Mágem.
B.) Bardem
C) Knězem
____________________________________________________________________

II.

„Mistře, vždycky jsem toužil stát se mágem,“ odpověděl Amonius.
Nejvyšší čaroděj si Amonia prohlédl od hlavy k patě a nakonec prohlásil:
„V každém Bretonci je přítomna magie. Jen je ji třeba probudit. Cítím, že jsi sám se sebou nespokojen, upokoj se však. Chceš-li se stát mágem, bude ti to dopřáno.“
Okolní čarodějové stáli mlčky a naslouchali slovům jejich mistra, jen zpod jedné kápě se ozvalo nesouhlasné zamručení. Naprosto tichounké, avšak Amonius ho velmi dobře zaznamenal.
„Chceš snad něco říci, Rendaxi?“ obrátil se k němu Nejvyšší čaroděj.
Jeden z čarodějů vystoupil z kruhu a shodil kápi. Odhalil tak svoji holou hlavu, úzký protáhlý obličej s křivým nosem a černou, pečlivě zastřiženou kozí bradkou. Jeho oči byly hluboké a temné, Amonia pohled na něho celkem vyděsil.
„Promiňte, mistře, ale z tohoto chlapce mág nikdy nebude!“ prohlásil vystoupivší čaroděj.
„ A od kdy máš zrovna ty dar předvídání, Rendaxi?“ zeptal se ho Nejvyšší čaroděj.
Rendax se jen pousmál. „Abych to poznal, nepotřebuji dar předvídání. Cítím, že kolegové zde si myslí to samé, proč se neozvete?“
Mágové jen mlčky stáli, někteří začali nervózně přešlapovat na místě a jiní kroutit hlavami. Málokdo se opovážil vystoupit proti Nejvyššímu čaroději během Zkoušky.
Další čaroděj však vystoupil z kruhu. „Dovolíš mi promluvit, mistře?“ I tento mág odhalil svůj obličej. Byl to mladý muž, prostý vousů, jehož černé vlasy byly po stranách spletené do ozdobných copánků.
„Chceš k tomu také něco říci, Bartoloměji?“ otázal se mistr.
„Odpusť, mistře, ale chtěl bych říci toto: Rendax by si měl uvědomit, že i on byl kdysi chlapcem, a že i on musel projít Zkouškou. Zajisté řekl, že se chce stát mágem, a bylo mu vyhověno. A to i přesto, že před Nejvyšším neukázal žádné kouzlo. Vím, tenkrát se to při Zkoušce nevyžadovalo. Ale proč to vyžadovat dnes? Že Amonius neumí seslat kouzlo neznamená, že z něho nemůže být mág. Dejme mu šanci. To je vše, co jsem chtěl říci.“
Bartoloměj si nasadil kápi a zařadil se zpět do kruhu.
„Mistře, tento hoch neumí ani základní kouzla!“ pokračoval Rendax, jako by Bartolomějovo vystoupení nebral vůbec na vědomí. „Jiní chlapci v jeho věku už umí vyčarovat alespoň kouli světla nad svojí hlavou, či zapálit svíčku pouhým dotykem. Bartoloměj si možná nepřeje vidět tvé ‚umění‘, já se však rád pokochám. “ Rendax se ostře podíval na Amonia a ten měl pocit, že se zmenšuje a zmenšuje, a pokud se na něho nepřestane Rendax dívat, tak se snad propadne skrz podlahu. Začal se potit a kolena se mu roztřásla.
„To by stačilo, Rendaxi!“ řekl Nejvyšší čaroděj klidným, avšak důrazným hlasem. „Zaujmi zpět své místo“!
Rendax se jen škodolibě pousmál a vrátil se zpět mezi ostatní. V tu chvíli si Amonius oddychl, konečně se na něho ten muž přestal dívat.
„Slyšte,“ pokračoval pak Nejvyšší čaroděj. „Tento chlapec, Amonius, se chce stát mágem. Kdo jsme my, abychom mu bránili v tkaní jeho osudu? Osud každého z nás je již od narození vetkán mezi hvězdy, je jen na nás, po kterých vláknech této pavučiny osudu se vydáme, a která vlákna zpřetrháme jednou pro vždy.“
Amonius nechápal tato slova, okolní mágové však souhlasně pokyvovali hlavami, až na Rendaxe, který se stále škodolibě usmíval.
„A proto vězte,“ pokračoval mistr, „že Amonius bude přidělen do učení jednomu z našeho Společenstva.“
Amonius stál napjatý, jako struna. Chápal, že dnešní den pro něho bude prvním dnem jeho nového života…
_________________________________________________________________
Otázka: Komu bude Amonius přidělen do učení?

A) Samotnému Nejvyššímu čaroději
B.) Bartolomějovi
C) Rendaxovi
_________________________________________________________________________________________________

III.


„Je zde někdo, kdo by se chtěl ujmout tohoto chlapce?“ zeptal se Nejvyšší čaroděj a rozhlédl se po mázích. Ti se však dívali jen jeden na druhého. Rendax se stále usmíval.
„Já se ho ujmu, mistře.“ Bartoloměj vystoupil z kruhu a na Amonia se vlídně usmál. Amonius si nemohl nevšimnout, že na něho Bartoloměj jedním okem mrknul.
„Je rozhodnuto.“ pronesl mistr. „Přiděluji ti Amonia do učení. Nechť ho vedeš po stezkách tajemných věd s čistým srdcem, Bartoloměji. Nechce-li ještě někdo něco říct, považujme tuto Zkoušku za ukončenou.“
Amonius se podíval na Rendaxe a doufal, že už nebude nic namítat. Znovu se střetl s Rendaxovým pronikavým pohledem, ten naštěstí však už nic neřekl.
„Odejděte v pokoji, Zkouška je u konce.“ pronesl Nejvyšší čaroděj.
Mágové se začali pomalu rozcházet. Někteří spolu začali debatovat o svých magických výzkumech, jiní šli popřát Bartolomějovi i Amoniovi hodně štěstí, jiným bylo zcela lhostejné, co se vlastně v Kruhové síni dělo a odcházeli evidentně znuděni.
K Amoniovu novému učiteli přistoupil i Rendax. Stál u Amonia tak blízko, že mohl cítit pach jeho roucha – byl cítit po všelijakých bylinách, mastích a po kouři. Amonius si také všimnul, že má Rendax u pasu zavěšený podivně vypadající amulet. Byl šestihranný, ze zeleného kamene. Na chvíli se Amoniovi zdálo, že se na amuletu blýskl symbol lebky.
„Ty hledáš neustále nějaké výzvy, viď Berte?“ zeptal se Rendax svým suchým hlasem.
„Tento hoch není žádná výzva, Rende. Je to můj nový žák.“ odpověděl s naprostým klidem Bartoloměj. „Měl jsi možnost něco říct na konci Zkoušky. Nyní přijmi, co bylo dáno.“
„No jak myslíš.“ prohodil suše Rendax. „Uvidíme, jak dlouho dovedeš nést to břemeno. A pamatuj, budu tě sledovat!“ Otočil se a bez dalších slov odkráčel. Amonius ještě dlouho cítil onen pach jeho roucha. Pach smrti.
Nyní přišla chvíle, o které Amonius věděl již dlouho dopředu, avšak až nyní si uvědomil její význam. Měl se rozloučit se svými rodiči, kamarády i s oblíbenými hračkami. Musel opustit svůj domov a začít nový život.
______________________

Týden uběhl jako voda. Amonius měl již připravený vak na cestu. Otec i matka se s ním loučili se slzami v očích.
„Nedělejte, jako že umírám.“ snažil se Amonius zlehčit situaci. „Vždyť se ještě uvidíme!“
„Ptala jsem se lidí z Evermoru na Bartoloměje.“ říkala jeho matka. „Prý je to hodný člověk. Svědomitý a prý i pravidelně navštěvuje chrám.“
„Na mága velmi neobvyklé.“ prohodil otec. „Ale nyní jdi synu. Bohové vědí, že si nevyčaruješ ani trochu světla na cestu, tak ať to stihneš do setmění. Sice jsem ti připravil na cestu louč a křesadlo, ještě že to tady náš děd zanechal, ale radši si ji šetři, něco mi říká, že ji budeš potřebovat. Jdi a opatruj se!“
Evermor byl od Amoniova obydlí asi půl dne cesty pěšky a Amonius nechtěl nechat svého nového učitele čekat.
Cestou Amonius přemýšlel. O tom co bude dál, o Bartolomějovi, i o Rendaxovi, na kterého musel pořád myslet. Ponořil se tak hluboko do své mysli, že ani nevnímal cestu samotnou. A než se nadál, spatřil v dáli obrysy města.
Jaké bylo jeho překvapení, když viděl Bartoloměje, jak mu vychází vstříc.
„Buď zdráv, Amonie!“
„I ty, mistře. Odpusť, tys věděl, že jsem už na cestě?“
Bartoloměj se jen usmál. „Říkal jsem si, že ti vyjdu naproti. Nevěděl jsem, že tě potkám hned před městem. A toho ‚mistra‘ si odpusť. Přátelé mi říkají Berte.“
„Berte? Tak ti říkal i…“ Amonius nebyl schopen to jméno vyslovit.
„Rendax? Z toho si nic nedělej. Je to prostý čaroděj. Věřím, že až nadejde ten správný čas, budou tvé schopnosti větší, než jeho.“
Amonius sklopil hlavu. „Jak by mohly?“ zeptal se smutně. „Vždyť nic neumím!“
„Od toho jsem tady, ne? Budu tě učit. Nyní na to nemysli.“
Něco v Bartolomějově hlase Amonia uklidňovalo. Byl rád, že si ho vybral zrovna on.
„Kam máme namířeno, mis… Berte?“
„Stavíme se ve městě něco málo nakoupit a pak odcestujeme.“
„Kam? K tobě domů?“
Bartoloměj se na Amonia vážně podíval. Čeká nás dlouhá cesta, Amonie. Pouť do cizí země.
Amonius vytřeštil oči. Tohle vážně nečekal. Ráno se rozloučil s rodinou a nyní se má loučit i se svojí zemí?
„Do jaké země, mistře?“ Říkat jeho novému učiteli jménem mu přišlo nevhodné, rozhodl se, že mu prozatím stále bude říkat ‚mistře‘.

_______________________________________________________________________
Otázka pro vás: Jakou zemi má Bartoloměj v plánu navštívit?

A) Cyrodiil
B.) Skyrim
C) Morrowind

____________________________________________________________________________________________________

IV.


„Navštívíme Vvardenfell. Poplujeme do Morrowindu.“ sdělil Bartoloměj.
Amonius se neodvážil zeptat, co budou v Morrowindu pohledávat. Jeho mistr jistě ví, co dělá. Avšak smířit se s představou, že opustí svůj rodný kraj, bylo pro něho velmi těžké. Vždyť on znal dobře jen okolí svojí osady a město Evermor, kam ho rodiče často brávali na trhy a slavnosti.
„A co rodiče?“ Amonius si ani neuvědomil, že tuto větu řekl nahlas. Zastyděl se. Mistr by mohl poznat, že má strach, a to nechtěl dát najevo.
„Poslal jsem jim dopis. Dnes večer by jim měl dorazit, nebude-li posel líný. A nyní pojď, čeká nás spousta příprav!“
Přípravy na cestu trvaly několik dní, avšak pro Amonia se seběhlo vše tak rychle, že neměl čas stýskat si po domově. Než se nadál, ocitli se s Bartolomějem v přístavním městě.
Když Amonius spatřil mohutné koráby, kotvící v přístavu, zatajil dech.
„Na tomhle poplujeme?“ zeptal se.
„Na jedné z nich, ano.“
Amonius si pomyslel, zda bude cesta bezpečná. Bude to jeho první plavba po moři a měl z ní celkem obavy.
„Neměj strach!“ pobídl ho vesele Bartoloměj, jako by mu četl myšlenky. „Uvidíš, že se ti to bude líbit!“
Stmívalo se. Bartoloměj šel do přístavní krčmy objednat nocleh. Amonius stál na molu a sledoval obzor. Moře bylo klidné, červánky se líně povalovaly po obloze jako doprovod zapadajícího slunce, jehož zlatavě rudé odlesky se houpaly na vlnkách.
„Pěkné, že?“
Amonius sebou trhl. Zvláštní hlas ho vyrušil z přemýšlení. Neslyšel nikoho přicházet, ohlédl se, aby spatřil, kdo to mluví.
Byl to Altmer. Vysoký elf v prostém mnišském rouchu. Jeho zlatavá pleť se v podvečerních barvách oblohy zvláštně leskla. Ale co Amonia zaujalo nejvíce, byly elfovy dlouhé bílé vlasy, které lemovaly jeho protáhlý obličej s vysokými a poněkud propadlými lícemi. Jeho oči byly zvláštně lesklé, třpytily se stejně, jako hladina moře.
Elf přistoupil blíž k Amoniovi. „Slunce jde spát, a mladý Breton ještě bdí?“ zeptal se elf.
„Kdo jsi?“ zeptal se Amonius, který z něho nemohl spustit oči. Koneckonců byl to první elf, kterého viděl.
„Mé jméno je Walliesin. Jsem jen prostý mnich, hledající svoji víru.“
„Mnich? Hledající víru?“ Amonius na něho nechápavě hleděl.
„Dříve jsem sloužil Magnusovi, bohu magie.“ začal vysvětlovat elf. „Má víra však slábla, když jsem viděl, že magie je zneužívána ke zlým účelům. Pokud Magnus existuje, nečiní nic, aby tomu zabránil. S tím se nesmířím.“
Walliesinův hlas zněl smutně. Dokonce i jeho oči jakoby potemněly, když o tom mluvil. „Smím se zeptat na tvé jméno?“
„Jsem Amonius.“ Nechtěl přiznat, že je čarodějův učeň, avšak elf se na něho usmál a pravil: „Vím, že cestuješ s tím mágem. Potkal jsem ho v hostinci. Je to milý chlapík, zdá se. Ne všichni používají magii ke zlým věcem. Za to bych chtěl dát bohu díky, ale nevím kterému. Až ho najdu, poznám to.“
Amonius pohlédl na oblohu. Vycházel měsíc.
„Rudý strážce oblohy, pastýř hvězd.“ pronesl Walliesin potichu. „Jak majestátně pluje oblohou. Za nedlouho vyjde jeho souputník, nejvyšší čas jít spát. Nemyslíš, Amonie?“
Amonius nemohl než souhlasit. Walliesinova slova ho zvláštně konejšila, cítil se ospalý.
„Pojď, zajdem do krčmy. Tvůj mistr tě tam jistě bude čekat.“
Amonius následoval elfa do hostince.
„Zítra odplouvá loď do Morrowindu.“ pronesl Walliesin během cesty. „Je to země stejně šedá a ponurá, jako je šedá a ponurá mysl obyvatel té země.“
Amonius nechápal, proč mu to elf říká. Snad aby ho varoval?
„Á tady jsi!“ zaznělo naproti nim. Byl to Bartoloměj.
„Objednal jsem nám pokoj. Není to nic moc, ale hostinec je tak přeplněný, že je to vlastně zázrak. Omluvíš nás, Altmerský příteli?“
Walliesin kývl hlavou s úsměvěm na rtech. Oči se mu zase leskly, tentokrát se v nich odrážel svit hvězd a měsíce.
Bartoloměj nelhal, hostinec praskal ve švech. Zde se Amonius poprvé setkal s Argoniany, Orky a dokonce i s Khajiity, kočičími lidmi.
Tolik různých národů na jednom malém místě, tolik různých nářečí a vůní! Amonius nevěděl, kam se má dívat dřív.
Na kulatém, barevně tkaném koberci v jednom koutě krčmy seděl v tureckém sedu starší, mírně prošedivělý Khajiit. Okolo něj sedělo několik malých kočičích dětí, které starý Khajiit bavil svými historkami z cest. Když uviděl, že se na něho Amonius dívá, zvolal: „Hej, příteli, pojď k nám! Pojď si také poslechnout nějakou historku, kterou starý K'Erezar vypráví!“
Amonius pohlédl na svého mistra. Ten souhlasně kývl hlavou. „Jen běž, noc je mladá, a ty se alespoň rozptýlíš.“
Amonius tedy šel a posadil se mezi malé Khajiity. Připadal si zvláštně.
„Vítej, vítej!“ uvítal ho vesele starý Khajiit. „K'Erezar se nebude ptát na tvoje jméno, K'Erezara to nezajímá. Avšak z tebe zvědavost přímo čiší. Nuže, ptej se!“
Amonius se vyptával na vše možné. K'Erezar mu vyprávěl o vlasti Khajiitů, o jejích zvyklostech a tradicích. Kočičí děti se jeho vyprávění smály, některé už únavou usínaly. K’Erezar vyprávěl i o svém životě, a tak se Amonius dozvěděl, že je to obchodník, prodávající své zboží všude možně, po celém Tamrielu.
„To jsou všechno tvoje děti?“ zeptal se nakonec Amonius.
„Ó, kdepak!“ K'Erezar zalomil rukama, jako kdyby zažehnával zlého ducha. „K'Erezar je příliš starý! To jsou děti mého dobrého přítele, musel narychlo odcestovat a já mu je nyní hlídám.“
„Strýčku, kdo je ten lidský kluk?“ zeptalo se jedno Khajiití mládě. K'Erezar na něho ukázal.
„Vidíš? Tenhle je nejzvědavější, nejupovídanější a taky nejživější. Bohové vědí, s kterou daedrou ho ten starý kocour měl. Jmenuje se po něm, Maiq.
„Otec se zná s nějakou daedrou?“ podivil se malý Maiq.
K'Erezar se jen zasmál, ostatní děti také. „Dost otázek, K'Erezar domluvil! Čas jít spát.“
„A to platí i pro tebe, Amonie.“ Za Amoniem stál Bartoloměj, v ruce korbel s pivem. „Hostinský tě zavede do pokoje, já přijdu později. Přeji ti dobrou noc!“
„Dobrou noc i tobě, mistře.“ Amonius se ubíral za hostinským do pokoje. To ještě netušil, že ho klidný spánek zdaleka nečeká.
Amonius byl mile překvapen, když v pokoj našel prostřený stůl, plný dobře vypadajícího jídla. Nechyběl vynikající bretonský sýr a dokonce tam měl i doušek vína na zapití.
Když dojedl, posadil se na kraj postele.
„Tentokrát to musí vyjít!“ říkal si v duchu. Zamnul rukama a začal se soustředit. Viděl tolikrát svého mistra toto kouzlo provádět. Dokonce i kdejaký potulný obchodník umí vyčarovat kouli světla. Tak proč to nejde jemu?
Už! Už se mu zdálo, že vidí mezi svými dlaněmi záblesk bílého světla.
„Hmm, ne. Byl to jen odlesk lucerny.“ pomyslil si.
Amonius sfoukl svíčku a ulehl. Oči se mu pomalu zavíraly, až usnul docela.
Netušil jak dlouho spal. Probudil ho nějaký šramot u dveří. Amonius si pomyslel, že se vrací Bartoloměj, avšak mýlil se.
Dveře se s vrzáním pomalu otevřely a do pokoje ladně vplula drobná temná postava.
„Kdo tam?“ zvolal polekaně Amonius.
Postava se zastavila. Byl slyšet povzdech. „Ach jo, takže dneska zase nic.“ řekla postava jemným hláskem. Amonius vedle sebe na stolku hledal křesadlo, aby rozsvítil svíčku. Když se mu to podařilo, spatřil před sebou drobnou dívenku oblečenou do lehké kožené zbroje. U pasu měla nádherně zdobenou pochvu s dýkou. Měla dlouhé hnědé vlasy, vzadu spletené do copu a v líbezné tváři měla utrápený výraz.
„Kdo jsi?“ zeptal se Amonius.
„Karina.“ řekla dívka. „Jsem z Cyrodiilu.“
„Jsi zlodějka?“
„Ne, to nejsem.“ Karina si všimla stolu, na kterém byly zbytky jídla, a drze si z něho vzala trs hroznového vína, ze kterého začala jíst. „Nejsem zlodějka, ale ráda bych.“ pokračovala. „V životě jsem neukradla nic cennějšího, než je takhle dýka, co mám u pasu.“
„Měla bys odejít, než se vrátí mistr.“ sdělil Amonius, který z její společnosti nebyl dvakrát nadšený.
„Tvůj mistr dole debatuje s nějakým elfem a starou kočkou. Nevypadá to, že by se chystal spát, právě objednával rundu. Ale máš pravdu, odejdu. Jak se tak dívám, stejně tu nestojí nic za pozornost.“
Karina zmizela stejně rychle, jako se objevila.
„Už abychom raději vypluli.“ řekl si Amonius a znovu ulehl. Zpoza zdí byl slyšet tlumený hlahol lidí, bavících se u dobrého pití a jídla, dokonce byl slyšet i nějaký zpěv, Amonius myslel však jen na jedno. Zda-li ještě uvidí svoje rodiče, nebo vycestuje, a už se nikdy nevrátí.
____________________________________________________________________

Otázka zní: Čí osud vás zajímá a koho byste raději viděli po boku Amonia a Bartoloměje?

A) Khajiit K'Erezar
B.) Elf Walliesin
C) Imperiálka Karina
____________________________________________________________________________________________________

V.


Amonius musel spát velmi tvrdě. Když se probudil, jejich zavazadla byla z pokoje pryč a veškeré nádobí a zbytky jídla ze stolu sklizené.
Bartoloměj seděl na židli a studoval nějaký svitek.
„Kde jsou naše věci, mistře?“ zeptal se Amonius, stále poněkud rozespalý.
„Nechal jsem je už naložit na loď.“ odpověděl Bartoloměj a smotal svitek, který uložil do koženého pouzdra. Tvářil se zachmuřeně.
„Nějaké zlé zprávy?“ Amoniovi se výraz mistrovy tváře vůbec nezamlouval.
„Nikoliv! Vše probíhá podle plánu.“ odvětil Bartoloměj. „V Morrowindu nás bude očekávat můj dobrý přítel, ten nám pomůže.“
„Pomůže v čem, mistře?“ Tentokrát se Amonius už musel zeptat. Přece jen, když už má opustit svou vlast, tak ať zná důvod. Jenže Bartoloměj zřejmě neměl v úmyslu mu ho sdělit.
„Vše se dozvíš v pravý čas. Trpělivost, Amonie.“
Sešli do hlavního sálu krčmy. Hostinský jim podal snídani. Amonius zahlédl K'Erezara, jak se baví s dalším Khajiitem. Oba dva o něčem vážně debatovali. Amonius zaslechl toho druhého Khajiita říkat: „K'Erezar Maiqovi nevěří, ale je to tak! Maiq to viděl na vlastní oči! “
K'Erezar mu odpověděl: „Ticho! Támhle sedí spolu se svým učedníkem." Khajiité odešli. Amoniovi bylo jasné, že se bavili o jeho mistru, ale nepřikládal tomu žádnou váhu.
„Je čas.“ prohodil Bartoloměj. „Nastoupíme o něco dříve, ať se stihneš seznámit s lodí.“
Amonius vyšel ven. Ráno vypadal přístav jinak, než v noci. Všude bylo plno ruchu, trhovníci začali stavět stánky a vystavovat své zboží.
Jejich loď kotvila u posledního mola, dále od hlavní části přístavu. Jmenovala se Královna Berenziah. Byl to mohutný koráb, větší, než jakýkoliv dům z Amoniovy osady. Amonius si u ní připadal naprosto nicotný. U nástupního můstku lodi stál jakýsi Dunmer, oblečený v bílém námořnickém oděvu.
„To je kapitán Tesari,“ vysvětlovat Barotoloměj. „Má na starosti celou posádku. Když budeme na lodi, spadáme pod jeho velení.“
„Já nespadám pod ničí velení.“ řekl Amonius. Bartoloměj se na něho přísně podíval.
„Jen pod vaše, mistře.“ dodal rychle Amonius.
Kapitán Tesari k nim přistoupil. „Vítám tebe, i tvého učedníka, pane! Vaše kajuty jsou již připraveny, zavazadla na svém místě. Vše nasvědčuje tomu, že počasí bude příznivé, brzy vyplouváme. Vítejte na Královně Berenziah!“
„Děkujeme, kapitáne.“ řekl Bartoloměj.
V tu chvíli je vyrušil jeden z námořníků. „Pane! Kapitáne!“ volal rozrušeně už z dálky. „Chytili jsme zloděje! Teda, zlodějku! Šmejdila po kajutách!“
„O koho jde?“ zeptal se kapitán.
„Nějaká holka, pane. Říká, že měla jenom hlad. U sebe neměla nic cenného, jen tuhle dýku.“ Námořník podal kapitánovi dýku.
Amonius měl jasno. Je to ta dýka, kterou viděl včera večer u Kariny. Tentokrát však byla bez pochvy a on si ji mohl prohlédnout lépe. Jaktěživ tak zvláštní dýku neviděl. Byla z jakéhosi černého kovu, po němž se linuly červené žilky. Jako by v ní proudila krev. Tu dýku si prohlédl i Bartoloměj.
„Kde je ta dívka?“ zeptal se námořníka.
„Předali jsme ji strážím, pane.“
„Chci s ní mluvit! Okamžitě mě k ní zaveďte.“ Bartoloměj se zdál neklidný.
„Počkej tu na mě, Amonie. Budu hned zpátky.“
„Ale mistře, já...“
„Řekl jsem počkej tu!“ Bartoloměj byl nesmírně rozrušený, Amonius se už neodvážil nic říct.
Kapitán Tesari odešel za svými povinnostmi, zůstal sám a prohlížel si loď.
„Líbí se ti?“ zaslechl za sebou hlas. Tentokrát věděl, komu patří.
„Buď zdráv, Walliesine.“ řekl. „Ano líbí. Mnoho lodí jsem neviděl. Tahle je vlastně první, na kterou se dívám opravdu zblízka.“
„Je stará.“ řekl Walliesin. „Ale je pevná a silná. Brázdí vlny moře už celá léta a není to na ní znát. Věřím, že na této lodi budete v bezpečí.“
„A co ty? Ty nepopluješ do Morrowindu?“
„Mé poslání je jinde, mladý příteli. Dovolíš-li, chtěl bych ti něco dát.“ Walliesin vytáhl zpod záhybů svého roucha jakýsi amulet. Byl kulatý, se zářivě modrým kamenem uprostřed.
„To je zlato?“ zeptal se udiveně Amonius.
Walliesin se usmál. „Zlato nebo železo. Záleží na tom? Kdo přidělil zlatu cenu, ne-li člověk? Mně na tom nesejde. Záleží, co ten amulet představuje.“
„A co představuje?“
„Moji starou víru. Tu jsem však již ztratil, jak víš. Proto nepotřebuji ani ten amulet. Prosím, vezmi si jej.“ Walliesin podával amulet Amoniovi.
„Ale to přeci nemohu! Za ten amulet by sis koupil třeba celý statek!“
„Nepochopil jsi má slova.“ řekl elf. „Přesto ti jej chci dát jako dar. Když ho budeš nosit, snad si vzpomeneš, že magie neslouží jen k ničení a zabíjení.“
Amonius ještě chvíli váhal, ale pak si amulet vzal. Už když se ho poprvé dotknul, pocítil zvláštní pocit. Jako by jeho duchovní síla rostla. Tělem mu projel záchvěv energie, takový pocit ještě nikdy neměl.
„Je nádherný. Děkuji ti Walliesine.“
Walliesin se jen usmíval. „Nyní se prozatím rozloučíme. Nechť tě na cestách provází jen dobro, Amonie.“
A tak se tento bělovlasý elf a Amonius rozloučili.
Ale to už se vracel Bartoloměj a někoho sebou vedl. Byla to Karina, ta zlodějka. Nijak se nevzpírala, šla za Bartolomějem, a dokonce se i usmívala.
„Tahle dívka půjde s námi.“ řekl jednoduše Bartoloměj Amoniovi.
„Cože? Ale mistře, vždyť je to zlodějka! Včera večer...“ Amonius se zarazil, když viděl, jak přísně se na něho Karina podívala.
„Co včera večer?“
„Ale nic. Proč musí jít s námi, mistře?“
„Ví něco, co je pro nás důležité. Vše ti řeknu cestou, na to je čas.“
„Vrať mi moji dýku!“ řekla Karina. „Je moje!“
„Lituji, děvče. Tu dýku si prozatím ponechám.“ odvětil Bartoloměj. „Pokud se nemýlím, ta dýka ti stejně nepatří.“
Karina si posměšně odfrkla. „Na to nemáš právo. Já protestuji!“
„Mlč! Nebo tě nechám vsadit do želez, na lodi myslím nějaké mají. A teď je čas se nalodit.“
Karina už nepromluvila ani slovo. Ani Amonius se neodvážil na nic zeptat, přestože měl v hlavě spoustu otázek.
Nastoupili na loď. „Pojďme si prohlédnout naše kajuty.“ řekl Bartoloměj.
Kajuty byly v podpalubí, Amonius sestoupil po schodech do úzké chodby, z níž vedly dveře do jednotlivých pokojů.
„Ty budeš spát tady.“ promluvil Bartoloměj ke Karině a ukázal na jedny dveře. Domluvím se s kapitánem a požádám o nějaké stráže.“
„Stráže? Na co?“ zeptala se Karina.
„Na co myslíš, ty malá zlodějko?“ odpověděl Barloloměj.
„To není fér, slíbila jsem, že s váma půjdu. A na lodi stejně nemám kam utéct.“
„Stejně bude lepší tě hlídat. Moje poslední slovo.“
Karina si znovu posměšně odfrkla a vešla do své kajuty. Bartoloměj odkudsi vytáhl klíč a zamknul za ní dveře.
„Naše kajuta je zde, hned vedle. Můžeš jít dovnitř zkontrolovat naše věci. Já půjdu za kapitánem.“
Amonius odevřel dveře. A ztuhl. Ten zápach! Ten zápach bylin a štiplavého kouře! Už ho přeci jednou cítil.
„Ale ne, to není možné.“ řekl si Amonius a vešel. Jejich zavazadla byla v pořádku, v kajutě nikdo jiný nebyl. Přesto měl Amonius divný pocit. Cítil se najednou stísněný.
Konečně nadešel čas vyplutí. Amonius vyšel na palubu, aby se naposledy rozloučil se svojí zemí. I když se tomu snažil vyhnout, neubránil se slzám.
Uvidí někdy ještě svoje rodiče? Vědí vůbec, že odplouvá do daleké země? Dorazil k nim posel s dopisem? A proč vlastně do Morrowindu cestují?
_______________________________________________________________________
Otázka je prostá: Jaké poslání má Bartoloměj v Morrowindu?

A) Najít jeden ze Svitků Předků
B.) Najít daedrický artefakt - Mehrunovu břitvu
C) Vymítit jeden z klanů upírů
_________________________________________________________________________

VI.


Amonius se nakláněl přes zábradlí.
„Jseš nějakej zelenej, ne?“ dohazoval si ho jeden dunmerský námořník. „Ale to nic, chlapče. Každej z nás si tím jednou prošel. Když já jsem byl poprvý na lodi, jó to bylo krmení pro rybičky.“
Když ho Amonius slyšel, znovu se mu obrátil žaludek.
„Pak už to ale bylo dobrý.“ pokračoval námořník, nedbaje Amoniova zvracení. „Na palubě týhle starý kocábky stojím tak dlouho, že když vylezu na pevninu, motá se mi šiška. Přestane to, když se zase nalodím.“
Konečně se Amonius přestal dávit. Nyní si mohl pořádně prohlédnout námořníka. Byl už celkem starý, načervenalé oči měl zakalené a černé vlasy prošedivělé. Ve tváři měl spoustu jizev.
„Vy jste z Morrowindu?“ zeptal se ho.
„Azura tě chraň, jistě že ne!“ řekl námořník, skoro až pohoršlivě, a podával Amoniovi čistý hadr, aby si mohl utřít ústa. „Všechny ty jejich rodový rozmíšky, upjaté uctívání předků… Pche! S tím ať mi vlezou na záda. Já jsem se narodil v Cyrodiilu, chlapče. A to přímo na nábřeží Císařskýho města. Už od mala mě lákaly lodě a teď jsem námořníkem na té nejlepší!“
„A přesto se mi zdá, že o Morrowindu dost víte?“ byl zvědavý Amonius.
„To ano, mnohokrát jsme se tam plavili.“ Námořník gestem vybídl Amonia, aby si sedl na malý soudek, stojící poblíž. „Je to země, jak lidé s oblibou říkají, temných elfů. My si raději říkáme Dunmerové. Je to země plná intrik a rodového politikaření. „
Amonius napjatě poslouchal, chtěl se o Morrowindu dozvědět co nejvíce.
„Vládnou tam tři velké domy,“ pokračoval námořník. „Dům Redoran, to jsou příslušníci válečníků. Ctí staré tradice a cení si smyslu pro čest, alespoň co jsem slyšel. Dům Hlaalu, to jsou rození obchodníci. Ti si příchodu císařských legií do Morrowindu cení nejvíce, otevřely se jim tak nové možnosti obchodování a rozšiřování si svýho vlivu. No a pak tu je dům Telvanni. Tihle týpci jsou fakt nedůtklivý. Zabejvaj se svými čáry a kouzly a ostatního si moc nevšímaj. Jsou to mágové, ale jejich magie je jiná, než na kterou jseš zvyklej z Vysokoslalí.“ Na Dunmera kdosi zavolal. „Promiň hochu, musím jít. Kdybych ti chtěl poradit, a to já můžu, tak se drž toho svýho učitele. Morrowind dovede bejt zatraceně nebezpečnej.“ Námořník domluvil.
Amonius přemýšlel o jeho slovech. O intrikách slyšel i ve Vysokoskalí, tamní páni a místní samozvaní vládci se mezi sebou přeli zcela běžně. Politika, která vládla v Morrowindu, se však zdála být naprosto odlišná.
Amonius zahlédl z podpalubí vycházet Karinu. Nejdřív si myslel, že nějak utekla, ale na to se Karina procházela po lodi až moc klidně. Šel za ní.
„Á, náš malý čarodějíček.“ To měla být zřejmě nějaká forma jejího pozdravu.
„Co tady děláš?“ zeptal se Amonius.
„Tomu tvýmu mistrovi asi došlo, že tady na lodi nemám kam pláchnout. Pustil mě. Dokonce mi přinesl i nějaké jídlo, přijde mi celkem fajn. Ale za to ty jseš nějakej upjatej.“
„Já?“ Lepší otázka Amonia nenapadla. Karina se jen usmála.
„Co kdybys toho svýho učitele – jak že mu říkají? Bert? Co kdybys Berta nějak přemluvil, ať mi vrátí moji dýku?“ Karina se na Amonia prosebně podívala.
„Lituji, ale to je věc mého mistra.“ odpověděl. „Pokud si myslí, že ta dýka je nějak důležitá, tak to tak bude.“
Karina se zadívala na moře. Bylo klidné, vítr vál jen velmi jemně, a přesto napínal lodní plachty, co to šlo. Pluli celkem rychle.
„Proč mu vlastně říkáš ‚mistr‘?“ zeptala se po chvíli.
„Co je to za otázku?“ divil se Amonius. „Je to můj učitel. Sám si mě vybral za svého žáka.“
„Jo? A co tě všechno naučil?“
Amonius se zamyslel. Co ho vlastně Bartoloměj naučil? Pravdou bylo, že nic. Pravda, byl u něho teprve necelé dva týdny, ale i tak ho už mohl učit. Místo toho mu vykládal o nějakých zákonech a zodpovědnosti. Ale kouzlo neukázal žádné. Ano, když bylo potřeba trochu světla, či zapálit ohniště, tak Bartoloměj kouzlil, ale jak se to dělá, Amoniovi neřekl.
„To jsem si mohla myslet.“ řekla posměšně Karina, jako by četla Amoniovy myšlenky. Opět se škodolibě pousmála a odešla se podívat na záď lodě.
„Takhle by to dál nešlo.“ řekl si Amonius. „Jakýpak to jsem čarodějnický učeň, když mě můj mistr nechce učit? Půjdu za ním, a zeptám se, co má vlastně se mnou v plánu.“
Bartoloměj byl v kajutě. Stál u stolku, na němž byla položena Karinina dýka. Pomalu nad ní přejížděl dlaní, oči zavřené. Když Amonius vešel, zaslechl, jak Bartoloměj mumlá zvláštní slova. Nerozuměl jim.
„Co potřebuješ, Amonie?“ zeptal se Bartoloměj, aniž se otočil.
„Jak víte, že to jsem já?“
„Kdo jiný by takto vtrhl do mágovy komnaty bez zaklepání?“ Až nyní Bartoloměj otevřel oči a otočil se k Amoniovi.
„Mistře…“ Amonius nevěděl, kde začít. Bartoloměj mu to ulehčil. Řekl: „Vím. Jsi velmi netrpělivý, rád bys uměl nějaké kouzlo, že?“
„Ano, mistře.“
„Posaď se.“ Amonius si sedl na kraj postele.
„Ještě nejsi připraven, Amonie.“ začal Bartoloměj. „Ale ukážu ti něco, co bys mohl zvládnout. Nejdřív však musíš něco vidět.“ Bartoloměj vzal dýku a podal ji Amoniovy. „Řízni se.“
„Cože? To snad….“
„Stačí málo, do prstu. Řízni se.“ Bartoloměj se šibalsky usmíval. Amonius nechápal, proč to po něm mistr chce, ale nehodlal mu odporovat. Dýka v jeho rukou byla neobvykle chladná. Amonius nejprve prohlédl její zvlněné ostří, zdála se být ostrá. Zatnul zuby a řízl se do prstu. Necítil žádnou bolest. Z rány začala vytékat pomalu krev, avšak po chvíli začala krev na jeho prstu mizet a rána zacelovat.
„Jak je to možné?“ divil se Amonius.
Bartoloměj se usmíval. „Tahle dýka je daedrický artefakt.“ začal vysvětlovat. „Touto dýkou nikomu neublížíš, neboť rány jí způsobené, se ihned zacelují. A nejen to, dokonce ti dodají trochu životní síly.“
„Ale kdo by vytvářel takovou dýku?“
„Jak už jsem řekl, je to daedrický artefakt. Dar, který na svět poslal jeden z daedrických princů, aby se pobavil. Ta dýka je stejně šílená, jako její stvořitel. Je však naprosto neškodná.“
Amonius ho poslouchal s pootevřenou pusou. Když si to uvědomil, zastyděl se a pusu rychle zavřel.
„Je čas, abych ti řekl, proč odplouváme do Morrowindu.“
„Proč, mistře?“
„Společenstvo mágů dostalo jisté informace, že se tam nachází dýka, tvarem i materiálem podobná této.“
Amonius si znovu prohlédl čepel ve své ruce. Líbilo se mu to zvláštní krvavě rudé žilkování na černém kovu.
„Ta dýka, kterou chce Společenstvo, má však naprosto odlišné vlastnosti, než tato hříčka šíleného boha.“ pokračoval Bartoloměj. „ Dokáže totiž zabít byť i jediným říznutím. A aby toho nebylo málo, duše oběti té dýky bude vyslána do Zapomnění, kde navždy bude soužena zlým vládcem oblivionské pláně.“
„Jakým vládcem, mistře?“
„Mehrunes Dagonem.“ řekl potichu Bartoloměj. „Hledáme totiž Mehrunovu břitvu.“
Amonius si plně neuvědomoval vážnost situace. Ani nemohl, o Mehrunes Dagonovi nikdy neslyšel.
„Mistře, řekl jste, že mě něco naučíte.“
„Jistě. Ta dýka, kterou držíš v ruce, má v sobě ve skutečnosti velmi jednoduché kouzlo. Kouzlo léčení a zotavení.“ Bartoloměj sáhl do vaku pro jeden ze svitků. Podal ho Amoniovi. „Přečti si ho.“
Amonius začal pomalu číst tuší napsaná slova. Slova sama o sobě nedávala žádný význam, ale už při první větě, kterou přečetl, cítil, že se mu mysl naplňuje novým věděním.
Konečně dočetl.
„Jak se cítíš?“ zeptal se Bartoloměj.
„Zvláštně.“
Bartoloměj mu hodil dýku, tentokrát obyčejnou, ocelovou. „Řízni se.“
Nyní Amonius neváhal. Řízl se na stejné místo, kde mu před chvilkou vytékala krev. Vznikla nová rána.
„Vím, že cítíš, co máš udělat.“ řekl Bartoloměj.
Amonius věděl. Přiložil dlaň na vzniklou ránu a začal se soustředit. Z jeho dlaně začalo vycházet namodralé světlo. Rána na prstu se zacelila a Amonius nevěřil vlastním očím. Jeho první kouzlo! Právě se naučil a seslal své první kouzlo! Začínal litovat, že o Bartolomějovi pochyboval.
„Děkuji, mistře. Velmi to pro mě znamená.“ řekl, a znovu se málem neubránil slzám. Nyní se mu je však podařilo zadržet.
„Já vím.“ řekl mistr s úsměvem. „Tohle kouzlo je velmi důležité. Kdykoliv budeš mít příležitost, používej ho.“
„Ano, mistře.“
Bartoloměj si vzal daedrickou dýku opět k sobě a odešel na horní palubu. Amonius seděl na okraji postele a neustále se řezal do prstu a ránu si pomocí nově naučeného kouzla léčil. Cítil, že mu to kouzlo jde s každým říznutím stále lépe a měl z toho radost.

Cesta probíhala klidně, na moři už byli několik týdnů. Amonius si už zvykl na kolísavý pohyb paluby. Vrátila se mu zdravá barva do tváří a znovu dostal chuť na pořádné jídlo.
Královna Barenziah plula blízko pobřeží. To kvůli pirátům a také, aby mohla kdykoliv zakotvit u nějakého přístavu či rybářské osady a doplnit čerstvé zásoby.
_______________________________________________________________________________
A pro čtenáře: Loď během cesty kotvila v mnoha přístavech, a to i ve skyrimské Samotě nebo Ledohradu.
Bude nějaký z těchto přístavů pro Amonia důležitý?

A) Samota
B.) Ledohrad (před velkým zhroucením)
C) Nic mimořádného, plujeme rovnou do Morrowindu!

(Edit:Lidi, co se týče Morrowindských rodů, vím, že nejsou všechny! Starý dunmerský námořník taky nemusí vědět všechno... Smile )
____________________________________________________________________________________________________


VII.


Bartoloměj stál na přídi lodi a sledoval vycházející měsíce. Amonius stál opodál a bavil se s kapitánem Tesarim.
„Kdy už doplujeme do Morrowindu, kapitáne?“ Tesari se zasmál.
„Ještě zdaleka nejsme v polovině cesty, chlapče. Čeká nás ještě spousta úsilí, abychom šťastně dopluli do cíle.“
„A kde jsme nyní? Je nějak chladno.“
„Plavíme se po Moři duchů. Podél pobřeží Skyrimu. Tyto vody jsou zrádné, je tu mnoho ledových ker a je známo, že se tu často plaví piráti. Musíme se plavit pomalu.“
„Je možné, že by nás přepadli?“
„Doufám, že ne. Piráti se pohybují daleko v moři, my se plavíme při pobřeží.“
Tu se ozval námořník, který držel hlídku v lodním koši. „Kapitáne, již vidím světlo!“ zvolal.
„Co je to za světlo?“ byl zvědavý Amonius.
„Je to Samotský maják. Samota je hlavním městem Skyrimu. Náš cíl je ale nyní Ledohrad, zítra k ránu tam dorazíme.“
„Amonie, neobtěžuj kapitána!“ zavolal na něho Bartoloměj. „Běž si odpočinout, zítra nás čeká náročný den.“
„Mistře, ale já nejsem nijak unavený.“ oponoval Amonius.
„Tak si přečti nějakou knihu. Ve svém vaku nějaké mám.“
Proti tomu Amonius nic nenamítal. Sešel do kajuty a porozsvěcel lucerny. Litoval, že stále neumí kouzlo světla, teď by se mu hodilo.
Bartoloměj měl svůj vak opřený o postel. Amonius ho otevřel a náhodně si vybral jednu z nich. Byla vázaná v tmavé kůži a vypadala velice staře.
„Kniha Daeder,“ četl její název. Amonius si lehl s knihou na postel a začal listovat. Rozličná jména daedrických princů v ní byla rozdělena dle abecedy. Naschvál nalistoval stranu, kde se píše o Mehrunes Dagonovi.
„Lord Dagon, pán všeho zla a nepřítel všech smrtelných ras.“ četl potichu. „Jeho plány jsou veskrze ničemné. Přeje si ovládnout celý svět a přetvořit ho k obrazu svému.“
Čím více se toho Amonius o Dagonovi dovídal, tím vice mu v mysli narůstaly obavy.

Amonia probudil řev námořníků, pobíhajících po palubě.
„“Co se děje?“ zeptal se rozespale. Kniha mu sklouzla z břicha na zem. Amonius musel usnout při čtení.
„Připlouváme do Ledohradu.“ odpověděl mu Bartoloměj, který rovnal věci do vaku.
„Proč jsme tady?“
„Mnoho námořníků na této lodi uctívá paní Azuru. Nedaleko Ledohradu stojí její svatyně, a elfové chtějí podniknout pouť, než budou pokračovat do Morrowindu. Zdá se, že se tu chvíli zdržíme.“ konstatoval Bartoloměj. „Nás to ale nemusí zajímat, máme perfektní možnost promluvit si s místními mágy.“
„Mágy?“ divil se Amonius.
„Ty to nevíš? V Ledohradu stojí jedna z nejlepších univerzit v Tamrielu. Je to bašta všech mágů a tajemných umění, a to nejen ze Skyrimu, ale z i z okolních zemí. Nejvyšší čaroděj z našeho Společenstva si často dopisuje s místním arcimágem. Podle jeho slov zde nyní studuje více než sto studentů. Ale pokud se nemýlím, loď už vplouvá do přístavu. Běž se podívat!“
Amonius neváhal ani vteřinu. Vyběhl na palubu. Námořníci na sebe pokřikovali, předávali si různá lana a řetězy. Amonius ale ten ruch na palubě nevnímal. Zůstal stát v němém údivu, když sledoval scenérii před sebou.
Stavby z kamenných kvádrů se tyčily na bílém pobřeží. Dvě mola, vedoucí z hlavních ulic města, ústila daleko v moři. Na jednom molu bylo plno beden, sudů, košů a hliněných nádob. Na druhém bylo vystaveno několik stánků. Obchodníci u nich lákali kolemjdoucí na své zboží. Lidé mezi sebou živě hovořili a dohadovali se.
Ale nejvíce Amonia zaujala kruhová stavba s vysokými věžemi, tyčící se nad městem. Vysoká klenutá okna byla vyplněna barevnou vitráží. Byla to Magická univerzita, jejíž bílé věže odrážely paprsky vycházejícího slunce. Amonius byl tak zahleděný na město, že ani nepostřehl Karinu, stojící vedle něho.
Konečně proběhly poslední přípravy na ukotvení a Královna Barenziah ladně vplula do přístavu. Amonius si všiml pár lidí v bohatých rouchách, jak na loď ukazují a vzrušeně debatují. Na molo se seběhlo pár dětí a s výskáním mávali a radostně poskakovali. Byl spuštěn přechodový můstek a první námořníci opustili loď.
Přišel i Bartoloměj. „Mladá dámo, vy tu zůstanete.“ obrátil se ke Karině.
„Ale proč? Taky se chci podívat do města, prosím, nechte mě jít!“ Karina se na Bartoloměje dívala tak smutně, že na něm bylo vidět, jak váhá.
„Hmm, co myslíš, Amonie? Necháme tu malou zlodějku pobíhat po městě, aby tu kdekoho okradla a pak i s cennostmi utekla, bohové vědí kam?“
„Vždyť já jsem v životě nic neukradla!“ hájila se Karina. Bartoloměj se na ní podíval pronikavým pohledem.
„No dobrá,“ polevila Karina, „možná snad jen něco k snědku a pár bezcenných tretek.“ přiznala se.
„A co ta dýka?“ Bartoloměj z kapsy vytáhl dýku z černého kovu.
Karina chvíli váhala. Pak řekla potichu: „Tu jsem neukradla.“ Chvilka mlčení.
„Tu jsem našla.“
„Našla? A kde?“ vyslýchal Bartoloměj.
„V Cyrodiilu. Zabloudila jsem v lesích, když jsem utíkala po nezdařené krádeži v jedné malé vesnici.“
Karina se zdála být nervózní, ale čím více ji Amonius poslouchal, tím více jí věřil.
„Už jsem byla nesmírně unavená, když v tom se přede mnou objevila mýtinka. Na jejím okraji, u skupiny vysokých stromů, stála podivná socha z bílého kamene. Zobrazovala nějakého dědulu v baretu, s holí v ruce. Opodál stála jakási orkyně. Nejdřív jsem se lekla a chtěla jsem se schovat, ale pak jsem si všimla něčeho divného. Orkyně se začala svlékat a pak najednou začala poskakovat kolem sochy jako žába. Dokonce i kvákala!“
Amonius se při té představě začal smát, ale Karina ho přerušila svým ostrým pohledem.
„Přišla jsem k té orkyni a ptala se, jestli nechce pomoct, ale prostě odskákala do lesa a už jsem ji neviděla. Zdálo se mi, že slyším nějaký smích. Přicházel od tý sochy. Přistoupila jsem blíž a na jejím podstavci jsem zahlédla tuhle dýku. Něco mě nabádalo, ať si ji vezmu. A tak jsem si ji vzala.“
„Použila jsi ji někdy? Víš, co to umí?“ ptal se dál Bartoloměj.
„Nikdy jsem ji nepoužila! Přísahám!“
Amonius jí věřil. „Mistře, ať jde se mnou. Budu na ni dohlížet.“ řekl.
Bartoloměj tedy nakonec svolil.

Když byl Amonius s Karinou z doslechu od mistra, začala se mu Karina vysmívat: „Ty že na mě budeš dohlížet? A co mi uděláš, když budu chtít utýct? Sežehneš mě magickým bleskem?“
„A budeš chtít utéct?“ zeptal se Amonius opatrně.
„Ne. Slibuji.“ zněla odpověď.
A tak se Amonius a Karina vydali do ruchu Ledohradu, aniž by tušili, že potkají někoho, koho vůbec nečekali…
____________________________________________________________________
Otázka je jasná: Koho Amonius a Karina v Ledohradu potkají?

A) Arcimága Magické univerzity
B.) Čaroděje Rendaxe
C.) Šíleného boha Sheogoratha
____________________________________________________________________________________________________

POZOR: Pokračování na straně 8
Upravil/a Ligos dne 24.08.2012 19:20
-KRLEŠ-

Skyrimský průvodce:
 
Mahoney
A
 
Lord Rade
knězem Grin
http://oi59.tinypic.com/2ag3kaf.jpg

"Trolling is the lowest form of wit, but the highest form of intelligence."
 
Whirt
A) Mágem
 
hRDLA
B Wink

https://s25.postimg.org/o42h2pf5b/ezgif_2_11ca8ddcc3.gif
 
GeraltBilyVlk
A
 
Ligos
Toto hlasování bych nechal do zítra, tohle rozhodnutí je fakt důležité pro další vývoj povídky, tak ať se k tomu vyjádří co nejvíc lidí Smile
U méně důležitých rozhodnutí pak bude čas na hlasování kratší...
-KRLEŠ-

Skyrimský průvodce:
 
Mimz
Rozhodne A Wink
Zaujíma vás ako môže vyzerať budúcnosť ľudstva? Tak neváhajte a prečítajte si môj príbeh z post-apokalyptického sveta, v ktorom smrť číha na každom kroku. Môj príbeh- http://skyrim.4fa...rowstart=0
 
Chell
A
SOM DIEVČA!! A AK TO NIEKOMU EŠTE RAZ UNIKNE TAK BUDETE LUTOVAŤ!!

Uctievam mopidu daedrickú pani spamerstva.

Zoznámte sa: Alex<3 Mercer, najcharizmatickejší vírus pod virtuálnym slnkom...
http://fc05.deviantart.net/fs71/i/2011/123/9/7/alex_mercer_by_ravenmadwolf-d3fi3ra.jpg
na to že je v podsate mŕtvy vyzerá podozrivo dobre, nemyslíte? Grin
 
GeraltBilyVlk
takže stav

mag 5
knez 1
bard 1

tohle je jasné

jinak já myslím že kdyby hrdla a ostatní udělali taky každý 1 takovouhle povidku tak by to bylo super Wink
 
Ligos
GeraltBilyVlk napsal:
takže stav

mag 5
knez 1
bard 1

tohle je jasné


Geralte, díky Wink Ale nemusíš to počítat, já si poradím. Hlasování nechám do zítřka, jak jsem už psal.
(mimochodem, stále nevím, co si o tobě mám myslet, ale hry vymýšlíš dobrý Grin )
-KRLEŠ-

Skyrimský průvodce:
 
Mahoney
GeraltBilyVlk napsal:
takže stav

mag 5
knez 1
bard 1

tohle je jasné

jinak já myslím že kdyby hrdla a ostatní udělali taky každý 1 takovouhle povidku tak by to bylo super Wink


Ty si asi myslíš jak je to jednoduchý, ale nezdá se ti že toho hRDLA má už takhle dost?

Jinak se omlouvám za OT, ale jinak jsem nemohl
 
BadWolf
GeraltBilyVlk napsal:
takže stav

mag 5
knez 1
bard 1

tohle je jasné

jinak já myslím že kdyby hrdla a ostatní udělali taky každý 1 takovouhle povidku tak by to bylo super Wink


No, já už mám něco rozjetého, ale vzhledem k tomu, že teď o prázdninách to spát nebudu, tak bych ti mohl vyhovět, pokud bys teda chtěl, no, hmm...
XVI...............................................................[Dcery Nebes]
The Sassy Master, Melon Lord!

http://i.imgur.com/SNisYpc.gif

That's all I got. It's pretty much my whole identity. BW, the meat and sarcasm guy.

http://i.imgur.com/UAsbdCU.jpg
 
GeraltBilyVlk
já nepsal že to po někom chci :o ja jen že kdyby každý kdo dělá povidky udělal 1 takovouhle tak by jich tu bylo víc a dalo by to víc feeelingu do tohodle umírání tady než nám vyjde dawnguard v české verzi :)
 
BadWolf
Jinak já myslím, že by měl být knězem Wink
Tudíž C.
XVI...............................................................[Dcery Nebes]
The Sassy Master, Melon Lord!

http://i.imgur.com/SNisYpc.gif

That's all I got. It's pretty much my whole identity. BW, the meat and sarcasm guy.

http://i.imgur.com/UAsbdCU.jpg
 
Lord Rade
ježiš lidi vy nejste vůbec originální.. Nejlíp zní možná ten mág, ale mě by spíš zajímal příběh o knězovi, který v sobě třeba skrývá nějaké temné tajemství a aby to mělo nějakou akci tak by ukousával upírům hlavy a plyval oheň po zlobivých dětech. Knight
http://oi59.tinypic.com/2ag3kaf.jpg

"Trolling is the lowest form of wit, but the highest form of intelligence."
 
Ligos
Lord Rade napsal:
ježiš lidi vy nejste vůbec originální.. Nejlíp zní možná ten mág, ale mě by spíš zajímal příběh o knězovi, který v sobě třeba skrývá nějaké temné tajemství a aby to mělo nějakou akci tak by ukousával upírům hlavy a plyval oheň po zlobivých dětech. Knight


Grin Beru to jako, že jsi pro možnost C)...

Edit: Nebojte, nebudu započítávat tento hlas 2x Grin
Upravil/a Ligos dne 11.08.2012 20:08
-KRLEŠ-

Skyrimský průvodce:
 
BadWolf
Lord Rade napsal:
ježiš lidi vy nejste vůbec originální.. Nejlíp zní možná ten mág, ale mě by spíš zajímal příběh o knězovi, který v sobě třeba skrývá nějaké temné tajemství a aby to mělo nějakou akci tak by ukousával upírům hlavy a plyval oheň po zlobivých dětech. Knight


Taky si říkám, že těch mágů už je nějak moc...
Ale nemyslím, že jako kněz bude mít dost velkou držku aby mohl upírovy ukousnout hlavu Grin
XVI...............................................................[Dcery Nebes]
The Sassy Master, Melon Lord!

http://i.imgur.com/SNisYpc.gif

That's all I got. It's pretty much my whole identity. BW, the meat and sarcasm guy.

http://i.imgur.com/UAsbdCU.jpg
 
Přejít na fórum:
Podobná témata
Diskuze Fórum Odpovězeno Poslední příspěvek
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej » Skyrim - Váš svět 7 13.01.2018 23:10
Ohledně Adriho povídek » Skyrim - Váš svět 5 15.12.2017 22:06
Adriho povídky III - Děti Skyrimu » Skyrim - Váš svět 37 14.06.2017 23:46
Adriho povídky I - Ruka zloděje » Skyrim - Váš svět 25 03.06.2017 17:09
Adriho povídky II - Temná smlouva » Skyrim - Váš svět 25 30.05.2017 21:58
Archív Novinek
Datum Kategorie Název Přečteno
24-12-2018 Články Šťastné a veselé! (2018) Přečteno 562 krát
11-06-2018 Elder Scrolls The Elder Scrolls VI oznámeno! Přečteno 2801 krát
01-04-2018 Novinky S hrdin(k)ou po celém TAMRIELU! (Apríl) Přečteno 2027 krát
24-12-2017 Články Veselé a šťastné! (2017) Přečteno 1759 krát
06-07-2017 Rozpracovaná novinka (6.7.) Přečteno 0 krát
01-04-2017 Na cukřík s M'aiqem Lhářem Konec série "The Elder Scrolls"! Přečteno 7341 krát
11-02-2017 Elder Scrolls Příběhové rozšíření pro TESO a H... Přečteno 3966 krát
24-12-2016 Elder Scrolls Veselé Saturalie a oslavte Starý život! Přečteno 3397 krát
12-12-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem 6 let se Skyrim.4fan Přečteno 3414 krát
18-11-2016 Elder Scrolls The Elder Scrolls: Online dočasně zdar... Přečteno 4094 krát
 Více...     
Archív Novinek
TOPlist