Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Cesta meče

Přidal Moira dne 14.04.2019 13:29
#51

KROK OD PROPASTI



Následující den se armáda přiblížila k malému městu v údolí řeky a Tulius nařídil postavit tábor pro delší pobyt. Chtěl aby si muži a koně odpočinuli. Podle zvědů nebyli v okolí žádní povstalci, protože ti nejvěrnější se stáhli za Ulfrikem do Větrného Žlebu a několik stovek jich obsadilo pevnost dva dny cesty od města, kde mohli bránit jedinou přístupovou cestu k městu, ve kterém se Ulfrik opevnil. Moira si všimla, že muži, kteří jí přísahali se drží stranou od ostatních. Přestože, jak si byla jistá, měli mezi legionáři své známé a možná i příbuzné, byla rozmíška mezi soukmenovci zatím příliš čerstvá a bolestná. A nepomáhalo tomu ani to, že i když si odstranili z oděvu veškeré insignie označující je jako členy Bouřných Hávů, stále byli nuceni nosit pláště v Ulfrikových barvách, na to aby je odložili bylo v této oblasti dosti chladno. Khajjitka se chvíli procházela vznikajícím táborem a pak se vydala k městečku. Tulius už se svými důstojníky stihl ubytovat v místním hostinci. Když tam drakorozená dorazila právě plánovali další postup a tak se dozvěděla, že se z města nehnou minimálně další dva dny, než dorazí Harald se svými zvědy.

"Tak to se mi zrovna hodí, potřebuju si něco zařídit."

"Ale…"

"Do zítřejšího večera jsem zpět, nemějte obavy generále." Kousek od ni se zatetelil vzduch a Moira zmizela v cestovním portále.



Nazítří před polednem se obdobný portál otevřel kousek od tábora a z něj vyšla khajiitka v doprovodu několika mužů, kteří nesli objemné vaky. Zaplatila jim, oni složili svůj náklad a s úklonami se vnořili zpět do portálu. Moira se rozhlédla, ve snaze najít někoho kdo by jí pomohl a zjistila, že se vrátila zrovna v okamžiku, kdy v ležení probíhala šarvátka. Nikdo z velících důstojníku legie v táboře nebyl a Irileth, přibíhající z druhé strany prostranství, nebylo v hlomozu a křiku zápasících vojáků slyšet. Drakorozená skočila do středu klubka rváčů a pádnými údery okovaných pěstí a prudkými kopanci je rozehnala. Nevybírala si koho uhodí. Jestli své muže nebo imperiály. Jakmile vojáci zjistili, kdo se do nich pustil zklidnili se a oddělili se od sebe, takže když k nim doběhla Irileth, bylo po bitce: "Už zase? Nestačilo vám to včera?"

"O co jde?" Moira zamračeně pohlédla na pomlácené výtržníky.

Jeden z bývalých povstalců vyplivl krvavou slinu: "Nechtěli nás včera večer pustit k ohni. Že jsme póvl, kerej si to nezaslouží. A že když nejsme součástí legie tak se máme o sebe postarat sami."

"Včera se servali a pár nich dostalo od Tulia trest - dvacet ran bičem. Ale zdá se, že to nepomohlo. Tak si to asi dneska zopakujeme," doplnila Irileth.

Moira tázavě zvedla obočí.

"No," Irileth si rezignovaně povzdychla: "máme tu trochu problém se setninou Hirrilia Varata. Jsou to všichni rodilí Cirodilci co nastoupili dobrovolně, žádní odvedenci. Druhorození synáčkové z bohatejch rodin, co by jinak ostrouhali, ale tady jsou někým. Zbytek legie je vcelku v klidu, jasně moc jim nevoní, že tu jsou, ale respektují je a hlavně respektují tebe, což se tedy o Hirriliovi říci nedá." Mávla rukou směrem k mohutnému setníkovi, který nevraživě zíral stranou, aby se nemusel setkat s Moiřiným pohledem.

"Setníku, ráda bych si s vámi promluvila," oslovila ho drakorozená, ale Hirrilio dělal jako by ji neslyšel. Místo, aby jí věnoval pozornost, začal si očišťovat uniformu a dokonce se k ní otočil zády.

"Hirrilio Varate, chci s vámi mluvit!" V khajiitčině hlase se zachvěl temný podtón moci a setník sebou škubnul. Přesto se na ní nepodíval: "Nebudu poslouchat nějakýho špinavýho khajiitskýho přivadrovalce, z národa zlodějů, co líbaj elfský zadky." Ozvalo se několik prudkých vydechnutí a Irileth mimoděk sevřela jílec meče. Hirrilio konečně pohlédl na drakorozenou - v očích aroganci a pýchu svého postavení a rodu - a založil si ruce na prsou s výrazem co jasně říkal… tak a co teď asi uděláš? Moiřiny rty zvlnil nehezký úšklebek, dlouhým ocasem šlehla o zem, a opětovala jeho pohled. Irileth viděla jak se setníkova tvář začíná měnit. Vzhledem k tomu, že k ní Moira stála zády, netušila co Hirrilio spatřil v očích khajiitky, ale zjevně to nebylo nic příjemného. I mužům co stáli za svým velícím se ve tváři objevil strach a a několik z nich polekaně couvlo.

"Zkusíš zopakovat co jsi řekl?" Hrdelní zavrčení zaznělo jako něco, co nepatří do tohoto světa. Irileth přeběhl po zádech mráz, měla pocit jako kdyby se její duše stočila do klubíčka před nebezpečím, které nedokáže pochopit ani zvládnout. Poprvé ucítila opravdový strach, strach z toho, čím se Moira stala. Hirrilio už dávno nestál se založenýma rukama, vysoký muž couval před, proti nemu drobnou, khajiitkou s tváří sešedlou hrůzou. Ze sevřeného hrdla se mu nevydral ani hlásek i když se viditelně snažil. Moira udělala krok k němu a setník padl na kolena. Zvedl ruce v prosbě o milost, ale nedostalo se mu jí. Švihnutí tlapy s vytasenými drápy mu zvedlo obličej k nebi když z rozervaného hrdla vystříkla krev. Moira se rozhlédla po ostatních legionářích, v hlase tolik zloby, že to bylo k nesnesení: "Ještě někomu se nelíbí poslouchat špinavýho Khajiita?" Nikdo se neodvážil ani hlesnout. "Ukliďte tu mršinu a už o něm nechci nikdy nic slyšet. Vaše soukromé rozmíšky se mě netýkají. Ale jestli ještě někdo někdy napadne moje muže ze stejných důvodů jako včera a dnes, bude mít co dělat se mnou! Rozumíme si?" Legionáři jen horlivě kývali. Popadli setníkovo tělo - hlava se přitom s konečnou platností oddělila od trupu - a rychle opustili místo sporu.

Moira se otočila ke svým mužům a Irileth na mrknutí oka spatřila v jejích očích to, co donutilo císařské muže couvat - temnotu hlubiny Zapomnění s rudým ohněm uprostřed. V příštím okamžiku už zas khajiitčiny oči svítili jedovatou zelení a ustupujícím hněvem: "A vy." ukázala na vojáky: "Jestli se ještě jednou necháte takhle vyprovokovat a pak zbít," znechuceně poukázala na jejich šrámy:"Dostanete další nakládačku ode mne." Irileth se pokusila promluvit, ale umlčela ji jediným gestem. "Nechci nic slyšet. Už je to pryč a nehodlám se v tom patlat. Mám jiný věci na práci. Vezměte si tamhle ty balíky. Co v nich najdete je vaše. Irileth dohlédni na to, aby se dostalo na všechny. Až s tím skončíte, tak chci aby tohle…" vzala do prstů cíp pláště jednoho z vojáků,

"…skončilo v ohni. Už nejste povstalci. Jste vojáci Bílého Průsmyku, tak se tak laskavě začnete chovat!" Otočila se od nich a odcházela. "Jo a abych nezapomněla sejdeme se u oběda. A zejtra za svítání vás očekávám všechny nastoupený na tom plácku u řeky. A když říkám všechny myslím i tebe Irileth."

Irileth jen překvapeně zamrkala nad strohostí Moiřina hlasu, nikdy ještě s ní takhle nemluvila, ale než stačila cokoliv říci khajiitka zmizela v lese. Obrátila tedy svou pozornost k vojákům: "Tak se pustíme do toho co po nás chce. Myslím, že vím co v těch balících je. Chopte se jich a přesuneme se jinam." Muži ji poslechli a všichni společně se vydali do části tábora, kde měli stany. Jak Irileth předpokládala bylo ve vacích nějaké oblečení. Muži si ho začali trochu rozmrzele rozebírat. Čekali nejspíš něco jiného, než obyčejné kožené prošívanice a kalhoty, pomyslela si, když byly rozebrány první dva balíky. Pak ale rozřízla další provaz, aby se podívali co je v další zásilce a našla tam nové plátěné haleny, ještě vonící čistotou a nálada se změnila. Na další rozbalování se vrhli už s větším zájmem a ke konci už si mezi sebou se smíchem vyměňovali kusy oblečení tak aby každý měl velikost jakou potřebuje. Irileth sledovala jak se jim vylepšila nálada. Zajímalo by mě, jak věděla, že tohle potřebují. Jeden z mužů pak za všeobecného veselí navrhl, že by se měli jít nejprve vykoupat, než se převléknou a jeho návrh byl jednomyslně přijat. Se smíchem se tedy vysvlékli a běželi k řece. Elfka se dívala jak se kočkují ve vodě jako malé děti a přemýšlela nad tím, kdo vlastně Moira je. V jednu chvíli je temná jako samo Zapomnění a pak přinese svým mužům naprosto nové oblečení, aby jim pomohla zapomenout na minulost a otevřela jim novou budoucnost. Zatímco takhle přemítala, vojáci se vrátili od řeky a začali se převlékat do nového. Předtím si ještě navzájem ostříhali vlasy, někteří se oholili dohladka, jiní upravili přerostlé plnovousy. Po hodině měla před sebou naprosto jiné muže. Bílé haleny, přepásané opasky se sponami ve tvaru koňských hlav, zastrčené v kožených kalhotách, přes ně prošívané vesty s vyšitým emblémem zvířecí stopy. Černé boty na vysokých podrážkách, vhodné pro dlouhodobou pěší chůzi. Černé pláště podšité kožešinou, která, jak Irileth došlo teprve teď, byla ve stejném odstínu jako Moiřina srst. Jak to sakra mohla takhle rychle zařídit. Jediné, co na nich bylo stejné, bylo to, že měli monokly a modřiny z bitky, kterou absolvovali před tím. Když potom dorazili do části tábora, kde bylo zřízena provizorní zastřešená jídelna a kde všichni vojáci obvykle jedli hlavní jídlo dne, které zajišťovali jejich vlastní kuchaři, nastalo ticho. V čele jednoho stolu, který pro ně byl vyhrazen, seděla Moira a čekala až si všichni vyzvednou jídlo a připojí se k ní. Irileth si sedla vedle Moiry a všimla si, že vedle ní jsou ještě dvě místa, židle na těch místech, však byly opřeny tak aby nebylo možné si na ně sednout. Hodila pohledem po drakorozené… "Potom." odpověděla na nevyřčenou otázku Moira a prohlížela si své podřízené. "Řekla bych, že vypadají poněkud lépe."

"To rozhodně. Chtěla jsem se zeptat jak jsi mohla tohle všechno sehnat. Přeci jenom, jsou to dvě stovky naprosto nových uniforem. A to nemluvím o tom, že ani žádné takové neznám. Jen výroba těch plášťů musela trvat alespoň dva týdny…"

"Měsíc, trvalo to celý měsíc, než se to vše vyrobilo."

"Měsíc? Ale jak… byla si pryč necelý den," nechápala elfka.

"Jedno z tajemstvích, které se časem dozvíš. Teď se v klidu najíme a pak si vybereš z těch chlapů dva jako své zástupce. Může se stát, že tu nebudeš a já se o ně starat nehodlám." Přesto, že Moira mluvila hrubě, cítila elfka, že jí muži nejsou tak lhostejní, jak se snažila dávat najevo. "Jo a Balgruf ti vzkazuje, že souhlasí s tím, že se stanou součástí Běloprůsmycké jednotky, když budou chtít, až tohle všechno skončí."

"Dobře promluvím s nimi o tom, po jídle. Až si budu vybírat své zástupce."



Později večer, když už se všichni ukládali ke spánku, si vyšla Irileth k řece. Našla tam na písečném břehu drakorozenou. Khajjitka přecházela bosa sem a tam.

"Děje se něco Moiro?"

Odpověď nepřišla hned. Moira bořila bosé tlapy do písku a něco si potichu vrčela pro sebe. Pak si sedla a její hlas zněl v večerním tichu unaveně.

"Nerozumím vám lidem. Máte plnou pusu té vaší podivné morálky a cti a přitom nechápete, že jsou v životě chvíle, kdy musíte zatnout zuby a nechat věci jít tak jak jdou. Snažím se vám tady všem - nejen sobě - zachránit zadek a jeden těch, co je chráním, mě nazve špinavou khajiitkou? Vyprovokuje to nejhorší co mám v sobě… a to mě donutí zabíjet." Pohlédla na elfku a v zelených zornicích probleskovala rudá záře. "Každá taková zbytečná smrt mě posouvá blíž k tomu temnému ve mně. Mám v sobě něco, co nezná soucit, jen vůli zachránit Nirn před zničením. Je to lhostejné k lidským životům, ve srovnání s jeho posláním pro něj nic neznamenají. Někdy je ve mně tolik temnoty a nenávisti, díky vaší nevděčnosti, která se tomu staví do cesty, že mám co dělat, abych se udržela a nepozabíjela vás všechny. A věř tomu, že to něco ve mě má dost síly na to, abych to dokázala i když si myslíš, že přeháním. Stačilo by otevřít tomu dveře do mé mysli…" Vzduch kolem Khajiitky se začal chvět a temnět.

"Věřím ti, drakorozená. A prosím, bojuj s tím. Budu ti pomáhat dokud na to budu stačit. Mysli na své dcery, mysli na Farkase, jestli nevíš pro koho zachránit svět… zachraň ho pro ně… Zapřísahám tě, bojuj s tím…" ač to neměla v úmyslu zaznělo v elfčině hlase tolik upřímné účasti, že vzduch přestal vířit a světlo se začalo vracet. Moira seděla v písku, hlava jí klesla na kolena a drápy vyryly v písku hluboké stopy. Elfka, hlídající každý její pohyb, viděla jak se uvolňují ztuhlé svaly na khajiitčiných zádech a pažích. Uši přilehlé k hlavě se pomalu vztyčily, špička ocasu v nervózních záchvěvech vířící písek, se stáčela do obvyklé spirály. Vlahý vánek začal hladit zježenou srst a tiché šumění vody v řece přinášelo mír. Když pak Moira pohlédla znovu na elfku, byly už její oči čisté, rudá záře zmizela:

"Děkuji ti. Nejspíš si právě změnila běh dějin."

"Já jsem nic neudělala. Jen jsem ti připomněla, že na to nejsi sama," Irileth natáhla ruku, aby Moiře pomohla vstát. Když se jejich dlaně setkaly, uviděla elfka v náhlém prozření hloubku temnoty, na jejímž okraji stála duše drakorozené a pochopila, co je jejím úkolem.

Upravil/a Moira dne 14.04.2019 13:30