Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Cesta meče

Přidal Moira dne 04.11.2017 23:48
#18

je to dlouhé a určitě jiné než by se čekalo :D



ODPOVĚDI A ODHALENÁ TAJEMSTVÍ

Irileth vyčkala až za Balgruufem zapadly kamenné dveře od svatyně a pak obrátila svou pozornost k Amiře. Pomalu sestupovala po schodech dolů k ní a přitom si ji zalibně prohlížela. Když došla až k ní, opatrně, aby jí nevytrhla ze soustředění, ji objala kolem pasu.
"Ještě chvilku a budeš moct končit, už je po všem..." spoléhajíc na magickou stěnu, která nikomu nedovolila vidět co se děje nad schodem na kterém stály, neodolala, odhrnula jí vlasy z krku a políbila ji: " a děkuji, že jsi se objevila tak rychle."
"Není zač. Jen mě trochu mate, že pomáháme zrovna jim?"
"Komu... jim?"
Amira se jí protočila k náručí, když před tím jediným úderem zarazila do schodu hůl, co se jí náhle objevila v ruce, a podívala se nahoru na Jorrvaskr :"Tam bydlí vlci ne?"
"Co to kouzlo Ami?" lekla se Irileth.
"Neboj, je tam stále už nepotřebuju na kouzlení ruce," ušklíbla se Amira pobaveně :"podívej se."
A opravdu, kouzelná stěna oddělující Jorrvaskr od zbytku Bílého Průsmyku tam stále opalizovala.
"Řekneš mi teď proč pomáháme Hircinovým vlkům?"
"Nepomáhaly jsme ani tak jim, jako jarlovi. A jestli si pamatuješ, jsme mu obě dost dlužné."
"Neboj, já nezapomínám. Jen tě zlobím, nevadí mi jim pomáhat."
Natáhla se aby jí políbila :"Docela bych se tam chtěla podívat. Určitě je uvnitř spousta zajímavých věcí. A taky bych chtěla vidět, jak takový vlk vlastně vypadá."
"No nemyslím, že bychom tam byly vítány."
"Hmm škoda, opravdu bych se tam ráda koukla a vážně bych ráda viděla ty Hircinovi vlky," stulila se jí v náručí a přestala se dívat na dům: "nejspíš bych se měla ztratit co? "
"Myslím, že..."
"Dáváme přednost označení Ysgramorovi vlci," ozvalo se jim za zády tak blízko, že sebou trhly.
Otočily se za hlasem.
"Aelo..."
"Irileth..."
"Amiro to je Aela, pobočnice Kodlaka."
"Zdravím Amiro. Kodlak mě požádal abych vám nabídla pohostinctví Jorrvaskru. Chce s vámi oběma mluvit, až vyřeší svůj problém s jarlem."
Pohlédla s úsměvem na Amiru: "Můžeš si tedy prohlédnout náš domov. I Ysgramorovi vlky."
Irileth pustila Amiru z náručí:
"Myslím, že takovéhle pozvání se neodmítá, co ty na to Ami?"
"Jdem tam, " skoro zavýskla elfka, "moc to chci vidět."
Uchopila do dlaně hůl a lehce ji vytáhla ze schodu. Hůl přestala udržovat kouzlo, magická stěna zmizela, stejně jako vzápětí hůl a Amira se vydala po schodech nahoru k domu.
Irileth s Aelou ji následovaly.



Kodlak počkal, až Balgruuf dostane svoje emoce pod kontrolu a teprve pak si sedl k němu na zem vedle hrobu.
"Přesně si pamatuju ten den, kdy tě potkala. Vrátila se z města a byla jiná. Jsme jiní než lidé v mnoha ohledech a naše city se od vašich liší jako noc a den. Když mi řekla, že se zamilovala zrovna do tebe, nebyl jsem příliš nadšený. Jsi člověk a navíc v dosti významném postavení, ale nezbylo mi nic jiného než ustoupit. Jenže pak jsme se dostali k tomu cvičnému zápasu a já jsem byl nucen se postavit ostře proti... "
"Ano to si pamatuju. Byl jsem naproto neschopný a nestačil jsem na tebe. Bylo mi jasné, že jsi přesvědčený, že nejsem pro Karu dost dobrý." Smutně se ušklíbl Balgruuf.
"To sis měl myslet. Ale opak je pravdou, byl jsi moc dobrý."
Balgruuf na něj nechápavě zíral.
"To máš tak. Když jsou spolu dva vlci, je to perfektní. Člověk s vlkem... může to skřípat, ale když se budou snažit oba jde to nějak zvládnout. Ale někdo jako ty ve svazku s vlkem? Vůbec jsem netušil co to může vyvolat..."
"Někdo jako já?? O čem to mluvíš??"
"Když jsme spolu tenkrát bojovali, projevila se poprvé krev tvé matky. Tehdy mi došlo, že jsem úplně zapomněl kdo vlastně jsi."
"Vůbec nechápu o čem to mluvíš. Jediné co z toho dne pamatuju, je že ležím na zemi a ty stojíš nade mnou a křičíš na Karu, že si nepřeješ, aby se se mnou vídala. A tvoje sestra tam stála, se slzama v očích a jen přikývla."
"Ano, přikývla, protože jsem alfa a proto, že viděla to co já. A ani jeden z nás nevěděl co dělat dál. Ty si svou matku nepamatuješ. Odešla ještě když jsi byl malý..."
"Odešla?? Otec mi vždy tvrdil, že zemřela!!"
"Dnes je možná už po smrti, to nevím, ale tenkrát odešla. Spíš utekla. Její rodina ji hledala a tak zmizela. Tvoje matka byla Restita Dralgoner."
"Ale... to není možné. Dralgoner je jedna z nejstarších rodin v Cyrodilu, co by dělala ve Skyrimu?? Jak by se seznámila s otcem??..."
Kodlak se zadíval někam do dálky a do minulosti...


Mírný vánek přinesl houstnoucím soumrakem slabý závan kouře. Zpozorněl a rozhlédl se.
V okolí, které byl schopen přehlédnout, nebyl vidět žádný oheň, takže bezprostřední nebezpečí nehrozilo. Obrátil tedy svou pozornost zpět ke stopám zraněného jelena, jehož stopoval už od oběda. Přesto, že krvácelo, bylo zvíře dost silné na to, aby mu doposud unikalo. Díky tomu byl lov zajímavější, ale už se blížil ke konci. Podle zvětšujících se kalužek krve, se rána na jelenově noze znovu otevřela a to znamenalo blízký konec.
Sladká vůně smrti mu rozpalovala krev. Rozběhl se dál po stopě a na kouř z něčího ohniště zapomněl.
Netrvalo dlouho a našel svou kořist. Hruď parohatce se ještě stále zdvíhala mělkými nádechy, ale vstát a čelit smrti už nedokázal.
Došel až k němu.
Poslední úder srdce vytvořil krvavý gejzír, vystříknutý z otevřené tepny na krku.
Byl čas se po zásluze najíst.
Dojídal, když k němu vítr opět zanesl zápach kouře, tentokrát nasycený vůní pečeného masa. Zjevně se při sledování jelena dostal k tábořišti blíže než očekával, protože když se znovu rozhlédl spatřil v dálce záři ohně. Jelikož znal okolní lesy více než dobře, věděl o jediném místě, kde tady bylo vhodné tábořit přes noc. V zátočině u potoka. A protože měl po jídle docela žízeň, rozhodl se spojit příjemné s užitečným. Dojde se podívat, kdo se tam utábořil a zárověň potok uhasí jeho žízeň.
Vydal se tedy opatrně k táboru. Pod jeho lehkým krokem se nepohnul ani lístek. Připlížil se na dohled k táboru. U ohně seděla postava v tmavém plášti. Ucítil dráždivou ženskou vůni, která mu způsobila příjemné zachvění ve slabinách.
Pak k němu vánek přinesl jemnou vůni Jazbajských hroznů promísených s vůní Mízového kořene. Jemná ruka se třemi masivními prsteny pečlivě zazátkovala lahvičku s lektvarem.
"Jen další čarodejnice," ztratil zájem.
Vrátil se k potoku. Nežli se stačil napít vyrušilo ho vrznutí kožené podrážky na mokrém kameni, následované tichým zaklením. Bylo to spíš jen hlasitější vydechnutí, ale jemu to zaznělo jak úder kladivem na kovadlinu. Otočil se k ženě u ohně. Jestli to slyšela také, nedala na sobě nic znát.
S břichem takřka přitisknutým k zemi se vracel zpět k táboru. Nalevo od sebe uslyšel skřípnutí, jak někdo vytahoval dýku z pochvy. Neviděn se proplížil mezi dvěma útočníky a namířil si to na druhou stranu paloučku, která tonula ve tmě. Tam, kam nedosáhlo světlo od ohně, našel přesně to, co očekával. Střelce s připravenou kuší. Zaposlouchal se do nočního ticha. Bylo jich pět.
Žena u ohně se pohodlně usadila a ledabyle se opřela o svou tornu položenou na velkém kameni.
Třela o sebe dlaně vztažené k ohni jakoby se ohřívala, ale jeho bystrý zrak postřehl rytmus.
"Nabíjí prsteny," ušklíbl se. Po zádech mu přeběhlo mrazivé vzrušení z nadcházejícího boje.
V okamžiku, kdy se ozval pokřik útočících mužů, překonal dvěma skoky vzdálenost, co ho dělila od střelce a ukončil jeho život dříve, nežli muž stihnul zamířit.
V ten samý okamžik se žena u ohniště, překulila stranou od kamene. Z levé ruky jí vytryskl proud ohně a v pravé se jako zázrakem objevil lesklý meč. První z útočníků vzplál jako pochodeň a druhý jen se štěstím unikl třpytícímu se ostří. Na prostranství ozářené ohněm vběhli další dva muži.
Žena vrhla rychlý pohled do míst, kde chladlo tělo bandity, kterého právě zabil, jakoby očekávala útok i odtud. Tím ho ujistila o tom, že o útočnících věděla, ale nebyl si jistý jestli věděla i o něm.
Na jeden úder srdce spatřil její oči. Divoké... černé jako propast Zapomnění... s probouzejícím se rudých světlem bojového šílenství...
Srst na hřbetě se se mu zježila a jako uhranutý si sedl, aby sledoval, co se bude na paloučku dít.
Čarodějka, jestli to byla čarodějka, už o tom začínal pochybovat, máchla rukou a oheň v ohništi vystřelil v závoji jisker do výše. Tím prudkým pohybem se z jejího těla svezl k zemi černý plášť.
V zaři plamenů se zablýskla zbroj vyrobená z leštěného ebonitu, obepínající její tělo jako druhá kůže. Druhý prsten na levačce vyslal svoje kouzlo a další z útočníků zemřel, tentokrát skončil jako ledová socha.
Zbyli dva. Možná chtěli utéct, možná pochopili, že tentokrát si vybrali špatně, ale na každé podobné rozhodnutí už bylo pozdě v okamžiku, kdy jim v mozku vyklíčila myšlenka, že si užijí se ženou co se samotná utábořila v lese.
Naprosto neuvěřitelnou rychlostí se mihla přes mýtinku a ve skoku jediným plynulým švihem skoro usekla banditovi hlavu. Krev vystříkla a skropila vše kolem. Aniž by zpomalila, protočila se a saltem se dostala před posledního z můžu. Oči jí plály rudou barvou Malacathovy zběsilosti, když mu vrazila krátkou dýku do podbřišku a prudce trhla směrem vzhůru.
Jen kviknul, jako podřezávané prase, a s posledním zábleskem vědomí se pokusil zachytit vnitřnosti, které opouštěly jeho tělo.
Prudce se od něj odvrátila a přikrčila se ve střehu do směru, odkud očekávala další útok.
Pravačku měla zdviženou v úrovni ramen a čepel meče položenou na předloktí, dýku v levačce, po loket pokrytou rudou krví, pokrčenou ve výšce pasu.
Pomalu vstal a vylezl na osvětlené prostranství.
Rudé oči se setkaly se žlutýma.
Ohrnul zakrvácené pysky, obnažil tím sněhobílé tesáky a hluboce zavrčel.
Začala se pohybovat do strany, směrem ke své torně. Nechtěl vědět co tam má a nehodlal jí dát šanci, aby se k tomu dostala. Přisedl na zadek a zvedl hlavu. Na jeho táhlé zaskulení se ozvala odpověď hned z několika směrů a nežli stačila cokoliv udělat, objevila se na paloučku celá smečka.
Vlci začali pomaličku kroužit kolem mýtinky ve stále se zmenšujících kruzích..
Těkala očima z jednoho na druhého.
Znovu zavrčel. Podívala se na něj a rudé světlo začalo pohasínat. Uvolnila svůj postoj.
Zavrčel, ale už to neznělo tak divoce. Vlci přestali kroužit, napětí se zmírňovalo.
Zdálo se, že už svoje bojové šílenství dostává pod kontrolu a tak měkce štěknul a vlci zmizeli, jakoby nikdy neexistovali.
Seděl tam a čekal. Slyšel jak se její dech zklidňuje, srdce se vracelo k normální rychlosti. Stále na něj hleděla nedůvěřivě, ale dýku už skryla v pouzdře na botě. Meč ještě neodložila, ale nezdálo, že ho chce použít.
"Kde je ten poslední? Tedy nevím proč se tě ptám, ale zdá se, že jsi něco víc než jen vlk."
Zvedl se a vešel do houští, aby přitáhl na palouk vychladlou mrtvolu s rozervaným hrdlem a hrudí.
Opatrně se k němu přiblížila a podívala se na mrtvého.
"Zdá se, že mu něco chybí..." otočila se k němu. Naklonil hlavu na stranu a olízl si krev z tlamy. Maličko to s ní škublo.
"No o něčem takovém jsem slyšela, ale dneska není úplněk. Nemůžeš být..."
Pobaveně ňafnul a aniž by jí dál věnoval pozornost, vydal se k dalšímu banditovi, k tomu co přišel o hlavu. Přeci jen už to bylo dost dlouho, co se živil jen zvířecím masem.
Žebra zapraskala pod tlakem jeho zubů, když se dostával k chladnoucímu srdci. Zhltnul ho a podíval se, co ona na to. Dívala se na něj kupodivu se zájmem.
"Takže vlkodlak. Nejsi na vlkodlaka nějakej hodnej? Proč nechceš zabít i mě?"
Zívnul až mu luplo v čelisti a pak šel prozkoumat zbylá těla. U toho, kterého vyvrhla jako ulovenou zvěř, se dlouho zdržovat nemusel, usnadnila mu práci. Zklamání mu připravil ten usmažený, tam už nebylo nic k jídlu. Pak se zastavil nad kostkou ledu s otázkou v očích.
"To myslíš vážně?"
Zavrčel.
"Jak chceš" Došla ke zmrzlé mrtvole a z levačky vytryskl proud ohně.
Když tělo roztálo, sama si k němu klekla, bez zaváhání zabodla pod žebra dýku, aby ho rozpárala. Ponořila ruku do hrudníku a vytrhla srdce, podávajíc mu ho na natažené dlani.
Uznale na ní pohlédl a opatrně si ho vzal. Ani se nezachvěla, když jí pak drsným jazykem očistil dlaň. Chvilku na sebe hleděli až ona odvrátila pohled: "Myslím, že si půjdu lehnout. Dneska už nejspíš žádná další zábava nebude."
Zvedla se, došla k potoku, smýt ze sebe krev a přesunula se k ohništi. Uložila se na zem a přikryla se svým pláštěm. Ucítil ještě závan magie, jak naposledy kontrolovala okolí, pak se její dech zpomalil a usnula.




"Takže vlkodlaci opravdu jedí lidské maso?" Balgruuf se zachvěl.
"Není to úplně běžné, ale občas musíme. Bez toho bychom ztráceli sílu. Je to prostě prokletí a já už dnes vím jak se ho zbavit. Trvalo to dlouho, ale nakonec jsem na to přišel. Bohužel pro Karu už bylo pozdě. Abych to konečně dovysvětlil. Tvoje matka byla nejmladší dcerou rodu, který má nejčistší krev Akaviřanů. Akavirská krev je skoro ve všech starobylých rodech v Cyrodilu a ti co ji mohou doložit, se tím pyšní. Některým ale jejich pýcha trochu přerostla přes hlavu. To je přesně případ rodiny Dralgoner. Už jen to jméno... " opovržlivě si odfrknul Kodlak: "Nikdy by se nespojili pokrevně jen tak s někým. Když Restita dospěla do věku, kdy bylo vhodné hledat pro ni nápadníka,
"... naložili ji do kočáru a vozili po Cyrodilu jako chovnou klisnu, aby našli správného manžela..." To jsou její slova. Jenže bohužel pro ně všechny byla Restita příliš Akaviřanka. Nějakým podivným řízením osudu dokonce trpěla, nebo byla požehnána, to záleží na tom jak se na to díváš, Malacathovým bojovým běsněním. Stejným, jakého mohou využívat Orcimerové. To a skutečnost, že se přes zákaz rodiny naučila zakázanému umění bojovníků Akavirských čepelí, z ní udělalo ženu naprosto jinou, nežli všichni očekávali. Nespoutanou, divokou a zuřivě bojující o vlastní svobodu. Každý nápadník okamžitě ztratil zájem, když zjistil jak to s ní vlastně je. Ani obrovské bohatství rodiny, ani ta nejčistčí krev, nedokázaly přimět žádného z vhodných ženichů k tomu, aby si do postele vzal ženu, která byla schopná, a víc než ochotná, ho zabít. Nakonec jim nezbylo nic jiného než to vzdát a zavřeli ji na nějakém odlehlém statku. Snažili se jí zlomit, jenže docílili naprostého opaku. Při první vhodné příležitosti pobila strážné a zmizela. Sama nevěděla co ve Skyrimu hledá a tak, když jsme se potkali vzal jsem ji do Průsmyku. Myslel jsem, že třeba..." Kodlak zmlknul.
"Líbila se ti?"
"Byla stejně divoká jako já. Byla nádherná. Jenže pak potkala tvého otce. A já jsem pochopil, že vlk u ní nemá
šanci... " V Kodlakových očích probleskla sírová žluť zahánějíc stesk vzpomínky.
"A ještě ke všemu jsem nakonec zjistil, že by z našeho spojení mohlo vzniknout něco děsivého. Proto jsem nařídil Kaře, aby se tě vzdala, když mi došlo, že jsi stejný jako tvoje matka."
"Ale vždyť jsme byli spolu!? Máme i děti..."
"Ano, byli jste spolu a máte děti. Ale jen díky tomu, že Kara tě milovala tak, že dokázala vzdorovat mému vůdcovství. Nakonec jsem musel ustoupit, jinak by nás to oba zabilo. Slíbila, že udělá všechno co jí nařídím a já se snažil přijít na to jak zařídit, aby jste byli šťastní. Když poprvé otěhotněla vyděsilo nás to. Všechno nasvědčovalo tomu, že vaše dítě bude jakýsi démon v lidské podobě, ale Kara mě neposlechla a to dítě si nechala. A ono bylo normální. Když otěhotněla podruhé zase jsem měli obavu, ale i tohle děcko bylo normální. Frothar i Dagny byli naprosto normální lidské děti, takže když jste čekali Nelkira byli jsme znepokojení jen maličko. Čtvrté těhotenství jsme brali už jako běžnou věc. A to se nám zřejmě vymstilo. Že není něco v pořádku zjistila Kara až skoro na konci těhotenství. Měli jsme se sejít v lese, chtěli jsme vyvolat předčasně porod a to dítě zabít. Jenže bylo pozdě. Krev našeho vlastního rodu je pro nás jako jed a tak když jí ta stvůra zevnitř zabíjela, zabila i sebe. Nedokázal jsem jí pomoct. Neochránil jsem ji. Mohl jsem jí jen zbavit toho zvířete a pak jí donést domů. Když se štěně zvrhne není jiné cesty než ho zabít..."
"Takže ji zabilo naše dítě?"
"To nebylo dítě. Zvrhlé štěně není jako my ostatní. Není znám případ, kdy by něco takového dokázalo žít normálním životem. Je to vraždící démon. Nedokáže svoje pudy hlídat. Je nesrovnatelně horší než divoký vlkodlak. A rodí se z příliš čisté krve. A ta tvoje akavirská krev je ta snad nejhorší možná varianta. Čím starší a čistší krev, tím je pravděpodobnost, že se narodí zrůda, vyšší. Takže vinu za to, že tvoje žena zemřela neseme všichni."
"A ostatní děti? Hrozí něco takového i u nich?"
"Ne, ostatní tvoje děti jsou obyčejní lidé. Samozřejmě, každé z nich si nese do života kapku tvé i vlčí krve a ty jim jednou budeš muset říct pravdu, ale jim osobně se už nic nestane."
"Jsem rád, že znám konečně pravdu. Vlastně i o sobě. Když jsem tenkrát byl v Hrotgharu říkal Angrier, že nejsem jako ostatní, že je ve mě něco co nemůže rozeznat. Dokonce můžu používat dračí magii. Tak alespoň teď vím proč to tak je. Děkuji, že jsi mi to všechno řekl a že jsi měl se mnou celou tu dobu trpělivost."
"To jsem tedy měl! Ani netušíš kolikrát jsem byl v pokušení natlouct ti do hlavy trochu rozumu. Hlavně když jsem viděl jak se chováš k dětem," Kodlak se zamračil.
"To se změní! Přísahám, tobě i jí..." jarl pohlédl ke hrobu: "bude ze mě zas dobrý otec. Vynasnažím se všechno napravit. Můžu sem občas zajít?"
Kodlak na něj udiveně pohlédl. "Proč bys nemohl? Je to hrob tvé ženy. Jistě, že sem můžeš chodit tak často jak budeš chtít."
"No myslel jsem... když nejsem vlk..."
"Hircin ti nabídl svou krev, myslíš, že ti bude bránit navštívit hrob mé sestry? A musím přiznat, že jeho nabídka mě překvapila. Za těch skoro sto dvacet osm oběhů, co se toulám po tomhle světě, jsem nezažil, aby nabídl rodinu někomu komu proudí v žilách krev Akaviru. Zjevně je v tobě opravdu něco, co vlky přitahuje," ušklíbl se pobaveně zvěstovatel.
Zvedl se.
"Půjdeme zpět?"
"Ano. Vrátím se sem později, jen ještě..." něco zacinkalo a Balgruuf položil na náhrobek zlatý prsten. Kodlak na něj bez většího zájmu pohlédl, když náhle vytřeštil oči: "Kdes vzal ten prsten!!!"
"Přinesl ho nějaký posel asi před půl lunou. Spolu s dopisem, že je to Kařin vlkodlačí prsten a že si mám s tebou promluvit o její smrti. V balíčku s dopisem a prstenem byl i ten náramek z kostěných run, cos mi zničil."
Kodlak se sehnul, sebral prsten a s úlevným vydechnutím si ho navlékl na ukazovák levé ruky, padnul mu jak ulitý.
Balgruuf na to omráčeně zíral : "U všech pekel, není její!! Je tvůj! Co tohle všechno znamená??"
"Tak to bych taky rád věděl. A Kařin prsten je tady..." Kodlak se dotkl prvního písmene Kařina jména vytesaného do kamene, drápem, který mu na chvilku vyrostl místo nehtu. Písmeno vyjelo ven a v něm ležel prsten podobný tomu, který měl na ruce, jen měl jemnější vypracování.
"Myslím, že se řítíme do hodně velkých potíží švagříčku. Tohle smrdí Thalmorem na sto honů. Jdem si promluvit s Irileth a tou její přítelkyní. Jestli v tom je nějaká elfí magie, poznají to. Musíme zjistit o co jde."
"To bych tedy měli." Balgruuf se zvedl a vyrazili hájkem zpět do jeskyně, do Jorrvaskru.

Upravil/a Moira dne 06.11.2017 17:18