Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Cesta meče

Přidal Moira dne 25.10.2017 23:32
#16

njn když on si ten příběh dělá co chce :D




OTÁZKY...

Balgruuf vešel za Kodlakem do jeskyně a kamenná stěna se za nimi s rachotem zavřela. V kruhovém prostoru uprostřed hory bylo kupodivu světlo. Bylo to díky otvoru ve stropě, kterým sem dopadalo sluneční světlo. Paprsky se odrážely ve vodní hladině nádržky umístěné přesně pod otvorem.
Kodlak přistoupil k nádržce a z vedle stojícího stolečku vzal svazeček sušených bylin. Opatrně je namočil ve vodě a přiložil na poraněnou kůži. Ulevně vydechl, když se popáleniny zchladily a začaly se hojit. Balgruuf se mezitím rozhlížel kolem sebe a neodvažoval se jít dál.
"Tady se to stane? Tady děláte v lidí vlky?"
"Ano."
"A jak? To je jako kousneš?"
"Babský tlachy," zavrčel Kodlak, " to dělá on," mávnul někam dál do jeskyně kam už světlo nesahalo.
"Kdo on?"
"No když se nepůjdeš podívat tak to nezjistíš," Kodlak se dál věnoval ošetřování ran a jen na něj úkosem pohlédl : "bojíš se?"
Balgruuf udělal pár kroků do jeskyně. Kodlakovi popáleniny už byly zahojené, jen rána po šípu ještě krvácela. Krvavé krůpěje padaly do průzračné vody, na kratičko jí zbarvujíc na růžovo.
Jarl na to zaujatě hleděl :"Co to je?" Ukázal na nádržku.
"Měsíční voda. Vždyť víš, že nám říkají Děti měsíce. I když já osobně si myslím, že Dětmi měsíce jsou spíš Khajiiti. Těm ovlivňují Měsíce celý život, nám jen část."
"O tom mi Kara vyprávěla. Máte něco co vám pomáhá přeměnu řídit..."
"Ano, to máme. Máme Hircinovy prsteny. Kdybych ho měl, nikdy by se ti nepovedlo mě donutit k přeměně. Udržel bych kontrolu. Stále jsem nepochopil proč si to vlastně udělal ?"
Balgruuf se zamyslel : "Já vlastně taky ne. Šel jsem za tebou se usmířit. Irileth říkala, že jsi měl nějaké vize o tom, že nám hrozí nebezpečí. Chtěl jsem opět začít spolupracovat. Ale jak tam oni stáli... a bránili mi v cestě za tebou... dostal jsem vztek. Opravdu ani nevím co to do mě vjelo."
"Divné, vypravíš se za mnou a zahráváš si ze životem, zrovna ve chvíli, kdy se můj prsten záhadně ztratil. Máš štěstí, že máš tak dokonalou ochranku."
"Myslíš Irileth? Ano to mám. To ona mě donutila nosit ten pancíř pod košilí. Stále se bojí o můj život."
"No jak vidíš tak oprávněně, ale myslím, že když tě hlídá vycvičený zabiják Morag Tong tak jiní nemají šanci."
"Myslel jsem, že to vím jen já."
"Nejsem slepec jarle. Ale díky ní jsi ještě na živu. Kdyby mě nezastavila, zabil bych tě, a s tebou nejspíš spoustu dalších lidí. Nebo by museli zabít moji lidi mě. Což by šlo špatně, protože jsem jim nařídil aby zůstali v domě."
"A oni by tě poslechli?" Zapochyboval Balgruuf.
"Jistě."
"Jsi si jejich poslušností nějak moc jistý."
"To opravdu jsem. Jsem Alfa. Mě musí poslechnout každý vlk z mojí smečky. Ale ta tvoje Irileth mě zastavila. Použila to jediné co v tu chvíli šlo. Možná jí poradila ta její Elfka, ale to zas nevysvětluje, kde tak rychle vzala Skumu."
"Skumu?"
"Ano. Bez prstenu se proměním jen v pouhé divoké zvíře, bez citu, bez rozumu. Jsem sice dost silný a umím se ovládat, ale když mě někdo vyprovokuje jako si to udělal ty, není lehké se ovládnout. Skuma má na zvířecí mozek úplně jiný vliv než na lidský. Proto jí také Khajiiti a Argoniané podléhají tak rychle. Skuma dokáže ovlivnit zvíře v nás a pak lze proměnu zvrátit i bez prstenu. Víš co by se stalo, kdybych tě zabil?" Kodlak se zachvěl : "Město bez vládce, v chaosu... družiníci zmasakrovaní... "
"... žádná překážka mezi Samotou a Žlebem... " doplnil Balgruuf.
Kodlak pohlédl na Balgruufa a pak se dotknul přívěšku na krku : "Aelo, pozvi Irileth a její přítelkyni do domu. Chci s nimi pak mluvit."
Poté oba ztichli, každý ponořen ve svých myšlenkách a obavách.
Kodlak konečně dočistil ránu po šípu a ta se zavřela.
Balgruuf si hrál s něčím, co vytáhl z váčku u pasu a cinkal tím o prsten.
"Chceš..."
"Měla... "
"Pokračuj," vybídl Bagruuf Kodlaka.
"Chceš se podívat kde leží Kara? "
Balgruuf polknul :"Ano, myslím, že teď už to zvládnu. A promiň, že jsem tu nikdy nebyl a nechal tě v tom samotného."
"Už dávno se nezlobím. Chápu tě. Taky sem nechodím moc často."
Vydal se směrem do tmy, dál do jeskyně.
"Rozsvítíš? " požádal Balgruufa.
"Co?"
"Sice v proměně moc nepřemýšlím, ale paměť mi slouží. Neboj tady tě nikdo neuvidí. A věř mi, mě nepřekvapuje, že umíš čarovat, ale to všechno ti vysvětlím později."
Balgruuf si povzdechl a luskl prsty.
Nad hlavou se mu rozsvítila mléčně bílá koule a vydala se dopředu do tmy.
Netrvalo dlouho a zastavila u sochy velikého vlka.
"Ptal ses, jak se z člověka stane vlk, pokud se jím nenarodí. Tady máš odpověď."
"To je Hircin?"
"Ano, jedna z jeho podob."
Vlk měl pootevřenou tlamu plnou ostrých zubů a jednou tlapou jakoby přidržoval na podstavci malou misku. Balgruuf přistoupil blíž a pečlivě zkoumal sochu : "Je úchvatná, jako živá."
Naprosto okouzlen přistoupil k soše, sledoval, jak se v očích dravce odráží opálové světlo jeho lucerny a mimoděk položil ruku na vlčí plece...
"To ne... " nestihl Kodlak.
Socha se probudila, žebra se roztáhla v nádechu, svaly se zavlnily, jak stočila pohled na Balgruufa. Zvířecí oči zasvítily sírovou žlutí, tlama se otevřela ještě víc a bílé tesáky se rozzářily ve svitu magické koule.
Kodlak se pohnul, chtěl Balgruufa od sochy odstrčit, ale hluboké zavrčení ho zastavilo.
Vlk pohlédl do Balgruufových očí, stále ještě nepatrně podbarvených rudou, jak nedávno kouzlil, a zavětřil.
Vzápětí obrátil pohled na Kodlaka, v očích otázku.
Kodlak překvapeně zamrkal : "Jestli prý chceš, přijme tě za syna."
"Cože??"
"Jestli chceš udělá z tebe vlka."
Konsternovaný Balgruuf zalapal po dechu :"Můžu si to rozmyslet?"
Vlk souhlasně kývnul hlavou a opět zkameněl.

Opustili Hircinovu sochu a vydali se dál do nitra hory, za levitující opálovou koulí. Balgruufovi se zdálo, že pod zemí putuje nekonečně dlouho, když se před nimi náhle otevřel pohled do další jeskyně. Tady už světelná koule potřeba nebyla a tak sama od sebe zhasla.
Balgruuf se rozkoukával po temné cestě.
Byl tam celý les. Vzrostlé stromy stínily bílým pískem vysypané cesty, lemované barevnými keři. Uprostřed všeho stál obrovský obelisk, s runovými nápisy vytesanými na hladkých stěnách.
Kolem obelisku stály jako čestná stráž sochy vlků, ne tak povedené, jako Hircinova socha, ale přesto nádherné. Byli vždy dva. První sousoší znázorňovalo vlka, jak s nosem u země následuje druhého vlka. Druhá dvojice představovala vlka bojujícího s medvědem nad druhým vlkem ležícím na zemi. Třetí dvojice ukazovala jak jeden z nich stojí na napnutých nohách a druhý leží ve stínu u jeho nohou.

"Na tom kameni jsou vytesané naše zákony a ty sochy představují tři části našeho slibu při svadbě. Budu následovat tvoji stopu lesem i pouští, obráním tě zubem i drápem, budu stínem, který tě občerství..."
"To jsem slyšel, to mi říkala Kara v noci po svadbě. Líbilo se mi to, tak jsem to opakoval po ní."
"To znamená, že jste uzavřeli sňatek i po našem. To jsem ani nevěděl. Její hrob je tamhle," ukázal mezi keře, vlevo od obelisku.
Balgruuf se vydal tím směrem až došel k bílém kameni, na kterém bylo vytesáno Kařino jméno.
Chvíli bez hnutí zíral na ten prostý nezdobený kámen, pak klesl vedle něj na zem a rozplakal se.

Kodlak to pozoroval zpovzdálí a když uviděl jeho slzy, zašeptal :
"Konečně švagříčku, konečně. Teď snad už budeš schopen znovu začít žít."