Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Cesta meče

Přidal Moira dne 14.10.2017 21:51
#11

omlouvám se, ale nejde to tak rychle... moc práce doma, moc málo času




LOV NA DRAKA


Irileth se všemi vojáky, které se jí povedlo sehnat, běžela ke Strážní věži a moc se nestarala o to, jestli jde Khajiitka za nimi nebo ne. Stále ještě nebyla úplně přesvědčená o existenci draka, ale přesto byla obezřetná a kousek od věže zpomalila pohyb. Na její povel se všichni přikrčili za skalkou poblíž cesty k věži a snažili se zahlédnout, co se u věže děje. Kolem prostoru brány bylo vidět několik ohořelých těl a ve věži samotné zahlédli ještě pár žijících vojáků. Oheň pomalu uhasínal a tak se rozhodli, že se vydají pomoci těm, co přežili. Nežli však stačili opustit svůj úkryt, ozval se podivný řev a zpoza věže se vynořil drak. Natáhl krk a začal chrlit plameny do poničené brány. Zjevně někoho zasáhl, protože z věže se ozval srdceryvný nářek.
Irileth odvrátila zrak od hrůzného divadla a díky tomu spatřila Khajiitku, stojící kousek od nich. Vypadala jakoby si povídala sama se sebou.
"Bezva to mi ještě scházelo, ona je blázen," pomyslela si Irileth a sledovala Moiru jak sundavá ze zad luk.
"Tak to je dobrej nápad Kočko," houkla a hned věděla co dělat. Rozdělila vojáky a poslala je na draka. Pak se otočila zpět ke Khajiitce. Ta stála naprosto bez pohybu a upřeně sledovala oheň a mrtvá těla kolem. Z toho jak jí zacukaly svaly na tváři pochopila, že se jí zmocňuje panika, nejspíš jí vadil ten oheň. Vědoma si toho, že paniku nejlépe zahání hněv, uchopila jí za paži a otáčejíc jí čelem k sobě, se na ní hrubě obořila : "Jarla sis možná omotala kolem prstu, ale mě je jasný, že utečeš hned jak to bude možný. Co taky jinýho čekat od Kočky, že jo!"

Dotyk heboučké srsti na holé dlani jí naprosto šokoval. Tohle přeci zná!! Ale to není možné!! Někde v její mysli se začalo probouzet něco co tam bylo dlouho pohřbené. Ucukla rukou právě ve chvíli, kdy k ní Khajiitka obrátila tvář a prvně jí pohlédla do očí. Zelené oči podsvícené žlutým vztekem otevřely dveře zapomenutým dnům a když se jí do uší zarylo hluboké hrdelní zavrčení, zapotácela se jak po úderu pěstí. Probuzené vzpomínky zaútočily plnou silou...
Legie... Elsweyr... džungle... pach krve a smrti... černí Khajiiti... plášť z kůže mrtvého... zelenooký Jobahasvir... "bude přijít... žena Khajiit... dítě Azhury... "
Irileth vůbec nevnímala co jí vlastně rozčílená Moira říká. Jediné co slyšela byl temný hlas z úst rezavého Khajiita, který jí a Balgruufovi, společně se svou rodinou, zachránil život v Elsweyrské džungli:
"... až uvidíš oči jako má Jobahasvir a až ti vrčení Khajiitky zježí chloupky na zátylku, vzpomeneš si, že jsi dlužná mě a mým Khajiitům"

Vzteklá Moira od ní už odcházela, potichu si něco vrčíc, jakoby zas mluvila sama se sebou, když se konečně Irileth vymanila z chaosu svých znovu probuzených vzpomínek.
Vrátila se zpět do reality a začala se starat o to aby všichni přežili dnešek. To co se jí stalo odsunula do pozadí, to vyřeší až vyřeší draka.
Vojáci se mezitím podle pokynů rozdělili do skupin, jedna z nich napadla draka ve skrytu za věží a když se za nimi drak otočil, druhá pronikla za jeho zády do věže. Do věže se následně dostala i Moira a vzápětí po ní i Irileth. Elfka vyběhla za Moirou do dalšího patra, když před tím zkontrolovala jestli se přítomný léčitel stihne postarat o všechny raněné. Moiru spatřila na jednom z poničených balkónů. Stále vypadala, že si pro sebe něco vrčí a elfčiny citlivé uši zachytily část jejího monologu.
"... mě točí nádhera elfská, si myslí, že je něco víc než já?..."
...
"... co to meleš jakou sílu? Se jí mám jako omluvit nebo co?..."
...
"... jasně že umím. Co si myslíš, že dělám... "

Zatím co takhle Moira diskutovala, bohové vědí s kým, nastavovala tvář ven z balkonu a sledovala vojáky útočící na draka. Nevrle krčila čelo a pak nesouhlasně zavrtěla hlavou a položila luk vedle sebe na zem. Shodila ze zad batoh, aby z něj vytáhla podlouhlé pouzdro. Otevřela ho a elfka jen nevěřícně zírala na věci co z něj vyndavala. Na první pohled to vypadalo jako nesourodá směs kousků dřeva a kovu, ale Khajiitka z toho několika rychlými pohyby vyrobila luk. Ale nějaký zvláštní. Konce lučiště byly otočeny obráceně a střed byl podivně zesílen. Už když Moira natahovala na ramena tětivu bylo vidět, že potřebuje dost síly. Složený luk opatrně opřela o zeď a vytáhla z batohu další pouzdro. Z kapsy u prošívanice vytáhla rukavici a nasadila si ji. Tím Irileth osvětlila jak vlastně hodlá střílet. Elfce bylo totiž dost divné, jak chce Khajiitka se svýma, ne úplně lidskýma rukama střílet z luku. Na rukavici bylo něco, co na tu vzdálenost dost dobře neviděla, ale ruka Khajiitky v ní vypadala jako lidská. Elfka hodila pohledem dolu z věže na vojáky, stříleli sice na draka šípy, ale nejspíš mu moc neubližovali. Vrátila se pohledem k Moiře, ta mezitím otevřela pouzdro a vytáhle z něj silný šíp s hrotem zakrytým koženou krytkou. Sundala ji, postavila se a uchopila luk. Opatrně založila šíp do tětivy. Svaly na ramenou se zavlnily jak překonávaly sílu zvratného lučiště. Elfka viděla jak Khajiitka zadržela dech a natáhla luk naplno. Ozval se vysoký svištivý zvuk když pustila tětivu a Irileth rychle pohlédla ven. Šípy vojáků se často odrážely od dračích šupin a když pronikly šupinami, tak působily jen malá zranění. Moiřin šíp naproti tomu pronikl rovnou a zjevně hluboko. Irileth ani nestačila obrátit pohled zpět na střelkyni, když uslyšela zpívat luk znovu. Šíp prosvištěl kolem ní a skončil v dračí tlamě. Drak bolestně zařval a vypadalo to, že se chce vznést. Ale nepovedlo se mu to. Jako by měl ochrnutá křídla, vlastně celý jeho pohyb se zdál náhle jakoby zpomalený a nekoordinovaný. "Ten šíp byl otrávený, proto byla tak opatrná," blesklo jí hlavou. Ještě několik dalších nádechů a několik šípů a pak kolem ní seběhla Moira po rozbitých schodech do přízemí a vyběhla ven. Irileth vyběhla také. Vojáci už do draka sekali meči. Moira náhle držela v dlaních velké válečné kladivo a Irileth si znovu vzpomněla na Elsweyr, na Jobahasvira, jak podobným kladivem "upravoval" mrtvého vojáka, aby vzbudil zdání, že je to její mrtvola.
Po pár úderech srdce drak naposledy zařval a padnul. Vojáci začali jásat a Irileth spokojeně konstatovala, že i když ohromné, je to stále jen zvíře. Žádná nesmrtelná bytost z pohádek.
Vzduch se náhle rozechvěl zvláštním duněním a mrtvola draka začala podivně svítit. Všichni od ní odskočili, jen Moira, s hlavou skloněnou, opřená o svoje kladivo, zůstala na místě. Zvedla hlavu a dívala se, jak se kolem náhle se rozkládajícího těla objevuje vířivé světlo.
To světlo se zvedlo z draka a přesunulo se k ní. Stihla se pouze narovnat a světlo do ní udeřilo.
"Drakorozená...", uslyšela Irileth zašeptat vojáka co stál kousek od ní.
"Cože?" Obrátila se k němu. Voják, který si přidržoval improvizovaný obvaz na spáleném boku, odtrhl pohled od divadla před sebou a udiveně pohlédl na svou velitelku.
"Neznáš naše pověsti, že paní? Drakorození byli hrdinové co zabíjeli draky a pak pohlcovali jejich duše. Drak zabitý Drakorozeným se již nikdy nemůže znovu zrodit."
Irileth se podívala zpět zrovna ve chvíli, kdy světlo vstoupilo do Moiry a tím zhaslo. Moira se viditelně chvěla, jako by se prala s něčím uvnitř sebe.
Pak se prohnula v zádech a vyrazila jakýsi podivný řev, ne nepodobný tomu, jak řval před tím drak.
"Drakorozená..." Zaznívalo to už ze všech stran.
Irileth mávnutím ruky ukončila vznikající dohady a zavelela k návratu do města. Vojáci rychle sestavili improvizovaná nosítka pro raněné a pak se všichni společně vydali do města. Když už byli skoro u Běloprůsmyckých stájí, zaduněl vzduchem mocný hlas, až to se všemi trhlo: "Dovahkin!!"

Vojáci se vydali rovnou do Kynarethina chrámu, aby se místní kněžky postaraly o raněné, ti co nebyli zranění se dílem vraceli do kasáren a dílem mířili k blízkému hostinci.
Irileth se rozhodla, že pro tentokrát zavře obě oči, všichni si to zasloužili. Bylo jí jasné, že ti co nemají službu se postarají o to, aby ani jejich druhové nepřišli zkrátka.

Sama doprovodila Moiru do Dračí síně k Balgruufovi. Jejich rozhovor o Šedovousých z Vyšného Hrotgharu ani moc nevnímala. Do mysli se jí vracelo stále víc vzpomínek. Jedna horší než druhá, prokládané navíc hrůzy plnými obrazy neznámých událostí.
V jednu chvíli ji vzpomínky tak pohtily, že mimoděk sáhla po jílci měče, což, jak si pak uvědomila, si mohli okolo stojící lidé vysvětli všelijak, tak raději chvějící se ruce zkřížila na prsou.


Nevnímala ani nechápavý pohled svého jarla, ani pobavený úšklebek Khajiitky. Před jejím vnitřním zrakem se míhaly obrazy, které nedávaly smysl. Jako by se jí někdo, nebo něco snažilo na něco připravit. Smrt a krev na každém kroku, a středobodem všeho byla Moira. Všechno se to točilo kolem ní, jako by na ní závisel osud všech. Jakoby měla ve svých rukách život celého Nirnu.
S využitím veškeré vůle se vymanila z chaosu vlastních myšlenek a zaměřila svou pozornost na dění v sále. Jarl se zrovna snažil přesvědčit Khajiitku aby se neprodleně vydala do Vyšného Hrotgaru za Šedovousými, aby vyslyšela jejich příkaz. Zdálo se, že se jí do toho příliš nechce. Vypadalo to, že by raději zůstala ve městě a přidala se k Družiníkům. Jen z jakéhosi. pouze jí známého, důvodu nakonec přitakala, že tedy půjde. Ale stejně si prosadila svou, že nejprve navštíví Jorrvaskr.
Proti tomu nemohl jarl více méně nic namítat, pokud by nechtěl veřejně přiznat svou nechuť ke Kodlakovi. Od doby kdy se vrátili ze svého působení v legii neměl jarl Družiníky rád. Irileth občas napadlo, že je spojuje se smrtí svého otce.

Po té co Khajiitka odešla, posadila se Irileth zpět na své místo u jarlova stolce a pokusila se srovnat si myšlenky a utřídit poznatky z celého dne.