Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Cesta meče

Přidal Moira dne 30.09.2017 10:02
#8

Zajímavé jak vždycky když to přečteš Ty, začnou to číst další :D No nic. máme tu dalších pár řádků, dneska trochu maličko jinak žádný zabíjení ... maličko 18+, i když vlastně...


AMIRA

Když odjížděla Irileth z Riftenu, nechávajíc za sebou Darvara v rukou Zlodějského cechu, napadlo jí, že by mohla zaskočit na Ledohradskou universitu, podívat se jak se má Amira.
Jezdila za ní tak jednou ročně, aby zjistila jestli je o ní řádně postaráno a jestli se zlepšuje v magických učeních.
Většinou spolu ani nemluvily. Irileth se jen v rychlosti informovala u Arcimága a učitelů a rychle zas mizela. Nechtěla se s Amirou vidět, přes zjevnou snahu dívky o sblížení. Přesto, že uběhlo tolik let, viděla v ní stále malou holčičku, kterou zachránila před thalmorskými žoldáky a byla přesvědčená, že je pro obě to lepší, aby si navzájem nepřipomínaly, jak se seznámily.
Seskočila z koně před hostincem v Ledohradu. Jelikož byla v Riftenu na zapřenou, neměla sebou ani Vlaštovku, takže mohla svého koně bez obav svěřit do rukou stájníka a zamířit bez prodlení na schody k Universitě.
Zachumlaná do tmavého pláště stoupala ve sněhové vánici po schodech a pak v poryvech studeného větru přecházela po rozbitých můstcích vedoucích na nádvoříčko Školy magických umění.
Rozrazila vstupní dveře trošičku neurvale, protože jí bylo už opravdu zima.
Bez ohledu na vcelku pozdní čas své návštěvy, zamířila neomylně přímo do komnat Arcimága.
Našla ho sedícího nad nějakým svitkem v jeho pracovně.
„Zdravím Arcimágu,“ shodila z ramen vlhký plášť a bez vyzvání se posadila na dřevěnou stoličku umístěnou u krbu.
„Buď pozdravena Irileth. Přišla jsi se zeptat jak se má tvoje schovanka?“
„Jistě, proč bych tu jinak byla. Jak jí to jde?“
„Moje odpověď je stále stejná. Je nadaná, ale všichni se domníváme, že by dokázala víc. Jenže z nějakého podivného důvodu se jí nechce.“
„A ptali jste se jí?“
„Samozřejmě, že ano. Řekla, že chce mluvit s tebou. Ptáš se mě na věci, které víš. Poslali jme ti několik svitků, ve kterých jsme tě žádali, aby ses dostavila.“
Irileth netrpělivě trhla ramenem: „Ano, četla jsem vaše zprávy. Nepřipadalo mi to vhodné. Nevím proč se mnou chce mluvit. Já s ní nemám o čem mluvit. Neumím mluvit s dětmi."
„Ale ona není dítě, paní. Vím, že vám elfům roky plynou jinak nežli nám, ale i přesto ona už není dítě. A jestli s ní nepromluvíš a ona se nezačne snažit, budu mít velké problémy jí na Universitě udržet.“
„Vyhrožuješ mi?“
„Ani v nejmenším paní Irileth, ale moje možnosti nejsou nevyčerpatelné. Učitelům bude divné, že zde držíme žačku, která se není schopná nic naučit. A nechat jí tu jako cokoliv jiného než jako žačku, je nemyslitelné. I přesto, že se hodně snaží zapadnout mezi ostatní, je na ní její původ velmi znát. Nedokáže zapřít šlechtickou výchovu. Takže tě znovu snažně prosím, promluv s ní.“
Irileth po něm šlehla pohledem, až se zachvěl, jako by po něm hodila dýkou.
„Dobrá tedy. Promluvím s ní.“
„Můžeš za ní zajít hned. Chodí spát pozdě, jistě bude ještě vzhůru,“ kul mág železo, dokud bylo žhavé.
„Dobrá,“ zavrčela a sebrala ze země plášť: „doufám, že u ní v pokoji bude větší teplo než tady.“
„Dá se to předpokládat, když jsi chtěla abychom do jejího pokoje nechali zabudovat dveře.“
Hodila si plášť přes rameno a bez pozdravu odešla. Arcimág si oddechl a pak se znovu ponořil do studia svitku, ze kterého ho svým příchodem vytrhla.

Irilet dupala po schodech do spodního patra budovy a skoro nahlas nevrle vrčela. Nechtěla se s Amirou vidět. Neměla proto žádný pádný důvod a to ji rozčilovalo o to víc.
Když stanula před zavřenýma dveřmi do jejího pokoje ještě jednou zaváhala, ale pak odhodlaně zaklepala.
Na stručné pozvání otevřela a vešla.
Amira seděla zády ke dveřím v křesle u krbu a něco četla. V místnosti bylo příjemné teplo a Irileth byla vděčná za to, že jí Arcimág vyšel vstříc a přes místní zvyklosti nechal upravit Amiřin pokoj.
„Co se děje? Proč mě rušíš?“
„Chtěla si mnou mluvit.“
Amiře vypadla kniha z ruky. Prudce vstala a otočila se ke dveřím.
Záplava uhlově černých vlasů zavířila kolem bledého obličeje a černé oči se nevěřícně upřely na návštěvu. Irileth se až zadrhl dech v hrdle, když si uvědomila, že Amira už opravdu není malé děvčátko.
„Irileth?“
„Čekala si někoho jiného?“
„Já... já... myslela jsem, že je to služebná. Nikdo jiný ke mě nechodí. Kde se tu bereš?“
„Měla jsem cestu kolem a tak jsem se zastavila zeptat jak se máš,“ Irileth nebyla schopná spustit zrak z mladé ženy, která stála před ní.
„Ach tak. A copak ses dozvěděla?“, uštěpačně se otázala Amira.
„No v prvé řadě, že se nesnažíš. A že nejspíš začne být problém tě tady udržet schovanou, jestli se nebudeš zlepšovat.“
„A co když tu nechci být?! Jsem tu zavřená jak zvíře v kleci! Nikdo tu se mnou nemluví, všichni se mě bojí. Když vstoupím do místnosti všichni zmlknou. Chci odsud pryč!“ Rozhořčeně mávla rukou a v očích se jí zaleskly slzy: „slibovala jsi, že za mnou přijedeš a přitom jsem tu stále sama!!“
„Ale vždyť sem jezdím.“
„Jo, jednou za rok. Přijedeš, zeptáš se jak se mám a hned zas zmizíš!“ Slza vyznačila křivolakou cestičku po bílém líci a Irileth mimoděk natáhla ruku, aby jí setřela.
Uvědomila si to a spustila ruku zpět. Sevřela v pěsti lem pláště.
Amira jí sledovala s podivným svitem ve vlhkých očích a Irileth konečně došlo, proč sem nechtěla jezdit.
„Ne. To nejde.“ Otočila se a sáhla po klice.
„Proč ne?“
Otázka jí zastihla nepřipravenou: „Jsi šlechtična!“
„Dávno ne, jsem štvanec bez domova!“
„Jsi ještě dítě. Nevíš co je být štvanec bez domova.“
„Dítě? Děláš si ze mě legraci? Kdyby si se podívala lépe, viděla bys že dítě už dávno nejsem!“
„Právě, že jsem se podívala. A to byla chyba!“ zamumlala a znovu sáhla po klice.
„Jestli teď odejdeš, tak řeknu všem kdo jsem. A oni mě pošlou tam, odkud jsi mě zachránila!“
Irileth se pomalu otočila a zabořila pohled do černých očí.
„Zapomínáš s kým mluvíš?! Mě nikdo nebude vydírat!“ Její hlas studil jak led.
Amira jen maličko přivřela oči:
„Můj život pro mě nemá cenu, když tu nejsi...“ zašeptala.
„Ale... to prostě... “
Amira k ní přistoupila a vztáhla ruku k její tváři.
Palcem přejela po hraně rtu : „Proč ne? Máš někoho? “
„Ne nemám, “ vydechla, ale v zápětí sebou trhla a chytila Amiru za zápěstí, aby jí zabránila v dalším laskání: „ nech toho!“
Jenže Amira viděla, že Irileth stojí hodně síly, aby jí odolala a tak zvedla druhou ruku a pohladila jí znovu.
„Řekla jsem, nech toho,“ protestovala Irileth, ale už to neznělo tak hrubě jako po prvé.
„Co máš za problém Iri?“
Irileth pustila Amiřino zápěstí a chtěla od sebe dívku odstrčit, ale ta se nedala a naopak přistoupila až úplně k ní. Skoro se o ní opírajíc, pak znovu zvedla ruku a prsty něžně přejela válečnici po hrdle.
„Co máš za problém Iri?,“ zopakovala otázku.
„Tebe, můj problém si ty a jak se zdá tak už dlouho,“ zavrčela Irileth a pustila plášť.
Amira se potěšeně ušklíbla, stoupla si na špičky a nešikovně jí políbila.
„Nezačínej něco, co nebudeš chtít dokončit...“ vydechla Irileth ztěžka.
Amira se jen natáhla aby ochutnala její rty znovu a Irileth to vzdala.
Zajela rukou do těžkých vlasů, zaklánějíc jí tak hlavu, druhou rukou jí objala kolem pasu a přitáhla k sobě.
„Neříkej pak, že jsem tě nevarovala.“
„Neřeknu, čekám na to příliš dlouho...“zašeptala Amira a se šťastným úsměvem jí objala kolem krku. Když se jejich rty setkaly v polibku jen tiše zasténala a nechala se vést na cestě za láskou.