Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Cesta meče

Přidal Moira dne 03.09.2017 13:33
#1

Dovoluji si předložit váženému čtenářstvu něco trochu jiného, než byla moje první práce. Je to ze Skyrimu, ale nemá to moc společného s Drakorozenými :D. I když... V podstatě to vysvětluje některé věci z mojí první práce, takže to má co dělat s Drakorozenými :D





CESTA MEČE

1 JAK TO ZAČALO

Občas svou práci nenáviděla.
Nechávala se najímat jako ozbrojený doprovod, ale tentokrát se jí její zákazníci doslova hnusili.
Kdyby neměla zrovna takovou nouzi, nikdy by tuhle zakázku nepřijala.
Stála před pokojem, ze kterého se ozýval pláč, i když nejraději by se otočila a zmizela z domu.
V okamžiku, kdy pochopila, o co se vlastně jedná, bylo už pozdě ze smlouvy vycouvat.
Dveře se otevřely a z místnosti vyšel thalmorský úředník a vlekl sebou asi patnáctiletou dívku. Z pokoje se stále ozýval pláč její matky a hluboký mužský hlas, který se snažil o slova útěchy.
Thalmor dívku postrčil k válečnici:
"Odveď jí do vozu a pečlivě hlídej. A nasaď jí tyhle náramky, " podával jí zvláštní pouta, zjevně magického původu.
Děvčeti, doteď celkem klidnému, zablýskla v očích panika:
"Ne, ne prosím to ne!"
Válečnice převzala pouta i dívku. Obrnila se proti návalu soucitu s dívkou a odváděla jí do vozu, jenž stál před domem Redoranů, k němuž dívka patřila.
"Prosím, moc tě prosím. Nedělej to! Neposlouchej je!"
Slzy se kutálely po dívčích lících, když válečnice zacvakla pouta a postrčila dívku do vozu.
"Sedni si a nesnaž se změnit to, co změnit nejde," řekla schválně hrubě, jen aby zakryla, jak moc se jí daná situace nelíbí.
Sama zůstala stát na cestě a čekala až dorazí zbytek skupiny, se kterou sem přijela.
Nemusela čekat dlouho. Thalmorský úředník, doprovázený šesti vojáky, se objevil vzápětí.
Za oknem v patře se ukázala uplakaná tvář elfky a za ní tmavý obličej jejího muže.
Oba zdrceně sledovali, jak thalmorští nasedají na vůz a odvážejí jejich jediné dítě.
Válečnice naskočila na svého koně a bez ohlédnutí vyrazila v čele skupinky
Její úkol byl přivést je sem a pak bezpečně zpět na hranice. Chtěla mít už tuhle „práci“ za sebou.

Později odpoledne dorazili na místo vhodné k přenocování.
Válečnice seskočila z koňského hřbetu a zastavila tím další přesun.
Thalmorský úředník se probral z polospánku.
„Co se děje? Proč zastavujeme?“
„Za chvíli bude tma, je potřeba zřídit tábor.“
„Proč? Jedeme dál není důvod zastavovat.“
„Koně jsou už unavení. Jestli chcete, aby vám někde po cestě padli, tak klidně můžeme pokračovat.“
„Dobrá, dobrá. Tak zastavíme. Postavte mi stan.“
„A pro dívku?“
„Nepotřebuje nic. Je to špinavá Redoranka. Vyspí se pod stromem. Tedy jestli jí na to zbyde čas.“
Vojáci se hrubě rozchechtali a válečnici přeběhl po zádech mráz.
„Jestli jsem tomu dobře rozuměla, máte jí dovézt rodu Ulenů. Nejspíš jí budou chtít živou ne?“
„Tos rozuměla dobře. Živou, ale nikdo neříkal, že musí být panna ne? Jestli se ti na tom něco nelíbí tak se nekoukej.“
Vojáci mezitím stáhli plačící dívku z vozu a přivázali jí ke stromu.

Pak šli stavět stan pro úředníka a celou dobu se bavili tím, jak dívce popisovali, co všechno sis s ní užijí. Jeden z nich dokonce dívce roztrhl šaty, aby si mohli vychutnávat pohled na její štíhlé tělo.

Válečnice v pokleku rozdělávala křesadlem oheň ze suchého chrastí, které přinesla a snažila se nevnímat co se děje.

Vojáci dostavěli stan a vynesli z vozu úředníkovo křeslo.
„Postavte mi ho tady u ohniště, abych měl dobrý výhled,“ rozkázal vojákům se sadistickým úšklebkem.

„Nechcete raději někoho zkušenějšího? Jistě vás budu umět potěšit lépe nežli ona,“ zkusila válečnice ještě jednou zvrátit dívčin osud.
Úředník se na ní podíval pozorněji.
„Třeba přijdeš na řadu hned po ní, přece jen šest chlapů má svoje potřeby že jo. Ta malá nejspíš tak dlouho nevydrží při vědomí. A když nebude křičet tak to nebude taková zábava.“
Thalmorští vojáci se znovu rozchechtali a dva z nich se vydali směrem k ní.
Nejspíš jí chtěli předvést, jak si to představují.

„No já myslím, že by bylo lepší začít se mnou,“ zvedla ruce a prohrábla si dlouhé vlasy, osvobozené ze spon, ve kterých byly spletené.
Pohodila hlavou a vlasy zavlály ve vánku.
Pak sáhla na přezky na kyrysu.

Vojáci, co zůstali u dívky k ní zvědavě otočili pohled.
Vypadalo to jako by se je pokoušela svádět.
Navlhčila si rty rychlým pohybem jazyka, nechávaje na jejich fantazii, co by mohla dokázat s jejich touhami. Přivřenýma očima jim nabízela zkušenost a dlouhotrvající potěšení.

Ozvalo se kovové cvaknutí.

Ti dva už byli skoro u ní.
Vztáhla k nim ruce, jako by je zvala do své náruče.
Když došli až k ní mazlivě se dotkla jich krků.

Rudá krev jí stříkla do obličeje, když z nátepníků vyjely dvě dýky a přeťaly hrdla mužů chtivých snadného sexu.

Takřka tanečním krokem se protočila a těžkým mečem, který se jako zázrakem ocitl v jejích rukou, setnula jediným úderem úředníka, který sledoval erotické divadlo ze svého křesla.

Hřbetem ruky si setřela krev z tváře.
„Tak, tři jsou v Zapomnění, ještě čtyři,“ řekla chladně.
Zbývající thalmoři se vrhli ke svým zbraním.
Jednoho z nich potkala smrt v podobě štíhlé zlatavé čepele hozené dýky.
Další dva jí zasypali sérií dobře mířených, silných a rychlých úderů.
Jeden jí tvrdě zasáhl do zápěstí, až málem upustila meč.
Přehodila meč do druhé ruky a pokračovala v boji.
Vojáci se jí snažili zatlačit k vozu, stojícímu na cestě. Koně nervózně přešlapovali, když se k nim přibližovalo řičení mečů.
"Maca so, Tuilindo!!" vykřikla válečnice, její bojová klisna zastříhala ušima a vrhla se do boje.
Nejbližší z vojáků dostal prudký úder kopytem do zad. Jak zavrávoral, přiblížil se příliš blízko a tak válečnice dostala příležitost proříznout mu hrdlo stejně, jako dvěma jeho druhům před tím.

Strašlivá bolest jí projela ramenem a šipka z kuše jí přibila ruku k vozu.
Udeřila hruškou meče posledního vojáka do obličeje.
Ozvalo se zapraskání kostí, upadl na zem pod kopyta klisny rozdrážděné pachem krve. Během jednoho úderu srdce z něj zbyla jen krvavá kaše na hliněné cestě.
Válečnice pustila meč a pokusila se vytrhnout šipku ze dřeva.
Druhá šipka jí zasáhla do boku, prorazila plát zbroje, ale naštěstí uvízla v prošívanici a neprošla úplně do hloubky.
Šipka nešla vytrhnout, tak ulomila letky aby po té pohybem vpřed protáhla dřík krvácející ranou.


Sebrala meč a pomaleji, než by se jí líbilo se vydala ke střelci.
Klisna se mezitím rozběhla stejným směrem. zakrývala tak válečnici vlastním tělem. Střelec bláhově vyčerpal jednu ránu na koně, šipka se neškodně odrazila od prošívané oplátované čabraky.
Thalmorský voják začal znovu nabíjet, ale tím, jak se stále snažil sledovat koně se zdržoval. Natahování se tím prodlužovalo.

Když se mu povedlo kuši nabít, byla válečnice už na dosah svého meče. Probodla ho ve stejnou chvíli, kdy zmáčknul spoušť.
Šipka prošla skrz lýtko a způsobila další masivní krvácení.

Klesla na kolena. Už to chtěla vzdát, když si vzpomněla, proč to vlastně udělala.
Po čtyřech se pomalu dosoukala k zajaté dívce.
Zakrvácenýma rukama jí odvázala od stromu a padla k zemi.
„Ne, neumírej! Musíš mi sundat ty pouta! Ještě jednou se seber!“
Válečnice se zakalujícímse zrakem, pokoušela zaostřit na dívčiny ruce.
Pouta se rozevírala jednoduchým mechanizmem, stačilo zmáčknout malý ornament na spodu kam ten, kdo je měl na sobě nedosáhl. Cvaklo to a pouta se rozskočila.
Válečnice se složila do kaluže vlastní krve.

„No tak, nesmíš ji nechat umřít. Otče!!“ křičela dívka s obličejem zvednutým k obloze.
„Zachránila mě, musím jí pomoct. Tak mi dej sílu!“
Dívčiny uplakané oči začaly zářit zlatým přísvitem.
V rukou jí vykvetly zlaté koule.
Pustila uzdravující světlo do těla válečnice s veškerou silou, které byla v ten okamžik schopná.
Když vyčerpaná klesla do trávy vedle ní, cítila jak srdce raněné ženy pomalu, ale silně bije.
Omdlela.
Bojová klisna je hlídala a když v lese zaslechla, jak pod něčí botou praskla větev, začala nosem strkat do své paní. Ta se probudila a ztěžka se posadila.
Nevěřícně si osahávala hojící se rány.
Ve chvíli kdy se z lesa vyrojili vojáci s hlavou Bílého koně na štítech, postavila se s mečem v ruce před dívku, chráníc jí vlastním tělem.
Vojáci se rozestoupili a mezi nimi prošel mladý velmož v kožené zbroji a dlouhém plášti s kožešinou kolem krku.
Pozorně se rozhlížel po palouku. Udiveně pozdvihl obočí, když si spočítal mrtvé.
„To je tvoje práce?“ pohlédl na válečnici.
„Jo, moje. A ocenila bych, kdybyste vzal své muže a pokračoval v cestě,“ snažila se vypadat silnější, než se cítila.
„Hm, to bychom možná i mohli. Ale to dítě si vezme s sebou.“
„To nepřichází v úvahu,“ válečnice sevřela meč pevněji, když ucítila, jak její nohy objaly drobné ruce.
Velmož si toho všiml a pohybem ruky odvolal muže, kteří se začali k válečnici blížit ze stran.
„To...,“ máchl rukou kolem „... jsi udělala kvůli ní?“
„Zachránila mě,“ ozvala se poprvé dívka jasným hlasem.
„Ukaž se,“ zavelel.
„Ne, pane. Nemám na sobě vhodné oblečení, abych mohla před vás předstoupit.“
Velmož se zamračil a pohledem znovu přejel po mrtvolách. Pak rozepjal zlatou sponu na svém plášti a s odvrácenou hlavou se přiblížil k ženám, podávaje jim ho.
Válečnice ho dala dívce. Ta se do něj zahalila a pak teprve vystoupila z úkrytu za válečnicí.
Uklonila se s dvorskou výchovou před velmožem.
„Jak se jmenuješ dítě. Zjevně jsi byla dobře vychována.“
„Myslím, že její jméno není důležité,“ zarazila dívčinu odpověď válečnice.
„Jmenuji se Amira,“ odmítla její snahu dívka.
„Amira Redoran?“
„Ano pane.“
„Ty jsi ta dívka, kterou chtěli odvést ze země Thalmorští?“
Válečnice znovu zastrčila dívku za svoje záda.
„Jestli máš pane v plánu ji znovu dát těm zvířatům, upozorňuji tě, že je ve mě ještě dost síly!“
„Máš pocit, že chci to dítě někomu dát?“
„Zdálo se mi divné, že se tak vyptáváš.“
„Znám tu rodinu. I když si myslíš, že to není možné, nejsem tak předpojatý jako velká část Nordů.
Hluboce se mě dotklo, když jsem zjistil, že rod Ulen chce tu dívku jako rukojmí. Pokusil jsem se tomu zabránit, ale přijeli jsme pozdě. Ale jak se zdá, vyřešila jsi ten problém za nás.“
„Když tu rodinu znáš pane, proč jsi se ptal, kdo je? Kdyby si je znal, budeš znát i jí.“
„Byl jsem dlouho pryč. Naposledy jsem ji viděl, když jí bylo deset. Nemám, jak ti dokázat, že nelžu. Když jsem u vás byl naposledy přivezl jsem ti malého bílého koníka, vyřezaného z mamutího klu,“ obrátil se na dívku.
Amira se postavila po boku válečnice.
„Ano, takového koníka jsem opravdu dostala k desátým narozeninám. Od syna jarla z Bílého Průsmyku.“
Válečnice si spojila znak bílého koně na štítech vojáků a mladého muže stojícího před ní.
Padla na koleno.
„Odpusť pane, nevěděla jsem ...“
„Nech toho. Já jsem ti zavázán, že si to dítě uchránila. Vezmu vás teď obě ...“
Víc už nestačil říci, protože se válečnice opět zhroutila tváří k zemi a Amira se k ní vrhla.
Velmož se k ní také sklonil.
„Co je s ní?“
„Skoro jí zabili. Stálo mě to moc síly jí uzdravit. Asi se jí zas rány otevřely. Nemám ještě takovou moc. Neuzdravila jsem jí úplně.“
„Ranhojiče sem!“
Přiběhl jeden z vojáků a prohlédl raněnou.
„Tak co? Jak je na tom?“
„Je slabá ztrátou krve, ale jinak je v pořádku. Ta malá odvedla dobrou práci,“ vzhlédl obdivně k Amiře.
„Dobrá, vezmeme je do Průsmyku. Otec se rozhodne, co s nimi.“
„Nerad ti to říkám pane, ale tvůj otec pošle tu malou k Ulenům. A to, kvůli čemu tahle tady málem zemřela, se stejně stane. Tvůj otec si nevezme na svědomí, aby na Průsmyk poštval hněv Thalmoru,“ opovážil se oponovat kapitán jeho stráže.
„A co mám podle tebe dělat?“
Válečnice se začala probírat a ztěžka se posadila, podpírána Amirou.
„Já bych věděla. Odvezu tu malou do Ledohradu. Vím pár tajemství Arcimága, přitlačím ho ke zdi, podplatím .... udělám cokoliv, aby jí tam schoval. Alespoň se tam může dál učit.“
„To není špatný nápad. Ale ty to sama nedokážeš. Pošlu tam svoje lidi. Ty pojedeš s námi. Musíš se dát do pořádku. A měl bych pro tebe návrh. Někdo, kdo dokázal srovnat tolik thalmorů na jednu hromadu, by se mi hodil. Pokud budeš chtít vzal bych tě sebou do Průsmyku. Měla bys střechu nad hlavou, pravidelné jídlo, plat taky není špatný. Co ty na to?“
Válečnice na něj hleděla temnýma očima.
„Jsi si jistý, že chceš zrovna mě vzít do svých služeb? Temnou Elfku?“
„Už jsem ti říkal, že nejsem jako ostatní. Všem řekneme, že jsme přišli pozdě, všichni byli mrtví, tebe jsme našli polomrtvou, kdo tě uvidí nám to uvěří,“ ušklíbl se.
Válečnice pohlédla na dívku:
„Co tomu říkáš?“
„Já bych to brala a ty bys měla taky,“ usmála se Amira.
„Dobrá, tak v tom případě jsme domluveni, pane.“
„Kapitáne, vyber dva spolehlivé muže a jeďte do Ledohradu.“
„Ano pane.“ Kývl na svoje muže.
Amira objala válečnici: „Doufám, že se ještě uvidíme?“
„Věř mi. Nic mi nezabrání za tebou jet. Jedině smrt!“
„No předpokládám, že ta si teď chvíli nechá zajít chuť,“ zazubil se velmož. „Myslím, že dneska od tebe dostala pořádný výprask.“
Opírajíc se o dívčino rámě válečnice pomalu vstala. Pak se dívala, jak dívce pomáhají nasednout do sedla za jednoho z vojáků a zamávala jí na rozloučenou.
Po té se s velmožovou pomocí vyškrábala do sedla své klisny.
Ten sám pak naskočil na svého koně a vydali se na cestu.
„Jo a mimochodem, jmenuji se Balgruuf a jsem, jak už víš syn jarla z Průsmyku. A ty jsi?“
„Irileth, pane. Jmenuji se Irileth.“