Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Břímě minulosti by chill

Přidal chill dne 04.06.2017 20:26
#1

Mám pro vás další svůj příběh ze Skyrimu. Tentokrát je to něco, co jsem před nějakou dobou napsala v angličtině a zveřejnila na Fanfiction.net. Teď jsem se rozhodla jej pro vás přeložit do češtiny, tak snad se bude líbit. :)

Příběh se odehrává v Ledohradu a s událostmi hry má společné jen velmi málo. Doba je někde mezi událostmi v Helgenu a poražením Alduina. Hlavní hrdinka není drakorozená. Drakorozený se v příběhu objeví… ale opravdu jen na chvilku. :) A teď už k samotnému příběhu…



BŘÍMĚ MINULOSTI, KAPITOLA 1. – TAJEMSTVÍ SIROTKA

Vítr sténal a naříkal mezi skulinami ve studených zdech a zanášel do místnosti sněhové vločky otevřeným oknem, které zíralo na bretonskou dívku opírající se o protilehlou zeď jako obličej s ústy rozšklebenými do pokřiveného výrazu. Uvnitř se ochladilo, ale takový nepodstatný detail ji nevyváděl z míry. Zhluboka nasávala čerstvý vzduch a pozorovala okolí. Ledohrad byl místem plížící se temnoty a bouřlivých chumelenic, šedým a nemilosrdným, ale skrýval v sobě krásu, kterou nelze nalézt na žádném jiném místě na Nirnu. Ve vzduchu bylo vždycky něco magického – a nebylo to tím, že se tu nacházela jedna z nejznámějších a nejprestižnějších škol magie. Místo protkávaly zvláštní síly, šeptající a vábivé, a zatímco většina lidí se jich s děsem stranila, několik odvážných v takovém bohy zapomenutém místě nalezlo zalíbení a věnovalo jim celý svůj život.

Ačkoliv zdejší tajemnou atmosféru milovala, Yrith nebyla jednou z nich.

Mírně pohodila hlavou na stranu, až jí havraní vlasy spadaly z ramen a rozprostřely se kolem ní jako temný závoj zakrývající značnou část šedo-hnědé novické róby, kterou právě měla na sobě. Líně posedávala na parapetu a nohama pohupovala židlí stojící kousek od ní, až narážela do postele po jejím boku. Pak zaslechla zvenčí kroky a hbitě vyskočila. Tiše zalezla pod postel, až z ní nebyla vidět ani píď.

Kroky se zastavily přímo před dveřmi do místnosti. Ležela bez hnutí a se zatajeným dechem a pozorovala jejich okovaný spodek. Dveře se rozletěly.

Do pokoje vkročil téměř neslyšně pár dobře udržovaných kožených bot posetých jemnými ornamenty. Obezřetně sledovala, jak se přesně uprostřed místnosti zastavily, a rukou si zakrývala ústa, aby nebyl slyšet její dech. Pak promluvil jasný, čistý ženský hlas.

„Vylez odtamtud. Hned.“

Čekala v tiché naději, že to její nezvaná návštěvnice jen zkouší. Pak se však pod postelí objevila ruka, v mžiku oka ji popadla za lem róby a s překvapivou silou vytáhla ven. Yrith zasténala, když její kadeře vymetly podlahu.

„Paní Faraldo…“

„Myslela sis, že je tak snadné mě oklamat?“ sykla přísně vyhlížející altmerská žena. Popadla dívku za bradu a donutila ji pohlédnout do svých jantarových očí. Na rtech se jí zformoval vítězoslavný úsměv. „Neměla bys být na hodině?“

„A neměla byste vy hlídat vchod na univerzitu? Nebo vám snad tentokrát přidělili jiný úkol olbřímí důležitosti?“ opáčila dívka s potutelným úšklebkem.

„Do mých povinností ti nic není, mladá dámo, a jestli si jen trochu vážíš svobody a pohodlného života, kterých se ti tu v nemalé míře dostává, okamžitě se sebereš a vyrazíš do Sálu elementů. Důvodů tě potrestat mám víc než dost.“

„Nikdo jiný nedostává tresty za to, že se ulívají z hodin!“ zakňourala dívka a zatvářila se tak ukřivděně, jak jen to dokázala. Elfka si odfrkla.

„Ale jak si přeješ. Samozřejmě můžeš mít stejné podmínky jako ostatní… pokud si za ně dokážeš zaplatit. Stejně jako oni,“ prohlásila žena odměřeně a doplnila svůj výrok o lhostejné pokrčení rameny. Yrith zavrčela a nazlobeně našpulila rty.

„Nikdy jsem nikoho z vás nežádala, abyste mě sem zapsali,“ zamumlala.

„Takže bys teď raději byla někde venku ve vánici a umírala hlady?“

„Nějak bych si poradila,“ zamručela nepřesvědčivě. „Dělejte si se mnou, co chcete. Na vyvolávání prostě nejdu.“

„Dobře. Pokud tam do tří minut nebudeš, uložím ti trest společně s Cainem, až bude mít službu na úklid. Je to na tobě.“

Yrith zbledla a zorničky se jí rozšířily neskrývaným strachem. Urychleně naházela do své torny několik věcí včetně brku, téměř prázdného sešitu a několika kamenů duší a vyrazila z místnosti. Na cestě zakopla, když se jí vyzula jedna bota, příliš velká na její drobné nohy. Nemotorně si ji znovu nasadila a napůl přeskákala ke dveřím vedoucím z budovy. Rozběhla se přes ztichlé kruhové nádvoří pokryté sněhem s fontánou modrého světla uprostřed a kolem velké sochy prvního arcimága s rozpřaženýma rukama. Z vysoké majestátní budovy, ke které mířila, zrovna vycházel ork. Yrith poznala místního knihovníka a zlehka mu kývla na pozdrav.

„Zase pozdě na hodinu?“ zavolal za ní, když jej míjela. „Tak to přeji hodně štěstí s prvními dojmy!“

První dojmy? Ohlédla se přes rameno a zvědavě zdvihla obočí. Co u všech daeder myslel těmi prvními dojmy?

Ale co, řekla si v duchu a rychle tu myšlenku odsunula stranou. Byla si jistá, že se paní Faralda později zeptá na její docházku. Nemohla si dovolit ztratit ani vteřinu. Trest s Cainem? Pomalá smrt v plamenech ohňů Zapomnění jí připadala milosrdnější. Nikdy by nedopustila, aby k něčemu takovému došlo.

Obrátila se k obrovské bráně, kterou by nebýt magie, jíž byla protkaná, nedokázala pohnout ani o píď. Otevřela ji na šířku prstu, ale i to stačilo, aby panty hlasitě zakvílely a vyslaly ozvěnu celým komplexem. V myšlenkách zaklela a sama pro sebe si poznamenala, že příště nesmí zapomenout požádat mistra Enthira o jeden z jeho kvalitních olejů na mazání pantů. Potřebovala, aby všechny dveře na univerzitě byly neslyšné a umožnily jí nepozorovaně se po ní potulovat. Byla však přesvědčená, že někdo obcházel všechny dveře a olej odstraňoval. A měla dobrý důvod podezírat jistého dunmerského studenta, až nepříjemně talentovaného na magii, který nikdy neváhal dát jí ještě nepříjemnějším způsobem najevo, že ona žádný talent nemá. Tiše si povzdechla a vklouzla do budovy.

Prošla vstupní halou až do srdce Sálu elementů lemovaného vysokými úzkými okny vykládanými malými skleněnými tabulkami ve stylu staré cyrodiilské architektury, jak ji kdysi poučila současná vůdkyně univerzity. Na opačném kraji velké osmiúhelníkové místnosti se stejnou fontánou modrého světla, jako byla venku, stála skupina lidí a poslouchala výklad mladého vysokého Norda. Na chvilku se zastavila a nejistě skupinu pozorovala, ale pak vykročila, aby se připojila ke svým spolužákům, hlavu vztyčenou a ruce povlávající kolem ní, aby vyvolala dojem elegance.

„Nazdar prcku!“ přivítal ji afektovaný hlas. „Nechci ti kazit iluze, ale tady žádné mouchy na odhánění nejsou.“

Yrith zlostně pohlédla na Dunmerského chlapce, jehož vlasy, vyztužené do špiček trčících do všech stran, ji oslňovaly stejnou barvou, jakou měly jeho oči. Probodla jej pohledem, ale on se jen pobaveně ušklíbl, zamával teatrálně rukama a celá třída se rozesmála.

„Ticho!“ zavelel vysoký Nord v čele a všichni umlkli. Muž vykročil mezi studenty a ti se před ním rozestoupili. Oči mu na okamžik sklouzly ke knize, kterou držel v ruce, než se se zdviženým obočím obrátil k ní.

„Yrith Ravencroftová, nemýlím-li se?“

„A mistr Gestor je…“ ptala se, ignorujíc jeho dotaz. Pečlivě si ho přeměřila od hlavy až k patě a srdce jí poskočilo. Muž stojící před ní byl zosobněním elegance. Vysoký, s dlouhými černými kadeřemi téměř tak temnými, jako byly její, spletenými do jediného copu přehozeného přes levé rameno, a očima ještě tmavšíma, které na ni upřeně hleděly, korunované vějířem dlouhých řas. Tvář měl štíhlou a rovný nos se klenul nad ladnou křivkou tvořící jeho rty. Na Norda byl štíhlý, ale na mága přesto urostlý, a stříbrná žlutě lemovaná róba bez rukávů zvýrazňovala svaly na jeho rukou. Kůži měl lehce opálenou, jako by část svého života strávil prací venku a část zavřený v přítmí pokoje.

„Počínaje dneškem odešel na zasloužený odpočinek,“ odvětil muž chladně. I jeho hlas byl přitažlivý, hluboký a melodický, s náznakem ostrosti, z níž jí běhal mráz po zádech. Zírala na něj s otevřenými ústy a sotva dýchala. Pak si náhle uvědomila, jak rychle bije její srdce. Sevřela ruce v pěsti a doufala, že si její reakce nevšiml. „Nelíbí se mi, když mi studenti chodí pozdě do hodin,“ dodal přísně.

„No, já… totiž, byla jsem…“ zakoktala a o několik kroků couvla. „Totiž, zapomněla jsem si učebnici a…“

„Nemáme žádnou učebnici,“ upozornil ji. Jeho oči ji probodly pohledem jako dva naostřené ledové oštěpy. Yrith se zhluboka nadechla a pohled opětovala.

„Myslela jsem svou učebnici obnovy,“ opravila se rychle, ačkoliv byla přesvědčená, že její nový učitel lež prohlédl. „Ztratila jsem ji a tak jsem se zabrala do jejího hledání, že…“

„Jste přišla pozdě do hodiny,“ dokončil bezbarvě. „Inu, doufám, že své učebnice neztrácíte příliš často.“

Zamračila se a ve tvářích pocítila nával horka, jak zrudla hanbou. Utahoval si z ní! Nejen že si z ní utahovali její spolužáci, ale už i učitelé se připojili k téhle proklaté hře a bez mrknutí oka ji zesměšňovali přímo před zraky všech studentů. Zabodla oči do země a udělala krok do strany, aby se smísila s davem. Síní se rozlehl hlasitý smích a zraky všech se upíraly na ni. Všechny do jednoho proklínala.

„Takže, slečno Ravencroftová,“ protáhl a v očích mu vesele zajiskřilo. Neochotně zvedla hlavu a jejich pohledy se setkaly. Nemohla se rozhodnout, jestli to, co cítí, byl vztek, nebo hanba, ale s jistotou věděla, že příjemný pocit to nebyl. Nervózně se ošila, ale svůj pohled neodvrátila. „Když už jste přišla pozdě, co kdybyste nám alespoň vyvolala plivníka? Rád bych zde ukázal, jak se plivníci mohou lišit v závislosti na tom, kdo je vyvolal.“

Yrith ztuhla a srdce jí spadlo až do suknice její róby.

„A-ale… já nedokážu vyvolat plivníka, mistře…“

„Singird Larkwing,“ pravil ledově, až si dívka zatoužila zabořit obličej do dlaní. „Snad byste mohla do hodiny alespoň přijít s tím, že znáte jméno svého učitele.“

Třída se opět zasmála.

„Nu, pokud nedokážete plivníka vyvolat, prostě to budete muset zkusit. Přistupte.“

Yrith střelila po učiteli rozlíceným pohledem a vynaložila veškeré úsilí, aby přesvědčila sama sebe, že zlostné dupání by ničemu nepomohlo. Neochotně se přesunula k němu a obrátila obličej ke svým spolužákům, kteří se na pohled náramně bavili. Natáhla své ruce, svraštila obočí a divoce zamávala pažemi, ale nic se nestalo. Nord si povzdechl.

„Jistě že nedokážete vyčarovat plivníka. Když budete mávat rukama jako postižený pták, nedáte magii průchod. To vás tu nic nenaučili? Hledejte svůj vnitřní zdroj energie. Odtamtud načerpejte manu a soustřeďte se na zhmotnění toho, co chcete vyvolat. Přiveďte jeho duši a dejte jí tělo. Takhle.“

S tím natáhl ruce a zhluboka se nadechl. Z jeho prstů vystřelil záblesk temně fialové energie a vytvořil přízračné tělo mohutného vlka. Zvíře zavylo a rozběhlo se ke svému pánovi. Všichni až na Yrith začali tleskat.

„Ještě někdo by si přál ukázat svůj talent?“ oslovil Singird studenty a přelétl celou třídu očima. Yrith se při jeho posledním slově zašklebila a rychle ustoupila ke svým spolužákům. Učitelův pohled se zastavil na Dunmerovi s ohnivými vlasy, který rázem vypjal hruď a hrdě zvedl bradu. Nord mu pokynul a on se postavil před třídu jako prve Yrith, jíž věnoval povýšený úšklebek.

„Dívej se,“ pravil afektovaně, když ji míjel. Pak mrknul na vysokou, plavovlasou dívku uprostřed hloučku studentů, která se ani trochu nepodobala Yrith s její malou postavou a kulatým obličejem.

Dunmer napodobil Singirda a natáhl ruce rovně před sebe. Chvilku nato už celou síň rozeznívalo vytí jeho vlastního plivníka. Učitel zavelel a obě zvířata se rázem rozběhla proti sobě. Yrith sledovala lítý souboj plný vrčení, kousání a škrábání, než nakonec Singirdův plivník zasadil vítěznou ránu a druhá šelma se rozplynula v čirý vzduch. Dunmer se zamračil, ale hlavu přesto držel hrdě vztyčenou.

„Všimněte si, že můj plivník byl mnohem silnější než Cainův a také mnohem odolnější v boji,“ začal Nord vysvětlovat. „Vyvolávání není pouhý akt přivolání bytosti nebo předmětu. Musíte se je také naučit ovládat a dát jim patřičnou sílu. Čím pokročilejší budete, tím silnější budou vaše vyvolané bytosti a také váš vliv nad nimi. Dokonce i kdyby se komukoliv z vás podařilo v tuto chvíli přivolat atronacha, můj plivník by jej s největší pravděpodobností přemohl. V mých hodinách se krok za krokem naučíte, jak správně vyvolat a ovládat mocná stvoření a vázané zbraně. Povíme si něco i o nekromancii, nicméně umění nekromancie by se nemělo brát na lehkou váhu. Jen těm, kteří budou vynikat i v ostatních disciplínách vyvolávání jej dovolím praktikovat. Vaším úkolem na další hodinu bude udělat si krátký výzkum o plivnících a atronaších a sepsat jejich charakteristiky. Chci, abyste mi odevzdali esej, kde dopodrobna rozepíšete rozsah jejich síly v závislosti na síle vyvolávače, výdrž, slabiny… a samozřejmě také správný způsob jejich vyvolávání.“

Síní se rozlehlo nespokojené remcání studentů, po němž následovalo horečnaté listování stránkami, když si všichni vytáhli své zápisníky a zapisovali si své instrukce. Pak Singird hodinu ukončil a všichni se rozešli vlastním směrem.

„Hej, prcku!“ zavolal Cain na Yrith, ve tváři povýšený úšklebek. Dívka zaťala zuby a odmítavě se Dunmerovi vyhnula pohledem. Mrštila zápisníkem do své torny a vyrazila k východu, jak nejrychleji svedla. Elf se zasmál a rozběhl se za ní. Než stačila přejít polovinu místnosti, popadl ji za límec a otočil ji k sobě.

„Nech mě být, Caine,“ zasyčela.

„Nech mě být, Caine, říká,“ protáhl strojeně a lidé v hloučku stojícím kolem něj se halasně rozchechtali. Plavovlasá kráska se zahihňala a přivinula k jeho ruce, až se svým útlým tělem dotýkala jeho boku. „Pověz, prcku, nechceš se k nám přidat na šálek čaje? Třeba bychom ti mohli pomoct s úkolem.“ Zamrkal na ni. Yrith se otřásla odporem.

„Jistě, a na oplátku vám budu muset napsat ty vaše, co? Nebo se otočím a najdu svůj papír počmáraný sprosťárnami. Ne, děkuji pěkně,“ odsekla a pokusila se vykroutit z jeho sevření. Zašklebil se na ni a odhalil dvě řady zářivě bílých zubů.

„Chudinko, ty náš malý zakrslý prcku,“ zavrněl on a dav kolem něj se rozjásal. „Tolik jsem ti chtěl pomoct, ale zdá se, že tobě se v novické třídě líbí. Až se vypracuji na mistra, pošlu ti nějakou cenu útěchy, abys z toho aspoň něco měla.“

„Sklapni!“ zavrčela dívka a ruka jí vystřelila k jeho zápěstí v marném pokusu otravného Dunmera setřást. Ten se však držel jako klíště.

„Nebo co?“ zašeptal sladkým hlasem. Vzduch pročíslo hvízdání a sem tam nějaké zatleskání. Plavovlasá dívka, stále visící na Cainovi, měla ve tváři nespokojený pohled. Očima zlostně probodla Yrith, která se jen zašklebila.

„Rozpárám tě na kousky,“ ucedila a doplnila svou výhrůžku o výraz naprostého znechucení.

„Tak si to zkus,“ vyzval ji samolibě.

Yrith toho měla právě dost. Popadla ruku svírající její límec oběma svýma a poslala dotěrného spolužáka k zemi i s kouskem své róby. Síní se rozlehla kakofonie výkřiků a dupání. V okamžení se kolem bojujícího páru utvořil kruh lidí, kteří se vysmívali i povzbuzovali, tleskali a hvízdali. Cain se s vražedným výrazem ve tváři pomalu zdvihl, chytil dívku za vlasy, surově ji přitáhl blíž a hlavu jí zvrátil tak, aby se mu dívala přímo do jeho ohnivých očí. Zařvala a kopla jej do kolene. Dunmer výkřik opětoval a bezděčně ji pustil, aby si mohl svůj zraněný kloub chránit. Yrith se postavila na nohy, ale to už ji zezadu strčilo několik párů rukou a poslalo ji zpět k chladné kamenné podlaze.

„Tak my utíkáme z boje? Jen se vrať zpátky, ty malá špinavá zakrslice!“ křičeli na ni. Cítila, jak se jí do tváří nahrnula krev zbarvující je do sytě ruda a polilo ji horko. Zpražila své spolužáky rozlíceným pohledem, ale než mohla udělat cokoliv, aby se dostala ze své zoufalé situace, její protivník si ji opět přitáhl. Rychle se shýbla, aby uchránila obličej před přicházející ránou, a podkopla mu nohy, až padl obličejem k zemi. Elfský chlapec utlumil pád rukama a vzhlédl.

„Tos přehnala,“ zasyčel a zvedl ruce. Yrith se přikrčila a přivřela oči, očekávajíc další ránu, která však nepřišla. Místo toho ji oslepila stříbrná sprška mrazivých ledových štěpinek, které se jí zabodávaly do kůže a zanechávaly po sobě drobná zranění. Dívka se roztřásla chladem a bolestí a cítila, jak ji pomalu opouští síla. Vyděšeně vzhlédla ke svému dunmerskému protivníkovi.

„Co se tady u všech daeder děje?!“ zaburácel zezadu hlas. Dav studentů se rázem rozestoupil, aby uvolnil cestu navrátivšímu tmavovlasému Nordovi.

Oba dva zápasící studenti o krok ucouvli, tváře provinilé a plné hanby. Yrith hypnotizovala očima rozpraskanou dlaždici na podlaze. Cain roztřeseně zvedl hlavu a pohlédl učiteli do rozzuřených očí.

„Tohle neskončí bez následků,“ zašeptal nebezpečným tónem. „Opravdu jsem si nemyslel, že mě zde hned první den přivítá tak špatná morálka. Tahle škola je očividně v mnohem horším stavu, než jsem čekal. Dám si na vás dva dobrý pozor. Za trest budete společně každé ráno a večer chodit dolů na pobřeží a sbírat pro univerzitu nalovené ryby. Váš trest potrvá jeden měsíc. Nějaké otázky?“

„Cože?!“ vydechla Yrith šokovaně. „Celý měsíc?! To přece nemůžete udělat!“

„Mohl bych toho udělat mnohem víc, slečno Ravencroftová, a mějte na paměti, že pokud to uznám za vhodné, nezaváhám ani vteřinu,“ pohrozil prstem směrem k oběma.

„Ale…“

„Slečno Ravencroftová, ještě jedno slovo,“ varoval ji tiše.

Věnovala mu zoufalý pohled, ale neřekla nic. Cain k ní rozzlobeně upíral zrak a svíral své pěsti tak silně, že mu přes ebenovou kůži pokrývající jeho ruce téměř prosvítaly bělostné klouby. Yrith si hořce pomyslela, že v tu chvíli mají přinejmenším jednu věci společnou.

Zvedla se ze země a beze slova vypochodovala z místnosti, tváře stále rudé vztekem. Zastavila se, až když opustila nádvoří, a ocitla se na nebezpečně úzkém mostě vypínajícím se do dechberoucích výšin, jenž spojoval útes, na němž stála univerzita, se zpustošeným městem Ledohradem. Opřela se o rozpadlou nízkou zídku, která jej obklopovala, a zhluboka se nadechla. Očima zkoumala rozlehlou šedou propast pod svýma nohama. Někde tam dole v mlhách se ukrývala úžina spojující jeden záliv Moře duchů s druhým. Vítr jí cuchal její havraní vlasy a bičoval jí obličej, až se jí oči orosily slzami. Zavřela je a jen tiše dýchala, aby se uklidnila. Po chvíli se však nervózně ošila a usoudila, že čerstvý vzduch jí pro klid duše stačit nebude. Pomalu se obrátila zpět k ledohradské univerzitě a pousmála se. V hlavě se jí zrodil plán.

Vrátila se hlavní branou na pozemky školy a svižným krokem přešla dvůr zpět k Sálu elementů. Vstoupila a pokradmu proklouzla za masivní pokované dveře po její pravé straně. Točité schody za nimi ji dovedly až do knihovny. Yrith se šťastně rozhlédla po rozlehlé místnosti rozdělené sloupovím na vnitřní a vnější kruh. Všude kolem byly nespočetné skříně a police s knihami a místo protkávala ona zvláštní vůně starého zažloutlého papíru smíšená se stoletým prachem a vřelým závanem od svící. Po knihovně byly sem tam rozmístěné stolky a lenošky a na protější straně od vchodu stál dřevěný pultík, za nímž postával onen mohutný ork, kterého Yrith potkala na cestě na hodinu. V ruce držel těžký svazek a byl tak zabraný do čtení, až sebou polekaně trhnul, když nová příchozí zaklepala na dřevěnou desku, o níž se zrovna opíral.

„Malacath tě vem, holka, to jsou mi překvapení!“ zaburácel. „Tak co, ty můj malý škarohlíde? Jak to šlo?“

„Nestojí za řeč,“ mávla rukou. „Máš tu Hloupou Náhodu?“

„Ty bez těchhle příběhů už vážně nedokážeš žít, co?“ zasmál se. „Někde tu bude. Dnes už takové knihy skoro nikdo nečte, takže hledej pod největší vrstvou prachu.“

„Díky,“ usmála se na něj. „Poslyš, Uragu… nevíš, kde má pracovnu mistr Larkwing?“

„Larkwingova pracovna? To je všechno, co potřebuješ? Najdeš ji hned vedle stolku na očarování ve druhém patře Sálu klidu. Prevít jeden, zařídili mu to tam nově, tak dostal celé podlaží pro sebe.“

Yrith zvědavě zdvihla obočí a naklonila se ke knihovníkovi. „Copak? Nemáš ho rád?“

„Nemám rád? To je eufemismus! Když tu studoval, vždycky mi přeházel celou knihovnu vzhůru nohama! A že prý tu mám nepořádek… Srovnával mi knihy podle velikosti. Velikosti, chápeš?“

Yrith se pobaveně uchechtla a rukou si zakryla ústa. „To budeme dva. Díky moc,“ zavrněla s povděkem. „Pokud něco potřebuješ ve městě, řekni mi. Zdá se, že budu muset na večerní procházku.“

„V tom případě mi vem novou sadu brků od Birny, prosím.“ Věnoval jí vřelý úsměv, ale pak mu přes tvář přelétl stín obav. „Už sis našla nějaké přátele?“

„S tou smečkou tupců mluvit nebudu,“ odfrkla si ona a vzdorovitě si založila ruce přes prsa. Ork si ztěžka povzdechl.

„Nemůžeš se přece do konce života stranit všech lidí,“ řekl jí, jak nejjemněji to se svým drsným orsimerským hlasem dokázal.

„Já se jich nestraním! Oni se straní mě!“ protestovala hlasitě.

„Neuzavírej se do sebe, ano? Zkus se na to podívat z jejich strany. Oni nevidí pod masku, za kterou se před nimi schováváš.“

„Za žádnou masku se neschovávám,“ zavrčela mrzutě. Nato se otočila, popadla knihu z police a odkráčela pryč. Urag ji ustaraně sledoval. Rezignovaně zavrtěl hlavou, než se jeho pohled stočil zpět ke knize, kterou měl rozečtenou.

Zpět do Sálu elementů a přes kruhové nádvoří, a pak dveřmi nalevo od hlavní brány. Tiše vstoupila do Sálu klidu. Vědoma si toho, že učitelská ubikace nikdy nebyla zcela opuštěná, nejprve prozkoumala vstupy do dveří lemujících osmiúhelníkovou místnost, ve které se ocitla. Když nikoho neobjevila, zvolila nejkratší možnou cestu a pustila se kolem fontány modrého světla v jejím středu až ke schodům na opačné straně. Kdysi se doslechla, že profesionální zloději vždycky měli vyhlédnutou nějakou temnou stezku a růžky skryté ve stínu, ale podle jejího názoru bylo nejsnazší jít tou nejpřímější cestou. Pod svícnem je vždycky tma, říkalo se, a ona se rozhodla se tím řídit. Její mantra ji dosud nikdy nezklamala. Ani tentokrát se nezdálo, že by se měla setkat s neúspěchem. Brzy si vesele vykračovala po schodech nahoru a ke svému štěstí zjistila, že ani ve vyšších patrech není živáčka. Tiše jako myška se vplížila do pracovny svého nového učitele, zavřela za sebou dveře a rozhlédla se kolem.

V místnosti byl stůl, dvě křesla, postel, masivní truhla z lakovaného dřeva a několik skříněk a poliček, kde byly pečlivě podle velikosti a názvu seřazené knihy. Uvnitř skříněk byly v dokonalých sloupečcích poskládané svršky. Dokonce i barevně byly setříděné tak, aby ladily, modrá k modré, červená k červené. Yrith přejela prstem po mahagonovém opěradle jednoho z křesel. Nikde nebylo ani smítko prachu. Tiše se pro sebe zasmála. Tohle bylo víc, než v co mohla doufat.

Opatrně sňala ze stolu úhlednou hromádku knížek a zamíchala je mezi ty na poličkách. Dala si záležet, aby na první pohled nebylo nic vidět, tituly však byly zpřeházené natolik, že by se i král Zapřísáhlých musel snažit, aby se v takovém chaosu vyznal. Pak vzala několik košil a vložila je mezi róby. Ze vzniklého stohu odebrala polovinu a ukryla ji do truhly. Nakonec v místnosti promíchala, co mohla, a to vše tak, aby na pohled nikdo nic nepoznal. V očích jí zajiskřilo nadšením, když se na své dílo podívala. Zanedlouho sem její nový lektor dorazí a nebude mít ani ponětí, že nic v jeho pokoji už není na svém místě. A až to zjistí, bude už příliš pozdě.

Spokojeně pokývala hlavou a v duchu se pochválila za dobře odvedenou práci. Pak opustila místnost stejně tiše, jako když přicházela, a na rtech jí hrál škodolibý úsměv.

Když se dostala o podlaží níže, zaslechla hlasy. Ztuhla a srdce se jí divoce rozbušilo na poplach. Rychle se vkradla za točité schodiště a vmáčkla se do stísněného rohu za ním. Dva lidé se bavili v přízemí a ozvěny jejich hlasů se nesly celou věží.

„Slyšel jsem, že za její přítomnost zde vděčíme vám,“ zazněl hluboký, melodický hlas. My o vlku, napadlo Yrith a věnovala svému novému učiteli nepěkný úšklebek. „Co má to děvče za problém? Nemá žádné přátele, její přístup je špatným příkladem pro její spolužáky… vždyť se ani nechce učit! U Devíti bohů… se vší úctou, paní Faraldo, škola nemá peníze ani na vlastní výzkum, přijali jsme zbohatlické caparty, jen abychom přežili… a vy tu vydržujete tohohle… parazita?“

„Chápu vaše stanovisko, mistře Singirde,“ ozvala se Faralda svým jasným, zvonivým altem, „ale prosím vás o shovívavost. Vzít ji do učení byl jediný způsob, jak ji přimět aspoň na chvíli zapomenout na její rodiče. Vím, že zrovna nepatří mezi talentované studenty, ale prosím vás… zkuste to s ní vydržet, než bude dost stará na to, aby odešla.“

„A tohle vám tvrdí ostatní učitelé?“ zeptal se vyvolávač s podtónem podráždění. Chvilku mlčel, a pak dodal tišším hlasem: „Tvrdí vám, že nemá talent? Nebo si to myslíte vy?“

„Všichni jsme se tu na tom shodli.“ Yrith téměř cítila, jak Faralda pokrčila rameny.

„Ach tak. To nejspíš vysvětluje, proč se odmítla byť jen snažit,“ zavrčel nevrle. Bretonská dívka se pod schody schoulila a zatoužila být zpátky ve svém pokoji.

„Víte, ona… má problém pustit si někoho k tělu. A nejspíš ji trápí, že se jí všichni jen vysmívají…“

„Čemuž rozhodně pomůže, když nakráčí do hodiny a bude mávat rukama jak hastroš od Sheogoratha,“ protáhl Singird sarkasticky. „Teď mě dobře poslouchejte. Je mi jedno, kdo byli její rodiče, a je mi jedno, jak srdcervoucí osud ji potkal. Jestli se urychleně nerozhodne spolupracovat, tak tu nezůstane. Doufám, že jsem se vyjádřil jasně.“

„Na to nemáte pravomoce!“

„Ale mám právo odevzdat arcimágovi prohlášení společně s důkazy, že její jednání není v souladu s Kodexem. Také mám právo na svolání porady, na které se tato záležitost projedná, a pokud jsem si stačil všimnout, nejsem zdaleka jediný, komu vaše… pozitivní diskriminace přijde neadekvátní, paní Faraldo. Říkám, že tu nezůstane.“

„Ale vždyť nemá kam jít!“ vykřikla elfka roztřeseným hlasem.

„To není moje starost,“ zasyčel Singird chladně. „Přeji vám pěkný den.“

S tím se pustil po schodech a zanechal nešťastnou učitelku ničení vlastním myšlenkám. Po chvíli ticha zaslechla Yrith kroky a pak prásknutí dveřmi. Rychle se pustila po schodech dolů, až ke vstupním dveřím, kde se na okamžik zastavila. Z místnosti na samém vrchu osmiúhelníkové věže se ozval poplašený výkřik. Dívka jen zkřivila tvář v kyselém úšklebku, zaťala pěsti a opustila budovu dřív, než se začaly otevírat dveře, ze kterých následně vyšli obyvatelé pracoven za nimi. Rychle přeběhla dvůr, vklouzla do budovy téměř identické s tou, kterou právě opustila, a zamkla se ve svém pokoji, kde si otevřela knihu. V okamžení se ponořila do světa zločinu a nešťastných událostí a nechala se pohltit příběhem.

Když slunce začalo klesat k západu, neochotně knihu odložila a přehodila si přes ramena svůj plášť. Proradný Dunmer na ni čekal hned za hlavní bránou a na rtech mu hrál pro něj tak typický zlomyslný úsměv. V pravé ruce držel vak, kterým po ní hodil, jakmile vstoupila na úzký most.

„Tohle mi nes, prcku. Stejně je to tvoje vina, že jsme tady,“ zavrčel na ni.

„Nejsem tvoje služebná,“ sykla Yrith zlostně, ale on se jen smál.

„Uvidíme, na jak dlouho. Nemysli si, že u téhle smradlavé práce zůstanu. A teď hejbni tou tvou línou zadnicí, nebo si do ní kopnu.“

„To si zkus…“ odsekla, jen aby ho ještě více pobavila.

„Nebo co? Nahlásíš to učitelům? A komu z nás uvěří spíš, co?“

Yrith zrudla v obličeji, rozzlobeně popadla vak a oddupala přes most směrem k městu. Cain se jí držel těsně v patách a záludně se přitom uchechtával. Dívka doufala, že se v okolí objeví nějaká stráž, ale město bylo úplně tiché a zpustlé. Stíny se pomalu protahovaly a plazily se po rozpadlých pozůstatcích starých domů, které před osmdesáti lety během velké pohromy pohltilo moře. Dnes se lidé báli se k rozvalinám jen přiblížit. Ve městě kolovaly historky o duších, které se stále potulovaly ruinami ve snaze posednout případné zbloudilce.

Oba dva věnovali spadaným trámům a sutinám jen letmý pohled a v tichosti spěchali po střídmě vydlážděné cestě zasněženou krajinou. Slunce už téměř ustoupilo nadcházející noci, když za sebou nechali poslední doškovou střechu. Nebe zakryla těžká oblaka a na zem se pomalu začaly snášet sněhové vločky. Jejich pláště brzy zakryla tenká bílá pokrývka. Pak se v jejich blízkosti ozval chrastivý zvuk a Yrith se otřásla.

„Copak, bojíš se, prcku?“ uchechtl se Cain, kterého viditelně pobavilo, jak jeho společnice trhla zlostně hlavou.

„Ani ve snu,“ zamumlala, ale ani ona sama svým slovům nevěřila.

„Bůůů, jsem velký král sněžných trollů a stáhnu tě z kůže!“ zvolal se smíchem a zvedl ramena, aby napodobil trolla.

„Sklapneš už konečně?! Nemusíš pořád…“ vyjela po něm Yrith, ale vzápětí zalapala po dechu a zorničky se jí rozšířily hrůzou a překvapením.

„Copak, bojíš se, že tě zašlápnu, prcku?“ vysmíval se jí on.

„Caine… za tebou…“ zakoktala.

„Myslíš si, že mě vyděsíš, co?“

„Otoč se, ty trollí zabedněnče!“ zařvala. Konečně se ohlédl přes rameno, až se mu oči rozšířily stejně jako jí, a uskočil několik kroků jejím směrem.

„To je…“

„Ledový přízrak! Co budeme dělat? Takhle blízko městu přece nebývají!“ vydechla zděšeně.

Cain zvedl ruce a obklopil je koulí z plamenů. S výdechem vystřelil proti přízračnému stvoření, ale sotva se jej oheň dotknul, ozvalo se zasyčení a plamen zmizel stejně rychle, jako se objevil. Ještě dvakrát to dunmerský chlapec zkusil, než se na něj přízrak vrhnul a zabořil mu své mrazivé zuby do pláště. Do pravého nadloktí, které Cain zvedl na svou obranu, se mu rozšířil chlad a z hrdla se mu vydral poplašený výkřik. Nohy se pod ním podlomily a on se sesul k zasněžené zemi. Yrith zařvala hrůzou.

Chvíli stála na místě, roztřesená a vystrašená, a pozorovala, jak se přízrak vlní ve vzduchu těsně nad jejím společníkem. Ležel tam bezmocně a téměř odevzdaně. Dívka zaťala pěsti i zuby. Pak pomalu zdvihla ruce a zhluboka se nadechla.

S přivřenýma očima nechala ze svého srdce proudit čistou energii. Kolem rukou se jí objevila myriáda fialových jisker, které se brzy zformovaly do tvaru dvounohé bytosti. Otevřela oči, aby mohla pohlédnout na svůj výtvor. Před ní se v ladných otočkách předváděl ohnivý atronach a ozařoval potemnělou cestu zlatým plamenem protkávajícím celé jeho tělo.

„Běž,“ vyzvala ho rozechvěle. „Běž a zabij ho.“

Atronach vyrazil vpřed a vypálil na přízrak celou řadu ohnivých střel. Než se k němu přízrak stačil vůbec přiblížit, zbyla z něj jen hromádka beztvarého ledu. Cain nevěřícně vzhlédl ke své společnici.

„Tys právě…“

Naklonila se k němu a varovně zdvihla ukazováček.

„Nic jsi neviděl,“ sykla na něj. „Nic nevíš a tohle,“ rozhodila rukama, „se nikdy nestalo.“

„Skutečně?“ zavrněl on.

„Ty jeden… právě jsem ti zachránila tu tvou mizernou černou zadnici!“

„Jenže to se nikdy nestalo,“ usmál se na ni sladce. „Vlastně bych na tebe pro jednou mohl být i hodný, když mě do svého tajemství zasvětíš. Přidej k tomu ještě pár službiček… a taky to, že mě to naučíš, samozřejmě.“

„Táhni do Zapomnění,“ vyštěkla vztekle a oddupala směrem k pobřeží.

„Tak to je možná čas, aby se ostatní dozvěděli, že jsi jim lhala. Učitele to bude zvlášť zajímat.“

„To bys neudělal!“

Opodál se ozvala rána, když atronach zmizel v plamenech.

„A proč ne? Dej mi jediný důvod… takový, který mě donutí si to rozmyslet.“

„Stejně bys to nepochopil,“ zabručela a zrychlila, aby odehnala tíživý pocit nejistoty, který se jí pomalu rozléval myslí a obracel jí útroby vzhůru nohama.

„A co bych nepochopil? Jsem chytřejší než ty, nepodceňuj mě.“

„Prostě bys to nepochopil,“ zopakovala neústupně. Nepochopil bys obavy člověka, který vyvoláváním zabil vlastní rodiče, dodala ve svých myšlenkách a otřásla se, když si vybavila onu osudovou noc. Ne, o jejím zvráceném nadání nesmí nikdo vědět. Přísahala, že už nikdy nic nevyvolá. A dnes to bylo poprvé a naposled, co svůj slib porušila.

Upravil/a chill dne 04.06.2017 20:27