Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Moira

Přidal Moira dne 24.08.2017 19:50
#42

NA JÍCNU SVĚTA

K vědomí mě probral chlad sněhu, ve kterém jsem ležela, a Paarthurnaxův dunivý hlas, volající mě zpět do světa živých.
Pomalu jsem se sbírala ze země a zjišťovala, jestli se něco změnilo.
V mé hlavě bylo ticho a klid.
Už tam nebylo nic, co by mě ničilo, co by se mě snažilo zabít.


"Drakorozená?" Paarthurnax zněl váhavě.
"Ano. Už jsem to zas já. Už je pryč."
Viděla jsem, jak se ke mně oba obezřetně blíží.
Kdyby se nestalo to všechno, co se stalo, asi by to bylo směšné. Dva velcí draci, silnější než kdokoliv, koho jsem kdy poznala, se bojí malé Khajiitky.


"Co jsi to udělala?" Odavhiing se svalil vedle mě do sněhu.
Opřela jsem se o něj a nechala se zahřívat jeho vnitřním ohněm.
"Zkrotila Alduinovu duši," odpověděl za mě Paarthurnax.
Dívala jsem se na toho starého draka:
"Ještě stále se mám co učit, že? Věděl jsi, že se pokusí mě ovládnout? Že se bude snažil mě zabít?"
"Abych řekl pravdu, Dovahkiin, že to bude až takhle zlé, jsem opravdu netušil. Pamatuješ si, co jsem ti říkal, když jsi za mnou přišla poprvé? Když ses ho chystala zabít? Říkal jsem ti, že si myslím, že třeba Nirn nemá být zachráněn. Že se možná snažíš zastavit něco, co zastavit nelze. Myslím si to stále. Ale teď už je mi jasné, že se věci pohnuly jiným směrem. Zabila jsi ho a tím se všechno změnilo..." Paarthurnax se odmlčel.
"Ale nemyslíš si, že je to konec. To mi chceš říct?"
"Nevím, Dovah, opravdu nevím. Netuším, na jak dlouho jsi ho umlčela."
"Neoslovuj mě tak, prosím. Opravdu nejsem drak. A ani nechci být. Chci být znovu jen obyčejný Khajiit a žít svůj obyčejný život."
Jeho vědoucí pohled mě probodával.
"Už nikdy nebudeš jen obyčejný Khajiit. Víš to stejně dobře jako já. To, co se stalo v Sovngardu, už nic nevezme zpět."
"Co když to nechci? Co když nechci být to jejich Dítě noci? Kočka bez tváře? Co to vlastně znamená? Víš to? To jejich proroctví!! Proč to mám všechno odnést já?!"
Neodpovídal, jen na mě nehnutě zíral, jako vždy, když chtěl, abych na odpověď přišla sama.
"Proč se ptám, že? Prostě to tak je a já s tím nic neudělám. Jen jsem prostě chtěla chvíli klid. Celý můj dosavadní život někdo řídil. Chtěla bych konečně žít... já nevím... prostě jen žít."
"Budeš mít klid, to jistě budeš. Jen dokonči, co je potřeba dokončit, a pak budeme mít všichni klid.
I kdyby to mělo být jen na chvíli."
"Ach jo, měla jsem vědět, že od tebe nic jiného neuslyším. Tak co je ještě potřeba udělat?"
"Musím ti připomínat Talose?"
Zavrtěla jsem hlavou.
"Takže víš, co musíš udělat. V tom se nic nemění."
"Jo, sjednotit Skyrim, posílit Císařství, vymanit se z vlivu Thalmoru... bla bla bla..."
"Jestliže chceš nechat osud Skyrimu na Thalmorech, je to tvá volba."
"Samozřejmě, že nechci. Vím, že to musím udělat. Ale ty to dělat nebudeš, že jo? Zas to oddřu já. Ty si tu budeš sedět ve sněhu, na svým místečku k meditaci, a já budu napravovat svět..."
Paarthurnax hněvivě odfrkl, až se mu z nozder vyvalil oblak kouře.
"Jo a doporučila bych ti, aby si zas začal trochu cvičit. Asi tloustneš, nebo tak něco. Ani dva malý draky si málem nezvládl," vyplázla jsem na něj jazyk a zvedla se z Odahviingova boku.
Odavhiing se burácivě rozesmál a Paarthurnax na mě foukl trochu ohně.


"Zdá se, že Khajiit je zpět, že Dovahkiin?"
"Mnoo... nejspíš jo. Znáš to, jak se oklepu..."
"Ano, to znám, ale asi je to tak dobře. Myslím, že tu svou povahu budeš hodně brzy potřebovat, máš před sebou pár nepříjemných úkolů. Což mi připomíná, že jeden máš ještě tady..." hodil pohledem k Zoor Strunovi.
"Jejda. Tak na toho jsem úplně zapomněla."


Obrátila jsem svou pozornost k ledovému drakovi, stojícímu stále na stejném místě, kde ho zmrazil můj Řev.
Postavila jsem se před něj a pohlédla mu do očí.
Už v něm moc vzdoru nezůstalo. Po všem, čeho se stal svědkem, po všem, co se kolem něj událo, aniž by měl možnost s tím cokoliv udělat, z jeho touhy stát se "nejvyšším" drakem moc nezbylo.
"Je ti jasné, že kdybych chtěla, tak tě můžu na místě zabít a nic s tím neuděláš?"
Neodpověděl a mně došlo, že ani nemůže, dokud mu to nedovolím.
Kdybych řekla, že se mi to nelíbí, lhala bych. Po všech těch letech, kdy jsem byla jen hračkou v něčích plánech, se mi dost líbilo, že mám svou vlastní moc. V okamžiku, kdy mi tahle myšlenka vzklíčila v mozku, mi došlo, že jsem se opravdu hodně změnila.


Vytvořila jsem kolem sebe štít a připravila se na Řev.
"No tak mi řekni, proč jsi to všechno dělal."

Zoor Strun se pohnul a vychrlil na mě tu ledovou spoušť, co měla zasáhnout Paarthurnaxe.
Když jeho Řev utichl, zrušila jsem štít a znovu na něj pohlédla.


"Teď už mi odpovíš?"
"Nechci být ničí otrok. Chci sám vládnout," slova sršela arogancí, ale tón řeči mluvil jinak.
"A komu bys chtěl vládnout? "
"Do toho ti nic není. I když možná ovládáš starou magii, jsi jen Khajiit. To, že jsi porazila Alduina, byla jen souhra šťastných náhod a něčí záměr."
"No v tom máš nejspíš pravdu. Ale v tom ostatním ne. Nikdo ti vládnout nebude a nechce. Stačí, když necháš lidi na pokoji a budeš vedle nich v klidu žít."
"Lidé jsou slabí, nevím, proč bych se jim měl vyhýbat. Párkrát už jsem s nimi bojoval a vždy jsem zvítězil!" Ještě vzdoroval, ještě nebyl ochoten spolknout svou ješitnost a pýchu. "Nemáš ani jméno nejsi nic jiného, než nějaký nepovedený nástroj. Už jsi splnila svůj účel. A teď ustup z cesty!"


Z hrdla se mi vydralo temné zavrčení a zavířila kolem mě tma Zapomnění propletená záblesky barevného světla Étheria.
"Moc dobře víš, kdo jsem. Jsem Azuřino Dítě noci. Jsem ta, jež pohltila duši Alduina a odvrátila konec Nirnu. Jsem ochránce klidu Nirnu. A přísahám, při všech Aedrách i Daedrách, že jestli zabiješ ještě jednoho člověka, obrátím Nirn naruby, najdu tě a stáhnu z kůže."
Nekřičela jsem, přesto se Zoor Strun, ač nechtěl, přikrčil.
"Anebo to můžeme ukončit hned. A budeme mít klid oba. Já tě nebudu muset hlídat a ty se nebudeš muset ničemu podřizovat..."
Začala jsem k sobě táhnout magii z obou sfér a nadechovat se k Řevu.


Hrdě vztyčená hlava klesla.
"Ne, přestaň. Budu se lidem vyhýbat." Sice to jen tak vyplivl, jako nedobré maso, ale věděla jsem, že to myslí vážně. Nechala jsem ho, ať si zachová alespoň zdání své nadvlády, a přestala sbírat síly.
"Dobrá. A jen tak mimochodem, já mám jméno, jsem M´Joira."
Bylo to poprvé, co jsem své jméno ve Skyrimu řekla ve vlastním jazyce a na Jícnu světa zaznělo s podivným podtónem moci a osudového konce.

Jak jsem to dořekla, uvolnilo se kouzlo Řevu, stále ještě poutajícího Zoor Struna k zemi.

Překvapeně se oklepal a máchl křídly.
"M´Joiro doufám, že se již nikdy nepotkáme."
"Oba budeme doufat, že se již nikdy nepotkáme za podobné situace, Zoor Strune. Mohlo by to skončit podstatně hůře," úmyslně jsem použila velmi chladný tón.
Vypustil z tlamy obláček ledových vloček a prudce vystoupal do výšky, aby se za okamžik ztratil v dálce.



"Myslím, že sis udělala mocného nepřítele, Moiro," Paarthurnax netajil svou nespokojenost.
"Proč?"
"Ponížila jsi ho před někým z jeho druhu. A draci mají dlouhou paměť."
"To jsem ho měla rovnou zabít?"
"Možná by to bylo lepší. Od teď bude představovat nebezpečí."
"Ale svůj slib, že nebude zabíjet lidi splní?"
"Ano, to splní. Ale neopomněl zdůraznit, že ty člověk nejsi. Takže na tebe se jeho slib nevztahuje."
"Ty vaše podivný hrátky se slovíčky. Dobrá tedy, budu si dávat pozor a občas kouknu do budoucnosti, abych si ho ohlídala, spokojen? Myslíš, že se bude snažit ohrozit i tebe?"
"Ne, mě už ohrožovat nebude, žádné další spojence nezíská a sám na mě nestačí. I když ty máš o mně tak špatné mínění, nejsem ještě tak starý," zafuněl.
"Omlouvám se, nemyslela jsem to zle. Víš už, jaká jsem," ušklíbla jsem se.


Ani nevím proč, jsem ho jen tak mimoděk popleskala po křídle. Až když sebou podrážděně škubl, došlo mi, že jsem, v místě, kam jsem dosáhla, měla narazit na silný dráp, jenže tam místo drápu byl jen čistý řez.


"Takže draky bychom měli z krku. Teď ještě musím hodit celý Skyrim na krk Elisif a budu mít po problémech," uvažovala jsem.


"Nerozumím ti, Dovahkiin."
"Ups, jsem přemýšlela nahlas, že? No chtěla jsem říct, že pomohu Elisif převzít kontrolu nad Skyrimem."
"Ne, ty jí chceš to břímě, jak smrtelníci s oblibou říkají, hodit na krk, já tě slyšel dobře, " Odahviing se zjevně bavil. Byl mi povahou i myšlením blíž nežli Paarthurnax a bylo to znát. "Dobrá, ať je po tvém. Ano, chci se zbavit většiny zodpovědnosti. Mám už toho panáčkování pro něčí záměry plný zuby. Chci se vrátit domů, starat se o děti..." neřekla jsem nahlas jen to poslední, "obejmout Farkase..."
Zastesklo se mi po nich v ten okamžik tak silně, že jsem až zaváhala jestli bylo dobře, že jsem "dostala zpět" své srdce.


Myslím, že něco z těch emocí muselo proniknout do mého hlasu, protože se na mě oba draci naráz velmi divně podívali.


Paarthurnax promluvil první:
"Myslím, že zde již bylo vše řečeno. Můžeš s klidem jít řešit problémy lidí dolů do údolí. Kdybys někdy v budoucnu potřebovala radu, víš, kde mě najdeš. Ať tě provází požehnání bohů."
"Děkuji, Dávný," poklonila jsem mu se úctou, která mu přináleží, "pokud budu potřebovat radu, objevím se."


Odahviing se postavil tak, abych na něj mohla vylézt.
"Poletíš? Nebo použiješ jiný způsob přepravy?"
"Pokud by ti to nevadilo, ještě jednou bych se chtěla podívat na Tamriel z výšky."
"Kdyby mi to vadilo, tak se neptám."

Vylezla jsem mu tedy na hřbet a nechala se vynést zpět do oblak.


Když jsem se pak podívala dolů, byl už zase Paarthurnax k nerozeznání od šedivých skal.

Hlavou mi probleskla "vzpomínka" a náhle jsem viděla, kdo je ten, s kým je Paarthurnax "svázán".