---

něco málo pro mých pár věrných čtenářů :D






JÁ JSEM ...

Tak jsem se zase vracela k městu, které nemám ráda a které nemá rádo mě.
Cesta byl jednotvárná a já se začala ztrácet ve svých myšlenkách.

Poslední bašta odporu proti Císařství.
I když ... kdo vlastně ještě teď bojuje proti Císařství?
Většina Ulfrikovi armády se stala součástí Imperiálních jednotek, posledních pár vojáků, pokud byli zprávy zvědů pravdivé, bylo momentálně zabarikádovaných, spolu se svým velitelem, v Ulfrikově sídle ve Větrném Žlebu.
Stále jsem se nemohla zbavit dojmu, že za Ulfrikovým tažením je něco jiného, než jeho láska ke Skyrimu.
Nic z toho, co jsem se o něm dozvěděla, nenaznačovalo, že by nějak moc trpěl pod Císařskou vládou.
Ti co ho znali se shodovali na tom, že se změnil asi tak před půl druhým rokem. Pár měsíců před tím, nežli jsem dorazila do Skyrimu já. Zavraždil Skyrimského Velekrále. Prý ho "uřval" k smrti.
To je dost divné, protože podle toho co mi říkali bratři ve Vyšném Hrotgharu, člověk je sice schopen se Dračí řevy naučit, ale na něco takového by potřeboval dlouholeté studium.
"Nebo pomoc z venčí," ozvalo se mi v hlavě.
Skoro jsem se lekla.
"Zdravím Felldire. Dlouho ses neukázal."
"No trochu jsem se obával, jak budeš reagovat, když už teď víš kdo vlastně jsem."
"Máš pravdu, kdybych tě dostala do rukou tam na Jícnu světa, asi bychom si takhle nepovídali, ale co bylo, to bylo. Dnes už vím, že to tenkrát jinak nešlo a že i když se člověk snaží, věci občas jdou jinou cestou, než tou, která byla v plánu. A i přesto,že se mi to nelíbilo, nehodlám to dál rozebírat. Proč jsi tady?"
"Kladeš si spoustu otázek. Ale teď není čas na otázky. Odpovědi se dostaví později. Teď je potřeba ukončit tohle tady a vrátit se k tomu co je momentálně důležitější. Alduin terorizuje Sovngard a je potřeba ho zastavit, než se stane něco, co už nepůjde zvrátit."
"Chápu, nemám se starat proč se tohle děje, ale mám to zastavit," pomyslela jsem si ironicky, "prostě nekecej a udělej co máš udělat, že jo?"
Chvíli bylo ticho, už jsem si myslela, že odešel.
"Mrzí mě že to cítíš takhle."
"A jak to mám cítit?? Pokaždé, když máte pocit, že něco nedělám tak jak chcete, objevíš se a vrátíš mě zpátky na cestu, kterou jste mi určili. Jak si myslíš, že se mám cítit? Kdykoliv se mi cokoliv stane, hledám za tím vás! Nikdy si nemůžu být jistá, že se věci dějí jen tak!!"
"Nepopírám, že jisté věci jsou v tvém životě řízené, ale určitě ne všechny. Nikdo nemá nad tvým životem absolutní moc. Jen ty sama. A slibuji, že až ukončíme tu záležitost s Alduinem postarám se o to, aby si měla klid."
"Dobrá, nemá smysl se tím teď nechat rozčilovat. Stejně byste mě donutili to udělat, ať po dobrém nebo po zlém. Jen doufám, že mě to necháte udělat po mém. Opravdu bych ráda něco dořešila"
"To je fakt. Udělej co uznáš za vhodné, ale prostě to dokonči, ať se pohneme z místa."


Když jsem přestala mluvit se svým mentorem v hlavě a začala věnovat pozornost svému okolí, zjistila jsem, že jsme se už dost přiblížili k městu.
Tedy přesněji řečeno, stáli jsme před branou. Nejet na koni skončila bych někde ve škarpě.
Jeden z vojáků od Irileth vedl na otěži mého koně, nejspíš abych nezabloudila, když jsem nevnímala cestu. Alespoň, že už s Felldirem nemluvím nahlas.
Udivilo mě, že jsme se dostali tak daleko k městu bez náznaku, jakéhokoliv odporu.
Ne že bych chtěla aby tu stálo vojsko, ale takhle?
Brána dokořán, nikde ani človíček. Seskočila jsem z koně a vydala se bráně.
"Můj" oddíl, mě okamžitě následoval. Myslím, že to Irileth s tou ochrankou trochu přehání, mám kolem sebe vždycky minimálně dvacet vojáků. Občas si připadám jak děcko v doprovodu hejna chůviček.
Ještě, že na záchod můžu chodit sama, grr.

Zvolna a obezřetně jsme procházeli křivolakými uličkami města, čekajíce za každou další zatáčkou past nebo boj.
Ale jediné co jsme viděli byla zabedněná okna a zamčené dveře.
Bez jediného cinkutí meče, bez jediného vypuštěného šípu jsme se dostali až do středu města.

Jen jako lehké vydechnutí jsem zavolala svůj Dračí aspekt, svou magickou dračí zbroj, jenž mě zahalila mihotavou záři.

Stáli jsme před zataraseným vchodem do Královského paláce.
Zamyšleně jsem se dívala na ty staré pokovené dveře.
Bylo to tak lákavé.
Nejsem sice Tiberius, ale tohle není brána do Císařského města, že jo?
Na vteřinu jsem se dotkla přes halenu medailonu, který mi tepal na hrudi.
Teď se ukaž, ušklíbla jsem se pobaveně a nadechla se.

"FUS RO DAH!!"

Zděšené výkřiky zanikly v rachotu hroutícíCH se zdí.
Dveře vyletěly z pantů a vzaly s sebou část přední stěny.
Když se prach usadil, bylo otevřeno.
Překročila jsem trosky a vstoupila do haly.
Povstalci , kteří střežili vchod a byli smeteni tlakovou vlnou, se pomalu probírali a snažili se zvednout, aby mohli jít bránit svého krále.
Vcelku zbytečná snaha.
Vojáci pochodující za mnou je pacifikovali rychleji, než se stačili zvedat.
Ze zadní části sálu přilétlo pár šípů, které se neškodně odrazily od mého magického štítu.
Zastavila jsem se asi v polovině místnosti.
Stůl, u kterého nás Ulfrik urážel, tam stále stál, přežil můj příchod.
Na zlatých talířích se ještě kouřilo z právě podávaného oběda.
Natáhla jsem se a sebrala z jednoho talíře pečené králičí stehno.
Ulfrik, vyskočiv ze svého trůnu, na mě konsternovaně zíral.
"Co ... tohle..."
"Copak? Něco se ti nelíbí, králi? Neviděl si ještě návštěvu co si sama otevře dveře?"
"Co si zač???"
"Já? V postatě jenom posel. Děláš špatný věci Ulfriku a já nemám čas na tvoje hraní si na vojáky. Mám svoje problémy a ty mi jen stojíš v cestě. A krom toho, jestli se dobře pamatuju, slíbila jsem ti, že se vrátím."
Králičí kosti hlasitě křupaly mezi mými zuby.
Ulfrik sledoval jak jím králičí pečínku. Pak se rozhlédl kolem sebe, na své vojáky :
"Tak uděláte s tím někdo něco? Necháte tu Khajiitku aby mě tu urážela svou přítomností?"
Olizovala jsem si drápy od šťávičky z králičího masa a taky se rozhlížela.
"Tak co? Hlásí se někdo? Vypadá to že ne, nezdá se ti ? Myslím, že už tu asi nevelíš."
Těch posledních pár mužů, kteří ještě před pár okamžiky chtěli bránit jeho život, měli co dělat, aby ubránili ten svůj.
Vydala jsem se dál směrem k Ulfrikovi.
Došlo mu, že ho nikdo z jeho mužů bránit nepůjde. Vytasil meč a čekal až k němu dojdu.
"Prej si velekrále "uřval" k smrti. Neukážeš nám taky něco?"
Když to zkusil ani to se mnou nehnulo.
"No tak jestli si tímhle někoho zabil, tak to musela být sakra náhoda."
To už ztratil kontrolu a s řevem se na mě rozběhl.
Nikdy jsem nepochopila, proč u toho všichni tak řvou.
Nastavila jsem jeho úderu jen levé předloktí, vím co dokáže moje magická ochrana udržet.
Zazvonilo to a vylétly jiskry.
S nevěřícím úděsem to zkusil znovu, se stejným výsledkem.
Než udeřil potřetí, uchopila jsem ho levačkou za zápěstí a obrněnou pravačkou prudce udeřila do hrudníku, až plát pozlaceného brnění puknul.
Zkroutilo ho to a tak jsem ho pustila.
"Řekla bych, že bys měl změnit kováře."
Spojila jsem ruce a udeřila ho znovu, jak byl předkloněný tak se to nabízelo, zespodu do čelisti, jako kladivem. Odrazilo ho to tak pět stop dozadu.
V koutku úst se zaleskla kapka krve.
"Víš, stále mi není jasné, proč děláš to co děláš, " začala jsem konverzačním tónem, "nejsi vlastně ani dobrý povstalec ani dobrý král. Kdybys byl dobrý král pochopil bys, že tohle všechno je zbytečné." Mávla jsem pravačkou kolem : " všichni ti mrtví ... cisařští ... Nordi ... moji přátelé ... moji vlci ..." můj tón se postupně přesouval od zdvořilé konverzace k chladnému vzteku.
Otřeseně se narovnával.
"A kdyby si byl dobrý povstalec nešli by ti muži se mnou ale s tebou."
Pomalu přede mnou couval.
Vysál krev z roztrženého rtu a plivnul mi krvavý chuchvalec pod nohy.
"Nejsi nic než thalmorská loutka, císařská děvka, co dělá co se jí řekne!"
"To už mi nedávno někdo říkal. Ale ono je to spíš naopak, králíčku. Jedinej kdo tu dělá to co chce Thalmor jsi ty."
Ustupoval přede mnou až zpět ke svému trůnu.
Už nebylo kam couvnout. Došla jsem až k němu. Zvedl meč a s posměšným výrazem mi opřel jeho špičku o hrdlo.
"Tak, právě si skončila. Rozpárám tě a tvoji kůži si dám vycpat. A všichni pak zas půjdou za mnou."
"Nejspíš si dospěl k mylnému závěru. Myslíš, že když nemám brnění, že mě dokážeš rozpárat?"
Za sebou jsem uslyšela mnohonásobné natažení tětiv.
Uslyšel ho taky ...
Vteřinové zaváhání ...
Švihla jsem pravačkou, vyrazila meč směrem vzhůru a levačkou zas zachytila za zápěstí.
Jak to s ním škublo posadil se na trůn. Zdvižená ruka s mečem se opřela o vysoké opěradlo, přikovaná tam mou silou.
Levým kolenem jsem mu ještě klekla do slabin, aby se nemohl zvednout.
"Kdyby si pochopil, že víra není tady, " cinkla jsem drápem do Talosova přívěsku, co mu visel na krku, " ale tady, " poklepala jsem mu na hruď, "mohl jsi to dokázat. Nemůžeš člověku sebrat něco co má v srdci. Pokud ho tedy nezabiješ. Jsi jen pošetilý blázen, který spolknul thalmorskou návnadu a tím jim dal možnost ohrozit Císařství, pokud by bylo dost oslabené občanskou válkou."
Viděla jsem mu na očích, že mu to pomalu začíná docházet.
Sehnula jsem se a z boty vytáhla dýku s fialovým světlem.
"Víš Ulfriku, kdybych měla víc času, možná bych začala přemýšlet o tom co se stalo v tvém životě, že si se začal chovat tak jak se chováš, ale já ten čas nemám."
Pokusil se mi vyškubnout, ale už v tom nebyla žádná bojovnost.
Někde vzadu za mými zády se začal ozývat hluk. Něco jako bušení. Otočila jsem ucho a zaposlouchala se.
Oběma nám došlo co to je.
V jeho očích zasvitlo poznání.
"Není to nic osobního Ulfriku, i když je pár věci, který mi dlužíš. Ale jde o to, že jsi začal otvírat Thalmoru dveře do Skyrimu a mě nezbývá nic jiného než je zas zabouchnout."
"Je to ironie, nikdy bych nečekal, že to bude někdo jako ty. Ale možná právě proto. Ty to dokážeš....Slyším co se děje, slyším je, co volají. Ty to dokážeš...."
Ucítila jsem jak mu na ruce, kterou svíral meč a jejíž zápěstí jsem držela já, začaly ochabovat šlachy. Bleskově jsem přehmátla a sevřela jeho prsty ocelovým stiskem kolem jílce meče.
Pohlédl na mě očima, ve kterých se údiv mísil s vděkem.
Přiložila jsem mu dýku na hruď stejně jako minule Ralofovi.
"Teď zaplatíš za svou zradu, " řekla jsem dost nahlas, aby mě bylo slyšet v sále.
"Drž svou čepel pevně synu Skyrimu, nebo se se svým bohem nesetkáš," zašeptala jsem a zabodla dýku až po záštitu do jeho těla, "a vyřiď Alduinovi, že jsem na cestě."

Bouře za mými zády utichala.
Moc dobře jsem slyšela co volali.

Počkala jsem až vydechne naposledy a zvedla se z něj. Ruku držící meč položila do klína a pohlédla na jeho služebnictvo, které vojáci seřadili na jedné straně sálu.
"Pohřbíte ho jak se na jarla sluší."
"Jak poroučíš Drakorozená," rozběhli se k trůnu, aby svému pánovi naposledy posloužili.
U rozbitého vchodu se ozval nějaký hluk. Vojáci se tam snažili zastavit thalmorského úředníka, který chtěl se svými nohsledy odvléci nějaké děvče ven z budovy.
"Co se to tam děje," houkla jsem na ně a přešla mezitím ke stolu.
Thalmorům nezbylo nic jiného než se vrátit zpět do haly.
Úředník se zastavil přede mnou a podíval se na mě zvrchu.
"To je záležitost, která se tě netýká Drakorozená. To děvče je náš vězeň a odvezeme ji s sebou ze Skyrimu."
Sebrala jsem ze stolu ubrousek a zamyšleně do něj utírala krvavou dýku.
"Hm a co provedla?"
"Opakuji, že se tě to netýká a nebraň mi ve vykonání mé povinnosti."
"No a já ti znovu opakuji, že chci vědět kdo to je a co provedla!" , můj hlas se přiostřil a pohlédla jsem mu zpříma do očí.
Dívce se povedlo vytrhnout se svým věznitelům a přiběhla ke mě.
Padla přede mnou na zem a objala mě kolem kolen.
"Prosím, prosím, nedovol jim, aby mě odvedli."
"Kdo jsi?"
"Jsem ...."
Thalmorský úředník jí surově udeřil přes ústa, " Mlč, nikoho nezajímá kdo jsi."
"Je to Ulfrikova dcera," ozvalo se z chumlu sloužících.
Naklonila jsem se k dívce a setřela jí ze rtů krev,
"Neboj nikam nepojedeš."
"To je nepřípustné. Pojede s námi. Je to věc Thalmoru."
"Tady jsme na území Skyrimu a jestli se nepletu, tak Skyrim je pod jurisdikcí Císařství. Nemáš tady co rozkazovat."
Opatrně jsem uvolnila dívčí ruce křečovitě sevřené kolem mých nohou a pomohla jí vstát. Gestem jsem k sobě přivolala Irileth.
"Dovez jí do Samoty ke královně. Ručíš za ní svou hlavou." Jen stroze kývla a vzala dívku za ruku.
Úředník se začal rozčilovat :
"Je to náš vězeň, smlouva mi zaručuje ..."
"Ta smlouva ti tak maximálně zaručí, že ti neutrhnu hlavu ušáku, " odsekla jsem.
"Budu nucen použít sílu ..."
Rozesmála jsem se :
"Sílu ?? Tady ?? Mám tu pět stovek chlapů. Jak dlouho si myslíš, že jim bude trvat než vás dvacet roztrhají na kousky, když jim to řeknu?"
Neodpověděl a tak jsem se od něj otočila, abych dořešila Ulfikovu dceru.
Neudělala jsem ani krok, když mě chytil za rameno :
"Jsem tu z vůle Císařství, musíš ... "

Nervové vypětí posledních týdnů si vybralo svou daň.
Moje sebeovládání puklo, stejně jako ta tenoučká slupka civilizovanosti, kterou se mě Skyrim za ty poslední necelé dva roky pokoušel obalit.
Zavrčení se odrazilo od stěn a stropu místnosti, jako burácení bouře.
Jediným plynulým pohybem, s navrácenou grácií Kočky, jsem se otočila a chytila toho arogantního thalmorského zmetka za krk.
Zvedla jsem ho do výšky a drápy zaryla do masa.
Doznívající kouzlo Dračí kůže činilo jeho tvář ještě bledší než normálně.
Sáhla jsem pod halenu a vytáhla Amulet.
Barevné záblesky duhy se kolem mě roztančili jako aura.
"JÁ JSEM CÍSAŘSTVÍ!" zařvala jsem mu do tváře a sledovala, jak se jeho oči naplňují děsem.
Pokoušel se marně rozevřít moje prsty drtící jeho krk. V očích mu začaly praskat žilky.

Všude kolem nás zazvonili tasené meče, jak Imperiálové obklíčili Thalmory.

"Tohle nechceš udělat. Ne teď a ne tady, " ozval se vedle mě tichý klidný hlas.
Zavrčela jsem.
"Takhle ne. Nech to na nás."
Potřásla jsem hlavou abych se uklidnila.
Pomalu jsem uvolnila stisk a pustila thalmora na zem.
Padl mi k nohám a divoce lapal po dechu.
"Okamžitě zmiz. A věř mi, že znovu mě potkat nechceš. Zmiz i s těmi svými poskoky ze Skyrimu."
Jeho vojáci k němu přiběhli a pomáhali mu na nohy.

"A nezdržuj se nikde zbytečně. Lesy jsou tady u nás plné vlků," poradila mu Aela.






INTERMEZZO ... VALINA

Skrývala se přikrčená za balustrádou a sledovala dění dole v sále.
Věděla, že by měla zmizet než jí vyslídí thalmorská hlídka, která určitě v nastalém zmatku vnikla do paláce, ale divadlo odehrávající se před jejíma očima, jí přikovalo na místě.
Postava vstupující do místnosti, po té co dračí magií roztříštila vchod, se zdála neškodná. Neměla ani pořádné brnění, jen okované nátepníky a rukavice. Ani plátovou zbroj, jen prošívanou vestu. Až když se dívka zadívala pozorněji všimla si mihotavého světla, které obklopovalo postavu jako druhá kůže.
Tu scénu viděla mnohokrát, ale ve svých vizích nikdy neviděla kdo je ten, kdo zabije jejího otce.
Drakorozený z jejích snů neměl tvář. Vždy viděla jen oči. Oči planoucí potlačenou agresí a jakýmsi animálním světlem, zakrývajícím pravou podstatu jeho duše.
Teď už tomu rozumněla lépe.
Její podvědomé instinky pronikající, každou známou formou magie, narážely na neprostupnou zeď, zakrývající nitro Khajiitky, která právě vytahovala z vysoké boty z dračí kůže nenápadně vyhlížejí dýku. Fialový záblesk kouzla poutajícího duši, Valinnu vyděsil.
V jejích vizích nikdy nebylo, že by otec přišel o duši. Přidušeně vyjekla, tohle nečekala.
Byla tak zabraná do sledování děje u trůnu, že nepostřehla pohyb za svými zády. Když jí ruka v kožené rukavici, překryla ústa, bylo na obranu už pozdě.
Thalmorský voják jí nemilosrdně sevřel a zvedl ze země. Nemohla se nijak bránit, když jí snášel dolů po schodech ve snaze dostat se s ní k pobořenému vstupu do paláce.
Imperiální vojáci začali rytmicky tlouci zbraněmi do štítů a Valinna uslyšela poprvé jak skandují "
"Do ...vah ... kiin, do ... vah ... kiin "
Koutkem oka zahlédla jak Khajiitka odstupuje od trůnu.
Naposledy se pokusila vyškubnout svému únosci přičemž kopla do zad jednoho z bývalých Bouřných hávů.
Voják se rozlobeně otočil, ale když viděl co se děje pokusil se thalmora zastavit. Během chvilky se do potyčky zapojili další vojáci a další thalmorové.
Všechen ten rozruch ukončil měkký hlas s kovovým podtónem hněvu.
"Co se to tam děje?"
Thalmorové museli, ač neradi, udělat čelem vzad a vrátit se uličkou, kterou pro ně vytvořili vojáci,
zpět ke středu místnosti ke stolu, u kterého stála Drakorozená.
Valinna se díky tomu dostala tak blízko, aby viděla, že Moira otírá do bílého plátna krev jejího otce z čepele dýky. Potom zvedla nohu, aby dýku spustila do pouzdra v botě. Na ten jediný okamžik Valinna zahlédla rukojeť dýky ... byla prázdná, nebyl v ní žádný kámen.
Úleva, která v ten moment zaplavila její duši, zastínila všechno ostatní.
Až když Drakorozená rozlobeně požádala úředníka o vysvětlení, uvědomila si, že by měla něco dělat. Thalmor jí už vzhledem k okolnostem nedržel tak pevně a tak se mu vyškubla a padla na kolena u Moiřiných nohou.
"Prosím, prosím, nedovol aby mě odvezli!"
"Kdo jsi?"
"Jsem ..." úder těžkou rukavicí jí roztrhl ret a přerušil větu.
"Mlč, nikoho nezajímá kdo jsi."
Než se stačila nadechnout k další odpovědi, ozvalo se z hloučku služebných jejího otce :
"Je to Ulfrikova dcera."
Moira se sehnula a setřela jí ze rtů kapku krve.
"Neboj nikam nepojedeš."
Pak jí předala Irileth.
Další dohadování už Valinna neposlouchala, vděčně se přimkla k válečnici a nechala se od ní odvádět pryč.
Zavrčení podobající se přicházející bouři, jí zmrazilo krev v žilách.
Prudce se otočila stejně jako válečnice.
Moira držela mrskajícího se thalmora ve vzduchu jednou rukou jako hadrovou panenku.
Druhou rukou něco vytáhla z pod haleny. Místností se rozlilo světlo barevné duhy.
Valinna zalapala po dechu, když uslyšela co Drakorozená zařvala.
Ráda by se podívala jak tomu arogantnímu thalmorovi láme vaz, ale překazil jí to tichý hlas, který Moiřin vztek zklidnil. Byla to tmavovlasá žena s válečným tetováním na tváři, co bez známky strachu přistoupila ke Khajiitce, viditelně rozzuřené na nejvyšší míru.
Thalmor skončil na zemi, ztěžka lapajíc po vzduchu a když se Moira otočila, Valinna spatřila ty oči ze své vize.
Sírově žluté světlo, prodírající se zelenohnědými duhovkami s černými štěrbinami zornic.
Vypadala jako dremora z Valinných děsivých nočních můr.
Jedno mrknutí a dojem zmizel.
Moiřiny oči byly zpět zelenohnědé a mírné.
"Docela by mě zajímalo, proč o tebe tak stojí?", hlas zněl tiše a jemně v porovnání s tím děsivým řevem, který předvedla před chvílí.
"Možná, kvůli tomu, že je to Ulfrikova dcera?" navrhla ta tmavovlasá.
"Nedůležité."
"Kdo je tvoje matka dítě?", Irileth položila Valinně konejšivě ruku na rameno, když si všimla jak se dívka třese.
Moira naklonila zvědavě hlavu na stranu a sklonila se :
"Podívej se na mě děvče."
Valinna zvedla oči a pohlédla Drakorozené prvně z příma do tváře.

Zelenohnědé oči se setkali s modrýma, studenýma jako zimní ráno na horách s kapičkami jitřního světla.
Valinna na jeden jediný okamžik zírala do temnoty Zapomnění.

Obě dvě naráz překvapeně vydechly.

Moira se narovnala.
"Irileth, odvez jí jak jsem řekla do Samoty. Vezmi si s sebou dost lidí je možné, že budete mít problémy."
Irileth nezaváhala ani na chvíli. Začala rázně vydávat rozkazy.
"Aelo, " zašeptala pak Moira.
"Ano?"
"Ti thalmoři nesmí opustit Skyrim. Je mi jedno kde je zahrabete. Ani jeden nesmí zpět a prověř jestli neposílalali nějaké posly. Nic z toho co se týká té malé nesmí opustit Skyrim.
Rozumněla si ?!"
"Ano."