Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Moira

Přidal Moira dne 07.08.2017 19:00
#31

děkuji :) a když už jsem zas tady tak něco na čtení... je to zase takové holčičí no, občas mě to prostě chytne, slibuju, že se to zas za chvíli vrátí zpátky k zabíjení :D




HROTGHAR

Jak jsem říkala, tak jsem díky své probuzené a znovu potlačené temné stránce, získala trochu jiný přístup k magii. Už mi nebyla tak cizí a díky tomu jsem neměla problémy dělat cestovní portály.
Popravdě ani jsem nepřemýšlela nad tím, že mě to nemusel nikdo učit.
Jen pár přečtených knih, co jsem našla na cestách. No a pár lekcí od Nelotha, to jsem zapomněla. Vlastně jsem celý Solstheim vytěsnila někam na okraj své paměti.
Ostatně, kdo by měl zájem na tom pamatovat si, že skoro selhal, že jo ?
Občas se mi před očima objevovaly střípky toho co jsem v Apokryfě udělala.
Ne, problém nebyl v tom, že jsem někoho zabila. To bych se musela zbláznit, poslala jsem do Zapomnění, nebo zavřela do kamenů, hodně duší. Problém byla ta naprostá absence jakýchkoliv pocitů. Roztříštila jsem Miraakovi hlavu s takových chladem, že se toho sama děsím. A ten děs mě nutí držet tu bestii pod neustálým dohledem.
Vyloupla jsem se z portálu kousek od brány kláštera.

Jsem zvědavá co po mě zas budou chtít. Třeba se to moje "poslání" konečně někam hne. Zatím jsme se nikam moc neposunuli. Pokud vím tak Alduin stále vesele lítá a probouzí další draky. A jelikož opravdu nemohu být u každého zabitého draka, má stále koho oživovat.
Podle toho co jsem slyšela v Průsmyku, nebyl to tak velký problém draka zabít, ale když jeho duše zůstane volně ...

Ani jsem nemusela sáhnout na klepadlo. Brána se sama otevřela.
Vstoupila jsem jsem do tmavého prostoru a vzpomínky udeřily plnou silou.
Neúspěšné cvičení ... Družiníci ... vlčí duch ...

Zablokovala jsem svou mysl.

Angier stál uprostřed vstupního sálu a zjevně mě očekával.
"Jsem rád, že jsi se dostavila Drakorozená."
"Vynech formality a raději mi řekni proč jsem tu tentokrát."
"Náš představený si žádá tvojí přítomnost."
To byla novinka.
"No minule jsem mu nestála za námahu."
"Není vhodné se o něm vyjadřovat takto neuctivě, ale máš pravdu. Když jsi tu byla naposledy nebylo příliš zřejmé jestli se osvědčíš."
"Aha, a teď už jsem se osvědčila?"
"Prošla jsi Apokryfou," lakonická odpověď dávala tušit, že ne všechno se mu líbí.
"No to jsem prošla, a o co jde?"
"Umíš řev, co krotí draky ... "
"Ano to umím a co s tím?"
"Představený si myslí, že již jsi připravená na další zkoušku."
"Dobrá tak co mám udělat?"
"Naučíš se další Řev a pokud budeš dostatečně schopná vystoupíš na vrcholek hory nad klášterem, který se nazývá Jícen světa. Co bude dál už nevím."
"Váš představený tam bude také?"
"On je tam stále, je to jeho místo k rozjímání a meditaci. Jestli tam vystoupáš sám tě vyhledá."
"Dobře. Tak se do toho dáme ne?"

Jak to s takovým učením vypadá už víte. Prostě to na mě zařve a já to vstřebám.

Když bylo po všem vyvedl mě na zadní nádvoří a ukázal na bránu, kterou se dostanu na stezku nahoru.
Ten Řev mi měl čistit cestu. Přišlo mi to směšné, ale jen do chvíle než jsem prošla branou.
Na stezce se do mě opřel takový mráz, že jsem nemohla dýchat, mrazivý vichr mi rval dech
z plic. Srazilo mě to na kolena, skoro jsem nestihla ten Řev použít.
Dračí magie vyčistila prostor kolem mne, zastavila vichr a já mohla volně dýchat.
Když jsem se trochu oklepala vyrazila jsem dál. Pokaždé, když se mi zdálo, že se blížím k dalšímu místu, kde bude mrznout, zařvala jsem. Možná, že jsem trochu přecitlivělá a používala jsem to častěji než bylo nutné, ale už jsem nechtěla znovu zažít ten pocit, že umrzám.
Díky Řevu jsem od sebe držela ledový vichr a šlapání ve sněhu už mi tolik nevadí, takže jsem na vrcholek vystoupala docela rychle.

Po té co jsem dorazila nahoru začala jsem se rozhlížet po tom kdo si mě sem pozval.
Nikde jsem nikoho neviděla, všude jen samé skály a šutry.
Už jsem se začala otáčet, že odejdu, když se jedna skála po mé levici začala hýbat.
Odskočila jsem a hmátla po kladivu.

"Takže ty jsi nový Dovakhiin," zaznělo z té skály syčivě a mě došlo, že je to drak.
Byl to největší drak jakého jsem kdy viděla, nejspíš větší než Alduin.
Pustila jsem rukojeť kladiva. Pokud se tenhle drak rozhodne mě zabít nejspíš s tím nic nesvedu.
Ale nezdálo se, že by mi chtěl ublížit. Naklonil hlavu na stranu a pozorně si mě prohlížel.
"Jsem Paarthurnax, jsem představený řádu Šedovousých. A tvé jméno?"
"Jmenuju se M´Joira. Ale tady mi říkají Moira."
"Cítím z tebe něco co neumím určit. Nejsi jen to čím se zdáš navenek."
"Nevím o čem mluvíš."
"Jistě, nevíš, ještě to nevíš. .... Ale je neslušné nepozdravit se navzájem. Umíš dost z našeho jazyka abys mě uměla pozdravit."
"Všechno co znám z tvého jazyka je na útočení. Nevím jak tě po vašem pozdravit."
"Tak ti to ukážu," řekl a zařval na mě "YOL"
Trochu to se mnou škublo, když mě obklopily plameny.
"To je pozdrav?"
"No pro tebe to možná může být trochu nepříjemné, ale pro nás to moc neznamená. Ale jak vidím pořídila sis obleček z dračích kostí a šupin, takže tě to zas tak moc nebolí. Teď si na řadě ty. "
Zamyslela jsem se, které slovo bude nejlepší.
"FUS," všimla jsem si, že to s ním maličko škublo.
"Hmm, Síla, dobré slovo, zdá se že mu dáváš přednost, máš dobrou výslovnost. Ale myslím,
že je v tobě víc. Ale na to budeš muset přijít sama, snad na to přijdeš včas."
"Díky, ale mohli bychom se pohnout z místa? Proč si se mnou chtěl mluvit?"
"Blíží se čas, kdy se budeš muset postavit Alduinovi. Probouzí stále víc draků a je stále agresivnější."
"Budeš se stavět proti vlastnímu druhu?"
"Alduin je něco jiného než obyčejný drak. Je to Požírač světů, po něm nezbude z Nirnu nic.
Ani lidé ani draci. I když, třeba to tak má být? Třeba si svět nezaslouží zachránit, třeba je to koloběh, který narušíme tím, že se pokusíme Alduina zabít? Kdo ví."
"No myslím, že se mi tenhle svět líbí, takže udělám vše co bude v mých silách abych ho zachránila."
"Dobře. Na to abys porazila Alduina potřebuješ Drakobijný řev."
"Kde ho seženu? Nemůžeš mi ho dát ty?"
"Tady ho nikde neseženeš. A já ti ho říci nemůžu, protože ho neumím."
Nevěřícně jsem na něj pohlédla.
"Neumíš ? Něco, co je v tvém jazyce neumíš ?"
"Je to Řev, který vymysleli Jazykové. A já ho ani nemohu použít."
"Jazykové?"
"Něco jako bratři Šedovousí, lidé, kteří byli schopni se naučit Magii dračích slov. Když se naposled Alduin objevil porazili ho právě tím to Řevem. I když vlastně ... neporazili. Poslali ho do časového víru a proto se teď objevil. Poslali ho do budoucnosti. "
"Bezva, takže v minulosti měl někdo možnost tu bestii zabít, ale on jí jen poslal do budoucnosti, abychom se tady o ní postarali my. Škoda, že se s nimi nemůžu setkat. Nejspíš bych jim to vysvětlila ručně."
"Nesuď je tak přísně, udělali co bylo v jejich silách aby zachránili Nirn. Teď je prostě jen řada na tobě. Oni tenkrát požádali o pomoc Miraaka, nechceš být jako on, že ne?"
"Nepomohl jim? Ne taková opravdu být nechci. Mora ho ovládl. U mě to zkusil taky, ale podařilo
se mi odolat. " Už jsem mu neřekla že to bylo jen díky dětskému hlásku, co se v pravou chvíli ozval v mém omámením mozku.
"Jazykové poslali Alduina do budoucnosti pomocí Svitku předků, ten musíš najít a přečíst tady na Jícnu světa, je tu časová trhlina, kvůli které tu vlastně už "věky" sedím."
"No a kde takovou věc seženu?"
"Poslední informace, které o něm mám, mluví o zřícenině Alftandu, který se nachází jihozápadně od Ledohradu. Pod ní by měly být Dwemerské ruiny a tam by to někde mělo být."
Zamyslela jsem se, pro ledohradské mágy jsme pár úkolů s Vilkasem dělali.
"Tam jsem myslím byla, někdo tam odtud po mě něco chtěl. Jo už vím, ten bláznivej vědec co chtěl vzorky krve všech Merrů aby z nich namíchal náhražku krve Dwemerů a otevřel tu zatracenou kouli co zkoumal. Pak mě poslal do těch ruin, abych mu tam do té koule zkopírovala dwemerskou knihovnu. Nabíjelo se to v takovém divným mechanizmu, kterej se po uložení knihovny otevřel a tam bylo tohle."
Shodila jsem ze zad batoh, často si říkám, že to sebou tahám zbytečně, ale občas nastane podobný okamžik a něco z toho bordelu se hodí, a vytáhla jsem dlouhé bílé pouzdro.
"Ach, zdá že jsi o krok napřed. Ano to je ono."
"Takže stačí když to tady někde přečtu a budeme vědět víc?"
"Jestli se na to cítíš?"
"Co se může stát?"
"Myslím, že nic. Mělo by to ukázat minulost. Ten okamžik, kdy byl svitek použit k zastavení Alduina. Ale mělo by být slyšet ten Řev a jak víš tobě stačí ho jen slyšet a naučíš se ho."
"Tak se do toho pustíme, ať to máme z krku."
"Musíš jít přesně tam kde je trhlina v čase a tam to přečíst. Je to tamhle kousek od nás, vidíš? Tam co se tak podivně chvěje vzduch."
Podívala jsem se směrem, kterým ukazoval a všimla jsem si toho co popisoval. V jednom místě se vzduch chvěl jak kdyby tam odněkud vyvěral horký vzduch. Nechala jsem batoh ležet u Paarthurnaxe a jen se svitkem v ruce jsem se vydala k místu, kde jsem ho měla přečíst.
Postavila jsem se těsně k trhlině a rozvinula svitek.
Jak jsem začala číst, vzduch kolem mě se začal chvět jak se trhlina rozšířila.
Bylo to jako v Knize, zase jsem vstoupila do jiného světa, ale tentokrát jen jako divák.
Viděla jsem jak Alduin bojuje se třemi bojovníky.
Dva z nich používal zbraně a třetí jen magii.


..."Hakone, dávej pozor"
"Snažím se Felldire, ale je moc silnej!"
"Musíme ten Řev použít všichni naráz, jinak to nezvládneme!"
"JOOR ZAH FRUL ..."
"Nestačí to, nedokážeme ho dostat na zem! Gormlaith !! Sestro !! Nééé! "
"Použiju ten svitek, než nás pobije všechny! Hakone uhni! "

Ten co používal kouzla, Felldir, rozbalil svitek, který jsem teď držela v rukou já a začal číst. Kousek od draka se otevřel portál, Alduina pohltil vzniklý vír a mrštil jím do trhliny v čase.
Felldir se otočil a já měla pocit jako by se díval přes věky na mě.
Nedávalo to smysl, ale vypadalo to jako by usmál koutkem úst :
"Příště to zvládnem."
Šok z poznání mnou škubl tak, že jsem pustila svitek. Vize skončila.

Nestačila jsem se úplně vzpamatovat, když nade mnou zasvištěla černá křídla a Paarthurnax varovně zařval. Zastínil mě vlastním tělem před plamennou hradbou, která se na mě zřítila svrchu.
"Alduin! Doufám, že máš ten Řev."
Odrazil se od skály, na které seděl a jediným máchnutím obrovských křídel se vznesl, aby zaútočil na Alduina.
Kdyby nehrozilo reálné nebezpečí, že Alduin zničí svět, mohla to být úchvatná podívaná.
Jeden šedej jak kámen, druhej černej jak noc, stoupali v obrovských spirálách stále výš, ve snaze dostat se do výhodnější pozice k útoku.
Když už to vypadalo, že výš to nepůjde, složil Alduin křídla a začal padat k zemi jako kámen.
Paarthurnax ho napodobil a tak se řítili k zemi bok po boku. I při svém pádu byli schopní na sebe chrlit plameny.
Došlo mi, že Paarthurnax cíleně posílá plameny tak, aby Alduin při svých úhybných manévrech letěl přesně na mě.
Nechtělo se mi do toho, ale nebylo zbytí.
Soustředila jsem na slova vypálená v mém mozku a nadechla se.
Paarthurnax náhle prudce roztáhl křídla a ostrou zatáčkou se dostal mimo můj dosah.
" JOOR ZAH FRUL"
Řev zasáhl Alduina plnou silou. Viděla jsem jak jeho tělo ochablo a padal bez vlády k zemi.
Bohužel než dopadl na zem, kouzlo pominulo a byl opět volný.
Strhla jsem ze zad luk a trefila ho alespoň šípem.
Paarthurnax se už v další otočce vracel a chrlil oheň.
Alduin mě nechal na pokoji a obrátil se proti němu.
Zaklesli do sebe pařáty a prudkým máváním křídel se pokoušeli jeden druhého strnout k zemi.
A znovu se náhle Paarthurnax od Alduina oddělil a udělal mi tím místo k použití Řevu.
Zkusila jsem to znovu a tentokrát jsem použila všechno co jsem mohla.
Alduin padl k zemi.
Paarthurnax dosedl vedle něj a zaplavil ho plamenem.
Když přestal řvát, přiběhla jsem z druhé strany a vší silou udeřila.
Alduin zařval a vzepjal se proti kouzlu, kterého poutalo. A opět se mu to podařilo.
Přes poranění křídla vzlétl.
"Nejsi dost silná, nikdy nebudeš !! Až se potkáme příště, už nebudeš moci mít Dávného s sebou a zemřeš. Nirn bude můj !!! "
Otevřel nějaký portál a zmizel.
Tlaková vlna mě srazila na zem.
Zvedala jsem se otřeseně ze země. Paarthurnax opatrně dosedl vedle mě.
"Co to říkal? Co znamená Dávný?"
"Dávný ... no tak draci pojmenovávají ty, kteří nikdy nezemřeli. Nikdy jsem nezemřel, takže mě nikdy nikdo nemusel oživovat nekromancií. Moje paměť díky tomu sahá až do dob, kdy se rodil Nirn..."
"Hmm ... to je asi dobrý co ?"
Neurazil se, hodil po mě pohledem a pokračoval:
"... no a jediné místo kam tě nemohu doprovázet je Sovngard."
"Bezva, takže ten zmetek se schová na místě kam nemůžu ani já ani ty. Tak to tedy nevím jak mě chce zabít ?"
"Myslím, že existuje možnost dostat tam. Mám za to, že někde poblíž vchodu do Sovngardu má Alduin hnízdo. Jistě tam najdeš možnost dostat se do Hall of Valor."
"A ty víš kde to je ? Můžeš mě tam dostat?"
"Ano vím, kde to je, ale "dostat tě tam" jak říkáš, to nemohu. Neopustím tohle místo."
"No tak dobře a poradíš alespoň jak se tam dostanu?"
"Vím kdo přesně ví jak se tam dostat. A jestli jsi dost schopná tak tě tam i odnese."
Tázavě jsem na něj pohlédla.
"Dám ti jméno draka. Přivoláš ho."
"Draka?? Co budu u všech Daeder dělat s drakem??"
Pohled, kterým po mě střelil byl velmi zvláštní.
"V Bílém průsmyku si byla, že?"
"Joo ... jasně že jo."
"A o Dračí síni jsi už něco slyšela?"
"Jo, nějaký povídačky, že tam někdy prej měli nějakýho draka chycenýho."
"Nějakého draka?? Nějakého??? Grrrr...."
Teď už naštvaně vypadal. Rozhodila jsem rukama:
"Všiml sis, že jsem Khajiit, že jo??"
Vypustil z nozder oblak dýmu:
"Ano, omlouvám se. Nedošlo mi to."
"Tak to jsi jeden z mála, " utrousila jsem.
"Dobrá ... byl tam chycen Numinex. Údajně ho přemohl Olaf jednooký, popravdě si spíš myslím, že se na tom společně dohodli. Pochybuji, že by se Dávný nechal chytit člověkem. Ale co je důležité pro tebe ... Dračí síň může sloužit jako past. Je postavena a vybavena tak, že dokáže znehybnit a udržet draka. Ty ho jen zavoláš a až přiletí nalákáš ho na sebe dovnitř pasti. Když bude potřeba použiješ Drakobijný řev."
Pochybovačně jsem zavrtěla hlavou :
"To se mi nezdá jako moc dobrej plán."
"Máš lepší?"
Rozmrzele jsem nakrčila čenich.
"Ne, nemám."
"Tak teď čti ..." otočil se ke zdi co měl za sebou a něco na ní zašeptal.
Objevily se tam runy a zeď "mi začala zpívat".
" OD AH WIING "
"Když tohle použiješ přiletí drak. Není to zrovna mazlík, je to jeden z Alduinových společníků. Až se budeš snažit ho zvládnout buď opatrná, jestli ho nepřesvědčíš o tom, že máš šanci vyhrát nepodvolí se ti."
"No tak budeme oba doufat, že budu mít co, mu nabídnout odměnou za tu službičku."
Posbírala jsem si věci.
Kupodivu ten zvláštní svitek, co mi vypadl z ruky, když mi došlo, kdo se mnou v hlavě mluví, už jsem nenašla.
Paarthurnax se zase usadil na svém místě.
"Jestli zvítězíš, ještě se uvidíme. Jestli ne ... tak konečně zemřu i já."
Nevím proč, ale sklonila jsem před ním hlavu,
"Buď pozdraven a ráda tě znovu uvidím."

Mávnutím ruky jsem otevřela portál do Bílého průsmyku a vstoupila do něj.



FARKAS

Prošla jsem portálem a ocitla se před branou Bílého Průsmyku.
Chystala jsem se za jarlem, ale nejdřív jsem chtěla vidět holky.
Šla jsem se tedy podívat k tomu domu, o kterém jsem Farkasovi říkala.
Ani jsem k němu nedošla a bylo mi jasné, že ho koupil. Zápraží bylo zametené, v květináčích nové květiny, z komína se kouřilo a zpoza domu bylo slyšet dětské výskání.
Obešla jsem dům a na zahradě našla ty svoje dvě princezny.
No tedy princezny? Jedna jak druhá upatlané od bláta poletovaly kolem nějaké mladé ženy a dělaly při tom takový rámus, že mě ani neslyšely přicházet.
"No co je to tady za kravál, " houkla jsem na ně.
"Mamíííí, " zaznělo dvojhlasně a v dalším okamžiku jsem taky byla od bláta, jak se na mě ty dvě nalepily.
Zvedla jsem každou z nich jednou rukou a držela je od sebe.
"Tfuj co to je? Jsem tady nechala dvě hezký holčičky a najdu tady dva blátokraby."
Smály se tomu, pištěly a kroutily se jak háďata.
"Omlouvám se zemane, občas se jim nechce poslouchat," oslovení mladé ženy mě vyvedlo z konceptu.
"Zemane? To bude asi nějakej omyl."
"Ale není," ozvalo se mi za zády.
Otočila jsem se.
Málem mi z pusy vyletělo něco hodně neslušného.
Pomalu jsem postavila ty dvě šídla na zem.
Ve dveřích domu stál Farkas, oblečený jen v kožených kalhotách.
Zaregistroval můj pohled a chvíli to vypadalo, že zrudne.
"No moc nekoukej, raději se koukni na sebe."
Odtrhla jsem pohled od jeho vypracovaných svalů a koukla na sebe.
"A kruci, " moje krásné udržované brnění vypadalo jako bych právě prošla bažinou.
"Jo, to sem si říkal taky, když jsem došel domů."

Domů. Řekl to tak samozřejmě.
Ta žena mezitím chytla Sylwanu s Toscou a odváděla je do domu.
Když procházela kolem Farkase něžně se na něj usmála a něco mu pošeptala.

"Dojdu se někam dát do pořádku. Musím za jarlem."
Otočila jsem se na patě a odcházela.
"Počkej kam jdeš? Vždyť si sotva přišla ! Alespoň se pojď najíst."
"Nemám čas na rodinný setkání. Alduin nepočká."
Dřevěné schody zavrzaly jak po nich seběhl. Dohnal mě až u branky vedoucí na ulici.
"Co tě kruci kouslo?" Chytil mě za paži a prudce otočil k sobě.
"Nesahej na mě," zavrčela jsem.
"Nebo co? Poškrábeš mě? " prstem přejel po jizvě na tváři.
Jako by mi dal facku.
"To nebylo fér."
"Jo nebylo. Ale chci vědět co se děje."
"Co by? Nic, jen jsem chtěla vidět holky a teď musím zařídit věci kolem záchrany světa."
"Na to tě znám až moc dobře, abych ti tohle uvěřil. Byla jsi v pohodě, dokud ... ," viděla jsem jak si v duchu přehrává všechno co se stalo.
Pokusila jsem se mu vyškubnout, ale držel mě dost pevně. Musela bych mu ublížit, abych se mu vytrhla.
V očích mu náhle zasvitlo poznání a povzdychl si.
Strčil do mě a tím mě opřel o stěnu domu.
"Farkasi nenuť mě abych ti ublížila !"
"Myslím, že to risknu."
Nežli jsem stačila cokoliv udělat přitiskl se ke mě celým tělem.
"Co to děláš, budeš zas špinavej ..."
"Ty prostě nebudeš zticha, že jo," ušklíbl se a prostě mě začal líbat.
Když mě pustil podlamovaly se mi kolena, ale přesto jsem se pokusila mu dát facku.
"Co si to dovoluješ ??"
"Promiň myslel jsem, že to máš stejně. Jako bych nic neudělal."
Pustil mě. Chystal se odejít.
" A ta žena?"
"Jaká žena? Není žádná ... Jo ty myslíš Zaru?? "
"Jo, myslím tu co se stará o holky, " pitvořila jsem se po něm a pokoušela se dát nějak dohromady. Tohle bylo i na mě trochu moc.
"Ach jo, ženský," povzdychl si vrátil se ke mě zpátky, " Zara ..," líbl mě, " je ..." zas, "moje ségra," dokončil.
"No a já můžu zpátky do vany koukám, " mrkl na mě, "nejdeš se mnou?"

Ještě štěstí, že se Kočky neumějí červenat.




CO BY BYLO KDYBY...


Seděli jsme vykoupaní u stolu a jedli večeři od Zary.
Pobíhala kolem nás a brblala na nás, i když se pro sebe pořád uchichtávala.
"Jak si to přestavujete, musela se tu večeři třikrát ohřejvat ... Holky uložit sama do postelí ... "
"Zaro už toho nech, " snažil se jí zastavit Farkas, " už jsme to slyšeli. A omlouváme se."
"Zemanovi samozřejmě nic nevyčítám, určitě to byla tvoje vina," v hlase už nedokázala zakrýt veselí. Byla k nám otočená zády a měla jsem pocit, že kdyby mohla, tak se bude velice upřímně smát.
Farkas se na mě omluvně podíval,
"Neposlouchej jí, ona byla od malička divná. Povídala si s imaginárníma kamarádama a tak.
Třeba jednou ...."
"Okamžitě zmlkni, " vyjekla Zara a vrhla se na něj.
Dívala jsem se jak se sourozenecky perou a tiše jim to záviděla. Tohle jsem nikdy nezažila.
"Omlouvám se zemane, ale tomu se nedalo odolat. Alespoň už budu mít klid a nebudu muset poslouchat ty jeho řeči ... "
"To je v pořádku...," skočila jsem jí do řeči, "spíš mi vy dva vysvětlete ten vtip se zemanem."
Zvážněli.
"To není vtip. To je jarlův nápad. Dozvěděl se, že jsi novej Zvěstovatel Družiníků. A nesluší se aby Zvěstovatel neměl titul."
"A Kodlak byl taky zeman?"
"Ale jo byl, jen to nikde neříkal. Jo, to mi připomíná ..." vytáhl ze šuplete ve stole můj měšec,
"... tohle vracím. Půlka všeho byla zaplacená z městský kasy, takže jsme docela ušetřili."
Potěžkala jsem měšec.
"No to fakt moc tam nechybí. Ale necháme to tady Zaře ne ? Aby měla na živobytí."
Položila jsem měšec na stůl.
"Jo to by se hodilo, musím tady ještě pár věcí doladit. Třeba dovybavit pokoje holkám a něco ještě do vaší ložnice."
Protočila jsem oči a Farkas se rozchechtal.
"Dej už pokoj Zaro."
"Já jen, aby jste se tam cítili dobře," uchechtla se, "dej si na něj pozor, je to místní frajer, aby ti nezlomil srdce ..."
"Zaro," okřikl ji Farkas, ale už bylo pozdě.
Odstrčila jsem se od stolu tak prudce, že židle skončila u protější zdi.
"Moiro uklidni se, ona to nemyslela zle. Nic neví ..."
Vystřelila jsem z jídelny jak blesk, ještě jsem zaslechla jak se Zara vyděšeně ptá co se stalo.Chtěla jsem utéct do města, ale na chodbě jsem narazila na rozespalou Toscu, která šla do jídelny, protože měla žízeň. Díky tomu mě Farkas stačil zastavit. Zara si vzala na starost Toscu a Farkas mě odtáhl do ložnice. Před Toscou jsem se ním nehodlala prát.
Strčil mě do místnosti, zavřel a zůstal stát u dveří. Takže bez šance utéct.
"Uklidni se prosím. Zara nic neví o ... o dřívějšku. Nežila tady. Přivezl jsem jí z Jitřenky. Neměla se to jak dozvědět, s ... Vilkasem, už léta nemluví."
Udiveně jsem na něj pohlédla :
"Ale o to vůbec nejde."
"Aha takže teď jsem zase mimo já. O co tedy jde?"
Smutně jsem se ušklíbla.
"O srdce. Tedy když se to řekne takhle, tak to zní pěkně pitomě," povzdechla jsem si.
Rozhodil rukama : "Pořád se nechytám."
"Nemyslím si, že bych pro tebe byla ta pravá. Potřebuješ někoho kdo ti dá všechno. To já nemůžu.
Už ti nemám co dát ..."
"Já vás ženský nikdy nepochopím. Pocem, " natáhl se po mě a sevřel mě v tom svém medvědím obětí.
"Co kdyby si přestala přemejšlet o tom co bude v budoucnosti. Nevíme jestli se dožijeme příští zimy a ty budeš řešit vztahy. Nech na mě co mi stačí a co ne, jo?"
"Jen jsem chtěla být upřímná. Nemám ráda, když člověk neví na čem je."
"Ale já moc dobře vím na čem sem, " vrněl a strkal mě směrem k posteli.
"Helééé nejsi ty nějakej nenasytnej?"
"Néé to se ti jenom něco zdá. Já jsem naprosto neškodnej. Jsem jenom děsně utahanej, " předstíral že zívá, "potřebuju se pořádně vyspat."
Hodil mě na postel a najednou už nezíval.
Někdy v noci mě probudil dotek na tváři. Pootevřela jsem oči a přes řasy jsem viděla, že leží s podepřenou hlavou a kouká na mě. Hladil mě prstem po tváři a po uších a něco šeptal. Nerozuměla jsem všemu, jen když se ke mě naklonil, aby mě políbil.
" ... a miluju tě stejně, ať se ti to líbí nebo ne."
Nedala jsem na sobě znát, že jsem ho slyšela.
Opatrně mě objal a usnul. Za to já spát nemohla. Tohle jsem opravdu nepotřebovala.



Když mě ráno probudilo slunce, už u mě neležel. Protáhla jsem se. Nechtělo se mi vylézat z vyhřáté postele, ale už jsem to nemohla dál odkládat.
Našla jsem ho v jídelně nad plným talířem. Holky už tam taky seděly a štěbetaly.
"Ahoj mami, spalo se ti dobře? Zara říkala, že jsi musela spát u Farkase, protože jsme moc brzy usnuly, ale my jsme opravdu chtěli počkat. A nemačkali jste se tam moc? Farkas je moc velkej a postel má menší než my... "
Bezmocně jsem se podívala na Farkase se Zarou:
"Jak tohle dokážete vydržet?"
Oba se rozesmáli.
"Co vydržet mami?? Něco tě bolí? Nebo potřebuješ něco přinést? Dojdu ti proto ..."
Chytila jsem se za hlavu.
"Holky klid, nechte mamku najíst v klidu. Jestli jste dojedly tak šup, umejt a na zahradu. Zara potřebuje pomoct se zeleninou." Farkas zněl přísně.
"Achjo, " zahučely obě naráz a vyskočily od stolu.
"Neboj časem si zvykneš, ráno bývá nejhorší. Později se to už uklidní."
"No hlavně, že jsou tu šťastné."
"Ano to jsou, tady je jim líp než v Jorrvaskru. Akorát že Tosca po mě pořád chce postavit cvičnýho panáka aby mohla šermovat," znechuceně si odfrkl.
"Tak to je pravda, " přidala se Zara, která na mě od chvíle kdy jsem dorazila do jídelny nepromluvila a jen mě pečlivě sledovala, " a nemyslím, že je to pro děvče vhodné. Měla by spíš jít někam do školy, už je dost stará. Někam kde se naučí věci, co mají znát dívky."
"A co myslíš, že by měla taková dívka znát Zaro? " upřela jsem na ní pohled : "nemám ten pocit, že by Tosca, byla jako ostatní dívky jejího věku a s rodinou, kterou má, nejspíš ani nikdy nebude. Myslím, že jí necháme být takovou jaká je. A ještě ke všemu si nemyslím, že by se holkám líbilo, kdybychom je chtěli rozdělit."
"Taky si nemyslím, že by chtěly abychom je rozdělili. Nějak to zvládneme i takhle," Farkas poplácal Zaru po rameni,
"ty to zvládneš."
"Ale alespoň číst a psát by se naučit měly," stála si Zara na svém.
"S tím naprosto souhlasím, Zaro. Možná zkusit Kynniny kněžky? Ty nejspíš číst umějí ne? A myslím, že jsem tam občas nějaké děti viděla. Zajdeš tam Farkasi? "
"Proč já? Už jsi tady, tak se taky starej."
"Nic by mi neudělalo větší radost, ale bohužel budu muset odejít."
„Už zase?“ Zara posmutněla, „chtěla jsem s tebou mluvit, tolik jsem toho o tobě slyšela. Holky budou smutné."
"Doufám, že už to nebude dlouho trvat. Teď musím k jarlovi, třeba se mýlím a všechno se vyřeší rychleji než si myslím. Vrátím se, i kdybych se jen přišla rozloučit. Slibuju."
Zvedla jsem k odchodu. Farkas mě chytil za ruku a stáhl mě k sobě.
Políbil mě majetnicky : "Koukej se vrátit."
Trochu mě to rozhodilo, obzvlášť když zrovna v ten okamžik vrazily do jídelny holky.
"Blééé Farkasi co to mamince děláš. To se nedělá!"
Zara začala kuckat do zástěry a Farkas zrudl jak rak.
Rozesmála jsem se.
"Vidíš? Já ti hned říkala, že se to nedělá. Obzvlášť při snídani."
"Ty kočko jedna falešná , " Farkas se zvedl a chytil mě dřív než jsem stačila utéct na zahradu.
Nemilosrdně mě sevřel v náručí a políbil znovu, tentokrát to trvalo déle.
"A vy se do toho nepleťte, " zavrčel na ty dvě, co tam stály s pusinkama dokořán.
Když mě pustil, sedla jsem si na bobek a otevřela náruč. Stulily se ke mě obě.
"Musím za jarlem, až se vrátím tak si něco zahrajem."
"Jééé to bude dobře. Tak už jdi, ať se brzy vrátíš," začaly mě strkat ven ze dveří.
Bezmocně jsem koukala na Farkase se Zarou.
Oba se řehtali jak koně a mávali mi... !
"Pá, pá mamí ..."
Nezbylo mi ni jiného než se rozesmát taky.


Hloupoučké uculování mi vydrželo až ke schodům do jarlova domu.
Když jsem otevřela dveře a vešla dovnitř, smích mě přešel.