Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Moira

Přidal Moira dne 22.07.2017 22:49
#26

tak zas kousek pro mých pár čtenářů



SOLSTHEIM... ZNOVU NA CESTĚ



Jako obvykle jsem dorazila na místo určení unavená jako kotě. Prostě si budu muset pořídit něco co bude chodit za mě, takhle tu vypustím duši dřív, než něco vyřídím.
Mé místo u ohniště bylo prázdné, a tak jsem se tam usadila.
Podřimovala jsem v teple a vůbec se mi nechtělo do žádného chrámu.
"Omlouvám se Moiro, že otravuju..."
otevřela jsem jedno oko a koukla na Freey,
"...ale chci se zeptat, jestli budeš chtít jít do toho Miraakova chrámu? "
Odolala jsem pokušení jí zas ukázat, kdo vlastně jsem,
" a proč se ptáš? Stejně se ti tam se mnou nechce jít."
"Nechce, ale můj otec ti slíbil pomoc. Je mojí povinností splnit jeho slib."
Koukala jsem na ní, jak se tváří. Rozhodně nebyla vůbec nadšená a nejspíš to nebylo místem, kam měla jít, ale tím, s kým měla jít.
"Nehodlám tě nutit, abys šla se mnou. Zvládnu to sama, řeknu tvému otci, že tě sebou nechci."
"To by ho urazilo. Když ti dal slib musí ho splnit."
"Neboj se já mu to vysvětlím."
Zvedla jsem se z kožešiny, kterou mi před tím u ohniště připravili a šla hledat šamana.
"Storne?"
"Co potřebuješ Moiro?"
"Chci jít do Miraakova chrámu."
"Jistě, řeknu Freey aby tě tam dovedla."
"Nechci, aby šla se mnou!"
"Ale já jsem ti slíbil pomoc. Nemůžu ten slib porušit!"
"No to je hezký, ale já budu mít dost starostí sama se sebou a nemám zájem ještě někoho hlídat."
Storn se na mě pozorně podíval.
"Říkala ti snad Freey něco, kvůli čemu jí nechceš sebou?"
"Řekněme, že jsme si navzájem moc nesedly."
"To mě mrzí, myslíš, že by to šlo nějak napravit?"
"Dokážeš ze mě udělat člověka?"
Překvapeně zamrkal a pak mu to došlo.
"Netušil jsem to, promiň."
"Není co promíjet, někdo prostě snese mou přítomnost, jiný ne. Jsem už zvyklá."
"Šel bych s tebou sám, ale musím zůstat tady. Kdyby tvé plány selhaly, budu jejich poslední naděje."
"Nezlob se, ale nechci sebou nikoho. Vystačím si sama. A pokud by to bylo nad mé síly, tak by mi stejně žádná společnost nepomohla. Jen mi vysvětli, kde to je. Zbytek nech na mě."
"Ale..."
"Nechceš mě naštvat, že ne?" Mrzelo mě to, ale musela jsem to říct studeně a tvrdě, aby mu nezbylo nic jiného, než se mnou souhlasit.
Nadechl se k odporování, ale pak si to rozmyslel.
"Tady máš mapu, je tam zakreslené, kde ten chrám je, a i část chodeb, které se nám podařilo prozkoumat, než se tam nastěhovali Kultisté."
Zvedla jsem tázavě obočí.
"Myslím, že jsou to kněží, co chtějí osvobodit Miraaka a znovu obnovit Dračí kult."
"Aha, a máš představu co mě tam může čekat?"
"No ti Kultisté jsou celkem slušní mágové, takže dost kouzel. A po cestě chrámem jistě narazíš na spousty pastí. Dám ti sebou nějaké léky, abys měla něco, čím se ošetřit. Počkej tu prosím."
Sledovala jsem, jak shrbeně odchází. V podstatě mi ho bylo líto, jeho hrdost a čest momentálně dostala krutou lekci. Jeho vlastní dcera nebyla schopná splnit jeho vůli. Musím říct, že Freey i chápu. To, co slyšela o mých lidech, jí nejspíš vzalo veškeré iluze o Khajiitech. Nejsme opravdu žádní mazlíci, ale když nás někdo dokáže přijmout, získá naše srdce navždy. Tyhle myšlenky zas probudily bolestné vzpomínky, takže jsem si okamžitě zakázala na to myslet.
Začíná to být čím dál tím snadnější, nemyslet na to, že vlastně nemám srdce.
Storn se vrátil s malým vakem.
Vysvětlil mi obsah vaku a na mapě znovu ukázal nejsnadnější cestu.
Vesnice se zdála najednou být jak po vymření.
Nikdo mě nepřišel vyprovodit.
Nikoho nezajímalo, že někam odcházím.
Proč by mělo, že jo?
Jenom jsem jim zachránila krky, o nic nešlo.

Odešla jsem z vesnice a jen Storn se díval, jak mizím ve sněhové vánici.
Nevím, jestli jsem to udělala jako gesto ukazující všem, kdo vlastně jsem, anebo jestli se mi jen nechtělo se prát s větrem, ale prostě jsem si řevem ze vzpomínek vyčistila nebe.
Už mi bylo jedno, jestli se prozradím nebo ne, Miraak stejně už věděl, že jdu za ním.





SOLSTHEIM... KDE NAJÍT POMOC?

Jelikož se Kniha vzpouzela mé snaze znovu se do ní dostat, rozhodla jsem se, že půjdu požádat o pomoc Nelotha. Nějak mi připadalo, že když se vyzná v magii tak by mohl vědět o té knize, kterou po mě chtěl ten hlas.
Nelotha jsem našla v jeho Houbovém domě. Na moje otázky znal odpovědi. Po několika minutách handrkování a smlouvání jsme se dohodli na dalším postupu. Nchadrak bylo zničené Dwemerské město, které se Neloth už několikrát pokoušel prozkoumat, ale nikdy se nedostal daleko.
Díky svým dlouholetým výzkumům Dwemerských knih a ruin, věděl naprosto přesně co a jak ve městě zatopeném vodou dělat, ale chyběl mu ten správný klíč. Když mi začal vysvětlovat co potřebuje, vzpomněla jsem si na jednu ze svých výprav ještě s Družiníky.
Prohledala jsem batoh a našla tu kostku, kterou chtěl na ovládání nějakých mechanizmů v zatopeném městě.
Málem mě objal, když zjistil, že sebou tahám to, co on celá léta hledá.
Ráno, ještě skoro za tmy, mě vzbudil.
Měl už sbaleno na cestu a chtěl hned po snídani vyrazit. Že je to vcelku velké město a nevíme, jak dlouho nám bude trvat najít knihu a že chce být do večeře zpět. Už jsme ho trochu znala, tak mi jeho netrpělivost nevadila, stejně si nepotrpím na rozhlížení se po krajině. Naštěstí sdílí moji "lásku" k pohybu po dvou, a tak nám vyvolal krásný pohodlný portálek.
Během mrknutí oka jsme byli na místě.
No, když jsem viděla kam se chystáme moc radost jsem neměla.
"Bezva, voda, to fakt miluju."
"Neboj, jestli půjde všechno podle plánu tak si kožich nenamočíš," pobavila ho moje nechuť se namočit.
Vydali jsme se tedy na prohlídku.
Hned na začátku stálo pár pánů, co by rádi abychom jim zaplatili vstupné.
Pár ran kladivem a Nelothova magie je přesvědčili, že si nic platit nepřejeme.
Sledovala jsem, jak si s nimi Neloth skoro hraje, než je zabije, a moje vrozená nechuť k magii ještě vzrostla. Nemám tohle ráda, když smrt tak rychle a bez zbytečného prodlužování. Umírání v plamenech je nedůstojné, nikdo nevydrží neřvat bolestí.
Konečně jsme vstoupili do města.
Dwemerská architektura nenechává nikoho chladným, buď jí milujete nebo nenávidíte.
Vždycky jsem si říkala, jak mě mrzí, že nežiju v době, kdy žili oni. Mám na Kočku dost zvláštní záliby a řešit jejich rébusy mě snad nikdy nepřestane bavit.
Jak jsem očekávala bylo hned na začátku pár hádanek. Jelikož už jsem párkrát Dwemerská města navštívila byla to hračka. Ovšem dál už to začalo být dost těžké, nebýt Nelotha, který tohle město dlouho studoval, daleko bych asi nedošla, už jen z toho důvodu, že občas bylo potřeba být na dvou místech zároveň, což bych nejspíš sama nezvládla.
Použitím té kostky, co měl ode mne a dalších, které jsme nalézali, jak jsme se pouštěli dál do hloubky města, jsme postupně vyháněli vodu ze zatopených částí.
Vždy mě trochu děsí, že se spoléhám na něco, co už století nikdo neopravuje, ale zatím mě Dwemerská technika nezklamala. Díky tomu, že celé město bylo pod vodou, nežily zde ani žádné jiné formy života, které by nás napadaly.
Cesta tedy probíhala více méně poklidně, až na pár zádrhelů, když jsme umístili kostky špatně a voda místo klesání začala stoupat.
Konečně jsme se ponořili až na samé dno a nalezli místnost s podivným podstavcem.
Ležela na něm stejná kniha, jakou jsem našla v Miraakově chrámu. Tentokrát jsem se jí nedotýkala. Vzal ji k sobě Neloth.
Pak ovšem nastal problém, jak se vrátit zpět. Bylo potřeba postupně odebírat kostky, ale to by jeden musel zůstat.
Naštěstí byl mým průvodcem mág.
Já jsem se musela vrátit zpět stejnou cestou, za použití kostek a Neloth se s knihou vrátil portálem, kterým jsem já nemohla právě kvůli tomu, že měl s sebou tu knihu.
Oba jsme měli obavu, co by se mohlo v portálu stát, kdybychom tam byli všichni.
Tak jsem se vydala na cestu zpět. Cestou jsem přehazovala kostky a tím se za mnou město zase potápělo do vody. Trochu mě to mrzelo, protože jsem v tom spěchu za Nelothem ani všechno neprohlédla, ale stoupající voda mě už teď tlačila před sebou nahoru a ven.
Když jsem se dostala do vstupní haly, byl už zbytek stavby pod vodou.
Bylo mi to líto, trochu to připomínalo celou Dwemerskou civilizaci ... všechno zmizelo.
Trochu smutně jsem otevřela bránu, abych se dostala na nádvoří.
A tam na mě okamžitě zaútočila realita.
Nostalgii a lítost nad ztracenou civilizací vystřídal dračí řev.
Sotva jsem stačila uskočit před plamenem.
Kovové dveře Nchardaku se rozžhavily a zabouchly navždy vchod.
Doufám, že je Neloth venku i s knihou.
Ta ohnivá mrcha mi nedávala moc prostoru. Buď jsem mohla skočit do vody a utopit se ...fuj.
Anebo se s ní poprat.
Problém byl, že se jí nechtělo na zem a já tedy ještě pořád lítat neumím.
Šípy mi došly v Miraakově chrámu a já jsem je nestihla nikde nakoupit. Doufám, že mě tohle poučí pro příště, pokud to dneska přežiju.
Jak jsem, tak sledovala, jak nade mnou krouží a otáčela se za ním, všimla jsem si, že kousek od vchodu stojí nějaká zbraň.
Jóó a ne ledajaká zbraň.
Balista se šípy velkými, jak kopí.
Zdá se, že tady byl někdo na dráčky nachystanej.
Schovala jsem se za spouštěcí mechanizmus a čekala. Věděla jsem, že to nevzdá, že si pro mě půjde.
Nakonec mě našla. Na to, aby mě zasáhla musela trochu klesnout a tím mi dala možnost.
Balista byla, přes své stáří, stále provozuschopná. Stačil lehký dotek na spouštěcí páce.
Povolující tětivy zadrnčely a vypustily ze svého náručí tři posly smrti.
Jelikož s pevně stojící balistou nejde moc dobře zaměřovat tak jedna střela minula úplně a druhá proletěla křídlem, právě v okamžiku, kdy se ohnivec chystal znovu vzlétnout.
Roztržené křídlo ho donutilo k rotaci, čímž ho třetí střela zasáhla do středu hřbetu.
Paralyzovaný dopadl na můstek spojující město s pobřežím.
Vylezla jsem zpoza obrovské kuše a blížila se k němu.
"Proč mě nemůžete nechat na pokoji? Je tu dost místa pro všechny."
"Miraak ...," drak mi chtěl něco říct, ale v ten okamžik se objevil zase Miraak a zařval. Ten řev draka na místě zabil a vyrval z něj duši.
Nebo to bylo obráceně? Tak dobře tomu ještě nerozumím abych to mohla posoudit.


"Myslíš si kdovíjak nejsi chytrá, ale není to chytrost, ale zbabělost zabíjet draky na dálku. Měla ses mu postavit zblízka. Neměla bys proti němu šanci."
"Poslal si ho na mě ty, že?"
"To tě nemusí zajímat. Už to nebude dlouho trvat a osvobodím se z toho místa kde mě Hermaeus Mora vězní. Kdysi jsem využil jeho pomoci, abych se vzepřel drakům a teď se vzepřu jemu a uniknu zpět do světa lidí."
"Hm, ale nemyslím si, že by tu na tebe někdo čekal. Svět se dost změnil od doby cos na něm stál naposledy."
"To nevadí, vrátím zpět staré pořádky a opět se mi budou všichni klanět."
"Tvoje namyšlenost je pozoruhodná, ale když dovolíš, mám tady něco na práci," otočila jsem se k němu zády a nedbajíc jeho vzteklého povykování jsem se vydala na břeh.
Nebyl jsem si sice úplně jistá, ale dost věcí naznačovalo, že mi v téhle podobě nemůže nic udělat.
Jak jsem se od něj vzdalovala a nic se nedělo, věděla jsem, že mám pravdu.
Na břehu jsem se otočila, ještě tam byl a hrozil mi pěstí.
"Brzy se uvidíme, " houkla jsem na něj a on zmizel.
Nadhodila jsem na ramenou těžký batoh a rozhodla se, že tentokrát se stavím nejdřív ve městě,
v Havraní skále.
Prodám ty krámy, co sebou tahám, něco si uložím v domě, a až se zas vyspím v měkké posteli, nakoupím zásoby a vyrazím za Nelothem.


Kouknem se na zoubek tý Knížce, co jsme vylovili z vody Nchardaku.




SOLSTHEIM... SVĚT V KNIZE

Dorazila jsem do města se západem slunce. Obchodníci už měli zavřeno, takže jsem se vydala do svého domu. Přebrala jsem věci, co jsem nasbírala na svých cestách po ostrově.
Minule jsem v jedné z místností našla kovárničku, tak jsem si tam na chvíli zalezla. Potřebovala jsem nějaký ty šípy, proto jsem se pustila do výroby.
Kolem půlnoci mě to přestalo bavit a jsem vylezla ven z domu a vydala se k moři. Vodu sice ráda nemám, ale lézt do peřin ukoptěná z kovárny, to taky nemusím.

Ráno přišlo na můj vkus moc brzy, jsem spíš noční tvor a ranní vstávání mě ničí.
Vyhrabala jsem se z postele a pobrala věci, který chci prodat ve městě.
Chvilku jsem smlouvala s obchodníky, a nakonec jsem prodala všechno. Měšec se konečně po pár měsících nemusel stydět za svůj obsah. Tedy ne že bych byla chudá, ale raději mám peníze v jiné formě než v septimech. Mám v jedné skrýši schovaných už dost kamenů a zlatých cihel, chci si koupit někde dům. Až tohle všechno skončí. Třeba se mi ten sen splní.

Nakoupila jsem nějaký zásoby a vydala se za Nelothem.
Jak jsem předpokládala čekal na mě více než netrpělivě.
"Kde se couráš u všech bohů?! "
"Hele klid ušáku. Nejsem žádnej z tvejch sluhů, abys mi tady dělal kázání."
Kdyby pohledy mohly zabíjet je po mě, ale moc dobře věděl, že mě potřebuje, a tak to víc nekomentoval.
"Nevím, jak to bude přesně fungovat. Neznám nikoho, kdo by měl s tou Knihou stejnou zkušenost, o jaké si mi vyprávěla ty. Můžeme předpokládat, že do toho světa v knize jde jen tvoje mysl a tělo zůstane tady. Neznamená to ovšem, že nemůžeš zemřít. Myslím, že jestli zemře tvoje mysl tam, tak tvoje tělo tady taky, takže se snaž neumřít."
"Pokusím se, " ušklíbla jsem se a otevřela knihu.
Tentokrát to nebylo černé chapadlo, ale jakési zelenkavé stuhy popsané runami.
Ocitla jsem se zase v tom divném prostředí, jako ve snu.
Pohyblivé chodby, kaluže černého bláta, ze kterých vylézala chapadla a snažila se mě zabít. Poloprůsvitné bytosti se schopností se zdvojovat s magií jež bolela.
Odporné Číhavice.
Knihy létající v povětří.
Divnej svět.
Ještě tak vědět, co tu mám vlastně hledat.
Z nedostatku jiných možností jsem prostě pokračovala dál tím bludištěm.
Občas něco zabila, občas sebrala zajímavou knihu, nebo kouzelný svitek.
Aktivací orákulí se otevíraly další cesty a mosty přes černé hladiny.
Pomocí zvláštních knih do dalších pater ... prostě divný svět.
A pak jsem našla konec.

"TAK JSI DORAZILA. A ZDÁ SE, ŽE TĚ TO ANI MOC NEBOLELO. KAŽDÝ MÁ OTÁZKY A JÁ ZNÁM ODPOVĚDI. A TY CHCEŠ VĚDĚT JAK PORAZIT MIRAAKA."
"To chci. Řekneš mi, jak to udělám?"
"DÁM TI DALŠÍ SLOVO. PRVNÍ SLOVO ŘEVU UŽ ZNÁŠ JE TO GOL, ZEMĚ. DRUHÉ JE CHA, MYSL."
Jak to vyslovil vepsalo se mi slovo do paměti stejně jako u zdi.
"ALE DVĚ SLOVA NESTAČÍ TAM KDE PROTIVNÍK ZNÁ TŘI."
"Třetí mi nedáš?
"TŘETÍ SLOVO NEBUDE ZADARMO."
"Co po mě chceš?"
"VLASTNĚ MALIČKOST. STORN, TOHO ZNÁŠ, MÁ TAJEMSTVÍ, KTERÉ CHCI ZNÁT."
"Chceš abych ho přemluvila, aby ti to tajemství řekl?"
"V PODSTATĚ STAČÍ, KDYŽ BUDE ČÍST KNIHU. ZBYTEK SI ZAŘÍDÍM SÁM."
"Dobrá, promluvím s ním a uvidím co se dá dělat. A teď mě necháš odejít?"
"SAMOZŘEJMĚ. PROZATÍM. ALE JEDNOU TĚ POŽÁDÁM ABYS MI SLOUŽILA."
"No tak na to zapomeň. Zlikviduju Miraaka a mizím zas do Skyrimu."
"MOJE ŘÍŠE JE PO CELÉM NIRNU. NEMŮŽEŠ MI UNIKNOUT."
"To se ještě uvidí."
Svět kolem mě začal ztrácet tvar a vše zahalila mlha.

V příštím okamžiku jsem stála u stolku v Nelothově studovně.
Elf byl samozřejmě zvědavý na moje zážitky, a tak jsem u večeře vyprávěla co se stalo.


Nejspíš vlivem dlouhého pobytu v Apokryfě, nebo rozhovorem s Hermaesem Morou, se začala probouzet temnota do teď zapomenutá v koutku mého vědomí, jen jsem to zatím nevnímala.