Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Moira

Přidal Moira dne 02.07.2017 00:49
#19

Jelikož jsou následující kapitolky takové vysvětlující a krátké, tak jich je víc ... Jo a Moira je občas trochu depkoidní a ukňučená ...





VYŠNÝ HROTGHAR 2


Strávila jsem v Hrotgharu několik týdnů, ale popravdě, výsledky nic moc.
Používat dračí řeč mi problémy nedělalo, ale intenzita mých řevů se nezlepšovala.
Stále to bylo takové neslané nemastné, někoho bych tím možná zranila, ale na draky by to rozhodně nestačilo. Bratři už ze mě byli unavení a já ostatně sama ze sebe taky. Ať jsme zkoušeli jakýkoliv postup, stále to nebylo ono.
Arngeir se mnou vedl dlouhé rozhovory a snažili jsme se společně přijít na kloub tomu, co se se mnou děje. Jednou si mě zavolal do své pracovny. Když jsem tam dorazila, usadil mě do křesla a vzal ze stolu nějakou knihu.
"Našel jsem v knihovně tyhle spisy. Je v nich uvedeno pár případů podobných tobě. Jak jistě víš jsou rasy, kterým jde používání magie skoro samo...."
"Ano, elfové třeba, " přikývla jsem.
"Ano elfové jsou dobrý příklad, ale například Argoniané jsou také dost magicky zruční. Nordové jsou schopní se magii naučit a dle vlastní zkušenosti musím říct, že to není až takový problém.
Dokonce ani Orsimerové nejsou bez talentu. Jen..."
"Ano vím co chceš říct, Khajiit a magie jsou jak oheň a voda. Vůbec nechápu, jak si nějaká vyšší moc mohla vybrat zrovna mě. "
"Možná je to v tvém vnímání světa, co my víme. Z nějakého důvodu vybrali tebe. A tady v té knize jsem možná našel způsob jak obejít tvou rasovou nevhodnost k magii. Někdo se učí ovládat magii meditací, někdo emocemi. Možná když najdeme pro tebe nejvhodnější kombinaci emocí, dokážeš dračí jazyk použít efektivně."
"No tak snad se konečně někam dopracujeme."

Ne nedopracovali.
Ano, lze bez lhaní říci, že pokud jsem vzteklá, jdou mi řevy o hodně lépe.
Ale jak si udržet nějak stálou hladinu vzteku? Na to jsme nepřišli. Když jsem používala řev, hněv pomalu vyprchal a bylo po legraci.

Všichni jsme toho měli plné zuby, takže když dorazil posel z Bílého Průsmyku, že Kodlak žádá, abych se alespoň na pár dní vrátila do Průsmyku, kvůli nějaké Družinické záležitosti, všem se nám ulevilo, že máme důvod skončit. Snad nikdy jsem neměla tak rychle sbaleno.
Vyprovodili mě před bránu.
Dohodli jsme se, že nepřestanu s tréninkem a třeba se povede mezi lidmi najít můj vlastní spínač dračích řevů. A že můžu zůstat v Průsmyku alespoň měsíc.
Pak se zas vrátím a uvidíme co dál.

Když jsme došlápla do čerstvého sněhu, ukázalo se, že alespoň nějaké výsledky tenhle můj pobyt tady přinesl. Hodiny cvičení v prochladlých místnostech kláštera se obrazili v mém vnímání chladu.
S údivem jsem zjišťovala, že nemrznu, přestože se kolem mě honily sněhové vločky v poryvech ledového větru.

Použila jsem jeden z řevů, který jsem se naučila a seběhla jsem ten kopec za půl dne. Oproti výstupu nahoru to byla naprostá hračka. Jestli mě vpřed hnala touha zmizet, nebo být brzy u Vilkase, nebudu pitvat.






NOVÁ RODINA



K městu jsem se dostala k večeru. Nepozorovaně jsem proklouzla zavírající se branou.
Na hradbách stráže zapalovali louče a stejně tak se rozsvěcela okna v domech.
Zastavila jsem se chvíli to sledovala.
Matky zahánějící děti do domů.
Stánkaře sklízející stánky.
Obchodníky zamykající obchody.
Bylo zvláštní, jak to bylo milé.
Zachytila jsem za sebou pohyb a ztuhla.
Vzápětí jsem se uvolnila a nechala se bez odporu obejmout.
Stál tam ve tmě a čekal, až se pokochám městem, než mě vyrušil.
Opřela jsem se o něj a ještě chvíli jsme koukali na lidi.
Pak jsme se ruku v ruce vydali k Jorrvaskru.
A jelikož už bylo dost pozdě na návštěvu u Kodlaka, šli jsme zjistit jestli mám už v pořádku ruku.

Když ráno Farkas vtrhl bez zaklepání do Vilkasova pokoje a viděl co viděl, měl na tváři takový výraz, že jsme se s Vilkasem smáli ještě pár dní potom, když jsme si na to vzpomněli.

Kodlak mě pozval, aby mi splnil to co slíbil. Sekera byla znovu vcelku, díky Nebeské kovárně a Eorlundovi Šedovlasému.
Stát se družiníkem byla pro mě opravdu čest, ale dar, který mi k tomu nabídl, jsem odmítla.
"Promiň Kodlaku, mám potíže s tím, co jsem normálně, natož k tomu přidat další bonus. Myslím, že fyzicky se vám vyrovnám, takže v tom problém nebude. A krom toho stejně se musím nějak naučit jak zvládat řvát. A jako vlkoušovi by mi to nešlo už asi vůbec."
"No musím uznat, že máš pravdu. Stejně je to dobrovolné, není to povinnost. Ale jako rodinu nás doufám bereš?"
"To rozhodně!"

Dalších pár týdnů bylo jak ve snu.
Vědomě jsem zapomínala, že bych se měla vrátit do Hrotgharu. A moje nová rodina mi to nepřipomínala. Učili jsme se žít spolu.

Ve dne jsme společně cvičili nebo plnili úkoly od Kodlaka.
Večer jsme se s Vilkasem věnovali jeden druhému.
Jindy jsme se toulali po Skyrimu. Vyčistili jsme spolu hezkých pár starých mohyl a zřícenin.

Když někdo někde viděl draka, tak nás zavolali.
A tak jsme i zabíjeli draky. Moje schopnost pohltit dračí duše mi zůstala, ale využít je .... to už mi tak moc nešlo.
Našli jsme společně pár dalších zdí, které mi zazpívaly svojí magickou píseň. Ale moje schopnost zařvat v dračí řeči ustrnula na mrtvém bodě. A mě se popravdě už ani nechtělo být Drakorozenou.


A tak se někdo někde rozhodl, že už to takhle nebude.




KRVAVÁ LÁZEŇ


Když jsme se jednoho dne vrátili s Vilkasem z další placené výpravy, našli jsme město v naprostém zmatku.

Na ulici bylo několik mrtvol, stráže se pohybovali po městě s obnaženými meči, magické léčitelky pobíhaly kolem.
Všichni na nás zírali takžka s nenávistí a nikdo nechtěl odpovědět na naše otázky.
Nad městem se vznášel oblak dýmu, který jako by byl z ohně někde pod Dračí síní.

Rozběhli jsme se do Jorrvaskru.
Na první pohled bylo jasné, že je zle. Eorlund ošetřoval raněného Farkase a než si uvědomil, kdo jsme hrábl po zakrvácené sekeře, ležící vedle něj na zemi.

Zapálit dřevo nasáklé mořskou solí se jim nepodařilo, ale všude kolem doutnaly přístavby, stromy i keře. Vilkas se rozběhl k bratrovi a já jsem se rozhlížela po ostatních členech "smečky".
Bilance byla strašlivá.

Většina mladších členů, kteří ještě ani nebyli přijati do Kruhu, byla po smrti. Ti co zbyli, se s děsem v očích krčili v hloučku.
Všichni velitelé byli více či méně zranění, jediný Eorlund vyvázl bez zranění. Jestli to bylo díky jeho věhlasné sekeře nebo díky tomu, že nemá vlčí krev, to nevím, ale všichni ostatní na tom byli špatně, hlavně díky tomu, že byly použity stříbrné zbraně.

"Byl to někdo, kdo přesně věděl po kom jde," řekl Eorlund.
Okoukla jsem pár mrtvol co nepatřili k nám.

"Stříbrná ruka, chtějí vyhubit všechno co není nordské."
V ten moment mi došlo co, nebo spíš kdo, mi tu chybí.
"Kde je Kodlak??"
"Nevím, naposled jsem ho viděl jak bojovali společně s Aelou kousek od vchodu. Ty lidi chtěli mermomocí dovnitř. "

Vydala jsem se tedy do hlavní budovy.
Musela jsem překonat dost velkou hromadu mrtvol, než jsem se dostala dovnitř.
V hlavní síni jsem našla Aelu, v bezvědomí a přivázanou k židli.
Levá ruka jí bezvládně visela k zemi, raději jsem ani nezkoumala na čem ještě drží.
Ve tváři měla několik čerstvých řezů, které se vůbec nehojily.
Opatrně jsem jí odpoutala a položila na stůl. V boku jsem potom našla to, co jí udržovalo v bezvědomí a nedovolovalo tělu se hojit. Vytáhla jsem z ní stříbrný trn a dívala se, jak se tělo pomalu dostává z nejhoršího.

Otevřela oči :
"Odvlekli Kodlaka, bylo jich moc a moc stříbra. Chtějí Wuuthard. Nevím proč, ale nejspíš si myslí, že díky němu jsme tím čím jsme."
"Nebo chtějí zničit Ysgramorovu hrobku. Sekera je klíč."
"To jsem ani nevěděla. Zas nějaká Kodlakova tajnost," pomalu se snažila si sednout na stole, kam jsem jí uložila, "vím kam šli, řekli mi to. Abychom věděli kam donést sekeru. "
"Dojdu tam."
"Proč si myslíš , že zvládneš to, co jsme my nezvládly, "zavrčela Aela a snažila se do bezvládné ruky sebrat meč.
"Proč? Minimálně jeden důvod tu je, nejsem vlk a nevadí mi tím pádem stříbro. A to oni nevědí, jestli použijí stříbro ve snaze mě zastavit, nebude jim nic platné."
Úkosem na mě pohlédla.
"A za druhé, jsem drakorozená, to taky nevědí."
"Tss sice jsi, ale moc to poznat není."
"To víš ty, vím to já, ale oni ne. Konec diskusí, kam mám jít?"
Řekla mi to. Pak se šla postarat o svá zranění.

Skočila jsem si posbírat nějaké věci z pokoje a vyrazila jsem na cestu.

Teprve, když za mnou zapadla brána Bílého Průsmyku, začalo mi docházet co se vlastně stalo.

Přišla jsem o část rodiny, možná o domov. Nevím, jestli se podaří zachránit raněné a netuším jestli se mě podaří zachránit Kodlaka.
V duši se začala rozrůstat bolest.

Jakmile jsem se dostala na dohled pevnosti, kde měl být držen Kodlak, nejdříve jsem zkoumala, jestli tam nejsou zase nějaké magické pasti.
Jelikož jsem nic nenašla, vydala jsem se dovnitř.
Vypadalo to, že tam nikdo není. Všude bylo ticho.
Po zkušenostech z minula jsem se vydala spíš do spodních částí pevnosti.
Vstup do pevnostního vězení ve mě vyvolal nehezké vzpomínky. Nejen, že jsem si vzpomněla na to, co jsem v podobné místnosti viděla naposledy, ale vzpomněla jsem si i na Lýdii.
Bolest se stupňovala.

Jak jsem procházela dál do nitra pevnosti, podobnost se zvyšovala. Tak jako tehdy, i teď jsem viděla klece s mrtvými nebo umírající vlkodlaky. I když tato zvířata nemají nic společného s Družiníky, stejně to nebyl příjemný pohled.
Zpomalila jsem svůj pohyb a připravila jsem si luk.
Za pootevřenými dveřmi další místnosti jsem uslyšela hlasy.
Opatrně jsem tam nahlédla.
Šílené divadlo, které se mi objevilo před očima, mě málem připravilo o rozum.

Uprostřed místosti byl jakýsi dřevěný rám.
K němu byl přibitý Kodlak, napůl v proměně.

Jako v transu, naprosto neschopná se kontrolovat, jsem vstoupila do místnosti bez ohledu na nebezpečí.

Přestože protivníci byli v první chvíli naprosto v šoku z mého chování, brzy se vzpamatovali.
První šíp mě zasáhl do pravého boku. Neškodně se svezl po prošívanici. Měkký stříbrný hrot neměl žádnou šanci prorazit několik vrstev pevné látky. Ani následná salva šípů neměla očekávaný výsledek. To je trochu vykolejilo a mě dalo čas dojít až ke Kodlakovi.

Doufala jsem, že už není živý, když jsem viděla, jak z něj v cárech visí pruhy kůže. Nejspíš se snažili někde pod vlčí kůží najít člověka. Vyhaslé oči mě ujistily, že už netrpí.

Vlna hněvu a strašlivé bolesti, mě hrozila roztrhnout.
Otočila jsem se tváří k těm naprosto šíleným lidem.

"Ani jste nepočkali, jestli někdo dorazí, ale čemu se divím. Něco takového jako jste vy nemá právo na život."
Můj hlas zněl v místnosti tiše a přesto hrozně.
"Ne my, ale vy nemáte právo na život," vykřikl jeden z nich a vyrazil na mě se svým stříbrným mečem.

Byl k smíchu.
Pustila jsem luk a ani se neobtěžovala vzít kladivo. Chytila jsem ho za krk a přesto, že se pokoušel mě bodnou, jsem mu zaryla drápy do krku. Krev mi vychrstla do tváře.
Chroptící mrtvolu jsem hodila zpět na jeho kumpány a připravila se na další útok.

Bolest v mém nitru dosahovala naprosto obludných rozměrů.

Zabili ho.
Zabili nebo zranili každého člena mé nové rodiny.
Spustila jsem ruce připravené k boji, podél těla.
Překvapeně se zastavili.
A já jsem na ně vyslala všechnu svou bolest v dračím jazyce.

Řev, který vyšel z hloubi mé duše, je trhal na kousky. Ti, jenž nestáli přímo přede mnou, byli smeteni tlakovou vlnou. Mrskla s nimi o stěnu, kde si rozdrtili kosti. Praskající lebky rozhazovaly kolem sebe kousky bělavé hmoty.
A já jsem nebyla schopná přestat řvát.
Ta bolest musela ven.

Řev nejen, že zabíjel lidi, ničil i celou pevnost.
Málem jsem tam s nimi pohřbila i sebe.
Ani nevím, jak se mi podařilo se dostat ven.

Někde v houbce své mysli, jsem našla zasunutou vzpomínku, určitě nebyla moje.
Před očima mi naskákaly runy jak vypálené ohněm.
Bolesti bylo ve mě stále dost a tak jsem ta slova zařvala.
Poslala jsem je nahoru, vzhůru k noční obloze jako obžalobu celého světa.
A obloha mi odpověděla.
Obzor se zatáhl olověnými mraky, spustil se prudký liják a nebe začaly křižovat blesky.
Utápěla jsem se v té černočerné tmě.
Moje mysl přestávala vnímat realitu.
Všude jen bouřkové peklo a tma.
Tma kolem mě i ve mě.


A právě v okamžiku, když už hrozilo, že mě ta tma celou pohltí, celou spolkne a změní k nepoznání, objevilo se malé světýlko.
Konejšilo mou bolest novou nadějí.
Uspávalo ji.
Vilkas.

Vyplula jsem z černoty beznaděje a nadechla se z hluboka jako trosečník, zachráněný v poslední chvíli pevným kusem země.



Amulet, který jsem našla pod sochou, zapomenutý v chvatu dní, začal pomalu žhnout rudým přísvitem středového kamene.





Šedovousí seděli v kruhu a meditovali, když uslyšeli ten poslední řev, který zatáhl oblohu Skyrimu těžkými mraky.
"I obloha jí poslechla."
"Ano zdá se že našla svůj klíč k používání dračí magie."

Upravil/a Moira dne 02.07.2017 00:58