---

PROBUZENÍ



... Ta bolest hlavy je nesnesitelná.
Včerejší noc byla nejspíš veselejší než se zdálo. Moc medoviny a málo jídla.
U všech bohů co je to za kravál? Fakt to zní jako hrkotání kol po cestě?
Kocovinu mám, že se ani nemůžu hýbat. Počkat, co to má znamenat?
To je nějakej vtip? Proč mám na rukou pouta?
Ani pohled mi nejde zaostřit, to nebyla jen medovina ?
Aha, takže sedím na nějakým voze a ...

"Hej už si vzhůru kotě ?"

Kotě? Co si ten špinavej vandrák myslí? A co to tu tak strašně smrdí? Tohle už opravdu přestává být legrace.
Co to ???? Proč mám takový děsný drápy ???

"Hej malá tak už se prober, zaspíš vlastní popravu."

Popravu ? Co to u všech pekel plácá?
Tak tohle by fakt už stačilo, kde jsou kruci všichni ? Tahle legrace se ubírá nějakým špatným směrem. Musím se z toho nějak dostat.
Takže si to shrneme....jsem na voze, v poutech, jedu nevím kam, a tenhle maník mě oslovuje kotě?
A vida nějaký město ... Helgen ? Ale to nedává smysl, pár chalup přece není město ... tedy tohle není jen pár chalup ... pevnost? císařský vojáci ?

"Tak lezem dolu z těch vozů vězňové"

Vězeň? Tohle začíná zavánět velkým malérem. Špatně se mi vstává, něco vzadu mi překáží v pohybu.
OCAS ????
Skočím dolu z vozu a něco vpředu na hrudi mě zabolí.
PRSA ???
Tohle je fáákt divný, nedává to smysl ... ledaže ... 
Někde z dálky bylo slyšet něco, co tu nemělo být

"Seřaďte se tady přede mnou."
"Tak jste tu všichni za spolupráci s povstalci, včetně tady vašeho velitele Ulfrika, který zabil svého vlastního velekrále."

" Když bratři přijdou vést válku ...."


******

.... Děsně mě bolí hlava, jak se mi tohle mohlo stát? Vždyť jsem včera až tak moc nevypila. A vida tamhle sedí ten maník co jsme spolu pili.
"Hej o co tu jde ?"
"Ále, konečně ses rozhodla se mnou začít mluvit? Jak vidíš sebrali nás císařský a hodlaj nás popravit."
"Proč?"
"Ty asi moc o Skyrimu nevíš že ? Máme tu povstání proti říši a tak trochu ses do toho připletla. Promiň, " omluvně pokrčil rameny.
Rozhlédla jsem se kolem sebe, jeden z vězňů měl zavázaná ústa a chlápek v brnění s ním právě mluvil.
Obviňoval ho ze zabití krále.
A právě řekl, že nás všechny popraví.
"Ale já s tím nemám nic společnýho. Nic o vašich sporech nevím!!"
Ten co držel v ruce nějaký seznam na mě soucitně pohlédl,
"Můžeš mi říct kdo jsi ?"
V ten moment mi došlo, že vlastně ani nevím kdo jsem, všechno kdo nebo čím jsme byla, bylo jak v mlze. Jak kdybych nikdy neexistovala, žádné vzpomínky, kromě včerejška, prostě nic.
"Bohužel, netuším."
"Generálko, žádného Khajiita v seznamu nemám. Nejspíš je tu opravdu omylem."
"Nezájem, nic si nepamatuje, takže spadla do stejné magické pasti jako ten zbytek tady. A stejně tu nemá co dělat, jistě je to jenom nějaká zlodějka, nebo vražedkyně. Půjde na špalek s ostatníma."

...někde v dálce se ozvalo zadunění ...

******

... Khajiit ?? grrr tak to byl ten smrad, a navíc ženská? samice? nebo jak se to třídí ? bohové za co ?
Tohle už ne !! To nemůže být pravda.
Pohled na oblohu mě ujistil, že to je pravda ...
Byl tam ... černej jak samotná smrt, křídla zastínila slunce ...
Alduine...ty zmetku ... to není možný, poslali jsme tě do ...

"Černá křídla v zimě, Alduin ta zhouba králů ..."

*****


... Potřásla jsem hlavou abych rozehnala mlhu, která se mi dělala před očima, Divný, jako bych na chvíli zas ztratila vědomí.
U špalku první z vězňů právě přišel o hlavu.
Jak se zdá jsem na řadě teď já.
Ten divnej zvuk se ozval znovu a podstatně blíž. S hlavou na špalku jsem pohlédla vzhůru. Na cimbuří věže právě dosedlo zosobnění nočních můr.
Drak.
Divné bylo, že jsem z něj neměla strach. Něco ve mě ho znalo.
Kat se zhroutil k zemi v plamenech z dračí tlamy ...

" ten starověký stín, co spolkne svět, se zjeví ..."


******

... Tak tohle je fakt bezvadný nic lepšího mě snad ani nemohlo potkat.
Mám tu něco dělat, když se dělím o tělo s nějakou Khajiitkou ?
U Akatoshe, budu se jí asi muset ukázat, nebo tu chcípnem oba.
Oprava, ona chcípne, já už dávno sedím v Sovngardu.


******


... Zas ten pocit ztráty vědomí, to mě moc nebaví. Asi bych se měla zvednout a něco začít dělat...
"No to bys měla tedy, nejlepší by bylo zmizet odsud."
Co to herdek bylo? Zbláznila jsem se ? Slyším hlasy ? Tedy hlas.
"Hele nemudruj, na pokecání bude dost času potom, teď je nejdůležitější zmizet odtud. Myslím, že držet se táhle toho císařskýho by nebylo marný. Bude vědět kudy ven"
Éé ... sem magor, mám v hlavě ..ani nevím co, asi jsem se zbláznila z toho draka.
"Ne nejsi magor, ani ses nezbláznila. Prostě udělej co ti říkám, vysvětlíme si to později"
Fajn, budu poslouchat hlas v hlavě, ale co, logiku to má. Hlavně ať je zticha.
"Jo budu zticha když budeš dělat co se po tobě chce."
"Mlč už!"
"Ehm, doporučoval bych nemluvit nahlas. Budeš za blázna."
Rozhlédla jsem se kolem sebe, naštěstí měli všichni dost práce s drakem na to aby si všímali, že jedna Khajjitka si povídá sama se sebou. Kousek od sebe jsme viděla toho chlápka co sem nou přijel na voze, běžel spolu s tím svým "králem" do pevnosti. Vběhla jsem tam za nimi.
"To bych neviděl jako dobrej nápad," zaznělo mi v hlavě.
"Proč? Zdají se v pohodě."
"Jestli se nemýlím, tak potřebuješ silné Císařství,ne nějakou bojůvku na Skyrimu."
"Jak myslíš."

Vyběhla jsem po schodech do patra.
"Stůj!!"
Zkameněla jsem na místě, nade mnou se roztříštila zeď, vyšlehl tam plamen a hroutící se kameny popadali na vojáky, kteří zůstali dole.
"To bylo o fous."
"Díky."
"Vidíš tu střechu? Skoč dolů."
"Ses zbláznil ?? To se nedá!"
"Seš krucinál kočka. Umíš snad skákat ne?"
Zavrčela jsem v odpověď a skočila. Se svázanýma rukama to nebylo úplně v pohodě, ale nohy mi slouží dobře.
"Šikulka."
"Nech si připomínky na pozdějc. Co dál?"
"Bude se tu někde motat ten kapitán od císařskejch, najdi ho, věřím, že nám pomůže zmizet."
"Když to říkáš."

Přes kouř z požáru jsem toho vojáka nakonec zahlédla. Když jsem k němu doběhla, zdálo se že je rád.
"Takže jsi to přežila, to mě těší. Potřebujem se odtud dostat, jdeš se mnou ?"
"Mileráda."
"Tss, nezapomeň, že je to Nord. Dej si něj pozor, nemaj zrovna Kočky v lásce."
"Kušuj. na tvoje moudra jsem teď zrovna zvědavá."

Voják po mě hodil pohledem a mě došlo, že jsem zas mluvila nahlas. Je to peklo, mluvit s někým ve vlastní hlavě a nezapomínat při tom držet hubu.
"Jdeme ?"
"Jo zkusíme to támhle tudy."
Vyběhli jsme zpoza hradeb pevnosti a dostali se do další části města.
"Myslím, že tímhle směrem by měla být brána ven z města," ukázal doleva.
Vyrazili jsme se tím směrem, když nám do cesty vběhli utíkající vězni.
"Ralofe stůj", křikl můj průvodce a tasil meč.
"Necháme to na jindy Haralde. Dneska je to každej sám za sebe."
"Dobrá," Harald vrátil meč do pochvy a pokračovali jsme v běhu.

"Takže Harald, dobrý jméno, pro poctivýho Norda."
"Co ty víš o Nordech prosím tě. Jsi jen nějakej hlas v mý hlavě, kterej mě dohání k šílenství."
"Hlas v tvý hlavě !! Jenom to? Myslíš si, že jsem jen nějaká tvoje halucinace?? Bohové !! Kdybych měl tu moc dokázat ti, že jsem něco úplně jinýho. Přežiješ tohle peklo jen díky mě!! "
"Jo jasně, přežiju díky tvejm kecům. Ne děkuju, zatím jsou to moje nohy, který běží!"

Běžela jsem za Haraldem do další části města, proběhli jsme strážnicí obranné věže a po schodech seběhli do podzemních chodeb. Tam mi konečně rozvázal spoutané ruce. Ve správcově bedně jsem pak našla pár kousků jídla a nějaký oblečení, velmi ráda, jsem ze sebe shodila tu potrhanou halenu a oblékla poctivou zbroj.
"Alespoň něco," ocenil to Harald.
V jedné místnosti jsme pak narazili na pár Bouřných hávů, jak si ti povstalci říkají.
Harald myslel, že to s nimi půjde po dobrém.
Nešlo.
Byl trochu překvapený, když mu došlo, že ani nepotřebuju mít zbraň.
Drápy jsou holt drápy, ať se vám to líbí nebo ne.
Sice jsem o sobě stále ještě nic nevěděla, ale když jsem vzala do ruky kladivo jednoho z povstalců, abych měla alespoň nějakou zbraň, měla jsem dojem, že tu věc nedržím v ruce prvně.

"Ty si nepamatuješ nic ze své minulosti?"
"Ne"
"Fakt nic, Ani jméno?"
"Ne a nech mě na pokoji, stejně je to určitě tvoje vina."
"Ta možnost tu je, to máš pravdu, ale já tvoje vzpomínky vidím úplně jasně. Je divné, že ty ne."
Prvně za celou dobu, hlas v mé hlavě zněl zamyšleně a provinile.
"Hele netuším co jsi zač, ale teď mě nech nám zachránit krk."

******




... Bylo až děsivé, s jakou samozřejmostí jsem brala na vědomí fakt, že někdo jiný mluví v mé hlavě. Jako kdyby to bylo něco normálního, jako kdyby k tomu celou dobu vše směřovalo.

... Bylo zvláštní s ní takhle mluvit, jak jsem nahlížel do jejích vzpomínek, které jak říkala sama nezná, docházelo mi co vlastně mám dělat. Nejsem tu proto, abych něco dělal. Jen jí musím ukázat cestu. Vrátit jí její vlastní život a obohatit ho svými vzpomínkami, svými zkušenostmi svými možnostmi. Jsem nejspíš to co jejich Mane, nazval její druhou částí. Každé rozhodnutí bude někoho bolet, vždy část jí bude trpět, protože některá z těch rozhodnutí bude dělat proti své přirozenosti, na základě mých zkušeností. Ale má to i lepší stránky, bude se mnohem rychleji učit přežít nežli já. Díky mým vzpomínkám přeskočí roky tréninku a bude připravena. A až tohle skončí bude dál žít svůj život, bez dalšího zasahování zvenčí.


******


Běželi jsme s Haraldem podzemními chodbami, které se za námi hroutily pod útoky draka, a tím nám naprosto přesně osud ukazoval cestu kudy ven. Ještě asi dvakrát jsme narazili na Bouřné, naštěstí se stále stejným výsledkem. Jednou se plížili kolem medvědice až jsme konečně vylezli ven z podzemí na denní světlo.

"Díky bohům, přežili jsme. Děkuju i tobě pomohla jsi mi, sám bych to asi nepřežil."
"Nápodobně, pomohli jsme si navzájem."

"Měla by ses dojít trochu vykoupat, smrdíš."
"Ty seš tu pořád? Není ti to už trochu trapný mě takhle peskovat?"
"Dělej co ti říkám, potřebujeme si popovídat a jeho k tomu nepotřebujeme."
"No jo porád."

"Dojdu se k potoku napít, počkáš tu na mě?"
"Jasně půjdeme pak do Vorařova, je to kousek a mám tam příbuzné."


Došla jsem k potoku a sedla si na břeh.
"Tak o co jde."
"Přišel jsem nejspíš na to proč tu jsem. Jsem tu jen proto abych ti pomohl. To co přijde se nedá zastavit. Budeš tím muset projít. Moje vzpomínky ti jen pomůžou tím projít rychleji, ale stejně většina práce zbude na tebe. Dostaneš se do spousty situací, kdy využiješ to co ti teď nabízím, v těch chvílích věř svým instinktům, to budu já. I tak to bude bolet. Ale bolest už znáš, s tou umíš žít."
"Takže odejdeš?" Nečekaně mě to zamrzelo.
"Nejspíš ano, vrátím se tam kam patřím, do Sovngardu."
"Seš mrtvej? Seš duch ? "
"No spíš vzpomínka," úplně jsem cítila jeho úšklebek.
"A zkušenost, kterou ti darovali bohové, abys na to nebyla sama. Chtěl bych teď aby sis vzpomněla kdo vlastně jsi."
"No to bych sama ráda, ale nějak nevím jak na to."
"Cesta by byla. Začni tím, že se podíváš na svoje jizvy. Začni tou na levé noze, pokračuj levou rukou a nakonec se podívej na svůj obraz ve vodě."
"A to si myslíš, že pomůže?", zapochybovala jsem.
"Co jsem ti říkal, věř svým instinktům. Jsem HLAS v tvé hlavě nehádej se. "

Sjela jsem pohledem na levou nohu, na lýtku se bělala jizva. Když jsem po ní přejela prstem uviděla jsem malé kotě bojující o život u boku umírající matky.
Na levé ruce mi chyběla část malíčku .... boj o život v aréně a nezřetelná postava v pozadí.
Už vcelku zvědavá jsem se naklonila nad vodu v potoce.
"A nezapomeň až mě budeš potřebovat budu tady."

Pohlédla jsem na svou tvář ve vodě ... čerstvá jizva na tváři ... blýskající se meč ... otec.... klan .... Mane...Elsweyr ...


*****



"Tady jsi, hledal jsem tě, nevracela jsi se dlouho."
Podívala jsem se na Haralda trochu jinýma očima než doposud.
"Jsem v pohodě, jen jsem se zamyslela."
"Aha, tak vyrazíme? Za chvíli bude tma a do vsi je to ještě docela dálka."
"Jasný jdeme."
Zvedla jsem se ze země a trochu zklamaně se ujistila, že hlas v mé hlavě opravdu zmkl.
"Jo když už jdeme spolu docela rád bych znal tvoje jméno."

Maličko jsme se pousmála, teď už jsem mu mohla odpovědět, protože jsem odpověď znala.

"Jo to by bylo dobrý. Po našem ti to říct asi nepůjde, ale po vašem je to Moira. Jmenuju se Moira."



" a spolu s ním se znovu zrodí Drakorozený."