Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej

Přidal Adrian_S dne 15.10.2016 17:21
#1

„Divoký lid“, „Šílenci z Plání“, „Obyvatelé Holin“… to jsou různá pojmenování národa, jenž žil už od pradávných dob v západních kopcích Skyrimu. Měli svou víru, své tradice a svou vládu, dokud nepřiplul Ysgramor z Atmory se svými Družníky a nezačal osidlovat celou provincii. Když Nordi vyhnali téměř všechny původní domorodce a ustanovili novou vládu, mezi lidmi z Plání propukaly nepokoje, až jejich harmonie a soudržnost upadla. Mnoho z nich nenávidělo nejen Nordy, ale i své krajany.

Jak utíkal čas, a říše se ocitla ve Velké válce, těchto obyvatel stále více ubývalo, až zbylo pouze několik větších skupinek. Jejich svobodný svět takřka zanikl, byli považováni za „vyvrheli“ a často na ně byly vypsány odměny. A právě nyní, kdy se krutost a nespravedlnost trestala ještě větší krutostí a nespravedlností, se v jednom kmeni narodila osoba, která nesla v srdci nejen pomstu… ale touhu osvobodit svůj lid.

Část 1. - Zkouška

Na nebi se objevovala rudá peřina a těžký denní vzduch se vypařoval. Cvrlikání cvrčků a ojedinělý průlet drobného hmyzu ozvučoval klidné ticho. Stromy jalovců a stonky zavřeného kvítí se lehce houpalo do mírného vánku. Několik hvězd se už zrodilo nad trojicí hlav neznámých postav pobíhajících po kopcích.

Lehce odění muži v šatech z kožešin a kostí zvěře se škrábali po strmých skaliskách a kamenných výčnělcích ostrých jako břitva, z rukou jim malinko stékala krev. Těla byla z poloviny zahalena hrubým oděvem, na opascích se jim houpaly divné nástroje ze dřeva a kamene. Jen ten poslední, nesoucí na zádech mršinu jelena, měl pod zvěří připevněný primitivní luk a několik dřevěných šípů s kostěnými hroty.

Starší světlovlasý muž se u jedné ze skal zastavil a natáhl ruku nad sebe… jasné znamení, aby se skupina zastavila. Za ním běžel mladý hoch s ryšavou neupravenou hřívou, který poslechl příkaz vedoucího, to samé učinil i poslední muž s nákladem. Chvíli se dvojice divila, proč stojí, ale když vůdce ukázal kamsi kupředu a jemným gestem naznačil, aby se přikrčili, pochopili. Před nimi se nacházela šelma, brousící si své drápy o strom, přičemž vydávala velice hlasité zvuky. Vůdce se otočil za sebe a ukázal na společníka, aby se k němu připlížil.

„Támhle je! Medvědice.“ ohlédl se na mladšího hocha, „Tohle je tvůj cíl! Poraž ji, tvůj duch dospěje a získáš si úctu v kmeni.
Ve tváři hocha se objevil náznak nejasnosti, „Mám se na ní vrhnout teď hned? Pomůžete mi nějak?“
„Cedan a já ti pomůžeme v honbě, avšak tvůj meč musí prolít její krev!“ zvážněl hlas a ruka dopadla na tázajícího se, „Tenhle úkol je velmi těžký, není to jako lov srnců nebo nějakého zajíce. Pochop, můj soukmenovče, každý muž si tímhle musel projít a nyní přišla řada na tebe! Slíbil jsem tvému otci, že na tebe budu dávat pozor, to ovšem neznamená, že tě nechám odsud odejít bez boje.“ podíval se na lučištníka, který jen kýval hlavou, „Uděláme to takhle: já se k ní připlížím zleva, Cedan zprava a naženeme ti jí. Pokud se na nás vrhne, zaútočíš a zabiješ jí. Jestli to ale neuděláš a dorazí ji někdo z nás dvou… bohyně tě potrestej! A pak nás tvůj otec roztrhne vejpůl!“ vydechnul a zeptal se rázně, „Je to jasné?“

Hoch jen kývnul hlavou, vůdce hodil okem po Cedanovi a tiše mu sdělil, aby si připravil luk. Mršinu odhodil na zem, do rukou chytnul zbraň a počkal, až dvojice vyrazí za bestií. Vůdce se velmi rychle a tiše sunul skrze trsy trávy, menší skaliska přeskakoval jak laňka po zásahu, až se dostal do zad medvědice, ale nezaútočil. Jakmile se dostal na plánované místo, dal mladému znamení, ten se začal přesouvat na svou pozici. Než se stačil střelec dostat na vyšší skalku, medvědice přestala ostřit drápy a znervózněla. Pár vteřin se ohlížela kolem sebe, do čenichu nasávala nejen okolní přírodu, ale i zápach zdejších skrytých postav. Po uvědomění se obrátila čelem ke skrytému vůdci, ale oko v dáli spatřilo zcela odhaleného mladíka… z tlamy se ozval hrozivý řev.

Střelec vystřelil, šíp se zakousl do kožešiny, ale moc hluboko nepronikl. Namísto toho se zvíře rozzuřilo a rozeběhlo se k odhalenému. Ten si vzal do rukou dvě velmi hrubé dřevěné zbraně s kamennými a kostěnými výčnělky, jež byly ostré jak zuby jezerních ryb. Ačkoli se připravil na zcela nemožný odpor, postavil se do obranného postavení a čekal, až se přiblíží. Do očí se mu dostala vlna strachu… bylo to poprvé, kdy čelil osamoceně proti tak velkému nepříteli, proti tak nezkrotné bestii… proti tak silnému tvoru, s několika lehkými, byť velmi ostrými zbraněmi. Nebylo to stejné, jako když se vrhal sám proti osamocenému vlku nebo lišce. Ruce se mu zachvěly a nohy se dávaly pomalu na ústup.

Medvědice se rozeběhla, tlamu připravila ke kousnutí, ale než stačila hlavou povalit kořist a zakousnout se, hoch v poslední chvíli zatnul zuby, vyhnul se její hlavě a vší silou jí praštil po zubech. Zbraň se potřísnila krví, ačkoli zaútočil nejsilněji, jak jen mohl, šelma cítila bolest, jako když šlápne na ostrý kámen. V zubech se zbraň zasekla, lovec ji nedokázal vytáhnout a lomcoval s ní tak zběsile, že si neuvědomil, jakou dělá chybu. Tlama stiskla pevně zbraň, silně trhla, až ji odhodila sáh vedle sebe. V rychlosti jedna pracka udeřila po jeho těle, až ho poslala k zemi. Vyděšený klučina vzal do obou rukou zbraň a nastavil jí proti ní, ale bez účinku.

Zvíře se nad něj dostalo, vší silou mu sáhlo za oděv, který se po jednom chmatu velice natrhl, a druhá rána těžce poranila hruď. Mladík nedokázal zachovat klid, z jazyka se linula strašlivá prosba o pomoc a bolest nenašla hranice. Když v bolestech zavíral oči a na malý okamžik spatřil i její zrak, uvědomil si, kde udělal chybu a proč musí umřít. Však děsila ho představa ze zklamání a neúspěchu.

Medvědice už chtěla pustit do jeho těla své ostré zuby, naneštěstí pro ni se z boku vyřítil starší lovec a bezhlavě po ní skočil. V ruce třímal kus nabroušené špičaté kosti, kterou do ní zarazil a svým tělem ji doslova objal. Tvor se zlostně mrskal ze strany na stranu, až se vyhoupl na zadní a útočníka shodil na zem. Kost však zůstala v něm, což ho dostatečně vyděsilo a dal se na útěk pryč.

„ŽIJEŠ?!“ křikl na mladíka lovec, zraněný jen slabě v bolestech kýval hlavou.

To mu stačilo jako odpověď, vytáhl si ostrou dřevěnou zbraň z opasku a rozeběhl se za zvířetem, mezitím přiběhl k ležícímu Cedan a silným škubnutím ho postavil na nohy. Oba ani na chvíli neztráceli hlavu a vydali se za společníkem kamsi ke vzdáleným skaliskám. I když mladík cítil na své hrudi těžké zranění, zatnul zuby, myšlenky přemístil do odhodlání dokončit, co začali. Během přesunu si stačil ještě sebrat odhozenou zbraň, za vteřinu dorazili oba na plácek, odkud spatřili nehezkou podívanou. Starší lovec velmi hbitě útočil svou zbraní a medvědici těžce poranil, avšak poslední útok se mu nepovedl a šelma provedla protiútok. Do zubů mu chytla ruku, muž řval z plných plic. Drápy na jedné pracce ho poslaly k zemi, druhá pracka ho praštila po tváři tak silně, že ztratil kontrolu nad sebou a zrak přestával vnímat svět. Zuby se pustily končetiny, muž padl k zemi, v druhé ruce probudil zbytky svých sil, které stačily tělo pouze podepřít. Byl smířen se smrtí, už jen těžce vydechoval a čekal na poslední úder. Medvědice se postavila na zadní nohy, chystala se ulovit onoho lovce.

http://imgur.com/IV2WGHW.jpg


Ve chvíli, kdy se stavěla na zadní, se mladík vrhl na odvážný čin. S těžkým zraněním se vrhl proti oné chlupaté zdi, i když si byl vědom, do jaké hlouposti se vrhá, přiběhl k ní a vší silou jí zarazil hrot zbraně do krku. Cedan v pozadí vyčkával na vhodnou příležitost, do luku zandal šíp, oči čekaly na skvělou příležitost…

Dřevěný hrot sice zajel do kožešiny, ale ne dostatečně hluboko, aby způsobil vážnější zranění. Ve zvířeti se probudila zlost, prackou vyrazila zbraň a máchala končetinami kolem sebe. Mladík se jí stěží vyhýbal, ale podařilo se mu několikrát udeřit do hlavy a krku. V nehlídanou chvíli bestie opět použila svou tlamu a rozhodla se zakousnout svého soka, ale minula. Drobný muž se stačil opět vyhnout a tentokrát jí bodl rovnou do oka. Jak bolestivě zabručela, dlouhé chvíle cítila ostrý tlak, snažící se dostat co nejhlouběji do lebky. V mžiku se postavila na zadní, končetiny se snažily sundat zaražené dřevo z hlavy… této chvíle využil Cedan.

Šíp vyletěl z tětivy a zakousl se rovnou do jejího srdce. Byla to přesná rána, šelma po uvědomění padla k zemi a velmi slabě oddechovala. Tušila, že její nezkrotná duše byla poražena. V kožešině se objevovaly rány, z nichž vytékaly malé proudy rudé vody. Čenich slabě pofrkoval a zrak usínal. Před mohutné huňaté tělo se postavil mladík, třímajíc zbraň svého společníka. Pár vteřin na ní hleděl, tiše pronášel slova, jež pro civilizovaného měšťana nic neznamenala. Poté natáhnul ruku nad sebe a zarazil vší silou zbraň do lebky. Z čenichu se přestalo kouřit, břicho už nic nezvedalo… duch divokého zvířete už navštěvoval věčný klid.

Po chvíli, kdy mladík postával nad mršinou, střelec odhodil luk na zem a přiběhl ke zraněnému. Ten začal pomalu mrznout.

„Grende, jsi v pořádku?“ starostlivý hlas vyšel ze střelcových úst.
„Ááh, ta… čubka… medvědí!“ proklínal velmi hlasitě, „Mám rozpárané břicho, a… ty se mě ptáš… jestli jsem… v pořádku?“ rukou si držel rozřezaná místa.
„Je po ní!“ odvětil stroze mladík, když se otočil na staršího společníka, bezhlavě ho rukou položil zády k zemi a několika rychlými chvaty mu sundal oděv.

Všem se na moment zastavil dech, stařec měl tak vážné rány, že bylo jen otázkou času, kdy vykrvácí. Ale hoch neztrácel hlavu, bez varování či upozornění si povytáhl spodní část oděvu, až se mu odkrylo přirození a začal na poraněná místa močit. Nebylo to nijak příjemné, neboť i Cedan musel zajíždět prsty hluboko do ran, aby se nerozšířila infekce. Grend chápal situaci, zuby zatnul pořádně do rtů a počkal, až s léčbou oba přestanou. Jen, co vyšly poslední kapky z údu, klučina zaběhl za mršinu a ve trávě hledal jistou rostlinu, která by mu zastavila krvácení. Po chvíli nesl ve dlani mnoho stonků jitrocelů a dalšího léčivého kvítí. Všechny mu přiložil do ran, z vnitřku svého oděvu vytáhl kus pošpiněné látky, kterou vždy nosil sebou… pro jistotu. Hruď obvázal, pohlédl na střelce a zeptal se, zda ho postaví na nohy.

Oba chytli zraněného za končetiny a silně s ním škubli, Grend se jen bolestně zasmál a pronesl, jak je pyšný, že si takto poradili s nepříjemnou situací. Trojice se pomalým krokem přesunula k medvědici…

„Povedlo se ti jí skolit, skvělé!“ pronesl Cedan.
„Odřízni ji hlavu a vykoupej se v její krvi!“ nařídil Grend.

Mladý lovec popadl zbraň s ostrými výčnělky, bez milosti či svědomí se pustil do pitvy. Chvíli mu trvalo, než odřezal všechny silné šlachy a kosti, v některých chvílích neváhal kopat do hlavy, aby upadla. Při těchto pohybech se mu ozývala rána na hrudi, byť jí vnímal, nepřestával s rozdělanou prací. I zeptal se lukostřelec, zda by nebylo vhodné, kdyby ho ošetřili, ale mladík jen dodal, že to vydrží až do tábora. Po pár dlouhých minutách konečně hlava padla na zem, lovecké ruce se začaly topit v rudavé vodě, kterou na sebe nanášel, a nejen na tvář, ale hlavně na hruď. Jakmile tento podivný rituál skončil, sebral trofej a ohlédl se na soukmenovce.

„Tvůj otec bude na tebe pyšný, bratře!“ spustil Grend, „Prokázals svou cenu! Bohyně jistě pocítila tvé činy!“ předstoupil k němu a lehce ho poplácal po rameni, „Vypadněme odsaď… tady jsme skončili!“

Trojice nechala mršinu na místě a opět se dala do pohybu. Cedan se rychle vrátil pro svou odhozenou zbraň a jelena, zatímco dva zranění pomalým krokem kráčeli do přírody a vyšších kopců. Za moment je dostihl, nyní mířili za temné noci zpět do svého tábora, za několika vršky daleko…

Slunce vylézalo z vršků hor a do spící přírody pustila své první ranní paprsky. Drobní živočichové se probudili k životu, květy rulíků a horniček se rozevíraly a několik sladkovodních ryb v nedalekém toku proudilo mezi kameny. Po jedné z nich sáhla ruka domorodého muže, pevně ji sevřela a vytáhla z vody. Mladý hoch utíkal ke své posedávající dvojici lovců, již čekali, až se i on posilní na další cestu. Jakmile k nim dorazil, okamžitě se pustil do stále třesoucí se ryby, své zuby do ní zarazil. Ústa se stále chvěla, ocas mrskal ze strany na stranu, ale kus těla měl už travič v sobě. Lovci se v tichosti zasmáli, jak si poradil s hladem. Po chvíli pojídání toho z ryby moc nezůstalo, ostatky zahodil na zem, rukou si utřel pusu a řekl společníkům, že je již připraven pokračovat v cestě.

Cedan s Grendem nahodili na sebe úlovky, společná trojice vyrazila již mírným tempem za blízké hory. Cestou ani nepípli, velice opatrně střežili krajinu a zachvět každého spadlého kamení. Byli totiž v místech, kde hojně vyskytovala divoká zvěř. Už se blížili k cestě, vedoucí skrze malou soutěsku k řece… když před sebou zaslechli hlasitý hrubý smích.

Zraněný muž zastavil pochod, rozhlížel se na všechny strany a přemýšlel, kam by se mohli ukrýt, neboť ony hlasy se mu nějak nezdály… na domorodce byly až moc hluboké a na bandity málo hrubé.

„K jalovcům! Rychle!“ zahlásil Cedan, s mladíkem popadli Grenda a odtáhli ho opatrně mezi stromy, tyčící se nad cestičkou. Veškeré trofeje odhodili stranou do křoví, trojice se přemístila opatrně mezi dřeviny a pozorovala blížící se hlasy, „Tupci z osady? Nebo Bruciňáci?“
„Psst! Drž hubu!“ utišil ho zraněný lovec.

Po chvíli čekání spatřili skupinku čtyř postav, jež si hlasitě vykračovala po stezce. Ale nebyli to domorodci, ani obyvatelé z nedaleké osady. Tito lidé měli na sobě lehké polokožené zbroje v modravém nádechu, na zádech nesli těžké obouruční zbraně a ve tvářích válečné znaky. Dlouhé vlasy, vylézající pod helmicí, prozrazovaly, kdo skutečně jsou.

http://imgur.com/oPNWEax.jpg


„Nordi.“ vycenil zuby hoch.
„Ať tě to ani nenapadne, dospělej!“ varoval ho Grend, „Nikam se nevrhneš! Zůstaneš zde!“

V mladíkových očích se zjevila stará vzpomínka, ještě když byl o polovinu menší, než byl doposud. To cestoval s matkou a několika dalšími soukmenovci po Pláních, měli namířeno do tábora dalšího kmene, když se z vršku jedněch skal vyřítila na ně skupinka rudých i modravých Nordů. Ani ne po chvíli se zem barvila jejich krví, matka ho včas chytla za ruku a utíkala s ním o život k řece. Jakmile se nohy dotkly vody, do ženských zad narazil šíp a poslal jí k zemi. Malý klučík se vyděšeně ohlédl na její umírající tělo, z posledních sil mu stačila věnovat poslední pohled a radu, aby se nechal unášet proudem, neboť si takto zachrání život. Nechtěl je opustit, moc dobře věděl, co se stane, když tak učiní. Jakmile naposled vydechla, do jeho blízkosti přiběhl vysoký seveřan s obrovskou palicí v ruce, kterou na ní pustil. Lebka se roztříštila na několik kusů, mládě se rozeřvalo strachy a než se mohlo vrhnout k mrtvole, druhá rána kladivem ho poslala do vody. Chlapec byl na pokraji bezvědomí a smrti, když voják viděl, jak je tento nicotný hošík unášen silným proudem řeky, zandal zbraň na záda a vrátil se ke svým druhům…

Vzpomínka se vracela klučinovi stále častěji a častěji. Nikdy si nedokázal odpustit tu chybu, že nezabránil smrti svých starších druhů. Stále ho sžírala touha po pomstě a odplatě, ale nikdy se k tomu nedostal, neboť byl stařešinami označován za „nedospělého“.

Srdce bilo dospělému jak o život, do rukou si vytáhl zbraň a ani nevnímal řeči, které pronášeli oba společníci. Cedan si připravil luk i šíp, Grend rázným, však tichým hlasem přesvědčoval ostatní dva, aby toho nechali a počkali, až prostě přejdou. Dodal navíc správný argument… dva z nich byli těžce zraněni, a pokud by se rozhodli k útoku, proti čerstvé čtveřici nemají šanci.

„Seru ti na nějaké zranění!“ odvětil zuřivě mladík, „Zabijem je!“
„Dávej si pozor, co říkáš, hochu! To, žes dospěl, ještě neznamená, že…“
„SKLAPNI!“ ohlédl se rázně klučina na staršího, který mu chtěl uštědřit jednu ránu, ale nestalo se tak.
„Takhle na ně nemáme. Ale když je necháme projít, můžeme jim vpadnout do zad.“ řekl Cedan, mladíka těmito slovy zaujal, „Vezmeš si ty zadní, já je postřílím a Grend se postará o posledního.“
„ŽÁDNÉ… TAKOVÉ!“ ohlásil se Grend.

Na další slova nedošlo, trojice ztichla, neboť se hlučná čtveřice zastavila a dívala se kolem sebe. Chvíli rozjímali nad místem, někdo z nich prohlásil, že se mu toto místo velice nezdá, další jen, aby je nestrašil. Zbylá dvojice si vytáhla zespod zbroje láhev alkoholu a napila se. Po několika minutách postávání pokračovali v chůzi pryč…

„JDEME!“ otočil se mladík na Cedana a kývnutím hlavy mu přikázal, aby se připravil ke střelbě.

Grend se snažil zastavit tento nemožný útok, i chytl rozzuřeného za ruku, ale ten sebou tak trhl, až se mu dostal ze sevření. Tlukot srdce se zrychloval, napětí stoupalo a kroky, blížící se ke kráčející skupince, byly stále tišší a tišší. Střelec měl již připravenou zbraň a už jen čekal na signál. Mladík byl pár sáhů od zadní dvojice vojáků. V hlavě mu bleskla myšlenka, že se ještě nikdy dříve nepostavil čelem proti člověku. Vždy to bylo pouze proti zvířeti, ale nyní… úplně jiná situace.

Před zahájením útoku se nadechl a než vypustil vzduch z plic, ostrým koncem zbraně si našel cestu mezi zbrojí a tělem a pustil hrot skrze maso. První voják nečekaně zařval bolestí, čímž probudil ostatní pochodující. Jakmile muž padl na zem, po jeho boku se otočila žena, která jen nevěřícně hleděla na agresora. Další muž vpředu linie vytasil zbraň a chtěl zaútočit, do jeho hlavy však přistál šíp a poslal ho k zemi. Grend jen kroutil hlavou, vyšel z úkrytu tak rychle, jak jen mohl a zamířil za mladíkem, který bleskově podřízl hrdlo vojačce. Poslední členka skupinky si vytáhla sekeru ze zad a rozmachovala se proti němu.

„Pitomej, zkurvenej domorodče! Talos tě potrestej!“ pustila sekeru na něj, ale hoch se jí hbitě vyhnul.

Chtěl ji napadnout zezadu, leč nestačil včas reagovat a na poslední chvíli mu vyrazila zbraně z rukou. To si však odhalila záda proti střelci, ten této situace využil. Šíp vyletěl z tětivy a zakousl se do modravé zbroje. Nepronikl sice skrze zbroj, ale rána ji dostatečně vyděsila. Omylem pustila zbraň z rukou, načež na ní hoch stoupnul a sebral si svou dřevěnou zbraň. Do děvčete narazil ještě jeden šíp, který ji vyrazil dech. Nyní v objetí strachu klečela mezi třemi domorodými muži, hlavní agresor byl před jejím zrakem.

„Prosím! Odpusť mi! Já to tak nemyslela! Nech mě prosím žít!“ hlásila žena, když na ní mladík hleděl.

Chvíli přemýšlel nad pronesenými slovy, neboť ho napadlo několik řešení. Pokud ji zabije, dostane se na stejnou úroveň, jako byli kdysi tito vojáci… bezcitní a nemilosrdní. Pokud ji ale propustí, mohl by se dostat nad jejich chápání a projevit tak lidskost, kterou vojáci nemají. Než se stačil rozhodnout, skrze její tělo pronikl dřevěný hrot, jenž otevřel hlasitá ústa. Během strašlivého řevu se dospělý rozhodnul… rozmáchl se zbraní a kamenné výstupky se zarazily do hlavy. Vojačka zemřela.

Střelec sebral veškerou trofej na sebe a přemístil se ke dvojici, která zrovna postávala nad mrtvolami. Ani jeden z nich nemohl uvěřit, že se jim povedlo přemoct lépe ozbrojenou skupinku… o co víc, že to byli jedni z úhlavních nepřátel.

„Když už chceš teda zabíjet, dospělej…“ ohlédl se na něj Grend, „Nikdy, NIKDY neměj s nikým slitování!“ z vojačky vytáhl zbraň, ta spadla na zem, „Protože nikdo s tebou nebude mít slitování!“
„Dostali, co zasloužili.“ odpověděl stroze hoch, „Byli to Nordi. Museli jsme je zabít.“
„Huh… máš mysl stejnou, jako tvůj otec. Taky by je popravil, ale…“ nadechl se pořádně, „Nejsem si jist, zda tohle nerozvíří vodu víc, než bylo doteď.“
„Jste oba v pořádku?“ zeptal se střelec, když dorazil.
„Jsme.“ řekl mladík, oči zaznamenaly krev, vsakující se do hlíny a trávy, „Co s nima uděláme?“
„Co by. Necháme je tu. Vezmeme jejich zbraně, budou se nám jistě hodit!“ řekl Cedan a než se pustili do sběru, mladík stačil ještě učinit něco, co ani jeden ze stařešinů nečekal… svou dřevěnou zbraní začal mrtvolám sekat hlavy, ty si poté vzal do rukou.
„Trofeje. Ukázka mé dospělosti!“
„Huh, bohyně by se na tebe jistě smála. I tvůj otec, ale já ne. Tohle je už moc…“
„Nechme slova na později.“ přerušil rozjímání Cedan, „Měli bychom pokračovat, kdo ví, kolik se tu objeví dalších vojáků. Třeba tito nebyli poslední.“
„Ano… máš pravdu. Musíme jít, vemte zbraně a ulovené kořisti. Musíme být rychlí! JDEME!“ rozkázal Grend, jakmile trojice popadla vše, co ukořistila, vydala se na zbytek cesty.

Před nimi zbývalo už překročit soutěsku a dát se po řece na sever. Za hodinu se dostali na místo, kde se kolem vodního toku nacházelo několik dwemerských pozůstatků a v dáli u menšího pohoří se vynořilo pár kožešinových stanů, ohrazených dřevěnými kůly. Z nich vyšla dvojice stejně oděných lidí, se zbraněmi na zádech. Jakmile si všimla přicházejících, radostně na ně mávali a počkali si, až přijdou blíže.

Jedna starší pomalovaná žena je pokynutím hlavy pozdravila a pomohla jim vzít něco z nákladu. Když spatřila na obou mužích, hlavně na Grendovi, velká zranění, pronesla k dalšímu muži, aby ho co nejdříve doprovodil za šamanem do jeskyně. Cedan s mladíkem a onou ženou kráčeli klidným tempem s lidskými trofejemi po stezce do útočiště.

„Z mladého se stal „dospělý“. Skolil medvěda a sám se postaral o tyto Nordy.“ hlásil střelec ženě, „Náš vůdce bude z něj mít radost.“
„To je skvělá zpráva, Cedane. Bylo to moudré rozhodnutí, abys ho doprovázel s Grendem.“ usmála se na něj žena a na hlavu mu posadila kápi, jež pocházela z jelení hlavy, „Až započne slavnost, odměním tě, můj lovče!“ ukázala mu do jeskyně, „Běž si odpočinout… máš toho hodně za sebou.“ střelec se uklonil ženě a pomalu kráčel do jeskyně.

http://imgur.com/XNP9K3f.jpg


Mezitím se postavila ke skále a vzhlížela na hocha, ze kterého se stal konečně dospělý muž, „Prokázals svou cenu a odvahu, a já to obdivuji.“ požádala ho, aby jí předal uťaté hlavy, které by odnesla později do jeskyně, „Tvůj otec bude mít velkou radost, až se tohle dozví.“
„Je uvnitř?“ zeptal se chladně.
„Je, ano, je uvnitř. Určitě jsi plný rozrušení ze splnění zkoušky dospělosti, avšak se zprávou ještě chvíli posečkej. Až nastane večer a bude celý kmen pohromadě, pak to oznam.“ také mu ukázala rukou do jeskyně a hrdě se usmívala, „Nyní si jdi odpočinout, Madanachu. Dneska jsi již prokázal, s kým má svět tu čest…“

Dospělý muž se hrdě oddělil od ženy a vstoupil do temné jeskyně…

Upravil/a Adrian_S dne 05.12.2017 14:42