---

→ Tah 1297


Adrian_S
Rozhodl ses nevěnoval kostlivci více pozornosti než bylo nutné. Sáhl si do náprsní kapsy a vytáhl mapu, chvilku si ji prohlížel a soustředil se na další detaily z tvých snů a vzpomínek. Brzy jsi usoudil, že máte pokračovat ještě kousek po této cestě, směrem k nižšímu lesnímu porostu v dály, skrze který byste poté měli opět začít stoupat vzhůru.

Pokračovali jste po cestě. Rostliny a stromy, které jsi měl možnost spatřit v okolí nijak nevybočovali od toho co jsi měl možnost spatřit v Cyrodiilu nebo ve Vysokoskalí. Vyšlapanou cestou se kráčelo lehce až do chvíle než se z nízkého porostu stal opravdový les. Cesta zde začala být více klikatější. Neušlo ti, že les působí jakoby v něm pravidelně někdo nebo něco uklízelo. Chyběly spadané větve, některé stromy byly zcela určitě pokáceny za použití sekery nebo pily. V několika místech jste na cestě spatřili následky tažení. Po několika minutách cesty jste narazili na menší rozcestník, který vyhlížel stejně jako první. Kostra v poničené zašlé zbroji, která dostala několik smrtelných úderů a zub času se na ní dosti podepsal.

U jejich rozpadlých nohou jsi, ale přeci jen něco zajímavého spatřil. Menší dřevěnou desku, která na sobě nesla dost neuměle napsaný text: „Hněv naší paní dopadne na každého bezvěrce!“ přečetla nahlas Ritabeth, když se ti podívala přes rameno. Nakrátko se zasmála, zjevně ji to pobavilo. Žoldačka oproti tomu zachovala vážnou tvář a nedůvěřivě si prohlížela vaše okolí.

Cesta se nyní klikatí vzhůru, stále lesem možná už trochu horším terénem. Další možností je pokračovat doprava, níže a nejspíš ven z lesa směrem k nějaké louce. Tímto směrem byly podle všeho taženy i nějaké pokácené stromy. Tvá vnitřní přesvědčení ti říká, že bys měl pokračovat vzhůru, horším terénem až k chrámu.

„Očividně tento ostrov nebude až tak pustý...“ reagovala nakonec žoldačka, ale nepřestávala polevovat v obezřetnosti. Čistota lesa, ale snižovala počet možných úkrytů vašich potenciálních nepřátel.
„Spíš hrstka ztroskotaných námořníků co se tady pomátla.“ namítla Ritabeth.


Tondulin
Ticho pokračovalo. Lizzie si vyměnila pohledy s Annou. Přestože byly vesměs nic neříkající mohl ses domyslet, že obě čarodějky s Beliem soucítí. Belius si hlasitě povzdechl, převzal od Anny dopis a nahlédl do něj.
„Jo... Jo... Máte pravdu.“ povzdechl si znovu hlasitě, „Má pravdu. Všechno by se tím jen zkomplikovalo.“ kývl hlavou a snažil se působit smířeně, ale nedařilo se mu to. „Přesto... Mě to dost zabolelo u srdce.“ dodal. Mlčky vstal a Anna se zarmouceně podívala na tebe, její pohled byl však krátký, pak totiž svůj zrak sklopila k zemi a vyčkávala co se bude dít. Dál. Belius se prošel po místnosti.

„No... U srdce mě zabolelo, ale člověk musí být schopen přijímat tyto bolestivé rány... Sám jsem jich dost uštědřil.“ konstatoval zarmouceně, „Ale... Víte co to znamená? Nemáme dvorní čarodějku.“ pohlédl směrem k Anně, „Budeš muset ve funkci setrvat ještě o trochu déle. Ideálně... ideálně kdybys to vzala natrvalo. To bych si moc přál.“
Anna viditelně zaváhala. Lizzie na ní pohlédla s dychtivým výrazem ve tváři.
„Nejsem si jistá jestli mohu být ve funkci dvorní čarodějky natrvalo. Vzhledem ke všem těm svým závazkům ve Vysokoskalí.“ odpověděla opatrně, „Ale uvidíme.“ přikývla, „Zatím dokud nenalezneš nějakou náhradu budu ve funkci i nadále pokračovat a pomáhat ti s vedením hrabství.“
„Děkuju.“ poděkoval Belius.


SuperHunterCZ
Muž v kápy se dlouze odmlčel. Očividně si tě měřil pohledem, poté se znovu nakrátko ohlédl.
„Dobře.“ ozval se opět jeho hlas v doprovodu strohého přikývnutí, když natočil hlavu opět ke vchodovým dveřím. „Osmička ví, že jsem po té dlouhé cestě znaven...“ udělal krok vpřed a přiblížil se k tebou pootevřeným dveřím, „Přijmu tedy pohostinnost a doufám, že Civello nebude zaneprázdněn tak dlouho.“