---

→ Tah 1286


Adrian_S
Ritabeth očividně pobavila tvá obava, že by se i přesto mohl někdo pokusit vtrhnout dovnitř. Mírně si poposedla na posteli a dlouze si tě změřila od hlavy k patě, když si stáhl ruku zpět ke svému tělu. S odpovědí si dávala načas, přestože očima neuhnula.

„Fallene...“ vyslovila tvé jméno se srdečným úsměvem, konečně se odhodlala k nějaké reakci na tvá vyřčená slova. Její tvář nabrala o trochu více barvy. „'Tohle'... můžeme dělat kdykoliv.“ poté se ledabyle rozhlédla, „Kdopak by nás tak asi mohl vyrušit? Jsem nejmocnější čarodějkou na této lodi.“ opatrně vstala z postele a prosmýkla se kolem tebe v těsné blízkosti. „Můj bratr za mnou nechodí pokud vyloženě nemusí, jeho posádka sem má vyslovený zákaz, protože žije v domnění, že bych je mohla uřknout nebo kdovíco všechno.“ pokrčila rameny, když nalezla dvojici menších lektvarů many, „A pokud vás to trochu víc uklidní. Kajuta se dá zamknout i mnohem důsledněji než pouhým otočením klíčku ve dveřích.“ zamrkala na tebe, když se otočila a zamířila s lektvary rovnou k tobě.

Jeden lektvar many ti vtiskla do ruky a druhý opatrně otevřela, přičichla jakoby si chtěla ověřit, že se skutečně jedná o lektvar many a poté celou lahvičku vypila. Účinky lektvaru začaly působit krátce poté, její tvář začala rychleji dostávat správnou barvu, přesto i nadále nepůsobila, že by byla zcela při síle.

„Ale chápu vaše obavy...“ prolomila po chvilce ticho, v hlase jakoby jí zaznělo mírné zklamání. Několika rychlými pohyby si sáhla do vlasů a zbavila se dlouhého ozdobného ohonu, rozpuštěné vlnité černé vlasy ještě poté několikrát prohrábla, aby si je co nejlépe upravila. Poté se opět usadila na okraj postele, nyní si již nepohrávala s vlasy nýbrž s prázdnou lahvičkou.


Tondulin
Pokračovali jste branou na nádvoří hradu. Stráže vás okamžitě pouštěli. Každý z nich už znal tvoji tvář a znal tvé postavení, nikdo se tě neobtěžoval zastavit a kontrolovat. Stejně tak kontrolovat kohokoliv kdo šel v tvé těsné blízkosti. Orčice, která byla několik metrů před tebou tedy musela u dveří do sídla počkat.

„Arteriové to zacvakají.“ usmála se na tebe dívka pohotově.

„Pokračujte...“ ustoupil vám z cesty strážný a otevřel dveře do sídla. Prošli jste podlouhlou chodbou, orčice se držela metr za vámi. Rudovlasá čarodějka mlčela, přestože se opakovaně podívala tvým směrem a skoro to vypadalo, že se chce na něco zeptat, ale neučinila tak ani jednou. Prošli jste až do trůnního sálu. Oba trůny byly prázdné, dvě služebné zametaly opodál a po schodišti kráčel pečlivě upravený Elbert. Ještě si porovnával svůj kabát, aby bylo vše dokonalé. Jakmile sešel z posledního schodu a vzhlédl směrem vzhůru, ztuhl téměř na místě.

„Belie!“ zvolala dívka a bezstarostně zahodila svoji magickou hůl. Ta opět se zarachocením dopadla na kamennou podlahu. Bylo však velmi těžké zjistit co vzbudilo větší poprask, jestli její zvolení nebo následný dopad hole. Elbert očividně vytušil co nastane a zastavil se na místě. Než však stihl jakkoliv zareagovat a zastavit blížící se holčinu bylo pro něj pozdě. Dívka ho velmi přátelsky objala. Elbert třeštil oči směrem k tobě a ohlížel se po služebnictvu.

„Ou… Promiň.“ zvolala poté dívka, když si všimla, že objímaný není z jejího sevření příliš nadšený, „Já zapomněla.“ přikryla si ústa s mírným úsměvem, „Už si zadaný, ženatý. Tohle už dělat nemůžeme...“ pokračovala rychle aniž by dala možnost Elbertovi, který se nadechoval ke slovu prostor cokoliv říci, „Ale vypadáš skvěle! Zmužněl si! Teda trošku si zestárl… pár vrásek ti přibylo a tady máš nějaké ty šediny.“ hodnotila okamžitě pobaveně jeho vzhled. To však Elberta vůbec nepotěšilo. Zmínku o zestárnutí ještě se skřípáním zubů přešel, ale zmínka o šedinách pro něj byla už moc. „Manželství ti očividně prospívá.“ ušklíbla se pobaveně.
Elbert pozvedl ruku s gestem naznačujícím, aby chvilku mlčela a krotila své nadšení z opětovného shledání.
„Já...“ nadechl se Elbert, „Jsem Elbert.“ dodal vzápětí rychle, když se dívka nadechovala, že bude pokračovat. Dívka se zarazila. Očividně jí to zcela rozhodilo, zrudla a zakryla si ústa.
„Aha...“ vydala ze sebe se zatajeným dechem. „Omlouvám se… Říkala… říkala jsem si, že Belius by se tak divně nechoval.“ pohodila hlavou a zatvářila se zoufale, jakoby chtěla několik posledních minut zcela vyškrtnout ze svého života.
Elbert si porovnal oděv, očividně usoudil, že mu ho zmuchlala při objímaní, které neopětoval. Poté si prohrábl vlasy a přísně se podíval na dívku, která raději ustoupila o krok vzad.
„Ano. Omluva se přijímá. A teď když dovolíte. Půjdu. Mám důležité jednání. Mistryně De Fay.“ zdůraznil jí a pohlédl na ní přísně.
„Jistě…“ řekla nejistě, „Mějte se.“ rozloučila se s ním.
Elbert pobouřeně zakroutil hlavou a vykročil vpřed.
„Ehm… Legáte?“ oslovila ho.
Elbert se zastavil, „Ano?“ řekl chladným tónem hlasu, když se na ní otočil.
„Máte pomačkaný límeček.“ vysvětlila mu, „Tady… vpravo.“ řekla a upřesnila polohu na svém těle. Elbert nic neřekl. Otočil se a rázně vykročil vpřed. Rukou si přitom porovnal límeček u své košile. Když míjel tebe pokynul ti na pozdrav. Zatvářil se přitom srdečněji než v případě dívky. Neušlo ti, že i přes jeho snahu o co nejlepší zevnějšek, nedokázal zamaskovat drobné kruhy pod očima. Pak se však znovu zarazil. Pohlédl směrem na orčici, kterou si změřil pohledem.
„Mistryně De Fay.“ obrátil se směrem k dívce, „Ona tu bydlet nebude.“ zdůraznil a kroutil přitom prstem.
„Kdo?“ hlesla nechápavě De Fay.
„Ona.“
„Ona má jméno.“ řekla nasupeně orčice.
„Já vím. Jen mi ta hodná paní orčice nese kufry. Nic víc.“ přikývla mu dívka a více to nerozebírala. Elbert zakroutil hlavou ještě jednou a pak raději zamířil pryč. Prošel podlouhlým sálem a zmizel dveřmi na nádvoří.

„No...“ povzdechla si De Fay a zatvářila se přitom nešťastně, „To se mi moc nepovedlo.“ připustila, když se sehnula pro hůl, „Jak jsem si ho mohla splést s Beliem? Jsou si dost podobní to ano, ale Belius není takový nafintěnec.“ konstatovala zatímco jste stoupali po schodišti a pokračovali směrem ke dveřím do komnaty dvorní čarodějky.

Před dveřmi ses zastavil. Předal si svému doprovodu instrukce, dívka přikývla a vyčkávala co bude následovat. Zaklepal si na dveře a bez čekání na souhlas otevřel dveře a vstoupil. Dívka ti byla v patách. Než ses stihl rozhlédnout po místnosti, přiřítilo se k tvým nohám černé koťátko. Ihned se začalo lísat.

„Juůů… Zdravím, bývalá učednice.“ pronesla tiše přesto výjimečně slyšitelným hlasem dívka k černému koťáku, když se přesunulo žádat o pozornost ji.

Pozvedl si hlavu a spustil. Tvé teatrální vystoupení rázem přehlušilo i rozhovor, který vedla Adrianna s jinou čarodějkou skrze speciální komunikační aparát v její komnatě. Jak Adrianna tak čarodějka, kterou si ihned identifikoval jako Jessicu, tutéž čarodějku s níž se Adrianna už jednou spojila a krátce s ní mluvila před tvým příchodem. Nyní však její projekce vypadala ještě o mnoho lépe. Zatímco Anna na sobě měla oblečené modré roucho s kápí, které měla sundané. Jessica na sobě měla mnohem honosnější magické roucho, kterému nechyběl výstřih a celkově nechávalo vyniknout její postavu. Obě na tebe zíraly.

„Myslím, že budu končit Anno. Ostatně to důležité jsme si už obě řekly.“ prolomila nastalé mrtvolné ticho Jessica, Anna jen neurčitě kývla a když kolegyně čarodějka zmizela, konečně na vás přesunula veškerou svoji pozornost a začala zpracovávat neočekávanou návštěvu. Dívka na Adriannu rukou zamávala. Orčice vstoupila do místnosti a prudce odložila kufr, který celou dobu nesla. Koťátko přitom nadskočilo, zaprskalo a zmizelo pod jedním z kusů nábytku.

„Lizzie!“ zvolala nakonec Anna radostně, když vše vstřebala a vyrazila naproti své staré známé. Lizzie ji přátelsky objala a poté si obě čarodějky naznačily polibky na tváři. Když se od sebe vzdálily, krátce se ještě držely za ruce. „Jakou si měla cestu? Myslela jsem, že použiješ teleportaci.“
„Docela dobrou. Jela jsem s jedním milým panem vozkou. Docela jsme si pěkně popovídali.“ zazubila se Lizzie, „Jela jsem jen z jedné pohraniční vesničky. Jessica se tam stavovala za starým známým a já se tam nechtěla zbytečně zdržovat. Tak jsem si koupila povoz. Víš jak blbě ovládám teleportaci.“
„Hlavně, že jsi dorazila v pořádku.“ řekla spokojeně Adrianna a starostlivě si dívku prohlížela. Jakoby posuzovala jestli jí skutečně říká pravdu.
„No… Skoro.“ vysoukala ze sebe Lizzie. „Trošku jsem ti pochroumala knihy… ale nic strašného, trošku… trošku jsou mokré, ale to se vsákne. Neboj.“ pokračovala poté.
„Aha...“ hlesla Anna opatrně, „Jsou to jen knihy.“ usmála se nakonec, když Lizzie nervózně přešlápla z místa na místo. „Jsem ráda, že si poslechl a přišel...“ pohlédla na tebe nyní Anna. Bylo na ní znát, že i tebe teď analyzuje. „Jsem ráda, že se cítíš lépe a zmůžeš se na takového teatrální vystoupení.“ usmívala se, „Ale z Lizzie polévku dělat raději nebudeme.“ rozhodla. „Alespoň ne tentokrát.“
„Ouh… Málem bych zapomněla!“ zvolala náhle Lizzie a vyrazila k tobě. „Pozor potřebuji se podívat dovnitř.“ ukázala na svoji brašnu. Odložil si ji na podlahu a vyčkával. Lizzie jednou rukou zmáčkla svůj nos a poté otevřela brašnu dokořán. Anna na tebe nechápavě pohlédla. Orčice se opřela o stěnu a soudě jejího výrazu si o mladé čarodějce moc dobrého nemyslela. Náhle Lizzie přeci jen něco vytáhla z brašny v níž rukou šmátrala. Byla to malá klec. Bylo v ní nějaké zvíře.
„Uf… Přežil to.“ řekla s velkým oddechem a přitiskla si klec s mazlíčkem k hrudi. Adrianna nervózně přešlápla z místa na místo. „To je Rufus.“ vysvětlila následně všem přítomným, „Můj ježek. Mám ho pár měsíců.“ a podívala se na zvířátko v kleci.
Adrianna si hlasitě a důrazně odkašlala, aby na sebe dostatečně upozornila. Mladá dívka okamžitě zareagovala a obrátila se na starší čarodějku, ještě předtím, ale opatrně položila klec s malým ježkem na nejbližší nábytek.
„Elisabeth...“ oslovila nyní přímo dívku Adrianna. „Víš kdo je ten pán, který tě doprovodil do mé komnaty?“ tázala se. Lizzie očividně pochopila, že je třeba přesunout se na vážnější notu. Nejistě si tě prohlédla od hlavy k patě, poté opatrně pohlédla na Annu. Zakroutila hlavou, nevěděla tvé jméno ani co jsi zač. „To… Je Aedan.“ zareagovala Anna a nezvykle se jí zlomil hlas, když vyslovila tvé jméno.
Lizzie vytřeštila své modré oči, nejistě jí zarejdily všemi směry a pak tiše utrousila, „A do...“ hlasitě polkla a zakryla si ústa, „Aedan.“ zopakovala nezvykle roztřeseným hlasem tvé jméno a vyměnila si pohled s Annou, která ji nyní doslova vraždila pohledem. Mladá dívka nervózně přešlápla z místa na místo, poté učinila pár kroků vpřed a zastavila se před tebou. „Já… Moc se omlouvám…“ vydala ze sebe nervózně, „Jmenuji se Samantha Elisabeth de Fay.“

Adrianna po těchto slovech odevzdaně sáhla po nejbližší židli, posadila se a tvář si zabořila do dlaní. Nejspíš znovu začala vstřebávat vše co se již stihlo během rána přihodit.


SuperHunterCZ
Civello vytřeštil oči. Zalapal po dechu a zmateně rejdil všemi směry. Potom zasípal a znovu vytřeštil oči.
„Já… Já… Já… Toho moc nevím.“ koktal následně, „Fakt toho o Nirovi víc nevím.“ kroutil hlavou opatrně, aby nepřišel k úhoně. „Nir měl své věrné, Salviovou, Vanelluse a… a pak další se kterými sloužil už v minulosti. Já fakt víc o jeho současné poloze nevím!“ poté se odmlčel.

„Přísahám… přísahám, že když mě necháte žít… tak jim nic neřeknu. Budu… Budu dělat, že k tomuhle setkání nikdy nedošlo! Přísahám!“ začal se chytat posledního stébla, když mu bylo jasné, že mu již mnoho šancí nezbývá.
„Nebo...“ zvolal znovu, když si s tebou Zenira vyměnila pohled. „Nebo zkuste tu Salviovou, dám… dám vám její adresu. Ona je jeho pravá ruka, zastupuje ho… Třeba vám něco řekne… Něco víc!“ znovu opatrně otočil hlavu, „Nechte mě žít. Nic neřeknu, přísahám!“