---

→ Tah 1284


Adrian_S
Ritabeth na tebe zprvu nereagovala. Seděla na okraji postele a oddechovala. Sám ses pokusil vstát, dobře si odhadl své síly a počínal si opatrně a vstával pozvolna. Hlava se ti motala, ale nebylo to nic strašného. Brzy se vše srovnalo a dokázal si nalézt v kajutě čistý hadr a vrátit se k Ritabeth.

„Nic se nestalo... Čekala jsem, že to bude vysilující...“ přiznala znaveně, „Hlavně když to pomůže... a čas bude určitě.“ pokračovala s drobnými pauzami. Mezitím si jemným dotykem chytl její bradu a opatrně setřel krvavé proudy tekoucí z jejího nosu.
„Děkuji...“ poděkovala znaveně zatímco na tebe hleděla, „Můžeme pokračovat hned zítra... Klidně ráno, po snídani... to bychom měli být oba opět při síle... nebo to můžeme nechat opět navečer.“ krev přestala téct. Bledost v její tváři však nezmizela.


Tondulin
„Zdravíčko!“ zvolala a usmála se od ucha k uchu, orčice jen z hlasitým povzdechem obrátila oči v sloup a držela si bezpečný odstup. „Oh... Samozřejmě, samozřejmě. Mockrát děkuji.“ poděkovala ti vzápětí, když ti předávala koženou brašnu. V její tváři byla patrná neskutečná radost z toho, že se našel někdo ochotný jí pomoci.

Když si od ní převzal brašnu, konečně se sehnula k poničeným knihám od rozbitého lektvaru.
„Ouu... To né...“ povzdechla si smutně, „To bude zas přednáška.“ zamumlala si pro sebe, když zjistila, že napáchané škody na knihách jsou větší než doufala. Sesbírala je a postavila do komínku, poté sesbírala ještě jablka a upravila síťku tak, aby byla znovu použitelná. Opatrně do ní naskládala jablka a poté přemýšlela jak se popasovat s knihami.

Když si usoudil, že nastal správný čas k ní konečně promluvit. Obrátila se na tebe. Pohodila přitom hlavou a věnovala ti letmý přátelský úsměv.
„Ano. To mám.“ kývla hlavou a nechala tě pokračovat. Její tvář se vzápětí proměnila ve vážnou a přátelský úsměv zmizel, nahradil ho ustaraný úsměv, „Ona to dělá i tady, jo?“ hlesla potichu se zatajeným dechem a podezřívavě se rozhlédla kolem, jakoby měla pocit, že vás může někdo nežádoucí slyšet. Což nebylo možné, protože kolem zrovna nikdo nešel a slova vyřkla tak tiše, že si měl co dělat abys je vůbec slyšel. „Noo... No nazdar. Adrianno, Adrianno.“ hlesla. Poté na tebe vážně pohlédla, změřila si tě od hlavy a k patě. „To, že z někoho udělá žabykvaka... To je ještě relativně dobré. V porovnání s tím co dělá se svými bývalými.“ zhodnotila, „Ale jak se říká u nás ve Vysokoskalí. Každý svého štěstí strůjce.“ přitáhla si pomocí magie hůl. „Ehm... Paní orčice.“ podívala se směrem k orčici, která na ní při tomto oslovení vytřeštila oči, „Moc se omlouvám, že vás takto oslovuji, ale... prosím, moc prosím nepomohla byste mi s kufrem?“ vytvořila ve své tváři ten nejroztomilejší výraz, který dokázala a bylo z ní patrné, že ačkoliv oslovení mohlo vyznít dosti nevhodně a urážlivě, ve skutečnosti to tak vůbec nemyslela.
„Nejsem vaše služka.“ odmítla důrazně orčice, oporu hledala u tebe, ale nakonec s nelibostí souhlasila a vykročila ke kufru. Popadla ho a podívala se na dívku, která na ní hleděla se šťastným přátelským úsměvem.
„Mockrát vám děkuji!“ zvolala radostně.
„Promluvíme si o mém platu.“ zamručela orčice, když prošla kolem tebe a pomalu zamířila k bráně hradu.

„Ještě ty knihy.“ řekla a pohlédla na knihy, které byly vedle ní sestavené do komínku. „Momentík!“ zvolala a opřela si o tebe svoji hůl, „Tohle dáme sem.“ řekla a rozevřela brašnu, kterou si držel a hodila do ní knihy. Dost nebezpečně to zarachotilo. Jakoby kapacita brašny byla očarovaná a obsahovala mnohem více než se na první pohled mohlo zdát. „Kurník. To budou asi elixíry od Jess.“ konstatovala, když se ozvalo z brašny sklo, „Noo... Raději k tomu nebudeme čichat.“ dodala vzápětí a bezpečně uzavřela brašnu. Poté si od tebe převzala hůl. Očima ji přejela a zastavila se na jednom místě kde byly patrné odřeniny, nejspíš od tvrdého dopadu na zem. „To se vsákne.“ pokrčila rameny, když ohledala poškození. Poté tě již nerušeně následovala k hradní bráně.


SuperHunterCZ
Civello vytřeštil oči. Zalapal po dechu a zmateně rejdil všemi směry. Potom zasípal a znovu vytřeštil oči.
„Já… Já… Já… Toho moc nevím.“ koktal následně, „Fakt toho o Nirovi víc nevím.“ kroutil hlavou opatrně, aby nepřišel k úhoně. „Nir měl své věrné, Salviovou, Vanelluse a… a pak další se kterými sloužil už v minulosti. Já fakt víc o jeho současné poloze nevím!“ poté se odmlčel.

„Přísahám… přísahám, že když mě necháte žít… tak jim nic neřeknu. Budu… Budu dělat, že k tomuhle setkání nikdy nedošlo! Přísahám!“ začal se chytat posledního stébla, když mu bylo jasné, že mu již mnoho šancí nezbývá.
„Nebo...“ zvolal znovu, když si s tebou Zenira vyměnila pohled. „Nebo zkuste tu Salviovou, dám… dám vám její adresu. Ona je jeho pravá ruka, zastupuje ho… Třeba vám něco řekne… Něco víc!“ znovu opatrně otočil hlavu, „Nechte mě žít. Nic neřeknu, přísahám!“