---

→ Tah 1281


Adrian_S
Hlas na oslovení nereagoval. Nezdá se ti však, že by se jednalo o mužský hlas. Natož, že by patřil Arteriovi. Každým krokem blíže ke zdroji tě hlas volal hlasitěji a hlasitěji. Jeho přízračný tón se nesl do tvých uší.

Došel si nakonec chodby, opatrně sestoupil do oválné místnosti obložené černými kameny. Nohou si stoupl na několik menších kostí, rozhlédl ses. Některé kosti byly zcela jistě lidské, jiné mohli patřit kdejaké mrtvé havěti. Byly různě rozprostřené po místnosti, postrádaly jakýkoliv řád a pořádek. Přesunul si svůj zrak na velkou nádobu uprostřed místnosti. Vznášel se nad ní přízračný opar a byla zdrojem světla pro celou místnost.

„Pojď blíž... Prosím...“ vyzval tě znovu přízračný hlas a lákal tě blíže k nádobě. „Neublížím ti. Přistup blíž. Prosím.“ žadonil vlídně přízračný hlas a znovu a znovu tě vybízel, abys přistoupil blíže a pohlédl do zářící nádoby.



Tondulin
Pobídl jsi všechny přítomné a dal se sám do běhu. Dařilo se ti držet tempo, ale cítil si, že slábneš. Náhle se ti udělalo nevolno, pocítil si bolest na hrudi a následně se sesunul k zemi. Bolest dopadu si téměř necítil. Potemnělo se ti před očima a slyšel si jen útržky.

„Je tuhej?!“ zněl něčí hlas.
„Píchni do něj klackem.“
„Uhněte vy pitomci! Uhněte!“ zněl jiný hlas.

Ztratil si vědomý. Vše se ponořilo do tmy a přišlo ti to jako věčnost. Dlouho si bloudil tmou a spatřoval nejasné obrysy postav, které se k tobě začali scházet a vyvíjeli snahu k tobě promlouvat, ale bezvýsledně. Náhle si pocítil jak si silou vytažen z temnoty.

Prudce si otevřel oči, srdce ti prudce bušilo jakoby se ti mělo samo od sebe vyrvat z hrudi a vyskočit z těla. Zrak si měl rozostřený, ale cítil si, že se hýbeš, nejspíš jedeš na voze, protože každou chvilku poskočil na nerovné silnici. Ostrá světelná koule levitující ve vzduchu nedopomáhala ke zlepšení zraku. Kdosi se nad tebou skláněl a a mumlal nějaké tobě nic neříkající slova. Pocítil si ospalost a brzy usnul.

Znovu si otevřel oči až ráno. Muselo být ráno, protože ti do tváře začaly dopadat paprsky vycházejícího slunce. Rozespale ses rozhlédl po místnosti. Zcela jistě ses nacházel v sídle, ve své ložnici. Rukou si sáhl na druhou polovičku postele, ale byla prázdná. Taktéž sis všiml, že si svlečený a navlečený do jiných šatů, košile a kalhot určených ke spánku.

Náhle si zaslechl hlasité odkašlání. Vzhlédl si z postele vzhůru a spatřil orčici, žoldačku po jejímž boku si včera běžel. Stála opřená o skříň a očima tě sledovala. Poté se mlčky sehnula, popadla malý tácek na němž byla připravená snídaně a též menší lahvička s červeným nápojem.
„Snídaně.“ řekla nevrlým tónem a položila ti neobratně do postele tácek a se snídaní. Sklenice se zakymácela a obsah se málem vylil na tácek. „Tohle...“ ukázala okamžitě na červený nápoj, kterým byl bezpochyby lektvar léčení nebo něco v podobnému duchu, „Máte to okamžitě vypít. Pak se máte nasnídat a naklusat neprodleně do komnaty dvorní čarodějky.“ protočila oči v sloup a vrátila se na své místo, opřela se o skříň a pohlédla na tebe.


SuperHunterCZ
Civello vytřeštil oči. Zalapal po dechu a zmateně rejdil všemi směry. Potom zasípal a znovu vytřeštil oči.
„Já… Já… Já… Toho moc nevím.“ koktal následně, „Fakt toho o Nirovi víc nevím.“ kroutil hlavou opatrně, aby nepřišel k úhoně. „Nir měl své věrné, Salviovou, Vanelluse a… a pak další se kterými sloužil už v minulosti. Já fakt víc o jeho současné poloze nevím!“ poté se odmlčel.

„Přísahám… přísahám, že když mě necháte žít… tak jim nic neřeknu. Budu… Budu dělat, že k tomuhle setkání nikdy nedošlo! Přísahám!“ začal se chytat posledního stébla, když mu bylo jasné, že mu již mnoho šancí nezbývá.
„Nebo...“ zvolal znovu, když si s tebou Zenira vyměnila pohled. „Nebo zkuste tu Salviovou, dám… dám vám její adresu. Ona je jeho pravá ruka, zastupuje ho… Třeba vám něco řekne… Něco víc!“ znovu opatrně otočil hlavu, „Nechte mě žít. Nic neřeknu, přísahám!“