---

→ Tah 1220


Adrian_S
Ataf tě vedl po schodišti o palubu výše. Ukázal ti dveře do kajuty prvního důstojníka. Prostor uvnitř nebyl nijak velký, vešla se do něj postel, truhla, několik poliček a stůl s židlí a menší skříní. Redguard dovnitř nevstoupil, vyčkal dokud si neodložíš. Jakmile sis zanechal v kajutě vše co nepotřebuješ, setkal ses s Atafem na palubě.

„Tak.“ usmál se Ataf, „Předpokládám, že ano.“ reagoval na tvá slova o počasí, „Začneme prohlídku lodi.“ vybídl tě k chůzi, „Vedle kajuty prvního důstojníka, která vám bude k dispozici je má kajuta. O palubu výš.“ poukázal na schodiště vzhůru, „Je kajuta pro hosta. Ta vám měla původně patřit... ale zabavila ji má sestra a její doprovod.“ shrnul, když se opřel o zábradlí, nahoru se však nevydal. „Sestru už jste viděl, mluvil jste s ní. Takže... Je vám asi jasné, že není moudré jí rozčilovat. Krom toho vládne živlům vody, takže na lodi obklopené vodou je to obzvlášť nemoudré.“ konstatoval nepříliš nadšen a pobídl tě ať ho následuješ dál. Sešli jste dolů a palubu, která byla též zároveň s vyvýšen molem.

„Na téhle lodi není nic tajného. Společná kajuta posádky dole v podpalubí je normálně přístupná, kuchyně a další místnosti taktéž. Skladiště rovněž. Vlastně celá loď. Nemáme žádné tajnosti, ale zároveň si navzájem věříme a dodržujeme základní právo na soukromý. Takže se vyvarujte truhlám, které někomu opravdu patří.“ přesunul se k padacím dveří do podpalubí, „Tady a támhle.“ ukázal na protější stranu, „Jsou dveře do podpalubí.“ sáhl na dveře a otevřel je, sestoupil rychle dolů. Učinil jsi totéž. Stanuli jste v úzké chodbě, která se pokračovala dvěma směry. Jedním jste kráčeli k zádi, druhým směrem k přídi. „U přídi je menší skladiště, na zádi je větší skladiště s kuchyní. No... Možná to není úplně ideální nazývat kuchyní, ale bereme to tak. Uprostřed je společná kajuta.“ vysvětloval zatímco jste kráčeli opět blíže k zádi. Nahlédl si otvorem ve zdi a spatřil velké množství zavěšených houpacích postelí, pod některými ležely truhly. „Tady...“ poklepal rukou na jediné dveře, které nebyly otevřené, nýbrž byly opatřeny mohutným zámkem, „Je místnost s celami. Je to něco... co jsme doposud nemuseli použít, ale máme tu vyhrazené místo pro případ, že by to nutné bylo. Potom... Potom se dá slézt ještě do úplně spodní paluby, ale tam je vyloženě už jen skladiště. Harampádí, které si momentálně vaši pozornost nezaslouží.“


Tondulin a ScorpionCZ
Škorpias dokončil svůj smuteční projev, vykročil znovu k obrazu a uklonil se. Poté se navrátil na své místo vedle Laurany. Benoch znovu předstoupil před všechny přítomné. Nic však neřekl, rozhlédl se po přítomných a poté se obrátil a zamířil k obrazu.
„Nechť je Osmička milosrdná ke tvé duši. Za vše ti děkujeme.“ pronesl nahlas a zřetelně, uklonil se co nejuctivěji a poté vyvolal kouzlo ohnivé kouzlo, které se pozvolna začalo rozrůstat po připravené hranici. Benoch odstoupil a navrátil se ke dvojici svých zástupců, kteří jeho čin již sledovali natočeni směrem k hranici.


Chmurná atmosféra se ještě více projevila, když začal pozvolna hořet Globullův portrét. Mezi truchlícími se našlo mnoho těch, kteří nakonec utrousili nejednu slzu. Zejména bývalí i současní kolegové, přátelé zesnulého byli zdrceni. Slza ukápla i Fairwen Spellorové. Trojice Univerzitních představitelů i nadále postávala nejblíže k hranici. Benoch svoji pozornost věnovanou hořícímu portrétu nakrátko přerušil, aby vyhledal v první řadě sedící kolegyni Silverwoodovou. S níž si vyměnil dlouhý vzájemný pohled. Palagán se naopak znovu ohlédl na balkón, kde i nadále postávala trojice osob v černém, dvě dospělé a jedna menší.

Účastníci jejichž vztah byl ke Globullovi spíše neutrální se tvářili zarmouceně. Valerius a jeho legáti měli ve tváři chladný neutrální výraz, který se nejspíš od někoho kdo se se smrtí setkával celý život dal očekávat. Kancléř Talarian, Isabella Monová a Melisandre Ashfordová se tvářili velmi zdrceně. De Peyran sedící vedle De Peyranové měl ve své tváři kamenný výraz, který o jeho pocitech mnoho neprozrazoval, jeho žena byla však též velmi zdrcená a též několikrát musela otřít tvář. Zdrcená byla i hnědovláska sedící vedle Elberta Arteria, která měla očividně velmi blízko k nejstaršímu ze sourozenců Arteriových.

Nastalé ticho plné tichého pláče a zármutku nikdo dlouho dobu nepřerušoval. Hranice hoře ještě dlouho, dokud oheň zcela nezpozdřel portrét zesnulého. Poté s menším odstupem opět předstoupil Benoch.
„Vážení přítomní... Děkuji vám z celého srdce za vaši přítomnost. Věřím, že Icarius na nás zhlíží a je hojným počtem potěšen. I nadále může zůstat a truchlit. Truhla v níž jsou dary, které neměly odejít se zesnulým budou předány pozůstalým. O to se postaráme. Ta část z vás, která patří do bližšího kruhu je vítána na smuteční hostině, která se uskuteční uvnitř Univerzity. Děkuji vám.“ prolomil ticho krátkým proslovem. Někteří přítomní se po těchto slovech začali zvedat a odcházet. Jednalo se především o část studentů, kteří nejspíš nechtěli přijít o dobrá místa u stolu. Též se jednalo o pro vás zcela neznámé návštěvníky. Mezi prvními se též vytratil Lord Gerrick, který se spěšně dral mezi studenty, aby zmizel co nejdříve.

Z Císařských mágů povstala jako první Cassia LaRouchová, která poté pohlédla na svoji blonďatou kolegyni a posunky ve tváři jí naznačila, že je nejvyšší čas vyrazit. Vita se proti tomuto gestu zachoval zdrženlivě. Nejspíš jim naznačil ať jdou obě ženy sami. Sám se pak vypravil k předním lavicím kde se naklonil zezadu k sedícímu Škorpiasovi.


Vitova rozhovoru se Škorpiasem si všiml i Benoch, který zrovna sešel dolů z pódia, aby nabídl rámě Silverwoodové a společně pak mohli zamířit hostin hosty uvnitř Univerzity. Pozornost rozhovoru věnoval, ale velmi krátkou, protože ho brzy rozptýlila pozornost Silverwoodové, která s ním nejspíš začala řešit řádný průběh smuteční večeře. Benochová zůstala stát po boku Palagána, který i nadále sledoval hořící hranici.

Benoch se Silverwoodovou zmizeli v davu odcházejících. Kancléř se očividně rozloučil s veškerým svým doprovodem, kterým byla Isabella Monová a Melisandre Ashfordová. Zůstal sám až do příchodu De Peyranových s nimiž pak pravděpodobně zamířil rovnou na smuteční hostinu. Generál Valerius a jeho legáti též vstali, ale teprve poté co si všimli, že se zvedá i Elbert Arterius a hnědovláska (@Tondulin: Odette Landreau)

Doplněno po odehrání tahu hráčem Tondulin:



„Tady není nic k vidění. Pokračujte...“ vybídla profesorka Spellorová, která přiběhla. Novicové a novicky se dali do pohybu směrem k Univerzitě a zbylé přihlížející to též přimělo vydat se zpět do svých domovů nebo zcela opustit Imperial City. Přihlížejících proto velmi rychle začalo ubývat.

@ScorpionCZ: „Co se to tam u Osmičky děje?“ obrátil se náhle Vita k čemusi co se odehrávalo za všemi lavicemi, k něčemu co poutalo pozornost většiny účastníků a zcela to narušilo smuteční atmosféru. Když ses ohlédl stejným směrem, všiml sis, že kdosi úspěšně vztyčil menší magickou bariéru, která měla oddělit vnější část od dění uvnitř bariéry. Vitova tvář se nepříjemně zamračila. Část profesorského sboru, která ještě zůstala tomu příliš pozornosti nevěnovala, většina i nadále hleděla nerušeně hleděla na hořící hranici a nevěnovala pozornost napětí za lavicemi. Univerzitní stráž si též všímala jen truhlice do níž byly uloženy dary pro rodinu zesnulého.


SuperHunterCZ
„Tak kampak je chceš?“ zeptala se po tvé reakci Zenira Civella, který jen vykulil oči, ale pak znovu zvážněl. „Nějak se nám zatvrdil.“ pousmála se khajiitka a vytasila své ostré drápy, když jí muž neodpovídal. Poté pozvedla jeden z prstů a začala mu dráp zarývat do zad. Civello se, ale držel, nevydal ze sebe ani hlásku. Zenira přestala. „Neukážeme mu naši sbírku mučících nástrojů? Na tyhle praktiky má dost možná vypěstovanou už nějakou odolnost.“