#2884
→ Tah 675
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Sarako
„Ano. Myslím, že bychom mohla.“ souhlasila téměř okamžitě kněžka,
„Ale nemyslím si, že to bude mít nějaký užitek. Chodba byla ještě nedávno nepoužitelná. Viděla jsem to na vlastní oči a škody byly dost rozsáhlé. Něco takového do týdne opravdu neopravíte.“ pokračovala a střídavě koukala na tebe a přítomné,
„A Caesar o stavu chodby neměl ani ponětí. Jak jsem řekla… Hraběnka nám zakázala o tom veřejně mluvit.“
„Takže Caesar o slepé uličce neví?“ zeptal se legát Atius.
„Nejspíš ne.“ zakroutila hlavou Lucia.
Legát Atius se upřímně zasmál.
„To je výborné. Ze všech stran informovaný Caesar neví o tom, že se ukryl do chrámu ze kterého není úniku.“ práskl ruce radostí,
„Kéž by to byla pravda. Kéž by.“ dodal a poté se otočil k tobě,
„Azzan i Jean tu můžou zůstat. Budou potřeba.“ odvrátil od tebe zrak,
„Půjdu já, moji bodyguardi a hrstka legionářů. Vyjmeme Caesara a zbytek vyřídíme.“ konstatoval,
„Vy Guare s Vitou dohlédnete na to, aby nám Caesar a jeho banda neutekla mezi prsty.“ zakončil a vykročil vpřed,
„Pojďte. Boris nebo jak jste ho jmenovala tu na vás počká.“ vyzval s otočením kněžku.
„Vás šest.“ zvolal na nejbližší legionáře,
„Půjde se mnou.“ rozkázal.
Kněžka nijak neodporovala a shromáždila se k šestici legionářů a dvojici bodyguardů, kteří následovali legáta Atia na každém kroku. Zbytek zůstal, aby střežil chrám a kontroloval vycházející občany z katakomb. Vita se stále soustředil na své kouzlo, ale dospodu neobjevil nic podezřelého. Z chrámu taktéž vyšla trojice ozbrojených žoldnéřů. S odhozením zbraní zaváhali, ale nakonec uposlechli a zbraně zahodili.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Scorpioncz
Křikl jsi na osobu v černém a vzápětí poslal svoji světelnou kouli po levé straně, abys co nejlépe odhalil temná zákoutí a možné nebezpečí. Ale nic podezřelého se ti odhalit nepodařilo. Osoba tvá slova vyslechla. Lehce kývla hlavou a opatrně se začala pootáčet. Přitom opatrně zvedala ruce vzhůru i s dřevěnou hůlkou. Potvrdilo se, že osobou je muž. Do tváře mu příliš vidět nebylo vlivem kápě i šera. Výrazné zelené oči jsi ale rozeznat dokázal stejně tak delší hnědý neudržovaný plnovous. Muž měl pozvednuté obě ruce vzhůru. Jednu obvázanou, druhá se zdála být v pořádku. Všiml sis dvojice prstenů, ale jen jeden jsi dokázal identifikovat jako zlatý a lehce zdobený, nasazený ho měl na prsteníčku u levé ruky.
„Ve tvém srdci bije život. Buch – Buch.“ promluvil tiše muž
(graf. vzhled – zde), tobě povědomým hlasem a několikrát při citoslovci sevřel ruku v pěst ve snaze napodobit bijící srdce,
„Výhodu už jsi ztratil dávno. Tím, že jsi sem přišel.“ konstatoval monotónně a znaveně,
„Nyní jsi odsouzen Mohyle a co je mrtvé nemůže zemřít.“
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------