---

→ Tah 172.


Adrian_S
Benoch si povzdechl, „Tohle by vás měli učit na Univerzitě během výuky, protože potom když dojde na lámání chleba vyjde najevo, že se skutečnosti ovládáte hromadu zbytečných kouzel a klíčové kouzla, které mohou zachraňovat života vůbec.“ řekl a rozhlédl se, „Pro mě není problém vás kouzlo naučit, ale problém je otestovat jeho funkčnost. Když bychom totiž rozmístili nefunkční nebo špatné ochranné kouzlo a něco by se stalo, zbytečně by to zase rozproudilo napětí, které mezi městem a Univerzitou je. A to si nemůžeme dovolit. Nejhorší na tom je, že Imperial City a někteří nepřátelé Univerzity čekají na nějakou chybu, kterou provedeme, aby se mohli napadnout nezávislost Univerzity. Takový Císařští mágové s její ztrátou nikdy nesmíří.“ odmlčel se, „Ale profesorka Sarricová vás to měla naučit. Měla na to nějaké své přednášky vyhradit a naučit vás alespoň základy když už nic jiného.“ opět si povzdechl.

Postupně se stmívalo více a více. Některé kouty hřbitova byly velmi špatně osvětlené a některé vůbec. Různě tvarované hrobky a náhrobní kameny vrhaly nejrůznější stíny. Následoval jsi Valindora kolem hrobů. Zastavil se až u velké hrobky, která se nacházela vedle ještě větších, ale ozdobených a podle všeho i navštěvovaných hrobek. Valindor se pousmál při pohledu na hrobku.
„Zde začneme.“ nadechl se, „Pokud existuje nějaká hrobka, která by mohla budit nejvíce strach bude to tahle a Bothielina.“ odmlčel se, „Bothielinu má tuším Belius na své straně. My máme hrobku, která měla být rodinnou hrobkou Cyrodiilské části rodu Arteriů. Paradoxní je, že těla mrtvých členů Cyrodiilské části rodu se nikdy nenašla a nikdy nebyla uložena do této hrobky. Nač ji potom stavěli?“ při posledním slovu se na tebe podíval a zmizel mu úsměv z tváře. „K přichycení kamene duší využijeme ten podstavec pro svíčku. Postavíme ho na horní víko hrobky a vytvoříme ochranné kouzlo. Učili vás alespoň jak se dá svázat kámen duší s kouzlem?“

Svícen který hodlal Bosmer použít byl jedinou ozdobou oné hrobky, které nesla již dávno zašlý název svého majitele. Samotný svícen vypadal jakoby pamatoval již několik desítek let.


Sarako
Legionář i přes tíhu své zbroje utíkal jak nejrychleji mohl ke konci uličky začal dokonce i řvát o pomoc. Za soustředil jsi se a pokusil se přesunout několik lehčích beden pohozených v uličce. Zraněný legionář, ale zatnul zuby a nakrátko potlačil bolest. Bokem do tebe strčil ve snaze tě vyvést ze soustředění. I přes jeho stanu se mu to, ale nepovedlo. Vržené bedny srazili prchajícího legionáře a ten dopadl na tvrdou dlažbu. Ochromeně se začal zvedat.

Zraněného legionáře jsi srazil k zemi a rozeběhl se k druhému. Ten se snažil zvednout jak nejlépe mohl. Když se mu to konečně povedlo byl jsi již u něj a skopl ho zpět na kolena. Přesto stihl ještě několikrát vykřiknout během jeho pokusů o rychlé zvednutí. Krk legionáře byl velmi dobře chráněn, ale přesto jsi k němu přiložil svůj dlouhý meč. Legionář na tebe hleděl skrze svou plnou přilbu.

Skrze helmu se ozvalo povzdechnutí. „Vy- Vypadám snad na to, že vím kde se skladují mrtvoly?“ promluvil k tobě legionář jakoby rázem ztratil veškerý strach, „Já jsem pouhý legionář. Obyčejná hlídka. Plním rozkazy a o více se nezajímám.“ odmlčel se a oddechoval, „Ale... Ale stejně každé mrtvé tělo se musí nechat ohledat Bdícími a poté spálit. Riziko... Riziko hrozby upírů je příliš veliké...“
„NIC MU NEŘÍKEJ!“ křikl zraněný legionář, „NIC MU NEŘÍKEJ! I kdyby jsi to věděl!“ pokračoval a přitom se chytl za krvácející ránu. „POPLACH! V ULIČCE! JE ZDE HLEDANÝ!“ začal řvát z plných plic. Ačkoliv si byl asi vědom toho, že v toto dobu se uličkami města již mnoho měšťanů pohybovat nebude. Cílil spíše na obyvatele přilehlých domů k uličce.


Tondulín
Opustil jsi Číšnici a vydal se vyhledat nějakou ženu ve zbroji Thalmorského válečníka. Bylo to těžké neboť vnitřní stráž tvořili muži. Nakonec jsi, ale jednu válečnici uvnitř velkého domu spatřil. Postávala u zavřených dveří jakoby cosi střežila. Přes rameno měla přehozený štít a u pasu palcát. Ruce měla podél těla.