---

Část 5. - Ledohrad

Mnoho lidí hlásalo, jak je okolí Ledohradu úžasné a překrásné, a jelikož jej M’aiq neviděl na vlastní oči, vydal se prozkoumat tyto krásy. Nejsevernější část provincie je pohřbena ve velkých vrstvách sněhu a ledu, proto M’aiq doporučuje všem, kteří sem chtějí zamířit, aby se pořádně oblékli, zde zima nikdy nekončí…

Do tohoto kraje se můžete dostat od Větrného Žlebu, pokud půjdete po kamenné cestě skrze pilu, ve které M’aiq přespal. Tato cesta vede dál na křižovatku, odkud můžete zahlédnout ve svém okolí několik vstupů do jeskyní nebo třeba i kdesi v dáli na jihu mohutné dwemerské rozvaliny. O těch ale M’aiq napíše až v příští kapitole, nyní pokračujme po cestě. Abyste se dostali do mrazivého města, musíte projít kolem vojenské pevnosti Kastav, ležící hned u cesty v horách. Zde je velice vhodné spolupracovat s místní posádkou, kterou tvoří převážně nordští válečníci z Větrného Žlebu. Pevnost Kastav se vám může hodit jako dočasné útočiště a odpočívadlo, pokud jste již zimou velice znavení.

Po překonání této hlásky se M’aiq vydal stále na sever, kromě mohutných skalisek a typicky mrazivých Sněhulek tu toho poutník moc zvláštního nezahlédne. Všude jen sníh a nic jiného. Pokud se ovšem vydáte do tohoto sněhu a tudíž sejdete z cesty, můžete narazit na rozsáhlé ruiny, které jsou viditelné už z dálky. Po několika minutách dojdete ke Svatyni sněžného závoje. Na první pohled se nezdá nijak výjimečná, ovšem pokud si je budete prohlížet důkladněji, můžete spatřit několik zamřížovaných otvorů, kam sníh padá do hlubin chrámu. Co se v tomto tajemnu skrývá, není M’aiqovi známo. Našel i hlavní vchod, jenž ležel v otevřené mohyle, do které se muselo sestoupit po schodech, leč nešly nijak otevřít. Ani hrubou silou či jemným dotykem drápků…

M’aiq z tohoto místa viděl krásně na částečně zamrzlé pobřeží, které se hemžilo Srkavci - což jsou mohutná stvoření s kly, jejichž tlustá kůže jim znemožňuje rychlý pohyb. Při obchůzce si všiml, že se většinou tito tvorové shlukují ve větším počtu, jen zřídka bývají osamoceni. Na pobřeží lze spatřit kromě mohutných plovoucích ker i smutnou podívanou. Mnoho vraků lodí tu znázorňuje prohraný boj s drsnou přírodou. Avšak jsou daleko, proto je Khajiit nemohl prozkoumat a musel se tedy spokojit aspoň s tímto pohledem.

Procházka podél pobřeží není jen zvláštní, ale i dost vyčerpávající. Když jsou všude kolem vás velcí tvorové a musíte chodit nejen skrze mělčinu, ale i přes velice pichlavé rostliny - známé jako „Trnice“ - vaše tělo to rychle pozná. A jestli se budete chtít vrátit z pobřeží zpátky na kamennou stezku, budete muset procházet pod zasněženými stržemi, ve kterých se neustále odněkud ozývá sesouvající sníh a padající kamení. Opravdu nebezpečné místo! Ovšem, pokud se mezi vámi nachází nadšenec do kutání rudných žil, jistě ho toto místo potěší, na většině území se nacházejí různá naleziště kovových rud, proto si neváhejte přibalit s sebou krumpáč! Navíc, jestliže půjdete po cestě od Větrného Žlebu do města, jistě minete jeden důl, ve kterém se neustále hlásí rachot hornických nástrojů.

Ledohrad je velmi divoké místo, nejen že tu jest plno divoké zvěře v jakékoli podobě, ale neustálý létající sníh či silný mrazivý vítr s vámi pořádně zatočí! Vlci, šavlozubé kočky i na medvědy a trolly tu lze narazit, ovšem M’aiq spatřil jakousi podivnou bytost, kterou nikdy neviděl a je velmi, velmi nebezpečná. Občas se vám může stát, že si jdete po cestě a z ničeho nic se ze sněhu a ledu vynoří „duch“, létající neustále kolem dokola. Vaše první reakce je leknutí a následný útěk, jenomže toto stvoření vás neustále pronásleduje, při troše štěstí tomu utečete. Ovšem M’aiq viděl, jak tento „duch“ zaútočil na člověka. Jednak může do vás proniknout a velice nepříjemně chladně zranit, nebo ze sebe uvolní kousky ledu, které vás donutí zastavit a oslabit. Opravdu nebezpečný tvor!



Po několika hodinách chůze v mrazu se M’aiq konečně dostal do města v tomto kraji, město Ledohrad mu otevřelo náruč a přivítal jej v klidu. Khajiit měl představu, jak bude toto místo vypadat, velice bohatě, takřka plné života a v neposlední řadě s milým obyvatelstvem. Leč sotva vyšel zatáčku, jeho hlava začala kroutit. Z tohoto místa spatřil kromě majestátné univerzity, ke které vedl pouze skoro rozpadlý most, jen čtyři domky… Takhle si M’aiq nepředstavoval majestátní a legendární město. Khajiit tedy sestoupil z kopce do města, kromě několika neustále pochodujících stráží tu poutník nemá možnost vidět něco „živějšího“. Jarlova síň se utápěla v tichosti, jeden veliký dům, ve kterém bylo zavřeno, další rodinný domek, jehož majitelé byli někde pryč, a nakonec krčma, odtud se aspoň trochu ozývalo tlachání. Nežije tu mnoho lidí, a pokud na některého z nich narazíte a nezachrastíte měšcem, nečekejte od nich vlídnost.

„Bída, smutek a zima!“, takto bylo řečeno Khajiitovi od neznámého nordského štamgasta. Zkrátka návštěvník tu nic jiného nenajde, pokud není čarodějem. Krčmářka mu toho moc nepověděla, pronášela, že většinou se zde zastavují buď malé skupinky vojáků, mířící z jihu na sever nebo jen další nezapsaní studenti univerzity. Než M’aiq odešel pryč, omylem narazil do neznámého Altmera. Tento muž byl zvláštní v povolání… byl to jeden z mágů univerzity. Když se ho M’aiq vyptával, co pohledává na tomto místě, dostal překvapivou odpověď, on tu prý bydlel již dlouhou dobu. Trochu zklamaně hlásil, jak ho z univerzity vyloučili a jak neustále nadával na vedení školy, že je špatné. Khajiit se ho chtěl zeptat více na univerzitu, ale to už mág odmítl a žádal ho, aby odešel pryč.

Další kroky vedly k protější budově, do jarlovy síně, která zela v tichosti. Kupodivu si ho ledohradský vůdce přizval k sobě a vyptával se Khajiita na důvod návštěvy. M’aiq mu prozradil o sobě, že cestuje po provincii a navštěvuje zajímavá místa a města, jarl Korir - tak se jmenoval - věčně odvracel tvář od kočičích očí a smutně prohlašoval, jak se mají ostatní jarlové lépe než on a jeho lidé. Vyprávěl hlavně o zániku města, které M’aiqa nejvíce zajímalo. Z jeho úst vycházely slova o výbuchu Rudé Hory v Morrowindu, jež zapříčinila zkázu města. Několik kusů hory spadlo do moře Přízraků, díky přílivům a odlivům se vytvořily mohutné vlny, které bušily na město. V tom se zem pod velkou částí města propadla a zůstalo pouze to, co M’aiq doposud viděl. Takto mu to řekli předkové před mnoha generacemi, avšak vůdce Korir si nemyslel, že to byla přírodní katastrofa, nýbrž se domnívá na účasti mágské univerzity, která se mu protiví.

M’aiq hned namítnul, že by si jich přeci měl vážit, avšak po výčtu událostí a nehod, co se tam odehrávalo, mu došlo, proč je nemá zrovna v lásce. Po sdělení názoru na univerzitu dodal, že zůstala po katastrofě jako jediná nedotčená… prý si to nemohl vysvětlit jinak, než „kouzla“.



M’aiq se s tímto severským vůdcem rozloučil, při odchodu se doslechl radu, aby si Khajiit dával pozor na svých cestách. Tlapky tentokrát zaměřil směrem na již zmiňovanou univerzitu, kde očekával, že se dozví mnohem víc než u ostatních obyvatel. Leč, stačil vyjít jen na mostek, do cesty se mu postavila jistá Altmerka, která mu znemožnila pokračovat v kráčení po mostku. Tato elfka hrdě pronášela, že pokud není M’aiq čaroděj, aby se otočil a šel pryč, leč to neudělal, vytrval na svém místě a od kouzelnice zjišťoval, proč je tak neústupná.
Čarodějka mu začala líčit, jak nejen místní obyvatelé, ale i skoro v celé provincii, opovrhují touto univerzitou. Neustále si stěžovali, že veškerá tajemství magie nebyla uveřejňována světu a hlavně je považovali za viníky zániku Ledohradu.

Khajiit se zeptal, jestli by mohl navštívit univerzitu, ale i přes vysvětlení, že je jen zvědavý cestovatel, mu neumožnila vstup na pozemky. Aby se poutník dostal na univerzitu, musí projít zkouškou - vyčarovat nějaké kouzlo, které by prokázalo magické schopnosti. Po M’aiqovi chtěla, aby odhalil pomocí magie všechny „živé“ bytosti v okolí. Ale, to vůbec nebylo zapotřebí a Khajiit nic takového neuměl. M'aiq je velice praktický. Nepotřebuje žádný mysticismus, který po něm chtěla. Ona Altmerka byla z jeho slov velice překvapená a částečně i zaražená, vyptávala se ho, co umí za kouzla, avšak stručné „nic“ jí stačilo. V tu chvíli dodala, že v současné době být bez znalosti magie je velmi nebezpečné a riskantní. Každá osoba by měla znát dostatek kouzel, ať už léčivých nebo ničivých. V tom M’aiq o sobě prozradil, že přílíš mnoho magie může být nebezpečné. M'aiq měl dvě kouzla a spálil s nimi rohlíčky… a částečně opálil i samotnou jarlu. Khajiit ji tohle všechno povyprávěl, ona elfka mu na to jen přikyvovala hlavou a dodávala, aby si na taková kouzla opravdu dával pozor.

M’aiqa zarazilo, co se vlastně zde učí, zda jen magie či něco více. Čarodějka mu vypravovala o založení univerzity a následného odtržení od světa. Na univerzitě se vyučovaly magické školy ničení, iluzí, obnovy, proměn a vyvolávání. Většinou si studenti vybírají jednu nebo dvě školy, ovšem najdou se prý i tací, kteří mají velkou zásobu odvahu a píle, a věnují se více školami zároveň, čímž si ji zdokonalí. M’aiq však nechápe, jak může být někdo takový, že chce studovat tolik umění a učení. A navíc, k čemu je kombinace magie? Co to znamená? Magie a magie je pořád jen magie. Khajiitovi stručně vysvětlila, co která škola umí.

Škola ničení se zaměřovala na využívání tří živlů - ohně, vody a vzduchu. Ti, kteří se tomuto oboru věnovali dostatečně dlouho, se mohli naučit velice mocným kouzlům, jež mohla zničit celý svět!
Další škola, iluzí, se zaměřovala na myšlení jedinců či skupin. Díky této magii mohl mág manipulovat s myslí, jak se mu zlíbilo, od vystrašení, vyvolání zuřivosti či uklidnění, až po zneviditelnění sebe sama.
Školu obnovy používají nejčastěji kněží v chrámech či osoby, kteří bojují proti oživlým mrtvolám. Nejen, že dokážou zahojit různá zranění, ale i mohou odvrátit některé nehmotné hrozby.
Jako jediná se zas tak prý neužívá často, ale škola proměn dokáže ochránit svého sesílatele před možnými hrozbami. Od vyčarování magických zbrojí, až například po dýchání pod vodou, což vám může zachránit život.
A nakonec škola vyvolávání, snad nejvíce využívaná a mocná škola, se kterou si není radno zahrávat. Od vyvolání čarovných zbraní, nestvůr z plání Zapomnění, oživování mrtvol, až po mocné uvězňování duší… M’aiq ví, že nekromancie byla před několika stovkami let zakázána a cyrodiilský cech mágů se zavázal skoncovat s tímto oborem, leč, jak se zdá, už se považuje za obyčejné umění…
Avšak se zde Khajiit musel lehce oklepat, když ona čarodějka zmínila ono uvězňování duší. M'aiqova duše byla jednou uvězněna. Nebylo to nic příjemného. Občas by se nad tím měla zkusit zamyslet.

Po výčtu různých magických škol dále pokračovala, čemu se zde lze přiučit… Pro ty, kteří se chtěli uplatnit v okolí nordských jarlů, se zde mohli přiučit alchymii či očarovávání. A nakonec, pro ty, kteří hledají tajemství v textech, než v samotném kouzlení, se tu nacházela největší knihovna na celém Tamrielu - Ysmirova sbírka! Hory knih a moře textů tu láká už odjakživa náruživé čtenáře. Kromě lidové beletrie tu lze najít i zvláštní spisy a vzácné texty, které nelze nikde jinde najít. Dále vyprávěla o arcimágovi, který má na starost chod univerzity a veškerého dění kolem ní. Jistý Savos Aren je nejvyšším představeným tohoto místa už několik desítek let… M’aiq o něm nikdy neslyšel.



Vzhledem k tomu, že si univerzitu nemohl prohlédnout a museli zůstat jen u slov, M’aiq jí poděkoval za chvíli věnování a vydal se opět na cestu. Avšak, než stačil zcela odejít z místa, prozradila mu, že pokud by se přeci rozhodl začít s magií, aby se naučil nějaké kouzlo a vrátil se sem zpět, že ho bude očekávat… M’aiq tomu moc nevěří.

Rozloučil se s Altmerkou a vydal se západně za město do plání plného sněhu. Žádná cesta nebo nějaká pěšinka, jen čistá holá pláň. Tentokrát tu vítr a mráz sílí ještě více než ve Větrném Žlebu, i když tam sněží více. M’aiq by doporučil každému poutníku, aby si do těchto míst přibalil hodně teplé oblečení a mnoho… MNOHO kožešiny! Navíc, nějaká zbraň neuškodí, vlci, medvědi a trolly tu jsou skoro na každém kroku, takže opravdu pozor. Pokud budete mít štěstí, můžete tu narazit na lovce, kteří by vám mohli něco prodat či aspoň poradit, kam se dál vydat.

M’aiq šel prozatím bez jakýchkoliv doporučení, avšak pokud poutník vyjde z Ledohradu a půjde po pláních na západ, dorazí na vykopávky, uložené v malém zasněženém údolí… Osada Saarthal, nejstarší a také nejtajemnější místo ve Skyrimu vás uvítá svou zvláštností. Toto kdysi dávno zaniklé místo je vůbec první osadou Nordů, jejž připluli z Atmory! Vykopávky to jsou rozsáhlé, leč dveře do podzemí jsou-tedy byly pevně zavřené… M’aiqovi bylo líto, že se nemohl podívat dovnitř.

O kus dál, pokud cestovatel vyrazí ze Saarthalu směrem k jihu do hor a narazí na téměř neviditelnou stezku, může dojít k velkému monumentu s úžasným výhledem… Vysoko v těchto horách se nachází obrovská socha ženy, oděna jen v hábitu a držíc v jedné ruce podivnou hvězdu a v druhé srp měsíce. M’aiq tehdy vyšel po schodech pod tuto sochu a narazil na jistou elfku, která se oddávala jakému si tichému „rituálu“. Jelikož si Khajiit myslel, že jí vyrušil, nebyla jeho přítomností překvapená. Než se stačil na cokoli zeptat, už mu hrdě a tiše prozradila, že jeho příchod čekala. Byla to totiž kněžka Azury, další daedry, kterou uctívali nejčastěji dunmeři z Morrowindu.

Pokud máte chvíli čas a chtěli byste vidět něco jedinečného, zamiřte sem, nebudete litovat! O kousek dál, pokud se dáte po jižní stezce a nebudete nikde scházet, dorazíte na velice prazvláštní místo s tajemnou minulostí… a také na nejvyšší vrchol v Ledohradu. Hora Anthor vám ukáže svou krásu, mocná mohutná pohoří a rozlehlá pláň, na které je ještě možné spatřit události z minulých dnů či let. Na schodišti k hoře se nachází tajemná zeď s podivnými runami a nápisy, které M’aiq nedokázal přečíst. Podle všeho se jedná o starobylé nordské epitafy, věnované dávným hrdinům. V té chvíli si M’aiq vzpomenul na povídání běloprůsmyckého jarla Balgruufa Velkomožného, který vyprávěl o králi Olafovi Jednookém a draku Numinexovi. Právě zde, na této hoře Olaf porazil Numinexe a nechal ho poté uvěznit ve své tvrzi…
Toto bude nejspíše pravdivé tvrzení, na některých místech lze najít již dávno zmrzlé kosti velkých draků…



M’aiq zůstal na onom místě nějakou chvíli, poté se vydal z hor zpět k pláním a po chvíli putování narazil na další historické pozůstatky, ovšem tentokrát dwemerské. Khajiit totiž našel zbytky z dwemerského města Alftand, které vyčnívaly ze země. Bylo velice pozoruhodné spatřit něco takového na tak odlehlém místě. Několik mohutných vysokých věží, umístěných ve a nad strží. Škoda, že vstup dovnitř byl zamčený.

Čím více M’aiq putoval krajem, tím více si všímal, že kromě divoké zvěře a nepříjemného sněhu, jsou památky tohoto kraje kdesi v moři. Když Khajiit vynechá vraky lodí, na dalekých ostrovech se nachází Ysgramorova hrobka a ruiny Yngvild. Pod Ledohradskou univerzitou se rozléhá zřícenina Nebeského chrámu a v okolí pobřeží jsou rozprostřené různé svatyně, od Tibera Septima - Talose - , až po Joneho - tedy Arkaye, pro Nordy „Orkey“.
Pokud máte v sobě dobrodruha a nebojíte se ledu, můžete se pokusit přeplavat jistou část moře a vylézt na některé zasněžené ostrovy. Na nejvýchodnějším, až daleko za Ledohradem, lze najít menhir se souhvězdím „Hada“. Druhý menhir, tentokrát se souhvězdím „Věže“ se nachází naproti ostrovu Yngvild.

Protože M’aiq již neměl další zásoby na cestování, rozhodl se vydat na západ, od jednoho z menhirů si všiml v dálce jakési věže, která mohla znamenat jediné - orientační bod pro další cestu. V příštím díle M’aiq navštíví další mrazivý kraj se spoustou zapomenutých hrobek a divoké přírody… Khajiit si prošel mrazivou Kotlinou, jehož hlavním městem byl druhý přístav ve Skyrimu - Jitřenka.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Co M’aiq doporučuje navštívit:
z přírody: dwemerské ruiny Alftand, Hora Anthor, Azuřina svatyně
z města: jarlovo sídlo, Ledohradskou univerzitu - pokud jste mág

Častý výskyt:
bylin: Trnice (na pobřeží) a Sněhulky
lidí: lovci

Na co by si měli cestovatelé dávat pozor:
Protože Ledohrad je sám o sobě ponořen do moří sněhu, M’aiq doporučuje teplé vybavení a nějaké pití na zahřátí! Pokud sejdete z cesty, buďte opatrní na led, padající kamení, divokou zvěř a v neposlední řadě i na moře! V jednu chvíli nejsou žádné vlny, ale než se nadějete, už se na vás řítí vysoké vlny! A nechoďte mezi Srkavce, pokud nechcete mít jejich kly v hrudi!!