---

Část 35. - Poslední jízda dne

Za trojicí bouchly dveře, Erutan ani na moment neváhal a zarazil do madel meč, čímž zablokoval možné otevření. O kus dál se na něj Fatrhyl ohlédl a nechápal, co to provádí. Odpoutal se od krčícího se mistra Hlasu a zamířil si to ke svému příteli.

„Co to děláš?! Vždyť se naši nedostanou ven!“
„Žádní „naši“ už nejsou!“ hejknul zvěd, „TEIKO JE MRTVÁ! VŠICHNI JSOU MRTVÍ!!“ Fathryl mu tohle nechtěl věřit, „Viděl jsem, jak jí zabili!“ podíval se na zvedajícího starce, „Musíme jít!“
„To je nemožné, Erutane! Teiko by se jen tak nedala!“ jen dopověděl svá slova, do dveří kdosi silně bušil a odkudsi se ozvalo vrzavé otevírání.

Z bočních chodeb kláštera se rozebíhali další nordští pozůstalí s připravenými zbraněmi i se strachem na srdci. Jakmile si jich trojice všimla, Fathryl dal nakonec příteli za pravdu a rozeběhli se ke starci, Altmer ho popadl kolem ramen a utíkali na schodiště. Jakmile se dostali do vyšších míst, zablokovaný meč nevydržel nápor nárazů a zlomil se. Ze dveří vyběhlo několik lučištníků, mezi nimi byla i žena, jež je chtěla během příchodu zabít. Natáhla tětivu a pustila šíp… ten se zakousl do Erutanova ramene a díky tomu upustil svou jedinou zbraň.

Fathryl zaznamenal útok rebelů, avšak on i ostatní byli daleko od překážek, za kterými by se mohli schovat. Trojice očekávala chuť oceli i průniky hrotů do těla. Střelci se znova připravili k palbě, když se náhle před nimi ozval podivný zvuk, jako by trhal blesky i oheň zároveň. Na některých místech nádvoří se vytvořily podivné fialové sféry, ze kterých vyšla snad desítka černých silných bojovníků v těžké zbroji… jejž se vrhli právě na pronásledující nordy.

Erutan, Fatrhyl i Arngeir doběhli k malé kamenné zídce, kde se skrčili a otočili se za sebe na zvláštní podívanou. Zvěd si zlomil šíp v rameni a divil se, proč na ně tyto bytosti neútočí. Nordi bojovali proti těžkooděncům velmi silně. Během několika málo okamžiků se jim povedlo zastřelit či jinak usmrtit čtvrtinu přítomných, ale jen se začali radovat, do chvíle se objevily další sféry, odkud vyšly posily. Útok za protiútokem, mnoho mrtvých leželo na zemi.

„Kde se tu tyhle potvory vzaly?!“ halekal na Erutan na svého přítele.
„Myslíš nordy? To nevím… Mě by zajímalo, jak se mohli dostat přes naši hlídku v té vesnici! To není možné, aby jich tu bylo tolik!“
Zvěd se na něj otočil a nechápal, proč zrovna mluví o nordech, tvář se mu chvěla jak při zemětřesení, „To asi nezjistíme, ale…“ kouknul na starce, jenž se pomalu přemisťoval ke vzdálenější bráně a cestě kamsi vzhůru… však byla blokovaná mocným silným větrem, „HEJ! Vnímej mě!“ altmer se přestal chvět a vnímal ho, „Musíme jít dál! Nesmíme tu zůstat!!“



Nadávky rebelů se stupňovaly, na krátkou chvíli dokonce převládali situaci nad bojištěm. Když už se dostávali do velké přesily a pomalu se začali přemisťovat k meří dvojici, na několika místech se objevily další fialové sféry, ale z nich nevyšli temní těžkooděnci, jak si mysleli. Tentokrát vystoupily podivné vznášející se chapadlové bytosti s podivně tlumeným chrapotem. Jakmile uviděli nějakého humanoida, okamžitě po něm seslaly ze svého těla lehce zelenkavou vlnu čehosi, která je jednak shodila na zem a strašlivě zranila. Kůže rebelů byly na některých místech popáleny jak po blesku.

Z dalších sfér vykročily ohromné bytosti ve fialovém nádechu a prapodivným zápachem z úst. Ti se tak temně zasmáli a rozeběhli se mezi své nepřátele. Jedna rána ohromnou pazourou z podivné silné tkáně… a jeden z orků měl co dělat, aby se naposledy pomodlil ke svému bohu. Nebylo jich tu mnoho, ovšem jedna z nich si všimla právě schovávající se trojice a své těžké kroky zamířila k nim.

„Áááááá, rychle pryč!!!“ vyjekl Erutan, chytl altmera za ruku a skočil směrem ke starci. Na jejich místě se objevila temně-zelená lepkavá skvrna, která by jim jistě udělala neplechu.
„U BOHŮ, CO TO JE?!“ rozkřikl se Arngeir, když uviděl podivné monstrum za zády.
„RYCHLE DO SCHODŮ! HNÉÉD!“ rozkázal Fatrhyl, chytl všechny kolem ramen a vyběhl s nimi schody. Před nimi už postávala brána se zuřivým větrem.

Elfové chtěli už vstoupit do silného poryvu, ale Šedovousý je stačil včas zastavit. Dostal se z jejich sevření, předstoupil před bránu a odpoutal svůj hlas…
„LOK VAH KOOR!!!“

Vítr se rozplynul, stařec se svalil vysíleně k zemi, ale oba elfové ho včas chytli pod ramenem. Společným krokem se vydali kupředu. Mezitím za jejich zády pomalu končila bitva. Rebelů čím dál více ubývalo, dokonce se do dění přidal i někdo další neočekávaný. Křik Šedovousýho byl příliš hlasitý, tudíž ho někteří povstalci zaslechli. Ti jen letmým pohledem spatřili, jak elfové utíkají po zaváté stezce na vrchol hory. Jeden z nich se přemístil k nové posile a sdělil, co spatřil. Za pár chvil bylo ale už rozhodnuto… těžkooděnci a prapodivné bytosti z plání Zapomnění rozdrtili zbývající přeživší rebely, ovšem až na jednu trojici, která se včas vrhla ke chladným skalám a po výstupcích začala šplhat vzhůru. Byť po nich tyto bytosti střílely vším, čím disponovaly, netrefily se… Nyní tři rebelové měli šanci zhatit veškeré elfí plány…

Trojice osvoboditelů se brodila hlubokým sněhem, silný mráz jim nedovoloval pokračovat rychleji, než měli v úmyslu. Však po několika dlouhých minutách se dostala od oné brány dost daleko, že si mohla aspoň na několik vteřin odpočinout a nadechnout se. Altmer se podíval za sebe, v dáli někteří těžkooděnci překonali přírodní překážku a pomalu se blížili. Bosmer měl stále na rameni starcovo tělo, letmo se podíval do krajiny, které bylo pod ním, až mu to nahnalo strach do očí. Z měst, lesů, pevností i statků se valil dým, a kdyby nezuřila v okolí meluzína, určitě by uslyšel nářek umírajícího lidu…

„Co to bylo zač?“ Fathryl se ohlédl na přítele, „Ty těžkooděnce jsem poznal! Byli v Hammerfellu! Ale ty létající bytosti? Nebo ty… ty… zlaté bojovnice?!“
Přítel k němu předstoupil a chytl Arngeira pod ramenem, společně pak pokračovali pomalu vzhůru, „Tamto byli vojáci pána Mehrunes Dagona! Daedry zkázy a ničení.“ přiznal altmer, „Ale o těch ostatních nic nevím.“
„Ááh, bytosti ze světa Zapomnění, Drakorozený!“ odvětil stroze stařec.
„Nebýt těchto bojovníků, Sylsris by nezískala Tamriel tak snadno.“
„TAKŽE JSTE S TÍMHLE DOBYLI TAMRIEL?“ Erutan si začal uvědomovat, co bude v příštích chvílích následovat, „U Kynareth… ale počkat! Ta dohoda! Ta dohoda měla ale platit až poté, co se povede její obřad!“ po chvíli se zcela nechápavě zastavil, „Ony nás podvedly!“
„Moc toho o daedrách nevím, ale mnozí naši čarodějové říkali, že se pokoušejí získat tento svět za jakoukoli cenu. Byť budou muset něco porušit!“
„Takže, to znamená…“
„To znamená, že jestli tě nepošlu zpátky časem, tak je s námi konec!!“ dodal rázně altmer, až se Arngeir podíval nad sebe a ukázal paží vzhůru.
„Hleďte…“ oba elfové se otočili a zírali. Krásně blankytně modré nebe se pomalu začínalo barvit do ruda a v okolí se probouzely rudavo-fialové polární záře, „Musíme… se dostat… rychle na vrchol!“
„CO TO ZATRACENĚ JE?!“ zeptal se Erutan.
„Daedry… vstupují do našeho světa!“ sdělil altmer a navrhl, aby přidali do kroku.

Ušli několik desítek sáhů, když se před nimi objevil dřevěný lanový mostek, skrze který zuřil velmi silný vítr. Arngeir se pustil svého doprovodu, předstoupil před mostek a opět svým hlasem mocně zařval formuli v dračí řeči. Vítr po pár vteřinách zmizel, oba uchvácení elfové zastavili starce před překonáním mostku. Sám Erutan navrhl, že zkusí, zda se přes něj dá přejít bez potíží. Fathryl jen kývnul hlavou a dodal, aby si dával pozor. Pomalým krokem vstoupil na ztrouchnivělé dřevo, které vrzalo. V duchu se modlil, aby lávka nepraskla a nezřítil by se do hlubin hory, ale mostek vydržel. Oddechl si, ohlédl se zpět na dvojici a přitakal, aby si pospíšili, že je to udrží. Altmer chytl pevně starce kolem sebe a velmi opatrně ho doprovodil na druhý konec.

Tam ho opět chytli pod ramenem a nesli do vyšších míst. Řídký vzduch se podepisoval na spěchající trojici, únava je doslova drtila ve svalech a plíce sotva pobíraly vydaný dech. Arngeir zvolal, že ještě pár zatáček a budou na vrcholu… však kousek od mostku se ze sněhu vynořila prapodivná kamenná brána, která na některých místech rudě žilkovala a uvnitř chrlila oheň s blesky. Když se trojice ohlédla za sebe a spatřila tento objekt, jen se zarazili a hleděli, co to vlastně je.

Náhle z ní vystoupila dvojice těžkooděnců s těžkým chrapotem, „ZAPOMNĚNÍ SI TĚ VEZME!!!“

Oba merové vyjekli strachem, moc dobře věděli, co jsou tyto bytosti zač. Všichni tři se rozeběhli do výšin, kde na ně opět čekal další průchod s burácejícím větrem. Šedovousý se zastavil na místě, opět zařval do větru, jenž se rozplynul a otočil se velmi znaveně na Erutana.

„Běžte! Zdržím je!“
„CO?!“ nechápal ho, „Půjdete s námi!“ ale Šedovousý ho odstrčil, Fathryl chtěl po něm sáhnout, ale vražedný pohled ho zastavil.
„Než se přese mne dostanou, vy už učiníte to, co tohle zastaví! Dělám to… velice nerad, Drakorozený.“
„Nebuďte blázen, starče!“ ozval se Fathryl, „Potřebujeme vás!“
„Najděte místo, kde vzduch stoupá vzhůru!“ radil Arngeir, „Tam použijte ten svitek, Drakorozený!“
Erutan pochopil, proč mu toto říká, jen se uklonil, „Děkuji, mistře…“
„Tohle není naše poslední sbohem, Drakorozený!“ poplácal ho po rameni, „Jděte!“ zlatý elf silně trhl se zvědem, mistr hlasu postával na místě a jen čekal, až se objeví první přisluhovači ze Zapomnění.

Zatímco oba merové běželi stále vzhůru, za sebou již slyšeli mocné řvaní, doprovázené praskáním a nehorázný křik stvůr i samotného počasí. Obloha již zrudla, samotné slunce jako by nad nimi zářilo tak jasně a čistě.

„DĚLEJ, ERUTANE! POBĚŽ!!“ volal na něj altmeří přítel, když každým krokem zdolávali vrchol hory.

Dvojice konečně vyběhla na mrazivé místo plné překvapení. Středem pozornosti byly dvě věci, které ještě nikdy v životě neviděla. První byla kostra neznámého a ohromného tvora, jež se schovávala ve sněhu. Druhou věcí byla podivná kamenná zeď, nacházející se právě vedle tohoto pozůstatku. Když dvojice přišla blíže ke zdivu, všimla si malých výstupků, které se daly považovat za jakési runy či neznámé písmo.



„Tak jsme tady… a co teď?“ zeptal se Fathryl.
„Mistr říkal, že musíme najít vzduch, stoupající vzhůru!“ Erutan hleděl kolem sebe, ale hlavně nad sebe. Vidět takovouto oblohu bylo pro něj něco mimořádného a fascinujícího… jen, kdyby se nejednalo o konec světa.
Altmer chvíli hleděl na samotný vrchol této hory a tiše doufal, že nebudou muset šplhat vzhůru. Ale otočil se na přítele, rukou ukázal do sněhu, o kus vedle kostry a zdi… odtamtud se vzduch lehce zvedal k nebesům, „TADY TO JE!“ bosmer se podíval jeho směrem, „Dej mi svitek a stoupni si tam!“
Erutan pomalu sundával břemeno ze zad, ale než mu ho předal, zeptal se, „Víš, co s tím máš dělat?“
„No… nevím.“ přiznal se, „Jestli tě mám poslat zpátky časem, musím pronést nějaké zaříkávadlo… nejspíš.“ strach se pomalu zmocňoval jeho přítele.
„A to mě pošle zpátky?“ nahodil sarkastický úsměv, „Vážně?“
„A máš lepší nápad, příteli?“ zvěd beze slov postával na místě, „Musíme to aspoň zkusit. Stejně nemáme na výběr.“

Erutan postával na místě velmi nervózně, pot se mu spustil z čela a své zranění na rameni ani moc nevnímal. V duchu si připomenul řeč ze snu, kterou slyšel od svých rodičů. Kývnul hlavou a předal zlatavému příteli ono břemeno.

„Tak jo… huh…“ nadechoval se zhluboka, „Kéž by byla jiná možnost…“ pronášel cestou do středu stoupajícího vzduchu.

Jakmile zaujal pozici, strnule hleděl na svého přítele, který se chopil svitku a pevně jej držel ve svých rukou. Však zatím nic nerozbalil, jen jako socha postával na místě a sledoval ho, jako by měl stále něco na srdci… něco hodně tíživého.

Mezi chladnými zdmi posedávala osamocená dvojice vězňů, připoutaná k okovům. Jejich slabé zraky a zničená těla si už přála, aby konečně odešla z tohoto světa a nikdy se již vícekrát nevrátila. Bosmeří zvěd hleděl z posledních sil na neznámou redguardku, na níž bylo poznat, že jí zbývá sotva pár hodin života. Zhluboka vydechoval, silně mrkal a tichý hlas nesl utěšující zprávu o tom, jak dlouho se už drží na životě.

V zámku náhle cvaklo a blokující řetězy zařinčely… do cel vstoupil ozbrojený khajiit, společně s vysokým elfem. Oba zamířili ke zvědovi a cestou se vesele smáli. Postavili se nad něj a než mu uvolnili ruce, Khajiit vytasil drápy a několikrát se mu podepsal na hrudi. Erutan už nevnímal bolest, jak fyzickou, tak i psychickou. Po otevření zámků na zápěstích padl bez sil na zem, dvojice ho chytla surově za tělo a táhla pryč z cely.

„Dneska máš šťastnej den, zrádče!“ spustil altmer, „Už na tebe čeká loď do nového domova! Hádej kam?“ když po chvíli neslyšel žádnou odpověď, prozradil mu jí, „Naši ochránci si tě žádají v Argonii! Bude z tebe poslušnej pes!“
„Měl ses přidat na správnou stranu, elfe! Ale… ty už vlastně nikomu chybět nebudeš.“ dodal khajiit, zatímco otevíral dveře.

Do elfího zraku se vrhlo světlo světa, na několik momentů oslepl. Kromě šustění větru a burácení vody ho nedoprovázelo nic jinačího. Až poté, co prošli několika ulicemi, se mu konečně zrak vrátil do stavu, kdy dokázal vnímat okolí. Některé zdi byly ozdobeny signaturami Thalmoru, procházející obyvatelstvo bylo bedlivě hlídáno zlatavými vojáky. Na některých tvářích bylo jasně vidět, jak předstírají úsměv a radost.

Když procházeli skrze přístav, všiml si několika skupin argoniánů a redguardů, jak v okovech kuchají ulovené ryby. Samozřejmě, že nad jejich hlavami postávali mocní čarodějové se svými vazaly. A otroci pochodovali se zásobami na bohaté široké lodě.

Minuli několik těchto lodí, dokud se nepřiblížili k mocně ozbrojené fregatě. Před vstupem na tuto loď se nacházel stolek, u něhož postávala trojice altmerů a tiše se smála neznámému tématu. Silné odhození donutilo bosmera padnout na zem a praštit se čelem o dřevo. Všichni v okolí se jen rozesmáli. Vedoucí voják oznamoval ostatním ve své rodné řeči některé informace o vězni… už ho trojice přítomných chtěla zvedat, ale kdosi je zarazil. Ozval se další elfí hlas… Erutan se ohlédl a nemohl uvěřit. Fathryl ve své zbroji a s přísným výrazem udeřil vojáka, který s ním mrskl o zem. Z opasku vytáhnul jakousi listinu a pronášel cosi, co se nikomu z nich nelíbilo. Khajiit se zvedl ze země a tasil zbraň. Pak Erutan zaslechl něco, co mu trochu pohladilo duši…

„Hele, víš co? Nestojíš mi za to! Běž… dělat problémy nějakému jinému strážnému!“ kočičák zandal meč zpět do pouzdra a nehezky se zašklebil.
„TAK SI TOHO CHUDÁKA VEM, KDYŽ TI TO KRÁLOVNA ROZKÁZALA!“ rozkřikl se druhý voják a nechal sebrat bosmera ze země.

Když se zvedal, všiml si, že jeho přítel měl na zádech tornu, čímsi naplněnou. Ale neměl ani tušení, co mělo tohle všechno znamenat. Fathryl ho chytl pod ramenem a odváděl ho pryč z mola, ostatní vojáci je bedlivě sledovali.

„Už jsem myslel, že se nalodíš na tu nesprávnou loď, příteli.“ dodal tiše altmer, „Neboj, mám všechno pod kontrolou.“
„Co… to… mělo…?“ doprovázející ho jistým výrazem pobídl, aby se utišil. Několik dalších elfů je míjelo, rukou mu ukázal na vzdálenější loď, ke které se přibližovali.
„Támhle je tvá loď. Ale než tam půjdeme…“ rozhlédl se kolem sebe. Když nikoho ze svých lidí nespatřil, otevřel první dveře do skladiště a zalezl s ním dovnitř.

Prostá dřevěná místnost, u všech zdí se nacházely sudy, truhlice a další bedny s neznámým obsahem. Fathryl opřel elfa o stěnu, vstoupil blíže do středu a porozhlédl se, zda tu nemají nějakou společnost. Po vteřině se vrátil zpátky, chytl přítele za tělo a odvedl ho k sudu, kde také odhodil tornu a začal z ní vybalovat věci.

„Naše paní mi dala rozkaz, abych tě odvedl na loď. Ale před tím, než to udělám, ti chci dát něco, co si jistě zasloužíš…“
„Svobodu?“ zeptal se slabě, ale vznešený elf nic neřekl. Na sud položil lehce použité boty a košili, to vše završil jistou béžovou baňkou, kterou držel v ruce.
„Říkals, že by sis přál na všechno zapomenout. Tak tady to je!“ přiblížil mu onu lahvičku, „Když tohle vypiješ, měl bys ztratit veškeré prožité vzpomínky.“
„Co… cože?“ divil se, „Počkej… ty… ty mi tohle dáváš? A, kde jsi to vzal?“
„Před měsícem tu byl můj učitel magie a skvělý alchymista, u něhož jsem věděl, že kdysi dříve dělal jisté… experimenty s pamětí na vězních.“ podíval se po baňce, „Jelikož jsem si u něj vzbudil takovou důvěru, že jsem mohl jít za ním kdykoli bylo potřeba… třeba i v noci, když nebyl u sebe…“
„Ukradl jsi to!“ na to jen kývnul hlavou s dodatkem, že jen proto, aby mu pomohl, „A… funguje to? Když to vypiju, kolik toho zapomenu?“
Na to smutně vydechl, „To… nevím příteli. Nejspíš budeš první, kdo to okusí.“ Erutan strnul překvapením i strachem, „Možná na nic nezapomeneš, možná na úplně všechno… kdo ví. Ale nic lepšího nemám. Promiň.“
Až po chvíli přemýšlení rozkýval souhlasně hlavu, „To je dobrý, Fathryle. Díky.“
„Ale nepij to hnedka! To vypij, až budeš na lodi!“ zadržel ho před požitím nápoje, z torny vytáhl kus látky, „Přivážu ti to k noze. Budou tě prohledávat, než nastoupíš na loď.“ přikrčil se mu ke končetině a velmi silně mu vázal lahvičku ke stehnu, „Obleč si košili, aby neříkali, že vypadáš jak chudák!“

Bosmer pohlédl na oblečení, to popadl a bez ostychu se začal před ním převlékat. Samozřejmě, že se Fathryl otočil, chtěl mu ponechat aspoň minimum soukromí, byť na to neměl nárok. Za minutu byl oblečen do slušivého oděvu, což mu altmer pochválil.

„Budem muset vyrazit. Dělej, že kulháš na tu nohu a až tě budou prohledávat a dotknou se ti jí, křič jak o život. Předstírej, že jsem tě mučil!“ na to bosmer kývnul hlavou.

Poté společně vyšli ven ze skladiště, prázdnou tornu a rozervané kalhoty nechali pohozené v místnosti. Jen, co vyšli ven, se ho opět zvěd chytil kolem krku a celou cestu napodoboval bolestný nářek, aby přiměl okolí, že neměl lehké chvíle. Pomalu se blížili k lodi, altmeří přítel mu prozrazoval, co by ho mělo čekat. Však mu nedokázal odpovědět, kam vlastně popluje… on sám neměl tušení.

„Jinak… na kajutě, kam tě odvedu, budeš mít pod postelí i svůj deník.“ elf se divil, kde a jak ho našel, ale to mu neprozradil, „Až budeš uvnitř, vypij nápoj a zahoď to!“ zvěd hlavou pokynul souhlas.

Dvojice se dobelhala k molu, kde postával jeden voják u stolku s připraveným brkem ke psaní. Zastavil dvojici, Fathryl podal svému bližnímu listinu, která ho opravňovala doprovod na palubu. Jakmile si to voják přečetl, popadl brk a začal sepisovat veškeré údaje o vězni… jméno, původ, majetek i čím byl před uvězněním. Jakmile to všechno napsal a Erutan neochotně prozradil vše, co mohl, začala prohlídka těla. Však ani po tomto aktu nic nenalezl… dvojice přátel se pomalu naloďovala i s tajným obsahem na noze. Celou cestu Erutan naříkal, jak ho tělo bolí, jen aby si zajistil důvěryhodnost svého zranění. Někteří zlataví námořníci se usmívali, jak jeden z nich odvádí do útrob plavidla další ztracenou duši…

„Řekni mi, Fathryle…“ zeptal se ho bosmer, „Tys mě během války využíval, že jo?“ altmer ho nechápal, „Nedávals mi informace jen tak, pro nic za nic, že jo? Nikdy jsi nechtěl oslabit Thalmor!“
Než stačil otevřít dveře do kajuty, zastavil se. A velmi těžce se rozhodoval, co má říct, „Byla válka, Erutane. Já byl vždy s Thalmorem… ale nikdy jsem nechtěl, abys umřel! NIKDY!“ položil mu ruce na ramena, „Ty si nezasloužíš zemřít!“, jako by se mu z očí chtěly pustit slzy, však stihl ještě pronést, „Lituji, že jsme byli každý na jiné straně! Být jeden z nás na té správné… byli bychom jak bratři!“
„Lituji jinačích věcí, Fathryle…“ dodal elf, „Ale chápu tě!“ po dlouhé době se na něj, sice suše, ale usmál, „Budeš mi chybět, příteli! Bratře!“
„I ty mně…“ poté otevřel dveře do kajuty a nechal ho vstoupit dovnitř. Jakmile se bosmer rozhlédl kolem sebe, altmer mu ukázal, která je jeho postel, „Kynareth s tebou, Erutane Vlaarine!“ chvíli na sebe hleděli, dokud nezavřel dveře a smutně neodešel pryč.

Nyní císařský zvěd postával sám uprostřed kajuty, z nohavice si vytáhl lahvičku, kterou měl přivázanou ke končetině a několik urputných chvil ji držel v ruce. Přemýšlel, zda ji má skutečně otevřít a vypít, nebo se pokusit své poslední štěstí a doufat, že jeho poslední cesta bude klidná. Těžká chvíle se mu blížila…

„NA CO ZATRACENĚ ČEKÁŠ?!“ křičel Erutan na strnulého Fathryla, „PROČ NIC NEŘÍKÁŠ?!“
Po pár vteřinách dal břemeno na stranu a natáhl k němu ruku, „Bylo mi ctí s tebou být, příteli!“.
Bosmerovi došlo, že se jeho přítel chce rozloučit. Vyšel z obřadního místa rovnou k němu, ale nepotřásl s ním ruku, jak zlatavý elf očekával… rovnou ho objal, „Nápodobně, můj bratře!“ i on ho pevně sevřel, dokud se oba nerozhodli ve stejnou chvíli pustit a vrátit se do původních pozic.

Erutan se postavil zpět do středu kruhu, kde stoupal vzduch, chvíli hleděl na altmera a pomalu si v duchu odpočítával, kolik času mu zbývá. Fathryl se zhluboka nadechl, chytl pevně svitek a jeho ruka hodlala otevřít obsah. Ale to neučinil… zrak strnul a ruka, držící madlo věci, ukázala za něj, „ERUTANE, POZOR!!!“.

Ze skály za bosmeřími zády vylezl jeden rebel, který si nestačil ani oddychnout. Jakmile viděl oba mery před sebou, vytáhl unaveně palcát ze svého opasku a rozeběhl se proti postávajícímu elfu. Naštěstí si zvěd uvědomil, co se děje, rychle se otočil a vyhnul se drtivé ráně, která mu měla padnout na hlavu. Altmer odhodil svitek do sněhu, ohlédl se za dvojici a všiml si dalšího seveřana s již připraveným lukem, jenž mířil na jeho přítele. Ani na moment se nerozmýšlel, zatímco se Erutan vyhýbal nepovedeným ranám, on se rozeběhl do výhledu střelce. Následoval výstřel z luku a šíp vyletěl z tětivy… však se zakousl do tmavého roucha a Fathryl zasténal. Z boku mu trčel kus dřeva, zlostně jej zlomil a než stačil znova lučištník vystřelit, začal válet sudy, čímž se vyhnul další ráně. Poté se konečně zvedl, a i s bolestmi se vrhl na nepřítele.

Erutan odstoupil kus dál z kruhu, kde měli provést obřad, při poslední nepovedené ráně chytl zbraň do ruky a zraněnou končetinou udeřil do útočníka. Však bolest mu nedovolovala větší sílu… oba v onu chvíli naříkali. I když měli oba vyrovnané síly, přeci byl rebel v lepší pozici než zvěd. Bosmerovi se nepovedlo jedno zakončení, na to mu hned zasadil pořádnou ránu do obličeje, až spadl na zem. Sedl si na něj, odtrhl opasek s deníkem a pěstmi ho mlátil, dokud mu síly stačily.

V zápalu boje se Fathryl přesunul ke střelci, několika seky mečem mu roztrhal zbroj i samotnou zbraň, což ho velice překvapilo. Do zraněné ruky si připravil bleskové kouzlo, které poté spustil… a seveřana natolik vyděsil, že se pokoušel utéct ke kostře. To mu ale nedovolil, do ruky si připravil mocný blesk, který zamířil do jeho zad…

V tu chvíli si i Erutan vzpomenul na své tajemné umění. Do zdravé končetiny si připravil slabé plamínky. Pak dostal pěstí do zraněné ruky, velmi bolestně zařval, „Ááhh… ty sráči!“ se zbytkem sil ho lehce odstrčil od sebe a než se na něj útočník vrhnul znova, namířil dlaní na přibližující se tvář, „Ochutnej tohle!!!“.

V mžiku se z ruky probudily slabé proudy ohně, které popálily obličej. Nord naříkal, že nic nevidí, ale bosmer byl jak smyslu zbavený… stále ho spaloval, dokud nepadl na kolena a s brekem se oháněl kolem sebe. V tu chvíli si stoupnul k němu, popadl palcát, který se válel ve sněhu a bez milosti mu rozbil hlavu. Útočník padl k zemi, zvěd hluboce vydechoval…

„Tak, a je po problémech! A teď se můžeme…“ otočil se zpět na Fathryla, přičemž nestačil dokončit svou řeč… zděsil se, „NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!!!“ jako by se čas zastavil. Altmeří přítel postával nehybně u kostry, z krku mu trčel šíp, který ho po chvíli stání poslal na zem. Erutan sebral veškerou sílu, odhodil zbraň do sněhu a popadl zlaté tělo, „Néé, ne, ne, ne!!! Do prdele, to ne!!!“ naříkal, až se mu rosil zrak, „Zatraceně, Fathryle, tohle mi nedělej!!! NÉÉÉÉ! NEOPOUŠTĚJ MĚ!“. Z hrdla se valila krev, v těle se ozývaly síly, které se chtěly uvolnit, ale nemohly. Hruď se nedokázala nadechnout, oči zklely a tělo se třáslo jak při mrazu. Bosmer ho objal těsněji, aby ho zahřál, „To-hle mi ne-ne-dělej! Fa-Fathryle!! Já… já… já tě potřebuji!!“ vzlykal, když se altmeří tělo tiše uklidnilo.

Natáhl ruku nad sebe a doufal, že ze sebe vyvolá léčebné kouzlo, které by ho jistě zachránilo… ale z ruky nic nevycházelo. Ani jeden malinkatý proud jasného světla. S brekem a nářkem chytl jeho tělo ještě pevněji a prosil bohyni Kynareth, aby mu pomohla a oživila ho. Jenže se nic takového nestalo. Erutan smutně posedával u těla… když náhle za sebou zaslechl slabé šustění a tření kovu o kov.

Letmo se ohlédl za sebe a opět vrátil zrak na umírajícího… však uvědomil si, koho si všiml a na poslední chvíli se odtrhl od svého přítele a skočil kus stranou do sněhu. Na Fathrylovu hlavu spadla čepel dýky, jež ukončila jeho trápení. Erutan rychle vleže zacouval zpět ke svitku a byl stále překvapen z osoby, kterou měl před sebou. Jakmile se odplížil několik sáhů, začal se zvedat na nohy a zaslechl velice známý hlas…

„SKYRIM PATŘÍ NORDŮM!!“ křikla Ceranna se zjizvenou tváří a zuřivostí v duši.

Bezhlavě se vrhla po bosmerovi, nedala mu ani chvíli, aby si vydechl nebo si rozmyslel, co učiní. První seknutí se jí sice nepovedlo, nicméně druhá ruka byla připravená k úderu. Nohy se probudily k životu, nyní ona učinila stejný styl boje, jako se kdysi on sám naučil v minulosti. Podkopla mu nohy a rychle na něj skočila. Elf měl stále sílu, dýku stačil zadržet sáh nad svým tělem, leč byla si vědoma, jaké má zranění… a toho také využila. Rukou mu udeřila do ramene a kolenem mu tvrdě přitlačila na genitáliích. Erutan povolil, čepel se namáhavě přiblížila několik coulů nad jeho hruď. Žena zuřivě lehla na zbraň… nyní jí dělilo od jeho srdce několik málo čísel, aby se čepel zabarvila krví. Ani jeden z nich nechtěl povolit, oba řvali vysílením a touze zabít jeden druhého. Pro elfa to nevypadalo vůbec nadějně, síly i myšlenky na své poslání ho opouštěly. V posledních chvílích si uvědomoval, co učinil a kdo na něj v budoucnu bude jistě čekat. Pomalu se vzdával svých nadějí, ale když si připomínal vzpomínky z posledního snu, kdy spatřil svou rodinu, poslal do končetin poslední síly a ženu lehce zvedal od těla. Nyní už pár desítek coulů dělilo dýku od masa…

„IIZ SLEN NUS!!!“ nad elfí hlavou se ocitla jakási mrazivá vlna, jež narazila do Ceranny a doslova z ní udělala kostku ledu.

Zmrzlé tělo i s čepelí dopadlo nehybně na jeho hruď, však ho neprobodla. Oči se otočily za sebe a nevěřícně hleděly na vzdáleně postávajícího zakrváceného Arngeira. Elf zabral za zmrzlou Cerannu a odstrčil jí do sněhu… ani po pádu se nepohnula. Vstal ze země, když viděl, jak se na něj Šedovousý usmívá, uvědomil si, že stále žije. Ale nehrnul se mu do náruče, své kroky zamířil k Fathrylovi, jehož duch dávno odešel ze světa.

Sedl k němu, s nářkem i několika hlubokými výdechy se zamyslel nad léčivým kouzlem. Chytl mu ruku, v očích si připomenul kouzelnou formuli, která dokázala léčit. Však se také z těla uvolnila magická síla, hojící zranění… nikoli na altmeřím těle. Po pár vteřinách se vyčerpal, přestal kouzlit a díval se na svého přítele.

„Do prdele!! NÉ! Fatrhyle, ne!“ zavzlykal, otočil se na Šedovousého, „Mistře! Prosím, pomozte mu!“ Arngeir pomalým krokem přistoupil k menšímu bojišti, „Musíte ho oživit! Je… je to důležité!“
„Je mi líto, drakorozený, ale nemohu.“ omluvil se stařec.
„CO? U KYNARETH, VY TO DOKÁŽETE! JSTE PŘECI ŠEDOVOUSÝ! MISTR HLASU!!!“ rozbrečel se bosmer.
„Nemohu ho zachránit, neboť je již mrtvý.“ skromně se uklonil, „Neznám žádné Thu’um, které by dokázalo navrátit duši do těla. Nic takového neexistuje! Omlouvám se.“
Na místo dorazila chvíle ticha, elf se chytl za oči a tiše naříkal, „Neměl umřít! On ne! Měl jsem to být já!“ přestal litovat a ohlédl se zpět na mistra, „To on byl důležitou součástí našeho plánu! JEDINĚ ON MĚ MOHL VRÁTIT ČASEM ZPÁTKY!“ pustil hlavu k tělu, „Je po všem! Konec osvobození.“
Stařec přistoupil blíže a položil mu ruku na rameno, „Mýlíte se, drakorozený. Stále je možnost tohle všechno zachránit!“
„U VŠECH SVATEJCH, JÁ NEJSEM DRAKOROZENÝ!“ rozkřikl se zlostně, „Co s tím pořád máte?! Nikdy dříve jsem vás neviděl. A ani během posledních deseti let jsem tu nebyl!!! TAK MI TAK PŘESTAŇTE ŘÍKAT!“
„Vy jste drakorozený! Ten, co zahubil Alduina jednou pro vždy! Učil jsem vás umění Thu‘um, které jste později v tomto nelehkém úkolu použil!“ Erutan se chtěl opět bránit, ale Arngeir mu to nedovolil, „Ve vašich žilách koluje dračí krev! Proto vás chtěly všechny strany mít a proto se také daedry snaží zničit nejen svět pod námi, ale HLAVNĚ vás!“
„Do Zapomnění se vším!“ proklel tiše, „Proč já? Proč zrovna já musím mít tu krev?!“
„To nikdo neví, proč si Akatosh vybral vás, drakorozený.“ stařec natáhl ruku k němu a doufal, že se jí chytne.

Chvíli seděl Erutan na místě, dokud si neuvědomil veškeré dění, které se kolem něj odehrávalo… a vstal od mrtvoly. Smutným zrakem hleděl po malém bojišti, kde sníh se barvil krví, a stopy udusávaly navátinu. Mrtvoly byly nehybné, jako by tam ležely věky. Z celého místa mu bylo smutno. Mračna se nad nimi zatahovala a zář ze slunce sílila. Bylo zřejmé, že každou chvíli začne apokalypsa.

„Pojďte, drakorozený! Stoupněte si na to místo a já vás vrátím časem!“
„Moment… cože?“ zarazil se, „Vy… vy to dokážete? Proč to děláte?“
„Jak již má slova dávno říkala… návrat Alduina byla pro nás těžkou zkouškou, stejně jako vpád Zapomnění. Nemůžeme dovolit, aby takto svět zanikl. Jestliže máte v sobě dračí krev, pak vás dokážu přenést kamsi časem.“
„Proč… zrovna já? Proč se nepřemístíte vy?“ oči se mu začaly zklít, „Vždyť… já už nemám nic, pro co bych žil! Všichni mi umřeli, o všechny jsem přišel!! Jsem jen zrádce a ničema, co nedokázal dodržet své slovo! PROČ BYCH MĚL BÝT TEN PRAVÝ… PRO ZÁCHRANU SVĚTA?“
Arngeir se usmál a položil mu ruku na rameno, „Uvědomte si, že pokud vás pošlu časem zpět do dob, kdy teprve přijdete, a my vás odhalíme, můžete změnit některá důležitá rozhodnutí! A žádné zbytečné války být nemusí!“

Bosmer ho chvílemi nechápal, přesto se pomalu přesouval na ono místo, odkud stoupal vzduch k nebesům. Mistr Šedovousý pronesl, aby moc neotálel, neboť sice odrazil útoky temných bojovníků ze Zapomnění, ale jen na krátkou chvíli. Stařec sebral ze sněhu Svitek předků, nehezky se na něj podíval, jako by držel v rukách pařát nejnebezpečnější čarodějnice.

„Jestliže první Jazykové dokázali zapudit Alduina… draka. Možná i vás by se podařilo zapudit.“
„Kam mě pošlete? O kolik let zpět?“ zeptal se opatrně elf.
„Na to vám nedokážu odpovědět, dovahkiine.“ upřímný hlas vyšel z úst, „Nikdo z nás nemá tušení, jestli vás nepošlu o hodinu, rok či celou éru zpět nebo kupředu. Je to riziko, které je nepřípustné…“ odhodlaně dodal, „Nemám právo takto rozhodovat… Ale v téhle chvíli není jiná možnost.“
„Takže buď umřu, nebo umřu.“ smutné hluboké vzdechnutí vydal ze sebe, „Kostky jsou vrženy…“

Smutným zrakem se díval nejen na starce se Svitkem předků v ruce, ale i na mrtvoly, které znal. Litoval chvíle, kdy ztratily životy, namísto něj. Přál si, aby jeho poslední cesta měla aspoň takový smysl, jaký si i ony přály. Pak jen kývnul hlavou na znamení, že je připraven, své ruce pustil k tělu a zrak namířil jen na Arngeira. Ten se také zhluboka nadechl, nad jeho hlavou začaly z nebes padat hořlavé kameny a v okolí se roznášelo řinčení těžkých zbrojí i prapodivný zvuk, jenž vydávaly létající chapadlové bytosti. Mistr Šedovousý chytl madlo břemene a se zavřeným zrakem roztáhl čtivou část, kterou ještě namířil na Erutana…



„Otče draků, jestřábí sestro! Daruj svému božskému potomku šanci se znova nadechnout a nech ho rozpomenout, na co zapomenul! Ať může svazky dějin, jež byly potřísněny špinavými slovy, znova opravit a nechat proudit život, jaký měl v tomto věku být! Budiž jsi poslán, drakorozený, zpět! Budiž jsi poslán, abys napravil, cos zapříčinil!! Zapuzuji tě do dob, kdy se zkáza Tamrielu přiblížila nejvíce!!!“

Ve stejnou chvíli, kdy Jícnem světa otřásla Arngeirova slova, se v Erutanovi odehrávala poslední vzpomínka, která mu chyběla v této skládačce.

Osamocen postával v prázdné kajutě, bez možnosti se pokusit něco zvrátit, odzátkoval baňku s lektvarem a celý obsah naráz vypil. Nevnímal chuť ani zápach, na jedno nadechnutí do sebe všechno vylil. Ústa přestala přijímat kapky a ruce se vrátily zpět k tělu. Chvíli se nic zvláštního neodehrávalo… však, když se rozhodl ulehnout do postele, jako by mu někdo vrazil tisíce hřebíků do hlavy. Tak silnou bolest ještě nikdy nezažil. Chytl se za vlasy, rozebíhal se proti zdi a narážel do ní čelem, jako by chtěl vypudit daedru. Zlostně mrskl baňkou o dřevo, ta se roztříštila na tisíce kousků… Bolest, jež se dala přirovnat k trhání duše, doprovázela mladého bosmera po celou dobu zapomínání.

V kruhu stoupajícího vzduchu se ocitla temně-zelenkavá sféra, která se neustále zmenšovala a Erutana nasávala do sebe. Byla to stejná bolest, jako když ztrácel v minulosti vzpomínky na altmerské palubě. I zde se chytal za hlavu, mocně tiše prosil, aby ho někdo ušetřil bolesti, ale už nebylo cesty zpět. Padl na kolena, ruce natahoval do všech stran, zrak mu chtěl vyletět z důlků. Než se ovšem tak stalo, stačil naposledy spatřit nejen mistrovu usmívající se tvář, ale i hordy temných těžkooděnců, blížící se k němu.

Náhle ho pohltila sféra a veškerá bolest, kterou cítil, ustala… Stejným způsobem končily i vzpomínky z Hammerfellu, jeho tělo padlo mrtvolně na zem.

Nyní se mu odehrávaly všude kolem něj živé vzpomínky, ať už současné či minulé. Předání svitku Arngeirovi, důležité rozhodnutí, které frakci předá „břemeno světa“, úsměvy všech Drápů, setkání i milování s Leneri, pohled na tábor Zelených stínů, běh pouští i zabíjení vojáků Thalmoru, milování se s Kartrou v Anvilu… dokonce i první setkání s osudovou ženou a jeho rodina… Všechny tyto vzpomínky se tříštily jak sklo, když dopadne na zem. Veškerý křik a temnota se tišily, až z jeho paměti zcela nic nezbylo…

Když zmizel kdesi ve sféře a mistr Hlasu se usmíval na svou smrt, ve sněhu ležel bosmeří deník, jenž navzdory větru otáčel listy od konce k začátku i pozpátku. Při jednom takovém otočení vyletěla poslední přeložená strana do sněhu a rozevřela se. Kdyby byl čtenář přítomen, mohl si přečíst následující sdělení…

„Kéž mi Kynareth odpustí mou nerozumnost, že jsem zradil svou rodinu i své nejbližší. Snad ji v příštím životě potěším… Erutan Vlaarin“

Jako by to trvalo věčnost, v tiché temnotě se ozvalo cosi, čemuž nebylo rozumět…

„Hin dez nu lost kiin!“

Zvuk ptactva a cvrlikajících brouků pomalu probouzel zrak k sobě. Jasné světlo se dostalo do očí probuzeného a nevrlým výdech dal o sobě vědět. Když se hlava otočila na jednu stranu, divila se, kde se nachází. Všude kolem něj rostla krásná zelená tráva, okolní stromy se kymácely ve větru, mlha ve vzdálených horách hustě valila do nížin a vůně kuropění přírody probudil každou poletující včelku. Dotyčný se pomalu zvedal ze země… ale než se zcela postavil, zarazil se. Neměl na sobě vůbec nic. Nahé tělo zářilo v chladné přírodě.

Hlava byla stále dezorientována, tělo pomateně pobíhalo od jednoho stromu k druhému a schovávala se před zraky neznámých. V dáli konečně uši uslyšely koňské řehtání i neznámý hlas. Velice pomalu se přibližoval podél hor v křoví, dokud nenarazil na ohromnou bránu, která hlídala cestu. Zrovna před ní postávaly dva koňské povozy, tam seděly neznámé osoby v modravém oděvu. Další osoby v rudém řídily tyto povozy či seděly hrdě na koních a čekaly, až se pohnou kupředu. U každé této postavy si všiml připnuté zbraně na opasku.

Probuzený dostal strach, vyjekl, ale než si uvědomil, co učinil, trojice rudých ho zpozorovala a okamžitě se za ním vrhla s pokřikem, „Rebel! Je tu další rebel!!!“. Dotyčný nestačil učinit ani pět kroků, za jeho zády se objevila dvojice dalších mužů, která ho jednoduchými údery omráčila. Tělo padlo k zemi, neznámé ruce se chytly za ramena a táhly ho až k povozům, kde jeden starý a urostlý krátkovlasý muž usoudil, co s dotyčným učiní.

„Obléct, ať se nemusíme dívat na nahotinu! Osmičko, tenhle pohled si po ránu nezasloužíme!“ odvětil stroze na spoutaného probuzeného, který se dostával do roztrhaných šatů.
„Pane? Vaše rozkazy?“ zeptal se jeden z mužů, postávajíc vedle starce.
„Naložte ho společně k těm rebelům… Kat se o něj postará!“ dodal tiše, poté rozkázal poslednímu jezdci, aby hlídal zadní povoz, sám se přesouval do čela karavany, „Odjezd, směr Helgen!!“

Povozy se rozjely a koňský klapot, doprovázen řechotem, se rozezněl do okolí. Nyní tato malá karavana opouštěla horské lesy a mířila do nejbližší osady, která se tu nacházela. Osud dotyčné osoby byl zcela nejasný, neboť se tělo nacházelo mezi lidmi v modravých zbrojích s velmi zarputilou a smutnou tváří. Jako by si něco strašného prožili, ale duše nemohly nic prozradit.

Kdo byli ti lidé, co seděli v povozu, mířící do Helgenu? Povedlo se mistru Šedovousému poslat zpět v čase svého hrdinu? O kolik let to přesně bylo? Skutečně dokáže dotyčný splnit přísahu, kterou se zavázal královně Sylsris či nikoli? Jak si poradí s nástrahy v této době? A vůbec… byl to skutečně Erutan, kdo právě seděl mezi podivnými lidmi, a kdo jako jediný mohl změnit osud světa?



… ale to už je jiný příběh.
________________________________________________________________________________________________