Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky V - Osvobození

Přidal Adrian_S dne 01.05.2016 22:34
#172

Část 32. - Bitva o Stros M’Kai

Bosmeří hlava se nervózně třásla, když hleděla do stran na všechny přítomné bojovníky. Každý z nich chtěl mít svitek, co nesl na zádech a každý z nich chtěl ovládnout svět po svém. V žilách se mu uklidnila krev, adrenalin přestal působit a myšlenky mu poradily, co má učinit…

Z hloučku Zelených Stínů vyšel pomalým krokem Björn s připravenou sekerkou, to samé učinila Leneri od Krváků se svým zlatým mečem. A z řad Thalmoru vystoupil Fathryl, jenž pochopil, o co se ostatní dvě strany snaží. Luky byly připraveny k palbě, mocná síla kouzelníků netrpělivě čekala, až se vypustí. Během pomalé chůze si Erutan sundával břemeno světa a chytl jej pořádně do rukou, jako by byl jeho vlastní. Čas se mu v očích zpomalil, proto je zavřel a naposledy se pomodlil ke Kynareth, aby mu odpustila veškeré chyby, které učinil a nechala ho odejít do klidného světa. Pak se zhluboka nadechl a s otevřeným zrakem vydechnul. Vteřinu na to rozhodnul o osudu světa…

„CHYTEJ, FATHRYLE!!!“ křikl z plných plic, ruka vynesla na altmeří skupinku onen svitek.
„NÉÉÉÉÉÉ!!!“ rozkřikli se oba rebelští zástupci, nechápavě a zuřivě se rozeběhli směrem, kudy svitek letěl.

Protože byl hod příliš silný, Fathryl jej nestačil chytnout, ale jeden z vojáků se po něm chopil, jen co dopadl na zem. V té chvíli se Erutan už nepohnul ani o coul a čekal, až ho někdo vyprovodí ze světa.
Když spatřili Stíni a Krváci, jak jejich bývalý společník a nyní zrádce rozhodnul, nastalo davové šílenství. Vůdci svými jednoduchými gesty rozkázali k útoku, ze všech stran se vyletěly šípy, magie rozsvítila celou jeskyni. Do bosmeřích zad proniknul Serafův blesk, z boku narazila velmi silná ostrá rána od těžkého meče, jejž třímal Gregor.

Mocné kopnutí donutilo těžce zraněného a vysíleného elfa spadnout na zem, krev se valila do všech stran. Zrak se mu natolik mlžil, že sotva rozeznával jednotlivé bojovníky, kdo proti komu válčí. Nohy do něj v zápalu boje kopaly, čepele zbraní se ho dotýkaly a občas ho zachytila i něčí ruka, snažící se ho přetáhnout na svou stranu. V děsivém řevu ještě stačil slyšet nářky lidí a nejbližších, se kterými do nedávna pracoval. V hrdle nabíral posledních dech… úleva ho hladila po duši.

Během boje se nad ním objevil kdosi s válečným kladivem, jenž dostal zásah a pustil zbraň. Než však spadla na umírajícího Bosmera, stačil zavřít oči. V ten moment už nic necítil.

K pozdnímu večeru se záliv ostrova barvil do ruda. Mírný větřík narážel do hrdě vztyčených praporů na hradbách a kouř z ohňů, rozdělaných v železných kotlích, se nesl nad kamennými stavbami. Podél cimbuří hlídkovala trojice podivně oblečených vojáků, jež nepatřila k císařské legii. Ta už z dálky zahlédla na moři osamocenou loďku, plující nekontrolovatelně ke břehům. Sotva dorazila na místo a loďka se tvrdě zarazila do písku, postavy uviděly něco, co nemohly pochopit… uvnitř člunu ležel téměř Bosmer v kaluži krve. Když na něj sáhli, ani se nepohnul, neucítili z něj žádný výdech. I přesto ho vzali opatrně za končetiny a odvedli ho kamsi za hradbu, kde se rozléhalo obrovské stanoví.

Zrak se probouzel, mžourání a rozmazaný obraz, jež se nedokázal zaostřit, přivítalo ležícího muže v podivném stanu. Všude se válely různé barevné lahvičky, obvazy s rudým nádechem a vědra s čistou i špinavou vodou. Ústa se chtěla otevřít, než se z nich ozval sípot, kdosi přiložil ke rtům naběračku s božskou tekutinou… nemocný zasrkal.

„Je neuvěřitelné, že ještě žije!“ ozval se jeden mužský hlas, „Kde jste ho našli?“
Za hlavou se rozezněl velmi hluboký a hrubý hlas, že snad nepatřil žádnému člověku, „V loďce! Plul k nám ze severu!“
„Tohle že má být ta posila, na kterou čekáme?…“ dodal ženský hlas, „To je vtip? Kdo to vlastně je?“
„To bych rád taky věděl…“ přiznal se první hlas a hmátnul mu do zbroje, „Možná je to převlečenej nepřítel, nebo snad…“ chtěl dopovědět myšlenku, ale hlas zraněného se probudil k životu.
„Hááá…“ zasípal, „Kde… to jsem?“ oči se otočily na muže po pravici, podivný tmavý muž v bílé košili a červenou vestou, celkově mu připadal jako korzár, „Je tohle… Stros… M…“
„Stros M’Kai, ano, je!“ kývl mu korzár, „Našli jsme tě v loďce. Kdo jseš?“
„Já… já jsem… Erutan… Vlaarin.“ mrkl silně zrakem, „Musím… najít velitele!“
„Proč, elfíku?“ do výhledu vstoupil velmi silný Orsimer, nesoucí na sobě koženou zbroj a ohromný meč, ve tváři mu byla vidět zuřivost a opovržení, „Proč s ním chceš mluvit? Že ty jsi s nepřítelem?!“
Erutan natahoval ruku k jeho obličeji, než se jí stačil dotknout, kdosi vtrhl dovnitř, „Zaslechl jsem, že k nám připlula loďka se zraněným. Už víte, kdo to…“ náhle stanem pronikl nevěřící hlas, „ERUTANE?! JSEŠ TO VÁŽNĚ TY?“
Za orkem se objevila velmi známá tvář, elf ani nepředpokládal, že někoho takového ještě uvidí, „Ko-berte?“ známý přítel ho chytil za ruku a potřásl mu s ní, „Ty… žiješ!“
„A ty taky, příteli!“ poplácal ho po rameni, však zvěd bolestně syknul, Kobert si uvědomil chybu a vrátil se zpět, „Páni, hej… hehe, měli jsme za to, žes umřel! Tam v celách!!“ napřímil se, „Jaks to přežil?“
„Ty ho znáš?“ zeptala se žena překvapeného vojáka.
„Jak by ne! Sloužili jsme ve stejné jednotce!“ odvrátil od ní zrak, „Ale teď mi odpověz, jaks přežil?“

Místo odpovědi mu Erutan podal ruku, což bylo jasné znamení, aby ho vytáhl z lůžka. Korzár sice namítal, že nemá ještě dost sil na pohyb, ale na to elf nehleděl. Velmi slabě a bolestně se postavil na nohy, tělo bylo stále malátné.

„To ti řeknu později, Koberte.“ vydechoval, „Musím se dostat za důstojníky! Heh, co nejdříve!!“
„Hou-hooooou, prr, kamaráde.“ zastavil ho korzár, otočil se ke skříni, ze které vytáhl ampulku se žlutou tekutinou, tu otevřel, přičichl, ale hned dal nos stranou… nevábná vůně, „Vypij to! Vrátí se ti po tom síla!“
Zvěd chvíli váhal, jestli to má skutečně vypít či nikoli, nakonec usoudil, že nic horšího se mu už nemůže stát a napil se. Měl co dělat, aby veškerou tekutinu nevyhodil ze sebe.
„Pojďme ven, Erutane. Musíš mi toho hodně co říct!“ chytl Kobert přítele kolem zdravého ramene a pomalu ho vedl pryč ze stanu, „Cyrusi, Iszaro a Gruburre, díky, že jste ho našli! Už se o něj postarám…“ trojice žoldnéřů se pozastavili nad počinem vojáka a zůstali stát na místě.

Dvojice vyšla ven ze stanu, do Erutanových očí vniklo tak pronikavé světlo, až si musel bolavou rukou zakrýt tvář, jen tiše zaklel. Pomalým tempem kráčeli jižním směrem, za několik málo chvil se dostala do elfích nohou větší síla. Zraněný už nepotřeboval podepírat, rozhodl se nyní jít po vlastních. Kobert samou zvědavostí a netrpělivostí spustil palbu otázek, na které sotva nacházel odpovědi, však pár dotazů mu hned prozradil. Stručně vypověděl, jak se dostal z temné kobky a co ho cestou čekalo. Ruka rychle nahmatala k opasku, z hrudi vyšla úleva… jeho deník byl stále na svém místě.

„Kde jsou všichni?“ otočil se na Koberta, „Je tu nějaký vyšší důstojník?“
Jen, co pronesl otázku, se jeho přítel pořádně zarazil a úsměv se mu vytratil kamsi pryč, Erutan tušil, že něco není v pořádku, „Ty to nevíš? Éh, jak bys to mohl vědět…“ dodal sklesle, „Jo, je tu tribun Trebunius i legát Leronn, ale…“
„Co ale? Co se děje, Koberte?“
Společník ho vzal kolem ramene, „Thalmor… před několika dny zaútočil na ostrov.“ elf zcela ztuhl, „Všichni vojáci zaujali pozice v jižním cípu ostrova. Ale, neboj se! Každou chvíli odtamtud přicházejí zprávy, že se stahují. A pokud to takhle půjde dál…“
„ONI ZAÚTOČILI?! U Kynareth!“ divil se Bosmer.
„Jo, ale jak říkám… Ti, kdo jsou na severu, jsou v bezpečí.“ Kobert se usmíval nad slovy, za to Erutan jen zděšeně hleděl kolem sebe.
„Kdo jsou ti lidé?“ ukázal na skupinku před vchodem do pískovcového domu, ve které se mísily snad všechny rasy světa, všichni členové měli různou výbavu, od mečů, až po sekery se štíty či kopí.
„Žoldnéři, obyvatelé ostrova či piráti, co se rozhodli nám pomoct.“ pronesl skromně společník, „Během půlroční okupace jsme přišli o spoustu mužů a…“
„PŮL ROKU?“ zarazil se elf, „Já… byl pryč takovou dobu?“

Kobert se znova nadechoval k další řeči, leč než stačil něco sdělit, otočil se před sebe a jen strmě hleděl na postavu před nimi. Ani Erutan nevěřil, koho viděl… Legionářská zbroj, dvě šavle a tmavá tvář, jež nesla nad sebou turban…

„To se mi snad jen zdá…“ přistoupil blíže k elfu muž a prohlížel si ho.
„Demitre!“ Bosmer ztratil slova, předpokládal, že ho jeho bývalý nejlepší přítel nerad vidí a určitě by ho s chutí na místě popravil. Proto raději zavřel oči a připravoval si tvář na úder… ale nic se nestalo. Místo toho mu Redguard chytl ruku a zatřásl s ní, „Jak je to možné? MĚLS BÝT MRTVEJ!“
„To měl…“ vydechl, „Asi mi nebudeš i nadále věřit, co ti řeknu. Ale, velmi rád tě vidím! VÁŽNĚ!“ elfí tělo se lehce chvělo, čekal, co se stane.
„To věřím, že mě rád vidíš. Ale upřímně, já tě nerad vidím!“
„Tak, proč sis s ním potřásl rukou?“ nechápavě se ho zeptal Kobert, Demitr neměl slov.
„Já… rád bych vám oběma toho řekl hodně, ale nemáme čas! Musím se dostat k veliteli!“
„Počkej.“ řekl rázně Redguard, „Tys zradil naší jednotku, MNE a teď chceš, abych tě dovedl za velitelem? CO SI ZATRACENĚ O SOBĚ MYSLÍŠ? ŽE SE TU JEN TAK Z NIČEHO NIC OBJEVÍŠ A NAKRÁČÍŠ SI…“
„HEJ, HEEJ! Cos myslel tím, že zradil naší jednotku?“ nechápal ho císařský společník, to mu tmavší bojovník hnedka a stručně vysvětlil, „Erutane, je to pravda?“
„Huh, ano je! Ale říkáš to špatně, Demitre! NEJSEM S THALMOREM!“ hájil se Bosmer, „Povedlo se mi získat na naši stranu informátora! Donášel nám důležité informace… a taky mi pomohl s útěkem!“
„Ty si myslíš, že ti tohle budu i nadále věřit, zrádče?“ zle se na něj ohlédl, „Pamatuješ si, co jsem ti řekl tam, ve vězení? JÁ ZRÁDCŮM NEODPOUŠTÍM!“
„Tak mi neodpouštěj, jestli chceš, ale pomoz mi!“ Erutan chtěl pokračovat ve své mluvě, leč ze severních hradeb se rozezněly zvony. Zvěd věděl, že se blíží nebezpečí, za to ostatní kolem něj se jen radovali z blížících se posil.
„Proč bych ti měl pomáhat, elfe, co? Řekni mi!“ ukazováček se dotkl rozřezané zbroje, „Dej mi jedinej důvod!“
„Ehm, chlapi, nechci být nějak proti, ale myslím, že bychom měli přivítat posily! Už bylo na čase…“ vmísil se do konverzace Kobert, ostatní obyvatelé v jejich okolí poklidně stáli na svých pozicích a nevšímali si zvonu.
„To nejsou posily, ale Thalmor!!“ oba muži nechápali jeho slova.
„Blbost! Stros M’Kai je nejbezpečnější místo v celém Hammerfellu! Jižní část ostrova bude brzy zase naše a ti tví žluťáci se stáhnou! Jsme v bezpečí!“ v tu ránu se Erutan naštval a ze zbroje vytáhl propoceně vlhkou mapku, kterou mu mával před tváří.
„TAK SE, DO ZAPOMNĚNÍ, PODÍVEJ NA TOHLE! TOHLE JSOU POZICE, KTERÉ MÁ THALMOR POD PALCEM!“ z rukou mu vytrhl mapku a rozevřel ji, Kobert se naklonil tak, aby i on viděl na barevný plánek. Dvojice očí nechápavě hleděla na různé šipky, lodičky či čtverce, které mířily jen na dvě místa. Do Vysokoskalského Wayrestu… a na Stros M’Kai.
„Á, do prd…“
„UŽ MI VĚŘÍŠ, DEMITRE?“ křikl na něj elf a strhl mu mapku z očí, „Putoval jsem přes celou poušť jen proto, abych vás varoval!!! Jestli si stále myslíš, že chci infiltrovat altmeří jednotky skrze mne, tak mě radši hned zabij! Protože tě jinak nepřesvědčím!“

Demitr na něj hleděl zděšeně, Kobert křikl na jednoho z pochodujících mužů na hradbách, abych se podíval, kdo to pluje. Za moment se ozvalo slovo, které budilo strach, „THALMOR!“
Ze zvonů se spustilo divoké bušení, ten upoutal pozornost lidu a ihned je probudil z poklidného postávání do chaotických přesunů. Jejich císařský společník popadnul elfa z ruku, ale ten se ani nepohnul, stále se díval do tváře Redguarda a čekal, co z něj vyjde.

„Musíme…“ zahleděl se pořádně do jeho tváře, „Musíme varovat legáta!“
„JO! Správně!!“ radostně se ozval Kobert, ale zase se zarazil, do hradeb náhle vletěly ohnivé střely, jež byly vystřeleny z lodí, „Zatraceně! Odkud se na nás vlastně blíží? Ze severu?“
Erutan se na něj jak přízrak ohlédl, „Ze všech stran.“ tázajícímu spadla čelist, „Musíme je varovat, hned!!“

Demitr chytl elfa za rameno a celá trojice se rozeběhla na schodiště nejbližší hradby. Sotva vylezla na vrchol, zarazila se… Skupinka spatřila na moři spousty lodí, jež se blížily a střílely na ostrov. Obyvatelé hlásili poplach z plných plic, několik balistů a katapultů bylo připraveno opětovat palbu. Od pohledu bylo zřejmé, že obránci nestačí na tento útok. Odhadovali přesilu jednu ku deseti.

„Tribun a legát jsou v jižní části ostrova! Tam se dostaneme, když poběžíme neustále po hradbě!“ křikl Demitr a pobídl oba společníky, aby ho následovali. Oba stávající zvědi se rozeběhli po kameni velmi rychle, za to Erutan zaostával daleko za nimi. Než si všimli, že jim někdo chybí, neustále do opevnění létaly střely i mocná kouzla. Bosmer měl co dělat, aby se vyhnul všemu vystřelenému.

Obloha nad jejich hlavy zrudla natolik, jako by bohové předpovídali blížící se zkázu. Obránci pálili jak luky s ohnivými šípy, tak i obléhajícími stroji. Několik lodí se jim podařilo poškodit a potopit, leč nemělo to dlouhého trvání a do těchto zařízení narazily mocné blesky, které rozmetaly kusy dřeva do okolí. Většina obránců měla to štěstí se vyhnout letícím pozůstatkům. Jaké překvapení pro běžící trojici bylo, když spatřila malé čluny přibližující se k hradbě. A čím jižněji stále běželi, tím rychleji si všímali, jak se před nimi ocitá na moři ještě více lodí, hořících i zcela nepoškozených.

Kobert křičel z plných plic na lid pod hradbou, aby se připravili k obraně a ženy s dětmi se schovaly do domovů. Zrovna trojice proběhla kolem polozavřené věže, Demitr požádal elfa, aby vylezl na vrchol a zazvonil. K hlavnímu varovnému zvonu nevedly žádné schody, Bosmer se nadechl, vylezl na Redguardova ramena a silným skokem se chytil kusu dřeva, trčícího z kamene. Jen, co se pořádně chytl a přitáhl ke zvonu, jeho rameno se rozeřvalo bolestí. Chytl se za otevřenou ránu, několik vteřin zavřel oči a snažil se vstřebat silnou bolest. Z této zvonice měl možnost spatřit severovýchodní stranu ostrova, na horizontu byly vidět jen blížící se lodě. Bylo jich tolik, že to nedokázal spočítat. Vystrašeně vydechl, natáhl se zdravou končetinou po provázku, jež spustil velmi rychlou oznamující zprávu.

„Dobrý! Pojď dolů!“ křikl Demitr, Erutan bezpečně slezl před čekající dvojici.
„To bylo dobrý, Erutane! Ještě…“ nestačil doříct Kobert, do zvonice narazil ohromný kámen, vystřelen nepřítelem. Věž před nimi se zbortila a dokonale zatarasila snadnou cestu na jih. Překvapení muži se vyděsili.

Náhle k nim přiběhla zezadu trojice ozbrojených žen s luky v ruce, natáhla šípy, vyklonila se z cimbuří a kamsi vystřelila. Když se muži podívali jejich směrem, byli v šoku… pod hradbou přistálo několik člunů a z nich vyskakovali chlupato-srstí vojáci rovnou na kámen a šplhali vzhůru. Redguardka velice vztekle křičela, aby nepřestávali se střelbou a proklínala Khajiity.

„Kdes nechala Cyruse, Iszaro?“ zeptal se Demitr.
„Je kus za mnou… Ti Khajiiti se sápou na hradbu. S Gruburrem zatím drží pozice, ale ne na dlouho!“
„Dokážete je na nějakou dobu zadržet? Dojdeme pro posily!“ křikl Kobert, Iszara kývla hlavou a popřála jim hodně štěstí.
„Fajn! Schody jsou kus za námi! Seběhnem z nich a vydáme se do ulic!“ navrhl Redguard, oba společníci souhlasili.

Opět se rozeběhnuli zpátky, když v nečekanou chvíli před nimi vylezl z hradby lezoucí kočičí voják, s připravenými čepelemi k útoku. Erutan natáhl rukou a vrhl po něm dýku, leč si neuvědomil, jak velké zranění má končetině a jen zbytečně vyhodil čepel do moře. Naopak Kobert se proti němu rozeběhl a po chvíli šermování ho shodil zpět, odkud přišel. Ještě mu popřál na zpáteční cestu. Schodiště nebylo od nich už tak vzdálené, jen co se na něj dostali, kdosi skočil opět po Kobertovi a shodil ho na zem. Další Khajiit, který chtěl ukončit jeho žití. Však Demitrovy zbraně byly rychlejší a jen, co se jejich společník sebral ze země, sáhl ke zdi po opřené kuši a začal bránit hradbu, která se pomalu plnila těmito nepřáteli.

„BĚŽTE! ZDRŽÍM JE!“ rozčílil se kušník a vystřelil po nejbližším útočníku.
„Přece tě tady nenecháme!“ nechápal ho elf, ale Kobert jen dodal, aby si o něj nedělali starosti.
„Dobře… Buď opatrný, Koberte! Dorazíme s posilami!“ rozloučil se s ním Demitr, Erutan ho následoval.

Nyní už dvojice běžela osamoceně po prašných stezkách Stros M’kaie. Byť zuřila bitva, Bosmer si nemohl nevšimnout, jak úchvatně vypadal tento ostrov. Na některých místech bujela krásná vegetace a scenérie na moře byly tak krásné… jen škoda, že se to zrovna hemžilo samými loděmi a nepřáteli. I zeptal se Erutan, jak dlouho jim trvalo postavit takovéto hradby, na to mu Redguard stručně řekl, že sám nemá tušení. Domníval se, že to obyvatelé vybudovali již během „Vpádu Zapomnění“, které se odehrávalo před dvěma sty lety.

Po několika minutách vysíleného běhu konečně dorazili do části města s přístavem. Mocná brána je uvítala, ale i tak se jim dostal strach do očí. Na hradbách bylo čím dál více lukostřelců veškerých ras. Některé zvonice byly zbořené a jiné zase hořely. Jen, co vběhli dovnitř města, se zarazili. Před sebou spatřili, jak někteří legionáři bojují proti altmeřím vojákům, jejichž počet se stále zvyšoval…

Zem se barvila zlatavou i rudou krví, šátky či kusy masa zdobily krásnou část města odporným zápachem. Dvojice bojujících legionářů byla poražena trojicí Altmerů, jež vběhla skrze velkou škvírou ve zdi do ulic a spatřila zvědy. Redguard vytasil své šavle a připravil se na obranu, za to Bosmer sebral ze země dýku a kopí.

„Dělej, Erutane! Hoď to po nich!“

Do zdravé ruky uchopil kopí a chvíli čekal, než pořádně zaměří. Mezitím se Altmeři vrhli na Demitra, ten se úspěšně bránil. Erutan zamířil na nepřítele a hodil kopím… blížícího vojáka zasáhl do nohy a poslal ho k zemi. V té chvíli oba útočníci nedávali pozor a skončili o hlavu kratší. Jak dorazil posledního z trojice, otočil se na Bosmera a zeptal se, zda je v pořádku.

Opět oba probudili nohy k životu, hlavní ulicí proběhli tak rychle, že si ani nestačili uvědomit, že jsou na místě. Před nimi pobíhalo mnoho vojáků, žoldnéřů a dalších neznámých lidí, jejž bránili tato místa svým uměním. Ať už střelbou z luků, kouzly nebo samotnými čepelemi. Skupina střelců mířila kamsi před sebe, odkud se vynořovaly davy nepřátelských vojsk. Ve středu křižovatky postávala silná osoba v těžké zbroji a rozkazující všem, co má kdo podniknout. Každou chvíli na někoho zařval a každou chvíli ukázal jiným směrem. Oba zvědi poznali tohoto muže…

https://imgur.com/X5YEJoh.jpg


„TRIBUNE! TRIBUNE!!!“ křičel Redguard, jakmile dorazil před jeho tvář.
„Konečně! Vy dva! Okamžitě na hradbu a začněte sestřelovat ty chlupáče!“
„Tribune, ne!“ zadržel ho Erutan, „Severní cíp ostrova je napaden! Musíte tam vyslat posily!“
„Děláte si ze mě prdel, nebo co?“ křikl rozčileně, zrovna v té chvíli se do jeho ramene zakousl šíp a jen vztekle jej zlomil a ohlédl se na nejbližšího argoriánského střelce, „NA CO ČUMÍTE, JEŠTĚRKO? ZASTŘELTE JE!“
„JASNĚ, TRIBUNE!“ odvětil mu hrdě a připravil si další střelu.
Demitr se obával o jeho zdraví, ale to ho už tribun okřikl, aby se nestaral, „Jižní část je jen past! Musíme se stáhnout na sever!“
„Jak se mi opovažujete rozkazovat, vojáku?!“ křikl na něj zuřivě, chytl ho za ruku a odhodil ho směrem k běžícím útočníkům, „KOUKEJTE BRÁNIT TUTO POZICI! TO JE ROZKAZ!“
Do jeho řeči vstoupil Erutan, „Kdybych měl více času vám to vysvětlit… THALMOR OBKLÍČIL CELÝ OSTROV!“
Tribun se na vteřinku zastavil, ale opět se do něj vrhla zuřivost, i zraněného elfa popadl za ruku a hodil s ním na stranu, „ŘEKL JSEM: BRÁNIT TUTO POZICI!“

Oba zvědi se otočili před sebe, i samotný tribun, protože náhle zaslechli cosi těžkého, co se k nim blížilo. Oči se rozšířily strachem a pocitem bez naděje. V řadách altmeřích vojáků kráčely velmi klidným tempem vysoké postavy v temně černých těžkých zbrojích a velkými obouručními zbraněmi. Tváře měli pomalované různými rudými značkami a z vlasů jim trčely zakroucené rohy…
Dva legionáři se rozeběhli proti těmto postavám a několikrát do nich udeřili meči, ale co potom spatřili, jako by je někdo opařil horkou vodou.

„POKLEKNI PŘEDE MNOU!!!“ chraptivě zlostný hlas se rozeřval z mocné bytosti a svým mečem rozsekl oba legionáře jak nůž papír. Argoniánský střelec vypustil šíp z luku a zasáhl ho do ramene, postava se na něj pořádně zahleděla, „NAŽERU SE TI … NA TVÉM SRDCI!!“
Jeden z dalších legionářů mu vstoupil do cesty, ale tento bojovník mu svou rukavicí zastavil čepel a odmrštil jí kamsi pryč. Jedna rána pěstí a voják ležel na zemi omráčen, „TEĎ BUDEŠ TRPĚT!!!“ rozkřikl se temný bojovník a rozeběhl se proti střelci, který stačil proti němu ještě vystřelit. Zbroj z podivného materiálu, která místy zářila rudě, netknut odrazila střelu pryč a mocná čepel se zakousla třikrát do ještěráka. Jednou ranou mu zlomila jedno rameno, poté druhé a nakonec dopadla na helmici.

V tu chvíli se důstojník rozzuřil a přikázal nečinným legionářům, aby ho zneškodnili, pár bojovníků se vrhlo na mocnou bytost. Mezitím se Demitr přiblížil k Erutanovi a jasně mu řekl, že nemá smysl se zde zastavovat a bránit pozici. Vlny nepřátel se jen blížily…

Oba se rozeběhli do schodů, vedoucí do vyšší části města, odkud mohli naběhnout na hradbu a pokračovat jižním směrem. Tribun si jich všiml, křičel na ně, aby se vrátili, ale bylo to marné. Proto se otočil osobně proti blížícím se vlnám a nakázal každé bretonské čarodějce, orskému lukostřelci či redguardským korzárům, aby nepřestávali s obranou.

Erutan společně s Demitrem vyběhli schodiště, ve vyšší části propukaly taktéž kruté boje, kde vítězili spíše útočníci než obránci. Nemělo smysl je likvidovat, všimli si, že čím více se snažili ubránit místo, tím spíše přibíhaly další a další nájezdy. Rychle se schovali za zeď v boční uličce, kde tiše vyčkávali. Redguard se podíval na elfí ruku, ta znova krvácela. Zeptal se ho, zda je v pořádku, ale na to mu nestačil nijak odpovědět… kolem nich prošla temná mocná postava.

„CÍTÍM TU… SLABOST…“ ozvalo se chraptivě, oba zvědi mlčky seděli na zemi a čekali, co se stane. Ani jeden z nich se nepohnul, čekání trvalo snad věčnost, než někdo upoutal pozornost tohoto bojovníka, rozeběhl se směrem upoutání s děsivým chrapotem, „HA HÁÁÁ!! TADY JSEŠ, SLABOCHU!!“

„Padáme vodsaď!“ vyběhl Erutan do uličky se společníkem a zamířil si to ke schodišti na hradbu.
„Jo, taky si říkám! Ještě nás tu zabijou!“
Jak běželi, elf si uvědomil, jak to jeho přítel myslel a opravil ho, „Teď to nemyslím tak, že zmizíme z téhle části! Musíme vypadnout! EVAKUOVAT SE!!“
„Zešílels?!“ křikl na něj za běhu.
„Podívej se kolem sebe! Co chceš tady ještě zachránit?“ zastavil se na schodech, kde nikdo nebyl, „Doběhneme k legátovi, zkusíme se dostat do přístavu a naložíme všechny, které najdeme!“
Demitr se na moment zarazil, nechtěl opustit místo za žádnou cenu, ale po chvíli elfího přesvědčování řekl svůj důvod, „Má… Ashra. Je schovaná v přístavu! Tam Thalmoři zaútočili jako první! Nenechám ji tam!“
Erutan mu položil ruku na rameno, „Najdem ji a vezmem sebou! Slibuji, příteli!“
„Éh… já nevím!“
„Aspoň pro teď mi věř! Dokážem to! Jen musíme najít Leronna!“ Demitr na něj chvíli hleděl a pak kývnul hlavou a pokračovali v běhu.
„Stačí se dostat k přístavní zvonici a zazvonit. Legát by nás měl snad slyšet, jestliže rozprášil jižní armádu. Nebo upoutáme Thalmoráky na sebe a dáme našim trochu času…“
„Budu doufat, že to vyjde…“ dodal tiše Erutan.

Kroky se rozeběhly po kamenné stavbě, kde většina císařských lukostřelců pálila ze svých zbraní jak zběsilá. Někteří u toho nadávali, jiní se jen strašlivě smáli a těšili se na další vlny zabitých. Jak utíkali mezi nimi, Bosmer se kouknul pod sebe a všiml si na křižovatce, ve které se před malou chvíli nacházeli, proudily davy nepřátel… jež šlapaly po tváři tribuna Trebunia. Hluboce polknul, ani nedával najevo, co viděl.

Střely z balistů, šípy z luků a kuší létaly kolem jejich hlav, ohnivá kouzla narážela do cimbuří, na které lezli další a další ozbrojení Khajiiti, jenž se vrhli po všem, co se hýbalo. Někteří legionáři byli překvapeni touto taktikou a skončili mrtví na zemi, jiní jen tak-tak zareagovali na poslední chvíli a vyhnuli se smrti. Jeden takovýto chlupatý voják skočil i po Demitrovi a shodil ho na zem. Před Erutanem se zase ocitla mocná postava v temné zbroji, kráčející si to k němu. Jeden korzár mu zkřížil cestu, ale čekala ho nehezká smrt… bojovník ho svým velkým mečem nabodl na čepel a vynesl několik sáhů do vzduchu, přitom se chraplavě smál. V té chvíli, než stačil pustit oběť na zem, se vrhl proti němu a jen, co mrtvola dopadla na zem, skočil po něm a zarazil mu dýku do tváře. Mocná bytost zachraptěla a spadla na kámen.

V ruce se opět ozvala bolest, jako by se mu maso trhalo z těla, chytl své zranění a ohlédl se za sebe. Demitr byl pořezán od kočičího bojovníka, krev se mu linula zespod zbroje, ale nakonec ho Redguard obratně přelstil a poslal z hradby pryč.

„Doufám, že nemáš devět životů, parchante!“ Redguard vrátil zrak na svého přítele, jenž se ho starostlivě ptal, jak je na tom, „Áh… trochu mě škrábnul!“

Oba se podívali před sebe, a když spatřili blížící se mocné postavy v doprovodu několika elfích vojáků, jak se ženou na lukostřelce, rozhodli se rychle… vběhnout mezi ně a svalit na zem.

Jejich nohy míjely bojující muže i ženy na obou stranách hradeb, vyčarovaný oheň dusil atmosféru a nepřátel se stále více hemžilo. Pro Císařskou legii to nevypadalo vůbec dobře. Jakmile dvojice proběhla kolem svých válčících spolubojovníků, Demitr se rozeběhl tak rychle, jak jen dokázal a než ho nepřátelé zasáhli zbraněmi, skočil proti nim s namířenou ostrou čepelí. Všechny povalil, Bosmer mu pomohl zneškodnit elfy, ale na temnou osobu nikdo neměl. I když ležel, chytl šavli do rukavice a i s nositelem ho odhodil kus za sebe. Tento válečník se sbíral ze země, Erutan ho mohl zabít svou dýkou, ale místo toho ho přeskočil a sebral společníka ze země. Neustále ho přesvědčoval, aby se nezastavovali.

http://imgur.com/nRjX6wz.jpg


Cestu jim však křížilo stále více nepřátel, ať už chlupatých nebo ve zlaté zbroji. Po jednom z nich hodil Bosmer dýku a trefil se. Demitr taktéž chtěl útočit, ovšem jeho meče ležely kdesi za nimi. Prokličkovali se mezi čepelemi a bodajícími špičkami šípů, až se před nimi otevřela liduprázdná hradba, kde v dáli zářila zvonice. Radostně se blížili k ní… ale po několika sázích se zarazili. Čtyř sáhová škvíra, způsobena několika dobře mířenými ranami z obléhacích strojů, je dělila od zvonice. Erutan se podíval k přístavu a tam viděl, jak thalmoří vojsko obsluhuje na ulici katapult a střílí do města. V tu chvíli se do Demitrových zad zakousl šíp a on spadl na zem. Společník ho postavil zpět a vytrhl mu střelu.

Jak se díval za sebe a před překážku, jež byla hluboká snad deset sáhů, začal Bosmer ustupovat, Demitr ho nechápal. Až po pár vteřinách mu to došlo. Erutan se rozeběhl tak rychle, jak jen dokázal a těsně před škvírou skočil. Zdravá ruka se chytla kusu kamene, měl co dělat, aby se vyškrábal nahoru. Nakonec se mu to podařilo… s hlubokým vzdycháním se otočit za sebe.

„Dělej, Demitre! SKOČ!“ natáhl ruku, co nejdál do překážky.
„Tohle nepřeskočím! Neblbni!“

Za jeho zády se blížili elfí vojáci, načež ho elfí přítel upozornil a pronesl, že nemá jinou možnost. Křikl na něj rázně, aby si pospíšil, dodával mu stále více odvahy, dokud konečně nekývnul a nerozhodl se pro riskantní čin. Hluboce prováděl nádechy a výdechy, byl si vědom svých zranění, stále si nevěřil, že se mu povede něco takového přeskočit. Ale rozeběhl se. Těsně před velkou škvírou se odrazil a skočil, co nejdál to šlo… kdyby se Erutan nenatahoval, spadl by z hradby jak zralá švestka. Silné trhnutí povalilo elfa na kámen a oba se velmi tvrdě udeřili o kámen. Dezorientovaní, vysílení a svíjející se v agónii… Erutan držel svého přítele pouze zraněnou rukou a stále silněji řval bolestí. Cítil, jak se mu každou vteřinou trhají svaly. Věděl, že ho pustí, proto zavřel oči, zvedl hlavu a doufal, že ho z posledních sil vytáhne vzhůru. Demitr se smířil s osudem, se zakrvácenou tváří se podíval na zachránce.

„To je dobrý, příteli…“ do jeho zad vletěla trojice šípů a ruka se pustila elfa.
„DEMITREEEEEE!!!!“

Čas se zastavil. Erutan zcela ztuhl, oči hleděly na rozpláclou mrtvolu, přes kterého proudily další davy nepřátel a který mu chránil záda každým okamžikem. I přes falešnou zradu mu bylo do breku. Stále zraněná ruka nataženě čekala, že někoho vytáhne, ale nebylo koho. Demitr nebyl pro něj jen společníkem, ale viděl v něm víc, než jen člověka. Spolupráce, čest, přátelství… To všechno měl zesnulý kamarád. Ale teď o to všechno přišel.

Když se mu do ramene zakousl další šíp, probudil ho ze smutku. Bolest ani nevnímal, instinktivně uskočil za nejbližší sud a zamyslel se, co podnikne. Nejprve si vytáhnul šíp z ramene, pak se podíval před sebe. Kus od něj se nacházela zvonice, kam měli namířeno. Nadechl se zhluboka a vyběhl ze skrýše.

Za jeho zády se ozývalo halekání, praskot ohně i dunivé bušení do bubnů. Každým krokem se mu srdce zrychlovalo a v hlavě se z ničeho nic ozvala slova písničky, kterou zpíval Kobert při posledním společném pochodu…

„Domov, daleký, od války, je šance opět žít…
Domov, daleký, ale ve válce, není šance opět žít!“

Štěstí mu ukázalo svá záda, z blízkého schodiště vyběhla dvojice altmerských vojáků s obouručními zbraněmi. Beze zbraně a v tomto zraněném stavu neměl šanci na přežití. Kouknul i za sebe, tam už na okraji zřícené části stáli lukostřelci, připravující si šípy do tětiv. Než se přiblížil k útočníkům, naposledy si připomenul okamžiky z domova… Rodiče, výcvik ve Skyrimu, bardská návštěva v Anvilu, či Sentinelský úspěch.

Věděl, že je již mrtvý, ale nechtěl se vzdát. Koutkem oka se podíval do města a všiml si, že vedle něj je liduprázdné tržiště… a nejbližší stánky jsou hned pod ním. Ani na moment neváhal, mocný skok ho poslal oním směrem. Až za letu si uvědomil, z jaké výšky vyskočil a jakou pitomost učinil. Rozkřičel se z plných plic, do okolí se rozezněl mocný náraz a křupající dřevo. Velmi tvrdý náraz roztříštil stránek do všech směrů, tělo bezvládně leželo na zemi. Kosti byly rozlámány na několik kusů, krev vytékala jak řeka a dech se mu pomalu vytrácel. Jeho úkol varovat a evakuovat obyvatelé ostrova se nepovedl. Nyní mrtvě ležel na zemi, uši zaznamenávaly ustávání boje i křik lidí, jež přicházeli o život. Zrak mu tmavl a duše se rozhodovala odejít do jiného světa. Před rozplynutím světa se mu zobrazil poslední obraz, který si přál vždy vidět… usmívající se Leneri.


„… no, tak-tak-tak! Dej mi tu ampuli-li-li!“
„Jseš si jistý, že to vyjde-de-de-de? Proč ho vůbec zachraňuješ-ješ-ješ?“
„Teiko, jestli mi nechceš pomoct-moct-moct, tak se mi tu nepleť, jasný-sný-sný-sný? … Co to sakra děláš s tou palicí-icí-icí-icí? HEJ!!“

Temný svět se rozjasnil do běla, ozvěny dávno utichly a zrak se nerozmazal jako obvykle při probuzení. Neznámá síla donutila ležícího reagovat tak rychle, že ani sám nechápal, co se stalo. Než kdokoli stačil cokoli učinit, ležící padl do původní polohy a převalil se na stranu… z úst vyzvracel několik doušků krve.

„U BOHŮ! ERUTANE!!“ ruce se dotkly zničeného těla, oči zaznamenaly přítomnost Fathryla Arena, nad jehož hlavou postávala i Khajiitka Teiko se svou palicí, ale nepříjemným výrazem.
Jakmile ze sebe vyzvracel veškerou nepotřebnou krev, ohlédl se po nich pořádně, „Fa-Fa-Fathryle?“
„Jsem tady! Wau, já… nemůžu tomu uvěřit, že to vyšlo!!“ Bosmer chtěl vstát ze země, ale altmeří ruka ho zastavila, „Nehýbej se, dokud ti nevyléčím to zranění na hrudi.“ zvěd se kouknul na sebe a všiml si, že mu chybí zbroj. Tělo bylo na několika místech rozřezané a promodralé.
„Proč… jste mě… oživovali?“ ptal se slabě, „Už… mohl… být… klid!“
„Není problém!“ ozvala se Teiko a namířila kladivem na jeho hlavu, ale Fathryl jí včas zarazil a poslal pryč. Opět zůstali oba sami.
„Teď se chvíli nehýbej!“ z rukou si vyčaroval podivnou zlatavou kouli, kterou namířil na jeho tělo. Jakmile ji vypustil, rány na těle se pomalu celily.
„Umíš čarovat?“
„Jako každý thalmorský voják, příteli!“ chvíli ho takto léčil, dokud si nebyl jist, že už je schopen lehkého pohybu. Pomohl mu vstát ze země, „Jsem tak rád, že žiješ! Málem jsem tě skutečně ztratil! Na mou duši! V jednom okamžiku se ti z hrudi valilo tolik krve, že…“

Během jeho řeči se Erutan podíval kolem sebe a byl velmi překvapený, kde se to nachází. Podivné šedavé stěny, ze stropů rostly trsy lišejníků a v místnosti, kde se nacházeli, byly dvě kamenné lavice a za nimi na stěně jakási freska. I zeptal se, co je to za místo, ale na to mu Altmer neodpověděl, sám neměl tušení, co toto místo znamenalo. Pak přišla důležitá otázka, kterou chtěl vědět.

„Co se stalo? Proč jsme tady?“
Fathryl se zhluboka nadechl, „Když jsi nám hodil Svitek předků, strhla se bitva mezi rebely a námi. Byly to kruté chvíle, měli jsme co dělat, aby nás neporazili…“ z dalších slov naběhnul Bosmerovi mráz po zádech, „Ale porazili jsme je! Někteří rebelové sice utekli, ale to je asi jen pár. Nemají už žádnou šanci proti Thalmoru!“ v té chvíli se Erutan zasekl a chytl se za čelo, bylo mu jasné, co se stalo s ostatními… se Serafem, Leneri či Cerannou.
Fathryl ale pokračoval, tentokrát smutněji, „Ále… ti rebelové nám učinili tvrdou ránu.“ elf nastražil uši, „Královnu těžce zranili!“ politoval jí, „Během bitvy umřela spousta našich čarodějů, kteří by jí vyléčili, ale…“ zakroutil hlavou, „A moje magie je slabá! Nedokážu ji vyléčit!“
„Co… co budeme dělat?“
„Královna chtěla, abych tě za ní odvedl. Musí s tebou mluvit.“ Erutan se velice divil, proč se jí aspoň nepokusil zachránit život, namísto jeho.

Jakmile Altmer domluvil, odběhl k lavici, kde se povalovala trochu zachovalá usňová zbroj. Pomohl mu ji obléct a poté ho chytl za paži a vedl ho velmi pomalým tempem do bočního schodiště. Tmavá chodba vedla do komnaty, sloužící jako noclehárna. Spousta zničených či pavučinami obmotaných postelí a stolků zdobilo toto místo. Paprsek světla skrze stropní škvíru osvětloval část místa, kde ležela mocná Altmerka. Fathryl ho dovedl před postel, poté odešel pryč. Erutan viděl Její zakrvácené roucho a pod postelí několik kusů hadrů v rudé barvě. Měla zavřené oči, dokud si k ní nekleknul a nepronesl tiše, „Má královno?“

http://imgur.com/7aaoTDl.jpg


„Ááh… můj… z posledních Drápů… Erutan!“ velmi slabý hlas se jí linul z úst.
„Má královno, jste zraněná!“ chytl jí za ruku a díval se do tváře, „My… my vás zachráníme!“
„Áh, ano. Jsem.“ lehce kroutila hlavou, „Ale není času nazbyt. Nebudu Vám… vysvětlovat, co se stalo. Éh, poslyšte, Bosmere!“ přitáhla si ho rukou lehce k sobě, „Mé tělo se nedokáže zotavit… není mi pomoci.“
„Takhle nemluvte, má paní!“
„Hehe, máte… dobré myšlenky. Ale sama Azura mi dala tuto vidinu. Thalmor vyhrál bitvu a získal důležitou věc k onomu obřadu… ale musela jsem za to zaplatit životem!“ nadechovala se, co to jen šlo, „Poslyšte… nemohu učinit obřad v tomto stavu a v této chvíli!“
„Ale… NÉ!“ křikl nahlas, „Musí být nějaký způsob, jak tohle všechno napravit!“
„Je jen… jediná věc, kterou musíte učinit… pane Vlaarine!“ mrkla na něj, „Vy… se musíte dostat… do kláštera Šedovousých! Najděte mistra Hlasu a on Vás… dovede na místo pro obřad!“
„Já mám učinit ten obřad?“ zarazil se, „Dobrá, dobrá! Udělám to, jen…“
„Né! Vy nemůžete učinit obřad… ten dokážu jenom já!“ zarazila ho, „Vy… se musíte vrátit…“ nechápal ji, „… zpátky časem!“ teď už jí zcela nechápal, „To dokážete pomocí Svitku předků, pane… Vlaarine! Vy to dokážete.“
„COŽE? ZPÁTKY ČASEM?“ nechápavě se rozhlédl kolem sebe, „Proč já? Proč zrovna já?! Co je zatraceně na mně zvláštní?“
Nad otázkou se konečně usmála, „Vaše krev… pane Vlaarine! Vy… máte krev bohů!“ jeho obočí se zamračilo, „Aurielova krev proudí ve… vašich žilách! Už… tenkrát v Hammerfellu to má společnice poznala! Áááh… musíte se dostat na horu bezpečně! Jinak, je vše ztraceno!“
„Ale… má královno?“
Podívala se na něj těžkým zrakem, „Nemám moc času… aedry mě už k sobě volají …“ vydechla, „Dám Vám poslední… úkol! Veďte mou armádu… k Šedovousým. Dostaňte se na vrchol hory a… vraťte se zpět časem i se Svitkem. A poté, ať už budete kdekoli… se dostavte za mnou.“ z úst cítil, že se blíží její konec, „Jedině tak… budou merové osvobozeni!“ chytla ho vší silou za zbroj, „PŘÍSAHEJTE, ŽE NEZKLAMATE! PŘÍSAHEJTE… PANE VLAARINE!“
Těžce zamrkal očima, „Ano, přísahám!“

Z úst vyšel hluboký výdech a její oči se rozšířily. Cosi tiše šeptala, ačkoli se Erutan k ní naklonil pořádně, nerozuměl jí ani slovo. Elfí slova v podivném dialektu se těžko překládala, ale poté přestala. Upřeně se podívala do stropu a pronášela…

„Já… ho vidím!“ Bosmer se k ní přiklonil, „Auriel…“

Ruka se pustila usňové zbroje, zrak se zavřel a duch nejváženější šlechtičny… odešel. Erutan zopakoval Její jméno, ale bylo to marné, už nijak nereagovala. Z očí mu vytryskly slzy, zklamaně se zvedl ze země a vyrazil zpět za Fathrylem, který čekal v místnosti s lavicemi. Jakmile ho spatřil, rozeběhl se k němu s hromadou otázek, týkající se královny. Ale z tváře poznal, že Bosmera něco velkého trápí. Když mu řekl, jak je na tom, Fathryl měl co dělat, aby se nesesypal k zemi. Bylo mu špatně, do breku i vzteku, ale zároveň věděl, že tímhle aktem nic nezlepší.

„Byla statečná, až do konce!“ snažil se mu ulevit, ale moc to nešlo.
„CO TI ŘEKLA, ERUTANE?“ ohlédl se na něj, „Co bylo její… poslední přání?“

Erutan se nadechl a řekl mu vše, co mu prozradila. Nový úkol, s nímž nikdo takřka nepočítal, nadchl Fathryla natolik, že opět uvažoval jak před několika chvílemi, rázně a čistě. Než se vydali z místa pryč, zespod lavice vytáhl cosi, co mělo patřit jen Erutanovi.

„Díky, že jsi nám to hodil!“ do rukou mu předal Svitek předků, „Měl bys jej nosit ty!“ Jakmile ucítila bosmeří záda „břemeno světa“, Altmer se zarazil, jako by měl něco na srdci, „Než se vydáme do toho kláštera… je tu ještě jeden problém, který bys měl vyřešit.“
„A o co jde?“ na to mu už neodpověděl, rukou mu ukázal, aby ho následoval.

Fathryl opatrně podepíral svého přítele pod ramenem, každým krokem se ozývala špatně vyléčená zranění. Ačkoli se snažil nejlíp, co mohl, Erutanův život visel doslova na vlásku. Společně scházeli schodiště, plné fresek a dalších výjevů. Ani jeden z nich nechápal, co znázorňují. Za moment vyšli z temné chodby ven, kde se objevila nehezká scenérie. Místo, kde se rozhodovalo o osudu celého Tamrielu, bylo zalito krví a okořeněno mrtvolným zápachem. Pomalu kráčeli k místu, kde vrhal svitkem. Všudem kolem nich ležely hromady mrtvol, mezi nimi byli i nejbližší společníci, kteří se mu nějakým způsobem vryli do paměti… Seraf, Jee-zra, Gregor, Björn a další. Někteří z nich byli zabiti kouzlem, jiným chyběla hlava. O kus dál u zdi ležel ve své zvířecí podobě i Siberius, jehož srst hladila Teiko a svůj zrak zamířila na oba mery.

Tam, kde rozhodnul o osudu světa, klečela dvojice spoutaných lidí, okolo nich postávali přeživší vojáci Thalmoru. Jaký zdrcující pohled pro Erutana, když viděl svázaného Sigdise, jenž hleděl nepřítomně k zemi a brečící Leneri. Fathrylova ruka ho zastavila a ukázala, co myslel oním „problémem“.

http://imgur.com/mWW6wva.jpg


Těžkým krokem se přiblížil k zajatcům, prvně se pozastavil nad vůdcem Zelených Stínů.

„Pche, zasranej elfíku! Měl jsem tušit už od začátku, že jsi s Thalmorem!“ spustil Sigdis, „Jasně… nejdříve nám pomoct, potom si přejít k jiné skupince a nakonec nám bodnout dýku do zad, co? Ty, zkurvysynu!“
„Dělal jsem jen, co bylo nejlepší pro všechny…“
„Přidat se k Thalmoru? To bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem slyšel!“ na chvíli všichni utichli, „Hah, kecám! To i ti šediváci měli lepší nápady, než TY!“ vycenil na něj zuby, „Áááááh, dejte mi někdo nůž, abych ho zabil!!“
„Ten váš plán vyvolat Alduina je čirý nesmysl! To je… bláznovství!“
„To říká ten, co zradil nejen Skyrim a svou legii, ale také své přátele! Kdybys radši zradil Thalmor…“ podíval se na něj zlostně, „Tak dělej! Na co čekáš? Zabij mě, ať je ti líp! Nebo na to nemáš koule?!“

Erutan se mlčky přesunul ke vzlykající Bosmerce a tiše jí oslovil.

„Tolik jsem toho pro tebe udělala… a ty se mi takhle odvděčíš?“ narovnala své uplakané oči, „Jak jsi mi tohle mohl udělat?!“
„Odpusť mi, Leneri… Ale nebyla jiná možnost.“
„JINÁ MOŽNOST?!“ zahleděla se mu do zlostně do očí, "VŽDYŤ JSI BYL LEGIONÁŘ! MĚL JSI THALMOR ZNIČIT, NE SE K NIM PŘIDAT!! POMOCT VLASTENCŮM O PŘEVRAT, NE JIM VRAZIT KUDLU DO ZAD!!" zklamaně pak dodala, "Já ti věřila!!!“
Z Erutanových očí se spustily kapky, „Moc mě to mrzí…“
„Víš, co jsem pro tebe udělala? Co všechno jsem obětovala a co si musela vytrpět?! NEVÍŠ! NEVÍŠ NIC!!“ přehrada slz se rozbořila, „A ty máš ještě tu drzost předstírat nějaké city…“ svěsila hlavu k zemi a zavzlykala.
„Vždyť… samas říkala, že nevíš, jak vyvolat daedru! Jen, kdybys to věděla…“ uvědomil si, že jsou jeho slova zbytečná a natáhl k ní ruku, „Pořád k tobě něco cítím, Leneri. Jsi skvělá, já to vím! Pojď se mnou! Buď po mém boku!“
Chvíli trvalo, než se elfka z jeho slov vzpamatovala, hlava se jí narovnala, „Jestli mě miluješ… tak mě zabij! Já už v tom tvém světě nechci být…“

Z pronesených slov zamrazilo Bosmera v zádech a ať už pouštěl jakákoli slova z úst, nevnímala je, místo toho se znova dala do breku. Náhle přistoupil zezadu Fathryl a dal mu do rukou dýku, se kterou měl učinit jistou věc. Teď už ale záleželo čistě jen na Erutanovi, jak rozhodne…
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Co udělá se zajatci?
1) popraví je
2) jednoho popraví, druhého propustí (koho?)
3) propustí je

Upravil/a Adrian_S dne 11.09.2018 22:25