Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky V - Osvobození

Přidal Adrian_S dne 17.04.2016 20:36
#164

Část 31. - Břemeno světa

Sotva vyjel kůň ze zatáčky, strachem se tak zastavil, že málem oba jezdce shodil ze sedla. Ceranna se podívala kupředu a jen mlčky zírala na hrůznou podívanou, která se před ní odehrávala. O kus dál, na dřevěných molech a mezi zdmi starobylého místa bojovali neznámí muži a ženy proti hordám zlatavým vojákům a elfům v černých hábitech. Dým se valil z velké části tohoto místa, řev a řinčení zbraní bylo slyšet snad na míle daleko.

Jezdkyně chtěla popohnat oře kupředu, ale když spatřila, jak se další skupinka nepřátelských vojsk blíží proti obráncům, zamyslela se nad jiným plánem. Než stačila na něco přijít, uvědomila si, že byli celou cestu pronásledováni a otočila se za sebe. Na mostku už projížděla elfí jízda s pozemními posilami. Neměla moc času, vymýšlet něco složitého a bezpečného. Seskočila z koně, Erutana shodila na svá ramena a v doprovodu koně kráčeli kupředu.

Jen co vyšli ze zákrytu skály, se před nimi otočil elfí střelec s mágem a zahájili útok. Naštěstí se dvojice včas skryla, ovšem jejich kůň bolestně zařehtal a vyběhl proti útočníkům. Ani ne po sekundě už ležel na zemi.

„Zatraceně! ZATRACENĚ!“ nadávala žena během krytí, „Mysli, Ceranno, mysli! Jak se přes ně dostanem?“ připomenula si, že nemá žádné střely a meč jí nebude moc platný proti kouzlům a šípům.

Potichu zvolala na umírajícího Bosmera, aby jí nějak pomohl. V té chvíli se objevilo boží znamení…

„Hej!“ ozvalo se nad její hlavou a ohlédla se, k jejímu rameni spadlo lano, „Dělejte, lezte!!!“ Seraf volal na ně seshora a čekal, až se chytnou provazu.
Ceranna uvázala u pasu elfa lanem, její ruka se chytla lanoví a lehce trhla na znamení, že může tahat, „Doufám, že tohle vyjde!!“ pronesla si v duchu.

Zpočátku se nepohnuli ani o coul, v rukách jim cuklo, nečekaná sila je začala zvedat vzhůru. Nad nimi Seraf a tři další rebelové táhli ze všech sil, aby je co nejrychleji dostali k sobě. Bylo záhadou, jak se jejich společník dostal do vyšších míst tohoto tábora, ale na to teď ani jeden z nich nepomýšlel. Zatímco muži táhli za lano, několik dobře ozbrojených Khajiitů se vyřítilo ze schodiště rovnou k nim. Dvojice rebelů padla hned mrtvě k zemi, Seraf se pustil lana a začal bránit svého pomocníka, který málem sletěl tíhou uvázané dvojice pod ním na zem. Svalnatý ork se nadechl, ze všech sil táhl k sobě, Ceranna a Erutan zase pomalu stoupali.

„AZURA TĚ PROKLÍNEJ!!“ řval Dunmer proti srstnatým útočníkům, Orsimer hlasitě řval vyčerpáním.

Než se ocitla vůdčí ruka na okraji kamene, elfové pod nimi zahájili střelbu jak luky, tak i pomocí magie. Několik ohnivých koulí se do nich netrefilo, za to ale poslední blesk udeřil Erutana tak silně, až je rána vymrštila několik sáhů nad tahajícího orka. Nastal tvrdý dopad. V ženském těle co si křuplo, bolestně vyjekla a jakmile se její oči vzpamatovaly, reflexně si chytla své předloktí a hladila si ho.

Orsimer odhodil lano na zem a sáhl po ležícím kladivu, „TÁÁK, POJĎTE! UDĚLÁM SI Z VÁS PŘEDLOŽKU!!!“ zuřivě se vrhl k temnému elfu na pomoc. Po chvíli je oba zneškodnili, Seraf mu poděkoval za pomoc a přiběhl ke zraněným.
„Jste v pořádku?“ kouknul na Cerannu, jenž hleděla na skoro mrtvého elfa, přemístil se k němu a slabým léčebným kouzlem se mu pokoušel zachránit život, „Jseš silnej, Erutane! Nevzdávej to!“
„JAK SES SEM DOSTAL?!“ spustila žena, než jí však mohl něco říct, přiběhl orkský obránce se slovy, aby se nezastavovali a utíkali za Sigdisem.

Jen, co pronesl tvrdá slova, do jeho zbroje udeřil další blesk, jenž ho ale nezabil. Pár kroků ustoupil zpátky, ze schodů vyšel mimo elfa v temném hábitu také podivné ohnivé stvoření. To se při pohledu na zraněné rebely protočilo na místě a už si ve svých končetinách vytvářelo kouli, kterou chtěl proti někomu vrhnout.

Orsimerovy oči zrudly, bezhlavě se vrhl proti oné bytosti a na jednu ránu ho poslalo zpět, odkud přišlo. Do jeho těla se zabodla dýka ze stříbra, kterou držel elf v hábitu, „Nikdo nemá šanci proti Thalmoru! ZHYŇ, KACÍŘI!“
Elf vytáhl dýku z těla a chtěl ho bodnout znova, leč jeho ruku zastavil svalnatý ork a věnoval mu úder hlavou, na moment ho poslal pár kroků zpět, „TÁHNĚTE DOVNITŘ!! POSTARÁM SE O NĚJ!“ křikl na trojici Stínů.

Seraf mu nestačil ani poděkovat, popadl Erutana a postavil ho nohama na zem. Jaké překvapení, když se z ničeho nic Bosmer probudil a jen slabě vydechoval.

„Co se…?“
„MIZÍME!!“ zvedla se lučištnice a ohlédla se za sebe. Před ní se nacházel vstup do jeskyně, kde tajemné chodby vedly do starého opevnění na vrcholku hory. Rozeběhla se kupředu, ale dvojice merů kráčela velmi pomalu k okraji nástupiště, odkud viděli celou bitvu, „NA CO ČUMÍTE?! ZA MNOU!!“
„Kde… kde to jsme?“ ptal se slabě Erutan.
„Pod Karthskou věží, Sero.“ odpověděl mu rychle, „Jsou tu rebelové i Thalmor.“

Elf se podíval pořádně po bojišti, v očích se mu naskytl hrůzný pohled… pod ním, na kamenech a dřevu leželo mnoho mrtvol různých ras, ať už nordské, altmeří nebo i khajiitské. Na některých místech spatřil, jak se skupinka vojáků vrhá proti osamocené ženě s lukem, nebo naopak velký houf rebelů běží proti osamocené altmeří čarodějce a jejímu vyvolanému společníku. Ať už postával kdekoli, kromě strachu a nebezpečí také cítil narůstající horko z tohoto místa. Nevábná vůně se nesla celým bojištěm…

http://imgur.com/eiT4maY.jpg


Během pozorování ho zamrazilo v zádech, až se roztřásl, ale ne strachy. Vzpomenul si na starší příhody, které nebyly nijak hezké. Všechno to děsivé viděl opět před sebou. Tolik životů bylo zbytečně zmařeno a tolik krve se prolilo pro nic za nic… Jeho srdce se uzavíralo.

Už chtěl odejít z místa pryč, ale všiml si v jednu chvíli, že rebelové přeci jen ubránili své pozice, ale hned na to se snad ze všech stran vyrojily další a další jednotky, jako by jich neubývalo. Pak se na molu se ocitl někdo, kdo si to kráčel vcelku klidným tempem…

„Královna…“ dodal potichu.
Dunmeří ruka ho chytla za paži, „POJĎ, ERUTANE!!!“

Merové se dali do pohybu, Ceranna na ně už netrpělivě čekala u vchodu a ještě naposledy se zahleděla na bojiště před nimi. Ork stále útočil na altmeřího čaroděje, jenž se každou chvilku vyhýbal ranám, dokud se palice neopřela do jeho hrudi a neposlala ho do propasti. Orsimer se zaradoval, do jeho hlavy se zarazil šíp, který ukončil jeho žití. V té chvíli se Ceranna lekla a rozeběhla se do jeskyně.

Kus před ní běželi merové lehkým tempem, ani ne do deseti vteřin je předběhla. Taktéž se divila bosmeřímu zdraví. Vyptávala se ho, zda je skutečně v pořádku a jak se cítí, Erutan jen stroze odvětil, že už byl na tom mnohem lépe. Chtěla ho chytnout pod ramenem, ale lehce jí odstrčil… chtěl jít po vlastních.

„Bylas tady někdy, Ceranno?“ zeptal se jí Seraf v temné chodbě.
„Jen jednou a to ještě hodně dávno.“ dodala.

Společně utíkali kupředu, až vyšli z temnoty do velké jeskyně, ve které se nacházelo několik spadlých mostů a nástupišť, vedoucí vzhůru. Až úplně nahoře byl vstup do nitra hory. Ceranna uznala, že na ně Sigdis jistě čeká právě tam. Rychle se rozeběhli k prvnímu mostku, před vstupem narazili na trojici menších sloupků s podivnými symboly. Ani jeden z nich neměl tušení, co znamenají. Seraf se ujal vedení, vběhl na mostek, hned za ním Erutan a pak Ceranna. Jen se dostali do středu mostku, z temné chodby vyběhli ozbrojení vojáci se znakem Thalmoru. Dunmer stačil křiknout, aby si pohnuli, vojáci se dali za nimi.

Oba merové se stačili schovat do komnaty, odkud vedl další most vzhůru, žena neměla to štěstí, do jejího těla zajelo několik šípů a padla na zem. Erutan jí popadl za ruce a stáhl k sobě, ona sama si bolestně vytrhla šípy z těla. Když se začali nepřátelé blížit, Seraf vypustil několik kouzel, které byly sice ničivé, ale nepřátele nezabily, pouze je tímto překvapením shodil z mostku do nižších míst.

„Musíme hned nahoru!“ vykouknul z komnaty a zjišťoval okolí, které nevypadalo dobře, „Dobře… Půjdu první! Erutane, vem Cerannu a pojďte hned za mnou! Budu vás krýt tak, že budou po mne útočit!“
„Dobře! DOBŘE!“ hlásil mu elf a chytl ženu pod ramenem, sama na tom nebyla nejlépe.

Dunmer odpočítal několik vteřin, poté vyběhl z komnaty. Už chtěl čarovat, do jeho končetin a pod něj udeřovaly mrazivé hroty a ohnivé koule. Upoutal na sebe dostatečnou pozornost, ale díky tomuto překvapení se nestihl připravit na krytí a od plánu upustil. Sám rychle přeběhl na druhý konec mostku a čekal, až nepřátelé přestanou čarovat. Myslel si, že učiní jen tento útok, ale šeredně se mýlil. Po mostku běžely další posily, za malý moment by se ocitly v Erutanových zádech. Na protější mostek vypustil jednu ohnivou kouli, sám se pak rozeběhl ke vstupu do další části jeskyně.

„SERAFE!“ křikl na něj Erutan nechápavě, zlostí mu naběhla žilka na čele. Pevně chytl ženu a zeptal se jí, zda může jít, ta jen kývla hlavou, „Tak dobře… na tři!“ začal odpočítávat, „RAZ… DVÁÁÁ… TŘI!!“ vší silou se opřel do nohou, a i přes svou slabost vedl zraněnou vedle sebe velmi rychle.

Však štěstí je opustilo, v půli mostku se do Ceranniných nechráněných míst zabodla dvojice šípů. Její tělo padlo k zemi a on sám zůstal nekrytý. Letící blesk ho sice minul, ale vyděsil natolik, že ji nestačil včas chytnout za ruku a přitáhnout si jí k sobě. Uskočil za větší kámen, když už se rozhodoval dojít pro zraněnou, její tělo sklouzlo z okraje mostku a spadlo do nižšího patra.

„ÁÁH, DO ZAPOMNĚNÍ!“ pochopil, že už jí nezachrání. Vojsko se k němu blížilo, nemělo smysl vzlykat nad ztrátou, proto vyběhnul, co nejrychleji mohl poslední mostek až k vrcholku, za jeho zády narážely šípy i ohnivá kouzla do stěn.

Bezhlavě utíkal mezi kamením a trsy lišejníků, dokud se nedostal do velikého sálu, kde se ve středu musel zastavit a na moment žasnul. Před ním se objevila zeď, ve které byla umístěna prapodivná kamenná hlava, hledící na něj. A před touto impozantností se rozléhal malinkatý tábor, ve kterém mnoho statných seveřanů nevěřícně hledělo s připravenými zbraněmi a jazyky nabroušenými k plné palbě nadávek a obhajoby.

„HELE, DALŠÍ BASTARD!!“ uslyšel po své pravici a také se tam ohlédl. Pár sáhů od něj postávala další skupinka lidí, smíchaná různými rasami. Jak je sledoval, poznával v nich jisté osoby, které už kdysi dávno viděl, však nechápal, jak se sem dostaly.
„Co má tohle…?“ než mu stačil kdokoli odpovědět, do jeho zad vběhlo altmeří vojsko, jejž se na něj chtělo rozeběhnout. V onu chvíli se obě skupinky připravily k boji, spustily své válečné pokřiky. Za moment ze schodiště, odkud všichni účastníci vběhli či vešli, vstoupil další vůdce skupinky se svými nejvěrnějšími…

„CO MÁ, U KYNARETH, TOHLE ZNAMENAT?!“ křikl na celou jeskyni.

Ať se podíval kamkoli, došlo mu, kdo se zde nachází… V očích se mu čas zastavil. Před onou hlavou, u rozbitého tábora, postával Seraf a další společníci, patřící k Sigdisovi… Zelené Stíny.
Po jeho pravici vyšla z hloučku trojice osob, kterou poznal na první pohled. Uprostřed postával statný Gregor, po jeho pravici ještěrák Jee-zra a po levici elfka Leneri. Byli taktéž překvapeni, jako samotný Erutan.
A poslední skupina, byla vedena samotnou výsostí Tamrielské říše … Sylsris a její dvojice Drápů, v doprovodu nejlepších altmeřích vojáků a čarodějů.

Všechny skupiny už pomalu vybíhaly ze svých pozic, na poslední chvíli Erutan rozpažil ruce do stran a vykřikl, „DOST!!! NIKDO ANI HNOUT!!!“ jako zázrakem všichni uposlechli.

V několika tichých sekundách bylo kromě slabého praskání ohně slyšet, jak někteří muži a ženy natáhli tětivy střelných zbraní a další jen netrpělivě čekali, až někdo z nich učiní osudovou chybu. Oči mířily nejen po celé místnosti a samotných nepřátelích, ale hlavně na elfa, uprostřed celého dění.

„No, Erutane. Hezkys to vymyslel… A co teď?“ ptal se sám sebe, když pohlížel na všechny přítomné.

„Zvládl jsi to… to je dobře…“ z ničeho nic se ozval Sigdisův hlas, mířící na něj, „Můžeš mi teďka říct, proč sis přitáhl sebou tyhle hosty?! JÁ JE NEZVAL!“
„TY?! UŽ ZASE?!“ ozvalo se z Gregorových úst, ten se s přísnou tváří ohlédl po elfce, „Tady někdo přijde k úhoně!“
„Vida, vida! Tak už se zase setkáváme, pane Vlaarine!“ tleskla královna Sylsris a gestem nařídila jednotce, aby se připravila k útoku, jeden z čarodějů se vyhoupnul na skálu, odkud měl krásný výhled na všechny, „Děkuji, že jste mne zavedl až sem! Lepší čas na ukončení téhle nesmyslné rebélie jste si nemohl vybrat! Avšak… stále máte něco, co patří mně! A JÁ TO CHCI ZPÁTKY!“
„CO JÍ NEMÁŠ DÁT, BOSMERE?“ nechápal kdosi ze Zelených Stínů, „VEN S TÍM!“
„A proč je rovnou nezabijem? Stejně tu všichni chcípnou!!“ křikl naopak kdosi ze strany Krváků.

„DOST!!!“ křikl nahlas Erutan a otáčel se kolem sebe, „NECHCI, ABY NIKDO PŘIŠEL K ÚHONĚ! UŽ ŽÁDNÉ ZABÍJENÍ A VRAŽDĚNÍ! PROSÍM!“
„Pozdě, elfe.“ ozval se Sigdis, „Heh, nechápu, jak jsem ti mohl věřit… Nejdříve mě přesvědčíš, že nám pomáháš a chceš, abychom odešli na bezpečné místo. BEZ PÁDNÉHO DŮVODU.“ rozkřikl se, „A TEĎ JSI K NÁM DOVEDL VŠECHNY, PROTI KTERÝM JSME SE TA CELÁ POSRANÁ LÉTA BRANILI!!!“
„Dělal jen, co mu bylo řečeno.“ bránil ho Seraf, „Ceranna…“
„KDE VŮBEC JE? ÁH, DO ZAPOMNĚNÍ S NÍ! TA BYLA URČITĚ TAKY PROTI MNĚ, CELOU TU DOBU!“
„Já vůbec nevěděl, že sem všichni dorazí!“ hájil se Erutan, „Vážně! Nikdo z nich tady neměl být!“

Do řeči se připletla Leneri, „Ale každý člověk ve Skyrimu zná ono místo, které Thalmor nikdy nedobyl!“ rychle se na ní otočil, její tvář zesmutněla, „Omlouvám se ti… musela jsem.“
„Ty… velkej… blbej… ušáku!“ vyjel na něj Gregor, „Tohle ti přijde draho, si takhle se mnou zahrávat! Měl jsem tolik možností tě zabít a…“ podíval se na Leneri, „Víš co? Nejdříve zabiju ji a pak tebe!“
„DOTKNI SE JÍ A ZABIJU TĚ!“ ukázal na něj výhružně prstem, v hrudi se mu ozvala bolest, chytl se za zranění.
„Bastarde! Myslíš si, že odsaď utečeš bez úhony? Těžko! O to se postarám, abys neodešel živej!“ hlásil se hrdě Jee-zra.

„Vás je tak směšné poslouchat.“ zatleskala Sylsris a jen si překřížila ruce na prsou, „Nadáváte na sebe, hájíte si svoje zájmy a touhy, ale přitom ani jeden z vás nepohlíží na fakt, že nemáte žádnou šanci zničit Thalmor. Nebo mne.“
„Chceš to vidět, čarodějko?“ ozval se kdosi od Zelených Stínů a natáhnul luk, „Tak sleduj!“
„DOST!“ křikl Erutan, „NIKDO NEBUDE NIKOHO ZABÍJET, JASNÝ?“
„Jak mocně laciná slova pouštíte z úst, pane Vlaarine.“ zakroutila hlavou, „Mé jednotky jsou připraveny to tu srovnat se zemí jako s každým kacířem a bezvěrcem.“ podívala se mu na tělo, za rameny mu svítila zlatavá věc, „Chudák Laa’veren. Muselo být trýznivé ho zabít, viďte? Vlastního společníka…“

„CO?!“ vyjekl Jee-zra, „Von fakt dělal pro ně? Já měl za to…“
„Vidíš, příteli? A to jsme mu měli pomáhat!“ Gregor se otočil na elfku, „Proč já z něj nevysál tu krev, když jsem měl možnost… a dával na tvé zkurvené rady, co? Má lásko?“
Leneri povolila ve zbrani, napřímila se k vůdci, „JSEŠ HNUSÁK A NIC JINAČÍHO, NEŽ BASTARD!“ ukázala zbraní na Bosmera, „Nebýt jeho, nebyl bys teďka tady a nezískal bys Krváky do svých rukou! Nebýt jeho, válel by ses stále v rakvi, když on prováděl věci, na kterés ani náhodou neměl! NEBÝT JEHO, NEZÍSKAL BYS PŘEDMĚT, KTERÝM DOKÁŽEME PORAZIT THALMOR, I…“

„Hej! Jestli má někdo někoho porazit, tak jedině my!“ ozval se Seraf, „Erutan zajistil pro nás ten svitek, co má na zádech! On podstoupil veškeré nástrahy a pasti, na které jste se VY ani nezmohli!“
„Říká někdo, kdo se připojil k bandě dobyvatelským amatérům!“ odvětila mu Leneri, Dunmer se jen nehezky zatvářil.
„Áh, a jak si představujete nás zničit?“ spustila královna, „Budete mi vyhrožovat, že to zničíte? Nebo to snad hodíte do řeky? Prodáte kupcům? Nebo zakopete?“ zasmála se, „Asi si neuvědomujete, co všechno pan Vlaarin dokázal. Čím si prošel a čeho je schopen.“
„Na rozdíl od vás víme, dámo, co je skutečně Erutan!“ hájil ho Seraf, „Je to válečný hrdina!“
„Kecy! ZRÁDCE A LHÁŘ!“ křičel Jee-zra, královna se jen tiše usmívala, bavilo jí sledovat, jak se jisté argumenty hází z jedné strany jeskyně na druhou, ať už v prospěch či neprospěch.
„Správně! Je to zkurvenej zrádce!! A až se tady dohádáme, tak ho můj meč ochutná!“ hrdě pronesl Gregor.

„Erutane, neposlouchej je! Jsi můj hrdina! Vždy si jím byl!“ křičela na něj Leneri, „Ať si tihle pitomci říkají cokoli,“ při pronesení odvážného oslovení se na ní vůdce se společníkem otočili, „věř mi! Já a mí věrní si tě váží více, než celý Skyrim!!!“ otočila se na Stíny, „Tihle ubožáci mají jen bláhové ideje, ale my…“ na moment se jí slova vytratila z úst, „Pochop, Erutane, že my máme více zkušeností s bojem proti elfům, než oni!! My toho dokázali více, než oni!“
„A proto taky půjdete první na řadu, jen co to tady vyřešíme, elfko.“ dodala hrdě královna.

„Jak jsi nás mohl zradit, Erutane? Bojovali jsme bok po boku a potají jsme doufali, že jsi opravdu jedním z nás…“ hlásila bez ostychu Teiko se svou připravenou palicí, „Zabil jsi Glaris, pak Laa’verena a TEĎ?!“
„Tohle legendy nemají dělat! A už vůbec ne tvého rázu!“ přidal se Siberius.
„Vím, že to zní v téhle chvíli divně, ale vím, kam míříš, Erutane. Vím, o co se pokoušíš.“ ozval se Fathryl Aren, „Jako v Cyrodiilu, že ano? Prostěs dělal jen, co ti bylo nařízeno a hlavně, aby nikdo nepřišel k úhoně. Chápu tě.“
„Co o tom můžeš vědět, žluťáku?“ spustila Leneri, „Mého… huh, mého muže neznáš!“
Fathryl se po ní ohlédl, „Vy musíte být Leneri, že ano?“ otočil se zpět na Bosmera, „Máš nádhernou ženu. Teď moc dobře chápu, proč ses chtěl vrátit domů z Hammerfellu.“
„ERUTANE?“ zvážněla elfka, „Kdo je ten pošahanec? Co jsi mu řekl?“
„Heh, pošahanec.“ odfrkl si Fathryl, něco tak zvláštního u něj Bosmer nikdy neviděl, „Měla byste mi být vděčná, protože jsem vám zachránil Erutana v Hammerfellu! A ne jednou…“

„Na rozdíl od tebe, elfko, my víme, jak máme bojovat proti Thalmoru! Sama daedra nám to řekla, když…“ rozhodl se ke slovu Seraf, ale byl zaražen altmeří stranou.
„Ále, ale… pan Vlaarin nejspíš všem vůdcům prozradil naše plány a přitom dělal nevinného!“ usmála se královna, „Pěkné! Intrikaříte výborně, ale nějak se to nepodařilo, viďte?“
„Hah, že ovládáte daedry je obdivuhodné, však vás stále dokážeme zastavit!!“ hlásil Seraf.
„No, když už jsme u prozrazování tajemství a plánů,“ ozval se Fathryl a podíval se opět na elfku, „Víte vůbec, proč odešel Erutan do armády?“
Ta se jen hluboce nadechovala, během kývání hlavou spustila, „Erutane? O čem to mluví?“ zarazila se, „A jak má tohle společného s touhle situací?“ však královnina pravá ruka naléhala, ať jí odpoví, „Tak dobře… Můj Erutan byl převelen pro dobré výsledky! Byl nejlepší v celé…“
„Omyl, elfko.“ zarazil jí, „Ve Skyrimu nezvládal výcvik a hodlal se zabít. Až těsně před vaší svatbou se nechal převelet pryč!“ chvíli se rozlinulo ticho, „Nevěříte? Půjčte si jeho deník a přesvědčte se!“

Z tvrdých slov se jí zarazila tvář a slova se jí vytratila. Erutan na ní hleděl prosebně, tiše si přál, aby nevěřila slovům, které jeho altmeří přítel vypustil… byť byla pravdivá. Slabým hlasem pronášela, ať jí řekne, že lže. Odpověď se nedozvěděla.

„Jo, a taky spolupracoval s námi!“ hlásil nyní Björn, „Nebýt nás, už by dávno chcípnul!“
„Tohle taky víme… bohužel.“ zkonstatoval Gregor, stále se nepříčetně díval po nosiči svitku, „Tenhle šmejd je sice šmejd…“ zakroutil hlavou, jako by nechtěl pronést něco chvályhodného, „Ale má zatracenou odvahu! Dokázal zabít khajiitského krále! Co jste dokázali vy? Jen jste se schovávali za kamením a doufali, že vás nikdo nenajde.“
„Na rozdíl od něj, jsme pořád věrní!“ spustil Seraf, až to s Bosmerem zatřáslo, tušil, kam zamíří, „V Cyrodiilu potkal krásnou ženu.“ Dunmer pohlédl do jeho tváře, „Manželské pouto nevydrží věčně. Viď, Sero?“
„Eru-tane?“ Leneri na něj mrtvolně hleděla.

Chvíli na sebe všichni křičeli a hájili Erutanovy zájmy na svou stranu, leč ani jeden z nich si neuvědomoval, že chtěl také říct něco důležitého, ale pořád neměl příležitost se odvázat a pořádně říct, co si o všech myslí. Na jednu stranu měl tolik odvahy, že ho bolest v těle ani potenciální hrozba ze smrti neděsila, naopak ale do něj každou chvíli vlétávaly vlny strachu a pocity bezmoci, když viděl proti sobě své přátele, zbrojící se k boji na život a na smrt. Každého z nich měl svým způsobem rád, přál si, aby byli všichni na jeho straně, leč nebylo tomu tak a ani být nemohlo.

Po chvíli uvědomování a vlnách nejasných argumentů se trochu silněji ozval, „Ticho, prosím!! Nechte mě mluvit!“ snaha byla ale marná.

„… a pak si přijde do naší skupiny a káže nám, co máme dělat? To nikdy nepřipustím! Nehodlám opakovat stejnou historii, jaká byla v pevnosti Dunstad!!“ křičel Sigdis.
„Ty by sis měl uvědomit, Norde, že nemáš stejně jinou možnost, než se přiklonit k Thalmoru! Buď poslechneš pána, nebo budeš zbitý jak pes!“ křičel na protější straně Fathryl.
„Všechny ty vaše hádky stojí za velké…“ dodávala tiše Erika u boku vůdce.
„Nedopustíme, aby nás THALMOR ovládal! Nikdy!“ otočil se Jee-zra na Stíny, „A s vámi taky nechceme mít nic společného!“

„HEEEEEJ!!“ křikl Erutan nahlas, až se jeskyně o trochu utišila, „Buďte už konečně zticha! Taky chci něco říct!!“ konečně ho většina přítomných vnímala, „Pro každého z vás jsem dělal hrůzné činy a věci, do kterých by nikdo z vás nešel!“ ukázal na Zelené Stíny, „Pro vás jsem zachraňoval zajatce a chodíval na místa, kde mi každou chvíli hrozilo nebezpečí!“ otočil se ke Krvákům, „Pro vás jsem dělal zase takové úkony, kde mi nebylo nic řečeno, ale přitom jsem většinou vraždil.“ ohlédl se nakonec ke královně, „A co se týče vás, královno. Chápu vaše zájmy a cíle, ale jsou absurdní! Nikdy nemůžete podmanit všechny žijící bytosti na světě! NIKDY!!“

Ze všech stran se opět ozvaly hlasy, hlásající nářky a znepokojení, slovo si tentokrát vzal Seraf, „Moudrost tě pomalu opouští, Sero! Zahráváš si s ohněm! Měl by sis dávat pozor na ústa!“
„A vůbec? Na co všichni potřebujete tenhle svitek?!“ křikl na přítomné, „Jedni ho chtějí pro vyvolání draka, druzí zase pro boha a třetí… na nějakej obřad!“ celá jeskyně se ochromeně ozvala, „CO KDYŽ TU VĚC NA ZÁDECH ZNIČÍM?“

Bývalí Erutanovi společníci jen zírali, jak se odvážil prozradit záměry všech stran. Bylo to nejen odvážné, ale sebevražedné. Vůdci všech tří skupinek ho tiše proklínali za prozrazení, hlavně nic netušící Sigdis. Ten neměl potuchy, co vlastně chtějí Stíni se svitkem učinit.

„Jste hloupý, pane Vlaarine. Každý zasvěcený ví, že se Svitek předků nedá nijak zničit! Žádnou zbraní, žádným kouzlem!“ pronášela královna Sylsris, „Jedině, kdo je schopen zničit tento nástroj, budu já, až dokončím, co jsem začala! A VY U TOHO BUDETE TAKÉ!“

„Erutane, to nemyslíš vážně?“ zeptala se tiše Leneri, jen pár kroků k němu předešla, jeden z vojáků v zelené zbroji na ní zamířil lukem, ale nevystřelil, zastavila se, „Vždyť… MY MÁME PLÁN, KTERÝ VYJDE! VÍM TO A JSEM SI TÍM JISTÁ!!!“
„Áh… málem bych zapomněl. Naše coura se ozvala, že má jistý plán!“ posmíval se Sigdis, „Ty věříš té čubce, co tě vyměnila za mrtváka, Bosmere?“ Erutan se na něj ohlédl, „Podívej, mě můžeš nemít rád jako já tebe, ale jestliže měla Ceranna se svitkem plán, pak bude dobrej! Dej nám ho!“ Leneri se vrátila zpět, odkud vyšla.
„PANE VLAARINE!“ ozvala se královna, „Vy moc dobře víte, čím disponuji a taky, o co mi jde. Dejte svitek mně, a zaručuji Vám, že se Skyrim vrátí do časů, do jakých má správně patřit! Víte, co mám na mysli a taky víte, že jsem Vám nikdy nelhala!“ hlasitě pronesla, „SVITEK PATŘI THALMORU! VRAŤTE NÁM JEJ!“

„Neposlouchej jí!“ křikl Seraf, „Dej ho nám a vyhrajeme válku proti Thalmoru!“
„Jedině, kdo má mít svitek, jsme my!!“ křikl Gregor, „Dej ho své ženě, elfíku a odpustím ti, cos nám kdy provedl!“
„Erutane, ty moc dobře víš, že královna je schopna vrátit vše, co se v minulosti stalo. Dokáže zastavit tvůj odchod do armády! Budeš se svou ženou v bezpečí a pohodlí!!“ přimlouval se Fathryl, „Dej nám ho, prosím!“
Bosmer se otočil kolem sebe, když se podíval do Sigdisovy a Gregorovy tváře, něco ho napadlo, „Co když se Stíni a Krváci spojí v tomto boji? Co když budete bojovat stejně jako tam venku v táboře? OBA MÁTE JISTOU PRAVDU! SPOJTE SE PROTI THALMORU!!!“
„Být s Krváky je stejné jako mít zloděje v pokladnici! NIKDY!“ hrdě pronesl Sigdis.
„Ti slaboši se radši schovají za zdí, než aby se pustili do přímého boje!“ odvětil Gregor, „Viděls snad nějakého „zeleňáka“ tam venku? Ne, protože to byli Krváci!!“

Erutan se zhluboka nadechnul, rány na jeho těle se opět ozvaly a on sám cítil, že moc dlouho v tomto stavu nevydrží, proto se ohlédl po všech a velmi vážně spustil, „Je mi… moc líto, že jsem každého z vás jistým způsobem zradil.“ otočil se na Stíny, „Vás jsem zradil z této situace. Netušil jsem, že toto je ono místo, které Thalmor nikdy nezískal…“ oči přemístil ke Krvákům, „Mrzí mě, Leneri, že jsem učinil něco, za co bys mě… zabila.“ kroutil hlavou, „Ale neměl jsem na výběr.“ poté tvář zaměřil na Thalmor, „A díky prozrazení plánů jsem u vás nadobro ztratil na dobro důvěru.“. Znova se nadechl zhluboka a pořádně, „Co když nikomu z vás nedám svitek? Co když si ho ponechám a prostě jen odejdu pryč?“

Chvíli bylo v jeskyni ticho, dokud se neozvaly neznámé hlasy z každé skupiny se stejným významem, „Pak tě tady zabijem a svitek si vezmem!“

Jen, co se rozezněla odpověď, jeskyně opět oživla v rušných debatách, narážkách a urážkách. Každá skupina chtěla mít onen bájný a tajemný předmět ve svých rukou. Každý z nich chtěl zachránit svět po svém, ale ani jedna frakce si neuvědomovala, jaké následky může mít jejich rozhodnutí. Erutan byl na pokraji svých sil. Svět se mu točil kolem těla a on se zuřivou tváří musel hledět do osudu. Musel si vybrat mezi třemi vůdci, mezi třemi myšlenkami… mezi třemi životy. Jedni chtěli svobodu v podobě apokalypsy, druzí chtěli svobodu v podobě nepředvídatelné události a třetí chtěli vrátit vše do původní linie s jistými odstupky.

„Ale uvědomte si, pane Vlaarine!“ ozvala se královna, „Ať už rozhodnete jakkoli, někoho zradíte. Jestli vám to ulehčí na duši, už v minulosti a i teď jste zradil… Dobře si rozmyslete, co říkáte a co učiníte.“

Bylo mnoho řešení, ale tak málo času. Každá skupinka měla své pro i proti, každý se mu svým způsobem zalíbil, ale každý měl i svou temnou stránku. Jenže, pro koho se měl rozhodnout, když mu všichni hrozili smrtí?

Během oněch debat, kdy na sebe vojáci, raubíři, kováři i prostí lidé řvali, pomlouvali se a mířili zbraněmi, se v Erutanově těle ozvalo konečně ticho. Mysl se mu konečně vyrovnala a on začal opět uvažovat, jako by ho nic netrápilo. Celou dobu si říkal, která z těchto frakcí byla pro něj nejpříjemnější a nejoptimálnější. Leč, ač pomýšlel jakkoli, vždy se objevilo něco, co ho zarazilo, ať už myšlenka, chování… nebo samotná osoba.

Nemohl se pořádně rozhodnout, komu předá tak zásadní a důležitou věc. Měl ji odevzdat Zeleným Stínům, co by jeho prvním potenciálním přátelům, či Krvákům, jelikož disponovali velkou silou a v jejich řadách se ocitala i jeho žena Leneri, nebo nakonec samotné královně Sylsris a jejímu spolku, protože měli všechny prostředky pro učinění tak závažného plánu? V duchu si přál, aby mu někdo poradil, proč má právě tuto frakci podpořit.

Řev, nadávky a zbraně se pomalu připravovaly na velký souboj, ani jeden z vůdců si nevšimnul, jak se bosmeří tělo narovnalo a hlas se po několika velmi silných nádeších probudil…

„DRŽTE VŠICHNI HUBY!!!“

Celá místnost ztichla, všechny tři skupinky překvapeně ztuhly a dívaly se nejen na sebe, ale hlavně na Erutana, ve středu celého dění. I on je taktéž pozoroval, zespod zbroje vytékala krev a dech bral z posledních zásob.

http://imgur.com/AQ9yNHe.gif


Až právě teď pochopil, jak těžké je břemeno světa, připnuté na jeho zádech…
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Komu Erutan předá Svitek předků?
1) Krvákům
2) Thalmoru
3) Zeleným Stínům

Upravil/a Adrian_S dne 16.10.2017 18:06