Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky V - Osvobození

Přidal Adrian_S dne 03.04.2016 20:08
#154

Část 29. - Stipendium

„Vida, vida. To je ten ušák, co vám zdrhnul ke žluťákům?“ ozval se nesměle zjizvený Nord s kusem železa, místo ruky.
„Jo, to je on.“ odvětil Seraf, když se k nim Bosmer přiblížil. Okamžitě natáhl ruku k potřesení, „Rád tě vidím, Sero!“ načež mu tiše elf opětoval pozdrav a otočil se na Cerannu.
„Čekáš, že tě obejmu nebo co?“ přísně pak dodala, „Za tohle bych tě měla…“
„Nech ho bejt. Však vidíš, že se vrátil!“ zastavil ji Dunmer.
„Jak mu máme věřit, když si dělá, co chce? Až zase naplánujeme další kroky, tak zase udělá něco po svém!“ rázně pronesla, „Nebude hájit zájmy Stínů!“
„Pěkné uvítání…“ řekl Erutan skromně, „Podívejte, kdybych neodešel do Žlebu a nepromluvil s královnou a jejími lidmi, tak bych se nedozvěděl podrobněji o univerzitě.“ chtěl dále pokračovat v popisu, ale zamyslel se. V hlavě mu bleskly důležitější věci, které musel sdělit.
Nord si ho pomalu obcházel a zíral na něj jak na zbitého psa, který pokousal svého pána. Jeho tvář se mu vůbec nelíbila, „Co na něm vidíte? A vůbec, proč se s ním ještě bavíme? Je jedním z nich, proč ho rovnou nepodříznem?“
„Protože má důležité informace o umístění „Svitku předků“!“ bránil ho Seraf.
„No, vlastně se ho můžeme zbavit, až to sebereme.“ přiznala Ceranna, „Ale teď chci slyšet, co ses dozvěděl.“ přiměla Erutana k řeči.

Nadechl se a v rychlosti jí pověděl vše, co se dozvěděl o tomto místě. Téměř každé Glarisino slovo zopakoval, přitom se všem pořádně díval do očí. Chtěl vidět jejich reakce.

„Je fakt, že těch žluťáků je hodně. Na hradbách se jich promenáduje snad desítka, kolik ale uvnitř…“
„Budem muset improvizovat, Meryle.“ odvětila Ceranna, „Každopádně, plán nezměníme.“
„A… jaký je plán?“ zeptal se opatrně elf.
„Jaký? Tak poslouchej.“ pustil se Dunmer do líčení, „Zatímcos byl u královny, Ceranna a Meryl našli další přežívající v horách a přesvědčili je, aby nám pomohli.“ ukázal rukou na ženu, která ho přivedla, „Je jedním z nich, takže až budeme úplně připraveni, dá jim pokyn k útoku.“
„Jaks říkal, nenápadnost v této chvíli nehraje žádnou roli. Naopak! My všichni zaútočíme na univerzitu. Budou se nás snažit zastavit, ale nebudou se moct soustředit na nás všechny. Jeden z nás pronikne dovnitř, sebere svitek a zase se…“
„Mám ale pro vás špatné zprávy.“ přerušil Bosmer Ceranninu řeč, „Tohle nevyjde. Co jsem se dozvěděl, uvnitř univerzity jsou velmi mocní mágové. I sama královna říkala, že je nemožné, aby se rebelové dostali dovnitř.“
„CO?!“ vyjekla Ceranna, „TYS JÍ PROZRADIL NÁŠ PLÁN?“
V této chvíli si elf neuvědomil, co pronesl a zasekl se. Až po pár vteřinách opět promluvil, „Huh, musel jsem jí něco říct. Během pobytu u nich…“
„Dejte mi pět vteřin, kuchnu ho rychle!“ Meryl si připravoval svou zbraň k útoku, ale Dunmer ho okřikl, aby nic nedělal.
„Ztratil jsem u ní důvěru! Musel jsem jí nějak získat, ne?“ podíval se na její tvář, „Chtěl jsem totiž onen „svitek“ sebrat bez ztráty jediného života. Ale nedovolila mi odchod z města, natož právě sem! Sice, trochu mi popsala, jak to tam uvnitř vypadá, ale…“
„No, to je výborný! Vážně, Ceranno!“ křikl naštvaně Meryl, „Bráníš mi zabít tohodle šmejda, kterej vyzradil vše, co máme nachystáno!“ zdravou rukou chytl Erutana za zbroj a přitáhl si ho. Chystal se ho udeřit hlavou, ale opět ho Dunmer svými slovy zastavil, „Pak se pustím do tebe, abys taky držel hubu!“ otočil se k lučištnici, „Dej mi pár dní, seženu dostatečně velkou armádu, kteří potáhnou…“ v té chvíli křikl Bosmer další špatnou zprávu.
„Na to je pozdě! Královna už vyslala některého z Drápů pro onen předmět!“ všichni zmlkli překvapením, „Musíme to udělat hned!“
„Ještě lepší…“ prosykl Nord mezi zuby.

Jeho řeč náhle přerušila vůdce Stínů, „No, pak tedy zbývá „plán Bé“. Heh, horší to být už nemůže…“
„Co je „plán Bé“?“ zeptal se opět opatrně elf, jen co ho Meryl pustil a on učinil pár kroků zpět.
„Výrazně se mění od hlavního plánu, Sero.“ řekl Dunmer, leč popisu se ujala Ceranna.
„Hlavní plán byl náhlý útok a obsazení hradeb. Teď můžeme udělat snad jen jednorázový matoucí útok, aby si nevšimli jednoho z nás, až se bude promenádovat uvnitř. Ale ten jeden z nás nepůjde s davem po mostě.“ když se Erutan zeptal na alternativní cestu, Ceranna mu rukou ukázala, aby ji následoval, všichni se k ní připojili. Společně pak dorazili k severnímu břehu, nad jejich hlavami se kdesi vysoko vznášel most vedoucí z Ledohradu na univerzitu. Její ruka zamířila na ledovec, na němž postávala ona mocná stavba, „Když se podíváš támhle… uprostřed toho ledovce je malý výklenek. Není skoro vidět.“ Bosmer zaostřil svůj zrak, jak jen nejlépe mohl a i na takovou dálku si všiml malinkatého průchodu, „Meryl tvrdí, že z univerzity vede úniková cesta. Tohle by měla být ona…“
„To je ale… příšerně vysoko!!“ dodal rázně Erutan, oči mu zamířily do vody pod ledovcem, „A pád by nesmírně bolel!“
„Tak tři nebo čtyři sáhy… Malá pravděpodobnost na přežití. Ale spíš by mě zajímalo, který šílenec by tudyma lezl? Nikdo z vás nemá tolik sil, něco takového zdolat!“ dodával Meryl a jen se postavil do obranného postavení.
„Jeden z vás, Norde.“ ozvala se doprovázející žena.
„Tak mne vynechte. S tímhle se asi těžko někam dostanu.“ ukázal na svou zmařenou ruku, chladná Nordka přiznala, že s tímto také nechce mít společného.
„Pak jsme zase jen my tři… Huh, jaká ironie!“ dodala Ceranna.
„Budem tahat stébla Trnice? Je jasné, že to nikdo z nás nechce udělat. Ale kdyžs řekl, Sero, že nemáme tolik času…“
Po chvíli ticha, kdy každý přemýšlel nad svými činy, se opět Erutan ozval se zklamaným a těžkým dechem, „Huh, JÁ TO UDĚLÁM!“
„Spolehnout se na zrádce, jenž vyzradil plán útoku?“ zeptal se vážně Meryl, „To je fakt blbej fór!“
„Taky si říkám, že je to blbost, Meryle!“ ohlédla se po něm lučištnice, „Nejen, že měl něco společného s nimi,“ koukla na bosmeří paže, „ale nemá v nich sílu. Nezvládne to!“
„Stále Ceranno zapomínáš na jednu věc.“ nastražila uši, „Býval jsem císařský zvěd. Skoro TEN NEJLEPŠÍ! Dokážu se dostat kamkoli, ať už to bylo jakkoli nebezpečné.“ podíval se pořádně na ledovec, tiše pronesl, „Hel Ra nebo tohle? No, řekl bych, že tenhle ledovec to všechno překoná!“
„Jseš si jistý, Sero, že to zvládeš?“
„Nejsem.“ přiznal se, „Ale jako jediný si dokážu představit popis, který mi Thalmoři prozradili.“ otočil se po seveřanovi, „Klidně řekni svým lidem, ať se připraví na útok. Já se pokusím nějak vyšplhat nahoru…“
„Takže, Ceranno? Fakt chceš, aby tohle udělal? Tenhle slaboch a zrádce?“ zeptal se velmi vážně Nord, vůdce jen kývl hlavou, Meryl na chvíli odešel k ohništi, za pár vteřin se vrátil s podivnou věcí v ruce. Malý krumpáček s lehce pokřivenou rukojetí a hlavicí. To mu předal do rukou, „Budeš potřebovat tohle, elfisko! Do ledu se to zakousne lehce.“ Erutan poděkoval a požádal ho, aby s útokem začali, až se dostane k onomu vstupu, Meryl dodal, že ho bude někdo z jeho lidí sledovat a pak dá znamení.

Seraf se rychle ujišťoval, zda je jeho elfí přítel připraven, leč se trochu rozklepal nervozitou a strachy. Netušil, jakou šílenost si ujednal. Ceranna ho požádala, aby si některé věci nechal u sebe, například deník a další nepotřebné věci. Nakonec si Erutan ponechal kromě zbroje jen jednu dýku. Z batožiny od seveřana si vzal ještě pořádně hřejivé rukavice a společně s dvojicí Stínů se přemístil pod ledovec. Netěšilo ho, že se musel opět brodit, v ještě tak ledové vodě. Za okamžik předstoupili před masivní ledovou stěnu, krumpáčem udeřil do zdiva, v ruce ucítil těžký náraz. Výstup nevypadal zrovna snadně…

„A co budete dělat vy?“ zeptal se jich.
„Jeden z nás půjde pomoct Merylovi v útoku. Druhý bude zde hlídat koně a zásoby.“ promluvila Ceranna, „Jakmile získáš svitek, pokus se sem co nejdříve dostat. Naskočíme na koně a okamžitě se vydáme za Sigdisem!“
Po chvíli přemýšlení se opět zeptal, „Víte, že je tohle něco… odporného?“ Stíni ho nechápali, „Ti lidé zbytečně zemřou! Jen kvůli mně!“
„Vědí, do čeho jdou.“ chladně odvětil Dunmer, „I Meryl tvrdil, že raději umřou v boji než pod jejich nadvládou. Navíc jim prej došli zásoby, takže nemají co ztratit.“
„Odkud je ten Meryl?“ divil se Erutan, „Jak dlouho se s ním znáte?“
„Dlouhá historie, elfe.“ stroze odvětila žena, „Svitek by mohl být v knihovně, když se tak zamyslíš… Ale…“ zarazila se a hlavou zatřásla, jako by chtěla vymazat myšlenku, „Tak už lez, ať můžem odsaď zmizet!“ oba Stíni mu popřáli hodně štěstí a odešli od něj.

Erutan se jen chvilkově zamyslel nad svým činem. Doslova ho tížila představa, že se kvůli „nenápadnosti“, která nebyla na místě, obětuje mnoho marných životů. Ale musel si připustit, že jiná možnost pro získání tajemného předmětu není. Zhluboka se nadechl, v duchu se pomodlil ke Kynareth a s tvrdými údery začal šplhat vzhůru. Čekala ho náročná cesta…

Slunce pražilo na vyhřátou poušť stále silněji. V dunách se klepal horký vzduch, jenž nevěděl, kam má utéct. Uprostřed žlutavé krajiny kráčel elfí zvěd velmi slabým tempem. Z těla tekly řeky potu, udýchaný vítr se pomalu vytrácel a oči padaly stále k zemi. Prázdná torna se válela míle za ním, bez jediné kapky vody pokračoval kamsi mezi vyčnívající kameny a skaliska, kde ovšem kromě písku nic nebylo.

Před několika desítkami mil uviděl před sebou jasnou zelenou krajinu s křišťálově čistou vodou, leč když přišel blíže, zjistil, že se jednalo pouze o iluzi, nutící ho pokračovat dál v bezvýznamné chůzi. Stopy ho už ani nepálily, myšlenky přestaly nosit podporu a naději. Před vyvýšenou dunou unavený Erutan padl do písku. Z posledních sil se plazil po čtyřech kupředu, ale síly ho opouštěly… až se nakonec zcela zastavil.

„Už… už… ne-mů-žu!“ vydechoval hlasitě.

Ve smutku a poslední touze si připomenul v očích tváře společníků, kteří mu do nedávných dob pomáhali, a nad každým z nich politoval, jak je zklamal. Mrzelo ho opuštění Sentinelu, zrazení Demitra i celkový boj mezi legií a Thalmorem. Nic jinačího, kromě smrti, už neočekával. Tvář pomalu pokládal do písku.

„Erutane! Vstávej! Ještě nenastal tvůj čas!“ kdosi předstoupil před zvěda a pevně na něj hleděl, on pomalu zvedl hlavu a divil se.
„Kartro? Co… co tady děláš?“ před ním stála bosmeří tanečnice, jež ho kdysi v Anvilu zvedla ze dna. Kožená zbroj a zlatavý vlas zářil na ní jak tenkrát.
„Jsem tady, abych ti pomohla! Vím, že chceš tenhle boj vzdát, ale nesmíš! Máš na to!“
„Proč… proč nesmím? Na co mám?“ vyhrkl ze sebe.
„Ty musíš žít!“ v onu chvíli ji nechápal, „Nešel jsi přeci tak daleko, abys umřel tady… na rozpáleném písku! Musíš pokračovat dál!“
„Nejde to, Kartro!“ vydechoval, „Naposled jsem pil včera, žádná karavana nebyla v okolí a po… nomádech ani stopa! JÁ TO NEZVLÁDNU!“
Klekla si k němu a přiblížila k tváři, „Za touhle dunou je oáza! Tam nabereš síly! Stačí jen přejít tenhle kopeček a zachráníš se!“
„Lžeš… Kartro!“ odmítal ji, „Je to jen… další… přelud! Huh… nic tu není, kromě písku!!“

http://imgur.com/0JhNaLT.jpg


Bosmerka od něj vstala a pořádně hleděla, jak tiše trpěl na Slunci, „Znala jsem kdysi vojáka, který se utápěl v moři smutku a strachu, protože věděl, že se již nikdy nevrátí domů. A nakonec z tohoto moře vyplaval živ a zdráv! A víš, proč vyplaval?“ elf zakroutil hlavou, „Protože začal věřit!“ na pár vteřin ztichla, „Byls to ty, Erutane, kdo tehdy zatnul zuby nad strašným osudem a s pevnou vůlí bojoval pro návrat domů. Použij tu sílu znova… jedině tak si zachráníš život!“ natáhla ruku, aby se jí mohl chytnout „Jen se chytni mé ruky!“

Erutan hleděl na nataženou končetinu, která byla velmi blízko. Stačilo se jen malinko natáhnout a ucítil by její dotek. Myšlenky se pomalu vzchopily k poslednímu aktu… do končetin vstoupila síla a přinutila chytnout elfí ruku. Jakmile jí uchopil, cosi ho vytáhlo ze země zpět na nohy. Erutan opět stál vzpřímeně s posledními dávky vzduchu v hrudi. Ohlédl se kolem sebe, ale po usmívající se Bosmerce nebyly ani stopy…

„Huh, přelud!“ smutně odvětil do prázdna, však nohám přikázal jít kupředu a začal šplhat do vyšší duny.

Zdolat dunu bylo otázkou několika minut. Z vrcholku válel sudy, aby nemusel tolik namáhat své tělo a jakmile dorazil opět do holé pouště, zvedl se. Kartřin hlas se opět ozval a připomenul mu, co má udělat… prostě jen jít dál, kde najde oázu. Zklamaně kráčel kupředu, nevnímal terén, ani počasí, nohy pomalu přestávaly pracovat.

Však kousek od něj spatřil cosi nevídaného… dvě palmy a něco blýskavého na zemi. V duchu dodal, že se opět jedná o přelud, ale stále pokračoval oním směrem. Když však viděl, že se stromy nerozplývají, ale naopak přibližují, úsměv mu nečekaně rostl. Pár sáhů od tohoto místa odepnul ze zbroje brašnu s deníkem a z posledních sil se rozeběhl mezi stromy. Byly skutečné… o co lepší pocit, když mezi stromy, to ono blýskavé, byla zázračná čistá a průzračná voda. Spokojeně vběhnul do malého jezírka, své tělo pustil do mělčiny a užíval si každou kapku, jež mu zachránila život.

Spokojenost, úleva, naděje… do hlavy se mu opět dostaly takové pocity, které se mu před několika chvílemi vytratily. Zase dostal chuť žít a dokončit své poslání. Dlouhé hodiny zůstával v ráji.


Podivný krumpáček nesl Erutana vzhůru blíže k nebesům. Chvílemi měl co dělat, aby se s ním části ledu nezřítily k zemi. V rukách se mu ozývala bolest, jež se nedala vydržet. Nutně si potřeboval odpočinout, ale neměl kde. O co horší bylo, když nad sebou zaslechl jakési křupání… oči spatřily kus ledu, vyčnívajícího z masivu, jenž mířil přímo na jeho hlavu. Každou chvíli se mohl utrhnout.

Do elfa vjel kromě odhodlání také strach. Rychle se podíval kolem sebe, po pravici měl menší výklenek, kde by si mohl aspoň na pár vteřin odpočinout. Leč, byl od něj dobrý sáh. Kdyby se mohl rozeběhnout, určitě by přeskočil, ale v této pozici neměl moc šancí. Než se stačil rozhodnout, kus ledu nad ním praskl…

„U KYNARETH!“ vyjekl, bez psychických příprav skočil k výklenku a nástrojem sekl do ledu.

Měl štěstí, že ho padající led nezasáhl, ale rána do výklenku nebyla natolik pevná, aby ho pořádně udržela a tak i s nástrojem začal padat. Druhá rychlá rána ho naštěstí zachránila… ovšem byl několik sáhů pod oním místem, kam se chtěl dostat. Ze zdola ledovce sledovala Ceranna se Serafem jeho úsilí, ve chvíli padajícího kusu a jeho pádu zatajili oba dech. Spadl jim kámen ze srdce, když uviděli, jak se udržel v oné prekérní situaci a opět začal šplhat nahoru.

„Je fakt dobrej! A ty pořád o něm pochybuješ!“ pronesl Seraf na vůdce.

„Áh… ještě… nějaké… zkurvené… překvapení?!“ se zuřivým nádechem procedil Erutan pro sebe a donutil unavené ruce ke spolupráci. Ty ho začaly poslouchat a v bolestech ho vytáhly k výklenku, kde si na pár vteřin odpočal, „Tak… a tohle bylo naposled, co někam lezu! Ať si to ti pitomci udělají sami!“ jakmile nabral dech a uviděl, že už nebude muset tolik šplhat, „Doufám, že mi pak vystrojí něco honosného… eh, stačila by socha… nebo nějaký dekret…“

Paže vyhodily unavené tělo ke vstupu do tajemné jeskyně, vedoucí kamsi do ledovce. Unaveně si sedl na zem a čekal, až nabere dech. Jen letmo se podíval pod sebe a na protější stranu, kde se pod jedním zasněženým stromem krčila postava, vyhlížející Erutana. Zamával na něj, v duchu si přál, aby ho už nic takového nemuselo čekat. Jakmile se mu vrátila síla, zvedl se a zamířil dovnitř mrazivé chodby.

Zatímco Bosmer vstoupil do ledových chodeb, z protější strany vyšel ze skrýše mladý seveřan, jenž se rozeběhl kamsi k horám za Ledohradem. Za vzdáleným kamením čekala početná skupina odpadlíků a vyvrhelů, až přiběhne právě tento muž s jasným znamením. Pár minut čekali, než dorazil na místo a k Merylovi pronesl, že se právě dostal dovnitř.

„Fajn, takže chásko, poslouchejte mně! Víte, co po vás chci a taky víte, co je v sázce. Pokud se někdo bojí smrti a náhodou si to ZBABĚLE rozmyslel, tak ať táhne do díry, ze které vyšel!“ po těchto slovech se nikdo z bojovníků ani nehnul, Meryl se pořádně zasmál, „Ha háááá, tak se mi to líbí! Tak jo, bando raubířů a zlodějů, připomenu vám, co se musí udělat. Jeden z našich rebelů se teď dostal tam na tu školu.“ ukázal pahýlem oním směrem, „Odtamtud musí ukrást vzácný předmět, který zlikviduje všechny Thalmoráky, ale aby to mohl ukrást, musíme vyrušit stráže. Proto se ihned přesuneme do města, porazíme strážné a vrhnem se na univerzitu. Budou nás drtit, dokonce nás zabijou, ale nepovolíme dřív, než ten elf neuteče odtamtud s onou věcí!“
„Smrt THALMORU! ZA SKYRIM!!!“ křičeli někteří vzbouřenci a někteří jen hlasitě zvedli zbraně do vzduchu.
„TAK JDEM NA NĚ!! POJĎTE, MÍ PARCHANTI! UKÁŽEME JIM, ŽE SE MAJÍ STÁLE ČEHO BÁT!!“

Po pronesení odvážných slov se ujal vedení a tento lid vedl směrem k městu. Hlučný krok se dal těžko zakrýt mrazivým větrem. Bohaté domy a mocné zdivo budilo respekt nejen domácím Nordům, ale i samotné blížící se armádě, která do teď znala Ledohrad, co by rozpadlé a chátrající město. Strážní elfové v bohatém městě kráčeli ulicemi, beze strachu konali svou každodenní činnost. Dvojice Altmerů v zelených zbrojích se už chystala odejít do kasáren, leč si na poslední chvíli všimla jakéhosi nevídaného pohybu v kopcích. Než stačila pořádně zaostřit, do helem zabušily šípy, vystřelené nordskými ženami. Brány města se nestihly včas zavřít a Merylova skupina vtrhla dovnitř, však poplašné troubení bylo slyšet na míle daleko.

Z budov vybíhali nejen elfové, ale i samotné obyvatelstvo, které chtělo zjistit, co se dělo venku. Jakmile si Ledohradští uvědomili, že byli napadeni, pustili se do obrany. Vojáci tasili své zbraně, někteří nordští jedinci se schovali do svých domovů, jiní s dřevorubeckými sekyrami či vidlemi vyrazili proti svým bratrům a sestrám. Ve městě po pár vteřinách vypukla krvavá řež…

„NIKOHO NEŠETŘTE! ZABTE JICH CO NEJVÍCE!!!“ křičel z plných plic Meryl.

Zbraně řinčely jak při mohutné bitvě, křik se nesl vzduchem, že i strážci na univerzitní hradbě poznali, co se ve městě děje. Vůdce a větší část skupiny se odtrhla od hlavní vlny bojů ve středu města a pronikali blíže k nehlídanému mostu. Jakmile vyběhli po plošince na zcela krásně opravený kámen, z jedné části vyšla thalmoří čarodějka, jež pustila do jednoho blížících se nepřátel blesk. Utíkajícího seveřana poslala tvrdě k zemi, však před ní se dostal Meryl a velice snadno jí poslal na onen svět svým železným pahýlem. Brána univerzity se zavřela, z hradeb se ozval křik a cimbuří vylétávala různá útočná kouzla, zasahující hrozbu. Zatímco elfové čarovali kouzlo za kouzlem, Nordi opětovali palbu kušemi a luky. Přestřelka a útok ve městě byl slyšet i pod Ledohradem, kde netrpělivě čekala dvojice Stínů…

Erutan kráčel podivně modrými chodbami, kapky vody padaly z orosených skalisek a rampouchů, které byly osvětleny jakýmisi čarovnými koulemi. Vyšplhal po kameni k lávce, vedoucí kamsi dál do výše. Po chvíli opatrného kráčení a krčení se za zdmi, se dostal ke schodišti z kamene a lehce oslizkých stěn. Teď si byl jistý, že je jistě někde pod univerzitou. Jak se opatrně přemisťoval sáh po sáhu, došlo mu, že musí být v nějakém sklepení… temná průčelí, zdi s mřížemi, dokonce vstoupil i do místnosti, kde se válely jen samé dávné kostry. Něco se mu ale nezdálo, uvědomoval si, jak Thalmor vylepšil během své doby každé město či zvláštní místo, avšak do těchto míst jako by nevnikli. Netušil proč…

Stále častěji bloudil uličkami, dokud kdesi před ním nezaslechl podivně jemné hlasy…
„Tak, a teď dej sůl dovnitř a budeme mít „ohnivého atronacha“!“
„Opravdu tam mám dát cukřík?“
„NE, cukřík! ŘÍKÁM SŮL! OHNIVOU SŮL!“ zpoza rohu vykouknul Erutan a všiml si, jak si u podivného oltáře hrají dva Khajiiti ve školní róbě.
„Éhm… jo, tak to jsem nechal na pokoji… Zatraceně!“ pronesl druhý Khajiit, „Budu se tam muset vrátit.“
„Že ty vždycky musíš něco pokazit! KAŽDÝ EXPERIMENT JE S TEBOU POTÍŽ! ALE OPRAVDU KAŽDÝ!“ vzdal se slov první Khajiit, „Fajn, tak pro ni dojdi! Počkám tady!“

Zatímco se potížista vydal na cestu na ubikace, druhý student zůstal u oltáře a něco si tiše broukal. Jakmile jeho společník zmizel, pomalu vyšel zpoza rohu Erutan a přemýšlel, co udělá, zda bude následovat kočičáka, který ho může vyvést ven, nebo zda se nepostará o experimentujícího žáka. Nebo jestli je má nechat vůbec naživu. Však s představou, že jsou oba jistě pod thalmorským vedením, se rozhodl rychle.

Z opasku si vytáhl dýku a velmi tiše se připlížil ke Khajiitovi. Než stačil nějak zareagovat, ruka mu chytla tlamu a nůž se projel po hrdle. Jakmile mu ukončil život, rychle ho chytl v podpaždí a pomalu položil na zem. Teď Erutan kráčel tiše za druhým studentem.

Chvíli trvalo, než se dostal za záda odcházejícího kočičáka, z ledové chodby si všiml, jak chlupatá ruka leze po žebříku kamsi vzhůru. V onu chvíli mu došlo, že je na konci své cesty a nad ním už musí být ona univerzita. Khajiit už chtěl strčit do poklopu nad sebou, jenže letící dýka se mu zarazila nečekaně do ramene a díky tomu ztratil rovnováhu. Nastal tvrdý pád, pár kostí v těle mu křuplo a křik se bolestně roznesl po chodbě. Erutan k němu přiběhl a ukončil trápení dříve, než by jistě přivolal pozornost. Dýky vytáhnul z jeho těla.

„Díky za vyvedení z bludiště!“ poděkoval mu ironicky elf, vzápětí se chytl špruslí žebříku a opět šplhal vzhůru.

Brána univerzity se pod nátlakem zuřivých seveřanů pomalu vyvracela. Celé nádvoří bylo plné čarodějů a učňů, kouzlící své umění do útočníků. Ačkoli Merylova skupina stále rychleji řídla, stalo se něco, co nikdo z útočících Nordů nečekal. Ledohradští obyvatelé přestali útočit na své druhy a místo nich se zaměřili na elfy. Posily dorazily v nečekanou chvíli…

Muž s železnou rukou podporoval své druhy, aby zabraly ještě silněji… což se jim nakonec podařilo a magicky zamčená brána se vyvalila z pantů. Teď Nordi zaútočili na kouzlící Altmery ve skoro plné síle. Však bleskové uvítání vrhlo do některých strach…

http://imgur.com/35nwOw9.jpg


„POBIJTE JICH, CO NEJVÍCE!! ZA SKYRIM!!“
„ZAŽEŇTE TY SMRDUTÉ NORDY! POHLÉDNĚTE NA THALMOR!!!“

Další podobné hlášky se nesly celým nádvořím a na každé bojující straně se objevovaly na zemi mrtvoly. Některé s šípem v hlavě, některé zase se s popáleninami od ohně či blesku, však větší ztráty měli přeci jen Nordi. Thamorští kouzelníci si vyvolali pomocí magie na pomoc ohnivé atronachy, stvůry z říše Zapomnění, jež po probuzení metaly ohnivé střely a tančící plameny po všech, kam jejich stvořitelé ukázali.

Zatímco se Meryl snažil upoutat pozornost na sebe a své lidi, vylezl v zadní části nádvoří Erutan, který byl velmi překvapený útokem před ním. Nikdo z obránců si nevšiml jeho infiltrace, nikdo z nich neměl tušení, že by se mohl kdokoli dostat do jejich zad. Velmi rychle se Bosmer přemístil k hlavním dveřím a otevřel je.

Slunce se po několika hodinách konečně schovalo za oblaka. Erutan kráčel pouští s dostatečnými silami a jasnou myslí. Jakmile sešel z další vyšší duny, naskytl se mu krásný pohled… v dáli ho vítal kaňon, o kterém se Fathryl zmiňoval ve psaní. S radostí pokračoval kupředu, dokud za sebou nezaslechl cosi neslýchaného.

Daleko za jeho zády se ozvalo koňské říhání, elf zcela ztuhl. Velmi pomalu se otočil za sebe a divil se… na vrcholku duny posedával na koni muž v hadrovém oblečení a s turbanem na hlavě. Nejprve se Bosmer usmál a už chtěl mávat, leč si všiml, že onen muž popohnal koně kupředu a stále rychleji se k němu přibližoval. Jakmile vytáhnul šavli z opasku, napřáhl ruku k seku a bojově se rozkřičel, došlo mu, že tohle nebude přátelské uvítání. Potají si vytáhl do ruky dýku a čekal, až nomád přijede blíže. Stále na něj hlasitě řval a nemohl se dočkat, až mu způsobí smrtelné zranění…

Erutan rychle vrhl zbraň proti útočníkovi... nádherný zásah, rovnou do krku. Nomád sletěl na zem, noha se mu zaklínila do třmenu. Kůň ho pár sáhů táhl za sebou, až se nakonec zastavil. Jezdec byl jistě mrtvý, ani po elfím příchodu nijak nereagoval, z hrdla mu vytáhl dýku a také se rozkřikl…

„ÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÁÁÁÁÁÁÁÁÁ, NA TEBE!!!“ usmál se na mrtvolu a sundal nohu z třmenu.

Ovšem, jen co mu uvolnil nohu, opět za sebou zaslechl další koňský řechot a ohlédl se, až mu brada spadla. Na duně nebyl tentokrát další nomád… nýbrž celá horda pouštních lidí, jež tasila zbraně a stejně jako mrtvý jezdec se blížila k Erutanovi s bojovým pokřikem.

„O-ou…“ dodal ustaraně elf a rychle se ohlédl kolem sebe.

Nyní mu došlo, že by jim neutekl, proto se vyhoupnul na koně. V jednu chvíli mu přišlo zvláštní, sedět na hřbetu tak velkého zvířete, ale zároveň si uvědomil, že nemá čas zjišťovat, jestli je mu to pohodlné či nikoli. Vzal otěže do rukou a škubnul s nimi… ale kůň se nepohnul ani o coul. Křičel na něj zběsile, aby se hnul z místa, ale ani to nepomáhalo. Nomádi se blížili a Erutan se začínal obávat, že dopadne mnohem hůř, než jeho předchozí útočník.
Až ho napadlo cosi odvážného, byť mu to trochu ranilo srdce. Popadl dýku a bodl koně do stehna. Ten se bolestně vyhoupnul na zadní nohy a málem rozhodil jezdce. Jakmile dopadl zpět na čtyři nohy, rozeběhl se kamsi kupředu… však mocné trhnutí Erutana shodilo ze sedla, ale noha se mu stačila chytnout do třmenu.

Kůň běžel tak rychle, jak jen mohl, elfí hlava se topila v písku a občas narazila do nějakého skrytého kamene. Nomádi ho pomalu doháněli a tělo ho prosilo o pomoc. Snažil se dostat z pasti opět na sedlo, ale když kůň poskakoval z duny na dunu, jeho snažení bylo marné. A kromě bolestného naříkání a jeho častého, „ÁÁÁÁÁH, TO BOLÍÍÍ!!“, nedoprovázelo dlouho tuto zraněnou dvojici nic jinačího.

Když už se zvíře rozeběhlo po ztvrdlé rovince, konečně nabral sílu v pažích a chytl se kusu dalšího třmenu, vyčnívajícího z boční batožiny a vyhoupnul se na sedlo. Teď se Erutan pořádně chytl zvířete a v duchu se modlil ke Kynareth, aby tuto jízdu konečně přežil. Nomádi se mu za zády ztráceli…


Erutanova ruka otevřela dveře do magické síně, jež se topila v modravých barvách. Byl překvapen, že v těchto místech nebyla žádná stráž nebo aspoň student tajemného umění. Uvnitř sálu si všiml postranních dveří na každé straně a jedné kovové bráně před ním. Tu chtěl prvně otevřít, ale nešla. Poté se přemístil ke dveřím nalevo, avšak i tyto byly zamčeny.

„Si děláte srandu?“ promluvil nahlas a zastavil se, „Moment… tady za těmi mřížemi nejsou žádné knihovny.“ znova zabral za kliku u dveří v jeho blízkosti, ty se ani nehnuly, „No, a tohle taky nikam nevede. Pak tedy jedině…“ přesunul se k posledním dveřím a zabral za kliku. Otevřely se.

Zhluboka se nadechl, nohy vstoupily do dalšího točitého schodiště, vedoucí kamsi vzhůru. Zatímco venku zuřily boje, uvnitř mezi zdmi vládlo absolutní ticho. Na každém desátém schodu se zastavil a zaposlouchal do okolí, však nikdo mu nedělal společnost. Konečně téměř po pěti minutách vyšel ze schodiště do menšího sálu, kde ho uvítala bohatá výzdoba a několik skříní s knihami. Dále také schody, vedoucí kamsi do nižších pater i dál vzhůru a další dveře, které tentokrát lehce otevřel. Ihned do něj vletěla vlna studeného větru a sněhu, před ním se rozevřela hradba, na které někteří čarodějové stále bojovali. Raději je zavřel, usoudil, že tohle bude poslední místo, kam by skutečně chtěl jít.

Jakmile se narovnal a ohlédl přímo před sebe, nevěřil svým očím. Před ním se rozléhala hala s mnoha knihovničkami, stolky a dalším nábytkem, které se hodí pro správnou knihovnu. Však s unikátní věcí ve středu sálu…

Erutan se pomalu blížil ke vstupu do knihovny, z dálky již viděl vitrínu, která byla zakryta několika bílými kožešinami. Jen, co vstoupil dovnitř, se ohlédl podél zdí a do výklenků… nikoho neviděl.

„V téhle vitríně je předmět, který patří královně…“ usmál se ironicky, „Řekl bych, že teď bude mít jiného majitele! Seberu to a vypadnu odsaď!“ velmi pomalým tempem kráčel kupředu.

http://imgur.com/RV7FTWo.jpg


Jen, co sestoupil pár schodů k vitríně, uvědomil si, že ho během náročné cesty nečekalo nic hrozného a vše mu vycházelo podivně snadno. Něco se mu nezdálo… něco tu nehrálo…
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Erutan narazí v knihovně na problém. Jaký?
1) ve vitríně nebude Svitek předků
2) vitrínu bude chránit kouzlo
3) celá knihovna bude mocně střežena

Upravil/a Adrian_S dne 03.12.2017 22:11