Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky V - Osvobození

Přidal Adrian_S dne 27.03.2016 18:16
#150

Část 28. - Tohle jen tak nevysvětlíš…

Laa’veren vítězoslavně ukazoval všem vzácnost, po které tak dlouho toužili. Zbývající členové schovali své zbraně a jen úžasle hleděli na masku z prapodivného kovu. Kovový obličej vypadal netknutě, jako by byl právě vykován. I když ji Altmer hrdě držel, stále nemohl uvěřit, že jí získali.

„A je to! Máme ji!“ podotknul Siberius a přistoupil ke zlatavému společníku, cestou k němu zavadil nohama o několik mrtvol, „Teď se můžeme vrátit za královnou.“
Laa’veren se sklonil k mrtvole ženy a sebral z ní kus látky, do které zabalil onu masku „Konec Šavlozubáků a konec naší cesty! Teď už nic nebrání naší paní v učinění dlouhodobého plánu…“
„Ale brání!“ ozvala se Teiko a svým nevraživým pohledem zamířila na Erutana, postávajíc o kus dál, k němuž se pomalu blížila, „Je na čase si to s ním vyřídit!“
„ZADRŽ, TEIKO!“ zastavil jí altmerův hlas, „Vím, že ho chceš stále zabít. Ale ty o tom nerozhodneš! Ne dnes! Ne tady!“ oba muži sestoupili z mezipatra ke dvojici, Drápy teď nesměle hleděli po Bosmerovi.
„Měli bychom se rozloučit s naší drahou přítelkyní…“ navrhl Siberius.

Jen, co tak pronesl, rychlým krokem se přesunuli ke vzdálené pasti na chodbě, kde se stala strašlivá událost. Polovina mříží byla již obarvena krví, v bretončiných očích stále tkvěl život, ale nehýbaly se. Když k ní Drápy přistoupili, chvíli na ní mlčky hleděli, dokud se neozval Erutan s omluvou a prosbou, aby mu odpustili za chybu. Však se odpovědi nedočkal.

„Tak jí aspoň vytáhneme ven, ne?“ zeptal se Bosmer, leč trojice očí mu jasně sdělila, co si o jeho návrhu myslí.
Khajiitka se sehnula k čarodějčině holi, ležíc stále pod ní, „Měli bychom jít. Tady už nic nevymyslíme.“
„HEJ! Přeci… přeci ji tu takhle nenecháme, ne?“ spustil Erutan.
„Past se nehne, nemůžeme ji sundat.“ odvětil chladně Laa’veren, prsty zamířil na její zrak, jenž konečně nechal zavřít.
„Bylas skvělou společnicí, Glaris! Budiž ti země lehká.“ pronesl za všechny lukostřelec a vydal se k východu hlásky, hned za ním se přidala Teiko a Laa’veren, zvěd zůstal sám u mrtvoly, nechápajíc jejich zachování.

Chvíli se na ni díval a tiše litoval její smrti. Moc dobře věděl, že ona byla jedinou osobou mezi Drápy, kdo mu nejvíce věřil. Došlo mu, že ho budou čekat těžké chvíle, až se vrátí ke královně a podají ji hlášení. Plány na osvobození se mu hatily, jako by neměly existovat.
V chodbě se ozval Siberiův hlas, volajíc jeho jméno, aby si pospíšil a nemuseli na něj čekat, Erutan jen pokyvoval hlavou.

„Kynareth s tebou, Glaris. Mrzí mě to…“ omluvil se a rozeběhl za ostatními Drápy.

Řinčení řetězů se neslo celou podivnou hláskou, tento zvuk probudil unaveného vojáka, ležícího na chladné zemi. Když se konečně vzpamatoval a tvář se mu obarvila ve svitu pochodní a hořících mís s olejem, postavil se. V roztrhaném oděvu se lehce rozklepal a předstoupil k mřížím, ze kterých bylo možno vidět pouze na prázdnou chodbu a další cele, v níž nikdo nebyl. Kroky se stále rychleji blížily, ruce se chytly rezavého železa.

„Už odvedli Grigara… Ještě Tristan a pak budu na řadě já!“ ozvalo se z vedlejší cely.
„Demitre, jsi to ty?“ zeptal se Erutan, držící se mříží, hlas ve vedlejší cele utichl, „Jestli to jseš ty, tak odpověz!“
„Erutane? TY?“ vyšlo z cely, „To je taky dost, že ses probudil!“ rozčílil se hlas, „Prospat celé zajetí mě nenapadlo. Ale nepomohlo to, co?“ odkašlal si, „Nemáš tušení, co s námi udělají?“
„To… nevím. Oni se nevrátili z výslechu?“ Demitr vydechnul.
„Odvedli mnoho našich, ale nikdo se nevrátil! Mám obavu, jestli nás pak nezabijou.“

Jeho slova byla přerušena mocným křikem, linoucí z chodby. Z ní kráčel velice rychlým tempem Altmer v černém hábitu a ukazujíc rukou na celu Redguarda. Velice mocně ho okřikl, aby se nebavil s někým jiným. Zlatý elf předstoupil před mříže a hleděl na něj.

„Tenhle je jinej! Hah, Redguard… Ty už jsme tu dlouho neměli. Máš štěstí, poušťnáku, jdeš na řadu!“
„KDE JSOU OSTATNÍ?! CO JSTE S NIMA UDĚLALI?!“ křikl Erutan z plných plic, načež se Altmer jen povrchně usmál.
„Ostatní už jsou na bezpečném místě, elfe. Co jsme s nimi udělali, tě vůbec nemusí zajímat!“ otočil se k němu čelem, „Ale, co by tě mělo zajímat, jsou slova, která nám řekneš. Jen, co si vychlechnem tvého společníka. Určitě víte mnoho věcí v náš prospěch!“

Elf chtěl dál pokračovat ve své řeči, leč se za jeho zády ozvalo řinčení zbraní a následný pád kohosi na zem. Ohlédl se do chodby, ale nikoho neviděl. V dáli se rozezněl křik, hlásící „vše v pořádku“, jemný hlas oznamoval něčí pád na zem. Svůj zrak vrátil zpátky na Redguarda, ústa začala vysvětlovat, co je bude čekat… jaké utrpení a mučení si na ně přichystal. Do vězňů narazila vlna strachu, však se tváře začaly smát.

Na věznitelovo rameno kdosi poklepal, a jakmile se elf otočil, dostal pořádnou ránu do tváře a ruce útočníka ho poslaly k prázdné cele, kde narazil hlavou na kov.

„KOBERTE! TADY JSME!!“ křikl Demitr na společníka, jenž se pustil do vysokého elfa. Vzápětí mu vytáhl dýku z opasku, kterou ho poslal do světa mrtvých.
V chodbě se rozeznělo křičení a tasení zbraní, Kobert přiběhl k Demitrovy cele, „Musíme rychle zmizet! Kvestorovi se povedlo utéct z výslechové místnosti!“ v zámku cvaklo, Redguard vyběhl ven z mříží.
„Fajn, kudy běželi?“ zeptal se společníka, ten ukázal rukou kamsi.
„Osvoboď Erutana!“ vzal do rukou dýku, „Pokusím se ještě rychle dojít pro další lidi ve vedlejší chodbě!“ jen, co dořekl, vyběhl z místnosti ven.
„Demitre, otevři mi!“ natáhl Erutan ruce z cely, skrze škvíry a zahleděl se pořádně na společníka.
Ten však ztuhl překvapením, co po něm chce, „Ne, Erutane. Ty tady zůstaneš!“
„CO?!“ vyjekl, „No tak, Demitre! Tohle není vtipný! Koukej mě pus…“
„Ty si myslíš, že jsem ti odpustil vše, co jsi udělal? Zradils císařskou legii, naši jednotku a HLAVNĚ MĚ!“ rozkřikl se a podíval se do chodby, kde utíkali další zajatí legionáři, „Už nejsi můj přítel!“
„DEMITRE!“
„Chcípni, zrádče!“ s ostrými slovy se rozeběhl Redguard do chodby, kde narazil na další společníky, elf se jen nechápavě chytnul mříží a hleděl jeho směrem.
„Demitre! DEMITRE!!! TOHLE MI NEMŮŽEŠ UDĚLAT! ZATRACENĚ! NENECHÁVEJ MĚ TADY!!“ když už zmizel z očí, rozkřikl se z plných plic, „DEMIIIIITREEEEEE!!!“ ale nikdo ho nezaslechl.

http://imgur.com/6MZt77Y.jpg


I když se v hlásce kdesi bojovalo a byla cítit napjatá atmosféra, jeho tělo padlo k zemi. Nemohl uvěřit, že ho nejlepší přítel ponechal osudu a vydal tak nepříteli. Naděje na znovu získání respektu a zachování přátelství se rázem rozplynula. Teď už věděl, že mu nic a nikdo nepomůže…

Chvíli se ocital nad těžkými myšlenkami, když do místnosti vešli tři thalmorští vojáci, zjišťující stav vězňů. Už chtěli na sebe nadávat, ale jak spatřili osamoceného a zdrceného Erutana, zasmáli se. Dva vojáci na vyšší rozkaz odběhli do nitra hlásky, jeden zůstal u cely.

„Copak, copak? Oni tě tu nechali? To je smutné.“ přiklonil se blíže, „Teď by ses měl bát, kamaráde. To, co tví přátelé udělali, si na tobě vybijeme!“ stoupnul si a pomalu odcházel, „Být tebou, začnu se modlit…“

Erutan jako by v duchu poslechnul jeho radu, zavřel oči a velmi tiše odříkával Kynarethina slova odpuštění…


Jakmile se dostali do stájí v Riftenu, jejich cesta probíhala mnohem rychleji, ale už z dálky byla vidět jistá odtrženost. Laa’veren a Siberius jeli v čele, hned za nimi Teiko a Erutan jako poslední s dostatečným odstupem. Trojice předních jezdců jela naschvál tak rychle, že je Bosmer nestačil svým koněm dohnat…

Čtvrt dne jim trvalo, než se dostali do Větrného Žlebu. Strážní je uvítali s úsměvem a nechali je projít do města. Za zdmi bylo živo, jako by se konala nějaká slavnost. V onu chvíli, kdy putoval zvěd mezi veselými Nordy a částečně přátelskými Altmery, se mu dostávalo pomyšlení nad smrtí všech, které se mu dostali pod ruce. Kolik životů zmařil, aby se tento lid veselil… kolik životů musel ukončit, aby ostatní nevěděli, co právě udělal a co měl v plánu. Představoval si i rozhovor s královnou, ale vždy to byly jen útržky, ke kterým neměl žádná slova. Netušil, jak to všechno bude probíhat a co má říct… však se obával toho nejhoršího. Úkol splnili, ale se ztrátou, která ranila všechny.

Palácové dveře se rozeřvaly hlasitě a vedoucí Altmer vedl zbylé členy rychlým tempem před trůn, na němž seděla královna Sylsris. Kromě osobní stráže stál po její pravici také jeden z hodnostářů města, jenž jí vysvětloval jistou situaci, při čemž se usmívala. Jakmile však spatřila přicházející nejvěrnější, rukou ho zastavila a požádala, aby odešel. Šlechtic tak s úsměvem učinil. Drápy předstoupili před trůn a klekli si.

„Má paní, splnili jsme úkol…“ vstal Laa’veren ze země, ze zbroje vytáhl kus látky, ze které vypadla maska, „Maska posledního dračího kněze je již vaše!“
Sylsris vstala z trůnu, do rukou vzala kovovou tvář a prohlížela si jí, „Výborně! Tak se mi konečně dostala do rukou! Skvělá prá…“ zastavila svá slova a pořádně se zahleděla na členy, něco jí nedocházelo, „Kde je Glaris? Kde je můj nejlepší čaroděj?“
„Padla, má paní…“ ozval se smutně Siberius.
„TEN ZKURVENEJ ELF JÍ ZABIL!“ křikla rázně Teiko a bez varování vstala, rukou natáhla k elfovi.
„TEIKO!“ okřikl jí Laa’veren.
„ŽÁDNÝ TAKOVÝ! ŘÍKALS, ŽE HO NEMÁM ZABÍT, ŽE SI TO S NÍM VYŘÍDÍME! PAK, ŽE ROZHODNE O TOM KRÁLOVNA. A ANI TEĎ NEMÁM MÍT ZLOST…“
„To stačí, TEIKO! Uklidni se!“ přesvědčoval ji lukostřelec, z elfího čela se spustil pot, zrak zamířil do podlahy.
„Chcete mi říct, že MÁ čarodějka zemřela jeho vinou?“ zeptala se znova královna, Drápy jí kývli hlavou, ve tváři lehce zrudla, „Odejděte do svých komnat. Za moment přijdu!“
„Ano, naše královno!“ pronesli nejvěrnější a neochotně se přesunuli na ubikace.

Nikdo z nich se neposadil, Teiko stále zuřivě hleděla na Bosmera a velice hlasitě doufala, že ho přísně potrestá. Ačkoli nikdo z nich neměl radost ze ztráty Glaris, Altmer jí držel dostatečně daleko od elfa, nechtěl, aby na něj zaútočila. Erutan jen sklopil hlavu k zemi, tiše doufal, že vše dobře dopadne. Po několika minutách se otevřely dveře, z chodby rázným krokem vycházela královna. Už od pohledu bylo zvědu zřejmé, jaký bude rozhovor…

„Máte mé díky za donesení té masky, Drápy.“ začala dobře, „Ale ztráta mé čarodějky mně VELICE znepokojuje.“ postavila se do obranného postavení, „Chci přesně znát, co se stalo!“
„Tady ten elf běžel chodbou a šlápl schválně na past, královno! Zabil jí…“ velice horlivě začala Teiko, ale Laa’veren jí opět přerušil.
„Dost! Jsi rozrušená! Uklidni se!“
„Já vám povím, královno, jak to všechno bylo…“ nadechl se Siberius a pustil se do vyprávění, od samotného začátku akce, kdy ho s ním poslala na ono místo, až po vniknutí do hlásky. Občas přidal nějaký detail z mise, však nikde neubíral a ani nepřidával svou fantazii. Když spustil o útěku Šavlozubáků a nechtěnému spuštění pasti, Teiko se velice rozčílila, chtěla se po něm vrhnout. Laa’verenova ruka jí zastavila, „Erutan si nevšiml toho mechanismu. Zní to smutně, ale… nemůže za to. Byla to naše chyba.“
„Co mi k tomu řeknete, pane Vlaarine?“ dala ruce v bok a velice přísně hleděla na Erutana, který si trochu dodával kuráže na odvážná slova.
„Siberius se mýlí, královno.“ všichni Drápy byli překvapeni, „Byla to má vina. Já měl dávat pozor na okolí a na pasti, které se tam mohli nacházet. To, že nás hnali ti rebelové chodbou, není omluva pro mou nepozornost.“ podíval se jí přímo do očí, „Mrzí mě to, že umřela! Mrzí mě, že to byla má vina…“
„Aspoň, že máš tu čest se přiznat, ty zkurvysynu!“ vyjekla Teiko, celá naježená, ale stále držená altmeří rukou.
„Teiko, dej královně Glarisinu hůl.“ přitakal lukostřelec, Khajiitka chvíli nechápala, co po něm chce, ale vzpamatovala se. Ze zad si sundala její zbraň a podala jí královně, „Tělo zůstalo zaklíněno v pasti. Nemohli jsme nic udělat, naše královno.“

Jakmile Sylsris dostala do rukou hůl, Drápy zmlkli a čekali na ortel, Erutan sklopil hlavu k zemi.

http://imgur.com/4kqvFDX.jpg


„Mrzí mě, že Glaris zemřela, byť jsem s ní měla veliké plány. Ale díky ní jste získali onu věc, kterou potřebuji. Poslední maska, která otevře cestu k osvobození dokořán!“ podívala se po všech, „Prozatím pro vás nic nemám, mé Drápy, ale daleko neodcházejte. Až vás budu opět potřebovat, pošlu Fathryla s rozkazy.“ poté se přemístila pomalým krokem k Bosmerovi, „A co se týče Vás, pane Vlaarine… Ukázal jste loajalitu i v této chvíli… Působivé.“
„Ehm… má královno, a jaký bude trest?“ zeptala se tiše Teiko.
„Pan Vlaarin bude dostatečně potrestán, ale v této chvíli mu nic nehrozí.“ kočičí oči vyletěly zlostí a překvapením, „Prozatím, budete v mé společnosti, Bosmere. Trest vás nemine, to je jasné…“
„Má královno, ale… to je… NÉ!“ křikla Khajiitka, „Odpusťte mi ten tón, ale to nechápu!“ královna se otočila na ní, „TO MÁ BÝT TREST? Vždyť se přiznal, že jí zabil! Udělat toto já…“
„Je spousta věcí, které nechápete, Teiko. Tak jako s Glaris, i s panem Vlaarinem mám jisté plány, které si žádají jeho život.“
„Ale…“
„Ostatně si myslím, že je náš zvěd jistě dostatečně potrestán vinou a odtržením od okolního světa.“ přistoupila k němu blíže, „Drápy Vás za tento čin nenávidí a ještě dlouho budou nenávidět.“
„Strašně mě to mrzí, má královno.“ dodával tiše Erutan.
„To je přesně ten trest, který Vám uděluji.“ odtrhla se od něj a pomalu odcházela, „Jeden z Drápů zemřel, ale nezoufejte, mí služebníci! V brzké době uvidíte svou společnici opět mezi vámi! Již brzy budu mít svět ve svých rukou a přiměji samotné bohy, aby nám odpustili a naše blízké navrátili!“ pomalým krokem odcházela do schodiště, „Osvobození se již blíží. Buďte připravení, mí Drápy!“

Jakmile se otevřely dveře do paláce a Sylsris zmizela, Laa’veren okamžitě popadl Teiku kolem ramen a odvedl ji kamsi do nitra ubikací. Celou cestu křičela, jak nespravedlivě rozhodla o jeho osudu. Stále ho chtěla zabít, ruka se ale nedostala k palici na zádech. Osamocený Erutan postával chvíli se Siberiem, který nad ním kroutil hlavou. Bez jakýchkoliv poznámek odešel taktéž pryč. Ačkoli vyvázl bez úhony, do jeho srdce se zabořil šíp strasti a strachu. Možná neměl žádný šrám či modřinu ze slov a činů z hlásky, ale myšlenky mu napovídaly, co ho bude jistě čekat. Měl v plánu se dostat co nejdříve k Ledohradu za Stíny, aby jim pomohl v přepadení. Jenže… jak by mohl odejít z Větrného Žlebu, aniž by nikdo nepojal podezření ze zrady? A i kdyby chtěl použít rozumná slova, jak přesvědčí královnu, aby ho poslala na severní univerzitu. A vůbec… až skončí její osvobození, ponechá ho naživu? Smutně si sedl do židle.

Dva thalmorští vojáci táhli skrze temné chodby velmi zraněného Erutana. Zastavili se až u jeho cely, kde otevřeli mříže a ruce mu uzamkli do pověšeného řetězu. Jen sarkasticky pronášeli, jak je těší, že si s ním opět pohráli a ukázali mu, co proto. S výsměchem odešli pryč, za malý moment se vězňova hlava probudila k životu. Tělo bylo nesmírně unavené a duše takřka rozervána ve strachu a zapomnění. Jen, co zaostřil zrak, vyplivl dávku krve z úst, hluboké výdechy se mu snažily probudit zbytek sil, ale marně.

„Už… to nevydržím!“ pronášel tiše, oči se mu zahleděly na modravě podlité tělo, „Proč… mě nezabijou? Huh, nemám sílu odporovat…“ nakonec se zamyslel, „Asi jim řeknu vše, co vím. Ušetří mě toho trápení.“ rozhodl se.

Připadalo mu to jako věčnost, být sám mezi prázdnými celami, s nikým nehodit pár slov či se podívat na spoluvězně. Vzdával se veškerých nadějí, že ještě někdy uvidí světlo světa. A při pomyšlení na minulé události si vyčítal, jakých chyb se dopustil a jaké zrady učinil… zdrcen zavřel oči a snažil se aspoň na chvílil usnout, byť jeho tělo řvalo v bolestech.

Netrvalo dlouho a v temnotě zaslechl velmi známý hlas, který ale nemohl přiřadit. Byl velice jemný, nikomu z legionářů však nepatřil…

„Měl bys otevřít oči, Erutane! Stále můžeš zachránit sebe i své druhy! Vím, že tomuhle hlasu nebudeš moc věřit, ale když budeš poslouchat instrukce, které ti řeknu, utečeš bez úhony!“ na pár vteřin hlas ztichnul, Bosmer se snažil probudit, ale nešlo to, „Za chvíli přijde mučitel do tvé cely. Vytáhni se na řetěz a pak ho zabij. Ten strop se už nějakou dobu drolí, takže větší tíhu nevydrží a železo povolí. Pak se za něj přestroj a jdi do nižších pater téhle kobky… Na východním konci chodby najdeš částečně zasypaný vstup do jedné z cel. Je tam tajná chodba, tu otevřeš zataháním za pochodeň, co tam visí. Až to všechno uděláš, běž jak o život a dostaneš se do pouště!“
„Co-co-cože?“ ptal se vysíleně Bosmer.
„Udělej to a zachráníš se!“

Erutan konečně otevřel zrak, ale divil se. Žádný rádce nestál v jeho cele, nikdo mu nedělal společnost. Do jeho těla se dostalo trochu sil, rukama zkusil zatahat za řetěz, ze stropu se začal drolit kámen. Ten hlas měl pravdu… stačilo by několikrát prudce trhnout, a osvobodil by se. Než se však pustil do neobvyklého plánu, v dáli zaslechl kroky a řinčící klíče. Bylo jasné, kdo se k jeho cele blíží. Slabé ruce se vyhouply na řetěz, přestože měly co dělat, aby se na nich udržely. Vyšplhal, co nejvýše to šlo a čekal…

Do místnosti s cely vstoupil muž v černém hábitu, točící si na prstech kroužek s klíči. Smál se každým krokem, tiše pronášel, na co se těší. Ale jen přistoupil k cele, zarazil se překvapením. Po elfovi nebylo ani památky. Rozkřikl se, kde je vězeň, ale ať se díval na zem za mřížemi, nikoho neviděl. Otevřel zámek a vstoupil přímo pod elfa. Něco se mu nezdálo, ohlédl se vzhůru, ale než stačil jakkoli zareagovat, pustil se Erutan řetězů a spadl velmi tvrdě na Altmera. Ze stropu se rozsypal kámen, do obou meřích těl vnikla bolest, avšak připravený Bosmer shodil na zem mučitele a svými nohy ho vzal kolem krku. Se zbytkem sil ho začal škrtit… pak prudce trhl do strany a ozvalo se křupnutí. Mučitel se přestal hýbat a řetěz zcela vyletěl ze stropu.

„Tak, to by bylo!“ pronesl hrdě, jakmile nabral další síly, chmátl po kroužku s klíči, kterými si otevřel ruce z okovů.

Rychle se zamyslel nad slovy neznámého hlasu, která ho měly odvést do bezpečí. Připomenul si plán a pustil se do něj. Z mrtvoly sundal roucho a nasadil na sebe. Bylo poněkud větší, to však neřešil. Klíče si hodil k pasu a mrtvolu odtáhl dovnitř cely. Tu pak zamkl, skrčil se a pomalým krokem mířil do hlubin hlásky.

Každou chvíli si dával pozor, aby na nikoho nenarazil či neupoutal nějakým způsobem pozornost. Na rozích chodeb se zastavoval a sledoval okolí. Když byl čistý vzduch, přemístil se k nejbližším dveřím a naslouchal. Kdesi v chodbě slýchával hlasitý ryk či křik některého z vězňů, se strachem se blížil dál ke svému cíli. Před schodištěm do nižšího patra se zastavil. Zaslechl a dokonce i spatřil dvojici Altmerů, blížící se jeho směrem. Okamžitě zalezl za roh, a když spatřil naproti dveře, vedoucí kamsi, vydal se k nim a bezmyšlenkovitě je otevřel. Jaké překvapení pro něj byl pohled do vylidněné místnosti, však s hromadou plánků, pergamenů a dalších lejster. Pomalu se k nim přiblížil, hlasy za jeho zády zmizely kamsi do dálky… teď mu nehrozilo žádné nebezpečí.

Předstoupil před velký stůl, kde se nacházelo mnoho spisů a záložek s neznámým textem. Neměl tušení, na co hledí, ale vespod pohozených pergamenů si všiml čehosi barevného. Psaní dal na stranu… hned se mu ukázala velká mapa, zobrazující celý Hammerfell, část Cyrodiilu a část jižního Vysokoskalí. Barva zářila nádherně, leč když se podíval pořádně na různé značky, vyznačené na mapě, zděsil se.

„Ne… Můj, bože! To ne!!“ celý Cyrodiil, Hammerfell a část Vysokoskalí byl ohraničen zlatavou barvou, jen hammerfellské město Helgathe, ostrov Stros M’Kai a část města Wayrest ve Vysokoskalí bylo ohraničeno rudě. Na tato místa bylo z několika směrů mířeno mnoho šipek, ať už velkých či malých, po pevnině nebo moři. Vypadalo to rozsáhle a Erutan si mohl dokonale dovtípit, co tato mapka znázorňovala.

Z chodby se ozval řev, vyhlašující poplach, mnoho kroků se hlasitě rozebíhalo po hlásce a elfovi došlo, že nemá moc času. Mapku stáhl ze stolu, rychle jí složil a zasunul do hábitu, aby mu někde nevypadla. Opatrně se přemístil ke dveřím a naslouchal. Když nezaslechl nikoho v okolí, vydal se ven a pokračoval směrem, který mu nabádal hlas.

Dostat se do sklepení nebylo těžké, vojáci zburcovali vyšší patro, v němž se před několika okamžiky nacházel, a prozatím je nenapadlo poslat někoho do míst, kam mířil. V hlavě se mu ozval hlas, připomínající kudy má jít a jakmile ho poslechl, dostal se až na konec polorozpadlého místa. Kusy zeminy a písku zasypaly část těchto chodeb již před dávnou dobou. Překonal překážku, až se dostal konečně ke dveřím, kde měla být ona tajná chodba. Než ale stačil otevřít dveře, zaslechl za sebou sestupující kroky… a hlasitý výkřik.

„TÁMHLE JE!!“ dva zlataví vojáci ukázali na něj a rozeběhli se s tasenými zbraněmi za ním. Vzápětí ze schodiště vyběhla početná skupinka strážců, následující je.

Erutan se vyděsil z blížících se vojáků, rychle vrazil do dveří. Dostal se do zcela prázdné místnosti, kromě několika shnilých věder a hromady koster, ležící na zemi, nikoho nespatřil. Zavřel za sebou, rychle se ohlédl po něčem, čím by mohl zatarasit vstup dovnitř. Nic nenašel, zato ale uviděl onu pochodeň, na protější zdi. Chvíli si dodával odvahy, elfí vojáci bušili do dveří, velkou silou se je snažily otevřít, ale nedařilo se jim.

Rozeběhl se k oné pochodni a silně za ní zatáhl. Jaké překvapení spatřil, když se zeď po jeho levici rozsypala a ukázala mu velmi těsnou cestu kamsi do skály. Než stačil učinit cokoli, dveře se rozevřely silou a dovnitř místnosti vběhli vojáci. Erutan skočil do těsné chodbičky, kde se musel velmi pomalým krokem soukat mezi drtící skály. Altmeři se po něm co nejvíce natahovali a snažili se ho bodat zbraněmi, leč to nestačilo. Bosmer měl štěstí, že se vyhnul špičkám mečů, to ho ale brzo opustilo, když došel na konec úzké chodby, odkud nevedla žádná cesta.

Altmeři se za ním smáli a dodávali, že nemá šanci na přežití. Děsil se, měli pravdu, zpátky se nemohl vrátit a kupředu nic nevedlo. Se smutkem se zahleděl k zemi… a oči rozšířily. Přeci jen jedna cesta vedla, byla však ještě užší a nižší, než předpokládal. Skrze malou díru, do které by se sotva vešel ležící bojový pes, viděl denní světlo… Jediná možnost, jak uniknout nepříteli.

Nadechl se pořádně, se strachem na zádech se těsně skrčil a vmísil do tak malého prostoru, až hruď zcvrkla a plíce se nemohly pořádně roztáhnout. Ještě pomaleji se vydával kupředu, v bolestech posouval kolena, až se konečně dostal na konec… Slunce mu svítilo do očí, a díky tomu si nevšiml, že je na konci o sáh výše nad zemí. Sletěl k zemi zraněn a vyčerpán, ale živ. Jakmile pořádně nabral dech, seběhl menší zasypané schodiště a došel do dalších míst, kde další schody vedly do pouště. Všiml si, že se na prvním schůdku válela kompletní lehká císařská zbroj, torna a nějaký lísteček. Divil se, proč to tu leží, popadl psaní a začetl se…

http://imgur.com/Afyormr.jpg


„Tvá jednotka uprchla na ostrov Stros M’Kai! Jestli je chceš varovat před nebezpečím, musíš se dostat k Helgathským kaňonům, končící na pobřeží. Vydej se odtud na jihovýchod, přejdi poušť a miř stále tímto směrem. Možná narazíš na nějakou karavanu nebo nomády a pomůžou ti. V batožině máš zásoby na několik týdnů. Budeš to potřebovat!

Hodně štěstí, příteli!

F.A.“

„Díky, Fathryle!“ pronesl tiše a poustil se do převlíkání. Než stačil sundat roucho, vzal do rukou kyrys, ze kterého cosi vypadlo. Usmál se, byl to jeho deník.


V Paláci králů se pro Drápy zastavil čas. Dlouhé hodiny trávili společníci cvičením v různých soubojích nebo nekonečným spánkem na posteli. Od Erutana se drželi velice daleko, nikdo z nich nechtěl s ním nic mít společného. Uběhlo několik prázdných dnů i bez přítomnosti Fathryla Arena.

Erutan zůstával sám v cizím prostředí a jediným místem, kde ho kdo vítal, byla knihovna po mrtvé společnici, kde se snažil zjistit více o sobě. Z deníku se snažil vyčíst poslední chvíle, které se odehrály před uvězněním v pouštním vězení, ale ty nejdůležitější stránky byly zničeny časem a vlhkostí. Z dosud přečteného se akorát dozvěděl jen to, co se mu vybavilo v mysli…

Během jedné chvíle, kdy zanechal čtení a soustřeďoval se na magické umění, vešel do knihovny Fathryl, jaké potěšení pro něj.

„Erutane!“ předstoupil před něj s ustaranou tváří, „Jsem rád, že tě vidím!“ Bosmer ho pozdravil, „Zaslechl jsem, co se stalo u Šavlozubáků. Nechce se mi věřit, že je to pravda!“
Elf sklopil hlavu, „Bohužel je. Byla to má vina… zemřela mou nepozorností.“
„No. Můžeš být rád, že tě královna nepotrestala. Kdyby ano, už bys asi nežil.“
Na to se mu nehezky zatvářil, „Víš, že je tohle ale mnohem horší, než kdyby mi dala fyzický trest? Hádám, že jsem u ní ztratil důvěru! Ať už mě pošle kamkoli nebo mi něco zadá, určitě si mě bude hlídat!“ nadechl se“
„Neměl bys to vidět tak zle, Erutane.“ uklidňoval ho, „Smrt Glaris je… hrozná! Ale mělo to svůj účel! Získali jste masku! Teď může královna dokončit…“
„… svůj plán. Já vím.“ přerušil ho Bosmer, „Chápu ji na jednu stranu, o co jí jde, ale nebaví mě to čekání.“ zarazil se, „A vůbec. Nevím, jestli je stále zde v paláci. Proč jí tak dlouho trvá změnit svět, když už má všechny prostředky?“
„Nemám zdání, příteli.“ odvětil Altmer.
„Huh, mohl bys pro mne něco udělat?“ Fathryl nastražil uši, „Mohl bys mi u ní zařídit audienci? Chci s ní mluvit.“
„Bojíš se, co s tebou učiní?
„To taky. Ale mám jisté podezření.“ zlatavý elf chtěl vědět více, ale to mu neprozradil, jen ho znova požádal o pomoc.
Trochu zklamaně přiznal, „Dobrá, zkusím se u ní přimluvit. Ale jak říkám, nemám tušení, jestli tady je.“ poklepal ho po rameni, „Uvidím, co se dá dělat.“ poté odešel z knihovny a Erutan se opět ocitl sám mezi knihami.

Mnoho hodin strávil osamoceně v knihovně. Dlouhé chvíle nikdo nepřicházel, na bosmeřím čele se začaly dělat vrásky z obav. Nakonec vstal a rozhodl se odejít na ubikace, ale jen se postavil, otevřely se dveře a v nich Fathryl.

„Královna má mnoho povinností, ale na chvíli tě přijme.“ Erutan se okamžitě vydal ven, cestou poděkoval společníkovi za pomoc.

Během kráčení do Jejích komnat přemýšlel, co jí řekne a jak se k němu zachová po sdělení informací. Stále se obával, že jeho plán a vysvětlení nevyjde, leč moc dobře věděl, že nemůže jen tak odejít z paláce, natož z města. Připadal si jako vězeň ve vlastních řadách.

Oba došli ke dveřím, Bosmer zaťukal a počkal na vítající hlas. Ten se po chvíli ozval, opatrně vstoupil dovnitř. Královna zrovna postávala u stolku nad podivnou věcím a jakmile vešla návštěva do komnat, otočila se k němu s přívětivou tváří a velkorysým gestem. Zeptala se ho, zda si dá něco k pití a co má na srdci, že si žádal audienci.

„Musím s vámi mluvit, má královno. O nedávných věcech, které se staly.“ narovnal se hrdě.
„Hmm…“ sama se odebrala k menšímu stolku s pohárem a číší, nalila si víno, „Jestli se chcete omluvit za Glarisinu smrt, tak není třeba. Omluva jí nevrátí zpět mezi živé.“ napila se, „Ale jestli máte na mysli něco jinačího…“
„O Glaris teďka nejde. Víceméně.“ přiznal se, trochu blíže přistoupil, „Mám… mám obavy o sebe. Chystáte se k velkému kroku, ale vůbec nevím, jestli mě budete ještě potřebovat, až začnete s onou, ehm, „věcí“.“
„Váš čas ještě nenadešel, pane Vlaarine.“ pomalu kráčela zpět ke stolku s podivností, „Zavolala bych si Vás, v tom mějte jasno.“ poté se mu podívala pořádně do očí, „Ale je tu něco, co Vás trápí… nebo tajíte! Tak mluvte, co máte na srdci?“ překřížila si ruce na prsou.
„Víte, to čekání, až nás zase povoláte do akce, mě… sžírá. A představy, co nehezkého jsem způsobil proti vám…“ nechápala ho, „Řekl bych, že po tomhle všem mi nevěříte. Ani bych se nedivil.“
„Ha ha ha, Vás trápí, že nejste nasazen do boje?“ překvapeně se zasmála, „Však nebojte, pane Vlaarine. Brzy budete. Až dorazí poslové s božskými předměty, budu Vás potřebovat.“
„A jaké jsou ty předměty?“ Sylsris gestem ukázala, aby k ní přišel blíže.

Požádala ho, aby se podíval na věc, ležící na stolku před ním. Byla to dlouhá temně hnědá hůl s ostrou špičkou na konci a podivnou zelenou koulí na vršku, jež zářila. Sotva natáhl ruku nad tuto věc, ruka se mu rozklepala prapodivnou silou. Jako by tato hůl nechtěla být jím uchopena. Za to královna se dotkla povrchu předmětu bez ostychu, prsty jej hladila.

„Hůl chaosu. Jeden z předmětů, patřící císařskému rodu Septimů…“ ohlédla se po elfovi, „Pro většinu lidí je to bezcenná hůl, ale pro ty, kdo vynikají zvláštními schopnostmi… je velmi nebezpečná. A mocná! S tímhle a dalšími předměty, které mi Drápy získali, již brzy odejdu na tamrielské posvátné místo a učiním tam obřad, jenž mě dostane k Aurielovi. Vy u toho také budete, pane Vlaarine!“
„Už mi prozradíte, co ode mne potřebujete, královno?“
„Ještě ne. Ještě nenastal ten správný čas. Dokud Vám to neprozradím, jsem si jistá, že mě nijak nezradíte.“
„A kolik těchto artefaktů má ještě dorazit?“ zahleděla se na něj pořádně, „Možná bych vám mohl pomoct…“
„O co Vám jde, pane Vlaarine? Zní to, jako byste se mi chtěl nutit!“

V této chvíli se Erutan rozmýšlel, zda má prozradit plán Stínů či si raději vymyslet jinou lež, ale dobře věděl, pokud řekne pravdu, mohl by se z paláce dostat co nejdříve a nejrychleji. A možná i bez ztrát na životech.

Nadechl se, „Mám za to, že ti rebelové, kterými jsem byl zajat, se chystají ukrást cosi z Ledohradské univerzity!“ nad jeho slovy se zarazila… pořádně, „Nemám tušení, co chtějí sebrat a ani, jak se tam chtějí dostat nebo kdy zaútočí, ale…“
„Máte nesprávné obavy, pane Vlaarine. Jen ať si rebelové zkusí zaútočit na univerzitu. Nepovede se jim to.“ znova sáhla po pohárku a napila se, „Avšak, to není vše, co mi chcete říct, že?“
„Jestli se na té univerzitě nachází věc, která by nám… tedy, VÁM mohla pomoct v onom obřadu, rád bych jí chtěl přivést zpět sem. Na důkaz mé důvěryhodnosti a loajality k vám, má královno!.“

Očekával, že mu Sylsris vyhoví, díky přesvědčivým slovům. Místo toho se zasmála, až ho zamrazilo v zádech. Něco nebylo v pořádku…

„Jste dobrotivý a laskavý, to musím nechat uznat. Ale opravdu jste si myslel, že Vás pošlu do Ledohradu, abyste mi přinesl něco, co je součástí mého plánu? Ne, pane Vlaarine, Vy nejste ten správný pro tento úkol. Už jen bývalé spojenectví s rebely jasně naznačuje možnost, že se k nim můžete opět vrátit! Takový risk není na místě!“
„Vždyť… ale, má paní! Sama jste říkala, že jsem věrný i v těch…“
„Ano, to jste.“ zastavila obhajobu, „Ale zapomínáte, kdo to tu vede a jak moc Vám věřím.“ položila mu ruku na rameno, „Jste skvělý zvěd… Řekl jste mi důležité informace. Poslechnete jakýkoli rozkaz, který Vám někdo dávno řekl nebo já řekla…“ úsměv z tváře se jí vytratil, „Ale nejste ten pravý, aby činil takovéto úkoly. Od toho tu mám jiné, pane Vlaarine.“
„Ale…“ ruka mu zastavila ústa, poté ukázala na dveře komnaty.
„Nepustím Vás z tohoto paláce ani z města dříve, dokud Vám neřeknu. Odeberte se nyní na ubikace nebo do knihovny. Pak, až budete potřeba, pošlu za Vámi Fathryla. JDĚTE!“

Mlčky a nevěřícně hleděl na vysokou dámu, jež mu dala jasný rozkaz a poslání. Zklamaně odcházel z komnaty, doufajíc, že si svá slova rozmyslí. Ale nestalo se tak.
Jakmile zavřel dveře, cítil se trapně. Částečně vyzradil plán rebelů a místo klidného jednání ji akorát více rozčílil. Jak kráčel ke knihovně, uvědomoval si jednu věc… aby se dostal k Ledohradu, musí utéct. Ale jakmile uteče z města, už se nebude moct vrátit zpět. Byl na vážkách, zda se má pokusit o něco nemožného či se podřídit a počkat na lepší chvíli.

Dlouhé hodiny v knihovně uplynuly. Stále přemýšlel nad různými možnostmi, jak vyřeší celou tuto situaci, ale nic ho nenapadlo. V knize o městech Skyrimu se dočetl o poloze severního mágského města, jaká náhoda, že našel i nepřesně načrtnutou mapku. Jen, co si jí zapamatoval, zaslechl v chodbě královnin hlas, hovořící se strážným. Elf vykouknul do chodby a zaposlouchal se.

„… a jeden z Drápů vyrazí do Ledohradu. Připravte koně, ať se s tím nemusí zdržovat! Nikomu nic nesdělujte, nikoho nevarujte. Rozumíte?“
„Ano, paní!“
„Skvělé. Až si bude přebírat koně, předejte tohle jezdci.“ vsunula strážci do rukou psaní.
„Jak si přejete, má královno!“ oba Altmeři zmizeli v chodbě.

Teď Erutanovi došlo, že nemá moc času na přemýšlení a na plánování bezpečného úniku z města. Nyní byl už rozhodnutý… Rychle se přesunul na prázdné ubikace, kde si zabalil deník, pár dýk a nějaké zásoby do torny. Jen, co vyšel z ubikací ven, hluboce se nadechl a zamířil ven z paláce. Strážní ho však zastavili a ptali se, kam má namířeno. Stručně dodal, že jde na královnin rozkaz do stájí pro oře. Strážci ho nechtěli pustit, dodal si odvahy a pořádně se do nich opřel…

„Vy se opovažujete bránit v plnění povinnosti JEJÍ výsosti?! Za tohle budete pykat!“ nahodil zlostné oči.
„Heh, dobrá tedy…“ jeden ze strážců se podíval na svého společníka, „Dojdi pro královnu, ať nám to potvrdí.“ okamžitě vyrazil do hradiště, „Víš, možná jsi jeden z Drápů, ale naše paní nám dala jasné rozkazy, které musíme dodržovat. Přeci jen, nemůžeme si dělat, co chceme…“

Strážcova slova poslouchal s velkým nezájmem, většinu řeči vypustil a jen se zhluboka nadechl, „Na tohle nemám čas…“ přistoupil blíže k elfovi a pořádně ho udeřil pěstí do tváře. Elf křikl bolestí, nahodil ho na zeď a ještě mu uštědřil ránu hlavou do obličeje, což ho poslalo k zemi, „Promiň, že to bolelo, ale teď ZŮSTAŇ DOLE!“ ukázal na něj Erutan a rychle se vydal do města.

Slabý vánek a mrazivá teplota ho objala, nohy nechal rozeběhnout po kameni a snažil se vyhnout každému, kdo se mu připletl do cesty. Strážci města a u hlavní brány mu nijak nebránili v odchodu, když jim vysvětlil poslání. Za několik málo minut dorazil ke stájím, handlířovi velice mocným hlasem poručil, aby mu připravil koně a jakmile se tak stalo, vyrazil na kamennou cestu, vedoucí do Ledohradu. Sám se divil, jak se mu snadno povedlo dostat z nebezpečného místa.

Po mnoha hodinách, kdy minul hory a vzpomenul si na místo setkání, seskočil kdesi v pusté přírodě z koně a vyrazil pěšky do zasněžených míst. Veškeré zásoby spotřeboval, sníh halil stopy, které se před několika okamžiky vytvořily a ještě zdaleka nebyl na konci své trasy…

Nad severní oblohou se pomalu klaněl sluneční svit, Erutan kráčel v hlubokém sněhu kousek od skalisek u Saarthalu. Sotva seskočil z vyšších kamenů do menší prolákliny, zaslechl ve vzduchu pískot. Okamžitě se ohlédl kolem sebe… kousek od něj se schovával kdosi v kožešině. Dal ruce nad sebe, aby bylo vidět, že je neozbrojený. V té chvíli vyšla ze skrýše postava, blížící se k němu… byla to tmavá žena.

„Jak se jmenuje vůdce Stínů?“
„Myslíte Sigdise nebo Cerannu?“ zeptal se nechápavě, ale žena se usmála.
„Tak jseš to přece ty! Ten, co zdrhnul ke žluťákům, že?“ zvěd jen kývnul hlavou, „Výborně! Ceranna mi řekla, abych vás vyhlížela a dovedla za ní. Netušila jsem, že budu čekat takovou dobu…“ ukázala mu rukou, aby jí následoval.

Rebelka se nestačila ani představit, svůj nový doprovod vedla jistou stezkou, kterou by se opovážil jít snad jen ten největší odvážlivec. Zamrzlé kaňony, ze kterých se sypal led, nebyla jejich jedinou překážkou. U jedné ze skal smečka vlků trhala losí mršinu, dvojice si ani na moment nevšímala. Poté běh podél pobřeží, kde se to hemžilo samými srkavci a lehce maskovanými blátokraby.

Jižní část zamrzlého pobřeží překonali bez úhony, nyní už běželi lehčím tempem na vzdálené místo, kde již tančily plameny a postávalo mnoho neznámých postav, dokonce i koně. Erutan se cestou zeptal, co se během jeho nepřítomnosti událo, ale na to mu žena neodpověděla. Jediné, co prozradila, bylo netrpělivé čekání na něj. Podrobnosti se měl doslechnout od samotné Ceranny a dalších lidí.

http://imgur.com/aMyB4MB.jpg


Jak se blížili na určené místo, na jeho srdce doléhala úleva, zároveň se strachem. I když nesl jisté zprávy a poznatky, tušil, že se určitě v této skupině najde někdo, kdo ho bude považovat za nepřítele. Pomalu si začal obrňovat mysl jistými argumenty.
Zbývalo několik málo sáhů, než by se dostal k ohništi, u kterého postávala Ceranna, Seraf a neznámý Nord s jasně viditelným nedostatkem… místo jedné ruky měl kus železa, kterým ukázal na přibližující se dvojici. Stíni se ohlédli oním směrem a jen čekali, až přijdou blíže…
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Kdo se vydá do ledohradské univerzity?
1) Ceranna
2) Seraf
3) Erutan

Upravil/a Adrian_S dne 02.10.2017 23:54