Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky V - Osvobození

Přidal Adrian_S dne 13.03.2016 16:14
#144

Část 27. - Vábnička

V pouštním táboře bylo opět rušno. Jednotka, vracející se z nedalekých dun, halekala tak radostně, až si přinutila přítomnost samotného legáta Leronna, jenž nevěděl, co se stalo. Odchytl si velitele skupinky a vyptával se na podrobnosti, mezitím se do hloučku šťastně naladěných mužů mísili další jejich spolubojovníci, kteří je laskavě vítali. Erutan a Kobert je šli taktéž přivítat, než se k nim dostali, kousek od nich postával legát a velitel jednotky. Ačkoli byli příchozí velice hlasití, zaslechli jen útržky od velkého důstojníka.

„… a to je skvělá zpráva! Odveďte je a povolejte několik mužů, aby je bedlivě střežili! Nikdo se k nim nepřiblíží!“
„Rozkaz, legáte.“ kývnul hlavou druhý legionář, „Mám něco vzkázat mým mužům?“
„Pochvalte je za akci a dejte jim pro dnešek volno. Zaslouží si to!“ položil mu ruku na rameno, „Hlídku si vezmou muži tribuna Trebunia.“ legionář zasalutoval a odešel ke svým mužům.

Mezitím oba zvědi přišli k hloučku příchozích vojáků a zdravili je s úsměvem. Od některých se doslechli, že se jim akce, na kterou odešli před třemi dny, povedla do nejmenších detailů. Několik mužů nechtělo přímo prozradit, o co šlo, a Erutana trápila mysl, když nevěděl něco, co znali ostatní.

„Neboj, zjistím, co se jim povedlo.“ ujistil ho Kobert a zval trojici bojovníků na žejdlík piva.

Bosmer odcházel pomalým tempem do svého stanu, jeho oko si všimlo, jak pětice dalších ozbrojenců odváděla kamsi do zadní části tábora dvě postavy s pytlem na hlavě. Kroutil hlavou, divil se neznámému úspěchu.

Za několik okamžiků došel do svého prázdného stanu. Očekával, že uvnitř bude polehávat jeho společník Demitr a spustí na něj ostrá slova, však ticho zavládlo. Sedl si do vaku a sáhl po deníku, brk s kalamářem si umístil k nohám.

„3. prostředník, 4V 209

Demitr se mi stále vyhýbá. Je to zlé… Nemám tušení, co mám ještě udělat, aby si mě aspoň nějak všiml! Každý den je tišší a tišší, zrak vypouští úplně a i když se tu ocitne vždy přes noc, aby se vyspal, připadá mi to, jako bych tu byl spíš sám, než s někým… Tohle není dobré znamení!“

Než stačil napsat další poznámku, Kobertova ruka zatáhla za kus stanu a zeptal se, zda může dovnitř. Bosmer mu nabídl místo k sezení, zavřel knihu a poslouchal ho.

„Zjistil jsem, že ti kvestorovi muži zaútočili na thalmorskou delegaci! Měli namířeno do Gilane, ale vrhli se na ně ve správnou chvíli.“
„A proč to nadšení?“ zeptal se opatrně elf.
„Hehe… Povedlo se jim zajmout thalmorskou čarodějku a jejího sluhu!“ rukou sáhl k Demitrovu vaku a vytáhl láhev vod y, z níž se napil, „A neměli žádné ztráty! To už se tady nestalo hodně dlouho! Kvestor jim dal den volna za dokonale splněný úkol.“
„Tady se někdo má…“ přitakal Erutan, „A co je na té čarodějce vůbec zvláštní?“
„Heh, abych řekl pravdu, tak nevím. I když něco mě napadá…“ přisedl si k němu blíže, „Ještě, než jsem vstoupil do armády a hrával jsem po krčmách Císařského Města, jednou se mi do náruče dostala i Altmerka. Jak ona se jmenovala… Ikira? Nebo Amara? To je jedno…“ mávl rukou, „Protože jsem po ní toužil, vyptával jsem se jí na zvyky a tradice její rasy. Přeci jsem musel navodit nějaké společné téma k hovoru, ne?“
„Dobře, Koberte… ale přejdi k věci!“ požádal ho elf.
„Jasně, takže ta elfka mi vyprávěla o jejich pokoleních, lidech a celkové kultuře. Také mi prozradila, že někteří jedinci mohou získat od narození dar bohů…“ Erutan přimhouřil očima, „Neumí čarovat, ale vidí třeba do budoucnosti.“
„A ty si myslíš, že ta zajatá je věštkyně?“
„No… Tristen říkal, že když zaútočili a jí spatřil, vůbec se nebránila kouzly. Na rozdíl od ostatních vojaček, které jsme už potkali.“ zahleděl se mu do očí, „Ale to asi nezjistíme. Prý ji odvedli někam do zadní části tábora a do stanu nikdo nesmí!“ odfrkl, „Stejně… teď si s ní asi užívají. Ani bych se nedivil…“

Erutan kýval hlavou, poděkoval mu za informace a požádal, aby odešel ze stanu, chtěl si psát důvěrné záznamy do deníku. Kobert ho poklepal po koleni, s radostnou tváří vstal a odešel, Bosmer opět zůstal sám s knihou a psacími věcmi, které ihned probudil.

„3. prostředník, 4V 209 - pokračování

Vojáci kvestora Calvuse dneska zajali altmeří čarodějku a jejího společníka. Nebyl jsem sice u toho, ale přijde mi zvláštní, co dělá taková elfka tady… v poušti. Na co jí potřebuje Thalmor?
Kobert si myslí, že je to „věštkyně“, prý se občas mezi Altmery objeví takováto bytost, ale nevím, jestli si jen nevymýšlel.

Možná… jestli bych se k ní dostal a zjistil, že opravdu zná budoucnost, mohla by mi říct, co mám udělat, abych napravil přátelství mezi Demitrem! Nebo jestli se vůbec vrátím domů. Musím to nějak zjistit!“


V šlechtické síni nebyl klid, vysocí služebníci kráčeli a zase rychle odcházeli zpět od trůnu s nejvyšší Altmerkou. Ti, co nesli špatné zprávy, se po odchodu v duchu hanbili za opovážlivost jí něco takového sdělit. Dobrých poslů měla ale pro dnešek málo. Ruka jí bubnovala do kamene, tvář hleděla kamsi na stůl, zatímco její stráž oznamovala stav jednotek ve městě. Už jí chtěla poslat zpět k povinnostem… však si všimla, jak se otevřely hlavní dveře a v nich kráčela strážná v zlatavé zbroji s kýmsi po boku.

Ruch ustával, zelení strážci po spatření neohlášeného hosta ve zbroji vytasili zbraně a připravili se na možný útok. Zatímco královna vyvalila zrak na přicházejícího, a nikdo si nevšiml její reakce, zlatá strážná klekla před trůnem.

http://imgur.com/tDUKoW0.jpg


„Má královno, tento muž vás žádal o audienci! Přišel sám, neozbrojen, ale s drzými slovy…“
„Pane Vlaarine!“ mávla dlaní na služebnici, aby si dala odchod, přísný zrak špikoval příchozího, „Jaké překvapení, že Vás opět vidíme!“ Erutan se uklonil, „Taková odvaha z Vás září… Takovou statečnost ze sebe vydáváte…“
„Má královno, omlouvám se, jestli jsem přišel nevhod, ale…“
„VY A V NEVHOD?!“ zasmála se z plných plic, „NAOPAK, přicházíte v pravou chvíli!“ postavila se z trůnu a pomalým krokem k němu přistupovala, „Mám totiž náladu Vás velmi přísně potrestat!“ elf zvedl oči, ale než se úplně zahleděl do její tváře, kývla hlavou a nejbližší voják ho udeřil pěstí do tváře, poté druhý muž z protější strany se přidal a chytil ho za ramena, aby se nemohl bránit. Pod bosmeřím hrdlem se ocitla čepel meče, „DALA JSEM VÁM MOŽNOST ZASE ŽÍT A NAJÍT SVOU ZTRACENOU MINULOST, ALE VY JSTE SI MÍSTO SPOLUPRÁCE VYBRAL ZRADU!“ chtěla opět pokynout hlavou.
„Jakou zradu?!“ vyjekl na poslední chvíli, „O čem to mluvíte?“
Altmeří paže pozastavila rozsudek smrti, „Že jste dělal hloupého během prvního setkání, to se dalo ještě pochopit… ALE TEĎ?!“ švihla rukou do vzduchu, „Zachránila jsem Vám život, dala možnost najít sám sebe, pod podmínkou, že budete pro mne pracovat. A místo spolehlivé a čestné práce, kterou jsem od Vás očekávala, mi ukážete záda a odejdete! JAK SE OPOVAŽUJETE?!“ její tvář tvrdla zlostí a hlas rozechvíval plamínky na svících, „PONECHAL JSTE MÉ NEJVĚRNĚJŠÍ VELKÉMU NEBEZPEČÍ… A PAK ZÁHY JSTE SE SPOJIL S REBELY A VYSVOBODIL VĚZNĚ Z NEDALEKÉ PEVNOSTI! ŽE VÁM NENÍ HANBA, BOSMERE!!“ při posledních slovech předstoupila před jeho tvář a chtěla mu věnovat facku, ale pár coulů od tváře zastavila. Z její ruky však mohl cítit intenzivní zuřivost.
„Já… jsem neměl na výběr! Má královno!“
„Hmm… lžete! A pořádně!“ do Erutana vrazilo překvapení, místo úderu mu věnovala pohlazení, „Jak slabý jste v této věci! Copak jsem Vám neříkala, že patříte jen MNĚ?!“
„Samozřejmě to vím, že patřím vám!“ kroutil hlavou, „Ale jak jsem mohl k vám přijít, když mě ti rebelové zajali? Sám jsem to nečekal!“
Sylsris na moment zadržela dech a hleděla na něj, „Kéž bych Vám tohle mohla věřit…“
„Podívejte… Můžu vám říct důležité věci, co se týče rebelů. Já se chtěl k vám vrátit! Jen jsem hledal vhodnou příležitost k útěku!“ pak požádal, aby mu strážce sejmul čepel z krku, chtěl opět její důvěru.
„Jsem zvědavá, co mi řeknete, elfe.“ skřížila si ruce na prsou, „MLUVTE, A OPOVAŽTE SE MI LHÁT! JÁ TO POZNÁM!“ pobídla ho, strážci ho pustili.

Protože Erutan byl v srdci strachy bez sebe, jeho odvaha se jejím hlasem zcela rozplynula, začal povídat o zajetí rebely ze Zelených Stínů. Prozradil, že útok thalmorských vojáků nedopadl dobře, neboť přežili a odešli na neznámé místo, které nikdy nedobyli. V této části se zastavil a zahleděl se do jejích očí a přemýšlel, zda má skutečně prozradit návštěvu daedry, kde musel podstoupit nebezpečnou hru či nikoli. Jazyk zůstal naštěstí za zuby… Sylsris stále chtěla vědět více.

Když však spustil vyprávění, že chtěl sabotovat v druhé skupince rebelů a aby si získal jejich důvěru, musel zaútočit na nedalekou pevnost, Sylsris hlasitě vykřikla, „LŽETE, PANE VLAARINE!“
„Stíni chtěli zjistit, co mají v plánu! Skutečně to…“
„Jestli chcete mou důvěru, tak mluvte pravdu!!“ ohlédla se po jednom ze strážců, ten předstoupil blíže k němu a připravil se zasáhnout, „Nebo víte, jak dopadnete!“

Hluboce vydechnul, hlava mu padla k zemi… Jeho lest nevyšla a nezbývalo mu nic jiného, než prozradit to, co zatajil. Slova o návštěvě Clavica Ničemného jí rozšířily oči překvapením. Pověděl, že jim poradil, aby našli kohosi v Saarthalu. Zde se pokusil opět lhát, nahodil upřímný výraz a spustil přesvědčivě, že jim ona dotyčná osoba moc nepomohla. Místo, aby je dovedla na bezpečné místo, zavedla je přímo ke Krvákům. Poté zde vyprávěl trochu obměněnou historku, ohledně napadení thalmorské hlásky. Svá slova zakončil útěkem do města. Nyní již čekal na svůj rozsudek…

Sylsris nad ním postávala a chladně přemýšlela, co s ním udělá. Nakonec se ale rozhodla, odvolala strážného na stranu. Sama usedla do trůnu a hleděla na klečícího Bosmera.

„Stále mi něco ale tajíte, pane Vlaarine. Například, kdo byla ona osoba v Saarthalu?“
„Jen obyčejný zloděj, co se schovával před Thalmorem, má královno.“ prostě odvětil a opět pustil oči do země.
„Hmm… zajímavá historka.“ pronesla tiše, pak stoupla, „Víte, kde se nacházejí ti „Krváci“?“ na to kývnul hlavou, „Řekněte mi, kde jsou a já tam vyšlu vojáky, aby se o ně postarali!“

Do elfa vjel strach. Představa, že by prozradil místo, kde se schovávala jeho žena a následně cítit její utrpení, ho sžíralo. Však aby si získal její důvěru, musel něco říct. Sylsris stále na něj hleděla velice přísně. Přemýšlel nad různými částmi země a místy, kam by je mohl poslat, ale nebyl si zcela jistý, jestli i tuto lest neprokoukne. V mysli doufal, že se Krváci včas přemístí na jiné místo… jejich polohu pak nahlas prozradil…

„Výborně, pane Vlaarine!“ usmála se na něj do široka, „Tak jste byl přeci úspěšný! Nečekala jsem, že budete naprosto upřímný!“ kývla na jednoho vojáka, „Vemte si jednotku bojovníků a postarejte se o ně. Vůdce mi přiveďte živého!“ na to altmerský voják bouchnul do hrudi a se zbytkem strážců vyrazil do města.
„Snad… jsem si těmihle informacemi získal opět vaši důvěru, má královno!“ trochu žadonil elf, „Stíni zmizeli na místo, které jste nikdy nedobyla a Krváci jsou zase v horách. Obě skupiny jsou slabě ozbrojené a takřka… neschopné. Navíc, myslím si, že byste mě nemohla zabít.“
„Kde berete tu jistotu?“ zeptala se ho již klidným hlasem.
„Pokud si dobře pamatuji, jsem velice důležitou součástí vašeho plánu! Má smrt by zhatila veškeré úsilí, o které jste se snažila.“ odpověděl prostě a čekal, jak bude reagovat.
Její tvář už opadla, rudá místa na tváři opět zazlátla a široký úsměv ho ubezpečoval, že se mu prozatím nic nestane, „Hmmm…“ obešla si ho kolem dokola, rukou mu ukázala, aby vstal, „Mám stále na Vás velkou zlost… Tím, že jste mi řekl tak důležité informace, Vám začínám opět věřit.“ zastavila se a rukou ho postavila na nohy, „Ale bude to chtít ještě čas, abyste byl natrvalo součástí mého plánu! Však… když už jste přinesl tak dobré zprávy, mohla bych Vás přeci jen nasadit do akce…“ prohlédla si ho a poté požádala, aby jí následoval kamsi do hradiště.

Královna vedla Erutana chodbou do ubikace „Pěti Drápů“, strach pocítil na těle. Netušil, zda někdo z nich přežil, či jestli ho nechce jenom na onom místě přeci zabít. Cestou se jí odvážně vyptával, zda je zuřivá z jeho přítomnosti, její slova ho trochu uklidnila. Byl sice velkým problémem, ale během posledních dnů se doslechla ještě horší zprávy. Ty ale nijak nerozebírala… Mlčky oba kráčeli ke dveřím do místnosti, které otevřela.

Erutan hned poznal známou místnost, kde se poprvé setkal s Drápy. Nádech nostalgie ho ovinula, v hrdle polknul a rozhlédl se kolem sebe. Mezi postelemi a prázdnými stoly se totiž nikdo nenacházel. Už se chtěl zeptat, na co se čeká, však když spatřil královnu Sylsris s rukama před sebou a dívající se kamsi do další chodby, otočil se taktéž… z chodby vycházely známé hlasy.

„… ne, opravdu tam jsou! Věř si, čemu chceš, ale až přijde, tak ti to akorát…“ z chodby vyšla Glaris s knihou v ruce a po boku Siberius s naštvaným výrazem. Jakmile vstoupili do místnosti a uviděli Její výsost s nečekanou osobou, zarazili se, „… potvrdí.“
„U… všech… svatejch!“ velmi tiše prohodil muž v oceli do místnosti, Glarisina kniha vyjela z rukou a spadla na zem, okamžitě se probrala k vědomí a neohrabaně ji sebrala.
„To… není možné! Zdá se nám to, královno, či…?“
„Nezdá.“ překřížila si Sylsris paže nad hrudník, „Pan Vlaarin nás opět potěšil svou přítomností. Nebavil ho život mezi rebely a tak se nám opět nabídl pomoct.“ ohlédla se zpět na čarodějku a lukostřelce.
„Už jsem viděl ledascos, ale tohle předčí všemu!“ vzpamatoval se Siberius a přistoupil k němu blíže, „Kde jsi celou dobu byl?!“
„To je na dlouhé povídání.“ stroze a taktéž nechápavě odpovídal. Chtěl pokračovat v řeči, ale za ním se rozeřvaly dveře.
Kdosi zvolával velice silným hlasem „Má královno, vracím se z poslání, které jste mi poručila. Zjistil jsem, že…“ hlas se zastavil na několik vteřin, elf se otočil k oné osobě, „Bosmere? No… ehm, tedy… To je mi překvapení!“
„Taky tě rád vidím, Laa‘verene!“ pronesl, v srdci netušil, co ho bude čekat.
„Vypadá to, že jste kompletní.“ vmísila se do nečekané situace královna, „To je dobré. Nuže, poslouchejte mě, Drápy! Do této doby jste dělali všechno proto, abyste dokončili úkol, který byl na chvíli přerušen. Vysvětlete tady vašemu společníku, co je potřeba udělat a pusťte se do toho.“
„Promiňte, má královno,“ přerušil jí Siberius, „že Vás přerušuji, ale je toto opravdu dobré řešení? Víte, pracujeme na vašem plánu už dlouho a máme zapojit někoho, kdo se dal s rebely? Co když tu jen vyzvídá?“
„Taky se mi něco nezdá, má paní…“ přidal se Altmer a zůstal stát ve dveřích, z bosmeřího čela vytékaly krůpěje potu.
„Pan Vlaarin nás už vícekrát nezklame. Během nepřítomnosti zjistil spousty plánů, kteří naši nepřátelé provádí. Za moment bude o jednu skupinku méně.“ kývla hlavou na Drápy, „Prokázal poslušnost i v nejnevhodnějších chvílích… a chci, aby s vámi pokračoval!“
Muži tiše nesouhlasili, ale nemohli odporovat Jejímu rozkazu. Své napětí vypustili z těla a skromně odpověděli, „Ano, naše královno!“

Sylsris jim popřála hodně štěstí a aby si tentokrát dávali větší pozor, než na poslední misi. Pak zavřela dveře, Drápy stáli nehybně na místě, sledujíc každý Erutanův pohyb. Sám nevěděl, jestli se má ztratit všem z dohledu, nebo naopak se pustit s vervou do rozdělané práce. Až po pár vteřinách ztuhnutí k němu předstoupila Glaris a lehce ho objala, což také oplatil.

„No, tak asi nebudem na nic čekat a pustíme se do práce…“ pronesl skromně Siberius. Na tváři mu byla vidět známka zklamání ze shledání.
„Já… nevím, co vám mám říct…“ otočil se Erutan na všechny, „Tolik bych vám toho chtěl říct a tolik otázek mám.“
„Na tvé otázky se možná dostane… ale teď máme práci!“ zavelel Laa’veren a pobídl k odchodu. Bosmer si rychle zaběhl do zbrojnice, odkud si vzal několik dýk.

Čtveřice se vydala z paláce pryč, kamsi ven do přírody. Mířila jižním směrem, což elfa docela překvapilo. Za hodinu se dostali Drápy do půl své cesty, když Erutan náhle rozbil bariéru ticha.

„Zastavme! Na chvíli…“ pokrčil v kolenou a nabíral zhluboka dech, trojice Drápů na něj hleděla, „Když už jsme tak daleko… Jak jste porazili ty nemrtvé v hrobce?“ jen, co se zeptal, muži se otočili na cestu a pokračovali dále, Glaris ho sebrala ze země a stejným tempem kráčela po jeho boku.
„Věděla jsem, že se zeptáš…“ na moment ztichla, přemýšlela, kde by začala, „Pamatuješ si přesně, co se v té hrobce stalo?“ Erutan přiznal, že jeho poslední vzpomínka v očích byla, jak lezl po laně a poté dostal zbraní po hlavě, „Všimli jsme si toho lana a lezli za tebou. Jenže, někdo přesekl provaz a my sletěli k zemi. Pár nemrtvých jsme sice rozmačkali, ale…“
„Co se stalo? Mrzí mě, že jsem se odtamtud dostal se zdravou kůží…“ Glaris na něj vážně pohlédla, „na rozdíl od vás.“
„Poté, co jsme dopadli a nás obklíčili draugři, jsme se bránili, jak jen mohli. Laa’verena probodli a Siberiovi málem usekli nohu. Já na tom byla dobře, neboť jsem ležela někde vespod. Ale stalo se něco, co jsme vůbec nečekali…“ nadechla se pořádně, „V té místnosti byly ještě jedny zamčené dveře. Nevšimli jsme si jich… Když jsme byli obklíčeni, otevřely se, a v nich… Šavlozubáci!“
„Já měl za to, že jsme je rozdrtili!“ nechápal Bosmer.
„Nejsi sám, kdo byl překvapený. Protože se nemrtví soustředili na nás, ti bastardi vyběhli ze dveří a snadno si udělali cestu ke Korihnuulovi.“ zakroutila hlavou, „Viděla jsem, jak ho zabili a pak nějaká žena mu sebrala masku.“
„Vrhli jste se po nich?“;
„Kéž by to bylo tak snadné… Než jsme se zmátořili, byli už pryč.“ smutně vydechla, „Jistě se chceš zeptat, jak jsme tedy přežili. Povím ti to. Jakmile se Korihnuul obrátil v prach, polovina těch nemrtvých padla mrtva k zemi. Zbytek bylo už snadné vyřídit, ale všichni jsme byli těžce zranění…“
Po chvíli mlčení opět elf promluvil, „Všiml jsem si, že Teiko nebyla mezi námi v paláci. Moc… mě to mrzí.“
Žena opět koukla po něm, „Jakmile jsme se vrátili s nepořízenou, začal Fathryl po tobě pátrat a my hledali veškeré indicie, které by nás dostali k těm Šavlozubákům. A našli jsme je! Teď víme, kde se nachází a také si jdeme pro tu masku!“ Erutan nevěděl, co má na to říct, chtěl se zeptat na další otázku, ale zadržela ho, „Odpusť to Laa’verenovo a Siberiovo chování. Po Ansilvundu k tobě chovají jistou… nenávist. Chvíli bude trvat, než se z toho vzpamatují, ale uvidíš. Vše bude dobré.“ po rozhovoru přidali do kroku, na jedné křižovatce narazili na netrpělivě čekající dvojici, se kterou po nabrání sil namířili opět na cestu do Průrvy…

Vojáci pochodovali po táboře s veselými myšlenkami. Někteří stále nemohli uvěřit, že se jim povedlo něco tak nečekaného, co mohlo změnit válku v poušti. Muži kvestora Calvuse slavnostně popíjeli sladký nektar v doprovodu líbezných tónů z louten. Velký hlouček oslavujících se nacházel ve středu tábora… jaké štěstí pro Erutana, když pronikal poklidně celým táborem a hledal nějaký hlídaný stan. Natož že byla jednotka malá, se stanové opevnění rozléhalo po širokých dunách. A najít něco hlídaného nebylo zrovna nejjednodušší, obzvlášť během padajícího Slunce.

Toulal se uličkami, až se konečně dostal na druhý konec tábora, daleko od velitelského stanu a středu celých oslav. Schoval se za plápolající plachtu a koutkem oka nahlédl za roh. Několik sáhů od něj postával u vstupu jediný strážce, jenž se nepohnul ani o coul. Bosmer si připravil do ruky zamotaný pergamen s již napsaným textem. Poté se nadechl a vydal se k muži. Jakmile si všiml přicházejícího elfa, vytasil zbraň a zahlásil, aby si dal odchod, Erutan mu však podával vzkaz.

„Tribun mě poslal, abych ti tohle předal!“ muž rozbalil psaní a začetl se, poté si ho prohlédl a opět pustil oči do textu.
„Trebunius mě chce povýšit?!“ vyvalil oči, až se mu zatajil dech, „Za co?“
„To nevím, ale mohl bys to zjistit.“ z opasku vytáhl dýky a nechal je v rukách, „Tribun mi nařídil, abych tě v dočasné nepřítomnosti vystřídal. Jen běž!“

Voják nevěděl, zda mu má věřit, podezíral ho z porušení zákazu, ale elf ho pobídl, aby si pospíšil. Přece by nenechal čekat tribuna… Smotek papíru zmačkal a hodil do kapsy zbroje, sám se pak vydal na opačnou stranu tábora. V duchu si elf pronesl, jak je možné, že ho tak snadno přelstil… Nadechnul se pořádně, a když viděl vzdáleného vojáka, jenž se ani na moment neotočil za sebe, zandal zbraně zpět do opasku a vstoupil dovnitř.

Mezi koženými zdmi se rozléhalo dokonalé ticho, ve středu přístřešku klečel kdosi svázaný ve velmi drahých šatech a s pytlem na hlavě. Elf předstoupil před klečící a chvíli na ní hleděl. Z pytloviny se ozvalo tlumené vzdechnutí a slova, opovrhující současnou situací. Dotyčná v šatech předpokládala, že určitě přišel další nedočkavý muž, který by se na ní ukájel. Erutan pomalými pohyby sundal pytel z hlavy, tvář svázané ho překvapila. Zlatavé oči s nádechem zapadajícího Slunce a dlouhé tmavé vlasy patřily mladičké Altmerce, klečící před ním v písku. Chladný výraz byl jasným znakem, jak ho moc ráda vidí.

http://imgur.com/JomML82.jpg


„Další legionář, co mě chce znásil…“ zastavila řeč a prohlédla si přítomného Bosmera, „Počkat… Ty vypadáš jinak! Kdo jsi?“ mrazivý tón hlasu vyšel z úst.
„Spíš mi řekni ty, kdo jsi!“ spustil muž, „Nejsem tady, abych ti ublížil. Mám otázky!“
„Hmpf… a já chci svobodu!“ koukla se mu do tváře, „Ale, ty nejseš ten, co na nás zaútočil!“ Erutan přiznal, že nebyl v útočné jednotce, ale velice přísně jí připomenul, že má odpovědět na otázku, „Na jménu nezáleží, elfe! Váš velitel už na něj zapomněl a vojáci se ani neopovažovali zeptat. K čemu tohle všechno? Jen jste sáhli víc do ohně! Měli jste nás nechat jít, protože…“
„Doslechl jsem se, že prý dokážeš věštit! Je to tak?“ přerušil její řeč, hlas se zarazil a elfka lehce zasmála.
„Věštit? Kdo ti řekl tenhle blud?“ zvěd se zamračil a přísněji se znova zeptal, „Pročpak se ptáš? Chceš něco znát?“
„Jestli tohle umíš, tak mi pomož!“ žadonil, „Mám několik otázek, které mě trápí.“
„Touha po věštbě? Hmm…“ zamyslela se, „Dobrá, ale budu za to něco chtít!“
„Svobodu ti nedám a zlato ti bude asi k ničemu. Nemám tušení, co bys tak potřebovala a…“ svou řeč nestačil dokončit, Altmerka ho přímým pohledem do očí zarazila a usmála se. Jako by se svět zastavil a celé okolí dokonale ztichlo, nyní slyšel jen její klidný a pomalý hlas…

„Věnuj mi pohled do očí… a řeknu ti minulost!“ Erutan padl na kolena před ní, rukou jí toužil pohladit, „Nabídni mi dotek tvé kůže… a řeknu ti přítomnost!“, z opasku vytáhl velice pomalu dýku, které si všimla. Ač se snažil sebevíc, nedokázal odtrhnout oči od jejích. „Daruj mi kapku tvé krve… a řeknu ti budoucnost!“

Dýku přemístil za její záda a jedním slepým řezem se jí ruce uvolnily. Pak ho přinutila, aby si lehce bodl do prstu, což také udělal. Bez jakéhokoli syknutí vytekl pramínek krve, který ji přiložil k ústům. Altmerka si užívala každou vteřinu jeho ovládnutí, jakmile se prst dotkl rtů, zavřela oči a polkla. Po vteřině otevřela oči s rozšířenými zorničkami… tlukot srdce se ozval do širokého okolí a její tělo padlo na zem. Třásla se, hluboké a hlasité vzdychání připomínalo zakončení cesty nejúžasnějšího a nejlepšího požitku v životě.

Ve chvíli, kdy se žena kroutila nekontrolovatelně v písku, vstoupily dovnitř ozbrojené osoby, ty jen nevěřícně hleděly na Bosmera, jenž dokonale zkameněl před ležící vyvádějící zajatkyní. Tribun Trebunius, společně s dvěma dalšími strážci, se k němu okamžitě rozeběhli a jakmile zabrali za tělo, Erutan se opět probral k životu… však neměl tušení, co se stalo. Vojáci ho shodili na zem, tribun rychle zakryl tvář ženy pytlem a svázal, dokud byla v onom stavu. Poté se ohlédl na elfa, který byl již při vědomí. Chvíli na něm muži leželi, jen co pronesl, že už je v pořádku a že si nepamatoval nic z předchozích minut, tribun ho tvrdě sebral a vyvedl ven ze stanu.

Elfí ruka se chytla nejbližšího kůlu stanu, sám lapal po dechu a snažil se rozpomenout. Než tak učinil, přišel k němu velitel, který stačil dvěma vojákům rozkázat, aby zůstali ve stanu a hlídali vězně. Pak se do něj tvrdě pustil…

„JAK JSTE MOHL PORUŠIT PŘÍMÉ NAŘÍZENÍ, POMOCNÝ VLAARINE! CO JSTE TAM DĚLAL?!“
„Já… já jen… chtěl jsem znát odpovědi….“
„Přes přísný zákaz jste vstoupil za tou ženou! A ani nevíte, kdo to je!“
„Já měl za to, že to je věštkyně!“ tribun ho pevně chytl za rameno a narazil ho na kůl. Přímo se mu díval do očí.
„TOHLE NEBYLA ŽÁDNÁ OBYČEJNÁ VĚZEŇKYNĚ NEBO POŠAHANÁ VĚŠTKYNĚ! TOHLE BYLA VÁBNIČKA!!“ velice nesměle odvětil, „Čarodějka, co pohledem okouzlí každého, kdo se na ní podívá a pak ho ovládne!“ do velitele vrazila vlna zuřivosti, když uviděl zranění, „Thalmor nejspíš věděl, že se pokusíme někoho zajmout a tohodle jen využili!“
„Ale… ale…?“
„SKLAPNĚTE! Tahle čubka mohla ovládat nějakou myšlenkovou magii… možná její křik byl slyšet a prozradila nás!“ nadechl se Trebunius, „Co jste jí prozradil?“ Erutan neměl slov, jeho tělo se chvělo, i když se na něj velitel přitiskl víc a zopakoval otázku. Pak si všiml krve na jeho prstu, „Kvůli vám budu muset teď nařídit rychlý přesun na bezpečné pozice! Za tenhle čin bych vás měl degradovat!“ kouknul se na něj dlouze, „SBALTE SI VĚCI A PŘIPRAVTE SE NA ODHOD, VOJÁKU! TO JE ROZKAZ!“ k tribunovi přiběhli další muži, kteří chtěli vědět, co se stalo, ale to nestačil prozradit. V jejich doprovodu odcházel kamsi do tábora, Erutan stačil zaslechnout, jak pronášel, „Až se tohle dozví Leronn, tak nás roztrhne!“.

Teď postával sám před dalším stanem, oči mu mířily na zakrvácenou ruku a těžko hledal vysvětlení nad činem, jenž provedl ve stanu. O co hůře mu bylo, když si pomyslel, že nedostal žádnou radu na obnovu přátelství mezi ním a Demitrem, a že zahájil nečekaný přesun kamsi pryč. Kámen mu tížil srdce.


Královnina družina po dlouhých hodinách doběhla před bránu jižního města, tma již halila celé okolí a čtveřice byla na pokraji vysílení. Avšak touha dostat se na místo co nejdříve je nutila jít opět do přírody. Nikdo z nich nebyl zrovna nadšený…
Erutan se během putování dozvěděl od čarodějky, jak se v Ansilvundu postarala o zraněné a jak jim včas zachránila život. Z jejího dechu ale poznal, že jí stále něco trápí. Ve chvíli, kdy se oba oddělili na větší kus od mužů, jí Bosmer položil otázku, se kterou si nebyl jistý… a jediná čarodějka mu mohla otevřeně odpovědět.

„Poslyš, Glaris, musím se tě zeptat. Bylas někdy v Ledohradu?“ jakmile se zeptal, ztuhla překvapením, chtěla vědět, kam míří, „Když jsem byl mezi Krváky… mají nějaký plán s Ledohradem. Říkali něco, že chtějí napadnout univerzitu.“
„Blázni!“ dodala, „Já tam sice byla jen jednou, ale než se dostanou na mostek, budou rozdrcení!“ zamyslela se, „Proč se vůbec ptáš?“
„Myslím si, že něco plánují.“ kroutil hlavou, „Já tam nikdy nebyl, takže nemohu ti to říct přesně, co mají v plánu. Nesvěřili se mi.“ nadechnul se, „Můžeš mi popsat, jak to tam vypadá?“
„Hmm… Mocná hradba, v níž jsou komnaty pro studenty a mágy a nakonec samotná věž, ve které je kromě obřího sálu, také největší knihovna Tamrielu… a arcimágova komnata.“ přemýšlela nad slovy, které vypustila, lehce se zarazila.
„Neboj, nehodlám se k nim vrátit! Já jen… víš, jestli tam něco královna schovává, mám obavu, aby to neukradli dříve…“
„S tím bych si starost nedělala, Erutane…“ dodala smutně a navrhla, aby přidali do kroku.

Na vzdálené mýtině již čekali muži u padlých kmenů. Sotva k nim dvojice doběhla, v dálce všichni zaslechli jakýsi křik a vlčí vytí. Ihned se vzchopili a vrhli se na místo, odkud se zvuk ozýval. Jen, co nohy překonaly několik pařezů a remízků, se zastavili u skály, kde kdosi postával mezi několika vlčími mršinami… onen dotyčný se rozmachoval zbraní po posledním zvířeti. Drápy vyběhli ze svých míst a jen, co se dostali do blízkosti bojovníka, vlk mocným úderem odletěl ke skále, kde mu zakřupalo v kostech, a zhynul. Udýchaná, lehce naštvaná postava se otočila na přicházející.

„Zatracení čokli!“ dotyčná se ohlédla po tvářích, „To je dost! Kde jste byli takovou dobu?“
„Promiň, ale moc jsme nevěřili zprávám, které jsme získali, Teiko!“ odpověděl Laa’veren a ukázal na Erutana, „Koukni, koho nám královna poslala!“

Bosmeří brada padla téměř k zemi, nechápavě hleděl na Khajiitku s palicí v ruce a s velmi nehezkou jizvou na tváři. Byla velmi ošklivá, táhlá od čela, až k bradě, na některých částech dokonce bubnovala krev pod srstí.

„Já… měl za to, žes umřela!“ jak hlupák vydal ze sebe a než si stačil uvědomit, co řekl, Teiko k němu předstoupila se zbraní v ruce a vycenila na zuby.
„Ty máš ještě tu odvahu sem přijít a vytahovat se? TY MÁŠ TU DRZOST BÝT S NÁMI?!“
„Teiko, klid!“ zarazila jí Glaris, „Prosím! Tímhle aktem si snaží získat ztracenou důvěru! Hodí se nám!“
„Tak, jako v té zatracené hrobce?“ silně chytla své kladivo a přemýšlela, jestli ho má udeřit nebo ne. Po chvíli však upustila od své zloby a vrátila zpět zbraň na záda, vztekle cosi pronesla a rukou sáhla do zbroje. Ze skryté kapsy vytáhla hadřík s oranžovo-žlutým práškem.
„Zjistilas něco?“ skromně spustil Siberius.
„Jo…“ nadechla se slastně, „Sledovala jsem ty parchanty a vím, kam míří! Tady za Riftenem je v horách jakási pevnost. Tam odešli.“
„A proč… jsi tady?“ zeptal se opatrně elf, na to ale opět vycenila zuby.
„Fajn… Nemáme čas tu jen tak postávat!“ zavelel Laa’veren, „Dáme se na cestu!“ otočil se na Khajiitku, „Víš, kolik jich je?“
„Éh… dva tucty. Víc ani ne.“

Altmer nařídil všem, aby si pár minut odpočali a případně zavázali rány. Po oddechu vyrazili společně v tmavé noci do hor. Sice šli ve společném hloučku, ale bylo cítit, jak většina členů není spokojená s bosmeří pomocí.

Po chvíli našli na jihovýchodní straně hor tajnou stezku, vedoucí vzhůru. Mráz sílil, některým členům skupinky se ozval hladový žaludek, ale i ten ignorovali. Mohutná kamenná věž se před nimi rozprostřela, družina se rychle schovala za zasněžené kamení a hleděla ke stavbě, ze které vedl menší mostek na místa, kam se nedalo nijak vyšplhat. Siberius si vytáhl zbraň a pomalým krokem se přesouval blíže. Za moment uslyšeli Drápy jen tlumený zvuk, čehosi padajícího… do pěti vteřin se vrátil lukostřelec s vážnou tváří.

„Dva Šavlozubáci mrtví. Cesta je volná!“ opět přinutil skupinku k pohybu, až se dostali na schodiště věže, kde ležely obě mrtvoly.

Jakmile přešli mostek, pomalu se plížili do středu zaniklého nádvoří, obklopeno dvojící stanů a několika lidmi u ohně. Stará pevnost budila i na takovou dálku veliký dojem. Než si stačili položit jakékoli otázky, lukostřelec natáhl tětivu a pustil se rovnou do likvidace nic netušících nepřátel. Sedící muž padl, do druhého, vycházejícího ze stanu, se zakousla dýka a v momentě, kdy se rozeřval bolestně, vyběhla z rohu stanu žena s lanem v ruce, na němž byla přivázána šavlozubá kočka. Provaz pustila a zvíře se vrhlo proti nevítaným hostům. Teiko v zuřivosti vytáhla svou zbraň a jen, co šelma vyskočila proti útočnici, svou palicí ji uzemnila. Blesk pak odhodil zvířetnici kamsi zpět, až narazila hlavou na kámen.

Drápy si chtěli již oddechnout, ale než se tak stalo, z vysokých hradeb se ozval roh a několik šípů vyletělo z tětiv. Do Altmera lehce zajel šíp, který mu takřka nic neudělal, ale odvodil si, že mohou mít skvělé střelce. Skupinka se rychle rozpustila a kryla se za vším, co je mohlo chránit. Bretončina kouzla a šípy z luků si neustále měnily cíle… dokud jednoho obránce nezasáhl šíp, ten potom sletěl z hradeb přímo před vstup do hlásky. Druhý střelec kamsi zmizel.

Siberius sebral z mrtvol šípy, zvěd vrženou dýku a čarodějka si připravila kouzlo, kterým by dokázala rozpoznat, kde se kdo nachází. Altmer v rychlosti připomenul, co mají udělat, kdo je cíl a jakým způsobem budou bojovat. Teiko jen tiše hlásila, kolik nepřátel zbývá zlikvidovat. Poté otevřeli dveře a vstoupili do hlásky, kde je přivítaly zapálené pochodně.

Nádech celé stavby páchl věkem i hnilobou… zdi byly olezlé starší plísní, vzduch zkažený, že by zde vydrželi snad jen kolčaváci a ze stropů a mostků se táhly sáhy pavučin či neznámého jeskynního porostu. Sotva vešli do prvních chodeb, ze schodiště vyběhla dvojice rebelů s luky, jež se je snažila zasáhnout. První rána narazila do Teiky, druhá minula. V téhle chvíli se k nim rozeběhnula a než stačili znova vystřelit, kladivo je poslalo celé zakrvácené na zeď.

„Dvacet!“ zvolala Khajiitka a pokračovala dále kupředu, ostatní hned šli za ní, ve středu hloučku kráčel Erutan a Glaris.
„Jak to, že tu jsou rebelové? Copak tuhle pevnost Thalmor nedobyl?“
„Tohle místo je dobře skryté, Erutane. Nebýt posledních výzvěd, nepřišli bychom sem.“ přiznala čarodějka, „Řekla bych, že ta stanoviště, které jsme kdysi rozprášili a odhalili, nebyla nic proti tomuto.“
„Jo… Ale tihle jsou poslední.“ přidal se Laa’veren, „Takže, už žádné „zubky“ nebudou!“

Jen, co dořekl svá slova, došli do další místnosti s pěti rebely, připravených k boji. Tentokrát se všichni zapojili do střetu… meče se rozezněly a bojový křik se rozléhal po sálu. Úsilí obránců se po několika malých chvilkách rozplynulo, proti velmi dobře cvičené skupince neměli moc šancí. Však, jeden velmi zraněný Nord přežil, odhodil zbraň a rozeběhl se pryč z místnosti, Erutan sice po něm hodil dýku, leč netrefil se. Drápy se za ním vydali, čarodějka dodávala, že je musí zničit co nejdříve, byť byli dávno prozrazeni.

Kroky rychle běžely potemnělou chodbou, řev zraněného Norda sílil každou chvíli a ať vešli do jakéhokoli sálu nebo schodiště, vždy z něj někdo vyběhnul a zkřížil s nimi cestu. Tohle zdržování pobuřovalo Drápy, jak šťouchání klacíkem do vosího hnízda. Místo rychlé a snadné likvidace se čím dál častěji setkávali s tužšími nepřáteli… se slabými zbraněmi, ale za to s masivní zbrojí. V královnině družině se během posledních soubojů ocitlo i několik vážných zranění. V nehlídanou chvíli dostal Siberius zásah šípem do hrudi, jeho pancíř nápor nevydržel, ale stále žil. Teice se objevovaly šrámy na rukou a Laa’verenova zbroj po několika silných ranách palcátem začala praskat.

Poslední krvavý souboj skončil, Drápy nápor vydrželi, byť s velkým zraněním. Glaris rychle zakouzlila purpurovou auru, přičemž se rozezněl tlukot srdce… svým zrakem spatřil trojici dalších rebelů, kousek od nich a cosi velmi početného, za několika chodbami.
Utíkající rebelové křičeli dostatečně nahlas, aby ještě více pobouřili nepřátele. Měli jedinečný plán, jak se jich zbavit a dostatečně je zastrašit. Siberius běžel rychle po chodbě s výklenky, za ním hned Erutan, Teiko a Glaris. Laa’veren hlídal jejich záda, ale za sebou slyšel jakýsi šelest, který se mu nezdál, a proto se od nich trochu vzdálil.

Lučištník vyběhl za roh chodby, kde postávala trojice Nordů a jakmile ho spatřila, schovala se za zeď. Netrefil se. Bosmer se blížil ke střelci, v rozrušení a návalu adrenalinu zapomněl na svou základní vlastnost, která dominovala… jelikož v tomto okamžiku nehleděl do okolí, nestačil dříve zpozorovat, že jeho noha stoupla na cosi měkkého. V chodbě se probudily řetězy, cosi klaplo a oči na poslední chvíli spatřily děsivou hrůzu… Z rohu chodby vyletěla kovová ostnatá mříž, zasahující téměř celou vedlejší chodbu, kde se momentálně všichni nacházeli, až na střelce a diplomata. Erutan stačil uskočit této pasti, tlumená rána do zdi narazila a on si v duchu oddechl úspěšnému vyhnutí… ale rázem se přestal radovat…

Khajiitka se vyhnula taktéž zákeřné pasti, ale jen co se sebrala ze země, zděsila se, „DO PRDELE, GLARIS!!!“

Bretončino tělo bylo naraženo mezi ostny a zeď, z těla vytékaly proudy krve a její slabý prosebný hlas, s notným dávením jasně značilo, jak vážně na tom je. Jakmile se oba vzpamatovali, ohlédl se po nich lukostřelec a taktéž nevěřil vlastním očím. V tomto momentě dostal šípem do ramene, padl na kolena a jen, co nabral dech, se opět dal do střílení.

K čarodějce přiběhli pasti čelící členové, z obou zraků se vyronily slzy při pohledu na jejich umírající společnici. Erutan řval, aby mu pomohla odtrhnout mříž od těla, Teiko odhodila kladivo na zem a chytla se kovu, stejně jako její společník. Jakmile zabrali, z jejich konce přiběhl i Altmer, vychvalující, jak je chtěl jeden rebel napadnout zezadu. Však mu úsměv zmizel, když spatřil nehezkou situaci. Chtěl znát příčinu, jak se jejich mocná žena dostala do takové pasti, namísto toho byl okřiknut, aby jim pomohl. Erutan hlasitě prosil, aby s nimi žena zůstala a neodcházela ze světa.

http://imgur.com/GuoqX21.jpg


Past se pohnula sotva o pár desítek coulů, ale to nestačilo, ostny opět narazily na zeď. Krvavý dech přestal žít a oči ztuhly… Glaris, mocná Bretonka a jedna z nejlepších čarodějů altmeří královny Sylsris, zemřela.

Khajiitka se pustila mříže, mrazivě se otočila na elfa, „TYS… JÍ ZABIL!“ chytla ho za zbroj a narazila na mříž, „TY ZKURVENEJ BASTARDE, ZABILS JÍ!!!“ Altmer jí okřikl a snažil odtrhnout, ale díky zuřivosti byla přeci silnější, svého společníka odhodila za sebe, z rukou vytasila drápy, „JÁ TI ZMALUJU TEN TVŮJ ZRÁDNEJ XICHT!!“
„Teiko! TEIKO, PŘESTAŇ!“ volal prosebně, „Já za to nemůžu! Nevšiml jsem si toho!“ khajiitská ruka se mu podepsala na tváři, když se ale chystala na druhou ránu, do jejich konfliktu se přimotal Siberius, jenž před malou chvíli zmizel všem z očí.
„PŘESŤAŇTE SE TADY VRAŽDIT A POJĎTE MI POMOCT! ZAMKLI DVEŘE PŘED NÁMI!“
„Jak můžeš teď myslet na nějaké zkurvené rebely, když nám tady ušák zabil Glaris!“ křikla na něj khajiitská tlama. Ve chvíli nepozornosti po ní skočil Laa’veren a zasedl jí, aby se nepohnula.
„Když ho zabiješ, ničím tu nepomůžeš! Tohle vyřešíme pak, ale nejdřív se musíme postarat o tu masku!“ po chvíli silného zápasení, kdy se chtěla zvednout, přestala odporovat, „Až to tady skončí, vyřídíme si to s ním! Ale teď tě potřebuji, Teiko! Slyšíš?“ kývla mu hlavou a požádala, aby z ní sesedl, což učinil. Pak si stoupla poklidně na nohy a velmi nepřátelsky se otočila ke všem přítomným, smutně se podívala na mrtvou ženu.
„Musíme se nějak dostat dovnitř… Ona… říkala, že je tam největší hlouček!“ dodával potichu Siberius.
„Jak jsme běželi tou chodbou a kde na mne skočil jeden z rebelů, byly tam ještě jedny dveře. Možná tam vedou.“ přiznal Altmer a rychle tvořil nový plán, který se po chvíli dohadování ujasnil, „Siberie, dokážeš odemknout zámek, že? Vem si ty zadní dveře a zkus je otevřít. Já půjdu s Erutanem a Teikou kupředu… třeba tam na sebe narazíme!“ Khajiitka odporovala s návrhem, „Samotnou tě nenechám odejít a s ním nepůjdeš… ještě bys ho zabila!“ kouknul po všech, „JDEME! UŽ JSME BLÍZKO!“

Drápy si sebrali popadané věci ze země a naposled se podívali na jejich mrtvou společnici. Věnovali jí poslední smutná slova, poté se rozešli dvěma směry v domnění, že jejich plán vyjde…

Císařští legionáři kráčeli dalekou cestou v poušti, Slunce se nad nimi probouzelo a vítr jím vál písek do očí. Zklamaný Erutan se neustále díval do země, protože si pořád nemohl připustit, jak se prohřešil před svým velitelem. Po jeho bocích kráčeli spolubojovníci z jednotky, ale i muži kvestora Calvuse s taktéž mrzutou náladou. Pochodovali směrem na jihovýchod, velitelé na konci jednotky přemýšleli nad dalšími plány, které brzo podniknou.

Jen přešli velkou dunu, ze severní strany utíkal udýchaný dumneří zvěd, se strachem v očích, rovnou k jednotce. Mocný hlas pak všechny dostal…

„THALMOR! ŘÍTÍ SE NA NÁS THALMOR!!“ vojáci do několika vteřin vytvořili obranné formace a čekali, až se na ně nepřítel vyřítí. Když se ale tribun Trebunius s kvestorem Calvusem zeptali, odkud míří, Dunmer opět zařval ze všech sil, „ZE VŠECH STRAN! JSOU VŠU…“ nestačil dopovědět, neboť jeho hrdlo prošpikoval šíp.

Vojáci se ohlédli kolem sebe, udivené tváře nemohly uvěřit, jak početná armáda stojí proti nim. Ze všech stran vybíhali v různě početných skupinách nejen altmeří vojáci ve zlatých zbrojích, ale také khajiitští muži v koženě-hadrových šatech, jejž běželi proti nim neskutečnou rychlostí. Šípy legionářů se do nich nemohly trefit, během blízkého střetu první vlna útočníků padla rychle… ale nápor sílil stále víc a víc. Do Erutana vjel strach, společně se svými přáteli bránili pozice, jak nejdéle jen mohli…

Zadní část jednotky byla během chvíle zničena a přední, kam se dostali včas důstojníci a hlavně zajatí vězni, pomalu řídla. Nikdo z mužů nechtěl uvěřit, že tu všichni zahynou. Za několik bojových okamžiků se před Bosmera dostalo několik Altmerů, kteří se ho pokoušeli zabít. Několika ranám se ubránil, ale nakonec ho porazili… ani mrštnost mu nepomohla. Těžce zraněn padl k zemi a přestal se hýbat… z končetin mu stékala krev a nářek volal o pomoc. Netrvalo ani pět minut a boje ustaly… Do středu hloučku předstoupil vysoký elf v honosné zbroji, jenž vykládal cosi tribunovi. Za moment se z jeho úst ozvala kapitulační slova… bylo po všem.

Přeživší obklíčení vojáci odhodili zbraně na zem a klekli si. Zraněné zvedli ze země a taktéž je přemístili k těm, co už dávno klečeli s rukama za hlavou. Když si kleknul Bosmer a otočil se kolem sebe, několik legionářů ho dělilo od zuřivě smutného Demitra, popadající dech. Ohlédl se po něm s nevraživou tváří, pak se zase odvrátil.

„Za to, že jste se opovážili zaútočit na naše jednotky a zajali naše lidi, vás bude čekat mnohem horší trest, než co jste provedli jim samotným!“ promlouval velitel altmeřího vojska a nakázal svým vojákům, aby si stoupli za záda poražených s připravenými zbraněmi, „Každého třetího popravte!“ jak řekl, učinili… Takřka dvě třetiny císařských jednotek spadla s prořízlým hrdlem do písku, zbytek zůstal ve strachu naživu, „Vy, co jste přežili, teď poznáte, co je to být v našem vězení! Budete litovat okamžiku, kdy jste stanuli proti nám a budete si ještě přát, abychom vás ušetřili… nebo zbavili života co nejrychleji!“ Erutan se ohlédl na mrtvé muže a oddechl si… Demitr i Kobert žili, ovšem Altmeři jim dali pytle na hlavy, přes které nic neviděli a zavázali pořádně ruce.

Než se dostalo i na bosmeřího zvěda, naposled se podíval kolem sebe a spatřil altmeří krásku, která kráčela k elfímu veliteli a cosi mu říkala. Na malý okamžik se na něj podívala… a usmála. Pak zrak ztmavl a síla nepřátel ho nutila jít do neznáma…


Do dveří narážely silné rány z Teičiny zbraně. Schovaní Nordi za rohem trpělivě vyčkávali, až se dveře rozletí a oni vstoupí do další pasti, kterou si pro ně nachystali. Stačily čtyři rány a dveře vyletěly z pantů. Zuřivá Khajiitka skočila do místnosti, odkud se na ní vrhli tři rebelové. S jedním si poradila snadno, další dva se jí snažili useknout hlavu, ale nepodařilo se. Do dalšího Norda vletěla vržená dýka a na posledního se rozeběhl Laa’veren se zářivou čepelí. Trojice byla snadno poražena, Teiko s palicí v ruce kráčela kupředu jak zuřivý obr, když mu někdo útočí na mamuta. Jakmile prošli další místností, nahlas dodala, že už jich zbývá asi jen osm.

Další zamčené dveře a opět byly znova vyraženy těžkým kladivem. Jen vstoupili dovnitř, už se z vyšších míst podivného sálu ozvaly létající šípy, které se do nich zabodávaly. Laa’veren konečně až teď poznal, jaké to je, být zraněn… zbroj se mu v jednom z bočních míst odhalila, velice bolestně zařval. Erutan ho včas odtáhl za sloup, do kterých narazily další šípy. Koutkem oka nahlédl do místnosti, proti čemu a kde vlastně stáli.

Ve slabě osvětleném sále se nacházely prázdné knihovny po obvodu stěn. Starobylé stolky byly plné všelijakých ukradených zbraní a různě poházených spisů. Dřevěné schodiště vedlo kamsi do mezipatra, odkud vedla další lávka a další schody do vyšších míst. Na oné lávce a v mezipatře postávali zbylí Šavlozubáci s připravenými střelami. Za jedním z lukostřelců kráčela udatná Nordka ve velmi masivní zbroji a s těžkým mečem. Z plných plic křičela, že nemají proti nim žádnou šanci a přikázala zbývajícím, aby se po nich vrhli.

Šavlozubáci seběhli ze schodiště s touhou po odplatě za zabité druhy. Teiko už chtěla vyrazit, zuřivost a nenávist jí nutila zaútočit. Ale než tak učinila, zaslechla křik několika mužů, jejž na ně mířili…

„KDE SE TADY, U DEVÍTKY, VZAL TEN PARCHANT?!“ křikla Nordka, Drápy se pousmáli nad skvělým Siberiovým načasováním. Altmer pokynul hlavou k útoku.

Teiko vyběhla zleva sloupu a vrhla se po blížících se nepřátelích. Altmer se vzchopil, šíp ve svém boku zlomil a i když ho rána strašně bolela, vrhl se také do akce. Sotva vyběhl zpoza sloupu, leknul se. Hned po něm skočila šavlozubá šelma a shodila ho na zem. Na poslední chvíli její hlavou projela Erutanova dýka, která ukončila zvířeti život. Na mostku lučištník střílel po pohybujících se rebelech a čistil cestu jak Altmerovi, tak i Khajiitce, která měla spoustu práce s likvidací. Zvěd si sebral zbraň z mršiny, za jeho zády se však objevil další Nord, který ho palcátem udeřil po zádech a velice vážně zranil. Poslední smrtelné ráně se stačil uhnout, rychle vstal ze země a čelil tak tváří v tvář svému nepříteli. S dýkou proti palcátu neměl moc šancí, ale věřil si. Jakmile protivník zaútočil, vyhnul se ráně a vší zbytkovou silou mu vrazil čepel do tváře.

http://imgur.com/wosoUcS.jpg


Nord padl k zemi, Erutanova hlava se ohlédla po ostatních a jen zíral, jak se jeho společníci dostávali čím dál blíže k vůdci vzbouřenců. Na schodech ležely mrtvoly, Teiko se bránila poslednímu z žijících obránců a Laa’veren se ocitl před statnou ženou, se kterou bojoval. V jeho zádech se objevila další šavlozubá šelma, kterou Siberius svým posledním šípem zastřelil.

Nordka se bránila rychlým elfím sekům, ale nestačilo to. Nebýt tak silné a těžké zbroje, hbitost by jí jistě zachránila život. Jitřní ostří jí vyrazilo z rukou obouruční meč a než stačila otočit a uprchnout ke schodišti, Altmer ji vzal kolem těla a skrze záda jí probodnul. Bolestný nářek se nesl celou místností… poslední křik Šavlozubáků se ozval. Její tělo poté spadlo k zemi, a když Teiko dobojovala s nepřítelem, všichni se ohlédli na Laa’verena, jenž předstoupil před menší stolek v mezipatří a otevřel malou truhličku. Za vteřinu se vrátil k mrtvolám a ukázal na všechny přítomné, co držel v ruce… masku dračího kněze.
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Kdo ponese vinu podle Erutana za Glarisinu smrt?
1) rebelové
2) Drápy
3) on sám

Upravil/a Adrian_S dne 29.09.2017 17:49