---

Část 25. - Síla přírody

Jee-zra se napřahoval mečem k dalšímu seku, zatímco si nordský Krvák připravoval šíp do tětivy, Erutan se rychle zahleděl na mrtvé altmery. Uvědomoval si, že s dýkou oproti páru ještěřích zbraní nemůže přežít. Jedním skokem se přemístil k nejbližšímu mrtvému a popadl ho za zbroj. Naneštěstí, ve chvíli, kdy se chytl zbroje, se do jeho lopatky zakousl šíp a ozvala se silná bolest. Vykřikl, ale nevzdával se.

Jee-zra se přesunul blíže k němu, konečně ho chtěl zabít tak, jak si přál. Na poslední chvíli si stačil elf sebrat palcát od nejbližšího strážce a vykryl jeho rány. Byl to nezvyk, držet něco tak těžkého, oproti nožům. Střelec nemohl nijak zasáhnout, stále vyčkával, až se argoniánův nepřítel odhalí a on ho znova zasáhne. Ještěrák předváděl svá umění, několikrát se mu podařilo zasáhnout elfí ruce, až se objevila rudá řeka. To však Erutana namíchlo, v nečekanou chvíli místo obrany přešel do útoku, čímž ho zaskočil. Ocelová hlavice silně padla na ještěří zbroj a do jedné končetiny… meč padl k zemi. Jee-zra stále bojoval, jak nejlépe dokázal, ale ať se snažil sebevíc, síla proti elfovi poněkud upadala. Až ho opět zasáhla zbraň do druhé ruky a upustil i druhou zbraň. Erutan si ho přitáhl k sobě, udeřil hlavou do druhé a otočil ho proti střelci… teď měl z něj živý štít. Palcát odhodil a na hrdlo mu přitiskl čepel nože.

„Jestli nechceš, aby chcípnul, tak otevři ty mříže!“ křikl na norda, jenž nevěděl, co má udělat, zda střílet nebo ho poslechnout.
„NE-poslouchej ho!“ ozval se Jee-zra s bolestí na jazyku, „DĚLEJ, ZASTŘEL HO!!“ však mu Erutan lehce přejel čepelí po krku, ze slabého řezu vytekl malý proud krve a ještěří křik.
„FAJN!“ odhodil nord luk a přemístil se k páce na schodišti, která ovládala mříže s vězni, jeho společník jen protočil očima.

Hlasité řinčení mříží se neslo celým schodištěm, kromě tohoto zvuku bylo snadno poznat blížící se další strážce pevnosti. Jakmile měli vězni volný průchod, pustil Jee-zru a zahleděl se mu do tváře.

„Jestli jseš idiot, tak mě zabij! Ale jinak se už odsaď nedostaneš! ANI TY, ANI JEDOVATKA, NIKDO!“ podal mu jeden meč, „Chceš-li přežít, tak se mě drž!“ a čekal, co provede. Sotva dořekl svá slova, Jee-zra neváhal a rozhodl se ho bodnout zbraní, tomu se včas elf vyhnul a udeřil ho rukojetí dýky po hlavě, až sletěl na zem, vězni i nord se divili, proč ho nezabil, „Mám sto chutí tě dorazit … ale VY byste mě považovali za jednoho z thalmoráků! Já nejsem s nimi!“ chytl ho za zbroj a postavil na nohy, „Doufám, že až se dostaneme ven, uvědomíš si, co…“

Nestačil ale domluvit, do schodiště vběhla trojice altmerských strážců, připravena se bít. Nord popadl luk a zamířil na poslední chvíli na jednoho z nich, ten padl hned k zemi. Vězeňkyně sebraly zbraně na zemi a rozeběhly se nadšeně k nepříteli, jediná Ingun se pozastavila u dvou hlavních mužů. Nevěřila, že ještě někdy uvidí elfa, svým hlasem přemluvila ještěráka, aby teď sporů zanechali a vyřídili si to až venku. Ze zad mu vytáhla šíp, doprovázen krátkým bolestivým řevem. Poté se všichni Krváci vrhli proti zbývajícím nepřátelům…

Z dun se valily vlny silného písku, foukajíc rovnou do očí legionářů, v jednom dávno obsazeném táboře. Erutanova skupina měla v této chvíli očekávat příjezd jednoho z vyšších důstojníků z Helgathu, jenž jim měl poskytnout cenné informace o nepřátelských jednotkách.

Sotva vyšlo slunce nad jejich hlavy, do jednoho z hlídkujících legionářů se zakousl šíp a usmrtil ho. Další dva muži padli nečekaně rychle, když se kolem nich proplížili tři altmeři, oblečeni do nomádských hadrů. Naštěstí jeden z padlých hlasitě a bolestně křikl, čehož si všiml Kobert Rodym, vylézající právě z jednoho stanu a opojen sladkým vínem. Jeho poplašené troubení z rohu a tasení zbraně bylo dostatečným upozorněním na nebezpečí… většina císařské jednotky se přemístila na stranu v blízkosti duny, odkud vybíhaly davy nepřátel.

Šípy létaly z obou stran jak kapky deště, ocelové zbraně se rozezněly do blízkého okolí a dokonce se od altmerů objevily čarovné blesky, vrážející do legionářů. Kvestor Calvus se rozeřval, jako by toto měla být jeho poslední bitva, svým hlasem přinutil své muže, aby drželi své pozice.

Písek se barvil do ruda, legionáři i elfí vojáci padali k zemi jeden za druhým, a ačkoli to nevypadalo pro cyrodiilské nejlépe, thalmorský důstojník na písčitém vršku rozkázal všem mužům, aby se vrhli na zbytek tábora. Tři desítky zlatavých vojáků vyběhlo bok po boku s velitelem, těšící se na vítězství… ke kterému měli ale daleko.

Jakmile se Thalmor dostal do tábora, kvestor mávl rukou na vzdáleného Demitra, jenž dalším rohem rozezněl své volání… Ze strany elfího útoku vyběhla početná jednotka dalších legionářů. Když se nepřátelský důstojník ohlédl za sebe, jeho výraz zkameněl překvapením. Proti nim se řítila armáda pětkrát silnější, než byli oni sami. Z plných plic halekal „Ústup!“ a snažil se utéct z bojiště, někteří vojáci se k němu přidali.

V táboře zuřily boje, pod Erutanovy čepele se dostalo několik altmerů, sám však nevyvázl bez zranění. Když během pěstního souboje shodil jednoho z vyšších nepřátel a kopl mu do helmice, zahlédl dalšího altmera, řítící se proti bezbrannému Kobertovi. Rozeběhl se k němu… než stačil nepřítel ve zlatu udeřit, shodil ho na zem a rychle se mu snažil sebrat zbraň z rukou. Pěstí nešetřil, v jednu chvíli mu sundal přilbu a přestal… pod ním ležel se zakrvácenou tváří Fathryl.

„Co… tady děláš?!“ spustil na něj Erutan, byť se kolem něj proháněli vojáci. Altmer jen vydechoval a čekal, co udělá. Než aby do něj zapustil dýku a ukončil život, ho zvedl ze země a lehce mu oprášil rameno, „MUSÍŠ ZMIZET! HNED!“
„Souhlasím!“ zadíval se mu do očí, „Za týden se objevíme na našem místě! Doufám, že do té doby budeš žít!“
„To já také… o tobě!“ poplácal ho rychle po ruce, „Uteč! A opovaž se zabít někoho dalšího z nás!“ Fathryl kývnul hlavou a bleskově se rozeběhl skrze bitevní vřavu, kde přeskakoval mrtvoly i spadlé dřevo z oplocení a stanů.

Erutan se divil, jak ho mohl v této chvíli spatřit a něco se mu nezdálo. V tu chvíli do něj vrazil jeden z legionářů, který ho probral a přinutil ho vrátit se zpět do obrany. Pozvedl své zbraně a vrhl se na utíkající…

Po pár desítkách minut, kdy byla altmeří jednotka rozprášena a jen několik jedinců stačilo utéct, se vrátili legionáři s kvestorem do středu tábora. Rozkázal, aby mrtvé pohřbili, zraněné ošetřili a hlídka ať hlídá příchod legáta z Helgathe. Ve chvíli, kdy chtěl odejít do stanu, si přivolal Erutana k sobě, za malý moment dorazil k jeho boku.

„Musím vás pochválit za ty ukradené plány! Nechápu, že si Thalmor nedovtípil, jak skvělého zvěda máme!“ Erutan mu za kompliment poděkoval, „Musím říct legátu Leronnovi, aby vás ocenil. Tohle přepadení a povolání záloh nám zachránilo život! Jste… fakt dobrej voják!“
„Děkuji, pane!“ usmál se Erutan, důstojník mu rozkázal, aby se vrátil k povinnostem a sám zalezl do stanu.

Bosmer se usmíval nad dalším uznáním, ale to ještě netušil, že ho brzy smích přejde. Někdo totiž viděl něco, co se nemělo stát. S nechápavou tváří onen voják hleděl na zvěda a nemohl uvěřit, co před několika chvílemi spatřil…

„ZKUS HO ZABÍT, JEE-ZRO, A PAK TĚ ZABIJU!!“ mocný křik se nesl na cestě, když se zbytek osvoboditelů vracel do jeskyně Krváků. Nahněvaná Ingun svým tělem bránila zraněného bosmera, nechápal, proč ho tak usilovně brání.
„To bych chtěl vidět, Jedovatko! Ty… a zabít mě?“ zasmál se argonián, spolu s ním nordský společník.
„Asis zapomněl, čeho všeho jsem schopná, co? Tys asi nikdy nezabil svou matku, viď?“ podívala se mu zlostně do očí, až sám překvapeně ztuhl, „NECH-HO-BÝT! O jeho osudu rozhodne Gregor. A jestli se ti nelíbí, jak s tebou mluvím, tak si pak u něj stěžuj…“ k elfovi se přitiskly zbylé ženy tak, aby se k němu argonián nedostal.
„Pff… mrcho jedna!“ odvětil stroze a s připraveným mečem dál kráčel za elfími zády.

Erutan, v doprovodu Ingun, podpírající ho pod ramenem a po boku jedné rebelky, kráčel rychlým tempem do kopce, za ním ihned Jee-zra a zbylá nordská dvojice. Minuli stromy, stopy se zabořily do sněhu, za zády se ozývalo poplašné troubení, které se přibližovalo a vzdalovalo. Únava padla na všechny ve skupince, Erutan se tiše ptal své zachránkyně, proč mu pomáhá.

„Pamatuješ na Riften? Kdybys tam nebyl s námi, nikdy bych se nedozvěděla pravdu o matce! Byla jsem ti to dlužná…“
„Heh, kéž by tohle mohl říct i ten… šílenej rohatej ještěrák!“ dodával potichu.
„Hodně se toho změnilo, elfe. Kdyby nás vedla Leneri, jistě by ti ušetřila život. Ale… Teď, když nás vede Gregor.“ zakroutila hlavou, „Mám obavu, že tohle bude tvoje poslední hodina.“

Za malou chvíli se roztrhly mraky se sněhem, zahalující stopy uprchlíků. Jakmile vyšla skupinka vršek a ušla několik mil, dostala se konečně ke vchodu do jejich ležení. Vstup nikdo nehlídal, proto na nic nečekala a vstoupila dovnitř, Jee-zra zavíral dveře. Po krátkém sestupu se dostali všichni do velké síně s několika rebely, připravených vyrazit na další akci. Jen se zastavili u ohniště, Jee-zra se vrhl po elfovi a shodil ho na zem. Beze zbraně se mu chtěl podepsat na tváři, ale jakmile si elf uvědomil, kdo zaútočil, rozhodl se bránit. Ingun a ostatní ženy se je snažily odtrhnout, ale nedařilo se jim…

„DOST!“ hlasitý a temný hlas se ozval ze schodiště, ještěrák slezl ze zvěda, na tváři mu tančily malé potůčky krve, do jeskyně vešel Gregor s Leneri, „Tys ho nechal žít?!“ zatvářil se nehezky po příteli.
„Bylo tam mnoho thalmoráků a…“
„ZACHRÁNIL NÁS!“ přidala se do řeči Ingun, „Jee-zra ho chtěl zabít, když se nás snažil osvobodit!“
„Jo… taky jsem to tak chtěl!“ bez váhání přiznal Gregor, vězeňkyně nechápaly, proč ho chtěl mrtvého, „Zklamals mě, příteli!“
„Podívej, ten parchant nechal zabít několik našich lidí. Tady Tobin ti to může dosvědčit.“ ukázala šupinatá ruka na norda, který s nimi byl, „Ale, řekl bych, že z něj budeš mít větší požitek, když si ho zabiješ sám… Tak moc jsi to chtěl, ne? Gregore?“
Zatímco se vůdce rozmýšlel, Erutanovi se mlžil zrak a sluch se ztrácel kdesi v hlubině, však v tomto stavu dokázal poznat hlas své ženy, „Hoďme ho do vězení! Vyslechnu ho a ty ho pak zabiješ!“
„To beru, ale chci být u výslechu!“ rozhodl se temný muž a přikázal několika lidem, aby ho odvedli do vězení.

Silné paže chytli slabého bosmera, Ingun se marně snažila přesvědčit svého vůdce, aby ho ušetřil a netrápil ho, však místo uznání o snahu se jí jen hlasitě vysmál. Za moment byl elf opět vržen do vězení. Jeho tělo zesláblo díky ráně na lopatce, ruce v lanech mu takřka hořely. Jen, co se stačil postavit na kolena, přišla do jeho cely Leneri s temným Gregorem. Na žádost ženy se zatím opřel o zeď a vyčkával na svou příležitost. Mezitím se jeho bývalá manželka pustila do výslechu.

„Nemusíš do mě nic lít, Leneri. Řeknu ti vše…“ spustil dřív, než stačila do něj nalít ampulku s omamnou látkou. Lahvičku si zpět zandala do šatů.
„Tak mluv! Proč jseš tady? Cos zjistil od Thalmoru?“

Bosmer se zhluboka nadechnul a začal jí vyprávět o „Pěti drápech“ a samotné královně. O jejím cíli a touze dostat všechny elfy k Aurielovi. Prozradil, jakým tajemstvím disponuje, Leneri se zachvěla, za to s Gregorem to ani nehnulo. Náhle přeskočil od královny k Zeleným stínům a současnému plánu, na kterém se domluvili. Přiznal, že považoval tuto výpravu za risk a čiré bláznovství, ale zkrátka neměl na výběr. Požádal je, aby mu pomohli najít prastarý kmen, díky němuž ožil strom v Bílém Průsmyku.

„Proč to potřebuješ?“ klekla k němu Leneri.
„Protože… potřebujeme probudit jednoho starce. A na to potřebuji onu mízu ze stromu, jenže to získám díky… nějakému nástroji, který prý používaly vranice… nebo něco takového.“
„Ty jseš vážně odvážnej…“ pochválil ho Gregor, „Čekals, že se vrátíš zpět a že ti pomůžeme?“ přiklonil se k němu, „Má slova však platí daleko víc, než ta tvá…“ chytl ho za hlavu a napřahoval se, „Dneska ale zemřeš… mou rukou!“
Než stačil udeřit, chytla ho elfka za pěst, „Miláčku! Počkej!“ ohlédl se na ní, „Počkej… Necháme ho pár dní hladovět a pak, až bude prosit o milost, se na něm nasyť!“ zaculila se chlípně, až Gregor pustil ruku k boku a také se usmál, do Erutana vjel strach.
„Hmm… začínáš se mi opět líbit, elfko.“ plácl ji rukou po pozadí a políbil jí, v elfovi se bouřilo, „To je… dobrý plán!“ otočil se na vězně, „Máš štěstí, budeš ještě žít. Ale bez jídla a vody… pfff, do dvou dnů stejně chcípneš.“ vzal elfku kolem boku a odešli společně z cely.

Erutan smutně vydechl, jakmile mříže vyjely vzhůru. Se sklopenou hlavou klečel v prázdné cele, kdy jeho síly stále ubývaly. Přemýšlel, jak se mohla Leneri takhle změnit a proč je vůbec pokoušel přesvědčit.

Uplynulo mnoho hodin, zrak se mu dávno zavřel a on se ocital v tiché temnotě. Zvuk padajících mříží ho ale probudil, své oči zamířil před sebe. K jeho tělu kráčela Ingun s jakousi lahvičkou v ruce. Přiklonila se k němu.

„Jdu ti vyléčit to zranění…“ klekla k němu, a když se hlava ocitla u jeho ucha, zašeptala, „V šatech mám dýku. Dej mi jí na krk.“ nechápal jí, ale opět dostal pár slov vysvětlení, „Chceš-li žít, udělej to!“ z lahvičky vylila trochu tekutiny do rány, elf ani nepísknul, „V hlásce je jen pár mužů, kteří by nám mohli zkřížit cestu. Ale to zvládneme!“ ruka odložila ampulku a velice nenápadně mu rozvázala pouta. Jakmile mohl s nimi opět hýbat, pronesla, „Dělej! Honem!“

V tu chvíli se do elfa dostala vlna prapodivné síly… veškerá bolest ustala, rychlost v končetinách se probudila a pocit strachu zmizel. Okamžitě sebral z jejích šatů skrytou zbraň a obmotal ruku kolem ní. Teď mu posloužila jako živý štít.

Oba vyrazili z cely velmi opatrně, jaké štěstí, že dveře do jídelny a dalších ubikací byly zavřené. Cestou mu prozrazovala, na koho by mohli narazit, ale nestačila dopovědět. Sotva přešli ony dveře, otevřely se a z nich vyšlo několik Krváků, netušíc této podívané. Okamžitě si vytáhli zbraně a křikem zburcovali celou hlásku.

„DÁL ANI KROK! ZAHOĎTE ZBRANĚ, NEBO JÍ PODŘÍZNU!!“ křičel z plných plic na přítomné válečníky. Ohlédl se za sebe a všiml několika přibíhajících rebelů, kteří taktéž netušili, co se děje. Jakmile je ale spatřili, zastavili se a blokovali jim cestu.
„NEMÁTE ŠANCI UTÉCT!“ ozvalo se odkud si z horního patra, oba utíkající spatřili Leneri.
„Nech mě odejít, nebo jí podříznu!“ pořádně přitiskl čepel ke krku, až Ingun křikla.
K bývalému vůdci přiběhl i současný, Gregor. Ten si vytáhl meč do rukou, „TY PARCHANTE! JÁ TĚ ZABIJU!“ Erutan stále vyhrožoval smrtí Jedovatky, nordi a orci je nechtěli pustit. Nakonec povolila Leneri, když se stále dlouze dívala do bosmeřích očí.

„Nechte je projít!“ Gregor se divil, jak si dovolila něco rozkázat, když nemá co mluvit, „Chceš, aby jí podříznul?!“

Muži čekali na vyjádření temného velikána, který po chvíli jen kývnul hlavou, Krváci vytvořili průchod, kterým dvojice prošla. Nikdo z nich si netroufnul na ně zaútočit, Erutan byl připraven učinit nejhorší možný čin, který by kdy udělal. Jakmile prošli kolem dvou nejdůležitějších vůdců, zahleděl se jí pořádně do očí a doufal, že už jí nikdy neuvidí.

„Jseš… mrtvej, Erutane!“ pronesla temně elfka, až do jejího bývalého muže vjel ještě větší vztek. Učinil několik kroků do jeskyně pozpátku, bosmerka opět křikla, „JEE-ZRO, NECH JE PROJÍT!“.
Na poslední chvíli se prchající otočili a stačili dříve reagovat, Erutan nastavil Ingun před čepele, které se jí nedotkly. S nepříjemným výrazem na něj hleděl. Celý spolek pomalu sledoval elfí ústup, až se konečně dostali k východu.
„A teď ji pusť! HNED!“ zvolala bosmerka, na to se jen únosce usmál.
„Sbohem!“ rychle otevřel dveře a než je stačili Krváci dohnat, zavřel je a zablokoval jedinou dýkou, kterou získal od Jedovatky. Mocné nárazy do dřeva se ozvaly, oba věděli, že nemají moc času.
„Rychle! Dovedu tě do bezpečí!!“ přitakala mu Jedovatka do ucha a oba vyrazili kamsi na jih.

Noc opět zahalila písčité pláně v okolí Sentinelu, Erutan dávno seděl u ohniště v kaňonu, na svém obvyklém stanovišti. Dřívkem šťoural do ohniště a chvílemi se díval do otevřeného deníku, kde se na něj usmíval obrázek nakreslené elfky. Však za pár chvil zaslechl drozdí zpěv… knihu zaklapl a zandal za opasek, sám zapískal stejnou melodii.

Do několika vteřin se k němu vyhoupl altmer v zlatavé zbroji, tentokrát už bez jakéhokoli strachu a nebezpečí. Naopak, jen co vylezl, přistoupil k němu bosmer a potřásl si s ním rukou. Oba se posadili k ohni.

„Díky za to echo, Fathryle.“ poděkoval mu předem, „Kdybys mi neřekl, že nás napadne velká jednotka, asi bychom spolu nemluvili.“
„Já bych ti měl poděkovat, žes mi ušetřil život… Už zase, hehe!“ z malé brašny si vytáhl lahev vína a otevřel ji, „Naše jednotka pomalu ustupuje k Cyrodiilu. Za chvíli budete mít Hammerfell pod kontrolou!“
„Neříkej… až takhle?“
„Jistě!“ napil se, „Pověz mi, co máte teďka v plánu? Chcete se vydat k Helgathe?“
Erutan bez starostí a jakéhokoli pochybení prozradil, „Legát zatím ještě nechce takhle riskovat, Fathryle. Plánujeme zajistit střed pouště. A pak… možná… Helgathe.“
„Bude to velký pokrok ve válce! Uvidíš sám!“ napil se zlatavý elf a rukou zajel do brašny, „Tady… naše další tažení. Teďka budem kráčet na západ. Generál chce odříznout jih od vás, ale… s tímhle budete mnohem rychlejší a překvapíte ho!“ do rukou mu podal ony plánky, Erutan poděkoval, „Za chvíli budeš moct odjet domů… do Skyrimu!“ poklepal ho po rameni, „Jestli se vám tohle povede a nás vyženete k jižním hranicím, tak už tě nebudou potřebovat!“
„Huh, kéž by to tak bylo…“ posteskl si bosmer, „Už dlouho sním po domově…“

Několik dlouhých minut strávil Fathryl u něj, dokud se nerozhodl vydat zpět k jednotce. Poplácal ho po rameni, poděkoval za záchranu života a seskočil ze skály zpět na zem. Erutan na něj s úsměvem hleděl, bylo mu dobře, když se mu s některými osobními pocity svěřil…

O několik hodin později slunce probudilo poušť k životu, zvěd věděl, že jeho hlídka skončila a tak opustil své stanoviště a vydal se zpět do Sentinelu. Hodil si batožinu na záda, sebral výstroj a seskočil do nižších pater. Už se blížil ke konci kaňonu… když mu kdosi podkopnul nohy a on sletěl hlavou k zemi. Tvrdý pád na kamení…

„Tak se mi to přeci nezdálo!“ silná ruka zvedla elfa ze země, „TY… JSEŠ S THALMOREM?!“
„Co to… DEMITRE?! Co tady děláš? Ty mě sleduješ?“
„Já se ptal první!“ nastavil mu meč pod krk, „Pověz mi, příteli, jseš natolik šílený, že nepoznáš ani svého nepřítele, nebo jen natolik hloupý, že si dovoluješ něco tak… nebezpečného?“
Hrdlo se ocitlo na suchu, „Hej… ehm… podívej. Vím, že to vypadá divně, a… a…“ redguard ho okřikl, aby mluvil k věci, „NEJSEM S THALMOREM! Pořád věrně sloužím císařské legii…“
„To vidím, když se pojíš s vysokým ušákem!“ prskl na něj.
Erutan se dostal z jeho sevření, meč mu už nedráždil krk, „Hele, ať už jsi viděl, co jsi viděl, není to tak, jak si myslíš. Ten altmer mi dává infor…“
„ZRÁDČE!“ rozzuřil se redguard.
„U KYNARETH, DEMITRE! Bez něj bychom se nedostali tam, kde teďka jsme! Thalmoráci ustupují!!“ však jeho slova přítele nepřesvědčila.
Stále na něj vzhlížel jak na nepřítele, když zakroutil hlavou, zandal meč do pochvy a smutně vydechl, „Nemůžu uvěřit, že jsem se přátelil se zrádcem!“ pomalu od něj odcházel, „Až se tohle doslechne legát Leronn…“
„HEJ!“ křikl na něj, „Jestli mu něco řekneš, tak…“ Demitr se zastavil a zajímalo ho, co z něj vypadne, „Tak ti znepříjemním život!“

Redguard jen povrchně odfrknul, nevěřil mu ani slovo. Osamocen a zahanben odcházel z kaňonu pryč a na jakékoli elfí volání, aby se zastavil a nechal si vše vysvětlit, nereagoval. Erutan pochopil, že nemá moc šancí ho přesvědčit o nevinnosti a úspěšné infiltraci mezi Thalmor. Došlo mu, čeho je jeho přítel schopný provést. Rychle se rozmýšlel, co udělá, protože moc dobře věděl, že pokud ho nějak neumlčí, už nikdy nespatří denní světlo…

Sníh dávno přestal padat z nebes, Jedovatka a Erutan konečně utíkali skrze stromy a skaliska, nedaleko tekoucího toku. Elf se neustále vyptával, kam mají namířeno, ale žena ho mlčky vedla jehličím a trsy rostoucího plazivce. Když uběhli několik mil a dostali se k rozsáhlému území, odkud ze země tryskala pára a horké proudy vody, zastavili se. Jedovatka si sedla na kámen a požádala ho, aby učinil totéž, jen rychle dodala, že musí počkat na někoho velmi důležitého. Bosmerovi se něco nezdálo, chtěl být co nejrychleji pryč z místa, ale než stačil zmínit své obavy, bylo již pozdě…

Stejným směrem se řítila pětice neznámých ozbrojených lidí. Erutanovi došlo, že to jsou Krváci, co ho chtějí zabít. Chtěl vstát ze země, ale Ingun ho silně chytla za ruku a řekla, aby zůstal. Dvojice posedávala na kamení, zatímco se pětice zuřivých přiblížila natolik, aby se obě skupinky poznaly. Leneri, v doprovodu dvou nordů, redguardky a orka, přistoupila blíže k elfovi, který se nehorázně chvěl. Temná tvář ho děsila, oči marně posílal z jejího obličeje pryč, ale nedařilo se mu to. Tak je aspoň zavřel a nadechl se. Místo smrti se dočkal jiného překvapení… Elfka zandala svou zbraň za opasek, klekla k němu a její nevěřícně hledící oči si ho prohlížely. Hladká ruka toužila dotknout se jeho tváře. Ostatní Krváci si zandali zbraně a postavili se za její záda…

„Udělala jsem vše, jak jste mi řekla, Leneri.“ ozvala se Jedovatka.
„Pojďme k pramenům.“ špitl vůdce, Ingun pomohla vstát Erutanovi ze země a pomalým krokem se všichni přemístili k nedalekým pramenům, vhodné pro odpočinek.

Tam Leneri poručila mužům a ženám, aby si odpočali před následujícím posláním, nordi se přemístili na druhý břeh, redguardka se přesunula s lukem v ruce na vyvýšené místo a hlídala pozici, Ingun odešla kousek stranou, natrhat různé rostoucí bylinky a zbývající ork se nadšeně vrhl do horkého proudu v plné zbroji a začal si užívat přírodní koupel. Oba meři zůstali opět sami. Na nedalekém kameni se usadili, Erutan hleděl do země a nechápal, co mělo tohle všechno znamenat. Leneri na něj hleděla jak na ducha, každou chvíli odvracel zrak ze země na ní. Jen bezduše seděla se stejným výrazem. Pak se mezi nimi prolomilo ticho…



„Jak?“ bosmer odvrátil zrak ze země, „Jak?“
Na to se lehce, ale opatrně usmál, „Thalmor. Včas mi zachránili život a já se k nim nečekaně dostal. Ale na tom už nesejde. Stejně mě zabiješ.“ ukázal na své tělo, „Tak do toho! Bodni mě!“
„To… neudělám!“ smutně mrkla, „Neudělám to, protože… huh. Zkrátka nemohu!“ rozklepala se, ale neplakala, „Když jsi mi znova umřel, padla na mě tíha tohohle světa. Smutek jsem se snažila rozkrájet, jak to jen šlo, ale sžíralo mě to víc a víc.“
„Mrzí mě, Leneri, žes trpěla.“ chytl se za čelo, „Mrzí mě to! Chtěl jsem se za tebou vrátit a všechno napravit.“ podíval se na ní, „Jaks přišla o skupinu?“
„Krváci poznali, že jsem se zbláznila, když jsem přišla o tebe… Stále častěji jsem odcházela na vražedné výpravy, abych zabila co nejvíce thalmoráků. Jako pomstu. Jenže, zašlo to až tak daleko, až mi většina přestala důvěřovat.“ otočila se na bojovníky kolem sebe, „Kromě těchto lidí. Ti mi stále věří.“
„Takže…“ zvážnil Erutan, „to celé s Gregorem… jaks mě chtěla zabít, to byla jenom hra?“.
Kývla hlavou, „Jak se stal vůdcem, musela jsem být po jeho boku a dělat mu milenku. Dodával mi opět pocit bezpečí a jistoty, že není vše ztracené. Ale jak ses objevil ty… bylo jasné, že tě chce zabít. Musela jsem to hrát a tebe děsit, abych ho přesvědčila.“ sklopila hlavu, „Tohle mě naučil Hadvur.“ poté vytáhla cosi z pouzdra uvnitř šatů, podivná černě zdobená dýka, „Když jsi vyprávěl, že potřebuješ mízu z prastarého stromu, musíš mít k tomu i tohle…“
„Nástroj, očarovaný vranicemi!“ nevěřil vlastním očím, „Kdes k tomu přišla?“
„Hadvur mi to kdysi dal jako znamení uznání, že jsem skutečným Krvákem… a jeho nejoblíbenějším následovníkem.“ předala mu nůž do rukou, „Zavedu tě k tomu stromu. Znám to místo, ale je velmi nebezpečné. Říká se, že onen kmen hlídají oživlé dřevěné stvůry, toužící po odplatě… Ten, co nechal ožít Zlatý list, prý řízl do kmene Prastarého a vytáhl z něj mízu. Ale také probudil tyto hlídače k životu.“
„Proto jdou s námi tví lidé?“ kývla hlavou, „Já… nevím, co mám na to říct.“
„Poděkovat mi můžeš později. Teď ale pojďme.“

Leneri pískla do okolí, všichni její společníci okamžitě vyrazili k ní a poslechli si, co má na srdci. Rychle je seznámila s plánem, který byl velmi nebezpečný. Museli dojít do nedaleké jeskyně Praotce stromů, odkud vezme její bývalý muž mízu z nejstaršího kmene na Tamrielu. Ale protože vědí, že místo bude hlídané přírodními hlídači, zvanými „Spriggani“, musí ho chránit. Nordi, ork a snědší žena kývli hlavou, Ingun oznámila, že počká venku, nebude kráčet do jeskyně. Jak se seznámili se situací, ihned vyrazili na místo, všichni si připravili zbraně a doufali, že tato nebezpečná akce vyjde.

Jeskyně s pradávným stromem nebyla daleko, pár minut běhu, a už stála celá skupinka před vstupem na tajemné místo. Jedovatka zůstala u vchodu, jak řekla, ale Erutanovi dala do rukou malou misku s hadrem, zbytek se nadechl a vstoupil dovnitř. Ze stropních kamenů visely trsy lišejníků, na některých místech byl slyšet vzdálený bublající tok. Několik klikatých úzkých chodeb vedlo družinu mezi kameny, než konečně z nich vystoupili a spatřili před sebou úchvatnou podívanou, kterou nikdo z nich ještě neviděl…Uvnitř vysoké jeskyně se tyčila další vysoká skála, na kterém rostl překrásný a mohutný listnatý strom.

Skupinka kráčela po kamenné cestě, všude kolem nich rostl život, ptáci zpívali příchod návštěvníků, včely a motýli létali na květech bujících rostlin. Dřevěná lávka je vedla dál kolem několika silnějších stromů, pod nimi burácela voda, bušící do ostrého kamení. Celé místo se zdálo nádherné… až moc.

„Vidělas někdy něco takového, Leneri?“ zeptal se jí Erutan.
„Ne. Takovou krásu ne.“ přiznala se a kývla na ostatní, „Připravte si zbraně, jestli byly ty pověry pravdivé…“

Sotva přešli mostek a vydali se směrem vzhůru ke stromu, v jejich okolí se rozeznělo křupání dřevin a šustění listů. Nordi se otočili vedle sebe a zděsili se… z vedlejšího smrku se probudila dřevěná a zářivě zelená stvůra, doprovázena děsivým hmyzím bzučením. Protáhla své dřevěné svaly a z těla se ozvalo velice strašlivé a nepříjemné zvolání, jako by chtěla tato bytost pronést, že nejsou vítáni. Než ale stačila Leneri zarazit jednoho z nordů, aby neútočil, meč usekl kus dřeva. To bytost jen více namíchlo. Následovalo ještě hlasitější zvolání, redguardka se ohlédla kolem sebe a jen rukou šťouchla do bosmerky, ta nevěřícně hleděla na blížící se hrozbu… Z horního patra, u Prastarého stromu, a i pod nimi, odkud přišli, se objevily tyto bytosti, běžící přímo na ně.

„BRAŇTE SE!!“ křikla Leneri, nord rozsekal prvního spriggana, poté se všichni postavili zády k sobě.

Ork se ozval, že bojovat proti dřevěným bytostem nebude nic složitého, ale mýlil se. Jen, co se k nim na několik sáhů přiblížil jeden z těchto dřevěných strážců, namířil rukou na orka a z dlaně vyletěl prapodivný roj světlušek, včel a dalšího otravného světélkujícího hmyzu, jenž orsimera zraňoval. Na jeho kůži se začaly objevovat první tržné rány od tohoto podivného roje a tak musel zelený bojovník opustit formaci a vrhl se proti sprigganovi se svou sekerou. Několik skvělých seků, a přírodní hlídač padl k zemi mrtev. Jen, co si oddychnul, čekalo ho nemilé překvapení, blížili se k němu další dva. Nordi vytušili, že sám nemá proti nim šanci, proto mu vyběhli na pomoc. Redguardka střílela po dalších strážcích z horního patra, jediní bosmeři zůstali při sobě.

„Musíš běžet nahoru! Řízni do stromu, vem mízu a vypadnem!“ křikla na něj, v tu chvíli jí překvapil další stromový hlídač, jenž jí udeřil pořádně po těle. Erutan se na něj vrhl, stačilo jediné seknutí a strom padl k zemi… nezvykle jednoduché. Pomohl bosmerce vstát na nohy, „Ta dýka je zabijí! TEĎ BĚŽ!“
„Oheň na ně taky působí, že jo?“ zeptal se a kývla hlavou, jen nechápala, proč se na takovou banalitu ptá. Když se mu v levé ruce objevily tančící plameny, její oči zůstaly v překvapení. S posledním pohledem na ní se rozloučil a vyběhl vzhůru k Prastarému.



Leneri se po pár vteřinách pustila taktéž do boje, nyní běžel Erutan sám po přírodním schodišti vzhůru, kde narážel nejen na překážející kořeny Prastarého, ale také na řítící se spriggany před ním. Se zuřivostí se oháněl očarovanou čepelí, jeden listnatý strážce padal k zemi za druhým. Několik dřevěných bytostí se v dálce zastavilo a namířilo na něj ruce… vzápětí bosmera obklopil agresivní roj lesního hmyzu, vytvářející stále větší a větší zranění. Ani zakrytí obličeje nestačilo, proto v zoufalství skočil za nejbližší strom a zády se opřel o něj. Roj zmizel, zespod zbroje cítil, jak se mu hmyz dostal pod kůži a teď jistě krvácel. Zuřivě si odpočítával několik vteřin, dokud se v hlavě nezamyslel nad plameny, které chtěl pustit z rukou. Jakmile se připravil, vylezl zpoza stromu a svou levačkou nechal proudit slabé plameny rovnou na ně. Ačkoli jeho magie byla stejně slabá jako síla novorozeněte, postačilo to. Spriggani se nedokázali ubránit ohni a během chvíli vzplanuli. Končetinami mávali kolem sebe, ale této chvíle Erutan využil. Vyběhnul ze skrýše rovnou k nim, do každého seknul dýkou a utíkal stále vzhůru, až se konečně dostal navrchol, kde stál posvátný kmen. Nic se v jeho okolí nenacházelo, nadechl se pořádně, prohlédl dřevinu a pohleděl i na samotnou dýku, kterou zapustil do kůry.

Rychlým pohybem ukrojil kousek dřeva, ze kterého vytékala míza. Pod onen kousek nastavil misku a nechal si do ní trochu nalít. Jakmile přestala míza téct, zakryl nádobu hadrem a vydal se zpět k Leneri.

„LENERI!!! MÁM TO!!“ křičel z plných plic už od schodiště, ale zrak si všiml, jak jeden z nordů ležel v kaluži krve, kolem něj trojice sprigganů, těšící se na orka. Samotná Leneri právě bojovala s jedním ze stromových strážců… po zbylých členech nebylo ani památky.

Rychle se k ní rozeběhl, kořeny přeskakoval a sáhy doslova létal, jen aby se co nejrychleji dostal ke své milované. Z bosmeří tváře tekla krev, spriggan se napřahoval ke smrtelnému úderu, ale už tak nestačil učinit. Dříve se do jeho těla zakousla vržená dýka, která ukončila stromový život. Za moment přiběhl elf za ženou.

„Děkuji!“ zvedla se ze země, „Musíme pryč!“ sdělila, že redguardka a druhý nord stačili utéct. Však si oba všimli, jak ork sám bojuje proti pětici přírodním strážcům, chtěli mu pomoct. Na moment se na ně otočil…
„ZDRŽÍM JE! ZMIZTE!“

S těmito slovy už na nic nečekali, Erutan chytl Leneri za ruku a velkým obloukem oběhli bojující hlouček. Kynareth byla nejspíše na jejich straně, lávku nikdo z přírodních hlídačů neokupoval a ani jeden z bojujících si nevšiml utíkající dvojice. Jakmile se dostali dostatečně daleko od boje, zaslechli velmi bolestivý orkský nářek. Elfka cestou smutně zavřela oči…

Venku už postával zbytek skupinky, Ingun se okamžitě rozeběhla k bosmerce a zjišťovala, jak na tom jsou. Když jí Erutan ukázal misku s mízou, všem se ulevilo… jediná elfka litovala, že nechala zmařit několik životů. Přeživší k ní přistoupili, snažili se jí uchlácholit, že to nebyla její vina. Povzbudivá slova ji trochu uklidnila, ohlédla se na bosmera a vzala si ho kousek stranou.

„Tak, a co teď? Máme mízu, ale nemohu tě přivést zpátky!“ smutně vydechla, „Proč ses dostal do téhle situace, Erutane? Proč?“
„Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo, Leneri.“ chtěl jí opět pohladit po tváři, ale odvrátila ji stranou.
„Když tě k nám přivedu, Gregor tě zabije! A když se vrátím sama… bez tvého mrtvého těla, ublíží mi!“
„Jestli se tě jen dotkne, Leneri, ZABIJU HO!“ bouchnul si na hruď a narovnal se.
„Tak mi aspoň něco prozraď!“ z očí se jí pustily malé krůpěje, „Koho to chceš probudit? Kde mají Stíni tábor?“ chytla ho za lokty, „Prosím! Řekni!“
„To nemohu říct, má milovaná.“ mrkl silně, „Moc rád bych ti řekl, kde se nacházejí, ale sám neznám ono místo.“ však její hlas naléhal, až ho nakonec přesvědčila, „Huh, tak dobrá. Jedna skupinka je s jakýmsi starcem v klášteře… ve Vyšném Hrothgaru.“ Leneri nevěřícně dodala, že se tam nemohl nikdo dostat, ale stručně jí vysvětlil, že si našli cestu, „Druhá skupinka je na místě, které Thalmor nikdy nedobyl…“ nesouhlasně pokynul hlavou, „Promiň, ale nevím, kde to je.“
„To je dobrý. To mi stačí.“ stále na něj hleděla, jako by mu chtěla něco říct osobního, ale slova nakonec polkla, „Víš, jak jsi vyprávěl o královně a její síle. Možná bych věděla, jak jí můžeme porazit.“ Erutan jí naslouchal, „Kdyžs umřel… zase, proklínala jsem naší bohyni a vždy před spaním jsem si četla knihu polobohů… daeder. A dozvěděla se něco překvapivého. Královna ovládá šestnáct daeder, ale ono jich je SEDMNÁCT! Ten poslední, Jyggalag, daedra řádu a čistoty, je sice opakem šíleného boha Sheogoratha, ale…“
„Počkej! Tys zavrhla naši Kynareth?“ elfka slabě kývla hlavou, „Ou… a, c-co mi tím chceš říct?“
„Kdyby se nám nějak podařilo přesvědčit toho posledního, aby nám pomohl, mohl by vše tady změnit!“ smutně vydechla, „Ale nemám tušení, jak to udělat. Možná… jestli se vám povede probudit toho starce, řekne ti víc než teďka já.“ náhle mu položila ruku na rameno a zahleděla hluboko do očí, „Ale musím tě poprosit. Ať už se od něj dozvíš cokoli a se Stíny naplánuješ nějaké další kroky, nepomáhej jim! PROSÍM! Udělej to pro mne!“
„Já… Nevím, Leneri.“ zakroutil hlavou, „Jestli chci, aby mi věřili, tak musím s nimi hrát. Ale…“ přiznal se, „já se k tobě vrátím! Najdu způsob, jak tohle všechno zastavíme! Vyženeme Thalmor a budem opět bok po boku!“ chtěl už dodat svou přísahu ke Kynareth, ale zastavil řeč.

Leneri pokynula hlavou, přivolala Ingun a řekla, že určitě jí budou určitě potřebovat. Byla totiž jedinou osobou, která dokázala z prapodivných věcí vytvořit lék nebo jed… lepšího kandidáta neměli po ruce. Po tiché chvilce ho bosmerka požádala, aby jí udeřil. Chtěla, aby se jí na tváři ukázala rána, kterou by přesvědčila Gregora o souboji mezi ní a Erutanem. To ovšem odmítal… nechtěl za žádných okolností udeřit svou nejmilovanější osobu i přes velká naléhání. Nakonec udělal něco jiného… dýkou si odřízl pramen vlasů, který namočil do své krve a to jí pak předal. A tvář ji pomaloval několika cákanci.

„Teď mu můžu říct, že jsem tě našla na nedalekém mostě. Stačils zabít několik mých lidí, ale nakonec jsem ti usekla hlavu. Bohužel, tvé tělo spadlo do řeky a po tobě zůstal jen pramen vlasů.“ ohlédla se po zbývajících ze skupinky, „Oni mi to dosvědčí…“
„Je mi líto, Leneri, že musím odejít…“ stále na ní hleděl, „Já se ti vrátím! Slibuji, má lásko!“
Ingun vyrušila dojemnou chvíli, „Jakmile probudím toho starce, pokusím se vrátit.“
Bosmerka kývla hlavou, „Vím, že mě stále miluješ. Ale já nevím.“ po těchto slovech padl na Erutana smutek, „Promiň, ale už běžte!“ usmála se naposledy, „Hodně štěstí, můj elfe!“ dvojice uprchlíků se vydala na dalekou cestu, elfka a zbytek skupinky zamířily zpět do hor.

Sentinelská krčma byla plná obyvatelstva a vojáků legie, jejž si chladili v horkém dni svá hrdla. U jednoho stolu posedávala trojice tribunových mužů, kteří si vyprávěli zážitky z minulých dnů a klábosili o různých dětinských tématech. Jaké překvapení, když jeden z nich spatřil v dáli přicházejícího Erutana s třemi žejdlíky chlastu a přisedl si k nim. Milerádi ho uvítali mezi sebou a pochválili mu další úspěšnou výzvědu.

„Sebrat thalmorákům nejdůležitější plány a takhle je překvapit… Hehe, nikdy dříve jsem se takhle skvěle nebavil!“ pronášel nižší muž a pozvedl korbel.
„Škoda, že takovejch akcí není víc. Rozhodně, ty máš na víc, Erutane!“ chválil ho svalovec.
„Huh… spíš bych byl radši na východě. Jak tenkrát v Elinhiru! Pamatujete, chlapi, na ten chládek? Pevnost Hel Ra… žádné starosti. Tady? Tohle je pravý opak!“ stěžoval si poslední z nich, s velkým plnovousem, oba veselí muži se do něj pustili, aby si přestal stěžovat, že to mohlo být horší.
„Hehe, pánové, ale my jsme mohli klidně být stále v Hel Ra!“ usmál se Erutan, legionáři prohlásili, že se tento krok nedal nijak zvrátit. To do zvěda vjela vlna odvahy a touha pomsty, „Pamatujete si, jak kolovaly ty řeči, že pojedeme domů? Víte, kdo to prohlásil?“ nastražili uši, „To Demitr! Zaslechl od kvestora slova, která měla pustit POUZE jeho domů! A aby si z nás vystřelil, tak…“
„Hej! To je vtip, že jo?“ zeptal se nižší muž, ale elf jen kroutil hlavou.
„Před týdnem, jak tu řádili zloději… Hádejte, kdo je zadržel?“ hádali jeho jméno, ale spletli se, „To byl Kobert. Demitr jen později přiběhl a slízl za něj smetanu!“ muži tuhli překvapením, bosmer ale věděl, že už jejich mysl nahlodal dost na to, aby vybouchli zlostí, opět spustil, „A tenkrát v Anvilu… než nás napadli. Každého z vás pomlouval!“ ukázal na zarostlého vojáka, „Tobě se smál, že jsi chudák!“, prst zamířil na svalovce, „O tobě pravil, že jsi tupec!“ a nakonec se dostal na posledního, „A tebe přirovnal ke „slabému vánku“… Nic nevydržíš!“
„TEN PARCHANT!“ vystartoval ze židle svalovec se zarostlým mužem, „KDE JE? Já mu ukážu… tupec!“
„Co si to o sobě myslí, tmavák?!“ křikl poslední z trojice, Erutan jen dodal, že jestli ho chtějí najít, tak ať ho hledají doma.

Trojice vojáků vytáhla zlato ze zbroje a odhodila na stůl, rychlým tempem vyrazili z lokálu, kamsi do města. Erutan se jen usmíval a doufal, že jeho šibalský plán vyjde. Za moment vyšel také z krčmy, směrem k Demitrovu domu. Když míjel uličku vedoucí do předměstí, všiml si oné trojice zuřivých mužů, kteří obklíčili svého tmavšího společníka. Už z dálky byly slyšet silné nadávky a otázky, jak si dovolil něco takového říct, Demitr nechápal, co to do nich vjelo. Bosmer kolem nich tiše prošel s úsměvem na rtech, za malou chvíli za sebou uslyšel padající pěsti a pády na zem. Jeho plán vyšel…



Dvojice uprchlíků se bořila v hlubokém sněhu ve svahu. I když uplynul den, jejich nohy se konečně dostaly před dveře mocného kláštera. Silnou pěstí zabušil do dveří… pár vteřin na to se otevřely a Seraf vyšel ven. Divil se, koho sebou vede. Po vysvětlení, že jeho společnice je zběhlá ve vytváření léků, je pustil dovnitř a opět zavřel za sebou. Trojice vyšla dovnitř kláštera, Jedovatka byla překvapena z tohoto místa a nevěřila vlastním očím. Mezi zdmi tančily plameny a místnosti byly mnohem lépe upraveny. Někde postávaly stolky s vykládanými zásobami, jinde knihy a vázy, ve kterých rostly skoro suché rostliny. Jak se zavřely dveře, do středu síně vběhli ostatní Stíni.

„Kdo to je?!“ ozvala se Ceranna z vyššího schodiště, po jejím boku kráčel neznámý zloděj.
„Vedu někoho, kdo nám probudí starce!“ ukázal elf na Ingun, ta předstoupila blíže, lučištnice však popadla zbraň a zamířila na ní, „Zaručil jsem jí bezpečí! Jestli jí zabiješ…“
„U… septimů!“ pronesl hlasitě zloděj, který předstoupil před ženu. Chvíli na ní hleděl, poté kleknul, „Madam Černošípková, je mi… ctí, že vás opět vidím. Živou a zdravou!“
„Já… taktéž děkuji.“ zvedla ho ze země, „Jsem překvapená, že vás tu také vidím, Runo!“
„Vy dva se znáte?“ zeptala se Graš, stojící na pravé straně sálu.
„Jistě! Matka paní Černošípkové byla naším dávným, ehm… sponzorem!“ přiznal se zloděj, „Její dcera,“ ukázal na děvče, „je výbornou alchymistkou. V oblasti… jedů a dalších, nepříjemných látek.“
„Jedy? K čemu nám tady budou jedy?“ zeptal se Seraf.
„Vysvětlovat vám něco složitého by zabralo spoustu času, předpokládám.“ promluvila Ingun, „Asi chcete probudit toho spícího, že ano? Erutan mě trochu seznámil se situací.“

Ačkoli Ceranna stále mířila lukem na příchozí ženu, Runa na ní mávl a odvedl ji k nedalekým lóžím, Seraf se vydal za nimi. Lučištnice a orčice chtěly znát důvod, proč jí přivedl sebou. Ale Erutanovo strohé vysvětlení jim postačilo, „Ona ho dokáže probudit. Nebo ty to dokážeš, Ceranno?“

Povolila tětivu, zandala zbraň a vydala se za léčitelkou, Graš zůstala s bosmerem v místnosti sama. Ingun se mezitím posadila na jednu prázdnou postel a začala zkoumat stav spícího. Misku s mízou si připravila do několika baněk a dalších aparatur, které si sebou táhla v torně. Nedokázala nikomu říct, jak dlouho jí to bude trvat, proto požádala všechny o maximální klid, který dostala. Mimo Runu nikdo nesměl do jejího okolí, plně se soustředila na svou práci…

Hodiny utíkaly věčně, sálem kráčeli Stíni netrpělivě a jen někdo v některou nehlídanou chvíli promluvil nahlas. Erutan stále hleděl do svého deníku a místo toho, aby si četl další zápisky, věnoval se těm starším. Za moment k němu usedl Seraf.

„Vypadáš nějak utrápeně, Sero.“
„Jo… vzpomenul jsem si na královninu řeč. Když mě vyléčili, říkala, že jsem kdysi v minulosti udělal drobnou chybu, která ji pomohla k dobytí Tamrielu.“ zakroutil hlavou, „Nemám vůbec tušení, co tím myslela. Nic mě nenapadá, co bych udělal špatně.“
„Třeba tě chtěla jen vystrašit.“ přitakal mu a chtěl pronést další slova, leč se mimo sál ozval podivný zvuk a hlas, který nepatřil nikomu z přítomných.

Všichni Stíni se probudili z tichosti a přemístili se do hlavního sálu, v dáli zaslechli blížící se řeč a jemné kroky. Čím déle postávali, tím rychleji hlasy sílily. Za malou chvíli se na schodišti objevila Ingun s Runou po boku starého muže v šedavém rouchu. Pomalým a opatrným krokem sestupovali ze schodů…

„Ona to dokázala!“ pronesla Graš a nevěřila vlastním očím.
„Měls pravdu, Erutane! Je vážně dobrá!“ přiznala Ceranna po jeho boku a nadále sledovala příchod starého mnicha.
„Bolí vás ještě něco, pane?“ ptala se Ingun starce, který jen dodával, že poznává ono místo, ale bylo o něco chudší.
„Kdo jsou ti lidé?“ zeptal se tlumeným hlasem.
„Skupinka posledních lidí, co bojují proti Thalmoru, pane…“ ukázal Runa na hlouček lidí a začal představovat Serafa a Graš… ovšem dál se nedostal, neboť do jeho řeči skočil Šedovousý s překvapeným pohledem.
„DRAKOROZENÝ? Vy… jste se vrátil!“ hleděl do středu hloučku, všichni přítomní se podívali na osobu, na kterou byla mířena ona slova.
„Proč na mě koukáte?“
„Erutane?“ nechápavě promluvila Ceranna, „Ty jseš drakorozený?“
„Tohle značně mění situaci, lidi…“ přiznal Seraf a taktéž nevěřícně hleděl na svého společníka.
„COŽE? Počkat!“ vyjekl elf, „Moment, moment…“ mával rukama kolem sebe, „Kdybych byl drakorozený, tak bych o tom musel něco vědět, ne?“
„JSTE DRAKOROZENÝ! PÁNI! HAHA!“ radostně hlásal stařec a vyšel pomalým krokem k němu.
„Jak jsi nám mohl tohle zatajit?!“ spustila Graš.
„Hej! Já nejsem drakorozený!“ hájil se elf, ale nikdo z přítomných mu nemohl uvěřit slova, „Jestli si dobře vzpomínáte, tak VŠICHNI víte, že jsem nebyl ve Skyrimu deset let!“
„Jste to vy! Určitě!!“ volal stařec a ukázal, aby přišel k němu.
Náhle se zastavila Ceranna, „Tak moment… Drakorozený uměl ovládat „hlas“! Ale za tu dobu, co se známe, jsi ani jednou nic nezařval! Neudělals to, co dokázal legendární drakorozený!“ Ceranna se zamyslela, „Tak schválně, jestli to umíš, ale jen si nemůžeš vzpomenout, zařvi!“ přikázala mu, leč elf nechápal, o co ho žádala, ale i na popud mnicha se nadechl.
„Ehm…“ ukázal na sešlého muže, „CHCÍPNI!“
„Ale néé!“ zvolal starší a ukázal mu rukama, jak vychází dech z úst. Poté se nadechl a svým hlasem zařval do stropu, „LOK VAH KOOR!!!“ jako když vedle nich udeří blesk, Runa s Ingun se skrčili, ostatní se kolem sebe ohlédli a hledali zdroj silného zvuku.
„To byl… ale hlas!“ zvolala Ceranna.
„To je Thu’um! Umění, které ovládáte, drakorozený!“



Bosmer se snažil přesvědčit, že není ten, za koho ho považují. Z úst vynášel rozumná vysvětlení a svědectví, kdy se zkrátka během první občanské války nezapojil do údajné záchrany světa. Nakonec mu Seraf uvěřil, ačkoli si stále nebyl ničím jistý. A protože ho neustále mistr Šedovousý nazýval oním hrdinou, poprosil ostatní, aby ho tak považovali, jen aby nemusel opakovat svá vysvětlení. Všichni kývli hlavou.

Ceranna po chvíli zvážila, že je vhodný čas zjistit, jak jim tento mistr může pomoct. Zeptala se ho, co mohou učinit, ale sám Šedovousí nevěděl, v jaké situaci se nacházejí. Stručný výklad nedávných událostí mu sice osvěžil paměť, ale nedalo řešení. Pak náhle Erutana zarazilo, když byl považován za bájného hrdinu, jak byl poražen Alduin, zvěstovatel konce světa.

„Áh. Drakorozený se naučil jeden z prvních řevů, který draci neuměli vyslovit. Tím dokázal Alduina přivést na Jícen světa a poté ho v Sovngardu porazit. Ale ten řev jsme neuměli. Ani… já ho doteď neznám.“
„A jak se to naučil?“ zeptala se Ceranna.
„Musel najít božský předmět… takzvaný „Svitek předků“. Listinu, ve které se píše minulost, přítomnost a budoucnost zároveň.“ zklamaně pak dodával, „Jenže s těmito věcmi je těžké si zahrávat…
„Svitek předků?“ zarazila se Ceranna, „Svitek, co ovládá minulost i budoucnost. To musíme mít!“
„No, dobře… to bychom nějak zvládli.“ spustil Seraf, „A kde se ten svitek nachází?“
„Paarthurnax nám prozradil, až když tady drakorozený zmizel ze světa,“ ukázal na zvěda, „jak porazil poprvé Alduina a co učinil v dalších krocích. Řekl nám, že svitek pak odnesl do Ledohradu. K zatvrzelým mágům, střežící svá sobecká tajemství…“

Jakmile stařec prozradil místo úkrytu, všem se naježily chlupy na kůži. Nikdo nechtěl uvěřit, že další pouť povede na nejstřeženější místo ve Skyrimu. Všichni začali pochybovat o možném vítězství nad zlatým okupantem…
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Kdo se přesune s Cerannou do Ledohradu?
1) Graš
2) Seraf
3) Runa