Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky V - Osvobození

Přidal Adrian_S dne 31.01.2016 22:37
#120

Část 23. - Zlatá tvář

Bosmeří čelo se orosilo, i když se za jeho zády ozýval bojový křik a ženské naléhání, aby si pospíšili, chytl si tvář do dlaní.

„Já… já… nevím!“ kroutil hlavou, nad stojící dvojicí se rozezněl daedří smích plný opovržení a mazanosti, „Těch možností je hodně! Co mám říct?!“
„Něco mě napadá!“ předstoupila před sochu Graš, „Clavicusi, tady je tvůj poslední verš…“
„ŽÁDNÉ TAKOVÉ!“ okřikla jí daedra natolik, až její tvář narazila tvrdě o zem a nepohnula se z místa, byť se o to všemi silami pokoušela, „JE TO HÁDANKA PRO ELFA! ON ROZHODNE O TVÉM OSUDU.

Erutan kroutil hlavou, nechal si zopakovat ještě jednou verše, ale nic ho nenapadalo. I přesto, že za jeho zády volali společníci o pomoc a o zrychlení nebezpečné hry, neklidně postával na místě.

„TAK UŽ NĚCO ŘEKNI!!!“ křikla na něj zoufale Graš.
„Nuže, elfe, čekal jsem dost dlouho na odpověď. Buď mi to řekneš hned, nebo si vezmu duši tvé orkské přítelkyně.“ Clavicus znova zopakoval celé verše, „Hráli jste se mnou dlouho, ale měli byste se bát, protože…?“
Ve chvíli, kdy pronášel ona slova, napadlo něco i hádajícího, však neměl tušení, zda mu tip vyjde či nikoli, „V TOM NEJLEPŠÍM TO MUSÍTE VZDÁT!“ ohlédl se na Graš, která protáčela zlověstně očima, „Nic lepšího mě nenapadlo!“

Jedna z altmeřích čepelí se konečně zakousla do nordského těla, šípy se přestaly dotýkat štítů a odrážet od zlatavých zbrojí. Blesky a další čarodějova kouzla se už neodrážela tak lehce od ochranných bariér, kterou měli vojáci na sobě. Však pro pronesení elfí odpovědi na hádanku se události náhle zpomalily… Co jindy se stihlo udělat za vteřinu, nyní trvalo desetkrát tolik. V této auře se ocitali všichní přítomní… až na Erutana s Graš.

„HA-HA-HA-HA-HA! VELMI DOBRÁ ODPOVĚĎ, ELFE!“ zasmál se Clavicus Ničemný, „Takhle jsem se nepobavil už celé věky.“ náhle si uvědomil, „Ale… áh… porazils mě! Čekal jsem, že si vezmu některou z vašich duší, ale…“ do řeči se přidalo i psí štěkání, „I Barbas chválí tvá slova! Právě nyní, když jste v tom nejlepším, se musíte vzdát. Stejně vám nic jiného nezbyde!“
Daedří síla konečně uvolnila orčici z temné náruče, opět si stoupla na nohy a poděkovala společníkovi, „Clavicusi Ničemný, nyní, když jsme tě porazili ve hře, dlužíš nám vyslyšení!“ daedra uznal svůj dluh a požádal je, aby se jí svěřili s přáním, „Já a mí přátelé vědí o spojení daeder s královnou Sylsris. Pro tebe a ostatní to musí být potupa, aby SMRTELNÍK ovládl NESMRTELNÉ!“
„Áh, ano. Jakožto daedra přání a tužeb vás musím vyslechnout. A abych vám řekl pravdu, moc se mi tato skutečnost nelíbí.“ přiznal se Clavicus, „Ale královna Sylsris učinila se mnou takovou dohodu, která je ale výhodná… hlavně pro mě!“
„O co tě žádala Sylsris?“ zeptal se Erutan s trochou obavy na jazyku.
„Ta Altmerka dorazila do mé svatyně před několika lety, ještě než vypukla ta slavná občanská válka a než se objevil „drakorozený“.“ na moment se odmlčel, „Ale o tom jsi snad slyšel, elfe, ne?“ Erutanovo čelo se zvrásnilo nechápavostí, „Přišla sem s prosbou o pomoc. Chtěla, aby jí daedry sloužily po dobu, kdy bude dobývat Tamriel a snažit přijmout veškerý lid, aby s ní odešel za Aurielem.“
„Docela velké přání, nemyslíš, Graš?“ ohlédl se na ní elf, ona jen pokývala hlavou, „Předpokládám, že jsi za to jistě něco chtěl.“
„Na oplátku nám ta žena zajistila svými pokoleními i dušemi, že až se tak stane a odejde k Aurielovi, TAMRIEL SE STANE SOUČÁSTÍ ZAPOMNĚNÍ!“ oběma hádajícím spadla čelist k zemi, „Taková lákavá nabídka se nenabízí často, navíc když…“ začal se chechtat, „JE PRO VŠECHNY DAEDRY VÍCE NEŽ SKVĚLÁ! AŽ ELFOVÉ ZMIZÍ, VŠICHNI OSTATNÍ SMRTELNÍCI BUDOU PATŘIT NÁÁÁM!!“
„Malakathova zlost na ní!“ křikla Graš do jeskyně, „Clavicusi, musíme jí zastavit!“
„NEMÁTE ŽÁDNOU ŠANCI JÍ ZASTAVIT! OBZVLÁŠŤ V TÉTO CHVÍLI…“
„A co máme dělat?!“ ozval se znova Erutan.

Altmeří meč se vytáhl z Ulfova těla, další čepel pomalu padala na Darwikovu hlavu a Cerannin šíp si tvořil cestu skrze helmici a hlavu zlatavého nepřítele. Ve chvíli, kdy se elf zeptal, co mají podniknout, se Clavicus jen zasmál a pronesl, aby si pomohli sami. Sarkastické rozloučení a opětné ticho dělalo společnost hádajícím.

„No, skvělý! Tohle bylo taky v plánu?!“ otočil se na Graš, která nechápala, co to mělo od daedry znamenat.

Než mu stačila nějak odpovědět, i oni sami na několik málo vteřin zpomalili, stejně jak jejich společníci, leč se po malém okamžiku vrátili do původní reality. Oba pocítili, že se něco změnilo, otočili hlavy k soše… Clavicus už nehladil psa.
Před monumentem se ozval štěkot, kterého si ani jeden z nich nevšiml. Čtyřnohý přítel před nima posedával a vrtěl ocasem, Graš okamžitě klekla a žádala, aby je nijak netrestal…

http://imgur.com/FvRckvp.jpg


„Ále, kvůli mně se nemusíte klanit, smrtelníci! Haf! HAF!“ ozvalo se z psí tlamy.
„Ty… mluvíš?“
„A proč bych neměl mluvit, špičaté ucho?“ naklonilo zvíře hlavu, „Už jsi potkal chodící kočky i ještěrky… a ty jseš překvapenej z mluvícího psa?“
„Ty budeš jistě Barbas!“ ozvala se Graš, „Odpusť mého přítele, že…“
„Ále, co bych mu měl odpouštět? Vždyť se toho tolik nestalo!“ opět několikrát štěknul, „Já jsem na rozdíl od mého páníčka ten mírnější…“ orčice již chtěla spustit svou řeč, ale nedostala se ke slovu, „Ale neplýtvejme časem! Nemohu vám přímo říct, jak zachráníte situaci, avšak mohu vám prozradit, kde najdete pomoc ve vašich plánech!“ oba smrtelníci nastražili uši, „Vyražte do ledových plání, je tam starobylé místo, kde se schovává velice mocná bytost.“ Barbas se zamyslel, „Myslím, že to místo se nazývá… Saarthal.“
„SAARTHAL?“ zopakovala orčice.
„Ano, ANO! Tam hledejte pomoc!“ pes zavrtěl ocasem, „Teď už je to jen na vás.“ opět si zaštěkal a v momentě se proměnil do obřího kamene, kam dopadala ruka mocného pána.

Zpomalená aura přestala v okolí působit, boj se vrátil do rychlého tempa a dva Stíni padli k zemi mrtví. Zbývající vojáci shodili posledního Norda na zem, vší silou se chtěli dostat k čarodějovi a lučištnici. Než se tak stalo, stačili oba hádající zvolat na své přátele, aby se stáhli. Lukostřelkyně naposled vystřelila do nejbližšího vojáka a čaroděj seslal do země ohnivou kouli, která na pár okamžiků zpomalila útočníky. Čtveřice rychle vyběhla schodiště, Erutan u východu nad sochou spatřil řetěz, ovládající mechanismus v mřížích. Jakmile zatáhl a zvuk probudil jeskyni, mříže sjely do země. S vervou Stíni utekli z jeskyně do zasněžené krajiny… s Thalmorem v zádech.

Slunce se klanělo nad obzorem, rudý hábit se táhl od jednoho konce moře k druhému a nad kulatými střechami se začaly kdesi v dálce třpytit první slabší hvězdy. Sentinel pomalu upadal do tichého a klidného zatemnění, dva císařští zvědi mířili ulicí do jednoho z domů v předměstí. Zavrzaní ve dveřích a vstup do osvětlené světnice… během chvíle se do Demitrovy náruče vrhla Redguardka ve žlutavých šatech. Mírný polibkem přivítala i Erutana a požádala oba, aby se usadili ke stolu.

Vůně pečeného masa a padání kapek sladkého vína do korbele neslo oběma mužům radost z pobytu za zdmi. Žena kolem nich kráčela a nabízela speciality, které stačila během dne uvařit. Jen, co se zvědi pustili do hodování, sedla si na židli a začala konverzovat. Vyptávala se jich, jak jim dnes šla služba a zda nezahlédli nepřítele v poušti. Muži jí vyprávěli o momentální klidné situaci, Erutan s hrdostí dodával, že se v okolí pouště nenachází kromě beduínů a nomádů žádný Thalmorák. Demitr se stále usmíval na ženu, pod stolem jí rukou hladil nohu. Oči si všimly, jak Redguardka má něco na srdci, zvěd jen pokynul hlavou a otočil se na přítele.

„Ashra se tě chce dlouho zeptat na jednu trošku osobnější otázku, Erutane. Smí?“ bez rozmýšlení jí pobídl, aby se ptala.
„Jaká byla tvá žena?“ elfovi smutně zkameněla tvář, „Já… vím, neměla jsem se na to ptát, ale zajímá mě dlouho, jak… třeba vařila. Nebo, co bylo na ní zvláštní?“
„Ashro!“ trochu výraznějším hlasem jí upozornil, že zašla daleko.
„To je v pořádku, Demitre.“ otočil se zpět na Redguardku, „Má žena byla pokladem už na první pohled…“ nadechl se, „Krása byla jedna z mála předností, kterou ovládala. Hlas by uklidnil i duševně chorého muže a zpěv… ten se rovnal chrámovému sboru.“ popadl korbel a napil se, „Je to už sedm let, co jsem jí opustil.“
Ashra ho chytla za ruku, „Omlouvám se, Erutane. Já, nechtěla jsem se tě takhle dotknout.“
Usmál se, „To je v pořádku, nemusíš se omlouvat. Ostatně… už jsem o ní dlouho nemluvil.“ pohleděl jí do očí a poté na Demitra, v páru si všiml jisté podobnosti, „No, a jak jste se poznali vy?“

Chvíli zavládlo ticho, pár se tiše zasmál a muž spustil vyprávění, „Ále… vlastně docela náhodou. Pamatuješ si, jak jsem ti v Cyrodiilu říkal, proč jsem vstoupil do legie?“ Erutan zakýval hlavou, „No, tys už řekl o sobě dost osobních věcí, teď něco o mně. Před tím, než jsem se dal do armády, býval jsem námořníkem na jedné z obchodních lodí. Přesně před osmi lety vyrazila naše loď ze Stros M’Kaie na jih Valenského Lesa. Bohužel v oné době se nám moc nedařilo… jako po obchodní stránce, malý žold a drsné zacházení, jako bychom byli otroci. Při plavbě zpět se posádka vzbouřila a převzala loď, jenže mezi námi byl jeden dobrotivec, který nás hned po příjezdu do přístavu prásknul.“
„Byls v tom nevinně, ne?“
Demitr zakroutil hlavou, „Já vyvolal onu vzpouru.“ Ashra ho chytla pevně za ruku, „Hned ten den se konal soud s jasnými rozsudky. Někteří z posádky skončili na šibenici a někteří šli pod sekeru.“ ohlédl se na Ashru a usmál se, „Nebýt téhle princezny, byl bych mrtvý.“
„Dělala jsem pro vojsko takovou „výpomoc“. Když byl někdo hladový nebo potřeboval ošatit, zajistila jsem to.“ vyprávěla žena, „V cele smrti jsem našla Demitra a nabídla mu poslední večeři, i pro zbývající živou posádku.“
„V té chvíli, kdy jsem se ponořil do jejích očí, mi došlo, že mám ještě pro co žít. Řekla mi, že dělá pro armádu… a hned mi došlo, jak se můžu zachránit.“ usmál se na ní a pevně si jí přitiskl k tělu, až ho rukama objala kolem krku, „Dalšího rána jsem požádal místní důstojníky, že jim chci nabídnout službu jako voják. Kupodivu vyhověli, ale nebyl to žádný med…“
„No, a pak jsme se potkávali každou chvíli a… zamilovali se.“ pohladila ho po tváři.
„Protože jsem byl vlastně zločinec, nemohl jsem si vybírat, kde chci sloužit nebo s kým chci být. Byl jsem věčně posílán do různých částí Hammerfellu. Ale až tady, v Sentinelu, jsem se na nějakou dobu usadil. A jednoho dne našel i Ashru.“ ponořil ruce do jejích vlasů, „Ona mě vlastně zachránila.“ a políbil jí.

Když viděl Erutan, co k ní Demitr cítil, napil se pořádně z korbele a vstal ze židle, tmavší pár nechápal, co ho to popadlo.

„Pěkný příběh, příteli. Myslím, že když vás tu nechám o samotě. Vystačíte si.“ usmál se na něj, ale Demitr odmítal jeho návrh, chtěl, aby zůstal, „Dej pokoj, příteli. Vím, že ji chceš. Nebudu vás rušit. Půjdu na hlídku, když tak se… ehm, za několik hodin vrátím.“ přemístil se ke dveřím a zabral za kliku.
„Děkuji, Erutane.“ ozvala se Ashra, „Děkuji, že jsi s ním po boku!“

Elfovo pokynutí hlavou bylo dostatečnou odpovědí, jakmile vyšel ven z domu, zaslechl uvnitř lehčí smích a šum. Nad svými pronesenými slovy se usmál a nohy zamířil do pouště. Pod schodištěm domu si vytáhl tornu s již připravenými věcmi na průzkum, hodil si jí na ramena a vydal na dalekou cestu za hradbu.

Po několika desítkách minut dorazil k nejbližšímu kaňonu, kde si před časem zřídil své stanoviště. Na menší vyvýšenině měl již připravený táborový oheň a za kamením volně ležely lahve alkoholu pro posílení smyslů. Jen shodil ze sebe batožinu, pustil se do křesání, po pár vteřinách se roztančily plamínky. Praskot větviček a létání jisker vzhůru ho obklopovalo, zády se opřel o skálu a posadil se. Z opasku si vytáhl deník a kalamář, menším dřívkem zapisoval další prožité události, ohledně hlídky v Sentinelu a steskem po domově. Když psal nejvíce emotivní část svých tužeb, v okolí zaslechl pád kamení a zrychlený dech. Okamžitě zaklapl knihu a zasnul do brašny, ze zadních skalisek vytáhl luk s několika šípy a připravil se ke střelbě. Několik vteřin čekal, než se kdosi vynoří ze spodní části skal… a dočkal se.

Neznámé ruce se vyhouply na plošinku s Bosmerem, silný výdech vyhodil tělo na kámen a obličej se ohlédl po mířícím střelci. Do Erutana vjel vztek, když šíp zamířil na neznámého altmeřího vojáka…

„ZADRŽ! NESTŘÍLEJ!“ křikl nepřítel zcela srozumitelně, vytáhl meč z opasku a po vteřině jej odhodil ke zvědu, ten však nepřestal držet kus lanka na zbrani, „Nestřílej, prosím! Podívej, vím, že to bude znět divně a… a… bláznivě.“ pouštěl voják ruce k sobě, „Hledal jsem tě!“


http://imgur.com/RE6DIvR.jpg


Erutan se mlčky krčil nad ohněm, stále připraven vystřelit, Altmer si mezitím sundal helmici a odkryl tak svou tvář. Obličej byl tak mladý, že sotva znal svět, ruce drobné jak srnčí končetiny a oči zářily i v nepříjemném šeru. Helmici odhodil k meči, pomalým plíživým krokem se přemístil k ohništi a usadil se. Když pustil ruce k ohni, Bosmer povolil tětivu a sklopil luk, nechápal, co to provádí.

„Asi mě nepoznáváš, ale já si tě stále pamatuji!“ Erutan přimhouřil nechápavě okem, „Tam… na pláži. Mohls mě zabít, ale neudělals to!“ pohlédl na střelce, „Nejsem tady, abych tě zabil. Mohl bys odložit…?“
„NE!“ ozval se rázně elf.
„Huh…“ zakýval hlavou Altmer, „Dobře. Já… rozumím ti. Taky bych ti nevěřil, kdybych byl na tvém místě a ty na mém. Ale, přeci tě nějak musím ujistit, že tu nejsem jako nepřítel.“ rukou zajel do zbroje a začal cosi vytahovat, však jakmile Erutan opět natáhl tětivu a zamířil, pustil své ruce a ukazoval, že v nich nemá zbraň, pomalu opět zajel do zbroje a jednou rukou vytáhnul kus pergamenu, který dal na stranu, co nejblíže k němu, „Tohle se ti bude hodit. Je to plánek pouště, kde jsou naše pozice. Odnes je svému veliteli…“
„Co… cože?“ pomalým a opatrným krokem se přemístil ke kresbě, rychle po ní sáhl, ale Altmer se ani o píď nehnul, jen odvrátil zrak do ohně. Ruka roztáhla pergamen, na kterém byly skutečně vyznačeny body s čísly, dostal vysvětlení, že se jedná o počet vojáků, „Co tady vůbec děláš? Víš o tom, že tě mohu HNED TEĎ ZABÍT?“
„Říkal jsem si, že je tohle bláznovství. Buď mě zabiješ ty, nebo můj velitel. Ale neměl jsem na výběr.“ ohlédl se opět na něj, „Nikdo z našich neví, že tu jsem… A asi by bylo moudré, kdyby to nevěděl ani nikdo z vašich. Přeci jen, mít po boku nepřítele není nejlepší…“
„Ten plánek je jistě falešný! Myslíš si, že ti tohle uvěřím?“
„Těžko tě přesvědčím, že mluvím pravdu. Chápu.“ zakýval hlavou, „Jak říkám, odnes to veliteli a přesvědč se. Když jednu z těchto stanovišť napadnete, získáte výhodu a další zásoby. Navíc v tom prostředním se nacházejí plány generála Orrama. Slyšels o něm, ne?“ Erutan mlčel, „Když je získáte, tak na nějakou dobu vyženete mé jednotky z pouště.“ opět se zahleděl do ohně, „A to už za to stojí, ne?“
„Proč to děláš?“ nepřestal na něj mířit, „Proč zrazuješ své lidi?“
„Protožes mi zachránil život. Oni ne!“ nadechl se, „Ať už bych udělal cokoli, dříve či později bych umřel. Tvou rukou, nebo někoho jiného. Ale JÁ chci žít!“ vstal ze země, Bosmer stále na něj mířil, „Thalmor je mocný a silný, však v některých věcech neuvážený. A když jsi mi daroval život, došlo mi, že nepřítel nemusí být jen zlý. A ty nejsi zlý, elfe.“

Altmer se otočil k němu zády, sehnul se pro svou odhozenou výstroj, Erutan chtěl vystřelit, ale cosi ho v něm brzdilo a nutilo zachovat klid. Jakmile si neznámý nasadil helmici a zandal meč, ohlédl se na střelce, „Za tři dny se tu v tuto dobu opět objevím a dám ti další naše plány.“ beze strachu se přemístil k okraji skály a chystal se slézt níže, než tak udělal, naposled se otočil na Bosmera, „Neboj, neprozradím tě… příteli.“ usmál se na něj, tělo seskočilo do nižších pater skal.

Erutan se rozeběhl k okraji skály a spatřil, jak se voják od něj každou vteřinu vzdaloval jiným směrem, než přišel. Ani se neohlédl zpět. Bosmer mohl natáhnout luk a vystřelit po něm, aby zneškodnil jistou hrozbu… leč ruka stále pevně držela tětivu, až ji po chvíli povolila a šíp klidně vyčkával v lanku. Něco se mu nezdálo… nechápal, proč mu nepřítel poskytl informace, které by zajistily pro císařské vojáky značnou výhodu. Jako kámen postával na místě a doposud nemohl uvěřit tomuto zážitku…


Sníh létal kolem udýchaných hlav Stínů, větve stromů narážely do tváří a stopy se tvořily v hluboké navátině. Za utíkající čtveřicí se ozýval hlasitý thalmorský roh, hory rozléhaly ozvěnu do širokého okolí. Až po několika uběhlých mílích, kdy se čtveřice zastavila nedaleko mostku u Trevovy řeky, si konečně ve vyšším křovisku schovala a oddechla. Poslední běžící, Seraf, tiše hleděl do okolí, v rukách se objevila purpurová aura a její tlumený tlukot srdce se rozléhal na jejich místě.

„Zdá se, že jsme se jim ztratili… Uff, to bylo o vous!“ Dunmer přestal čarovat a ohlédl se na ostatní, z Ceranniny ruky vytékal malý pramínek krve, zato z orkského a elfího čela proudila řeka potu, čaroděj se ihned pustil do léčení zranění.
„Jak já nesnáším Thalmory!“ křikla tiše Ceranna, ruka se jí pomalu začala hojit.
„Díky, elfe, že jsi mi zachránil život! Už zase…“ usmála se Graš.
„Fajn, zrádci… Co se stalo s tou daedrou?“ zeptala se jich lučištnice, načež orčice jí začala vyprávět o hádance, jenž elf uhodl. Detailně prozradila, co jim Clavicus sdělil, do léčitele a zraněné vjela dávka obavy.
„To je špatné… Jestliže nemůžeme odstranit královnu, jak můžeme zabránit Thalmoru v trvalé obsazení?“ Seraf přestal čarovat, na ruce nebylo ani škrábnutí.
„Barbas řekl, že můžeme najít pomoc v Saarthalu!“ oběma Stínům zkameněla tvář, „Je to daleko a… nepředpokládám, že by to místo nebylo hlídáno.“
„Hehe…“ zasmála se sarkasticky, „Saarthal. Proč ne Markarth nebo… Riften? To by bylo mnohem snazší…“ náhle zkameněla, „Ále, co si to nalhávám… zažila jsem snad někdy něco snadného?“
„Chce to zachovat chladnou hlavu, Ceranno.“ ujišťoval jí Seraf.
„Je mi líto těch tří, co tam zůstali.“ sklopil Erutan hlavu, „Omlouvám se, že jsem tam… zmatkoval. Měl jsem to říct dřív!“
Ceranna se na něj nehezky zahleděla, „Na tom už nesejde, jsou mrtví. Nemůžeme se pro ně vrátit. Věděli, do čeho jdou. Huh… Sigdis bude zase řádit!“
„Měli byste si na chvíli odpočinout.“ ohlédl se do okolí Seraf, „Budu držet hlídku.“ jen, co dořekl návrh, se v okolí ozvalo blížící se troubení rohu.
„Nebudeme odpočívat! Stále nás hledají!“ zvedla se Graš, i když se ve Cerannině tváři objevila nenávist a zlost, „Vím, kde je Saarthal, ale nevím, jak se tam bezpečně dostat. Znáte někdo nějakou cestu?“

I když byla lučištnice velice zuřivá, poslechla Serafa a zachovala si aspoň na tuto chvíli chladnou hlavu. Ceranna prozradila, že zná jednu cestu, která je však daleká a dosti nebezpečná. V tomto okamžiku neměli moc na výběr, nemohli se vydat přes nedaleký Ivarův Dvůr, který byl jistě pod rouchem Altmerů a na cestu do Riftenu neměli moc sil. Žena rychlým krokem vyběhla z křoví a zamířila přes nehlídaný most na sever. Jakmile jí ostatní doběhli, prozrazovala další části trasy, kudy musí projít, aby si jich nikdo nevšiml.

Hlas rohu stále zněl v horách, ale čtveřice utíkala skrze temný les jak padající stín během stmívání. Měli štěstí, že se thalmorské hlídky na cestách opravdu zdržovaly na kameni a nevstupovaly do přírody. Sice během putování narazili na několik divokých zvířat, vylekaně prchající od nich, ale kromě těchto střetnutí na nic nebezpečnějšího nenarazili. Po několika vysílených hodinách utekli z Podzimního lesa… Teď jim stačilo, aby se dostali na vyprahlé pláně, plné gejzírů a parných jezírek. Jakmile se dostali na okraj tohoto místa, Ceranna si oddechla, byla totiž přesvědčena, že se odtud do Saarthalu dostanou snadno, i když… mrazivou cestou.

Když se nohy konečně dostaly k vysokým skalám, daleko od cesty, teprve teď vůdce pokynula všem, aby odhodili svá břemena a odpočali si, však bez rozdělání ohně. Sama se navrhla, že bude mít první hlídku, následně jí měl vystřídat Seraf a nakonec Erutan, orčici stále nevěřila. Žena vyšplhala na skálu, odkud měla dobrý výhled do všech stran. Elfové si pod ní přisedli ke kamení a kořenům, vylézající z vyššího převisu, jediná Graš zůstala naproti nim, opřená o skálu. Měli výhodu, že svítil měsíc, i ti, co seděli na zemi, viděli dobře do nedalekého lesa. Po okamžiku se ozval Seraf a ptal se Erutana, jak se mu povedlo přežít, když byl mezi Krváky. Bosmer ho ale zklamal, odmítavě pronesl, že se nechce o tomhle bavit, odůvodnil to osobními věcmi. Zklamaný čaroděj jen pokynul hlavou a usnul.

Jakmile se odebral ke spánku, Erutan vytáhl z opasku svůj deník. Než stačil otočit na poslední rozečtené listy, z konce deníku mu vypadla přeložená stránka na zem. Sáhl po ní a otevřel… oči mu ztuhly překvapením.

Rozpálené Slunce probudilo hammerfellské město jako nikdy jindy. Trhovci ve městě hlasitě křičeli a nabízeli své zboží, místní ženy doprovázely své drahocenné protějšky v krásných šatech a ještě zářivějšími barvami, zločinci v okovech, po dozorem mocných strážců zákona, čistili ulice košťaty od všelijakého nepořádku.

Skrze tyto hloučky procházel Erutan s Demitrem v poklidné náladě, oba se bavili mezi sebou o budoucích plánech a přáních, které si chtěli splnit. Uprostřed řeči se Redguard zastavil a pohleděl na stánek, kde jeden trhovec prodával náhrdelníky z kvalitního materiálu. Bez řečí se od svého druha odtrhl, hodlal nakupovat. Jakmile za ním došel přítel, v ruce již třímal nádherný zlatý přívěšek s černým kamenem uprostřed…

„Ashra má ráda tyhle přívěšky. Určitě jí udělám radost!“ ohlédl se na Erutana a spokojeně zaplatil kupci, dárek poté zasunul do zbroje.
„Vlastně, na to jsem se tě zapomenul zeptat, Demitre…“ nastražil uši, „Jste manželé?“
„My? Hehe, ne… vlastně ještě ne. Chtěl jsem Ashru požádat o ruku, ale… no, když jsem byl v cele, nechtěli mi přivést kněze.“
„A co to uspořádat teďka?“ oba se zastavili na okraji další ulice, „Podívej, legát nám nezadal důležité úkoly… a obřad se dá domluvit do několika dnů.“ položil mu ruku na rameno, „Rád ti půjdu za svědka, Demitre.“
Redguardova kamenná tvář se náhle rozesmála, „Jsem rád, že na mě takto myslíš, příteli. Ale… hehe, s Ashrou jsem se domluvil, že se vezmeme, až bude po všem. Až skončí tahle válka.“ taky mu položil ruku na rameno, „Každopádně, díky za nabídku. Jako svědka bych si tě vzal!“ pobídl ho, aby opět vyrazili na prohlídku ulic.

Erutan mu nadšeně vyprávěl, jak by si představoval jeho svatbu. Obřad v paláci města, samotnou hostinu na náměstí, případně doma v soukromí a jako svatební cestu by vyrazili někam na moře. Samotnému se zamlouval nápad, ale nechtěl s ničím předbíhat. Když ale spustil Demitr svou řeč, Erutan se ohlížel po stáncích… na jednom zanechal oči a své tělo zastavil. U kovárny, kde na kovadlinu dopadalo kladivo, měla neznámá Nordka rozbitý stan, na němž visely pergameny s různými tvářemi.

„Běž napřed, Demitre. Nebo… počkej tu chvíli!“ rozhodl elf a vydal se k obchodnici.

Rudovlasá žena v pouštním oblečení se nepříjemně rozhlížela po okolí ulice a přilehlého náměstí. Od pohledu se zdálo, že neměla doposud mnoho zákazníků. A když spatřila, jak se k ní blíží jeden z císařských vojáků, jen pootočila očima, tiše doufala, že brzy odejde. Elf jí pozdravil a zamířil oči na kresby neznámých lidí.

„Kdo jsou ti lidé?“
„Nemám tušení… Měšťané, možná cestovatelé. Lidé, kteří mě nějakým způsobem zaujali.“ pronesla.
„Všechny vypadají krásně…“ otočil se k ní, „Čím jste to kreslila? A jak dlouho vám to trvalo?“
Rukou ukázala na stůl, „Tenhle Dunmer mi trval půl hodiny… a tenhle Redguard zase dvě hodiny. A čímže to kreslím? Dřevěným uhlem. Je to nejjednodušší způsob, jak někoho zachytit.“

Jak se tak díval zvěd po kresbách, hlavně pověšené na stanu, zarazil se na jednom obrázku s podivně malovanou ženou. Elfkou.

„Kdo je to?“ ukázal na ní.
„Jak jsem říkala, neznám ji.“ odvětila Nordka, „Ale tahle je obzvlášť povedená… Říkám ji „Černovláska“. Její vlasy mě natolik zaujaly, že jsem zkrátka nemohla odolat!“.
„To jste kreslila dneska?“
„Jo… před pár hodinama. Jakmile jsem skončila, odešla bez poděkování kamsi do města.“ podívala se na něj s jistým podezřením, „Jestli jí chcete, bude vás to stát… no… deset septimů?“

Erutan ani na moment neváhal, ze zbroje vytáhl měšec a z něj dvojnásobek požadované ceny. Ty pak předal ženě do rukou, ona mu naopak předala boží obrázek.

„Jste štědrý, vojáku. Děkuji vám! Jestli chcete, můžu vás také nakreslit!“
„Ne, to je dobrý… díky.“ poděkoval jí a přímo před ní roztáhl kresbu, kde oči nemohly uvěřit, co vidí, „Když si odmyslím to malování… vypadá jak Leneri!“ žasnul nad obrázkem, koutkem oka zamířil na kreslířku, „Kdybyste jí opět spatřila, dejte vědět některému ze strážců, aby mě našli!“
„Á, zatraceně! Mohlo mi to dojít, že je to nějaký zločinec!“ zaklela Nordka, „Co provedla?“
Zvěd se usmál, „Ukradla mi srdce!“ stručně popsal důvod a odešel od stánku pryč k Demitrovi, ten netrpělivě postával kus za ním a doufal, že mu prozradí, co nakoupil, což se ale nedozvěděl.


http://imgur.com/kyqT9CC.jpg


Téhož dne, v domě Redguardů, si vytáhnul deník z brašny a obrázek za pomocí nitě a tenké jehly přišil na poslední stránku. Jakmile se Bosmerka na něj pevně usmívala, ucítil na své duši radost a uklidnění. Svou knihu poté zavřel…

Oči se probudily do skyrimské tmavé přírody, ruce stále držely obrázek elfky, která se i po několika letech nošení na suchu i v mokru, stále usmívala. Prsty jezdily po tváři a vlasech…

„Bylas se mnou každý den…“ pronesl tiše, otočil poslední stránku a na zemi si všiml několika slabých dřevěných třísek, ostrých jako jehličky. Sebral je ze země, z kousku svého oděvu nařízl tenkou nitku, kterou poté použil pro zašití obrázku. Za moment se portrét Bosmerky usmíval na poslední stránce.

Cvrlikot nočních živočichů zněl několik hodin, Masser se přemisťoval po obloze a slabý chrapot unavené skupinky halil okolí. Až když šel Seraf hlídat okolí a Cerrana se usadila do elfí blízkosti, konečně i on usnul. V očích se mu zjevily útržky z minulosti, kdy se loučil s domovem a objímal naposledy svou ženu. Ačkoli se obrázky měnily velice rychle, stále mu bylo líto některých věcí, kterých se nechtěl dopustit. Při každém pohledu do její tváře se ozvala z těla lítost a smutek, jenž ponechal Leneri v osamocení. Chvílemi se držel jejích rukou, ale neznámá síla s ním natolik trhla, že se od ní vzdaloval stále rychleji… marně se snažil natáhnout ruku.

Jak po děsivé noční můře se probudil, pot mu brázdil po čele a strach se ozval v očích. Teď si uvědomil, že způsobil více bolesti, než si chtěl přiznat. Stále ho drásalo pomyšlení na nedávné spojenectví s Thalmorem… každé slovo, které tam kdo vypustil, ho děsilo.

„Musím zjistit, co jsem udělal v Hammerfellu! Jak jsem zradil Tamriel? JAK?!“ ptal se v duchu sám sebe.

Než si stačil odpovědět, přišel k němu Seraf s požadavkem, aby ho vystřídal na hlídce. Bez odmluv se zvednul ze země a vyšel na místo, kde hlídkovali ostatní členové skupinky. Nohy se zakously do skály, uši naslouchaly tiché přírodě a zrak hleděl do stále spící krajiny. Sotva se opřel zády o menší kámen a zamířil na východní cestu, vedoucí do Kynina Hájku, na obloze se probudily první červánky… Skyrim se probouzel do nového dne.

Hodiny utekly velice rychle, ačkoli si Erutan všiml početné skupiny neznámých lidí na cestě, nedělal si starosti, že by je našli na tomto místě. Jakmile vyšlo Slunce a paprsky se konečně dotkly samotných spících, seskočil z vyvýšené pozice rovnou k nim a probudil je. Beze snídaně, bez dalšího zdržování vyrazili severním směrem. Tentokrát museli překonat řeku a v nebezpečné blízkosti kráčet kolem Thalmorských stanovišť. Byl to riskantní plán, ale Ceranna si byla vědoma, co dělá.

Celé dopoledne se trmáceli skrze lesy a hornatou půdou. I když je vedla nepříjemným terénem, kdy se pod nimi půda doslova drolila a jen stěží se vzájemně podporovali, dostali se z nebezpečného kraje ven. Na jednom z nižších vrcholků spatřili v dáli nordské město, které snad ještě spalo. Jedinému Erutanovi se naježila kůže z událostí, které tam zažil. Však na kochání se přírodou neměli čas, bez řečí se vydali kupředu, skrze zasněžené hory. Kousek od nich se také nacházel vstup do tábora Krváků, který si Erutan pamatoval. Ovšem, nehodlal prozradit nic o tomto místě, neměl tušení, zda se tam někdo nachází či jestli by je někdo uvítal s otevřenou náručí. Svůj dech raději polknul a doufal, že na nikoho v okolí nenarazí…

Slunce nad nimi proplulo půlku oblohy, než se dostali potají skrze dwemerské rozvaliny, obývané altmerskou posádkou. Když překonaly hory u Raldbtharu, do všech se opřel silný mráz a sníh, na kterou nebyl nikdo z nich zvyklý. I samotná Ceranna, ačkoli to byla Nordka jak se patří, pociťovala neskutečnou zimu. Každý krok, který ušli, je mrazil stále víc a víc. Zásoby jim dávno došly, oděvy byly těžké a studené, jako by ležely věčnost v nejhlubších vodách. Jen, co slezli hory a ocitli se u nedaleké krčmy, se rozpoutala divoká sněhová bouře. Mráz ještě více zesílil, vítr si s nimi pohrával, jako by neexistovali… drsná země ukázala svou pravou tvář.

Samozřejmě, že Erutan s Graš navrhli návštěvu krčmy, leč jejich zrak ještě více ztuhl, když spatřili návštěvníky u dveří, kteří si jich nevšimli…

„Zatraceně! Zase Thalmoráci!“
„Máme Serafa, Ceranno! On je zvládne!“ ohlédl se Bosmer na Dunmera, který jen nepřívětivě kroutil hlavou.
„Mám ruce zmrzlé až na kost. Než něco sešlu, budem mrtví.“
„Sakra, tak se do nich pustíme ručně!“ navrhla orčice.
„V tobě je ještě síla k boji? Ve mně teda už ne… a to něco vydržím!“ přiznala se žena, schovávající se za stromem, mezitím se altmerská hlídka schovala dovnitř, „Nezastavujeme se! Musíme pokračovat dál!“

S nechutí a opovržením nad vzniklou situací se Stíni proplížili kolem krčmy. I když byli překvapeni, že jsou venku uvázáni koně, ani se jich nedotkli. Ceranna hned sdělila, že by se akorát prozradili, ať už samotnou krádeží nebo zanechanými stopy. Zima je tížila, ale činila jim jistou výhodu… žádná další hlídka nekráčela po stezkách a kamenných cestách.

Kousek od krčmy „U Noční brány“ vedla stezka skrze ledový průsmyk, kterým se skupinka dala. Nebyla to jedna z nejschůdnějších cest, ale díky krokům mezi kamennými stěnami, je vítr a sněhové vločky přestaly na chvíli obtěžovat. Na vrcholku se zastavili… Graš přistoupila blíže k podivnému výklenku a rukou odhrnula sníh. Kus podivného kamene vylezl z bílé hmoty, čím více ruka odhrnovala navátinu, tím rychleji se jim zjevila malá zachovaná svatyně bohu Arkajovi.

„Jestli vám to pomůže, pomodlete se. Třeba vás to zahřeje…“ pronesla tiše Graš a stoupla si na protější stranu.

Zbylá trojice tančila na místě, horké dechy foukala do rukou a myšlenky posílala ke všem svatým, aby zima přestala. Leč ani jeden z nich se nepomodlil, považovali to za zbytečnost… Aspoň tu chvíli strávili, než se vítr uklidnil a oni mohli opět vyrazit do mrazivých plání… ještě drsnějších.

Severní část této provincie byla pro ně zkouškou oddanosti a odhodlání… Brodění se polovinou těla v hustém sněhu, za doprovodu mručení břicha a dávno zmrzlých končetin, je ničilo jak po fyzické, tak i po psychické stránce. Samotná Graš hlasitě hekala vyčerpáním a Seraf se klepal jak osika… Trpělivost je pomalu opouštěla.

„Hej!“ ukázala Ceranna nečekaně před sebe, „Támhle něco je! Za tou ledovou zdí!“ v dáli padala zem níže, a čím více se blížili k onomu místu, tím méně se už brodili sněhem.

Za několik málo chvil vylezli úplně zmrzlí ze sněhu, kolem nich se ocitly bloky zamrzlé skály a klouzavého ledu, jenž je vedl na vytoužené místo. Všichni se pokrčili a rozestoupili.

„Saarthal!“ ozvala se nadšeně orčice, „My… my to zvládli!“
„Huh… doufám, že najdem uvnitř něco, co nás zahřeje!“ přál si Dunmer a chtěl se vydat kupředu, leč ho Ceranna svou chladnou rukou zastavila.
„Počkej! Podívej se na zem!“ všichni pohlédli do sněhu, ozdobeného neznámými stopami.
„Jsou čerstvé?“ zeptal se Seraf, na ráz vyšli k nim Ceranna a Erutan. Oba se ve stejnou chvíli dotkli nejen stopy, ale svých rukou, pohledy se setkaly a jasně si řekly, kde mají své hranice.
„Ehm… promiň, myslel jsem, že bych to mohl zjistit.“ vzdával se Bosmer, žena jen kývla hlavou.
„Jsou několik hodin staré…“ a zahleděla se do okolí starých vykopávek, „Divné… Jsou tu stopy, ale nejsou tu hlídky…“
„Saarthal byl vždycky hlídán. Thalmor považoval toto místo za modlu Nordů!“ pronášela Graš, „Tohle bude jistě past! A neptejte se mě, kolik jich tu je! NEMÁM TUŠENÍ!“
„Dost, Graš!“ okřikl jí Erutan, „Nemusíš tolik křičet.“ ohlédl se po Ceranně, „Podívej, můžu obhlédnout místo, jestli tu někdo není. Vy zůstaňte tady, dám vám znamení, jestli bude vše bezpečné! Ano?“
„Chceš se nechat zabít?“ zeptal se ho Seraf.
„Ne, ale dlužím vám to!“ vytáhnul si dýku z pochvy a vyrazil kupředu do zavátých rozvalin.

http://imgur.com/ZSUNgTc.jpg


Tělo se krčilo pod zmrzlým kamenem, oči hleděly na všechny strany a dech si tajně přál, aby nikdo nebyl opravdu v okolí. Stopy mířily kamsi pryč od vykopávek, Erutan sestoupil na jednu dřevěnou plošinu s výhledem na vstup do nitra země. Nikde nebylo ani živáčka. Na své společníky mávnul rukou, sám se vydal ke kovovým dveřím na dně místa. Za málo minut dorazili všichni, kupodivu jejich těla se z neznámého důvodu zahřívala.

„Divné… Mrzne, ale přitom nám není zima.“ natáhl ruku před sebe Dunmer, chlupy mu spadly zpět na pokožku.
„Na co čekáme?“ přistoupila Graš ke dveřím a chtěla je otevřít… leč marně, „Umí tady někdo otevřít dveře bez klíče?“ všichni se podívali na sebe a jen nepřítomně pokrčili rameny, „No, to jsme to vyhráli…“
„Dokážeš se dostat kamkoli, kde jsou nepřátelé… ale do zamčené budovy ne?“ ohlédla se Ceranna na Erutana, jako by mohl za všechnu nepříjemnost, „Ty jseš mi ale zvěd…“
„Dík, já zapomněl, že jsi dokonalá!“
„DOST, VY DVA!“ ozval se Seraf, oba na něj zamířili oči, „Mám nápad, jak se dovnitř dostat, ale… bude to trochu nebezpečné. A myslím si, že i dost slyšitelné…“
„Vzhledem k bouři, co tu teďka je, si myslím, že trocha hluku neuškodí…“ přiznala orčice, „Co máš za plán?“

Seraf všem vysvětlil, jak nejsnadněji otevřít dveře bez klíče a za pomocí magie. Na dveře by umístil několik výbušných elementárních run, které by odpálil na dálku jedním z živelných kouzel. Leč narazil na problém, se kterým mu museli ostatní pomoci.

„Mám zmrzlé ruce. Mé magické schopnosti jsou oslabeny. Potřebuji trochu tepla, jinak…“
„Huh, TAK JO!“ ozvala se naštvaně střelkyně a bez jakýchkoliv výčitek se přitiskla k čaroději a svým tělem ho hřála, dokonce mu ruce pustila dovnitř své zbroje. Elf a orčice nevěřícně hleděli, jak si Seraf nečekaně užívá horké chvíle.
„Ho-hoooou, tohle bych od tebe nečekal, Ceranno!“
„Eh… raději dej vědět, až tě ruce přestanou mrznout, jasné? Pak dostaneš facku!“

Samozřejmě, že si Seraf chtěl nechat ruce co nejdéle na ženském těle, ale to se mu po několika chvílích nepodařilo. Jakmile je vytáhla zespod zbroje, věnovala mu takovou facku, až ho to posadilo do sněhu. Mocné plesknutí se rozléhalo po stěnách vykopávek…

„Výborně, Ceranno. Jako když spadne kovadlina na kámen…“ pronesla Graš, „Nechceš to udělat znova? Co když nás Thalmor neslyšel?“
„Sklapni, Graš!“ okřikl jí Erutan, „Můžeš čarovat?“
Seraf si rychle procvičoval prsty, „Ano, Sero. Mohu… Jsem připraven.“

Dunmer se přesunul ke dveřím, vyčaroval do všech stran dveří jednu z magických run, která se zaryla do kovu a zazářila. Oheň lehce plápolal, mráz praskal do stran a blesky jiskřily do menších výšek. Jakmile byly dveře obklopeny těmtito znaky, přesunul se na nejvzdálenější plošinu, společně s ostatními. Do ruky si připravil ohnivou kouli a pevně doufal, že jeho plán vyjde.

„Tak, do toho!“ pronesl tiše, ruce uvolnily ohnivou kouli, mířící do run. Mocná exploze, jak přímé hromobití… Kouř se uvolnil ze dveří a kousky ostrého ledu se rozletěly do okolí. Jakmile všichni přišli zpět na místo, Graš lehce zatáhla za dveře… rezavé vrzání je uvítalo.

„Dobrá práce, Serafe!“ nadechl se Erutan a navrhl, že půjde první, naopak Dunmer jako poslední, „Pojďme najít záchranu!“ Stíni vstoupili dovnitř starodávného místa, dveře se za nimi zavřely.
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Koho najdou v Saarthalu?
1) nordského šlechtice
2) starého zloděje
3) mladou dívenku

Upravil/a Adrian_S dne 23.09.2017 01:15