Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky V - Osvobození

Přidal Adrian_S dne 16.01.2016 00:21
#116

Část 22. - Do Zapomnění a ještě dál!

„Překvapenej?“ pronesla žena v šupinové zbroji, elf jen těžce a nechápavě pokynul hlavou, „A já myslela, že už se neuvidíme.“
„Jak jste se tu…?“ jeho otázka byla přerušena příchodem dvou mužů, ti se postavili po boku a tiše sledovali rozhovor.
„Na tom nesejde, kde jsme se tu vzali. Důležité je, že tě tady máme!“ z úst vyšel velmi temný hlas, „A TY konečně posloužíš mému účelu!“ rozkázala, aby ho jeden z mužů svázal, druhý ho praštil rukojetí palcátu po hlavě, aby nemohl odporovat.

http://imgur.com/GzfnBpK.jpg


Malátné tělo padlo na zem, ruce se dostala za záda a silné lano mu zabránilo v pohybu s končetinami. Jakmile ho svázali, zvedli ho z traviny a přinutili k pohybu. Ceranna vedla skupinku rychlým tempem, hned za ní muž s palcátem, uprostřed svázaný Erutan a konec řady jistil muž s obouručním mečem.
Měl plno otázek, snažil se každou chvíli zastavit skupinu a promluvit si, co s ním chtějí udělat, leč mocná ruka do něj strkala a nutila pokračovat v chůzi. V hlavě se mu zrodil plán útěku, do kterého se však raději nepouštěl. Moc dobře věděl, než by stačil utéct daleko, do zad by se mu zakousl smrtelný šíp. Až do setmění putovali krajinou, než nohy dorazily kamsi do zasněženého lesa.…

„Utáboříme se tu!“ rozhodla žena a nakázala mužům, aby jeden zajistil okolí a druhý přivázal vězně ke stromu, ona sama se chtěla vydat na lov.

Palcátník odvedl elfa k nedalekému stromu od budoucího ohniště. Než mu muž dal do úst roubík, pronesl, aby mu přivolal Cerannu, chtěl s ní mluvit. Stínovi se požadavek nelíbil, ale učinil, o co ho požádal, do minutky přišla i s doprovodem.

„Kam se aspoň jde?“ vydechoval zhluboka.
„Copak? Chystáš se někam?“
„Já jen… heh… jestli je tohle moje poslední cesta… Chtěl bych si číst ve svém deníku!“ smutně se podíval na ženu, „Mohla bys mi sundat pouta? Chci si opravdu jen číst! Slibuji!“
Tichý smích se nesl v okolí, Ceranna k němu poklekla, „Tu knihu už potřebovat nebudeš, Bosmere! A jestli to vážně chceš vědět… jdeme za Sigdisem. Doufám, že mi pomůžeš jako klíč k vyjednávání.“
„Já-já, cože? Ony jsou nějaké rozepře?“ žena se ohlédla po svém společníkovi, který jen kýval hlavou a vložil mu do úst kus hadru, aby nemohl mluvit.

Elf se snažil ze všech sil rozkřičet a dostat se z lanového objetí, leč silné uzly a vrstva látky mu znemožnila jakýkoli pokus. Oba Stíni se zvedli ze země, žena se vydala kamsi do přírody, zatímco muž připravoval ohniště. Do očí se mu vloudil smutek, když si uvědomil, že v této chvíli se nemůže nijak zachránit. Po lovu a zajištění okolí si sedli nepříjemní lidé k ohništi a tiše o něčem hovořili, přesto sledovali svázaného. I když mrzl, unaven a vystrašen raději zavřel dveře do reality a nechal se vtáhnout do snového světa…

Kožené zdi a tmavší světlo halilo skupinku lehce oděných lidí s tmavou pletí a trojici mužů v rudých zbrojích. Posedávali ve středu stavby u rozdělaného ohniště, nad nímž visely zavěšené bylinky, vydávající nádherné aroma.

Trojice žen u stěn hleděla na velkého Redguarda, poklidně pokuřujícího jakési listí, napěchované v píšťalce. Natáhl do sebe několik dávek, ty vypustil do ohně, až se plamen lehce zvednul. Podivnou dýmku poté předal muži v legionářské zbroji, Demitrovi Khozirovi, který se uklonil před darem a také se nadechl. Jakmile i on do sebe dostal několik dávek omamného kuřiva a vypustil je ze sebe, předal je svému příteli Erutanu Vlaarinovi. Netušíc, o co jde a na popud ostatních do sebe natáhl tak silný dech, až se mu uvnitř těla orgány vzbouřily. Však vydržel… několikrát si se zavřenými ústy odkašlal a pustil do ohně hustý kouř, který okamžitě vzplanul. Dýmku po chvilce prohlížení poslal do rukou Koberta Rodyma, s úsměvem jí přijal a natáhl do těla, co nejvíce dokázal. Spokojeně poté odeslal své pozdravy do plamenů. Veliký Redguard v kozí a koňské kůži se usmál, roztáhl ruce a pronesl cosi ve zvláštním jazyce.

„Thurana potěšilo podstoupení tohoto rituálu, přátelé!“ ohlédl se Demitr na své společníky, „Jestliže teď zvedne ruce…“ nestačil dokončit, neboť Redguard natáhl své paže k ohni a pomalu je zvedl vzhůru, plameny zesílily, až na vrchol. Jakmile je vrátil zpět k tělu, oheň se uklidnil, „Ano! Spojenectví mezi nomády a císařskou legií jsou již stejné, jako udržování ohně! Když se o něj staráte dobře, bude vás provázet všude.“
„Takže… už jsme spojenci?“
„Ano, Erutane. Rituál je zdárně u konce!“ Demitr pronesl vítězná slova, všichni účastníci se postavili a uklonili se velkému muži, rukou jim ukazoval volnou cestu ven ze stanu.

Kobert a Erutan vyšli první ven, za jejich zády se objevil Demitr s velkým Thuranem, jenž mu šeptal cosi do ucha. Když se na něj oba zadívali, uviděli spokojenost a úsměv na tváři. Oba Redguardi si potřásli rukou a rozešli se. Jejich tmavší společník hned prozradil, že je spojenectví naplno sjednané a nemají se čeho obávat. Teď se mohli vrátit zpět na základnu.

V malém pouštím táboře se procházelo několik udatných mužů s turbany na hlavách a se zbraněmi u pasu. Ženy plnily vodu z nedaleké studny, jen některé věšely prádlo na provazech, namotané na kůlech mezi stany. Nedaleko od nich se učily děti nomádů jezdit na koni, radostně výskali na sebe. Než zvědi rozhodli, co dál podniknou, přišla za nima nomádka s hadrem a dvěma vaky na vodu, opět cosi neznámého pronesla na tmavšího společníka. Oba se poté uklonili a žena odešla.

„Zásoby na zpáteční cestu. Tohle je od nich tak… milé!“
„Uhh… abych ti řekl pravdu, Demitre, jsem rád, že už jsme spojenci.“ pronesl hrdě Erutan, „Nevěřil jsem tomu, ale…“ zabušil si rukou na hruď, „jsme nejlepší!“
„Jo! To jsme!“ přidal se Kobert, „Teď už to jen cesta zpátky za legátem a máme zase na čas vystaráno.“
Demitr se ohlédl po táboře, ve tváři mu byl vidět stesk a smutek, „Když si uvědomím, že můj lid takhle kdysi dávno žil, a vlastně ještě žije. Je to… zvláštní. Jako bych je zrazoval. Jako bych tu měl zůstat…“
„Hej,“ chytl ho elf za rameno, „nesmíš to takhle brát. Ber to tak, že můžeš být prostředníkem mezi tvými lidmi a císařskou legií!“ zahleděl se mu do očí, „A to už něco znamená!“
„Má pravdu, Demitre. Nemusíš být smutný!“
Po chvíli přemýšlení zakýval hlavou, „Máte pravdu! Jsem stále doma! A dojít sem není nic těžkého!“
„Tak se vydáme na cestu, ne?“ zeptal se Bosmer, na to se už hrdě ozval Redguard, aby ho následovali kamsi do pouště.

Stanový tábor se ocitl za jejich zády, trojice kráčela klidným tempem kamsi do písečné země, kde jim společnost dělala pouze samotná zrnková země a vysoká skaliska, vyčnívající ze země. Duny a vítr se jim připlétávaly do cesty, a ačkoli je čekala spousta mil, nepropadali panice. Několik hodin míjeli kaňony a kamenné stráně zrovna ve chvíli, kdy jim Slunce pražilo na hlavy. Ale i tak je to nerozhodilo.

http://imgur.com/We9IKuO.jpg


V nohách se jim ozvala ujitá část trasy, ve stínu pod skalami se na chvilku utábořili a aby si lépe odpočali, vyprávěli si humorné historky… povzbuzení přišlo vhod. Ačkoli se bavili mezi sebou, v duchu si každý z nich uvědomil, že byli vlastně společně každou chvíli… už od seznámení, až do teď. Než se vydali na cestu, vytáhl Demitr láhev vína z torny, kterou si schovával na horší časy a otevřel ji.

„Bratři, když si uvědomím, že tu jsme stále a bavíme se mezi sebou, připadáte mi… jako rodina.“ Kobert už chtěl s úsměvem namítat, ale nedostal se ke slovu, „Víte, chtěl bych si s vámi připít. Abychom zapomenuli na minulé starosti a do doby, než vykopeme Thalmoráky z NAŠICH zemí, zůstali těmi nejlepšími přáteli!“ pozvedl víno, „NA PŘÁTELSTVÍ!“ a napil se.
Poté předal lahev Kobertovi, „Na přátelství! A na brzký konec války!“.
Jakmile se i on posilnil, poslal nápoj Erutanovi, který s úsměvem hleděl na dvojici, „Na přátelství! A na návrat domů!“, po posilnění podal Demitrovi lahev, tu zabalil a opět se vydali na cestu…


„Vstávej, elfisko!“ přistál kopanec na stehno, oči se probudily tak rychle, jako nikdy jindy. Celý vyděšený hleděl na ne-zrovna hezky tvářícího se šermíře, jenž malou dýkou rozřízl svazující lano, „Tak, pojď! Pokračujeme!“ velice silně ho popadl za paži a vytáhl ze země.

Ceranna uhasila zbytky ohniště a palcátník se snažil vytvořit falešné stopy ve sněhu. Však místo probuzení do světla se skupinka probudila do tmy, pro Erutana něco neobvyklého. Jak se tábor zrušil, velení se opět ujala žena a velmi rázným hlasem sdělila směr pokračování. Opět ve stejné formaci putovali krajinou tak rychle jak jen mohli. Ani na moment nezastavili…

Celou noc putovali po krajině a velice bedlivě si hlídali záda. Na pochodující thalmorské hlídky narazili nespočetněkrát, naštěstí se všem vyhnuli, ale měli co dělat. Hlavně Ceranna, jedním okem sledovala okolí a druhým zase bezbranného Erutana. Doufala, že na ně nijak neupozorní, což se nestalo. Avšak takový nápad se mu dostavil do hlavy, jen neměl dostatek odvahy ho vykonat. Něco mu říkalo, aby raději spolupracoval, mysl mu dodávala klid, že vše dokáže vysvětlit… ale slova na ony události poněkud ztrácel…

Nohy se už neprodíraly lesním porostem a smrdutým močálem, nyní již kráčely po studeném sněhu a zamrzlém pobřeží, do kterého bušily mořské vlny. Vůně okolí a svěží vítr z moře Přízraků uklidnilo Stíny jak nikdy dříve. Během útěku si elf rozpomenul na minulé chvíle, kdy ještě zjišťoval informace o Mikradanovi před jeho samotnou záchranou, a na výpravy za Cerannou…

Stíni se blížili ke svému cíli, vůdčí ruka zastavila pochod a samotná žena se zhluboka nadechla. Před nimi se nacházel vstup do jeskyně, u něj hlídající dvojice Nordů s připravenými zbraněmi. Luk a palcát zamířil na příchozí, chtěli vysvětlení, co tu pohledávájí, ale když jim Ceranna prozradila, že má zajímavý úlovek s cennými informacemi, zandali zbraně.

„Fajn. Půjdu s nima dovnitř, ty tady zůstaň!“ pronesla hlídající seveřanka na svého druha, aby zůstal u vchodu do jeskyně, ten jen kývnul hlavou, „Varuji tě, Ceranno, zkus zkusit něco blbého a zaplatíš za to!“

Čtveřice Stínů s elfem vstoupili do nitra ležení, během cesty jeden z mužů zastavil na pár vteřin svázaného a rozřízl mu pouta se slovy „Tohle už nebudeš potřebovat!“. Pak do něj opět strčil, aby nezdržoval.

„Ehm, můžeš mi říct, proč jdeme za Sigdisem?“ ptal se Erutan, ale Ceranna zela tichostí, „Co mě čeká? Co chceš se mnou udělat?“

Zeleň a bublání vody se rozeznělo do okolí. Avšak tentokrát místo svěžího a čerstvého vzduchu, který cítil Bosmer po prvním vstupu do tábora, se vznášela štiplavá vůně a strach. Pomalým tempem kráčeli kupředu, dokud je malá skupinka Stínů, roztroušených po táboře, nezastavila s již připravenými zbraněmi. Nikdo z dvojice návštěvníků nechápal, co se děje, ale jen se ohlédli kolem sebe, zkameněly jim tváře… Většinu stanů halil popel, na zemi se ocitaly kaluže krve, vlévající se do malého toku. U břehu jezírka ležela hromada mrtvých těl v elfích i nordských zbrojích. Žár táborového ohně utlumovaly další roztřílené či pořezané mrtvoly, které tam každou chvilku s brekem přidával mladý klučina. Hromada sudů a vaků vyčkávala v tichosti na ruce pracantů, až se naloží. Na jednom ze sudů posedával někdo, koho Erutan ihned jmenoval… Seraf.

Jak kráčeli do středu tábora, jeden z mužů se oddělil od skupinky a zamířil pryč. U kovárny postával další z vyšších urostlých mužů, jenž si s pochodní hlídal krčící se orčici. Než se stačil doprovázejících Nordů zeptat, co se tu stalo, z přední části vyběhla další dvojice Stínů, připravena k útoku, však se rozezněl mocný hlas a zastavil jejich zuřivost. Ze zatáčky vyšel statný bojovník, jeho nehezká tvář byla dostatečným důkazem, jak je rád vidí…

http://imgur.com/EBUPtMK.jpg


„Vida, koukněme, kdopak to k nám přichází! Copak, copak, malá holčičko? Rozmyslela sis návrat k nám? Už tě samota nebaví?“
„Bejt tebou DRŽÍM HUBU a POSLOUCHÁŠ MĚ, Sigdisi!“ okřikla ho Ceranna, byť na ní mířily zbraně, „Já nepřišla žadonit o tvou milost! Kvůli tomu tu nejsem!“
Sigdis a jeho pobočníci se zasmáli, „Ten byl dobrej, děvče… Fakt, že jo… Nemáš nějakej lepší?“
„Může mi někdo říct, co se tu stalo?“ náhle se ozval Erutan, ale prosté „Drž hubu!“ od lučištnice u Sigdise, ho umlčelo.
„Koukám, že sis sebou přivedla i našeho bývalého přítele…“ zabručel, „No, jasně! Mluvím s tebou, Bosmere! Myslíš si, že si na tebe nepamatuji? Vybavuji si každou tvou otázku, když ses vyptával na události, během tvé nepřítomnosti… A cos mi řekl o sobě TY?!“ vycenil zuby, „Nechtěl bys něco prozradit, zrádče?“
„Zrádče? ZRÁDČE?!“ ozval se hlasitě elf, „Co to má znamenat? Já jsem vás nikdy nezradil!“
„KDE JE MIKRADAN?!“ křikla žena se stále nataženým lukem, v tu chvíli si uvědomil, kdo na něj míří.
„Mě… mě to moc mrzí, Eriko.“ sklopil hlavu, „Mi-Mikradan je mrt…“
„MRTVÝ! DÍKY TOBĚ, TY PARCHANTE!“ už se chystala vypustit šíp, ale Sigdis jí zastavil.
„Já za to nemůžu! Byli jsme přepadeni Krváky!!“ rozhodl se hájit, „Zajali nás a… neměl jsem možnost…“
„Na tom nesejde, jestlis měl možnost nebo ne. Díky tobě jsme ztratili jednoho z nejlepších zvědů! Ty ses mu těžko rovnal, ubožáku! TEBE MĚLI ZABÍT, NE JEHO!“ hrdě pronesl Sigdis, do Erutana vjelo mimo vzteku i svědomí, sklopil hlavu, „A pak tě najednou Ceranna uvidí s nima, jak si krásně pochoduješ po Samotě a vrháš se na toho zkurveného kočičáka! CO MI NA TO ŘEKNEŠ?!“
Erutan se zhluboka a zuřivě nadechl, „Měl bys mi být vděčný! Ano, máte pravdu! Dostal jsem se mezi ně, protože jsem chtěl zjistit co nejvíce… ohledně jejich plánů a taktiky. Neříkám, že jsem se nic nedozvěděl, vím toho hodně! A kdybych jim neukázal svou loajalitu a nevzali by mě na ten atentát…“ ohlédl se na lučištnici před ním, „Ceranna by už nežila! Já jí zachránil život! Krváci ji chtěli zabít!“ žena se na něj otočila, „Tohles jim taky řekla, nebo sis to nechala pro sebe?“

Doufal, že jeho řeč pohne s jejím svědomím, ale mýlil se. Ohlédla se zpět na Sigdise, „Nevedu ho sem kvůli tomu, aby se hájil. Ale vedu ho kvůli tomu, protože má jistě cenné thalmorské informace! A jestli se chceš hádat kvůli tomu, kdo z nás dvou je lepší vůdce, tak jsem to JÁ!“ muž se nehezky zatvářil, ona ukázala na elfa, „Našla jsem ho s družinou, sloužící královně!“ všem mužům i ženám se zatajil dech, „Je jedním z nich!!“
„ZABTE HO!!“ křikl kdosi, „TEN PARCHANT VYZRADIL NAŠÍ ZÁKLADNU!“ Erutan se nevinně hájil, ale všichni opomíjeli jeho slova.
„Tak nejdříve nás zradí tahle orkská děvka…“ ohlédl se na svázanou ženu s vyděšenou tváří, „Pak se postaví proti mně můj bývalý rival, přepadnou nás Thalmoráci a teď do toho ještě ty!“ rozzuřil se Sigdis, vytáhl si meč ze zad, „TAK A DOST! Teď je na čase se pomstít!“
„ZADRŽ, VŮDCE!“ seskočil ze sudů Seraf a přiblížil se k hloučku, „Myslím si, že když má informace, jak tu Ceranna pověděla, mohl by nám je prozradit. Když ho tu máme, využijem toho!“
Do jeskyně se vloudilo ticho, „Má pravdu, Sigdisi! Nech ho mluvit!“ poradil mu Björn u boku, vůdce zandal zbraň.
„Fajn… Ale chci znát všechno! A jestli se nám pokusíš něco nalhat, neočekávej život! MLUV!“

Ceranna se ohlédla na elfa, zda je připraven mluvit, ten jen kývnul hlavou, nechala ho předstoupit před sebe. Z boty si vytáhla dýku, ujistila vůdce, že ho při první příležitosti o útěk popraví. Erutan se rozhlédl kolem sebe, oči všech Nordů a dalších přeživších ras na něj hleděly tak přísně, až ho v srdci zabolelo. Nadechl se… a spustil příběh o sobě, když se dostal mezi Krváky. Pověděl jim každou výpravu i myšlenku, které se drží, však neprozradil, kdo je vůdcem skupiny a kde se nacházejí. Oba stinní vůdci nehýřili radostí… Namísto toho řekl, jak se setkal s věštcem, po kterém tak dlouho pátrali.
Leč, než se stačil vrátit se skupinkou zpět do bezpečí, zajal ho Thalmor a nechal vyléčit. Z dalších slov, která následovala, jen ostatní kroutili hlavou. Několik jedinců ho označilo za lháře a švindlíře, ale jakmile se zmínil o Šavlozubácích a královnině cíli, samotný Sigdis zkoprněl. O co horší reakce nastala po rčení temného tajemství…

„KRÁLOVNA OVLÁDÁ DAEDRY! To proto se jí podařilo snadno dobýt Tamriel!“
„Žertuješ, že jo?“ zeptal Seraf, ale vážná elfí tvář mu odvětila, že nemá zrovna na humor pomyšlení.
„U… DEVÍTKY!“ povolil Björn, i všichni ostatní, samotná Ceranna se na elfa podívala jak na zjevení, „To… to nemůže být pravda!“
„Bohužel je, Björne.“ otočil se Erutan na ostatní, „Viděl jsem, čím její společníci disponují a jakou mocí se snaží dosáhnout cíle! A jestliže jsem rozuměl všemu, co mi bylo řečeno…“
„Pak je naše snažení marné!“ jeho slova doplnila Ceranna, zvedla hlavu na vůdce, „Nemůžeme bojovat proti daedrám! To… to nejde! To je šílené! Vrhnout se proti… tisícové armádě Thalmorů a kočičáků, to ještě jde. Ale proti samotným BOHŮM?!“
„Počkat, počkat…“ zastavil Sigdis, „Něco mi tu nehraje!“ předstoupil blíže před Erutana, „Proč nám tohle vůbec říkáš? Prozrazuješ tajemství, za které tě Thalmor okamžitě zabije. Tohle děláš jen kvůli tomu, aby sis zachránil kůži!“ pohrdavě se osočil, „Nevěřím ti!“
„Ale já ano!“ vystoupil z řady Seraf, Erika s Björnem se ohlédli na Dunmera, nechápali jeho počínání, „Vím, jak se jistě cítíš, Sero. V dávné minulosti jsem byl na tom stejně jako ty. Taky mí společníci nechtěli uvěřit mou oddanost k legii po zajetí.“ otočil se na Norda, „Vůdce, on mluví pravdu! Nemá smysl ho po této odvážné řeči zabíjet!“
„Říkám vám tohle nejen kvůli záchraně své kůže…“ nadechl se a zadíval se do očí, „Ale něco vám dlužím. Vy jste mi poskytli pomoc, když jsem byl ztracený. Chci být opět součástí této skupiny.“ některým účastníkům se jeho slova nezdála, „Mrzí mě, že jste přišli o schopné lidi. I já… jsem přišel o mnoho… Chci vám pomoct! Dal jsem vám svůj slib. A myslím si, že je na čase ho splnit!“ stále paralyzoval oči Norda, zuřivost opominula a dech se zmírnil.

Sigdis se otočil na ženu v šupinové zbroji, ta jen kývala hlavou, jako znamení, že udělá dobře. Nakonec pronesl, že může být v jejich spolku, pokud si bude ovšem dávat na vše pozor a že bude hlídán. Samotný Seraf se za něj zaručil, ačkoli Bosmer nechápal proč.

„Není vše ztracené…“ ozvalo se tichým hlasem z orských úst, hlídač na ní křikl, ať mlčí, ale to všechny jen vyrušilo a chtěli vědět, co má na mysli, „Vím, jak se dá bojovat proti daedrám. Mohu vám pomoct, tak jako…“
„Ještě ty se přidej a budem tu mít armádu zrádců! No, to je vrchol!“
„Sklapni, Sigdisi!“ okřikla ho Ceranna a přistoupila ke svázané ženě, „Ty víš, jak se dá bojovat proti nim?“
„Ano… ano, vím to.“ kdosi se ozval, že lže, „Nelžu! Znám někoho, kdo vám může pomoct v této situaci. Ale…“
„ALE CO?! Co nám tajíš, zrádče?“ spustil Sigdis.
„Nejsem si jistá, jestli onen dotyčný je stále na místě…“ Ceranna se uklonila, dýkou jí rozřízla pouta, navzdory halekání strážce u zajaté. Zvedla jí tvář a mile ji ujistila, že se jí nic nestane, pokud bude mluvit, „Daedry jsou mocné… ale je známo, že jsou mezi sebou rivalové. Stačí jeden z nich, aby s nima netáhl za jeden provaz, a jejich moc se rozplyne…“
„O čem mluvíš? Kdo je ten dotyčný?“ pohladila jí po tváři.
Graš vydechovala a tiše přemýšlela, zda má prozradit své tajemství, však za předpokladu, že už nemá co ztratit, vyřkla, „Haemarova hanba… to… bylo sídlo Clavica Ničemného… daedry přání a tužeb…“
„BLBOST!“ křikl Björn, „Na tuhle událost si pamatuji moc dobře! Všechny sochy, ať už Talovy nebo těhlech zasraných daeder byly převezeny na tajné místo a zničeny! Nikdo z nich nemá svatyni!“
Graš se ohlédla na Erutana, „Omlouvám se, že jsem vám lhala… v Cyrodiilu jsem byla vyslána Thalmorem na výpravu za účelem najít veškeré daedrické sochy. Jakmile jsem se vrátila sem, do Skyrimu, našla jsem i Clavicovu sochu a… neřekla o tom královně. Ta mi pak dala úkol ve Falkreathu.“
„Proč jsi to udělala, Graš?“ překvapeně vyšlo z úst Bosmera, „Ty… pracuješ pro královnu?“
„Huh, ano… pracovala jsem, dokud mě Stíni neodhalili.“ vydechla smutně a otočila se na Sigdise, „Malakath mi snad tyto činy odpustí, pokud vás dovedu k přející daedře a zemřu tam!“
„LŽEŠ! NIKAM NEPŮJDEŠ, TY…“
„SKLAPNI, SIGDISI!“ okřikla ho opět Ceranna, tentokrát rázněji.

V ten moment se strhla nečekaná hádka mezi vůdci skupiny. Muž si hájil své právo, vést tyto lidi, protože to dělal dostatečně dlouhou dobu, u níž si získal důvěru. Za to žena se bránila se slovy o odvaze a snaze něco změnit v prospěch všech, i za podpory bývalých nepřátel. Do hádky se však nečekaně dostal další muž, vycházející ze zatáčky s koněm u boku. Zastavil zuřivou řeč… prohlašoval stav zásob a připravenosti na odchod pryč. Ihned se všichni ptali, kam by zamířili a co chtějí udělat, ale Sigdis zapíral a nic neprozrazoval. To už Erutanova mysl nedokázala vstřebat, rozkřikl se tak hlasitě, až všichni zmlkli. Hájil zájmy jak Sigdise, tak i Ceranny, Graš a ostatních. I když jím Nordi pohrdali, vysvětloval, aby po sobě takto nešli, že je to přesně ta věc, kterého chtěli a chtějí Thamoři dosáhnout. Schválně jim připomenul minulost, kterou už zažili… až teď mu dali za pravdu. Proto navrhl, aby se malá skupina s Graš vydala do Haemarovy hanby a našla tam daedru, zbytek aby se přemístil na nějaké bezpečné místo.

„Obdivuhodná řeč, elfe. Řeknu ti to takhle, už od první chvíle ses mi nezdal a ani teď ti nevěřím… ale v něčem máš pravdu.“ Sigdis pohlédl na všechny ostatní, „Je na čase, abychom se přestali obviňovat a začít jednat. Potáhnem na místo, které Thalmor nikdy nedobyl. Tam bude naše nové útočiště! Žádám všechny, aby zabalili jen to nejnutnější… zbraně, zásoby, stany. Až budeme připraveni, vyrazíme!“
„Půjdu za tou daedrou, Sigdisi!“ ozvala se Ceranna, jak nehezky se zatvářil z jejích slov, „Veď svůj lid do bezpečí, já se postarám o tu zrádkyni.“ po jejích slovech k ní přišli další tři Nordi a Seraf.
„Půjdu taky!“ přiklonil se Erutan k ženě, ke které stále něco málo cítil, „Jestliže mě stále považuješ za zrádce, můžu tam chcípnout. Navíc…“ otočil se na ženu, „nebudu moct utíct, v tom nejhorším.“
„Dvojice zrádců, čtyři skvělí muži a jedna rivalka… Co víc můžu ztratit…“ mávl na ně rukou a odešel kamsi do zničeného tábora.

Ceranna mu poděkovala za podporu, což vůbec nečekal. Elf pomohl vstát Graš ze země, lehce se oklepala a taktéž mu věnovala slova důvěry. Nordští muži se odebrali k menším skaliskám, kde ležela jejich výstroj, než skupinka odešla, Erutana stále trápila jedna otázka…

„Kde je Valwrick, Serafe?“
Smutně se na něj podíval, „Nepřežil útok Thalmorů… Jeho tělo leží někde v jeskyni…“ požádal ho, aby chvíli počkali, chtěl ho najít.

Erutan se rozeběhl do zničeného tábora, přeživší sbírali všechno, co mělo nějakou hodnotu i potřebu pro přežití. Takřka nikdo si nevšímal utíkajícího Bosmera, který doběhl až na místo, kam zem stoupala na vrchol vnitřní hory. Hledal tělo mrtvého přítele, avšak ať se podíval kamkoli, pod stromy, do keřů nebo i za výčnělky skal a kořenů, nenašel ho. Namísto toho narazil na někoho, koho zcela nečekal…

Před stoupající rovinkou postávala jedna z ozbrojených žen u klečícího světlesrstého Khajiita, hledícího do země a s roubíkem v ústech. Ačkoli srst byla poněkud jinak zbarvená, rysy a čumák se mu zdál velice povědomý. Pomalu k němu kráčel, ale žena ho zastavila ještě dříve, než stačil přijít úplně k nim.

„Dál ani krok, elfe!“ varovala ho rebelka.
„Sigdis nařídil všem sbalit zbytky tábora, a tebe si žádá u boku!“ nevěřila mu, „Mám dojít za ním osobně? Neboj, pohlídám ti ho!“
Nevěřícně na něj koukala, až nakonec zandala zbraň do pouzdra, „Fajn, ale ani se odsuď nehneš! Jestlis mi lhal, se zlou se potážeš!“ rozeběhla se směrem ke vchodu do jeskyně, Erutan přistoupil ke svázanému Khajiitovi.

Sundal mu hadr z tlamy, párkrát vykašlal, „Nic ti neřeknu, ušáku! Ani tobě, ani jim!“
„Řekni mi, pro koho pracuješ a jakto, že ses nechal zajmout?“ Khajiit ale jen povrchně odfrknul a otočil hlavou pryč, „Děláš s Thalmorem?“ svázaný nevydával ani hlásku, to Erutana trochu namíchlo, vytáhl si dýku do rukou, ocel pak položil na rameno, „Mluv, nebo ti ublížím!“
„Jo, fajn… jsem s Thalmorem! Ale toho sis mohl všimnout, všiváku!“
„Proč tu jsi?“ Khajiit nechápal jeho otázku, „Měl jsi napadnout tuhle základnu? Odkud jste dostali informace?“ trochu silněji zatlačil na čepel, aby se mu v rameni objevilo menší zranění.
„Ááhh… dobrá, dobrá! Přestaň! Byli jsme na pochodu po celé provincii! Zrovna u Riftenu nám generál zadal útok na toto místo! Sešli jsme se s dalšími oddíly u Dračího mostu a zahájili útok ve velkém… Nikdo z vás neměl přežít, ale nebýt toho vašeho… zatraceného čaroděje, bylo by po vás!“
„Máš…“ váhal, jestli se má na to zeptat, „Máš nějakou rodinu? Protože na tomto místě se nacházejí celé rodiny! Povraždili jste je? Víš, jaké to je, ztratit někoho dost blízkého?“
„Věděli jsme, do čeho jdeme… a já moc dobře vím, jaké to je! Ale to ty asi nevíš, elfe! Ty nevíš, co znamená „ztratit rodinu“!“ zarazil se Khajiit.
„Jsi z Elsweyru, že jo?“ zeptal se ho Bosmer, kočičák narovnal hlavu, „Neznám tvého otce, ale tvá matka… Teiko, tak se jmenuje, ne?“
„ODKUD TOHLE JMÉNO ZNÁŠ?“
Erutan se otočil kolem sebe, zda ho někdo nesleduje, poté se vrátil ke Khajiitovi, „Do nedávné doby jsem s ní byl v kontaktu. Hledá tě!“ sundal dýku z ramene a nastavil před tvář, „Když mi teď na svůj a její život slíbíš, že už nijak dál nebudeš spolupracovat s nepřítelem, pomohu ti utéct!“
„Cože? P-proč tohle děláš?“ Erutan chtěl ale slyšet jeho odpověď, „Jo! Dobrá! Souhlasím!“ smutně vydechoval, „Málem jsem tu chcípnul. Já bych fakt… chtěl domů!“

Ve chvíli proneseného slibu mu vložil do boty dýku a prozradil, aby si pomohl, až bude na klidnějším místě. Byl přesvědčen, že ho odvedou společně se skupinou na jiné místo… během přesunu by měl větší šance na útěk, než teď a tady. Už chtěl odejít, ale za sebou zaslechl rozzuřený dupot, který nevěštil nic dobrého. Rychle chytl Khajiita pod krkem a prozradil, aby mu teď pomohl, nebo bude po nich.

Ze stromů vyšel Sigdis s Nordkou, která hlídala svázaného, oba s nahozenými nepřátelskými výrazy, když uviděli elfa ve společnosti vězně. Než ho stačili nějak zpacifikovat, Bosmer se rozkřičel…

„TAK, KOLIK JICH TAM JE? V TÉ HAEMAROVĚ HANBĚ?!“ vězeň nechápal, a hned dostal jednu po tlamě, „Ptám se naposled!! Nebo tě zabiju!“ vytáhl dýku a přiložil k hrdlu.
„Dobrá, dobrá!! Je-je-je tam malá skupina vojáků! Nic… nic, složitého pro vás!“
„Co tady, u Talose, děláš?!“ křikl Sigdis na Bosmera, jenž se ohlédl po křičícím a zandal si zbraň. Hned vysvětloval, že když si všiml zajatého Khajiita, musel z něj dostat vše, co mohl vědět, hlavně o místě, kam se chystal.

Nordka ho chtěla udeřit za lhaní proti ní, ale Sigdis jí zastavil. Erutan se jí omluvil, že takto lhal, vysvětloval, že by ho k němu nepustila, kdyby nebyl na moment sám. Svou řeč dokončil slibem, že to bylo u něj naposled, co se takto zachoval. Potají odešel z tohoto uskupení, s úsměvem a obavou na tváři. Ceranna a skupinka dobrovolníků netrpělivě čekala na jeho příchod. Konečně se dočkali, vedoucí žena pronesla, že se nikde nebudou zastavovat a poběží, co nejrychleji. Nikdo neměl námitky, kromě Graš, která stále připomínala, jak se musí dostat na ono místo. Nyní čekala Erutana ještě těžší a náročnější výprava, než doposud zažil…

Pomalu se ze světa vytrácelo světlo, trojice císařských zvědů putovala podél pobřeží. V dáli již vystupovaly vysoké kulaté střechy jednoho z největších hammerfellských měst… Sentinel. Několik korábů na moři se blížilo k přístavu. Všem se ulevilo… mnoho mil v nohách a nyní již na konci své trasy.

„Pánové, až podáme hlášení a vyspíme se, zvu vás na pálenku!“ promluvil Demitr ke společníkům.
„Hehe! Budu velmi potěšen!“ ozval se Kobert, „Obzvlášť na masové koláčky tvé ženy!“

Mezitím, co se dva zvědi bavili, Erutan s radostí ve tváři hleděl do okolí. Představa, že už jsou tak blízko města, ho těšila. Ale zároveň se znepokojil, když náhle zaslechl kdesi v duně, objímanou větrem, tlumený křik. Zastavil se… zbylí bratři taky zastavili a chtěli vědět, proč nepokračují v cestě. Bosmer jim vysvětlil, že slyší něco jako „křičení“, ale nebyl si tím jistý, navrhl, aby šli oním směrem. Demitr měl námitky, nechtěl se vydávat opět do pouště kvůli řevu neznámého zbloudilce, co zapadl do tekutého písku, zato Kobert mu vyhověl.

Velice opatrně, však rychlým tempem, zamířili směrem k ozvěně. Čím více se blížili, tím více hlas sílil a adrenalin jim stoupnul do žil. Než vyběhli dunu, pronesl Redguard mezi zuby, „Jestli je to jen ztracená koza nebo zapadlej beduín, tak mám u tebe rundu!“

Nohy vyběhly písčitý kopec, těla se zastavila a tváře zarazila. Kousek před nimi posedávaly v kruhu tři postavy se zbraněmi u pasu, jedna postávala u skoro nahatého klečícího muže, řvoucí o život. Ozbrojenci měli jedno společné… zlatavé kovové oblečení.

„THALMOR!!“ křikli společně Demitr s Kobertem, trojice se vrhla proti nepřátelům.

Jakmile zvědi vyběhli ze svých pozic, jeden ze sedících si jich všiml a upozornil ostatní na blížící se hrozbu. Vstali ze země a připravili se na obranu. Než se přiblížili tváří v tvář, Bosmer za běhu vytáhl ze svého pažního pouzdra dýku a vrhl jí proti jednomu z nepřátel. Ocel se zakousla do hrdla…
Dva Thalmoři vyběhli proti Demitrovi a Kobertovi, třetí zbývající nehybně stál a čekal, až se na něj vrhne Erutan. Elfí zvěd se ladně prokličkoval nepřátelským švihům a mířil na posledního vojáka. Ten už se sekerou v ruce se připravoval na obranu, ale rychlé nožní seky odzbrojili tohoto muže tak snadno, že sám od sebe padl na zem. V momentě, kdy do něj chtěl zvěd zapustit jednu ze svých dýk, mu voják hodil písek do očí a jedním kopem mu vyrazil zbraně z rukou. Však místo toho, aby zaútočil a zabil nepřítele, se dal na útěk… to zjistil Erutan až poté, co si rychle vyčistil oči.

„ERUTANE!“ křikl Demitr v zápalu boje, „ZAB HO! NESMÍ UTÉCT!“

Oko spatřilo utíkajícího Thalmoráka, zvěd popadl sekeru, rychlé nohy probudil jeho směrem. Dech se mu každým uběhlým krokem zrychloval, pot z čela stékal a adrenalin napínal chuť po krvi. Za několik uběhlých desítek sáhů se dostal utíkajícímu za záda, mocný skok ho povalil do mokrého mořského písku. Erutan si ho otočil čelem k sobě. Už chtěl udeřit zbraní, ale zastavil se…
Nemohl pochopit, proč ruka nepustila zbraň do tváře tak mladého Altmera, který v elfím nářečí prosil o život. Z očí mu tekly řeky slz, marně se snažil dát ruce před sebe.

V této pozici strnul několik málo vteřin, hlava nevěděla, zda ho má zabít, protože je nepřítel, nebo ho nechat žít, protože podle vzhledu sotva vylezl z matčina lůna. A jak se díval do zlatavé tváře a ještě zlatavějších očí, odhodil sekeru na stranu a slezl z něj.

„Pro tentokrát tě nechám žít! VYPADNI!“ Altmer vystřelil ze země na nohy, odhodil helmici do písku a rozutekl se kamsi pryč. Nevěnoval ani pohled za sebe…
Erutan klečel v písku a díval se na své ruce, na sekeru, kterou odhodil a na utíkajícího. Za několik vteřin dorazili jeho společníci, taktéž udýchaní, však s rudými zbraněmi, „Jsi v pořádku?! Není ti nic?“
„JSEM V POŘÁDKU!“ ozval se hlasitě elf.
„Zabils ho?“ zeptal se Demitr.
Překvapený jen těžce vydechoval, „Ne… zdrhl… ale dlouho nepřežije!“


Vítr se opíral do skupinky Stínů, tma stále neodešla z provincie a kroky pronikaly skrze řvoucí stromy v jižním lese. Unavení běžci se po dlouhé době konečně zastavili a schovali za několika křoviskami. Nordi neodcházeli od orčice daleko, i samotná Ceranna se Serafem od Erutana. Ten si sedl ke stromu a opřel se zády o dřevo a než vytáhl dení, Dunmer ho vyrušil. Vyptával se ho, zda se po tom všem cítí dobře. Bosmer mu upřímně děkoval za podporu i s dobrým ujištěním. Za to Erutan se ho zeptal, o co přišel, během jeho nepřítomnosti…

„Když jsi náhle zmizel i s Mikradanem, v táboře vypukla obava z prozrazení. Sigdis po dlouhém přemlouvání povolal Cerannu, aby tě našla, ale nestalo se. Pak… jeden z našich dalších mužů se dostal do Větrného Žlebu a tam se od Thariny Vary doslechl o elsweyrském králi.“ pohleděl mu pořádně do očí, „Na tu chvíli jsme se všichni připravovali. Bylo nás… velice hodně. Vyprávět ti o tom nemusím, byls tam, takže…“ nadechl se, „Jakmile se Ceranna chystala střílet, rozezněl se poplach a vypukla panika. Pak jsem si všiml i tebe. Ta ohnivá koule, co padla vedle tebe, když jsi ho popravil, ti zachránila život.“
„Děkuji, Serafe!“ kývnul hlavou.
„Jenže po tomhle se Ceranna chytla se Sigdisem. Obviňoval jí ze ztráty mnoha mužů a… no… nevím, jak to mám vysvětlit… Zkrátka, rozešli se ve zlém. Pokaždé, když na sebe narazili, se jen hádali a nadávali… jak jsi viděl před několika hodinami.“
„Jak mě Ceranna našla?“ zeptal se Erutan, ale na to mu už neodpověděl, Seraf otočil hlavu nad sebe, tvář ženy v šupinové zbroji ho děsil.
„Mám své zdroje, elfe. To by sis měl snad pamatovat z minulýho setkání, ne?“ odpověděla mu temně, „Nechtělo se mi věřit, žes ten atentát na Samotě přežil, ale když mi o tobě pověděl Seraf, musela jsem tě najít.“
„Zachránit mě?“ usmál se, „Ne, že bych nebyl vděčný, ohledně poslední události, kdy jsem byl v thalmorské skupině a získával si pořádně důvěru…“
Její ruka mu zastavila nadšenou řeč, „Já tě nechtěla zachránit… ale zabít!“ úsměv se mu vytratil, „Ale jak jsi bezmocně předemnou klečel, došlo mi, že můžu mít z tebe větší požitek než jen jako mrtvolu.“
„A to se dostáváme k tomu, proč jsme tady…“ ohlédl se na ní Dunmer.
„Jestližes mě chtěla zabít, a věřím, že stále chceš… proč mi věříš? Proč tu jsi se mnou?“ podíval se Erutan na mlčky hledící do země Graš.
Ceranna jen povrchně frkla, „Jseš mi ukradenej. Až tohle skončí, pak ti podříznu hrdlo nebo tě střelím do hlavy. Teď žiješ jen kvůli ní, tak se modli ke svému bohu, aby nechcípla…“ vstala od dvojice mužů a přemístila se k Nordům se slovy, „Čubka, jedna orkská!“.
„A ty, Serafe? Stále mi věříš?“
„Mám trochu pochybnosti o tobě, Sero. Ale chápu tě.“ položil mu ruku na rameno, „Věřím jen, že s tvou pomocí uklidníme to, co tu v poslední době vypuklo. Lidé potřebují trochu naděje, i když… falešné.“ postavil se a odešel taktéž pryč.

Celá skupinka postávala o kus dál od Erutana, který měl konečně příležitost si přečíst další řádky v deníku. Ke vší smůle, zápisky, týkající se událostí po odchodu z pevnosti Hel Ra, nenávratně zmizely kdesi v prasklinách listů a nečitelné tuše. Prsty nakonec narazily na slušně čitelný text, však dlouho po vzpomínkách z Elinhiru…

„18. dru…ev, 4V 207

… mírová doh… byla stvrzena! Kone… se to povedlo, po těch … letech… Legát bude mít velkou r…ost až… to řek…e! Nomádi jsou …ečně vstřícní a milý, …oti začá…m, kdy se nám vůbec nedařilo. Teď už jen … dojít zpět do města a je o spoj…e postaráno!

19. druho…, 4V 207

Nechápu, co se to stalo. Vracíme se z daleké cesty, narazíme na za…né Thalmoráky a já jednoho z nich nezabil. Já… nemohl! Ta… jeho tvář… viděl jsem mu strach v …, pod zbrojí se mu jistě ježily chlupy jak sentinelským kočkám. Ten Altmer nebyl připraven… stejně jako … … ve Skyrimu během výcviku. Snad se z tohohle nevykl… nějaký pr…ém.“


Marně se snažil vyluštit další písmenka, v momentě se nad něj postavila Ceranna s jasným hlasem, že se vyráží dál. Skupinka se připravila na další pochod, tentokrát nebezpečnější než před několika hodinami. Slunce již vstalo, boty se lehce bořily do sněhu a mocná žena hlídkovala kus před nima. Každou chvíli se přemisťovali blíže k cíli, na jeden moment běželi pospolu Graš s Erutanem, který se jí ptal, jak dlouho už spolupracuje s Altmery.

„Dlouho. Těsně po zahájení druhé nordské války. Já chtěla jen chránit svou vesnici, ale nedali mi na výběr. Buď pro ně dělat špinavou práci, nebo…“
„Mluvila si někdy s královnou?“ na to mu kývla hlavou, „Nezmínila se někdy o mně?“
„Ne. Nezmínila. Jenom sdělila, že se v budoucnu stane něco nečekaného. Ale co, to nevím.“

Po rozdělení od sebe a za několik hodin dorazili k zasněženému falkreathskému průsmyku. Cesta vedla kolem vstupu do podivné tmavé jeskyně, o které se Graš zmínila. Tam se nacházelo to, co mělo být pro ně životně důležité. Než se však stačili vzchopit k průzkumu, zrovna se za jejich zády ozvaly podivné hlasy, a když otočili oči zpět, vyděsili se…

„Thalmorská hlídka!“ vytáhl si jeden z Nordů zbraň, když se na ně řítila šestičlenná skupina vojáků.

Ceranna zavelela rychlý přesun do jeskyně, měli možnost v těsných prostorách vyřídit všechny nepřátele. Ovšem stačilo vylézt z křovisek a učinit několik kroků ke vchodu, zespod cesty vyšla další hlídka, ta po nich okamžitě vyběhla. Až na Graš si všichni vytáhli zbraně a začali se bránit úderům a sekům, letící z altmeřích rukou. Dunivé rány do železných rukojetí a bušení do zlatavých štítů se neslo po krajině. Serafova ruka pálila jeden blesk za druhým, a ačkoli to vypadalo, že je snadno složil na věčnost k zemi, nestalo se tak. Za několik chvil se opět omráčení vojáci probudili k životu.

„DOVNITŘ! RYCHLE!“ zvolala Graš a vběhla do jeskyně, hned za ní všichni ostatní, řadu uzavírala dvojice Nordů.

Seraf vyčaroval magické světlo, které probudilo zdivo do barev, všichni a hlavně samotná Graš byla překvapena z nanošeného nábytku, truhel a dalšího domácího vybavení. Náhle se zastavila a rozkázala nejsilnějším, aby zatarasili vojákům cestu oněmi věcmi. U vstupu do úzké chodby postávala mohutná skříň, která by zablokovala pronásledovatelům cestu. Nord, Seraf a Erutan začali tahat těžkým nábytkem do chodby, Ceranna svým lukem střílela po útočnících a bránící se muži unikali čepelím pryč. Jakmile proběhli škvírou mezi dřevem a zdivem, poslal čaroděj několik výbušných run na zem jako pojistku a utekl z místa pryč. Stíni běželi neznámým místem kamsi dál… za zády se ozval výbuch a mocné sesunutí kamení.

„Tak, to bychom měli.“ pronesla Ceranna a přestala běžet.
„Tím bych si nebyla tak jistá.“ přerušila její radost Graš, „Thalmor si nás všiml, i když jsme zasypaní, půjdou po nás. Bude jim chvíli trvat, než se přes to dostanou.“ Erutan se zeptal, zda tu je i jiný východ,
„Ano, ale je to až na konci svatyně, u sochy.“ jeden z Nordů se jí zeptal, co měl znamenat onen nábytek v první místnosti jeskyně, „Nemám tušení… asi si tu hlídka udělala provizorní stanoviště, či co já vím?“
„Huh, není čas to teď zjišťovat!“ ohlédla se lučištnice na orčici, „Veď nás!“

Zelená ruka ukázala na temného elfa, aby šel podél ní, neviděla na cestu. Bloudili v temných zákoutích podivného úkazu… zasněžené stěny, bublající prameny, zbytky po původních obyvatelích jeskyně. V půli výpravy se nad jejich hlavami ocitlo denní světlo, ze stropu pronikalo tak jasné světlo, že čarodějova světelná koule už nebyla zapotřebí. V některých částech se celá skupinka necítila dobře, jako by je cosi temného poutalo k tomuto místu. Dlouho jim trvalo, než prošli skrze horu… náhle se Graš ozvala, že už budou na místě.

Vedoucí orčice vyvedla skupinku z úzké chodby na menší prostor, odkud bylo vidět na impozantní dílo neznámého architekta… před nima se objevila vysoká socha osoby, držící v jedné ruce masku a v druhé hladící psa. Pomalu k ní všichni sestoupili a nevěřícně hleděli.

„U… Devítky!“ žasli Nordi, „Tohle se jen tak nevidí…“
„Marcusi, běž dozadu a hlídej. Ulfe, vem si přední část. A ty, Darwicku, běž na schodiště!“ rozkázala Ceranna, muži se rozutekli na místa.
„Mě by jen zajímalo, jak chcete přinutit daedru, aby mluvila…“ ozval se Seraf.
Orčice klekla, sundala si jednu botu a vytáhla z ní zlaťák, ten pak položila pod sochu, „Takto, elfe.“
„Jednou mincí? To je vtip, že jo?“ spustil Dunmer, i Bosmer nechtěl věřit této podívané.

Však všichni na moment ucítili jakési slabé chvění… a mocný hlas.
„ÁÁÁÁHH! TO JE ALE PŘEKVAPENÍ! VÍTEJTE SMRTELNÍCI V PŘEDSÍNI PÁNA TUŽEB!“ Stíni se otáčeli všude kolem sebe, ale nikoho neviděli, jediná Graš zůstala klidná, „Jestli hledáte toho, kdo k vám mluví, pak se otočte k té osobě, co hladí psa!“
„Graši, ty chceš mluvit ke kameni?“ nechápavě se zeptal Erutan, ale byl okřiknut.
„JAK SE OPOVAŽUJEŠ TAKHLE MLUVIT SE MNOU, ČERVE? Měl bych ti něco provést, za tu drzost… Hmm, ale co? Roztrhnout tě? Upálit?“
Graš klekla, „Mocný Clavicusi, pane tužeb, já a mí přátelé tě prosí o pomoc a splnění přání!“
„PŘÁNÍ, ŘÍKÁŠ?!“ ozval se překvapený hlas, „Vida! Tak tohle jsem už nezažil hodně dlouho! Jste skutečně jedni z prvních smrtelníků, kteří chtějí něco od daedry! PĚKNÉ!“ v síni se ozvalo štěkání, „KUŠ, BARBASI! Ále, má to malinkatý háček…“ nikdo z přítomných u sochy nechápal slova, „Nemohu vám splnit žádné přání, neboť jsem byl zavázán jiným přáním, abych nikomu nevyslýchal přání…“
„Výborně, Graš!“ rezignovala Ceranna a zlostně se na ní ohlédla, „Díky, že si nás vtáhla do pasti!“
Ze zeleného čela se spustil pot, „Mocná daedro! Prosím, byla jsem jediná z nás, kdo ti dal dar! Aspoň mě vyslyš!“
„JEDEN ZLAŤÁK?! A CO Z TOHO BUDU MÍT?“ ozval se směšný hlas, „Kdybys jich dala více, možná by to stálo za poslech, ale takhle…“
„Hej, socho!“ křikl Erutan, jeho elfí společník ho chtěl zastavit, aby si nezahrával s polobohem, ale nepovedlo se, „Nedal jsem ti sice dar, ale musí přeci existovat něco, co by stálo za vyslyšení, ne? Vím moc dobře, že tě královna Sylsris ovládá!“.
Do jeho řeči se přidala Graš, „Musíš být jistě potupen tou skutečností, že TY PODLÉHÁŠ JÍ A NE ONA TOBĚ! My to chceme změnit!“
„Hah! Jak můžete vědět, co je pro daedru zlé a naopak dobré?“ smál se, až se opět ozval psí štěkot, který ho umlčel, „Ale… vy jste ale taková směšná banda lidí! Začínáte mě bavit!“ na moment zavládlo ticho, „Áh! Ano! TO je to, co mi tu chybí! Už dlouho jsem se nebavil. Ten psí štěkot a neustálý klid mi tak… vadí!“ náhle všechny překvapilo, co daedra navrhla, „Dám vám návrh, když mě pobavíte, tak si vás vyslechnu… a třeba i pomůžu.“
„Skvělý… takže tu máme vytvořit nějaké představení?“ hodil ruce do vzduchu Dunmer.
„Né… né… né… né! Zahrajeme si takovou malou hru! Úplně malou a neškodnou. Teda, pro mě neškodnou. Třem z vás dám hádanku, zodpovězte správně a vyhrajete. Když ale jeden z vás odpoví špatně, vezmu si… ehm… duši jeho přítele!“

V jeskyni nastala podivná atmosféra, riskovat životy kvůli nějakým pitomým a složitým hádankám, na které nemuseli znát odpověď, se jim zkrátka nelíbila. Než se stačili rozhodnout, z úzké chodby vyběhl Marcus se zprávou, že Thalmor se dostal skrze zasypanou oblast a blíží se. Ulf a Darwick se k němu přemístili, Seraf zaujal bojovou pozici před sochou a Ceranna se chystala připravit si tětivu, v tom jí ale zastavila Graš, aby zůstala a hrála divnou hru. Nechtělo se jí, ale nakonec povolila, orčice souhlasila s hádankami. Clavicus se zasmál a spustil první hádanku na Cerannu.

„Váha má dvě misky, ale tato má jednu i tři.
Kovář rád ková ocel v kolébce s vepři.
Mistr hospodský se zároveň směje i pláče,
když v nástroje se mění jeho mladé ptáče.
Kde slova blázna povyšují na rytíře,
tam radost změní nóbla na mordýře.
A tomuhle já velím!“


Trojice rychle přemýšlela, co tím daedra myslela, ale poslední slovo měla stejně lukostřelkyně. Chytala se za bradu, pomalými krůčky tančila od konce sochy k druhé.

„Nechápu, co má tohle znamenat. To je… šílené!“ Clavicus se zasmál, ale Cerrana se zasekla po svém rčení, zopakovala si třetí a čtvrtý verš, „Hah! Mám tě! Je to SHEOGORATH! Další polobůh, který vládne své říši.“
„VÝBORNĚ! PŘEKVAPILAS MĚ, OSTRO-JAZYKU!“ uznal její odpověď.
Graš s Erutanem byli zvědaví, jak přišla na odpověď, „Kdysi dávno jsem četla pověsti o tomhle šílenci. Z ženy nechal vyrobit hudební nástroje!“ do jeskyně vtrhli vojáci, Seraf začal vystřelovat kouzla a Nordi se bojově rozeřvali, Cerrana odběhla na lepší místo a připravila si zbraň do rukou.

http://imgur.com/RNp4WCU.jpg


Clavicus se zaměřil na orčici a položil jí druhou hádanku…

„Na pravou i levou ruku se hodí,
dobré nápady to jen někdy plodí.
Věčně se míchá do nekalých povinností,
a svého pána nechává propukat zlostí!
Tváře ho považují za milého,
ovšem ti vyšší za krutého!
Kdopak jsem?“


„Ty musíš být jedině BARBAS!“ bez rozmýšlení odpověděla, „Tvůj věrný služebník, který se podle tvých slov neřídí tvými příkazy.“
„JÁ SNAD NEMOHU UVĚŘIT! ASI VÁM DÁVÁM MOC LEHKÉ HÁDANKY. NU COŽ, TADY JE POSLEDNÍ!“ než spustil třetí a poslední, v místnosti se ozývaly bolestné nářky. Nordi bránili vstup k soše, jak nejlépe mohli, Ceranna střílela jak divá a Seraf metal kouzlo za druhým. Vypadalo to, že dlouho s obranou nevydrží.

„Nuže slyš, človíčku, musíš verš doplnit!
Nebo si tvou duši odnesu do Zapomnění zaplnit!
Měli jste doposud štěstí, ale to vám nebude platné,
protože jsem daedra, a to není snadné!
Máte takové přání, že chcete mé vyslyšení,
za tak malý obnos, za takové almužnění.
Hráli jste se mnou dlouho, ale měli byste se bát,
protože…?“

________________________________________________________________________________________________
Otázka: Jaká bude odpověď na hádanku?
1) Altmeři se vám budou smát
2) Clavicus nám už nedá nikdy spát
3) v tom nejlepším to musíte vzdát

Upravil/a Adrian_S dne 10.02.2019 22:29