Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky V - Osvobození

Přidal Adrian_S dne 31.12.2015 23:12
#111

Část 21. - Smířeni se smrtí

Ve Větrném Žlebu ubýhal čas snad nejrychleji z celé provincie… Každý den bylo co dělat a každý obyvatel měl tak napilno, že ani nezaznamenal uplynutý týden. Lid poklidně a v bezpečí přežíval za hradbou mohutného a bohatě zdobeného města, zato jednotky Thalmoru neustále procházely městskou branou, jako by se blížila katastrofa. Časně z rána brzký odchod a naopak večer pozdní příchod…

Uvnitř paláce, kde se schovávali Její služebníci a žoldáci, bylo však živo. Kromě každodenních povinností služebnictva byl hlavně vyvíjen tlak na samotné Drápy, neustále hledající indicie po skryté nordské hrobce, kdesi v Průrvě. Ačkoli před několika dny získali mnoho materiálů a pojítek, výsledky se nedostavovaly… Elfí vojska a průzkumníci pročesávali každý sáh v přírodě, od samotného Riftenu, až po Kynin Hájek, ale na žádnou hrobku, obývanou rebely, nenarazili…
Za těch pár dní, co již uplynulo, se naskytla i lepší chvíle, Siberius se po dlouhém hlubokém spánku probral k životu… jaká radost pro ostatní Drápy.

A zatímco byly vyšší osoby pryč z Větrného Žlebu, uvnitř palácové knihovny se naučil bosmeří zvěd Erutan novému umění. Za podpory Glaris se mu dařilo nejen seslat léčebné kouzlo, ale i plameny.
Ať už mezi pergameny a brky či u stolu s jídlem nebo dokonce v pokoji na postelích, byli oba spolu. Jejich pouto se rozpínalo, už nestačily jen obyčejné pohledy a úsměvy, ale občas v nehlídanou chvíli se oba nad jistou myšlenkou zasmáli či jeden z nich daroval druhému pohlazení po tváři. Až teď si Erutan uvědomoval, jak moc blízko má k čarující ženě…

Další den uplynul jak voda, Siberius se zotavoval ze svého zranění, které ještě neodeznělo a Teiko s Erutanem a Glaris stále hledali jistá pojítka pro pokračování královnina plánu. Však když pomalu vyhasínala svíčka a na všech se podepsala únava, odešli až na elfa do společné komnaty ke spánku. Bosmer se usadil do židle a vytáhl si deník z brašny… konečně si mohl dopřávat jisté okamžiky mezi řádky minulostí. Na tváři mu tančily radostné pohledy, když se dočetl, že si udělal jisté jméno i v okolí Elinhiru a jak se po dlouhé době zlepšil ve střelbě z luku… leč smutek vždy dopadal po nehezkých zapsaných vzpomínkách…

„12. jitřník, 4V 205

Tohle místo mě fakt dostává! Je fajn, že je východní Hammerfell zabezpečen a že se situace už uklidnila… Vojáci a přátelé jsou na tom skvěle! Poslední dobou si říkám, „Co tu vlastně dělám?“, nic totiž neděláme, občas… doprovodit nějakého důstojníka, obhlédnout terén nebo dojít na hranice a tam hlídkovat, jestli se ti thalmorští parchanti neukážou…

Jenže… áh… U KYNARETH! Jsem… jen kousek od svého domova a já nemůžu odejít! NEMŮŽU!! Už ani nepočítám, kolikrát jsem byl za tribunem s žádostí o dočasné propuštění. Ale ten o ničem takovém nechce slyšet. Zatraceně! Co si to sakra myslí?!

15. jitřník, 4V 205

Jak smutné… jako zamračená obloha nad mou hlavou… Ani Kobertovi, ani Grigarovi nedal propustku! Něco tu nehraje, ale kdybych tak věděl, co. Huh, strašně moc bych rád chtěl domů. Strašně moc…“


Po přečtení se mu vybavila vzpomínka, odehrávající se několik měsíců po zápisu.

V pevnosti Hel Ra opět sněžilo, vojáci každou chvíli otevírali bránu pro přijíždějící důstojníky a zásobovače z celého kraje. Jak kdysi Erutan psal, že nemají co na práci, bylo tomu tak i teď. Hláska se nesla v poklidném duchu, i když morálka některých vojáků byla na dně.

Erutan posedával na schodišti, vedle něj u hořícího kotle polehával Kobert se džbánkem medoviny a bubnem u těla a o zeď se opíral Grigar. I když byla skupinka ve slabém rozpoložení a smutným zrakem hleděla na zem, jako jediný neustále mluvil o severské kultuře, víře a zkušenostech, které zažil během života. Některým vojákům už šla z toho hlava kolem…

„… takže, Talose přizval Alduin… teda, Akatosh, aby se to nepletlo, jo? Ehm, on ho teda přizval a učinil z něj boha, protože prý dokázal něco, co se v historii téhle „malé“ země nestalo.“ vyprávěl s lehkým nadšením Grigar.
„A proto ho VY uctíváte?“ ohlédl se nepřítomně Erutan na Norda, „Jen kvůli tomu, že dobyl celý svět a zavraždil kdekoho, aby se stal císařem? To mi hlava nějak nebere.“ zakroutil nesouhlasně hlavou.
„Hehe, jo… stát se bohem není snadné! To není jako čapnout demižon medoviny a celý ho vypít!“ zasmál se Kobert a napil se.
„HEJ, TY TUPČE!“ mířil na Koberta, „O Talosovi takhle nemluv! Jo, byl to NORD, co dokázal něco neskutečného! My jsme zrozeni z bojů a odvahy, tak jako on! Dokázal bys něco takového ty, Koberte?“
„Pche, já bych radši místo boje zvolil popíjení sladkého nektaru…“ zasnil se, „a dotyku krásných žen.“
„Proč bychom se měli mlátit, když můžeme žít poklidně? Ostatně, jak tvrdíš, Talos byl kdysi člověk…“ zeptal se z ničeho nic Erutan, Grigar naštvaně chtěl vědět, co tím myslel, „Já jen… Kynareth a ostatní jsou… no, „mírumilovní“? A tenhle Talos…“
„Drž hubu, Erutane!“ lehce do něj pěstí šťouchnul, Kobert se usmál nad reakcí, „Já ho sice neuctívám, ale je součást mé kultury! A tu budu hájit, až do roztrhání mého těla…“
„Jo, a až půjdeš do Sovngardu, tak tam pozdravuj mou tetičku, ano?“ zasmál se Kobert a pořádně si loknul chlastu.

Než se všichni pustili do dalších řečí, v bráně pevnosti se objevili jezdci na koních, jeden z vyšších důstojníků a pomocný Demitr, který seskočil z koně jak blesk z nebes a okamžitě se rozeběhl za skupinkou zvědů. Celý udýchaný doběhl ke kotlíku…

„Lidi! Lidi!!“ zastavil se u ohniště, ruce mu padly na kolena a záda se lehce prolomila, „To je… skvělé, že tu jste…“
„Kam ten spěch, Demitre?“ zeptal se ho Kobert, „Už tě nebavilo dělat tomu kvestorovi doprovod?“
„Ale, o to teď nejde. Mám pro vás něco, co vám naprosto vyrazí dech!“
„Prosím tě,“ křikl nahlas Bosmer, „neříkej mi, že jsi opět zabránil zlodějům v krádeži zbraní! Víš, těch tvých ocenění už máme …“
Ale Demitr se nenechal zastašit jeho hrůzným hlasem, sice tiše, ale s plnou radostí prozradil něco, co nikdo nečekal, „Do konce tohohle týdne pojedeme domů!!“

Všichni zvědi rázem zkameněli, kromě elfa zůstali s otevřenými ústy, „COŽE?!“
„Jestli to byl vtip, tak se ti povedl, Demitre…“ pronesl Grigar, leč zvěd se usmál a přilil do ohně.
„Když jsem doprovázel kvestora Calvuse ke generálovi, doslechl jsem se přímo z jejich úst, co se s námi stane. A i sám kvestor mi to cestou sem potvrdil! Během týdne opustíme tuhle pevnost a pojedeme domů!!“

Kobert s Erutanem se zvedli ze země, Grigar se pouze narovnal, všichni tři hleděli na svého kamaráda jak na zázrak. Demitr je požádal, aby si zatím tuhle zprávu nechali v tajnosti, protože to legát zatím oficiálně nepotvrdil. Nerad by vyvolával falešnou představu, ale nikdo z trojice nechtěl na nic jiného myslet, než jen na sladký odchod domů. Kobert samou radostí objal posla dobrých zpráv a nabídl mu medovinu, Grigar tleskal a lehce poskakoval na místě radostí, Erutan se jak s těžkým břemenem posadil na schody a upřeně se zahleděl s úsměvem na tváři do plamenů v kotlíku.

„Já pojedu domů…“


Vzpomínka mu vytvořila radost na tváři, s krásným pocitem zavřel knihu a zašel do společných komnat, uložit se ke spánku. Jeho klidná hlava usnala během několika vteřin.

Po nijak nerušeném spaní se Erutan probudil s čistou a jasnou hlavou, bylo to konečně po dlouhé době, kdy si odpočal bez jakýchkoliv starostí. Jeho tělo vstalo brzo ráno, ostatní společníci si ještě vychutnávali zasněné okamžiky, Bosmer se tiše oblékl a odešel z místnosti. Měl namířeno do knihovny, sotva otevřel dveře do trůnního sálu, spatřil ve dveřích svou královnu a Laa’verena s úsměvem, jak se bavili s Fathrylem. Však královna ho zahlédla jedním okem, usmála se a něco pověděla svému podřízenému. Altmer se uklonil své paní, která se s diplomatem od něj oddělila, Fathryl stále vyčkával, až k němu přijde jeho přítel.

„Buď vítán v novém dni, Erutane!“ pozdravil ho, elf opětoval podobnou frází, „Vidím, že máš úsměv na tváři. Co se stalo?“ když mu vysvětlil, že si včera vybavil jednu krásnou vzpomínku, potěšila ho jeho radost, „Jsem rád, že už ti je takhle líp… Mnohem líp, než když jsi k nám poprvé přišel.“
„A divíš se? Probudit se ze zlého snu do dalšího, který se však vyjasnil…“ stroze mu vysvětlil a pověděl, kam míří, Fathryl mu nabídl doprovod.
„Máš nejspíš pravdu, měli jsme být připravení na tvé reagování. Tohle by jistě udělal každý.“ pověděl mu cestou do knihovny, „Stejně je dobře, že jsi zůstal s námi až do teď.“
Po chvíli cesty nedala Erutanovi jedna myšlenka klid a musel se zeptat, „Říkals mi při prvním setkání, že jsi nečetl můj deník.“ to mu potvrdil, „Včera jsem si četl jedny zápisky, ale půlka toho rozečteného byla vytržena. Nevíš o tom něco?“
„Co máš na mysli, příteli? Obviňuješ mě z něčeho?“
„O obvinění nepadla zmíňka, ale naposled si měl můj deník v rukách TY! A zrovna byla vytržena ta část, kdy jsem…“ zamyslel se, jestli mu má říct obsah stránek, „… kdy jsem byl v Hel Ra!“
„Erutane,“ položil mu Fathryl ruku na rameno, „mohu tě ujistit, že já bych byl ten poslední, co by ti ničil vzpomínky. Mým úkolem bylo hlavně CHRÁNIT tvůj majetek, než ses zotavil! Královna mě tím pověřila.“

http://imgur.com/tCtyHo0.jpg


Zvěd nesměle kývnul hlavou, „Když už mluvíš o královně, mohl bys mi něco k ní říct?“ Altmer nastražil uši, „Než jsme se vydali na poslední Šavlozubáky, mluvil jsem s ní o cíli, kterého chce dosáhnout. Neuraz se, že se zeptám, ale nezdá se ti to jako bláznivá idea?“ Fathryl přimhouřil očima, nechápal pronesenou větu, „Víš, vykládala mi něco na způsob, že ona dokáže zničit a zahubit všechno s naprostou lehkostí, ale nechce to udělat. A má… takřka odpověď na jakoukoli mou otázku.“
Jeho doprovod se na něj zahleděl, „Měl jsem za to, že ti to sama řekla, když už ses takhle vyptával. Naše paní má takovou moc už od doby, co začala s touto nelehkou cestou…“
„To vím, to mi řekla!“ pronesl Bosmer, „Ale, čím to je, že má vždycky tak chladnou hlavu? Udělal jsem některé věci, za které by mě hnedka všichni odsoudili nebo ještě hůře, popravili. A ona to naopak obdivovala a jen… no, přála mi to!“ s podivem v oku mířil na vysokého elfa, „Mám pocit, že mi stále něco tajíš, příteli…“
„Nic ti netajím, Erutane. Vážně ne!“ ale elf se nedal, bránil se slovy, pokud jsou oba skvělí přátelé, měli by si říct všechno, nebo aspoň připomenout, na to už Fathryl kývnul, „Naše paní má jistý dar, se kterým se zrodila. Já vlastně ani nevím, jak se narodila…“ Erutan nechápal, „Mezi Altmery kolují legendy o jejím původu. Jedny hovoří o typickém narození, ale pak tu jsou další prameny, které praví…“ nadechl se pořádně, „že se zrodila z hvězd.“
„Přeháníš!“ ironicky se Bosmer zasmál, ale altmeří tvář zůstala vážná.
„Nejsem si jistý, zda je to pravda nebo opravdu jen babská povídačka, ale její zrod se dával přirovnávat k novému věku. Klidnou a rozvážnou povahu získala od Mary…“ zasekl se, když si uvědomil, že má na mysli jinak pojmenovanou bohyni, „Ehm, promiň, povahu od Kynareth a vůdčí schopnosti od Akatoshe.“
„Dítě bohů?“ zeptal se vážně, „Chceš mi říct, že je dcerou bohů?“
„Mezi námi, Erutane, neřekl bych. Pokud by byla jejich potomkem, už by tu dávno nebyla. Myslím si, že jí v žilách nekoluje ta správná krev. Je zkrátka jako každý z nás… postava z masa a kostí.“ zvěd už chtěl spustit ohledně jejích schopností, „No, nebýt daeder…“
„Ah, promiň… Cože?“ zarazil se.
„Ou!“ omlouval se Fathryl, „To mi vyletělo nechtěně z úst.“ Erutan žádal vysvětlení, „Tím jsem myslel, že… huh… Zkrátka daedry, které obývají tenhle svět ve svých sochách a myšlenkách, ji od útlého věku trénovaly. Sžila se s nima a snažila se porozumět učení každé z nich.“ dodával slabě, „Něco jako u tebe, když jsi byl v legii. Tys měl těžké výcviky, stejně tak, jako já nebo jiný voják. Ona podstupovala něco podobného, ale nemohu ti přesně říci, co. Sám to nevím.“ zahleděl se na nechápající tvář, „Rozumíš mi, Erutane?“
„Ehm… no… trochu jo… Ale je to divný…“

Altmer navrhl, aby pokračovali směrem do knihovny, i s nejasností v hlavách. Když dorazili dovnitř místnosti, Bosmer se přemístil k rozečteným knihám a spisům, které mohly napovědět polohu ztracené hrobky. Během četby se mu snažil jeho přítel vysvětlit, co myslel tím, co mu právě prozradil a požádal ho, aby si to zatím nechal pro sebe. Královna by nebyla nadšena ze zjištění o prozrazení jejího možného původu. Na to zvěd pokynul hlavou a ujistil ho, své tajemství si nechal pro sebe.

Po pár hodinách, kdy oba postávali nad otevřenou mapkou a několika svitky, dorazila Glaris s unavenou tváří. Ještě se nestačila zcela probudit. Pozdravila oba elfy, ti jí hned řekli, že v pátrání nepokročili. Jen si promnula oči a pustila se s nima do hledání a objasňování jistých teorií, které ale nikam nevedlo. Fathryla napadlo, aby se místo spisů, které si přinesli z Amolu, zaměřili na místní historii, obsaženou v nordských knihách. Hned vedle stolu postávala knihovna s několika desítkami různě poházených a zařazených bichlí, do Glaris vjela malá radost, že se může vrhnout na něco, co ještě nestihla dokončit. Ale hned se všem omlouvala…

„Já vím, nevypadá to zrovna přerovnaně, Fathryle.“ otočila se na Erutana, „Než jsi odešel za věštcem, královna mi svěřila knihovnu a sběr veškeré beletrie. Ale nestačila jsem to dokončit a vhodně přerovnat.“
„To nevadí, Glaris. Vysvětli mu, jak ti může pomoct.“ rozkázal jí Altmer, „Hledejte indície v knihách, já budu u stolu a zkusím se podívat pořádně do dopisů Šavlozubáků.“
„Laa’veren mi říkal, že jsou mistři v šifrování…“ dodal tiše Erutan, „Možná v těch dopisech je něco skryto.“

Jakmile si rozdali úkoly, vrhli se na ně, Glaris s Erutanem se přemístili k nehezky upravené knihovně, zatímco Fathryl ke stolu s mapkou a válečným psaním. Světlo svíček mírně osvětlovalo hřbety těžkých knih i tenkých zápisníků. Bretonka mu vysvětlovala, proč po ní královna chtěla zrovna vybudovat knihovnu, když ta největší a nejobsáhlejší se nachází v Ledohradu. Tahle nově vytvořená obsahovala zápisky různých lidí, na které měl Thalmor kdysi políčeno nebo měli něco proti královně. Většina z těchto psaní byla nalezena v rozvalinách a bývalých táborech nepřátel, což nezapomenula zmínit. Dále mu prozradila, že některé spisy nejdou přečíst, tak aby se nedivil.

http://imgur.com/hiFBA7t.jpg


Elf se letmo podíval na knihy ve spodní polici, vytáhnul jeden deník a začetl se. Zrovna pročítával slova neznámého Norda, který líčil počátek thalmorské invaze a boje, probíhající po celé provincii. Některé pasáže přeskakoval, u jiných se zastavil a vžil se do nich, až mu nabíhala husí kůže z citově pronesených slov.
Po nordském vyprávění vzal další knihu, která ležela vespod, a nechal své oči tančit v řádcích. Několik desítek minut oba hledali různá tajemství v knihách, až se elf odtrhl od knihy a zahleděl na ženu, která stále četla jedny a ty samé zápisky. Zrovna, když jí sledoval, se ozval Fathryl, že na moment odejde pro něco, co by uhasilo žízeň. Jakmile zůstali opět sami v místnosti, přiblížil se k ní s knihou v ruce.

„Ty, Glaris, můžu vyrušit?“ usmála se na něj a zeptala se, zda něco našel, „Já jen… zatím jsem ještě na nic nenarazil, ale chtěl bych se zeptat na něco osobního.“ žena krapek zrudla, „Známe se tak týden a ty o mně víš, kde co. Ale já o tobě nic. Neprozradila bys…“
„Co přesně bys chtěl vědět?“ hodila na něj očima, „Proč sloužím královně?“ na to kývnul souhlasně, „Zkusím ti to zestručnit, elfe. Kdybych ti vyprávěla o sobě do detailu, bylo by to na dlouho.“ nadechla se, „Narodila jsem se v rodině čarodějů, takže umění kouzlit nebylo pro mne žádné překvapení. A jelikož měli mí rodiče vysoká postavení, poslali mě do cechu mágů v Daggerfallu. Strávila jsem tam mnoho let učením různých škol.“
„Proč ses přidala ke královně?“
Na to se malinko zasmála, „Taková zvláštní příhoda… Mí rodiče mě podporovali nejen v učivu samotných škol, ale radili mi, abych se zaměřila na síly daeder. Teď jistě chceš namítnout, jak souvisí polobožství s magií, na to ti ráda odpovím.“ usmála se, „Každá daedra žije na Tamrielu díky jakési neznámé magii.“ zarazila se, „Už jsem chtěla říct, žes asi s žádnou daedrou nemluvil, ale vlastně mluvil. Před týdnem, když jsem tě učila základy čarování.“
„Počkat, počkat…“ zastavil jí, „Nějak ti teďka nerozumím. Oprav mě, jestli se pletu, ale chceš mi říct, že to, jak jsi mě učila…“
„… je darem daeder!“ dokončila myšlenku, Erutan na ní zaraženě hleděl, „A každá tahle daedra užívá tajemná a temná kouzla, pomocí nich nás sledují, vnímají a ovlivňují!“
„To… to je… divné.“ hledal správná slova.
„A fascinující!“ dodala, „Bylo to jedno z umění, které mě v životě tolik naplnilo… Představy, touhy a nakonec i uskutečnění, že mluvím se samotnými polobohy…“
„A, co královna? Ještě jsi mi na to neodpověděla.“
„Áh, promiň.“ omluvila se mu, „Když začala Sylsris dobývat Tamriel a napadla i Vysokoskalí před dvěma lety, zajala veškeré mágy a snažila se z nich dostat co nejvíce. Mě a mé rodiče však nechala poklidně žít a… když se dozvěděla, jaké umění ovládám, navrhla mi práci.“ až Erutan popadl dech z jejího vyprávění, pokračovala, „Mě nikdy nějaká politika nezajímala. Lidé umírají a rodí se každý den, takže je svět vyrovnaný. Jednou taky zemřu, ale než se tak stane, raději prozkoumám svět daeder, než abych toho nikdy nedosáhla a litovala. A královna Sylsris mi poskytla veškeré prostředky, pro učení.“

Elf učinil krok zpět, zrak pustil na chvíli do knihovny a v hlavě se zamyslel, jak může stát proti tak mocné ženě, která měla prsty v temném umění. Glaris se stále usmívala, ukázala mu na sešívanou knihu, stojící v další knihovně na konci místnosti.

„To je Oghma Infinium, kniha Herma Mory, daedrického prince vědění a znalostí. Už jen to, jak ses dotkl hřbetu, tě vycítil a nechal tě nahlédnout do svých znalostí. Kdybys to neudělal, neznal bys umění kouzlit!“ dodala, „Vlastně, můžeme být vděční naší královně, že nám umožnila nosit jejich předměty.“ nechápal její slova, „Když nějakým způsobem zapůsobíš u daeder a staneš se jejich vyvoleným, můžeš od nich získat různé artefakty s jejich požehnáním.“ následující informace nahnala elfovi husí kůži, „Sylsris zapůsobila takovým způsobem, že všech šestnáct polobohů jí daly své artefakty… a ty pak půjčila nám, Drápům!“ usmála se nad pronesenými slovy, za to Erutan zkameněl… doslova.

Teď už znal to tajemství, jak se podařilo královně něco tak nevídaného a nečekal, že zrovna takovou mocí budou disponovat Její nejoddanější lidi. Elf se zeptal, proč on, jako jediný člen Drápů, nemá žádný z daedřích artefaktů, na to mu čarodějka odpověděla, že není prozatím připraven, něco takového nést. Až po vysvětlení si uvědomila, co mu řekla… tvář ztuhla, do očí se dostal strach a obava z prozrazení nesprávné osobě. Ihned se mu omlouvala, padla na kolena a prosila ho, aby si tohle všechno nechal pro sebe. Erutan jen zaraženě pokyvoval hlavou, těžce se snažil poslat oči do knihovny, což se mu povedlo a vytáhl jeden tenký zápisník. Glaris se zvedla a přemístila ke stolku s mapou, hlavu si opřela rukama a jen nevnímajíc hleděla do obrazu země. Ať se ozvalo v místnosti cokoli, nijak nereagovala… bylo jasné, že jí prozrazené tajemství tíží svědomí.

Erutan jí podporoval, aby si z toho nic nedělala, ale pouštěl marná slova. Ani nepokynula hlavou, ani nevěnovala jediný pohled. Stačilo málo a mohla vydávat ze sebe vodopád slz. Elf se tiše zahleděl do deníku, mezitím dorazil Fathryl se Siberiem v trochu veselém rozpoložení a s několika korbely v rukách. Jakmile spatřili zaraženou Bretonku a čtivého Bosmera, chtěli vědět, co se s nima stalo. Erutan se jim snažil naznačit, aby jí nechali chvíli klidu, leč marná snaha… Oba Drápy se jí snažili donutit k mluvení, ale nevydala ani hlásku. Bosmer je z povzdálí letmo sledoval, po chvíli zamířil oči do deníku, který se mu zdál… prapodivný.

„Tak! Další zářez na mých čepelích… Další splněný kontrakt a osoba poslána k Sithisovi. Teď to bylo sice velice obtížné, zabít přítele zemana z Hjaalmarky, když se zrovna konala slavnost… Ale smlouva je smlouva, dílo dokonáno…

Astrid nemohla věřit, že se mi něco takového povede. Já sám jsem si myslel, že tam chcípnu… nebýt některých náhod, které se přihodily… Nejdříve ta podivná karavana, pak posel Thalmoru a nakonec střetnutí s obětí, která si šla ulevit. Sice, spatřili mou tvář a celý kraj pátrá po mně, ale mají to marný…


Pár stránek v deníku přeskočil, mezitím se Glaris konečně probrala ke slovům a jen sdělovala, že učinila chybu během zakladání spisů a nečekanou vzpomínkou z minulosti… dokonalá lež.

„Musím uznat, že ten nový učedník má v sobě spoustu inspirace! Takovýmdle způsobem zabít nevěstu na svatbě a ještě se postarat, aby to všichni viděli. Úžasná práce! Bylo dobře, že mě tam Astrid poslala a požádala, abych odvedl pozornost. V tom učedníku něco totiž je! Něco… zvláštního. Připadá mi, jako můj malý bratr… Ah… zase ty vzpomínky na domov.

Přitom, jak si poznamenávám slova do knihy, se mi vybavují vzpomínky na rodinu. Na mou původní rodinu… Mrzí mě, že se můj bratr Jee-zra nenarodil se znamením hada… Dva bratři, sloužící ve „Stinných šupinách“… Krásná představa! Po každém výcviku a bezpečném návratu z dobře provedených vražd, jsem se potají vrátil do rodné domoviny a sledoval, jak se můj malý bratr učí dobrým způsobům.

Kéž by byl se mnou… Být tou nejlepší „stinnou šupinou“ je úctihodné, ale nedokáže to vymazat veškeré vzpomínky. Nejradši bych se mu chtěl ukázat, představit se, ale to by znamenalo jedině mou smrt… anebo jeho. Snad nás Sithis zase spojí, až bude po všem…
Áh… vzpomínky na domov mi vytváří stesk po domovině. Já jsem teď ve Skyrimu s… novou rodinou. Je tu Astrid, Arnbjorn, Festus, Babette, Gabriella a náš nový přírustek… Jo, zapomněl jsem ještě na toho šíleného šaška Cicera! Ten… blázen mi jde ale pěkně na nervy! Nejradši bych mu… ehh… však Sithis ví.

Prozatím nevím, co nás bude teď čekat, ale před pár chvílemi se Gabriella zmiňovala o nějakém „zajištění bezpečnosti“… Kdo ví, co tím myslela. Stejně, řekl bych, že asi zaúkoluje nového učedníka…"


Erutan přestal sledovat řádky, když se v místnosti objevili všichni členové Drápů i se samotnou královnou, jež tvrdě zabouchla dveřmi. Rázem se tváře otočil na Její výsost, jejich překvapení bylo vidět na první pohled. Sylsris se divila, proč nikdo z nich nepracuje a žádala vysvětlení. Fathryl se snažil bránit družinu velice odvážnými a drzými výrazy, leč moc mu to nešlo. Nakonec se Erutan rozhodl vstoupit do konfliktu a za pomoci hlasitého uklidnění vysvětlit jeho nedorozumění a ujistil Její výsost, že hledání indícií je složitější, než očekávali. Královna poté učinila něco, co nikdo z nich nečekal. Požádala od Khajiitky, aby jí přinesla židli, rozhodla se jim pomoci s hledáním.

Jak rozkázala, tak se její pobočníci a služebníci pustili do práce. Rozdělili si, kdo bude v čem pátrat, a domluvili se, že až narazí na něco velmi zvláštního, přivolají ostatní k sobě k prověření a objasnění nalezeného. Když se všichni ponořili do povinností, Erutan, stále třímajíc deník, ve kterém bylo zmíněno Jee-zrovo jméno, potají zandal ke svému deníku.

„Třeba se to jednou bude hodit…“ pronesl potají a opět se vrátil očima do knihovničky.

Po několika hodinách se u odděleného stolku ozval Siberius, že něco našel. Všichni zanechali hledání a přesunuli se k němu… celý se topil v dopisech Šavlozubáků. Rychle vysvětlil, že některé dopisy zkrátka nedávaly smysl, zlostí je zmačkal a zahodil. Jenže, jak se na ně později podíval, všiml si, že určitá slova se ve větách změnila a dopis dostával jiný význam. Z jednoho staršího dopisu, kde Alfred popisoval stav vojsk ve Větrném Žlebu a na hranicích s Morrowindem, se po zmačkání změnila zpráva… přesun veškerých skupinek na východ.
Písmo, kterým psal vůdce Šavlozubáků, nebyl pouhopouhý nordský škrabopis… ale zcela dokonalá šifra. Teiko se okamžitě vrhla po dopisu, který byl datován před přepadením v Bílém Průsmyku, a stejným způsobem převrátila dopis, jako Siberius. To potom přečetla nahlas…

„Svene, ten klíč od mé hrobky je pod kamenem u vchodu do Ansilvundu. Doufejme, že se tam nikdy nedostanou!“

Glaris a Teiko neměly zdání, kde se ono místo nacházelo, však královna se nad nimi jen usmála a požádala svého pobočníka, aby jí donesl jistou knihu, kterou měla v komnatách. Po pár minutách dorazil s tlustým zápisníkem, Sylsris nalistovala jisté stránky a pustila se do vyprávění o hrobce nordských legend Fjori a Holgeira. Nordi ono místo dobře znali a bývalo v době druhé skyrimské občanské války místem, kde se rebelové zdržovali. Protože ho Thalmor nedokázal dobýt, nechal ho zasypat. Proto průzkumníci v současné době nemohli nic najít… tajný vchod musel být zřízen někde jinde. Erutanovi se nezdálo, že by se zrovna na tomto místě měla nacházet poslední věc pro uskutečnění plánu…

Královnin hlas jasně značil, že jim nezbývá nic jiného, než se vydat na ono místo a prozkoumat jej. Teiko kývla hlavou, společně s Laa’verenem a Siberiem se odebrali do komnaty pro výstroje, Glaris s Erutanem zůstali v místnosti. Královna jim připomenula, aby si dávali co největší pozor a hlavně na možné zřícení. I když byla hrobka zasypána, mohlo se v ní ukrývat velké nebezpečí. Oba brali její varovaní na vědomí. Jakmile ostatní Drápy dorazili s jejich výstrojí a vyzbrojili se před královnou, uklonili se své paní.

„Družino, přineste mi dračí masku! Je na čase dokončit, co jsem začala!“
„Rozkaz, naše královno!“ ozvalo se ze všech úst.
„Buďte opatrní a hodně štěstí!“ Pět Drápů vyrazilo na cestu, jediný Fathryl s výsostí zůstali stát nad dopisy a stále otevřenou mapkou.

Hel Ra se halila do přicházející mlhy, sníh po několika dnech roztál a v pevnosti se ozývala radostná nálada. Zpráva o odchodu domů se rozšířila mezi vojáky rychleji než pochod Thalmoru na sever. Erutan vycházel z kasáren, zamířil k hlavní bráně. Cestou potkával stále více mužských úsměvů a smíchu. Jeho samotného těšilo, jak ostatní mají radost z nadcházející události. Skrze věž v hlavní bráně vylezl na vrchol, u rumpálu postával Demitr, hledící kamsi za most do přírody. Ohlédl se na svého přítele a nabídl mu místo pro sledování scenérie. Redguard mu sděloval současný stav za mostkem… nikde ani živáčka. Sám poté prozradil, že se nemůže dočkat, až pojede domů, dodal první věc, kterou udělá, až zaklepe na dveře svého domu. Jakmile se svěřil, Erutan se lehce rozechvěl netrpělivostí a starostí, jeho společník ho uklidňoval. Za moment se elf přesunul ke stolku v rohu věže, odkud vytáhl psací potřeby a pustil se do psaní.

„29. jitřník, 4V 205

Už se nemůžu dočkat, až to tribun nebo legát vyhlásí. Všichni pojedou domů a já konečně za Leneri… Celé čtyři roky jsem mimo svůj domov… Páni, je to jako věčnost. Já… ani nevím, co řeknu své lásce. Mám se jí omluvit za to, že jsem odešel nebo naopak říct, že jsem svůj úkol splnil? A co když… Ne… to rozhodně ne! Rozhodně první věc, co udělám, až přijedu domů, bude…“

Pevností se rozezněl roh, po hradbě běžel jeden z legionářů s pochodní v ruce, oznamující každému muži, aby se okamžitě dostavil na nádvoří. Když se ho někdo zeptal, z jakého důvodu, odvětil stroze: „Proslov velitele!“
Bosmer nedokončil svou myšlenku, zaklapl deník a společně se svým redguardským přítelem sešli z brány na nádvoří. Každý z nich si představoval hezká slova, které velitel vypustí.


Zima doprovázela družinu královniných nejvěrnějších bojovníků po cestě do Shorova Kamene. Sněhové vločky a nepříjemný vítr ukončovaly den, tři koně dorazili po několika hodinách na místo, kde se nacházel původní vstup do Ansilvundských vykopávek. Všichni seskočili z ořů, Laa’veren je odvedl uvázat na bezpečné místo. Sotva Glaris seskočila a vrhla se proti dřevěným dveřím, po pár krocích uvnitř jeskyně se zastavila. Sice tma halila místo, ale díky zakouzlenému magickému světlu uviděla překážu, která ji zastavila… po dvou sázích byl vchod zavalen.

Teiko navrhla rozestup a zahájit pátrání v okolí. Než se pustili do hledání nového vchodu, Drápy si vytáhli zbraně do rukou a utvořili formaci „rojnice“. Vchod do bývalé hrobky se nacházel uprostřed kopce… těžká skaliska a strmý svah vzhůru jim dělal potíže. Nepříjemný vítr jim tížil cestu vzhůru, když do nich narážel. Jakmile vylezli všichni až na vrchol, začali s pátráním. Každý z nich si jeden směr a prohledával, co bylo podezřelé… od nejasně spadaných kmenů stromů, až po podivná kamenná uskupení. Až po několika úmorných a zmrzlých hodinách se ozval Laa’veren, že cosi našel…

Drápy dorazili k němu a uviděli velice opracovaný kámen v zemi. Po odklopení na ně vykouknul žebřík, vedoucí kamsi do temnoty. Divili se, že našli vchod do hrobky, který byl vzdálen od původního vstupu téměř půl míle daleko… Erutan se před vstupem porozhlédl po některých blízkých kamenech, pod jedním z nich našel malý rezavý klíč, ten pak podal čarodějce. Glaris se rozhodla jít první, za ní hned všichni ostatní.

Čarodějka se dostala až na dno, tma halila místo, do kterého vlezla. Svým uměním vytvořila magickou modře-svítící kouli, jež ozářila okolí. Stála před zavřenými dřevěnými dveřmi, zemina a kořeny z nedalekých stromů se snažily zahalit možný vstup. Klíč zasunula do zámku, poté musela silně otočit, mechanismus ve dveřích byl nejspíše zrezivělý. Náhle cvaklo, klíč se zlomil, ale když zabarala za kliku, dveře se hlasitě otevřely… do ruky si podala hůl a šla kupředu.

Hned za ní se spustili i ostatní členové, následující modravé světlo kdesi před nimi. Glaris jim našeptávala, aby se drželi u ní a nevydávali hlasité zvuky. Po chvíli putování mezi starobylým otesaným kamenem a zhaslými pochodněmi, vytvořila ve své druhé ruce kouzlo, které na moment obarvilo okolí purpurovou barvou, a rozezněl se tlukot srdce. Její zrak během tohoto čarování nic nespatřil… vzduch byl čistý.

Za pár minut dorazili všichni na konec chodby, k holé kamenné zdi, „Glaris?“ zeptal se Siberius, „Éhm, vedla si nás dobře?“
„Vedla…“ divila se, sáhla rukou na povrch kamene „Zvláštní…Tohle je jistě kámen z hrobky! Proč tu ale nic není?“ ohlédla se za sebe, „Možná tohle byla úniková cesta…“
„Nebo taky uměle vytvořená cesta do hrobky!“ připomenul Erutan a navrhl, aby se podívali po okolí, zda nenajdou něco skrytého, co by jim otevřelo cestu dál.

Hned u zdi, pod skořápky starobylé urny, se nacházela nenápadná malá páka. Bretonka za ní zabrala, chvíli se nic nedělo, ale pak se ozvalo strašlivě hlasité skřípání a řinčení želez, které uvolnilo před nimi kus kamene, kamsi opět do tmy… Cesta byla volná. Nyní, když postoupili dále, zjistili, že se nacházejí už uvnitř nordské hrobky. Teď jim zbývalo jen najít onu masku. Sotva učinili pár kroků, ze stropu a stěn, o které byly opřeny dřevěné trámy, se lehce sesypala půda…

„Měli bychom si pospíšit! Vypadá to tady nestabilně…“ prohlásila Teiko.
„Jo. Nic horšího nás už nemůže potkat…“ odvětil Siberius a nechal se vést čarodějkou, ta mluvila cestou o zajímavostech domorodých mohyl.
„Nordi si vždy potrpěli, aby jejich těla byla pohřbena s nejbližšími či předky. Pokud navštívíte nějakou další hrobku, jako je tato, mohli byste najít třeba místnost s až dvaceti kostrami uvnitř.“
„Heh… Nordi a jejich víra… To je ubohé!“ pronesl otráveně Laa’veren, „Mysleli si, že když zemřou, tak se dostanou do posmrtného světa. Nechci být nějak proti, ale mám tušení, že se po smrti nikam nedostanou!“
„Aby ses nedivil, Laa’verene. Zrádci, lůza a veškeří násilníci, kteří porušili své tradice a nečestně zahanbili své jméno, byli prokleti způsobem, který nechce žádný Nord zažít. Po smrti by neodešli do jejich Sovngardu. Zůstali by jako tupé oživlé mrtvoly, toulající se prázdnou hrobkou. Bez klidu, bez odpočinku, s touhou se pomstít…“ trochu se otřásla, „Strašná představa.“
„No, ještě že jsme i na nemrtvé vybaveni.“ trochu se vysmál Altmer, „Sice jsem s nemrtvým neměl tu čest se setkat, ale nebude to jistě nic těžkého.“
„Huh, doufejme, že tu nikoho nepotkáme. Teda, až toho Korihnuula.“ dodal Siberius.

Kámen je doprovázel každým krokem, na některých místech se objevily výklenky se zarostlými mrtvolami a pavučinami obmotaná těla. Když došli ke dveřím, magické světlo se rozplynulo, Glaris na nic neváhala a zakouzlila nové. Než ho stačila rozsvítit, kolem nich se rozeznělo podivné vrčení a skřípání čehosi železného. Jakmile se probudilo světlo k životu, před čarodějkou a vedle Laa’verena se ocitla dvě mrtvá těla, stojící na nohách a oděna ve starobylých železných zbrojích. Všichni se lekli, ale ani jeden nezaváhal, Laa’veren okamžitě sekl svou zářivou zbraní po mrtvole a Glaris udeřila holí tak silně, že nemrtvý padl k zemi bez odporu. Ani jeden z neodpočatých domorodců se nijak nebránil, čarodějčin blesk ukončil ruch.

Siberius si postěžoval, že si málem nadělal do zbroje, ale ustál to. Přidala se k němu i Teiko, která nečekala takovýto šok. Bretonka se omluvila za špatné odhalující kouzlo, ujistila ostatní, že se příště nesplete.

Než stačila opět čarodějka pořádně vysvětlit, kolem nich se ozvalo hlasitější řinčení a vrčení jako před malou chviličkou. Družina si uvědomila, že tihle dva nebyli jediný, kdo jim v cestě bránil. Bretonka vytvořila další magickou zářivou kouli, kterou pustila do středu místnosti. Jakou hrůzu jim nahnal pohled, když se nacházeli ve velkém sálu, kde zdi byly plné výklenků a otevřených rakví, ze kterých se drásal mrtvý život. Tentokrát se mrtvoly zachovaly agresivně, své modravé oči zamířili na družinu a z rozpáraných opasků vytáhly zbraně, od mečů, až po palcáty. Na některých z nich ještě vlály zbytky tkaniny z rebelských uniforem.

„PO SCHODECH!!! RYCHLE!“ křikla Teiko, když si všimla menšího dřevěného schodiště, vedoucí kamsi vzhůru, nad jejich hlavami visel kamenný mostek.

Cestu jim však zkřížily tyto bytosti a neváhaly zaútočit. Teiko svým kladivem posílala do stran nepřipravené mrtvoly a Glaris svými kouzly čarovala blesky, jak jen rychle dokázala. Však nemrtví se proti nim rozeběhli a snažili se zabránit v úniku, vrchní mrtvoly seběhly ze schodiště a zabránily v postupu vzhůru. Ale zalekli se, když se dvojice mrtvol dostala pod altmeří zářicí čepel, která přinutila oba vzplanout a následně i explodovat. Zbytek oživlých postav ustoupilo pár kroků zpět.

„Draugiři jsou všude kolem!! Musíme se dostat nějak na ten mostek!!“ hlásila Teiko, když se před ní objevila další mrtvola.

Siberiovo oko spatřilo možnou únikovou cestu, která byla však obklopena těmito zrůdami. Bylo jich strašně moc, nevěřil, že by se s takovýmto náporem srovnali. Do Erutana vjel menší strach, nechtěl zde zemřít. V místnosti byly ještě jedny dveře, ze kterých vybíhaly další a další řady probuzených. Během obrany volal Laa’veren, aby se někdo už dal do pohybu. Pod tlakem se nakonec ozvala Glaris, která se zuřivě zatvářila na dění kolem ní a do rukou si připravila ohnivé kouzlo. Protože nemělo smysl zneškodňovat, rozhodla se vytvořit si vlastní cestu. Kouzlo vypustila ze svých rukou rovnou do stropu. Několikrát zopakovala čin, ostatní členové nechápali, co jí to popadlo, ale za malý moment se část stropu začala sypat na mostek z kamene a dřeva. Za okamžik se uvolnily velké kamenné bloky, jež ho zničily. Kamení a dřevo padalo rovnou na mrtvoly, troje lana visela poblíž Drápů.

Glaris zvolala, aby se jich chytli a okamžitě skočila po jednom a začala šplhat vzhůru, následoval ji Laa’veren a Siberius. Teiko s Erutanem se mezitím bránili velkému blížícímu se náporu, než jejich společníci vylezli dostatečně vysoko. Jakmile usoudili, že mohou lézt, učinili to samé. Měli to štěstí, že ani jeden z nemrtvých neměl u sebe luk či neovládal kouzlo. Glaris a Siberius vylezli na mostek jako první, ihned podávali pomocné ruce, ale než stačili přitáhnout dalšího člena, ze stropu se uvolňovaly kameny… některé z nich spadly i na ně a lehce zranily…

Měli to jen tak-tak, jakmile se všichni ocitli polo-rozpadlém mostku, strop se čím dál rychleji uvolňoval a zemina se rychleji sypala. Naproti nim stály zavřené dveře. Glaris neváhala a rozeběhla se proti nim, totéž udělali i ostatní. Jakmile všichni skočili do místnosti a spadli po schodech do nižších míst, za jejich zády se zřítil celý strop a zavalil dokonale zpáteční cestu. Magické světlo zhaslo… jen hluboké výdechy se ozývaly ve tmě.

„Jste všichni živí?“ rozsvítila Glaris místnost opět kouzlem, Bosmer a Khajiitka sdělili, že jsou v pořádku.
Když se ale podívali za sebe, spatřili velké kameny, které zasypaly nejen schodiště, ale i předchozí místnost. Laa’veren se postavil, přišel k překážce a začal se podivně smát, což nikdo nečekal…

„NO, TO JE SKVĚLÝ! TO JE PROSTĚ SKVĚLÝ! CO TEĎ KU…“ kopl zlostně do malinkatýho kamene, „…RVA MÁME DĚLAT?! TEĎ JSME PĚKNĚ V PRDELI!!!“
„SKONČIL JSI?!“ popadla ho naštvaně Teiko.
Na moment dopadl smutek i na čarodějku se zvědem, ten se k ní přesunul a chytl za ruku, „Glaris, klid. Nebyla to tvá chyba!“ chtěla se ozvat s jinou myšlenkou, „A jestli tě pořád trápí to, cos mi řekla… Neboj, nikomu nic neřeknu!“ v onu chvíli se usmála radostí.
„JESTLI SIS NEVŠIMLA, KOČIČKO, TAK JSME TU ZAVALENÍ! Jak se teď, do Zapomnění, vocuď dostaneme? Co budeme dělat? CO BUDEME DĚLAT?!“ křičel diplomat na Khajiitku.
„LAA’VERENE KLID!!“ zvolal Siberius, rychle ho objal a tichými slovy ho uklidňoval… což se mu podařilo.

Ve chvíli, kdy se všichni uklidnili, navrhla Teiko, aby se vydali kupředu. Už byli skoro na konci své cesty. Altmer se vzchopil, omluvil se za jeho „slabou chvilku“ a v doprovodu lukostřelce se přesunuli kupředu, Glaris se zvedla ze země a dala se do vedení.

Vojáci se seřadili pod schody u vyvýšeného místa, očekávali radostná slova, na která se těšili. Jen, co dorazil Erutan s Demitrem do prvních řad, ocitl se u dveří důstojnických kasáren tribun Trebunius a legát Lerron. Už na pohled jim bylo vidět ve tvářích jisté zklamání a zlost, dokonce někteří jedinci zaslechli, jak tribun odmítá něco sdělit, a i přes rozdílné hodnosti se vzepřel svému důstojníku.
Jakmile došli na vyvýšené místo, kde si oba vysocí muži hleděli nepříjemně do očí, legát jen pokynul hlavou, odstrčil svého podřízeného, rukou uklidnil nastoupené a opřel se o zábradlí.

http://imgur.com/2jOWr63.jpg


„Takže, legionáři, zásobovači, zvědi, lukostřelci… Bratři. Nebudu to protahovat, a řeknu to stručně. Od začátku tohohle týdne tu koluje zpráva, že za pár dnů odejdete do svých domovů, že vás armáda již nebude potřebovat!“ vojáci začali jásat, ale legát zakroutil hlavou a rukou zastavil jejich nadšení, „Nemám tušení, kdo vám tento blud prozradil, ale situace si žádá nová opatření… a nová zaměření.“ vojáci ztichli, Erutanův a Demitrův výraz zkameněl.
„Co to říkáte, legáte? Máme jít domů!!“ ozval se kdosi z řad.
„Císař si žádá naši jednotku, aby se přesunula do severního Hammerfellu s okamžitou platností! Nikdo z vás nepůjde domů!“ do vojáků vrazil strach a obava, elf se zahleděl zlostně na Redguarda, který nechápal slova, „Protože nemá smysl trestat toho, kdo vypustil tuto falešnou zprávu, dostanete nový úkol, se kterým začnete ihned! Máte celý večer na sbalení věcí a přípravu na cestu. Zásobovači ať připraví zásoby na dva měsíce a zvědi ať po rozpuštění tohodle shromáždění přijdou do mé ubikace, kde jim prozradím nové pozice! Vojáci a ostatní se poté vydají společně s důstojníky na sever!“
„A kdo bude zde v pevnosti?!“ ozvalo se zlostně z řad.
„Pátý císařský oddíl, pod vedením legáta Marruna!“ odpověděl stroze, vojáci stáli ztuhlí, „To je vše!"
„Slyšeli jste legáta! SPLŇTE ROZKAZ, IHNED!“ rozkázal tribun a odebral se společně s vyšším důstojníkem kamsi do pevnosti.

Mezi vojáky zavládl chaos, zmatek a zklamání. Většina si stěžovala na nefér a faleš, která se tu objevila. Každý chtěl znát jméno muže, který prozradil klamavou zprávu, ale v zápalu hádky a nesrovnalostí mezi sebou se dvojice přátel ztratila z dohledu. Erutan velice naštvaně odcházel od hloučku zpět do kasáren, Demitr se ho snažil zastavit, ale nedařilo se mu.

„Já myslel, že půjdeme všichni domů!!“ omlouval se elfovi, ale jakoby neslyšel. Erutanův návrat domů se opět odložil… na neurčito.


Pět drápů kráčelo tajemnou chodbou kupředu, až narazilo na další dveře. Glaris ani na moment nečekala, chtěla je otevřít, leč zjistla, že jsou dveře zamčené. Protože se nechtěli nijak zdržovat, ve svých rukách vytvořila prapodivnou bílou záři, kterou pustila do dveří… po vteřině se lehce samy od sebe otevřely. Čarodějka jen prozradila, že zakouzlila jedno z nejstarších otevírajících kouzel.

Jejich magické světlo se ponořilo do temnoty, když všichni postoupili dále, dveře se zavřely a místnost naplno rozsvítila. Kromě úžasu z rozsáhlé místnosti je tížil strach, který viděli… v obrovské místnosti se všude nacházely rakve a výklenky s mrtvolami, ať na menších schodištích po jejich bocích, nebo kdesi před nimi. Daleko před nimi ze země vyletěl kamenný náhrobek a z ní vstala podivná postava v roztrhaném a starobylém oděvu. Však s unikátní věcí na sobě…

„Korihnuul!“ ukázala Glaris před sebe, „To je on! Podívejte na tu masku!!!“
„Siberie, střílej!!“ poručila mu Teiko, lučištník na nic nečekal a okamžitě vystřelil.

I když se trefil přesně, cíl stále žil a jen se strašlivě smrtonosným nádechem zasmál. Tehdy si skupinka uvědomila, že učinila něco špatně. Korihnuul natáhl své ruce do boku, z nichž vyletěla podivná vlna po celé místnosti. Po chvilce čekání, když už se chtěl Altmer proti němu rozeběhnout, se stalo něco nepředvídatelného… Se strašlivým křikem a mocným řinčením vycházelo ze zdí a z rakví mnoho a mnoho draugirů. Než si stačili rozdělit, kdo co bude mít na starost a kdo zničí posledního mrtvého kněze, už Drápy obklopila velká početná armáda nemrtvých. Plány se zhatily… Glaris okamžitě zakouzlila zářivý kruh, který je chránil před těmito bytostmi. Pár se jich snažilo projit skrz, ale dost se popálili.

„ZÁDY K SOBĚ!!“ zavelel Laa’veren, jakmile všichni tak učinili, každý hleděl na velkou skupinu nepřátel, vyčkávajíc, až kouzlo vyprchá.
„Jak dlouho to bude účinkovat, Glaris?“ zeptala se Teiko, ale čarodějka oznámila, že jen pár chvil.
Z ničeho nic se ozval Siberius, jestli mohou utéct, leč Erutan řekl stroze, „Jsme v pasti! My… my tady umřeme!“

http://imgur.com/EZY7vml.jpg


Opět měli štěstí, že se mezi mrtvými nenacházeli žádní střelci, ale to pominulo, když se dívali, jak jejich kruh uzavírá čím dál více nemrtvých. Veškeré únikové cesty byly zablokovány, Korihnuul byl příliš daleko, aby se do něj trefil střelec či sekl po něm Altmer očarovanou zbraní. Bretonce již docházely síly a Teiko nevěřícně hleděla, jak se na ně mrtví vojáci těší… byli dokonale sevřeni v pasti.

„Přátelé, družino… Byla čest s vámi spolupracovat!“ odvětil Siberius a připravil si toulec se šípy k rychlé střelbě. Všem ostatním došlo, že se právě smířili se smrtí…

Každým momentem kouzlo sláblo, a jakmile vyprchalo, nemrtví prozatím klidně postávali na místě. Erutan tiše hleděl s připravenými čepeli na možný útok, který se dostavil od jednoho nejbližšího mrtvého muže…

„SOVNGARDE SARAAN!!!“ vypustila ze sebe mrtvola, která zaútočila na Erutana a zahájila tak poslední vrcholný boj mezi Pěti Drápy a prokletými Nordy.

Jakmile se dotklo železo o železo, armáda nemrtvých hlídačů se vrhla proti narušitelům klidu. Bojový řev, křik a rány, vycházejíc z rukou a zbraní, se nesly celou místností. Královnina skupinka si poradila s nepřítelem lehce… do doby, než lukostřelec zjistil, že když zabili jednoho nemrtvého, Korihnuul svým tajemným uměním oživil další dvě mrtvoly do boje.

Laa’verenova zářivá čepel každou chvilku vybuchovala a zelená dýka mu pomáhala v obraně, Glarisina kouzla likvidovala řetězovým bleskem slabší mrtvoly a následně vypouštěla do blížících se hloučků kouzlo, který vnutil strach do těchto bytostí. Teičina mocná palice posílala na zdi mocné nepřátelé, ale každým úderem přicházeli další a další… Siberius střílel tak rychle a přesně, že se sám divil, kde se to v něm vzalo. A Erutan máchal svými čepelemi a předváděl různé otočky, během kterých prováděl prapodivné výpady. Zdálo se, že se náporu ubrání, ale nově přicházející mrtvoly jim dělaly více starostí… Stále se blížily mocnější a nebezpečnější bytosti, některé se vyhnuly nepovedeným útokům a lehce zasahovaly své protivníky.

Kruh se kolem družiny Drápů uzavíral, a i když byli stále zády k sobě, do jejich hločku vtrhla trojice nemrtvých z Laa’verenovy strany. Naštěstí se ubránil, ale tentokrát už bylo všem jasné, že teď bojují sami za sebe. Jediná Glaris a Siberius se po zničení čelních protivníků přemístili ke zdi a zahájili obranu, zbytek družiny se oháněl kolem sebe a nevypočítavě hledal potenciální únikovou cestu. Jaké neštěstí se přihodilo oboum elfům, když je nemrtví odzbrojili. Bezhlavě se dali na útěk, svou hbitostí se snažili vyhnout jakémukoli úderu. Teiko z posledních sil rozrážela vlny nepřátel, v oceánu řevu se pokoušla požádat o pomoc, ale nikdo jí neslyšel. Erutan se čirou náhodou přiblížil jako jediný nejblíže k dračímu knězi, ale byl příliš daleko, aby mu nějak ublížil.

Když už vypadalo, že tu všichni zemřou, Bosmer se ohlédl nad sebe a nedokázal pochopit, co to znamená… Ze stropu spadl kus kamene, v něm se ocitl otvor, vedoucí kamsi vzhůru a skrze něj prosvítalo denní světlo. Z onoho místa spadlo dlouhé lano… přímo k němu.

„DRÁPY, LANO!! HONEM!“ zařval z posledních sil a dal se do šplhání.

Jeho čin si všiml Altmer a Bretonka, kteří ho hnedka následovali. Naštěstí si toho všimla i Teiko se Siberiem, kteří stále bojovali, s obtížemi a četnými zraněními se dostali k lanu a šplhali vzhůru. Otvor ve stropu se stále zmenšoval a světlo bylo jasnější. Jakmile se dostal elf až na vrchol, čekalo ho nepříjemné překvapení. Kdosi ho praštil po hlavě a tělo shodil na stranu. Nic netušící Drápy stále šplhali vzhůru, dokud se do lana nezakousla sekera a neposlala je zpět tvrdě dolů. Několik nemrtvých váha členů rozmačkala.

Bosmer po krátké chvíli otevřel oči, divil se, že se nachází na vrcholku od původního vstupu do hrobky. Chtěl se zeptat, co se stalo a kde to je, ale jeho rozmazaný zrak stále nemohl dobře zaostřit. Čeho si však všiml, jak dvě neznámé postavy zakrývají onen otvor do země velkým plochým kamenem. Kdosi ho chytl pod ramenem a dotáhl kus dál ke stromům, kde ho hodili na zem. Konečně se mu rozšířil zrak.

„Ahoj, Erutane!“ ozvala se postava, vycházejíc zpoza stromu, elf ztuhl překvapením, „Tak se zase setkáváme!“
„CERANNO?!“
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Co bude muset Erutan udělat v příští události?
1) hrát nebezpečnou hru
2) donést zvláštní předmět
3) dovést zajatého přítele

Upravil/a Adrian_S dne 29.08.2017 12:24