Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky V - Osvobození

Přidal Adrian_S dne 01.11.2015 17:29
#97

Část 18. - Na hraně dobra a zla

Pod Talovou sochou klečeli zbylí Šavlozubáci, jejich dech se každou vteřinou zrychloval a se strachem očekávali rozhodnutí podivného Altmera se skupinkou jeho hrdlořezů. Mrtvý tábor zapáchal krví a bojem, nepříjemné aroma vanulo v okolí a zajatí muži se obávali toho nejhoršího. Laa’veren se otočil na Glaris a pokynul hlavou, ke zbytku družiny udělal to samé. Ve chvilce čekání se ohlédl na něj i Erutan, protože neměl tušení, co chce podniknout, ale pak jen vyvalil oči…

Laa’veren bez rozmýšlení a soucitu vrazil dýku do nordského hrdla, Bretonka po jeho činu zamířila svou bleskovou rukou na posledního zbývajícího a vystřelila na něj živelnou střelu, která ho nejen zabila, ale odmrštila tvrdě na skálu. Po nárazu se kámen obarvil jeho krví. Teiko zandala své kladivo na záda a jen povrchně hleděla na mrtvoly. A Siberius se přemístil s lukem na vršek u jeskyně, kde čekal, až ostatní skončí se zahájenou činností. Nord s dýkou v krku lapal marně po dechu, z rány se mu ozývaly prosby ve formě chrapotu a vytékající krve. Altmer stále hlouběji zapouštěl svou zbraň a nevěnoval mu ani jeden příjemný pohled. Když už se skoro mrtvé tělo rozklepalo, vytáhl čepel a nechal ho prudce spadnout na zem, až vykrvácel.

„U KYNARETH, LAA’VERENE! ZBLÁZNIL SES?!“ křikl nečekaně Erutan, nechápajíc, co provedl jeho meří přítel. Ten se na něj jen ohlédl a zandal nůž zpět do pochvy.
„Nezbláznil, příteli… Zasloužil si to!“
„VŽDYŤ NÁM MOHLI ŘÍCT VÍC!!“ řval jak pominutý, Glarisina uklidňující slova však nezabírala, „Já nechci a nehodlám vraždit neozbrojené!!“
„Erutane! Kdybys byl na jejich místě a oni na tvém, udělali by to samé! Jsou to Nordi, ne ti Cyrodiilští! Tihle ti nás nesnášejí!“ mluvila k němu Teiko a přiblížila se pár kroků k němu, „A každej Nord znamená pro nás nebezpečí…“
„My tě varovali, elfe, že k tomuhle může dojít. Měl ses raději dívat do země nebo jít se Siberiem ven.“ dodal Laa’veren s uvědoměním, kde je jejich poslední člen. Ohlédl se na ostatní a pokynutím hlavy vyšli všichni, až na Bosmera, za lukostřelcem. Erutan se odtrhl z místa později.

Oči lukostřelce hleděly kamsi do planin, kde pobíhala přeživší žena jak o život a stále se vzdalovala. Diplomat přišel k jeho boku a zeptal se, jestli jí dokáže trefit i na takovou vzdálenost. Siberius jen odvětil, že bude mít štěstí, pokud se trefí. Až na Erutana mu všichni drželi palce.

Dlouhé vteřiny ubíhaly, Siberius jedním okem mířil na beránky mračen, druhým hleděl na vzdalující se cíl. Až po pořádném nádechu vyletěl šíp z luku, tmavý stín střely zmizel kdesi ve vzduchu a všichni sledovali utíkající. Několik chvilek uběhlo, žena doufala v brzký návrat ke svým druhům a společníkům se strašnou zprávou, která je zastihla. Avšak její počínání zastavil šíp, bořící se do její hlavy. Tvrdý pád, jejž viděli i lukostřelcovi přátelé, jí dorazil a nechal odejít do jiného světa.
Družina tleskala svému střelci, ten se uklonil a usmál se nad povedenou střelou, Erutan jen nechápavě stál a mlčel jak hrob. Diplomat poté rozhodl se vrátit do jejich jeskyně a prohledat vše, co by jim mohlo pomoct.

Bosmeří stopař se pořád nemohl vzpamatovat z nedávných událostí. Byl překvapen i zároveň šokován ze všeho, co viděl. Když dorazili všichni k mrtvolám, každý si už vzal jistou část na prohledání, na zvěda zbyly mrtvoly pod sochou a Nord, který umíral jako poslední. Během prohlídky se občas někdo z nich ozval, že něco našel zajímavého, nějaké zlaťáky nebo ukradenou kořist z jejich výprav. Bosmeří ruka zrovna nahmatávala kapsu nedávné mrtvoly s probodnutým hrdlem, však místo cenností našel podivné psaní a ohlásil se. Všichni se seskupili k soše, kam odhodil nalezenený papír.

„Co je to? Četls to?“ zeptala se ho Teiko, Erutan jen nesouhlasně kroutil hlavou. Altmer ho požádal, aby jej přečetl.

http://imgur.com/hZv3nlg.jpg


„Svene,

mám tušení, po čem ti thalmoří parchanti jdou. Oni nejdou jen po nás, ale jdou nejspíše po našem posledním předku. Musíme s tím něco udělat! Vím, že je teďka velice nebezpečné procházet se po krajině a obzvláště po cestách, ale potřebuji tě tu! Musíme něco vymyslet, abychom ty letní bastardy zmátli! Věřím, že přijdeš co nejdříve. Až dorazíš na naše místo, hlaš se mi! Talos tě ochraňuj!

A.“


„Kdo je sakra to „A“?“ z ničeho nic se zeptal Siberius ostatních.
Pět Drápů se zahledělo na sebe a jen zakroutili hlavou, nikdo neměl tušení, o koho se jedná, ani Laa’veren, „Zdá se, že tohle bude malá výzva…“ otočil se očima na čtenáře, „pro našeho zvěda!“
„Já… cože?! Počkat, počkat… Ty chceš po mně, abych se dostal mezi Šavlozubáky a zjistil, co má to „Áčko“ na srdci?“ Erutan velice hlasitě naléhal na Altmera, který mu potvrdil doměnku, „Zbláznil ses?“ křikl na něj.
„Erutane! Podívej, královna ti důvěřuje a my všichni víme o tvé dokonalé schopnosti se dostat kamkoli, kde je to nebezpečné.“ hájila diplomata Glaris, „Jediný, kdo dokáže zjistit všechno, co se dá a ještě k tomu přežít… jsi ty!“
Bosmer již namítal, že na to nemá tolik sil a odhodlání, do řeči se pustila Teiko, „Nikdo z nás tam nemůže jít, protože tihle Šavlozubáci znají naše tváře… Tvou však ne.“

Ačkoli byl Erutan stále proti, Teičiny argumenty byly přesvědčivé a jeho mysl se povolovala. Ve chvíli, kdy se chtěl opět bránit, mu došlo, aby hrál jejich hru, nebo jistě prozradí spolupráci se Zelenými Stíny a Krváky.

„Tak, dobrá… Ale chce to nějaký plán! Nemůžu tam hnedka zamířit! Vždyť ani nevíme, kde se ten úkryt nachází!“ sbalil dopis a vložil si jej do obleku.
„To je fakt!“ přiznal Laa’veren, „Na něco přijdeme. V téhle chvíli bude nejlepší, když zamíříme do stájí a pojedeme do Amolu.“
„Posádka pevnosti si musela jistě něčeho neobvyklého všimnout, ne? Co se jich třeba zeptat?“ navrhla Glaris.

Pět Drápů se shodlo na novém plánu, odjet do pevnosti Amol a tam zjistit vše, co by mohlo pomoct Erutanovi v infiltraci. Ačkoli ani jeden z nich neměl tušení, na co přijdou a co je ještě čeká, všichni věřili v jeho zvědské schopnosti. Samotnému elfovi se nápad nelíbil. Než stačili vyrazit zpět do městských stájí, Laa’veren s pohrdavým pohledem sundal z kamenného stolu Talosův oltář a vší silou jej vrhnul k řece. Pak, když spokojeně vydechnul, odešli z místa bez jakýchkoliv slov.

Čerstvý sníh se sypal z nebes na dva bosmeří vojáky, brodící se hustou navátinou mezi stromy. Ani jeden z nich si nechtěl přiznat, že jsou dost daleko od tábora a kus cesty měli ještě před sebou. Erutan vedl svého příbuzného podivnými stezkami, jež si vytyčila zvěř. Erledor ho následoval a každou chvíli si všímal, jak se vedoucí každým krokem klepe zimou. Náhle ho zastavil svou paží, Erutan se divil, co provádí a když spatřil, jak si z batožiny vytahuje malou lahvičku, došlo mu, o co mu jde.

„Pij, nebo mi cestou umrzneš!“ nakázal mu Erledor, ačkoli ho neznal. Zvěd popadl láhev a napil se, žíly v těle se mu roztáhly a zahřály.
„Díky ti. Abych ti řekl pravdu, docela bych si odpočal…“ jen, co dořekl poslední slovo, břicho se mu hlasitě ozvalo, „Ale měli bychom pokračovat.“
„Těch pár minut odpočinku nás nezdrží…“ poodešel brumský voják ke stromu a opřel se o něj, „Jak dlouho jsi už v armádě?“
„Já? Tohle bude můj třetí rok. A ty?“
„Rok a pár měsíců.“ usmál se Erledor, „Než jsem se dostal do Brumy, byl jsem v malé jednotce u Leyawiinu, ale pak po tom napadení…“
„Chápu.“ napil se znova, aby ještě něco v lahvi zbylo, „Heh, dost mě překvapuje, že vidím u sebe dalšího Bosmera. Jseš druhý, na koho jsem tady za svou dobu narazil.“ Erledora zajímal, kdo byl první.

Erutan se nadechl a rychle mu povyprávěl o bosmeří bardce Kartře, na kterou narazil před rokem v Anvilu. V půli krásné řeči se zarazil a vzpomenul si na její tvář a veškerá slova, doprovázená doteky a tancem. Jaký úsměv mu vyrostl po převyprávění. Erledor se také jen usmíval, ale na rozdíl od něj nikoho takového nepotkal.

„Měls docela štěstí, bratře…“
„Jo, to měl…“ zahleděl se do země s úsměvem, „Chybí mi.“ když se mezi nima ohlásilo ticho, zvěda napadla otázka, „Než jsi odešel do armády, cos dělal?“
„Hehe, pytlačil jsem, kde se dalo. Ve Valenském Lese je spousta zvěře a nikdo nehleděl na to, cos ulovil…“ smál se z plných plic, „Povedlo se mi za jediný den ulovit klidně dvě srny a čtyři kance!“ nad jeho úlovkem Erutan žasnul, „Třeba se mi to povede i tady.“
„A… jak se ti to povedlo?“
„Hehe, však víš.“ zvěd nechápal, co tím myslel, „No, to naše tajemství.“ stále mu nerozuměl a žádal ho, aby to vysvětlil, „Ah, nevadí. Nech to být, ano?“

Po stručné a podivné odpovědi se rozhodli pokračovat dál v cestě. Erutan pokynul hlavou a vedl svého tajemného společníka na vytyčené místo, kdesi mezi stromy v navátině…


Udýchané koně dorazily po dlouhé cestě do pevnosti Amol. Pět Drápů za tmy zastavilo před mocnou branou hlásky v Průrvě, kde je Podzimní les a silný vítr vítal v cíli. Tma padala do okolí, ještě pár hodin na cestě a jistě by museli zapálit louče, aby viděli na cestu. Jen, co si stráže na bráně všimly Laa’verena na bílém koni, okamžitě se vytáhly mříže a skupinka mohla vjet dovnitř. Na nádvoří se procházelo jen pár vojáků ve zlatém brnění. Koně si to rovnou namířily ke korytům s vodou, jezdci z nich seskočili, uvázali ke kůlům a nechali odpočinout.

„Jaká čest tu vidět nejjoddanější královniny služebníky! Vítejte!“ předstoupil před ně vyšší elf v krásném zeleném brnění, společně se svou dvojicí huskarlů.
„Jsme rádi, že jsme sem dorazili v pořádku. Díky za přivítání, kapitáne!“ potřásl si s ním ruku, voják se ohlédl na skupinku.
„Královna nám nedala najevo vaši návštěvu. Takže mám takové tušení, že něco potřebujete. Co pro vás můžu udělat? Doplnit zásoby, poskytnout vojáky?“
„Informace!“ zarazil ho Altmer, „Hlavně informace!“
„Ah, myslel jsem si to. Tudy, pojďte za mnou!“ ukázal návštěvníkům, aby ho sledovali.

Celá skupinka se přemisťovala dovnitř pevnosti v klidné náladě, až na Erutana. Vzpomenul si, jak tu nocoval s jistým hodnostářem z Větrného Žlebu, než byl přepaden prvními rebely. I když věděl, že tu je v bezpečí, necítil se dobře. Kapitán u vchodu do pevnosti držel dveře svým hostům, jakmile všichni zalezli dovnitř a už chtěl vstoupit i Bosmer, svou rukou ho zastavil.

„My dva se známe!“ Erutanovy oči znejistěly, „Nedělejte hlupáka, já si na vás vzpomínám, elfe.“
„Asi si mě s někým…“
„Ne, nepletu.“ elfí čelo se orosilo, „Ale, jestliže pracujete pro královnu, nemusíte se ničeho obávat. Jen račte!“

Elf chvíli váhal, zda má opravdu vejít dovnitř, nebo se vydat zpět ke koním a odjet pryč. Ale své kroky neposlal zpět, s hlubokým nádechem vstoupil do hlásky a nechal se vést kapitánem. Bohaté a zdobené chodby ho lemovaly jako kdysi, lehký dupot se nesl vzduchem a po chvíli kráčení došli do kapitánovy místnosti, kde již čtveřice královniných nejvyšších čekala na hlavního strážce. Ten se usadil do své židle, ale prvně, než spustil řeč, vytáhl si ze skříně pár lahví skvělého vína a podal jim je, aby se obsloužili. Poté se je konečně zeptal, co si od něj žádají…

Když Laa’veren spustil s podivnou zprávou o základně rebelů, vyskytující se od hlásky, co by kamenem dohodili, kapitán vyprskl smíchy. Ujišťoval diplomata, že veškeré jeskyně a možné tábory bývalých Nordů byly buď zničeny, nebo obsazeny a žádná se nenachází v blízkosti této pevnosti. Drápy však trvaly na svém tvrzení a takřka svými slovy nutili kapitána, aby jim prozradil vše o této oblasti. S klidnou povahou jim pověděl vše, co znal. Každý koutek, kámen i strom, který tu rostl. Ze stolku vytáhl mapku okolí a ukazoval jim, kde se co nachází, Drápy hleděly zklamaně na nákres.

„Je mi líto, ale je to tak. V této oblasti se nemohou nacházet žádní rebelové. Kdyby ano, už bychom o tom dávno věděli…“
„Ten Nord nám řekl, že mají nějaký tajný vstup ve skalách, protože jejich původní vchod byl zasypán.“ Laa’veren požádal kapitána, aby jim ukázal původní vchod.
Prst se mu ocitl na malém jezírku, několik desítek sáhů od hradeb, „Tady… Ale už jsme se dříve pokoušeli dostat dovnitř. Jenže ta zemina je dost masivní a kamennitá.“
„Když je původní vstup tady,“ pustila se Teiko do prohlídky nad mapou, „dívali jste se i sem?“ a ukázala kamsi do vršku nad vstupem.
„Tam je jen kamení a těžko se tam dostává. Velká šance se zabít při překonávání toho pásu skal… Být rebelem, nelezu tam.“
„Já být rebelem, vlezl bych tam!“ ozval se Siberius a otočil se na Erutana, „Co myslíš? Přeci by nám ten Nord nelhal, ne?“
„Jistě, že vám lhal!“ přerušil ho kapitán, „Nedivte se, měl před smrtí a určitě by vás chtěl oblbnout před svým koncem! Jsou to prohnaní parch…“
„Věřím, že nelhal!“ ozval se hlasitě Erutan, „Z hlasu mu byl cítit strach ze smrti. Kdyby lhal, vysmíval by se… ale on naříkal.“

Kapitán náhle sroloval mapu a zahleděl se na družinu nejvěrnějších, „Co po nás chcete? Abychom tam šli? Na to potřebujem souhlas královny.“
„Stejně, Laa’verene, nemá smysl jít hledat vchod teď v noci!“ ozvala se Teiko, „Měli bychom to udělat za světla.“
„Nemyslete si, že je jistě najdete.“ přerušil jí kapitán, „Nezlobte se, že to řeknu, ale už jen to, že si sem nakráčíte, kouknete na mapu a poté odhalíte tajnou základnu rebelů mi přijde velmi směšné. Velmi… dobrej… vtip!“
„Já bych měla nápad.“ přihlásila se o slovo Glaris, „Ale někomu se líbit nebude…“

Všichni nastražili uši a zaposlouchali se do jejího plánu. Glaris napadlo, aby se Erutan, jakožto skvělý člen, který se dokáže dostat kamkoli, přestrojil za přeživšího z masakru z Bílého Průsmyku a zažádal u ostatních Šavlozubáků o pomoc. Erutanovi se myšlenka vůbec nelíbila, tvrdil jí, že jim hnedka dojde, že je to past. Ale ve své teorii nepřestávala a pokračovala s jiným nápadem, aby se nechal vést jedním vojákem, blízko jejich možného vstupu a nechal se osvobodit. Na to se ozval kapitán, že nenechá obětovat vojáka ze svých řad. Prozradil, že kdysi dávno přišel o jednoho zvěda, který se už nenašel.
Napětí rostlo a s ní i únava, v místnosti se spustila malá hádka, do které nechtěl být nikdo zapleten, ale stalo se.

„Prosím, ticho!“ křikl Siberius na všechny, „Podívejte, vypadá to, že jsme již všichni unavení. My z toho, co jsme dneska učinili a vy, kapitáne, nejspíše z vlastních povinností. Co to takhle nechat na ráno?“
„Jo, Siberie! Konečně jeden dobrý nápad, se kterým souhlasím!“ přitakal mu Erutan a zvedl se od stolu, k němu se přidaly i ženy, jediný Laa’veren vytrval ve svém postavení.
„Huh, dobrá…“ rezignoval kapitán i nakonec diplomat, „Promyslete si plán, jak byste ho tam chtěli dostat, i když tomu vůbec nevěřím.“ náhle křikl do chodby na stráže, ty přišly „Ukažte jim, kam mohou složit hlavy a kde se můžou najíst!“ vojáci pomalu odváděli družinu, „Doufám, že přes noc na něco přijdete. Kdybyste ještě s něčím potřebovali pomoct, jsem vám k dispozici.“

Pětice mu poděkovala a odebrala se na ubikace, nacházejíc se nedaleko kapitánova pokoje. Pevnost prošla mnoha změnami, některé pokoje byly nahrazené menšími dvoulůžkovými pokoji, jiné naopak rozsáhlé pro více vojáků. Těžká únava padla na Erutana a Teiku, oba se odpojili od ostatních a společně zamířili do volného pokoje. Obyčejné postele a pár dřevěných nábytků obklopovalo podivnou dvojici. Jakmile si lehli na lóže, elf si vytáhl z brašny deník a chtěl se začíst. Než tak učinil, všiml si podivnosti, co prováděla Khajiitka.

„Co to děláš, Teiko?“ kočičí tlama se bořila do misky s podivným oranžovo-bílým práškem. Své oči zavírala a po konzumaci opět otevřela, s již velice rozšířenými panenkami.
„Ááááh, to… je… ONO!!!“ zvolala slastně, až po chvíli si uvědomila, že se jí společník na něco ptal, rukou mu nabídla misku, „Chceš se taky posílit?“
„Co je to?“
Její hlava vycenila výhrůžně zuby a tiše zasyčela, „Ahh… neznáš „cukřík“?“ elf zakroutil hlavou, „Sladký nektar… pro nás Khajiity!“ zavřela oči, a jak básničku popisovala slastnou látku, ze které se vyrábí nejnávykovější nápoj ze všech, „Jakmile to jednou ochutnáš… už nepřestaneš!“
„A pomáhá ti to?“ opět se na něj hrůzně otočila, však po pár vteřinách sklopila hlavu a smutně se ozvala.
„Ano… u Sheogoratha, ano… Ale nemusela jsem se takhle posilovat.“
„Nějak ti nerozumím…“ vstal z postele a přisedl si k ní, rychle se rozhodoval, jestli jí může chytit kolem ramene, z jejího postavení viděl trápení, „Stalo se ti něco nepříjemného?“
Pozvedla hlavu a jen slabě mrkla, „Vlastně ano. Správně bych tu neměla být… jako ve Skyrimu. Ale jsem tu.“ elf nastražil uši a Teiko se odvázala mluvit, „Měla jsem rodinu, elfe. Heh, to bys neřekl, že tahle Khajiitka, se kterou mluvíš, je matka, co?“ usmála se a pokračovala, „Během dobývání kontinentu mi odešel syn do jednotek v Cyrodiilu. A když padl tento kraj, královna vyslala jednotku s mým synem sem, do Skyrimu.“
„On… zemřel? Mstíš se?“
„To já nevím.“ do tlamy si hodila trochu sladkého cukru a posilnila se, „Před pár lety jsem se doslechla, že jeho jednotka byla rozprášena Nordy a dalšími pobudy. Já tomu nechtěla věřit a… dělala jsem všechno možné, abych zjistila, co se s ním stalo. Nakonec jsem se dozvěděla, že byl zajat, že stále žije!“ nadechla se zhluboka, „Ale nevím, kde je.“
Erutan se odvázal a chytil ji za rameno a přitáhl k sobě, „Je mi to líto, Teiko.“
„Nemusí ti to být líto, elfe. Neznáš ho a ani mě!“ tvrdším hlasem ho odsekla, „Protože jsem přišla během čekání na zprávy o trpělivost, vybíjela jsem si zlost doma, v Elsweyru… na pobudách a ničemech. Jednou jsem dostala do svých rukou i cukřík.“ zakroutila hlavou, „Bez něj si nedokážu představit, že bych byla schopná takových výsledků!“
„A co kdybych ti ten cukřík…“
„ANI TO NEZKOUŠEJ!!“ vytrhla se z jeho sevření, až se vylekal, „ZKUS MI HO VZÍT A ZABIJU TĚ!“

Erutan se raději přemístil na svou lóži a celou dobu se omlouval za vypuštěná slova, Teiko ho nevnímala, opět zapustila tlamu do misky. V místnosti se kromě rytmického dýchání vznášelo slabé mlaskání. Náhle její hlava padla na polštář postele a tělo odhodilo prázdnou misku na zem, Bosmer jen kroutil hlavou a nečekal, že má Teiko takové potíže. Když se v místnosti ozvalo konečně chrápání, sáhl po deníku a začetl se. Jaké překvapení, když zjistil, že mu chybí několik stránek a místo poznámek z Anvilu, již četl text ze zamrzlých kopců…

„15. večerník, 4V 203

Včerejší den mi dal pěkně zabrat. Sníh se mi dostává pod uniformu a ti Thalmoráci pod mou skalou nechtějí zmizet. Vypadá to, že se o ně budu muset postarat sám… ještěže mám tu pilku.

Trochu mě zaráží tribunova nařízení. Jsme stále na jednom místě a nepokračujeme v plánu, který nám řekl. Místo toho, abychom šli kupředu k Císařskému městu, se od něj vzdalujeme čím dál více. Něco je špatně, ale nevím co…

Zatraceně! Už mi mrznou i prsty… těžko něco napíšu…“


Obrátil stránku, kde pokračoval další zápis z následujícího dne…

„16. večerník, 4V 203

Do tábora jsem se po týdnu vrátil s Demitrem a dalšími dvěma společníky z Brumy. Jaké nemilé překvapení, když nám tribun řekl, že už nemáme žádné jídlo. Tohle nám teda ještě scházelo… Rozhodl jsem se, že pomůžu Erledorovi s lovem. Vypadá jako lovec, tak… snad budeme mít štěstí…

Ten Erledor je nějak divnej… Svěřil se mi, že prý pytlačí pomocí jakéhosi tajemství, o kterém vím i já. Ale, co je to? Nic mě nenapadá… za celý svůj život jsem nepotkal žádného elfa, který by mi řekl o nějakém „tajemství“. Ani mí rodiče… Budu si muset dát na něj pozor, něco se mi na něm nelíbí.“


„Poslyš, Erutane… Zajímá mě jedna věc…“ promluvil během cestování ve sněhu Erledor, „Jseš Bosmer… Kde máš luk? Čím lovíš?“
Zvěd se na něj zahleděl a s velkým úsměvem ukázal na své dýky na opasku, „Já mám tohle!“
„Pche, nic proti, ale nevěřím, že bys tím dokázal zabít velkou zvěř… Natož třeba veverku!“ sundal si luk z ramene a připravil šíp do tětivy, „Sleduj!“ zamířil kamsi do stromů a vystřelil. Po pár vteřinách do sněhu spadla veverka se šípem… Dokonalá trefa.

Erutan mu pochválil střelu a nechtěl se nijakým způsobem ukázat, co je v něm, ale Erledor na něj neustále tlačil, aby se předvedl a hecoval ho do doby, než nakonec povolil.

„TAK SLEDUJ!“ rozhlédl se před sebe a rukou mu naznačil, aby byl zticha. Kdesi před ním křičel dravý pták, podle zvuku se blížil k zemi. Rychle vytáhnul dýku a hodil před sebe. Oba zahlédli, jak se před vrženou zbraní mihnul pták, jež ho čepel jen škrábla a zasekla se do stromu. Se smutným zrakem přišel zvěd k zabodnuté zbrani, však byla potřísněna krví.

„To nebyl zrovna dobrý hod, co?“ usmál se nad jeho neúspěchem druhý Bosmer, „Měl bys používat luk a šíp, ten ti víc pomůže, než házení dýk.“
„Heleď, nejsem tady od toho, aby ses mi vysmíval. Jestli to chceš dělat, tak si jdi na tu zvěř sám a pomož si! Já tohle nemám zapotřebí! JASNÝ?!“
„Hej, klid! Vždyť se nic…“ Erledor byl náhle přerušen podivným řevem a vrčením, které se od nich vzdalovalo, „Ehm… neříkals, že jsou v téhle oblasti jen srny?“
„Jo, měli by. Proč?“
„Tohle byl medvěd!“ připravil si šíp do tětivy a tentokrát vyrazil kupředu sám „Pojď za mnou a buď opatrný!“

Oba merové se vydali stejným směrem v několika sáhovém rozestupu, kráčeli velice opatrně a tiše. Při každém zakřupání větví se ohlédli kolem sebe a ujišťovali se, že jim nehrozí nebezpečí za zády. Náhle se Erledor rozeběhl za zasněžený vršek, čehož si Erutan nevšiml a pokračoval stále slepě kupředu. Za jedním velkým pařezem se zastavil, protože před sebou slyšel mocné dýchání, připravil si dýku do ruky a chtěl vrhnout. Vykouknul zpoza pařezu a než stačil vrhnout zbraní, vyděsil se… před ním postával hnědý medvěd, který si pochutnával na mršině jelena.

Mocně vykřikl a hodil zbraní po zvířeti, z místa utíkal jak vystřelený blesk a strach se mu lepil na záda. Jistě mu došlo, že ho v takovéto situaci bude medvěd pronásledovat. Jen, co si uvědomil myšlenku, jeho uši zaslechly kromě hlasitého řevu také dupot, táhnoucí se za jeho zády. Moc dobře si byl vědom, v jak velkém maléru právě létal…


Hlasité otevření dveří přerušilo jeho snění a oči se probudily, jako kdyby někdo bil na poplach. Elf se rychle zvedl z postele a než si stačil uvědomit, co se děje, spatřil vedle sebe prázdnou khajiitskou lóži. Zrak se zahleděl zpět do dveří, ve kterých stál Siberius a žádal ho, aby přišel za kapitánem, kde už čekali ostatní členové družiny. Společně vyšli z místnosti rovnou k důstojníku, Erutan se ptal, zda už někdo přišel na plán, jak se mezi ně dostat. Lukostřelec mu s úsměvem dal za pravdu… něco je napadlo.

„Dobré ráno!“ pozdravila je Glaris od kapitánova stolu, když dvojice mužů přišla, velitel se zbylými Drápy postávali u zdi a hleděli z dálky do mapky, „Doufám, že ses vyspal dobře, Erutane. Máme plán, jak se můžeš dostat dovnitř, ale nezaručuji ti, že to bude snadné a rychlé…“

Bretonka mu ukazovala na mapce různá místa kolem skalisek, na kterých se shodli, že by právě zde měl být tajný vstup do jejich základny. Od něj požadovala, aby se na cestě, vzdálenou nejméně míli od skal, pohyboval celý den, dokud si ho nikdo nevšimne. Musel zkrátka na sebe nějak upozornit, proto mu bylo dovoleno, aby si třeba rozdělal oheň nebo třeba čaroval, pokud uměl. S kapitánem se domluvila, aby v tento den ani příští, nechodily hlídky po této trase a nerušily ho. Už po těchto slovech se mu plán nezdál, ale žena pokračovala ve výkladu plánu…

„Aby to vypadalo věrohodně, budeš hrát jednoho z přeživších po včerejším masakru. Máš ten dopis?“ Erutan ho vytáhl z obleku a ukázal, „Až tě někdo odchytne, řekneš, že tě posílá ten Nord, se kterým jsme mluvili… ehm… Sven! Ano!“
„Bude jasné, že tě hnedka budou podezírat, protože nejsi Nord, ale ty umíš dokonale zahrát kohokoli. Neměl by to být pro tebe problém…“ přitakal jí Laa’veren.
„A co mám teda dělat, až se dostanu k nim? Teda, jestli se dostanu k nim?“
„Zjisti, kdo je to „Áčko“ a pokus se najít nějaká další vodítka, ohledně jejich předků.“ elf nechápal její slova, „Jsem si jistá, že to tam bude mít někde u sebe. Mapku, další dopisy, reliéfy… prostě cokoli.“
„A až to najdeš, odejdi odtamtud, jako by se nic nestalo. Kdyby měli námitky, řekni, že tě Sven poslal doručit ještě jedno psaní další skupince do Průrvy.“ Laa’veren vytáhl z kapsy zbroje dopis, kterému předal do rukou.
„Neboj se, Erutane. Teiko tě bude sledovat z dálky. Až odtamtud zmizíš, my už se o ně postaráme.“ skončila Glaris s výkladem, „Máš nějaké otázky?“
„Jo, mám. Přežiju to?“
Čtveřice i kapitán se lehce zasmáli, i když elfovi to směšné nepřišlo, „Byl jsi už v horších situacích. Tohle by neměl být problém…“ ozval se Siberius s úsměvem.

Náhle k němu přistoupil Altmer, dýku si vytáhnul z pouzdra a lehce mu přejel po tváři a dlani s vysvětlením, že to dělá pro větší důvěryhodnost, elf zasyčel bolestí. Poté už Bretonka řekla, aby se vydal na ono místo a vyčkával, než se někdo objeví. Sami netušili, jak dlouho to může trvat, proto mu kapitán připravil již plně naloženou tornu s jídlem a pitím. Po této přípravě už nezbývalo nic jiného, než mu popřát hodně štěstí a zdaru. Erutan se nadechnul a s nejasnou myslí se vydal z pevnosti pryč, na ono místo.

„Myslíte, že to dokáže? Mně se moc teda nezdál sebejistý, na rozdíl tady od Laa’verena.“ promluvil kapitán ke zbytku družiny. Glaris však bránila elfa slovy, jak vynikající byl v minulosti.
„Dávej na sebe také pozor, ano?“ Siberius poplácal Teiku po rameni, když se chystala vyrazit na místo, khajiitská tlama se usmála a vydala se ven.

Po mnoha hodinách chůze ve větru a nepříjemném počasí dorazil elfí zvěd na místo, které mu Glaris vytyčila. Prostá kamenitá cesta, vedoucí z Průrvy do hor u Falkreathu, nevypadala nijak zvláštně. Protože mu vítr stále hvízdal do uší a zima se dostávala pod zbroj, přitiskl se k jedné ze skal a vzhlížel do okolí. Říkal si, jak může být v těchto skalách nějaký vstup do jeskyně, když všechny kameny vypadaly stejně… vysoké, ostré a kluzké.

Erutan se po chvíli stání vydal na jedno z míst, které vypadalo slibně. Jakmile dorazil na malý palouček v zatáčce, sedl si do traviny a vyčkával, dokud se někdo neobjeví. Během čekání si uvědomil, že jejich plán byl v některé části směšný, neboť když má hrát přeživšího, musel se taktéž chovat. Místo, aby si rozdělal oheň, nebo jen tak postával u cesty, si v oné lučině natrhlal dost trsů trávy a ze stromu otrhal pár silných větví. Z toho všeho postavil menší přístřešek, který schoval za jednu z posledních skal, viditelných z cest. Z torny vytáhl jen jednu láhev vína a jedno opečené králičí stehno, celou tornu poté zahodil pryč. Jakmile tak učinil, lehl si dovnitř, posilnil se a už jen vyčkával, až ho někdo najde. Kromě hvízdání větru nikoho neslyšel, neměl tušení, jak dlouho bude muset čekat. Proto si v některých chvílích vytáhl deník a opět se začetl do stránek.

„18. večerník, 4V 203

Erledor mi nakonec ukázal ono tajemství, které jsem skutečně znal i já. Jen nechápu, proč mi o tomhle neřekli rodiče? Teď už chápu, jak se mohl chlubit, kolik toho za své doby pytláctví, mohl ulovit. Vědět tohle dříve…“


Oči se vytrhly z textu, když uši zaslechly kdesi v jeho blízkosti silné zakřupání větví. Deník rychle zastrčil do své brašny a položil hlavu na ruce, předstíral spánek. Najednou se celý přístřešek zvedl a světlo se bralo na ležícího elfa.

„Ha! Elfisko!“ spatřil před sebou zarostlého seveřana se sekerou v ruce. Zjizvená tvář a pomalování po tváři naznačovalo, o koho se jedná. Navíc, tento muž měl zvláštnost… na krku mu visel veliký zub neznámého zvířete.
„POČKAT! POČKAT!“ vzdával se Erutan, než se do něj zakousla sekera, „Zatraceně! Nepoznáváš mě!? Já jsem od Svena z Průsmyku, bratře!!“
Muž zastavil své počínání, „Co se děje?“ ozval se za ním ženský hlas, který vstoupil do elfího obzoru.
„Tenhle elf tvrdí, že patří ke Svenovi z Průsmyku! Co mám dělat?“
Žena přistoupila blíže a prohlížela si zraněného elfa, „Doraž ho!“
„HEJ! To nemyslíte vážně?!“ Nord si ho narovnal a chtěl udeřit, „Thalmoráci nás napadli! Sven je mrtvý!! Měl jsem donést psaní zdejšímu vůdci!“
„Kde jsi nechal náš znak?“ zeptal se muž, vzhlížející na jeho hrdlo, Bosmer mu rychle zalhal, že jej během přepadení ztratil.
„Jak se jmenuje náš vůdce?“ spustila žena.
„Nevím! Já… já… dostal jsem se ke Svenovi teprve nedávno! Jsem… Erledor!! Před pár dny jsem uprchl z vězení! Sven mi zachránil krk, ale nestačil mi vysvětlit všechno!“ přesvědčivě naléhal i dokonale hrál strach, dvojice Nordů přemýšlela nad jeho činem, „Prosím! Nechte mě žít!“ dával ruce před sebe.

Po chvilce žena kývla na muže, ten zandal sekeru za opasek a pomohl mu vstát ze země. S menším prominutím mu potřásl rukou a zeptal se, jaké psaní mu nese. To však Erutan nechtěl vydat ze sebe a stále naléhal, že s vůdcem musí mluvit osobně. Oběma Šavlozubákům se něco nezdálo, v duchu nechápali, proč by Nord měl věřit Bosmerovi. Ale než se ho znovu stačili na něco zeptat, elf tušil, že mu nevěří, proto zkusil další lež.

„Sven mi pomohl při útěku z vězení. Já mu zase pomohl, když byl napaden na Větrnožlebské cestě! Jsme jako bratři!“
„Heh, pravda. Sven byl vždycky tak trochu podivín.“
„Říkal ti něco o tomto místě, Erledore?“ zeptala se ho žena, ale Bosmer jen kroutil hlavou, „Možná ti bratr věří, ale já ne.“ ze zadní části opasku si vytáhla popravčí pytel a předala mu ho do rukou, „Nasaď si to. Nechci, abys věděl, kde se náš vůdce nachází!“

Ačkoli se mu to vůbec nelíbílo, nasadil si kápi, přes kterou nic neviděl a nechal se dvojicí vést, kamsi do hor. V duchu doufal, že ho Teiko sleduje…

I když byly smysly zmatené, cítil, jak nohy pronikaly skrze travinu a pak kráčely po tvrdém kamení. Chvílemi do něj přestal proudit vítr a dotýkal se ho temný chlad, až mu naskočila husí kůže. Celou neviděnou cestu oba Nordi mlčeli, v duchu se topil v otázkách, zda lest vyjde a přežije či jestli ho nechtějí už teď zabít. Když uběhlo několik minut chůze, nevydržel a musel se zeptat, jestli jsou už na místě, odpověď se však nedozvěděl. Než se zeptal znova, kdesi v dáli zaslechl další podivné hlasy, které se divily, kdo to s dvojicí Šavlozubáků jde. Nepoznal ale, o koho se jednalo. Náhle mu žena po pravici řekla, že poleze po žebříku, tak aby si dával pozor. S lehčím narovnáním se chytil dřeva a pomalým krokem kráčel níže. Jakmile došel až na poslední šprusli, kdosi trhnul s pytlem vzhůru a do elfích očí se dostal svit pochodní. Kolem něj se ocitli další tři zabarvení seveřané.

„Kdo jseš, elfe?!“ spustil jeden muž, kterému chybělo jedno oko.
„Jsem Erledor! Musím mluvit s vůdcem! Poslal mě sem Sven z Bílého Průsmyku!“ statný chlap si ho prohlídl a nařídil mu, aby počkal na místě, mezitím odběhl kamsi do nitra jeskyně.

Oči se rozhlédly po celém místě, všude se ocital kámen a hořící pochodně, které svítily majestátně. Po žebříku lezli i oba Nordi, vedoucí Erutana do jejich základny. Jakmile slezli, v dáli chodby kráčel další vyšší muž v bohaté kovové zbroji, na první pohled vypadal velice neohroženě.

„Tys prej chtěl se mnou mluvit! Kdo jsi?!“ hrubý hlas se linul z úst.
„Já jsem Erledor…“ ohlédl se elf na ostatní, „Před pár dny nás napadli Thalmoráci v Bílém Průsmyku. Než Sven zemřel, dal mi tohle psaní a řekl, abych se sem dostavil.“ vytáhl z obleku nordské psaní a předal do rukou, muž jej čapnul rychle a začetl se.
„Divím se, že Sven svěřil něco tak důležitého tobě! Nejseš s Thalmorem? CO?“
„Budu dělat, že jsem nic neslyšel, ano? Protože, jestli máte dobré uši, tak jste mohli slyšet, jak tvrdím, že JSEM BYL SE SVENEM! U Talose!“

Po pronesení boha se všichni kolem něj zasekli a divili se, jakou víru uctíval. Nord si ho prohlédl, oči ho špikovaly skrz na skrz a obočí se zvedlo. Nakonec přiznal, že je rád, když dorazil jeden z nich mezi přátele a nabídl mu menší prohlídku i občerstvení, což Erutan neodmítnul. Společně prošli několika místnostmi, zdálo se, že původně byla na tomto místě jakási hláska, která se časem rozpadla a zasypala. Místo hrubého kamene je teď lemovala otesaná žula, kroky se nesly schodištěm, které vedly skupinku k lávce, vedoucí do nitra jeskyně. Bylo zvláštní chodit v těchto prostorách.

Celou dobu se ho muž ptal, jak byli přepadeni a co se vlastně stalo, Erutan se pokoušel věrohodně lhát, nikde nepřeháněl a strach dával velice najevo. Někteří Nordi s ním soucítili, větší muž jen přikyvoval. Jakmile přešli lávku a dostali se do další části jeskyně, spatřil elf ohromnou část základny, kde nejen tekl malý potůček z nitra hory, ale byla tu postavena malá aréna, ohraničena dřevěnými stěnami a uzavřená zvířecí klecí, kterých tu bylo mnoho. U zdí arény postávalo mnoho Šavlozubáků a o něčem se mezi sebou bavili, muž si vzal stranou elfa a dovedl ho k velkému stolu, na kterém ležela mapka provincie a pár dalších knih. Doprovod se rozešel kamsi po jeskyni.

„Takže, Sven chtěl donést tenhle dopis. Opravdu jsi jeho přítel? Opravdu všichni zemřeli v Bílém Průsmyku?“
„Jsem a ano, bohužel…“ sklopil hlavu k zemi, „Všichni mí přátelé zemřeli…“
„I Tjorni?“ na jméno kývnul hlavou, „Huh, to je mi líto. Chvíli tu prosím počkej.“
Aby ho Erutan ještě více přesvědčil, dodal, „Položil bych za ně život, kdybych nepřišel pozdě!“ muž se otočil, „Sven mě poslal pro vodu, a když jsem se vrátil…“
„To věřím. Teď tu chvíli počkej, ano?“ muž odešel pryč, nad mapkou postával Erutan sám.

Všímal si různých značek a popisek, kterým nějak nerozuměl. Podíval se i do malé skříně, ze které vypadlo několik spisů a prázdných listin. Rychle je prohledal, ale nic v nich nenašel. Něco mu říkalo, že veškeré informace najde pouze na oné mapce, opět se k ní přemístil a prohlížel si jí detailně. Skoro v nejvýchodnějším koutu země bylo zakroužkováno místo, ovšem bez popisu. Dále zahlédl další značku, nedaleko pevnosti Amol a poslední kdesi na jihu Průrvy. Než si však stačil všechno pořádně zapamatovat, dorazil k němu onen vyšší muž a přitakal mu, aby ho následoval. Společným krokem se nesli ke zdivu arény, mnoho Šavlozubáků hledělo do nitra, kde postával velice zraněný a udýchaný Altmer, jenž nevěděl, co si má počínat. Erutan byl z pohledu překvapený, chtěl se na něj zeptat, ale muž ho zastavil. Rukou mávl kamsi do hloučku lidí, ze kterého vyšel Nord s velikými šrámy na těle.

Když se oči setkaly, Erutanovi se sevřelo hrdlo. Díval se do tváře muže z Bílého Průsmyku, který nejspíše přežil jejich útok, „To je on!!“ ukázal na Erutana, „PATŘÍ K THALMORU!!“

Po prozrazení následovala pořádná rána do tváře, silné ruce popadly jeho tělo a přehodily ho přes zeď dovnitř kolbiště. Překvapený zvěd netušil, že se mu lest nepodaří a rázem mu došlo, že se plán velice změnil. Diváci v aréně se rázem rozesmáli a nemohli se dočkat dalšího utkání. Velký Nord si vylezl na schodiště nad zvířecí klecí a uklidňoval rozvášněný a halekající dav. Erutan se snažil co nejrychleji probrat, zvedl se ze země a přiběhl ke zraněnému Altmerovi beze zbraně. Ihned se oba vyptávali, kdo a co jsou zač… jaká náhoda, oba patřili k Thalmoru.

http://imgur.com/j0DJY2Y.jpg


„Bratři a sestry Šavlozubáci!“ křikl vysoký Nord k divákům, „Máme to štěstí, že se k nám přidali dva Thalmorští bastardi, kteří chtějí okusit naší arénu! Dopřejeme jim tu radost a necháme je bojovat proti našim zrádcům, kteří se mohou takto vykoupit. Sázky jsou otevřené!“ někteří Šavlozubáci vytáhli zbraně a radovali se ze zprávy, jiní si vytáhli korbely a sledovali počínání, „Nechť se elfí krev vsákne do země! NA NĚĚĚ!!“

Mezitím se pod velkým seveřanem ocitla malá skupinka ozbrojených bojovníků, kteří byli připraveni se bít. Když zaslechli, že je smrt elfů pro ně vysvobozením a získání si respektu, jejich zbraně se těšily, až se budou barvit krví. Mezitím Erutan hodil Altmerovi v prostém oblečení jednu dýku, sám si vzal dvě do rukou a čekal, až se na ně vyřítí.

Mříže vyjely vzhůru a bojovníci vyběhli z klece jak pominutí. S bojovým řevem se řítili proti dvojici elfů, které obklopil strach a napětí. Diváci radostně skandovali a házeli zlaťáky či plné měšce do arény. Na Erutana se řítil jeden z bojovníků v železe, ani na chvíli neváhal a vrhl po něm dýku, která se mu zakousla do hrdla. Na Altmera se řítila dvojice hrdlořezů, jaké překvapení, když s jedním z nich poradil tak hravě, že to nikdo nečekal. Stačilo se vyhnout prvnímu seku, učinil piruetu a během ní barvil vypůjčenou dýkou po krku. Za pár vteřin se ze zraněného Altmera stal slušný bojovník, který si od mrtvého vzal krátký meč a čelil dalšímu nepříteli.

Erutan měl co dělat, aby se ubránil síle ženě ve zbroji a máchajíc krátkým mečem. Sice prováděl skvělé úkroky a snažil se bojovat stylem, který ovládal z minulých dob, ale narazil na větší potíže. Ona žena jako by věděla, co chce učinit a téměř každému pokusu se ubránila. Elfí mysl se vzbouřila, místo obyčejného útoku hodil i svou druhou zbraní. Ta se zakousla do jejího ramene a silně poslala k zemi. Stačilo málo, aby jí svým kopancem dorazil a vytáhl si další zbraně.

Nordi v hledišti nevěřili, jak lehce jejich bratři a sestry padají k zemi, i velkého muže to překvapilo. Několika svým lidem nakázal, aby si vzali luky do rukou a čekali, až pozůstalí přežijí. Mezitím zavřel klec a dalším dvěma podřízeným nařídil přivést „trumf“.

Merové bojovali jak o život, bojovníkům ve zbroji se také povedlo zasáhnout své cíle. Z altmeřích noh stékala krev a Erutanovo čelo se rozřízlo o ostrou čepel. Chvíli se vyhýbali ranám, i létajícím zlaťákům. Kluzká zem, na které právě bojoval Bosmer byla prokletím i štěstím. Nebýt několika nečekaných pádů na zem, by jinak nepřežil, ale díky nim se mu podařilo zneškodnit dalšího útočníka.

„NO TO SNAD NENÍ MOŽNÝ?! VY SI ŘÍKÁTE NORDI A NEDOKÁŽETE ZABÍT DVA PITOMÉ ELFY?!“ rozkřikl se pořádně velký muž na celou arénu a hlavně na bojující zrádce, „MÁM TOHO DOST! ZABTE JE, ŠAVLOZUBKY!!“ když vyjela klec vzhůru, vyletěl z nich pár ohromných šavlozubých koček, které řvaly hlady.

Vrhly se po všem, co se hýbalo v aréně, nejdříve po nejbližších cílech u mříží a poté i na bojující dvojici. Erutan se zahleděl během boje na svého společníka, který se naneštěstí neubránil ráně z palice a s rozbitou lebkou padl k zemi. Ovšem na vítěze čekalo kočičí objetí, plné řevu a bolesti. Nord vyrazil Bosmerovi zbraň z ruky, už se ho pokoušel dorazit, ale nestačil tak učinit, když po něm skočila kočka. V tu chvíli se dal zvěd na útěk, ale ne na dlouho. Slyšel za sebou slabé dupání, otočil se a na poslední chvíli dal ruce před sebe… před jeho zrakem se objevila rozevřená kočičí tlama, která se chtěla zakousnout.

http://imgur.com/XxQkkuM.jpg


Tíha šelmy ho povalila na zem, tlapy se drásaly na jeho hrdlo a ruce, kterými se chtěl bránit, se chytly za zuby a snažily se dostat pryč od těla. Erutan řval vysílením i bolestí, šrámy na tváři se objevovaly častěji od drápů, avšak nepřestával. Pomalu si však uvědomoval, že tady jistě umře…

Za elfími zády se ozvalo divoké bručení, zvěd nestíhal dostatečně rychle utíkat z místa a ve spěchu zakopl o skrytý pařez, schovaný pod nánosem sněhu. Tvrdý pád a pomalé otočení k nebesům… medvědí hlava se přiblížila k ležícímu vojákovi a chtěla se stejně, jako do mršiny srny, zakousnout. Erutan křičel strachy bez sebe, šelma ho chtěla zakousnout, ale než se tak stalo, kdesi se za nimi ozval podivný hlas a rána, jak když udeří blesk. Medvědí oči zezelenaly, tlama se od něj vzdálila a predátor se uklidnil. Zvěd se strachy odplížil ke stromu a hleděl na neuvěřitelnou událost. K medvědu přiběhl Erledor, hned ho začal hladit po srsti… šelma jako by si užívala jeho dotyky.

„Tak, a uteč pryč! Běž!“ pronesl do zvířecích uší, zvíře se okamžitě rozeběhlo pryč, odkud přišel, „Jsi v pořádku, Erutane? Není ti nic?“
„Ja-ja-jak… jsi to udělal?!“ pomohl mu zvednout se ze země, „Tys… ho ovládl!“
„Ty o tomhle nevíš? To taky dokážeš!“ zeptal se ho, jestli má na mysli ovládnout medvěda, „Každý Bosmer dokáže svým hlasem ovládnout jakoukoli zvěř! Je to pro nás přirozené!“ poklepal ho po rameni, „Myslíš si, že kdybych tohle nedokázal, že bych neměl takové úlovky?“

Erledor po chvíli hledění na něj mu prozradil, že se mu během chvíle podařilo ulovit pár jelenů, požádal ho, aby mu pomohl s očišťováním. Zachráněný byl zmaten, stále nemohl pochopit, jak to, že mu tohle nikdo neřekl. Padala již tma, jeden z Bosmerů si vytáhl z torny pochodeň a zapálil jí, aby si osvětlovali cestu. Celou dobu se ho zvěd ptal, odkdy se to naučil a jak často to používá, Erledor mu vše vysvětlil až u ulovené zvěře.

„Elfové si tohle tajemství chrání. Vlastně, nikdo jiný toto neumí používat.“ mezitím se dali do porcování a vyvrhování zvěře, zvěda stále zajímalo, jak to udělal. Až když měli celou práci hotovou, naložili veškeré maso do toren a zbytky schovali do sněhů a kamení, mu vysvětloval, jak probudí své tajemství.


http://imgur.com/kPqjhl8.jpg


Kočičí zuby se blížily k elfímu tělu, vší silou se je snažil zatlačit zpět, ale nápor byl silný, že každou chvilku povoloval. Protože mu síly docházely, Erutan si rychle vzpomenul na starší příhodu s Erledorem a medvědem, jako by věděl, že je tohle jeho poslední možnost na záchranu. Pečlivě se zaposlouchal do minulosti a připomínal si vysvětlení, jak probudí v sobě tajemství na ovládnutí zvířete. Rázem se zastavil čas, zavřel oči a pronesl velice tiše tajemnou formuli v podivném jazyce. Ze začátku se nic nestalo, ale po vteřině se ozvala blesková rána a kočičí oči zezelenaly. Erutan byl v šoku, nečekal, že se mu povede ovládnout zvíře napoprvé. Nikdo z Nordů neměl tušení, že se vývoj v aréně změnil, a tak stále vesele vykřikovali radost nad elfí smrtí. Leč Bosmer měl jiný plán, přikázal kočce, aby z něj slezla a zaútočila na druhou šelmu, potulující se podél arény.

Šavlozubka se rázem otočila na svou druhou kamarádku a bez váhání po ní skočila, diváci se divili, co to zvíře popadlo. Během jejich nepozornosti se Erutan odplížil k mřížím, vedoucí kamsi ven, ale nešly otevřít. Za sebou zaslechl kromě strašlivého zvířecího řevu, také nespokojený dav… a thalmorský roh, který se roznášel po celé jeskyni. Pořádně se zahleděl do dáli, nemohl uvěřit svým očím… za nordskými zády se objevila Teiko se skupinkou thalmorských vojáků, kteří se pustili do likvidace. Nepřipravení diváci padli jako první, ovšem ti se zbraněmi v rukách se pustili do křížku a neštětřili nezvané hosty. Na obou stranách padaly mrtvoly, Teiko se svým kladivem máchala kolem sebe a koutkem oka zahlédla Erutana na konci arény. Pořádně se opřela do zbraně… jedinou ranou vyrazila mříže z pantů…

Khajiitka na něj mávla, avšak byla rázem napadena dalšími divokými diváky. Zvěd ani na chvíli neváhal, rozeběhl se k ní a cestou popadl pár mečů od mrtvol, na které si pochutnávala oblbnutá kočka. Její druhá kamarádka již ležela mrtvá v potoce.
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Na jakou informaci ještě narazí Pět Drápů?
1) rozluští znaky na mapce
2) najdou další základnu Šavlozubáků
3) zjistí, kdo je "A"

Upravil/a Adrian_S dne 09.04.2019 19:48