Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky V - Osvobození

Přidal Adrian_S dne 07.09.2015 01:28
#87

Část 16. - Píseň pro Altmerku

Strašlivá bolest se nesla prázdným prostorem, ze kterého nebylo úniku. I přesto, že se duše vznášela nad Tamrielem, něco jí táhlo k zemi, až dopadla na zem a svět se rozjasnil. Trápení a strach pomalu mizel, ve světle se objevily ruce mrtvého, který nevěřil, co tu stále pohledává. Všude kolem něj byla černota, jen pod ním a v široké dáli zářilo cosi namodralého…

„Kde to… zatraceně jsem?!“ ozval se elfí hlas.

Leč stačilo pronést otázku, mohl si všimnout, jak se pod ním zjevovala pavučina, ničící půdu pod nohama. Než se stačil znova na cokoli zeptat, zem se roztříštila, jako když šlápne na tenký led. Tělo zařvalo strachy, netušilo, co si počne a kam vůbec padá. Pod ním se otevřela snad nekonečná hlubina, kde v půli prolétávál kolem ledových stěn, na kterých byly vyobrazeny lehké detaily jeho života. Obrazy, jak zrovna rybaří, mluví se svou ženou, dívá se do tváře vojáka… vše se pohybovalo. Ačkoli si jich všiml, stále křičel a snažil se zachytit něčeho, co by ho zachránilo, ale marně.

„JEŠTĚ NENADEŠEL ČAS ZEMŘÍT!“ ozvalo se všude kolem něj, ale elf nechápal slova, „JSI SILNÝ! DOKÁŽEŠ PŘEŽÍT!!“

Vedle jeho hlavy letěl dřevorubecký hák, který okamžitě popadl a zarazil při první příležitosti do ledu. Stačila jediná rána, železo se prokousalo skrze silnou vrstvu ledu, až zastavilo padajícího. Oddechl si, jenže do vteřiny uviděl, jak se hák z ničeho nic rozplýval a mizel.

„CO JE TOHLE ZA KOUZLO?!“ křikl, jakmile nástroj zmizel.

Začal padat do hlubiny, plné ledových výstupků a ostrých hran. Hlava se stále odrážela od tvrdého ledu, žebra se lámala vedví a v končetinách šlachy se svaly praskaly jak struny na hudebních nástrojích. Jakmile se narazil na poslední výčnělek, tělo padalo na temné dno. Myslel si, že to nejhorší má za sebou, ale neměl… Nastal velmi tvrdý pád, z hrudi se ozvala bolest, při které se rozeřval, div mu plíce nevyletěly ven z těla. Mezi žebry se mu ocitla ona čepel, která ho zabíjela. A čím více hleděl na kov, tím rychle se čepel měnila v rampouch.

„DÝCHEJ, ERUTANE! PROBUĎ V SOBĚ SÍLU! TVŮJ ČAS… JEŠTĚ NENASTAL!“
„Kdo to furt… ke mně mluví?!“ ptal se s bolestmi a strachem v ústech.
„CHYTNI SE ZRANĚNÍ, ZATLAČ JEJ DO SEBE A NECH PROUDIT TVOU SÍLU! STÁLE TĚ DRŽÍ PŘI ŽIVOTĚ!“ ozývalo se kolem něj, „TY NESMÍŠ ZEMŘÍT! TY… NESMÍŠ ZEMŘÍT!!“

Erutan se pomalu dával do sedu, všiml si, jak mu tělo obepínala kožešinová zbroj plná potu a krve. Rampouch ho tlačil v hrudi, nevypadalo to, že by jej dostal z těla. Velice silně se nadechl, obě ruce hodil na ledový trn a snažil se zatlačit, odkud přišel. Jenže bolest byla každou pídí stále intenzivnější a hlas mocnější, až to připomínalo brutální porážku zvířete. Za několik vyčerpávajících impulsů hrot pomalu klesal skrze jeho tělo pryč…

„DOKÁŽEŠ TO, ERUTANE! NEUMÍREJ!! VYDRŽ, A BUDE PO BOLESTI!!!“ podporoval ho neznámý hlas a Bosmer ze všech posledních sil zatlačil na zranění.

Náhle se rampouch velice výrazně posunul z hrudi, už mu zbývala jen špička, když se opět ozval hlas, aby nepřestával, že je již u konce. S největším řevem, co kdy dokázal vyvolat, protáhl rampouch skrze svou hruď… bolest ustala a jeho oči se zavřely.


Kdesi v dáli zaslechl velice tlumený hlas, jako by byl pod vodou. Snažil se otevřít oči a rozpoznat, kdo to nad ním mluví, ale rozmazaný obraz mu nedovolil rozpoznat tvář nad jeho tělem. Jediné, co poznal, že leží na posteli, v nějaké jeskyni…

„Erutane! Tady! Koukni se!“ rozeznělo se v jeho uších, oči konečně zaostřily.
„Áh… Ingun?“ velice se divil, když nad ním postávala Jedovatka a bezbolestně mu sahala do hrudi, „Co… co se stalo? Kde to jsme?“
Žena se na něj lehce otočila, „Jeden z vojáků tě probodnul…“ poklepala ho po rameni s úsměvem, „Ještě štěstí, že jsem byla na blízku a začala tě léčit, než bys nám odešel k bohům…“
Hlava mu třeštila, snažil si promnout oči, ale končetiny byly natolik těžké, že s nimi sotva pohnul, „Lež a nehýbej se! Musíš odpočívat, právě jsi vylezl z rakve!“
„Kde jsou ostatní?“ zeptal se jí prosebně, „Kde je Leneri?“

http://imgur.com/TRLypwr.jpg


Ingun se však mlčky věnovala jeho zranění, i když jí prosil, aby mu odpověděla.

Až po tiché chvíli se zeptala, „Já vlastně ani nevím, kde jste byli. Neřekl bys mi to?“
„Byli jsme… počkat…“ zarazil se, „Jak to, že to nevíš? Vždyť… jsi nás tam poslala! Do Yngolovy mohyly!“ Jedovatka na vteřinu hodila okem a opět se vrátila do práce.
„Za věštcem? Co ti řekl?“
„Divím se… že nemáš tušení, proč jsme tam byli… obzvlášť, když jsi nás přesvědčila, že tam je…“ vydechnul na pár vteřin, očekával, že se ho jistě na něco zeptá, ale mlčky opět léčila, „Ten věštec mi řekl, abych zachránil Leneri. Nic… víc jsem se bohužel nedozvěděl.“ zklamaně odevzdal výraz.

Do jeho očí se dostalo ještě větší podivení, když se mu Ingun přestala hrabat v těle a místo ampulek, které postávaly v klidu na stole, přemístila své ruce nad hruď a z dlaní vycházela jakási záře… která mu léčila zranění.

„Ty umíš čarovat, Ingun?“ ptal se jí, ale nic neřekla.
V zápětí se z jedné strany jeskyně nesl něčí pochod a hlas, ptající se, jak to vypadá se zraněným, „Je naživu. Za chvíli nabere sílu.“ opověděla Ingun neznámému.
„Výborně! Dojdu vyřidit vzkaz.“ ozval se hlas Norda, kterého nikdy v jeskyni neviděl… dlouhé šedavé vlasy a vysoká štíhlá postava… na seveřana něco neobvyklého. Ten se přemístil k posteli a hleděl na něj, „Jsem rád, žes to přežil, Erutane. Ani nevíš, jak se mi ulevilo, když tě sem odvedli… a já tě opět spatřil!“
„Kdo jsi? Známe se?“
„My dva se známe velice dobře! Možná si mě hnedka nevybavuješ, ale určitě si vzpomeneš. Hlavně, neboj! Jsi v bezpečí!“ jakmile pronesl poslední slova, odešel z jeskyně, jenom Ingun zůstala a věnovala se léčbě.

Po několika velice dlouhých minutách se rána zacelila a bolest ustala, však elfí tělo bylo příliš slabé, aby mohlo něco učinit. Mysl se podivila, když zaslechla vrzání dveří a hromadný pochod nohou, který se blížil k posteli. Před ním se objevil onen neznámý Nord, vysoká a lehce oděná Nordka a kousek za nimi další ozbrojený Seveřan, jenž hlídal cestu kamsi pryč. A jak stále sledoval příchozí lid, všiml si na Ingun, jak se její vlasy začaly uhlazovat a prodlužovat, tvář mládla a celá jeskyně pomalu tmavla… Bosmer nechápal, co se to před ním děje.

„V pořádku, Glaris. Můžeš jít!“ pronesla lehce oděnná Nordka na ženu, kterou považoval za Jedovatku, ta se jen uklonila a odešla k ozbrojenci, hlídajíc cestu.

V elfím zraku se obraz začal rozjasňovat rychle, celá jeskyně se změnila na prapodivnou kamennou místnost, kde světlo pochodně a svíček ozařovalo svět. Prostředí se neslo ve velmi honosném nádechu a tváře Nordů se zcela změnila… na altmeří. Před postelí postával vznešený muž v thalmorském rouchu, vedle něj žena natolik zahalená, že by jí stačil lehký předklon, aby ukázala celé své tělo. Poslední hlídající elf byl v nádherné zelené zbroji. Bosmer si také všiml, že nemá na sobě žádné šaty…

„Má paní, jak vidíte, Glaris ho zachránila.“ pronesl Altmer na ženu, „Měla jste štěstí, že jste ji tam poslala i s jednotkou!“
„Vidím, že má kouzelnice dokázala téměř nemožné. Měla bych jí ocenit, nemyslíte?“ otočila hlavou na muže po levici, poté se vrátila zpět k Erutanovi „Konečně se setkávám s někým, po kom jsem tak dlouho toužila! Jaká náhoda, že jste se tu ocitl, Erutane Vlaarine. Nebo to byl snad osud?“
„Kdo… kdo jste?“ zeptal se slabým hlasem Bosmer.
„Jsi v bezpečí, můj příteli. Lepší načasování už nemohlo být…“ ozval se černo-hábitník, zraněný pozvedl obočím, „Opravdu si na mě nevzpomínáš, příteli?“
Erutanovi se začalo obočí vrásnit, v žilách se rozpumpovala zlost a vztek z dalšího zajetí, „COŽE? My… my dva se známe?“ otočil hlavu na ženu, „A kdo je tahle nádhera?!“
„MLČ TAM, ČERVE!“ křikl ode dveří strážce ve zbroji, „Jak se opovažuješ takhle mluvit se svou paní?!“ Erutan nechápal slova, strážce už dával ruku ke zbrani, ale Altmerka ho jemným rozkazem uklidnila.
„Docela zvláštní, že jste se o mně neslyšel, nebo nikdy neviděl. Ale přeci mě jistě znáte…“ nahodila velký úsměv a ruce dala před sebe, „Já jsem Sylsris, altmeří královna a vládkyně Tamrielu!“

http://imgur.com/Vr9SXeJ.jpg


V místnosti na pár vteřin zavládlo ticho, jen slabé plápolení ohně se roznášelo po místnosti. Však zanedlouho se zraněný bolestně smál, Altmeři ho nechápali.

„Tak… ten byl dobrej! A teď prosím o té ukradené bábovce!“ vysmál se ženě do tváře.
„Rouhači, jedna zasr…“ strážce u dveří se chopil zbraně, žena ho však rukou zastavila.
„V pořádku… nic se neděje.“ uklidnila stráž, „Chápu, že tady pan Erutan právě unikl spárům smrti a nechápe, kde se nachází.“ naklonila se k němu blíže, poprsí ze šatů bylo lehce viditelné, „Jste ve Větrném Žlebě, v Paláci Králů, kterou postavili samotní Nordi na počest svému vládci Ysgramorovi. Nejste tu jako vězeň, můj Bosmere, ale jako host. Měl byste mi spíše poděkovat za to, že jsem vám díky své kouzelnici zachránila život.“
„Ah… do… Zapomnění!“
„Netřeba prokletí. Ostatně, na tuhle chvíli jsem se těšila…“ elf se zeptal, zda na chvíli jeho utrpení, ale to vyvrátila, „Na naše setkání. Mám s vámi velké plány a mnoho slov, které si chci vyměnit. Kdybych totiž po vás netoužila, už by dávno vaše mrtvola ležela tam venku ve sněhu.“ otočila se na svého pobočníka v hábitu, „Dala mu Glaris regenerační lektvar?“
Muž se odtrhl z místa a přesunul se ke stolku za bosmeří hlavou, „Ano, dala mu ho. Za chvíli by se mu měla dostat síla i do končetin.“
„Výborně!“ pochválila si Sylsris a opět hodila oči na Erutana, „Mám hodně věcí na srdci a vy jistě také, Erutane Vlaarine! Vidím však, že jste pořád zmatený touto nečekanou situací. Až budete připraven si se mnou promluvit, můj společník Vás dovede za mnou.“ rukou ukázala na druhou postel, kde se válely velice honosné šaty, „A prosím, vezměte si na sebe toto. Nerada vidím nahého muže mezi oblečenou smetánkou… Zvířata patří do klecí, ne do společnosti.“

Své kroky zamířila ke dveřím, stráž si vzala s sebou a jediný, kdo prozatím zůstal v místnosti, byl Altmer v černém rouchu, sledující postel s ležícím elfem. Ujišťoval ho, že se mu nic nestane a že nemá důvod odtud utíkat, nikdo mu neublíží. Podrobnosti mu hodlal vysvětlit, až se obleče a vyjde z místnosti ven. Poté zamířil taktéž do dveří a nechal Erutana o samotě.

Několik minut polehával zraněný, dokud se mu konečně v žilách nerozproudila nová krev a síla. Lehkými pohyby kroutil prsty na rukách a nohy se konečně mohly pokrčit a zase natáhnout. Těžce vstal z postele, měl co dělat, aby nespadl zpět na deku. Hlava se mu orosila a zatočila… i když v místnosti bylo příjemné teplo, jeho kůže nesla mrazivý nádech. Až po pár vteřinách, kdy se oči konečně rozpomenuly a uvědomily si, kde je která strana, zahleděl se na darované šaty, jenž si je oblékl. Nikdy dříve neměl na sobě tak honosné oblečení… Zelenkavá tkanina, límec z neznámé kožešiny a několik prostých drahokamů mu zdobilo hruď oblečení. Kalhoty byly natolik volné a uhlazené, že se opravdu cítil jak nějaký šlechtic. Na posteli se v dece topila i mísa s vodou a kus látky na očištění. Opláchl se… voda se nasákla do hadru a vlasy si narovnal tak, jak se mu zlíbilo.

Sice špínu ze sebe smyl, ale strach v mysli již ne. Neměl tušení, o čem s ním chce „královna“ mluvit nebo proč ho Thalmor drží v nejznámějším hradu ve Skyrimu. Nic nechápal…

Jakmile se obul do drahých kožených bot, rychle prohledal místnost v domnění, že najde nějakou zbraň, se kterou by se mohl v případě šarvátky dostat ven z hradiště. Naneštěstí nenašel nic, ani pohrabáč ke krbu. Zklamaně se vydal ke dveřím a otevřel je. Za nimi postával v obranném postavení Altmer v černém hábitu, který se ihned na něj s úsměvem otočil.

„Musím říct, že tě vidět ve společenském je příjemný pohled…“
„Kdo jsi? Odkud mě znáš?“
„Ty mě vážně nepoznáváš?“ podrbal se na bradě, „Zvláštní… zdá se, že ta tvá amnesie ještě nepřešla. Ale neboj se, jistě brzy přejde.“ na chvíli se odmlčel a znova si ho prohlížel, od paty až k hlavě, „Jsem Fathryl Aren, Erutane… Jistě si na mě vzpomeneš, až si přečteš zápisky z tvého deníku.“ elf se ho chtěl vyptávat, ale zlatý elf ho zarazil svou rukou, ve svém hábitu začal cosi hledat, až vytáhl lehce potrhanou knihu, „Tady je tvůj deník. Dobře jsem se ti o něj staral…“
„CO… TO…? Ty… parchante!“ křikl vyděšeně a chytl knihu tak rychle, jak jen mohl, Fathryl pustil své ruce zpět.
„Hou, hou… prrr, příteli! Já ti nic neudělám!“
„Neříkej mi „příteli“! Já se s Thalmoráky nebavím! A už vůbec ne s někým, kdo mě tu vězní!“
„Ale já tě nevězním!“ hodil své ruce do boku, „Nikdy jsem se o to nepokoušel! Vlastně… měl bys mi být vděčný, že tu stojím při tobě. Já ti celou dobu pomáhal v Hammerfellu… vzpomínáš si?“
„Tys… mi pomáhal?“ nechápal ho.
„A i ty mě! Vlastně, prvně jsi mi zachránil život, a později já tobě. A nebýt toho, už bys tu nebyl.“ natáhl k němu ruku k potřesení, „Jsem rád, že tu jsi, příteli…“
„PŘÍTELI?!“ Erutan neopětoval jeho gesto, Fathryl sklonil paži.
„Vidím, že jsi ještě v šoku z těchto zpráv, ale taky plný sil.“ mávl na něj rukou, „Pojď za mnou, královna čeká v trůnní místnosti. Odvedu tě k ní.“

Jak ho Fathryl vedl skrze lehce osvětlené chodby, Erutan přemýšlel nad možným útěkem. Chtěl ho shodit na zem, strhnout z něj zbraně a zaútočit na každého, kdo by mu bránil v cestě. Navíc měl možnost zaútočit i na královnu, což se doposud nikomu v takovéto blízkosti ještě nepovedlo. Ale něco mu říkalo, ať to nedělá. Pomalým krokem se nechal vést skrze kamenné bludiště, zelení strážci takřka na každém rohu, jejich pohledy nebyly pohrdavé jako u ostatních Altmerů, na které dříve narazil. Přišlo mu zvláštní, jak se k němu tito chovají… hlavně Fathryl.

„Jak jsi mě zachránil v Hammerfellu, když to říkáš?“ zeptal se ho, když scházeli schodiště.
„Poté, co Aldmerský spolek dobyl Stros M’Kai, se královna rozhodovala, co učiní s vězni. A tebe poslala sem. Dostal jsi milost.“
„A… proč jsme si pomáhali?“ Altmer mu stále naslouchal, „Nikdy bych se nespřáhl s Thalmorem! Nikdy!“
„Protože nebýt mě, nedostal by ses tam, kde právě jseš…“ Erutan ho nechápal, „Ale jak říkám, bude lepší, když si to přečteš ve svém deníku. Neboj se, nečetl jsem ti z něj. Jsme přátelé…“

Pomalu sešli schodiště, Fathryl počkal u dveří, než k němu přistoupil elfí přítel, pokynul hlavou a dodal, aby ho stále následoval. Vrzání dveří se ozvalo v místnosti, dvojice merů vešla do bohatě zdobeného sálu, kde zvuky nástrojů a hlasy lidí rozezpěvovaly zdi. Mnoho šlechticů, ať už z altmeří nebo nordské strany, popíjelo mezi sebou a debatovali o neznámém tématu. Pár osamocených Altmerek tančilo v místnosti a konejšily pohledy mužů, kteří neměli zrovna do řeči. Stůl plný jídla a pití zářil uprostřed trůnního sálu a až vzadu na kamenném trůnu seděla hvězda celého uskupení. Lehce oděná Sylsris právě mluvila se svou stráží a jen koutkem okem spatřila vstupující dvojici merů do sálu, ladným pohybem ruky je pozvala k sobě. Kromě šlechtictva míjeli i služebnictvo či hudebníky. Jaké překvapení pro Erutana, když během pochodu do něj lehce narazila půvabně oblečená tanečnice s tmavou pletí a pozdravila ho, „Ahoj, fešáku!“. Vedle kamenného stolce postával menší dřevěný trůn, vhodný pro místního šlechtice, ke kterému kráčela dvojice elfů. Sylsris se na oba přícházející usmívala, svou stráž poslala zpět ke svému boku.

„Děkuji, Fathryle. Můžete prozatím odejít.“ Altmer se uklonil a odešel kamsi do středu sálu, „Takhle se mi to mnohem víc líbí. Prosím, posaďte se…“ ukázala mu na trůn po její levici, Bosmer se zahleděl na místo a za pár vteřin se posadil, oči zamířily nejen do sálu, ale i na samotnou vysokou elfku, „Pivo, víno nebo medovinu?“ zeptala se.
„Ehm… vodu.“ skromně se ozvalo z mužských úst, Sylsris pokynula hlavou, za pár malých chvil předstoupila neznámá Nordka s podnosem v ruce a pohárem plným čisté vody, kterou si vzal do rukou.
„Nuže, pane Vlaarine. Konečně máme čas si promluvit. Ostatně věřím, že i vy máte hodně otázek na srdci.“ spustila svou řeč, „Asi se jistě ptáte, proč jsem vás nechala zachraňovat. Proč… tohle všechno. Bohaté jídlo, křišťálová voda, dobrá společnost…“
„Nemám vůbec tušení, kam míříte, dámo.“ ozvalo se upřímně z Erutana, „Spíš v tuhle chvíli pomýšlím na to, jak bych se mohl odtud dostat a vás přitom zabít.“
Ačkoli jeho slova slyšela blízká stráž a nezatvářila se zrovna přívětivě, královna se usmála, „Odvážná slova… Ale něco Vám brání v učinění, že?“ elf jen pokynul hlavou, „Tady nejde o to, že jste beze zbraně nebo snad, že je tu spousta stráží, která by vás snadno vyřídila.“ otočila se na něj, „Cítíte se spíše „ztracený“… Sám, v cizím prostředí, mezi nepřáteli. Chápu vás, na vašem místě bych se cítila podobně…“
„Proč tohle všechno děláte?“ zeptal se během její řeči, její zrak náhle zkoprněl, „Proč zabíráte území, ničíte vše, co tu bylo kdysi vybudováno, a zakládáte taková nařízení, která se protiví všem lidem?“

Sylsris se nadechla a trochu pohrdavě usmála, „Překvapují mě slova o naší vině… Způsobu, jak jsem se svým spolkem sjednotila Tamriel a konečně nastolila řád, který tu chyběl.“ mrkla na něj, „Všichni si do nedávných dob mysleli, že Aldmerský spolek řádí po celém kontinentu a snaží se bezdůvodně zničit vše, co nebylo elfí. Není to však pravda…“ usmála se, k jejímu trůnu přistoupila Nordka s podnosem, královna si od ní vzala pohár s vínem a napila se, služebná odešla, „Aldmerský spolek, také známý jako „Thalmor“, nebyl založen kvůli ničení majetku a zatýkání nevinných lidí. Byl založen pro naši snahu… osvobodit se.“
„Osvobodit?“ nerozuměl jí elf a napil se.
„Do nedávna všichni hlásili, jak je zbavujeme svých práv, tyranizujeme a vedeme nekonečnou válku. Ale žádná rasa nepohlíží na fakt, že MY, merové, jsme těmi utiskovanými už více jak tisíce let!“ elf pozvedl obočí, „Nezačala jsem tuhle válku jen proto, abych se pomstila těm, kteří tvrdí opak, ale vedu ji proto, abych očistila zemi od všeho, co nám brání k odchodu…“
„Koho tím myslíte? Těmi… „nás“? A kam odejít?“ přerušil jí Erutan.
„Myslím celkově ELFY. My, merové, jsme byli odjakživa považovani za bohy. Nebyl to žádný Khajiit nebo nějaký Yokuďan, ale jen elfí krev, která vládla odjakživa Tamrielu. Už dávno před tím, než se otevřely brány Zapomnění, jsem se snažila získat veškeré důkazy a přesvědčení o našem původu a spojení s bohy… S Aurielem, Magnusem, Xarxesem… Marou… a dalšími.“
„Takže mluvíte o „Devítce“?“ strážci po jeho vyřčení zpozorněli a ruce přemístili ke zbraním na opascích, královna je gestem zastavila.
„Jste odvážný, než si myslíte, pane Vlaarine. Mluvit tu otevřeně o člověku, který byl omylem prohlášen za boha. To není v naší víře přípustné!“ na vteřinku se odmlčela, „Generál Tiber Septim byl velice významný a skvělý vojevůdce, proti kterému by se nedokázal postavit žádný z mých podřízených. Ale byla to jen bytost z masa a kostí…“
„Někteří Nordi tvrdí, že ho oslovil bůh času, Akatosh. Proto ho prý…“
„… přizval do božského pantheonu a učinil z něj boha…“ překousla jeho řeč, „Tuhle pohádku rádi Nordi vypráví všem, kdo neznají jejich boha. Je to však lež, Auriel by nikdy nepřizval obyčejného člověka s talentem používat „božský dar“, který se mohl naučit kdokoli!“ zahleděla se na něj upřeně, „Kdyby to skutečně platilo, už bych byla považována za další bohyni.“
„A čeho chcete tímhle dosáhnout? Jsou tu jistí lidé, kteří s vámi souhlasí a pak tu jsou další, kteří mají jinačí názor a vlastní přesvědčení. Proč někomu chcete brát jeho boha, když v toho vašeho nevěří? Proč musí dojít k trestu?“ zeptal se velice odvážně.
„My netrestáme všechny, co věří v jiného boha. My trestáme pouze ty, kteří nám nechtějí pomoct v hledání osvobození a útočí na nás svými rouhačskými slovy.“ odpověděla mu velice rozhodně, „Malý názorný příklad, něco z armády… Představte si, že máte svou jednotku s určitým počtem vojáků, kteří vás neposlouchají a dělají si, co chtějí. Čili ohrožují celou jednotku. Jakým způsobem byste je chtěl vést? Aby se rozhodovali sami za sebe, nebo aby naslouchali vašim rozkazům a učinili tak, co řeknete?“
„Rozhodně bych upozornil jejich chování. A jestli by neuposlechli, pak by přišel jistý trest…“
„Tak vidíte… Uvažujete stejně, jako MY.“ ohlédla se zpět do sálu, „Pakliže byste se takto zachoval, proč nás ostatní obviňují z dávno předvídatelných reakcí, kterou by udělal každý? Ať už Mer, člověk nebo třeba Khajiit?“ náhle tleskla, k trůnu přistupovala velice pohledná Altmerka v barevných šatech a čelenkou na hlavě, „Máte ještě hodně co promýšlet, pane Vlaarine. Mezitím, pobavte se…“ ukázala mu na tanečnici, která ho vzala za ruce a vytrhla z trůnu.

Erutan se postavil uprostřed sálu a nehybně sledoval ladné pohyby Altmerky, která ho svým tělem hypnotizovala. Oči se nořily skrze její slabé oblečení, ruce se nechtěly pustit hladké kůže a dech se mu zastavoval, protože sám nevěděl, co si má počínat. Však po pár nehybných vteřinách se žena usmála, lehce mávla na bardy, kteří spustili velice divoké tóny a s mužem se točila dokola jak na nordské tancovačce. Ačkoli mu to přišlo velice divné, své nohy povolil a nechal je tančit. Občas jí protočil kolem sebe a zahleděl se jí do tváře… věděla, že se mu pohyby líbí. Po pár minutách hudba skončila a dvojice přestala poskakovat v místnosti, elfka mu poděkovala a opět ho vrátila zpátky ke královně… s ještě větším zmatkem v hlavě, než měl doposud.

http://imgur.com/cD4reO1.jpg


„Všimla jsem si, že se vám líbil nejen její tanec, ale i tělo…“ usmála se, „Mé společnice mají prvotřídní vkus na každého hosta.“
„Proč mě tu držíte?“ vydechoval zhluboka, „Co vlastně po mně chcete?!“
„Hmm, zdá se, že chcete přejít rovnou k věci… Dobrá tedy. Přejdeme k tomu, proč tu jste.“ nadechla se Sylsris a zahleděla se na elfa, „Před několika měsíci jsem vám dala na Stros M’Kaii milost a možnost vrátit se domů. Máte totiž v sobě něco, po čem velice… VELICE toužím.“
„Co je to? O čem mluvíte?“
„To není prozatím důležité vědět, čeho si na vás vážím…“ zastavila svou řeč, „Vlastně, vážím si vás i z jiného důvodu. Vaše působení v Hammerfellu bylo impozantní, jak jste se vypořádal s různými překážkami. Avšak…“ usmála se šibalsky, „Nebýt jedné události… nebýt jedné malé a drobné chyby, kterou jste zapříčinil, nikdy bych nezískala Tamriel pod svá křídla! A za to jsem vám velice vděčná!“ napila se z pohárku, Erutanovi padla hlava k zemi.
„Já… že jsem vám pomohl?! To je ale… hodně blbej vtip!“
„Můžete tomu věřit, nemusíte tomu věřit… To už je na vás.“ konstatovala, „Jedině, co vám můžu sdělit, že nejste zrádcem, jak si myslíte. Pro některé z Aldmerského spolku jste hrdinou!“ usrkla si opět vína, „A mým také!“
„Prosím, přestaňte mi říkat lži!“ rozčílil se Erutan a chtěl vstát z trůnu, stráže přistoupily blíže a zastavily jeho počínání.
„Stráže, nechte ho být!“ ozbrojenci se zastavili a Bosmer se divil jejímu rozkazu, „Jak jsem říkala, pane Vlaarine. Jste tu hostem, ne vězněm.“
„To znamená… že můžu odtud odejít? Že se mě nepokusíte zabít?“
Sylsris se velkoryse usmála a velkými ruky ukázala, „Ne. Klidně můžete odejít hlavním vchodem a dělat, že se nic nestalo. Nikoho na Vás nepošlu, budete moct jít tam, kam se vám zlíbí.“ Erutan ani neváhal a učinil několik kroků vpřed, než ho slova ženy zastavila, „Avšak musím vám sdělit, pokud odejdete, zemřete!“ otočil se na ní, „Jistě se v této místnosti najde několik špehů, kteří donášejí zbylým rebelům… Jakže se jmenují? „Zelené Stíny“, „Krváci“, „Šavlozubáci“? Ti tu jistě jsou a vidí vás…“ popadla číši do rukou, „A nemyslím si, že vás nechají naživu poté, až zjistí, že vám ušla příležitost mě zabít. Budou to brát, jako zradu!“ z kapsy svého oděvu vytáhla jeden zlaťák a nechala mu ho po strážci poslat, „Pokud si to ovšem rozmyslíte a zůstanete tu, nechte mi u některé bardky zahrát mou oblíbenou píseň. Rozhodnutí je jen na vás…“

Jakmile dostal Erutan do svých rukou minci, Sylsris se otočila ke své blízké stráži a něco jí říkala. Nadechl se a vyrazil přímo proti hlavním dveřím sálu. A jak kráčel pomalým tempem, jako by se čas zpomalil, neboť se na něj lidé otáčeli, ať už s úsměvem či bez něj, tanečnice házeli očima kamsi po místnosti i po něm a i strážci hleděli, co provede. Několik bezvýznamných, zato slušně oblečených lidí u dveří, hledělo na pochodujícího elfa. Z bosmerova čela se spustil mrazivý pot a myšlenky mu jasně naznačovaly, že je někdo z nich jistě špehem. Netušil, jestli má opravdu Altmerka pravdu či nikoli, jestli to nebylo jen vyhrožování a způsob, jak ho přinutit, aby zůstal s nepřítelem v objetí. Už byl sáh ode dveří, stráže mu popřály příjemný den a nijak mu v odchodu nebránily. Chytl se madla, už chtěl zabrat, ale mysl mu neumožňovala zatlačit. Stále slyšel odkudsi v temnotě mysli reakce svých druhů, pokud by se vrátil z Větrného Žlebu živ a zdráv.

„Vždyť jsem přece umřel! Jak bych jim tohle vysvětlil?!“ zeptal se v duchu sám sebe, stále pevně držel kliku.

Stráž u dveří se k němu přiklonila a šeptem se ho ptala, zda na něco nezapomenul a jestli může nějak pomoct. Ruka se silně odrazila od rámu dveří, kroky se otočily zpět do hloučku společnosti a nejistý dech vyrazil kupředu. Elf minul několik šlechticů, až se dostal před bardku v rudo-bílých šatech a s loutnou v ruce.

„Královna by si chtěla nechat zahrát svou oblíbenou píseň!“ pronesl tiše a nabídl ji zlaťák.

Bardka se velice půvabně usmála, nenastavila však ruku pro minci, ale svůj pevně vypadající dekolt, aby ji tam zasunul minci. Mužská ruka se nervózně chvěla, když jí čím dál hlouběji zajížděl do šatů. Ale za chvilku se zastavila, už dál nemohla. Elfka se usmála, vzduchem mu poslala polibek. Loutnu si nahodila na záda, z opasku vytáhla flétnu a už spustila veselou melodii… Když se Bosmer otočil na královnu, spatřil její úsměv na tváři a ruku, bubnující rytmicky do kamenného trůnu.

„Zdá se, že jste učinil správné rozhodnutí, pane Vlaarine!“ pronesla, když se k ní přiblížil, „To bylo od vás… velice moudré! Měla bych pro vás jistou nabídku.“

Ačkoli se mu jakékoli spolčení s Thalmorem nelíbilo, něco mu v hlavě říkalo, aby předstíral loajalitu a podpořil jejich myšlení. Kdyby se mu náhodou povedlo utéct z těchto blízkých kruhů, mohl by některé skupince prozradit velice cenné informace. Erutan se pořádně nadechnul…

„Co mi nabízíte?“
Sylsris si opřela prsty o sebe „Vím moc dobře, že jste spolupracoval s nějakými rebely. Nezajímá mě, jak se přímo jmenují, stejně je dostaneme. Ovšem jak jsem již dříve říkala… máte v sobě něco, co chci. Když teď odejdete z tohoto paláce, nepřežijete ani jednu noc a vy jen marně zemřete.“ elf se pořádně narovnal, „Mohu vám zajistit bezpečí, slušné zázemí a také jistotu o zjištění vaší minulosti. Fathryl mi pověděl o vaší amnésii. ALE POD JEDNOU PODMÍNKOU!“
„Jakou?“
„Budete pro mě pracovat!“ Erutanovi ztvrdlo hrdlo, „Budete se podílet na různých posláních, které Vám zadám. Spolupracovat se členy Thalmoru a blízkými spojenci, kteří se nás snaží podpořit a dosáhnout našemu společnému cíli.“ zahleděla se na něj a pár vteřin mlčela, „Jaké je vaše rozhodnutí, pane Vlaarine?“

Mysl se mu hroutila a moc možností neměl na výběr. Byl si naprosto jistý, že ať učiní cokoli, bude stejně mrtvý, jen nevěděl, jestli Thalmorem nebo rebely. Stále se chtěl držet jistého plánu, který ho napadl u dveří, nadechl se s hořkým vzduchem.

„Volím si spolupráci!“ pronesl hlasitě.
„Výborně!“ tleskla královna a nechala si zavolat Fathryla, který přišel z kuchyně, uklonil se jí, „Fathryle, doveďte pana Erutana k ostatním a seznamte ho!“
„Jak si přejete, má paní!“ opět se uklonil a požádal Bosmera, aby ho následoval kamsi do dveří.
Než však odešli ze sálu, elfa zastavila královnina slova, „Pane Vlaarine! Nezapomeňte, od teď patříte mně a nikomu jinému!“

Dvojice merů prošla kolem smetánky a pevně se držela zdi, až dorazila ke kovovým dveřím, vedoucí kamsi do nitra paláce. Tmavé chodbičky a svit pochodní naznačoval, že půjdou do podzemí. Jak kráčela schodištěm, ve vzduchu se ozývalo tření kovu a jakési halekání, do Erutana vjel strach.

„Kam mě to vedeš?“
„Za ostatními, jak mi nařídila královna.“ odpověděl Fathryl stručně.
„Vždyť jste mi říkali, že jsem tu hostem! Ne vězněm!!“
Jakmile došli ke dveřím u schodiště, Altmer mu pohlédl do tváře, „Taky, že jím nejsi!“ a otevřel dveře.

V další místnosti se ocitalo denní světlo, procházející skrze okna. Mezi kamennými zdmi postával všemožný dřevěný nábytek a prosté ozdoby pevnosti. Překvapením bylo však, že se v těchto útrobách nacházela čtveřice divných a neznámých lidí…

Neznámý muž v ocelové zbroji polehával spokojeně na posteli, avšak, jen co se otevřely dveře, vyskočil z ní a nasadil si na záda luk. Před Erutanem bojoval mezi sebou neznámý Altmer v zelené zbroji, třímajíc prapodivný svítící meč, který se bránil proti ohromnému kladivu, jenž třímala Khajiitka v zlatavé zbroji. Poslední ženu, jež držela ve svých rukách knihu a nahlížela do ní, naprosto jistě poznal… byla to ona, kdo mu zachránil život.

Fathryl písknul do místnosti, čtveřice přestala provádět rozdělanou činnost a zahleděla se na příchozí. Khajiitka a Altmer si zandali zbraně a narovnali se, knihomolka položila texty na stolek a lučištník se postavil do obranného postavení.

http://imgur.com/j2peLdT.jpg


„Pánové, dámy… Družino!“ zahlásil Fathryl, „Královna mi dala rozkaz, abych vám dovedl nového hosta. Jistě ho všichni poznáváte, ne? Hlavně ty, Glaris!“
„Ano, vím, kdo to je. Zachránila jsem mu život.“ ozvala se skromně žena.
„Já jsem ještě neměla to potěšení se s ním seznámit… Kdo je to?“ ozvalo se od khajiitské tlamy.
„To je Erutan Vlaarin. Ten, co v minulosti učinil více práce než my všichni dohromady!“
„No páni! Hehe! Hezký! Legenda mezi námi! Jak odvážné!“ pronesl s mírným nadšením lukostřelec.
„Ehm… ahoj.“ slabě zamával elf na přihlížející.
„Co s ním máme dělat? Řekla ti Sylsris víc, než jen, abys ho sem dovedl?“ zeptala se Khajiitka.
„Ano, samozřejmě.“ otočil se Fathryl na Bosmera, „Takže, dovol mi, abych tě seznámil s novými společníky.“ ukázal prvně na knihomolku, „Glaris, mocná Bretonka, která ti svým uměním zachránila život!“ ruka se přemístila ke Khajiitce, „Teiko, když už slova nebudou stačit, požádej ji o pomoc! Ona už vše vyřeší!“ usmál se na její popis a pokračoval s Altmerem ve zbroji, „Laa’veren, říkáme mu „Diplomat“, protože má tak silná a ostrá slova, že se proti nim… těžko někdo ubrání.“ elf si lehce bouchnul na zbroj a kývnul hlavou, „A nakonec Siberius! Dokáže sestřelit jablko i na třicet sáhů… poslepu!“
„Jen prosím tě nepřeháněj, Fathryle.“ usmál se na něj, „Chvála smrdí!“
„Co teda královna chce, Fathryle?“ zeptala se Teiko, elf se jen usmál.
„Od nynějšího dne bude s vámi spolupracovat a dělat vše, co Sylsris nařídí!“ tleskl, „A hned prvním úkolem pro Erutana bude zde složit jistý slib…“
„Slib? Nějak ti nerozumím…“ podivil se nad ony slovy.
„Královna tě sice ujistila, že budeš v bezpečí a tak podobně, ale taky chce jistou loajalitu. Každý, kdo chce být pod jejím vedením a hlavně v její blízkosti, musí složit přísahu.“ otočil si ho čelem k sobě, „Když jsi vstupoval do armády, skládals podobnou přísahu, ne? Tohle je úplně stejné… jen se slova liší!“

Altmeří ruka pobídla Erutana, aby vykročil mezi čtveřici bojovníků a stál uprostřed místnosti, Fathryl ho požádal, aby si kleknul na kolena jako starý rytíř. Elfovi se protivila myšlenka, ale pokud chtěl uspět se svým plánem, musel dělat, co mu bylo řečeno. Poklekl, pak po něm Fatrhyl chtěl, aby opakoval, co řekne.

„Přísáhám na svůj život i na pravé bohy, že budu pevně naslouchat rozkazům mé paní a královny Sylsris! Nikdy neuteču z boje, neboť jsem součást její moci! A pokud tak učiním či provedu něco s vlastními úmysly, zaplatím životem svým… i mých nejbližších! Protože se neposlušnost trestá smrtí a věrnost odměňuje chválou a slávou! Její slovo je mocnější, než mé pocity! Protože jedině ona dokáže dovést elfí lid k osvobození! Nechť mě praví bohové provázejí během výprav a zbavují se veškerých rouhačů! Chvála Sylsris, právoplatné vládkyně Tamrielu a vůdci elfího osvobození!!“

Všechna slova zopakoval s velkolepým nádechem, čtveřice bojovníků ho sledovala a čekala, až se zvedne ze země. Jakmile řekl vše, co měl na srdci, vstal ze země, Fathryl mu nabídl ruku k potřesení.

„Blahopřeji ti, Erutane! Nyní jsi jedním z nás!“ bosmerova tíha na srdci spadla k zemi, „Odteď se řídíš rozkazy královny, které vám budu předávat.“ poklepal ho po rameni a usmál se, „Dobrá práce! Nyní… seznam se s ostatními, já půjdu za naší paní pro rozkazy.“

Fathryl se od pětice oddělil a zmizel kdesi na schodišti, s těžkou hlavou se rozhlédl na své nové společníky, kteří tiše stáli na místě.

„To tu budem stát mlčky, nebo co?!“ rozkřikl se Laa’veren s velkým gestem a přistoupil blíže k elfu, který nevěděl, co si má počínat, „Jseš nějakej nervózní, co? Jo, to já byl taky, když jsem složil slib…“ popadl ho po ramenou a vedl ho ke stolu, „Heleď, musím ti říct, že vidět novou tvář je pro nás taky docela šok…“
„Jo, od dob, co zdrhnul Ra’shka, jsme netrpělivě čekali, než přijde někdo nový. Ale že to budeš ty…“ spustila Glaris, která se přiblížila k sedícímu elfu.
„Hmm, trochu mi tu chybí…“ ozvala se Teiko, „Zbabělec!“ Erutan se zeptal na onoho člena, o kterém začali mluvit.
„Ále, byl to jen zpropadenej kočičák, co nechtěl poslouchat Její rozkazy!“ přistoupil blíže Siberius, svou nohu opřel o židli, „Bojovat dokázal, ale neměl srdce ubližovat našim nepřátelům.“

Erutan se jich chtěl zeptat, jak to myslí, avšak do místnosti vešel znova Fathryl s úsměvem na tváři, všichni rázem zmlkli.

„Družino, nesu dobrou zprávu! Protože Erutan složil přísahu, královna rozhodla o pokračování ve vašem poslání!“ muži se radostně ozvali a ženy pousmály, Bosmer je nechápal, „Vyrazíte na běloprůsmycké pláně a zahájíte lov… na Talovy uctívače!“
„Hehe! Už se nemůžu dočkat!“ zvedl Siberius ruce nad sebe.
„Takže, všichni víte, co máte dělat a jaké máte úkoly.“ všichni se začali balit, „Erutane, protože tu teprve začínáš, budeš je doprovázet a sledovat, co dělají. Vyzbroj se, jak budeš potřebovat a pokud bys měl nějaké otázky, zeptej se jich. Nebo najdi mě, ano?“

Už se ho chtěl na pár věcí vyptat, ale dřív ho chytnul Laa’veren a vedl jej do vedlejší místnosti, kde všude visela výstroj jakéhokoli druhu. Nabídl mu, aby si vzal, co uznal za vhodné a připravil se na odchod. Jakmile Altmer zavřel dveře, Bosmer se pustil do převlíkání… srdce se mu rozbušilo a přemýšlel, co podnikne, jestli opravdu hned uteče či bude spolupracovat tak, jak učinil. Když se soukal do hnědého koženého obleku, napadlo ho, aby prozatím dělal to, co mu bylo doposud nařízeno. Kdyby ho přeci později chytli nějací rebelové nebo by úspěšně utekl, mohl by se zachránit dostatkem informací. Ačkoli… myšlenka, že by mohl jít i proti vlastním lidem, se mu vůbec nelíbila.

Oblek mu padl, za opasek si zandal několik zlatavých dýk a vyšel ze zbrojnice. Celá pětice se na něj otočila a pochválila výbavu, kterou si na sebe nandal. Fathryl mávl rukou, aby už vyrazili, všichni až na Erutana zmizeli kdesi na schodišti.

„Počkej!“ zastavil Altmera, „Kým teďka jsem? A kdo je tahle… čtveřice?!“
Fathryl se usmál, „Jsi pátým členem nejvěrnější družiny naší královny, Erutane!“ odcházel do schodů, Bosmer zkameněl, „Vítej mezi „Pěti Drápy!““
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Jak společníci naloží s Erutanem?
1) udělají z něj mučitele
2) stane se nočním hlídačem
3) použijou ho jako stopaře

Upravil/a Adrian_S dne 25.11.2017 12:43