Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky V - Osvobození

Přidal Adrian_S dne 20.07.2015 22:11
#69

Část 13. - Síla legie

Leneri hleděla na mapku, i přes neustálé rozhořčení některých přítomných. Letmo se zahleděla na zvěda, sedícího s kamennou tváří a vyčkávající na její ortel. Znova spustila oči do plánku města a zamyslela se, jak by mohla akce probíhat. Když si dávala všechno dohromady, napadlo jí snad jediné místo, které bylo pro Erutana vhodné…

„Tvá pozice bude zde!“ ukázala prstem do mapky, „Kovárna je skvělé místo pro sledování situace na předměstí! Někdo musí hlídat pochod stráží a dávat pozor, aby král nezměnil nějak plány… třeba kdyby chtěl jít jinou cestou nebo se ještě někde zdržet…“
Erutan jen malinkatou chvilku váhal, ale pak kývl, „Budu tam!“
„A kde mám být já, vůdce?“ ozvala se Ingun hlasitě, načež její horlivost byla rychle zchlazena.
„Zůstaneš zde, Ingun. Potřebujeme zjistit informace z deníku tvé matky a jediný, kdo tvé matce rozuměl, jsi byla ty!“ Jedovatka odporovala a chtěla mít menší podíl na atentátu, leč Leneri jí to nedovolila. Smutně se zahleděla do stolu, tiše vzdychla, že tedy zůstane v jeskyni.

Elfka dále rozmístila lidi na další důležité pozici, kteří se už nemohli dočkat, až celá akce vypukne. Než se do toho pustili, bylo pro ně prioritou sehnat povoz se sudy. Raddrok drze skočil do řeči a pustil se do vysvětlování, v povozu mohli jet maximálně čtyři lidé… dva thalmorští strážci, jeden kočí a jeden nákládce. Bjarni se přihlásil, že pojede s Raddrokem v povozu a pomůže mu naložit sud se zbraněmi, který nebude čekat ve Větrném Žlebu, ale v nedaleké krčmě od města… v krčmě U Noční brány.

„Pánové, nesmíte zabít oba elfy, co pojedou s vámi!“ připomenula jim vůdce, „Ať vás budou podezírat z čehokoli či mít nějaké námitky, nemluvte a neútočte! Jistě na ně bude na Samotě čekat hlídka, a kdyby viděli, že nejsou v povozu, bylo by po všem!“
„Bez obav, vůdce! My to zvládnem!“ ozval se Raddrok a pohlédl na svého společníka, který jen kýval hlavou.
„Já hnedka vyrazím k Noční bráně a připravím sud. Zbraně si pak vyzvednete v krčmě.“ ozval se Bjarni a požádal všechny přítomné, aby mu dali vše, co by potřebovali.

Většina účastníků schůze položila na stůl samé menší zbraně… dýky či krátké meče. I Erutan položil na stůl dýku, která se mu ještě do chvíle houpala na opasku. Nakonec Bosmerka zdůraznila, jak je závažná tato událost. Mít na sobě během průvodu zbroj bylo stejné jako třímat zbraň. Proto všem nařídila, aby se převlékli do civilních šatů, někteří jedinci jen hrubě zabručeli.

Raddrok s Bjarnim sebrali zbraně a pronesli, že vyrážejí na svá pozice, Leneri jejich přípravu schválila a popřála jim hodně štěstí. Když odešli, prohlásila, že se každý musí dostat na Samotu samostatně a nikoho nesmí zabít. Jen v rámci možností, pokud by se museli bránit nějakému útoku z přírody. Po těchto slovech již neměl nikdo žádný dotaz, všem oznámila, kde se nachází oblečení k převlečení a ještě jednou připomenula, za jak dlouho se musí dostat do města. Poté už jen popřála hodně štěstí. Celá schůze se zvedla od stolu a rozpoustila se s rozporuplnými pocity. Erutan kráčel k vůdci, jež šla do svých komnat. Už se chtěla převlékat do překrásné róby, ale zpozorovala svého bývalého muže ve dveřích.

„Doufám, že tenhle plán vyjde. Budu se snažit, abych vám co nejvíce pomohl.“ spustil svou řeč zvěd, „Někteří mě tu stále neradi vidí.“
„Huh, to já taky… Hlavně musíme být nenápadní a rychlí. To je klíč k úspěchu.“ v místnosti se ozvalo trapné ticho, jako by si oba dva merové neměli co říct, po chvíli hledění do země se Erutan odvážil pronést další slova.
„Heleď, já vím, že se to teď nehodí, ale…“
„Já to nechci dál rozebírat, Erutane.“ zakroutila hlavou, „Poslyš, vím, že tě to trápí. Ale teďka to nezměníme. Hlavně se mě prosím tě neptej, co máš udělat, aby se to dalo napravit. Prostě…“ zvedla ruce do vzduchu, „Smiř se s tím.“
Elfovi padla hlava k zemi, jeho smutné „dobře“ vyšlo z úst s doprovodem slov, „Pak tedy půjdu na Samotu hned. Uvidíme se tam!“
Žena jen těžce vydechla a věnovala mu dlouhý pohled do očí, „To, že tě už nemiluji, neznamená, že si tě nevážím. Přesto… buď opatrný, můj elfe!“ Erutan odešel z místnosti a namířil si to do komnat se zásobami a obyčejnými šaty.

Než je však stačil otevřít, kdosi ho zarazil, „Všiml jsem si, že neustále hledíš na Leneri…“ ozvalo se temně z Gregorových úst, „Nelíbí se mi, jak na ní zíráš a už vůbec ne, jak s ní mluvíš!“
„Máš nějaký pro…?“ do elfova těla tvrdě narazil ukazováček.
„Choď kolem ní nebo se jí jen dotkni… a zabiju tě!“ výhružné oči přinutily Erutana se stáhnout do ústraní a bez řečí odešel pryč od ohrožovatele.

Nad Anvilským zálivem zapadalo Slunce, dvojice císařských zvědů kráčela po břehu řeky Strid a hlídkovala vodu mezi Cyrodiilem a Valenským Lesem. Jeden z nich, Demitr Khozir, byl v mírném rozpoložení a snažil se, aby mu hlídka uběhla co nejrychleji. Za to jeho společník, Erutan, na něj neustále naléhal, aby si ho chvíli nevšímal. Hodlal se vloupat do Anvilského hradu.

„To je šílený, Erutane! Víš, co se stane, když tě najdou? Vykopnou tě z armády a půjdeš bručet do žaláře! Už se nikdy z vězení nedostaneš!“
„Ten risk za to stojí!“ hlásil sebevědomě elf, „Vím jistě, že je Savius Baratheo vrah! A důkaz je někde v hradu!“
„Říkám to nerad, ale jsi šílený!“ zamračil se na něj Redguard a nechtěl ho pustit na tak odvážnou činnost.
Kousek poodešli od Anvilského hradu, který se vzdaloval od jejich zad, Erutan zastavil svého přítele a dlouze se mu podíval do očí, „DEJ MI ASPOŇ PATNÁCT MINUT! Já se vrátím, nikdo si mě nevšimne!“ Demitr mu nechtěl věřit, avšak když přidal fakt, že se ve stínech dobře schová, povolil.
„Tak tedy dobrá… Máš patnáct minut. Nikam nepůjdu, kdyby šla hlídka, šels… no… ty víš…“ položil mu ruku na rameno, „Buď opatrný!“

Erutan opětoval gesto a usmál se. Věděl, že jeho plán vyjde. Zbraně nechal u přítele, rozeběhl se k vodnímu příkopu, který obtékal kolem hradu. Měl štěstí, že zrovna na moři probíhal odliv a přechod přes příkop bylo stejné snadné jako šlápnout do malé kaluže. Rychle překonal téměř suchý tok a vyškrábal se na vršek, kde na něj koukala mohutná kamenná zeď hradiska. Světlo se chýlilo ke konci, Erutan si všiml, jak se na určitém místě nacházejí nepatrné výstupky, které mohly posloužit jako slabý a neúčelný žebřík…

„Náhoda? Nebo mě ta zeď očekávala?“ zeptal se sám sebe, když našel možnou cestu vzhůru.

Už se k ní přiblížil, poplival si ruce a začal šplhat po kameni. Prsty se zakusovaly do kusů žuly a pískovce, chvílemi se zdálo, že cesta bude snadná. Však na posledním sáhu se uvolnil kus horniny a Erutan měl co dělat, aby nesletěl na zem a nezabil se. Rychle se chytnul dalšího výstupku, zachoval chladnou hlavu a vylezl poslední kus, který byl před ním. Jaké překvapení, když vylezl na prázdném balkónku, přelezl cimbuří a oddechl si.

„Fajn… musím najít jeho komnatu. Určitě k němu bude patřit i tenhle balkón…“ zamyslel se a přikrčeně se přemístil ke dveřím, které vedly na chodbu.

Sotva je otevřel, kdesi za rohem uslyšel kroky a lehké pokašlavání. Na nic nečekal, ohlédl se kolem sebe a viděl další otevřené dveře do místnosti. Zaběhl dovnitř a než si uvědomil, že by uvnitř mohl někdo být, zabouchl dveře a rozhlédl se kolem. Však nebyla to pracovna, ale komnata některého důležitého člena anvilského šlechtictva. Bohatě zdobený interiér, pracovní stůl z nejdražšího dřeva, stříbrné vázy, pohárky a další dekorace, ze kterých nemohl spustit oči. Nejvíce ho fascinovala mohutná postel s výškou až do nebes ho… takovou ozdobu ještě nikdy neviděl. Našel i skříň, do které si vlezl a zavřel se. Jaké štěstí, že to byl šatník…

„Zatraceně, kdo zas nechal otevřené dveře?“ ozvalo se z chodby, kdosi zavřel dveře, „Huh… zatracenej průvan!“ hlas se odmlčel a kroky se vydaly jiným směrem, než byl zvěd.

Oddechl si, vylezl ze skříně a lehce se lekl, když na zdi uviděl namalovaný portrét usmívajícího se Dunmera v bohatých šatech. Teď už si byl jistý, že je na správném místě a začal prohledávat komnatu. Pracovní stolek, výkladní skříně, ve kterých byly uloženy šperky, truhlice i sudy s jídlem… do všech těchto míst nakouknul, ale nic nenašel. Naposled zkusil noční skříň, ve které ležel nespočet velice temně-nachových karnevalových masek. Ve stejné barvě našel i cár látky z dunmerových šatů.

„A mám tě, ty parchante!“ pronesl slavnostně Erutan, vzal jednu z masek a uložil si jí do kapsy uniformy. Však stačil zasunout šuplík zpátky, z chodby se ozval blížící se hlasitý mužský a ženský naříkající hlas, „A safra!“ protože nemohl utéct dveřmi, opět se schoval do šatníku. Zámek zacvakl, nasoukaný elf tiše seděl a snažil se nedýchat, neboť někdo vstoupil do místnosti.

„ … jak mám být nadšen, když ta redguardská čubka z „Mísy hojnosti“ zase nezaplatila nájemné, huh? Já jí ještě ukážu!“
„Nerozčiluj se, můj milý.“ uklidňovala ho žena, „Podívej, já si s ní zítra promluvím a postarám se o to! Když jí povyhrozím, že nikdo nevkročí do hospody, ve které jsou krysy pod postelí, říkám ti, že zaručeně ti zaplatí!“
„Ne, o to se musím postarat sám, Arveno. Já si jí zítra vyhledám na tržišti a udělám, co je třeba…“ po chvíli ticha se ozvalo žuchnutí do postele, Dunmerský hlas se divil, co se děje, ale pod rouškou smíchu a lehkého štěbetání bylo jasné, k čemu dojde.
„Napij se… můj muži!“ číše se plnila až po okraj, srkot náhle ustal a mužský hlas se ptal, kam žena jde, „Jen si chci ještě něco napsat…“ ze stolu vytáhla kus pergamenu a brk s kalamářem a cosi psala. Jakmile brk přestal kreslit, kroky se přesunuly do blízkosti šatny, Erutanovi se spustil pot z čela.

Však štěstí stálo na jeho straně, šuplík nočního stolku zavrzal, „Óó, hohoho! Takže si dneska budeš hrát na maskovanou Dunmerku? Ó! To se mi líbí!“ kroky se přemístily k posteli, opět se ozvalo šustění šatů a laskání, které nebralo konce, nakonec se muž zeptal, jestli tak zůstane až do konce, však se od ženy nic nedozvěděl. Za malinkatou chvilku se v místnosti ozval ženské milostné vzdychání, ke kterému se přidal muž a liboval si v činnosti, zvěd v šatní skříni jen protočil očima… Při pomyšlení nad mileneckou pozorností, napadlo ho tiše se proplížit pryč z komnaty. Nepředpokládal, že by si ho všimli.

„Pojď na mě! Rychle!!“ ozval se Dunmer, libující si hrátky s ženou.
„Fajn! Teď, nebo nikdy!“ pronesl si zvěd pro sebe a naposled se pomodlil ke Kynareth, aby se mu útěk podařil.

Z lehka otevřel dveře skříně, ani panty nevrzly, rychle vyšel ze skrýše a zahleděl se na postel, kde právě Dunmerka poskakovala na Dunmerovi, on jí mezitím osahával všude, kde se jen dalo. Chvílemi si neuvědomil, že je na nepravém místě a měl by zmizet, ale zarazil se uprostřed místnosti, tvářil se velice nechápavě a přímé oči mířily na šedé pozadí ženy, které se mu velice… VELICE líbilo. V duchu pronesl, „No, pááni!“, ale po chvíli se vzpamatoval a tiše kráčel ke stolku, odkud stáhnul pergamen k sobě a tiše vyrazil ke dveřím. Náhle žena velice hlasitě zakřičela slastí, až se zvěd lekl, myslel, že se prozradil, naštěstí postel stále vrzala. Jak myška otevřel dveře, vstoupil do chodby, kde se už vzpřímil a vyběhl na balkón, chtěl zmizet stejnou trasou, jakou se dostal do hradu. Než stačil opřít ruce o kameny cimbuří, přečetl si zprávu, která ho velice znepokojila.

„Ariana Korinus - Mísa hojnosti - krysy se na ní těší!“

Jakmile se dostal na zem pod hradiště, zamířil si to k Demitrovi, který kráčel kdesi daleko před ním. Cestou ale pořád nemohl uvěřit, že se mu povedlo vloupat do střeženého hradu a ještě si užít pěknou podívanou…


Z jeskyně v mrazivém pohoří vyběhlo mnoho Krváků, většina zamířila na severo-západ a jen dva Nordi na sever k velkému městu. Ti, co mířili na Samotu, se drželi od sebe v dostatečné vzdálenosti a jen v lehkém oblečení. Každý měl jasné instrukce, co má dělat a bylo jen na nich, za jak dlouho se dostanou na místo. Erutan kráčel lehkým tempem po cestě, došlo mu, že když je beze zbraně a v civilu, žádná thalmorská hlídka ho nebude obtěžovat.

Mezitím se před stáje Větrného Žlebu dovalil poslední ze dvou obrovských sudů s vínem, Raddrok dorazil na místo a pomohl krčmářovi naložit náklad. To vše za dohledu dvou thalmorských vojáků ve zlatých zbrojích, kteří se domlouvali na rozkazech a plánech trasy. Raddrok po naložení sudů pronesl k jednomu elfu, že se ještě staví pro speciální várku, která se nacházela nedaleko, elfové to brali na vědomí. Krčmář vyplatil předem Norda za odvoz a popřál mu šťastnou cestu. Stačilo už jen naskočit na povoz a vzít si bič do rukou, vedle Norda se posadil jeden z elfů, druhý naskočil na sud a čekal, až se dají do pohybu. Rázem se ozvalo šlehnutí, kůň vyrazil kupředu do mrazivé krajiny.

V krčmě „U Noční brány“ se mezitím Bjarni připravoval s již naloženým sudem s vínem, ve kterém se topily skryté zbraně. Hospodský neměl tušení, co má další Nord v plánu s oním sudem, ale když dostal bohatý měšec na stůl, už ho další starosti nezajímaly. Za pár hodin dorazil k hospodě povoz z města, Raddrok se setkal s Bjarnim a společně naložili zbývající sud, který byl prvně elfy zkontrolován. Protože nenašli nic jiného, než rudé víno, nechali jej naložit a konečně celá čtveřice zamířila na cestu, vedoucí na západ…

Krváci putovali přírodou rychle a doufali, že se dostanou na místo včas. Někteří to brali svými stezkami a zkratkami skrze močál, jiní lehce pochodovali po cestě a nechali se prohledat hlídkou elfů, střežící cesty. I na Erutana se dostalo, však s ním bylo lehce naloženo, běžná prohlídka, pár otázek ohledně nějaké podezřelé aktivity v okolí a poté následné popřání zdaru na cestě. Zvěd si oddechl, doufal, že jeho další kroky budou probíhat stejně lehce jako doposud.

Cestou přemýšlel nejen o Leneri, ale i o své minulosti, kterou stále neznal. Něco mu říkalo, že udělal mnohem větší zlo, než jeho bývalá žena doposud. Trápil se a doufal, že se v minulosti nijak závažně neprovinil. Když nastala noc a došel sotva do poloviny své trasy kdesi v močálech, ustlal si u pařezu a prospal se pár hodin, dokud si neodpočal. Ocitl se opět ve snovém světě, kde se mu nezobrazila Leneri nebo jiná krásná vzpomínka, ale spatřil před sebou neznámou Bosmerku s krátkým blonďatým vlasem a v kožené zbroji, která ho velice náruživě uvítala…


„Opět jsme se na sebe narazili!“ políbila ho, Erutan nechápal, „Říkala jsem ti, až se budeš zase trápit, já přijdu!“
„Vím, pamatuji si na to,“ chytl jí za ruku a hladil, „ale pořád jsi mi neřekla, kdo jsi?“
„Neboj. Dozvíš se to… Nalistuj si pak pár stránek kupředu v deníku a dozvíš se mé jméno!“ políbila ho, elf se bránil, ale ona byla kupodivu silnější, „No, tak! Vím, že to chceš! NETRAP SE!“
„Já mám ale Leneri!“ bránil se záplavě polibků, které nechtěl opětovat.
„Už ale není tvoje! Už od té doby, co jsme se poznali, Erutane!“
„Proč mi odešla?“ odstrčil elfku kousek od sebe a chytl se za tvář, „Já ji miloval! Ne, byla to moje vina. Neměl jsem nikdy odejít do armády! Neztratil bych jí…“
„Ale umřeli byste spolu!“ ozvala se náhle, elf zvedl oči na ní, ona se k němu přitiskla, „A to je mnohem horší. Můžeš si aspoň říct, že jste si teď na blízku! Co by za to dali jiní vojáci?“ usmála se na něj a pohladila po tváři, „Neboj se, můj vojáku! Čeká tě mnoho důležitých rozhodnutí a důležitých událostí, ale musíš se soustředit…“ náhle se chvíli odmlčela, „Až si přečteš zápisky, řekni jí o nás a dozvíš se její tajemství!“
„Jak „o nás“?“ zahleděl se na ní, „To snad…“
„Uklidni se!“ políbila ho a rázem i odtrhla, „Měl by ses probudit, Erutane. Samota na tebe čeká!“ chtěl zvolat její jméno, ale nevzpomenul si, svět se rozplynul a oči se opět probudily do reality.


„Uhh, to byl… ale sen!“ promnul si oči a rozkoukal se po okolí, které ještě spalo.

V rychlosti se protáhnul, sbalil si věci a opět vyrazil na cestu. Nezbývalo mu moc času a příprav bylo ještě hodně. V půli trasy se z oblohy spustil déšť, po několika chvílích se změnil na prudkou průtrž, že se Erutan musel schovat po skaliskami a počkat, až bouře přejde.

„Nikdo by přeci neuvítal mokrého měšťana, ne?“ pomyslel si během čekání a než bouře přešla, byl již další den skoro pryč.

Konečně se po vyjasnění vrátil zpět na trasu, v dáli už viděl samotskou klenbu, která ho vítala i v minulých dnech, když se ocitl v přístavu. Trochu se mu postesklo při spatření onoho monumentu, vzpomenul si na ne-příliš krásné chvíle, které tu trávil v armádě nebo ve vězení. Oklepal se z představy, že by se znova ocitl za mřížemi.

Začalo se šeřit, Erutan dorazil před bránu města, kterou hlídla čtveřice zlatavých mužů a upřeně se na něj zahleděla. Došlo k běžné prohlídce těla, pokládání otázek, co pohledává ve městě a pár dalších otázek, na které neznal odpovědi. Elfové ho shledali „čístým“ a nechali ho vstoupit do města. Mocná brána se rozevřela a Bosmer mohl vstoupit do míst, které byly přístupné měšťanům. Jaké překvapení se mu ocitlo v očích, když spatřil lid, pracující na výzdobě. Několik statných mužů viselo na žebřících a pověšovali barevné látky na lanech, ženy jim radily, která místa jsou povolená a některé si u zdí domů připravovaly kytice pro pochodující šlechtu. Všem zářila radost na tváři.

Erutan pomalu kráčel po vlhkém kameni, lidé ho zdravili a jim opětoval gesto rukou. Oči se hlavně dívaly na pozici, kterou měl na starost a přilehlé okolí. Kovárna se nacházela kousek od Chmurného hradiska a jeho nádvoří, k němuž se lidé z předměstí dostávali po několika nakloněných stezkách, hned u hlavní cesty. Jakmile se dostal zvěd na místo a zahleděl se, bylo mu jasné, proč ho sem Leneri určila. Výhled na předměstí měl jak na dlani… skvělý přehled o dění u hlavní brány města, na tržišti, a dokonce i druhý vstup na nádvoří. Z přemýšlení ho náhle vyrušil kovář, kterého si nevšiml u ponku, ihned se ho vyptával, co u něj pohledává. Elf ho jen požádal, zda by mohl příští den zůstat zde a sledovat odtud slavnost, kováře se snažil přesvědčit řečmi, že je vzdálený cizinec, který si nechtěl nenechat ujít tuto podívanou. S jakou vervou ho kovář uvítal a jeho návrh mu popřál, dále si hleděl své práce a nechal Erutana být.

„Támhle je brána do přístavu,“ pronesl si v duchu elf, když se podíval na věž, na jehož vršku se točila vrtule, „a támhle odtud bude střílet ještěrák na krále. Hmm, docela vysoko. Divil bych se, kdyby se trefil…“ své oči otočil zpět k předměstí, „Pokud ten Khajiit nezmění směr pochodu, neměl by odkud utíct, leda tak tou brankou do přístavu. Ale tam jistě někdo bude…“ zatímco přemýšlel nad plánem, v hlavní bráně se objevil povoz se sudy, „Vida, už jsou tady…“

Z vozu vyskočili Nordi a elfové, rovnou si to zamířili do krčmy. Za pár chvil vylezl i krčmář, který si mnul rukama a už hlasitě pronášel, kam mají odnést náklad. Erutan zůstal na místě a jen sledoval okolí, každou chvíli se pod ním objevila pochodující hlídka města, jež sledovala činnost veselého lidu. Někteří domorodí Nordi dokonce přišli ke strážci a nabídli mu korbel chlastu, což stráž neodmítla. Dokonce si s ním hodila do řeči…

„Sigdis měl pravdu… Nordi už ztratili svou hrdost…“ pronesl tiše elf a opřel se o zeď a nadále sledoval okolí.

Protože neměl prozatím co dělat, vydal se z kovárny k nádvoří na nostalgickou obchůzku. Během pochodu se mu vybavovaly smutné vzpomínky, kterých se chtěl nejraději zbavit, ale nešlo to. Na nádvoří postávalo mnoho elfích vojáků, připravující se na zítřejší událost, někteří se procvičovali ve střelbě, jiní jen-tak postávali na místě a tlachali o neznámém tématu. Do Erutanovy mysli vstoupily smutné vzpomínky… Pomyšlení na první nástup, na tresty, které dostával, na setkání s Hadvarem a diskuzí s jedním z vyšších důstojníků… Uprostřed našel ohniště, které se za ta léta vůbec nezměnilo. Při pohledu na něj se mu jako duch objevil Rychle-Vržený-Kámen a bretonský voják, kteří mu pálili dopisy pro jeho milovanou. Jakmile se ještěří hlava otočila na zvěda, zmizela… Oklepal se a vyrazil dál na trasu, nebylo mu vůbec dobře…

Za několik chvil došel k Bardské univerzitě, ve které také někteří zpěváci a muzikanti připravovali dekorace na oslavu. Jedni hráli na nástroje a vylepšovali písničky, druzí posedávali nebo připevňovali ke zdem barevné látky s Thalmorským znakem. Elf jen kroutil hlavou, snažil se jich nevšímat. Dále pokračoval k Modrému paláci. Ovšem nestačil dojít ani na nádvoří, z jednoho domu vyšel altmeří voják v zelené zbroji a zastavil ho.

„Měšťané a poutníci nemají volný vstup do paláce. Otočte se, elfe!“
„O-omlouvám se…“ byl překvapen, „Jen jsem se chtěl podívat, jak to tady vypadá.“
„Tady není nic k vidění, mešťane. Běžte!“ rukou naznačil, že pokud neodejde, vytáhne na něj zbraň.

Bosmer jen kývnul hlavou a vracel se zpět na předměstí, prošel pod mostkem, spojující Větrnou věž s věží Chmurného hradiště. Kolem něj procházeli nejen mladí lidé, ale i staří, kteří se nemohli dočkat zítřejšího dne. Dokonce ho zastavila jedna velice pohledná Seveřanka, která mu ozdobila krk věnecem z natrhaných Horniček a chtěla ho pozvat na medovinu. Divil se, proč se k němu tak chová, ale po vysvětlení, že je „elfem, který podporoval nejmocnější stranu světa“, jen hluboce polknul. Dáma si s ním chtěla povídat o nastávající slávě, ale Bosmer slušně odmítnul. Na důkaz její cti si ponechal darovaný věnec… děvče mu věnovalo polibek na tvář a s úsměvem odešla kamsi do města…

„Ti lidé se fakt… zbláznili…“ pronesl poté, co odešla.

Došel na předměstí, které se halilo ve tmě, několik vysokých lidí s dlouhou zapálenou tyčí zažehli pouliční svíce, jež osvětlovaly důležitá místa. Pomalu kráčel ke krčmě, když si náhle všiml v bráně přicházejícího muže v tmavé róbě a s temně-svítícím zrakem. Postavil se ke zdi a vyhlížel do okolí. Po několika malých chvilkách spatřil i Bosmera, nenápadně na něj ukázal, aby se přiblížil, což také provedl.

„Že zrovna potkám tebe, jen co vstoupím do města, maso!“ ozvalo se z kápě.
„Nejsem tu sám, Gregore,“ spustil tiše, „Už dorazil povoz se sudy… Měli bychom si vyzvednout zbraně.“

Kupodivu na jeho nápad kývnul a nechal ho vést kupředu do krčmy, která se topila v tichosti. Plné stoly jídla a pití, návštěvníků nespočet, ale ani jeden z nich nemluvil, a pokud ano, tak tiše. Po celém lokálu postávali elfové v temných hábitech a sledovali dění lidí, kteří se tiše bavili mezi sebou. Občas se ozvalo hlasité řehtání či oslavování Thalmoru, což elfy velice těšilo. Krčmář postával u pultu a zrovna točil jedno pivko, když si všiml nově příchozích, vřele je uvítal a nabídnul jim pohoštění.

„Chtěli bychom někde přespat. Nemůžem se dočkat zítřejšího dne…“ pronesl hrdě Erutan, leč krčmářova tvář zesmutněla.
„Je mi líto, ale bohužel nemám volný žádný pokoj…“ chvíli se odmlčel, Gregor se zahleděl na společníka a chtěl spustit řeč, však se krčmář ozval, „Leda… pokud by vám nevadilo, že byste spali ve sklípku…“
„Klidně bych spal i na hnoji, pokud bych si nenechal ujít tuhle událost…“ zasmál se elf a hospodský se usmál, požadoval po nich několik zlatek. Ani nestačil zaznamenat, že u sebe nic nemá, Gregor vytáhnul z opasku měšec se zlatem, jenž přistál na pultu.
„Pojďte za mnou, pánové.“ přitakal jim a vedl je do sklepení svého domu, jednomu z vojáků oznámil, že jde doprovodit spáče do sklepa, cestou pronášel, „A pánové… opovažte se mi něco vypít nebo sníst! Mám zjištěný stav zásob, takže, pokud se něco ztratí, budu to po vás chtít!“

Hospodský je zavedl do sklepa, který byl kupodivu čistý, že by se i z podlahy nechalo jíst. Nikde žádná pavučina, rozházené sudy či nepořádek na stolech. Dokonale vyklizené místo. Dvojice návštěvníků mu poděkovala a našla si vhodné místo pro přenocování. Jen, co hospodský odešel, se ze schodiště za pár vteřin vynořila další dvojice mužů, kteří tichým gestem přistoupili k elfovi a Gregorovi.

„Vida, už jste tady!“ ozval se Raddrok, rychle se s Gregorem objali a poplácali po ramenou, to samé udělal i Bjarni, Erutana jako by si nevšímali, „Sud se zbraněmi dorazil v pořádku. Je támhle u zdi. Ráno se po vyspání ozbrojíme a půjdeme na své pozice, ano?“
„Skvělý…“ pronesl Gregor, „Jestli mě teďka nebudete potřebovat, půjdu si ven zalovit. Potřebuji trochu… síly.“ pomalu odcházel od chlapů ve sklepě, elf jeho slovům nerozuměl.
„Proč chceš jít teďka na lov? A ještě k tomu beze zbraní?“ muž v hábitu se na něj temně zahleděl a temně pofrknul, pak zmizel na schodišti.
„Měli bychom být teďka zticha…“ navrhl Bjarni, „Thalmor nás může zkontrolovat kdykoli, takže když budem mlčet a půjdeme… třeba spát.“

Raddrok ho poplácal po rameni a našel si jedno místo, které se mu zalíbilo. To samé udělal i Bjarni, usadil se k sudu se zbraněmi a sledoval schodiště. Elf se jen rozhlédl, vyhlédl si místo v rohu místnosti v blízkosti spižírny. Své tělo pustil k zemi a než se mu stačily zavřít oči, otevřel si v rychlosti deník a začetl se do textu.

„31. mrazivec, 4V 201

Mám důkaz, že je ten dunmerskej šlechtic vrahem! Ha, teď už mi jen zbývá, abych zítra místo hlídkování řeky hlídal tržiště. Najdu ho a chytnu ho při činu. Však… musím být opatrný, nikdo mi v tomhle nepomůže a nikdo mě nesmí vidět.

Ale Demitr mě nepodporuje v tom, na co se chystám… a to mě mrzí. Když už jsme společníci, tak předpokládám, že se budem vzájemně krýt a podporovat. Huh… Nebo třeba má možná pravdu. Je to velké sousto na mě… Chytit zloděje nebo se vloupat do hnusné jeskyně je jedna věc… ale obvinit a bojovat proti šlechtici? Z toho budou jen maléry…“


Erutanův zrak se zavřel, kniha spadla do klína a jeho mysl se ocitla ve vzpomínkách na rozhodující den, kdy mohl v Anvilu dokázat něco, na co neměl žaludek ani ten nejodvážnější voják v jednotce…

Ranní Slunce probudilo město k životu, tržiště se opět rozjásalo a obchodníci neváhali nabízet kvalitní zboží i zmetky za příliš vysokou marži. Strážci města pochodovali poklidně ulicí a hlídali zloděje od šperkovnic a truhliček obchodníků. Za zdmi domů se schovával elfí zvěd v císařské uniformě a sledoval bránu do přístavu, odkud se hrnuli lidé nejen z nábřeží a cizáci z moří, ale i měšťané, procházejíc se po molech. Přitiskl se zády ke zdi a zhluboka se nadechoval a vydechoval. Tajně si přál, aby jeho plán vyšel a ony jisté osoby se objevily. Opět vykoukl zpoza rohu a hleděl k bráně, v níž vyšla podivná Redguardka, která se neustále usmívala. I když měla na sobě v tak horkém dni šaty, její tvary překypovaly krásou. Elf si v tichosti řekl, že to musí být ona, která se má stát obětí. Už chtěl vyrazit za ní, však stačil otočit hlavou na druhou stranu tržiště a všiml si podivné postavy, která byla v temně-nachových šatech. Zastavil se a skrčil se, obě osoby se vyhlížely a předváděly, že jen pozorují okolí. Redguardka nakonec otočila zrak k jednomu z kupců ovoce, temně zahalená osoba kráčela pomalu k ní.

Erutan chtěl vyrazit, ale zarazil se, „Počkat… A co když to není on? Vždyť jsem mu neviděl do tváře!“ včas si uvědomil svou doměnku a než se ona zahalená dostala do středu marku, velice hlasitě zapískal, aby upoutal na sebe pozornost a schoval se za zeď. Několik přihlížejících lidí se rozhlédlo kolem sebe a hledali zdroj pískotu, elf jen koutkem oka nakoukl za roh a uviděl, jak se zahalená dívá jeho směrem, ale nevšimla si ho. Měla na sobě karnevalovou masku… přesně takovou, která patřila šlechticovi.

„Jde se na to! Kynareth, stůj při mně!“ dodal si odvahy a vyšel z úkrytu. Nenápadným krokem se vmísil mezi trhovce a nakupující, stále více lidu se mu pletlo do cesty a bránilo mu ve výhledu. Však si všiml jedné věci, když se zahalený blížil ke své oběti… ruka sáhla k opasku zpod hábitu a vytáhla dýku, „A, zatraceně!!“ legionář přidal do kroku.


„Probuď se, Erutane! Už je čas!“ elfí oči se po několika vteřinovém bušení konečně otevřely a jen žasly, jak nad jeho tělem postávala Leneri v krásných modravých šatech a s bubnem na zádech.

Elf vstal ze země a zahleděl se po místnosti, téměř všichni Krváci se dostavili na místo a připevňovali si zbraně na sebe. Sud se zbraněmi byl již otevřený, na dně ležela poslední dýka, která patřila právě jemu. Popadl jí a připevnil si jí do boty. Jakmile veškerá příprava skončila, Leneri tiše hlásila…

„Venku jsou už nastoupení lidé. Za několik okamžiků by měl přijít Zaa’fryis se svým doprovodem. Vměste se do hloučků lidí a dělejte, že se radujete! Najděte si pozice, na kterých jsme se dohodli. A až se Jee-zra ujme zneškodňování, vypadneme co nejrychleji! Nějaké dotazy?“
„Kde vůbec je?“ zeptal se Erutan, když si všiml, že chybí.
„Vyšel o něco dřív, aby se dostal na místo. Nezapomeň, Erutane, že kdyby se něco změnilo, musíš nám to dát nějak vědět. Třeba zkus pozdržet průvod, jasný?“ elf jí na to kývnul hlavou, „Jakmile vypukne zmatek, utíkejte na základnu a na nikoho nečekejte!“ dodala si odvahu na poslední ortel, „Jdeme na to! Hodně štěstí, Krváci!“ vyrazila ke schodišti, společně se k ní přidal i zbytek skupinky.

Všichni atentátníci opatrně vylézali ze svého úkrytu v krčmě, schodiště pod nima křupalo a nervozita se dala krájet. Když otevřeli dveře ven, spatřili mnoho lidí, postávajících venku podél zdí domů, ja netrpělivě vyčkávali na příchod šlechtice. Altmeří vojáci vytvořili koridor, kterou měl průvod procházet, hned za jejich zády postávali natěšění obyvatelé. Někteří Krváci se už odpoutali na začátku pochodu, jiní stále pokračovali kupředu do města. V jednu chvíli si elf všiml, jak Leneri zamířila k jednomu z vojáků a vyptávala se ho, kde jsou bardi z univerzity. Jaká překvapivá odpověď pro ni, když zaslechla, že jsou rozmístění různě po trase průvodu a ne u školy. Plán se trošku kazil, teď musela počítat s tím, že signál pro Jee-zru bude o něco nápadnější, než předpokládala.

Trasa průvodu směrovala od brány pod mostek dvou věží, dále pak ke křižovatce na nádvoří Chmurného hradiště a cestě kolem Síně mrtvých, Bardské univerzity až k Modrému paláci, kde již postávala místní altmeří šlechta a vyčkávala na drahou návštěvu. Celou cestu hlídali vojáci ve zlatých zbrojích a dávali pečlivý pozor na dění okolo. Nikoho za svými zády nepustili před sebe.

Na mostku mezi věžemi se rovnali vojáci, vyhlížející na průvod ze shora, avšak si nevšimli, jak po Větrné věži šplhá se zbraní na zádech podivně vysmátý ještěrák. Šplhal až na vrchol, kde ho lehce ofukoval vítr z lopatek mlýna. Měl perfektní výhled na dění pod sebou.

Po chvíli kráčení se oddělil i Erutan od Leneri, zamířil si to ke kovárně a jakmile dorazil na místo a setkal se s kovářem, poděkoval mu za „držení místa“. Usadil se na zeď a sledoval město, které čím dál více rostlo. Lidé netrpělivě čekali, až se otevřou brány, ženy se připravovaly na vrhání kytic, bardi na některých místech vytáhli své instrumenty a začali hrát pěkné melodie na povzbuzení. Všichni Krváci si mohli všimnout různých ras, kteří mezi nimi stáli… Bretonci, Nordi, Altmeři… Ale i dokonce Argoniáni, kterých tu sice moc nebylo, však ve velice honosném oděvu. I některé děti se postavily na skálu u cesty a připravovaly se na mávání.

Leneri si našla pěkné místo v blízkosti branky do přístavu, ze zad vytáhla buben a lehce bubnovala, chvilkami se zahleděla k nebi na Jee-zru, připraveného na signál. Všichni už jen nervózně čekali.

Najednou se brána města otevřela dokořán, lid zpozorněl a nastalo veliké ticho. Z ní vyšla jedna dvojice elfů v temných hábitech a nepřátelským výrazem ve tváři, za nimi v dostatečném rozestupu další dvojice, která sledovala okolí. Hned za nimi pochodovala čtveřice stejně oděných elfů, však mezi nimi kráčela osoba v té nejhonosnější látce, která mohla být kdy utkána. Stříbrná čelenka zdobila hustou kožešinu šedavé kočičí hlavy, modro-červený šat jasně značil postavení onoho muže, který kráčel hrdě po trase. Za touto čtveřicí kráčely další dvě dvojice elfů, které hlídaly královská záda…

http://imgur.com/VcWsDzh.jpg


Lid jásal, mával vysokému příslušníku a ženy házely kytice na zem. Mnozí účastníci neměli ani tušení, k čemu za pár chvil dojde. Erutan se nadechl a pronesl si, že se blíží jeho chvíle. Ozbrojený doprovod se blížil k tržišti, náhle z ničeho nic vyběhl z řad obyvatelů neznámý Bosmer, kterého nestačily stráže chytit. Vypadalo to na atentátníka, leč královská stráž zastavila a velice zuřivě se zahleděla na narušitele, který se nejen omlouval, ale velice hlasitě vykřikoval…

„U Azury! U Azury!! U AZURY!!! Vždyť je to elsweyrský král! Nemohu uvěřit tomu, že stojí právě tady!! Hned vedle mě!“ strážci si připravili ruce ke kouzlení neznámého ohnivého a bleskového kouzla, leč Bosmer si vytáhl do ruky kus pergamenu a již namočený brk, který nastavoval strážci, „Je mi ctí, že mohu vidět tak úžasného a nejlepšího krále, který na Tamrielu ŽIJE! Prosím! Podepište se mi, jsem váš veliký obdivovatel!!!“ klekl na kolena a schválně držel v rukách ony věci.

Chvíli se zdálo, že ho stráže zabijou či s ním jinak naloží, nakonec však král vyšel z bezpečného čtverce a na kus pergamenu se mu podepsal s jistým věnováním. Bosmer byl celý bez sebe… ukláněl se mu cestou zpět, dokud se nezařadil za stráž, která se omlouvala za vyrušení, Khajiit jen mávl rukou, že se nic neděje. Po této události byl lid ještě nadšenější, právě viděli, že šlechta není tak krutá, jak se o ní mluvilo.

„Pff… pitomec!“ pronesl tiše Erutan a dál sledoval dění.

http://imgur.com/l3ddJ3U.jpg


Průvod dále pokračoval kupředu, kde nebyl nijak rušen. Khajiit mával na lidi a oni mu gesto opěvovali hlasitým smíchem, potleskem a věnováním ód. Pomalu se blížil k bráně, mířící do věže k přístavu, Erutan se zahleděl na místo, kam kráčel. Viděl, že v kovárně není již zapotřebí a pomalu se přemisťoval na místo k Leneri. Však u brány nádvoří se zahleděl na věž, kde se krčil ještěrák a něco se mu nezdálo. Jee-zra už měl připravenou kuši ke střelbě… ale vůbec nemířil směrem ke králi, nýbrž někam do města. Seběhl rovinku od kovárny, a když se dostal k lidu a za královský doprovod, uviděl veliký rozdíl argoniánova cíle.

„Kam to sakra míří?!“ divil se a pořádně se podíval na jeho zbraň.

Vcelku rychle si zhodnotil místo střelby a zadíval se pořádně na střechu nejbližší budovy, která se k průvodu nacházela. Za komínem onoho domu se krčela neznámá osoba, která když vyšla na světlo, nebyla stále možno poznat. Elf přišel o něco blíže a jeho ústa… zůstala nechápavě otevřená.

„CERANNO?!“ ozval se, když uviděl velice známou tvář i na tak velkou dálku.
Žena na střeše s připraveným lukem vyhlížela, až se její cíl dostane do určité blízkosti, leč jen namátkou se zahleděla po okolí a i za královský doprovod, kde spatřila i onoho elfa, „ERUTANE?!“ se potichu zeptala.

Bosmer se opět zadíval na věž, kde byl Jee-zra připraven střílet. Teď si byl jistý, že Argonián nemá v plánu zastřelit krále, ale atentátnici, ke které také něco cítil. Leneri se usmívala na králův pochod a nemohla se dočkat, až spustí rytmické bušení, což bylo střelcovým signálem. Teď byl elf zmatený, nevěděl, co má udělat. Chtěl pomoct Krvákům, ale nepředpokládal, že součástí atentátu je i smrt nejbližší osoby z druhé skupiny rebelů. Došlo mu, že když je tu ona, musejí tu být i další Zelené Stíny, čekající na svou chvíli. Nakonec se rozhodl, přiběhl rychle za jedním z vojáků a velice hlasitě křičel, „NA VĚŽI! STŘELEC NA VĚŽI!!!“ a ukázal na Jee-zru, který se připravoval vystřelit.

http://imgur.com/ZVemLCB.jpg


Strážce se zadíval na ono místo a oči se mu rozletěly do všech stran, okamžitě vytáhnul signální roh a zatroubil. Lid se vyděsil i pochodující královská jednotka, voják ukázal na věž a elfové se chopili střelných zbraní. Než si stačili všichni uvědomit, co se děje, odkudsi z hloučku vyšla ohnivá koule, která narazila do několika stojících strážců v blízkosti Khajiita.

Leneri odhodila strachy buben a snažila se schovat do bezpečí, kolem Jee-zry létaly šípy, některé se zabodly i do střechy. Lid zpanikařil, vojáci okamžitě vyhlásili bojovou pohotovost a na některých místech vyběhli lidé v civilu se zbraněmi v ruce… Zelené Stíny. Ceranna mezitím vystřelila po jednom z královských doprovodů a schovala se za komín, elfové padali k zemi rychle a nikdo nevěděl, kdo vlastně útočí.

„POPLÁÁÁÁÁÁCH!!! BRAŇTE KRÁLE!!“ volali vojáci a rozestoupili se kolem něj. Někteří skrytí atentátníci se je snažili překvapit, ale než stačili zaútočit, byli dávno zneškodnění. Krváci se raději stáhli a popřípadě zabili skrytě pochodující muže, kteří spěchali na pomoc ozbrojenému doprovodu.

V této chvíli měl Erutan jedinou šanci učinit doposud nevídaný kousek. Rozeběhl se ke králi a vyhýbal se nejen střelám, ale i zběsilému lidu, snažící se utéct střelám i neznámým kouzlům. Stále rychle se blížil, dokud se kolem něj neobjevila dvojice kouzelníků, jež doprovázela krále. Předstíral, že utíká z místa pryč, což se mu podařilo, kouzelníci se zaměřili na skryté útočníky a dali se do zneškodňování. Čtveřice kolem krále se postavila k němu zády a hlídala si každou stranu města. Z hloučku bylo možné slyšet, jak se domlouvají, aby postupovali dále k paláci kolem obytné části. Než však vyrazili, do nejbližšího strážce pronikla dýka v Erutanově ruce, mocné kopnutí donutilo čaroděje skončit na zemi. Zbývalo jen několik málo sáhů ke khajiitskému králi…

Ve stejnou chvíli se Erutan blížil po Anvilském tržišti, před ním kráčela zahalená osoba, která třímala pod hábitem dýku a stále se přibližovala k Redguardce. Zrychlil krok, věděl, že pokud se zastaví, jeho poslání selže. Zahalená chytla ženu kolem krku a chystala se jí probodnout…
Na poslední chvíli ji zadržel udýchaný Erutan a vší silou pustil zbraň do jejího břicha. Mocný bolestný nářek se zpoza masky ozval, ruka pustila Redguardku a lid na tržišti se zděsil z hrůzného činu.

„Pane bože, vražda!! Pomóóc! Vrah!!“ ozývalo se po celém rynku, Erutan odhodil zahalenou na zem, až se ozvalo tlumené žuchnutí. S rudou zbraní sledoval, jak z ní vytéká krev.

„Děkuji vám! Opravdu, moc děkuji!!!“ objala ho žena po uvědomění, „Zachránil jste mi život!“

V tu chvíli do vojáka vrazila stráž města a odzbrojila ho, mysleli si, že je vrahem on, leč žena popsala, jak jí zachránil život. Někteří obchodníci ji dali za pravdu a jeho pustili. Do bosmeří mysli vstoupily vlny odvahy, neváhal nahlas říct, kdo byl tím atentátníkem, který přišel o život. Skrčil se k mrtvole a okryl masku… ale pod ní se nacházel úplně někdo jiný.

“Co to… u… Kynareth?!“


Erutan se blížil k cíli, který se krčil a držel si vystrašeně hlavu. Kolem nich létaly šípy, kouzla… dokonce se obloha z ničeho nic obarvila do ruda. Na některých místech vzplanul požár, děti i bardi zmizeli z místa. Z nádvoří vyběhla mocně ozbrojená skupina vojáků, která se rozeběhla na pomoc, střelci na mostku se snažili zastřelit útočníka s kuší, ten pobíhal po hradbách a vyhýbal se střelám.
Elf si připravil do ruky zbraň, už se ocitl za zády mocnáře. Jen letmo se otočil, a když spatřil zuřivou bosmeří tvář, došlo mu, že je útočník moc blízko. Snažil se utéct ke své stráži, ale elf ho stačil chytit za krk. S velkou zuřivostí pak pustil dýku do jeho těla, až se ozval neuvěřitelně bolestivý kočičí křik. Oči strnuly, dech se vytratil a po pár vteřinách tělo spadlo bezvládně na zem… Zaa’fryis zemřel Erutanovou rukou.

http://imgur.com/P9g037x.jpg


Než si stačil elf uvědomit, že je kolem něj nebezpečí, všimly si ho stráže. Naštěstí do jejich blízkosti udeřilo kouzlo, po kterém se vytvořil hustý kouř. Erutan hledal místo, kudy by mohl utéct. Chtěl se rozeběhnout k bráně do přístavu, leč ta už byla v obležení elfích vojáků, likvidující každého útočníka, co se snažil utéct. Před bosmeří nohu se zapíchla šipka, vylekal se a otočil se na místo, odkud střela přišla. Z hradby na něj vystřelil Jee-zra, z cimbuří se vynořilo lano, které dopadlo na zem a dalo tak elfovi možnost utéct pryč. Rychle se rozeběhl k lanu a šplhal, jak nejrychleji mohl. Vedle něj se odrážely šípy od zdi, ne všem se ale vyhnul… dva šípy se zarazily do ruky a měl co dělat, aby se vytáhl až nahoru. Argonián ho na poslední chvíli popadl za ramena a vytáhl k sobě… udělat tohle o vteřinu později, do Bosmera by narazil vyčarovaný smrtící blesk. Jee-zra ho rychle prohlédl a ukázal mu rukou do blízké věže…

Oba se oním směrem rozeběhli, z chodby vyběhli vojáci, ale Krváci byli rychlejší. Šipka z kuše a letící dýka zničila Altmery se postarala o problémy. Protože ještěrákovi došly střely, zahodil kuši a utíkal se svým společníkem pryč ke schodům, vedoucí do přístavu… Oba nečekali, že se takto situace vyhrotí, doufali, že přežijí návrat na základnu. Erutana se však klepal strachy, neboť si nikde nepatřil Leneri. Nechtěl věřit, že se stala obětí…

Skupinka císařských mužů postávala před knížetem Trebiem, který přísně hleděl nejen na Erutana, ale i na samotného tribuna Trebunia, nesoucí plnou zodpovědnost za jeho čin. Za několik chvil se z vyšších komnat otevřely dveře, v nichž kráčel Savius Baratheo s rozpoloženým úsměvem na tváři. V hale zavládlo ticho, nikdo z nich neměl tušení, co se právě stane…

„Má trpělivost s vámi je u konce, tribune! Když si nedokážete srovnat své muže do latě, musím to udělat já!“
„Jak jste si jistě všiml, velevážený kníže, jeden z mých mužů našel onoho vraha a potrestal ho dřív, než stačil napáchat škody!“ náhle se vysmál, „To ti vaši strážní nedokázali!“
„Nemohu stále uvěřit, že by se toho Arvena dopustila…“ přiznal se Savius, „Proč ona? Proč zrovna ona?!“
„Myslím si, že chtěla mít pod palcem přístav a vám pak zničit pověst, pane Baratheo.“ ozval se Erutan a pustil hlavu k zemi, „Omlouvám se, že jsem vás podezíral z vraždy a je mi velice líto, že jsem tomu nemohl jinak zabránit…“

Náhle Savius předstoupil před Erutana, který nečekal, co se stane. Vší silou ho udeřil pěstí do obličeje, až elf spadl na zem, tribun a ostatní vojáci okamžitě vytáhli zbraně a chtěli bránit svého bratra. Sotva vstal ze země, objal ho.

„Ta pěst je za to vloupání, které jste provedl! A za Arveninu smrt!“ odtrhl se od něj a poplácal po rameni, „A toto je na důkaz toho, že si císařská armáda vedla lépe, než naši ochránci.“ otočil hlavu na knížete, „Bratranče, musíš uznat, že bez tohoto elfa by Anvil přišel o mnoho důležitých zdrojů a nemá smysl trestat někoho, kdo vykonal spravedlivost potají!“
Kníže se zamyslel, „Máš… pravdu! Musím uznat, že i když vaše praktiky byly podivné, vyšly, a Anvil je vám zavázán. Přijměte prosím naší omluvu. Na důkaz spojenectví s císařskou jednotkou, vám můžu poskytnout jisté výhody…“ kníže pronesl mnohé výhody, které se líbili nejen Erutanovi, ale i ostatním vojákům.

Konečně si po těchto slovech Erutan mohl říct, že za tu dlouhou dobu učinil něco, na co může být pyšný a i předpokládal, že ho tribun jistě nějak ocení. Zdálo se, že se mu bude blýskat na lepší časy…

________________________________________________________________________________________________
Otázka: Erutan se bude muset k něčemu přiznat. K čemu?
1) k nevěře
2) ke lži, ohledně výcviku ve Skyrimu
3) ke spolupráci se Zelenými Stíny

Upravil/a Adrian_S dne 17.03.2019 19:04