Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky V - Osvobození

Přidal Adrian_S dne 20.05.2015 20:17
#42

Část 10. - … až za hranice nemožného

Zdálo se to jako věčnost, v okolí se rozprostírala temnota, i když se oči snažily probudit. Bolesti dávno ustaly, avšak myšlenky létaly různě po černém světě a nedaly se zastavit. Kdesi v dáli byl slyšet velice tlumený a hluboký zvuk, jako by byly uši ponořené ve vodě. Dech se zrychloval a napětí stoupalo, o co horší byl však pocit bezmocnosti a nevědomosti. Náhle zaslechl podivné a nedokončené věty…

„… nedělej ze mě pitomce, Stíne! Víme toho o tobě dost!“
„Vážně? A jak to chceš ze mě vymámit?!“

„… co s ním, vůdce? Mám se na něm podepsat?“
„To záleží jen na tobě…“

„… šmejde! Ne… prosím… to…“ ozvalo se šplouchnutí vody.

Po několika vteřinách se rozezněl děsivý křik, plný bolesti a utrpení, oči se snažily otevřít, ale stále nemohly. Náhle vše ustalo, již žádný křik, žádné nářky a prosby slitování se životem… zrak se tentokrát lehce zahleděl do okolí. Moc toho sice nebylo vidět, v rozmazaném obraze pozorovatel odhadl správně, že ležel na zemi a před ním postávaly dvě mohutné postavy v tmavém oblečení. Byť jim viděl špatně do tváře, nemohl je rozpoznat.

„… a pak, že má technika nefunguje, miláčku.“
„Moc nám toho neřekl, hlavně o tom druhém.“ ozval se lehčí hlas, ten pak ukázal na ležícího „Budem to muset nějak zjistit.“
„Bez obav. Řeknem Jedovatce, aby mu dala něco na uklidnění. Já to pak z něj dostanu…“
Sledující lehce vydal ze sebe povzdechnutí, „Hele! Probouzí se!“ pronesl lehký hlas, druhá osoba, jež stála k němu zády, se otočila a bez milosti kopla do očí…

Uplynula opět dlouhá temná doba, z hlubin černoty bylo odkudsi slyšet kromě padajícího a vystupujícího železa, jakýsi podivný zvuk, připomínající požírání a hltání masa. Těžko si mohl divák představit, co se to v okolí děje či co se s ním stane. Utopen v nevědomosti a strachu začínal počítat s nejhorším…

Povoz s císařskými vojáky přejel mohutnou bránu v horách, někteří muži se zahleděli do přírody a pronesli „Sbohem, Skyrime!“, Erutan jen smutně hleděl do země a vyčítal si, že tenhle krok nebyl tím nejlepším řešením. Sice věděl, že utekl od svých trýznitelů v jednotce, ale odešel od jistého zázemí, které měl ve Falkreathu. A obava dál rostla, když si uvědomoval, že na novém místě nebude nikdo, kdo by mu pomohl či ho chránil tak jako Hadvar.

Šestice mužů se náhle rozmluvila během jízdy, někteří se nemohli dočkat, až konečně dorazí do Chorrolu, který byl od hranic velice daleko, přesto mezi nimi panovala dobrá nálada. Protože si muži nevšímali bosmera, zaslechl z jejich rozhovorů, proč vlastně vyrazili pryč. Někteří se chtěli vrátit na chvíli domů, další naopak poznat něco nového. Jejich povídání Erutana překvapilo, nečekal to do nich.

„Pánové, víte vůbec, k jaké jednotce jedeme?“ zeptal se muž na konci vozu.
„Tche, to bych taky rád věděl…“ ozval se další.
„Já zaslechl, že budeme sloužit v mobilní jednotce, pod legátem Constantinem Leronnem. Ale…“
„Pod ním?!“ ozval se další muž, „Páni! Tak na to se těším! Otec mi kdysi o něm vyprávěl, než odešel z armády, že je to dobrej velitel… Heh, prej, „Kdyby měli v jednotce veškerou medovinu ze Skyrimu, s ním by to rád vypil!““ muži se nahlas zasmáli a Erutanovi vzrostl úsměv, pomyšlení na klidného velitele ho potěšila.


Myšlenky se opět probudily, černota zůstala černotou a ticho v okolí se jen rozléhalo. I když osoba stále nic neviděla, teď už mohla cosi podniknout. Uvědomovala si, že se může zlehka pohybovat, však ruce a nohy byly pevně svázané. Tělo si žádalo stále většího odpočinku, snažilo se rozkymácet do strany, leč se nedařilo. Občas zaslechl vedle sebe nějaké šramotání a rychlé výdechy plné strachu. Však se stalo něco, co nečekal… neznámá síla ho popadla a narovnala ho na kolena. Nechápal, co se to děje, chvíli čekal v tichosti, myslel si, že je kdesi sám, ale v okolí ucítil něčí přítomnost. Už se chtěl ozvat, avšak ho překvapilo světlo, které proniklo do očí po sundání udýchaného pytle z hlavy.

http://imgur.com/2AhlqT0.jpg


„Tak už jsme se vyspali, krasavče?“ ozvalo se hned poté, co si sledující zaostřil zrak a mohl se podívat po okolí. Lekl se, když viděl před sebou neznámou postavu v rudých šatech, ale s kápí na hlavě, v níž byly vidět jen temně světélkující oči.

Klečící se malátně porozhlédl po okolí a uvědomil si, kde se nachází. Kolem něj ho obehnávaly chladné stěny, před ním postával malý stolek se židlí a sud, na kterém seděla neznámá osoba. Před ním ze země trčely hroty, uzavírající tuto malou místnost.

„Ještě jsi mi neodpověděl na otázku, slizoune…“ ozvala se zahalená osoba velmi temným a jemným hlasem, „To tě doma neučili mluvit, elfe?“
„Co… kde… to…?“ zmateně se ozýval Erutan, který nechápal, co se to děje, avšak pochopil, že je opět ve vězení.
„Není důležité, kde jseš nebo proč tu jseš…“ osoba si z opasku vytáhla dýku, špičku zbraně si opřela o ukazováček a lehce si s ní točila, „Důležité je, že znáš mnoho informací, které by se nám hodily.“
„Já… co…?“
„Hmm… Dělat ze sebe hlupáka není dobrá strategie, elfe. Nejseš jediný, kdo tohle na nás zkoušel. A taky na to pak doplatil!“
„V-v-v-odu!“ tiše požádal Erutan, jeho hrdlo bylo zcela vysušené.
„Cože? Áh, vodu…“ seskočila osoba ze sudu a zpoza rohu vytáhla vědro s vodou, kterou mu však nedala až k ústům, „Napiješ se, ale až mi řekneš, co chci vědět!“
„Kdo…? Proč já?“
„Proč ty? PROČ TY? Otázkou je spíš, proč tě ten elf doprovázel? Proč doprovázel někoho, kdo spolupracuje s nepřítelem?“ vyslýchajícímu rapidně vzrostl hlas, „Takže znova, elfe! JAK SES VYSPAL?“

Erutan lehce vydechoval s únavou v těle a žízní v ústech, letmo se podíval na sebe. Na sobě neměl kromě otrhaných hadrů vůbec nic, ani brašnu s deníkem.

„Mizerně!“
„No vidíš, že to jde!“ naklonila mu k ústům vědro a elf se mohl konečně napít, „Vy jste tak sladcí, když jste bezbranní…“
Poté, co se vězeň napil, dostal konečně do hlavy lepší myšlenky, „Jdi se bodnout!“
Zahalená osoba se velice zasmála, „Agrese a myšlenky na násilí jsou jasným znamením, že už jseš schopný spolupracovat!“ osoba opět zandala vědro za roh, „Nebudu chodit kolem horké krve, zeptám se tě JEN jednou, a když mi odpovíš tak, jak bych potřeboval, ušetřím tě trápení… Bereš?“
„Jestli mě chceš mučit… dělej, co musíš… Já ti nic neřeknu!“
„Ne, mučit ne. Od toho tu jsou jiní.“ za maskou byl cítit veselý úšklebek, „Já tě rovnou zabiju! Bez milosti, beze svědků, bez jakéhokoli trápení.“
„Stejně nemám pro co žít!“ odtrhl Erutan od ní oči, hned na to dostal pořádnou ránu do tváře, kterou nečekal, tělo spadlo do boku ke zdi.
Hned, co ho zahalená narovnala, spustila, „To byl jen začátek. Takže, moje otázka zní: Pro koho děláš?“
„Polib si…“ rázem dostal opět Erutan ránu do tváře.
„Budeš to mít horší, jestli mi to neřekneš!“ varovala ho osoba, ale Erutan se nedal, neodpověděl jí, to však zahalená čekala a dýku, kterou měla v ruce, pustila do jeho levé nohy, elf se z plného hrdla velice rozkřikl bolestí, „Už budem konečně spolupracovat?!“ dýku vyjela z masa.
„BĚŽ-UŽ-DO…“ snažil se nabrat dech, „NEŘEKNU TI NIC, TY ZASRANEJ THALMORÁKU!“
Zahalená ho chtěla udeřit, ale zastavil se překvapením, „Thalmoráku? Hehe, já a Thalmor?“ dýku schovala do pouzdra, maska se rázem přiblížila k Erutanově tváři, která bolestně a vyděšeně řvala, „Kdybych byl s Thalmorem, už bys tu nebyl.“ Erutan z posledních sil a velkou dávkou zuřivosti se zmohl na plivnutí do masky, které jí taktéž překvapilo. Věznitel vstal od jeho tváře a narovnal se, „Tohle bude jistě zajímat našeho vůdce, slaďoučký elfe…“ zespod masky se ozvalo arogantní pofrknutí, „Máš víc odvahy, než tvůj přítel, který, no… Podívej se sám.“ ukázal mu na místo po levici, vězeň se ohlédl na onu stranu.
„CO TO? U BOHŮ!!“ vedle něj se nacházely jen pozůstatky neznámého člověka, hromada kostí, kusy lidského masa, dokonce i srdce plné krve, to vše přikryto několika kusy rudých hadrů.
Zahalená mu rychle přehodila pytel přes hlavu a elf opět nic, mimo temnoty, neviděl, „Být tebou, začnu spolupracovat, nebo dopadneš jako on!“ mocná rána do hlavy ho znovu uspala na dlouhou dobu.

Slunce už pomalu zapadalo za obzor, povoz s císařskými vojáky už dávno projel okolo nejsevernějšího města v Cyrodiilu, a čím dál více se blížil svému cíli. Muži byli ve veselé náladě a nemohli se dočkat, až dojedou na místo. Stačilo překonat několik kopců, zatáček v lese a už se na ně usmívaly střechy a hradby Weynonského převorství, které stále žilo i po několika staletí od vpádu Zapomnění.

„Pánové, vítejte v Chorrolu!!“ ozval se vozka, s lehkým otočením k nim, vojáci se zaradovali.

Erutan byl překvapený z krásy lesa, kolem kterého projeli, tolik barevného kvítí a zářivých střípků, jež se leskly během zapadajícího Slunce, nikdy neviděl, ani ve Skyrimu. V převorství kromě několika mnichů, okopávající záhonky za kamennou zdí, pochodovali i vojáci, mířící do tábora. Všichni na voze si mysleli, že budou sloužit ve městě a hned po příjezdu a hlášení se ocitnou v hospodě, však vozka nezamířil k bráně města, ale kamsi dál do lesa.

„Hej, vozko! Kam to jedeš? Snad jedem do Chorrolu, ne?“ ozval se jeden z mužů.
„Váš tábor leží půl míle od města, kousek od Colovianských kopců. Nedivte se, spolubojovníci.“
„To je ale blbej fór!“ ozval se nordský rekrut, „Já už chtěl polévat hrdlo tím vaším patokem a místo toho jedu zas jen do přírody. Huh…“

Po celou jízdu si všímali mnoha menších skupinek a oddílů, které procházely okolím a vracely se zpět do tábora. Už z dálky byly vidět na jednom z kopců mohutné stany a prapory Císařství, vévodící v rudých barvách, tak jako jejich zbroje. Za pár minut je uvítala stráž tábora, která je pustila bez potíží dovnitř. Na první pohled to vypadalo jako klidný a vcelku mírumilovný tábor, mnoho vojáků, ale i vojaček tu cvičilo, bavilo se s korbelem v ruce či jen tak polehávali u ohně a vyprávěli si své bojové historky. Letmo se na ně někdo otočil, avšak nedal nic najevo. O chvíli později se vůz zastavil uprostřed tábora, všichni muži vyskočili, do chvilky přišel s menším doprovodem postarší muž s právě oholenou bradkou a krátkým vlasem, mocná ocelová zbroj se znakem Císařství mu zdobila hruď.

„Vy musíte být ty posily ze Skyrimu, že?“
„Legáte Leronne,“ ozval se vozka, který k němu přistoupil se psaním v ruce, „na rozkaz tribuna Marvelina Aurelia přivážím tyto muže k podpoření vaší jednotky!“ předal mu psaní do rukou, legát otevřel dopis a začetl se.
„Takže… Jsou tu muži, kteří se umí nejen rvát, ale i zkoumat…“ mluvil tiše, dopis zavřel a zahleděl se na muže, jejž se postavili do pozoru, vozce poděkoval a propustil ho ze služeb, „Vítejte ve třetí Cyrodiilské jednotce! Jsem legát Constantin Leronn, vedu tuhle jednotku už dvacet let a vždycky konala ty nejlepší výsledky, než kterákoli jiná jednotka!“ během představování kráčel od konce řady k druhému, „Nemám tušení, jestli jste jen darebáci, co se snaží vyhnout povinnostem, či poslušní mazánci ve jménu císaře… V mé jednotce platí tři pravidla, když se jimi budete řídit, nenaserete mě a přežijete!“ muži bedlivě naslouchali, „Za prvé, netoleruji šikanu! Za druhé, nesnažte si hrát na hrdinu! A za třetí, plňte mé rozkazy! Pokud toto budete dodržovat, přežijete.“
Náhle vztyčil jeden z císařských vojáků ruku, legát žádal, co má na srdci, „Legáte, rekrut Daniel Travius, mám dotaz. Tribun Aurelius nám neřekl, na co tu budem zaměření. Můžete nám to…“
„To jsem čekal, že budete bez informací.“ kývl hlavou legát, „Měli jste být legionáři, že? Avšak z neznámých, nebo možná známých důvodů jste byli sem převeleni, protože nemáte na to se jimi stát.“ někteří muži zesmutněli, „Blíží se noc, nebudu vás teď zatěžovat touto otázkou… Až vydám rozchod, najděte si nějaké volné stany a prospěte se. Brzy ráno po rozcvičce zamíříte do kopců, támhle na místo, kde se zjistí, co je ve vás.“ jeho silná paže ukázala kamsi do strmého svahu, kde začínal vysokohorský les, „Dotazy?“ nikdo se neozval, „Výborně. Ještě jednou, vítejte tu a hlavně dodržujte MÁ pravidla. ROZCHOD!“


V okolí byl slyšet nějaký šum, mříže zajížděly do země a do místnosti kdosi kráčel. Erutan v bolestech cítil něčí přítomnost, ale nedokázal poznat, kdo to je. Hrdě se ozval, že jestli je to opět ona zahalená postava, tak ji žádal, aby ho buď propustila, nebo zabila. Nic jí nechtěl prozradit.

http://imgur.com/XN4WFzX.jpg


„To není dobrý nápad, takhle se nabízet…“ ozval se tlumený hlas odkudsi, Erutan pochopil, že se před ním ocitá někdo jiný, „Nabízet svůj život jen tak, pro nic za nic a ani nevědět, s kým hovořit.“ před Erutanem postávala podivně oblečená postava s maskou, do které nebylo vůbec vidět. Za pár chvil, kdy se ticho dalo krájet, sundala vězni pytel z hlavy.
„Kdo jsi? Co po mně chcete?!“
„To samé, co po tvém společníku, který byl, no… neochotný.“ narovnala se osoba s maskou, její černé šaty ho děsily, „My moc dobře víme, že to byl jeden z těch „Zelených stínů“. Dlouho chodil kolem vlastní pasti, až se najednou zcela chytil.“ své ruce si dala do obranného postavení, „Otázkou však zůstává, kdopak jsi ty? Pročpak tě doprovázel do Větrného Žlebu?“
Erutan v srdci ucítil jakousi bázeň, že této osobě může věřit. I když se zdráhal, snažil se klidně promluvit, „Já toho člověka neznal… A mé jméno není důležité!“
„Mýlíš se, bosmerku…“ přiklonila se blíže, „I tvoje jméno je v tomto boji důležité, protože i jméno dokáže prozradit, na které straně stojíš a co pro koho znamenáš!“, však elf nic neřekl, místo toho schytal několik ran, až se jeho hlas nesl celou hláskou.
„Když nechceš říct své jméno, tak tedy… Pro koho děláš?!“
„Už jsem řekl i tomu druhému, že nic neřeknu!!“ se slzami se ohlédl na ní, „Mučte si mě, jak chcete! Nejste o nic lepší, než Thalmor nebo ti Stíni! Nedokážete nic jinačího, než jen zasazovat rány a ničit duše!“
„Tak rozhodný… tak naštvaný a tak… neuvážený! Opravdu chceš skončit jako tvůj společník? Vždyť z něj zbyly jen… kosti.“ velice klidně mluvila maska, „Nevypadáš jako někdo, kdo by byl nějak důležitý… Spíš rváč. Ty tvé válečné znaky na tváři… Kdepak jsi byl? U legie? Bouřné hávy? Zloději? MLUV!“ Erutan byl však zticha, hlavu otočil na stranu, osobě v masce došla trpělivost, dostal ještě jednu ránu do zraněné končetiny, až se svíjel na zemi v bolestech.

Během pobytu na podlaze odešla zamaskovaná na pár vteřin pryč z cely, než se Erutan stačil dostat na kolena, byla už zpátky. Na stolek si položila psací potřeby a podivnou tlustou knihu, v níž listovala, až našla prázdnou stránku, do které udělala jisté poznámky. Poté přistoupila k odhodlané tváři, rychlým pevným chmatem mu otevřela ústa a cosi do něj nalila. I když se bosmer snažil vyplivnout tekutinu, maska měla výhodu… bouchla ho do zraněné končetiny a zaklapla mu zuby. Dávil se ve vlastních slinách, očima se snažil přivolat něčí pomoc, ale dotyčná místo toho odešla ke stolku a počkala si, až podivná voda začne působit.

„Moc toho nechceš říct, ale neboj, teď už budeš mluvit…“ Erutanovi se rázem rozmazal zrak, jeho myšlenky lítaly kolem světa a vše se mu zdálo mnohem lehčí. Jeho jazyk plný nechápavostí byl rázem odemčen.
„Takže… Proč jsi šel do Větrného Žlebu?“
„Já… huh…“ vydechoval nahlas a unaveně, „Nikdy jsem tam nebyl… Chtěl jsem se jen podívat do města.“ vyšetřovatel si dělal poznámky do knihy.
„Tomu se říká spolupráce! Pokračujeme… Pro koho děláš?“
„Já… pro nějakou skupinku Nordů…“ hlava ho rozbolela, „Áh, nemohu si vzpomenout!“
„Zelené stíny, hmm.“ odfrkla si, „Ten elf… Proč tě doprovázel?“
„Protože… chtěl mě seznámit s Tharinou… Varou. Vyhýbali jsme se Thalmoru.“
„Thalmor je všude, to nevíš? Proč se jich bát, když jim nic neděláš? Nebo jsi snad taky nějaký vzbouřenec? Rebel? Odkud máš ty znaky na tváři?“
„Já… já…“ náhle si Erutan uvědomoval, co se po něm chce a mysl se začala bránit, „Ne! Už… nic… neřeknu!“, žíly na rukách mu pumpovaly adrenalin a oči se rozšiřovaly, „NÉ!“ vykřikl a odplivl si.

To už maska nevydržela, odložila brk a nahlas chladným hlasem pronášela, „Myslím, že už z tebe nic nedostaneme. Je to škoda, už jsi začínával být užitečným. Ale tohle nemá zkrátka smysl. Mohli jsme ušetřit dalšího chyceného…“ opět vzala brk do rukou.
„U Kynarethiny prdele, táhni do Zapomnění!!“ křikl ze všech sil Erutan.
„Vida! Takže už víme, že uctíváš Kynareth! Zvláštní, v dnešní době se už najde jen pár jedinců, kteří ji vyznávají.“ maska si namočila brk do kalamáře, „Promiň, elfe, ale tady tvůj výslech končí. Tvou smrt si ještě zaznamenám, abychom měli na co vzpomínat…“ do cely bylo možné zaslechnout, jak se brk vrývá do knihy, z masky vycházel tichý hlas, který si říkal různé údaje o vězni, „“… a nespolupracující…“ Dobrá… Řekni mi své jméno, elfe. Neprotahuj to!“
„Heh, to by se ti líbilo, co?“ vysmál se masce a otočil opět hlavu pryč.
„Podívej, žádný vězeň nechtěl sdělit své jméno a nakonec to udělal. I tvůj společník…“ nalistovala pár stránek zpět, „Mikradan! Ten se taky bránil, ale nakonec se prozradil…“ elf kýval nesouhlasně hlavou, byl si plně vědom, co dělá, „Jak si přeješ být zabit? Rozčtvrcen? Spálen?“ Erutan se jen vysmíval, „UTOPEN?“ náhle ztichnul a tvář znejistěla, „Á, tady se nám někdo bojí vody… To bude jistě nehezká smrt poté, co sis prožil, viď? Hodiny ve vězení, plné mučení a nakonec utopen v zapomenutí.“ nastaly chvíle ticha, maska se přiblížila velice blízko ke tváři, „Když mi řekneš jméno, změním tvou smrt…“

Erutanovy myšlenky sice létaly jak motýli na pláních, ale i přes nesrovnalost v hlavě si uvědomil, že by tohle byl jediný konec, který nechtěl nikdy zažít. Už od dětství se bál vody, na Samotě se málem utopil a i teď mu bylo takto vyhrožováno. Tichá neprostupná bariéra odhodlání nakonec povolila, kýval souhlasně hlavou, maska se připravila ke psaní.

„Jsem Erutan…“ stále bylo slyšet, jak brk zapisuje písmena, „Huh, Erutan Vlaarin.“

Ticho zůstalo v místnosti, bosmer očekával ortel smrti, avšak když se po několika vteřinách nic neozvalo, ohlédl se na masku… která na něj přímo hleděla.

„Asi jsme se špatně slyšeli… JEŠTĚ JEDNOU… A NAHLAS!“
„JSEM ERUTAN VLAARIN!“ osoba u stolku bezcitně pustila brk do knihy a rázem se postavila ze židle, bylo z ní cítit překvapení.
„To… to není…“ nestačila domluvit, rozeběhla se kamsi pryč, než se stačil Erutan dostat pryč z cely, mříže vyjely nahoru a zavřely ho.
„HEEEJ! CO TO MÁ ZATRACENĚ ZNAMENAT?!“ vykřikl, avšak nikdo nepřicházel.

Do Chorrolského lesa se vloudila ranní mlha, čerstvá šestice mužů vyrazila na ono místo, o kterém jim pověděl legát Leronn. Ve své rekrutské zbroji přišli do vyšších kopců, jež byly velmi strmé a mokré. Právě na tomto místě, která byla částečně rovná, se ocital plácek, vhodný pro výcvik. Vychozený kruh, v okolí několik lukostřeleckých terčů a začátek Colovianského lesa, plných jehličnanů. Jen, co dorazili, se za jejich zády objevil i legát, který nahlas vydechoval, vzhledem ke stáří muže to nebylo nic neobvyklého.

Jakmile dorazil na místo, tleskl dlaněmi, „Dobré ráno, muži!“
„Dobré ráno, legáte!“ pozdravili ho nováčci.
„Jsem rád, že jste se všichni dostavili sem, protože právě tady zkouším nově příchozí, co je v nich a určuji jejich budoucnost v armádě. Abyste chápali, armáda potřebuje nejen vojáky, ale i ostatní povolání. Některá jsou dobrá a prosperující a některá zase spíše za trest, ale berte to tak, že se na to nejvíce hodíte. Až vás rozdělím, dám vám další instrukce, ke komu se zařadíte a kde budete sloužit. Ti z vás, kteří si už teď myslí, že na to nemají, nechť odejdou hned do tábora!“ nikdo však neodešel, „Zvědavost se strachem nebo opravdové odhodlání? To se podíváme…“ poodešel kousek od nich, směrem k terčům, kde se nacházela truhlice, z ní vytáhnul meč, luk s pěti šípy, dvě dýky a dva pytle, čímsi naplněné, „Nejdříve si vás vyzkouším v kontaktním boji, pak se zbraněmi, mečem nebo dýkami, několikrát mi vystřelíte do terče a pak se proběhnete s nákladem. Až tohle všechno uděláme, rozdělím vás…“ zahleděl se do očí nováčků, „Kdo chce začít jako první?“

Protože se nikomu nechtělo dobrovolně, legát začal s jedním nordským rekrutem, který mu ukázal, jak se bojuje ve Skyrimu. Veškeré pěstní souboje a útok se zbraněmi se mu dařil, až na střelectví a běh po lese s pytli na zádech, jako by v nich bylo kamení. Postupně legát vyzkoušel všechny muže, až přišla řada na elfa, který sice v boji z blízka obstál, díky cvičení s Hadvarem, ale za to se zbraněmi o něco pokulhával. S mečem si nevedl dobře, za to s dýkami, které neochotně třímal, v rukách předváděl skvělou obranu, než útok. Jeho samotného to překvapilo. Protože na něj legát pokřikoval, aby ukázal v sobě rychlost a nezdržoval se, ponechal si zbraně u sebe a přistoupil k střelectví, kde se moc neosvědčil. Sic se tvrdilo, že se bosmeři rodí s lukem v ruce, on byl nejspíše výjimkou. Několikrát se strefil, ale měl snad ze všech nejhorší výsledek. Nakonec při běhu lesem s nákladem daleko zaostával, jeho síla nést břemena byla… katastrofální. Muži se mu lehce při příchodu smáli a někteří se ho snažili podpořit, leč to elfa mrzelo.

„Takže, viděl jsem vaše výkony a musím říct, že na začátečníky to nebylo špatné… I když, někdo tu občas zaostával.“ ukázal na norda a tři muže z Cyrodiilu, „Vy čtyři budete válečníci, umíte se bít a docela toho vydržíte.“ poté ukázal na dalšího norda, „Vy, budete zásobovačem! Moc bojovat neumíte, ale to, jak jste si hravě poradil s těžkým nákladem… Takové lidi armáda potřebuje!“ naposled se otočil na Erutana, „A vás, no… Nejradši bych vás poslal zpátky domů, moc jste se neosvědčil… Možná jestli umíte vařit, tak bych vás poslal do kuchyně…“
Erutanova zlost překypěla, „DO KUCHYNĚ? … Se na to MŮŽU…!!“ vytáhl dýku z opasku a hodil ji po legátovi, který se jen tak-tak vyhnul, všichni muži po něm skočili a snažili se ho zpacifikovat.
Už mu chtěli uštědřit ránu, však je legát zastavil, „Moment, zadržte!“ vojáci postavili elfa nohama na zem, legát se na něj zadíval překvapeně, „Jak jste to zatraceně udělal, bosmere?!“ ukázal prstem na lučištnický terč, ve kterém byla uprostřed zabodnutá dýka.
„Co já vím? Chtěl jsem vás ZABÍT!“
„Náhoda? Na dvacet sáhů?“ divil se legát a požádal ho, aby hodil druhou dýku do terče, Erutan nechápal, ale řekl si, že nemá co ztratit, popadl dýku a znova vrhnul, tentokrát o kousek výše, než byl první hod, „Čoveče, rekrute… Vy skvěle vrháte zbraně!“
„Já… ehm… nikdy jsem nic takového nedělal. Tohle bylo poprvé…“
„Máte talent! Z vás by přeci něco mohlo být. Hmm…“ zamyslel se legát, vojáci ho mezitím pustili, „Vrháte zbraně a rychle běháte… Elfe, nevím, jak a jestli to dokážete, ale z vás by mohl být dobrý zvěd! Ten toho nemusí tolik nosit, spoléhá se na své nohy a dokáže si poradit s lehkými zbraněmi. Tohle by mohlo být pro vás…“
„Takže…“ ozval se po chvíli, „já nebudu v kuchyni?“
„Rozhodně ne! Teda, pokud tam nechcete…“ Erutanovi spadl kámen ze srdce a nemohl uvěřit, že prošel zkouškou.


Mříže se opět rozezněly a sjely do hlubin pevnosti, do cely vstoupila osoba s maskou a hleděla na vězně s opovrhujícím pohledem.

„Tak, a co teď? Kdy už mě konečně zabijete?“ však ze slov masky byl překvapený.
„Jseš Erutan Vlaarin z Falkreathu?“ po slovech se zahleděl s podivem ve tváři.
„A tohle má zase znamenat co? Nestačí vám mé jméno? KDE JE MOJE SMRT?“
„Odpověz! A dostaneš jí!“ křikla osoba s maskou, Erutan jí potvrdil domněnku, ale byl stále překvapen ze slov.
„Tys… odešel do Císařské legie, že ano?“ vězňova tvář se zakabonila, „Šel jsi na výcvik na Samotu a pak jsi odešel do Cyrodiilu… Je to tak, ne?“
„Jak… Jak tohle víte?“ s lehkou zuřivostí a nechápavostí se ptal, „Odkud tohle všechno znáte?“
Maska si sedla na židli a opřela si hlavu o ruku, „To není zkrátka možné!“
„COŽE?! KDO JSTE, U KYNARETH?!“ křikl nahlas, zahalená se na něj otočila a zase chtěla odejít pryč, „HEJ, JÁ JSEM JEŠTĚ NESKONČIL! KAM ZDRHÁŠ, OSOBO?!“
„Býval jsi ženatý, že ano? Měl jsi tu nejkrásnější ženu ve Skyrimu a pak jsi od ní odešel… že ano?“ ozýval se tentokrát smutně.
„Nechápu, kde jste tohle sebrali… Ale už vám nic neřeknu! VŮBEC NIC!!“ vyšetřovatel chtěl opustit vězení, „HEJ! OPOVAŽ SE ODEJÍT Z MÉ CELY!“ křikl velice nahlas Erutan, „Jak to, že o mně všichni víte tolik, ale já o vás ne? Kdo… zatraceně jste, že mě tak dobře znáte?!“ zahalená přemýšlela, co podnikne, „Sejmi tu masku a řekni mi, kdo jsi!“ chvíli stála na místě, „KDO JSI?!!“

Napětí se dalo krájet, netrpělivý elf vyčkával na její reakci, která přišla o chvíli později. Ruka sáhla do tváře a položila na stůl kus dřevěné masky. Pak se otočila na vězně…

„Ty mě nepoznáváš?“ Erutan hleděl do tváře pomalované ženy, byla tak mladá a krásná, stále na ní však koukal nechápavě a otupěle.
„A MĚL BYCH?“

Erutan už očekával, že mu dá jasné vysvětlení, ovšem následující podívaná byla pro něj nejen nepochopena, ale i překvapením… žena začala zpívat.

„Když v dáli se les pohoupával,
a rána budil křik jestřábí,
tam vánek sny rozbourával,
a tváře hladil jak hedvábí…“


Erutanova hlava stále nechápala, co měl tento zpěv znamenat, ale čím více se zamyslel nad slovy písničky, myšlenky se mu dávaly dohromady a začínal si vzpomínat na lehké útržky… Tuhle písničku už jednou slyšel. V očích viděl, jak postává na skále, pod kterou proudila divoká řeka, sluneční paprsky mu svítily do očí a les se opravdu pohupoval ve větru. Vedle něj stála zpívající postava, ale nebylo ji možné poznat.

„Kapky těch tůní sladkých
omývali nás, čistotou…
A ruce, bavlně hebkých,
jest spojena jistotou…“


Čím více přemýšlel nad slovy a rytmem zpěvu, tím rychleji se mu zobrazovala vzpomínka, která byla stále živější. Pomalu mu začínalo docházet, co mělo toto znamenat…

„Rudé srdce na poplach buší,
strach rázem těla opouští…
Dvě duše už léta tu tuší,
jaký verš se tu rozpouští…“


Nad každým slovem byl muž v překvapení a obraz se mu zcela vyjasňoval a oči plné překvapení se rozšířily do stran.

„To bylo tak krásné, moc se mi to líbilo!“ usmál se Erutan na zpívající, kterou již poznal, „Děkuji ti za tak krásná slova. Nikdy na ně nezapomenu…“ přiblížil se ke zpěvačce a pohladil po tváři, „Tímhle sis získala mé srdce… moje nejmilovanější… Leneri!“

„LENERI?!“

Žena v mřížích se k němu rozeběhla, a i když byl muž svázaný, chytla se jeho krku a držela ho pevně, v uších slyšel její silný pláč.

„To není možné! U Kynareth!!“ nahlas volala, „GREGORE! POMOZ MI! RYCHLE!!“ zvolala z cely do chodby, odkud vyběhla zahalená postava, která mučila Erutana před jejím příchodem.
„Co se děje?!“ ozvalo se ze zahalené kápě.
„Rozvaž ho!! Dělej!“ zahalený vytáhl dýku z opasku, stoupnul si za vězně a plynulým řezem mu rozřízl pouta, oba merové se okamžitě objali, „Omlouvám se! OMLOUVÁM SE! PROMIŇ, ERUTANE!“ se slzami se ho držela kolem těla a naříkala, „Nechtěla jsem ti ublížit!!“
„Leneri!“ držel ji pevně a nehodlal pustit, pořád nemohl pochopit a uvěřit, že ho objímá žena, která měla být mrtvá, „Já to… nechápu!“
Oba se po dlouhé době oddělili a hleděli si do očí, Leneri si sundala kápi, která patřila k masce a její havraní kadeř padla na ramena. Bosmer ji chtěl pohladit po pomalované tváři, ale než stačil něco udělat, ozval se Gregor, „Hej, co to má znamenat, Leneri? Kdo je to?!“
Ona se k němu otočila s úsměvem na tváři, „To je Erutan… můj muž!“ ohlédla se zpátky na něj, radostí se usmála a znova objala.
„Jak… jak je tohle možné?“ zeptal se Erutan po chvíli držení, „Vždyť… já… ty…“
„Já jsem stejně překvapená, jako ty. To je… zázrak, že tě tu vidím!“ letmo se podívala na jeho tělo, které bylo v otrhaných hadrech, „Gregore, bude s námi. Už mu nic neuděláme…“
„Jseš si tím jistá, Leneri?“
„Naprosto!“ velice se usmála, „Dojdi mu pro něco… na sebe. Nemůže tu chodit nahý…“
Na zahaleném muži bylo cítit, že se mu její myšlenka protiví, „Jak tedy říkáš.“ a odešel rychle z cely, oba elfové stále na sebe hleděli a hladili se po tváři.
Erutanův krk vyschl, nedokázal najít slova, která by popsala jeho city, zato elfka byla rychlejší, „Mám stejné pocity a otázky, jako ty.“ pohladila ho po vlasech, „Pokusím se ti to vysvětlit později…“

Jen, co dořekla ona slova, dorazil Gregor s chlupatou výstrojí, která byla přesně jeho velikosti. Vězeň se bez ostychu, avšak s potížemi před nimi převlékl a stále nemohl uvěřit, že je v bezpečí… nebo aspoň si to myslel. Leneri ho požádala, aby jí následoval, předpokládala, že je jistě vyčerpaný a má hlad. Během pochodu požádala Gregora, aby přivedl do jídelny Jedovatku s léčivem, svého muže mezitím podepírala pod ramenem a vedla ho k nejbližší židli.

V jídelně usadila Bosmera ke stolu, pod ruce mu dávala veškeré jídlo a všechny přítomné přihlížející poslala pryč. Za pár chvil byla jídelna vylidněna, až na ty dva. Erutan se dal do pojídání upečeného masa a pití sladkého vína, Leneri si sedla k němu naproti a sledovala ho, jako by se dívala na boží zázrak. Po chvíli, když se trochu nasytil, odhodil kus masa na tác a zadíval se na ní… stále se na něj se slzami usmívala.

„Já… Leneri…“ žena ho utěšovala, že je vše v pořádku, „Já jen… nemůžu uvěřit, že tě vidím… že jsi živá!“ na jeho reakci se zaculila.
„To samé jsem si říkala o tobě. Od té doby, co jsi mi… umřel.“ muž se na chvíli zahleděl na maso a opět si kousl, „Nezdá se mi to? Jsi skutečný?“ váhala žena, „To není zkrátka možné!“
Elf se nadechl zhluboka, „Jsem to opravdu já! Nevím, jak bych ti to vysvětlil… Pamatuji si, tenkrát, co jsme se naposled rozloučili, jsem byl v Cyrodiilu a pak… asi ještě někde jinde, neboť…“
„Počkej, jak „asi“? Co… co tím chceš říct?“
„Leneri, vůbec si nepamatuji minulost…“ žena zadržela dech, „Od té doby, co jsem připlul do Skyrimu, nevím o sobě a ani o nás téměř nic.“ přiznal se jí a Leneri překvapením vydechla, „Nebýt některých vzpomínek, třeba na tvou písničku, nebo z mého deníku…“ zamyslel se a plácl si po opasku, pořád měl v hlavě utvrzeno, že má brašnu s deníkem, kterou nenahmatal, „U Devítky! Můj deník!! Kde je?“
„Veškeré věci od vězňů zabavujeme, a pokud to není nic důležitého, pálíme to…“ po řeči beze slov vstala a rozeběhla se do dveří, z chodby zaslechl mocný a rychlý pohyb po schodišti, pot obavy a strachu se mu spustil z čela.

Erutan došel na cvičiště, které mu ukázal legát Leronn, kde zrovna probíhal nástup, takže se nemusel nijak hlásit, jen se postavil k nastoupené skupince o deseti mužích a vyčkával, až dorazí velitel. Než přišel, ohlédl se kolem sebe a zpozoroval, že se vedle něj nacházejí muži různých ras… Postávali tam nordi, orsimer, dunmer a samozřejmě několik Cyrodiilských mužů. Překvapila ho poslední osoba, kterou nikdy neviděl… muž s velmi tmavou pletí, avšak místo helmice měl na hlavě turban. Erutan otočil zrak před sebe, o vteřinku později dorazil velitel.

„Dobré ráno, muži!“
„Dobré ráno, kvestore!“ ozvali se všichni nastoupení.
„Než začneme s výcvikem, rád bych vám představil nový přírůstek do naší skupinky.“ ukázal paží na bosmera, „Tohle je rekrut Vlaarin ze Skyrimu, včera k nám dorazil, aby nás podpořil. Tak se k němu chovejte jako k bratru, rozumíme si?“ muži jen pokynuli hlavou a Erutan se nechápavě usmál, „Dobrá… Když už jsme si tohle vysvětlili, začneme s tím důležitějším. Protože většina z vás je rychlá v pohybu, ale stále ještě nemotorná v boji, budeme se učit styl boje, který výhradně používají zvědi. Co vlastně dělá zvěd v armádě? Víte to někdo?“ zeptal se nastoupených.
„Zvěd má zjišťovat informace od nepřítele a hlídat hranice naší a nepřátelské armády, pane!“ ozval se nordský legionář.
„A kromě toho má zvěd tu nejtěžší práci v armádě. Aby zjistil informace, infiltroval se do nepřátelských řad či spáchal něco tajného, musí být na to sám. Musí se sám o sebe postarat a spoléhat jen na sebe. Obyčejný voják jen jde kupředu a mlátí hlava-nehlava, za to zvěd se musí postarat jak o nepřítele, tak i o prostředí, ve kterém se nachází. Můžete být vysláni do bažin či na moře, a musíte se s tím vypořádat. Kdo to totiž neudělá, jistě zemře.“ nadechl se znova velitel a zadíval se do tváří mužů, „Protože zvěd utíká velice rychle a zbytečná zátěž by ho jen tížila, nosívá pouze lehčí výstroj… Dýky, krátký meč a popřípadě lehkou legionářskou zbroj. Protože s dýkami a mečíkem se málokdo ubrání a o to hůř ještě zaútočí, naučím vás styl boje zvaný „udeř a doraž!“. Naučte se ho a přežijete!“ z truhlice, kterou měl za zády, vytáhl mnoho železných dýk, které jim předal, poté je požádal, aby se rozmístili po cvičišti a začali s tréninkem.

Kvestor jim vysvětloval detailně a rychle, jak učinit který krok a na některém dobrovolníku demonstroval výklad. Většině nastoupeným se to líbilo a s radostí se pustili do cvičení. Celý den trénovali jedny a ty samé pohyby, až se jim to vrylo pomalu do hlavy a lehko si už pamatovali, co tento styl znamená. Na konci dne je kvestor zastavil a nařídil, aby vrátili zbraně zpět a odpočali si.

Než se rozešli, náhle si uvědomil, „Rekrute Vlaarine, protože nemáte vlastní stan… Připojte se ke stanu redguardského bratra!“

Erutan otočil hlavu na muže s tmavou pletí, který v obličeji nevypadal zrovna radostně. Přišel k němu a sdělil, co mu řekl velitel, v duchu očekával na tak naštvanou a nepříčetnou tvář nějakou ostrou reakci, která se však nedostavila.

„Á, tak to vypadá, že už nebudu sám pod plachtou…“ chytl ho za rameno a vedl jej kamsi do tábora, elf byl celý překvapený, „Hádám, nezvyklý vidět redguarda, co? Hmm, nejsi první ani poslední…“
„Já… já jen dělám, co mi nařídil velitel…“
„V klidu, kamaráde. Nemusíš se mě bát, já tě neukousnu… I když… na jedno slupnutí bys byl!“ zasmál se z plných plic, až to elfa trochu vyděsilo, „Ale teď vážně… Nejsem tady, abych ti ničil život. Svůj mám už dost zničenej, hehe…“ během pochodu k němu natáhl ruku, „Mimochodem, zapomněli jsme se představit, že? Jsem Demitr Khozir. A ty jsi?“
„Říkej mi Erutan…“ potřásl si s ním ruku a ve společném objetí, plné redguardského smíchu a hlasitého volání odešli do stanu.


Zvuk na chodbě se rozléhal po celém sklepení, do jídelny se rychlým krokem vrátila Leneri i s knihou v ruce, elfovy oči zazářily radostí.

„Měls štěstí, že ses o tom zmínil… Přijít o minutu později, a už by byla na popel…“ předala mu knihu do rukou, rychle nalistoval některé stránky, zda nechybí, kromě prvních rozmočených listů bylo vše na svém místě.
„Děkuji ti, moje…“ zamyslel se tiše Erutan, „milovaná.“ Leneri těžce pustila hlavu k zemi.
„Erutane, já… promiň, za tu dobu, co jsi byl pryč, se toho hodně změni…“ nestačila dopovědět, dveře se znova rozrazily a v nich postával Gregor, tentokrát bez masky. Jeho mrtvolný pohled se zářivým zrakem vyděsil elfa na židli.
„Leneri, Jedovatka má spoustu práce. Žádá tě, abys přišla s tím zraněným.“ bosmerka kývla hlavou a požádala muže v kožešině, aby jí doprovodil, s čímž souhlasil.

Opatrně ho vzala kolem ramen a pomalu kráčeli po chodbě kamsi vzhůru do hlásky, každým krokem se ozval mužský bolestný nářek, Leneri ho uklidňovala, že brzy bude v pořádku. Za chvilku i s Gregorovým doprovodem vyšli schody do chodby s dalším schodištěm, které vedly do mrazivé jeskyně. Pod schodištěm u stolku s hromadou ampulek a neznámých bylin postávala černovlasá žena v honosném oblečení, Gregor je opět opustil, vydal se kamsi do jeskyně. Jen, co odešel, Jedovatka se radostně ozvala, když uviděla elfku se zraněným a požádala ji, aby ho posadila na židli. Jen, co se elf usadil, z rány se mu vyvalila řeka krve.

„Dokážeš mu to zahojit, Ingun?“
Žena se podívala na ránu, hadrem mu otřela vytékající krev, „Není to zas tak zlé…“ chmátla si pro ampulku s podivnou zelenou tekutinou a otevřela jí, „Bude to trochu bolet…“ tekutinu si nalila na prsty, které mu vsunula do rány, Erutan silně sebou ve tváři škubl a držel bolest za zuby, pak Ingun vzala další ampulku se žlutou vodou a nalila mu trochu do rány, to už neštípalo. Naposled vzala listy podlouhlých bylin, které mu obvázala kolem rány a zavázala kusem čistého hadru, „Tak… a už to je! Za pár hodin nebude po ráně ani památky!“ usmála se Ingun a zahleděla se muži do tváře, „Ehm… neznáme se odněkud?“
„Co prosím?“ zeptal se Erutan, až mu povyrostlo obočí.
Když se na ní Leneri podívala, Jedovatka jen zakroutila hlavou, „Já jen… ale…to si asi s někým pletu. Někoho jste mi jen připomenul…“

Poté vzala elfa za ruku a požádala ho, aby se zkusil postavit na nohy a kousek se projít. Muž učinil, co bylo po něm řečeno. Občas se zastavil kvůli bolesti, ale výsledek se již brzy dostavoval, Ingun se usmála radostí z dobře odvedené práce.

http://imgur.com/9Ni4ryF.jpg


„Kde to vlastně jsme, Leneri?“ zeptal se Erutan se zahleděnýma očima na její postavu v černých šatech.
„Jsi v bezpečí, Erutane… Nic ti tu nehrozí…“
Ze schodiště nad nimi se kdosi ozval, „Vůdče, můžete na chvíli za námi?“
„Hned tam budu!“ zvolala Leneri.
„Takže… ty jsi vůdce?“ usmál se s obavou v mysli, „Ty vedeš „Krváky“? Páni…“
„Je to na dlouhé povídání, můj elfe… Rád bych ti toho řekla o sobě a o nás víc, ale… Huh, jsem překvapená z tvého nalezení…“
Náhle je tichým odkašláním vyrušila z chvilky Ingun, „Omluvte mě, vůdče, ale měla bych na vás prosbu.“ Leneri se s Erutanem na ní otočili, „Jsem ráda, že jste našla ztraceného člověka, ale mám na srdci něco důležitého… a chtěla bych to s vámi probrat v soukromí.“
„V pořádku, Ingun, Erutan nic neprozradí. Jsem si tím jistá.“ usmála se na muže a opět se zahleděla na ní, „Tak, co máš na srdci?“
„Víte, už jsem vás o to žádala delší dobu a nikdy mi nebylo vyhověno, ale když máte teď tak dobrou náladu…“
„NE, Ingun! Vím, co mi chceš říct, ale tohle zkrátka nemůžu připustit. Nemůžu si tě dovolit ztratit!“
Erutan nějak nechápal situaci a pozvedl obočím, „O co jde? Třeba bych mohl pomoct…“
„Nezlobte se, že to řeknu, elfe, ale nemyslím si, že byste mi nějak pomohl…“ Ingun byla rázem zaražena vůdkyní.
„Ingun mě už dlouhou dobu žádá, abych jí pustila domu za matkou, kterou dlouho neviděla. Jenže, to si nemůžem teďka dovolit. Thalmor, do toho stíny a ještě další různé skupinky… Riskovali bychom mnoho.“
„Kdo je tvá matka?“ zeptal se opatrně Erutan, „Každý by měl mít možnost se vrátit na místo, které měl rád… Tak, proč ne i…“
„Má matka, Maven, byla kdysi dávno velice vlivnou osobou. Avšak před pár lety onemocněla a já už neměla možnost se k ní nějak dostat… Chybí mi.“
„Je mi líto, Ingun, ale teď to nepůjde. Ne, dokud…“
„Co kdybych tě k ní doprovodil?“ zeptal se Erutan, až se vůdce vyděsil.
„Erutane, na to zapomeň!“ křikla Leneri a lehce mu položila ruku na rameno, „Vždyť tě sotva vyléčila a ty už bys chtěl na výpravu? Jsi blázen? Navíc, jejich domov je masivně střežen raubíři a zločinci z jiného spolku. Nikdo se přes ně nedostane…“
„Vy byste to udělal pro mne?“ rozzářily se jí oči, „Já… nevím, co vám mám na to říct…“ Leneri zadržela její myšlenku, avšak elf se nedal.
„Já to pro vás udělám. Stejně teď nemám kam jít a nikdo mi tu nebude věřit. Tímhle bych mohl aspoň…“
„Jsem si vědoma, co chceš udělat a že máš… asi stále dobré srdce, ale neblázni! Jsi stále raněný a nemůžeš to…“
„Uklidni se, Leneri… Nebude to poprvé, co bych doprovázel někoho do nepřátelského území a v takovém stavu.“ poté ji chytl kolem ramen a otočil si jí čelem k sobě, „Vím, neviděli jsme se dlouho a za tu dobu se jistě toho hodně změnilo, ale věř mi… Neboj se, vrátím se ti…“ chystal se jí políbit na tvář, ale pohotově otočila hlavou, „Slibuji ti to!“

Ingun napjatě sledovala dvojici v nehezké situaci, sama doufala, že jí nakonec přesvědčí. Elfka nakonec požádala Erutana, aby se zatím vydal do jeskyně, seznámit se s lidmi, ona sama si musela ještě promluvit s Ingun a rozhodnout se.

„Jak tedy říkáš… vůdce!“ lehce se jí uklonil a vydal se do schodiště, za zády zaslechl ženský tichý hlas, který se o něčem bavil. Než vyšel zcela schodiště, v půli se zastavil, sáhl si po deníku a nalistoval si poslední stránku, kterou přečetl a pokračoval v dalším zápisu.

„20. sklizník, 4V 201 - Cyrodiil

Před několika dny jsem dorazil se skupinkou nordů a císařských do cyrodiilského Chorrolu, u kterého byl rozbit snad největší tábor císařské armády. Včera si nás legát Constantin Leronn rozděloval do skupin, ve kterých budem sloužit. Mě chtěl prvně poslat do kuchyně… heh, byl jsem tak rozzuřený, že jsem po něm vrhnul dýku. Nebýt téhle reakce… asi bych se nedostal do skupinky zvědů.

Upřímně, čekal jsem, že to bude špatná volba, ale ti lidé… vojáci… jsou jinačí než ve Skyrimu! Vlastně od včerejška jsem si našel hnedka prvního přítele, redguarda Demitra… Docela vtipný chlapík, natož že mě svým vzhledem docela děsí…

A ty výcviky… téměř žádné pokřikování či překypující násilí… Je tohle vojákův „ráj“? Nevím, jestli to není jen nějaká hra nebo přetvářka, ale jestli to takhle půjde dál, možná nakonec ze mě něco bude… Jsem tu sice pár dní… ale stýská se mi po Leneri… Ach… co bych dal za to, kdyby tu byla… Byla by jistě hrdá!

Pro dnešek jsme výcvik zakončili vytrvalostním během, ještě teď ze mě teče pot a slzy štěstí… Zítra či pozítří bychom měli dostat prý úkol, po kterém bychom se měli už definitivně stát legionáři… nebo teda už „příslušníky“ legie… Takže, už žádné „rekrut Erutan Vlaarin“, ale „vojín Erutan Vlaarin“ nebo „zvěd Erutan Vlaarin“! Jo… to zní hezky!"


Elf se usmál nad posledním zápisem stránky, zavřel knihu a vyšel zbývající schody, vedoucí do mrazivé jeskyně. Tam se nacházelo jen několik ozbrojenců, nejbližší byl orsimer u ohniště, který mu nevěnoval žádnou pozornost. O kus dál postával Gregor v temné zbroji společně s neznámým argoniánem, sedící na skále a mluvící podivná slova. Nejprve přistoupil k orkovi, který mu jen řekl, aby nezacláněl, nechtěl se s ním vybavovat. Jeho zakrvavené ruce svědčily o jeho minulých činech, které nemusely být zrovna příjemné… Erutan opatrně našlapoval k výhružně bavící se dvojici.

Gregor zastavil ještěří řeč a ohlédl se na elfa, „Éh, naše kořist se konečně probudila…“
„Taky vás rád vidím, Gregore.“ pronesl ze sebe elf, argonián se pra-zvláštně zasmál, s nádechem cynismu a ironií.
„Neseznámili jsme se a ani to dělat nebudem.“ temným hlasem pronesl k elfovi Gregor, „Nevyslovuj mé jméno, dokud tě o to sám nepožádám! Nebo budeš litovat!“ a ukázal na něj výhružně ukazováčkem, „Já si tě budu hlídat, maso!“ po výhružce se opět argonián zasmál.
„Padej odsaď, špičaté ucho!“ pronesl ještěrák a zvesela si kopnul nohama do skály pod sebou, „Nehodláme se bavit s šarlatány, jako jsi ty! Beztak nic neumíš…“
„Vážně? To musíš být ale velkej kluk, když dokážeš někoho posuzovat jen podle vzhledu…“ bránil se elf, „Hrát si na drsňáka dokáže každý…“
„VYPADNI, ODSUĎ, NEŽ SE TI NĚCO STANE!“ zvýšil hlas Gregor, „Éh, do všech zřídel s ním! Měl jsem tě zabít už v cele… nemusel bych se ti dívat do xichtu!“

http://imgur.com/VErCibJ.jpg


Erutan nechápal jejich reakce, zůstal u nich stát a ani se nehnul, i když na něj pouštěli narážky a různá nehezká přirovnání, vytrval na místě. Za chvíli do jeskyně vstoupila i Leneri s Ingun, které se divily, co se to děje. Jen stručné vysvětlení, že se snaží seznámit s novými lidmi, jí bohatě postačilo.

„Nakonec jsem se rozhodla. Můžeš nám tedy pomoct… tedy Ingun.“
„Leneri, co to zatraceně má znamenat?“ ozval se náhle Gregor, Erutanovo oko se smrštilo, „Ty dovolíš tomuhle… éh, téhle kořisti, aby nám pomáhal?“
„Máš něco proti, Gregore?“
„To si piš, že mám! Před několika hodinami jsme ho chytli s jedním ze stínů, nemáme tušení, kdo to je…“
„Vím, kdo to je!“ bránila se.
„Je to tvůj bejvalej! Víš vůbec, co dělal před tím, než jsme ho zajali? Co když je s Thalmorem? Co když…“ Erutan se ozval, že není s žádnou skupinou, avšak byl velice hlasitě okřiknut, „SKLAPNI, s tebou se nebavím!“
„GREGORE! Já jsem vůdce! Já rozhoduji o této skupině!“ zakřičela Leneri, všichni muži byli překvapení z jejího hlasu.
„Omlouvám se ti… Máš pravdu, ty jsi vůdce… Ty rozhoduješ.“ rezignoval Gregor a jen mlčky postával.
„Jsem si vědoma rizik, které mohou od Erutana přijít.“ pohlédla do jeho tváře, „Promiň, ale v tomhle má pravdu…“
„Já to chápu a budu dělat vše, abyste mi uvěřili! Nejsem s Thalmorem! Sám nechápu, jak to, že ještě žiju, byť jsem měl být už dávno mrtvý…“
„Hezký…“ ozval se argonián a tleskl s dávkou ironie.
„Vůdce, tak… jak to teda bude?“ zeptala se Ingun za jejími zády.
„Erutane, doprovodíš Ingun k matce… Bude to velmi nebezpečné, ale pokud se ti to podaří a oba vyváznete v pořádku, budu ti plně věřit…“
„TO je šílený!“ ozval se znova Gregor a rukama hodil do vzduchu.
„Budu dělat, co bude v mých silách, Leneri…“ kývl na ní hlavou, „Věř mi.“
„Protože je tu jistá obava, že k někomu patříš a že na nás tohle jen hraješ, ještě s vámi někdo půjde…“
„Ále, to né… Takže, než ztratit dva lidi, tak rovnou tři! Absurdní!“ ozval se opět argonián.
„Jee-zro, ticho!“ ukázala na něj rukou, „Vzpomeň si, jak ty ses sem dostal! Nebylo to úplně stejně?“ Jee-zra zmlkl a pustil hlavu k zemi.

Leneri rychle přemýšlela, kdo by mohl jít s Erutanem a Ingun po boku. Byla si vědoma, že by dvojice mohla potřebovat pomoct, ale zároveň se chtěla od nalezeného elfa dozvědět spoustu informací…
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Kdo se přidá ke dvojici?
1) Gregor
2) Leneri
3) Jee-zra

Upravil/a Adrian_S dne 21.01.2022 20:11