---

Část 8. - Jak vyvolat chaos

„Počkej, Erutane!“ chytila Ceranna pevně jeho ruku, čímž ho zastavila, „Než odejdeš, musím ti něco říct.“
Nechápal, proč ho zadržela, ale podíval se jí do očí, „A co mi chceš říct?“
„Nemám sice tušení, odkud pocházíš, co jsi zač nebo proč tu vlastně jsi mezi Zelenými Stíny. Ale je v tobě něco… zvláštního.“
„To jsem průhledný, že do mě všichni vidí?“ zeptal se trochu protivně, „Jak všichni víte, co jsem zač?!“
„Ten tón si laskavě odpusť, ano?“ vycenila zuby, „Příště bych tě nemusela zachránit!“ Erutan rázem zmlkl, „Podívej, nikdy jsem tě mezi námi neviděla, takže předpokládám, že jsi k nám musel přijít teprve nedávno. Chci tě varovat… před Sigdisem.“
„Před Sigdisem? Proč?“
„Jistě ti řekl, co má v plánu a jakým způsobem získává informace, ale věz, že ti neříká pravdu.“
„Já… já ti nějak nerozumím.“ kroutil nechápavě hlavou, „O čem to mluvíš? Proč mi tohle říkáš?“
„Protože doufám, že ti brzy docvakne, co se tady ve skutečnosti děje! Tady nejde jen o Thalmor a osvobození Skyrimu. Ne, tady jde o víc!“ poklepala ho po rameni, „Dám ti radu, Erutane. Cokoli, co ti řekne, ignoruj a nevěř mu. Nebo na to jednou doplatíš.“ otočila se k němu zády a pomalu odcházela, přičemž na opařeného Bosmera pronesla,„Mám tušení, že to bude brzy.“
Erutan se zahleděl do země a hledal slova, která by jí poslal, narovnal hlavu a vyřkl, co měl na jazyku, „Snad se tedy brzo uvidíme…“
Daleko u stromu se Ceranna zastavila a otočila se k němu, „V to bych nedoufala.“, poté odkráčela kamsi do přírody a ztratila se mu z dohledu, Erutan se ohlédl k jeskyni a vstoupil do ní.

Sotva vešel dovnitř, už si pod skalou opět hrály děti a tábor žil, jako by nikdy nezasáhla krize. Překvapilo ho, když u ohňů před stany posedávala skupinka lidí a vesele zpívala písničky, které nikdy neslyšel. V kovárně nijak nerušeně pracoval Valwrick, jeho bušení se rozléhalo po celé jeskyni. Zamířil si to rovnou za ním, nord ho srdečně uvítal.

„Tak, jak ses měl venku, Erutane? Poslední dobou tě tady vůbec nevídávám.“
„No, už jsem mohl několikrát umřít. Naposled mě trefily dva otrávené šípy,“ přiznal se mu.
„S-s-s-s-s, ou… Nechtěl bych.“ ozval se kovář, „Nech mě hádat, bandité, ne?“ Erutan zakroutil hlavou, „Pak tedy jedině Zapřísáhlí!“, tuhle myšlenku mu už potvrdil, „Na tyhle divochy si dávej velkej pozor! Nikdy nevíš, odkud se na tebe vrhnou.“
„Nebýt Ceranny, už bych tu nebyl.“
„Ceranna?“ zeptal se překvapeně, „Ona žije? Já měl za to, že…“
„Počkej…“ zastavil ho v řeči, „Jak jako „žije“? Ona měla být mrtvá nebo co?“

Valwrick položil kladivo na kovadlinu, přemístil se k lavici, kde postávala otevřená lahev medoviny. Nejprve nabídl elfovi loknutí, ale odmítl. Jen, co se napil, začal mu o ní vyprávět a důvod, proč je překvapený.

„Ceranna bývala taktéž zeleným stínem jako já nebo ty. Než zaútočil Thalmor na naši domovinu, byla to jen zlodějka a raubířka, která pustošila se svou bandou v Pláních. Když je později chytli a všechny, až na ní popravili, utekla ze zajetí někam do přírody, kde se schovávala. Jednoho večera k jejímu ohni usedl ozbrojený nord…“
„Nech mě hádat…“ zvolal Erutan, Valwrick se na něj zahleděl, „Sigdis?“
„Přesně!“ napil se znova medoviny, „Prvně se chtěli mezi sebou pobít, ale nakonec si uvědomili, že tohohle přesně chtěli elfové z jihu dosáhnout, abychom se sami vyvraždili. Sigdis a Ceranna po krátké domluvě začali spolupracovat a založili nás, Zelené stíny. Měli tenkrát jasné plány a odhodlání se jim postavit.“ opět se napil, ale pak spustil smutně, „Dařilo se nám dlouho, ale, to víš… ne každá akce se podaří. Jenže neúspěchy se začaly poněkud kupit a my jsme slábli. Jednou se oba vydali s pár dalšími muži do Markarthu na nějakou, eh, sabotáž. Bohužel, většinu členů chytili dříve, než stačili něco udělat a popravili je na místě. Sigdis a dva členové odtamtud utekli, Cerannu uvěznili a dlouho… velice dlouho jí mučili.“
„Áha. Tak proto bývá častěji tam venku, než tady s námi? Já, že jsem se jí ptal, zda nechce zůstat v jeskyni a ona mě odsekla.“
Kovář se povrchně usmál, „Jo, její nátura byla vždy nepředvídatelná.“ napil se znova, „Nějakou dobu ztvrdla v Cidhenském dole, ale povedlo se jí utéct a vrátit se sem. Jenže Sigdis nebyl vůbec nijak nadšený. Zanedlouho se po jejím návratu začali oba shazovat a dokázat, kdo je lepší. Ceranna mu už nevěřila a Sigdis o ní dost pochyboval. Jednou ho vyzvala na souboj, který by rozhodl o vedení této skupiny…“
„Prohrála?“
„Ne.“ zakroutil hlavou kovář, „Nikdy k souboji nedošlo. Zjistila, že její přátelé, které sem dovedla, se k ní otočili zády, a i kdyby se stala vůdcem, nikdy by jí neposlechli. Nakonec se rozhodla, že se vrátí k původnímu životu. Už nikdy nechtěla vidět Sigdise, ale stále k němu cosi… cítila.“
„Jak tě tak poslouchám, láska dokáže přebít veškeré plány, co?“ lehce se usmál Erutan.
„Jo, to dokáže.“ znova se napil, až nakonec zjistil, že lahev již vypil, „Hrr, dobrá medovina došla. Huh, kde jsem to skončil? Jo, u spolupráce! Ceranna se rozhodla jít tedy do ústraní, ale také prozradila, že kdykoli pomůže ale jen na její vlastní uvážení.“ elf jen kýval hlavou, „Takže je teďka takovým, no… vlkem samotářem.“ odhodil lahev na zem, „Dlouho jsem o ní neslyšel, měl jsem za to, že je mrtvá.“

Erutan mu poděkoval za zpověď, v rychlosti se ho ještě zeptal, zda nedorazil Björn, chtěl mu říct, že svou misi splnil. Valwrick jen pronesl, aby neotálel a rovnou zašel za vůdcem, on by mu už dal nějakou práci. Bosmer mu poděkoval a vydal se na vrchol skály. Za několik minut dorazil do Sigdisova stanu, Sigdis pohodlně ležel na posteli a četl jakousi knihu.

„Áh… ehm, Erutane? Děje se něco?“ odložil knihu na postel.
„Björn se ještě nevrátil? Chtěl jsem mu říct, že jsem jeho poslání splnil.“ nord se začal vyptávat na onen úkol. Když se dozvěděl, s kým pracoval, srdce mu začala rychle tlouct, ale ne hrdostí.
„Takže s Cerannou? Hmm, zvláštní.“ podržel si bradu, „Něco ti poradím, Erutane. Ceranna je velice dobrá žena, ale buď opatrný na její jazyk. Je nejen ostrý, ale také plný lží a nenávisti.“
Erutan se trochu odhodlal, „To samé mi řekla i ona.“
„Opravdu? Ani mě to nepřekvapuje.“ postavil se do obranné pozice, „Víš, v minulosti jsme byly silná dvojka, ale od doby, co se nám nepodařila jedna výprava, si vzala do palice, že za vše můžu já.“ zahleděl se mu do očí, „Nebudu tě přesvědčovat, abys mi věřil, protože to už zkrátka nezměníme. Jen ti poradím, abys jí nevěřil vše, co ti řekne. I ona dokáže lhát!“
Elf jen zakýval hlavou, „Budu si zkrátka dávat pozor.“ Sigdis se na něj usmál a ještě se ho zeptal, jestli může nějak pomoct.
„Prozatím ne. Nemám pro tebe nic, takže si můžeš jít odpočinout.“

Rozloučil se s vůdcem a opět seběhl po svahu až na dno jeskyně. Usadil se u stromu, nedaleko jezírka, z brašny si vytáhl deník a konečně se začetl do dalších řádků z minulosti, které nebyly nejveselejší…

„3. sluník, 4V 199

Konečně nám skončilo cvičení v přírodě a my se vrátili na Samotu. Jsem tak rád, že už nemusím poslouchat ty pitomé a zbytečné narážky mých spolubojovníků, kteří si mě dobírají. Hadvarova rada, která mě nutila se proti nim bránit, nějak nefungovala. Ať jsem dělal, co jsem dělal, vše přišlo vniveč. Ztratil jsem tolik odvahy, že jsem se už na nic nezmohl… tedy až na jednu věc, kterou jsem pronesl během cvičení. Jakmile dorazíme do kasáren, zažádám o odchod z armády.

Lepší řešení mě nenapadá… Zkrátka, tenhle sen si již nikdy nesplním…“

Po přečtení úryvku se Erutanovi před očima vybavovala jistá vzpomínka, plná hořkosti a smutku…

„Erutane, počkej!!“ křikl na něj Hadvar, když se hned po příchodu do kasáren elf rozeběhl ke dveřím do hradiště, na jeho volání nijak nereagoval.

U mohutných dveří stráž zastavila elfího vojáka a dožadovala se vysvětlení, proč chce předstoupit před tribuna. On neváhal ani vteřinku a vcelku jednoduše jim prozradil, že chce vystoupit z řad legie. Jeden ze strážců zabušil na dveře a vstoupil do místnosti, odkud se linul tichý rozhovor, druhý strážce pečlivě hlídal dveře. Za pár vteřin vyšel strážce, jenž mu podržel dveře a elf konečně vstoupil do velice pěkně zdobené místnosti. Na stole byla rozprostřena mapa provincie a po obvodu zdi postávaly regály a vitríny se zbraněmi. Na židli posedával vysoký důstojník bez helmice na hlavě, jeho cyrodiilské rysy byly velice poznatelné. Zaklapl knihu, vstal ze židle a opřel se o stůl.

„T-t-veliteli Aurelie… Rekrut Vlaarin se hlásí k… k… no…“ Erutan zcela nevěděl, jak se má před důstojníkem představit, už mu v hlavě kolovala myšlenka, že s ním velice nehezky zatočí a nechá ho přísně vyprovodit, načež se tak nestalo.
Důstojník upažil před jeho tělo ruku, aby zanechal koktání, „Zadržte, vojáku! Není třeba se mě bát, já vám nic neudělám.“ kupodivu se Erutan uklidnil, „Je smutný, že vás důstojníci nenaučili, jak se mají správně zdravit vyšší osoby. Pro příště, vojíne, se hlaste „Rekrut Vlaarin na váš rozkaz!“ nebo „Rekrut Vlaarin na vaše pozvání!“. A ještě… já jsem tribun Marvelin Aurelius. Takže mě oslovujte „tribune“, ano?“ Erutan vytřeštěně zakýval hlavou a lehce se třásl, „Uklidněte se, vojáku. Z nějakého důvodu jste přišel. Co byste potřeboval?“

Tribun Marvelin Aurelius mu nabídl židli, elf neváhal a usadil se, do pohárku nalil trochu vína a podal mu jej, Erutan se napil a konečně našel slova i odvahu se mu svěřit.

„Chci odejít z armády!“
Důstojníka tato slova velice zarazila, „Víte o tom, že tu nejste ani jeden měsíc? Na to, abyste mohl odejít z armády, tu musíte být minimálně jeden rok!“
„Cože? ROK?!“ vyhrkl překvapeně ze sebe.
„To vám muselo být řečeno už během vyplňování přihlášky, ne?“ bosmer jen zakroutil nesouhlasně hlavou, „Proč chcete odejít? Vždyť jste do armády vstoupil z nějakého důvodu, ne?“
„Už jako dítě jsem měl sen… sen být legionářem. Ale když vidím, jak se tu se mnou zachází…“
„Jak se tu s vámi zachází? Povězte mi to!“ požádal ho důstojník, Erutan mu vylíčil vše nepříjemné, co doposud zažil, tribun mu nařídil, aby se ještě jednou napil a uklidnil se, což se tak nějak povedlo.
„Poslyšte, to, že si vás ostatní dobírají, nemá ještě opodstatnění k opuštění našich řad! Kdyby to byla třeba smrt někoho z rodiny či udělení volna, pak bych vás dočasně propustil. Ale…“
„JÁ UŽ TO NEVYDRŽÍM!!“ křikl zoufale do místnosti, až málem tribun ohluchnul, „Já si před každým spánkem přeji, abych vydržel další den, jenže už se mi začínají sbíhat myšlenky na vlastní smrt!“
Tribun se na chvíli odmlčel, v elfích očích se začala hýbat voda, ale nespustila se, „Víte, co znamená být legionářem, rekrute?“
„Bránit svou zemi a sloužit c-císaři! P-pane!“
„To taky, ale být legionářem také znamená vydržet víc, než všichni ostatní civilisté!“ bosmer ho nechápal, „Myslíte, že by lovec či zloduch dokázal vydržet tento výcvik? Myslíte si, že kdybychom toto neprováděli, že by se vaše morálka neutužila? A až byste se dostal do svízelné situace, kde by vám nikdo nepomohl, na koho byste se obrátil? V největším zoufalství se musíte spolehnout sám na sebe a musíte mít pevnou vůli a odhodlání! Když je mít nebudete, snadno vás někdo nebo něco porazí!“
„Jak mám mít silnou vůli, když…“ chtěl se zeptat, ale byl přerušen.
„Voják nemá být jen silný v pažích, ale i v mysli. Někdy má promluvit se slovy císaře na jazyku a jindy má zůstat jako ticho v kobkách vězení! Proto pokud si na vás bude někdo dovolovat, ze spolubojovníků, řekněte mu svůj důvod, proč tu jste! Že tu nejste pro poslouchání jejich pitomých řečí!“
„A zabere to? Já… že si mě dobírají i důstojníci.“
Tribun se na něj lehce usmál, chápal jeho situaci a položil mu ruku na chvějící paži, „Důstojník vám smí rozkazovat, ale všechno má své hranice. Jestli vás bude šikanovat, přijdete za mnou a nahlásíte mi ho, ano?“ Erutan se konečně po dlouhé době usmál, jeho zrak se vrátil do normálního stavu, „Vzchopte se, elfe! Možná jste navenek slabý, ale vevnitř vás tkví bosmerská hrdost a čest! Vypusťte ji ze sebe!“
Po chvíli uvědomování se zvedl ze židle a otočil se na tribuna, „Já… děkuji za tato slova.“
„Hlavu vzhůru, rekrute! Tímto vám dávám možnost změnit svůj postoj oproti svým spolubojovníkům. Kdyby se to náhodou nezlepšovalo, dejte mi vědět, budem to řešit!“

Erutan mu zasalutoval a odešel z místnosti, tentokrát s jasnější a povzbuzenější myslí…

„Hej, Erutane!“ vyrušil ho z přehrávání minulosti Valwrick, otočil se na něj a postavil se, „Potřeboval bych pomoct v kovárně, nenabídl by ses mi?“

Bosmer ani na chvíli nečekal, usmál se a následoval ho do kovárny, kde přerovnávali ukované zbroje a zbraně. Valwrick se ho vyptával, co vlastně v legii používal za zbraně, avšak to ani sám Erutan nevěděl. Kromě luku, ze kterého nedávno střílel, si na nic jiného nevzpomenul… až na dýky, které vrhal poněkud přesně.

„Vrhač dýk? To ses naučil sám?“
„Abych ti řekl pravdu, nemám zdání.“ přiznal se mu, „Když jsem zachraňoval Mikradana, vytrhl jsem mu z rukou dýku a hodil na útočníka, jak mě napadlo.“
„No, něco bychom mohli zkusit…“ Valwrick přestal přenášet zbroje a odloučil se od něj.

Elf zůstal několik chvil v tiché nevědomosti, dokud kovář nepostavil slaměného panáka ke skále. Do rukou mu dal několik dýk. Požádal ho, aby s nimi vrhnul na terč. Erutan na nic nečekal, vzal první nůž, hluboce zadržel dech a vrhl proti cíli. První čepel se zarazila do nohy, pak zkusil druhou dýku, ta se trefila do krku, třetí lehce minula hlavu, ale poslední dvě zbývající trčely mezi oči. Valwrick jen zatleskal.

„Pozoruhodné… Umíš vrhat zbraně!“
„Já ani nevím, jak se mi to povedlo… Nevím, kde jsem se to naučil.“
„To není důležité! Důležité je, že to můžeš použít na svých výpravách!“ usmál se na něj a poplácal ho po lopatce, „Krapek ti to nešlo, ale házej dál… Možná… možná, že bych ti mohl vyrobit něco lepšího na vrhání.“
Erutan se otočil jeho směrem, „Děkuji ti.“, poté si došel pro zbraně a pokračoval ve vrhání, mezitím se kovář odebral ke kovadlině, kde začal pracovat na nové čepeli.

Hodiny ubíhaly velice rychle, Erutan strávil celou dobu u terče a každou chvíli se jeho umění lepšilo. Chvílemi se mu vybavovaly vzpomínky, jak utíkal po lese a vrhal nože po zvěři, které se úspěšně zabodávaly do těla. Nechápal, kde toto získal, ale stále ho těšilo, že aspoň něco umí. I když si říkal, jak mohl jako zvěd používat jenom dýky.

O chvíli později, když vrhal poslední nůž, se za jeho záda postavil kdosi a lehce mu poklepal na rameno, Erutan se lekl. Ještě štěstí pro narušitele, že vrhač dávno odhodil zbraň do terče, jinak by ho jistě zranil.

„U Kynareth, Serafe! Tohle mi nedělej!!“ křikl na něj se strachem v ústech.
„Omlouvám se, sero, nechtěl jsem tě vyrušit.“ mírně se uklonil, čímž se mu omlouval.
„Áh, to je dobrý… Co potřebuješ?“
„Vidím, že cvičíš vrhání. Nevím, jestli tě ruším v důležité věci…“
„To je dobrý…“ ujišťoval ho, „Tak povídej, co máš na srdci?“
„Mířím do Falkreathu. Sigdis mi řekl, abych navštívil naší spojku a popřípadě zjistil stav jednotek ve městě. Normálně bych šel sám, ale… už se o tobě tady v táboře mluví velice dobře.“ Erutanovi vzrostl mírně úsměv na tváři, „Tak jsem si říkal, jestli bys nešel se mnou? Podíval by ses do přírody, navštívil tvou domovinu…“
Erutan se chvíli rozmýšlel, při pronesení oné „domoviny“ se lehce zamračil, tam se ho Seraf docela dotknul, ale poté se otočil do jeho očí, „Jo, proč ne? Aspoň si pak porovnám rozdíly z minulosti.“
„Azuřinu velkolepost tobě!“ poděkoval mu, „Jestli můžeš, za deset minut bychom se sešli venku, ještě si potřebuji vzít pár věcí.“

Bosmer ho ujistil, že tam dorazí a bude na něj čekat, Seraf mezitím odešel do svého stanu se připravovat na odchod. Zvěd odešel od terče, ze kterého vytáhl dýky a předstoupil před kováře s otázkou, zda si může vzít dýky. Valwrick mu je s radostí nechal, jen ho upozornil, aby na ně dával pozor. Za pár vteřin se elf ocitl venku, kde slunce stále tančilo na obloze, po pár vteřinách dorazil i dunmer v rudo-černé kožené zbroji.

„Tak teda pojď, sero!“ zavelel Seraf a společně se vydali po zamrzlé půdě, kamsi do přírody.

Slunce se již ubíralo směrem k západu, pomalu se již chtělo schovávat daleko za mořem Přízraků a dvojice elfů právě putovala pomalým, leč opatrným tempem po zasněžené krajině, kdesi v Haafingaru. Chvílemi se Erutan ptal dunmera, jak našel tuto skupinku a co během té doby již dokázal. Některé historky mu zněly velice povrchně a nevěřícně, leč Seraf na ně dával jasný důraz. Vyprávěl o výpravě, kterou zažil před několika lety, když mířil do Riftenu se vydávat za agenta Thalmoru. Hrdě pronášel, že se mu povedlo přesvědčit jednoho vyššího důstojníka, aby mu uvěřil a schválně ho nechal opít a vydoloval z něj informace, které se neměly nikdy dostat ven. Díky tomu pak získaly Zelené stíny přehled o jihovýchodě provincie.

Slunce již zapadlo, avšak ještě zbývaly minutky světla, dvojice se dostala ze zasněžených hor do níže položených míst, které již Erutan poznával. Tajně překročili most a po chvíli se dostali k cestě, která vedla i do kopců. Seraf upozornil svého společníka, že v těchto vršcích občas pobývají Zapřísáhlí, Erutan jen pronesl, že není třeba mu něco takového říkat, už měl s nimi čest. Jak se brodili mořem skalisek a zarostlého křoví, konečně se dostali na vrchol hřebenu, oba si oddechli. Erutan vyprávěl Serafovi, co za tu celou dobu zjistil ze svého deníku a stále ho ujišťoval, že brzy přijde na název jednotky, u které sloužil. Než však začal další řeč, Seraf se zastavil, Erutan se na něj podíval a nechápal co se děje.

„Proč st-.“
„Psst!“ tiše ho okřikl, natáhl k němu ruku, aby se zastavil a rozhlédl se do skalnaté krajiny, kde cvrlikali cvrčci a ve vzduchu létaly světlušky, „Nejsme tu sami…“

Erutan si lehce sunul ruce k opasku zbroje a prsty nahmatával na rukojeť dýky, Seraf si do rukou připravil neznámé kouzlo, které mu barvilo ruku do fialova. Onu ruku vyzdvihl k nebesům, do okolí dvojice se rozezněl lehký tlukot srdce a sání neznámé energie. Náhle za kamenem viděl obrys postavy, která byla skrčená a držela cosi v ruce. Seraf si připravil do druhé ruky ohnivé kouzlo a nahlas křikl, aby onen schovaný vylezl, jinak se zlou potáže. Oba byli již připraveni jednat v bojovém stylu, napětí mezi nimi bylo velmi vysoké a vše náhle utichlo. Erutanovi se spustilo z čela několik kapek potu, doufal, že v tuto noc se s nikým nestřetnou. Náhle neznámý vyšel z úkrytu…

„Oh, to jste vy dva! Nečekala jsem vás tu…“
„Ceranno?“ bosmer pustil ruku z dýky a narovnal se, „Co tady děláš?“ mezitím Seraf zrušil svá nabitá kouzla.
„Co tady děláte vy?“ žena si zandala luk na záda.
„My se ptali první, ženo!“ spustil dunmer trochu hruběji, Ceranna se lehce zamračila.
„Mířím do Falkreathu. Chtěla jsem tam dojít teď během tmy, ale když vás tu vidím…“
„My tam taky míříme!“ bez ohledu na Serafa, který se snažil tajit poslání, prozradil jí Erutan cíl, Ceranna se jen zamyslela.
„Hmm, máme stejný cíl. Padla již tma, možná by bylo lepší počkat do světla, ne? Rozděláme na bezpečném místě oheň a řekneme si, proč tam vlastně jdeme, ne?“
„Blbost!“ ozval se protivně Seraf.
„A proč ne? Vždyť jsme na jedné straně! Že, Serafe?“ otočil se Erutan na svého společníka, který se netvářil zrovna hezky, „Má… mrtvá žena mi vždy říkala „Ráno moudřejší večera!“.“

Ceranna jeho nápad schválila, požádala je, aby jí následovali, že zná dobré místo k „překonání“ noci. I když se dunmer zdráhal, nakonec dal na svého společníka a trojice se vydala za ženou, kamsi do kopců. Erutan byl z ní velice překvapený, že se opět shledávají, byť naposledy slyšel něco úplně jiného. Seraf cestou sbíral roztroušené dřevo v okolí, žena v dáli hledala nějaké pěkné místo, kde by se mohli utábořit. Jakmile přešli kopce, za kterými se tyčily obrovské věže, ozvala se radostně. Našla pěkné místo na odpočinek.

„Budeme tu mít perfektní výhled do okolí!“ pronesla a celá skupinka se vydala k onomu místu, které bylo nedaleko.

Lehce unavení dorazili ke skaliskám, oba muži se pustili do rozdělávání ohně, zatímco Ceranna se na moment ztratila z dohledu. Erutan si všiml, jak je Seraf celý nesvůj a neustále kroutil hlavou. Něco se mu nelíbilo.

„Nepředpokládám, že bys tu chtěl být…“ pronesl k dunmerovi.
„Tuhle ženu jsem neviděl dlouho, sero. Můžeme jí věřit?“
„Podívej, je jedna z nás! A taky míří do Falkreathu! Když nás bude víc, bude to lepší!“

Dunmer nakonec souhlasně zabručel, v rukách si připravil ohnivé kouzlo, kterým zapálil oheň, mezitím dorazila žena s dvěma zajíci na zádech. Rychle je bez řečí vyvrhla, stáhla z kůže a maso nechala opéct. Po chvíli se pustila trojice do jídla a sdělovali si důvod cesty na jih.



Dělám Serafovi doprovod. Prý má zjistit něco o jednotkách ve městě.“ spustil první Erutan.
„Sigdis zase dělá menší průzkum?“ zeptala se ho, „Copak asi zamýšlí?“ dunmer byl netrpělivý a musel ze sebe vydat otázku, proč tam míří ona.
„Slyšeli jste o „věštci“?“ oba muži zakroutili hlavou, „Myslela jsem si to.“ rázem se otočila na bosmera, „Jak jsme společně vyřizovali ty Zapřísáhlé…“ Erutan souhlasně kroutil hlavou, „kromě věcí, které se nám hodí, tam měli jisté zprávy o věštci, kterého Thalmor také hledá.“
„Máš tušení, proč ho hledají?“ spustil Seraf.
„To nevím…“ přiznala se, „Ale můžu jen předpokládat, že se snaží zničit veškeré možné způsoby, jak je oslabit. Chápejte, když bychom našli toho věštce dřív než oni, měli bychom šanci porazit našeho nepřítele!“
V okolí jen plápolal oheň, oba muži mlčeli a v tichosti si rozmýšleli, co řeknou. První se ale ozval dunmer, „Věřit a doufat v řeči nějakého jasnovidce? To je asi tak stejné, jako vystřelit zapálený šíp do sena a doufat, že nevzplane.“
„Myslela jsem si, že něco takového řekneš, Serafe.“ ohlédla se zpět do ohně žena a ohřívala si ruce, Erutan se mezitím zvedl a poodešel ke kraji skály, odkud se rozhlížel do okolí.
„Vidíš tam někoho, Erutane?“ ozval se dunmeří hlas.
„Ne. Nikdo tu není, až na nás…“ chvíli tam postával a prohlížel si tuto krajinu za tmy, v hlavě se mu vybavovaly vzpomínky na kdysi dávný výcvik, který se konal v podobné krajině.

Nakonec se trojice rozhodla ulehnout k spánku. Protože věřila, že jsou na bezpečném místě, nikdo z nich nedržel hlídku, ale své zbraně měla hned u rukou. Sotva zavřela dvojice oči, bosmer již pokládal tělo na zem a zamyslel se, co ho bude ve Falkreathu čekat. Nakonec se nechal podvolit a opět šel navštívit svůj svět, kdesi ve hvězdách…

„4. krbec, 4V 199

Mé nejmilovanější Leneri,

je to už několik měsíců, co jsem odešel do armády a od tebe jsem nedostal žádný dopis. Stalo se snad něco doma? Začínávám mít obavu, že se přihodilo něco zlého, že tebe a rodinu Kynareth neochraňuje…

Chybí mi tvé doteky a tvůj dech na mém krku, každou noc o tobě sním a přeji si, abys někdy navštívila Samotu. Dal bych klidně i ruku do ohně, abych tě mohl vidět. Rád bych… tě chtěl obejmout…

Výcvik tu je velice náročný, ale… já to zvládnu. Nemůžu se dočkat, až dostanu první „volný odchod“. Vlastně, víš, co je dobré v armádě? Za to, že tu jsem, dostávám jisté zlato, takže, až se vrátím, můžeme si toho pořídit do života více! Prozatím to moc nemám, ale co mi říkal velitel kasáren, tak se to bude zvyšovat stále víc…

Ale… stejně mi tu nejvíce chybíš TY!

Opatruj se a napiš mi, co nejdříve! Pozdravuj doma a vyřiď všem, že jsem v pořádku…

Miluji tě,
tvůj Erutan„

Brk již dopsal poslední slova, mladý elf lehce zamotal psaní a zapečetil jej horkým voskem, bez pečeti. Doufal, že mu tento dopis doručí včas a bez potíží, už to byla dlouhá doba, co od nikoho nedostal žádnou zprávu z domova. Vyšel ven z kasáren, přede dveřmi již postával kurýr a netrpělivě čekal na dopis, který mu předal se zlatkou. Muž v prostém oblečení pokýval hlavou a zaplacený vzkaz vzal do svých rukou, Erutan na něj stále hleděl, když se mu ztrácel z nádvoří Chmurného hradu.

Slunce probudilo trojici Zelených stínů, ta se lehce protáhla, udělala rychlou očistu vodou a zlikvidovala po sobě veškeré stopy. Tentokrát všichni se vydali stejnou rychlostí po hřebeni kopce, pod nimi se rozléhala markarthská krajina a krajina Bílého Průsmyku. Skupinku vedla Ceranna, která znala tuto oblast velice dobře, hned za ní kráčel Erutan, jenž se nemohl nabažit pohledu nejen do kraje světa, ale i pozadí ženy. Za bosmerem s veselou náladou kráčel Seraf, jeho hříva se na slunci velice leskla, dokonce přilákalo několik motýlů, že kolem něj neustále létalo.

Půlka dne již utekla, slunce se schovalo za mraky a trojice se konečně dostala z vrchů Plání pod pevnost Sungard, kde se schovávala ve vysoké travině a v lese před neustále procházející altmeří hlídkou. Chvílemi měli namále, křupání uschlých větví je prozrazovalo, avšak v okolí pobíhaly laně a losy, takže tomu vojáci nevěnovali tolik pozornosti. O kus dál, když se dostali lesem za nedaleký mlýn a již poté kráčeli bez starostí po cestě, vedoucí do Falkreathu, spustil Erutan na ženu, ze které nemohl spustit oči.

„Jsem tu už sice nějaký den, ale pořád mi nikdo nevysvětlil, jaké zákony tu Thalmor nařídil. Víte to někdo?“
Chvíli slyšeli řvoucí ptactvo ve stromech, než se konečně ozvala Ceranna, „Jejich hlavním zákonem je zákaz uctívání Talose. Překvapivě.“ ušklíbla se, „Dále pak zakázali nosit s sebou jakékoli zbraně, pokud nejseš lovec či někdo, kdo je s nimi domluvený a má povolení.“
„No jo, ale než mě zajala Erika, tak jsem doprovázel jednoho thalmoráka, který si všiml mé zbraně! A nic mi neudělal!“
„Tak tos měl nejspíš štěstí, Erutane!“ ozval se náhle dunmer za jeho zády, „Od dob, co se několik lidí pokusilo zavraždit velmi vysoké hodnostáře, zavedli nařízení, které zamezuje nošení zbraní. Pokud by nás teďka hlídka chytla, jak jsme ozbrojení, by bylo po nás.“
„Přesně!“ kývla žena a pokračovala ve výčtu zákonů, „Dále se nesmíš veřejně s nikým bavit.“
„Jo, tak to znám. První zkušenost poté, co jsem připlul na Samotu…“ zasmál se stroze elf.
„Nesmí se jakkoli připomínat minulost.“ pokračovala ve výčtu, ale bosmer to poněkud nechápal, „Tím se myslí jako oslavování starých jarlů, zpívání legendárních písní, uctívání starých tradic.“ náhle vydechla smutně, „Huh, škoda, že se už neslaví „upalování Jednookého krále“! To byly časy…“
„A naposled, pokud si chceš něco koupit, tak pouze vždy za dozoru stráží. Jinak to považují za černý trh a to jdeš rovnou pod sekeru!“ dodal Seraf, bosmer jen smutně sklonil hlavu.

Chvíli kráčeli po cestě a na nikoho nenarazili, jaké překvapní pro skupinku, když si náhle Seraf cosi broukal a začal svým typicky dunmerským hlasem zpívat…

„Letíí! Letíí, támhle na obloze! Skalní pterodont letíí, táák vysoko… Leéétííí!“

„Co to do Zapomnění?!“ otočila se na něj nechápavě Ceranna i s Erutanem.
„Co je?“ divil se dunmer, „To neznáte legendární morrowindskou písničku?“
„Neznám, ale… tvůj hlas zní…“ chvíli bosmer přemýšlel, co ze sebe vydá, „To i tříštící sklo zní mnohem líp…“

Ceranna se velice hlasitě zasmála, až se chytala za bránici, takovou hlášku dlouho neslyšela. Seraf se jen nehezky zatvářil a tiše dodával, že umí rozhodně zpívat líp, než oba dva před ním jdoucí.

Blížili se k městu, protože měli na sobě výstroj a u hradeb stála altmeří stráž, museli se schovat do keřů a tiše se přibližovali ke zdivu. Ceranna dostala nápad, že zanechají na tomto místě svou výstroj a půjdou do města zjistit, co potřebují, pak se pro ně zase vrátí. Než však něco takového udělali, z města vycházelo mocné bolestné naříkání. Elf ukázal na dva společníky, aby zůstali na místě, sám šel obhlédnout situaci. Lehce našlapoval k hradbě, u které se skrčil a plížil se podél zdi. Ke každému domu se přitiskl a naslouchal, kromě většího ryku zaslechl slabý nářek, vycházejíc odněkud ze středu vsi. Připlížil se tiše ke stavení, odkud bylo vidět dokonale do středu osady a do Erutana vrazila vlna strachu…

„Kde je sakra tak dlouho?“ ptala se tiše Ceranna dunmera, za pár chvil se bosmer vrátil, „Tak co, co tam je?“
„Vypadá to na popravu!“
„COŽE?“ spustili oba naráz, teď však Seraf pokračoval, „Koho chtějí popravit?“
„Je tam velký hlouček lidí, sledující tu podívanou. Dále několik strážců… a orčice.“
Ceranna se rychle zamyslela, nenapadlo jí, odkud by mohla pocházet, ještě se rychle zeptala, jestli neviděl nějaké stánky nebo kupce, avšak po nikom nebyly ani památky, „Tohle se zdá hodně komplikovaný…“
„Víš přesně, kolik jich tam je, Erutane?“ zeptal se ho Seraf, zvěd mu prozradil hrubý odhad, „To mi stačí. Vracíme se!“
„Cože? To nemyslíš vážně, že ne?“ obořil se proti němu bosmer, „Nemůžeme tam tu orčici nechat!“
„Myslím to zcela vážně! Ta orčice je již dávno mrtvá, nemůžeme jí pomoci!“
„Kecy, Serafe!“
„Erutane! Nemůžeme jí pomoct! Je mrtvá! Jakmile Thalmor někoho zatkne, už nevyjde živý!“
„Jsme jenom tři a jich je snad tucet!!“ hlásil Seraf tiše, aby ho nikdo neslyšel, „Jseš šílený, jestli jí chceš zachránit!“
Erutan se chvíli rozmýšlel, co pronese, do jeho těla se dostala dávka odvahy, „Nešel jsem do Falkreathu jen proto, abych si protáhnul nohy! Když už jsme tady, tak to pojďme zkusit!“ Ceranna kývala nesouhlasně hlavou, „Podívejte, když se nám to povede, můžeme mít dalšího člena, který nám jistě pomůže! A když ne, no…“
„Má pravdu. Azura je opravdu při tobě…“ dunmer změnil náhle názor a jen kýval hlavou.
Pak se otočil na ženu, ta jen hodila ruce do vzduchu, „Fajn, ať je po vašem! A máš nějaký plán?“

Erutan chvíli přemýšlel, jak by se mohli pokusit jí osvobodit, vyptával se v rychlosti každého, co kdo dokáže. Od Ceranny se dozvěděl, že je vynikající střelec a od Serafa, že se s kouzly už narodil. Chvíli si dával v hlavě vše dohromady, až ho napadla velice odvážná akce, se kterou se jim svěřil.

„Serafe, musíš se k nim přiblížit nějak ze strany, odkud jsme přišli. Najdi si nějaké pěkné místo s výhledem do středu města.“
„Jo, to by šlo. Když to vezmu kolem bývalé svatyně zabijáků, snad by si mě nikdo nevšiml.“
„Ty, Ceranno, vezmi to podél skal a zkus se nějak dostat na nějakou vhodnou pozici z východu.“
„A co budeš dělat ty, Erutane?“
Nadechl se pořádně, „Já to vezmu středem! Vmísím se do hloučku lidí a zkusím se protlačit až do první řady…“
„To je hodně riskantní! Ale jestli to chceš udělat, musíš tu nechat vše! Dovnitř tě se zbraněmi nepustí, naopak, zabijou tě už u brány!“ varovala ho žena, po pronesení dostala do rukou čtyři dýky, pátou si elf schoval do boty, která ho začala tlačit.
„Na můj signál vyčaruješ něco, co by dokázalo rozpoutat chaos. Je mi jedno, co to bude, ale aby to nezabilo tu orčici, jasný?“ Seraf kývl hlavou, „A ty, Ceranno, jsou tam dva hlídači u dveří dlouhého domu. Pokus se o ně nějak postarat. Já pak rychle chytnu vězeňkyni a zkusíme utéct…“
„To je šílený plán!“ pronesla žena.
Načež se ozval Seraf, „Ale mně se líbí!“

Po rychlé domluvě se dva stíny oddělily od Erutana a velmi tiše se plížily na své pozice. Bosmer se jen zhluboka nadechnul, stoupnul si na cestu a lehce po ní vykračoval až k otevřené bráně městečka. Dvojice altmerských vojáků si ho všimla a než se stačil dostat za hradby, zastavila ho.

„Stát! Sdělte nám svůj důvod návštěvy!“ poručil mu jeden z vojáků, Erutanovi se lehce spustil pot z čela.
„Putuji na trhy…“
„Každej ví, že dneska trhy nejsou! Co tu tedy pohledáváš?!“ křikl na něj druhý voják.
„Heleďte, putuji už ze Samoty až sem na velké trhy. Před třemi dny jsem se doslechl, že tu jsou a nehorázně jsem se na ně těšil… A VY MI TEĎ ŘÍKÁTE, ŽE NEJSOU?!“ nahodil zaražený výraz, „No, vy mě ale ser…“
„Ten tón si nechte, elfe!“ zamračil se na něj strážce, „Proč jste ve zbroji?“ otočil se na svého společníka a pokynutím hlavy mu dal najevo, aby ho prohledal.
Během ohmatávání stačil Erutan pronášet pouze podivnou lež, „Víte, že jsou na cestách lapkové, že? Jsem obchodník s oblečením! Nenechám se přeci přepadnout nějakými budižkničemi!“ altmer ho prohledával důkladně, avšak na žádnou zbraň nenarazil.
„Je čistej!“
„Hmm, dobrá tedy… Můžeš vstoupit.“ Erutan si tiše oddechl, stráže ho nechaly volně projít dovnitř.

Za jejich zády mohl spatřit hordu návštěvníků a diváků, která se cpala dopředu a na cosi civěla. Už od krčmy, kolem které procházel, mohl zaslechnout smutný stesk a ve vzduchu cítit žal, jež se nesly zepředu města. Prodíral se hloučkem lidí, jako když se prodírá zvěř hustým křoviskem. Zastavil se ve druhé řadě, kde viděl velice dobře na dění před sebou a do ostatních stran. Před ním postávala trojice vojáků ve zlatu, před nimiž klečela svázaná orsimerská žena a tiše cosi naříkala. Ze dveří vysokého domu vyšla další postava, tentokrát v temném hábitu se znakem dominia. Nepříjemně hledící žena kráčela k vězni a občas zamířila hlavou na diváky…



„Další zbytečný chudák, co nedokázal pochopit a porozumět zájmům Thalmoru!“ ukázala na diváky, „VY! Byli jste svědky našeho jednání už kdysi. Varovali jsme vás a dávali najevo, abyste se už nikdy nepokoušeli oslabovat naše zájmy. Dali jsme vám pravidla, která se dodržují velice snadno, nabídli vám lepší život… Ale jak se zdá, někteří z vás si toho neváží a chtějí se stále protivit!“ přestoupila k orčici, zvedla jí hlavu, z očí jí lehce tekly slzy, a prudce jí udeřila rukou, orčice však nespadla na zem.
„Ano, do hrobu s ní! Zabte jí!“ hlásili někteří obyvatelé, Erutan v duchu nemohl pochopit, co se v těchto lidech mohlo tak zle změnit.
„VY SAMI JSTE BYLI RÁDI, KDYŽ JSME TU NASTOLILI POŘÁDEK! A TOHLE MÁ BÝT DŮKAZ VAŠÍ VĚRNOSTI?!“ křičela altmerka na přítomné. Podívala se do kovárny a dala svým zrakem rozkaz kováři, aby jí donesl kus hořícího dřeva.

Erutan si mezitím všiml, že se k dřevěnému plotu dostala Ceranna a hlídala si pozici. V rychlosti se podíval na západní stranu vesnice, po Serafovi nebyly ani památky. Začínal se obávat, že mu plán nevyjde. Altmerka přecházela z jednoho místa na druhé, v rukách jí plápolal oheň a jak majestátně jej nesla nad hlavou uvězněné.

„MALAKATH BUDE STÁLE NADE MNOU, TY JEDNA KURVO!“ ozvala se z ničeho nic orčice, však po její řeči spustila žena pochodeň do jejího těla a držela jej dlouho. Mocný bolestný výkřik se rozléhal po okolí, většině přihlížejícím rostla tvář, za to Erutanovi se dělalo špatně. O co víc, když si vzpomenul na svůj zážitek ze samotského vězení…
Pochodeň se odtrhla od těla, orsimerka bolestně vydechovala, „Kdo nebude hájit zájmy Thalmoru, bude s ním naloženo jako se zrádcem a nepřítelem státu! KDO CHCE, ABYCHOM JÍ PŘÍSNĚ POTRESTALI?!“
„MY! MY! POTRESTAT! POTRESTAT!“ hlásili obyvatelé, každou chvíli se hlas rozrůstal a na orčici byl vidět strach. Sklonila hlavu a něco si pronášela.
„No, tak! Dělej, Serafe!! Není moc času!“ pronášel v duchu Erutan a netrpělivě vyhlížel na západní stranu, Ceranna si připravila šíp do tětivy a čekala na signál.

Elf už nechtěl čekat, ale naštěstí se na poslední chvíli objevil u zadního domku Seraf s kouzly v rukách. Pokynul hlavou, že je již připraven, rychle se otočil na ženu s lukem, na kterou také kývnul hlavou. Z boty si tiše vytáhnul dýku a pomalu se sunul kupředu. Všichni byli připraveni…

„Smrt zrádci!“ pronášela hrdě altmerka, když si z hábitu vytáhla dýku z neznámého kovu a přiložila ji s pochodní k hrdlu uvězněné, „POHLÉDNI NA THALMOR!“
Erutan vyšel z řad, vojáci ve zlatu se divili, co to mělo znamenat, „SMRT THALMORU!!“ zařval z plných plic a hodil dýku po hrozící justicionářce.

Jen, co se čepel zabodla do její hrudi a ona spadla na zem, vypustil Seraf mezi dvojici hlídačů u dalšího domu neznámé kouzlo, které po explozi vyvolalo v nich velikou zuřivost. Na místo hlídky bojovali mezi sebou. Z druhé ruky mu vyšla ohnivá koule, kterou poslal co nejblíže k lidem, avšak tak, aby je nezranil. Po výbuchu lid zpanikařil… Ceranna s připraveným lukem vylezla ze skrýše a vystřelila po černohábitníkovi u dveří. Velice přesně ho zasáhla do tváře. Než se zbývající zlatí vojáci vzpamatovali, bosmer přiběhl k orčici a rychle kopnul do stále žijící ležící altmerky. Stráže tasily zbraně, přiběhly k atentátníkovi s velkou zuřivostí ve tváři. Než ho však stačily zranit či zabít, do jejich těla se dostal ohromný výboj, vyčarovaný z dunmeřích rukou.

„POPLACH!!“ křičeli vojáci a Ceranna znova vystřelila po dalším kouzelníku, který ohrožoval elfův život. Ještě jeden žijící altmer ve zlatu se vrhl na Erutana, ten se ale trefil do jeho ruky a z Erutanovy paže vystříkla krev. Zvěd padl k zemi, řval bolestí, slzy se mu spustily z očí. Altmer ho chtěl probodnout, však stalo se něco, co nepředpokládal. Kdosi ho shodil na zem… na nohy se mu chytla orčice a tak poskytla Erutanovi možnost ho dorazit. Nejdříve ho kopl do tváře, pak rychle vzal meč do nezraněné ruky a probodl ho. Hned na to si stoupl za záda svázané a rozřízl jí pouta.

„Pojď se mnou, jestli chceš žít!!“ křikl na ní a přemýšlel, kterým směrem se vydají utéct. Než se však rozhodl, z kasáren vyběhla další skupinka vojáků, která spatřila atentátníky a rozeběhla se k nim. Ceranna se vyhnula několika švihům díky svým akrobatickým uměním, Seraf mezitím zpozoroval před sebou přicházející další jednotky, bylo jich mnohem víc, než očekávali. Nakonec se povedlo čtveřici dostat k sobě a společně utíkali kamsi západně od vesnice, Seraf zůstal jako poslední v řadě a neustále pálil do pronásledovatelů ohnivé koule. Vzduchem létaly šípy, které se zakousávaly do stromů, do země, ale i také do Ceranny… několik šípů jí proniklo skrze nohu a tělo sletělo bolestně na zem.

Erutan zaslechl za sebou silné žuchnutí, otočil se, a když viděl, kdo spadl na zem, poručil vězeňkyni, aby se nezastavovala. Mezitím přiběhl k Ceranně, ačkoli nevěděl, v jakém stavu je, hodil si jí do náruče a utíkal s ní pryč. Žena se zdráhala, neustále opakovala, že je silná na chození, ale nepřesvědčila ho. Běželi jak splašení kamsi do přírody, ve Falkreathském lese bylo velice hlasitě slyšet naříkání a elfí bojové volání…

„Rekrut Vlaarin na vaše pozvání, tribune Aurelie!“ pozdravil svého nadřízeného bosmer s lehkým úsměvem na tváři.
„Pohov, vojáku.“ nabídl tribun nováčkovi židli a chtěl mu již nalít číši vína, voják však zakryl nádobu rukou, „Nuže, dobrá. Nebudu vám to nalévat…“
„Kapitán Trivius mi nařídil, abych se za vámi zastavil. Prý máte něco na srdci, pane!“
„Ano, to mám.“ kývl hlavou, „Prvně mi ale řekněte, jak se vám daří ve výcviku? Naposled, co jsme spolu mluvili, jste byl na pokraji zhroucení.“
„Víte, pane… Vaše slova byla velice úchvatná a dodala mi odvahy.“ usmál se, avšak tvář náhle zesmutněla, „Jenže narážek a věčného šikanování jsem se nezbavil… A co hůř, všichni vojáci dostávají dopisy a vzkazy od svých nejbližších, jenže já už jsem poslal tolik dopisů, ale nikdy mi nic nepřišlo.“
„Třeba ten, komu píšete, nechce mít s vámi nic společného…“
„Nemyslím si, že by mě moje žena nechtěla vidět.“ náhle nesouhlasně zakroutil hlavou, „Víte, tribune. Bude to znít od nováčka divně, ale nejspíš i bláznivě. Ale mám strach, že se jí něco stalo.“
„To vám nemohu sdělit, co se s ní stalo. Jestli se modlí k bohům, pak vězte, že jí nic nehrozí…“
„Proto bych vás chtěl požádat o dočasné propuštění…“ tribun vytřeštil oči, „Aspoň na jeden den! Potřebuji jí vidět!“
„Rekrute Vlaarine, je mi líto, ale tohle musím zamítnout!“ Erutan naléhal, avšak bez úspěchu, „Chápu, že máte obavu a stesk, ale pochopte, jste voják! A voják si nemůže dovolit odejít ze služby, kdy se mu zachce! Pokud byste se dostal za hranice a bojoval někde na konci světa a dozvěděl jste se uprostřed bitvy, že se něco stalo s vaší ženou… Myslíte si, že byste si mohl dovolit odejít?“
„Pro ni bych udělal cokoli, pane!“
Tribun pokýval hlavou, „Jste odvážný, to ano. Ale i tak, nemohu vás pustit. Je mi líto. Jediný způsob, jak se s ní spojit, jsou buď psaní, nebo její návštěva města. To by to šlo zařídit, ale takhle vás zkrátka nemůžu propustit.“

Erutan jen sklopil smutně hlavu a pochopil, že jeho snažení je marné, tribun Aurelius však ještě dodal, „Sice, měl bych pro vás návrh, ale když jste mi řekl, že váš celkový problém tkví ve stesku, tak nemá smysl vás touto informací zabývat.“
„Co jste měl na mysli?“
„To už je jedno… Vraťte se do kasáren a mějte pevnou vůli! Odchod, rekrute!“ rozkázal mu, Erutan nechápavě na něj hleděl, ale učinil, oč mu bylo řečeno.

Když vyšel ven z hradiště, oči uviděly argoniána a bretonce u ohniště na nádvoří, jak se na něj dívají a drželi cosi v ruce. O co hůř se cítil, když zaslechl slova, která vypouštěli…

„Tohle si poslechni, „Mé nejmilovanější Leneri, je to už několik měsíců, co jsem odešel do armády a od tebe jsem nedostal žádný dopis.“ Bodejť by jo, když mu všechny dopisy… pálíme!!“ zasmál se nechutně argonián a kus papíru vrhl do ohně.

Z Erutanových očí vytryskly slzy smutku a vzteku, rozeběhl se k nim, avšak co ho spatřili, se oba ničemové rozutekli pryč se smíchem ve vzduchu. Elf přiběhl k rozpálenému ohni a snažil se vytáhnout hořící slova z nitra pekla, ale nemělo to smysl. Klekl si před živel a smutně brečel. Došlo mu, proč jeho milovaná neodpovídala…

Zuřivý hlas se rozléhal po lese, den se již krátil a trojice atentátníků dorazila do hlubokého lesa, kde vyčerpáním padl Erutan tváří k zemi a nešikovně povalil Cerannu na poraněnou nohu. Ozvala se bolestně, orčice jí rychle zakryla ústa a doufala, že je nikdo neslyšel.

„DO PR-DE-!! Áááh! Tohle se fakt nepovedlo!“ pronesla Ceranna na hledící, kteří momentálně nevěděli, co jí mají říct. Orčice hledala nějaká slova, ale byla zaražena nordkou, „A co ty?! Kdo, do Zapomnění, jseš?!“
„Ceranno, ticho!!“ promluvil náhle Erutan, když se stačil otočit zády k zemi s hlubokými výdechy.
„JAK MÁM BEJT TICHO, když je moje noha jak v ohni… AUUU!“ snažila se natáhnout zraněnou končetinu, šípy trčely z její holeně, „A Seraf je nejspíš mrtvej!“

Náhle zaslechli šelest v křoví, žena si stačila dát do ruky luk a šíp a mířila směrem, odkud se ozýval zvuk. Jaké překvapení, když spatřili známou tvář…

„Vás najít není vůbec těžké. Jste jak banda ožralů!“ pronesl Seraf s lehkým úsměvem.
„Huh, tak se ti to povedlo!“ pochválil ho bosmer, „Ale máš tu ještě práci. Pomož jí, prosím!“ Seraf se ocitl nad zraněnou končetinou a začal s léčbou, ženě se pomalu ulevovalo od bolesti.
„Kdo… kdo vlastně jste? Proč jste mě zachraňovali?“ zeptala se po chvíli orsimerka.
Erutan se na ní otočil, „Jsme lidé, kteří… bojují proti Thalmoru. Já jsem…“
„Drž hubu! Vždyť ani nevíme, kdo to je!“ okřikla ho Ceranna, avšak ihned na to jí uklidnil Seraf.
„Jsem Erutan, a ty jsi?“
Orsimerka přemýšlela nad svými slovy, těžce se rozhodovala, zda jim může věřit či nikoli, „Brorag gra-Graš, ale můj lid mě nazývá jen „Graš“.“
„Proč tě chtěli popravit? Porušilas zákony?“
„Ne, jen uctívám Malakatha jako správný ork!“ dodala hrdě.
„Hmm, takže jsi proti Thalmoru.“ dodala ironicky Ceranna.
„Nevíš něco o věštci?“ zeptal se náhle během ošetřování Seraf, žena se ozvala, aby jí nic neříkal.
„Věštec? Myslíte toho chlapíka z Cyrodiilu? Ano…“ všichni tři se na ní zadívali překvapením.
„Víš, kde je?“
„To nevím, ale… slyšela jsem o něm! Stejně jako vy. Proč? Hledáte ho?“
„Ne, jen se snažíme zjistit…“ Ceranna se snažila tajit své poslání, ale Seraf ničeho nelitoval a prozradil, že ho také hledají.
„Odkud pocházíš, Graši?“ zeptal se Erutan.
„Můj lid sídlí v Dušnik-Yalu, poslední svobodné orkské tvrzi. Já byla právě na cestě do Cyrodiilu, když mě tahle banda elfů chytla a snažila se mě zabít.“ náhle chytla Erutanovy ruce a hleděla mu do očí, „Jsem vám zavázána za mou záchranu. Jistě teď bych putovala světem mezi životem a smrtí a Malakath by nebyl šťastný z mého utrpení…“
„A nechceš se přidat k nám?“ když položil Erutan otázku, Seraf se na něj zahleděl jak na nepřítele. Nechápal, jak by si mohl něco takového navrhnout.
„Jestli jste proti Thalmoru a hlásíte svou svobodu…“ kývala souhlasně hlavou.
„Fajn, dobrá…“ ozval se Seraf, když skončil s léčbou, „Jen, co ti n’wahové zmizí z okolí, vydáme se zpátky. Musíme být ale tiše, je jich tu hodně v okolí a snadno by nás našli!“



Ceranna rychle navrhla, aby se přemístili o kus výše, kde by nebyli tolik vidět. Za kratinkou dobu se přemístili výše do lesů, odkud měli pěkný přehled o okolí, ale sami nebyli vidět. Všimli si, že na jejich bývalém místě právě operovali altmeří vojáci a prohledávali každý keř v okolí. Celé odpočívající čtveřici spadl kámen ze srdce…
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Co poradí Seraf Erutanovi, když se mu svěří, že cítí něco k Ceranně?
1) aby jí vyrobil více šípů
2) najít pěknou vyhlídku do okolí
3) vyřezat jí sošku pro štěstí