Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky V - Osvobození

Přidal Adrian_S dne 18.04.2015 03:34
#27

Část 7. - Kořist

Bosmeři se velice tiše odplížili pryč od thalmoří hlídky. Když si byli jistí, že jsou od nich dostatečně daleko, zvedli se a rozběhli se směrem na svou základnu. Erutan v rychlosti přepočítával, jak dlouho jim bude cesta trvat, když budou muset překročit močály a pak hory, Mikradan měl však jinačí nápad…

„Znám zkratku.“ Erutan čekal na vysvětlení, „Co ty a voda? Plaveš rád?“
„No, ani ne…“ pronesl skromně.
„Tak si zvykej, překročíme močály a pak si hezky zaplaveme.“

Erutan se zhluboka vydechl, představa, že bude zase plavat ve vodě, mu nedělala dobře, v té chvíli se ještě začal obávat o svůj deník, „Doufám, že se mi nerozmočí!!“. Za doprovodu sněhu a větru zamířili k bažinám v Hjaalmarce, kde si každým krokem hlídali záda, nejen před Thalmorem. Došli k rozpadlé chatce, u kterého byla přistavena loďka, Erutan se hned zeptal svého doprovodu, proč tohle nepoužijí. Po chvilce přemýšlení mu Mikradan dal za pravdu a pomohl mu nalodit se.

„A doufej, že si nás z moře nevšimnou.“ pronesl zachráněný během vyplutí.

Na samotském nádvoří probíhal obvyklý ranní nástup začínajících legionářů, který se už zlepšil. Vojáci stáli dávno v pozoru, ani se nepohnuli, když na ně velící řval a urážel. Jaká úleva byla pro Erutana, když za sebou cítil dech svého nordského přítele Hadvara, jenž hleděl stejným směrem.

„Fajn, bando!“ křikl na nastoupené vysoký důstojník, „Jste už tady krátkou dobu a zatím jsme si jen prověřili vaší fyzičku. Mnoho z vás to raději vzdalo a sebralo si své saky-paky pod maminčinu sukni!“ rozhlédl se po všech, zda stojí v pozoru a nehýbají se, z kapsy si vytáhl malé přesýpací hodiny, „Máte dvě minuty na sbalení své veškeré výstroje a opětovného nastoupení! Ten, kdo nestihne včas dorazit, tady KONČÍ!“.

Důstojník zavelel rozchod a otočil hodinami, vypuklo mezi vojáky peklo. Všichni se rozeběhli ke dveřím a tlačili se, aby se stihli sbalit, sami však nevěděli proč a co. Mužů bylo mnoho a Erutan pochopil, že nemá smysl se tlačit, jen lehce postával u dveří a čekal, až se vchod uvolní. Čas již byl v polovině, důstojník s ďábelským úsměvem sledoval neschopnost spolupráce a už se těšil, až někoho dalšího vyřadí. Ve dveřích se udělalo místo, Erutan vběhl dovnitř jak blesk z nebe a bez ostychu přiběhl ke své posteli a vytáhl tornu, do které naházel jen náhradní košili a vak s vodou. Když se však vracel zpátky, cestu se mu snažil znemožnit argonián s bretoncem, kteří ho chtěli zadržet. Každou chvíli ho natlačovali na zeď či podkopávali nohy, ale bosmer se nevzdával. Zvenčí se ozvaly poslední vteřiny, dva agresoři nechali elfa být a sami se rozeběhli ven, Erutan popadal poslední síly a taktéž se rozeběhl. Ve chvíli, kdy dorazil k hlavním dveřím, viděl již skoro celou jednotku nastoupenou a důstojníka se vztyčenou rukou a očima, mířící na hodiny, kde zbývalo pár zrnek písku. Bez rozmýšlení se rozeběhl k nastoupeným, v hodinách dopadl poslední zrnko a Erutan se jen tak-tak dostal na své místo. Za jeho zády se objevila dvojice vojáků z Cyrodiilu, kteří jen smutně hleděli na zuřivého důstojníka.

„Vy dva, končíte!“ ukázal na postávající dvojici u vchodu, odkud se ozvalo povzdechnutí, „Ostatní se okamžitě vydají k Dračímu Mostu! Tam na vás bude čekat další důstojník s rozkazy!“ poté zavelel odchod a celá jednotka s nižším důstojníkem se dala na cestu pryč.

„Kam to jdeme?“ zeptal se rychle Erutan Hadvara, když se náhle objevil po jeho boku.
„Do přírody, na bojové cvičení.“
„A… nepředpokládám, že to bude lehké.“
„To teda nebude…“ neuklidnil ho Hadvar, Erutan jen povzdechl, „To teda nebude.“


Dvojice bosmerů konečně překonala kanál mezi močály a květnatým břehem pod Samotou. Slunce již dávno zapadlo, dvojice se po vysušení rozeběhla směrem k majáku, za doprovodu Mikradanova vyprávění tipů, kudy a kde jsou nejrychlejší zkratky. Cestou si dávali pozor na thalmorské hlídky, kterých bylo v těchto místech nespočet. Naštěstí se bezpečně vyhnuli každé a oni tak pokračovali k základně.

O několik hodin později, kdy překonali další tok a již se blížili do tábora, si oba oddechli. Mikradan lehce pronesl, jak se moc těší, až konečně uvidí své lidi, Erutana to nijak nepřekvapilo. Naopak, koho něco překvapilo, byl muž u vchodu jeskyně, nečekal tento příchod. Horal je uvítal a okamžitě se jim nabídl, že je odvede za vůdcem, což ocenili. Prošli skrze jeskyni, veškerý lid byl překvapen z příchozích a tiše si mezi sebou pronášeli, co tu dělají a co se stalo. Když si všimli Mikradana, tušili něco zlého. Většina nechala své práce rozdělané a doprovázela dvojici až k místu, které stoupalo vzhůru. Tam už si je převzal Björn od doprovázejícího muže ze vchodu jeskyně.

„Taks to zvládl, Erutane! Jseš fakt dobrej!“ pronášel cestou Björn, „Vítej doma, Mikradane!“
„Díky, Björne, ale musíme rychle za Sigdisem. Mám toho hodně, co říct…“ poprosil Mikradan, aby přidali do kroku, s čímž se všichni ztotožnili.

Za pár chvil došli k Sigdisovu stanu, ten netrpělivě postával na místě a čekal, až přijdou blíže. Než spustil obecnou řeč, pozdravil zajatého zvěda a projevil nesmírnou úlevu, že ho rád vidí.

http://imgur.com/8CGPpB0.jpg


„Nebýt tady…“ v té chvíli si Mikradan uvědomil, že ještě nezná jméno svého zachránce, Erutan se samozřejmě představil, „Ano, nebýt tady Erutana, který mě našel, nestál bych tu.“
„Díky, Erutane. Já věděl, že si nějak poradíš.“ usmál se na něj Sigdis, což bylo pro něj překvapivé.
„Ale, mám na srdci špatné zprávy. HODNĚ velké špatné zprávy!“
„Tak, spusť! Co jsi zjistil, Mikradane?“ zeptal se ho Sigdis, čtveřice netrpělivě čekala na jeho vyjádření.
„Než mě žoldačky přepadly a zajaly, zjistil jsem jen pár věcí, ale nepříjemných. Na východě provincie se opět ozvali „Krváci“.“
„A sakra!“ proklel Sigdis, Erutan to nechápal, „Jak se projevili?“
„No, začínají dělat stejné praktiky, jako my. Vlastně jako já. Vytipujou si altmera, nabídnou mu doprovod a pak ho přepadnou.“
„Víš, kde se nacházejí?“
„Ne, to bohužel nevím.“
Náhle se Björn ozval, „Hmm, to není zas tak zlá zpráva. Máš ještě něco?“
„Ano, ale z toho nebudete nijak nadšení.“ přiznal se Mikradan, „Nevím, jak se to Tharině povedlo, ale asi se nějakým způsobem dostala do blízkosti vedení Thalmoru ve Žlebu.“
„Co zjistila?“
„No…“ nevěděl, jak má informaci pronést, ale nadechl se na to, „Mezi vyššími koluje informace, že by do Skyrimu… měla připlout královna altmerů!“
„COOŽE?!“ ozval se Björn a Sigdisem naráz.
„Ysmirovy vousy! To je snad mnohem horší, než útok těch prašivejch elfů na naši domovinu!“ křikl Björn.
„Kdy má připlout, nevíš?“
„Uhh, to bohužel nevím. Ale vím jistě, že se Tharina neplete.“
„Počkat, počkat…“ zastavil náhle Erutan jejich řeč, „Chápu, že jste všichni rozrušení, ale může mi někdo vysvětlit, proč je špatné, že sem přijede? Ta královna?“
Sigdis se na něj lehce otočil, „Příjezd té královny nám akorát znemožní udělat jakoukoli činnost. Thalmorů bude venku víc, města prakticky uzavřena a cestování bude mnohem komplikovanější! To je to špatné!“
„Ale vždyť bychom na ní mohli udělat nějaký atentát, ne?“ navrhl Erutan, „Když tedy říkáte, že je špatná. Navíc…“
„Vím, kam míříš, ale musím tě zklamat.“ ozval se Björn, „Už mnoho lidí se jí pokusilo zavraždit, ale vždy neúspěšně. Je dobře chráněná a nikdo se k ní nemůže dostat. Zkoušeli jsme to a kdysi dávno i za to draze zaplatili.“
„Uhh, myslel jsem Mikradane, že neseš něco dobrého. Ale i tak, díky za pomoc a za informace!“ poděkoval mu Sigdis a potřásl si s ním ruku, „Pokud vím, Erika by měla být na pláži.“
„Díky!“ prohodil elf, „Pánové, když dovolíte…“ poté se od skupinky odtrhl.
„Co se týče tebe, Erutane, je vidět, že si opravdu dokážeš poradit. Přivedením Mikradana sis u mě vylepšil pověst!“ usmál se znova na něj, „Běž si klidně odpočinout. Až budem potřebovat zase pomoct, ozvem se ti.“
„Dobrá práce, elfe!“ ozval se Björn, Erutan se jen lehce uklonil a bez řečí odešel z místa pryč.

Bosmer sestoupil z vrcholku jeskyně zpátky do nižších míst, protože se mu chtělo spát, rozhodl se najít nějaké pěkné místo a aspoň na nějakou chvíli si zdřímnout. Sotva prošel okolo neznámé ženy, jež postávala s košíkem u stanu na cestě, zastavila ho a do rukou mu dala půl bochníku chleba. Elfa velice překvapila takováto laskavost od neznámé, poděkoval jí a zamířil si to k jezírku. Cestou pojídal chleba, mručení žaludku bylo docela hlasitě slyšet. Tam už si konečně našel pěkné místo, usadil se do mechu, opřel záda o skálu a lehce zavřel oči. Už se nemohl dočkat, až se probudí s čerstvými silami.

Sotva zavřel oči, už do něj někdo lehce kopnul a on se probudil. Nerudný hlas vyšel z jeho úst, ale oči se jen divily, když viděly Björna.

„Promiň, Erutane, že tě budím, ale měl bych pro tebe další úkol. Jsi připraven?“
„Za-“ zívl elf, „-traceně, Björne! Sotva jsem zavřel oči!“
Nord tiše pronesl, „Spal jsi jeden dlouhý den!“
„Až tak? Bezva.“ oklepal se elf a vstal ze země, „Tak, co je potřeba tentokrát? Nějaká další záchrana?“
„Ne, doufám, že jsi zachraňoval někoho naposled. Ale teď bych tě chtěl spíš požádat o pomoc, než tě „zaúkolovat“.“

Erutan si dal ruce do obranného postavení a přitakal mu, aby se mu svěřil, mezitím se v jeskyni ozval ptačí řev a odkudsi se snesl dravec na již připravenou Björnovu ruku, mocný opeřenec se hrdě díval po okolí. Z kapsy zbroje vytáhl kousek usušeného masa a přiložil k zobáku, po nakrmení ho pohladil po hlavičce.

„Tenhle jestřáb patří naší, eh… společnici. Doručil nám zprávu, že potřebuje pomoct na jednom plánu, ovšem, nevíme na jakém. Správně bych měl vyrazit já, taková naše úmluva s ní, ale bohužel se chystám vyrazit k Samotě, takže nemůžu za ní vyrazit. Nezhostil by ses toho?“

Erutan trochu zaváhal, zase jít někam do neznáma a riskovat mnoho. Tělo si žádalo ještě většího odpočinku, avšak v téhle chvíli nemohl zkrátka odmítnout, stále si připadal jako někdo, kdo teprve začíná. Na laskavost kývnul hlavou.

„Já věděl, že se na tebe můžu spolehnout!“ pronesl hned na začátek Nord, „Nemám tušení, co by potřebovala, ale nemělo by to být nic těžkého… snad.“
„Kam mám teda jít? A jak se ta společnice jmenuje?“
„Jmenuje se Ceranna. Je něco jako zvěd, ale zároveň šikovná válečnice. Kde jí najdeš…“ zakroutil hlavou, „nemám tušení. Budeš jí muset najít s pomocí jestřába. Patří jí, určitě se bude chtít vrátit tam, odkud byl vypuštěn.“
„Huh, no bezvadný…“ pronesl zklamaně, při pomyšlení, že bude muset ještě hlídat nějakého opeřence, namísto hledění thalmorských hlídek.
„Něco ti řeknu, Erutane. Já a Ceranna se známe dobře. Je docela náladová, takže si dávej pozor, co řekneš.“ mezitím ho požádal, aby natáhl kteroukoli ruku, Erutan tak učinil a jestřáb se přesunul na jeho paži. Váha ptáka ho velice překvapila, „Až budeš připraven, vypusť ho!“

Elf se jen nadechl a vyhodil ruku do vzduchu, dravec okamžitě roztáhl křídla a za svého volání vyletěl rychle z jeskyně pryč.

„Buď opatrný tam venku, Erutane! A neboj se, ten jestřáb ti neuletí daleko. Vždy ho uvidíš…“ poznamenal Björn před tím, než se elfí zvěd rozeběhl velice rychle k vchodu do jeskyně.

Erutan vyletěl jak šíp z tětivy, na obloze již tančily červánky a on pochopil, že sledovat cestu a zároveň jestřába na nebi bude za několik okamžiků velice obtížné. V dáli nad sebou uviděl okřídlence, který mířil kamsi jižně. Elf se vydal jeho směrem…

O několik hodin později, kdy se jednotka legionářů dostala do Dračího Mostu, se k nim připojila důstojnice v těžké zbroji. Od pohledu byla na ní vidět přísnost a tvrdost, avšak většina z nováčků neměla tušení, co je čeká. Všichni se po dlouhém pochodu ocitli kdesi uprostřed zatravněné krajiny, které vypadaly stejně jako na Pláních. Její první rozkazy zněly jasně, rozdělat tábor, zajistit oblast a nakonec nástup. Několik hodin trvalo, než se nováčci naučili správně umisťovat jednotlivé stany a zásoby. Protože to nikdo dříve nedělal, bylo to pro ně velice náročné a její úsměv se čím dál rychleji vytrácel. Nadávky a buzerace se některých mužů velice dotkla, naštěstí Erutan si zachoval chladnou hlavu, když mu po jeho boku pomáhal Hadvar.

Tábor byl konečně připraven, vojáci v pozoru čekali na vyjádření důstojnice, ta však nebyla stejně spokojená…

„To je tak UBOHÉ! Sama bych ten tábor zvládla rozbít rychleji, než vy všichni dohromady!! Velice by mě zajímalo, jaké tupce jsem to zase dostala?!“ v táboře bylo hrobové ticho, až na zpěv ptáků v okolí, „Jestli nechcete brzy chcípnout, tak budete muset zrychlit a SPOLUPRACOVAT spolu! Pokud ve vašich hlavách myslíte na samostatnost, TAK NA TO ZAPOMEŇTE! To je nejrychlejší cesta, jak zemřít! Na sebe se musíte spolehnout až v bitvě, když půjdete proti nepříteli… nebo pokud bude mít někdo z vás to štěstí, tak při útěku ze zajetí!!“ rozhlédla se na nastoupené muže, jejž se ani nepohnuli, „Tak!“ tleskla a mnula si rukama, „Protože už jste nějaký čas tady a zatím vás ve městě nic nenaučili…“ kráčela z jednoho konce řady na druhý, „Kdo z vás umí nějak bojovat?“

Náhle se ozvalo několik jedinců, kteří hrdě pronesli své bojové schopnosti, velitelka se jen usmála a tentokrát si do dlaně uzavřela pěst.

„Bojovat s mečem či sekerou je snadné, ale co když vás nepřítel odzbrojí a vy se budete muset spolehnout na své tělo? Je mezi vámi nějaký rváč?“ mezi nastoupenými zavládlo ticho, „Myslela jsem si to. Proto teď vám ukážu nejsnadnější techniku boje beze zbraně. Pokud se ji naučíte, už se nebudete muset obávat, že se neubráníte! A až tohle zvládnete, přejdeme ke zbraním!“ poté rozkázala nižšímu důstojníku, aby je nechal rozmístit v jistém odstupu od sebe a aby se připravili na první lekci.

Hodiny pozorovali na její pevné hmaty, údery a reflexy, které vypadaly velice složitě, byť tvrdila, že jsou nejjednodušší. Po ukázce rozkázala, aby se vytvořily dvojice a mezi sebou toto procvičovali. Jaké štěstí pro elfa, když měl opět u sebe Hadvara. Během cvičení Erutan viděl, jak mu to moc nejde, na malou chvilku položil Hadvarovi otázku.

„Opravdu ses tohle musel učit?“
„To je základ každého vojáka… Takže ano.“
„A to bylo vždy tak tvrdé a přísné?“ náhle dostal Erutan pěstí do obličeje od Hadvara v nehlídané chvíli, jako jediný z dvojice sletěl na zem a Hadvar se usmál, „Někdy to bylo tvrdé a přísné jak má pěst…“ podal mu ruku, aby se zvedl ze země, elf nechápal, proč zrovna teď přidal na síle.

Vstal ze země a Hadvar mu poradil tiše, aby se nebál a taky trochu přitlačil, nebo si ho všichni budou dobírat. Elf jen polknul a opřel se do cvičení, ze slabých rukou se uvolňovala větší síla a cvičení se mu zdálo mnohem jednodušší. Začínal chápat tu přísnost a tvrdost, kterou důstojníci vypouštěli ze sebe.


Tma se dostala do Skyrimu, Erutan pobíhal po zasněženém kraji a díky svitu Massera stále viděl na obloze létajícího jestřába, který se ani na malý moment nezastavil. Divil se, kam ho vede a tajně si přál, aby kvůli pitomému ptáku nemusel běžet přes celou provincii až bůhví kam. Kromě sledování opeřence si musel tentokrát dávat pozor na hlídky, kterých bylo na severní horské cestě požehnaně. Tiché plížení mezi trsy zmrzlé trávy a schovávání se mezi ledovými skalami se mu vyplatilo, byť za cenu velké únavy a občasných drobných řezných ranek na rukách.

Když přešel konečně severní cestu a dostal se o něco níže, kde narážel už na zelenou travinu, ulevilo se mu. Jeho tělo pokrývala jinovatka a z úst mu vycházely obláčky horkého vzduchu. Teď už lehce kráčel mírným lesem kamsi na jih. Opět se otočil k nebi, ale tentokrát nebylo po jestřábu vidu ani slechu. Lekl se. Netušil, kam zamířil či kudy dál, ale své kroky nechal vést stále kupředu, dokud neuviděl pozoruhodnou podívanou. Ze zasněžených skalisek a z hustého lesa se dostal k jezírku, v obklopení velkých borovic. Uprostřed této vodní plochy se vynořovalo místo s dalšími stromy, travinou a jistou neobvyklostí… zapáleným táborovým ohněm.

„Že bych byl na místě?“ zeptal se sám sebe v duchu, lehl na zem a tiše se plížil kupředu k vodě.

V okolí bylo mimo bublání vody možné zaslechnout třepotání ptačích křídel, jako by někde přistál. Když se Erutan zadíval pořádně k ohni, všiml si, že je rozdělaný za velkým padlým kmenem, který dokonale kryl oheň před zraky ze severního kopce.

„Eeehh… zase se brodit?!“ proklel tiše, když se připlížil co nejblíže k vodě.

Zvedl se ze země, ohlédl se kolem sebe, zda ho někdo nesleduje a vyrazil do vody, předtím si stačil brašnu s deníkem odepnout z boku zbroje a držel jej vysoko nad sebou. Předpokládal, že bude muset plavat, ale i po několika sázích zjistil, že není tak hluboká, jak se zdálo. Přebrodil se na ostrůvek, brašnu s knížkou připnul zpátky na místo, kde mělo patřit. Jen, co se tak stalo, zaslechl napínání čehosi…

Okamžitě rozpažil ruce nad sebe, „To nic! Jsem přítel! Nestřílejte!!“

Zpoza kmenu se objevila do tmy zahalená pokrčená postava s připraveným lukem ke střelbě. Jakmile přišla blíže k ohni, bylo ji konečně vidět do tváře.

„Věděla jsem, že přijdeš, ale ty nejseš Björn. Kdo jsi?“ zeptala se ho se stále připravenou zbraní žena v šupinové zbroji.
„Jsem Erutan, poslal mě sem Björn, protože on sám musel jít něco zařizovat do Samoty.“ žena jen kývala hlavou a povolila tětivu, šíp zandala zpět na záda, „Vy musíte být Ceranna, že?“
„Ano, to jsem.“ pronesla lehce hrdě, „A ani mě nepřekvapuje, že nepřišel. Heh…“ lehce se usmála, „Parchant jeden, co se věčně vyhýbá povinnostem.“

https://imgur.com/zqVkq8U.jpg


Erutan dal konečně ruce k sobě a prohlížel si ženu. Kromě toho, že měla na sobě velice kvalitní zbroj, než měl on sám, na zádech a v ruce jí visely elfí zbraně, které se takřka nedají sehnat, jen jedinou možnou cestou.

„No, aspoň, že mi někoho poslal. Musíme si pospíšit, nemáme moc času!“
„Co máte v plánu?“ opatrně se zeptal, „Nikdo mi neřekl, oč tu běží.“
„To jsem taky chtěla, aby to nikdo z nich nevěděl. Kdybych to hnedka prozradila, nikdo by nepřišel. Všichni by si mysleli, že je to sebevražda.“ Erutan hluboce polknul, „Řeknu ti to cestou, teda, jestli jsi připravený a nebojíš se.“
„Tak, strach mám, ale malej.“ přiznal se, „Ale jinak jsem připravený.“

Než se vydali na cestu, zahleděla se na něj a s překvapením se ozvala, „Zvláštní… Bosmer a bez luku?“ náhle se schovala za strom a s čímsi tam štrachala, v zápětí se vrátila k ohni zpět s lukem a toulcem několika obyčejných šípů, „Tu máš! Budeš to potřebovat!“

Elf se zahleděl na dar, nasadil si je na záda a teď již pronesl, že je připraven, Ceranna mu gestem ukázala, aby ji následoval. Opět se přebrodili z ostrůvku zpět do lesa a tichým během pronikali skrze kopce kamsi na jih. Žena konečně po chvíli společného běhu prozradila důvod jeho spolupráce.

„Říkají ti něco „Zapřísáhlí“?“
„Ne?“ s hlubokým zamyšlením se ozval, „Kdo to je?“
Ceranna jen povzdechla, „Huh, tak to bude na dlouho. „Zapřísáhlí“ jsou lidé, kteří už od pradávna žili v Pláních a měli vlastní království. Měli své tradice, vlastní náboženství, zkrátka vlastní život. Dokud nepřišel Ulfrik a jeho vojáci, byli svobodní. Pak se z nich stali psanci, vyvrhelové…“
„Áha, dobrá. A co teď?“
„Většina těchto „Zapřísáhlích“ je již dávno po smrti. Přesto se najdou ještě někteří pozůstalí, žijící v ústraní. Někteří se vrátili k původnímu životu, a někteří se připojili k Thalmoru a dělají pro ně, no, jak to říct… „špinavou práci“.“
„Chceš mi říct, že poběžíme až do Plání? To se teda pěkně probě…“ nestačil dokončit větu.
„Míříme k Dračímu Mostu. Jedna skupinka Zapřísáhlích má tudy projet s nákladem do Markarthu.“
Erutanovi se stále něco nezdálo, „Plánuješ je přepadnout?“
„Spíš bych to řekla „vzít si něco, co budu potřebovat víc, než Thalmor“.“ náhle se zastavila ve vysoké trávě a otočila se na elfa, běžící za ní, „Nějaký problém?“
„Ne, jestli budem proti Thalmoru, tak nemám žádný problém.“
Ceranna kývla hlavou, otočila zrak zpět kupředu a zavelela, aby pokračovali, „Vytipovala jsem místo, kde je zkusíme přepadnout. Musíme si pospíšit, než se rozední!“ v cestě pokračovali beze slov.

Týden v táboře, kdesi mezi Dračím Mostem a rozsáhlými Pláněmi, utekl velice rychle. Těžký den se překuloval přes zatravněné hory a na Erutanově těle byly možné vidět jistá drobná zranění z cvičení, která se mu moc nelíbila. Pot mu neustále tekl z čela, ruční boj zvládl tak-nějak dobře, ale stále měl co zlepšovat.

Po úmorném dni, kdy se jednotka takřka ve výcviku nezastavila, se konečně uskutečnil poslední nástup dne, kde byly vyhlášeny výsledky jejich prozatímního výcviku a jmenování další noční hlídky. Kapitánka Dalie Surralová nemluvila radostně, stále byla nespokojená s jejich výcvikem a přísně je kritizovala. Když její vztek odezněl, konečně jmenovala vojáky, kteří budou v noci hlídat…

„Dnešní hlídku si vezmou vojáci Tiberius Saalius, Erutan Vlaarin a Rychle-Vržený-Kámen! Za deset minut dorazíte do mého stanu, vytyčím vám pozice! ROZCHOD!!“

Jednotka se rozešla po táboře, bosmer a dva spolubojovníci se na sebe zahleděli a s velkým nádechem se vydali do stanu kapitánky, tam jim ukázala na mapce místa, kde budou hlídkovat. Poprvé dostali do svých rukou meče, což císařského a argoniánského legionáře velice potěšilo, jen Erutan si nebyl moc jistý svým postavením.

„Pokud byste na někoho narazili, vojáci, na nějakého zbloudilce, vetřelce nebo nepřítele, uděláte, co jsme již nacvičovali! Zopakuje mi to někdo?“
„Zadržet ho, odzbrojit a přivést k veliteli!“ ozval se Tiberius.
„A když jich bude víc?“
Po chvíli ticha se přeci Erutan ozval, „No… přivolat pomoc a vyburcovat tábor, kapitáne!“
„Doufám, že se těmito rady budete řídit! Nedej, Akatoshi, aby nás opravdu někdo přepadl a musela bych někoho z vás poslat na Samotu, do síně mrtvých!“ nařídila jim rozchod na pozice, trojice okamžitě odešla do tmy hlídat určitá místa.

Argonián si stačil před rozdělením na místa vzít do rukou pochodeň z ohniště a pronesl, že půjde hlídat jižní stranu, císařský naopak na východní a na Erutana zbyla severní strana, západ byl hlídán skaliskami, přes které se nedalo projít. Trojice zaujala pozice a hrdě hlídala v poklidné dlouhé noci. Zezačátku šlo vše velice snadně, avšak po několika hodinách, kdy už tábor dávno spal, na hlídku také dolehla únava. Všem se pomalu zavíraly oči, elf se snažil nechat otevřené oči dokořán. Každou chvíli hmatal pro vak s vodou a lehce se omýval, však tahle pomoc mu jen chvíli vydržela. Už si v tichosti pronášel, že si lehne jen na pár minut, v dáli však zpozoroval jakýsi pohyb. Okamžitě zalehl k zemi a zpozoroval dvě neznámé siluety. Neměl tušení, o koho se jedná, ale moc dobře věděl, co má teďka udělat. Potichu vstal a připlazil se blíže k nim. Záhy se dostal za jejich záda, docela přívětivá pozice, kdy mohl učinit dokonalé překvapení. Nic netušící dvojice potichu kráčela vedle sebe, Erutan si dodal odvahy a vrhl se po dvojici.

„Odhoďte zbraně a vzdejte se!!“ křikl na dvojici ve tmě, obě siluety se okamžitě otočily na něj a na pár vteřin se zastavily na místě, „ŘEKL JSEM, ODHOĎTE ZBRANĚ!!“.

Erutan doufal, že jeho výhružku vezmou vážně, ale nestalo se tak. Místo toho se dvojice připravila k útoku, což hlídač nepředpokládal. Okamžitě se začal bránit, zvuk oceli padající na ocel se roznášel krajem a Erutan křičel tak hlasitě, jak jen dokázal. Během obrany, která se mu prozatím dařila, si za bojujícími všiml pohybující se pochodně. Poznal, že je to hlídkující argonián. Předpokládal, že mu půjde pomoct, ale ani se nepohnul, jen nehnut stál a pozoroval bitvu. Elf nemohl uvěřit, že se bude bít sám proti dvěma protivníkům. Než si však vrátil myšlenky zpět, v nehlídané situaci dostal jílcem zbraně po tváři a spadl na zem. Poté následovalo několik kopnutí do hrudi a odkopnutí zbraně kamsi pryč. Dvojice ho nakonec opustila a vtrhla do tábora, Erutan se cítil nejen trapně, ale hlavně vyděšeně. V dáli uslyšel křik vojáků a kapitánky, která nechápala, co se to děje. Lehký zvuk tančení čepelí o sebe se rozeznělo po táboře, pak náhle vše ustalo…

Za pár minut přišla kapitánka k ležícímu elfovi, kterého hledala. Velice mocně ho chytla za zbroj a násilně táhla do tábora. V jejích rukách byla stále cítit síla a hněv. Erutan se rázem ocitl uprostřed tábora, okamžitě spatřil oba útočníky, jejž měli na sobě modrou zbroj a postávali poklidně u ohně. Divil se, že nikdo z nich není mrtvý. O co horší bylo, když spustila kapitánka…

„TOMUHLE ŘÍKÁTE NOČNÍ HLÍDKA? VŽDYŤ SE NÁM TIHLE „REBELOVÉ“ DOSTALI DO TÁBORA!!“
„Já jsem hlídal! Skutečně!“ hájil se elf, „Dělal jsem přesně to, co…“
„Kdybyste dělal, co jste měl dělat, tak by nedorazili do tábora!!“
„JÁ VOLAL O POMOC!“ křičel smutně elf, „Když jsem s nima bojoval, kus od nás se objevil Rychle-Vržený-Kámen, který mi měl pomoct!“ otočil zrak na argoniána, který se tvářil nepřítomně.
„Cože? Já? Já byl na druhé straně tábora. Vůbec jsem tě neslyšel!“
Erutan se divil, „Co to u Kynareth plácáš za nesmysly?!“

Náhle se kapitánka odvážila více, prošla kolem bosmera a v nehlídané chvilce se ohnala pěstí kolem něj, muž spadl na zem, z nosu mu tekla krev.

„Jaké tupce to mám cvičit, když nejsou schopní dodržovat ani učení, které pronesou z VLASTNÍ HUBY?“ přísně hleděla na ležícího elfa, jenž měl slzy na krajíčkách, „Buďte rád, že tito „rebelové“ jsou jen převlečení našinci! Být to skutečný nepřítel, už byste byl mrtvý!!“

Erutan se pokoušel vstát ze země, což mu chvíli trvalo, se smutným zrakem hleděl do očí naštvaných spolubojovníků. Tiše polknul, věděl, že ho v dalších dnech bude čekat peklo…


O malou chvilku později se dvojice stínů dostala k osadě, ve které pochodovalo mnoho elfích stráží. Měli štěstí, že šli skrze les a skaliska, nikdo si jich nevšiml. Ceranna ho vedla tajnými stezkami, o kterých věděla pouze ona a byla si jimi naprosto jistá. Než si něčeho Erutan všiml, rázem se ocitli kousek od místní pily.

„Stačí už jen přebrodit řeku a budeme mít to nejtěžší za sebou…“
„Přebrodit? Řeku?“ Ceranna se na něj otočila nechápavě, „Já jen… vodu dvakrát nemusím.“
„Máš snad lepší plán?“
„Co třeba jít po mostě? Tiše se proplížit?“

Žena tiše křikla, že je to blbost, vysvětlila to častými strážemi, jež hlídají oba konce mostu. Erutan se však nedal, nechtěl opět plavat ve vodě a nechat si rozmočit deník… jediné pojítko s jeho minulostí.

„Tak půjdu první!“ rozhodl a bez jejího souhlasu se tiše plížil k mostu, Ceranna na něj zavolala a chtěla ho zastavit, ale nepodařilo se.

Erutan kráčel velice tiše, nejspíše při něm stála samotná bohyně, na mostě a ani u něj nikdo nehlídkoval, rychle ukázal na svou společnici, aby přidala do kroku. V zápětí se mu objevila za zády, v půli mostu se zvedli z pokrčení a rozeběhli se po cestě na místo, které měla vytipované. Až k samotnému místu, které se nacházelo za dalším mostkem, a kde se napojovala cesta z Bílého Průsmyku do Morthalu, na nikoho nenarazili. Ceranna si hluboce oddechla, když doběhli udýchaní ke skaliskám na běloprůsmycké stezce.

„Vylezem na ně a připravíme se,“ ohlédla se na nebe, které pomalu ožívalo, „každou chvíli by se měli objevit…“
„Jseš si jistá, že opravdu vyrazí?“ její nevraživý a téměř vražedný pohled ho umlčel, beze slov vylezli na skály a zaujali pozice.

Dlouhé minuty čekali na místě, kromě cvrlikání cvrčků a bublání nedalekého toku nebylo takřka v okolí nic slyšet. Ceranna mlčela jak hrob a neustále se dívala směrem k mostu, Erutan držel v rukách luk a neustále jej napínal a povoloval.

„Hraješ si s tím, jako bys to neměl v rukách léta.“ ozvala se náhle žena.
„Tos přesně trefila!“
„Vážně? A já měla za to, že se elfové rodí s lukem v ruce.“ dodala ironicky, z úst se linul lehce pohrdavý hlas.
Erutan se na pár vteřin zamyslel, „Takže… taky děláš pro Zelené stíny?“ její zrak se na něj otočil, „Nebo to děláš z vlastní vůle?“
„Budu dělat, že jsem nic neslyšela, ano?“ jen, co dořekla větu, v dáli za mostkem se ozvalo slabé rachání loukotí, žena vrátila zrak zpátky, „To jsou oni! Připrav se!“
„Dobrá, kdy zaútočíme?“ mezitím se vůz s několika lehce oblečenými jedinci blížil k mostku.
„Až přejedou most, zahájíme palbu. Já si vezmu na starost kočího a koně, ty se pokus zneškodnit střelce!“

Erutan kývl hlavou, rychle si připravil luk a šíp, což samé učinila i ona, oba pevně drželi tětivu a vyčkávali na správný moment. Vůz byl již v půlce mostu, koně řídil muž s dřevěným lukem na zádech a za ním seděla čtveřice lidí, kteří ho doprovázeli. Napětí se dalo krájet, tětivy se lehce třepotaly a nervozita střelců rostla. Ceranna tiše radila, aby se je snažil zasáhnout hned napoprvé, že mají jen jediný pokus.

Kůň přejel most, Erutan vystřelil na jednoho ze sedících. Šíp se však zakousl do vozu, celá posádka byla překvapena, nechápala, co se děje. Kočí v zápětí přidal do koně rychlost, ale jen, co zvíře zrychlilo, dostalo tak silný zásah, že hned na první ránu padlo k zemi a kočího vynesl několik sáhů před sebe, kde narazil tvrdě do země. Další šípy z Erutanovy ruky letěly na vůz a občas se do někoho zabodlo nebo jen řízlo, však skupinka stále žila.

„Proklatě!“ pronesla Ceranna, otočila luk z kočího na dalšího střelce, kterého bleskově přišpendlila k vozu, když z něj seskočil.

http://imgur.com/eC2YlBU.jpg


Zbytek skupinky se skryl za vůz, aby na ně nebylo vidět, teď střelcům nezbývalo nic jiného, než opustit pozici a přemístit se jinam. Rychle slezli ze skal, připravili si zbraně a vyčkávali, až se opět vynoří zpoza loukotí. Bojovnice rychle vyběhly z různých směrů, avšak střelci se tentokrát nemohli trefit. Nejbližší k Erutanovi se neustále vyhýbala střelám, jak laň běžící skrze les plných pařezů. Nakonec se podařilo elfovi zasáhnout nebezpečně blížící ženu na nekryté místo na hrudi, než však stačil zandat další šíp do tětivy, do jeho levého ramene se ozvala obrovská bolest, až ho posadila na zem… z končetiny trčel šíp.

Ceranna se rychle otočila na spolubojovníka a záhy si všimla dalšího střelce, kterého ani jeden nepostřehl. Erutan vytáhl z opasku dýku a vrhl ji zdravou rukou do zraněné ženy, která ihned zemřela. Jen, co se tak stalo, znovu se do něj opřela bolest, tentokrát do nohy, a opět bolestně zařval. Jeho tělo pocítilo, že šípy nejsou obyčejné a jeho tělo rychle sláblo.

„Elfe? ELFE!!“ křik ženy se v jeho uších tišil a oči se mu zavíraly velice rychle. Náhle vše utichlo, mysl předpokládala, že je mrtvý.

Zdálo se to jako věčnost, ale o chvíli později se opět probudil, tentokrát měl kolem sebe stromy, ohniště… a Cerannu, jež na něj hleděla s povrchním pohledem.

„Už jsem myslela, že mi umřeš v náručí, Erutane!“
Než se mu oči zaostřily, ucítil, že sedí zády ke stromu, trochu se poposunul výše, „Co se… stalo?“
Žena šťourala klackem v ohništi, jako by něco v popelu nechala péct, oči na něj zamířila, „Byl tam ještě jeden střelec, který tě málem zabil. Měl otrávené šípy.“
„Tak to jsem musel mít štěstí, žes měla protijed!“
Ceranna tiše odvětila, „Štěstí bych do toho nepletla. To neexistuje, mně nikdy nepomáhalo.“ z ohniště vytáhla mezitím rozpálený hrot šípu, kterým k němu přiblížila a lehce nastavila před oko, „Měl bys být vděčný, že jsem tě zachránila…“ hrot mu ponořila jak do ramene, tak i do nohy, velmi hlasitě se ozval, „Teď to bolí, ale věř mi, nesnažím se tě mučit.“
„Aau! Zatra-ceně!“ proklínal a snažil se odvrátit hlavu někam stranou, bolest po pár vteřinách ustala a on hluboce vydechoval, „Zabilas všechny?“
„Ano. Vlastně díky tomu, že jsi padl do bezvědomí, se zbylí dva nestačili soustředit na mě. Vyřídila jsem je snadno.“
„A… ten vůz?“
„Už je náš.“ ujistila ho žena a podala mu vak s vodou, napil se, „Teď už mi tady nijak nepomůžeš, takže tě raději doprovodím ke Sigdisovi, než by se ti zase něco stalo.“
Z jejích slov byl velice překvapený, „A nechceš tam chvíli…“
„Ani to neříkej!“ varovala ho, Erutan pochopil Björnova slova o její náladovosti.

Mezitím mu pomohla vstát a i když ho bolelo celé tělo, byl připraven k odchodu. Nordka mu rychle prozradila, kudy musí jít, aby si jich nikdo nevšiml, během toho stačila ještě uhasit oheň a skrýt veškeré stopy po sobě. Za několik minut vyrazili z nedalekého bojiště pryč…

Od neúspěšné noční hlídky uplynulo několik tvrdých dní, další drsný výcvik, kdy vojáci s Erutanem zacházeli jak se žokem plného kamení, se chýlil ke konci. Kromě přísného a tvrdého procvičování boje bez, i se zbraněmi, neustále naslouchal od ostatních narážky na jeho slabost, neschopnost a strach z okolí. Každou chvíli slýchával nějakou nadávku či posměšek, vždy ve volné chvíli, kdy se chtěl věnovat hlavně sobě a psaní deníku, byl ostatními odveden kamsi a přísně naložen. Hruď se mu barvila do modra a svědomí se propadalo do temných hlubin. A čím dál častěji mu z očí vytékaly hořké slzy zbabělosti, strachu a lítosti. Ani vzpomínky na Leneri mu nepomáhaly, často zůstával sám, a daleko od ostatních. Byl na pokraji svých sil…

Jednoho odpoledne opět po náročném výcviku se ihned po ukončení okamžitě odtrhl od skupinky, našel si krásné místo v přírodě a snažil se o samotě myslet na něco hezké, avšak nedopřávalo se mu těchto myšlenek. Stále nechtěl uvěřit, že si musí tímto procházet, aby se z něj stal legionář, tak, jak viděl v dětství. Opět se chtěl rozbrečet z neúspěchu, než však něco udělal, do jeho soukromí přišla nečekaná osoba…

„Jsi v pořádku, Erutane?“ jeho hlava se otočila na postávajícího Hadvara nad jeho smutně sedícím tělem.
„Já… už nemůžu.“
„A co nemůžeš? Pověz mi to.“ sedl si k němu a snažil se mu hledět do očí, které mířily do země.
„Já…“ z oka mu spadla slza na zem, „už to nemůžu vydržet! Tohle prostředí, tyhle spolubojovníky… tenhle… VÝCVIK! Vždyť všechno a všichni tu jsou proti MNĚ!!“
„Co to povídáš, Eru…“
„VÍM, CO ŘÍKÁM!“ křikl na něj smutně elf, „Podívej se, co ze mě ti parchanti udělali!!! Já chtěl být legionář, jako ostatní. Otec mi kdysi vyprávěl, že v každé armádě je soudržnost a jistá spolupráce. Proč je mezi ostatníma, ale mezi mnou ne? PROČ SI MĚ VŠICHNI DOBÍRAJÍ?“

Hadvar neměl tušení, co mu v téhle chvíli říct, pouze se zmohl na usazení ruky na rameno, ze kterého však elf nebyl nadšen.
„Až se vrátíme na Samotu, odejdu! Už tu nechci být!!“
„Erutane!“ snažil se mu změnit rozhodnutí, ale nechtěl si to nechat rozmluvit, Hadvar přitvrdil, „Poslyš, vím, zní to od norda divně, ale důvod, proč si tě všichni dobírají je ten, abys byl vůlí odolnější! Proč si myslíš, že na nás důstojníci řvou? Že do nás neustále kopou či že nás… eh… že nám dávají rozkazy, které nedávají smysl? Dělají to proto, aby nás utužili! PROTO, ERUTANE!“
„Jak mám mít silnou mysl, když mě neustále všichni mlátí? A ponižuji?“ kýval nesouhlasně hlavou.
„Vzchop se! Dodej si odvahy a braň se!“ chytl ho za ramena, „Vím, že to dokážeš! Možná jsi navenek slabý, ale uvnitř jsi jistě silný elf, co se jen tak něčeho nelekne! Dokážeš to, Erutane!“

Elf se na něj zahleděl, z očí mu mohl vyčíst upřímnost, ale sám ji v srdci nepociťoval…


Dvojice střelců se úspěšně proplížila přes Dračí Most a už v poklidném tempu kráčeli skrze zasněženou přírodu. Cestou si Ceranna vzala zpět luk, který mu půjčila, naopak ona mu vrátila dýku, kterou vrhnul po nepříteli. O chvíli později se dostali na lehce zavátou stezku, vedoucí k jeskyni Zelených stínů. Střelkyně se ozvala, jak je ráda, že ho doprovodila do bezpečí, ale upozornila ho, aby si pro příště dával větší pozor.

http://imgur.com/cIgK5VK.jpg


„Tak, snad jsem nějak pomohl. Doufám, že ty věci pomůžou v dalším vývoji odboje proti Thalmoru.“ pronesl Erutan před vchodem do jeskyně, avšak z očí ženy se nemohl odtrhnout, byly překrásné.
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Ceranna mu dá před odchodem důležitou radu. Jakou?
1) aby nevěřil Sigdisovi
2) aby se častěji procvičoval v boji
3) aby nezkoušel ze sebe dělat hrdinu

Upravil/a Adrian_S dne 28.12.2020 23:59