Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky V - Osvobození

Přidal Adrian_S dne 16.03.2015 20:38
#17

Část 5. - Nordské objetí

Slunce nahřívalo prameny vlasů lidem v ulicích Bílého Průsmyku. Mladý Erutan kráčel v doprovodu své matky, jež nesla košík s květinami, pověšený na rameni. Ulice kvetly životem, zvuk bušícího kladiva do kovadliny se vznášel u hlavní brány a vítal návštěvníky.

„Matko, má Leneri bude mít narozeniny. Chtěl bych jí něco pořídit, ale vůbec nic mě nenapadá. Poraď mi, prosím!“ žádal klučina.
„Hmm… a co má ráda? Zvířata, šperky?“ ptala se ho cestou na tržiště.
„Tak, má ráda zvířata, ale bojím se, že by se mohlo někde zatoulat. Šperky nenosí, jí se to protiví, a aby jí cosi svítilo na krku, to se mi taky nelíbí…“
„A co třeba flétnu nebo loutnu?“ elfovi se rozšířily zorničky samou radostí, „Jednou jsem ji ze zahrádky slyšela, jak krásně zpívá. Pořiď jí nástroj a uvidíš, že bude nadšená!“
„Děkuji za radu!“ poplácal ji radostí po loktu, „Ale… to bude jistě drahé!“
„Neboj, trochu ti přispěji, můj Erutane.“ usmála se na něj, mezitím došli na tržiště, kde se trhovci handrkovali o zákazníky, „Půjdu se podívat do hokynářství, jestli tam nemají sklo. Prohlídni si trhy, třeba tu bude stánek s instrumenty…“ do rukou mu dala pět septimů a poklepala ho po rameni.

Erutan vyrazil obhlédnout všechny trhovce, jedni nabízeli drahé, ale za to krásné náhrdelníky, druzí zase čerstvé maso a zeleninu, další obchodník se zaměřoval na lovecké pomůcky… avšak nikde žádné nástroje. U jednoho obchodníka se naklonil a zeptal se ho, zda nemá tušení, kdo by něco takového mohl prodávat, trhovec mu ukázal na schody, vedoucí do Větrné čtvrti. Rychle se dal na ně, než je stačil vyjít, kromě obchodnického ryku také zaslechl jakýsi nepříjemný a zuřivý křik několika lidí z místa, kam měl právě namířeno. Vyšel schody, a jakmile spatřil ohromný strom, dominující v této čtvrti, viděl pod ním rozdělaný malinkatý stánek, ve kterém postával rudý voják a kolem něj několik obyvatel města. Erutan se blížil k neklidnému rozhovoru…

„… vy a vaše legie nejste ve Skyrimu vítáni! ZMIZTE!“
„Ano, správně! Pakujte se vocaď!“ volal rozvášněný dav občanů.
„Lituji, občané, ale to neudělám!“ hlásil legionář, „Jestli se nechcete přidat do řad legie…“
„Táhni, císařskej pse!“ křikl postarší muž, legionářovi lehce zvrásnělo čelo.

Než se stačila situace vyhrotit, do hloučku přiběhlo několik strážců města a po menším vysvětlování a vyjednávání se podařilo dav uklidnit a rozpustit. Zklamaní občané odcházeli s nadávkami na jazyku, legionář si jen oddychnul a poděkoval strážcům za pomoc. Ještě než odešli, ukázal jim nějaké lejstro, zřejmě se jednalo o povolení k postavení stánku na tomto místě. Strážci odešli zpět na hlídku, mezitím k němu dorazil Bosmer.

„Hledáš nějaké uplatnění v životě, mladíku?“ spustil legionář, Erutan jen lehce odvětil, že zatím o budoucnosti nepřemýšlel, „Slyšel jsi už někdy o „Císařské legii“?“
„Ano! Slyšel a dokonce i viděl!“ najednou spustil radostně.
„Císař tě žádá, aby ses připojil k jeho nejlepším lidem! Je to čest, být v těchto řadách!“
„Proč si mě vlastně císař žádá?“ zeptal se ho elf.
„Nepředpokládám, že ses tu narodil, elfe, že ne?“ tuto domněnku mu ale vyvrátil a prozradil něco o sobě, „Takže Skyrim je tvá domovina? O důvod víc, proč se přidat k legii! Nepokoje v Markarthu a rostoucí napětí mezi západní a východní části provincii přinutilo našeho císaře povolat své nejlepší muže, aby bránili tvou domovinu. Císařovi muži úspěšně vzdorují náporu rebelů a dokonce pomáhají obyvatelům obnovit to, co bylo kdysi zničeno!“ voják se na něj usmál, „Každý, kdo je v legii, se stává „legendou“. Čekají ho nejen povinnosti, ale hlavně bohatství a sláva! Ale, jistě jsi o tom musel slyšet, ne?“
„Já jsem se tímhle moc nezabýval…“ přiznal se, „Ale chtěl jsem být legionářem už jako malej…“
„Tomu se říká inspirace…“ dodal voják, „Jestli máš zájem se k nám přidat a stát se jedním z nás, vyplníme spolu přihlášku. Tu si pak odneseš na Samotu, do Chmurného hradu, ano?“ zahleděl se na Erutana, který pak po chvíli přemýšlení souhlasil, „Ale musím tě varovat, elfe. Vstup do Císařské legie je doživotní závazek! I když skončí nepokoje a už nebudeš potřeba, stále budeš jedním z nás!“

Než stačil Erutan vzít brk a psát údaje o sobě, zamyslel se. V hlavě si urovnával, co by bylo pro něj dobré a co zase ne. Po chvilce se připravil na rozhodnutí…“


Nordka táhla silně za sebou zdráhajícího se Bosmera, který neměl tušení, co se s ním právě stane. Z křoviska ho vyvedla kamsi blíž k pláži, nakonec ho nechala posadit k ohništi. Jeho tělo obstoupili další dva Nordi, se zuřivým výrazem ve tváři. Pot z elfího čela tekl čím dál rychleji, tělo se začlo nervózně chvět. Ještě víc se rozklepal, když kdesi v dáli uslyšel mučivý a prosící nářek.

„Neboj, dočkáš se toho, jestli nám něco neřekneš!“ pronesl jeden z mužů nad jeho hlavou.
„Další mučení? Jako bych si jedno nezažil…“ odfrknul a zahleděl se kamsi do ohně.

Celá nordská skupinka na něj halekala, aby něco prozradil, ale Bosmer byl jak z kamene. Nepohnul se jak tělem, tak i tváří. Několikrát do něj kopnuli, a i když ho to bolelo, nic neprozradil. Zuřivá žena vytáhla z opasku dýku a přitiskla ke krku, elf se sice leknul, ale i tak nepromluvil. Řvala na něj jak pominutá, avšak bez výsledku. Chtěla mu ukončit život, naštěstí její počínání zastavil opět postarší muž, který se právě vrátil z výslechu.

„Moc nám toho neřekl. A o tom Bosmerovi nic neví.“ řekl na úvod muž, „Nevěřím ani jednomu z nich…“
„Zabme je oba! Stejně nám k ničemu nebudou! Olafe!" křikla žena na muže, stojícího vedle ní, ale Nord jí zastavil.
„Nic takového! Nikdo z nás je zabíjet nebude…“ náhle přišel k vyděšenému Erutanovi, „Říkals, žes byl v legii, jo?“ elf jen lehce kývnul souhlasně hlavou, „Tak to budeš muset dokázat!“ poté se otočil na ostatní a jasným pokynutím hlavy ho zvedli ze země.

Odstoupili kousek stranou, ze zatáčky u břehu vyšel další Nord s altmeřím hodnostářem vedle sebe, kterého neustále popostrkoval kupředu. Za chvíli si oba merové hleděli do očí, celá nordská skupina se kolem nich rozmístila a z opasků vytáhla zbraně. Vytvořili dokonalé místo pro jedinou událost… Když si oba uprostřed kruhu četli v myšlenkách, co by mohli udělat, vedoucí Nord vytáhl z opasku dvě dýky a hodil je doprostřed kruhu.

„Jeden z vás vyjde živý z tohoto souboje. Do toho!“ křikl, ostatní přihlížející bojovně halekali a těšili se na krveprolití.

http://imgur.com/JigJg10.jpg


Ani jeden ze současných bojovníků na nic nečekal, oba se okamžitě vrhli po zbrani a doufali, že jeden tomu druhému sebere zbraň. Naštěstí oba čapli jednu dýku a rychle na sebe zaútočili. Nordům se začáteční boj velice líbil. Po chvilce máchání zbraní kolem sebe se merové opět zahleděli na sebe.

„Proč bychom měli bojovat mezi sebou, když můžem bojovat pospolu? Nemyslíš, že by to bylo lepší?“ zeptal se ho Altmer hlasitě, Erutan však mlčel, „Altmeři a Bosmeři jsou jak bratři! Nebo spíš bratranci… Nekřižme zbraně proti sobě, ale proti těm tupým Nordům!“

V Erutanově hlavě se probouzely podivné myšlenky, částečně měl onen elf pravdu, elf přeci nemůže bojovat proti elfovi. Když se podíval kolem sebe, na tváře naštvaných domorodců, došlo mu, že jestli se s ním spojí, zbytečně zemře. Naopak, když se ho pokusí zabít, mohou ho po bitvě zabít, aby nebyli svědci. Bylo to těžké rozhodování…

„COŽE? Zbláznil ses, Erutane?“ pronesl jeho otec, když zrovna večeřeli u lavice.
„Já měla za to, žes hledal…“ spustila matka, ale byl zadržen elfovou řečí.
„Prosím vás, rodiče, Leneri! Tohle byla… zkrátka moje šance! Vy moc dobře víte, jak moc toužím být legionářem!“
„Ale proč zrovna teď? Vždyť… podívej se! Jseš mladej a ještě nevíš toho tolik o světě! Navíc toho moc nevydržíš!“ spustil jeho otec.
„A kdy jindy bych to měl udělat, otče? Až založím rodinu a pak se budu muset starat o Leneri a děti? Chci ještě něco dokázat Skyrimu! Já… jsem po tomhle vždycky toužil.“ otočil zrak na svou dívku, jež seděla bezeslov.
„Vidíš, ani Leneri neví, co ti má na to říct!“ zlostně spustil otec, načež se Erutan podíval udiveně po všech a poté narychlo vstal od nedojezené večeře, „KAM ZASE JDEŠ, KDYŽ S TEBOU MLUVÍM?“
„Tohle poslouchat nebudu!“ odvětil a vyšel ven z domu, matka se zadívala na otce a Leneri za ním vyběhla jak srna, když jí mine šíp o pár coulů.

Erutan postával u jednoho ze stromů v lese, držel se za bradu a v hlavě si naříkal, proč se jim s tímto vůbec chlubil. V momentě pouštěl pěsti do kůry stromu a velice hlasitě klel, ale jen co přišlo děvče, přestal. Snažila se zjistit, jestli je v pořádku, ale nebylo třeba se ptát. Než stačil cokoliv vysvětlit, objala ho a Erutan opět pocítil mladickou lásku na duši.

Po chvíli se z Lenerininých očí spustily slzy, mladíkovi nedocházelo odpovědi, „Proč chceš jít do legie, když jsme spolu, Erutane? Já tě miluji a představa, že mi odejdeš…“
„Já si chci jen splnit přání! Chci bránit Skyrim před možnou hrozbou! A když možnou hrozbu zaženu, pak budu připraven zahnat hrozbu i v našem životě! Má Leneri…“
„Říkáš to tak hrdě, ale bojím se. Bojím se… a moc!“ objala ho pevně, div ho svým tělem neudusila, „Mám strach!“
„Já taky, Leneri!“ přiznal se, „Ale co mi bylo řečeno, měl bych být tady… ve Skyrimu.“ poté se ji snažil trochu rozveselit, „Takže, kdykoli bych tě mohl navštívit a vrátit se na chvíli domů.“ usmál se na ní, jeho gesto mu opětovala.
„Kdy se máš jít hlásit?“
„Vyrazím zítra na Samotu. Měl bych se ještě téhož dne vrátit domů, sbalit si věci a rozloučit se…“
Poté ho objala ještě pevněji a políbila, což opětoval, „Miluji tě, Erutane!“
„Já tebe taky, Leneri… Já tebe taky…“


Oči se probudily do reality, lehce se oklepal a zlostně se zadíval do okolí, „Jen si pro mě pojď, bratranče!“
„Fajn, bude to tvá smrt…“ mezitím se Nordi lehce zaradovali z rozhodnutí a čekali na vývoj šarvátky.

Erutan zaujal klasickou obrannou pozici, která byla možná vidět u legionářů, několik Nordů lehce písklo do větru. Mezitím si Altmer pohrál v ruce se zbraní a bez váhání k němu vyběhl. Několik sáhů od něj začal švihat kolem sebe a natož, že nevypadal nebezpečně, to s dýkou uměl docela dobře. Erutan však zůstal chladný, vykryl možné seky a údery a při každém možné příležitosti se snažil zasadit ránu. Náhle se mu pokus o útok nepovedl, hodnostář učinil piruetu a řízl do elfa tak silně, že hrudní část košile se rozervala a z břicha tekla pomalu krev. Znova zaútočil, tentokrát se Altmer podepsal na jeho obličeji, lehce se mu čepel otřela o tvář a vlasy. Nordi celí v překvapení, předpokládali, že bývalý legionář porazí svého soka snadno.

Bosmer ustoupil po zásahu do obličeje pár kroků zpátky a držel si krvácející ránu, „Dávám ti poslední šanci se ke mně připojit! Jinak skončíš mrtvý na zemi!“ křičel vysoký elf a vyčkal na jeho reakci.
Zraněný si utřel do rukávu krev a zahleděl se na něj, „Pro větší slávu ŘÍŠE!“ a rozeběhl se k němu.

Altmer byl již připravený na jeho útok, s lehkostí se vykrýval každé jeho ráně, avšak ani on se tentokrát do něj nemohl trefit. Erutan byl z neznámého důvodu neuvěřitelně rychlý, i přes svá zranění. Nordi se zatvářili nechápavě, teď souboj vypadal všelijak. V bosmerově mysli se z ničeho nic vybavily lehké vzpomínky na výcvik, kdy se učil s krátkými zbraněmi. Mnoho hodin strávil na cvičišti, v hromadách hlíny i kalužích krve, ale díky tomuto času se mu vrylo do skrytých tajů paměti jistý styl boje.

Schválně nechal svého soupeře zaútočit, udeřil jej do tváře a Erutan padl na kolena před ním. Teď ho mohl vysoký elf dorazit, sebral veškerou sílu, dýku otočil v ruce a chtěl mu prohnat ocel hlavou. Pár coulů před průnikem se Erutan vyhnul jen tak-tak čepeli a rychle mu podkopl nohy. Jakmile jeho sok spadl, udeřil jej ještě jednou do tváře a svou dýku bez milosti pustil do srdce. Bolestný výkřik se roznesl po celé pláži, mladík ho pro jistotu ještě jednou bodnul. Altmeří oči se přestaly hýbat a dech nevycházel z úst. Nordi překvapeně hleděli na živého bojovníka, všichni zandali zbraně. Kromě šumění vody a vířícího větru nebylo v okolí nic slyšet…

„To byl styl „udeř a doraž“!“ ozval se starší Nord, Erutan otočil na něj hlavu, „Takový styl se učí jen císařští zvědi!“ přistoupil k němu a natáhl ruku, aby mohl vstát.

Erutan hleděl na jeho ruku a hned i na jeho tvář, netušil, co se právě stane, ale věděl, že nemá stejně co ztratit, chytl ruku, která ho zvedla ze země.

„To, cos tady provedl, elfíku, bylo působivé… Věřím ti!“ spustil na něj Nord, „Řekni mi, u které jednotky jsi byl a jak to, že ještě…“
„Tak moment!“ zastavil ho Erutan a rozpažil ruce do stran, „Vždycky se mě někdo na něco ptá, tak musím odpovídat. Ale když se chci ptát já, nikdo mi nic neřekne! Nebudu na nic odpovídat, dokud mi někdo z vás neřekne, co tady dělají Thalmoři!“ křikl do okolí s lehce zuřivým hlasem.
„To je blbej vtip, že jo?“ ozvala se žena, ale Erutan se znova rozkřikl a zopakoval svou výzvu.
„Ty to nevíš? Ty nevíš, že dobyli Skyrim?“ zeptal se ho znova starší Nord, Erutan mu vysvětlil, že nebyl doma dobrých deset let, „Snad jedině vůdce by ti mohl říct víc, ale nepustíme tě k němu, dokud nám něco neřekneš…“
„CO ZASE?!“
„Já ti sice věřím, elfe, ale řekl bych, že většina dalších asi už ne. Když mi teď a tady odpřísáhneš, že se přidáš k naší skupině a budeš poslouchat příkazy našeho vůdce, pak tě k němu dovedu. Protože pokud to porušíš, bez milosti tě zabiju!“
„A stejně ti nic jiného nezbývá!“ křikla další žena, kterou zatím elf neviděl.
„Takže? Chceš se k nám přidat?“
„Kdo jste? Jestli se mám k někomu přidat, chci vědět…“ jeho řeč byla přerušena.
„Jsme poslední děti Skyrimu, kteří bojují proti Thalmoru. A jelikož jsi i ty zabil před námi jednoho z našich nepřátel… Nepřítel mého nepřítele je mým přítelem.“ znova se ho pak zeptal, jestli se chce přidat do nového společenství.

Erutan neměl moc na vybranou, kdyby odmítl, čekala by ho smrt. Kývnul hlavou a požádal ho o odvedení k vůdci, který by mu vše vysvětlil. Seveřanovi spadl kámen ze srdce, byl nesmírně rád, že se k nim někdo přidal, navíc elf… Ostatní skupince poručil, aby nejen schovali tělo, ale zárovneň se vrátili k rozdělaným pracem. Mezitím přitakal špičatému uchu, aby ho následoval. Oba kráčeli malou lesní pěšinkou, která se pomalu ztrácela. Ptal se na jeho zranění, zda není nějak vážné, ale ujistil ho, že měl i horší. Po chvíli narazili na kamennou stezku, která vedla kamsi ke skaliskám. Za pár minut přistoupili k tmavému vchodu, ale než vstoupili, statný muž ho zastavil.

„Říkal jsem několikrát, že ti věřím. Ale i tak si musíme dávat pozor na každého nového. Vím, co jsi říkal na pláži, ale přesto na tom trvám. To, co teď uvidíš, nesmíš nikomu říct. Nemáš tušení, že něco takového tady je a nikoho tu neznáš. Kdyby tě chytli Thalmoři, budeš zapírat o této existenci. Je to jasné?“ Erutan souhlasil, „Můžeš na něco přísahat? My Nordi si vážíme cti a hrdosti…“
Elf poraženecky vydechnul, „Přísáhám na svou mrtvou rodinu, na Císařskou legii, i na celý Skyrim, že budu bojovat proti Thalmoru a nikdy nevyzradím toto místo!“
„To mi stačí… Pojďme!“ vzal ho kolem ramen a vedl dovnitř jeskyně.

Tma je lehce obklopila, kromě lehkého šumení vody kdesi v dáli, nepřidalo Erutanovi nic zvláštního na tomto místě. Avšak, stačilo sejít několik desítek sáhů do nitra jeskyně, do očí mu pronikalo krásné přírodní světlo. Vstoupili do vchodu velké hlavní jeskyně, která byla nejen plná zeleně a vody… ale hlavně lidí.

http://imgur.com/EuweoC0.jpg


„Vítej v našem táboře!“ pronesl Nord, Erutan přistoupil kousek blíže, aby se zadíval do okolí.

Nikdy nic takového neviděl, aby se uprostřed hory ocitly stromy, jezírka a ještě větší skála, vedoucí kamsi vzhůru. Pod onou dominantou bylo rozděláno několik stanů, mnoho mužů a žen pochodovalo sem a tam. A jaké překvapení, když spatřil i hrající si děti… Něco neuvěřitelného…

„Pojď, zavedu tě k vůdci…“ ozval se opět Nord a tentokrát ho Erutan poslechl, společně s ním prošel celým táborem.

Lidé se na něj dívali jak na podivína a nepřítele, ve tvářích kromě strachu a nepřátelství viděl i v některých obličejích také lásku a milost. Prošli kolem prvních stanů a stoupali výše, jaké překvapení, že po celé délce cesty narážel na další a další stany, kousek dál, kde se zem zvedala ke skále, bylo mnoho lukostřeleckých terčů, dřevěných panáků, u kterých se cvičili neznámí muži a ženy a malé skladiště dřeva a dalšího materiálu. Erutan se ptal doprovodu, kde se vlastně nacházejí a kdo jsou ti lidé, avšak Nord mu neodpověděl. Stoupali vzhůru, trsy trávy a kořeny se jim pletly do cesty, ale nakonec vyšli až na vrchol, kde Erutan spatřil další pozoruhodnost… Na vrcholku bylo ještě menší jezírko se stromem uprostřed ostrůvku. Před můstkem, vedoucí ke stromu, stál veliký stan, patřící právě vůdci těchto lidí. Pomalu kráčeli k příbytku, pár sáhů před vstupem vyšel velikánský zarostlý muž s šedým pláštěm na zádech.

„Co se děje, Björne? Koho to sem vedeš?“ spustil velice klidně.
„Sigdisi, před pár dny jsme zajali tohohle elfa před Větrným Žlebem. Doprovázel „našeho“ Altmera do města…“
„Kolikrát jsem vám říkal, že je máte zab…“
„Tenhle je jiný! Není s nima spolčený!“ Sigdis se zastavil a čekal na vysvětlení, mezitím Björn vyprávěl o jejich zajetí, souboji na pláži a poté elfově věrnosti císařské legii, Sigdise novinka překvapila.
„Císařská legie? Divím se, že někdo zůstal naživu…“ prohlédl si elfa a v duchu mu nepřipadal jako legionář, „Jak se jmenuješ, elfe?“
Hoch se zadíval kolem sebe, mezitím Björn ustoupil kousek stranou a pozoroval jejich rozhovor, „Jsem Erutan. Váš muž mi řekl, že mi můžete povědět něco z minulosti.“
„Proč bych ti měl říct něco, když ti nemohu věřit? Neznám tě a ani nepředpokládám, že by ses chtěl k nám přidat.“
„Už jsem se zavázal, že chci být s vámi! A taky jsem řekl vašim mužům a ženám, že neodpovím na žádné otázky, dokud mi někdo neřekne, co se to tu děje!“ Sigdis mu nerozuměl, ale Erutan hned vysvětlil svou ztrátu paměti, nakonec ještě dodal, že porazil Altmera před jejich zraky.
„Nejdřív chci vědět něco o tobě…“
„Ne… ne, ne, ne!“ zamával ukazováčkem na něj, velice odvážné gesto, „Nejdřív mi odpovězte vy! Pak, až mi řeknete vše, tak vám o sobě řeknu cokoli.“
Sigdis se na něj zahleděl a poté i na svého bratra, jenž kývnul souhlasně hlavou, „Co bys chtěl tedy vědět? Proč tu jsou Thalmoři? Řekni mi, jak dlouho jsi tu nebyl?“
„Proč? To je tak těžké mi jednoduše říct, co se stalo?“ trochu protivně odvětil.
„KROŤ SVŮJ JAZYK, ŠPIČÁKU!“ důrazně ho varoval, „Není třeba na mě používat takovejdle tón! Jestli chceš vědět minulost, tak mi musíš říct, jak dlouho jsi tu nebyl. Abych ti neříkal něco, co je ti známé.“
„Uhh… deset… let!“

Nord si opřel bradu rukou a chvíli přemýšlel, Erutan mohl tiše slyšet, jak rychle počítá roky zpátky a že si něco vybavuje. Sigdis ho požádal, aby šel s ním do stanu, tam by mu všechno vysvětlil, toto pozvání neodmítl. Mezitím Björn zůstal venku a čekal, až bude po rozhovoru. Erutan se posadil na postel, vůdce se opřel o velikou truhlici, která dominovala ve stanu.

„Říkáš tedy deset let… Heh, takže, víš o vypuknutí občanské války a zničení Helgenu, že?“ elf kývnul hlavou, dodal, že ví jen něco, že byl krátce po těchto událostech poslán mimo Skyrim.

http://imgur.com/J4FMwSP.jpg


„Pokusím se ti to říct stručně…“ spustil své vyprávění, „Vše to vlastně začalo příchodem Drakorozeného, který přežil útok draka v Helgenu. Toho roku se celý Skyrim změnil… Mrtví draci, co zůstali v zemi několik věků, náhle povstali a pustošili zem. Jedině tento… hrdina, je mohl zastavit. Nikdo nemá tušení, odkud přišel či kdo to byl, jestli muž nebo žena, Nord nebo Khajiit.“ přiznal Sigidis, „Za vše prý mohl Alduin… Nevím, jestli ti to něco říká, ale pro nás Nordy je to zvěstovatel konce světa. Říkalo se, že nadešel čas, aby světu opět vládli draci. Naštěstí, když se objevil on, tak hrozba pomíjela…“

Erutan si protáhl kosti v krku, až mu zakřupaly, Sigdis pokračoval…

„Aby však Drakorozený mohl porazit Alduina, což prý bylo jeho osudem, musela se vyřešit občanská válka. Když Ulfrik Bouřný Háv zavraždil bývalého velekrále Torygga, generál Tullius přišel se svou legií sem potlačit povstání.“ na chvíli zamlkl, „Ještě jednou, tys byl na straně Císařství, že jo?“ Erutan zakýval hlavou, „Být teď v té době, usekl bych ti hnedka hlavu. Ale to už je jedno…“ vrátil se k původní myšlence, „Ulfrik neměl moc velkou podporu u jarlů a vlastně celkově v provincii. Všichni ho považovali za rasistického bastarda, který chce jen trůn. Ale díky tomu, že byl Nord a tvrdě si šel za svým, se mu povedlo něco, co nikomu jinému. Nevím, jestli se ti to doneslo k tobě, ale Ulfrik úspěšně dobyl Samotu a zabil toho…Tullia.“

„Jak? Jak se mu to povedlo?“
„Je mnoho zdrojů, povídaček a pramenů. Některé tvrdí, že s ním skoncoval jako s Toryggem, některé zase říkají, že mu pomáhal Drakorozený. Jedny zase tvrdí, že se mezi Císařskými našel zrádce… Dodnes to nikdo neví a nejspíš to tak i zůstane…“ polkl slinu, „Když se tyto věci vyřešily, některé zdroje tvrdí, že onen Drakorozený odplul na ostrov Solstheim a již se nikdy nevrátil. Jiné prameny tvrdily, že zemřel v nějaké šarvátce a jedny zase, že ho Shor nechal u sebe, v Síni slávy.“

Seveřan se podíval na menší stolek, kde postával pohárek s medovinou, z té si trochu usrkl a pokračoval dál ve vyprávění.

„Když bylo zlo zahnáno a hlava císařské legie ležela na zemi, celá provincie slavila úspěch. Bohužel, ne na dlouho… Týden po ukončení války se ve Vyšném Hrothgaru uskutečnilo jmenování nového velekrále.“ Erutan nechápavě zvedl obočí, když zaslehl podivný název, „Jo, aha… Hrothgar, to je klášter Šedovousých, mistrů Hlasu, na Jícnu světa.“ dodal Sigdis a pokračoval, „Kde jsem to skončil? Jo… jmenování! Ulfrik se opravdu stal naším pravým velekrálem. Jak já byl hrdý na tuto chvíli.“ náhle vydechl pořádně a smutně, „Když došlo k připíjení na nový Skyrim, skácel se k zemi se svým přítelem a už se nepohnul. Někdo jim otrávil slavnostní medovinu… Všichni přítomní se začali podezřívat, házeli vinu jak na samotné Nordy, tak i na Thamory, kteří ještě neodešli z provincie. A místo míru začala další válka… Staří zapřísáhlí Nordi, toužící po Ulfrikově odplatě, se mstili každému, kdo smýšlel jinak. Tenkrát jsme se měli spíše spojit, ale bylo pozdě…“

„A ti Thalmoři?“ zeptal se opatrně Erutan.
„Když se dozvěděli, že je Skyrim znova ve válce, na nic nečekali. Spustili rychlou „čistku“, že nebylo možné se nějak bránit. A nejen Skyrim.“ podíval se na elfa, „Ty víš moc dobře, proč jsi bojoval tam, kde jsi byl… To nebylo kvůli tomu, že to císař nařídil. Ten dávno umřel, ještě před ukončením první války.“
„COŽE?“ Erutan si náhle vzpomenul, „Císař Titus Mede druhý… je mrtvý?!“
„Ano. Byl to sice jen přitroublý idiot, ale byl to jediný císař, který mohl nějak zastavit Thalmorskou invazi.“ přiznal s těžkým srdcem Sigdis, „Po jeho smrti padali provincie lehce. Kočičí provincie Elsweyr a tvá původní domovina ve Valenském Lese se přidala k Thalmoru a dobývala jednu zemi za druhou. Argonia, Cyrodiil, Hammerfell, Morrowind… Nikdo z nich neměl šanci se ubránit.“
„JAK tohle všechno víš?“ naléhal Bosmer.
„Než zavraždili Ulfrika, byl jsem jedním z jeho osobních strážců… A leccos jsem se od něj naučil…“ přiznal, „Ale zpátky k Thalmoru. Mnoho let trvalo, než jsme se ve Skyrimu vyvraždili. Pak oni udeřili a to bylo rozhodující. Poslední bitva mezi Nordy a Altmery proběhla 23. krbce, před dvěma lety, v pevnosti Dunstad. Mnoho Nordů tam zemřelo a ti, co zůstali… No…“

Oba náhle nechali spadnout hlavy k zemi, bylo možné vycítit, jak jim je líto, co se tu stalo. Náhle do vchodu přišel Björn, který také měl něco na srdci.

„Kromě toho, elfe, Thalmor pak začal vytvářet takové zákony, které se příčily vlastnímu lidu. Díky nim chtěli za každou cenu pozatýkat a popravit všechny Nordy.“
„Císařská legie nám nemohla nijak pomoct.“ ozval se znova Sigdis, „Bez Ulfrika a toho Medeovského císaře neměla žádného vůdce, který by jim velel. Thalmoři se toho chytli a legii nechali rozpustit. Jo, někteří sice bránili starou čest, ale… k čemu to bylo platné, když neměli žádnou šanci?

Všichni náhle zmlkli a hledali slova, však se Björn ozval první, „Ono, první rok vládnutí Thalmoru nebylo zas tak zlé… Sice, silně věříci Nordi se museli schovávat, ale v něčem přeci pomohli. Rozvinuli ekonomiku, umění se dostalo i do chudých rodin, podporovali nemajetné a vymítili takřka zločin. Oproti našim králům… něco neuvěřitelného…“
„Ale to byla jen jediná výhoda, Björne. V ostatních oblastech však pohořeli…“ otočil se na Erutana, „Víš, co bylo mnohem horší než ten fakt, že dobyli naši zemi?“ Erutan zakroutil nesouhlasně hlavou, „Že se to lidem líbilo… Většina Nordů přistoupila na jejich tradice a zvyky… a mé srdce bolelo. Měl jsem jich hodně zabít, a neudělal jsem to! Místo toho jsem utekl…“
„Proč se lid nebránil? Proč, když Thalmor začal vydávat ty… zákony, proč to nikdo nebojkotoval?“
„Je těžké zapálit svíčku, ale lehčí je proklínat tmu…“ bez rozmýšlení odpověděl Sigdis, „Po mnoha letech války už bylo lidem jedno, kdo je u moci. Řekni mi, kdybys žil ve společnosti, kde se mění panovník za panovníkem, když bys ztratil všechno, na čem ti záleželo, nepřišlo by ti jedno, kdo je u moci, pokud by bylo už „dobře“?“

„Když jsi říkal, že ne všichni Nordi se dali na jejich stranu… Kolik vás těch „věrných“ zůstalo?“ zeptal se opatrně Erutan, Sigdis se narovnal a trochu protáhl.
„Momentálně je ve Skyrimu jen pár skupinek jako jsme my, kteří opovrhují Thalmorem. Ale… nelze nás sloučit či usmířit. Každý máme jinačí myšlenky a jinačí způsob řešení problému. My se snažíme získat co nejvíce informací a pak najednou udeřit, abychom na chvíli ochromili toto „zřízení“. Ostatní se pokoušejí o bláhové ideje.“
„Ale jinak tu jsou i uprchlíci z ostatních provincií.“ ozval se opět Björn, „Říkals, elfe, žes byl v legii. To máte mnoho společného se Serafem…“
„To je fakt…“ přiznal opět vůdce, „Teď už víš zhruba, co se tedy tady stalo za posledních deset let. Možná by bylo na čase mi říct, co tě sem přivedlo a kdo vlastně jsi!“

Erutanovi se zvedlo hrdlo, chtěl říct hodně, ale uvědomil si, že by to nestačilo ani na krátké vyprávění, „Já se moc omlouvám… od té chvíle, co jsem se vrátil na Samotu, si nic nepamatuji. Až na nějaké útržky.“ rychle si prohmatal brašnu, zda tam má deník, ten nahmatal, „Díky deníku si vybavuji svou minulost…“
„Hmmm…“ zabručel Sigdis.
„Avšak, chci tu zůstat. Nemám kam jít, můj domov byl zničen, žena zabita, rodiče pohřbeni… A nemám ani přátele… Než jste mě zajali, postrádal jsem smysl svého života. Vím jistě, že jsem bojoval proti Thalmoru, stejně jako vy.“ nadechl se pořádně, „A chci v tom pokračovat!“
„Umí techniku zvědů, Sigidsi. Ten by se nám mohl dobře hodit!“ ozval se Björn a čekal na rozhodnutí.
„Tak teda dobrá… Můžeš tu zůstat, Erutane!“ podal mu ruku na potřesení, „Ale předtím, než potvrdíš naše spojenectví, musím ti říct pár pravidel, které tu dodržujeme. Za prvé, mrtvý Thalmorák je dobrý Thalmorák! Za druhé, budeš poslouchat moje rozkazy! Za třetí, abys tu mohl žít, musíš se nějak zasloužit. Někteří tajně chodí krást do města, jiní třeba pytlačí. Musíš zkrátka podpořit náš tábor! A za čtvrté, pokud tě Thalmoři zajmou nebo nějaká jiná skupina, o nás NEVÍŠ a nic nesmíš prozradit! Ohrožuješ nejen sebe, ale i svobodné rodiny! Je to jasné?“

Erutan se chvíli díval na vůdcovu ruku, načež pak pronesl „Na tohle nemůžu říct „ne“!“ a potřásl si s ním ruku.
„Výborně, vítej mezi „Zelenými Stíny“! Zajdi si když tak do kovárny, seznam se s lidmi. Když budeš něco potřebovat, dojdi si za mnou nebo za Björnem.“
Erutan s poděkováním a Björn pomalu odcházeli od stanu pryč, načež se ještě jednou vůdce ozval, „Erutane a Björne! Společnými silami vyženeme Thalmor z naší země… Vězte, jednou nadejde čas na osvobození!“

Oba členové „Zelených Stínů“ sestupovali z hory na dno jeskyně, Erutan se vyptával svého nového bratra, kde by co našel, za kým si má zajít a jak se on dostal do této skupinky. I když Björn vypadal moudře, nechtělo se mu moc mluvit, hlavně o sobě. Jen mu prozradil, že až nadejde čas, tak mu o sobě cosi prozradí.

Došli na dno, Björn se s ním chtěl rozdělit, tvrdil, že má ještě nějaké zařizování, ale prozradil mu, aby se zastavil za „Serafem“ a pak, aby si došel do kovárny pro nějakou výstroj.

„Serafa najdeš u jezírka, často si tam čte nějaké příběhy…“ poklepal ho po rameni a odloučil se od něj.

Erutan zůstal sám v cizím prostředí, což ho moc netěšilo, ale věřil, že tohle může být jeho nový život. Vydal se rychle skrz tábor až k jezírku, pod stromem na malém břehu ležel opřený Dunmer a v ruce držel knihu. Když se stín dostal na stránky, ohlédl se s překvapením ve tváři.

„A hele… nečekal jsem, že tu uvidím svého dalekého krajana. Kdopak jsi?“
„Jsem Erutan…“ chtěl pokračovat v řeči, ale místo toho se ho jednoduše zeptal, „Můžu si přisednout?“
Dunmer kývnul hlavou, Erutan sedl na zem a začal mu vyprávět o dnešním dni, že byl přijat mezi tuto skupinu, „Heh, měls pěkný den, co?“ usmál se na něj Dunmer, na kterém byly zvláštní vlasy, oproti ostatním temným elfům, měl snad jako jediný tmavě-modré vlasy, „Jsem Serathan Travaalin Hlaalu, ale všichni mi říkají „Seraf“, ať už tady nebo v dávných dobách v Císařské legii…“
„Císařské… legii? Vážně?!“ zbystřil Erutan, „Hej, já jsem taky z legie! Heh, tohle jsem vážně nečekal! V kolikáté jsi byl?“
„Sedmý morrowindský oddíl.“ odvětil, Erutanova tvář náhle klesla, doufal, že narazí na někoho ze svých řad, „Tys byl v kolikáté, Erutane?“
„Já… vlastně nevím. Než jsem přijel do Skyrimu, ztratil jsem paměť…“
„To je škoda.“
„Jak ses sem vlastně dostal, Serafe?“
„Chceš slyšet můj příběh? Abych ti řekl pravdu, moc úžasný není…“ Erutan naléhal, „Před pěti lety jsem se svou jednotkou bránil západní frontu v Morrowindu. Bohužel, Altmeři byli mocnější a nám nezbývalo nic jiného, než se vzdát nebo zemřít. Chtěl jsem zemřít, ale když zjistili, že jsem z rodu Hlaalu, ušetřili mi život a schválně mě věznili a mučili. Jednoho večera se mi podařilo uprchnout z kobky za pomocí kouzel. Utíkal jsem mnoho dnů skrze močály a lesy, až jsem náhle zjistil, že jsem překročil hranice Skyrimu… Pak už nebylo tak těžké najít přeživší z altmeří války.“ náhle se odmlčel a opět pokračoval, „V legii jsem sloužil jako léčitel, tady jsem ještě alchymista a čaroděj v jednom.“ náhle se zadíval na jeho zraněné tělo, do ruky si připravil neznámé kouzlo a lehce ho ozářil, všechny rány na bosmeřím těle se zahojily, „Teď už by to mělo být lepší…“
„Já jsem byl v legii zvědem… teda, podle toho, co umím. Já ti o sobě můžu jen říct, že jsem přišel o všechno… Ženu, rodinu, domov… Nemám nic. Tohle může být můj nový začátek…“
„Já si prvně taky říkal, že jsem zavítal na špatné místo. Ale pořád lepší být tady, než tam venku, Erutane.“ náhle se omluvil, „Když teď dovolíš, rád bych si dočetl tuhle povídku…“ ukázal mu obal knihy, „Jmenuje se to „Ruka zloděje“. Není to špatné!“
„Dobrá, nechám tě číst… Jen mi ještě řekni, kde je tady kovář?“

Seraf se otočil ke vstupu jeskyně a ukázal mu kamsi do stromů, Erutan vstal, poděkoval mu za vyprávění a pronesl, že až si vzpomene, ve které jednotce byl, řekne mu to. Ještě mu před odchodem poradil, aby si dával pozor na kováře, občas býval nevrlý, když se napil. Bosmerovi chvíli vrtalo hlavou, co tím měl na mysli. Přešel menší tok, malé houští, až se dostal na místo, kde byla jen lavice, kovadlina a hromada dřeva. Neznámý člověk bušil kladivem na kus kovu a nevnímal okolí, ani když Erutan zakřičel. Jen se ho lehce dotkl ramene, postava se otočila s napřaženou paží a tupým nástrojem.

http://imgur.com/CCCG0bU.jpg


„Kdo mě to, u Talose, ruší v práci?!“ křikl a nemohl uvěřit vlastnímu pohledu, „Hej! Já tě znám!“ jeho tvář se rázem zmírnila.
„Tebe jsem už taky někdy viděl…“
„To bych řekl, elfe!“ usmál se na něj Nord, „Nepamatuješ si, s kým si utekl z vězení?“
„TOS BYL TY?!“
„Hah, tak tomuhle říkám „překvapení dne!““ poplácal ho po rameni, „Co tady děláš? Já myslel, že ses vrátil domů…“
„No…“ pronesl zklamaně, „O tom bych nechtěl zrovna mluvit.“ poté vrátil tvář do původního, „Seznámil jsem se s vůdcem, už jsem jedním ze „Zelených Stínů“!“
„To je skvělé, elfe!“ pak mu nabídl ruku, „Ani jsme se nepředstavili, že? Jsem Valwrick, kovář, hrdý bojovník a někdo, kdo má rád nordské pití!“
„Jsem Erutan! A už mi nemusíš říkat „elfe“!“ a zasmál se, ještě mu vysvětlil, co ho k němu vedlo.
„Takže nějakou zbroj, jo? Hmm… něco by se tu našlo.“ zašel k blízké bedně, kterou otevřel a začal se v ní přehrabovat, „Heleď, stačí ti usňová?“
„Beru vše, co je k mání…“ pronesl Erutan a zůstal s veselou hlavou, Valwrick vytáhnul zcela novou zbroj a hodil mu jí, „Vědět, že tě tu najdu, tak by to nebylo takové překvapení, co?“ zeptal se ho elf.
„To teda ne… Já měl za to, že už tě nikdy neuvidím. A heleď, i když tě dokonale neznám, pro mě jseš přítel, ať se děje, co se děje! Pomohls mi z vězení a já na tohle nezapomínám!“

Mezitím si Erutan sundal zničenou košili a nasadil na sebe zbroj, brašnu si uvázal kolem pasu a zkontroloval deník, jestli je v pořádku. Valwrick měl plno otázek, chtěl o něm vědět co nejvíce, ale než se stačil na všechno vyptat, k Erutanovi došel Björn s naléhavostí na srdci.

„Koukám, že ses s některými seznámil … to je dobře. Víš, jak ti vůdce říkal, že se musíš nějak uplatnit, pokud tu chceš zůstat, že? Měl bych pro tebe takový začátečnický úkol.“
Erutan se zahleděl na kováře, jenž ho úsměvem nutil přijmout nový závazek, „Dobrá, jestliže to pomůže naší skupině, chci plně pomoct!“
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Jaký bude Erutanův "uvítací" úkol?
1) musí se setkat s Cerannou
2) musí zjistit informace od Thariny Vary
3) musí zachránit Mikradana

Upravil/a Adrian_S dne 21.12.2017 20:50