---

Část 4. - Nabídka

Erutan si v hlavě konečně uvědomil, co by bylo pro něj v této chvíli nejlepší. Jistá Tharina Vara mu mohla detailně popsat současný svět, než kdokoli jiný. A snad jediné místo, kde by se opravdu mohla nacházet, byl starý nordský Větrný Žleb. Avšak neměl tušení, koho má přesně hledat… Papír se zprávou zmačkal a schoval do kapsy šatu, sešel schody a zamířil si to znova k hospodské.

„Promiňte,“ žena se na něj s úsměvem ohlédla, „Ve Větrném Žlebu… koho mám hledat, když bych chtěl něco… luxusnějšího?“
„Luxusnějšího? Většinou takové zboží nabízejí altmeři a dunmeři. Ale když tam narazíte na nordské obchodníky, možná byste u nich něco našel. Co konkrétně byste potřeboval? Pár trhovců tam znám.“
Erutana v této chvíli nenapadlo nic jinačího, než podivná odpověď, „Nějaké robustnější zbraně?“
„ÉHM…“ zarazila se hospodská, na jazyku míchala různé zvuky, když viděla za bosmerovými zády jednoho vznešeného šlechtice, „No, víte… pokud jde o dar do bohaté domácnosti, pak se poohlédněte kolem kovárny. Jistá „Vara“ tam prodává takovéto věci.“ Erutan chtěl už odejít, „Ale to můžete koupit jen za dozoru strážců! Dávejte si pozor, ať si nepřivodíte potíže.“ a mrkla na něj okem.

Erutan pochopil její naznačení, poděkoval jí a otočil se ke dveřím. Než stačil otevřít dveře ven, kdo si na něj z místnosti zavolal, aby se ještě zastavil. Svou hlavu namířil k ohništi, u něhož postával vysoký elf ve velmi honosném oblečení. Gestem ho žádal, aby přišel k němu blíž.



„Promiňte, elfe, že vás ruším v odchodu, ale zaslechl jsem, jak tu s dámou hovoříte o Větrném Žlebu.“ spustil altmer.
„Je snad něco špatně?“ zeptal se opatrně a nechápavě bosmer.
„Ne, ne. Vše je v pořádku.“ ujistil ho velikán, „Chystám se taktéž do Větrného Žlebu jako vy a rád bych uvítal nějakou společnost během cesty. Co vy na to? Nechtěl byste mě doprovodit až k branám města?“
„Víte, zní to velice lákavě, ale…“ chtěl se vykroutit z nabídky, elf si však z obleku vytáhnul měšec zlata.
„Škodný na tom rozhodně nebudete! Navíc, jistě se umíte bránit, že ano? Na cestách bývají různí lapkové a nerad bych přišel o krk…“
„A tohle víte jak?“ zeptal se překvapeně, až se postavil do obranného postavení, „Jak víte, že vás budu bránit před nebezpečím?“
Velikán se na něj usmál, „Jednak vás motivuji odměnou, dále mým postavením, kterému by záviděl leckdo, a jednak… ta dýka na opasku se vám jen tak pro nic za nic nehoupá, ne?“ hodil široký úsměv.

Bosmer se rychle podíval na pásek, na kterém mu opravdu visela zbraň. Došlo mu, že se dostal do potíží, jen v tichosti polknul. Protože neměl žádný cíl ani motivaci k životu, kývnul mu na nabídku, altmer radostí tleskl.

„Výborně! Zaplatím útratu a vyrazíme. Zlato dostanete, až dojdeme na místo.“ na pár vteřin odešel k hospodské a na stůl ji vyložil několik zlatek, poté se vrátil za Erutanem, „Tak vyrážíme!“

Společným krokem vyrazili ke dveřím, Bosmer se rychle otočil na Nordku, jež se na něj zahleděla trochu vyděšeně. Altmer otevřel dveře ven do světa, na krok zpátky bylo již pozdě…

U jednoho jehličnatého stromu postával polonahý Erutan a krátkým železným mečem mlátil do přibitého panáka. Slunce nad ním pražilo a vysilovalo jej, jeho zpocené tělo se blýskalo do dálky. Na zádech mu byly vidět jasně rány z dětství, které obdržel od svého otce. Nevnímal současný svět, stále byl zaměřen na svůj meč a na cíl, který pevně držel. Prováděl různé údery, otočky či bodání, stále se mu něco na technice nelíbilo. Po jedné otočce, kdy švihnul panákovi po krku, se dostal za sebe a spatřil Leneri, leknutím uskočila zpátky. Okamžitě přestal máchat zbraní, tu odhodil na zem. Přiběhl k dívce, kterou starostlivě objal.

„Nezranil jsem tě? Odpusť mi!“
„Ne. Ne, nic jsi mi neudělal, Erutane…“ usmála se na něj znova, po chvíli si elf všiml, že drží v ruce džbánek.
„Copak to máš?“
„Chystám se ke studánce pro vodu. Nechtěl bys mě doprovodit?“

Zamyslel, zda by dál neměl pokračovat ve cvičení, ale vidina jejího doprovodu ho velice lákala. Miloval Leneri jako žádnou jinou, na její nabídku nemohl říct „ne“. Elfka se na něj opět usmála a požádala ho, aby si oblékl košili, avšak Erutan odmítl. Dodal, že je příliš velké vedro a jemu by to neprospívalo. Ze země sebral mečík a bok po boku se vydali společně hluboko do lesa.

Dvojice elfů vyšla z městské brány, po kamenné stezce se vydala na východ, až dorazila k velkým věžím, tyčící se nad rozbouřenou řekou. V té chvíli, co míjeli pevnost plnou altmerských vojáků, spustil vysoko-hodnostář své otázky. Ptal se Erutana odkud pochází a čím se živí. Bosmer mu jen stručně odpověděl, že před několika dny dorazil lodí na Samotu, na téma povolání jen prozradil, že zatím žádné nemá. Když se chtěl on zeptat altmera, čím si zasloužil tento post a jak se jmenuje, dozvěděl se stručně, že na jeho úspěších a jménu nezáleží. Erutana stále trápila otázka, co se to tu v domovině stalo a toužil se ho zeptat, ale srdce ho potají varovalo, aby se nevyptával.

„Jak dlouho půjdem do Žlebu?“
„Při tomto tempu se dostaneme před západem Slunce do pevnosti Amol, tam přespíme a někdy zítřejšího odpoledne bychom měli dorazit k branám města.“ takovou informaci mu pouze prozradil vysoký elf.
Za pár chvil, když už byli dávno za věžemi, hodnostář choulostivě spustil, „Cos vlastně dělal před příjezdem do Skyrimu, bosmere?“

V Erutanově hlavě začal hlásit poplach, nápady a různé scénáře na minulý život se vytratily, neměl slova pro tuto odpověď. Stále si nemohl vzpomenout na svou brzkou minulost a tu dávnou nechtěl vyzradit. Aby se vyvaroval jakémukoli podezření, po chvíli putování tiše promluvil.

„Odplul jsem z Vysokoskalí na slavné skyrimské trhy. Jsem totiž obchodník s… s… oblečením!“
Altmer se na něj zadíval, jeho obočí vysoce vzrostlo, „S oblečením? Máte ve Větrném Žlebu sklad nebo pobočku?“
„Ne…“ pokusil se lhát, „O svůj obchod jsem přišel, chci zjistit, co se tam stalo.“
Náhle se elf usmál, „Nic proti, příteli, ale pokud by byl nějaký obchod s oblečením v MÉM městě, věděl bych o tom.“ Erutan pochopil, že ho hodnostář dostal, „Tak, co kdybyste kápnul božskou a řekl mi pravdu?“
Bosmer zabručel, „Už nebudu mluvit. Buďte rád, že vás doprovázím domů… pane.“

Celou cestu až do pevnosti Amol ani jeden nepromluvil. Erutan se snažil v tichosti zamyslet na minulost, zda se mu něco nevybaví dalšího. Než se tak stalo, vítala je brána pevnosti. Hrdá altmerská stráž ohlásila příchod vznešeného a okamžitě otevřela mohutnou bránu. Trojice ozbrojených elfů přiběhla ke svému pánu a s nadšením vyčkávala na rozkazy. Poté se ohlédla na Erutana, jenž byl myšlenky jinde.

„To je můj doprovod, najděte mu také něco volného. Ale DŮSTOJNÉHO!“
„Ano, pane!“ zasalutovala trojice, na Erutanovo rameno poklepal jeden ze strážců a ukázal mu, aby ho následoval, zbytek se odváděl svého pána do tvrze.

Bosmer si v myšlenkách zavzpomínal na minulé časy s otcem, když procházeli krajinou a jako malý slýchával různé příběhy. Jedny příběhy se také odehrávaly v nordských pevnostech, které nebyly téměř nijak zdobené. Jen, co vešli do hlavních dveří, Erutana polila jakási příjemná atmosféra. Barvy zdí nebyly tak smutné, na každém rohu postávala váza s bylinou a velké překrásné tapiserie visely na zdech. Stráž vedla elfa do jednoho ze samostatných pokojů, který byl víc než útulný.

„Pokud budete něco potřebovat, požádejte některého ze strážců. Avšak musím vás upozornit a požádat, abyste nevstupoval do sklepení a zbrojnice!“ poté stráž odešla a zavřela dveře.

Bez pochybení se uvelebil na příjemně měkkou postel. Chtělo se mu spát, ale zvědavost z minulosti ho lákala více, otevřel brašnu s deníkem a začetl se do dalších dnů. Občas byl text rozmočený, ale věřil, že lze z něj zjistit důležité…

"3. deštivec, 4V 198

Myslel jsem, že to bude klidný den, ale jak se ukázalo, Kynareth mě nejspíš zkouší, co vydržím. Měl to být jen klidný a milý doprovod mé Leneri ke studánce s vodou. Ah… proč mi tohle děláš, Kynareth? Proč?"

Erutan se zamyslel nad ona slova, až se mu po pár minutách vyjevila čerstvá vzpomínka na onu událost, která nebyla hezká…

Přešli několik remízků a paloučků, s Leneri se držel pevně za ruce a kráčeli vstříc travnatým vrškům. Když vylezli na vrcholek a zadívali se do okolí, oba se na sebe usmáli a políbili. V rychlosti sestoupili níže, až došli ke studánce, která již z dálky bublala. Leneri přiběhla k vodě jak lesní víla a v mžiku ponořila džbán do vody. Erutan pomalu a s radostí k ní kráčel, děvče se na něj otočilo, avšak do očí se jí dostal strach. Nechápal, proč se tak tváří, dokud neukázala za jeho záda a on se otočil. Než to stačil provést, cosi ho povalilo na zem a zahrabalo do traviny, elfí křik se ozval po okolí. Letmo si všiml podivné zjizvené tváře v chlupaté zbroji. Během pár vteřin se zvedl ze země a již konečně spatřil zdroj strachu.

Skupinka zarostlých a podivně páchnoucích lidí s železnými zbraněmi kroužili kolem nich. Erutan si chtěl z opasku vytáhnout meč, ale než tak učinil, kdosi zařval, aby to nedělal. Rychle se otočil za hlasem, který se ozval za jeho zády. Do očí se dostal strach a zuřivost, jedna žena držela nůž pevně pod krkem dívky a upřeně na něj hleděla, Leneri byla celá strachy bez sebe.

„Tak fajn, mladičcí…“ promluvil muž před Erutanem, „Dejte nám vše, co máte. Nebo vás tu podříznem a necháme tu na pospas sviním!“
Erutan plný hněvu a nenávisti se chtěl bít, ale když viděl nůž na krku jeho milované, musel upustit od svého plánu, „Heleďte, nemáme nic cenného, než jen to, co vidíte! Ani dva pitomé septimy nemáme!!“
„Dobrej pokus, elfíku!“ zasmál se lotr před ním, „Ten meč se mi líbí… dej mi ho!“
„To mě budeš muset zabít, aby sis ho vzal!“

Celá sebranka se rozesmála, mladý elf se chtěl vrhnout na lotra, avšak Leneri bolestně křikla, když jí čepel nože lehce řízla. To už se ozvala, „Erutane, prosím! Dej jim ho!“

Byl rozzuřený, ale při vidině, že by elfka zemřela, nechtěl riskovat. S nechutí odhodil zbraň na zem. Bandita jej okamžitě sebral a přikázal jim, aby se svlékli do naha. Protože se oba neměli jak bránit, učinili tak, se studem a ponížením hleděla na sebe dvě nahá těla, následně je banda zesměšnila a všechno vzala s sebou. Do několika vteřin byla čepel z Lenerinina krku pryč, dívka se vrhla ke svému druhu a vzlykala pod jeho vlasy. Erutan si nechtěl přiznat, že selhal nejen jako ochránce… ale jako ctihodný muž."

Po tomto výjevu se jen oklepal a nechtěl si připustit, že se toto skutečně v minulosti stalo. Ulehl do lóže a pokusil se usnout, což se mu zezačátku moc nedařilo. Za pár hodin do jeho pokoje vstoupila osoba, jež ho vzbudila a i částečně vyděsila. Když si uvědomil, že je to onen altmer, kterého doprovází, uklidnil se.

„Je čas vyrazit.“ pronesl a požádal ho, aby se připravil na odchod.

Za pár minut opět společně odcházeli skrze mohutnou bránu, ještě nezačalo svítat a už v okolí začali ptáci řvát jak pominutí. Beze slov kráčeli po krajině, Erutan si díky minulé myšlence hlídal záda a doufal, že na nikoho nenarazí.

Erutan postával nad spící elfkou v posteli, smutně jí hladil po tváři. Oblékl se do klasického oděvu a tiše se rozloučil se spící domácností. Jen, co zavřel dveře, ze špalku vytáhnul zaťatou sekeru a vydal se kamsi do lesa. V hlavě měl jasný plán, chtěl se pomstít lapkům ze studánky. A i když o nich nevěděl nic, věřil, že u vody najde nějaké vodítko k nim.

Po pár hodinách dorazil na ono místo, kde byli přepadeni. Chvíli prohlížel okolí a hledal vše, co mohlo být podezřelé. Na zemi nic nenašel, chtěl už zklamaně odejít z místa, avšak jen, co se narovnal, v dáli uviděl polorozpadlou věž, jež se objevila mezi stromy. I když tomu moc nevěřil, vydal se oním směrem.

Po chvíli došel až před vstup do věže, prvně si myslel, že je opuštěná. Než se stačil otočit a odejít pryč či dovnitř, ve větru ucítil podobný zápach, jako u studánky. Příšerný smrad… Do hlavy se mu dostaly zlé vzpomínky, hněv hmatal po sekeře a už jí třímal v rukách. Pomalým tempem kráčel kupředu, vyšel schody v dezolátním stavu a zápach byl čím dál intenzivnější. Vylezl až na vrchol… a lekl se. U rozdělaného malého ohně sladce pochrupovala trojice banditů ze studánky. U zdi byly vidět různé cennosti, které si během loupení a rabování nakradli, mezi nimi byl i jeho meč a šaty. Tiše a pomalu kráčel k pokladu, měl na dosah nejen své věci, ale i šperky a další nářadí. To však nechal být, vzal si jen, co patřilo jemu a Leneri. I divil se, že způsobil menší šum a nikdo z nich se neprobudil. Jaká to radost, když kolem nich prošel i s lupem v rukách bez povšimnutí. Radostně sestupoval po schodišti níže…

Začalo se konečně rozednívat, Erutan se konečně vzpamatoval s vyčerpáním, díky neustálého hledění za sebe. Porozohlédl se kolem sebe a spatřil svého altmera, jak ho poklidným tempem doprovází po stezce. Ten se za malý moment ozval, že jim zbývá ještě několik mil do konce cesty. Než se stačil Erutan zeptat, kde se přesně nacházejí, uslyšel v okolí podivný ptačí zvuk, který mu byl povědomý. Letmo si vzpomenul, že podobné „volání“ bylo jistým znamením pro jistou činnost, ale něco se mu nezdálo.

„Tohle ale není drozd…“ pronesl nahlas.
„Co si říkal, elfe?“ zeptal se ho Altmer a otočil se na něj.

Když oba vrátili zrak zpátky před sebe, odkudsi se vynořil muž v kožešinové zbroji a s připravenou zbraní v ruce. Erutan ani na chvíli neváhal, vytáhl dýku z opasku a hodlal bránit svůj doprovod. Jaké překvapení, když vysoký elf ohlásil, že tu nejsou zcela sami, za jejich zády se ocitli dva další bandité, muž, držíc v rukách dýku a s velice výhružným smíchem a žena, která mířila na velikána připravenou kuší.



„Tak, a co teď?“ pronesl si Erutan v duchu.

Než se stačil kdokoli ozvat, žena vystřelila po altmerovi, šipka se mu zakousla do ramene a bolestně zařval. Křikl na svého ochránce, aby ho bránil, ale než stačil dopovědět, už ležel nehybně na zemi. Erutan měl tušení, že tohle nedopadne dobře…

„Dobrá práce, jsem ráda, žes ho sem dovedl, Mikr…“ pronesla žena s kuší, ale zarazila se, „Počkat! Ty nejsi Mikradan!“ nabila zbraň a namířila na něj, „KDO JSEŠ, ELFE?!“
„Kdo jste vy? Chcete mě zabít tak, jako jeho?“
„Je s ním jistě spolčený!“ prohlásil nord před elfem, „Zabme ho, ať nejsou svědci!“
„Já do něj bodnu… bude to rychlý!“ pronesl další kumpán.
„NE! Nikdo ho nebude zabíjet, dokud neřekne, kdo to je!“ ozvala se přísně střelkyně, „MLUV, ELFE!“
„Já nejsem s nikým spolčený! Měl jsem dělat tomuhle altmerovi doprovod. Ale, mně už na tom nesejde…“ ozval se odvážně, „Jestli mě chcete zabít, tak do toho, stejně nemám pro co žít!“

Chvíli se ozývalo ticho, střelkyně mu prozradila, že není mrtvý, pouze ochromený. Stále se rozmýšlela, co s ním udělají. Nakonec to nord s palcátem nevydržel, křikl, ať se těší na smrt a vrhl se proti němu. V Erutanovi se probudila chuť žít a i když sám nevěděl, co chce vůbec dělat, tělo se rozhodlo bránit…

Erutan sestupoval ze schodiště s veselou náladou. Než stačil sejít poslední schod, do vstupu vešla další osoba, jež byla překvapením bez sebe.

„CO TO DO ZAPOMNĚNÍ?!“ vykřikla a vytasila meč z pouzdra.

Erutan leknutím shodil z rukou nakradené věci a rychle hledal pod hromadou hadrů svou zbraň. Našel ji a na poslední chvíli ji stačil dát před svou tvář, do čepele se zakousla čerstvá ocel. Jakoby se v něm probudila zuřivost ze studánky, tentokrát se nenechal obalamutit či zastrašit. Byl připraven bojovat na život i na smrt. Hodiny trénoval u nehybného stromu s panákem, a právě v tuto chvíli měl jedinečnou příležitost vyzkoušet, zda mu cvičení bylo prospěšné. Se vztekem se vrhnul na lotra a chvílemi si vyměňovali pozice. Avšak zkušenější zloduch se ho několikrát pokusil odzbrojit, což se mu nakonec také podařilo. Než ho zapíchl, dostal pár kopanců do těla. Erutan byl strachy bez sebe, když dopadl na schod a hleděl přímo na čepel, míříc na jeho hruď. Na poslední chvíli se vyhnul bodnutí, skutálel se ze schodiště na zem do hadrů a snažil se nahmatat nějakou zbraň. Před jeho tvář se ocitla ničemova bota, své oči zvedl vzhůru…

„Neměl jsi sem chodit, elfíku!“ meč vyzdvihnul nad jeho ležící tělo a pustil k zemi.

Než však spadla špička do Erutanových zad, do nohy bandity se zakousla obyčejná dřevorubecká sekera, kterou nečekal. Jak mocně a bolestně vykřikl, svou zbraň pustil a snažil se dostat ostří ze své nohy. Erutan jej vytáhl rychle, ničema sletěl k zemi s bolestmi. Než se stačil zvednout a uvědomit si, že leží, do jeho hrudi přistálo znovu ostří… a bolest ustala.

Bosmer nemohl uvěřit, že právě někoho zabil. Bylo mu do breku, ale zároveň cítil úlevu. V horním patře zaslechl, jak se zbytek bandy probudila a snažila se zjistit, co se to stalo. Elf zvedl veškerý lup, sekeru nechal v těle mrtvoly a upaloval z místa tak rychle, jako by ho hnal včelí roj.

Prvním úderům se vyhnul snadno, byť měl jen obyčejnou dýkou. Do boje se vrhnul další lupič s krátkou čepelí, který započal pravé šermování. Erutan se divil, kde se v něm vzalo tolik odvahy a bojechtivosti. Párkrát se na něm zloděj podepsal, košile byla už skoro rozervaná celá, ale elf se nevzdával. Najednou se odněkud objevil palcát, který se zakousl do elfího těla a donutil ho padnout k zemi. S velkými bolestmi se křečovitě držel za místo zranění, zrak se mu lehce mlžil slzami a potem. Nad ním se objevila trojice lapků, jak na něj vražedně hleděli. Žena na něj zamířila kuší a vystřelila, bolest se mu okamžitě dostavila, ale nemohl zakřičet.

„Možná taky něco ví… Vezmem ho sebou!“ uslyšel Erutan naposled, dokud se mu nezavřely oči a uši neztichly.

Zdálo se mu to jako chvilka, ale ve skutečnosti uběhlo několik dní, Erutan se konečně probudil z černé temnoty. Oči nevěřily, kde se nacházel a co viděl. Ještě před malou chvilkou postával na kamenité cestě nad řekou, nyní se vedle něj ocitlo otevřené moře a malý tábor plných lidí, před jakýmisi skalami.

„Kde to zatraceně jsem?“ zeptal se, avšak odpovědi se nedočkal.

Chvíli se zaposlouchal do okolí, neustále slyšel kromě svištění větru také tlumené hlasy odkudsi. Za pár vteřin z houští vyšla střelkyně s nehezkým výrazem ve tváři.

„Takže… Máme tu dva elfy, lesního a thalmoráka! Jistě spolu pracují.“ ponořila se do jeho očí, „Když mi řekneš, kdo jsi, ušetřím tě mučení!“
„Už zase?! To si snad ze mě děláte…“ nestačil dokončit řeč.
„Áááá, takže tady byl již někdo vyslýchán! No, ani se nedivím.“ ruce si dala do boku, „Víš ty co? Budem tě mučit rychle, než nám umřeš.“
„To fakt neumíte nic jinačího, než jen mučit?“ zeptal se odvážně, „U DEVÍTKY! TAK TOHLE JE MÁ DOMOVINA? MŮJ SKYRIM??“
„Co? Co to, u Talose, říkáš?“ nechápala ho žena, „Jak „tvá domovina“?“
„Já jsem se tady narodil! Skyrim je mým¬…“ nestačil dopovědět, protože ho neznámá udeřila po tváři.
„HLUPÁKU! JAK SI DOVOLUJEŠ ŘÍKAT, ŽE JE TOHLE TVŮJ DOMOV?!“ v ruce si vytvořila pěst.
„Já ti nelžu!“
„LŽEŠ!“ a udeřila ho.
„HÁH! JÁ ZAPOMNĚL, MATKO… ŽE NEJSEM TVŮJ!“ vykašlal trochu krve z úst, „Ó, odpusť!“

Nordka křikla hlasitě, až se blízké stromy zachvěly. Bez rozmýšlení začala do něj kopat, Erutan se neměl jak bránit. Náhle ji zastavil křik neznámého muže. Ten předstoupil před zajatého a díval se pohrdavým zrakem. Pár vteřin na sebe tiše muži hleděli, nord mu setřel potůčky krve z tváře a prostě se zeptal.

„Jak mi chceš dokázat, že ses narodil ve Skyrimu?“
S velkými nádechy a výdechy se z elfa dostalo ven, „Pocházím…z Falkreathu! Jako malý jsem chodíval rybařit… k jezeru, severně od města!“ snažil se nadechnout, ale zranění mu v tom bránila, „Pak… jsem se přidal do Císařské legie. Bojoval jsem po západním Tamrielu!“

Nord se zvedl a zamyslel se, poté ukázal na seveřanku, aby ho odvázala od stromu a jen dodal, „Toho Thalmoráka vemte k výslechu. A pokud tenhle ten mluví pravdu, bude nám to muset dokázat…“

Erutana zvedla rozzuřená nordka, těšila se na příští chvíle, protože věděla, co ho bude čekat. Doufal, že jeho trápení rychle ukončí, avšak zatím se nic takového nekonalo. Zdálo se, že Kynareth měla s ním jiné plány…
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Čím byl Erutan v Císařské legii?
1) válečníkem
2) zásobovačem
3) zvědem