Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky V - Osvobození

Přidal Adrian_S dne 25.02.2015 19:54
#9

Část 3. - Návrat domů

Erutan se půl dne brodil tmavými a nehostinnými močály. Jeho nohy byly natolik vlhké a mokré, až se mu lehce loupala kůže na chodidlech. Bez mapy či rad, kudy se dostat domů, pobíhal po krajině a marně hledal nějakou cestu, na které by nenarazil na altmeří vojsko. Stále ho v hlavě trápilo, koho to vlastně potkal… Kdo byl ten Nord, se kterým utekl z vězení a proč se k němu nepřidal.

Vozka právě zastavil na okraji lesa, mladý pár slezl z vozu a kráčel kamsi mezi skaliska. Muž v obyčejném oblečení a s velkou tornou na zádech v doprovodu mladé krásné Bosmerky, jež nesla v náručí cosi zabaleného do hadrů a na zádech nůši plnou jídla. Pronikali mezi stromy jak vyplašená zvěř od lovců, jen co v dáli spatřili malou stavbu a vyhřívající se slámu na střeše, se zastavili a na sebe pohlédlii.

„Jsme doma.“ pronesl muž a usmál se na ženu.
„Je to nádherný domov, můj milý! Tady se nám bude líbit.“ pronesla žena a políbila ho na tvář.
Z náručí se ozval dětský křik, žena otočila pohled do hadrů a začala cosi klidného prozpěvovat, „Erutanovi se tu bude jistě také líbit…“
„Slibuji, že mu zajistíme řádný život, má drahá… Uděláme pro něj, co budem moct.“ pronesl muž a s rukou u jejího pasu ji doprovodil až ke dveřím nového domova.

Jen, co se otevřely dveře do malého stavení, žena hleděla úžasně. Jedna velká postel na konci místnosti, hned vedle kolébka a pár dřevěných hraček. U jedné ze zdí postávala malá knihovna se skříní a na druhé straně se nacházela lavice plná jídla. Uprostřed pak vítalo návštěvníky ohniště se zavěšeným kotlíkem. Na stropě visely různé sušené byliny, které uvolňovaly překrásné aroma. Venku rostly trsy Horniček a Levandulí, na květech tančili motýli a kouzlili úsměv návštěvníků.

Žena se usmála a políbila muže na tvář, toto nové místo si rázem zamilovala.


Když se blížil západ Slunce, konečně se uprchlý elf dostal na stezku, která vedla kamsi do středu Skyrimu. Pobíhal opatrně a rychlým tempem, nechtěl na nikoho narazit. Už se zdálo, že svou dnešní pouť nedokončí, však díky letmé nepozornosti zakopl o jeden z kamenů a spadl tváří na zem. Byl na pokraji sil, tělo se chvělo a on bezmocně hleděl jak za sebe, tak i na cestu, kterou již uběhl. Náhle se za ním ozvalo lehké praskání dřeva, než se stačil nějak schovat, ze zatáčky vyjel vozka a pomalým tempem se k němu blížila. Za pár vteřin u něj zastavil Nord s otěži v rukách…

„Ou, ouu… prr, holka!“ kůň přestal kráčet dál, „Co dělá otrhaný elf takhle sám v přírodě? V tuhle dobu?“ zeptal se ho kočí.
„Já… no…“ neměl slov.
„Jste v pořádku? Nějak moc nevypadáte.“
„Hledám cestu do Falkreathu. Ztratil jsem se…“
Nord se chytl za bradu a zamyslel se, „Jestli chcete, můžu vás tam hodit.“
„Nemám bohužel nic, čím bych vám mohl zaplatit…“
Kočí mávl rukou, aby si naskočil, Erutan neváhal a přisedl k němu, poté se oř opět rozjel, „Vy asi musíte být nějaký cestovatel nebo zbloudilec! Jinak byste věděl, že povozy po provincii jsou zadarmo.“
„Vážně? Já… jakto?“ zmateně huhlal elf.
Kočí se opět na něj podíval a velice podezřívavě, „Teď vás nějak nechápu, elfe… Vy, Bosmerové a Thalmor jste vždy táhli za jeden provaz…“
Erutan se podíval do svého klína, poté zpátky na něj, „Podívejte, řekněme, že jsem včera dorazil s lodí na Samotu. Nepamatuji si z minulých dnů nic, takže ani nemám tušení, proč tu jsou a co se tu děje… Mohl byste mi to vysvětlit?“

Kočí nad ním zakroutil hlavou, i když Erutan nevypadal nebezpečně, nevěřil mu. Neprozradil mu nic, sám na sobě cítil obavu, jen smutně vydechnul a zeptal se ho, co chce dělat ve Falkreathu, zda neputuje na trhy. Bosmer nechápal jeho otázku, i když byla zcela jednoznačná.

„Od těch dob, co tu jsou Thalmoři, tak se toho hodně změnilo, elfe.“
„Proč? Co se změnilo?“
„Říkal jste, že jste včera dorazil na Samotu. Sice nevím, odkud jste plul, určitě z Větrného Žlebu nebo z Jitřenky ne, ale… to je jedno. Měl jste zůstat tam, odkud jste vyjel.“ Erutan ho stále nechápal, „Do Skyrimu se dostanete snadno, ale ze Skyrimu už ne.“ po těchto slovech kočí téměř celou cestu mlčel a hleděl dopředu a Erutan smutně hleděl kolem sebe.

Povoz jel celou noc na jih, po několika hodinách jízdy se Erutanovi vybavovaly vzpomínky na místo a kraj, který znal z velmi mladých let. Když projeli kolem starých nordských zřícenin, na kterých se promenádovaly skupinky zlatých vojáků a neznámých lidí, dojeli na rozsáhlé a překrásné pláně Bílého Průsmyku.

Erutan kráčel po boku svého otce skrze tuto nádhernou přírodu, v dálkách viděl pochodující obry s mamuty a pobíhající vlky, kteří se hnali za zvěří. Otec mu cestou vyprávěl příběhy o divoké přírodě, o dracích, kteří tu kdysi létávali a o bojovnících a hrdinech, kteří tu padli a měli tu postavený mohutný památník. Malého elfa tyto příběhy fascinovaly a jeho dětský sen, stát se legionářem v císařových službách, byl silnější.

I když byla tma, Bosmer tato místa poznával a tiše si říkal některé názvy, které mu utkvěly v paměti, což kočího překvapilo. Bez altmeří kontroly v ruinách projeli na ony pláně, za pár hodin v dáli uviděli zářící město Bílý Průsmyk.

„Aby tě to nepřekvapilo, elfe, i tady jsou Altmeři…“ pronesl kočí a pokračoval dál v jízdě.

Erutan mu ještě rychle vysvětlil, že nechce přímo do Falkreathu, žádal ho, aby mu zastavil někde za Vorařovem. Bylo to také jediné místo, které si stále pamatoval. Noc utekla rychle, a ačkoli vozka jel velice pomalu, oba nebyli vůbec unavení. Sluneční paprsky se jim vloudily do očí, Nord jen lehce prohlásil, že tu zas mají nový den.

Povoz projel liduprázdnou vsí, Erutan se divil, proč jsou téměř všechny budovy zabarikádované a některé dokonce v rozpadlém stavu. Vzpomínka se mu náhle zobrazila, jak s maminkou kráčel do této osady ke kováři či do krčmy pro zásoby. Lid byl v té době radostný a zcela milý…

„Kde jsou všichni? Co se tu stalo?“
Kočí jen vydechl, „Velké nepokoje a velká neštěstí… Lidé, kteří se nechtěli smířit se skutečností, raději odešli pryč. Nebo zemřeli… Smutná historie.“
„Asi o tom nechcete mluvit, co?“ zeptal se ho opatrně, jeho reakci předpokládal, Nord jen kroutil hlavou.

Po několika desítkách minut přejeli mrtvou osadu a dostali se konečně na křižovatku za Strážnými kameny. Vozka zastavil na pokyn elfa, seskočil z vozu a do rukou mu dal palcát ze Samoty.

„Já nejsem jako ostatní elfové. Tu máte, berte to jako platbu za dobře poskytnutou službu.“
„Tohle se jen tak nevidí.“ prohlížel si ho seveřan, „Jste dobrotivý, Bosmere. Jestli chcete, můžu vás odvést, kam budete chtít, stačí říct.“
„Jen jeďte, chci se projít. Snad si vzpomenu na cestu, můj domov by neměl být daleko…“

Kočí kývl hlavou, popřál mu hodně štěstí a vyjel s vozem směrem k Helgenu, Erutan zůstal sám na křižovatce. Za zvuku řvoucího ptactva si snažil uvědomit, kterým směrem se šlo do jeho domova. Letmo si vzpomenul na jistou cestu, nohy zamířil na jihovýchod, kde kráčely po kamenné stezce až k borovému lesu, u jedné polorozpadlé chatrče zamířil do lesa. Stále se divil, že nespatřil žádnou thalmorskou hlídku, o které se kočí během jízdy zmiňoval.

Chvíli putoval mezi stromy, až narazil na pěšinku vedoucí na místo, které nepředpokládal.

http://imgur.com/eio94bp.jpg


„Ne…“ vydechl smutně, „To… to… to nemůže být pravda!“

Smutný pohled se mu naskytl na domovinu, kterou měl tak rád. Místo krásných bytelných zdí, barevných záhonků a malé stáje viděl jen rozpadlé ohořelé sloupy a zničený nábytek. Rozeběhl se k těmto pozůstalostem a nechápal, co se tu stalo. Uprostřed základů padl na kolena a rozbrečel se…
Kromě několika spálených knih, rozházeného materiálu a pár zvířecích kůží z domu nic nezbylo. O co horší byl pohled na poslední opěrný sloup, na kterém se nacházela prostřílená a ohořelá mrtvola v divném hábitu.

„Tati?“ zeptal se tiše, plazil se po kolenou k mrtvole, ze které toho moc už nezbylo.

Chytl ho za nohy a ještě víc se rozbrečel, takový návrat domů vůbec nečekal. Naříkal a vyčítal si, že neměl odcházet. Trápilo ho neustále, co se tu mohlo stát. Po chvíli truchlení sebral veškerou citovou sílu a prohledal okolí ruin. Podle spálenin a stavu dřeva poznal, že byl domov zničen před několika lety, rány však stále vypadaly čerstvě. Za domem spatřil další hrůznou podívanou, jež mu vrhla slzy do tváře. Dva hroby bez nápisu trčely ze země, kameny byly porostlé mechem a kvítí volně bujelo. Klekl k nim a velmi potichu pronášel matčino jméno… a své ženy.

„Až uvidíš, kde žiju, bude se ti tu líbit…“ pronášel s úsměvem Erutan na mladou a velmi pohlednou černovlasou Bosmerku, když kráčeli společně po stezce u jezera.
„Jsem tak nedočkavá, Erutane!“ zvesela volala.

Chvíli kráčeli lesem, až narazili na jeho domov, jeho rodiče pracovali na zahrádce a jen, co je spatřili, zanechali práce a přišli k nim blíže.

„Matko, otče… Tohle je moje dívka… Leneri!“ Bosmerka se před nimi uklonila.
„Můj syn mi o vás vyprávěl. Jsem rád, že jste se dali dohromady…“ mluvil velice hrdě jeho otec, „Pojďte, ukážeme vám to tady…“

Obě ženy se mezi sebou pozdravily a společně celá čtveřice se odebrala dovnitř domu. Mladík vysvětloval své vyvolené, kde se co nachází a i když byl dům velice malý, usmívala se do celé světnice.

„No, je to tu sice malé a pro nás ta dětská postel nebude stačit. Ale zítra si zajdu pro dřevo a vyrobím nám postel.“
Od Leneri dostal polibek na tvář, „Je to tu krásné! Myslím, že se mi tu bude líbit…“


Oči se vrátily do reality, v duchu říkal, jak mu je líto, že se o ni nedokázal postarat. Jeden zarostlý kámen hladil jako by hladil dívčí hlavu po vlasech, slzy se snažily rozbořit pevnou stěnu mezi vodopádem a vzduchem.

„Je mi to tak líto, Leneri! Je mi to… tak líto!“ smutně klečel nad hrobem a dlouhé chvíle zanechával na místě.

Půl dne zůstal u hrobů a ve zřícenině, veškerý nepořádek z lavice smetl na zem a vysedával na prohnilém dřevě. Z brašny si vytáhl deník, nalistoval si několik prvních stránek, které ho odkazovaly na mladou minulost. Na dny, než odešel do legie a strávil čas doma s rodinou. Jaká veselí a šťastné příhody se mu vybavily…

„9. sklizník, 4V 196

Dnes jsem potkal u jezera tu nejkrásnější dívku, jakou jsem kdy spatřil. Zrovna si česala vlasy, já na druhé straně řeky chytal ryby a doufal, že něco ulovím. Ale tohle jsem nemohl jen tak být. Chvíli jsem váhal, co mám udělat, jestli zanechat rybolovu a vydat se za ní, nebo jestli ji mám ignorovat.

10. sklizník, 4V 196

Ona se na mě podívala!! U Kynareth, byl jsem nervózní. Jednu chvíli mi mávala, abych za ní šel. Její úsměv mě lákal, i když byla tak daleko. Ale mám strach z vody… Bojím se, že se utopím, jak se tomu mohlo stát kdysi dávno. Ale nemůžu na ní přestat myslet!! Jestli tam bude i zítra, no… nepředbíhejme…

11. sklizník, 4V 196

Možná mě za tohle otec zabije, ale udělal jsem to. Znova jsem šel rybařit na své místo a opět tam byla a česala si vlasy. Nemohl jsem to vydržet, odhodil jsem prut stranou, zadíval se do hlubiny a modlil se ke Kynareth, abych se neutopil. Jediný výskok z velké skály a mocné šplouchnutí… musel jsem se vynořit co nejrychleji, ale tyhle proudy jsou silné. Chtěl jsem to uprostřed plavání vzdát, ale říkal jsem si: „Jestliže tohle nezvládneš, pak ani nezvládneš výcvik u legie!“ Zabral jsem ze všech sil… a doplaval k ní.

Děkuji ti, Kynareth, že jsi mě obdařila touto krásou. Já… nemám slova pro její popis. Je zkrátka… úžasná…“


Slova mu hnala do očí lehké slzy, které nevypustil, zavřel deník a myslel na tyto krásné chvíle. Knihu vrátil do brašny, zadíval se kolem sebe a uvědomil si, že zde už nic nevymyslí. Ještě v rychlosti prohledal zbytky domu, jestli nenajde něco cenného, ale nejspíše zloději vzali vše, co mělo nějakou cenu. Než se vydal ze smutného místa pryč, sundal ze stěny ohořelou mrtvolu a přikryl jí hromadou sutě, která se kolem povalovala.

Erutan se vydal na cestu pryč z tohoto místa, bylo mu smutno, že jeho domov, v minulosti plný života a barev, se uzavřel do černobílého světla. Uvědomil si, že v této chvíli se nemá kam vrátit a ani pro co žít. Jeho svět byl zmařený a sny kdesi rozplynuty…

Kroky vyvedly Erutana z borového lesa zpátky na křižovatku za Vorařovem. Protože v dětství nejčastěji s otcem navštěvoval okolí dračího města, rozhodl se tam zajít, ovšem neměl tušení, co tam bude pohledávat. Slunce nad ním pražilo a stín se za ním kolébal. Vítr mu házel vlasy do okolí a do očí. Jaké překvapení pro něj bylo, když na cestě do města uviděl mnoho elfích skupinek ve zbroji, jež hlídalo cestu. Bez poznámek a se svěšenou hlavou prošel kolem nich, několik Altmerů ho pozdravilo… jaké další překvapení.

U mohutné brány do města postávala hlídka dobře ozbrojených elfů, návštěvník už chtěl zabrat za bránu, ale jeho pohyb byl přerušen.

„Stát! Řekněte důvod vaší návštěvy města!“ zeptala se ho hlídka.
Bosmer rychle přemýšlel, ale nenapadla ho lepší odpověď, „Já nevím… možná se utopit v chlastu.“
„Další ztroskotanec! Jste mi podezřelý.“ strážce váhal nad vpuštěním, „Zkuste tu udělat malér a vy víte, co vás čeká!“ přísně se na něj zahleděl, poté mu otevřel bránu do města.

Od kovárny až po tržiště se nesly veselé tóny z fléten, všude se nacházeli vysocí elfové, ať už v honosných či obyčejných šatech. Na některých vyvýšených místech postávali malíři a malovali scenérie města. V kovárně Redguardka zaučovala mladého vysokého elfa řemeslu. A ať se podíval Erutan kamkoli, všude viděl ozbrojené stráže. Cestou si uvědomil, že i když hlídce u brány řekl důvod své návštěvy, v oblečení neměl ani zlaťák na útratu. V duchu si pronesl, že ho v nejhorším zavřou do vězení, kde shnije. Neměl již co ztratit, leda svůj deník.

Došel na rozsáhlé tržiště, které bylo ve veselé náladě. Mnoho trhovců nabízelo nejen šperky a jídlo, ale i lukrativní zboží, které se ve Skyrimu nedalo nikdy takřka sehnat… Rýže, hedvábná plátna či dokonce šupiny vzácných plazů z Černého močálu. V dětství párkrát navštívil s rodinou trhy, ale nikdy nebyly takto rozsáhlé. Za to si všiml stejné budovy, která sloužila jako krčma, jen se nápis poněkud lišil…

„Náručí Sylsris?“ zeptal se sám sebe, na vývěsním štítu se nacházela pouze malba rukou, jak drží hvězdu v náručí.

Nechápal název, ale nijak se nad tím nezamýšlel, vyšel schody a otevřel dveře. Hospodské aroma ho obklopilo a zároveň překvapila i výzdoba. Krčma vypadala nordsky, ovšem místo samotných domorodců byli všude jen Altmeři, měšťané i hodnostáři. Výzdoba některých zdí vypadala víc než elegantně, což bylo na toto místo nezvyklé. U pultu postávala Nordka, jež velice horlivě a s úsměvem servírovala hostům objednané pití. Ve dveřích spatřila i Bosmera, zamávala na něj, aby k ní přišel blíž.

http://imgur.com/Gb3jH7X.jpg


„Vítej v „Náručí Sylsris“! Dáš si něco? Dneska mi dorazila speciální várka altského vína! Můžu ti dát ochutnat, pokud chceš…“ s úsměvem ho pobízela.
„Já… já si asi nic nedám.“ pronesl smutně a usadil se.
Hospodská si všimla jeho tváře a neváhala se ho zeptat, „Co ten skleslej výraz? Špatný den?“ zespod pultu vytáhla pohárek a natahovala se za sebe na jednu z lahví vína, „Na, dám ti jednu na účet podniku, ať zaženeš tu blbou náladu!“
„Ne, to je dobrý. Nic si nedám.“ zarazil jí prostým důvodem, mezitím sklidila nádobí zpět. Bosmer pak do vzduchu prohodil, „Předpokládám, že mi vy asi taky nic neřeknete, že?“
„Prosím? Nějak vás nechápu, pane! Co byste chtěl vědět? Jste v krčmě a tady se drby jen šíří! Klidně se ptejte…“
Erutan se na ní otočil s pohledem zoufalství, „Bude to znít divně, ale… Co se to tady stalo?“ krčmářka se zarazila, „Co tady dělají Altmeři a Thalmor?“
„Áha… No, jestli chcete vědět, kde jsou velká tržiště, tak musíte jít do Větrného Žlebu nebo do Falkreathu! Tam toho bývá víc, než tady!“ pronesla bez ostychu Nordka, Erutan nechápal její slova.
„Počkat, na to jsem se ale neptal! Můžete mi odpovědět na otázku?“
„No, vždyť vám to říkám! Musíte do Větrného Žlebu nebo Falkreathu!“ Erutan vytřeštil oči a nahodil nechápavý výraz, „Asi nejste ze Skyrimu, co? Vydržte, nakreslím vám to…“ zespod pultu si vytáhla kus papíru a brk s kalamářem a začala cosi kreslit.
Náhle se za elfími zády objevila stráž s nepřátelským pohledem, „Co to má znamenat? Okamžitě toho nechte!“ křikl na hospodskou.
„Tenhle poutník nezná cestu do Větrného Žlebu. Putuje na trhy. Chci mu ji jen ukázat!“ a schválně mu ukázala náčrtek trasy z Bílého Průsmyku do severního města, stráž kývla hlavou a odkráčela pryč.

Krčmářka nahlas prohlašovala, co tam mají dobrého a na jaké zboží tam může narazit, když se jí však Bosmer podíval pod ruce, viděl, že nekreslí, ale že něco píše…

„Tu máte! Cesta do Větrného Žlebu!“ předala mu papír a uklidila své potřeby pod pult, „Jestli si ji chcete prostudovat, klidně si zajděte nahoru po schodech do volného pokoje.“ a ukázala mu do druhé místnosti na schodiště.

Bosmer nechápavě vstal, ani nepoděkoval a hned se vydal oním směrem s papírem v ruce. Kolem se motali vysocí elfové. Stačilo vyjít schody, vešel do prvních dveří, kde kromě prázdné postele nikdo nebyl a otevřel počmáraný papír.

„Tharina Vara - Větrný Žleb, Ivarův Dvůr nebo Falkreath. Najděte ji a dozvíte se více!“

Erutan schoval zprávu do brašny a zamyslel se, co podnikne dál.
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Kam se Erutan vydá?
1) do Větrného Žlebu
2) do Ivarova Dvora
3) do Falkreathu

Upravil/a Adrian_S dne 02.08.2017 22:03